Issuu on Google+

Ztracenรก historie Joel Levy


TEXT NA PŘEBALU: Historie lidstva skrývá nesčetné mnoţství dosud neobjevených pokladů. Dávno pohlceny pískem, mořem a časem přeţívají jen jako mýty a legendy, jeţ věčně trápí archeology a lovce pokladů posedlé touhou najít cokoli, co by potvrdilo jejich pravdivost. Joel Levy se v knize Ztracená historie vydává po stopách některých z největších záhad naší minulosti. Kde je dnes a co vůbec byl svatý Grál? Existovalo opravdu město El Dorado? Najdou se někdy ztracená díla Aristotelova nebo Shakespearova? A kde jsou místa posledního odpočinku celé řady slavných osobností, například Čingischána nebo Amelie Earhartové? Joel Levy rozebírá četné legendy z dávných i méně vzdálených dob a teorie, jeţ se k nim vztahují. Důsledně při tom odlišuje prokazatelná fakta od mýtů, a ukazuje nám tak, nakolik jednotlivým legendám můţeme věřit.

Věnováno rodině Hooper-Hudsonově, zvláště paní Audrey Hooperové.


Obsah Poděkování Úvod 1. Ztracená místa 3 Atlantida 4 Šalomounův chrám 20 Alexandrijská knihovna 27 Kamelot 37 Eldorádo 47 2. Ztracené předměty, díla a relikvie 57 Archa úmluvy 58 Aristotelovy Dialogy 66 Svatý Grál 74 Ztracené hry Shakespearovy 85 3. Ztracené poklady 97 Svitky od Mrtvého moře 98 Korunovační klenoty Jana Bezzemka 109 Poklad templářů 115 Montezumův poklad 130 Poklad kapitána Kidda 138 Jáma pokladů na Ostrově dubů 145 4. Ztracení lidé 154 Ztracená armáda Cambyssova 155 Hrob královny Boudicci 163 Hrob Dţingischánův 172 Ztracená kolonie na Roanoke 179 Poslední let Amelie Earhartové 189 5. Ztracené vraky 197 Perská válečná flotila 199 White Ship 206 Stříbrná flotila 1715 211 Expedice Johna Franklina 221 Seznam odkazů 231

Poděkování Můj dík patří těmto lidem: Louise, Charlottě, Sheeně a všem z nakladatelství Vision


Úvod Pro běţné historické knihy platí, ţe většinu lidí, míst a událostí v nich popisovaných lze poměrně přesně zařadit. Víme, kde se popisované události odehrály, kde jsou pohřbeni jejich hrdinové, případně kam se za nimi můţete jet podívat, pokud přeţili do dnešních dnů. Nicméně stejně dobře víme, jak mnoho se toho v historii ztratilo: něco zavály nánosy prachu, něco zmizelo v mořských vlnách nebo se rozplynulo ve slábnoucí paměti, aby posléze oţilo jako pověst. To, co zůstalo, je pak zákonitě zastřeno /???kouzelnou/ rouškou tajemství. Pořádné tajemství miluje snad kaţdý. Jeho kouzlo je tím silnější, čím více reálných prvků obsahuje - týká-li se skutečných lidí nebo míst nebo popisuje události, které se opravdu staly. Dnes je velice těţké poznat a rozhodnout, jestli má určitá (ta která) legenda pravdivý alespoň základ, nebo zda je její stavba jako (příslovečný) domeček z karet či snůška nepodloţených spekulací, nahromaděných na základě špatně interpretovaných faktů a čirých smyšlenek. Snad kaţdá legenda se zrodila na základě nějaké skutečné události, příběhu spředeného z líčení příslušných dějů a jejich různých interpretací, ale dnes je příliš mnohé z toho z historického hlediska bezcenné. V ideálním případě by takto spekulativní líčení dějin mělo být jasně odlišeno a označeno jako "pseudohistorie" nebo alespoň "alternativní historie", ale s tím se setkáváme jen málokdy. Proto dnes potřebujeme - řečeno slovy historika Kevina McClura kampaň za pravdivou historii. Nechci (zde) nutně tvrdit, ţe tato kniha součástí takové kampaně, ale rozhodně se pokouší přistupovat k historickým záhadám aniţ by sklouzávala k otřepaným trikům a klišé obvyklým v pseudohistorii. Ve skutečnosti bylo mým původním cílem záměrem zahrnout do ní (knihy) jen témata spadající do oboru (samozřejmě subjektivně určované) "skutečné historie" - tedy událostí, které se skutečně staly, a lidí, míst a věcí které prokazatelně ţili a existovaly - ale to nebyl cíl reálný. Za prvé - ţádná kniha píšící o věcech ztracených v propadlišti dějin se prostě nemůţe nezmínit o objektech tak populárních jako je Svatý Grál nebo Archa úmluvy, ani pominout aktuální témata jako například poklad templářů. Za druhé - (ţádná, jakákoli) jasná hranice mezi historií a legendou samozřejmě neexistuje, coţ ostatně na mnoha místech z této knihy jasně vyplývá. Pokouším se nazírat na jednotlivé prameny informací z různých úhlů pohledu, brát v úvahu kromě všeobecně přijatelných a přijímaných vysvětlení také další, aspoň trochu hodnověrné, byť třeba vzájemně si protiřečící interpretace a na základě syntézy toho všeho se dobrat k tomu, kde by věci potvrzující případnou pravdivost příslušných legend dnes mohly být a jestli ještě stále existují, pokud existovaly vůbec někdy. Kaţdá samostatná kapitola této knihy je věnována jedné historické záhadě (fenoménu): zejména se snaţí dosud zaţité přístupy a hodnocení konfrontovat s realitou, všímá si historického i současného pozadí, vysvětlení, která moţná stále ještě čekají na své objevení a uznání, shrnuje úsilí které jiţ bylo vynaloţeno a hromadně hodnotí všechny prameny ve snaze najít nejpravděpodobnější rozluštění příslušné záhady. Kaţdé z probíraných témat je svým způsobem fascinující, a na své si jistě přijde kaţdý, koho aspoň trochu zajímají dějiny lidstva, od dobrodruţného pátrání po Svatém Grálu po spíše archivně detektivní hledání ztracených děl Shakespearových.


Nejvíc vzrušující na tom všem je, ţe některé z uváděných legend vás mohou vybídnout k samostatnému pátrání na vlastní pěst. Ať jste nadšenými amatéry nebo jen příslovečnými dětmi štěstěny, nikdy není vyloučeno, ţe právě vy někde zakopnete o ukrytý poklad nebo se propadnete do dosud neobjevené hrobky. Pokud se vám něco podobného přihodí, pamatujte, ţe takový nález má především hodnotu historickou a teprve potom trţní, a ţe jeho skutečnou hodnotu mohou stanovit jen odborníci. Proto se vţdy předem poraďte s příslušnými institucemi, neţ se se svým objevem začnete chlubit světu.


Část 1. Ztracená místa Období od vlády královny Viktorie aţ dodnes znamená konec zeměpisné nejistoty. Všechna bílá místa na mapách jiţ byla doplněna. Moţná právě toto je příčinou všeobecného zájmu o (tajemná) ztracená území, města a památky, a objevitelského nadšení, které rovněţ pokračuje od viktoriánské éry aţ dodnes. Kdyţ se vrátili cestovatelé z dţunglí Střední Ameriky a jihovýchodní Asie se zprávami o ruinách starých měst a chrámů, zachvátila objevitelská horečka a zájem o ztracenou historii většinu Evropy. Legendy o tajemných ztracených místech se časem staly součástí všech kultur. Dokud byl svět celkově méně probádaný, mohlo se zdát, ţe neobjevených tajemství je více neţ ve skutečnosti bylo. V současné době je na oněch legendách nejpřitaţlivější právě to, ţe ačkoli uţ téměř nemají kde a co skrývat, stále si uchovávají svá tajemství. Tato kapitola se věnuje nejznámějším a nejvíce fascinujícím ztraceným místům od těch, která jsou pravděpodobně opravdu jen mýtem, jako Atlantida, aţ po taková, jenţ nade vší pochybnost existovala - například alexandrijská knihovna, a pokouší se ukázat, ţe mnohé z těchto legend jsou zahaleny větším tajemstvím, neţ jste si původně mysleli.

Atlantida Atlantida je typickým příkladem ztracené země. Na zemském povrchu jiţ byla lokalizována téměř všude, od Irska po Antarktidu. Její tajemnost během věků rostla (sílila), prokazatelně bez jakýchkoli důkazů její existence, aţ se stala prubířským kamenem hnutí New Age, klíčovým prvkem mýtů alternativní historie a kolébkou rasistických fantastických teorií. Co byla Atlantida? Legendární pozůstatek původně významné prehistorické civilizace? Neškodný výmysl autorů fantastických povídek? Rozmaru filosofů vymyšlený pro snílky? Ideová(-logická) zbraň fanatiků? A jestliţe opravdu existovala, tak kde vlastně? Platónova Atlantida Původním a nejstarším pramenem pojednávajícím o Atlantidě je dílo (staro)řeckého filosofa Platóna (427-347 př. n. l.). Jeho dialogy Timaios a Kritias (napsány 360 př. n. l.) zahrnují diskuse probíhající mezi skutečnými a (moţná) smyšlenými postavami. Jedna z postav vystupujících v Dialozích - Kritias, státník a filosof, vypráví příběh o kterém se sám dozvěděl z druhé ruky, údajně od jistého egyptského kněze kolem roku 600 př. n. l., který příslušné znalosti uchovávané po 9000 let vyčetl vytesané ve sloupech města Sais. Tento příběh, často pouţívaný k demonstraci vysoké úrovně dávných Atlanťanů, popisuje Atlantidu jako vyspělou civilizaci ze západu, která si podmanila západní Středomoří. Hlavní sídlo měla mít tato říše "na západ od Herkulových sloupů". Termín "Herkulovy sloupy" se v době starého Řecka pouţíval k označení Gibraltarského průlivu oddělujícího Středozemní moře od Atlantského oceánu; Atlantida byla tedy podle příběhů umístěna do oceánu, kterému dnes říkáme Atlantský. Obě jména - oceánu i pevniny - jsou odvozena od Atlasa, obra a krále Atlantidy, který (nápadně podobný Titánům) drţel celý svět na svých ramenou. (Ačkoli Platón přisuzoval Atlasovi jiný původ neţ Titánům, dnes se všeobecně předpokládá, ţe šlo o bytosti stejného původu).


Platón popisuje Atlantidu dosti podrobně. Její pevnina měla protáhlý tvar, na délku měřila kolem 700 km, pobřeţí bylo lemováno horami, na jejichţ vnitřní svahy navazovala rozsáhlá středová níţina. Dominantou celého ostrova byla hora na jeho jiţním konci, při jejímţ úpatí byla postavena akropole, kolem které vyrostlo hlavní město. Centrální akropole byla obkrouţena soustavou soustředných kanálů, mezi nimţ byl vţdy pás země chráněn vysokými postranními zdmi. Všechny příkopy byly spojeny s oceánem jedním obrovským kanálem vedoucím na jih, a veškerý obchod se zbytkem světa probíhal právě touto vodní cestou. Ve svém vrcholném období byla Atlantida v době bronzové: byla bohatá, měla silnou armádu a loďstvo a dostatek surovin i veškerého zboţí získaného obchodováním s ostatními národy. Platón také popisuje, jak byla Atlantida stvořena: kdyţ si olympští bohové rozdělovali svět, Poseidon, vládce moří, si Atlantidu zabral pro sebe a upravil ji podle svých představ a potřeb. Pány Atlantidy se pak staly jeho děti (z nichţ nejstarší byl Atlas), které vládly podle otcových příkazů. Jak (ale) rostla jejich moc a bohatství, tím více upadala jejich morálka. To se znelíbilo ostatním bohům, kteří se rozhodli zasáhnout: seslali na Atlantidu obrovské zemětřesení, po němţ pevnina navţdy zmizela ve vlnách a ze dna se zdvihlo obrovské mnoţství bahna, které zabránilo plavbě mezi Středozemním mořem a Atlantikem. Takhle (tedy) končí příběh o Atlantidě, který se stal inspirací nesčetných pověstí, teorií a spekulací od antiky aţ do dnešních dnů. Je Platón důvěryhodný? O Atlantidě nebo podobných zemích se zmiňuje mnoho dalších spisovatelů, ale ţádný z nich časově nepředchází Platóna, z čehoţ se dá soudit, ţe vycházejí z jeho díla nebo jsou jím inspirováni. K nejvýznamnějším mezi nimi patří Proclus (410-485 n. l.), autor komentářů k Platónovu dílu Timaios; v nich píše, ţe mnozí cestovatelé tvrdí, na vlastní oči ţe viděli egyptský sloup, do kterého byl vytesán příběh o Atlantidě. To dodává Platónovu vyprávění jistou věrohodnost, i kdyţ je třeba brát v úvahu, ţe Proclus ţil a psal své dílo více neţ 700 let po Platónovi. Existenci Atlantidy nepřímo potvrzuje panathenaia, nejdůleţitější náboţenská slavnost a festival ve starých Athénách. Podle některých vysvětlení bylo jedním ze smyslů festivalu oslavovat bohyni Athénu za její roli při pomoci Athénám v boji proti národu Poseidónovu tedy zřejmě Atlanťanům. Jelikoţ festival měl velmi dávnou tradici z doby ještě před Platónem, lze z toho soudit, ţe si Platón Atlantidu nevymyslel. Můţeme tedy Platóna brát váţně? Zdá se nepravděpodobné, ţe by se k němu původní příběh předávaný po několik tisíciletí ústním podáním dostal v takové podobě, aby ho Platón mohl popsat tak jak ho popsal, tedy z pozice očitého svědka. I kdyby se příběh skutečně odehrál a dochoval tak dlouho, sám o sobě je málo pravděpodobný, neboť mnoho Platónových vyprávění je čistě mystické povahy (například centrální akropole hlavního města Atlantidy stvořené samotným Poseidonem, který takto ztvárnil povrch země svou boţskou silou). Archeologie ani jiné obory historie také nezaznamenaly ţádný důkaz existence civilizace ţijící na úrovni doby bronzové v době 9000 let př. n. l., jak tomu mělo být podle Platóna v případě Atlanty. Je moţné, ţe Platón si vymyslel nebo upravil nějakou stávající pověst o pohádkové zlaté zemi, aby ji pouţil jako vzor vysoce morální společnosti - například Atlantida byla odsouzena k zániku proto, ţe její vládci upustili od pravidel vznešeného chování svých předků.


Atlantida po Platónovi Ačkoli Platónovo vyprávění o Atlantidě můţe působit jako smyšlené, mnohými bylo aţ do současnosti bráno váţně. Podle římského historika ze 4. století Ammiana Marcellina byla existence Atlantidy vzdělanými lidmi své doby obecně povaţována za historický fakt. Po následujících 1500 let pak Atlantida v centru pozornosti nebyla. Objevila se například v titulu "Nová Atlantida" - novely Francise Bacona o utopické společnosti vydané v roce 1626, ale na (svou) renesanci musela počkat aţ do 19. století, kdy vědců a objevitelé začali ve větším počtu shromaţďovat důkazy o vzdálených a zaniklých kulturách napříč kontinenty i historií ve snaze dopátrat se jakési prvotní vyspělé civilizace, kterou ztotoţňovali s Platónovou Atlantidou. Donnelly a svět před potopou Zřejmě nejvýznamnějším z těchto spisovatelů byl americký politik a historik-amatér Ignatius Donnelly. V bestselleru "Atlantida: svět před potopou" vydaném v roce 1882 uveřejňuje (svou) teorii, ţe Atlantida skutečně existovala jako vrcholně vyspělá civilizace, která stála za zrodem většiny později vzniklých velkých civilizací po celém světě, od starého Egypta po říši Inků. Podle Donnellyho vděčí i naše současná společnost za svůj rozvoj Atlantidě a její nadmíru vyspělé vědě a technice. Donnelly se rovněţ snaţil prokázat, ţe v Atlantidě mají své kořeny také mýty a legendy mnoha světových kultur, ţe například některé postavy severské mytologie byly odvozeny od skutečně ţijících atlantických králů, královen a hrdinů, a ţe Atlantida byla zničena obrovskou přírodní katastrofou, po níţ ti, kdo přeţili, kolonizovali další části světa a zaloţili nové civilizace. Na podporu svých teorií Donnelly uvádí podobnosti kultur různých civilizací ţijících na obou stranách Atlantiku, například stavbu pyramid nebo uctívání Slunce. Rovněţ prý mayské petroglyfy a egyptské hieroglyfy mají společný původ právě v písmu, kterým psali Atlanťané. Ti také dali světu vyspělou astronomii, metalurgii, sklářství, kompas a mnoho dalších atributů vyspělých civilizací. Donnelly zdůrazňuje, ţe v mnoha světových kulturách se objevuje motiv obrovské potopy a cestujících nositelů kultury, kteří zaloţili různé civilizace. Příbuznost nebo podobnost četných rostlinných a ţivočišných druhů na obou stranách Atlantiku je pro Donnellyho důkazem existence pevninského mostu který kdysi spojoval Star�� a Nový svět, neţ navţdy zmizelého v mořských hlubinách.

Donnellyho dědictví Většina z Donellyho "důkazů" byla časem vyvrácena: mýlil se v podobnosti jazyka Mayů a Středomořských národů, a podobnost rostlinných a ţivočišných druhů ţijících na obou stranách Atlantiku lze vysvětlit jinými, daleko přesvědčivějšími teoriemi (viz str. 11). V kaţdém případě se však Donnelly stal průkopníkem moderních "studií" o Atlantidě, jak je známe dnes. Od Donnellyho převzala štafetu zkoumání Atlantidy řada dalších, různě důvěryhodných vědců, kteří se odvolávali především na odkazy v mayské a aztécké kultuře. To bylo částečně dáno tehdy slabou znalostí těchto záhadných civilizací, dále pyramidami, uctíváním slunce a některými dalšími atributy jejich kultur. Dalším, nikoli zanedbatelným motivem mohla tam


být také povýšenost hraničící s rasismem - uchu Evropana zněly příznivě teorie vycházející z předpokladu, ţe původní "niţší" obyvatelé Ameriky by nebyli schopni vybudovat své vyspělé civilizace sami, ale ţe k tomu potřebovali inspiraci a pomoc Atlanťanů - tedy vlastně Evropanů, samozřejmě bílých. Časem však bylo potvrzeno, ţe jazyk, písmo, architektura a věda Mayů, Aztéků, Inků i dalších, méně významných indiánských kultur byly původní, a ţe mnohé z textů pocházejících z předkolumbovské doby a údajně podporujících teorie o Atlantidě byly přeloţeny špatně. Madame (Paní) Blavatská a theosofie Rasistické teorie ohledně Atlantidy se dostaly do středu pozornosti vedle mystických a nadpřirozených jevů díky paní Blavatské a jejím duchovním následovníkům. Helena Petrovna Blavatská byla jednou z nejvýraznějších postav viktoriánské éry. Tato ţena, často nazývaná "matkou" hnutí New Age, zaloţila okulně spiritisitické učení nazývané theosofie a přispěla ke vzniku a popularizaci mnoha stěţejních principů New Age - například ţe všechna náboţenství jsou v podstatě stejná a ţe spiristika můţe být v souladu s vědou. Madame Blavatská pocházela z Ruska a značnou část (svého) mládí strávila cestováním po východní Asii, kde si mimo jiné osvojila základy tibetské magie. Později se proslavila jako médium a spiritistka a společně s mnoha stoupenci a pomocníky zaloţila Theosofickou společnost, která měla propagovat její učení a filosofii. Na toto téma napsala mnoho knih, například Odhalená Isis (1877) a Tajná doktrína (1888), jejichţ téma a obsah vystihují příslušné podtitulky: "Univerzální klíč k záhadám dávné i moderní vědy a teologie" a "Syntéza (Sloučení) vědy, náboţenství a filosofie". Blavatská tvrdí, ţe různí mistři a tajní učitelé jí prozradili skutečnou dějiny vývoje lidstva a civilizace, v nichţ Atlantida a další ztracené kontinenty hrály významnou roli. Na nich se odehrál začátek vývoje člověka, a Atlanťané představovali čtvrtou z Původních ras. Stejně jako pro Donnellyho byla i podle Blavatské Atlantida kolébkou naší (evropské) civilizace a měla vyspělou vědu i techniku. Edgar Cayce a Bimini Road Atlantida se stala ještě tajemnější zásluhou Edgara Cayce (1877-1945), slavného "spícího věštce", média čtoucího v transu. Edgar jako mladý muţ zjistil, ţe kdyţ se dostane do hypnotického spánku, zřejmě dokáţe diagnostikovat nemoci a navrhovat způsob jejich léčení. Později si tyto schopnosti ještě rozšířil o nahlíţení do minulých ţivotů různých lidí a přenášení svědectví z dávných světů, především z Atlantidy. Podle Cayce měla Atlantida historii trvající 40 000 let, během níţ se její obyvatelé vyvinuli z pouhé energie čistého myšlení v lidské bytosti s vyspělou kulturou, jak je popisoval Platón, ale navíc ovládající sloţité, pokročilé technologie jako krystalickou energii, laser, smrtící záření (paprsky) a létající stroje. Cayce tvrdil - shodně s Donnellym - ţe Atlanťané stáli u zrodu staré civilizací v Egyptě a ţe mayská říše byla zaloţena atlantskými kolonisty. Od Donnellyho Cayce také (byť zřejmě bezděčně) převzal popis lokalizace Atlantidy. Původně měla její pevnina zaujímat většinu plochy dnešního Atlantského oceánu mezi Španělskem a Afrikou na východě a Karibskou oblastí na západě, přičemţ součástí Atlantidy byla kdysi také rozsáhlá území na východě Severní Ameriky. Za pozůstatek atlantské pevniny


Cayce přesně označoval také karibské ostrovy Bimini (součást Baham) a tvrdil, ţe právě v této oblasti se skrývá a bude jednou objevena "síň záznamů" - pokladnice veškerého vědění Atlantidy. Mezi stoupenci a následovníky Edgara Cayce se zvedla vlna nadšení, kdyţ potápěči na mořském dně poblíţ ostrovů Bimini objevili zajímavé skalnaté útvar, který nazvali biminská silnice pro jejich podobnost se silnicemi starého Říma. Mnozí povaţovali tyto "silnice" za důkaz existence dávné vyspělé civilizace, která našla svůj konec v mořských vlnách stejně jako podle legendy Atlantida. Většina geologů a archeologů se však shoduje v názoru, ţe se jedná pouze o zajímavě vypadající, ale zcela přirozený skalnatý útvar. Atlantida a nacisté Legenda o Atlantidě získala temný nádech ve 20. a 30. letech 20. století, kdy ji nacističtí propagandisté začali zneuţívat na podporu své rasistické ideologie. Ve snaze dodat svým pseudovědeckým teoriím punc hodnověrnosti sestavili nejrůznější fašističtí a antisemitičtí spisovatelé vlastní verzi vývoje lidstva, podle níţ byla árijská rasa vyvolena, aby dlouhodobě sváděla zápas s ostatními rasami, niţšími a zdegenerovanými. Na základě několika tézí přejatých z theosofie pak přesvědčivě tvrdili, ţe Atlantida byla jednou z několika zemí, kde skvělá nordická rasa vybudovala vyspělou civilizaci a ţila v jakési fašistické utopické společnosti. Tato odsouzeníhodná teorie dodnes výjimečně přeţívá mezi současnými stoupenci neonacismu v Americe, Evropě a zemích bývalého Sovětského svazu. Mohla Atlantida vůbec existovat? Všechny verze legendy o Atlantidě podle Platóna - líčící ji jako velký ostrov aţ kontinent v Atlantském oceánu - mají společnou přinejmenším jednu věc: nemohou být pravdivé. Teorie o pohybu pevninských desek, objev Středoatlantského valu a zmapování dna Atlantského oceánu se staly hřebíky zatloukanými do rakve Atlantidy takové, jak ji popisuje Platón. Struktura pevninských (tektonických) desek ukazuje, ţe obě Ameriky, Evropa a Afrika byly kdysi spojeny (coţ vysvětluje podobnost místní flory a fauny), ale pohyby zemské kůry od sebe roztrhly a mezi nimi vznikl Atlantský oceán. Středoatlantský val je místem, kde se začalo tvořit dno nového oceánu. Z geofyzikálního hlediska je nemoţné, aby (nějaká) pevnina klesla na mořské dno, neboť horniny jimiţ jsou pevninské desky tvořeny jsou lehčí a mají niţší měrnou hmotnost (hustotu) neţ horniny z niţších vrstev, na úrovni dna oceánů, a v podstatě na nich plují. Zmapování dna Atlantského oceánu potvrdilo, ţe pod hladinou se neskrývá ţádný útvar, který by mohl být povaţován za pozůstatek někdejší pevniny. Nové pohledy na věc (Atlantidu) Atlantida tak jak ji popisovali Platón, Donnelly, Blavatská a Cayce existovat prokazatelně nemohla, ale to neznamená, ţe legenda o ní nemohla být inspirována určitými fakty. Příběh o Atlantidě můţe mít pravdivé jádro, které můţe historiky-detektivy nasměrovat k úţasným objevům: kdo by nechtěl přinést důkazy o existenci dávné civilizace dosud neznámé moderní archeologii, ale dost významné na to, aby inspirovala tisíce mýtů a legend, civilizace moţná starší neţ ty, které my dnes povaţujeme za první - tedy říše starého Egypta a Mezopotámie? Je moţné ţe Platón - jako (pouze) jeden z mnoha v dlouhé řadě vypravěčů - se ve své interpretaci dopustil několika nepřesností. Moţná byly chyby v překladu, kdyţ příběh putoval


od egyptského kněze k řeckému cestovateli. Přinejmenším se nabízí jedna nápadná nepřesnost v časovém údaji, a sice ţe Atlantida existovala spíše před 900 neţ před 9000 lety, jak píše Platón. V takovém případě prudce roste seznam (výčet) moţných míst, kde by se bájný kontinent mohl nacházet. Někteří historikové však této hypotéze nedůvěřují a poukazují na to, ţe zatímco při zápisu číslic jaký pouţíváme dnes je velmi snadné desetinnou čárku posunout nebo i vynechat, egyptské hieroglyfy vyjadřující číslice lze zaměnit jen těţko. Další teorie hovoří o tom, ţe staří Egypťané zpravidla označovali slovem "západní" vše, co leţelo na západ od dnešní Libye, takţe území takto nazvané pokrývalo značnou část Středomoří. A podle dalších pramenů se "Herkulovy sloupy" říkalo také dnešní úţině Bospor spojující Středozemní moře s mořem Černým. Kdyţ se vezmou v úvahu všechny Platónovy původní údaje a k tomu moţné chyby a zkreslení, musejí hledači Atlantidy rozšířit pole svého zájmu na bezpočet nejrůznějších míst od Irska po Antarktidu a od pobřeţí Černého moře po Kubu. Moţné lokality, kde mohla být Atlantida Místo vyhrazené Atlantidě v této knize umoţňuje uvést jen omezený výčet těch nejznámějších, nejhodnověrnějších i úplně nesmyslných moţností, kde se Atlantida mohla nacházet: Kréta Irský učenec K. T. Frost, vycházeje z údajů starých Egypťanů, uveřejnil v roce 1909 teorii, ţe za Atlantidu mohla být pokládána civilizace Minojců (3000-1450 př. n. l), která měla svou základnu na Krétě. Kréta splňuje podmínku, ţe "jde o ostrov leţící daleko na západě". Egypťané říkali Minojcům "Keftiu", coţ lze volně přeloţit i jako "lidé sloupů". To vyvolává souvislost s Titánem Atlasem, který drţí na svých ramenou nebe. Platón popisuje jako hlavní prvek atlantského náboţenství rituály vyuţívající býků - a kaţdý ví, ţe Minojci býky uctívali. Minojská společnost byla ve své době velmi vyspělá, bohatá a vzdělaná, a tato její pověst přeţila i náhlý konec této civilizace, způsobený pravděpodobně sopečným výbuchem na sousedním ostrově Thera (Santorin). Následná zemětřesení a tsunami lze srovnávat s Platónovým líčením "silného zemětřesení a potopy", které zavinily zkázu Atlantidy. Největší chybou této teorie je, ţe ostrov Kréta existuje dodnes, a nijak nepřipomíná Platónův obraz Atlantidy. Také je známo, ţe minojská civilizace přeţila po výbuchu Thery ještě zhruba dvě stě let, a Řekům ţijícím v době Platónově byla dobře známa. K minojské říši se váţí četné mýty a legendy, které nemají s Atlantidou nic společného. A konečně - minojská říše určitě neexistovala 9000 let před Platónem, coţ by nutně předpokládalo, ţe buď sám Platón nebo někdo jiný z celé řady pramenů udal úplně špatný letopočet. Thera (Santorin) Sto kilometrů severně od Kréty leţí ostrov Santorin, v době antiky známý pod jménem Thera. V roce 1969 řecký seismolog Angelos Galanopoulos přišel s teorií, ţe právě Thera mohla být inspirací legend o Atlantidě. Také ona byla vedle Kréty střediskem minojské civilizace, ale na rozdíl od ní měla tvar a členitost - ne však rozměry - spíše odpovídající Platónovu popisu, alespoň do roku 1640 př. n. l., kdy zřejmě největší sopečný výbuch v moderní historii vyhloubil v jejím středu obrovskou díru.


Mnohé z toho co se udává jako podobnost Kréty a Atlantidy platí i pro Theru. Minojská civilizace strašný výbuch přeţila (jsou důkazy, ţe obyvatelé Thery byli včas varováni a z podstatné části evakuováni), ale ani zde nesouhlasí časové údaje s Platónovými. Zničení převáţné části ostrova sopečnou explozí znamená, ţe jakékoli případné důkazy potvrzující existenci akropole nebo systému soustředných kanálů, jak je popisuje Platón, musely být nenávratně ztraceny. Spartel Vzhledem k Platónovým značně přesným údajům o lokalizaci Atlantidy je překvapující, jak dlouho trvalo, neţ se začalo po jejích pozůstatcích pátrat na mořském dně na západ od Gibraltarského průlivu. Současný francouzský geolog Jacques-Collina Girard pečlivě prostudoval všechny dostupné materiály o cestování a mořeplavbě dávných národů a v roce 2001 objevil v Cádizském zálivu tzv. paleoostrov - ostrov dnes trvale ponořený, ale který ke konci poslední doby ledové, kdy mořská hladina byla mnohem níţ neţ dnes, nad ní vyčníval. Dnes má Spartel podobu podmořského písečného náspu (lavice), ale před 11 000 lety, přesně v době, o které píše Platón, to byl ostrov čnící nad hladinu. Podle Marka-Andrého Gutschera jsou důkazy, ţe ostrov Spartel byl zničen mohutnou vlnou tsunami, která spolu se současným zemětřesením poslala během krátké doby většinu jeho území (ostrova) ke dnu. To vše by odpovídalo legendě, ale tím také shodnost s Platónovým dílem končí. Spartel nebyl nikdy ani zdaleka tak velký jako Platónova Atlantida a neexistuje jediný důkaz, ţe by byl vůbec někdy obydlen, nemluvě o výjimečně vyspělé civilizaci. Tartessos Tartessos bylo město v jiţním Španělsku, které prokazatelně existovalo roku 1000 př. n. l. a moţná bylo ještě starší. Bylo to kvetoucí obchodnické město, zbohatlé hlavně na obchodování s cínem (pouţívaným pro výrobu bronzu). Říkalo se, ţe Tartessos bylo město pohádkově bohaté a plné vzácných kovů, coţ byla údajně i Atlantida. Podle dochovaných záznamů město záhadně zmizelo během 6. století př. n. l., pravděpodobně zničeno záplavami. Moţnou souvislost města Tartessos a bájné Atlantidy naznačil ve 20. letech 20. století Dr. Adolfo Schulten a později Dr. Rainer Kühne, podle kterého jsou na satelitních snímcích okolí města Cádiz patrné zbytky chrámů a soustavy soustředných kanálů, jak píše Platón. Podle Kühne(a) různé podrobnosti v Platónově vyprávěni ukazují na dobu kolem roku 1200 př. n. l., a popisuje válku Athén s vetřelci ze západu, označovanými obecným termínem "mořské národy" - záhadnou civilizací objevující se v historických záznamech četných středomořských kultur z oné doby. Kühne tvrdí, ţe útvary zachycené na satelitních snímcích mohou být ruiny města Tartessos, které mohlo být předlohou Platónovy Atlantidy a sídlem mořských národů, čímţ by se vysvětlila celá řada historických záhad najednou. Pokud by ale Atlantidou měl být opravdu Tartessos, pak by se Platón musel mýlit v čase, umístění Atlantidy a nakonec i v tom, ţe ji popisoval jako ostrov. Tantalis Tantalis je další významné město doby bronzové. Nacházelo se zřejmě v Malé Asii (v dnešním Turecku), poblíţ současného města Izmir. Za předobraz Atlantidy povaţuje toto město historik Peter James, který vidí spojitost mezi původem jeho jména a řeckým mýtem o


Titánu Atlasovi. Díky Homérovi známe dnes Tantala (syna Dia a nymfy Pluto) spíše jako bájnou postavu muţe, který za trest v podsvětí musel jíst a pít vinné hrozny a vodu, na které nemohl dosáhnout, ale existuje i druhá verze jeho mýtu, v níţ se Tantalus velice podobá Atlasovi, kdyţ musí nosit na ramenou těţká břemena a nakonec zničí celé město v obrovské katastrofě. Podle Jamese byl Tantalis, jedno z nejvýznamnějších měst v době bronzové, zničen ţivelní pohromou a pak znovu povstal z mrtvých v podobě mýtu a Atlantidě. Identifikace Tantalis jako Atlantidy ovšem opět předpokládá, ţe Platón se musel mýlit v datech, umístění i v tom, ţe Atlantida byla ostrovem. Trója a Černé moře Černé moře se zdá být vhodným kandidátem na umístění Atlantidy za podmínky, ţe Herkulovými sloupy o nichţ se zmiňuje Platón se nemyslí Gibraltarský průliv, ale Bosporský. Zdá se velmi pravděpodobné, ţe dno Černého moře bylo převáţně suchou pánví aţ do doby před 7500 lety, kdy stoupající hladina Středozemního moře prolomila přirozenou hráz v místě dnešní Bosporské úţiny a jeho voda zalila celé rozsáhlé území během několika měsíců aţ let. Proto se na dně dnešního Černého moře a v jeho blízkém okolí nabízí hned několik míst, která mohla být Atlantidou. Kandidátem na druhé, středomořské straně Bosporské úţiny je Trója, kterou za předobraz Atlantidy označil v roce 1992 Eberhard Zangger z německého archeologického institutu v Athénách. Trója měla centrální citadelu na pahorku zvedajícím se z okolní roviny, a v době bronzové měla vyspělou civilizaci soupeřící a bojující se starým Řeckem stejně jako Atlantida. Společným jmenovatelem všech míst v okolí Černého moře je opět nedostatek přesvědčivějších důkazů a některé zásadní rozpory s Platónovým dílem. Antarktida V 50. letech minulého století přišel americký akademik Charles Hapgood s kontroverzní teorií "posouvání zemské kůry" podle které je celá povrchová vrstva zemská kůry čas od času vystavována působení náhlých a různě orientovaných sil, které mohou přesunout celé kontinenty z tropů k pólům během několika let. Tato teorie byla později spojována s objevy překvapivě přesných map vzdálených území, například (právě) Antarktidy, nakreslenými starými kartografy dávno před tím, neţ moderní přístroje umoţnily jejich přesnější navigaci a zmapování. Nekonvenční historikové Graham Hancock a Rand Flem-Ath tvrdí, ţe Atlanťané byli příslušníci vyspělé společností ţijící na Antarktidě, která se tenkrát nacházela v mnohem mírnějším podnebném pásu, ale právě důsledkem pohybů zemské kůry se před zhruba 12 000 lety přesunula aţ na své současné místo na jiţním pólu. Obyvatelé Atlantidy kterým se podařilo uniknout zaloţili na různých místech světa nové civilizace. Své zeměpisné znalosti dokázali uchovat po dlouhou dobu, aby je předali kartografům v 15. a 16. století. Všechny další důkazy existence kdysi velké atlantské říše jsou tedy dnes pohřbeny pod několikakilometrovou vrstvou ledu. I kdyţ pomineme značné rozdíly s Platónovými faktickými údaji, kromě zmíněných map chybí jakékoli další důkazy hovořící ve prospěch této vskutku avantgardní hypotézy, nehledě na to, ţe Hapgoodova teorie o pohybu zemské kůry je dnes obecně přijímána se značným skepticismem. Irsko


Podle knihy Atlantida z geografické perspektivy švédského zeměpisce Ulfa Erlingssona je jediným současným ostrovem v Atlantském oceánu odpovídajícím Platónovu popisu Atlantidy Irsko: při pobřeţí (je) lemované rozeklanými horskými útesy, má centrální níţinu s výrazným pahorkem, který byl kdysi středem města Tara, údajného sídla irských králů. Tím shoda s Platónem víceméně končí. Naopak v rozporu s jeho dílem je řada různých faktů, z nichţ zřejmě nejpádnější je ten, ţe Irsko dosud leţí nad mořskou hladinou. Kuba Alternativní historik a psychotronik Andrew Collins tvrdí, ţe Platón jako (coby) Atlantidu popisoval některý z ostrovů v karibské oblasti, s největší pravděpodobností Kubu. Kuba měla centrální rovinu lemovanou pobřeţními horami a většina jejího území mohla být v prehistorických časech zaplavena. Collins inspirován Donnellym přisuzuje Atlantidě hlavní roli v transatlantických kulturních a obchodních vztazích. Nedávný průzkum mořského dna poblíţ Kuby objevil zvláštní kruhovité útvary připomínající ruiny. Ačkoli se téměř určitě jedná o přirozené skalní formace, zájem o "kubánskou Atlantidu" po tomto objevu vzrostl, přestoţe další, pádnější důkazy na podporu (ve prospěch) Collinsovy teorie se hledají opravdu velmi těţko. Většina historiků je přesvědčena, ţe Platón situoval Atlantidu mnohem blíţ Herkulovým sloupům, neţ je karibská oblast. Další moţnosti Kandidátů na titul "Atlantida" jsou dohromady desítky, ne-li přímo stovky. Často se v této souvislosti mluví o Kanárských ostrovech a Azorech, které mají být posledními dochovanými zbytky atlantské pevniny (na Kanárských ostrovech jsou zbytky záhadných megalitů, jejichţ původ zatím nebyl přesvědčivě vysvětlen). Podle moderní geografie však ani jedno z těchto souostroví nebylo nikdy částí většího pevninského celku. Výprava jejímţ cílem bylo najít stopy Atlantidy v Bolívii se vrátila se zprávou, ţe na náhorní plošině pod hladinou jezera Poopo objevila sopečný ostrov s útvary připomínající ruiny bájného města, prohlásit je za zbytky Atlantidy však znamená zkreslit Platónův příběh aţ na samou hranici přijatelné fantazie. Z mnoha dalších míst o nichţ se častěji mluvilo nebo psalo jako o Atlantidě jmenujme alespoň podmořský val Little Sole Bank u pobřeţí Cornwallu, a Kartágo, obávaného nepřítele starého Říma, vyhlazené z povrchu zemského ve 2. století př. n. l. Všechny další udávané lokality postrádají buď postrádají jakékoli důkazy, nebo se podstatně rozcházejí s Platónovým vyprávěním, případně obojí. Na co potřebujeme Atlantidu? Jedním z důvodů proč Atlantida není dávno zapomenuta je, ţe vyplňuje mezeru dosud zející v "seriózní" historii - totiţ otázku, odkud se vlastně vzala naše civilizace. Podle dosavadních výzkumů všechno nasvědčuje tomu, ţe starověké vyspělé civilizace jako egyptská, mezopotámská a další, se rozvinuly ve velmi krátké době a bez nějaké objektivní příčina, zatímco ostatní společnosti zůstávaly na niţším stupni vývoje a jejich území bylo zpravidla připojováno k oněm civilizacím vyspělým, ať (jiţ) cestou poklidné kolonizace nebo násilím válkami. Období kterému říkáme prehistorie vypadá jako prázdná, téměř nepopsaná tabule. Jako by lidstvo aţ donedávna ţádné dějiny nemělo, přestoţe víme, ţe lidé anatomicky velmi podobní


nám se na Zemi objevili jiţ zhruba před 100 000 lety, a přítomnost moderního člověka se všemi znaky kultury (jazyk, umění a náboţenství) je prokazatelná nejméně 40 000 let. Poslední doba ledová skončila před 12 000 lety. Co vlastně lidstvo dělalo po celou tu dobu? Jak a čím to, ţe různé civilizace proţily svůj rychlý vzestup, vrchol a pád a posléze se nenávratně ztratily? Z tohoto pohledu dává pátrání po Atlantidě (nebo podobné civilizaci) smysl. Avšak paleoantropologové a archeologové shodně tvrdí, ţe historie lidstva není nepopsaná tabule a ţe vyspělé civilizace na různých místech světa nemohly vzniknout z ničeho. Přitom existuje řada stop umoţňujících sledovat intelektuální, technický a společenský vývoj lidstva aţ do (ze) starší doby kamenné. I kdyţ neznáme zdaleka všechny podrobnosti o tom, co se na světě dělo po celou tuto dobu, dokáţeme dnes historii lidského pokolení uspokojivě vysvětlit, aniţ bychom k tomu potřebovali fantastické historky o Atlantidě a podobných prehistorických supercivilizacích. Závěr: Platónova inspirace a ztracené město Helike Kdyţ se vrátíme k hlavnímu prameni, při podrobném studiu ze samotného Platónova díla vyplývá, ţe Atlantida jako skutečné místo nikdy neexistovala a ţe všechny teorie, spekulace, vysvětlování a pátrání nejrůznějších "lovců Atlantidy" nemohou být nikdy korunovány úspěchem. Podle těch samých důkazů však současně nelze neuznat (nepřipustit), ţe všechno není vyřešeno a ţe pořád ještě zbývá prostor pro tajemno. Tím rozumějme na prvním místě stále otevřenou otázku, odkud Platón čerpal inspiraci. Podle archeologa Dr. Iaina Stewarta je nejpravděpodobnějším klíčem k vyřešení této záhady ztracené město Helike. Nacházelo se ve starém Řecku a bylo zcela zničeno zemětřesením a následnou tsunami v roce 373 př. n. l. Území kdysi prosperujícího městského státu kolem Helike si rozebrali sousedé a samotné město bylo podle pověsti ztraceno, pohřbeno ve vlnách Středozemního moře (ale archeologové v roce 2000 objevili jeho pozůstatky na souši). Zemětřesení v roce 373 př. n. l. bylo jedním z několika po sobě následujících, která dohromady zdevastovala celou oblast - vyvolala tsunami, zničila armády a narušila vojenskou rovnováhu mezi válčícími státy. Platón, kterému bylo v době zničení Helike kolem 50 let, musel slyšet o hněvu bohů obráceném proti lidem a jejich městu. Není těţké si představit, ţe tuto událost zaznamenal, stejně jako další zemětřesení a tsunami v té době, a ţe ze všeho dohromady stvořil příběh o smyšlené, velmi vyspělé civilizaci, aby tím demonstroval (ukázal) historii a úroveň Athén. Záchytné stopy podporující tuto hypotézu můţeme číst ve slovech Platónových, která vloţil do úst jedné ze svých postav ve svém jiném díle nazvaném Republika: Teď přemýšlím, jestli si můţeme vymyslet nějaký velký příběh z těch historek, o kterých jsme si povídali… nějaké velkolepé mýty, které by samy o sobě přesvědčily celou naši společnost… nic nového - pohádkové příběhy jako je tenhle vyprávějí básníci, a ti přesvědčili lidi, aby uvěřili věcem, které se staly "kdysi dávno kdesi daleko"…

Šalomounův chrám


Před třemi tisíci lety nechal izraelský král Šalomoun na počest ţidovskému bohovi vystavět velkolepý chrám na vrcholku hory Moriah v Jeruzalémě. Svatyně uvnitř tohoto chrámu byla nejsvětějším ze všech svatých míst, kde na základním kameni spočívala Archa úmluvy a kde se údajně zjevovala Šekinah -aura Duše světa, jako důkaz Boţí přítomnosti. Šalomounův chrám (zvaný téţ První chrám) byl zničen Babylóňany za vlády Nabukadnesara v roce 586 př. n. l., ale kdyţ byli Ţidé propuštěni ze zajetí a směli se vrátit zpět do Izraele, postavili (si) v roce 515 př. n. l. Druhý chrám, který vydrţel aţ do roku 70 n. l., kdy byl zničen Římany. Dnes mnozí ţidé i křesťané věří, ţe po příchodu mesiášské doby bude vybudován Třetí chrám, coţ s sebou podle fundamentalistických křesťanů přinese apokalypsu, soudný den a poslední soud. Aby k tomu mohlo dojít, musí být Třetí chrám postaven přesně na stejném místě jako původní chrám První a také Archa úmluvy musí být uloţena přesně na stejném místě jako kdysi. To ale nebude vůbec snadné, neboť o přesném místu kde stával Šalomounův chrám se dodnes vedou bouřlivé spory. Chrámová hora dnes Nějakou dobu poté co Římané srovnali Druhý chrám se zemí postavili na stejném místě vlastní chrám zasvěcený Jupiterovi, ale v době muslimských válek uţ na Chrámové hoře ţádné stavby nebyly. Kdyţ muslimové ve válce s Byzantskou (Východořímskou) říší dobyli Jeruzalém, byli šokováni zjištěním, ţe křesťanští vládci města pouţívali toto území jako smetiště, zřejmě s úmyslem schválně co nejvíce potupit Ţidy. Muslimové tam časem vystavěli velké mnoţství svatyní a mešit, a Chrámová hora se stala posvátným místem nazývaným AlHaram al-Šarif (Vznešená svatyně), třetím nejsvětejším místem islámu, zahrnujícím i slavný Skalní dóm a mešitu Al-Aksá. Dnes má Chrámová hora podobu široké, zhruba obdélníkové plošiny, jejíţ delší osa souměrnosti vede směrem sever-jih. Skalní dóm se nachází přibliţně v jejím středu, mešita Al-Aksá na jiţním konci. Na severní straně leţí římská pevnost Antonia (na počest Marka Antonia). Na západní straně plošiny je západní část Zdi nářků, která je částí ochranné zdi Chrámové hory v období druhého chrámu, a proto poslední dochovaný zbytek původního chrámového komplexu. Tradiční pohled Dnes všeobecně převládá názor, ţe Skalní dóm, pojmenovaný podle výchozu skály kolem kterého byl postaven, stojí víceméně přesně na místě, kde kdysi stával První a po něm druhý chrám. Tento kus skály je podle různých teorií povaţován za místo uprostřed chrámu, kde stával obětní oltář, nebo za samotný základní kámen, kolem kterého byla postavena nejsvětější ze všech svatých staveb. Výchoz skály známý pod jménem Sakhra se stal velmi významným a vešel do historie křesťanství. Byl povaţován za střed světa, za první kámen poloţený při stavbě Země. Říkalo se také, ţe to byla ona skála, u které měl Abrahám obětovat Izáka, a místo, kde leţel Jakob, kdyţ sanil svůj sen o ţebříku vedoucím (aţ) do nebe. Podle znalce Chrámové hory Leena Ritmeyera lze na současných fotografiích Sakhry vidět také prohlubeň kde byla umístěna Archa úmluvy. Identifikace Skalního dómu jako místa, kde původně stál Šalomounův chrám má dalekosáhlé důsledky politické i náboţenské, zejména co se týče víry v konec světa. Jestliţe by dnes stavitelé ţidovských a křesťanských chrámů na Chrámové hoře chtěli zcela dokončit své dílo,


museli by nejdříve zbourat Skalní dóm, coţ by velmi pravděpodobně vyvolalo třetí světovou válku nebo přinejmenším lokální konflikty s velmi ničivými následky. Pouhá zmínka o tomto problému stačí rozjitřit veřejné mínění v celém muslimském světě, bez ohledu na skutečnost, ţe takový přístup je oficiálně izraelskou vládou odmítán a hlásí se k němu jen určité okrajové skupiny. Kaţdá byť nepotvrzená zpráva o tom ţe nějaká extremistická skupina plánuje pochod na Chrámovou horu vyvolá bouřlivé demonstrace od severní Afriky aţ po Indonésii. Pahorek Ophel a pramen řeky Gihon Dr. Ernest Martin v knize Chrámy, na které Jeruzalém zapomněl vydané v roce 1999 razí (zastává) teorii, ţe skutečné místo Šalomounova chrámu bylo jiţně od Chrámové hory, na místě známém jako pahorek Ophel. Jedná se o jiţní konec vyvýšeniny, která se směrem na sever stává Chrámovou horou, a leţí přesně nad pramenem řeky Gihon, která byla v dávných dobách hlavním zdrojem vody pro celý Jeruzalém. Podle Martina, který staví svou teorii na výsledcích práce rodiny Mazarových, archeologů dlouhodobě pracujících v oblasti Chrámové hory, nemohl Šalomounův chrám stát na hoře, protoţe tamější zdroj "čisté" to znamená tekoucí vody nebyl dost vydatný pro potřeby nejrůznějších očistných rituálů. Právě z tohoto důvodu musel chrám stát dole v údolí poblíţ pramenů řeky Gihon, kdeţto na Chrámové hoře stála pevnost Antonia (postavená na počest Marka Antonia). Martin svou teorii podporuje navíc různými citacemi z bible a dalších starých pramenů. Vědci zabývající se studiem historie Šalomounova chrámu Martinovu teorii všeobecně odmítají. Například Leen Ritmeyer argumentuje tím, ţe Martin špatně vykládá nebo zkresluje údaje z bible a dalších zdrojů o něţ se opírá a (prostě, jednoduše) ignoruje řadu archeologických a historických důkazů svědčících pro umístění Šalomounova chrámu na Chrámové hoře. Podle Ritmeyera jsou Martinovy závěry nepříznivě ovlivněny jeho náboţenským cítěním, konkrétně touhou objevit místo pro Třetí chrám, které by bylo přístupné v dnešní době. Podle slov Michaela Germana Martinova kniha "můţe slouţit jako vítaný stimul pro postavení Třetího chrámu jeruzalémského tak, ţe se pozornost veřejnosti upře místo na Haram eš Šarif (Chrámovou horu) k pramenům řeky Gihon". Germano je stejně jako Martin vysokoškolsky vzdělaný odborník s úzkými vazbami na Světovou boţí církev (Worldwide Church of God), radikální náboţenskou okrajovou křesťanskou skupinu zapojenou do mnoha sporů ohledně Chrámové hory. Dóm tabulek Zatímco Martinova teorie je všeobecně odmítána, existují dvě další významné teorie o moţném umístění Šalomounova chrámu, kterým je přikládána mnohem větší váţnost. Jedna (První) z nich umisťuje chrám severně od tradičního místa; svatyně měla být pod současnou malou islámskou svatyní nazývanou Dóm tabulek (nebo také Dóm duchů), postavené na malém vystupujícím skalním výchozu. Uţ samotné jméno je sugestivní, neboť jména islámských významných bývají často odvozena od původních útvarů či staveb na daném místě, a "svatyně" ukrývaly Archu úmluvy, obě Mojţíšovy desky s desaterem a Duši světa, v ţidovské mystice nazývanou Šekinah. Teorie o moţném umístění Šalomounova chrámu na severu Chrámové hory je především prací Ashera Kaufmana, který v její prospěch argumentuje popisem rozměrů vnějších prostor


(dvoran) chrámu a vzdáleností mezi chrámem a branami vedoucími na Chrámovou horu, jak je popisuje celá řada dochovaných starých pramenů. Dále tvrdí, ţe kámen na němţ je vystavěn Dóm tabulek musí být základním kamenem Šalomounova chrámu, neboť se jedná o nejvyšší (a tudíţ nejsvětější) bod Chrámové hory, a protoţe jeho tvar s prohloubeným středem odpovídá popisu jakéhosi poutníka z Bordeaux ze 4. století, který ho označil jako "proděravělý kámen". Nedostatky "severní" teorie Někteří vědci zabývající se studiem Šalomounova chrámu našli v Kaufmanově teorii několik nejasností (nedostatků). Zejména argumentují tím, ţe v udávané severní lokalitě Chrámové hory není dost místa pro stavbu základů chrámu bez mohutných podpůrných konstrukcí v severním údolí. Dan Bahat, vedoucí archeolog zabývající se tématikou Šalomounova chrámu, ţe takové úpravy byly za hranicemi moţností dávných izraelských stavitelů, ale podle Kaufmana lze v údolí najít důkazy svědčící o přítomnosti právě takových podpůrných struktur. Další výhrada proti umístění chrámu na severu pochází od týmu britských archeologů zkoumajících tuto oblast začátkem 20. století: tito vědci objevili pozůstatky zasypaného příkopu pocházejícího z biblických časů, vedoucího napříč severním cípem současné základny Chrámové hory a tedy nutně protínající půdorys Šalomounova chrámu, pokud by stál na místě prosazovaném Kaufmanem. Stejně jako v případě Martinovy teorie se i Kaufmanova vysvětlení chopili někteří zastánci stavby Třetího chrámu. V zjevení apoštola Jana (11:2) dostává Jan instrukce ohledně vybudování nového chrámu, kde se praví, ţe "protiklad (chrámu) tvoří vnější nádvoří, které je vydáno pohanům, aby po něm šlapali". Toto si někteří fundamentalisté vykládají tak, ţe Třetí chrám nebude muset zahrnovat vnější nádvoří originálu, coţ v dnešních poměrech znamená, ţe by mohl mít střed v Dómu tabulek, ale nijak by nenarušil Skalní dóm. To dodává optimismus stoupencům postavení Třetího chrámu, kteří doufají, ţe jeho rekonstrukce na tomto místě jim bude umoţněna bez jinak nevyhnutelného oţehavého konfliktu. To je ovšem postoj zoufale naivní, neboť islámské autority by nikdy nepřipustily narušení současné integrity Chrámové hory tímto způsobem, nemluvě o mezinárodním cítění a mínění muslimské veřejnosti. Fontána Al-Kas Moţná nejhodnověrnější alternativou k tradičnímu pohledu na (někdejší) umístění Šalomounova chrámu je teorie situující chrám na jih od Skalního dómu se svatyní na místě fontány Al-Kas - islámského místa očistného mytí, toho času leţící uprostřed mezi Skalním dómem a mešitou Al-Aksá. Tuto hypotézu vyslovil poprvé koncem 70. let 20. století otec Bellarmino Bagatti, františkánský učenec, a v současné době je jejím nejvýznamnějším zastáncem izraelský architekt Tuvia Sagiv. Pro umístění Šalomounova chrámu do jiţního sektoru Chrámové hory hovoří několik logických argumentů. Sagiv argumentuje například tím, ţe pro umístění pevnosti Antonia na území kam je tradičně situována není mnoho racionálních důvodů, a ţe se tato pevnost mnohem pravděpodobněji nacházela na místě kde dnes stojí Skalní dóm. Příkop nacházející se severně od Skalního dómu by měl mnohem racionálnější opodstatnění, pokud by leţel mezi pevností a cestami, kudy sem od severu mohl přijít případný nepřítel. Ve prospěch "jiţní"


teorie hovoří také dochované písemné podklady udávající vzdálenosti a výšky jednotlivých součástí chrámového komplexu; ty příliš nedopovídají situaci umístění Šalomounova chrámu na místě Skalního dómu, zato na jiţní lokalitu sedí téměř přesně. Umístění chrámu v jiţní části Chrámové hory by také vysvětlovalo dosaţitelnost vody potřebné pro očistné rituály, neboť hlavní jeruzalémský akvadukt vedoucí z Judejských hor dosahuje k Chrámové hoře na místě příliš nízkém, aby se voda nemusela do Šalomounova chrámu dále sloţitě dopravovat, pokud by stál na místě Skalního dómu. Jupiterův chrám Sagiv také vysvětluje, jak k záměně Dómu za chrám pravděpodobně došlo. Pomocí infračerveného světla byly pod dómem objeveny stopy existence solidní pětiúhelníkovité základny, téměř přesně stejné jako v římských chrámech postavených v této oblasti. Je moţné, ţe muslimové poté co ovládli Jeruzalém vycházeli jen z pozice zbytků Jupiterova chrámu (postaveného na Chrámové hoře po zbourání Druhého chrámu), a ţe právě podle těchto (jeho) trosek se později obecně předpokládalo, ţe Skalní dóm byl postaven na místě někdejšího Šalomounova chrámu. Hlavní výhrady vůči teorii o umístění Šalomounova chrámu v jiţním sektoru Chrámové hory jsou, ţe opomíjí archeologické důkazy hovořící ve prospěch "severní" teorie a ţe by podle ní musela být základna Chrámové hory protaţena dále na jih neţ kam dosahuje dnes. Odpůrci existence (Šalomounova) chrámu Zejména po Šestidenní válce v roce 1967 se v muslimském světě rozšířila alternativní, silně politicky ovlivněná teorie o neexistenci Šalomounova chrámu. Mnozí spisovatelé, náboţenští činitelé, politici i archeologové od tehdy dodnes tvrdí, ţe První ani Druhý chrám nikdy neexistovaly a ţe od prvopočátku stála na svém místě jen mešita Al-Aksá. Tento názor nehledě k tomu ţe kategoricky popírá převaţující všeobecné mínění ţe západní část Zdi nářků je posledním dochovaným zbytkem celého chrámového komplexu - především zpochybňuje jakýkoliv nárok izraelského státu na území Chrámové hory a ve svých důsledcích i na celý Jeruzalém. Pro tuto teorii chybí jakýkoliv důkaz a kromě toho je na místě zdůraznit, ţe před Šestidenní válkou a obsazením východního Jeruzaléma Izraelem neměli islámští učenci k dosavadnímu tradičnímu výkladu historického vývoje Chrámové hory váţnějších výhrad. Nebezpečný chrám Chrámová hora dnes představuje jedno z geopoliticky nejméně stabilních a tudíţ nejnebezpečnějších míst na světě. Ačkoliv většina nejostřejších sporů o jejím přesném umístění je vedena evangelickými a islámskými skupinami, rozhodně tento problém nelze přehlíţet jako obyčejné hašteření se neškodných okrajových skupin z extrémních křídel obou náboţenských táborů. Údajně 25-70 % Američanů věří, ţe obnovení Šalomounova chrámu je svatou povinností křesťanů, kterou musejí věřící splnit v mesiášské době. Skupiny které toto přesvědčení zastávají mají značný vliv ve Washingtonu, například Georgie W. Bush byl dvakrát zvolen prezidentem především jejich zásluhou. Gallupův průzkum veřejného mínění v roce 1996 oznámil, ţe opětovné vybudování chrámu povaţuje za prioritu je 58 % Izraelců.


Američtí náboţenští činitelé věnovali na financování výzkumných projektů na Chrámové hoře přes 100 milionů dolarů. Jinými slovy - mnoho seriózních, bohatých, vzdělaných a vysoce postavených lidí dnes aktivně podporuje čin, který by mohl vyústit v přímou širokou konfrontaci (západní civilizace) s islámským světem, a to v současné atmosféře globální politické nestability. V tomto kontextu se nejistota ohledně přesného místa někdejší stavby Šalomounova chrámu která je pro realizaci jeho znovupostavení jedním z hlavních úskalí - jeví jako okolnost přímo poţehnaná.

Alexandrijská knihovna Díky své pověsti největší pokladnice znalostí starověku, první univerzity světa a domova největších učenců antiky se alexandrijská knihovna dostala do říše legend. Její zničení je povaţováno za jednu z nejtemnějších kapitol historie lidské vzdělanosti, srovnatelnou s nástupem doby temna v Evropě, za čin, který vrhl úroveň vědy, filosofie, medicíny a literatury - ne-li rozumu lidstva jako takového - rázem o tisíc let zpátky. Likvidace alexandrijské knihovny byla a je mnohokrát popisována jako "den, kdy dějiny přišly o svou paměť". Legenda o alexandrijské knihovně se pojí s mnohými záhadami, jimiţ byla tato výjimečná pokladnice vědění opředena. Jak byla velká? Jaké nesmírné bohatství skrývala? Jak byla zničena, a kým vlastně? A kam se podělo to, co z ní zůstalo? Legenda o knihovně Stručný příběh alexandrijské knihovny vypadá zhruba takto: Alexandr Veliký v roce 332 př. n. l. zaloţil město Alexandrii. Zdrţel se v ní jen tak dlouho, aby vytyčil plán hlavních ulic a odjel, aţ kdyţ byla výstavba v plném proudu. Kdyţ po několika letech zemřel, jeden z jeho generálů, Ptolemaios I. Sótér, převzal vládu nad Egyptem a učinil Alexandrii hlavním městem. Nechal vystavět velké paláce a chrámy, včetně chrámu múz - Muzea (Múseion). Jeho syn Ptolemaios II. Filadelfos (vládl 282-246 př. n. l.) pak zaloţil knihovnu, která byla umístěna buď v Muzeu nebo vedle něho. Základem knihovny se stala osobní knihovna Aristotelova. V jeho práci pokračoval Ptolemaios III. Euergetés, který byl rozhodnut shromáţdit v knihovně veškeré vědění své doby, a ustanovil pokrokovou strategii sbírání jednotlivých pramenů včetně shánění svitků, pořizování jejich kopií, vracení horších kopií zpět a uchovávání originálů. Pravděpodobně nechával prohledat kaţdou loď, která Alexandrií projíţděla, zda neveze nějaké svitky, které v knihovně ještě nejsou. Vypůjčil si celou athénskou sbírku svitků, za kterou rád zaplatil vysokou zástavu, jen aby získal kýţené originály. Jeho sbírka postupně čítala přes 500 000 (podle některých údajů aţ 700 000) svitků, čímţ se stala bezkonkurenčně největší sbírkou, o níţ je známo ţe kdy ve starověku existovala. (Konkurenční knihovna v Pergamonu zahrnovala údajně 200 000 svitků, které byly pravděpodobně převezeny právě do Alexandrie jako dar Marka Antonia Kleopatře, a největší knihovna ve starém Římě obsahovala nanejvýš 20 000 knih). Kromě nakupování dalších a dalších svitků - zpočátku pergamenových, později velínových (jemný pergamen) Ptolemaios platil také sbor 30-50 učenců, kteří v knihovně stále ţili a pracovali. Během několika století se mezi nim objevila některá jména nejslavnějších vědců


své doby, například Euklid (otec moderní geometrie), Erastothénes (vypočítal obvod Země), Archimédes (legendární vynálezce páky, šroubu a autor mnoha dalších objevů) nebo Galén (který zůstal největší lékařskou kapacitou po následujících 1400 let). Díky knihovně se Alexandrie stala centrem vzdělanosti pro celé Středomoří. Tuto prestiţ si udrţela přes 600 let, během nichţ vstoupila do legend. Dobře známý je například příběh, který zaznamenal Aristeas (180-145 př. n. l.). Vypráví o tom, jak do knihovny bylo povoláno 72 rabínů, aby přeloţili Starý zákon do řečtiny. Přestoţe pracovali kaţdý zvlášť, díky boţské inspiraci bylo výsledkem 72 naprosto stejných textů. Kromě Královské (Velké) knihovny vzniklo ještě několik knihoven "dceřiných", z nichţ nejslavnější byla v Serapeu, velkolepém chrámu bohu Serapidovi, postaveném Ptolemaiem II. Další knihovny v Alexandrii zaloţili později římští císařové Claudius a Hadrianus. Legendy o zániku Ačkoliv o zániku alexandrijské knihovny hovoří mnohé prameny, jsou nedůsledné, zavádějící a často si protiřečí, takţe z nich nelze sestavit jeden definitivní, hodnověrný obraz. Tradičně se zničení knihovny připisuje třem hlavním viníkům. Prvním z nich je Gaius Julius Caesar kdyţ prý v letech 47-48 n. l. při obléhání alexandrijského přístaviště nechal zapálit přístaviště, shořela při tom "mimochodem" i knihovna. Podle jiných pramenů zničila knihovnu křesťanská lůza vedená patriarchou Theophilem při plundrování pohanského chrámu Serapeum v roce 391 n. l. A konečně v roce 640 n. l. dobyli Egypt muslimové a jejich vůdce kalif Omar přikázal celý obsah alexandrijské knihovny spálit v městských lázních, neboť "veškeré spisy které jsou v rozporu s koránem jsou kacířské a ty které se s ním shodují jsou zbytečné". Záhady a mýty kolem alexandrijské knihovny Mnohé z údajů které se dodnes dochovaly o zaloţení, velikosti a zániku alexandrijské knihovny jsou pravděpodobně mylné. Některé prameny vznikly příliš pozdě po událostech, které popisují, a na mnohá tvrzení je třeba pohlíţet s nezbytným skepticismem vzhledem k tendencím antických písařů různě přikrášlovat dochované příběhy a psát v duchu tehdejších politicko-náboţenských poměrů. Jak byla velká? Alexandrijská knihovna zřejmě nebyla tak obrovská, jak ji popisují legendy. Historik James Hannam vypočítal, ţe prostor na uloţení 500 000 svitků by vyţadoval 40 km polic, coţ znamená, ţe knihovna musela být stavbou vskutku monstrózní. Ţádný z pramenů se však o tak obrovské stavbě nezmiňuje, a protoţe zbytky knihovny nebyly nikdy vykopány celé, její skutečná velikost zůstává záhadou. Větší srovnávací hodnotu mají dochované údaje o jiných starých knihovnách, z nichţ vyplývá, ţe knihovny proslavené kvantitou i kvalitou svého obsahu zahrnovaly spíše tisíce neţ statisíce svitků. Nejlepší antická knihovna ve Starém Římě byla knihovna Trajánova, která obsahovala 20 000 svitků; pergamonská knihovna coby největší konkurence knihovny alexandrijské jich schraňovala pravděpodobně kolem 30 000. Údaj o 200 000 knihách, které Markus Antonius údajně vzal z pergamonské knihovny a věnoval Kleopatře jako dar pro


knihovnu alexandrijskou, pochází od spisovatele jeţ zaznamenal tuto událost jako důkaz prolhanosti, z níţ Marka Antonia vinili jeho nepřátelé. Víme také, ţe jeden z knihovníků alexandrijské knihovny jménem Callimachus sepsal seznam všech knih v knihovně, včetně jejich resumé a biografických údajích o autorech. Tento seznam se nazýval Pinakes a sám sestával ze 120 svitků, které mohly obsahovat kolem 1 milionu slov. To rozhodně nestačí k popisu 500 000 nebo ještě více svitků. Z toho všeho závěrem vyplývá, ţe alexandrijská knihovna byla se vší pravděpodobností podstatně menší, neţ praví legendy. To by vysvětlovalo i fakt, ţe zmizela téměř beze stopy. Za zkreslené údaje zřejmě mohou dílem fantazie antických písařů a dílem chyby při přepisování jejich děl, které probíhalo po mnoho století jen jako pracné ruční opisování předloh, které se jiţ mnohokrát značně lišily od originálů. Časem a také kvůli nedostatku konkrétních důkazů o skutečném obsahu alexandrijské knihovny se silně nadhodnocená čísla stala součástí legendy. Více neţ jedna ztracená knihovna Při spekulacích o velikosti a obsahu alexandrijské královské knihovny je třeba brát v úvahu jeden zásadní předpoklad, který můţe mít rozhodující význam nejen pokud jde o počet schraňovaných knih - a sice ţe moţná není na místě mluvit o knihovně v jednotném čísle. Víme, ţe v Alexandrii byly nejméně dvě velké knihovny - královská v Museu a její dceřiná knihovna v Serapeu. Kaţdá z nich mohla sestávat z několika různě rozesetých budov a/nebo sbírek, čímţ se celý jejich historický obraz stává sloţitějším. Staletí římské okupace proţívala Alexandrie velmi bouřlivě. Ruinování ve velkém zaţila v roce 30 př. n. l. kdy byla dobyta Augustem, a znovu v roce 215 n. l., kdyţ římský císař Caracalla zorganizoval hromadný masakr jejích obyvatel v odvetu za osobní uráţku. Později byla téměř srovnána se zemí v roce 215 n. l., kdyţ povstalci, kteří ji pouţívali jako (svou) základnu, byli krvavě rozprášeni císařem Aurelianem v roce 273, a za velmi podobných okolností ještě Diokleciánem v roce 298 n. l. Koncem 4. století (n. l.) byla Alexandrie mnohem menší neţ kdy dříve, a mnoho odborníků se domnívá, ţe pokud královská knihovna (ta umístěná v Museu) přeţila drancování za vlády Caesara (viz str. 33), byla zřejmě podstatně zmenšena, zpustošena a posléze zcela zničena během těchto pohnutých událostí. Záznamy o jejím zničení se však nedochovaly do našich časů. Další alexandrijské knihovny výše uvedenou dobu pravděpodobně přeţily a vydrţely aţ do konce 4. století, kdy je smetla vlna náboţenského fundamentalismu a extremismu. Popis těchto knihoven a jejich zničení v pramenech době antických, byzantských a středověkých je zřejmě často zaměňován s osudem královské knihovny. Je téměř jisté, ţe královská knihovna v této době jiţ neexistovala, ale hrdý duch alexandrijské vzdělanosti přeţíval v knihovně v chrámu Serapeum. Serapeum byl obrovský chrám postavený převáţně za vlády Ptolemaia III. Euergetése (vládl 246-222 př. n. l.) na nízkém pahorku představujícím jihovýchodní roh města Alexandrie. Dochované prameny se rozcházejí v údaji, kdy se do chrámu nastěhovala knihovna. Podle některých vědců to nebylo dříve neţ v polovině 2. století n. l., během rozsáhlých obnovovacích stavebních oprav Serapea po četných poţárech v předcházejících stoletích. Tehdy zde římští vládci Alexandrie objevili velkou sbírku svitků, o níţ byli zřejmě přesvědčeni, ţe byla zaloţena aţ dlouho po době Caesarově - důleţitý detail potřebný k pochopení událostí, co se se sbírkami stalo a kdy.


Co se opravdu stalo s knihovnami? Největší záhadou obestírající největší alexandrijské knihovny je způsob jejich zničení, nebo asi přesněji řečeno - jejich zmizení. Navzdory jejich velikosti, významu a pověsti není vůbec jasné, jak skončily. Byly zničeny jediným násilným činem nebo katastrofou? A pokud ano, kdo nebo co tuto událost způsobilo? Přinejmenším jedno tradiční podezřeníá můţe být vyloučeno okamţitě, protoţe královská knihovna i její dceřiné knihovny zmizely dávno před ovládnutím Egypta muslimy. Příběh kalifa Omara a pecí v městských lázních je proto téměř určitě pomluva rozšířená proti islámu zaměřenými písaři byzantské nebo středověké éry. Vina či nevina dvou dalších hlavních aktérů - Caesara a zfanatizovaných přívrţenců patriarchy Theophila - je prokazatelná mnohem obtíţněji. Caesar jako ţhář Obraz Caesara jako ničitele alexandrijské knihovny pochází od římských písařů a spisovatelů píšících několik desítek aţ stovek let po jeho vládě, kteří ovšem svá díla přizpůsobovali poţadavkům tehdejší římské politické scény, coţ především znamenalo vylíčit Caesara v co nejtemnějším světle. Sám Caesarova vlastního líčení událostí během taţení do Alexandrie uvádí, ţe zaloţil poţár v přístavišti, aby se ubránil před útokem egyptských vojsk, ale nezmiňuje se o ţádných škodách způsobených knihovně. Nelze samozřejmě vyloučit, ţe líčení oné události úmyslně vynechal proto, ţe se s touto nehodou nechtěl chlubit. Někteří historikové tvrdí, ţe královská knihovna byla od přístavních doků daleko a navíc byla solidně stavěná a před ohněm zabezpečená, takţe ohněm zaloţeným v přístavu nemohla být ohroţena. Podle jiných dobových pramenů bylo vypáleno jen jedno dočasné skladiště svitků. Zjistit pravdu o události tak vzdálené je není moţné, tím spíše ţe dnes máme zhruba stejně hodnověrné důkazy, které si vzájemně protiřečí - první tvrdí, ţe alexandrijská královská knihovna definitivně zanikla kolem roku 20 př. n. l., zatímco podle druhého měla existovat ještě v roce 200 n. l. Zeměpisec Strabo který popisuje svou návštěvu Alexandrie v roce 20 př. n. l. se o královské knihovně vůbec nezmiňuje jako o stávající instituci, ale píše o ní v jiném kontextu v minulém čase. Toto přesvědčivě působící svědectví je v rozporu s nápisem objeveným v Římě a věnovaným Tiberiovi Claudiovi Balbillusovi zemřelému v roce 56 n. l., který ho označuje za ředitele alexandrijského Musea a knihoven; podle toho musely jak Museum tak knihovna přeţít Caesara. Dalším důkazem pouţívaným jako argument jak zastánci tak odpůrci Caesara v roli paliče knihovny je dílo Deipnosophistai pocházející z doby kolem roku 200 n. l., kde autor Atheneus píše: "Co se týče počtu knih, zaloţení knohovny sbírek v Museu, proč bych měl psát o něčem, co máme všichni v paměti?" Ti kdo tvrdí ţe alexandrijská knihovna přetrvala i v době Starého Říma tuto pasáţ prezentují tak, ţe Atheneus povaţuje za zbytečné popisovat knihovnu dosud tak slavnou; pro zastánce opačného názoru si tato jeho slova vykládají tak, ţe knihovna uţ existuje pouze v lidské paměti. Theophilus a Serapeum Posledním z trojice muţů nejčastěji obviňovaných ze zničení alexandrijské knihovny je patriarcha Theophilus. V tomto případě máme na mysli knihovnu v Serapeu, kam se po


ovládnutí Egypta Římany přesunula většina děl z královské knihovny a kde přečkala aţ do konce 4. století (n. l.). Podle této verze byla knihovna zničena roku 391 n. l., kdyţ patriarcha Theophilus, stojící v čele církve v Alexandrii, vytáhl v čele lůzy jeţ srovnala starý pohanský chrám Serapeum se zemí. Na jeho místě byl pak postaven křesťanský kostel. Všeobecně se předpokládá, ţe svitky a knihy které byly v Serapeu uchovávány byly částečně rozkradeny a částečně spáleny spolu s chrámem. Tato historie se často pouţívá k demonstraci nebezpečí fundamentalismu, která má bohuţel četné obdoby i v moderní době - například zničení obřích soch Buddhy příslušníky hnutí Taliban v Baiyanmu v Afghánistánu. Je téměř jisté, ţe zničení budovy Serapea proběhlo tímto způsobem, osud knih v ní uchovávaných uţ zdaleka tak jasný není: neví se, jestli byla knihovna zničena současně s chrámem - pokud předpokládáme, ţe přeţila aţ do té doby, coţ také není vůbec jisté. Nové hypotézy Historik James Hannam tvrdí, ţe z podrobného čtení dobových textů vyplývá, ţe za zničení alexandrijské knihovny (královské ani v Serapeu) nejsou odpovědni dva hlavní podezřelí Caesar a patriarcha Theophilus. Podle Hannama zmizely obě knihovny ještě před popisovanými událostmi, a skuteční viníci unikli spravedlnosti i záznamu v dějinách. Podle Hannama je za největší zločin v historii vzdělanosti zřejmě odpovědný faraón Ptolemaios VIII. Eugertés II. (vládl 145-116 př. n. l.), krvavý tyran který se zmocnil trůnu a vtrhl do Alexandrie, kde rozséval smrt a zkázu. Při pustošení města mohl také zničit knihovnu jako jeden z jeho nejcennějších pokladů. O existenci královské knihovny po skončení vlády tohoto panovníka je jen velmi málo přesvědčivých důkazů, a seznam jejích knihovníků zachráněný kdysi z hromady odpadků končí právě v tomto období. Pokud jde o zánik knihovny v Serapeu, z toho Hannam obviňuje jednoho z Theophilových předchůdců - Jiřího z Kapadocie (část Turecka). Bylo o něm známo, ţe jednou stál v čele plenitelů Searpea, a po jeho smrti v roce 361 n. l. zahrnoval jeho majetek i velkou sbírku knih a svitků. Císař Julián (který si sbírku přivlastnil) napsal, ţe šlo o "velmi obsáhlou, úplnou sbírku zahrnující díla filozofů ze všech škol a mnoha historiků". Sečteno a podtrţeno - na roli hlavního padoucha podezřelého ze zničení alexandrijské královské knihovny je mnoho kandidátů. Přiřknout ji s konečnou platností jednomu z nich by bylo snazší, kdyby bylo moţné prozkoumat samotné místo činu - ale i samotné místo, kde byla královská knihovna umístěna, je další, dosud nerozluštěnou záhadou. Kde je královská knihovna? Po dobytí Egypta muslimy v roce 640 n. l. a zaloţení hlavního města v Káhiře ztratila Alexandrie na velikosti i významu. Několik po sobě následujících poţárů a zemětřesení toto kdysi velkolepé město značně zdecimovalo, a jeho podstatnou část si vzalo (pohltilo) Středozemní moře prostřednictvím tsunami, poklesu terénu a změny výšky mořské hladiny (hladina Stpoklesu terénu a změny výšky mořské hladiny (hladina Středozemního moře je dnes o zhruba 2 metry výš neţ byla v době Starého Říma). Do dnešní doby zmizela většina architektonických pokladů Alexandrie, od tajemného majáku na ostrově Pharos aţ po královské paláce a chrámy ve čtvrti Bruchion, včetně Musea a k němu připojené královské knihovny.


Královská čtvrť Bruchion se nacházela na severovýchodě města a podle řeckého dějepisce Straba zaujímala téměř třetinu jeho rozlohy. Přesné umístění Musea je nejisté, a lokalizace královské knihovny je zahalena tajemstvím ještě větším, neboť ze všech dochovaných pramenů není jasné, zda byla součástí Musea nebo samostatnou budovou, a pokud ano, kde byla její (tato) budova situována vzhledem k Museu. Aţ do 90. let minulého století proběhlo v této části Alexandrie málo archeologických výzkumů. O lokalizaci ztracených pokladů města včetně knihovny se v roce 1979 pokusila skupina psychotroniků a archeologů jménem Mobius Group. Vyuţití psychiky v pátrání po ztracených pokladech Skupina Mobius byla duchovním dítětem podnikatele a průzkumníka Stephana Schwarze, který byl přesvědčen o moţnosti spojení určité formy jasnozřivosti označované jako vnímání na dálku a konvenčních archeologických metod - "vykopávek". Spojením obou těchto postupů je podle Schwarze moţné dosáhnout úţasných výsledků. Princip psychické sloţky operace (jakéhosi mimotělního vnímání, telepatie nebo cestování po hvězdách) spočívá v tom, ţe médium dokáţe vyuţít svůj "duševní zrak" k popisu vybraného objektu a jeho okolí a dokonce je schopno ho ukázat na mapě. Podle Schwarzovy knihy The Alexandria project vydané v roce 1983 dosáhla skupina Nonius významných úspěchů při lokalizaci potopených zbytků v alexandrijském přístavu; potápěči řídící se podle Schwarzových pokynů získaných od médií prý našli přesně na udávaném místě zbytky Kleopatřina letního paláce. Pravděpodobně mnohé z těchto nálezů byly později zkoumány francouzsko-egyptským týmem v roce 1995, který objevil některé z objektů původně označených médii. Je otázkou do diskuse, jak váţně lze tyto údaje brát, kdyţ jsou podepřeny jen malým mnoţstvím konkrétních důkazů. V kaţdém případě byl tým na souši méně úspěšný neţ ve vodě a alexandrijskou knihovnu neobjevil. Dosud neobjevené sály Tam kde jasnozřivost médií neuspěla byli posléze lepší archeologové pouţívající konvenční metody. V květnu 2004 oznámil polsko-egyptský tým zkoumající oblast Bruchion nález připomínající řadu čítáren nebo poslucháren. Celkem bylo objeveno 13 poslucháren, z nichţ kaţdá byla vybavena centrálním pódiem pro přednášejícího a sedadly pro posluchače. Těch se sem vešlo dohromady aţ 5000, coţ odpovídá představě alexandrijské královské knihovny coby antické univerzity nebo akademie věd. Pokud se opravdu jednalo o královskou knihovnu, pak je záhadou, proč se zde nenašly ţádné zbytky knih ani svitků, kdyţ ve zprávě oficiálně oznamující tento objev o tom nebylo ani slovo, a chyběla i jakákoliv zmínka o pokračování výzkumných prací. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je - jak naznačuje práce historika Jamese Hannama - ţe hledání pokladu v podobě obrovské knihovny shrnující veškeré vědění své doby je nejspíše honbou za přeludem. Královská knihovna alexandrijská pravděpodobně nikdy neexistovala v takové podobě, jak ji líčí legendy které jí zaručily nesmrtelnost, a pravda zůstává zřejmě dosud pohřbena kdesi pod současným městem, kde moţná stále čeká na své objevení.

Kamelot


Král Artuš je ústřední postavou souboru mýtů a legend známých pod souhrnným názvem "artušovské legendy". Díky četným současným knihám a filmům s touto tématikou je dnes většina lidí dobře obeznámena se základními momenty příběhů o Kamelotu, králi Artušovi, a rytířích Kulatého stolu. V moderním podání je Kamelot zpravidla líčen jako středověký hrad s vysokými věţemi a hradbami. Ale existoval vůbec? A pokud ano, vypadal opravdu takhle? Největší záhadou ze všeho je, kde vlastně Kamelot leţel, jinými slovy - který z desítek kandidátů činících si nárok na tento titul je ten pravý? Zpátky ke kořenům Artušovské legendy v té podobě jak je známe dnes se značně liší od své předlohy z dávných dob. Jen samotná postava krále Artuš spojuje tolik mýtů a legend předávaných po mnoho století, ţe skutečný Artuš a hrad Camelot se ztrácejí v předivu čím dál tajemnějšího tajemství. Objevit hrad Camelot je nutné k tomu, abychom mohli zbavit mýty a legendy nánosů fantazie a dobrat se ke skutečné podstatě artušovských legend. Příběhy o králi Artušovi Artušovské legendy jak je známe pocházejí většinou ze středověku. Mezi prvními je Historia regum Britanniae (Dějiny králů Británie), jejímţ autorem je Geoffrey z Monmouthu, vyšla v roce 1138, následuje Lancelot (autor Chrétien de Troye) z roku 1180, dále Artušova smrt (Le morte d´Arthur) a mnoho dalších. Slovo "Kamelot" je poprvé zmíněno v Lancelotovi a potom později, z čehoţ lze usuzovat na jeho význam pro celé artušovské období. První zprávy o Artušovi najdeme ve velšských básních ze 6. století. Artuš je v nich obvykle líčen jako Dux Bellorum čili válečný vůdce, a právě z těchto souvislostí vyvozuje většina historiků zabývajících se artušovským obdobím původ Artuše coby legendární postavy. Obecně se předpokládá, ţe Artuš byl římsko-keltský vojevůdce, který bojoval proti invazi Anglosasů v době po staţení římských vojsk z Británie a pádu Západořímské říše. Artuš mohl být kmenovým náčelníkem nebo králem, moţná i generálem toho, co zbylo z římské armády po britském taţení. K Artušově osobě se pojí mnoho legendárních a magických atributů (kouzelné meče vytaţené z kamene, slouţící k zabíjení draků), a Artuš se stal uţ dávno více legendárním neţ skutečným hrdinou. Jak legenda rostla, byly do ní zapracovávány nové prvky, včetně takových, které se udály dlouho po Artušově smrti nebo které se vázaly k jiným historickým postavám. Existoval Kamelot? Co to (všechno) znamená pro hledání Kamelotu? Zdá se, ţe Kamelot byl k legendě o Artušovi přidán dodatečně. To můţe znamenat buď ţe byl zcela vymyšlen, nebo ţe se historky o něm udrţovaly jen v ústním podání a trvalo nějakou dobu, neţ je někdo zapsal. Jisté je, ţe Kamelot nikdy neexistoval v oné tolik populární představě st��edověkého hradu nebo citadely, protoţe obyvatelé Británie v 5. století prostě neměli technické prostředky na to, aby ho v takové podobě postavili. Skutečný Kamelot (nebo základ jeho legendy) byl spíše tvrzí na nějakém vyvýšeném místě nebo velkým tábořištěm. Mohl mít příkopy a opevnění, dřevěné stavby jako brány, věţe a budovy, a moţná i nějaké kamenné hlavní zdi. Mohl být postaven podle římského vzoru, moţná na jiţ existujících základech římského vojenského tábora, nebo mohl být postaven v keltském stylu. S největší pravděpodobností byl kombinací obojího.


Kandidáti na titul "Kamelot" Kdyţ tedy máme tuto základní představu, kde bychom měli hledat skutečný Kamelot? Na celém území Britských ostrovů existují desítky míst, která o sobě tvrdí, ţe jsou nějak spojena s králem Artušem, a mnohá se přímo (většinou na místních turistických ukazatelích) označují jako Kamelot. Které z nich prohlásíme za nejvíce pravděpodobné, to záleţí do značné míry na tom, kterou z mnoha moţností historických postav si vybereme za vzor samotného krále Artuše. Camulodunum Zřejmě nejţhavějším kandidátem na místo Kamelotu je římské město Camulodunum (dnešní Colchester) v hrabství Essex, někdejší hlavní město římské části Británie. Vzorem pro postavu krále Artuše mohlo být několik římských generálů a vojevůdců. Například Magnus Maximianus, velký vojevůdce ţijící koncem 4. století. Některé jeho činy odpovídají těm, které Geoffrey z Monmouthu připisuje Artušovi, včetně bojů v občanské válce a dvakrát vedení vojenských výprav do dnešní Bretaně a okolí, aby zasáhl do římské politiky na evropském kontinentě. Maximianus vedl armádu do Galie poté, co sám sebe prohlásil za císaře, coţ odpovídá starým velšským údajům o Artušovi, jehoţ označují slovem ymerawdwr (velšsky "císař"). Podobnosti s postavou Artuše vykazuje také Riothamus, velký vojevůdce z konce 5. století, o němţ prameny ze začátku století 6. uvádějí, ţe dvakrát převezl armádu přes kanál La Mance, aby podpořil Západořímskou říši na kontinentě, ţe byl v bitvě zrazen (stejně jako Artuš) a ţe se po své poslední bitvě uchýlil do města jménem Avalon (Artuš byl údajně do Avalonu převezen násilím po své poslední poráţce). Jméno Riothamus znamená "nejvyšší král", coţ můţe být odkaz na toho, jehoţ jméno bylo Artuš. A nakonec je tu ještě Ambrosius Aurelianus, další římský generál, který velel armádě v Británii během anglosaských vpádů (nájezdů) koncem 5. století a který měl rozhodující zásluhu na slavném vítězství nad nimi v bitvě u Badon Hill - stejné vítězství je připisováno Artušovi starými velšskými bardy, Geoffreyem z Monmouthu a několika dalšími prameny. Všechny tyto tři postavy jsou víceméně rovnocennými kandidáty na post historické postavy krále Artuše, i kdyţ se kaţdá z nich potýká s určitými nesrovnalostmi. Maximianus ţil v nesprávné době, Riothamus byl králem spíše v Bretani neţ v Británii, a Aurelianus byl přesně identifikován Geoffreyem z Monmouthu, který o něm píše jako o Artušově strýci. Také byl zřejmě příliš starý na to, aby bojoval u Badon Hill, přestoţe se to píše v mnohých historických knihách. Nicméně pokud byl předobrazem legendárního krále Artuše kterýkoliv z těchto tří muţů, pak je pravděpodobné, ţe nechal vystavět Camulodunum, největší římské město na území Británie, jiným slovem - Kamelot. Hlavním nedostatkem této teorie je, ţe Camulodunum, leţící v hrabství Essex v jihovýchodní Anglii, je příliš daleko na východě na to, aby mohlo být základnou krále Artuše. Většina pramenů situuje Artušovo hlavní sídlo na západ Británie. Navíc území dnešního Essexu bylo Sasy dobyto brzy po začátku jejich taţení Británií, tedy ve stejné době, kdy Artuš proti nim podle legendy měl svádět jednu vítěznou bitvu za druhou. Winchester


Sir Thomas Malory byl přesvědčen, ţe Kamelot se nacházel ve Winchesteru v jiţní Anglii. Toto město se totiţ můţe chlubit kulatým stolem, který se nachází ve velkém sále (Great Hall) zdejšího hradu. V dobách své největší slávy byl Winchester hlavním městem anglosaského království Wessex a posléze celé Anglie. Je moţné, ţe Sasové si z Artušova hlavního města udělali své vlastní. Maloryho teorie se ale všeobecně povaţuje za smyšlenou. Stejně jako v případě města Camulodunum, i Winchester leţí příliš daleko na východě, aby mohl být ztotoţňován s Kamelotem, a jednoznačně hovoří i archeologické nálezy: podle nich byl hrad Winchester postaven aţ ve 12. století, a v celé oblasti se nenašly stopy po výraznějších aktivitách před příchodem Sasů. Winchesterský kulatý stůl byl vyroben v roce 1270 za vlády krále Eduarda I, o němţ bylo známo, ţe byl nadšeným obdivovatelem Artuše, a stůl byl tak pravděpodobně vyroben pro jeho pobavení. Kameloty ve Skotsku S králem Artušem jsou spojena také mnohá místa ve Skotsku, a tak není divu, ţe i tady se najdou místa činící si nárok na titul slavného Kamelotu; z nich na prvních místech jsou Carlisle a Falkirk. Jedním z kandidátů na předobraz krále Artuše který těmto "severním Kamelotům" dodává hodnověrnosti je Artur mac Aidan, nejstarší syn Aidana mac Gabrana, vládce keltského království Dalriada v západním Skotsku v letech 574-608. Artur byl generálem v armádě svého otce, a v jeho ţivotě lze najít mnohé podobnosti s legendárním králem Artušem. Artur měl pravděpodobně sestru jménem Morgan; byl současníkem Merlina (velšsky Myrddin); naposledy bojoval v roce 582 v bitvě u řeky River Allan, známé téţ jako Camallan (posledním bojem krále Artuše byla bitva u Camlannu), po které bylo jeho tělo převezeno na ostrov zvaný Invalone (jméno připomínající Avalon). Artur ţil ale příliš pozdě na to, aby mohl být legendárním Artušem, a je velmi pravděpodobné, ţe své jméno získal právě jako poctu na základě jiţ existujících příběhů a legend o Artušovi. Jeho království navíc nezahrnovalo Carlisle ani Falkirk, a ani jedno z nich nemá důkazy podporující hypotézu, ţe mohlo být legendárním Kamelotem. Protoţe se téměř všechny prameny shodují v tom, ţe Artušova základna leţel kdesi na západě, nejspíš na území nebo poblíţ Walesu, Cornwallu nebo jinde na západě Británie, je zřejmě na místě hledat bájný Kamelot v těchto oblastech. Tintagel Řečeno terminologií moderní turistické tradice je nejtřpytivějším diamantem na koruně Kamelotu hrad Tintagel v hrabství Cornwall. Je to zřícenina hradu na kamenitém, větry bičovaném mysu nad mořem. Podle Geoffreye z Monmouthu se právě tady narodil král Artuš. Současný hrad pochází "jen" z 12. století a byl postaven pro Reginalda, hraběte z Cornwallu. Je jen shodou okolností, ţe tento hrabě Reginald byl bratrem vychovatele Geoffreye z Monmouthu, nebo tato skutečnost zásadně ovlivnila Geoffreyovy úvahy? Ať tak či tak, existence starého hradu nebo pevnosti pocházející přibliţně ze stejné doby kdy měl ţít Artuš je na daném místě jasně prokazatelná, a v roce 1998 se archeologům podařilo objevit důkaz spojující toto místo s Artušem. Mezi ruinami pocházejícími ze 6. století byl objeven kámen s latinským nápisem. Do kamene dnes známého pod jménem Artušův kámen jsou vyryta slova "PATER COLI AVI FICIT ARTOGNOU", coţ volně přeloţeno znamená


"Toto postavil Artognou, otec potomka (nebo následovníka) Collova" (slovo "toto" se zřejmě vztahuje k budově na příslušném místě). Artognou (vyslovováno "Arthnu") je pravděpodobně "potomek Artušův", a Coll by mohl být Coel Hen, legendární římsko-britský král podle kterého je dětská říkanka Old King Cole, a kterého Geoffrey z Monmouthu nazývá Artušovým předkem. Artušův kámen vysvětluje moţnou souvislost Tintagelu s Artušem, a také proč ho Geoffrey zahrnul do svého vyprávění. Navíc další archeologické objevy v lokalitě Tintagelu pocházející ze stejné doby zahrnují pozůstatky rozvinutého hrnčířství, sklářství a dokonce i mince ze vzdálené Byzantské říše, z čehoţ lze soudit, ţe mohlo jít o sídlo mocného a vyspělého království s obchodními vazbami aţ do Středomoří. Máme tedy skutečně váţného kandidáta na post Kamelotu? Moţná ano, avšak Artognou, ať byl kým byl, rozhodně nebyl totoţný s Artušem (jeho jméno napovídá, ţe měl být Artušovým potomkem). Proto nemůţeme udělat přímou spojnici mezi Tintagelem a Artušem, ani rozhodně tvrdit, ţe Tintagel byl Kamelot(em). Nicméně nelze pominout, ţe staré příběhy o vládcích Tintagelu se s artušovskými legendami v mnohém shodují. Cadbury Castle Cadbury Castle je dnes pahorek se zbytky opevnění snad dávné pevnosti, leţící jiţně od vesnice South Cadbury v hrabství Somerset. Jako místo kde kdysi stával Kamelot jej poprvé označil v roce 1542 archeolog John Leland, kdyţ napsal, ţe "Na samém jiţním okraji kostela South-Cadbyri stával Camallate, kdysi slavný hrad nebo město. Zdejší lidé o tom nic neřeknou, ale slyšeli, ţe král Artuš Camalat často navštěvoval". Tradice artušovských legend je zde velmi od nepaměti velmi silná. Na samotném Cadbury Hill najdeme Artušovu ulici, Artušův pramen a Artušův palác (hromada kamenů na vrcholku pahorku). V lidové slovesnosti se také vypráví, ţe Artuš a jeho rytíři spávali v jeskyni uvnitř pahorku, a o jednom divokém honu který král uspořádal uprostřed léta. Někteří skeptikové tvrdí, ţe Leland si tyto lidové tradice prostě vymyslel, inspirován blízkostí vesnic Queen Camel a West Camel. I kdyby jen pečlivě a věrně zaznamenal jiţ existující tradice, stejně se zdá přitaţené za vlasy, ţe by se na ně dalo spolehnout po tisíci letech. Nelze však přehlíţet pádné důkazy svědčící v jejich prospěch. Vykopávky na místě potvrdily rozsáhlou výstavbu právě v Artušově době: velkou stavbu s velkým sálem, a mnoho dalších, menších budov. Stávající staré opevnění sestávající z náspů příkopů byla v té době obnovena a vylepšena. Rovněţ byly nalezeny stopy po hrnčířských pracích podobně jako na Tintagelu, napovídající, ţe pán hradu Cadbury Castle musel být mocný a bohatý. Ačkoliv tedy chybí přímý důkaz přítomnosti samotného Artuše, není pochyb, ţe v době kdy měl ţít obýval hrad Cadbury Castle mocný král nebo vojevůdce. Měl zde svou základnu, kterou opevňoval, zveleboval a rozšířil natolik, aby v ní mohlo bydlet přes tisíc vojáků a několik stovek obyvatel vojenského tábora. S ohledem na místní tradice a jména připomínající Artuše, lze předpokládat, ţe Cadbury je v soupeření o titul Kamelot jedním z nejţhavějších, ne-li vůbec nejţhavějším kandidátem. Carleon Carleon, vesnice nedaleko Newportu v jihovýchodním Walesu, byla významným římským vojenským městem v letech 75-300 n. l. Jméno má odvozené od velšského výrazu pro pevnost


legií. Na začátku legendy o Artušovi, tak jak píše Geoffrey z Monmouthu, nebyl ještě ţádný Kamelot a Artušovo hlavní město bylo údajně v Carleonu. Toto město má dnes jeden z největších amfiteátrů v celé Británii, který za Artušových časů musel být širokou a trávou zarostlou prohlubeninou, kde se konala nejrůznější jednání - ţe by tohle byl počátek legendy o Kulatém stole? York V dobách Římské říše se York jmenoval Eboracum, ale známý byl i pod jménem Urbe Legionum čili "Město legií", neboť byl základnou pro římské legie bránící Hadriánův val a severní hranici Británie. Mohli staří kronikáři a písaři splést "pevnost legií" a "město legií" a od té doby psát o Carleonu jako o hlavním stanu krále Artuše - a myslet tím York? Podle některých současných teorií o původu artušovských legend tomu tak mohlo být, protoţe Erboracum bylo základnou Lucia Artoria Casta. Castus byl římský generál vyslaný do Británie v roce 181 n. l. Zdá se, ţe byl první osobností "artušovského" typu zaznamenanou v britské historii, a jeho ţivotní příběh má s Artušovým mnoho společného. Castus zastával pozici vojevůdce, patřil mu tedy titul dux - Artuš byl Dux Bellorum). Vedl výpravy na evropský kontinent, zejména do severozápadní Galie. Ze Sarmatie (dnešní Ukrajiny) si přivedl silné jezdectvo, coţ bylo v té době neobvyklé a jistě to muselo silně zapůsobit na obyvatele Británie bránící svou vlast před nájezdy barbarů valící se na jih z Kaledonie (dnešního Skotska). Castova sarmatská kavalerie mohla být inspirací pro další prvky artušovských legend. Jezdci chovali své meče ve zvláštní úctě a měli ve své tradici legendární postavu podobnou králi Artušovi (včetně příběhu o kouzelném meči, který byl po jeho smrti po hozen do vody) hrdinného vůdce jeţ vedl skupinu rytířů na průzkumné výpravy a konal hrdinské činy. Také na teorii Artuš=Castus + Kamelot=York se pochopitelně najdou nedostatky. Latinská podoba Artušova jména není Artorius, ale Arthurus, takţe jména obou postav se přesně neshodují. Ještě důleţitější je fakt, ţe Castus ţil příliš dávno před Artušem a bojoval proti špatným nepřátelům. Artušovské legendy se soustředí na boje se Sasy a jsou přesně datovány ke konci 5. století. Aby se Castus stal předobrazem Artuše bylo zřejmě jen prostřednictvím bájí a pověstí, které si mezi sebou předávali jeho sarmatští jezdci, a moţná také ústním podáním líčení jeho skutků mezi obyvatelstvem. Tato lidová slovesnost musela udrţet vyprávění o Castovi naţivu hodně dlouho, aby mohly přejít do artušovských legend vzniklých v 6. století. V tomto kontextu nevypadá York coby Kamelot příliš přesvědčivě. Viroconium Začátkem 2. století n. l. byl Viroconium (dnes Wroxeter, hrabství Shropshire) čtvrtým největším městem v Británii. I kdyţ posléze město zaţilo úpadek, archeologické nálezy napovídají, ţe bylo znovu více osídleno, ve velkém opraveno a opevněno v 80. letech 5. století, tedy přesně v době, kdy měl král Artuš být na vrcholu moci. Graham Phillips a Martin Keatman ve své knize King Arthur - the True Story (Král Artuš - pravdivý příběh) přicházejí s teorií, ţe Kamelot mohl být Viroconium a Artuš velšský král Owain Ddantgwyn (Owen Bělozubý), který v tomto městě sídlil. Owain vládl koncem 5. století královstvím Rhos a Gwynedd. Byl zabit svým synovcem Maelgwynem v bitvě u Camlanu - Artuš byl zabit synovcem jménem Mordred v Camlannu.


Owainův otec byl znám jako "Strašná dračí hlava", neboť byl v daném obdobím předním britským vojevůdcem čili Dragonem (Darkem). Do velštiny se tento "titul" překládal jako Yrthyr pen-Dragon - Artušovu otci se říkalo Uther Pendragon. Některé prameny navíc hovoří o Owainovu synovi jako o "Synovi medvěda", coţ naznačuje, ţe Owain sám mohl být nazýván "Medvědem" - a slovo "medvěd" lze do velštiny i do latiny volně přeloţit jako Artur. Ve skutečnosti vůbec první zmínka o Artušovi se vyskytuje v básni věnované království Gododdin, z něhoţ Owain pocházel. Existuje tedy mnoho indicií svědčících pro to, ţe historickou předlohou krále Artuše byl právě Owain. Ve Viroconiu byl objeven kámen s vyrytým nápisem datovaným roku 480 o tom, ţe město bylo obsazeno vojsky krále z rodiny Cunneda, do které patřil Owain. Byl to tedy ve skutečnosti sám král Owain-Medvěd, kdo učinil z Viroconia Kamelot? Spisovatel Mick Baker který se zabývá Artušovskými legendami zdůrazňuje, ţe ze všech velkých měst v tehdejší Británii jedině Viroconium vykazuje koncem 5. století známky přestavování a opevňování, coţ by nasvědčovalo tomu, ţe se tehdy, během klíčového "artušovského" období, mohlo stát hlavním městem, tedy Kamelotem se vším všudy - kromě jména. Mnoho Kamelotů Tintagel, Cadbury Castle, Caerleon a Viroconium musejí být oprávněně povaţováni(y) za hlavní kandidáty na bájný Kamelot, ale opravdovým Kamelotem mohlo být jen jediné z těchto míst. Které? Vzhledem k povaze Artuše coby historické postavy přicházejí v úvahu všechna - kaţdé z nich mohlo být Kamelotem podle určitých hledisek. Jestliţe je samotný král Artuš výsledkem souhrnu (syntézy, sloučení) příběhů o několika lidech skutečných i mýtických, pak lze také předpokládat, ţe bájný Kamelot má něco z kaţdého z několika Kamelotů pojících se k jednotlivým Artušům. Pro tuto hypotézu svědčí fakt, ţe Kamelot je dnes lokalizován nejméně na čtyři různá místa, přičemţ také předobrazem Artuše byli nejméně čtyři muţi. Hrady, pevnosti a regionální hlavní města jako jsou Tintagel, Cadbury, Caerleon a Viroconium zřejmě na obyvatele římské Británie hluboce zapůsobily a získaly si ještě za svého trvání částečně legendární pověst, stejně jako králové a vojevůdci kteří v nich sídlili. Bohatství, moc a prestiţ vládců i jejich sídel se vtiskly do paměti národa, jejich obrazy posléze přerostly v národní mýty a lidé i místa ztráceli svou pravou identitu, jsouce nahrazeni Artuši a Kameloty.

Eldorádo El Dorado znamená španělsky "pozlacený". Většinou se tento pojem vztahuje k určitému muţi, ale bývá spojován i s místem - městem nebo královstvím pohádkově bohatým, skrytým před zeměpisci i objeviteli kdesi hluboko v nitru jihoamerické divočiny. Více nţ to - Eldorádo se stalo legendou, snem, posedlostí ţenoucí celé generace do strašlivých útrap a neskutečných krutostí vedoucích aţ k šílenství, vraţdám, sebevraţdám a popravám. Hnáni zoufalou touhou najít pohádkové Eldorádo cestovali lovci pokladů tisíce kilometrů - prodírali se neprostupnou


dţunglí, šplhali přes neschůdné hory a brodili se páchnoucími baţinami. Co vlastně hledali, a mohli vůbec něco nalézt? Touha po zlatě Španělští konkvistadoři kteří dorazili na počátku 16. století do Nového světa (zde) sice objevili bohatství, jaké si nedokázali představit ani v nejdivočejších snech, ale vidina úspěchu na dosah ruky spolu s nezřízenou chamtivostí nakonec v jejich duších zapálily neuhasitelný ničivý poţár který seţehl všechno, co mu stálo v cestě. Neukojitelná touha Evropanů po zlatě se poprvé projevila, kdyţ přívětiví a důvěřiví Indiáni ukázali Kolumbovým muţům zlato na ostrově Hispaniola (dnes Haiti a Dominikánská republika), ale zvrhla se v hotové šílenství v roce 1532, kdy se Velký Inka Atahualpa, vládce incké říše, vykoupil ze zajetí Franceska Pizarra a jeho malé armády konkvistadorů tím, ţe nechal místnost, kde byl vězněn, naplnit zlatem. Díky této nečekané události se Pizarro a jeho muţi rázem stali většími boháči, neţ si kdy dokázali představit, ale přesto neměli dost. Kdyţ Inkové dokázali shromáţdit tolik zlata za tak krátkou dobu, muselo to znamenat, ţe ho mají mnohem více. Proto byli konkvistadoři přesvědčeni, ţe kdyţ Manco Inka, Atahualpův následník (který byl nakonec Španěly zavraţděn přesto, ţe se také vykoupil) zavedl zbytky incké armády hluboko do dţungle, musel s sebou vzít i zlatý poklad nesmírné hodnoty. Pověsti z východu Na základě této domněnky se v roce 1538 zrodila legenda o Eldorádu. Vyslanci (jednoho) indiánského kmene ze severovýchodu incké říše přinesli Atahualpovi zprávy. Nevěděli, ţe po příchodu Španělů je celá říše Inků vzhůru nohama. Kdyţ se jich konkvistadoři vyptávali na zdroj zlata, Indiáni jim vyprávěli o kmeni ţijícím kdesi na východě praktikujícím zvláštní rituál: kaţdého nově vysvěceného velekněze svléknou, potřou lepivým balzámem a poté pokryjí zlatým prachem, načeţ se vykoupe ve vodách posvátného jezera. Při obřadu se do jezera také háţou zlaté ozdoby a další cenné předměty. Kdyţ tuto historku uslyšel španělský kapitán Sebastián de Benalcázar, dal všem veleknězům jméno El Dorado - Pozlacený (muţ). Legenda kmene Muisca Příběh o zlatém muţi, ať vypadá jakkoliv fantasticky, je pravdivý. Podobný obřad praktikovali příslušníci kmene Muisca ţijící na území dnešní Kolumbie, jejich posvátné jezero mělo jméno Guatavitá a nacházelo se v horách nad dnešním hlavním městem Bogota. Muiskové patřili k národu Čibčů. Zabývali se převáţně zemědělstvím a obchodovali s Inky, kterým se ovšem nevyrovnali vzdělaností. Byli porobeni sousedním kmenem několik desetiletí před příchodem Španělů, a poté jiţ neprováděli obřad se zlatým muţem. Příběh vyprávěný zajatými posly je (tedy) legendou - hasnoucí vzpomínkou na zvláštní obřady, o nichţ moţná otcové jejich otců slyšeli, ţe je kdysi kdosi prováděl. Důleţitý je především jeden prvek - ona "zlatá" kultura nebyla vlastní jejich kmeni, ale jinému, ţijícímu za dalším horským hřebenem nebo zákrutem řeky. Tak vznikla legenda o Eldorádu. Jisté je zatím jedno - evropští hledači pokladů později pronikali do nejhlubší dţungle, prostudovali všechny dostupné prameny a podrobně vyslechli bezpočet příslušníků různých kmenů a kultur, ale pohádkové bohatství slibující se skrývat kdesi v Eldorádu nikdy nikdo nenašel.


Hledání posvátného jezera Sebastián de Benalcázar se brzy vydal Eldorádo hledat. Probíjel se nezmapovanými oblastmi, překonával řeky a hory, aţ v roce 1537 dorazil do území, kde se dnes nachází hlavní město Bogota. Nebyl však jediným konkvistadorem, který tou dobou pátral po zlatě. V roce 1536 skupina v jejímţ čele stál Gonzalo Jiménez de Quesada vyrazila z Karibského pobřeţí do vnitrozemí kontinentu a následujícího roku, po strašných útrapách, dorazila na území kmene Muisca. Jejich pečlivě uspořádaná sídla připomínala Španělům hrady a pevnosti do té míry, ţe de Quesada byl přesvědčen, ţe objevil civilizaci srovnatelnou s inckou - a tedy disponující vydatnými zásobami zlata. Náčelník Tisquesusa rychle a správně odhadl situaci a nasměroval Španěly do sousední země, kam de Quesada opravdu vzápětí vtrhl. Objevil tam chrám ozdobený zlatem, coţ ho povzbudilo k další aktivitě, a zajaté Indiány nechal mučit tak dlouho, dokud mu neukázali cestu k nedalekému posvátnému jezeru jménem Guatavitá. Za několik dnů stanul de Quesada jako první Evropan ve vlasti pozlacených muţů, ale čekalo ho zklamání. Odvodňování jezera - první etapa Jezero Guatavitá je kráterové jezero (kráter který vyplňuje je buď jícnem vyhaslé sopky nebo vznikl dopadem meteoritu - v tom se prameny různí) jehoţ kalné a hluboké vody nevydávají své tajemství jen tak. De Quesada byl z politických důvodů nucen vrátit se na pár letech zpět do Španělska, ale v domnělém Eldorádu nechal svého bratra Hernána Peréze, který se v roce 1545 poprvé pokusil odvést vodu z jezera. Jeho pokus, byť primitivní - voda byla prostě vylévána řetězem lidí s vědry - byl korunován částečným úspěchem. Na obnaţeném pruhu dnu jezera se podařilo objevit trochu zlata. Bylo to zlato pocházející z "El Dorada" pozlaceného muţe? Navedli je Indiáni ke správnému jezeru, nebo bylo skutečné zlaté království ukryto kdesi hlouběji v dosud nezmapovaných horách a pralesích? Entradas - výprav do pekel Tou dobou se legenda o Eldorádu stala mezi konkvistadory všeobecně známou a do jihoamerického vnitrozemí se vydávali četní odváţlivci na nebezpečné výpravy zvané španělsky entradas. Jedna německá výprava roku 1541 pronikla hluboko do And, kde se seznámila legendami o bohatém městě zvaném Omagua. V představivosti Konkvistadoři zachvácení zlatou horečkou hned před sebou viděli další Eldorádo - město s ulicemi vydláţděnými zlatem a posypanými smaragdy. Toto vyprávění slyšel i Francisco Pizarro, dobyvatel říše Inků, a proto v roce 1541 vyslal svého mladšího bratra Gonzala na výpravu napříč Andami. Gonzalo se brzy oddělil od druhého vůdce Franciska de Orellana a začal se probíjet zpátky na základnu, přičemţ ztratil tři čtvrtiny svých muţů následkem hladu, bojů s Indiány, nemocí a dokonce i kanibalismu. Zatím de Orellana podnikl jednu z největších objevitelských výprav v historii. Nechal zhostovit několik říčních člunů, aby se po proudu řeky mohl vydat do Eldoráda, o kterém byl přesvědčen, ţe musí být někde za příštím zákrutem. Místo toho sjel stále širší řeku aţ k Atlantskému oceánu a stal se tak prvním Evropanem, který se plavil po Amazonce. Jméno největší jihoamerické řeky pochází z de Orellanova vyprávění o setkání s kmenem bojovných ţen vedených krutou královnou. Ačkoliv de Orellana neobjevil pohádkovou zlatou zemi, také


on slyšel příběhy o městě Omagua. V roce 1546 se k Amazonce vrátil, ale tentokrát mu nepřálo štěstí tolik jako posledně a zahynul spolu s většinou svých muţů. Španělské vládě, která se snaţila získat kontrolu nad vzdálenými základnami své rozsáhlé říše, protoţe se obávala výbojů Portugalska z Brazílie na západ, se lákadlo Eldoráda hodilo k odvedení pozornosti vzpurných a zdivočelých konkvistadorů. Vysíláním entradas na hledání bájné zlaté země se úřady snaţily podnítit potenciálně nebezpečné muţe k objevování nových území. Například v roce 1560 získal mladý voják jménem Pedro de Ursua titul guvernéra El Dorada a Omaguy, neţ byl vyslán na sebevraţednou misi do vnitrozemí, na které byl zakrátko zavraţděn svými vlastními muţi. Odvodnění jezera - druhý pokus Pozornost hledačů bájného zlatého království se časem soustředila dále na východ, nicméně jezero Guatavitá stále slibovalo nesmírnou odměnu tomu, kdo dokáţe prozkoumat jeho hlubiny. V roce 1580 byl podniknut druhý a méně šetrný pokus o jeho odvodnění. Do okrajového valu lemujícího kolem dokola celé jezero byl vykopán příkop, kterým mohla odtékat voda. Hladina jezera poklesla o nějakých 20 metrů, ale pak práce ustaly, protoţe si vyţádaly příliš mnoho lidských ţivotů. Rýha v okrajovém valu jezera je patrná dodnes. Na dně byly objeveny zlaté předměty a jeden velký smaragd, coţ vzbudilo další zájem a během 17. století byly podniknuty ještě další dva odvodňovací pokusy, které však nepřinesly více neţ pár tretek. Guayana a ztracené město Manoa Mnoho konkvistadorských výprav propátralo území Kolumbie, neţ bylo jasné, ţe v této části Jiţní Ameriky se bájné Eldorádo nenachází. Poté se pozornost hledačů Eldoráda soustředila na další velkou neznámou zemi - území Guayany a okolí na severovýchodě jihoamerického kontinentu. Volání sirén střeţících místní zlaté poklady vlákalo do záhuby dva známé dobrodruhy. Hrozivé dědictví V roce 1580 přicestoval do Bogoty don Antonio de Berrio, aby se tu ujal majetku zděděného po strýci své ţeny. Naneštěstí pro něho nebyl oním strýcem nikdo jiný neţ Gonzalo de Quesada, jeden z prvních hledačů Eldoráda, který ve své závěti stanovil, ţe Berrio musí část dědictví pouţít k pátrání po tajemném zlatém království. De Berrio navzdory svému pokročilému věku - kdyţ dorazil do Nového světa, bylo mu 60 a měl za sebou několik vojenských taţení v Evropě - neztrácel čas a zorganizoval několik výprav, které měly prozkoumat území mezi Bogotou a deltou Orinoka na východě, tehdy označovaného jako Guyana (dnešní Venezuela a Guayana). Někde v této zemi, která tenkrát ještě nebyla zmapována, muselo podle všeobecného přesvědčení leţet i bájné Eldorádo. V letech 1581, 1584, 1585, 1590 a 1593 de Berrio (zpočátku z Bogoty, později ze své nové základny na Trinidadu, naproti deltě Orinoka) vedl nebo zorganizoval náročné entradas, které Eldorádo sice neobjevily, ale získaly informace o velkém městě ukrytém hlouběji ve vnitrozemí. Indiáni mluvili o městě jménem Manoa obývaném lidmi, kteří přišli ze západu. Mělo leţet u jezera Paríma, v horách u pramene řeky Caroni.


De Berriovi to všechno krásně dávalo smysl: poslední Inkové po dobytí Peru Španěly uprchli do Guyany a vybudovali zde tajně nové hlavní město, domov "pozlaceného muţe". Takové poselství poslal de Berrio do Španělska a byl za odměnu jmenován guvernérem Eldoráda. Teď uţ zbývalo jen to Eldorádo najít. Jediný, který přeţil Důvěryhodnost zprávám od Indiánů dodalo fantastické svědectví španělského dobrodruha, se v roce 1586 vypravil do divočiny a nyní tvrdil, ţe většinu z posledních let strávil ve městě Manoa. Juan Martinez o sobě střídavě prohlašoval, ţe je posledním přeţivším z výpravy zmasakrované Indiány, nebo ţe byl za nešťastnou náhodu s výbuchem střelného prachu potrestán tím, ţe byl posazen do kánoe a puštěn po proudu. Poté ho chytili jiní Indiáni, kteří ho se zavázanýma očima dovedli do města Manoa, kde se setkal se samotným El Doradem. Po několika měsících ţivota v Manoa a uţívání si pohostinnosti jeho obyvatel Martinez poprosil, jestli by se mohl vydat zpět ke svým lidem, a byl vyslán na cestu s nákladem zlata a drahokamů. Ačkoliv většinu nákladu mu po cestě ukradli loupeţiví Indiáni, zůstalo Martinezovi dost na to, aby to jeho vyprávění dodalo hodnověrnosti. Martinezův příběh rozpoutal v zemi zlatou horečku. De Berrio, toho času dlící na své základně na Trinidadu, se trumfoval s ostatními chamtivými správci španělských území, kdo vypraví nákladnější a početnější entradu, který bude mít šanci na úspěch. Sir Walter Raleigh Naneštěstí pro de Berria dolehly lákavě znějící zvěsti o Eldorádu i k uším mnohých nepřátel Španělska, například sira Waltera Raleigha, jednoho z nejvýznamnějších dobrodruhů alţbětinské Anglie. Tento korzár, voják, špión, spisovatel, filozof a dvořan v jedné osobě brzy podlehl vábení Eldoráda. Protoţe toho času zrovna upadl u královny v nemilost kvůli tajnému sňatku s jednou z jejích dvorních dam, viděl výpravu do Guyany jako šanci získat (si) zpět pozici u dvora, zajistit si slušné bohatství a rozšířit vliv Anglie na území Nového světa. Kdyby našel město Manoa, přesvědčil by El Dorada, aby se stal poddaným Jejího Veličenstva. Raleigh připlul do Karibiku av roce 1595 se čtyřmi loděmi a silnou posádkou a hned rychle zabral Tinidad a zajal de Berria. Kdyţ zkoumal deltu Orinoka, viděl dost přesvědčivých důkazů, ţe Španělé objevili v této oblasti zlatý důl, a rozhodl se vrátit do Anglie a vypravit silnější expedici. Během návratu napsal knihu The Discoverie (Objev), plným a patřičně honosně znějícím titulem "Objev velké, rozsáhlé a bohaté říše Guayanské, se zřetelem na velké a zlaté město Manoa (kterému Španělé říkají El Dorado). Právě tato kniha - a její různé následné upravené verze - podnítila všeobecný zájem Evropanů o legendu o Eldorádu. Zejména obsahovala mapy ukazující jezero Paríma a město Manoa v tak přesvědčivých detailech, ţe byly stejně zobrazovány v různých atlasech ještě po staletí. Po usednutí Jakuba I. na anglický královský trůn byl Walter Raleigh uvrţen do vězení na 13 let, neboť u dvora převládly prošpanělské a proti-raleighovské nálady. Mezitím v Guayaně poručík Keymis, kterého pověřili jak de Berrio tak Raleigh, pokračoval v jejich neúspěšném pátrání po městě Manoa, přičemţ stále se domníval, ţe uţ je jen krůček před ním. V roce 1597 de Berrio, zmoţený neustálým marným snaţením, zemřel poté co utratil veškeré své


jmění, s nímţ kdysi dorazil do Nového světa. "Kdyţ se pokoušíte dělat příliš mnoho, skončíte tím, ţe neuděláte vůbec nic" přemítal prý ke konci svého ţivota. V roce 1616 byl Raleigh propuštěn z vězení a směl se vydat do Guayany na svou poslední, nešťastnou výpravu. Nenašel nic, v potyčce se španělskými kolonisty (kvůli lačnosti vojáků po zlatě) přišel o syna, pohádal se s Keymisem, který vzápětí spáchal sebevraţdu, a svým nepřátelům poskytl záminku ke svému odsouzení. Po návratu do Anglie byl zatčen, odsouzen za podněcování války se Španělskem v roce 1618 popraven. Legenda odpočívá? Opakované nezdary při pokusech objevit město Manoa nebo aspoň najít důkazy o jeho existenci nijak podstatně neochladily nadšení dobrodruhů, kteří stále ve velkém počtu přijíţděli do Jiţní Ameriky s hlavou plnou starých pověstí z dob konkvistadorů v ruce svírající kopie Raleighových map. Tot pokračovalo aţ do roku 1800, kdy celou oblast důkladně prozkoumali profesionální cestovatelé a přírodovědci Alexander von Humboldt a Aimé Bonpland, kteří konečně přesvědčivě dokázali, ţe město ţádné Manoa ani jezero Paríma neexistují. Poté co von Humboldt zasadil legendě o Eldorádu tuto smrtelnou ránu, překvapivě spustil novou vlnu spekulací ohledně jeho původní lokalizace u jezera Guatavitá. Poté co jezero v roce 1801 navštívil, vypočítal moţné bohatství v něm ukryté v jeho hlubinách, za předpokladu ţe legenda o kaţdoročním obřadu s pozlaceným muţem byla pravdivá. Jeho úvahy rozpoutaly v Evropě novou vlnu zájmu o Eldorádo. V roce 1852 například jeden turistický průvodce uvádí, ţe hodnota pokladu Eldoráda ukrytého ve vodáých jezera Guatavitá můţe být přes miliardu liber šterlinků (dnes přes 100 miliard dolarů)! Zlatokopové v roce 1912 Není divu, ţe tyto výpočty a úvahy vedly k mnohým pokusům jezero Guatavitá znovu odvodnit, tentokrát s vyuţitím moderní techniky, a dostat se tak k nesmírnému bohatství ukrytém na jeho dně. Pokoušely se o to různé společnosti, nakonec uspěla v roce 1912 Company for Exploitation of the Lagoon Guatavitá. Kdyţ z jezera vytekla všechna voda, zbylo na dně jen bahno, které ztvrdlo v neproniknutelnou vrstvu dříve neţ se z něho podařilo získat více neţ hrstku zlata. Jezero se brzy znovu naplnilo. Ačkoliv kolem stále slídí lovci pokladů, jezero je dnes chráněno kolumbijským zákonem a své tajemství, pokud nějaké má, si tak uchovává dodnes. Vor kmene Muisca Jako zhmotnělý doslov k legedně o Eldorádu můţe slouţit zlatý předmět z předkolumbovské doby objevený v roce 1969 poblíţ Bogoty, který by mohl být symbolem Eldoráda. Jedná se o model voru, na němţ stojí několik zřejmě urozených postav a kněţí kolem velmi honosně ustrojeného krále. Zřejmě se jedná o znázorněný obřad obětování bohům kmene Muisca, a celý předmět je známý jako "Vor kmene Muisca" (Balza Muisca). Ţe mýty umírají jen pomalu a nerady potvrzuje skutečnost, ţe se tvrdilo, ţe "vor kmene Muisca" byl nalezen v jezeře Guatavitá, kam ho nejspíše hodil El Dorado osobně. Bohuţel to není pravda - podle Muzea zlata v Bogotě byl tento předmět objeven v jeskyni, ukryt v ozdobném keramickém hrnci. Ať tak či onak, "vor kmene Muisca" dosvědčuje, ţe El Dorado


čili "pozlacený muţ" a obřad kolem něho nejspíše opravdu existoval, i kdyţ zřejmě jiný, neţ jak ho líčí vyprávění konkvistadorů zaslepených chorobnou chamtivostí.

Část 2. - Ztracené předměty, díla a relikvie Výsledky lidské práce vystavené tváří v tvář plynoucímu času jsou pomíjející, křehké a snadno zničitelné. Kdyţ nějaký předmět jednou zmizí, pak vyhlídky na to, ţe bude jednou objeven či obnoven potomky svých zhotovitelů jsou velmi málo nadějné. Jen ve velmi výjimečných případech - pokud má určitý předmět mimořádně velký význam náboţenský, duchovní nebo umělecký, nebo kdyţ je dílem někoho se slavným osudem - můţe se předmět či dílo vrýt do paměti lidstva natrvalo a přeţívat v ní věčně. Ještě méně je případů, kdy je oprávněná naděje, ţe dotyčné předměty stále existují nebo ţe by dokonce mohly být objeveny. Tato kapitola je věnována čtyřem nejvýznamnějším takovým případům - dvěma náboţenským relikviím a dvěma případům díla velkých spisovatelů, která sice byla zřejmě napsána, ale dodnes se (o nich) neví, kde jsou. Ač zdánlivě hmotné předměty a psaná díla patří do jiných "soudků", spojuje je fakt, ţe byly stvořeny lidmi, kteří je vymysleli, investovali do nich své vědění, umění a řemeslnou dovednost (fortel), aţ vznikla díla neocenitelné hodnoty. Právě nesmírná hodnota těchto tajemných předmětů po celá staletí aţ dodnes neodolatelně láká zástupy hledačů, kteří se za nimi vydávají na lov. Tato kapitola se snaţí vysvětlit, co si myslí lidé kteří tyto věci hledají, kde všude je hledají, a jaké mají šance ţe jednou najdou to co hledají.

Archa úmluvy Archa úmluvy popsaná Leenem Ritmeyerem jako "nejsvětější kus nábytku, jaký kdy byl vyroben" byla velká truhla zhotovená na uloţení kamenných desek, do nichţ bylo vytesáno desatero přikázání. Byla vyrobena z ušlechtilého dřeva potaţeného zlatými plechy a měla zlatem lemované víko, na němţ stály sochy cherubínů - okřídlených andělů pravděpodobně připomínajících sfingy. Starý zákon říká, ţe mezi křídly těchto cherubínů se zjevuje duch boţí. Archa úmluvy měla zázračnou moc. Dokázala zastrašit nebo i zničit nepřátele, přinést štěstí i neštěstí, zabít toho, kdo se jí dotkl, předpovídat budoucnost a vyzařovat světlo, jiskřit a mlţit. Podle některých tradic měla dokonce svou vlastní duši. Podle odváţné teorie jiţ poprvé vyslovil Nikola Tesla v roce 1915 byla Archa úmluvy obrovským kondenzátorem podobným Leidenské láhvi (vynalezené v roce 1745) zařízení schopné dočasně uchovávat elektrickou energii a následně ji uvolňovat jediným výbojem nebo několika po sobě následujícími výboji (jevy popisované v souvislosti s Archou). V půllitrové nádobě lze uchovat mnoţství elektrické energie postačující k zabití člověka, Archa která byla údajně 13, m dlouhá a 76 cm široká a vysoká tedy mohla být schopna schraňovat a uvolňovat značné mnoţství energie. Co víme o historii Archy úmluvy


Ať bylo zdrojem tajemné síly Archy úmluvy cokoliv, jisté je, ţe jejími konstruktéry byli staří Hebrejci, kteří pro ni postavili důmyslný svatostánek (stan ukrývající svatyni) a na svých cestách ji vozili či nosili s sebou. Kdyţ Šalomoun postavil První chrám, byly obnovený svatostánek i s Archou úmluvy uloţeny v něm. Podle biblických pramenů byla Archa úmluvy vynášena ven při příleţitosti vojenských taţení a náboţenských procesí, nebo moţná i proto, aby udrţela v patřičné vzdálenosti chamtivé spáry "hříšných králů", kteří občas vládli Izraeli. Poslední zmínka o ní (Arše) je v Bibli na místě, kde král Joziáš v roce 623 př. n. l. nařídil, ţe má být odnesena zpět do chrámu a tam ponechána. Nepřátelské invaze Následující staletí se nesla pro izraelský národ ve znamení bídy a jeho země byla opakovaně napadána a obsazována nepřáteli. První velkou katastrofou byla dobyvatelská výprava Babylóňanů, která vyvrcholila pádem Jeruzaléma a vyrabováním a následným zničením Šalomounova chrámu v roce 586 př. n. l. Ačkoliv v bibli se píše, ţe Babylóňané si jako kořist odvezli značný náklad zlata, stříbra, bronzu a drahocenné chrámové ozdoby, o Arše úmluvy není na tomto místě ani zmínka. Ani v pozdějších záznamech píšících o tom, ţe kdyţ se Izraelité směli vrátit do Jeruzaléma a znovu postavit zbořený chrám, bylo jim povoleno přinést si zpět většinu chrámového pokladu, není Archa úmluvy vůbec vzpomenuta ani v této souvislosti, ani v líčení dalších osudů Babylónské říše, coţ je vzhledem k jejímu významu více neţ podivné. Prázdná svatyně Druhý chrám vydrţel aţ do roku 70 n. l., kdy byl zbořen Římany. Kdyţ však generál Titus jako velitel vítězného vojska vstoupil dovnitř, byla svatyně prázdná. Předpokládá se, ţe byla stejně prázdná po celou dobu existence Druhého chrámu. To by znamenalo, ţe Archa úmluvy je v historických záznamech ztracena jiţ téměř 700 let. Co se s ní stalo? Je moţné, ţe dosud ještě existuje, ukryta či zahrabána někde v zapomenuté místnosti, a čeká, aţ ji objeví nějaký skutečný Indiana Jones? Zmizelá, povaţována za ztracenou Podle všeobecně převládajícího přesvědčení byla Archa úmluvy zničena vetřelci při některé z mnoha invazí do svaté země, pravděpodobně Babylóňany. Bylo běţnou praxí vítězů všech válek likvidovat nebo si přivlastňovat předměty spojené s náboţenstvím a kulturou poraţených národů. Zřejmě to byl Nabukadnesar, kdo odvezl Archu na znamení svého vítězství. Pro tento předpoklad hovoří Ezaova Apokalypsa, jedna z knih Apokryfy, která výslovně uvádí Archu v seznamu válečné kořisti. Tato kniha byla ovšem napsána zhruba 500 let po oné události. Moţná byla Archa rozebrána na kusy kvůli drahým kovům, z kterých byla zhotovena, nebo zničena jiným způsobem, a spisovatelé tehdejší doby byli její ztrátou příliš zdeptáni, takţe se o ní raději vůbec nezmiňovali. Jestliţe by za zkázu Archy úmluvy nebyli odpovědni Babylóňané, je třeba hledat jiné kandidáty. Šalomounův chrám vyrabovali také syrský král Antiochus Epiphanes (vládl 174164 př. n. l.) nebo jiţ vzpomínaný římský generál Titus, který část kořisti přivezl triumfálně do Říma. Tato skutečnost vedla k domněnce, ţe také Archa byla přestěhována do Říma, odkud byla později uloupena Vizigóty a od nich se dostala aţ do Istanbulu, aby nakonec padla


do rukou templářských rytířů. Tato teorie nepůsobí příliš věrohodně, protoţe Archa v době římského taţení do Svaté země v chrámu jiţ pravděpodobně nebyla. Zobrazení dokumentující římské vítězství jasně ukazují menoru - sedmiramenný svícen uloupený z Šalomounova chrámu, ale o Arše úmluvy, která by bezesporu musela být zdaleka nejvýznamnější trofejí, není opět nikde ani zmínka. Ukryta ve Svaté zemi Neúplnost informací které Bible udává o Arše úmluvy otevírá prostor pro všemoţné spekulace, které se opírají o některé "neoficiální" náboţenské zdroje (například psané ţidovsko-křesťanské tradice které nejsou součástí děl z nichţ byla sestavena Bible) a různé neţidovské prameny, které vybízejí k prozkoumání. Šalomounovo tajemství Podle Talmudu (soubor komentářů rabínů k zákonům, etice apod.) nechal Šalomoun zvlášť pro Archu úmluvy postavit skrytý palác na tajném místě, kde by Archa bezpečně přečkala pohromy příštích věků. Podle jedné tradice se takový palác měla naházet pod dřevěnou sýpkou stojící na Chrámové hoře. Podle Talmudu měl král Joziáš, který několik desetiletí dopředu tušil babylónskou invazi do Svaté země, nechat Archu přenést do Šalomounovy tajné komnaty, která pak byla zapečetěna a zůstala tak dodnes. Kontroverzní "biblický archeolog" Ron Wyatt, který o sobě například tvrdil, ţe objevil zachovalou Noemovu archu i s kotvami, prohlašuje, ţe viděl Archu úmluvy v tajné komnatě, kdyţ kopal štoly ve skále pod údajným místem Jeţíšova ukřiţování. Protoţe Wyatt tvrdí, ţe z víka Archy seškrábl Mesiášovu krev, nechal udělat její rozbor a objevil v ní zvláštní chromozom navíc, jeho výroky ztrácejí hodnověrnost, nicméně inspirovaly několik dalších, nutno říci ţe zcela neúspěšných pokusů pokračovat v kopání na udaném místě. Problémy na Chrámové hoře Mezi ortodoxními Ţidy je rozšířena víra, ţe Šalomounova tajná komnata leţí v nitru Chrámové hory, kdesi pod současnou svatyní islámu zvanou Skalní dóm. Je známo, ţe Chrámová hora je provrtána četnými tunely a komorami vybudovanými v různých dobách. Archeolog Leena Ritmeyer provedl podrobnou analýzu fotografií skály na níţ stojí Skalní dóm a určil údajně přesné místo, kde se Archa úmluvy měla nacházet (viz str. 22): Archa měla být v komnatě leţící svisle dole pod svatyní (Ritmeyer je o tom přesvědčen). To by vysvětlovalo, jak to ţe Druhý chrám byl zcela regulérně vysvěcen, navzdory absenci svých nejdůleţitějších artefaktů. Archa úmluvy tam byla přeneseně přítomna a svůj vliv projevovala skrz skálu. Je třeba ale mít na paměti, ţe Ritmeyer má pro svá tvrzení velmi silnou ideologickou motivaci, podobně jako mnozí další, kdo obhajují přítomnost Archy úmluvy na Chrámové hoře - patří ke skupině která chce urychlit vybudování obnoveného Chrámu. Podobnou motivaci měl také rabín Yehuda Getz, který vedl práce při hloubení tunelů v Chrámové hoře v roce 1982 a tvrdí, ţe se dostal aţ na 12 metrů k Arše úmluvy. Úřady nakonec jeho výzkum zastavily z různých politických a bezpečnostních důvodů. Úřady které mají dnes na starosti správu území Chrámové hory jsou - stejně jako celý muslimský svět značně podezíravé ohledně jakýchkoliv výkopových prací v této oblasti.


Archa podle Měděného svitku Alternativní pohled na místo uloţení Archy úmluvy nabízí Mišna, rabínská sbírka tradic předávaných ústním podáním a pocházejících z doby Starého zákona. Podle ní je Archa úmluvy ukryta pod jakýmsi pahorkem (na jeho východní straně, 12 metrů hluboko) v jistém odlehlém údolí. V dalších verších je zmínka o měděném svitku, který má představovat seznam a umístění několika různých pokladů. Tento svitek opravdu existuje jako jeden z tzv. Svitků od Mrtvého moře (viz str. 98). Měděný svitek objevený roku 1952 se ukázal být seznamem ukrytých pokladů s přiloţeným tajemným (tedy nepouţitelným) návodem, kde je hledat. Podle některých (kontroverzních) výkladů zahrnuje seznam na Měděném svitku také většinu nejdůleţitějších artefaktů z Prvního Šalomounova chrámu, včetně Archy úmluvy, a také podle něho je třeba je hledat v nějakém údolí pod pahorkem. Vendyl Jones a jeho nepříliš věrohodná vysvětlení Další kontroverzní "biblický archeolog" Vendyl Jones oznámil, ţe našel přesné místo uloţení Archy úmluvy, kdyţ postupoval starým tunelem vedoucím z Jeruzaléma aţ k pobřeţí Mrtvého moře. Na konci tohoto tunelu byla prý komora, o níţe byl Jones přesvědčen, ţe ukrývá Archu úmluvy. "Provrtal jsem díru dovnitř, prostrčit jí minikameru - a byla tam" vyprávěl v roce 2005 deníku Israel National News. Jones je člověk mnoha tváří a jako mnoho dalších lidí ze stejného oboru má své vlastní náboţenské cítění. Je přesvědčen, ţe objev Archy úmluvy by znamenal konec demokracie v Izraeli a dosazení náboţenské rady starších do čela státu. Také rád vyvolává dojem, ţe byl předlohou filmového Indiana Jonese (z Vendyla Jones se zřejmě stal nejdříve Endy a pak Indy Jones), i kdyţ to není pravda. Původní jméno hlavního hrdiny slavné filmové série mělo být Indiana Smith, podle psa jehoţ měl v dětství Georgie Lucas a filmu Nevada Smith, a aţ reţisér Steven Spielberg změnil Smithe na Jonese. Jeremiáš a hora Nebo Další sporná teorie vychází z 2. knihy makabejské, která vypráví o tom jak prorok Jeremiáš (který ţil za vlády krále Joziáše a nakonec odešel do egyptského exilu) unesl Archu úmluvy do jeskyně v hoře Nebo. Právě z této hory tyčící se na východním břehu Mrtvého moře shlíţel Mojţíš dolů na Zaslíbenou zemi a také zde byl (je) pravděpodobně pohřben. Kdyţ Jeremiášovi následovníci přišli označit místo, kde se Archa úmluvy má nacházet, nedokázali ho najít a tak úkryt Archy zůstává tajemstvím. Hora Nebo se nachází na území dnešního Jordánska, ale existují určité pochybnosti, zda se skutečně jedná o biblickou horu Nebo a zda některé místo na ní odpovídá popisu v makabejské verzi. Hledač Tom Croster tvrdí, ţe v jedné jeskyni v hoře Nebo viděl Archu úmluvy, ale na jeho fotografiích jenţ měly slouţit jako důkaz byl zobrazen předmět pocházející z poměrně nedávné doby. Kaaba Podle Rodericka Griersona a Stuarta Munro-Haye, autorů knihy Archa úmluvy: pravdivý příběh nejslavnější relikvie starověku arabské prameny hovoří o tom, ţe Archa úmluvy nezůstala v Jeremiášově jeskyni, ale upadla do rukou lidí z kmene Jurhum, který ovládal oblast Mekku a Kaaba (dnes nejsvětější místo islámu, tenkrát ale jako polyteistickou svatyni).


Grierson a Munro-Hay zdůrazňují podobu Kaaba se svatyní na místě Šalomounova chrámu a tvrdí, ţe Arabové chovali ve zvláštní úctě kameny pocházející (padající) z nebe (jako Černý kámen, který je vsazen do východní stěny Kaaby), a ukládali je do dřevěných truhel. Mohli Jurhumové odvézt Archu úmluvy do Mekky? Mohla Archa inspirovat jejich víru, z níţ se později vyvinul islám? Je moţné, ţe Archa se dodnes nachází kdesi poblíţ Kaaba? Archa úmluvy v Africe Šalomounův chrám vyloupil jiţ 400 let před Babylóňany faraón jmenovaný v Bibli jako Šišak, coţ byl se vší pravděpodobností Šešonk I., vládce Egypta v letech 945-924 př. n. l. Šešonk učinil hlavním městem své říše Tanis v severním Egyptě, proto jestliţe ukradl Archu úmluvy, odvezl ji nepochybně tam. Toto místo si překvapivě zvolili i Steven Spielberg a George Lucas pro svůj film Dobyvatelé ztracené Archy. Jelikoţ však v Bibli je Archa úmluvy zmiňována ještě po Šešonkově taţení, vypadá tato hypotéza velmi nevěrohodně. Menelik a Etiopie Mnohem větší váhu má (zdá se) "etiopská" verze, podle které Menelik, král Etiopie a potomek Šalomouna a královny ze Sáby, Archu úmluvy ukradl nebo dostal darem a odvezl do Etiopie, kde je dodnes uloţena v kapli vedle chrámu P. Marie Sionské ve městě Axum. Tento příběh je zaloţen především na příběhu z etiopského národního eposu Kebra Negast (Rodopis králů), který vypráví jak Menelik jel navštívit svého otce, spatřil při tom Archu úmluvy a sám se svévolně rozhodl ţe si ji odveze. I k této teorii existuje samozřejmě řada výhrad. Za prvé v Bibli se Archa objevuje i po údajné návštěvě Menelika, coţ se ale můţe vysvětlit tím, ţe Menelik si Archu skutečně odvezl a na místě zůstala její kopie, kterou pro tento účel nechal zhotovit. Za druhé - ještě pádnějším protiargumentem je, ţe Sába se podle všeho měla nacházet kdesi v Arábii, nikoliv v Etiopii. Archa úmluvy se stala všeobecně uctívaným předmětem Etiopanů, kteří podle ní zdobili oltáře všech svých chrámů, a bylo zhotoveno několik jejích kopií, z nichţ některé se při náboţenských obřadech pouţívají dodnes. Někteří návštěvníci Etiopie během několik staletí tvrdí, ţe jim bylo povoleno Archu úmluvy spatřit na vlastní oči, a vyprávějí o kamenných tabulkách. Některé z nich byly bezpochyby kopiemi jenţ měly jen uspokojit zájem zvědavých cizinců. Je moţné, ţe některé z těchto tabulek, či snad dokonce samotná ukazovaná Archa, byly pravé? Stráţce kaple, jehoţ post se dědí z generace na generaci, tvrdí se skálopevným přesvědčením, ţe střeţí pravou Archu, a stejně neoblomný je i v dodrţování přikázání, ţe nikdo, ani nejvyšší náboţenští a státní představitelé, ji nesmí spatřit. Roderick Grierson a Stuart Munro-Hay zdůrazňují, ţe i kdyby skutečná Archa úmluvy byla odvezena do Axum, dřevo z něhoţ byla zhotovena by v místním vlhkém podnebí muselo záhy zetlít, ale samotný obsah truhly mohl zůstat zachován. Závěr zní, ţe bez moţnosti přístupu k pokladu v kapli chrámu v Axum není moţné nijak ověřit autenticitu celé "etiopské" verze příběhu Archy úmluvy. Grierson a Munro-Hay dodávají, ţe "tradice o uchovávání Archy úmluvy v Axum zde přeţily tak dlouho, ţe je třeba brát tuto verzi stejně váţně jako nejstarší zmínky o Arše v Bibli". Byla jen jedna Archa úmluvy?


Několik dosud uvedených míst nepředstavuje zdaleka vyčerpávající přehled míst, kde by se ztracená Archa úmluvy mohla nacházet. Další pověsti (s rozdílným stupněm věrohodnosti) ji umisťují do starého chrámu na ostrově Elefantina uprostřed Nilu, do jezera Tiberias v Izraeli, na irskou "Horu králů" Tara a na území Utahu v USA. Co si tedy máme počít s takovým mnoţstvím různých údajů o umístění jakoţ i dalšími nejasnostmi ohledně osudu Archy úmluvy? Sama Bible se protiřečí v tom, kdo Archu úmluvy vlastně zhotovil a co bylo jejím obsahem. Někdy se o ní také píše, jako kdyby byla na dvou místech současně. Grierson a Munro-Hay přicházejí s hypotézou, která se při širším pohledu na věc jeví jako zcela jasná: moţná, ţe opravdu existovala více neţ jediná Archa úmluvy. Kopie objevené v Etiopii nám sdělují své poselství, ţe v mnoha ohledech má rozhodující význam samotná Archa jako taková, jako symbol, a ne její autenticita dosvědčující pravost jediného originálu. Moţná, ţe staří Izraelité to vnímali stejně. Větší počet Arch by vysvětloval rozdílnost informací o umístění "té pravé". Ale přistupovali lidé tenkrát stejně i k deskám s vytesaným desaterem, které Archa měla chránit? Ve skutečnosti jsou neocenitelným historickým pokladem právě tyto desky, a nikoliv truhla, do které byly kdysi uloţeny. Závěr Dokud se odborníci nedostanou do chrámu v Axum, aby mohli ověřit tvrzení jeho stráţce, nebo dokud soupeřící archeologické týmy pátrající ve Svaté zemi neučiní nějaký neuvěřitelný objev, nezbývá nám neţ věřit, ţe Archa úmluvy a Mojţíšovy desky v ní byly se vší pravděpodobností zničeny některými z četných nepřátel a jsou pro historii navţdy ztraceny. Zbytky této relikvie jsou moţná rozprášeny mezi ruinami starého Babylónu.

Aristotelovy Dialogy Aristoteles byl řecký filozof ţijící v letech 384-322 př. n. l. Byl ţákem Platónovým, vychovatelem a rádcem Alexandra Velikého a zakladatelem Lycea (jakési antické univerzity). Společně s Platónem je dnes povaţován za jednoho ze dvou největších vzdělanců starého Řecka, a mnozí mu přiznávají klíčovou roli v historii veškeré evropské vědy. Z jeho písemného díla se však do dnešní doby dochovaly jen zlomky (zhruba pětina, máme-li věřit tradičním pramenům), které jsou navíc roztříštěné a pozdějšími vydavateli sflikované dohromady z poznámek, které si Aristoteles dělal ke svým přednáškám. Která jeho díla jsou tedy ztracena, kdy a jak zmizela a je šance, ţe budou ještě někdy objevena? Ztracené literární poklady antického světa Problém ztracených písemností se zdaleka netýká jen Aristotela. Většina antické literatury je dnes ztracena. Jedinými záchytnými body jsou seznamy uvedené v antických katalozích, souhrny a bibliografie sebrané a sepsané později ţijícími spisovateli. Mnohá písemná díla z období antiky jsou nám proto dnes známa jen díky letmým zmínkám a jednotlivým citacím. Aristoteles byl jedním z nejvýznamnějších antických učenců, proto také jeho ztracené dílo muselo mít tomu odpovídající význam, ale i tak je to jen jeden příklad za všechna ostatní bílá místa v historii počátků evropské literatury, od Homérových eposů a ztracených veršů básnířky Sapho aţ po zmizelé hry Aischylovy. Případný úspěch při vyšetřování záhadného


zmizení Aristotelových knih můţe vrhnout světlo na celé pole a pomůţe odpovědět na mnohé podobné otázky týkající se dalších ztracených literárních děl, kterých rozhodně není málo. Co psal Aristoteles sám pro sebe a co pro veřejnost Aristoteles byl velmi plodným spisovatelem, který se stal slavným především díky šířce svého intelektuálního záběru - bývá označován za prvního polymatha (člověka vynikajícího ve všem, vědě i umění). Obsáhl prakticky všechny vědní i umělecké obory od metafyziky, logiky, básnictví a etiky po zoologii, meteorologii a ekonomiku. Jeho práce lze rozdělit do dvou hlavních skupin. První skupinu tvoří Aristotelovy starší písemnosti dnes známé jako pojednání, coţ byly převáţně neuspořádané poznámky které Aristoteles psal nebo pronášel ke svým ţákům ve své škole (Lyceu). Tyto poznámky nebyly psány systematicky jako "knihy" a nebyly určeny k publikaci. Jejich literární styl nebyl nijak zvlášť uhlazený, a také proto se někdy dají číst jen obtíţně, protoţe si občas protiřečí nebo jsou nejasné, podobně jako bývají cizím lidem obtíţně srozumitelné poznámky, které si člověk dělá jen sám pro sebe. Některé části textů vypadají spíše jako poznámky Aristotelových ţáků neţ jeho samotného. Ironií osudu je, ţe právě tyto poznámky jako jediné přeţily aţ dodnes. Ještě v antické době byly sesbírány a zkompletovány do zhruba 30 děl (chcete-li knih), známých pod souhrnným názvem Corpus Aristotelicum. Aristoteles pro veřejnost Do druhé kategorie Aristotelových děl spadá tvorba, kterou on sám označoval jako populární (exoterické) psaní, tedy určené pro širokou veřejnost. Tato díla byla psána nejobvyklejší písemnou formou své doby, tedy platónským dialogem, kdy je o tématu pojednáváno stylem diskuse vedené dvěma nebo více osobami. Aristoteles byl za vybroušenost tohoto stylu často obdivován, například Cicero o něm napsal, ţe "plyne jako řeka zlata". Toto Aristotelovo dílo je však dnes známo pouze z citací a výpisků v dílech jiných autorů. Antické literární katalogy, například ty které napsal Diogenes Laertius pro alexandrijskou knihovnu, uvádějí přes 170 Aristotelových děl, z nichţ jsou na prvních místech básně a dopisy (včetně mnoha posílaných Alexandrovi Velikému a dalším významným osobnostem). Jinými slovy - z Aristotelovy písemné tvorby se dodnes dochovala méně neţ pětina (o přesném poměru se vedou mezi vědci spory, ale všichni se shodují v názoru, ţe naprostá většina je ztracena). Jak zmizely? Příběh vysvětlující co se stalo s Aristotelovým literárním dílem po jeho smrti pochází od spisovatelů Straba a Plutarcha. Podle nich předal Aristoteles své dílo svým následovníkům v Lyceu. Kdyţ pak zemřel, dostalo se do rukou Nelea Scepsise. Neleova rodina později všechny materiály uloţila do sklepa nebo podzemní šachty, aby unikly pozornosti sběratelů knih. Tam v nepříliš vhodných podmínkách trouchnivěly několik desetiletí. V prvním století př. n. l. byly pak Aristotelovy písemnosti prodány jistému učenci, který je přinesl do Athén, kde byly v roce 86 př. n. l. ukradeny římským generálem Luciem Corneliem Sullou, odvezeny do Říma a prodány tyranským filologům. V roce 70 př. n. l., téměř 250 let po Aristotelově smrti, přešly jeho písemnosti do vlastnictví Andronika z Rhodu, který poprvé uspořádal jednotlivé materiály do systematicky rozdělených knih. V této verzi je známe dodnes.


Toto však téměř určitě není celý příběh. Část Aristotelova díla musela být ve zmíněné době veřejně přístupná - přinejmenším Dialogy, které vyšly kniţně ještě za autorova ţivota, a také schází vysvětlení, co se s nimi stalo potom. Nepříznivé podmínky Osud který pravděpodobně potkal většinu Aristotelova díla byl podobný jako v mnoha dalších případech antických literárních děl. Ačkoliv mluvíme o jejich "publikování", byla antická literární díla psána ručně na drahý papyrus (dřeň ze stonků šáchoru), pergamen nebo vellum (tenké listy vyrobené ze zvířecí kůţe). Od aţdého díla se proto pořídilo jen několik málo kopií, a jejich půjčování a opisování rozhodně nebylo bez komplikací, k nimţ patřily i potíţe s těmi, kteří si knihy půjčovali, ale nevraceli. Jelikoţ opisování knih bylo z výše uvedených důvodů náročné a drahé, rozmnoţovaly se tímto způsobem jen knihy, u kterých byla mezi lidmi poptávka. Mnohé pergamenové a vellumové listy byly pouţívány znovu - po seškrábnutí vrchní vrstvy se dalo znovu psát na stejný povrch. První středověcí křesťané psali svá díla téměř výhradně tímto způsobem a jsou proto vinni zničením značné části antické literatury. I pořízené kopie vybraných literárních děl však rychle podléhaly zkáze. Uchovat větší mnoţství knih znamenalo mít dobře vybavenou knihovnu se zkušeným personálem, a to bylo moţné jen v bohatém a stabilním státě. V dobách války a sociální nejistoty byly knihovny více neţ kdy jindy ničeny rabováním, poţáry, povodněmi, byly úmyslně ničeny nebo jen neudrţovány chátraly. Nesnadný přechod Historie kterak klasická literatura přešla z antiky do středověku je poměrně sloţitá. Ve zkratce se udála takto: západní část Říše římské byla vystavena neustálým tlakům zevnitř i zvenku, čehoţ důsledkem byly četné migrace obyvatelstva, invaze barbarů, hladomory, morové rány, náboţenské sváry a extremismus a stále se prohlubující hospodářské potíţe. Za těchto podmínek neměly knihovny, knihy a vzdělání vůbec valnou cenu a proto největší římské knihovny postupně mizely. Východořímská říše na tom byla v tomto směru lépe. Mezi Alexandrií a Cařihradem našli útočiště mnozí významní učenci a jejich knihovny. Přesto si i zde hospodářské potíţe a náboţenský extremismus vybraly svou daň (viz kapitola "Alexandrijská knihovna", str. 27. V 8. století n. l. se epicentrum vzdělanosti a tím i literatury přesunulo do islámského světa. Zde se vzdělanost a zejména sbírání knih stalo vášní, a města jednotliví vládci se vzájemně předháněli, kdo bude mít větší knihovnu. Dobytím Samarkandu ve Střední Asii arabská kultura objevila mimo jiné tajemství výroby papíru - i tehdy poměrně levného a hlavně ve velkém mnoţství získatelného média na psaní. Některé knihovny, například v Cordobě evropském středisku muslimské vzdělanosti - se rozrostly do obrovských rozměrů. Evropští křesťanští učenci navštěvovali islámská centra kultury, kde překládali a opisovali část místního literárního dědictví. Papír se postupně dostal také do Evropy a některé evropské univerzity začaly být co do opisování knih vyrovnanou konkurencí islámského světa. Pád Cařihradu v roce 1453 a rozvoj humanismu v Itálii způsobily všeobecný příliv učenců s klasickým vzděláním, a výsledné hnutí renesance spolu s vynálezem knihtisku pomohly povznést evropskou vzdělanost a podnítily rozšiřování klasické literatury. Nicméně po tolika


dějinných zvratech a ranách osudu mnoho literárních děl nenávratně zmizelo. Gertrude Rawlingsová, specialistka na historii knih, píšící kolem přelomu předminulého a minulého století, ţe překvapující je "ne ţe máme dnes ve vlastnictví zachovalých starých písemností tak málo, ale ţe máme vůbec nějaké". Bestsellery a leţáky Vrátíme-li se zpět k Aristotelovi, přijdeme hned na několik specifických důvodů, proč se některá jeho díla nedochovala do pozdějších dob. Jak jiţ bylo zmíněno, přeţití antických literárních děl záviselo do značné míry na jejich oblíbenosti veřejností. Jen taková díla po kterých byla dostatečná poptávka byla opisována v takovém mnoţství, aby mohla být nahrazena v případě roztrhání, a jednotlivé kopie pak mohly být uloţeny na různých místech pro případ ţivelní pohromy, poţáru nebo drancování nepřátel v některé knihovně. Od 3. století n. l. začaly být křehké a snadno zkáze podléhající svitky, na které psali staří Řekové a Římané nahrazovány kodexy s pevnějšími listy, které uspořádány k sobě více připomínaly dnešní knihy. Touto proměnou neprošla zdaleka všechna antická literární díla, zejména kvůli vysokým nákladům. Podle maďarského vědce Bély Lukácse učitelé z Aristotelova Lycea, kteří byli hlavními stráţci jeho literárního dědictví, si mohli při svém skromném rozpočtu dovolit přepsat do podoby kodexů pouze taková díla, která běţně pouţívali při kaţdodenním studiu - například jiţ vzpomínané Corpus Aristotelicum. Větší počet vědců se přiklání k teorii poprvé vyslovené německým klasicistou Wernerem Jaegerem, ţe Aristotelovy Dialogy jwsou součástí jeho raných, ještě ne zcela vyzrálých písemností - tzv. juvenilií, které byly časem překonány významnějšími díly. To by vysvětlovalo, proč nebyly Dialogy tolik opisovány. A. P. Bos k tomu později dodává, ţe svou roli zřejmě sehrála také změna všeobecného filosoficko-literárního vkusu. Podle jeho rekonstrukcí ztracených písemností jsou témata a argumenty které pouţíval Aristoteles významná a aktuální, avšak způsoby kterými je autor popisuje a dokumentuje jsou kvůli častému pouţívání mýtů a nejrůznějších prvků ze starých pověstí stylem, který zhruba od 3. století př. n. l. takzvaně vyšel z módy. V souladu s tímto trendem se učenci od té doby zaměřovali pouze na Aristotelovy písemnosti pocházející z pozdějších období. Ať jiţ byly skutečné důvody jakékoliv, antickou literaturu podle všeho čekal v pozdějších dobách nevyhnutelný osud - co nebylo opsáno (případně přepsáno), to prostě zmizelo. Ani Aristotelovy rané práce tomuto údělu neunikly. Kdyţ padla Říše římská a nad Evropou se rozprostřela doba Temna, zůstalo z Dialogů zachováno příliš málo kopií na to, aby dokázaly přeţít nastávající dlouhé období eliminace (ničení) "neţádoucích" knih. Oţivení zájmu Ţe přeţití (i literárního díla) je za určitých podmínek málo pravděpodobné neznamená, ţe je nemoţné. Třeba existuje několik kopií Dialogů, které navzdory nepřízni osudu kdesi přeţily dodnes. Koncem 19. století byly v Egyptě objeveny staré papyry, které ve všech příznivcích Aristotelova díla zaţehly novou naději: v roce 1880 byly na území Egypta objeveny a posléze Egyptskému muzeu v Berlíně prodány fragmenty kopie Athénské ústavy, jednoho ze ztracených Aristotelových děl, obsahující nejdůleţitější z celkem 158 pojednání o základech řeckého státu, sepsaných samotným Aristotelem a jeho ţáky. V roce 1890 objevil jeden


americký misionář působící rovněţ v Egyptě úplnou kopii tohoto díla napsanou na čtyřech papyrech, kterou koupilo Britské muzeum v Londýně. Oxyrynchos Inspirováni tímto objevem začali Bernard Grenfell a Arthur Hunt, dva mladí archeologové z Oxfordské univerzity, zkoumat staré hromady odpadků ve městě Oxyrynchos jihozápadně od Káhiry. Jméno tohoto města je odvozeno od ryby zvané "Oxyrhynchus" ( v překladu "ostronos") z egyptského mýtu, kterou jeho obyvatelé uctívali, a bylo hlavním městem řecké a později římské egyptské provincie. Po více neţ tisíc let slouţil Oxyrynchos jako správní středisko v němţ byly soustředěny veškeré úřady, a kromě toho byl typickým obchodním centrem v němţ neustále panoval čilý ruch. Jeho obyvatelé, z nichţ podstatnou část tvořili úředníci, pouţívali papyrus k psaní a zaznamenávání čehokoliv od výběru daní přes školní práce aţ po milostné dopisy. Jiţ nepotřebné papyry byly spolu s dalšími odpadky vyváţeny na hromady za město. Naštěstí pro budoucí generace (nejen) vědců byly podmínky panující kolem těchto skládek natolik příznivé, ţe mnohé papyry zůstaly zachovány dodnes: místo se nachází dost daleko od Nilu, kam nedosahují pravidelné roční záplavy, samotné hromady leţí nad jakoukoliv vodní hladinou a jsou zasypány horkým a suchým pískem. Tým pracovníků pod vedením Grenfella a Hunta vykopal ze starých skládek tisíce a tisíce papyrů, čoţ mimo jiné přispělo ke vzniku vědního odvětví zvaného papyrologie, zabývajícího se luštěním starých textů dochovaných na papyrech. Nadšení studenti pracující na vykopávkách neztráceli naději, ţe objeví většinu ztracených literárních antických děl. Ačkoliv ke svému zklamání nacházeli většinou jen účty, potvrzení o daních a podobně, oni i jejich následovníci (tento projekt probíhá do dneška) časem se podařilo objevit celou řadu dosud neznámých děl antické literatury, včetně básní od Pindara a Sapfó, většiny prací Menanderových, práce Sofoklovy a některá z prvních křesťanských evangelií - například úryvky "Jeţíšových výroků" ze zbytků Tomášova evangelia. Papyry ve světle moderní technologie Ztracená díla Aristotelova mezi objevenými poklady nebyla, ale současný pokrok v pouţívaných technologiích umoţňuje na starých papyrech odhalovat i věci dosud nepoznané, takţe nelze vyloučit další překvapivé objevy od Oxyrynchu nebo z jiných míst. Například prosvícení papyru světlem s rozdílnými vlnovými délkami ukáţe i dosud nečitelné nebo neviditelné znaky, díky laseru zase vědci dokáţou číst i ze zuhelnatělého materiálu, například ze svitků získaných z rozvalin měst zničených sopečnou katastrofou jako Herculaneum. Dobyvatelé ztracené knihovny Ač v současné době nemáme ţádné konkrétní vyhlídky na objevení ztracených Aristotelových Dialogů, optimistům stále zůstává naděje, ţe kdesi ve světě existuje dosud neobjevená skrýš plná starých svitků nebo kodexů, které nějakým zázrakem dokázaly přeţít tisíce let, nedotčeny pohnutými událostmi jeţ se musely odehrávat kolem nich. Hlavními kandidáty na takový objev jsou staré kláštery v jihovýchodní Evropě a na Blízkém východě, kam byly později soustředěny knihy z antického období a kde tradice antické vzdělanosti pokračovala aţ do doby Temna. Motiv naděje na objevení ztraceného Aristotelova díla v některé veřejnosti utajené knihovně se objevuje také v knize Umberta Eka Jméno růţe, kde (v níţ) zvídavý


františkánský mnich objeví Aristotelovo pohřešované dílo O komedii v tajné knihovně benediktinského opatství v roce 1327. Tento příběh vyvolal všeobecné přesvědčení o konspiraci v katolické církvi a začaly se ozývat hlasy, ţe staré knihy dosud ukrývané v tajných vatikánských archivech jen proto, ţe jsou povaţovány za kacířské, odporující učení církve nebo obsahující choulostivé údaje, by měly být zpřístupněny. Nezdá se příliš pravděpodobné, ţe by kdekoliv v Evropě byl klášter s místnostmi, které dosud nebyly objeveny, a i kdyby ano, ţe by tamější mikroklima bylo tak příznivé, aby v něm chatrné rukopisy přeţily takovou dobu. Ale zbývá ještě velké mnoţství klášterů v islámském světě, které dosud nebyly prozkoumány moderními metodami. Na území Egypta, Libye a na Blízkém východě byla četná střediska vzdělanosti prvních křesťanů, a místní klima je pro uchování případných starých rukopisů rozhodně příznivější neţ evropské. Nejznámějším příkladem takového objevu je objev Svitků od mrtvého moře (viz str. 98), kde mniši v poušti ukryli cenné dokumenty, jenţ v místních suchých podmínkách zůstaly velmi dobře zachovány a byly objeveny po tisících let. Moţná je víc takových skrýší, které stále čekají, aţ na ně jednoho dne narazí nějaký archeolog, hledač pokladů - nebo třeba ovčák shánějící zatoulané jehně.

Svatý Grál Těţko bychom hledali typičtější příklad ztracené relikvie. Osud Svatého Grálu se stal celosvětově proslulou jedinečnou historickou záhadou, v různých přirovnáních se běţně vyskytuje v řeči obyčejných lidí, fenomenální mediální slávy dosáhl především díky filmu Indiana Jones a poslední kříţová výprava, a v současnosti také v knize a filmu Dana Browna Šifra Mistra Leoparda. Sláva které se Grálu dostalo však nijak nepřispěla ani k částečnému objasnění jeho případu: mnozí lidé dodnes nevědí, co vlastně Svatý Grál je, a mnozí z těch kteří jsou přesvědčeni ţe (to) vědí jsou často úplně vedle. Nejistota o identitě Grálu se ještě znásobí, kdyţ dojde na pochybnosti ohledně místa, kde se nachází: kromě četných artefaktů prohlašovaných za jediný pravý Svatý Grál tu máme ještě slušný výčet nejrůznějších míst, které je tento poklad pravděpodobně ukryt. Co je Svatý Grál? Podle dnes nejrozšířenější představy je Svatý Grál pohár, který byl pouţit k jímání kapek Jeţíšovy krve během ukřiţování, a stejný pohár pouţil předtím sám Jeţíš při Poslední večeři, kdyţ z něj naléval víno. Tento pohár má kouzelnou moc: dokáţe vykouzlit jídlo i pití, léčit rány, propůjčovat nesmrtelnost a přinášet blahobyt celé zemi. To však nejsou zdaleka všechny zázračné schopnosti přisuzované Svatému Grálu, tedy tomu pravému. Vytvořený mýtus První věcí kterou je třeba poznamenat je, ţe ani Svatý Grál ani kalich nejsou přímo zmíněny v Novém zákoně. Tradice jíţ jsou součástí se zrodila aţ později. Tradice kalicha je starší, lze ji vysledovat od 6. století. Naproti tomu příběh Svatého Grálu vznikl zřejmě aţ ve středověku. Prvním písemným pramenem jeţ se o něm zmiňuje je román francouzského spisovatele Chrétiena de Troyes Perceval, ou le Conte du Graal (Parcifal aneb Příběh Grálu) napsaný


mezi lety 1180 a 1191. Svatý Grál zde není prezentován jako svatá památka, ale prostě jako číše nebo miska coby běţný kus nádobí. Zde se dostáváme k etymologii (původu) slova "Grál". Pochází nepochybně ze středověké latiny, v níţ (kde) se slovem gradalis nebo gradale označovala mísa nebo tác, na kterém se servírovaly pochoutky při hostině. Alternativní vysvětlení si bere jako základ slovo cratalis, které je samo odvozeno do crater, coţ je mísa na míchání. V nejstarších představách byl tedy podle všeho Svatý Grál jakási mísa či miska, která neměla původně ţádnou zvláštní spojitost s Jeţíšem, Poslední večeří ani ukřiţováním. Královská krev Jak se vyvíjela legenda o Svatém Grálu, vznikla také nová etymologie. Grál se stal Svatým Grálem - Holy (San) Graal nebo také Sangreal, coţ lze zpětně rozloţit do dvou slov sang real čili královská krev. Zde je jasná naráţka na posvátnost obsahu Grálu/Kalicha (oba pojmy se sjednotily) a v poslední době se povaţuje za správný výklad ţe pravý Svatý Grál je krev Kristova kolující dodnes v ţilách jeho potomků. Další výklady O tom čím mohl být nebo je Svatý Grál existuje mnoho dalších teorií. Podle Wolframa von Eschenbacha je Grál kamenem spadlým z nebe a stal se útočištěm nestranných andělů ve válce Lucifera s nebem. Podle jiné verze byl Grál smaragdem z koruny kterou nosil Lucifer před svou poráţkou. Podle některých spisovatelů byl Grál knihou, moţná ztraceným evangeliem, které mohl napsat sám Jeţíš. S velmi zajímavou teorií přišel Flavia Anderson v knize The ancient secret: In Search of the Holy Grail (Dávné tajemství: Pátrání po Svatém Grálu) vydané v roce 1953: Grál je Urim a Tumim - kouzelné kameny z náprsníku Aronova, o nichţ píše Starý zákon. Doslova přeloţeno to znamená "světlo a dokonalost" nebo "zjevení a pravda" a tyto kameny se zpravidla vztahují k věštění nebo hádání osudu. Anderson zdůrazňuje, ţe by bylo třeba velmi pokročilé technologie, aby bylo moţné takovou věc vyrobit - například skleněnou kouli vyplněnou kapalinou, drţenou ve stojanu připomínajícím rozvětvený strom, aby byla schopna vydávat světelné efekty a zapalovat oheň podobně jako silná lupa. Keltové nebo křesťané V tradiční představě je Svatý Grál (líčen jako) pohár nebo miska obdařená kouzelnou mocí; zde lze najít blízkou souvislost s keltskou mytologií, v níţ se objevuje několik kotlů, které kromě toho ţe se v nich vaří jídlo a pití dodávají člověku moudrost, uzdravují rány a vracejí mrtvé zpět do ţivota. Kromě původní romance o Grálu od Chrétiena de Troyes a Roberta de Boron (viz dále) existovaly také její velšské verze spojující příběhy o Grálu a artušovské legendy s keltskými motivy, které pak ovlivnily další vývoj legendy o Svatém Grálu. To vedlo k rozšíření přesvědčení, ţe legenda o Svatém Grálu má kořeny v keltské kultuře, ţe jde vlastně o přepracovaný keltský mýtus přizpůsobený křesťanské ideologii a opatřený líbivým pozlátkem. Podle všeho se však ukazuje, ţe blíţe pravdě bude spíše pravý opak. Hned několik současných vědců argumentuje, ţe legenda o Svatém Grálu vychází z motivů čistě křesťanských, moţná proto, aby přispěla k popularizaci křesťanství jako takového (proto


motiv kalicha jako nádoby na krev Kristovu), a které později získaly pozlátko v keltských legendách. Příběh Svatého Grálu Chrétien de Troyes se ve své slavné romanci vůbec nezmiňuje o původu ani identitě Svatého Grálu. Tento předmět se v ní objevuje prostě jako grál, mnohem spíše neţ Grál. Příběh Grálu byl poprvé zaznamenán aţ v později napsané romanci Josef z Arimatie, jejímţ autorem byl rovněţ francouzský básník Robert de Boron. Toto dílo napsané mezi lety 1192 aţ 1202 vypráví příběh Josefa z Arimatie a zmiňuje se i o tom, jak tento muţ přivezl Grál do Anglie. Bylo mladý Jeţíš v Evropě? Josef z Arimatie je postava z Nového zákona, jejíţ příběh se šířil prostřednictvím apokryfů (evangelií která byla vyloučena z "oficiální" Bible) a časem se stal legendární postavou lidových tradic. Byl to bohatý a vlivný obchodník a navíc tajný přívrţenec Jeţíšův. Po ukřiţování to byl prý právě on, kdo se postaral o jeho tělo - zabalil ho a uloţil do své vlastní hrobky (tato verze se shoduje s proroctvím Izajášovým, podle něhoţ měl být Jeţíš pohřben v hroně jistého bohatého muţe). Za tento čin byl Josef zatčen a uvězněn ţidovskými staršími, ale křesťané mu do vězení nosili jídlo (podle některých verzí v Grálu) a nakonec mu pomohli uprchnout. Podle Borona (i některých dalších autorů) se Josef po útěku z vězení spojil s apoštolem Filipem, Máří Magdalenou, Lazarem a několika dalšími věrnými a odcestoval přes Středozemní moře aţ do Marseille a odtud do Británie, země kterou znal ze svých dřívějších cest kdyţ obchodoval s cínem, aby zde šířil slovo Boţí. S sebou si vzal i pohár, ze kterého se pilo při Poslední večeři s Jeţíšem a který byl pouţit k jímání kapek Jeţíšovy krve při ukřiţování. Kdyţ Josef a jeho souputníci dorazili do baţin v hrabství Somerset, vystupili na nejbliţší horu, která se dnes jmenuje Glastonbury Tor. Zde Josef zarazil do země svou hůl, která zázračně vypustila mladé výhonky a rozkvetla. Na tom místě Josef zaloţil první kostel na území Británie. Podle dalších podob legendy o Svatém Grálu byli Josef z Arimathie a jeho příbuzní předky britských králů, včetně Artuše, a Grál by svěřen do péče Josefova zetě, prvního z dlouhé řady vyvolených stráţců Grálu, mezi nimţ se později vyskytovali také Král Rybář, Parcifal, Galahad a další významné postavy artušovských legend. Další pověsti o Josefovi z Arimathie uvádějí, ţe byl Jeţíšův strýc, a ţe mohl mladého synovce brát s sebou na své obchodní cesty po Británii. Tato verze pověsti inspirovala malíře Williama Blakea vytvoření souboru děl nazvaného Jeruzalém. Svatý Grál v Británii Podle příběhu o Josefovi z Arimathie skončil Svatý Grál na území Británie, ale existuje ještě několik dalších verzí a tudíţ i několik míst, kde by se Grál mohl nacházet. Zahrada Chalice Well Podle místní tradice byl Svatý Grál zakopán hluboko do nitra hory Glastonbury Tor, odkud vytryskl pramen vody v místě, kterému se dnes říká zahrada Chalice Well. Voda vyvěrající z tohoto pramene je mírně načervenalá, podle pověsti proto, ţe protéká přes Grál a mísí se s


krví Jeţíše Krista. Geologové vysvětlují zvláštní barvu vody poněkud jinak - podle nich za ní můţe vysoký obsah oxidů ţeleza v horninách kolem pramene. Právě tomuto ţelezu vděčí hora Glastonbury Tor za svou existenci - během milionů let ztvrdla více neţ okolní horniny a půda, takţe nepodlehla erozi jako její okolí a zůstala hrdě trčet nad krajinou. Hrad Corbenic Podle pověsti předal Josef z Arimathie Svatý Grál svému švagrovi Bronsovi, prvnímu "Králi Grálu", který ho střeţil na hradě Corbenic. Ten se stal legendárním "hradem, kde je přechováván Svatý Grál", po kterém tolik pátrali Artušovi rytíři. Dnes se soudí, ţe místem kde stával hrad Corbenic je Castell Dinas Bran v severním Walesu, kde se dnes nachází zřícenina středověkého hradu na místě někdejší pevnosti z doby ţelezné. Nanteoský pohár Poněkud mladší tradice pocházející z viktoriánské doby vypráví o to, jak jeden mnich z glastonburského opatství, vyhnaný po rozpuštění klášterů králem Jindřichem VIII. vyhrabal Grál a vzal ho s sebou do Jiţního Walesu, kde ho posléze svěřil do péče místního velkostatkáře, lorda z panství Nanteos. Zde zůstal Grál aţ do roku 1952, kdy statek přešel do rukou nového vlastníka a takzvaný Nanteoský pohár se přesunul do trezoru v bance, aby byl bezpečně chráněn. Nanteoský pohár je malá dřevěná miska. Podle legendy byla vyrobena z olivového dřeva v Palestině v 1. století n. l. Ve skutečnosti se jedná téměř určitě o misku z ořechového dřeva, kusu středověkého nádobí, vyrobenou ve 14. století. Z jejích krajů chybí několik kousků které odřízli různí poutníci v domnění, ţe mají kouzelnou moc. Svatý Grál a templáři Templáři byli původně bojovní rytíři určení k ochraně poutníků směřujících do Svaté země. Časem se stal jejich řád velmi bohatým a mocným, templáři získali vliv v celé Evropě, a jejich tajemné praktiky a náhlý úpadek začátkem 14. století jim propůjčily nádech tajemství, které dodnes ovlivňuje mnohé naše romantické představy o středověku. První zmínka o templářích ve spojitosti se Svatým Grálem s objevuje v romanci Parcifal od Wolfganga von Eschenbacha, napsané v letech 1210-1215. Podle ní je Grál přechováván v pevnosti Munsalvaesche (někdy ztotoţňované s klášterem Montserrat ve Španělsku) a střeţen skupinou rytířů zvaných Templiesin, coţ je zřejmě odkaz na templáře, kteří byli v době, kdy von Eschenbach psal své dílo, na vrcholu moci. Četné legendy vyprávějí o tom, ţe templáři prohledali ruiny Šalomounova chrámu a zachránili z nich cenné poklady včetně Svatého Grálu, nebo ţe ukořistili Svatý Grál při plenění Cařihradu v roce 1204, a ţe si různými způsoby osvojili tajemné praktiky, které jim měly zajistit bohatství a moc. Není nijak těţké najít mnohé souvislosti, jak templáři byli se Svatým Grálem spojováni. Kdyţ byl jejich řád začátkem 14. století zrušen, pravděpodobně ve stejné době zmizel také Svatý Grál. Kaple v Rosslynu Lze sledovat několik cest, jimiţ se ubírá příběh templářů a Svatého Grálu. Podle jedné z nich odvezli templáři (svůj) uloupený poklad neocenitelné hodnoty do Británie, kde sami většinou unikli pronásledování, a poklad se dostal do rukou rodiny Sinclairů, skotských šlechticů kteří


měli své hlavní sídlo ve městě Rosslin v oblasti Lothian. Získané tajné znalosti Sinclairům vnukly myšlenku a umoţnily postavit v Rosslynu kapli a pouţít při její dekoraci různých tajemných symbolů řádů templářů a svobodných zednářů. Nejozdobnějším architektonickým prvkem z celé kaple je takzvaný "sloup učedníků", bohatě plasticky zdobený sloup, dnes často představovaný jako poslední místo uloţení Svatého Grálu. Pro toto tvrzení bohuţel scházejí jakékoliv důkazy, kromě nepříliš důvěryhodných tvrzení ţe detektory kovů prokázaly přítomnost jakéhosi "předmětu" ukrytého uvnitř sloupu. Je pravda, ţe ještě pod kaplí jsou podzemní prostory, zřejmě sklepy, ale ty ještě nebyly pořádně prozkoumány, protoţe při tom hrozí poškození základů celé stavby. Svatý Grál v Americe? Mezi mnoha fantastickými hypotézami o Svatém Grálu na území Británie, templářů a rodině Sinclairů vyniká ta, podle níţ templáři na svých lodích dopluli aţ do Ameriky, ještě dříve neţ Kolumbus, a ţe za tím vším stála rodina Sinclairů. Protoţe se Sinclairové snaţili ukrýt Svatý Grál na co moţná nejméně dostupném místě, vyslali výpravu templářů do Nového světa. Templáři jej nakonec zahrabali do slavné Jámy pokladů (Money Pit) na Oak Island (Ostrově dubů) při pobřeţí Nového Skotska. (viz vztah legendy o Svatém Grálu s Jámou pokladů na str. 145). Scházejí však sebemenší důkazy, které by tyto odváţnou hypotézu jakkoliv podpořily, a navíc je velmi sporné, zda v Jámě pokladů na Oak Islandu bylo kdy uloţeno vůbec něco. Ještě méně pravděpodobně zní historka, ţe Svatý Grál propašoval do Ameriky jistý kněz, cestující na lodi s kapitánem Johnem Smithem, jejíţ posádka měla na americkém území zaloţit kolonii Jamestown v roce 1607. Kdyţ Smith a jeho muţi narazili na indiánskou vesnici Piscataway (Accokeek) na území dnešního státu Maryland, kněz tam Grál ukryl hluboko do země. Během několika následujících staletí vliv Grálu způsobil, ţe okolní oblasti bohatly a vzkvétaly (coţ zjevně to neplatilo pro místní Indiány, kteří houfně umírali na následky nemocí, v bojích s kolonisty a bojích které vedly jednotlivé kmeny mezi sebou). Kdo byl oním tajemným knězem, jak a proč se mu dostala do rukou jedna z nejposvátnějších křesťanských relikvií a proč ji odvezl do Ameriky a tam zakopal na území Accokeeku - to jsou otázky, které zřejmě nikdy nebudou zodpovězeny. Sionské převorství Díky filmu Šifra Mistra Leonarda je dnes ve světě populární přesvědčení, ţe Svatý Grál je symbol pokrevní příbuznosti s Jeţíšem. Tato teorie stojí na předpokladu poprvé uvedeném v knize Michaela Baigenta The Holy Blood and the Holy Grail (Svatá krev a Svatý Grál), ţe Jeţíš byl ţenat s Máří Magdalenou. Ta po Jeţíšově ukřiţování spolu s Josefem z Arimatie odjela do Marseille, doprovázena Jeţíšovými dětmi a moţná i samotným Jeţíšem, který nezemřel na kříţi, jak se tvrdilo. Potomci Jeţíše Krista se posléze stali Merovejci - franskými králi. Po odstranění Merovejců z vlády franské říše přešla Jeţíšova krev do ţil členů několika tajných spolků jako byli templářští rytíři a stínové Sionské převorství. Dnes je Svatý Grál stejně jako kdysi - suma tajných znalostí o Jeţíšovi a jeho současných potomcích, které katolická církev stále usilovně tají. Různé "důkazy" podporující toto tvrzení - které jsou také popsány jako součást Svatého Grálu - jsou ukryty v Rosslynské kapli a moţná také kdesi v blízkosti města Rennes-le-Chateau v departmentu Languedoc ve Francii.


Tato nesporně odváţná a zajímavá fikce se opírá o padělané dokumenty propašované do francouzských národních archivů jistým známým podvodníkem, který si převorství Sionské vymyslel v 50. letech minulého století jako spojovací článek svých vlastních fantazií. Seriózní pátrání po Svatém Grálu však spíše zamlţuje neţ osvětluje. Skutečné "svaté" poháry a misky Příběh Josefa z Arimatie stejně jako artušovské legendy představují jen jednu stranu mince legendy o Svatém Grálu. Na té druhé stojí několik "kandidátů" na tento titul, kteří se od oněch legendárních liší v první řadě tím, ţe opravdu existují. Pohár Santo Caliz z Valencie V katedrále ve španělské Valencii je schraňován nevelký červený achátový pohár spočívající na ozdobném podstavci, kterému se říká Santo Caliz čili Svatý Kalich. Jakési "archeologické studie" údajně potvrdily, ţe pochází z oblasti Blízkého východu a vyroben byl mezi 4. stoletím př. n. l. a 1. stoletím n. l. (tyto závěry jsou však zaloţeny spíše na celkovém posuzování předmětu neţ na jeho mikroskopickém zkoumání a dalších vyšetřovacích metodách). Existence (tohoto) poháru je přesvědčivě doloţitelná aţ od roku 1134, avšak jako certifikát původu se uvádí, ţe ho do Říma přivezl osobně Svatý Petr. Do Španělska byl pohár převezen aţ později, aby byl v bezpečí během pronásledování křesťanů v roce 258 n. l. za vlády císaře Valeriána. Antiochská miska V roce 1908 byla údajně poblíţ města Antioch (na území dnešního Turecka) objevena malá a mělká stříbrná miska spočívající na lastuře s noţičkami, která byla identifikována jako kalich pouţívaný velmi brzy (od 6. století) při eucharistii (svatém přijímání). Jak se dalo očekávat, brzy se objevila teorie podle které měla být tato miska nádobou pouţívanou při Poslední večeři. Podle představitelů Metropolitního muzea umění v New Yorku, kde je miska nyní uloţena, se jedná spíše o zajímavou stojací lampu, jejíţ identifikace se Svatým Grálem je "zboţným přáním". Miska Sacro Catino z Janova V Janovské katedrále se nachází šestihranná smaragdová miska známá pod jménem Sacro Catino čili "svatá mísa", kterou středověcí učenci určili jako nádobu pouţívanou během Poslední večeře. Původně se předpokládalo, ţe miska je vyrobena ze smaragdu, ale kdyţ se miska při cestě z Paříţe (kam ji odvezl Napoleon) zpět do Janova rozbila, zjistilo se, ţe se jedná o tzv. egyptské sklo. Původ misky je znám od roku 1170, kdy ji přivezli janovští křiţáci coby kořist z válečné výpravy do Palestiny nebo Španělska ve druhé polovině 12. století. Se Svatým Grálem začala být tato miska spojována aţ koncem 13. století. Závěr V soutěţi o to být pravým Svatým Grálem mají tři předměty (nádoby) prokazatelně větší šanci neţ ostatní vybájené artefakty z tajemných legend. Faktem nicméně zůstává, ţe dosud neexistuje ţádný přesvědčivý důkaz ţe (nějaký) Svatý Grál vůbec existoval. I kdyţ budeme Jeţíše Krista povaţovat za historickou postavu, a tudíţ Poslední večeři a ukřiţování budeme


brát jako události, které se skutečně odehrály, není způsob dozvědět se, jak nádoby které tam tenkrát byly pouţity vypadaly a co se s nimi stalo potom. Zbyly jen legendy, tradice a různé zajímavé příběhy, z nichţ mnohé vznikly aţ ve středověku, ačkoliv se tváří jako autentické.

Arculfův pohár Nejstarší záznam o poháru který by bylo moţné povaţovat za Svatý Grál pochází z pera biskupa Arculfa, kdyţ líčí svou cestu do Svaté země koncem 7. století. Arculf byl francký mnich který navštívil různá svatá místa a popsal je ostatním mnichům na ostrově Iona (Hebridy), kde sám dlouho ţil. Vypráví o tom, jak v jedné kapli v Jeruzalémě viděl poměrně velký stříbrný pohár sem dvěma uchy. O dalším osudu tohoto poháru není nic známo; podotkněme, ţe ţádný ze zde jiţ uvedených předmětů neodpovídá tomuto popisu a ţe Arculfovo vyprávění je v rozporu s legendou, podle které Josef z Arimathie odvezl Svatý Grál do Evropy. I kdyţ se podaří objevit předmět přesně odpovídající daným kritériím, je vţdy sporné, zda je jeho původ a pravost moţné nějak ověřit. Jako v případě většiny relikvií - od Turínského plátna po různé pozůstatky Jeţíšova pravého kříţe - je moţné různá tvrzení o nich jen vyvrátit. Přesvědčení o jejich autentičnosti je více neţ čím jiným otázkou víry.

Ztracené hry Shakespearovy Kapitola věnovaná ztracenému dílu Williama Shakespeara potřebuje stručný úvod. Jeho divadelní hry jsou nejhranější na světě a on sám je právem povaţován za jednoho z největších evropských literátů vůbec. Pomyslná knihovna soustředící díla věnovaná Shakespearově tvorbě je obrovská, neboť celé generace sběratelů knih a antikvářů hledali a hledají kde se dá veškeré písemné materiály nějak související s ţivotem a dílem tohoto velikého muţe, které jsou samozřejmě tím cennější, čím jsou vzácnější. Jakákoliv nová Shakespearova hra objevená dnes - tedy po zhruba 400 letech - by proto měla enormní literární, vědecký a historický význam. Takový objev by byl srovnatelný s nálezem nového evangelia nebo nového návrhu americké ústavy. Situace je tím zajímavější a sloţitější, ţe v současné době víme nejméně o dvou ztracených Shakespearových hrách: Love´s Labour´s Won a Cardenio, jejímţ (jehoţ) spoluautorem pravděpodobně byl John Fletcher. Opravdu to víme? I kdyţ tato dvě díla najdeme téměř v kaţdé Shakespearově biografii, existuje oprávněné pochybnosti nejen o jejich původu, ale i o tom, jestli vůbec existovala. K orientaci v této problematice a k představě jak a kde by ztracené hry (pokud existují!) mohly být objeveny je nutné ponořit se do celkového světa Shakespearovy tvorby. Kvarta a folia V jistém směru snese Shakespearovo dílo srovnání s Biblí. Kromě oficiálně uznaných děl má také své apokryfy (díla jeţ někteří sice připisují Shakespearovi, ale většinový odborný názor ho za jejich autora nepovaţuje). Pro přijatý kanon pravidla jsme hlavně zadluţeni Prvnímu foliu, sbírce Shakespearových děl sebraných a publikovaných v roce 1623, sedm let po jeho (autorově) smrti. Tato sbírka rozhodně nebyla úplná - existuje mnoho dalších děl


připisovaných Shakespearovi před i po publikaci Prvního Folia. Většina z nich nakonec nebyla akceptována a byla zařazena do "apokryfů". Součástí oficiálně uznaného Shakespearova díla se definitivně stalo jen několik málo těchto her, jako například Periklés, král tyrský. Další díla jsou nám dnes známa díky tomu, ţe byla publikována zvlášť mimo První Folio, často v podobě levných výtisků známých jako kvarta (kaţdý list papíru byl sloţen na čtyřikrát). Problémy s publikací Řeklo by se, ţe poznat která díla Shakespeare napsal a která ne by mělo být celkem jednoduché: stačí se podívat na všechna folia a kvarta a vybrat ta, která nesou jeho jméno. Bohuţel však poměry panující na literární scéně v pozdně alţbětinské Anglii nám dnes toto neumoţňují. Kdyţ Shakespeare přišel poprvé do Londýna a začal psát v 80. a začátkem 90. let 16. století, byl pravděpodobně (jakýmsi) výpomocným spisovatelem. Spolupráce spisovatelů s několika dalšími kolegy byla tehdy běţnou praxí a dramatici dbali na autorská práva rozhodně méně neţ dnes. Proto byly první Shakespearovy práce pravděpodobně z velké části anonymní. Později, kdyţ se Shakespeare stal uznávaným dramatikem, to byla právě jeho úspěšnost, která působila proti publikování jeho děl. Tenkrát nebyly ţádné zákony na ochranu autorských práv, a jakmile byla hra jednou publikována, bylo pro všechny moţné divadelní společnosti a jiné vydavatele velmi snadné uvádět hru (ji) bez povolení, vytvářet plagiáty nebo ji prostě opsat. To(to) je hlavní důvod, proč bylo tak málo Shakespearových her publikováno ještě za jeho ţivota, a navíc ne vţdy v úplně původní podobě. Shakespearův úspěch navíc podnítil bezskupulozní spisovatele a vydavatele k pokusům vydávat vlastní díla za jeho. To se ukázalo být velkým problémem v 18. století, kdyţ bylo Shakespearovo dílo sbíráno a sestavováno, a příleţitostně to působí problémy dodnes (viz Second´s Maiden´s Tragedy, str. 95). Uznáno z apokryfů Zapojení vědy do řešení problémů a s autorstvím Shakespearových her vedlo k tomu, ţe některým hrám řazeným původně mezi "apokryfy" bylo přiznáno Shakespearovo autorství. V jistém smyslu lze říci, ţe tyto "ztracené" hry byly dodatečně "znovuobjeveny". To je případ her: Periklés, král tyrský, Dva vznešení příbuzní, Eduard III. a Sir Thomas Moore. Všechny tyto hry vznikly pravděpodobně spoluprácí několika autorů a je pravděpodobné, ţe na některých z nich měl Shakespeare poměrně malý autorský podíl. Irelandův podvod K nejpozoruhodnějším historkám ohledně Shakespearových ztracených děl patří případ Williama Henryho Irelanda a hry Votigern. Ireland byl synem majitele antikvariátu a podnikatele s knihami. Jeho otec (a s ním skoro všichni ostatní) povaţovali Williama za hlupáka, který ale v jedné věci vynikal: byl skvělým plagiátorem - uměl napodobovat podpisy a vyrábět "staré" listiny s pouţitím starého nebo pouţitého papíru, voskových razítek a staře vypadajícího inkoustu. Ve snaze získat otcovo uznání se pustil do řady velmi ambiciózních padělatelských počinů vedoucích aţ k "objevení" jistého dokumentu podepsaného Shakespearem. V napodobování Shakespeara pak (William) pokračoval, aţ tuto činnost roku


1795 završil svým dosud nejambicióznějším počinem - napsáním celé, úplně nové hry, údajně objevené jakýmsi falešným mecenášem, kterého si Ireland rovněţ vymyslel. Hra se jmenovala Votigern a vypráví o legendárním králi vládnoucím v Británii v 5. století n. l. Ireland vycházel ze stejného zdroje, jehoţ pouţil sám Shakespeare jako podklad pro mnohé své historické hry - Kroniky známého anglického kronikáře Raphaela Holinsheda. Ačkoliv Irelandovi nelze upřít určitý spisovatelský talent (později se například proslavil vlastní hrou Jindřích II., kterou původně stvořil jako další ztracené dílo Shakespearovo), Shakespearových kvalit zdaleka nedosahoval a tato jeho hra byla hodnocena v nejlepším případě jako průměrná. Nejneuvěřitelnější na celé Irelandově (této) kauze je důvěřivost londýnského publika a veřejnosti vůbec, včetně odborníků. Práva na uvádění Votigerna zakoupil dokonce hlavní impresario a sám dramatik Richard Brinsley Sheridan, ale k jeho smůle měla tato hra premiéru v Theatre Royal na Drury Lane koncem roku 1796, kdy se veřejné mínění zhouplo v neprospěch důvěry v pravost Irelandem objevených "Shakespearových" děl a tak představení se setkalo s takovým výsměchem, ţe se hrálo jen jediný večer. Ireland se posléze přiznal jako padělatel a byl přinucen psát sám za sebe, aby si vydělal na ţivobytí. V pozdějších letech se ale jeho padělky staly velmi ţádanými mezi sběrateli, takţe Ireland začal pořizovat další tedy další kopie svých někdejších padělků. Také ty se dnes prodávají za velké peníze. Důkazy existence "ztracených" her Při takovém mnoţství matoucích důkazů o hrách, které mohly ale nemusely být dílem Shakespearovým se nutně nabízí otázka, jak to ţe panuje tak všeobecná shoda ohledně dvou "oficiálně" ztracených her? Jejich identita vychází najevo jen díky vskutku rafinované literárně detektivní práci. Meresův seznam Prvním důkazem je seznam Shakespearových her otištěný v knize Palladis Tamia, Wits Treasury vydané v roce 1598; jejím autorem byl alţbětinský duchovní, ctitel a znalec umění Francis Meres. Jedna kapitola této knihy srovnává antické autory s anglickými, přičemţ zvláštní pozornost věnuje právě Shakespearovi: vypočítává několik jeho her, z nichţ jedna se jmenuje Love´s Labour´s Won (moţno přeloţit jako Vítězná lásky snaha nebo Lásky snaha vítězí). Jelikoţ tato hra nebyla zmíněna v ţádném dalším dobovém dokumentu, například v záznamech kdy a kde se která hra hrála, ani ve Stationer´s Register, seznamu kde autoři a vydavatelé uváděli díla ke kterým si přáli získat autorská práva, předpokládalo se, ţe se jednalo o alternativní titul jiţ existující hry, pravděpodobně Zkrocení zlé ţeny, ale v kaţdém případě o dílo vzniklé před rokem 1598. Seznamy knihkupců V roce 1953 byl jako část vazby jiné knihy objeven starý útrţek seznamu knih prodávaných jedním knihkupcem. Na seznamu z roku 1603 bylo zboţí nabízené v papírnictví Christophera Hunta. Ze Shakespearových her se na něm vykytovaly: Kupec benátský, Zkrocení zlé ţeny, Marná lásky snaha - a Love´s Labour´s Won. V tomto případě hry Love´s Labour´s Won (dále zkráceně LLW) a Zkrocení zlé ţeny evidentně nebyly jedna a ta samá. Fakt ţe hra LLW figuruje na tomto seznamu potvrzuje, ţe byla publikována v nějaké formě (pravděpodobně kvarta) a ţe by tedy teoreticky mohla být někde objevena.


Papírová stopa Existence další ztracené hry - Cardenio - je doloţena o něco lépe. V dobových záznamech je moţné číst, ţe King´s Men, divadelní skupina kterou Shakespeare spoluzakládal a pro niţ psal, odehrála představení Cardenno pro královský dvůr v roce 1613 (je třeba mít na paměti, ţe v alţbětinsko-jakobínské době bylo hláskování často proměnlivé) a téhoţ roku ještě jednou pro savojského vévodu. V září 1653 jistý londýnský vydavatel uvádí ve svém edičním plánu otištěném v seznamu Stationer´s Register - hru nazvanou The History of Cardenio podepsanou pány Fletcherem a Shakespearem. Pravděpodobný obsah ztracených her Co vlastně dnes víme o obsahu a charakteru těchto dvou pravděpodobně ztracených her? Meresův seznam uvádí LLW jako jednu ze Shakespearových komedií, o níţ se často předpokládá, ţe byla pokračováním hry Marná lásky snaha (Love´s Labour´s Lost, dále zkráceně LLL). Konec této hry údajně zůstává otevřený a nabízí tak moţnost pokračování, coţ potvrzují poslední řádky. V současném provedení tato hra končí tím, ţe po mnoha nešťastných náhodách a zvratech se několik dvojic nakonec vezme, ale svatbu všichni odloţí o rok, na který nevěsty uloţí svým ţenichům zábavné úkoly, aby se pánové tou dobou měli čím bavit. Konečný monolog zní: BIRON: No, nekončíme jako v té staré hře - náš Honza nemá Mařku. Líto mi je, ţe to neskončilo jako komedie. Hra končí písničkou Zimy a Jara. Z toho jednoznačně nevyplývá, ţe LLW by měla být přímým pokračováním LLL, se stejnými postavami a kulisami. Shakespeare někdy napsal tématická pokračování některých her, která původní hru obohacují o doplňková nebo opačná témata. Cardenio pravděpodobně vychází ze Cervantesova Dona Quijota. Toto dílo bylo přeloţeno do angličtiny právě v dané době, a John Fletcher byl jeho nadšeným obdivovatelem. Zápletka je jednoduchá: ţárlivý manţel se rozhodne vyzkoušet počestnost své ţeny tím, ţe přesvědčí svého nejlepšího přítele, aby se ji pokusil svést. Jak se dalo předvídat, příběh má tragické důsledky. Ve hře pravděpodobně teklo dost krve, coţ byla tehdejší móda. Co se stalo s hrami LLW a Cardenio? V kapitole věnované Aristotelovým Dialogům (str. 66) jsme se zmínili o nebezpečích, která postihují staré rukopisy. Mnohé z toho platilo i pro kvarta a folia díla Shakespearova. Jejich publikace nebyly vţdy nejkvalitnější - zejména levná vydání kvart - a ve své době s nimi také zřejmě nebylo zacházeno se zvláštní pozorností. Scénářů her které nebyly příliš oblíbené se vytisklo jen pár kusů. Hry LLW a Cardenio očividně nebyly shledány hodnými zařazení do Prvního folia, moţná proto, ţe uţ tenkrát byly pochybnosti o Shakespearově autorství, nebo mohly panovat spory o tom, kdo vlastní autorská práva na jejich publikaci, coţ samotným hrám mohlo paradoxně zvýšit popularitu. Je také moţné, ţe si jich příliš necenil ani sám Shakespeare, coţ by samozřejmě značně ovlivnilo jejich rozšířenost.


Ať tak či onak, podle zmíněného knihkupcova seznamu a seznamu Stationer´s Register víme, ţe nějaké kopie obou her byly publikovány. Podle Stuarta Kellyho, autora The Book of Lost Books (Kniha ztracených knih), lze předpokládat někdejší existenci 1000 nebo více kopií. Proč se tedy ţádné nedochovaly dodnes? Zde je třeba zdůraznit rozdílnost obou ztracených her - hra Cardenio téměř určitě existovala jako samostatný divadelní kus, a jako taková se dnes můţe i hrát v pozměněné podobě, kdeţto ohledně LLW existují oprávněné domněnky, ţe se jedná jen o jiný název hry jiţ existující. Jména her nejsou jednoznačná Názvy divadelních her stejně jako jejich výslovnost mohly být proměnlivé, závislé například na jejich popularitě (méně oblíbená hra se mohla zkusit nabídnout publiku znovu pod jiným názvem), nebo na rozmarech mocných (kdyţ například král preferoval jeden název před druhým). Podle jedné hypotézy mohlo kvarto nabízené v seznamu knihkupectví být "špatné kvarto" (tehdejší obdoba dnešního pirátského DVD) se zmateným nebo zkresleným textem včetně titulu. Moţná, ţe se jednalo o "špatné kvarto" hry LLL s celým titulem Love´s Labour´s Lost, Love´s Labour´s Won - tedy o jednu hru s dlouhým, sloţeným názvem a ne o dvě samostatné hry; dodnes se pak dochovala jen kvarta s první část názvu, kdeţto ztracená první kvarta byla "špatná" se zavádějícím titulem. Další kandidáti Za předpokladu ţe LLL a LLW nejsou jedna a tatáţ, ale dvě různé hry, musejí být případní kandidáti na post LLW komedie napsané před rokem 1598, které nebyly zmíněny ani v Meresově seznamu ani v onom druhém z desek knihy. Je pravděpodobné, ţe tato hra se věnovala podobným tématům a celkově měla podobný charakter jako LLL, i kdyţ nemusela být jejím přímým pokračováním. Navzdory těmto zjevně omezujícím kriteriím různí znalci Shakespearova díla prohlásili a prohlašují za skutečnou LLW šest různých jiných her. Zkrocení zlé ţeny a Sen noci svatojánské mohou být zdá se vyloučeny, neboť se vyskytují na jednom nebo druhé seznamu. Konec dobrý, všechno dobré by mohl být naproti tomu celkem váţným kandidátem, neboť má mnoho společného s LLL, ale byl napsán nejdříve v roce 1600. Dalším uchazečem je hra Jak se vám líbí, za předpokladu ţe její název byl původně podtitulem LLW, stejně jako celý název hry Večer tříkrálový (Twelfth Night) byl původně Večer tříkrálový aneb Cokoliv chcete (Twelfth Night, or What You Will). Znovu je zde však nesrovnalost v čase - hra Jak se vám líbí byla podle všeho napsána v roce 1602. Podle znalce Shakespearova díla profesora Leslie Houstona je klíčem k rozluštění záhady správné čtení odsuvníků (apostrofů) v titulu Love´s Labour´s. Odsuvník ve slově Labour´s prý nemá význam přivlastňovací, ale je zkratkou slůvka "is" (v alţbětinské době se odsuvníky ve smyslu přivlastňovacím prokazatelně příliš nepouţívaly), takţe titul LLW lze vykládat tak, ţe osoby vítězí nad útrapami lásky, se kterými se musejí potýkat. Podle toho lze soudit, ţe LLW můţe být alternativním titulem historické tragédie Troilus a Cressida, která je rozhodně silným kontrapunktem lehké komedie LLL. Další moţností je, ţe hra Veselé paničky windsdorské je přepracovanou verzí LLW. Podle této teorie Shakespeare přizpůsobil neúspěšnou hru LLW vkusu královny Alţběta, která měla ráda osobu Falstaffa, a tak ho začlenil do jiţ existující hry, které současně změnil název.


Pravděpodobně nejţhavějším kandidátem je hra Mnoho povyku pro nic (Much Ado About Nothing, dále pod zkratkou MAAN). Tato komedie byla pravděpodobně napsána koncem roku 1598, coţ mohlo znamenat, ţe Meres ji nemusel vidět před napsáním svého seznamu (který musel sepsat nějakou dobu před jeho publikací) a tudíţ ji do něho nezahrnul. Někteří vědci věří, ţe Meres chtěl být zadobře s londýnskou kulturní elitou a zřejmě si velmi dobře přečetl scénář kaţdé hry před její premiérou. MAAN mohla předběţně vypadat dobře a dalo se předpokládat, ţe se bude líbit. Má dějovou osnovu obdobnou jako romantická komedie LLL - dva páry které se rozcházejí a opět dávají dohromady. Postavy Benedikta a Beatrice mají zřejmě za sebou jakýsi zajímavý příběh, který ve hře není vysvětlen - moţná jde o postavy z LLL s novými jmény. Na druhou stranu lze namítat, ţe zápletky obou her spolu nesouvisejí, takţe MAAN určitě nebyla přímým pokračováním LLL, pokud byla pokračováním vůbec něčeho. Je jasné, ţe tento spor je - a zřejmě zůstane - otevřený. Dokud se náhle nečekaně neobjeví zcela samostatná verze LLW, jasně jako taková označená, nebude nikdy moţné s konečnou platností rozhodnout, zda se jedná o skutečnou existující hru pod jiným jménem, a pokud ano, tak o kterou. Frankensteinova hra Podobně spletitá je i otázka původu a identity hry Cardenio. Humphrey Moseley, vydavatel který v roce 1653 zanesl hru Cardenio do seznamu Stationer´s Register jako společné dílo autorů Shakespeara a Fletchera, zaznamenal dvě další hry připisované Shakespearovi ve stejné době, a v roce 1600 ještě tři další. Ţádná z nich není pravá, a je pravděpodobné, ţe Moseley chtěl jen vydělat na Shakespearově popularitě. Původní záznam o provedení Cardenio se nezmiňuje o Shakespearovi jako autorovi, takţe ač tato hra opravdu existovala, moţná byl jejím autorem někdo úplně jiný. Hra Cardenio se znovu objevuje v historii v roce 1728, kdy známý vydavatel Shakespeara Lewis Theobald prohlašuje, ţe vlastní tři rukopisy této hry, podle které napsal vlastní hru nazvanou Double Falshood (Dvojí faleš). Kopie této hry existují dodnes, takţe jestli Theobald měl pravdu, mělo by dnes být moţné hru Cardenio alespoň částečně rekonstruovat (obnovit). Všechno však stojí na věrohodnosti Theobaldova tvrzení, o níţ existují pochybnosti. Proč upravená? Jestliţe Theobald opravdu vlastnil originály Shakespearovy hry Cardenio, proč je prostě nepublikoval a místo toho hru přepracovával, aby z ní stvořil vlastní dílo? Takové počínání by bylo v rozporu s jeho celoţivotním úsilím pracně bránit nejlepší verze Shakespearových her proti rozporným vydáním, která se průběţně objevovala. Je moţné, ţe Theobald hru upravil, protoţe si sám nebyl jist jejím autorstvím a nechtěl "pošpinit" jeho dílo druhořadou hrou. Navíc kopie které měl vlastnit mohly předtím projít značnou "bastardizací" v období, kdy Shakespeare nebyl ještě příliš uznáván a ctěn a herci a impresáriové si ve scénářích běţně dělali rozsáhlé úpravy. Kde jsou rukopisy? Jestliţe Theobald vlastnil tři kopie hry Cardenio, kam se poděly? Proč jich nebylo víc? Odpověď na obě (tyto) otázky je moţná skryta v popelu. Mnoho starých kopií bylo zničeno


při poţáru divadla Shakespeare´s Globe Theatre, domovské scéně souboru King´s Men, které vyhořelo v roce 1613. Ve Statinoner´s Register se však objevují nové publikace i po této události. Pokud jde o Theobaldovy kopie, je moţné, ţe po jeho smrti přešly do vlastnictví Johna Warburtona, známého znalce Shakespearova díla, jehoţ kuchařka Betsy Bakerová se nechvalně proslavila tím, ţe značné mnoţství vzácných rukopisů omylem spálila a dalšími vymazávala pekáče. Podle profesora Breana Hammonda z Nottinghamské univerzity, který se odvolává na novinové zprávy z roku 1770, byly kopie Cardenio spolu s mnoha dalš��mi rukopisy uloţeny v muzeu Covent Garden Theatre Museum. To roku 1808 vyhořelo a všechny kopie rukopisy pravděpodobně shořely s ním. Byla Dvojí faleš skutečně součástí podvodu? Podle některých znalců divadelní vědy z alţbětinského období je v textu hry Dvojí faleš jasně patrný rukopis Fletcherův i Shakespearův, coţ by dávalo za pravdu Theobaldovu vysvětlení. Jiní vědci však tvrdí, ţe tato hra je podvod, mystifikace, a ţe obecenstvo té doby si toho bylo vědomo a bralo to jako vtip. Za prvé - uţ sám název hry naznačuje, ţe jde o nějaký podvůdek. Za druhé - ve hře jsou zakomponovány prvky které jsou jasnými naráţkami a prozrazují její podstatu. Tato interpretace je podporována pozoruhodnou metodou pouţívanou v ústavu Claremont Shakespeare Clinic, kde je text hry podroben řadě stylistických zkoušek a výsledky jsou nakonec statisticky vyhodnoceny. V případě hry Dvojí faleš závěr zní, ţe převaha argumentů v neprospěch Shakespearova autorství je vyšší neţ milion ku jedné. The Second´s Maiden´s Tragedy Dalším kandidátem na post hry Cardenio (nebo její adaptaci) je hra nazvaná The Second´s Maiden´s Tragedy (český překlad názvu neexistuje, dále jen zkráceně SMT. Její název vychází z faktu ţe původně byla hra bezejmenná a byla popisována jako "druhá verze The Maiden´s Tragedy", známá z rukopisu z roku 1611. Autorství bylo tradičně přisouzeno Thomasi Middletonovi, ale v roce 1990 uveřejnil znalec písma Charles Hamilton v jedné ze svých knih tvrzení, ţe autorem rukopisu není nikdo jiný neţ sám Shakespeare a ţe hra je tudíţ vlastně Cardenio, jen se změněným názvem. Hru od té doby uvedlo několik divadelních společností, obvykle pod titulem Cardenio a se Shakespearem jako autorem, aby nalákaly diváky. Existují však četné studie hovořící proti Hamiltonovým závěrům. Rukopis jímţ je hra SMT napsána odpovídá stylu "sekretář-ka", není však známo, ţe by Shakespeare měl kdy sekretáře či sekretářku, takţe není s čím srovnávat. Ve skutečnosti jedinými nespornými vzory Shakespearova rukopisu je několik podpisů na právních dokumentech. Analýzy textu přisuzují autorství SMT Middletonovi, a navíc celková úroveň hry není nijak valná. Kromě toho příběhu z Cardenia odpovídá jen vedlejší zápletka, kdeţto hlavní děj je o ţivotě sadisticko-nekrofilního tyrana. Naděje - staré půdy a knihovny Na tomto místě uţ je jasné, ţe LLW a Cardenio vůbec nemusejí být Shakespearova ztracená díla. Ale příznivci velkého dramatika stále doufají a mnozí sní o tom, ţe tyto hry budou jednou objeveny a přidány k ostatním na své místo v dějinách literatury a dramatu. Je tento


sen realistický? Mohou se neznámé rukopisy někde objevit ještě dnes, po staletích usilovného pátrání sběratelů a knihovníků? Naději dává jeden poměrně nedávný precedens. Podle Oxford University Press je nejvzácnější Shakespearovo kvart - kvarto T?tus Andronicus z roku 1594 - objeven aţ v roce 1902. zanedlouho - přesně v roce 1909 - bylo dalších osm kvartů Shakespearových her objeveno v bývalém domově Sira Francise Bacona, významného učence a spisovatele (z) alţbětinské doby, často povaţovaného za skutečného autora díla připisovaného Shakespearovi. Vzácné písemnosti byly zabaleny do hnědého papíru a schovány za policemi na knihy po dobu nejméně 155 let. Jestliţe poklad takového významu mohl takovou dobu zůstat nepovšimnut v domě tolik spojovaném se Shakespearem, co se můţe skrývat jinde - třeba někde v zaprášeném podkroví, nebo zastrčeno za knihami narovnané v knihovně okázalé vily?

Část 3. - Ztracené poklady Pro historika nebo archeologa je prakticky kaţdý předmět zmíněný v této knize pokladem, jehoţ objevení je svátkem a jehoţ historická nebo kulturní hodnota je nevyčíslitelná. Běţný člověk se na to kouká trochu jinak: pro něho znamená poklad především peníze a bohatství hmotné, nikoliv jen duchovní - a dovede si představit jen málo věcí vzrušujících víc neţ prodírat se přes nejrůznější překáţky ke skrýši, kde čeká kořist srovnatelná s pěkně vysokou výhrou v loterii. Všeobecně populární představě ztraceného pokladu odpovídá nejspíše masivní truhla přeplněná zlatými dublony a pytle aţ po okraj napěchované drahokamy velkými jako pěst. Ač se to zdá neuvěřitelné, takové situace nemusejí patřit jen do říše fantazie. Podobné poklady opravdu existují - zapomenuté, zahrabané nebo jinak ukryté, a čekají na své objevení. Občas se někomu skutečně podaří doslova zakopnout o skrýš s ukrytým pokladem. Například v březnu roku 2004 Ken Allen ze South Gloucestershire v Anglii takto objevil 20 000 římských mincí, kdyţ na své zahradě hloubil jámu pro jezírko, v červnu 2000 narazil jeden rolník v severní Indii na více neţ 15 kg zlata a šperků pocházejících z civilizace z povodí řeky Indu z doby před 5000 lety. Občas se také dostane na světlo boţí nějaký zakopaný poklad pirátů, o čemţ se více dočtete v kapitole věnované pokladu kapitána Kidda. V této kapitole se také dozvíte, ţe mnohé legendární poklady jsou právě jen legendami. Proto aţ budete plánovat výpravu za ztraceným pokladem, dobře si vyberte, za čím chcete jít.

Svitky od Mrtvého moře "Svitky od Mrtvého moře" je souhrnné pojmenování pro větší mnoţství starých písemností, převáţně kopií hebrejské Bible, objevených v jeskyni na západním břehu Mrtvého moře poblíţ místa zvaného Kumrán v letech 1947-1956. Podle pověsti objevil první svitky v roce 1947 mladý beduínský chlapec - pomocník ovčáka, který hledal zatoulanou ovci v jeskyních, kterých na svazích pahorků a v údolích kolem Mrtvého moře není málo. V jedné z jeskyní, do které chlapec pronikl dále, objevil několik hliněných nádob, rozbitých i neporušených. Ve většině z nich byly ukryty staré texty napsané na svitcích z papyru a pergamenu z ovčí kůţe.


V roce 1948 se přes různé prostředníky některé svitky dostaly do rukou odborníků, kteří teprve ocenili jejich význam. Bylo zřejmé, ţe dokumentů byla plná skrýš, a beduínští hledači pokladů, teď uţ znalí jejich ceny, se vydali pátrat po dalších. Archeologové z tehdy mladého státu Izrael a různých institucí z celého světa uspořádali vlastní honbu za dalšími svitky, v naději ţe předběhnou bezohledné plenitele hnané hlavně vidinou zisku a nález nesmírné archeologické hodnoty objeví dříve neţ oni. Objev Měděného svitku V březnu roku 1952 došlo k jednomu z nejúţasnějších objevů v jeskyni v nitru pahorku asi 2 kilometry od Kumránu. Na skalní římse vzadu v jeskyni, částečně zasypán spadaným kamením, za několika nádobami obsahujícími "obyčejnější" staré svitky byla jedna nádoba, která ukrývala dva jílem obalené svitky měděného plechu, jak se později ukázalo dvě poloviny jediného tenkého měděného plátu popsaného zvláštní směsicí hebrejštiny a řečtiny. Tak byl objeven slavný Měděný svitek. Písmo nebylo při jeho objevení viditelné, ale na jeho druhé straně byly patrné vtisky způsobené starým stylem psaní, kde se archeologové domnívali rozluštit slova "zlato" a "stříbro". Kvůli tomu zavládlo všeobecné nadšení, ale rozvinutí svitku se ukázalo být velmi obtíţným, prakticky neřešitelným úkolem. Po čtyřech letech přemítání bylo rozhodnuto svitek rozřezat na kusy a ty pak očistit a poloţit vedle sebe, aby bylo text vůbec moţno přečíst. Většina vědců kteří se ujali tohoto úkolu se zdráhala zveřejnit výsledky překladu z obavy aby nepodnítili novou zlatou horečku. Toto dlouhé tajemné mlčení se rozhodl přerušit aţ mladý svérázný vědec John Allegro, který uveřejnil vlastní verzi napjatě očekávaného textu Měděného svitku. Cesta k nezměrnému bohatství Měděný svitek představuje soubor 64 textů, z nichţ prvních 63 pojednává o skrýších pokladů s návody, jak se k nim dostat, a poslední se zmiňuje o celkovém soupisu všeho s dalšími návody a - coţ má zásadní význam - jakýmsi "vysvětlením". Zmíněný poklad má několik podob. Většinu z toho představují různá mnoţství zlata a stříbra, ale jsou tam i různé ozdobné předměty, zlaté a stříbrné nádoby, aromatické látky a svitky. Nejpřekvapivější a nejproblematičtější ze všeho je udávané mnoţství zlata a stříbra. S největší pravděpodobností se k jeho vyjádření pouţívá dobová váhová jednotka talent. Dnes není moţné s určitostí říci, kolik přesně váţil jeden talent pouţívaný na Měděném svitku, neboť to závisí na jeho přesném stáří (talent měl zřejmě v různých dobách různou hmotnost). Podle všeobecně přijímaného přepočtu (by) měl celý poklad dohromady představovat neuvěřitelných 26 tun zlata a 65 tun stříbra, spolu s různými dalšími cennostmi, a jeho celková hodnota by musela odpovídat zhruba jedné miliardě liber (nebo necelým dvěma miliardám dolarů) - bereme-li v úvahu jen hodnotu kovu. S touto interpretací všichni vědci pochopitelně nesouhlasí, neboť svitek přesněji nedefinuje pojem "talenty", coţ dává prostor ke spekulacím. Podle některých vysvětlení nejsou v údajích na svitku míněny talenty, ale (nějaké) menší jednotky, coţ by celková mnoţství drahých kovů činilo věrohodnějšími. Nejasné údaje Měděný svitek je v mnoha ohledech ideální kořistí, po jaké pasou lovci pokladů. Neobsahuje ţádná tajemná poselství, název ani ţádný tajný kód nebo šifry. Jedná se o prostý výčet


předmětů s udáním cest k nim. Z praktického hlediska je samozřejmě problém s písmem, jazykem a konečně i s výkladem samotných informací. Největší překáţkou na cestě za bohatstvím bylo, ţe ač směry cest k jednotlivým pokladům byly celkem jasně udány, schopnost tyto cesty sledovat byla zřejmě podmíněna určitými předchozími znalostmi, bez nichţ byly veškeré instrukce téměř k ničemu. Jako příklad zde uvádíme ukázku textu: V mořské salině která je pod schody: 42 talentů. HN V jeskyni "Staré pradleny" na třetí římse: šedesát pět zlatých prutů. THE Ve sklepě který je ve dvoře je darované palivové dřevo, a uprostřed něho, ve výklenku: nádoby a sedmdesát talentů stříbra. V nádrţi na vodu která je naproti Východní Bráně, ve vzdálenosti devatenácti loktů: v ní jsou nádoby, a v kanálu vedoucím do ní: deset talentů. DI V nádrţi na vodu která je pod stěnou na východě, v zubu útesu: šest nádob se stříbrem. Pokud nevíte, o kterém místě svitek pojednává, pak naznačené směry nedávají velký smysl. I kdyţ jsou v některých případech zmíněna jména míst, ani ta nejsou z různých důvodů jednoznačná. Další věc je, ţe různí překladatelé uvádějí různé verze svých překladů. Ačkoliv rozdíly v nich jsou na první pohled nevýznamné, ukáţí se nakonec jako zásadní, kdyţ dojde na definitivní lokalizaci popisovaných míst. Zvláštní písmo Překlad textu svitků se ukázal být velmi obtíţným neboť hebrejština v níţ jsou psány je podivně archaická (vzhledem k době, kdy měly texty být napsány, tedy pravděpodobně během 1. století n. l.) a v textu je mnoho vynechaných míst. I v samotném psaní, které se provádělo technikou tlačení psacího hrotu do vrstvy mědi, je nezvyklý a písmo se dá jen těţko číst. Podle jedné teorie to bylo psáno nevzdělaným, moţná dokonce negramotným člověkem, který prostě opisoval nebo obkresloval písmo originálu napsaného na pergamenu nebo papyru. To by dávalo smysl v tom, ţe pokud se skutečně jedná o seznam pokladů, autor (či autoři) původního textu nechtěli, aby přepisovač věděl, co vlastně píše. Dalším velmi zvláštním prvkem je přítomnost znaků řecké abecedy (di- a trigramů, čili skupin dvou a tří písmen) na konci některých vět. V uvedené ukázce překladu jsou tyto znaky vyjádřeny 2-3 velkými písmeny. Záhadou je také materiál pouţitý k výrobě svitku: jedná se o 99% měď, která musela být v době původu velmi obtíţně sehnatelná a také velmi drahá. Svitek měl očividně přetrvat staletí, ale proč v takovém případě autoři textu pouţívali tolik osobní, nezasvěceným těţko srozumitelný způsob zápisu? Kdo ukryl Měděný svitek? Svitky od Mrtvého moře - včetně Měděného svitku - byly pravděpodobně ukryty kolem roku 70 n. l., aby byly uchráněny před rabujícími Římany kteří přišli potlačit ţidovskou vzpouru (výsledkem byla tzv. první ţidovská válka). Všeobecně se předpokládá, ţe svitky ukryli lidé z komunity města Kumránu, jehoţ ruiny se nacházejí nedaleko, krátce předtím neţ byli zmasakrováni Římany. Identita příslušníků kumránské komunity je dodnes předmětem vášnivých sporů. Původně se předpokládalo, ţe obyvatelé Kumránu byli esejci, ţidovská


sekta o níţ se zmiňují antičtí spisovatelé, například Plinius starší a známý ţidovský historik Josephus Flavius, ţe ţila v této oblasti. Mnozí historikové (však) tento výklad rozporují, poukazujíce na to, ţe charakteristické znaky kumránské komunity a svitků nasvědčují, ţe ani obyvatelé Kumránu ani zhotovitelé svitků (coţ nemuseli být titíţ lidé) nebyli esejci. Některé teologické pasáţe textů na svitcích totiţ zřejmě odporují zásadám a přístupům přisuzovaným esejům. Dalšími moţnostmi identity obyvatel Kumránu jsou saduceové, ţidovská sekta spojovaná s vysokými kníţecími hodnostáři z Šalomounova chrámu v Jeruzalémě, nebo některá z prvních křesťanských, případně předkřesťanských komunit. Sám Kumrán moţná nebyl klášterem, jak se většinou předpokládá, ale jakousi pevností, moţná slouţící jako základna vzbouřencům bojujícím proti Římanům. Poslední moţností je, ţe Měděný svitek ukryli Římané, ale později - během povstání Bar Kochby v letech 132-135 n. l., které vzniklo proti plánu Římanů postavit na Chrámové hoře chrám věnovaný Jupiterovi. Přinejmenším jedna z jeskyní v nichţ byla objevena část svitků od Mrtvého moře pochází téměř určitě právě z doby, kdy povstání vedené Bar Kochbou vypuklo. Chrámový poklad nebo důmyslný podvod? Je tedy vůbec Měděný svitek pravý? První vědecké závěry ho označily za podvrh, jakýsi antický hoax, alegorii nebo pověst srovnatelnou s příběhem Jeremiáše, který ukryl Archu úmluvy (viz str. 63). Tato teorie byla částečně zaloţena na původním předpokladu, ţe svitek zhotovili a posléze ukryli esejci, coţ byla skupina asketů hlásících se ke skromnému ţivotu. Je tedy velmi málo pravděpodobné, ţe by vlastnili tak obrovský poklad. Vyvstává také otázka celkového mnoţství údajného pokladu - zdá se nepravděpodobné, ţe by takové bohatství mohla vlastnit jakákoliv sekta nebo skupina v tehdejší Judeji. Jedinou moţnou výjimkou mohl být Šalomounův chrám v Jeruzalémě - tehdejší centrum judaismu ve smyslu materiálním i duchovním. Sem směřovaly vybrané daně, desátky a dávky, a proto zde muselo být shromáţděno velké mnoţství šperků, rituálních nádob a dalších předmětů z drahých kovů. Z toho Dr. John Allegro (a s ním i mnoho dalších teoretiků) vyvozuje, ţe Měděný svitek je skutečným seznamem předmětů odvezených z Chrámu před blíţícími se Římany a ukrytých z jejich dosahu. Jaký jiný důvod mohli mít lidé k tomu, aby zhotovili předmět tak zvláštní jakým Měděný svitek bezesporu je a pak ho ukrývali v jeskyni uprostřed pustiny? Staří Ţidé z příslušné oblasti nebyli známí tím, ţe by měli velký smysl pro humor. V textu svitku jsou několikrát zmíněny desátky a jiné dávky. Například: "V rozvalinách města Kohlit: nádoby s daněmi vládce národů a rituální roucha. To všechno patří k daním a sedmému pokladu, jestli byl poskytnut druhý desátek není jasné. Otevírá se na hraně akvaduktu na severu." Zatím odstavec 32 svitku se zmiňuje o šesti zlatých prutech zahrabaných v jeskyni vedle domu rodiny Hakkoz. Členové této rodiny podle některých biblických pramenů byli pokladníky Chrámu zodpovědnými za střeţení jeho bohatství. Pokud se Měděný svitek opravdu týká chrámového pokladu, pak nebyl zhotoven ani ukryt esejci ani obyvateli Kumránu, ale lidmi spojenými s úřady v Jeruzalémě (i kdyţ je také moţné, ţe během války s Římany mohly různé skupiny uzavřít i málo pravděpodobná


spojenectví). Tomu odpovídají pověsti o tajných chodbách vedoucích z nitra Chrámové hory aţ k pahorkům na březích Mrtvého moře. Příprava na apokalypsu Jsou dvě hlavní verze osudu chrámového pokladu. Podle první z nich byl Měděný svitek vytvořen v době povstání Bar Kochby, coţ znamená, ţe poklad by sestával z daní a desátků sesbíraných pro chrám po roce 70 n. l. Kdyţ Římané zbourali Druhý chrám v přesvědčení, ţe i kdyţ daně a desátky budou vybírány i nadále, aspoň nebude kde je shromaţďovat zejména kdyţ by měly skončit v jiných neţ římských rukou. To moţná vysvětluje proč podle Měděného svitku byly získané cennosti odváţeny pryč a ukrývány na několika různých místech neţ na jedné či dvou pokladnicích, jak bývá obvyklé za normálních okolností. Druhá verze klade větší důraz na náboţenskou stránku věci: podle ní byl poklad odvezen z Chrámové hory před rokem 70 n. l., a zahrnoval kromě náboţenských relikvií také Áronovo brnění a Archu úmluvy, která právě touto dobou zmizela ze všech historických záznamů. První námitkou proti tomuto vysvětlení je, ţe podle jasných historických záznamů Římané objevili obrovský poklad na Chrámové hoře. Podle jednoho z pramenů chrám vypálili, přičemţ se všechny předměty z drahých kovů roztavily a vytékaly kanály a příkopy kolem chrámu jako voda. Je ale moţné, ţe část pokladu byla ponechána na místě záměrně, aby uspokojila choutky chamtivých dobyvatelů. Význam druhá verze je mimo jiné v tom, ţe inspirovala a inspiruje všechny kdo chtějí znovu vystavět Šalomounův chrám na Chrámové hoře a věří v předzvěst konce světa. Aby se tyto události mohly odehrát, jejich zastánci věří, ţe je nutno vykonat mnoho věcí včetně navrácení rituálních předmětů potřebných v chrámu nebo pro očištění jeho okolí. Takţe spíš neţ čistě archeologické pátrání je hledání pokladů popsaných na Měděném svitku součástí plánu, který má způsobit apokalypsu, se všemi demografickými a politickými důsledky které by takové počínání nevyhnutelně přineslo (viz str. 20). Drahá léčiva Podle historičky Glorie Mossové mohl poklad patřit esejcům, za předpokladu ţe nebyli asketickými mnichy podle tradičních představ. Gloria Mossová argumentuje, ţe esejci provozovali jakousi antickou kliniku spojenou s lázněmi a angaţovali se ve vysoce lukrativních obchodech s léčivy a surovinami pro jejich výrobu, například myrhou a balzámy, které se v té době vyvaţovaly zlatem. Díky tomu esejci zbohatli, a vysvětlovalo by to i odkazy Měděného svitku na aromatické látky, které mohly být základními surovinami pro výrobu léčiv. Například ve 4. odstavci Měděného svitku se píše "na pahorku Kohlit, nádoba/y s aromatickými látkami, sandálovým dřevem, a posvátnými rouchy; všechny aromatické látky a poklad…" Zastánci teorie o chrámovém pokladu namítají, ţe aromatické a podobné látky byly důleţité pro rituální procedury prováděné v chrámu a pouţívaly se jako ingredience pro výrobu kadidla. Lokalizace pokladů podle Měděného svitku Budeme-li předpokládat, ţe poklad popsaný na Měděném svitku opravdu existuje, je moţné identifikovat všechny udávané lokality? V několika případech nejsou udávané názvy místních


jmen vůbec jednoznačné. Například první odstavec svitku začíná: "V pevnosti která leţí v údolí Achor: Schod, čtyřicet loktů pod schody vedoucími na východ: truhla na mince a její obsah, o váze sedmnácti talentů". "Údolím Achor" se zřejmě rozumí údolí na západ od Kumránu, a podle toho se zřejmě jedná o pevnost Hyrcania. Město Kohlit je zmíněno hned několikrát - nejspíše se jedná o území na východ od řeky Jordán poblíţ řeky Yarmuk. Odstavec 49 se zmiňuje o "Absalomově pomníku". Absalomova, hrobka dosud stojí na cestě z Jeruzaléma do Jericha, ale byla pravděpodobně postavena aţ po napsání svitku. Můţe být "pomník" odkazem na stavbu stojící kdysi na tomtéţ místě, kde se dnes nachází hrobka? Lovci pokladů Záchytné body jako jsou ty vyjmenované v předchozím odstavci sledují skuteční lovci pokladů, například John Allegro, svérázný znalec svitků, který byl nakonec přístupem úřadů a úmyslným protahováním oficiálních výzkumů znechucen natolik, ţe zorganizoval vlastní výpravu. Podařilo se mu identifikovat četná místa udávaná na Měděném svitku, včetně některých z těch zmíněných výše, ale přesto nakonec skončil a odešel s prázdnýma rukama. Zatrpklý se uchýlil do exilu na ostrov Isle of Wight, odkud psal útočné texty proti náboţenství zaloţené na radikálních interpretacích obsahu svitků od Mrtvého moře. Tam, kde John Allegro skončil, začal jiţ vzpomínaný "biblický" archeolog Vendyl Jones. Tvrdil, ţe v roce 1988 podle informací z Měděného svitku dokázal najít dţbán se starým olejem pouţívaným k pomazání. V roce 1992 objevil zásobu čehosi, co prohlašoval za staré kadidlo. Jonesova tvrzení je třeba vidět v souvislosti s jeho světovým názorem a vírou (viz str. 62) - starý olej a kadidlo například mohl vidět jako prostředky které by jako argumenty mohly pomoci vybudování nového chrámu. Známý americký vědec Richard Freund tvrdí, ţe "Jeskyně svitků" v níţ byly objeveny svitky z doby povstání Bar Kochby je totoţná s "Jeskyní sloupů" zmiňovanou v 25. odstavci Měděného svitku. Kdyţ byla "Jeskyně svitků" poprvé prozkoumána, byly v ní objeveny bronzové rituální předměty spolu s kameninovými nádobami a jeden svitek. Podle Freunda jsou tyto předměty těmi, o kterých se zmiňuje Měděný svitek, a archeologové tedy bezděčně objevili jeden z pokladů na něm uvedených, moţná dokonce rituální předměty přenesené sem přímo z Chrámové hory, aby byly uchráněny před zničením. Známý filolog a znalec starých textů Edward Cook však zdůrazňuje, ţe Freund si zmíněný 25. odstavec Měděného svitku přeloţil velmi svérázně - v textu se totiţ píše o ukrytém stříbrném pokladu a o bronzových předmětech tu není ani slovo. Leţí udávané poklady na území Egypta? Spisovatel Robert Feather přišel s radikální alternativní teorií o pravém významu Měděného svitku a o místech ukrytých pokladů. Podle ní jsou zvláštní písmo a jazyk jímţ je text Měděného svitku psán se podobají hieroglyfům pouţívaným ve Starém Egyptě ve 14. století př. no. L., coţ přibliţně odpovídá době porobení Ţidů. Zvláště podivný systém pouţívaný jímţ jsou vyjádření mnoţství odpovídá egyptské početní soustavě pouţívané v té době, pouţívající jednotku zvanou kedet. Kdyţ se mnoţství v textu svitku udávaná přepočtou tímto způsobem, dostaneme údaje o celkem 26 kg zlata a 13,6 kg stříbra, coţ vypadá rozhodně pravděpodobnější.


Featherova teorie říká, ţe staří Ţidé odvozovali svůj monotheismus od faraóna Akhenatona, který se pokusil změnit egyptské polytheistické náboţenství na monotheistické kolem roku 1340 př. n. l., a ţe Měděný svitek pojednává o pokladu ukrytém poblíţ města Amarna v Egyptě, stojícího na místě někdejšího hlavního města Akhetatonu. Podle Feathera mnohé místopisy udávané ve svitcích odpovídají místním poměrům, a některé předměty objevené v městě Amarna a jeho okolí jsou prý ve svitcích popisovanými poklady. Feather vysvětluje i záhadu řeckých di- a trigramů. Říká, ţe sestaveny dohromady a vysloveny najednou dávají v řečtině jméno faraóna Akhenatona. Svou teorii pak ještě rozšířil prohloubil o podrobný popis strategie, jak staří Ţidé a po nich zejména esejci uchovávali tuto egyptskou tradici v tajnosti. Je tam poklad ještě stále? Nehledě na Featherovu teorii panuje všeobecné mínění, ţe jestli poklad popsaný v Měděném svitku opravdu existoval, pak byl téměř určitě ukryt v oblasti poblíţ Jeruzaléma, Jericha a Mrtvého moře. Dnes, po téměř 2000 letech, tam uţ být nemusí. Proč (ne), na to existuje několik vcelku hodnověrných vysvětlení. Tím nejsnáze pochopitelným je, ţe poklad mohl být během těch 20 století objeven a vybrán obyvateli příslušné oblasti. Například Beduíni kteří našli svitky od Mrtvého moře mohli podobné nálezy objevovat po celá ta staletí, nemluvě o Ţidech, Arabech, křesťanech, křiţácích, Saracénech a Byzantincích. Mnohé stavby do nichţ byl poklad ukryt mohly být později zničeny, přestavěny nebo rozebrány, coţ mohlo pokaţdé vést k objevení pokladu. Objevitelé takový nález nikde nenahlásili ze strachu a z obav ze zdanění, takţe se taková událost pochopitelně neobjevila v ţádných historických záznamech. Poklad ze svitku od mrtvého moře mohli objevit také ti, před nimiţ byl původně ukryt: Římané. Pokud se dozvěděli, ţe jim byla zatajena skrýš s ohromným mnoţstvím zlata, pravděpodobně se ji pokoušeli hledat kde se dalo. Josephus Flavius píše, ţe Římané mučili zajaté esejce. Je moţné, ţe to dělali i proto, aby je donutili prozradit, kam ukryli chrámový poklad. Mezi poloţkami uvedenými v Měděném svitku jsou také skrýše různých dokumentů. Filolog Richard Gwynn-Seary zdůrazňuje, ţe existuje několik ověřených případů objevení takových skrýší v dané oblasti. Za vlády římského císaře Caracally (211-217 n. l.) byla poblíţ Jericha objevena velká nádoba s několika svitky. Ukázalo se, ţe se jedná o svitky velmi staré, srovnatelné s těmi od Mrtvého moře, a křesťanský teolog a učenec otec Origen z Alexandrie je pouţil k vytvoření kánonu Bible, který se pouţívá dodnes. V roce 800 byla jedna taková skrýš objevena téměř přesně stejně jako svitky od Mrtvého moře. Patriarcha Timotheus I. píše, ţe "pes arabských lovců … vběhl do jeskyně a nevylézal ven. Jeho pán ho následoval a objevil ho vevnitř mezi kameny, na nichţ bylo mnoho knih… Ţidé … přišli v zástupech a našli knihy Starého zákona i mnohé další…" Gwynn-Seary naznačuje, sugeruje, ţe máme záznam o objevení více pokladů popsaných v Měděném svitku v podobě příběhů o Aladinovi, Ali Babovi a podobných příběhů ze sbírky pohádek, bajek a anekdot známé jako Tisíc a jedna noc, které se velmi často zmiňují o ukrytých tajných pokladech. Zdůrazňuje, ţe sbírání těchto příběhů se datuje od 1. století n. l. (kdy byl pravděpodobně ukryt Měděný svitek), a ţe se můţe jednat o zbeletrizované verze skutečných událostí z celého arabského světa včetně Blízkého východu. Nebezpečné pátrání na horké půdě


Jestliţe svitky od Mrtvého moře mohly zůstat neobjeveny aţ do 40. let 20. století, je moţné, ţe některé důmyslněji ukryté poklady unikají naší pozornosti dodnes. Proto je snem mnohých archeologů i amatérských hledačů pokladů rozluštit tajemství Měděného svitku a najít aspoň část z pohádkového bohatství, o kterém se v něm píše. Někteří odborníci se domnívají, ţe klíčem k úspěchu můţe být druhý svitek zmiňovaný v posledním odstavci, a ţe podmínkou odhalení tajemství a nalezení pokladů je vlastnictví obou svitků. Moţná také, ţe originální text je psán v tak důmyslném kódu, ţe si dosud nikdo nevšiml, ţe by byl vůbec zašifrován. Problémem je, ţe na světě existuje jen málo míst kde by bylo pátrání po čemkoliv pro cizince tak obtíţné jako právě na Izraelem obsazeném arabském území. Veškeré aktivity jsou uţ předem bedlivě sledovány a pokusy o jakékoliv vykopávky vyvolávají nelibost a obviňování představitelů jedné nebo druhé víry. Kvůli politické a bezpečnostní situaci je téměř nemoţné získat povolení k pátrání v různých jeskyních, podzemních chodbách a dalších pravděpodobných skrýších. Pátrání bez povolení se pak kdekomu můţe snadno stát osudným. Jakékoliv podnikání na vlastní pěst by proto bylo téměř určitě sebevraţedným počinem. Kvůli nemoţné ověřitelnosti je proto vědecká obec stále rozdělena v názorech, zda je Měděný svitek podvrhem, výmyslem, alegorií jakéhosi druhu kterému nejsme s to porozumět, nebo skutečným seznamem ukrytých pokladů. I v posledním případě je však moţné, ţe vše co mohlo být objeveno uţ dávno objeveno bylo.

Korunovační klenoty Jana Bezzemka Král Jan vládnoucí Anglii v letech 1199-1216 je dnes vzpomínán z mnoha důvodů, většinou nelichotivých. Dětem je dobře znám jako arcipadouch z legendy o Robinu Hoodovi, a historikové jej často nazývají "Janem Bezzemkem" který má rozhodující podíl na tom, ţe Anglie za jeho vlády přišla o většinu svých zámořských kolonií. Anglické šlechtice iritoval natolik, ţe proti němu sepsali dokument nazvaný Magna Carta a jeho korunovační klenoty hodili do zálivu Wash. Smutný králův konec Základem příběhu je podle historiků ze 13. a dalších století cesta, kterou král Jan podnikl koncem roku 1216 na východ Anglie. 9. října jel z hrabství Lincolnshire do města Bishop´s Lynn (dnes King´s Lynn) v Norfolku. Kdyţ tam dojel, začal se cítit nemocným. Proto rozhodl, ţe se vrátí do Lincolnshire, kde bylo tou dobou pravděpodobně bezpečněji. Z jihu totiţ na anglickou zemi právě zaútočil francouzský králevic Ludvík VIII. 12. října se král Jan se svým doprovodem pokusil překonat záliv Wash, který tehdy odděloval státy Lincolnshire a East Anglia. V té době se záliv zařezával mnohem hlouběji do vnitrozemí neţ dnes. Bylo to rozsáhlé území ústí řek a slaných baţin, které se daly přejít jedině za odlivu: obnaţené území však bylo protkáno hlubšími kanály a místy s pohyblivým pískem, v nichţ mohl nezkušený cestující kdykoliv zmizet. Navíc hrozilo stálé nebezpečí, ţe se s přílivem nečekaně rychle vrátí mořská voda. Král se údajně rozhodl přejít záliv u města Wisbech, kde bylo moţné přebrodit Wellstream, jednu z řek ústících do zálivu. Vozy s královými věcmi, mezi nimiţ údajně nechyběly mnohé královské poklady včetně korunovačních klenotů (šperky které král měl na sobě nebo třímal v ruce během korunovace),


se také pokusily přejet záliv, ale náhle byly zaskočeny rychle nastoupivším přílivem, a zmizely ve vodě a pohyblivém písku. Toto neštěstí dobře popsal Charles Dickens v knize Anglické dějiny pro děti: "Kdyţ se (král) ohlédl zpět z břehu, na kterém uţ byl v bezpečí, spatřil mořskou vodu, jak v prudkém proudu zalévá vozy s jeho pokladem, koně a lidi, strhává a pohlcuje je do zuřivého kotle, z něhoţ se uţ nikdo a nic nemůţe zachránit." Král Jan, nemocný a zdrcený strašlivou ztrátou svého bohatství, byl převezen do kláštera ve vesnici Swineshead v hrabství Lincolnshire, kde byl uvítán hostinou s "velkým mnoţstvím hrušek, broskví a čerstvého cideru" (zkvašeného jablečného moštu). Poté král znovu onemocněl, tentokrát úplavicí, a ještě se nechal převézt na několik dalších míst, aţ nakonec zemřel 18. října v Newarku. Ztracené bohatství krále Jana Historikové pochybují o mnoha aspektech tohoto příběhu. Pro nadšené hledače pokladů je nejdůleţitější otázka, co všechno se tenkrát vlastně ztratilo. Ačkoliv se obecně mluví o "korunovačních klenotech", neexistují dobové záznamy, které by se takto doslova vyjadřovaly. Roger de Wendover ve svém díle Flores Historianum (Květy historie) napsaném kolem roku 1230 popisuje ztracené předměty jako "šperky, drahé nádoby, a všechny další věci jeţ byly opatrovány se zvláštní péčí". Ralph of Coggeshall v díle Chronicon Anglicanum píše, ţe král měl s sebou "svou modlitebnu se všemi relikviemi … a různé rodinné cennosti". Další pramen se zmiňuje o králově "drahém kočáru a jeho vybavení". Příliš rychlý konvoj Ian Wilson ve své knize Undiscovered dává dohromady všechny teorie o ztraceném pokladu krále Jana a zdůrazňuje, ţe podle oficiálních dobových záznamů se králova výprava pohybovala po zemi pozoruhodně rychle - někdy urazila aţ 60 km za den. Z toho lze soudit, ţe v konvoji nebyly vozy s těţkým nákladem, které by v té době musely jezdit mnohem pomaleji. Výčet převáţených králových pokladů je tedy pravděpodobně značně přehnaný. Královi nejlepší přátelé - diamanty Existuje nejméně jeden oprávněný předpoklad, ţe onoho říjnového dne zmizel ve vodách zálivu Wash opravdu cenný poklad: nejoblíbenějším koníčkem krále Jana bylo shromaţďování šperků, jakoţto král určitě vlastnil nemalé mnoţství zlatého a stříbrného nádobí a dalších cenností, z nichţ většinu sesbíral v letech 1215 a 1216 z klášterů, kde byly tyto věci dosud byly uloţeny. Zvlášť cenné byly odznaky císařské moci, které král Jan zdědil po své babičce, německé císařovně, a které se pak staly součástí jeho vlastních korunovačních klenotů. Během Janova vládnutí byly všechny tyto předměty zaznamenány v královském inventáři zvaném Rolls (archiv), který Jan osobně zřídil. Podle seznamu cenností pouţitých při korunovaci Janova nástupce Jindřicha III. v roce 1220 ale většina poloţek z původního inventáře chybí. Jinými slovy - mezi lety 1216 a 1220 zmizela podstatná část královských cenností.


Sporné místo neštěstí Pravděpodobným místem neštěstí byl střed ústí řeky. Obrysy pobřeţí se od středověku aţ dodnes značně změnily. Tvář krajiny značně pozměnily odvodňovací kanály vybudované v pozdějších staletích, změnilo se mnoţství vodou unášených usazenin a místa jejich ukládání, takţe mořské pobřeţí se značně posunulo. Markantním příkladem těchto změn je právě město Wisbech, které bylo kdysi nedaleko pobřeţí a dnes leţí několik kilometrů hluboko ve vnitrozemí. Tato změna je pro lovce pokladů na jednu stranu povzbuzující, protoţe to znamená, ţe místo kde byly Janovy šperky ztraceny se nyní nachází na souši, ale současně také ţe z veškerých tehdejších cest, brodů a hrází či náspů dnes existují nanejvýš zbytky, často patrné jen při pohledu ze vzduchu, pokud se nestaly základem pro pozdější hranice obcí nebo cesty. Velkou váţnost je také nutno přisuzovat otázce, zda král Jan cestoval společně s vozem vezoucím jeho poklady nebo zvlášť, a pokud zvlášť, která cesta byla zaznamenána. Záleţí na úhlu pohledu Většina současných pramenů se shoduje, ţe král Jan cestoval odděleně od vozů vezoucích jeho majetek. Zatímco on záliv Wash objel přes Wisbech, vůz nebo vozy s nákladem se vydaly kratší cestou napříč zálivem, zřejmě proto, ţe jely pomaleji. Avšak jak zdůrazňuje Wilson v knize Undiscovered, dobové prameny píší, ţe král taktak unikl neštěstí, z čehoţ lze naopak vyvodit, ţe byl nedaleko nákladních vozů, kdyţ byly pohlceny vodou. Vůz nebo vozy vezoucí jeho bohatství by král asi sotva dobrovolně pustil ze svého dohledu. Bezpečnost byla v těch neklidných dobách na prvním místě, navíc s přihlédnutím k tomu, ţe močály na území Lincolnshiru byly územím, kde anglická monarchie nebyla nikdy příliš oblíbená (právě zde měli v 11. století hlavní doupě rebelové vedení Herewardem the Wakem, skutečnou historickou postavou jeţ se stala předobrazem Robina Hooda). Tyto okolnosti jsou velmi důleţité, neboť je známo, ţe král Jan překročil řeku Wellstream poblíţ Wisbech. Jestliţe nákladní vozy jely s ním, musely se brodit také tudy. Řeka Wellstream dnes jiţ neexistuje, ale zhruba stejným korytem teče řeka River Nene. Kandidáti na místo, kde poklad zmizel Wilson uvádí tři teorie o přesném místě, kde došlo k neštěstí. Tradiční pohled povaţovaný za správný po mnoho let byl, ţe nákladní vozy se pokusily překonat záliv Wash na jiném místě neţ král, směřovaly od Cross Keys na jeho západní straně do Long Sutton na straně východní, a byly zničeny poblíţ místa kde dnes stojí most Sutton Bridge. V jeho okolí jiţ pátralo mnoho hledačů pokladů, bez sebemenšího úspěchu. Historik Gordon Fowler, vycházeje z předpokladu ţe cenný náklad cestoval spolu s králem, označil jako pravděpodobné místo přechodu přes řeku Wellstream spojnici mezi městy Wisbech a Walsoken (která do dnešních dnů víceméně splynula do jednoho většího města). Fowler navrhuje i vysvětlení, jak se tragédie odehrála - náhlá přílivová vlna, které jsou v této oblasti běţné, se v místě kde se mořská voda vlévá do trychtýřovitého ústí řeky projevuje jako série několika rychle po sobě následujících prudkých vln, které mohou mít ničivé účinky. Další historik J. C. Holt tvrdí, ţe správným místem je třetí kandidát: podle Holta leţel tehdy běţně pouţívaný brod přes tok Wellstreamu severně od Wisbech, mezi vesnicemi Walpole a


Foul Anchor, kde se dnes nachází vesnice Tydd Gote. V této oblasti jsou důkazy o přítomnosti pohyblivých písků ve středověku, coţ odpovídá dobovému líčení průběhu neštěstí. V poslední době se objevilo ještě čtvrté kandidátské místo. Jeho zastánci vycházejí z rekonstrukce událostí v roce 1216, podle které nákladní vozy překonaly Wellstream, jely dál a přílivová vlna je zastihla kdyţ přejíţděly ústí řeku Welland u současné vesnice Fosdyke leţícího severovýchodně od Wisbech. Situace se komplikuje Při tolika moţných místech kde se hlavní událost mohla odehrát je pro lovce pokladů obtíţné rozhodnout se, kde (mají) začít pátrat. Ať si vyberou kterékoliv místo, práci nemají lehkou, neboť za uplynulých 800 let se úroveň půdy zvýšila zhruba o 10 m. Ztracené šperky jsou tedy dnes v takové hloubce, kde je nezaznamenají normální detektory kovů. To je však jen jedna stránka problému. Kromě jiţ známé tradice totiţ existuje ještě řada dalších verzí, pověstí a spekulací, takţe je moţné, ţe ani na jednom z udaných míst nemusí být vůbec ţádný poklad. Ţe by vraţda? Po smrti krále Jana se rozšířily zvěsti, ţe byl otráven, moţná právě zmíněným "velkým mnoţstvím hrušek, broskví a čerstvého cideru", které mu přichystali mniši ze Swineshead. Ačkoliv většina současných historiků tuto domněnku vyvrací, s jejich závěrem nesouhlasí kaţdý. Existuje řada různých konspiračních teorií zaloţených na "náhodné" časové shodě mezi ztrátou korunovačních klenotů a královou náhlou smrtí. Předem připravená kamufláţ Podle další teorie nebyly korunovační klenoty vůbec ztraceny, ale samotným králem Janem prodány nebo pouţity jako zástava pro půjčky, a nehoda v zálivu Wash byla sehrána jako podvod. I kdyby král nějaký takový plán zosnoval, rozhodně mu učinila přítrţ jeho předčasná smrt (či vraţda?), a poklad byl pak následně ukraden. Přinejmenším jedna dobová zpráva hovoří o muţích kráčejících s podezřele těţkým nákladem, opouštějících Newark právě v době královy smrti. Záhadné zbohatnutí Podle východoanglického folkloristy W. A, Dutta existuje místní legenda vyprávějící o "Jámě krále Jana" - tůni, v níţ byly šperky ukryty, buď samotným králem ve zlém úmyslu nebo někým, kdo je získal po neštěstí v zálivu Wash. Ona tůň se má nacházet při cestě z King´s Lynn do Long Sutton. Je moţné, ţe poklad uloţený v Jámě krále Jana uţ byl vybrán. Ve 14. století místní šlechtic baron Robert, třetí lord Tiptoft, se náhle stal velmi bohatým. Protoţe pro jeho zbohatnutí nebylo logického vysvětlení, hned se rozšířily fámy, ţe objevil ztracený poklad krále Jana. Moţná tedy, ţe uţ v zálivu Wash nezůstalo nic, co by ještě bylo moţné objevit.

Poklad templářů


Nejen díky filmu Šifra Mistra Leonarda a knize Svatá krev a Svatý Grál (autoři Richard Leigh a Henry Lincoln) je řád templářských rytířů opředen tajemstvím a zapleten do mnoha velmi pozoruhodných historických záhad. Ve všeobecných představách se templáři stali ztělesněním utajené historie a tajemných znalostí. Nedílnou součástí jejich historického obrazu je také všeobecně oblíbená legenda o ztraceném pokladu. Alternativní historky o ztraceném pokladu templářů Příběh pokladu templářů jehoţ motiv se objevuje v několika různých pověstech o tomto řádu se odehrál - řečeno velmi stručně - asi takto: řád templářských rytířů byl zaloţen v křiţáckém státě Jeruzalémské království v roce 1118 francouzským rytířem jménem Hugues de Paynes a jeho osmi společníky, ustanoven byl Baldwinem II., jeruzalémským králem, a sídlil na Chrámové hoře (Temple Mount) - odtud jméno řádu. Ač řád původně vzešel z velmi skromných poměrů, brzy začal překvapivě rychle nabývat moc, bohatství a vlivné postavení. V roce 1307 se francouzský král Filip Sličný spolu s papeţem Klementem VII., ţárlící na bohatství a moc templářů a moţná vedeni ještě temnějšími pohnutkami, rozhodli jejich řád zničit. V předvečer velkého zátahu a následného zatýkání templářů ve Francii 13. října 1307, několik významných představitelů řádu, informovaných o hrozícím nebezpečí šikovným informátorem, propašovalo poklad řádu z templářské pevnosti v Paříţi. Tento poklad, sestávající z drahocenností a různých předmětů moţná ještě cennějších - relikvií, dokumentů, artefaktů spojených s tajemnými znalostmi - byl převezen do La Rochelle, města na západním pobřeţí Francie, naloţen na jednu z lodí početné templářské flotily a rychle odvezen do Skotska. Kdyţ byl řád templářů v roce 1312 konečně zcela zlikvidován, zůstaly Filipovi Sličnému místo bohaté kořisti prázdné ruce, neboť mezitím i templářská flotila zdánlivě zmizela ze světa. Tyto události jsou spojeny s bezpočtem intrik a lavinovitě se šířících pověstí. Nás zajímají především fascinující historky o tom, jak templáři ke svému obrovskému pokladu (vlastně) přišli, co všechno jejich poklad zahrnoval a zejména co se s ním - a se samotnými templáři stalo v následujících staletích. Odkud poklad templářů pocházel Různé dochované historky o tomto tématu jsou značně nepřehledné, neboť existují nejméně tři samostatné prameny udávané jako zprostředkování "nejtajnějšího tajemství" které templáři prý vlastnili. Přitom se často spekuluje, ţe všechny tyto zdroje jsou spojeny a dohromady tvoří jednotné, na sebe navazující předivo. Převorství sionské Podle prvního vysvětlení odvozují templáři svůj původ z ještě silnějšího a záhadnějšího společenství, tzv. Převorství sionského, tajného řádu ustanoveného kvůli uchování krevní linie Kristovy. Ta údajně vzešla za spojení Jeţíše Krista s Máří Magdalenou, kteří byli manţeli, měli spolu děti a odcestovali do jiţní Francie, kde jejich potomci zaloţili merovejskou královskou větev (viz str. 82). Přestoţe kdyţ dědicové této krevní linie byli teoreticky oprávněnými vládci Evropy (ne-li celého světa), jejich moc záhy uchvátila katolická církev,


jejíţ ideologie byla zaloţena na podvodech ohledně ukřiţování a skutečného původu Jeţíše Krista. Převorství sionské bylo ustanoveno jako instituce která má střeţit nejen potomky Kristovy jimţ v ţilách koluje jeho krev, ale různé tajné vědomosti o křesťanství a dalších náboţenstvích (znalosti jeţ v některých případech sahají aţ ke stavitelům egyptských pyramid, Šalomounova chrámu, obyvatelům Atlantidy apod.). Templáři byli převorstvím úkolováni tak, aby šířili svou moc a vliv v křesťanském světě, a dále aby pátrali ve Svaté zemi, kde měli provádět zvláštní poslání (viz následující odstavec). Dobyvatelé ztraceného chrámu Druhá verze o tajných znalostech a pokladu templářů hovoří o tom, ţe objevili cosi v základech Šalomounova chrámu v Jeruzalémě. Podle této teorie původních devět rytířů kteří zaloţili templářský řád bylo zcela jasně příliš málo na to, aby mohli plnit své údajné poslání střeţit poutníky cestující do Svaté země. Ve skutečnosti je Baldwin úmyslně ubydlel na Chrámové hoře (moţná pouţili svých dosavadních znalostí nebo kontaktů aby ho ovlivnili), aby mohli provádět vykopávky na místě někdejšího Šalomounova chrámu. Templáři ubytovaní v řadách podzemních hal známých jako Šalomounovy stáje (coţ je mimochodem jeden ze zbytků staveb spojovaných s Šalomounovým chrámem, který existuje dodnes), provrtali základy chrámu a celou Chrámovou horu mnoţstvím chodeb, přičemţ objevili tajnou skrýš s dokumenty a relikviemi. Takto vybaveni byli schopni vyslat emisary zpět do Evropy, kde začal pozoruhodný vzestup jejich moci a bohatství. Panovníci a panovnice evropských států se ucházeli o jejich přízeň, dávali templářům území, poskytli jim nejrůznější povolení a příspěvky a slibovali jim pomoc. Pozadu nezůstal ani papeţ, který jim poskytl výjimečné privilegium, ţe nepodléhají ţádné jiné jurisdikci neţ jemu samotnému. Templáři proto mohli v mnoha směrech ţít a jednat jen podle svých vlastních zákonů, a pod jejich standartu se jen hrnuly zástupy dychtivých nováčků touţících být zasvěceni do tajemných rituálů. Sekta katarů Třetí verze historie templářů, která je téţ propojena s teorií o pokrevní linii Kristově a převorství sionském, říká, ţe templáři svůj poklad zdědili po sektě katarů. Kataři byla kacířská sekta, která se stala populární a vlivná v jiţní Francii během 11. století. Jejich představa křesťanské víry se vyznačovala velkým mnoţstvím gnostických prvků. Základním principem gnosticismu (z řeckého (slova) gnosis = znalost) je, ţe boţství je přítomno v kaţdém jedinci a dosáhnout jednoty s boţstvím je moţné prostřednictvím osobního gnosis čili sebepoznáním. V tom je rozpor s přístupem katolické církve, který říká, ţe modlitby jsou nutné coby prostředek komunikace mezi jedincem a Bohem. Kataři působili dojmem zboţnosti a mravní čistoty, získali si mnoho přívrţenců a následovníků a ochranu vlivných šlechticů z oblasti Languedoc. Četné pokusy církve potlačit jejich rozpínavost vyvrcholily vyhlášením katarské kříţové výpravy v roce 1208 a následně zavedením inkvizice v roce 1229. Výsledný krvavý holocaust zlikvidoval téměř veškeré členy sekty katarů ve Francii. Poslední katarský vůdce byl popraven v roce 1321. Klíčovým dějištěm této krvavé historie byl hrad Montségur v roce 1224. Tato pevnost stojící na vrcholku hory jeţ byla hlavním sídlem katarů bývá někdy povaţována za "horu spásy"


Munsalvaesche podle verze legendy o Svatém Grálu zastávané Wolframem von Eschenbachem (viz str. 80). Kataři zde údajně uchovávali svatý pohár, který uctívali při svých rituálech, a který byl spojován se Svatým Grálem. Katarům je přisuzováno také vlastnictví mnohých dalších pokladů, obvykle podobných těm spojovaným s templáři. Podle populární legendy, značně připomínající příběh o půlnočním útěku templářů, těsně před tím, neţ jejich pevnost padla do rukou vítězného katolického vojska, čtyři kataři sešplhali s pokladem dolů z hradeb a odnesli do bezpečí. Protoţe z oblasti Languedoc pocházeli mnozí templářstí rytíři, je na místě předpokládat, ţe mezi oběma skupinami musely existovat určité vazby, a ţe se tedy v tomto případě jednalo o tajemný templářský poklad. K templářům místo do banky Je třeba mít na paměti, ţe ať uţ poklad templářů vlastnil kdokoliv, musel být ohromně bohatý i v moderním, materiálním smyslu. Templáři nahromadili obrovský majetek - peníze, šperky, rozsáhlé pozemky a různé cenné a ozdobné církevní relikvie. V době kdy ještě nebyly banky bylo třeba ukrýt jakékoliv movité bohatství na co nejbezpečnější místo, coţ často znamenalo pokladnici nějakého církevního řádu. Jakoţto vojenský řád s bezúhonnou pověstí a hustou sítí velitelství byli templáři pochopitelnými kandidáty. Zkušenosti s dopravou peněz z Evropy (kdy byly nashromáţděny) do Svaté země (kde byly utráceny) dávala templářům odbornou kvalifikaci ohledně převozu hotovosti obecně, a důmyslné intriky jim umoţňovaly obcházet křesťanský zákaz profitování z lichvy, takţe byli schopni půjčovat peníze kdekomu po celé Evropě. Dokonce si rozšířili sféru působnosti o poskytování sluţby dopravy poutníků a jejich peněz do Svaté země, vedle svých vlastních muţů a zásob. Někteří teoretikové věnující se podnikání řádu templářů tyto konvenční obchodní metody podceňují a argumentují, ţe to rozhodující podíl na slávě, bohatství a moci templářů mělo vlastnictví tajemných znalostí a relikvií. Podstata jejich prestiţe a moci vycházela prý od "pokladu", ať jím bylo cokoliv, a to - moţná spolu s okultními zdroji informací - umoţňovalo šířit svůj vliv, terorizovat a vydírat na cestě za ziskem. Ať uţ templáři svého jmění nabyli jakkoliv, obecně se předpokládá, ţe přinejmenším část z toho ohromného bohatství byla mezi věcmi údajně odvezenými v noci 13. října 1307. Velké tajemství Co ještě bylo oné noci odvezeno do bezpečí? Co vlastně obsahoval onen tajemný poklad templářů? O tom existuje několik teorií, které se jedna od druhé někdy i zásadně liší. Sesbírány dohromady nabízejí pozoruhodné mnoţství různých, často zcela nečekaných vysvětlení. Hlava Bafometa Kdyţ byli templáři podrobeni ve Francii soudnímu řízení, jedno z obvinění znělo ţe uctívali jakéhosi démona zvaného Bafomet. Sami také shodně vypovídali, ţe byli vedeni k uctívání několika hlav. Kdyţ se tato tvrzení dala dohromady, vyšlo, ţe templáři si učinili středobodem svých tajemných rituálů hlavu Bafometa. Mohla tedy být pokladem templářů tato podivná hlava? Pokud ano, čí hlava to byla? Mezi výčtem pravděpodobných kandidátů vynikají především dva - mohlo se jednat o hlavu Jana Křtitele (uříznutou podle slavné pověsti na


přání Salome) nebo dokonce samotného Jeţíše. Existují i pověsti o tom, ţe tato tajemná hlava díky jakémusi tajemnému umění černé magie mluvila a uměla věštit. Relikvie templářů Poklad templářů mohl sestávat (zcela nebo částečně) z dalších křesťanských relikvií. Jako moţnosti se nabízejí: třísky ze Svatého kříţe, Kopí osudu (kterým byl podle Janova evangelia probodnut Jeţíšův bok při ukřiţování), Archa úmluvy a Turínské plátno (tvář na něm "zobrazená" se podle některých údajů připisuje Jacquesovi de Molay, velmistrovi templářského řádu). Neméně ţhavým kandidátem je také Svatý Grál, a to hned ze dvou pádných důvodů - jako posvátná/kouzelná nádoba a jako symbol pokrevní linie Jeţíše Krista. Další verzí je, ţe templáři vlastnili "pravou" či prostě jinou Bibli, která byla v rozporu s tou na níţ lpěla církev; jejich Bible moţná ukazovala nový pohled na historii lidstva, a její zveřejnění by proto zcela zlikvidovalo oficiální katolickou verzi. Tato teorie částečně odpovídá příběhu popsanému ve svitcích od Mrtvého moře (viz str. 98) a podporovanému například Šifrou Mistra Leonarda o tom, ţe Jeţíš Kristus byl ţenat a měl potomky. Tajné znalosti Templářům se vţdy přisuzovalo dědictví prastaré tradice esoterické moudrosti, předávané od obyvatel Atlantidy například stavitelům egyptských pyramid a Šalomounova chrámu. Součástí tohoto vědění byla nejen tajemství budování monumentálních staveb, ale také tajemné mystické, gnostické a další ne-křesťanské praktiky, z nichţ nejznámější byly iniciační rituály zahrnující plivání na Svatý kříţ, parodování mše svaté a údajně také popření Jeţíše Krista. Co se stalo pak? Jak a co vlastně templáři získali, to je jen začátek záhad kolem nich. Jejich příběh pokračuje dál, a i zde se nabízí několik různých verzí, z nichţ kaţdá uvádí jiné místo, kde poklad templářů nakonec skončil. Skotská verze Skotsko je často zmiňováno jako pravděpodobné místo přistání početné templářské flotily. Začátkem 14. století bylo Skotsko uprostřed silných sporů s papeţem a nakonec bylo exkomunikováno, takţe templáři mohli být na jeho území z dosahu vlivu papeţské autority a po několika letech mučení a soudů kterým byly vystaveni na evropském kontinentě dostali šanci uniknout této perzekuci. Navíc se o vládcích Skotska vědělo, ţe jsou templářům přátelsky nakloněni, a to dokonce do té míry, ţe templáři bojovali spolu s vojskem Roberta Bruce (Roberta I. Skotského) proti Angličanům v bitvě u Bannockburnu v roce 1314. Záhada Rosslynské kaple O Rosslynské kapli jsme se jiţ zmiňovali v kapitole věnované Svatému Grálu. Podle některých alternativních historiků je však její pravý význam v tom, ţe je jakýmsi templářským kryptogramem. Byla postavena v letech 1440-1480 Williamem Sinclairem z rodiny Sinclairů, hrabat z Orknejí a pánů skotského kraje Rosslyn mezi Edinburghem a


Glasgowem. Rodina Sinclairů ve 13. století pravděpodobně patřila k významným členům řádu templářů, a William Sinclair byl údajným zakladatelem svobodného zednářství ve Skotsku, čímţ spojil templáře s jejich pravděpodobnými následovníky - svobodnými zednáři. Mnoho současných zednářských a rádobyzednářských skupin se hlásí k templářskému původu. Sinclairova Rosslynská kaple je příkladem vyuţití tajemství templářské architektury a navíc je plná zednářských symbolů. Říká se, ţe je kopií Šalomounova chrámu, proto prý zůstala záměrně nedokončena, aby vypadala jako zřícenina originálu. Slavný Sloup učedníků (Prentice pillar) zdobený četnými vrytými ornamenty uprostřed kaple je pokládán za vhodný úkryt templářské kořisti. Také se říká, ţe na pozemcích kaple, zřejmě do tajných krypt pod ní, bylo zahrabáno několik velkých truhel. Americká verze V Rosslynské kapli se objevují některé motivy americké flory, které byly prokazatelně vyryty ještě před Kolumbovými výpravami. Tento fakt odpovídá legendě o Henrym Sinclairovi, potomkovi stavitele kaple a údajném templářovi, který údajně podnikl několik tajných plaveb přes Atlantik; moţná při nich vyuţil tajných znalostí z templářského pokladu, například navigačních údajů od obyvatel Atlantidy, zaznamenaných na svitcích objevených pod Šalomounovým chrámem. Důvodem těchto výprav mohla být snaha ukrýt na druhém břehu Atlantiku poklad templářů, aby byl bezpečně z dosahu chamtivých evropských katolíků. Rennes-le-Chateau Neţ se hledači pokladu templářů a Svatého Grálu zaměřili na Rosslynskou kapli, byla středem jejich pozornosti vesnice Rennes-le Chateau leţící v jiţní Francii v kraji Languedoc, kde kdysi sídlila nám jiţ známá sekta katarů. Zejména postava tajemného kněze Bérengera Sauniéra vzrušovala lovce pokladů téměř po celé minulé století. Bérenger Sauniére byl hlavním knězem chudé farnosti Rennes v letech 1889-1905. Většinu (svého) ţivota strávil neznámo kde a téměř v chudobě, alespoň jak praví dochované záznamy o jeho oficiálních příjmech. V 90. letech 19. století však začal Sauniére utrácet přímo rozhazovačně značné částky: nejprve nechal opravit svůj kostel, kteráţto oprava zahrnovala také několik bizarních přestaveb, například umístění sochy démona nad vstupní dveře, a později si sám pro sebe nechal postavit luxusní vilu. V kosmopolitní Paříţi se stýkal s bohatými a slavnými lidmi, okultisty a lidmi z polosvěta, a ve svém sídle pořádal okázalé večírky. Kdyţ zemřel, čítal jeho majetek údajně několik milionů franků. Původ Sauniérova bohatství je přisuzován tajemnému svitku, který tento kněz objevil v jednom ze sloupů svého kostela. Údaje ze svitku dosud prostého kněze dovedly k nedaleko ukrytému pokladu, který moţná byl ztraceným pokladem katarů/templářů. Sauniére, vybavený znalostmi a mocí kterou mu tajemný nález přinesl, byl schopen získat si vlivné přátele a stát se ohromně bohatým. Kdyţ v roce 1917 zemřel, tajemství pokladu zmizelo ze světa spolu s ním. Moţná, ţe stále ještě spočívá kdesi pod zemí v Rennes nebo v blízkém okolí. Vyberte si! Z dosud uvedených údajů vyplývá, ţe tajemný poklad templářů je dnes ukryt či zahrabán v nebo kolem Rosslynské kaple ve Skotsku, kdesi v Severní Americe (nabízí se Jáma pokladů


na Ostrově dubů, viz str. 145), nebo v okolí vesnice Rennes-le-Chateau v jiţní Francii. Kromě toho připadají v úvahu ještě všechna místa v Evropě, kde měli templáři svá velitelství. Mnohá z nich byla napojena na bludiště podzemních chodeb a komor, především ta leţící na území Skotska a Anglie, kde templáři často úspěšně vzdorovali tvrdé perzekuci. Jako domeček z karet Různé verze příběhu pokladu templářů jsou pro čtenáře velmi vzrušující, ale pravda je, ţe jsou jedna jako druhá postaveny téměř výhradně na nepodloţených spekulacích, prostých nepřesnostech a jasných smyšlenkách. Téměř kaţdý jejich aspekt můţe být zpochybněn, jen je těţké vědět, kde začít. Objevili nebo zdědili templáři skutečně něco výjimečného? Navzdory četným teoriím a legendám není ţádný jednoznačný důkaz, který by to potvrzoval. Třemi hlavními zdroji údajného pokladu mohly být převorství sionské, Chrámová hora a sekta katarů. Všechny ostatní teorie jsou postaveny na nejistých nebo přímo neexistujících základech. Duchovním otcem historie převorství sionského je francouzský usvědčený podfukář a fantasta Pierre Plantard. Ten po II. světové válce přišel s vymyšlenou teorií francouzské historie, podle které byl on sám příbuzný s merovejskou královskou větví, tedy vzdáleným potomkem samotného Jeţíše Krista. Potom si vymyslel tajnou společnost spojenou s pravděpodobnými mystickými a zlověstnými předchozími událostmi, zvanou převorství sionské, a její řady doplnil o několik nových členů za jejich pseudonáboţenské aktivity nebo nejasných aţ nechutných představitelů národně royalistického politického směru. Dokonce propašoval zfalšované dokumenty do francouzských národních archivů v Národní knihovně. Kdyţ později vědci odhalili nedůvěryhodnost této teorie a dokázali, ţe si ji Plantard sám vymyslel. Ačkoliv on sám se pak stal člověkem mimo zákon, kterému bylo nařízeno přestat páchat další podvody, mezitím bylo uţ převorství sionské a jeho udrţování pokrevní linie Kristovy pevně zakořeněné v lidových představách. Dalším prvkem Plantardem vymyšleného příběhu bylo spojení převorství s templáři. Na tomto místě je třeba zdůraznit, ţe skutečný sionský řád, který opravdu po krátkou dobu existoval, neměl s Plantardovou teorií nic společného. Byl to mnišský řád ustanovený kolem opatství na hoře Sion ve Svaté zemi, který zanikl po vítězství Saracénů na konci 13. století. Jedním z nejpopulárnějších prvků legendy o templářích je, ţe zakládající členové řádu prováděli jakési vykopávky pod Chrámovou horou. Ve skutečnosti však neexistuje jediný, byť útrţkovitý důkaz (například dochovaný dobový záznam) o tom, ţe by templáři prováděli jakékoliv vykopávky, kromě stavebních prací při nichţ museli hloubit základy pro své stavby na Chrámové hoře. Pokud jde o tunely a podzemní chodby v nitru Chrámové hory, opět chybí jakýkoliv důkaz, ţe by je templáři budovali nebo se o ně vůbec nějak zajímali. Historik Kevin McClure svou vskutku detektivní metodou práce zjistil pravý původ mnohých mýtů o templářských vykopávkách, jeho závěry ovšem nejsou pro příznivce výše uvedených teorií nijak povzbudivé. McClure zkoumal pravdivost tvrzení pocházejících od mnohých alternativních historiků a shrnutých v knize o templářích jejímţ autorem byl Guy Delaforge. Tento muţ později zaloţil Řád slunečního chrámu (jakousi obdobu svobodných zednářů), který byl údajným pokračovatelem templářské tradice (včetně tajemných znalostí) a mimo


jiné měl prý na svědomí vraţdy více neţ 70 lidí. Delaforgeova kniha v níţ autor popisuje templářské vykopávky je podle McClurea čirou fantazií a ani se nepokouší se udávat zdroje svých informací. Naopak sama byla očividně pouţívána jako pramen několika dalšími spisovateli věnujícími se tématice templářů. Tvrzení o templářských vykopávkách na Chrámové hoře bylo a je často podporováno argumentem, ţe devět zakládajících rytířů řádu bylo příliš málo na to, aby mohli plnit své původní poslání, totiţ ochraňovat poutníky směřující do Svaté země, a ţe proto museli mít ještě další, moţná důleţitější úkoly. Tento argument ztrácí svou pádnost vzhledem k tomu, ţe kaţdý rytíř mohl mít kolem sebe druţinu ozbrojenců, coţ by z původních devíti templářů činilo významnější bojovou sílu neţ se původně předpokládalo. Kromě toho jejich původním úkolem bylo jen doprovázet poutníky z Jeruzaléma k řece Jordán, na coţ vojenské síly nebylo třeba. Ani hypotéza spojující poklad templářů s katary není příliš důvěryhodná. Opět chybí jakýkoliv důkaz potvrzující ţe kataři kdy vlastnili nějaký tajný poklad. Za argument nelze povaţovat ani příběh o útěku z hradu Montségur, který zřejmě není ničím víc neţ romantickou fikcí. Ani spojení templářů s katary nebylo nikdy spolehlivě prokázáno - kromě toho ţe obě společnosti existovaly současně a ţe v oblasti obývané katary se nacházely templářské pevnosti - ty však byly rozesety po celé Francii. Mnozí autoři kladou zvýšený důraz na podobnost náboţenských praktik obou společností - ty však byly často přeceňovány. Templáři byli zboţnými křesťany a mnohé z kacířství jim přisuzovaného lze připsat na vrub ţalobců snaţících se při pozdějších soudech templářský řád co nejvíc očernit. Fakta o templářích Prudký vzrůst bohatství a moci templářů byl pochopitelně nápadný, ale nedal se vysvětlit přirozeně? Moţná byly templáři jen ve správný čas na správném místě. Katolická encyklopedie (Catholic Encyklopaedia) uvádí: "Za prudký vzestup své popularity vděčí řád té okolnosti, ţe se v něm sloučily dvě velké, uznávané hodnoty středověku, a sice náboţenský zápal a válečnická zdatnost". Také bylo v té době obvyklé poskytovat dobročinné dary spíše institucím neţ soukromým osobám, takţe templáři jakoţto instituce byli ve výhodě. Existoval vůbec poklad templářů? Další běţný všeobecně mylná domněnka o templářích je, ţe byli velmi bohatí kdyţ byli zakázáni, a ţe záhadně zmizeli. To je čirý mýtus. Ve skutečnosti byli templáři v době svého zákazu téměř na mizině, a to z několika různých důvodů, od inflace aţ po změnu ekonomiky po celé Evropě. Většina majetku řádu byla nemovitostech, a sami templáři potřebovali ze svého majetku získat jakýmkoliv způsobem včetně půjček prostředky na financování svých extrémně nákladných dobrodruţství na Blízkém východě. Koncem 13. století byli templáři spolu s ostatními křiţáky vyhnáni ze Svaté země, s čímţ nevyhnutelně souvisela ztráta prestiţe a tím pádem i darů. Existují poměrně přesvědčivé důkazy, ţe templáři v roce 1307 museli úporně bojovat o náklady na pouhé udrţování svých velitelství a ţe mnoho členů řádu ţilo v chudobě. Templářská flotila


Také slavná templářská flotila se ukázala být z velké části mýtem. Ačkoliv se templáři se díky svým neustálým cestám z Evropy do Svaté země a zpět značně angaţovali v námořní dopravě a obchodu, zdá se, ţe nevlastnili více neţ hrstku lodí. V roce 1312 jejich velký rival, rytířský řád Hospitaller, který se vysloveně zaměřoval na námořní operace, vlastnil pouhé čtyři válečné lodě, proto je nepravděpodobné, ţe by jich templáři měli výrazně více. Existuje jen málo záznamů udávajících počet lodí, které kdy templáři měli, ale většina z nich se shoduje, ţe jich současně nevlastnili víc neţ dvě. Pokud na něco potřebovali další lodě, najímali si je. Také je třeba zdůraznit, ţe všechny templářské lodě byly galéry, které byly naprosto nevhodné pro daleké objevitelské výpravy, připisované templářům některými historiky. Neslavný konec O templářích a jejich osudu panuje dodnes mnohem víc mylných představ. Příčinou jejich zániku byla zřejmě především jejich vlastní slabost, mnohem spíše neţ strach okolí z jejich síly a vlivu. Templáři se stali zranitelnými kvůli finančním problémům a ztrátě prestiţe, čehoţ vyuţili jejich nepřátelé. Zde je třeba podotknout, ţe ač ve Francii byli templáři vskutku úporně pronásledováni a mnoho jich bylo popraveno za údajné kacířství, ve většině evropských zemí nebyli povaţováni za zločince a proto také nebyli vystaveni ţádné perzekuci. Papeţ Klement VII. se zpočátku pokusil pronásledování templářů zastavit, ale (král) Filip Sličný se velmi snaţil, aby jméno templářského řádu ve Francii očernil pomluvami a vymáháním přiznání mučením (které bylo v té době legálním prostředkem získávání důkazů), aţ byl nakonec donucen celý řád rozpustit, coţ není to samé jako ho zcela zničit. Část templářského majetku byla rozdělena mezi jiné řády, včetně několika následnických řádů v Portugalsku a Španělsku, kolem kterých jiţ nebylo nic tajného ani tajemného. To spolu s faktem ţe majetku bylo prokazatelně velmi málo na to, aby stačil všem podílníkům, svědčí pro argument ţe Filip Sličný lačnící po templářské kořisti nakonec opravdu skončil s prázdnýma rukama. Vlastnili templáři opravdu tajné znalosti nebo relikvie? Neexistuje ţádný důkaz, ţe by templáři vlastnili nějaké velké tajemství. Zprávy o (jejich) podivných rituálech které daly podnět k mnohým podezřením a legendám o tomto řádu pocházely většinou od vyšetřovatelů krále Filipa Sličného, byly silně přehnány a šířeny dál jako součást kampaně která měla templáře co nejvíce očernit. Takzvaný Bafomet, jejich démon či modla, bylo zřejmě slovo pouţívané k označení mohamedánů, s nimiţ měli templáři operující ve Svaté zemi četné styky. Údajné uctívání hlav mohlo být špatnou interpretací vlastnictví několika relikvií, například hlav dvou mučednic, zejména Svaté Eufémie, která byla ovšem dobře známá a v ţádném případě tajená. Tajemné znalosti které měli templáři ovládat a posléze předat svobodným zednářům jsou čirou spekulací. Také spojení mezi templáři a zednáři je víceméně vymyšlené - jde o nápad několika zednářských skupin a spisovatelů z 18. století a později jako pokus zajistit sami sobě zajímavější původ. Jak souvisí s templáři Rosslynská kaple? Ani pro toto spojení neexistují ţádné důkazy, alespoň podle Evelyn Lordové, autorky knihy The Knights Templar in Britain (Templářští rytíři v Británii). Rosslynská kapla byla


postavena více neţ sto let poté co byl templářský řád rozpuštěn. Údajná vazba templářů na Skotsko je značně nejasná. V rozporu s legendou není důkaz o tom, ţe by templáři kdy bojovali po boku Roberta Bruce, naopak je známo, ţe měli obecně dobré vztahy s anglickými králi, tedy Robertovými protivníky. Není pravda ani to, ţe rod Sinclairů byl s templáři v přátelském vztahu, jsou totiţ záznamy, jak před soudem v roce 1309 vypovídali Sinclairové proti nim. Je moţné, ţe některý za zakladatelů rodu Sinclairů byl příslušníkem řádu templářů, to však byl případ mnohých šlechticů v dané době. Samotná Rosslynská kaple je téměř určitě kopií nedaleké glasgowské chórové kaple, která byla pro stavitele určitě vhodnější předlohou neţ Šalomounův chrám podle templářské verze. Kaple zůstala pravděpodobně nedokončená kvůli nedostatku peněz, coţ bylo v případě soukromých kaplí obvyklé. Rosslynská kaple také mohla těţko mít nějaké vazby ke svobodným zednářům, sdruţení které bylo zaloţeno o několik set let později. Také údajné spojení mezi stavitelem kaple Williamem Sinclairem a skotskými svobodnými zednáři jsou se vší pravděpodobností pouhou fikcí zaloţenou na pozdějších spekulacích, jako ostatně mnohé z historie svobodných zednářů. Neexistuje ţádný důkaz svědčící o přítomnosti jakéhokoliv pokladu zahrabaného nebo jinak ukrytého v Rosslynské kapli nebo jejím okolí. A kromě několika dopisů jejichţ pravost je velmi pochybná nelze ničím podepřít ani pověsti o tom, jak se dávní členové rodu Sinclairů plavili napříč Atlantikem. Je opravdu něco záhadného v Rennes-le-Chateau? Stejně jako Plantardovo fiktivní převorství sionské, většina záhad kolem Rennes-le Chateau má kořeny v mystifikaci vzniklé ve Francii v 50. letech 20. století. V té době podnikatel Noël Corbu koupil a Sauniérův starý dům a otevřel v něm restauraci, přesvědčen ţe tajemné mystérium bude lákat zákazníky. Ve skutečnosti však ţádná z oblíbených záhad není opravdu záhadná. Sauniér náhle nevysvětlitelně zbohatl díky své strategii prodeje odpustků, neboť svým farníkům sliboval, ţe po zaplacení patřičného obnosu stráví hříšník kratší dobu v očistci. Takový přístup byl z hlediska katolické církve nezákonný a Sauniére byl ve skutečnosti pro soustavné zneuţívání církevní moci suspendován a nakonec definitivně propuštěn. Kaţdopádně nezemřel jako bohatý muţ. Naopak - podstatnou část podzimu svého ţivota proţil téměř v chudobě při zoufalém nedostatku peněz. Podivuhodná vylepšení které nechal provést při opravě svého kostela byla mnohem spíše neţ jakousi tajemnou symbolikou výrazem jeho radikálního royalistického a protireţimního postoje. Dutý sloup v němţ údajně měly být ukryté tajemné pergameny a který je návštěvníkům kostela dodnes ukazován je téměř určitě naprostým podvodem a nikdy nebyl součástí kostela. Neexistuje ţádný důkaz, ţe by v okolí kostela byl někdy zakopán nebo nalezen jakýkoliv poklad. Spekulace kolem templářů Lţi a podvody pánů Plantarda a Corbu a jejich opakování a rozpracovávání dalšími autory aţ do současné doby vyústily v další a další spekulace, které dosáhly svého vrcholu v díle Dana Browna. Je pravdou, ţe kolem templářů stále zůstává mnoho nezodpovězených otázek týkajících se nejrůznějších záhad. Je moţné, ţe templáři si osvojili přijali některé nekonvenční přístupy ke křesťanství v důsledku svého pobytu na Blízkém východě. O katarech je známo velmi málo kromě tragických událostí kolem jejich brutálního vyhlazení. Rosslynská kaple je


skutečně výjimečná a krásná stavba, opravdu ozdobená tajemnými symboly. Ale způsob kterým pseudohistorikové nekriticky recyklují nejrůznější smyšlenky, spekulace a dezinformace znamená, ţe takzvané tajemství templářů je jako sněhová koule valící se ze svahu stále rychleji a nabalující na sebe víc a víc hmoty, ale uprostřed které není nic víc neţ rozměklý sníh.

Montezumův poklad Španělští konkvistadoři dobývající v 16. století Nový svět byli touhou po pokladech přímo posedlí. Od vyhlazených nebo porobených středo- a jihoamerických Indiánů sice získali neuvěřitelné bohatství, ale to stále neuspokojovalo jejich fantastické představy. Jejich touha po zlatě byla neukojitelná, zatmívala jim rozum a lákala je stále vpřed jako voláni sirén, které nebylo moţné utišit. Konkvistadoři v Jiţní Americe byli přesvědčeni o existenci pohádkového Eldoráda (viz str. 47). Jejich druhové v Mexiku se zase upnuli k představě, ţe Aztékové před nimi kdesi ukryli obrovský poklad. Legenda o Montezumově pokladu byla na světě. Čí je to poklad? Nejznámější verze legendy o aztéckém pokladu praví, ţe aztécký vládce Montezuma II. shromáţdil své obrovské bohatství a nechal ho odnést kamsi na sever, aby se nedostalo do rukou španělských dobyvatelů. Poklad byl ukryt nebo zahrabán v jeskyni nebo na nějakém podobném místě, kde zůstal dodnes a čeká, aţ na něj narazí šikovný hledač pokladů nebo náhodou nějaký šťastlivec a stane se tak objevitelem zřejmě největšího pokladu všech dob. Většina této pověsti je zřejmě nepravdivá. Za prvé - pravé jméno náčelníka Montezumy bylo Moctezuma (nebo chcete-li ještě přesněji, ale pro nás téměř nevyslovitelně Motecuhzoma) coţ v aztéckém jazyce nahuatl znamená "ten kdo se stal vládcem díky svému hněvu". "Montezuma" je pošpanělštělá verze jeho správného jména. Za druhé - existují velmi podstatné rozdíly v údajích o tom, co bylo Aztéky vlastně ukryto (nebo ztraceno) a kde. Příběh o Montezumově pokladu má několik verzí, a podle většiny z nich tajemný poklad Montezumovi nikdy nepatřil. Návrat krále Montezuma II. byl vládce čili tlatoani Aztéků 17 let, kdyţ se k němu v roce 1519 donesly první zprávy o divných cizincích pronikajících do jeho říše. Z několika různých důvodů od věštby po shodu s aztéckými mýty si Montezuma vůdce Španělů Hernana Cortése ztotoţnil s bohem Quetzalcoatlem. Tento bůh a v aztécké mytologii velký hrdina podle pověsti kdysi dávno odešel na východ a slíbil, ţe se jednoho dne vrátí a bude ţádat vše, co mu po právu náleţí, tedy štědré dávky, posvátné předměty, části výzdoby chrámů a podobné cennosti, které Aztékové nahromadili z výsledků své práce a kořisti z dobyvatelských výprav. Podle španělských kronikářů zaznamenávajících průběh konkvisty pozval Montezuma Cortése do hlavního města Tenochtitlánu (na místě dnešního Mexico City), prokazoval mu úctu, zahrnul ho dary a nabídl mu, ţe mu odkáţe veškeré aztécké bohatství. Florentinský kodex, který podle aztéckých záznamů sepsal španělský mnich Bernardino de Sahagún a jeţ je povaţován za jeden z nejvýznamnějších pramenů informací o dějinách konkvisty, uvádí, ţe


aztécký císař řekl Cortésovi: "Můj pane … země, do které jsi přišel. Přišel jsi do svého města, a teď tady sedíš na svém místě, na svém trůnu. Byl tu připraven pro tebe, udrţován těmi, kdo uţ odešli, tvými zástupci … pojď do své země, pojď a odpočívej: ujmi se vlastnictví svých královských domů …" Jestliţe je tento zápis pravdivý, pak je velmi nepravděpodobné, ţe by tentýţ Montezuma ve stejné době nechal odnést svůj poklad do bezpečné skrýše kdesi v horách na severu. Kromě toho je téţ známo, ţe i kdyţ aztécký vládce povaţoval Cortése za vrátivšího se boha Quetzalcoatla, nebyl jeho návštěvou nijak nadšen a pokusil se Španěly svést stranou, aby nedorazili do hlavního města. Vyslal jim vstříc posly s dary, vyslance a ještě další dary, ale tím vším jen stimuloval jejich chamtivost. Moţná byla jeho medová slova pronesená ke Cortésovi jen lstí, která mu měla pomoci získat čas potřebný na uklizení pokladu do bezpečí později Španělé určitě Aztéky podezírali z takové přetvářky. V legendě o pokladu Aztéků se objevuje řada neověřitelných a pravděpodobně zcela smyšlených podrobností, například ţe Montezuma odeslal poklad pryč s tisícovkou elitních válečníků, kteří ho donesli aţ na území dnešních Spojených států. To je argument pro pátrání po pokladech na území od Kalifornie po Texas (viz str. 136), ale najít jakýkoliv důkaz podporující tyto legendy není jiţ moţné. Noc utrpení Brzy poté co španělské vojsko vstoupilo do Tenochtitlánu začal Cortés jednat z pozice síly: uvěznil Montezumu, do chrámů nechal nanosit křesťanské artefakty a neustále se sháněl po pokladu. Mezi Aztéky zavládla chmurná nálada a věci se začaly ubírat pro Španěly neţádoucím směrem. Cortés byl donucen opustit hlavní město, aby čelil jinému španělskému vojsku, které se právě formovalo na pobřeţí; bylo vysláno dalším konkvistadorem Cortésovým rivalem - a mělo Cortése zajmout. Kdyţ byl Cortés pryč, jeden z jeho důstojníků, poručík Pedro Alvarado, nechal zmasakrovat stovky nebo moţná tisíce zástupců aztécké šlechty, kteří se pokusili zorganizovat protišpanělské povstání. Cortés se vrátil zpět právě včas, aby se (k němu) mohl přidat. Jak šly další dny, situace Španělů shromáţděných v Montezumově paláci obklopeném tisíci rozzlobených Aztéků - vypadala čím dál beznadějnější. Město Tenochtitlán bylo postaveno v baţinách při březích jezera Texcoco. Četné ostrůvky byly pospojovány četnými hrázemi a mosty, z nichţ mnohé byly zničeny obléhajícím davem. Španělům začalo docházet jídlo a byli odříznuti od zdroje pitné vody. 1. července 1520 byl Montezuma vyslán ven ze svého paláce, aby uklidnil své lidi, ale uvítal ho déšť kamenů, které mu způsobily nejedno zranění, kterým podle španělských záznamů nakonec podlehl. Mnozí historikové však pokládají za pravděpodobnější, ţe Cortés došel k názoru, ţe jeho prominentní vězeň mu jiţ nemůţe být ničím uţitečný a prostě ho zabil. Zpráva o Montezumově smrti Aztéky ještě více rozohnila, a tak se Španělé rozhodli pokusit se ještě té noci o útěk. Kdyţ si kaţdý nabral tolik kořisti, kolik mohl unést, pokusili se konkvistadoři utéci po jedné z hrází. Byli však zpozorováni a v mţiku ze všech stran obklopeni kánoemi obsazenými Aztéky. Rozpoutal se krutý boj, v němţ se Španělé zoufale snaţili prodrat se pryč a uniknout. Mnozí odhodili svůj náklad do vody, aby byli lehčí, ale nebylo jim to mnoho platné. Někteří byli umačkáni, jiní uvláčeni, další prostě spadli do vody a klesli ke dnu jako kameny díky


nákladu zlata, které vláčeli s sebou. Noc, během které přišlo o ţivot asi tisíc Španělů (a mnohem více Indiánů), vešla do dějin pod jménem Noche Triste - Noc utrpení. Podle některých zdrojů se Montezumovým pokladem rozumí zlato, které Španělé ztratili v boji v jezeře Texcoco. Chamtiví konkvistadoři zachvácení zlatou horečkou nahromadili celkem ohromné mnoţství drahokamů a zlata. Ačkoliv většina zlata byla zřejmě původně v podobě aztéckých náboţenských artefaktů, Španělé je přetavili v klínovité pruty. Kolik takových prutů skončilo na dně jezera Texcoco vedle těl tisíců Španělů a Indiánů není známo, ale jisté je, ţe dnes je jen velmi malá šance na jejich objevení. Po skončení konkvisty dal Cortés jezero odvodnit, a na jeho místě dnes stojí Mexico City, jedno z největších měst světa. V minulosti bylo podniknuto několik pokusů poklad z bývalého dna jezera vyzvednout, a lidé ţijící na tom místě sní dodnes o tom, ţe ho jednou najdou. Podle článku v časopise Mexico desconociodo vyšlém v březnu 1981 objevili dělníci hloubící základy pro banku Bank of Mexico zlatý kotouč z aztécké lodi, který byl výslovně popsán jako "první objevený kus z Montezumova pokladu". Kromě sporadických objevů jednotlivých předmětů jako byl tento však nebylo nikdy objeveno nic většího, čemu by se dalo říkat poklad. Cuauhtémocův poklad Po útěku Španělů bylo aztécké hlavní město zachváceno epidemií neštovic, které sem přinesli bílí cizinci. Montezumovi následovníci rychle zemřeli a vlády se proto chopil jeho synovec Cuauhtémoc. Podle některých verzí legendy o aztéckém pokladu to byl právě on, kdo odnesl poklad Aztéků - který byl sebrán Španělům - daleko do bezpečí pro případ, ţe by se běloši vrátili. To se také stalo - Cortés vystrojil mohutnou armádu sloţenou z indiánských spojenců a malé flotily lodí a udeřil na aztécké hlavní město. Obléhání Tenochtitlánu začalo v květnu 1521 a trvalo 80 dnů. Město vyčerpané neštovicemi, suchem a krvavými boji padlo 13. srpna. Mnoho Aztéků z města uprchlo a Cuauhtémoc byl uvězněn. Španělé byli přesvědčeni, ţe Aztékové před nimi někam ukryli svůj poklad. Není ovšem zcela jasné, zda oním pokladem mysleli bohatství které Aztékové odvezli před jejich poslední návštěvou, nebo jen to zlato o které přišli během útěku o Noci utrpení. Cortés podněcovaný svými netrpělivými muţi nechal Cuauhtémoca a jeho zástupce mučit. Namočil jim nohy do oleje a pak jim je strčil nad oheň. Podle jedné zprávy nesl Cuauhtémoc toto utrpení velmi statečně a vytýkal svému druhovi jeho úpění slovy "Ty si snad myslíš, ţe mě se tahle lázeň líbí?" Všechno co se Španělům z mučených Aztéků podařilo dostat bylo, ţe raději naházeli své zlato do jezera, neţ by padlo do rukou Španělům. To by svědčilo pro verzi aztéckého pokladu jako zlata ztraceného během Noci utrpení. Stejně jako Mexičané dlouho po něm nechal Cortés prohledat dno jezera nejlepšími potápěči, jaké dokázal sehnat. Jejich činnost sledoval svým bdělým zrakem, ale vše co dokázali nalézt byl předmět popisovaný jako "zlaté slunce" pravděpodobně kulatý aztécký kalendář, překvapivě shodný s tím, který byl objeven při hloubení základů Bank of Mexico o čtyři a půl století později. Poklad z Río Medio Další teorie o osudu pokladu Aztéků říká, ţe jde o kořist, kterou se Španělům podařilo shromáţdit, ale ztratila se během cesty lodě zpět do Španělska. Plavby přes Atlantik byly


tehdy velmi riskantním podnikáním a Karibská oblast je dodnes proslulá svými hurikány, proto ztroskotání nebylo ničím neobvyklým. Podle různých dochovaných zpráv se ale zdá, ţe sám Cortés nevěřil, ţe našel celý Montezumův poklad, proto tato verze nevypadá příliš pravděpodobně. Ještě spornější je další hypotéza, ţe aztécký poklad byl objeven aţ před 30 lety, aby byl vzápětí znovu ztracen nebo ukraden. V srpnu 1976 bylo několik zlatých předmětů vyzdviţeno z mořského dna u mexického pobřeţí u vesnice Rio Medio, poblíţ města Veracruz. Jednalo se o pozoruhodně obsaţný nález sestávající z několika aztéckých zlatých artefaktů, mnoha zlatých prutů, pravděpodobně přetavených Španěly do snáze transportovatelné podoby kořisti, a mnoha kusů šperků. Nález byl okamţitě spojován se ztraceným pokladem aztéckého císaře Montezumy. Podle jednoho vysvětlení ho nashromáţdil kastilský dobrodruh a námořní kapitán Diego de Figueroa, o němţ se ví, ţe zahynul v bouři právě poblíţ Rio Medio v roce 1528. Jak se poklad dostal ze dna jezera Texcoco nebo odkudkoliv jinud kde měl být ukryt na Figueroovu loď není nijak vysvětleno. Nalezený poklad byl v roce 1976 odeslán do Bank of Mexico v Mexico City (moţná do její pobočky ve Veracruz), ale tam uţ nedorazil. Pátrání novinářů k němuţ došlo aţ v roce 1982, tedy 6 let poté, naráţelo všude jen na hradbu mlčení. Muzea a univerzity angaţované v tomto případu se zaměřily na banku, která však striktně popřela, ţe by kdy takové předměty přijala. Kaţdopádně o tom nikde nebyla ani zmínka. Ztratil se tedy poklad z trezoru v bance, z některého muzea nebo univerzity, nebo - coţ je pravděpodobnější - byl státu ukraden a ilegálně rozprodán soukromým sběratelům? Zlato v horách? Mnozí američtí hledači pokladů věří raději první verzi legendy - tedy ţe poklad Aztéků byl převezen do bezpečného úkrytu kdesi na severu aztéckého území. Místní legendy opírající se o minimální nebo ţádné konkrétní důkazy umisťují Montezumův poklad na několik desítek míst v Arizoně, Kalifornii, Coloradu, Novém Mexiku, Texasu a především Utahu. Montezumovo jméno nesou mnohé místní krajinné útvary, například Montezuma´s Castle v Arizoně ruiny puebla Sinaguan. Jedna z nejvytrvalejších fám uvádí místo poblíţ města Kanab v jihozápadním Utahu poblíţ hranice s Arizonou, a sice buď v jeskyni v okolních horách nebo ve vodách některého z blízkých tří jezer (Three Lakes). Kolem těchto dvou míst vzniklo několik -většinou silně za vlasy přitaţených - historek o ztracených pokladech a jejich hledačích. Vyloţeně fantastické příběhy Na jihozápadě Severní Ameriky se pro hledače pokladů najde mnoho slibných míst - jeskyně, stará indiánská sídla a místa s tajemnými nápisy s značkami vyrytými do kamenů (petroglyfy). Právě fotografie takových rytin v okolí města Kanab inspirovaly prospektora Freddieho Crystala k důkladné prohlídce Johnsnova kaňonu v roce 1914. Kdyţ se vrátil do města s vyprávěním, jak našel jeskyni plnou pytlů s pokladem, rozpoutala se menší zlatá horečka. V roce 1924 uţ byla většina obyvatel města přestěhována do provizorních příbytků při ústí kaňonu a všichni se horečně věnovali pátrání po pokladu. Není třeba dodávat, ţe nic nenašli.


Později se do hledání aztéckého zlata pustil známý lovec pokladů zvaný Grandt Child. Inspirován jinými petroglyfy se zaměřil na jezero severně od města Kanab. Podle (jednoho) článku Maxe Bertoly, spisovatele a sběratele lidových tradic a pověstí v jiţním Utahu, bylo jedno ze tří jezer označeno aztéckým symbolem pro poklad. Proto Grandt Child pojal podezření, ţe Aztékové sestrojili jakousi důmyslnou podvodní past, aby svůj poklad ochránili. V roce 1989 Childovi přátelé potápěči podnikli několik pokusů prozkoumat tunel, který prý pod vodou objevili a který podle skenovacího zařízení končil rozšířenou komorou. Tvrdili však, ţe byli zadrţeni záhadnými, nadpřirozenými zásahy včetně tahání a škrcení neviditelnýma rukama. Závěr Z uvedených informací si můţete udělat závěr jaký chcete. Místní turistické ukazatele a informační tabule podobné věci milují, neboť záhady působí jako spolehlivý tahák na turisty, a hledači pokladů na internetových fórech diskutují, stále dokola opakují a různě vyšperkovávají jiţ existující pověsti a fámy. Jak je však zřejmé z předcházejících textů, hypotéza o Montezumově pokladu ukrytém kdesi na jihu USA (případně kdekoliv jinde) stojí na velmi vratkých základech. Neexistuje ani důkaz o tom, ţe Aztékové vůbec vlastnili nějaký tajný poklad, který by pak mohli někam ukrývat. Nejpravděpodobnější scénář je, ţe Španělům se při jejich prvním pobytu v Tenochtitlánu a v následujících letech podařilo shromáţdit většinu aztéckého zlata. Některé cennosti vrţené do vody jezera Texcoco a pak uţ nikdy nebyly oficiálně nalezeny, ale většina z nich byla pravděpodobně tajně vyhrabána a ukradena Indiány a Španěly poté co jezero bylo odvodněno. Více aztéckého zlata zřejmě skončilo na dně moře ve vracích španělských galeon, ale i z toho byla zřejmě podstatná část vyzdviţena a poté ukradena. Líbivá představa ţe kdesi na území Utahu, Arizony nebo Nového Mexika je dosud jeskyně plná pytlů s aztéckým zlatem a drahokamy je ze všech moţností pravděpodobná zdaleka, zdaleka nejméně.

Poklad kapitána Kidda Myšlenka na zakopaný poklad je pro většinu z nás neodlučitelně spjata s romantickým obrazem pirátů, obávaných námořních lupičů. Všeobecně idealizované představy o pirátech, které jsou zpravidla na hony vzdálené skutečnosti, vycházejí z ohromného úspěchu románu Roberta Louise Stevensona Ostrov pokladů, který byl i několikrát zfilmován. Tento dobrodruţný příběh vštípil čtenářům a divákům několik údajných pirátských tradic, například ţe místo s ukrytým pokladem se na mapě označuje písmenem "X". Jedním z mála pirátů který podle dochovaných záznamů skutečně někam ukryl nějaký poklad je William Kidd, korzár který se stal pirátem koncem 17. století. Příběh "kapitána Kidda" inspiroval hledače pokladů po více neţ 300 let a stal se základem mnohých místních legend, podle nichţ je nějaké pirátské zlato ukryto téměř v kaţdém koutě a kaţdé díře na a poblíţ pobřeţí dnešního státu New York, nemluvě o vzdálenějších destinacích. Nechali se všichni hledači pokladu kapitána Kidda ošálit vypravěči a spisovateli líbivých romantických pohádek, nebo pátrají po skutečné skrýši plné zlata, které jen čeká, aţ ho někdo objeví?


Skutečný příběh kapitána Williama Kidda William Kidd se narodil ve Skotsku. Koncem 17. století byl zkušeným a uznávaným námořníkem, obchodníkem a korzárem, který se usadil v kolonii New York. Námořní obchod se tou dobou rychle rozvíjel, z Nového světa a Dálného východu do Evropy a zpět se stále přepravovalo ohromné mnoţství zboţí a majetku. Korzárství, druh legalizovaného pirátství kdy kapitán měl loď v soukromém vlastnictví a byl vybaven listinou opravňující jej k zajímání a plenění lodí nepřátelských národů, bylo velmi výnosným druhem podnikání. Stále větším problémem se však stávalo skutečné pirátství - příbuzné odvětví "podnikání", lišící se tím, ţe lodě ani jejich posádky nerespektovaly ţádné hranice ani pravidla. Piráti prostě vyrabovali kaţdou loď, kterou se jim podařilo chytit. Za této situace se William Kidd rozhodl dát se do sluţeb Anglie coby korzár a vyplout na dobře vyzbrojené korzárské lodi, která měla křiţovala Indickým oceánem, chytat piráty, konfiskovat jim jejich kořist a kromě toho získávat jakoukoliv další "legální" kořist z nepřátelských lodí (coţ pro anglické korzáry znamenalo především lodě francouzské, respektive plující pod francouzskou vlajkou). Kidd získal podporu mnohých anglických významných osobností, říkalo se ţe včetně samotného krále Williama, a do těchto smělých plánů investoval většinu svého majetku. Smolná plavba V roce 1695 vyplula z londýnského přístavu Adventure Galley, skvělá válečná loď s 34 děly. Její štěstí však vypršelo téměř okamţitě. Loď byla zastavena anglickým královským námořnictvem a značná část její pečlivě vybrané a čestné posádky byla donucena vstoupit do sluţeb oficiálního námořnictva. Přístav New York, který byl další Kiddovou zastávkou, byl tou dobou oblíbeným pirátským doupětem, a tak muţe z posádky odvedené k anglickému námořnictvu nahradili různí kriminálníci, bývalí piráti a podobné problematické existence. V září roku 1696 Kidd se svou smíšenou posádkou tvořenou čestnými chlapy i zločinci konečně vyplul do Indie, ale jen se dostal do vod Indického oceánu, postihlo ho další neštěstí v podobě cholery, které padla za oběť třetina posádky. A také se ukázalo, ţe Adventure Galley je špatně postavená a ţe do ní zatéká. Za hranicí zákona Kiddovo křiţování Indickým oceánem během něhoţ měl chytat piráty suţující lodě kolem Madagaskaru a zajišťovat bezpečnou plavbu lodím plujícím do a z Rudého moře nedopadalo nijak dobře. Kidd získal jen málo kořisti kterou mohl zkonfiskovat, a jeho posádka se bouřila, kdyţ nechával projet jednu bohatě naloţenou obchodní loď za druhou. Jednou Kidd pohádal s lodním dělostřelcem o kořisti, která jim takto unikla, a udeřil ho přitom vědrem tak, ţe muţ za několik dnů zemřel. 30. ledna 1698 Kidd zřejmě konečně získal bohatou kořist, kdyţ zajal obchodní loď Quedagh Merchant naloţenou drahocennými látkami, stříbrem a zlatem. Kořisti bylo dost na to, aby se Kidd i všichni jeho muţi stali boháči, ale opět tu byla otázka legitimity kořisti - ačkoliv loď plula s francouzským pověřením, vezla náklad z Indie a jejím kapitánem byl Angličan. Tou dobou byla Kiddova reputace jiţ váţně otřesena. Kdyţ se plavil přes Atlantik, dostal se do sporu s velitelem anglické královské flotily, který odeslal do Anglie varovné hlášení o Kiddových pirátských praktikách. Navíc Kiddovi tou dobou jiţ dávno vypršela lhůta kterou


měl anglickými úřady vyměřenu ke svému pochybnému podnikání a svými pozdějšími kousky si vyslouţil ještě horší pověst. V Londýně se mezitím změnilo politické klima a strana, do níţ patřili Kiddovi zastánci, upadla v nemilost. Nikdo z vlivných muţů Anglie si dále nemohl dovolit zastávat se Kiddových nekalých praktik - a tak byl Kidd oficiálně prohlášen za piráta. Cesta domů Poté co se Kidd stal pirátem se většina jeho posádky vzbouřila a zběhla. Sám Kidd opustil jiţ vyslouţilou Adventure Galley a vydal se zpět přes Atlantik na lodi Quedagh Merchant. Kdyţ na jaře roku 1699 doplul do Karibiku a zjistil, k jaké změně došlo ohledně jeho postavení, rozhodl se vrátit se do Nové Anglie, obhájit se a vyuţít zbytků svého vlivu spolu se značným bohatstvím, jímţ nyní disponoval, aby zachránil, co se dá. Většinu cenného nákladu tedy rozprodal a utrţené peníze a zbývající kořist naloţil na novou loď, na které doplul do Ameriky. Neţ se zkontaktoval s úřady strávil nějaký čas záleţitostmi odpovídajícími jeho naturelu. Pravděpodobně navštívil několik míst podél pobřeţí Nové Anglie, zejména Gardiners Island u mysu Long Islandu, kde údajně zahrabal jakýsi poklad do skrýše, kterou označil mohylou z kamenů. Při komunikaci s guvernérem státu Massachusetts, kterou vedl přes zplnomocněného prostředníka, Kidd tvrdil, ţe vlastní "zboţí do hodnoty 30 000 liber". To bylo příliš mnoho, aby to Kidd mohl mít při sobě, proto se věřilo, ţe se v té době většiny své bohaté kořisti se předtím jiţ zbavil - nejspíš ji někde zakopal. Smutný Kiddův konec Kidd, přesvědčený ţe je svým bohatstvím a vlastnictvím dokumentů dosvědčujících ţe kořist kterou nabyl v Indickém oceánu byla získána legálně dostatečně chráněn, se vydal bostonskému guvernérovi Richardu Cooteovi, hraběti z Bellomont. Proti němu ale stály síly ještě mocnější. Guvernér Kiddovy dokumenty zabavil a samotného Kidda uvrhl do ţelez a poslal do Londýna. Dokumenty které měly klíčový význam pro Kiddovu obhajobu se tenkrát záhadně ztratily a znovu se objevily aţ po několika stovkách let, prostě zaloţené mezi dalšími guvernérovými papíry. Kidd, bez ztracených dokumentů neschopný se účinně hájit a konfrontovan�� s bývalými členy své posádky, byl odsouzen k smrti. Z cely vězení Newgate napsal zoufalý dopis předsedovi parlamentu, v němţ slibuje zavést vybranou delegaci na místo v Indii či jihovýchodní Asii, kde "ukryl zboţí a peníze v ceně sta tisíc liber". Dopis nepomohl a Kidd byl 23. května 1701 oběšen. Jeho konec byl vskutku nezáviděníhodný - při prvním pokusu lano prasklo a odsouzenec (Kidd) musel být pověšen znovu, načeţ bylo jeho tělo potřeno dehtem a zavěšeno nad Temţi v ţelezné kleci pro výstrahu všem. Počítání kořisti A co Kiddův poklad? Jak velký byl, a co se s ním stalo? První na řadě byla skrýš na ostrově Gardiners Island, ale tu vybrala parta muţů pod vedením guvernéra Bellomonta krátce po Kiddově zatčení. Hodnota kořisti z této skrýše činila zhruba 20 000 liber (dnes by to odhadem bylo přes 2 miliony liber nebo 3,8 milionu dolarů). Kidd prostřednictvím svého právního zástupce uváděl majetek v hodnotě 30 000 liber, z čehoţ lze soudit, ţe 10 000 liber nebylo objeveno. Kidd však mohl značnou část peněz utratit či rozdat a navíc Bellomont získal


seznam zboţí, který si sám Kidd přivezl do Ameriky, a ten téměř přesně odpovídal věcem nalezeným ve skrýši. Znamená to tedy, ţe uţ nikde ţádný další Kiddův poklad nemůţe být? V Kiddově dopisu britskému parlamentu se píše o pokladu v hodnotě 100 000 liber, a v Nové Anglii se šuškalo, ţe Kidd vlastnil jmění dokonce ještě třikrát aţ čtyřikrát větší. Máme tyto sumy povaţovat za poslední pokus o taktický manévr, kterého se dopustil zoufalý muţ odsouzený k smrti, a ničím nepodloţené spekulace roznašečů klepů? Objevil Bellomont opravdu celou Kiddovu kořist? Zločiny na mořích Většina informací o Kiddově počínání v Indickém oceánu pochází z jeho vlastních výpovědí, v nichţ pochopitelně sám sebe staví do příznivého světla. Pokud se jim (mu) dá věřit, nikdy se dobrovolně a vědomě nedal na pirátství, a bral a zabavoval jen kořist, na kterou měl legitimní nárok, i kdyţ tato legitimita byla samozřejmě sporná. Navíc mnohokrát nevyuţil příleţitosti napadnout lodě obchodníků z Indie, neboť tušil, ţe by to vyvolalo napětí mezi ním a posádkou, které by mohlo vést ke vzpouře. To samozřejmě nemusel být celý příběh. Kidd nejspíš nebyl ani tak nevinným, jak sám o sobě tvrdil, ani krveţíznivým pirátem jak se o něm později říkalo. Víme například, ţe 15. srpna 1697 Kidd ohroţoval chráněný konvoj britských obchodních lodí a stáhl se zpět teprve tehdy, kdyţ dostal výstrahu od jejich ozbrojeného doprovodu. Moţná Kidd ať uţ ponoukán násilnickou posádkou nebo puzen vlastní zločineckou povahou, napadal jen lodě převáţející pašovaný nebo jinak utajený náklad, který nebyl nikde zaznamenán. I kdyby Kidd zajal jen tu loď o které to víme stoprocentně - Quedagh Merchant s nesmírně cenným nákladem - a k ní ještě jednu, vezoucí menší náklad, nemohl by se vrátit do Ameriky s celou kořistí. Mohl mít tajné skrýše kdekoliv v Indickém oceánu nebo v Karibiku, kde by kořist ukryl, a teprve potom odplul do Nové Anglie. Stejně dobře mohl před guvernérem Bellomontem zatajit skutečný rozsah svého bohatství a část ho ukrýt mimo oznámenou skrýš na ostrově Gardiners Island. I poměrně malé mnoţství Kiddových starých peněz, drahokamů nebo šperků by dnes mělo značnou cenu. Honba za Kiddovým zlatem Čistě rozumové úvahy vedly tisíce lidí po celá staletí k hledání legendárního pokladu kapitána Kidda v kdejaké díře na a při pobřeţí mezi New Jersey a Connecticutem. S kapitánem Kiddem je tu spojeno neuvěřitelné mnoţství míst, kde se můţe skrývat část jeho kořisti. To je dáno částečně tím, ţe hned o několika místech v této oblasti se tvrdí, ţe právě tam Kidd vystoupil na pevninu, aby se vzdal guvernérovi, a ţe námořní lodě zde často kotvily u pobřeţí, aby doplnily zásoby pitné vody a jídla. Ţhavými kandidáty v tomto ohledu jsou: Gardiners Island, Block Island, Charles Island a Thimble Islands - v průlivu mezi Long Island(em) a pevninou; několik míst v zálivu Raritan Bay v New Jersey; místa kolem ústí Connecticut River jako Clarkův ostrov (někdy zvaný Kiddův ostrov); místa v údolí řeky Hudson. Na některých z těchto míst (například na dnes jiţ zaniklém ostrůvku Money Island v zálivu Raritan Bay) se našlo několik starých mincí, avšak vzhledem k pohybu lodí, námořníků,


obchodníků a osadníků v celé této části světa není důvod domnívat se, ţe by tyto mince měly nějakou souvislost právě s kapitánem Kiddem. Záhadné mapy Zdání skutečnosti přidaly legendě o pokladu kapitána Kidda ve 20. a 30. letech minulého století objevy čtyř map s údajně vyznačenými místy ukrytého pokladu. Tyto mapy se našly schovány v nábytku, který kdysi údajně patřil Williamu Kiddovi, a kam je ukryl buď on sám nebo členové jeho rodiny. Guy a Robert Palmerovi byli Angličané, bratři, kteří spravovali pirátské muzeum a byli nadšenými sběrateli všech dobových předmětů jakkoliv souvisejících s piráty. Jeden z jejich pravidelných dodavatelů, obchodník se staroţitnostmi Artur HillCutler, jim prodal mimo jiné Kiddovu lodní truhlu a psací stůl, které údajně cestovaly s Kiddem na jeho poslední plavbě přes Atlantik do Anglie (ačkoliv jejich původ nebyl jasný). Ještě pozoruhodnější bylo, ţe v tajných dvojitých dnech a dutých lištách objevili spoustu útrţků pergamenu s mapami znázorňujícími zřejmě všechny tentýţ ostrov. Bratři Palmerové nechali mapy prohlédnout expertům z britského muzea, kteří je prohlásili za pravé, ale byly v tak špatném stavu, ţe se s nimi nedalo nijak zacházet. Proto byly mapy ofotografovány a z těchto fotografií se pak obkreslováním pořizovaly kopie, které byly pečlivě a neúnavně studovány několika generacemi hledačů pokladů, ale nikdy nikoho nikam nedovedly. Všeobecné přesvědčení o těchto mapách je, ţe se jedná o prostou mystifikaci. Artur HillCutler nebyl nikdy povaţován za velkého poctivce, a není nijak těţké si představit, ţe kdyţ znal posedlost bratrů Palmerových pro pirátské artefakty, navrtal do nábytku tajné skrýše, ukryl do nich zfalšované mapy a vše pak draze prodal důvěřivým bratrům. Údajné mapy s vyznačením skrýše s pokladem jsou příliš dobré na to, aby byly pravé, a navíc obsahují sloţité značky a podezřele slibnou legendu jako "Pašerákova zátoka", "Vraky" a "Ţelvy". Chybí jen lebka se zkříţenými hnáty. Takové je mínění Britské knihovny dnes: Peter Barber, kurátor oddělení map, prohlásil "Kiddovy" mapy za falešné. S tím nesouhlasí hledač pokladů Paul Hawkins, který zdůrazňuje, ţe pokud originální mapy kamsi zmizely a zůstaly jen kopie, pak zkoumání jejich autenticity musí být pozastaveno. Hawkins dále tvrdí, ţe se mu podařilo rozluštit tajemné značky na mapě a lokalizovat ostrov s pokladem, který se má nacházet kdesi v Indickém oceánu. Závěr Zatím není známo, ţe by někdo někdy našel alespoň jeden z tuctů Kiddových údajně zahrabaných pokladů. Je nepravděpodobné, ţe by se to ještě podařilo, protoţe guvernér Bellomont nejspíš opravdu tehdy sebral všechno, co se dalo. Tehdy byl vyhrabán jediný Kiddův poklad, který prokazatelně existoval. Zbytek jsou pověsti, spekulace, domněnky a hypotézy coby důsledek bujné představivosti hledačů pokladů, kteří se chytají jakéhokoliv stébla naděje. Kiddův odkaz ţije (dál), koneckonců právě jeho příběh zřejmě poslouţil jako inspirace pro Ostrov pokladů. Tento příběh stejně jako mnoho podobných do mysli většiny lidí navţdy zasel romantickou představu o zahrabaných pirátských pokladech, s níţ se tak neradi loučíme.


Jáma pokladů na Ostrově dubů Je jedno tajuplné místo, které spojuje několik příběhů uvedených v této knize, od Svatého Grálu přes templářské rytíře aţ po kapitána Kidda a ztracená díla Shakespearova. Ve všech těchto legendách se objevuje otázka, co leţí na dně proslulé Jámy pokladů na Ostrově dubů. Příběh Ostrova dubů Ostrov dubů (Oak Island) je nevelký, stromy zarostlý ostrov v zálivu Mahone Bay při pobřeţí Nového Skotska v Kanadě. Od poloviny 19. století kolují historky o jámě na jakémsi ostrově, v níţ se zřejmě skrývá obrovský poklad. Během posledních dvou staletí byly vynaloţeny obrovské sumy peněz a všemoţného úsilí, aby tajemný poklad byl z jámy vyzdviţen. Mimo jiné stály tyto snahy nejméně šest lidských ţivotů. Povzbuzující objev Tajemný příběh Jámy pokladů (Money Pit) na Ostrově dubů rozpoutaly články v novinách v polovině 19. století. Lišily se v detailech, ale v hlavních rysech příběhu se shodovaly. V roce 1795 mladý muţ jménem Daniel McGinnis, který Ostrov dubů prozkoumával, objevil u mohutného stromu mírnou prohlubeň, nad níţ podle některých verzí, visela z větve kladka. McGinnis si dal obojí dohromady, sehnal dva kamarády a společně začali kutat dál v prohlubni, která se ukázala být jámou vyplněnou volně nasypanou zemí. Několik metrů pod povrchem narazili na dlaţdice, a 3 m pod nimi na plošinu z dubových trámů či klád. Záhada mnoha vrstev Přesvědčeni ţe jáma je dílem lidských rukou a s vidinou zahrabaného pirátského pokladu který se měl nacházet někde na pobřeţí Nové Anglie/Newfoundlandu - před očima začali tři přátelé shánět další pomoc. Trvalo jim to nějakou chvíli, ale v roce 1803 (nebo 1810 podle jiných pramenů) utvořili obchodní společnost se strategickým partnerem a vrátili se k jámě, aby pokračovali v kopání. Odkryli několik vrstev jílu, dřevěného uhlí, zvláštního materiálu určeného později jako kokosové vlákno a několik dalších plošin dubových trámů. V jámě nebo poblíţ ní se neustále objevovaly podivné značky. V hloubce 24 m se hledači domnívali objevit truhlu, ale kdyţ se následujícího dne vrátili, našli jámu zatopenou a nemohli vodu z ní odvést. Následující pokusy, jakkoliv pečlivě naplánované a vyuţívající nejmodernější soudobé techniky, naráţely na ty samé problémy. Další důkazy potvrzující ţe jámy byla vyhloubena lidskýma rukama byly následovány různými neštěstími, při nichţ se některá stěna jámy zbortila nebo byla celá jáma opětovně zatopena. Vrtné sondy které měly získávat vzorky údajně jednou získaly několik článků zlatého řetízku, ale pokračování prací zabránilo další zatopení. Několik paralelních jam vyhloubených poblíţ první jámy - teď uţ oficiálně nazývané Jáma pokladů (Money pit) - s úmyslem ji odvodnit bylo zatopeno vodou rovněţ. Při výbuchu parního kotle přišel jeden muţ o ţivot. V jednom okamţiku se hledači domnívali, ţe narazili na dno jámy, ale to se vzápětí zbortilo, objevila se další díra vedoucí kamsi do nitra země a jáma byla znovu zatopena. Předpokládalo se, ţe budovatelé Jámy pokladů ji vybavili důmyslným kanálovým systémem, aby voda


přitékající z nedaleké Smithovy jeskyně (Smith´s Cove) překazila jakýkoliv pokus proniknout k tajemnému pokladu a zajistila tak jeho věčnou nedosaţitelnost. Také ve 20. století dorazily k tajemné Jámě na Ostrově dubů četné výpravy, z nichţ některých se zúčastnily i slavné osobnosti, například Franklin D. Roosevelt (který strávil na ostrově několik dnů a pomáhal s výkopovými pracemi) a John Wayne. Jeden muţ zahynul v roce 1897 při zřícení zdviţe a čtyři v roce 1965 na otravu plynem. V 60. letech minulého století byla postavena hráz a silnice, po které se na ostrov mohl dostat bagr a vybagrovat celou oblast kolem první Jámy, ačkoliv její původní místo bylo uţ tehdy téměř nepoznatelné a provrtané mezi stovkami dalších šachet a tunelů, ţe pokleslo. Záchytné body Kromě malého mnoţství zlata byly v Jámě pokladů nalezeny i další zajímavé předměty: útrţky pergamenů, staré nástroje a - coţ je moţná nejzajímavější - kamenná tabulka popsaná kódovanou zprávou, vyhrabaná na začátku 19. století. Ačkoliv se tato tabulka ztratila, pak byla objevena a v roce 1919 ztracena znovu, záznam tajemných znaků byl zveřejněn v roce 1970. Jednalo se jednoduchý kód, který, vyslovován trhaně, dával povzbudivou zprávu "čtyřicet stop dolů jsou zahrabány dva miliony liber". V roce 1971 byla dolů do jeskyně spuštěna videokamera, která přinesla rozmazané záběry čehosi, co bylo prohlašováno za useknutou ruku a truhlu. V tom okamţiku se klenba jeskyně zbortila. Poté výkopové práce ustaly a celý ostrov byl nabídnut na prodej. Od pirátského pokladu k mimozemské technologii Původní teorie o tom co by mohla skrývat Jáma pokladů byly tématicky omezeny. První zprávy hovořily jen o tom, ţe tam musí být pirátský poklad, přičemţ nejčastěji byl vzpomínán kapitán Kidd, který svůj poklad údajně ukryl u východního pobřeţí Severní Ameriky. Zmiňováni byli i další piráti, například Henry Morgan a Černovous. Dalšími moţnými budovateli Jámy pokladů byli španělští námořníci, kteří zde ukryli zlato z galony ztroskotané v bouři, nebo Britové, kteří sebrali či zkonfiskovali poklad Španělům, ale nechtěli svou kořist oficiálně přiznat. Piráti i Britové z královského námořnictva často zajíţděli do zálivu Mahone Bay, a Jáma pokladů se svými několika pravidelnými patry oddělenými dubovými trámy podle některých zpráv odpovídá zásadám britského vojenského stavitelství v 17. století. Spojení s templáři Jak pokračovaly výkopové práce a objevovala se celá konstrukce Jámy pokladů včetně pastí s vodou a bortícími se stěnami a stropy, dostával teorie o pirátech ukrývajících sem své poklady váţné trhliny. Celá stavba byla příliš komplikovaná na to, aby mohla být dílem několika muţů; musela tu být početná, dobře vybavená a organizovaná skupina disponující slušnými stavitelskými znalostmi. K nejpopulárnějším kandidátům splňujícím tato kritéria patří templářští rytíři. Podle historických legend templáři zdědili tajné učení od stavitelů Šalomounova chrámu a egyptských pyramid. Další legendy se vyprávěly o jejich ztracené flotile, námořnických znalostech a cestách přes Atlantik. Často se zdůrazňuje, ţe kdyţ Kolumbus doplul do Ameriky, měly jeho lodi na plachtách templářské kříţe.


Konkrétně Ostrov dubů je spojován s legendou o Henrym Sinclairovi, hraběti orknejském a potomkovi Sinclairů - stavitelů Rosslynské kaple, který se na Islandu seznámil se znalostmi Vikingů o Newfoundlandu. Zřejmě to byl on, kdo vybaven tajným navigačním uměním templářů koncem 14. století tajně doplul do Nového světa, aby tam uloţil poklad, který mu byl svěřen. Důkazem svědčícím pro toto tvrzení má být několik středověkých dopisů, údajně předkolumbovská rytina ve skále ve Westfordu (stát Massachusetts), která má zobrazovat rytíře, a často se objevující motiv templářského kříţe na náhrobcích prvních osadníků Nového Skotska. Podle této teorie neskrývá Jáma pokladů nic menšího neţ ztracený poklad templářů, coţ můţe být cokoliv - například Svatý Grál, Archa úmluvy, nebo mluvící hlava Jeţíšova (viz str. 120). Podobné teorie o předkolumbovských kontaktech Evropanů s americkou pevninou zdaleka nejsou jen neškodnými fantaziemi. Byly a jsou občas dosud přejímány různými nacistickými a jinými rasistickými ideologiemi o nadřazenosti bílé rasy jako podpora absurdní teorie, ţe Amerika byla původně osídlena lidmi nordického typu, coţ ospravedlňuje vyhlazování Indiánů a nahrává agresivním rasistickým programům. Další, ještě výstřednější teorie Dalšími národy které byly technicky i mentálně schopny vybudovat jámu pokladů mohli být Inkové, hledající bezpečné místo pro ukrytí svého zlata před španělskými konkvistadory, nebo Atlanťané, kteří do Jámy uloţili své tajné znalosti a technologie (které byly moţná mimozemského původu) po zničení svého tajemného kontinentu. Podle jednoho z nejzajímavějších vysvětlení skrývá Jáma pokladů soubor dokumentů potvrzujících, ţe skutečným autorem Shakespearových divadelních her byl Sir Francis Bacon. Tuto teorii razí především Dr. Orville Ward Owen, který tvrdí, ţe rozluštil Baconovu šifru udávající ţe tento alţbětinský filozof a spisovatel ukryl velké mnoţství cenných dokumentů v jakési podzemní skrýši. O Baconoci se někdy spekuluje, ţe mohl být nepřiznaným synem Sira Francise Drakea, který často jezdíval do obou Amerik, takţe na jedné ze svých cest klidně mohl blíţe poznat Ostrov dubů, který je spojován s Newfoundlandem právní mocí darovacího dekretu půdy který Drakeovi poskytl král Jakub I. Jáma pokladů se mu mohla hodit jako vhodná skrýš pro důkazy popírající Shakespearovo autorství slavných her. Moţná byl Francis Drake také členem nějaké tajné společnosti uchraňující tajemné znalosti templářů a tak mohl o Jámě pokladů vědět uţ dříve. Jáma jako "bouda" Mnohé z právě uvedených teorií selhávají z důvodů vyjmenovaných na jiných místech této knihy - například na tom, ţe nebylo nijak dokázáno, ţe by kapitán Kidd, templáři, Atlanťané nebo Inkové měli vůbec nějaký tajný poklad, který by potřebovali někam ukrývat. A pokud jde o samotnou Jámu pokladů, pak je prý téměř jisté, ţe se jedná o přírodní útvar a nikoliv po dílo lidských rukou. A téměř kaţdá součást legendy o Jámě pokladů je zpochybnitelná, od prvních zpráv o jejím objevení aţ po veškeré údajné důkazy. Přirozené jeskyně a jejich zřícení Nejpádnějším vysvětlením tajemství Jámy pokladů je, ţe se jedná o čistě přírodní útvar, který byl špatně pochopen a "přetvořen" opakovaným sugestivním převypravováním. Geologické


sloţení a podmínky v příslušné oblasti jsou příznivé vzniku podzemních jeskyní, skalních zlomů a prasklin. Kdyţ se některá jeskyně přirozeně zbortí, můţe na povrchu nebo hned pod ním vzniknout jáma, do které napadá zem a kameny. Jáma se postupně zaplňuje novou zemí, přičemţ do ní mohou napadat nebo být splaveny vodou i kmeny stromů a další velké kusy dřeva. Pak není těţké si představit, ţe všechno co zbude z původní jámy je mírná prohlubenina na zemském povrchu, taková, jakou objevil McGinnis, a ţe při hrabání hlouběji a hlouběji do země narazíme na vrstvu dřeva nahromaděnou během prudké povodně nebo vichřice kdysi v minulosti. Takový útvar pak můţe snadno vypadat jako dílo lidských rukou. Do Jámy pokladů mohly ústit mnohé, vzájemně různě pospojované úzké trhliny ve skále vedoucí aţ z moře, coţ by vysvětlovalo, proč tolikrát a tak náhle zaplavila Jámu pokladů i okolní průzkumné šachty voda při výkopových pracích, které systém děr puklin musely nutně narušit. Podobné procesy a geologické útvary jsou v zálivu Mahone Bay dobře známy a byly pozorovány i na samotném Ostrově dubů. Jeden z mála skutečně vědeckých průzkumů tohoto místa provedený Oceánografickým institutem Woods Hole v roce 1995 dospěl k závěru, ţe u vzniku Jámy pokladů stály se vší pravděpodobností jen přirozené síly. Velmi sporné "důkazy" Jestliţe tedy Jáma pokladů je čistě přirozeného (přírodního) původu, jak vysvětlit všechny další záhadné objevy? Většina z nich je nanejvýš problematická. Koncem 19. století představovalo veškeré důkazy o tajemství obsahu Jámy pokladů několik novinových článků neurčitého původu, napsaných dlouho po událostech, o kterých referovaly. Některé z nich jen opakovaly v různých obměnách jednu a tu samou informaci, a jiné se neshodují v základních "faktech". Sporná je například kladky visící z větve nad Jámou pokladů, která podle sugestivního líčení upozornila McGinnise na její přítomnost. Pokud byla jáma pokladů opravdu vyhloubena proto, aby se do ní mohlo něco ukrýt, proč by její budovatelé nechali na místě tak jasný důkaz? To samé platí pro tajemné značky objevené v Jámě nebo jejím blízkém okolí i pro kamennou tabulku s šifrovaným vzkazem. Tato tabulka je téţ značně podezřelá. Kromě toho ţe není prokázáno, ţe opravdu existovala, kódovaný záznam vyrytý do jejího povrchu je zřejmě výmyslem pocházejícím ze 70. let minulého století. Další předměty vytaţené z Jámy jsou nejspíš buď naaranţované ozdoby jejichţ smyslem mělo být stimulovat hledače k pokračování prací, nebo zbytky zanechané v Jámě během 200 let trvajících neodborných průzkumů. Také videonahrávka z roku 1971 je povaţována za podvrh, neboť neobsahuje ţádné měřítko a ţádné předměty na ní zachycené nejsou snímány podrobněji, takţe ona truhla a uťatá ruka jsou spíše zboţným přáním hledačů neţ skutečně existujícími věcmi. Co všechno se povídá Na celém původu mýtu o Ostrově dubů je cosi velmi podezřelého. Pro novináře píšící v 19. století nebylo problémem popisované události a příběhy přikrášlit nebo si je rovnou vymyslet, zvlášť kdyţ se jednalo o neškodné oţivení které mělo popisovanou historku učinit čtenářsky zajímavější. Zejména v Severní Americe byla silná tradice vypravěčských soutěţí, jejichţ účastníci se předháněli, kdo vymyslí nejzajímavější příběh. Tato tradice je spojena také s písemným líčením legendy o Ostrově dubů, které značně připomíná známý příběh E. A. Poea


The Gold Bug (Zlatý brouk či Zlatý skarabeus) z roku 1843, který byl poprvé otištěn právě v novinách. Poeův příběh vypráví o útrţku pergamenu, na němţ je neviditelným inkoustem napsána řada čísel, která jistého zvídavého a důvtipného mladého muţe přivede na stopu ukrytého pokladu kapitána Kidda. Aby mladý muţ objevil tajnou skrýš, musel najít určité místo přesně pod větví mohutného stromu a tam vykopat hlubokou jámu. Zrodila se tedy legenda o Ostrově dubů jako novinářská varianta Poeova Zlatého brouka, zřejmě obohacená o místní znalosti podzemních útvarů, a své definitivní podoby nabyla aţ přiţivována dalšími vyprávěními lačných hledačů pokladů, pro něţ často bývá přání otcem myšlenky? Jáma pokladů a svobodní zednáři S fascinující teorií přišel Joe Nickell v časopise Skeptical Inquirer (Skeptický tazatel): podle něho je legenda o Jámě pokladů dílem společnosti svobodných zednářů. K tomuto hnutí patřili mnozí z těch, kdo po desetiletí prováděli kolem na Ostrově dubů výkopové práce, a původní příběh má údajně mnoho společného se zednářskými pověstmi o hledání a objevování ztracených tajemných znalostí či artefaktů. Zejména nápadná je podobnost se zednářskou "tajnou komnatou" a obřadem zasvěcení. Například podle původní verze příběhu o Ostrově dubů objevili hledači při hloubení Jámy pokladů měkkou horninu, dřevěné uhlí a jíl ještě předtím, neţ se dostali k útvaru který pokládali za truhlu, a udeřili do této vrstvy sochorem, aby vyzkoušeli její sloţení. Nickell zdůrazňuje, ţe podle zednářské symboliky představují křída, dřevěné uhlí a jíl svobodu, vřelost a nadšení. Mezi legendou o Jámě pokladů a zednářskou symbolikou lze údajně najít ještě více souvislostí a podobností. Jestliţe původní legenda o Ostrově dubů byla opravdu jen vybájeným příběhem, mohla být napsána ve snaze zamíchat zednářskou symboliku do všeobecně líbivého příběhu, který se pak autorům tak trochu vymkl z rukou. Nickell jde ještě dál a tvrdí, ţe celá legenda o Ostrově dubů aţ do 30. let minulého století byla součástí propracované zednářské strategie. Pokud ano, za jakým účelem? Moţná je tady přeci jen jedno velké tajemství: třeba se zednáři tolik angaţovali proto, ţe jejich tajemné esoterické tradice a učení, sahající přes templáře aţ do starého Izraele, Egypta a ještě dál, je vedly k přesvědčení, ţe tam dole musí být zahrabáno něco výjimečného. Stejně jako je moţné, ţe na dně Jámy pokladů nebylo nikdy nic jiného kromě mořské vody, vápence a nesplněných snů.

Část 4. - tracení lidé Někteří lidé se stanou známými, ať v kladném nebo záporném smyslu, aţ po své smrti. Ještě méně je ale takových, kteří se stihli proslavit ještě za svého ţivota, ale k věčnému odpočinku se uloţili na neznámém místě nebo v neoznačeném hrobě. Právě takovým hrobům a hrobkám je věnována tato kapitola. Ačkoliv všichni lidé jimiţ se na následujících stránkách budeme zabývat nesporně patří mezi významné historické osobnosti, pátrání po nich se stává pátráním po jejich hrobech. Název této kapitoly by proto mohl také znít "Ztracené hroby", ale nezní tak, protoţe ne všechny zmiňované osobnosti měly tu moţnost dočkat se pohřbu, a proto dnes neleţí v ţádném určitém hrobě nebo hrobce.


Se ztracenými významnými lidmi je téměř spojeno jakési tajemno. Moţná proto, ţe ve většině kultur se udrţuje víra, ţe duch nebo duše člověka nedojde klidu, dokud tělo není správně pohřbeno; nebo proto, ţe osobní příběhy jsou stále (jaksi) nedokončené, jestliţe jim schází přesný popis konce ţivota dotyčného jedince a přesnější místo jeho posledního odpočinku. Pokud je konec něčího ţivota obestřen tajemstvím, vzniká přirozená snaha tuto mezeru v ţivotopise doplnit, jednak ve snaze dobrat se historické pravdy, a za druhé proto, abychom pomohli duši zemřelého konečně dojít klidu. V případě některých osobností popisovaných v této kapitole není pátrání po jejich hrobech rozhodně motivováno jen snahou doplňovat mezery v dějinách nebo pomáhat jejich duším. Velcí vládci jako Dţingischán nebo Boudicca byli velmi pravděpodobně pohřbeni se vší okázalostí a značným bohatstvím, takţe po jejich hrobech pasou také hledači pokladů. Objasnění konce větší ztracené skupiny lidí jako Cambyssovy armády nebo kolonie na ostrově Roanoke by bylo objevem nesmírně významným z hlediska archeologického, tedy pokladem sám o sobě. V kaţdém případě si ten, komu by se podařilo objevit místo posledního odpočinku kterékoliv z osobností zde zmiňované můţe být naprosto jist, ţe se dočká odměny v podobě zapsání vlastního jména do dějin historie a archeologie.

Ztracená armáda Cambyssova Cambysses II. byl vládcem Persie (v letech 530-522 př. n. l.) a následníkem Cyruse II. Velikého. Ctiţádostivý a touţící vyrovnat se svému otci v dobývání nových území a podřídit Persii všechny známé národy (= civilizace) světa podnikl Cambysses v roce 525 př. n. l. invazi do Egypta, kde porazil posledního "pravého" faraóna Psammeticha III. Dnes je však Cambysses nejčastěji zmiňován ne pro své dobyvatelské úspěchy, ale kvůli své ztracené armádě - vojenské síle o počtu 50 000 válečníků, vyslaných dobýt oázu jeţ byla střediskem jednoho maličkého království, která se ztratila v poušti a nadobro zmizela. Jediný člověk tuto událost nepřeţil a za dobu přes 2000 let se nenašla sebemenší stopa, která by ji pomohla objasnit. Přijít na kloub této záhadě a najít místo posledního odpočinku Cambyssovy armády se pokoušeli mnozí badatelé a dobrodruzi včetně hraběte László Almásyho, který byl předobrazem hlavního hrdiny knihy i filmu Anglický pacient, leč bez úspěchu. Hérodotos a Cambysses Nejstarší podobu příběhu o Cambyssově ztracené armádě přinesl řecký cestovatel a dějepisec Hérodotos, neohroţený muţ který procestoval celý Egypt pouhých 75 let po perské invazi. Hérodotos kráčel po Cambyssových stopách a zaznamenával místní příběhy a vyprávění o perských vetřelcích. Jeho nezaujatost je bohuţel sporná: Hérodotos sdílel všeobecnou antipatii Řeků vůči Peršanům a ve svých Dějinách (Histories apodeixis) Cambysse nelítostně hanobí líčí jej jako despotu, špatného člověka a mizerného vojevůdce. Hérodotos zpočátku líčí, jak Cambysses podnikl obtíţný přechod Sinajské pouště, přičemţ s Egypťany, na které jeho armáda narazila, nebojoval. Tato část příběhu je důleţitá v tom, ţe potvrzuje, ţe Peršané měli zkušenosti s cestováním pouští. Arabské kmeny si Peršané


najímali, aby jim po jejich trase hloubili studně a zakládali umělé oázy. Díky tomu mohla jeho armáda dorazit na místo bitvy v dobré kondici a přemoci Psammeticha. Později se Cambysses vydal do hlavních center egyptské kultury, aby byl prohlášen faraónem, ale, podle Hérodota, vyvinul jen slabé úsilí pro to, aby se něco dozvěděl o svých nových poddaných nebo jim dokonce sloţil poklonu. Hned se rozhodl vypravit vojenské taţení proti Etiopanům (na jih), Kartagincům (podél mořského pobřeţí na západ) a národu Amonovu obyvatelům oázy Siwa, nevelké úrodné oblasti hluboko vnitru Západní pouště, slavné kvůli věštírně v chrámu boha Amona (místní jméno Boha slunce Ra, který byl Řeky srovnáván s Diem). Kněţí z Amonova chrámu se těšili respektu egyptských vládců, kteří byli přesvědčeni, ţe k legalizaci své nadvlády musejí obdrţet "boţské" poţehnání. Alexandr Veliký který dobýval Egypt o 200 let později toto respektoval, ale Cambysses se zřejmě řídil jen vlastními pravidly a Siwany opovrhoval. Výprava na Siwu Cambysses vedl svou armádu proti proudu Nilu směrem na Etiopii, přičemţ se zastavil v Thébách, aby část vojáků v roce 524 př. n. l. poslal na Siwu. Podle III. knihy Hérodotových Dějin byla armáda o síle 50 000 muţů vyslána s cílem "podmanit si Amonův národ a vypálit Amonovu věštírnu". Armáda vedena průvodci se tedy vydala do pouště. Po sedmidenním pochodu na západ se dostala do místa zvaného Řeky "Ostrovy poţehnání", coţ byly oázy na místě a poblíţ dnešního města Al-Kharga. Poté uţ Cambyssovu armádu nikdo nespatřil. Samotní obyvatelé oázy Siwa údajně vylíčili Hérodotovi následující události zhruba takto: Takhle to říkají sami uctívači Amona: kdyţ Peršané přecházeli pískem od "Ostrovů poţehnání", aby na ně zaútočili, a byli zhruba v polovině cesty … kdyţ snídali, zvedl se náhle silný jiţní vítr a přišla bouře, která je pohřbila pod závějemi písku; tak zmizeli perští vojáci z povrchu zemského. To praví amonská pověst o tomto příběhu. Toto je všechno, co víme o ztracené Cambyssově armádě, coţ mnoho vědců vede k pochybnostem, zda se tato epizoda vůbec odehrála. Moţná si Hérodotos celý příběh vymyslel, aby Cambysse ještě více zesměšnil a potupil. Proč by perský vládce ztrácel čas bojem zrovna s obyvateli oázy Siwa? Proč by vysílal tak silnou armádu proti jedné osadě, kde mohlo ţít nanejvýš několik tisíc obyvatel? A proč by posílal svou armádu nebezpečnou cestou bez předchozí přípravy nebo výstrahy? Na některé z těchto otázek odpovídá, byť nepřímo, sám Hérodotos. Moţným motivem výpravy mohl být Cambyssův hněv namířený proti postavení kněţí z Amonova chrámu, kteří - sami nahněvaní nedostatkem úcty ze strany Peršanů - mohli po tehdejším světě posílat zprávy, ţe Cambyssovo panování nad Egyptem je nezákonné. Moţná ţe i předpovídali Cambyssovu smrt. Hérodotos líčí Cambysse jako popudlivého opilce, plného zášti a pomstychtivosti, kdykoliv schopného ztrestat kohokoliv smrtí. Podle všeho byl dost vyšinutý na to, aby odsoudil vlastní lidi k smrti vysláním na nedostatečnou připravené taţení. Podle alternativního vysvětlení měla být oáza Siwa jen jednou zastávkou na delší cestě, jejíţ cíle zřejmě leţely dále na západ. Od původního záměru zaútočit od moře na Kartágo Cambysses upustil, protoţe Féničané, kteří provozovali jeho námořnictvo, odmítli jít proti svým příbuzným rodům které kolonii v Kartágu zaloţily. Moţná se Cambysses proto rozhodl


přiblíţit se ke Kartágu po souši od východu. Tím by se dala vysvětlit neobyčejná vojenská síla vyslané armády. Pokud měl Hérodotos pravdu, potkal perskou armádu ţalostný konec. Území kterým procházela bylo pusté a plné proláklin s velkými i menšími kameny, větrem zformovaných pahorků, plání posetých solí a pískem, písečných moří a obrovských dun. Vojáci museli čelit pouštním větrům teplejším neţ 40 oC, které vanuly bez přestávky po celý den, silným pouštním bouřím zasypávajícím všechno, co byť jen na chvíli zůstane stát, a obejít se bez moţnosti doplnit zásobu vody. Není jasné, jak se uctívači Amona o osudu perské armády dozvěděli, kdyţ, jak Hérodotovi tvrdili, se do oázy Siwa nedostal jediný voják. Moţná se jen domýšleli, jaký konec Peršany s největší pravděpodobností potkal. Armáda v poušti Nehledě na tajemství obestírající celý příběh, smutný konec Cambyssovy armády uprostřed pouště by musel znamenat, ţe tam někde zůstalo obrovské mnoţství koster, brnění, zbraní, oblečení a dalších předmětů z doby slávy perské říše, které dodnes čekají na své objevení. Perská armáda sdruţovala muţe z různých částí tehdejšího světa. V místních podmínkách téměř absolutně suchý vzduch a vrstva písku, která měla všechno přikrýt, by pozůstatky Cambyssovy armády měly teoreticky zůstat zachovány v mimořádně dobrém stavu. Někde ve východní části Sahary tedy moţná čeká na své objevení jedinečný archeologický poklad. Obtíţná lokalizace Hérodotos uvádí jen několik málo informací pouţitelných k přesnějšímu určení místa, kde se Cambyssova armáda ztratila. Popisuje její cestu od oáz známých jako "Ostrovy poţehnání", na jejichţ místě se dnes rozkládá město Al-Kharga. Odsud se perští vojáci dali pravděpodobně obvyklou karavanní cestou do oázy Siwa, která vedla přes oázy Dakhla (několik set kilometrů směrem na západ) a poté Farafra (dalších několik set kilometrů na severozápad). Podle Hérodotových údajů to vypadá, ţe Peršané se dostali do Dakhly a moţná i do Farfary, a zmizeli aţ při pokusu urazit poslední úsek své cesty. I kdyţ se tímto (pokud uvěříme) okruh pátrání značně zmenšil, stále zůstává k prozkoumání obrovské území. Jestliţe se Peršané poblíţ Dakhly ztratili orientaci a pak se vydali špatným směrem, mohli skončit kdekoliv v Západní poušti. Západní poušť je jednou z nejnehostinnějších oblastí na světě, kde by si člověk přál pátrat po ztracených věcech. Její plocha pokrývá zhruba dvě třetiny rozlohy současného Egypta. Jedná se o území zabírající 680 000 čtverečních kilometrů, coţ odpovídá ploše Rakouska, Belgie, Dánska, Řecka, Nizozemska, Norska a Švýcarska dohromady. Přírodní podmínky zde jsou, jak jiţ byla řečeno, nesmírně drsné. Některé duny uprostřed písečných moří jsou nepřekonatelnou překáţkou i pro nejmodernější vozidla s pohonem čtyř kola a speciálním vybavením. Na většinu území je zakázán vstup kvůli bezpečnosti: miliony min které zde zbývají ještě z 2. světové války, blízkost hranic s Lybií, lokální politická nestabilita v souvislosti s těţbou ropy a terorismem. A vţdy je tu moţnost, ţe jakýkoliv objev můţe být záhy pohlcen věčně pohyblivým pískem, aby ho jiţ nikdo nikdy nespatřil. Tajemný hrabě Almásy


O rozluštění záhadného zmizení Cambyssovy armády snilo bezpočet dobrodruhů a cestovatelů. Zřejmě nejznámějším z nich bonviván, pilot a pouštní badatel rakouskomaďarského původy László Ede Almásy, jehoţ osud se stal předlohou pro knihu Anglický pacient a stejnojmenný film, v němţ hlavní postavu ztvárnil Ralph Fiennes. Almásy začal zkoumat poušť jako amatér, ale jeho zkušenosti s vyuţitím motorových vozidel a naprostá absence ohledu na vlastní bezpečnost mu zajistily značnou popularitu. Ve 30. letech 20. století se hrabě Almásy stal členem spolku převáţně britských šlechticůdůstojníků, kteří se zajímali o cestování pouští a její průzkum. Zpočátku se zaměřili na pátrání po tajemné "Oáze malých ptáků" jménem Zerzura, o níţ se zmiňovaly některé středověké texty. Almásy ohromil členy "Zerzura klubu", jak se sami nazvali, tím, ţe tuto ztracenou oázu objevil, avšak jeho pátrání po Cambyssově armádě bylo mnohem nebezpečnější a zdaleka ne tak úspěšné. Almásy byl nadšeným obdivovatelem Hérodota, a proto se v roce 1936 vydal po stopách armády perských dobyvatelů přesně tak, jak slavný řecký dějepisec uváděl. Jeho výpravu popsal Saul Kelly v knize The Lost Oasis: The Desert War and the Hunt for Zerzura (Ztracená oáza: Pouštní válka a pátrání po oáze Zerzura). Kelly líčí, jak Almásy na své předchozí výpravě objevil keramické střípky, které napovídaly, jak Peršané doufali přejít bezvodou poušť: mohli pouţít stejnou strategii jako při úspěšném přechodu přes Sinajskou poušť, tedy vyhloubit podél plánované trasy obrovské jámy pro amfory (nebo jiné nádoby) a zaplatit domorodcům, aby do nich nanosili vodu. Taková byla Almásyho teorie. Kdyţ se však hrabě v roce 1936 vydal z oázy Farfara do pouště, neobjevil skrýše s nádobami, ale řady mohyl, které popsal jako "velmi staré duté, kruhové pyramidy z kamenů vysoké jako dospělý muţ". Ty mohly Peršanům slouţit jako milníky vyznačující cestu hrůzostrašným mořem písku. Moţná je postavili zvědové, které Peršané najali v naději, ţe jim takto vyznačí cestu aţ do Siwy. Kelly dále líčí, jak se Almásyho skupina musela potýkat s problémy, které jí pomohly pochopit osud Cambyssovy armády. Cestu vpřed jim znemoţnily nepřekonatelné obrovské duny, a navíc se zvedl horký pouštní vítr zvaný chamsín, bičující vozidla nápory palčivého, aţ 44 oC teplého vzduchu. Všechna auta aţ na jedno havarovala, a lidé byli rádi, ţe si ve zbylých zachránili holý ţivot, kdyţ se jim podařilo uniknout z pouště koridorem mezi dvěma dunami a po čtyřech dnech dorazit do Siwy. Almásy hned naplánoval další výpravu, ale jeho plány přerušila válka a on uţ nikdy nedostal šanci je uskutečnit. Sporné objevy V poslední době se objevily mírně matoucí zprávy o objevech v Západní poušti, které vypadají, jako by byly pravé. Podle profesora Mosalama Shaltouta, předsedy střediska výzkumu pouští egyptské univerzity v Minufiya, italská expedice pátrající v roce 1996 v Západní poušti po stopách meteoritů narazila také na zajímavé archeologické nálezy v oáze El Bahrajn. Aly Bakarat, geolog který se výpravy účastnil, objevil ostří a jilec dýky, střepy keramiky, úlomky lidských kostí, pohřební mohyly, hroty šípů a stříbrný náramek, který byl podle fotografií zařazen do doby odpovídající rozkvětu perského království. V roce 2000 se rozšířily zprávy o objevech týmu geologů (údajně z univerzity Helwan v Káhiře) pátrajících po ropě, kteří ve stejné oblasti učinili podobné objevy - rozdrcené hroty šípů a lidské kosti.


V roce 2003 vedl další výpravu do téţe oblasti geolog Tom Bown, doprovázený archeoloţkou Gail MacKinnonovou a filmovým štábem. Měli jít po stopách objevů Aly Barakata, o nichţ tvrdili, ţe byly zatajeny egyptskými úřady. Bown tvrdil, ţe našel pozůstatky dávné výpravy na tom samém místě, poblíţ oázy El Bahrajn, na místě zvaném Wadi Mastour (Skryté údolí). Ve své zprávě zašel tak daleko, ţe popisoval, jak viděl tisíce lidských kostí jimiţ byla poušť poseta. Další expedice vypravená v roce 2005 tvrzení Barakata i Bowna váţně zpochybnila. Tým vypravený univerzitou v Toledu v Ohiu spolu s britskými a egyptskými společnostmi, se vypravil na místo poblíţ El Bahrajn. Našli velký hrnec o kterém se před nimi zmiňovali Barakat i Bown, ale určili ho jako římský, ale neobjevili ani stopu po pohřebištích, o nichţ se tvrdilo, ţe jsou tam v poušti běţné. Namísto polí posetých lidskými kostmi našli velké mnoţství zbytků zkamenělin mořských jeţovek, které mají typické kulovité schránky, snadno zaměnitelné za úlomky lidských kostí. Tím by se dala vysvětlit mylná tvrzení předchozích výprav. Dá se Hérodotovi věřit? Navzdory několika slibným tvrzením a nejasným objevům nebyla zatím Cambyssova ztracená armáda objevena, dokonce chybí i přesvědčivé důkazy, ţe vůbec existovala. Mohyly a keramické střepy objevené hrabětem Almásym stejně jako zbraně a kosti které údajně viděli Barakat a Bown moţná nebyly tím, za co byly svými objeviteli povaţovány. Mohlo se jednat o pozůstatky mnoha jiných výprav, které podnikaly úmornou cestu pouští - například po karavanách otroků putujících dodnes pouţívanou takzvanou Čtyřicetidenní cestou vedoucí Západní pouští přes Al-Khargu. Při zkoumání důvěryhodnosti celého příběhu se dostáváme aţ k Hérodotovi. Nutno říci, ţe Hérodotos nebyl ostatními antickými spisovateli povaţován právě za vzor serióznosti, a někteří dokonce tvrdili, ţe čestný titul "Otec historie" kterým ho (Hérodota) obdařil Cicero by měl spíše znít "Otec lţí". Jak jsme se zde jiţ zmínili, Hérodotos rozhodně byl proti Peršanům zaujatý a jeho popis Cambyssovy osobnosti odpovídá charakteristice postavy padoucha z pantomimické hry. Ve skutečnosti se podle jiných dochovaných egyptských pramenů zdá moţné, ţe mnoho skupin ve starém Egyptě perské vetřelce vítalo, a sám Cambysses podle některých nápisů ctil egyptské náboţenství a zvyky chvályhodným způsobem. To samozřejmě neznamená, ţe si Hérodotos celou historku o ztracené Cambyssově armádě vymyslel, nebo ţe by k ní byl přiveden klamnými prameny, ale přidává to další nejistotu k jiţ tak dost spletitému případu. Pokud se rozhodnete Hérodotovi uvěřit, můţete se po Cambyssových stopách vydat sami. Od roku 2004 organizuje cestovní agentura Aqua Sun Desert pouštní safari do Západní pouště na (nám jiţ známá) místa Dakhla, Farfara, Siwa a El Bahrajn, a má v programu přímo hledání stop po ztracené perské armádě. Podle zpráv ze současné doby mají tyto výpravy pokračovat ještě několik let. Manaţer agentury Aqua Sun Desert Hisham Nessim říká: "Jestliţe objevíme jakoukoliv stopu po ztracené Cambyssově armádě, bude to objev století".

Hrob královny Boudicci


Boudicca - coţ je vědci preferovaná verze známějšího jména Boadicea - je jednou z legendárních postav britské historie: archetyp ţeny-bojovnice, která podle všeho zosobňovala nezlomného ducha Británie, coţ vyjádřila svým heslem "Britové nikdy, nikdy nebudou otroky!" V letech 60-61 n. l. vedla svůj kmen Iceni a několik dalších spojených keltských kmenů v krvavém povstání proti okupačním římským vojskům, ale v rozhodující bitvě byla poraţena a zahynula. Místo jejího posledního odpočinku však nebylo nikdy nalezeno, a tak se o něm dodnes rojí spekulace od seriózních aţ po vyloţeně směšných. Povstání kmene Iceni Boudicca byla královnou Icenů, kmene britských Keltů ţijícího ve Východní Anglii na území kolem dnešního Norfolku. Její jméno pochází z keltského bouda, coţ znamená "vítězství", a v době ţelezné to byl ekvivalent jména Victoria, které se ujalo později, kdyţ viktoriáni zpopularizovali její legendu. Známější verze královnina jména "Boadicea" je pravděpodobně výsledkem špatného přepisu Tacita, římského historika jehoţ dílo je původním pramenem Boudiccina příběhu. Dalším zdrojem je Dio Cassius, o něco později ţijící řecko-římský dějepisec, který svou verzi příběhu zřejmě zaloţil z větší části na zápiscích Tacitových, k nimţ si přidal několik detailů. Po dobyvačném taţení Římanů Británií v roce 43 n. l. se v jejich rukou ocitla většina jihovýchodní Anglie, některá okrajová území byla ponechána pod správou místních kmenových vládců, coţ byl tehdy obvyklý postup. Další vývoj událostí zpravidla vypadal tak, ţe dotyční králové vládli svému území pod římským dohledem aţ do své smrti, před níţ zajistili poklidný převod moci a vládu nakonec předali Římu. Na území kmene Iceni byl takovým místním králem ustanoven Prasutagus, který měl manţelku Boudiccu. Odměnou za to ţe oficiálně uznal nadvládu Říma a římského císaře ustanovil spoludrţitelem svého království mu bylo povoleno ponechat si značnou sumu peněz pro vlastní potřebu. Kdyţ Prasutagus zemřel, zanechal své království a svůj lid ve sloţité situaci: římské právo neuznávalo dědictví po přeslici, a Prasutagus měl pouze dcery (i kdyţ Římané by jeho království nejspíše zabrali tak jako tak). Celé království bylo navíc silně zadluţené. Kdyţ správu království převzali Římané, Iceni rázem přišli o svou svobodu, kterou si do té doby ţárlivě střeţili. Jejich půda od teď patřila Římanům, kteří s nimi samými začali jednat podobně jako s otroky. Občané království byli zatíţeni krutými daněmi a - podle Tacita Boudicca a její dcery byly zbičovány a znásilněny. V roce 60 n. l., kdyţ římský guvernér Suetonius Paulinus byl zaneprázdněn v severním Walesu taţením proti Druidům, kmen Iceni a jeho sousedé Trinovanté se vzbouřili. Do čela rebelů se postavila charismatická a energická Boudicca, kterou Dio Cassius popisuje jako výjimečnou a pozoruhodnou postavu: Boudicca byla vysoká, statná a obdařená silným hlasem. Vodopád jasně rusých vlasů jí spadal aţ ke kolenům. Nosila zlatý náhrdelník z mnoha drobných, ozdobných kousků, mnohabarevné šaty a přes ně silný plášť spojený broţí. Nosila s sebou dlouhé kopí, kterým naháněla hrůzu kaţdému, kdo na ni upřel svůj zrak. Horda Britů nejprve napadla římskou osadu Camulodunum (dnešní Colchester), kterou téměř srovnala se zemí a zmasakrovala většinu obyvatel. Vzápětí Britové porazili i římskou legii,


která proti nim byla vyslána, a v roce 61 n. l. a vydali se na nedávno zřízené římské obchodní a správní středisko Londinium (dnešní Londýn). Kdyţ Suetonius uslyšel nové zprávy o povstání, zrušil své taţení a rychle se místo toho vydal z Walesu do Londonia. Pochodoval celou dobu po římské cestě známé jako Watling Street a dorazil krátce před britskými rebely. Kdyţ zjistil, ţe nemá dost muţů na to, aby město dokázal ochránit, stáhl se zpět a co nejvíce obyvatel nechal evakuovat. Britové pak Londonium vypálili, srovnali se zemí a zabili kaţdého, na koho narazili. Poté se po Watling Street vydali do Verulania (dnešní St. Albans), kde provedli to samé. Boudiccino vojsko pozabíjelo celkem 70 000-80 000 lidí. Bitva u Watling Street Suetonius se vydal po Watling Street zpět a snaţil se shromáţdil muţů co nejvíce mohl. Podařilo se mu jich sehnat kolem 10 000, zatímco za Boudiccu bojovalo údajně 230 000 muţů. Zkušený římský guvernér věděl, ţe pokud se s Brity střetne v otevřené krajině, pak jeho armádu sevřou ze všech stran a rozsekají na kousky. Zároveň však věřil, ţe kdyţ se mu podaří usměrnit střetnutí do vhodného prostředí, potom vynikající strategie a technika římského vojska dokáţou nepřítelovu početní převahu anulovat. Tacitus píše, ţe Suetonius "dokázal konečné střetnutí oddálit a načasovat. Vybral si k boji úzkou soutěsku, zezadu uzavřenou lesem, kdyţ se předtím přesvědčil, ţe ani jediný nepřátelský voják není nikde jinde neţ před ním, kde se rozprostírala širá pláň … ". Toto je jediný popis místa, kde se odehrála bitva nazývaná všeobecně "bitvou u Watling Street", protoţe Suetonius který postupoval po této silnici zřejmě vybral místo leţící nedaleko od ní. Pronásledující Britové skálopevně přesvědčení o svém vítězství sestavili kolem budoucího bitevního pole do obrovského kruhu vozy vezoucí jejich ţeny, děti a staré lidi, aby všichni měli na boj dobrý výhled. Britští bojovníci neschopní čelit brnění, taktice a disciplíně Římanů byly poraţeny a donuceny k ústupu, ale při něm narazili na vlastní vozovou hradbu. Římané pozabíjeli 80 000 protivníků během jediného dne, coţ je na britské půdě smutný rekord, který byl kdy zaznamenán. Podle Tacita Boudicca masakr přeţila, ale po něm spáchala sebevraţdu jedem (její dcery podle tradice odešly ze světa stejným způsobem současně s ní). Dio Cassius píše, ţe Boudicca onemocněla a zemřela, pravděpodobně zoufalstvím nad svou totální poráţkou. Podle něho byla také slavně pohřbena spolu s velkým bohatstvím. Tím pádem se nabízí otázka: kde dnes spočívá Boudiccino tělo, a lze ještě objevit cennosti, které byly uloţeny do jejího hrobu? Velká neznámá Za předpokladu ţe Boudicca byla kdesi pohřbena (a nikoliv zpopelněna) se rýsují dvě mnoţnosti. Pokud padla na bitevním poli, pak byla pravděpodobně pohřbena tam, moţná mezi desetitisíci dalších mrtvých těl, která byla ponechána na pospas mrchoţroutům nebo naházena do masových hrobů. Nebo mohla uprchnout někam do bezpečí a být pohřbena tam. Kam (by) mohla Boudicca utéci? Dá se předpokládat, ţe někam na území svého kmene Iceni, ale není jisté, ţe odtamtud opravdu pocházela. Je moţné, ţe byla z jiného kmene a za Prasugata se vdala kvůli vytvoření kmenového spojenectví. Tato moţnost činí šanci na objevení Boudiccina hrobu ještě menší.


Dva vzpomínané původní prameny, totiţ Tacitus a Dio Cassius, při pátrání příliš nepomohou. Tacitovy údaje mohou být poměrně přesné. Autor je psal kolem roku 100 n. l., tedy v době, kdy příslušné události ještě byly v ţivé paměti mnoha lidí, a měl informace z první ruky v osobě svého tchána Gnaea Julia Agricoly, který se bitvy u Watling Street osobně zúčastnil jako mladý vojenský tribun a později se stal guvernérem v Británii. Tacitus však uvádí zoufale málo podrobností umoţňujících určit místo bitvy (viz předcházející text "Bitva u Watling Street"). Proto nezbývá neţ spoléhat se i na méně důvěryhodné a nepřímé prameny folklóru a archeologických nálezech. Místní legendy Lidovou slovesnost je jako pramen historických událostí třeba brát s rezervou, ale určité místní tradice v ní zůstávají zachovány na staletí nebo dokonce tisíciletí. Nádraţí King´s Cross V lidových tradicích ohledně Boudiccina hrobu převládá názor, ţe keltská královna-bojovnice je pohřbena pod jedním z nástupišť současného nádraţí King´s Cross, jednoho z nejdůleţitějších nádraţí v Londýně, odkud vyjíţdějí vlaky na sever po nejvytíţenější ţelezniční trati v Británii. (Dnes je mezinárodně slavné i proto, ţe právě zde Harry Potter nastupoval na vlak do Bradavic v populárních knihách i filmech). Ať tato legenda vypadá jak chce absurdně, je obdivuhodně rozšířená, i kdyţ se čísla příslušného nástupiště značně liší. Nejčastěji se tvrdí, ţe Boudicca odpočívá pod nástupištěm číslo 10. Původní jméno nádraţí King´s Cross znělo Battle Bridţe, tedy Most Bitvy. Můţe se tedy jednat o místo slavné bitvy u Wattling Street, coţ je moţná základem této legendy. Na druhé straně moţná můţe za zrod této legendy kniha Lewise Spence Boadicea - Warrior Queen of the Britons (Boadicea - bojovnice a královna Britů). Spence byl folklorista a spisovatel věnující se okultním a pseudohistorickým tématům jako Atlantida a různé pověsti a tradice, a ví se o něm, ţe příliš přísně nelpěl na vědecky doloţených faktech. Dalším impulsem pro tuto teorii byl v roce 1988, kdy britské noviny The Daily Telegraph přinesl zprávu, ţe stavební dělníci pracující na nástupišti číslo 10 nádraţí King´s Cross vykopali kostru královny bojovnice. Tato zpráva se rychle rozšířila, přičemţ jako datum objevu byl uváděn nejčastěji 22. únor. Věc však vypadá jinak, kdyţ dnes víme, ţe ve skutečnosti se jednalo o 28. únor a zmíněný článek vyšel 1. dubna. Gop Hill Velká Británie je doslova poseta pohřebními mohylami pocházejícími od doby kamenné aţ po konec doby ţelezné (kdy do Británie přišli Římané). K některým z nich se vztahují místní legendy a tradice spojené s Boudiccou. Velmi zajímavý je soubor tradic, který klade místo bitvy u Watling Street a Boudiccin hrob do severního Walesu. Velmi starý prehistorický násep zvaný Gop Hill, dříve známý jako Gop Paulini (z velšského Coperleni), coţ naznačuje moţnost, ţe byl pojmenován po Suetoniu Paulinovi. Také další stará jména míst v této oblasti znějí velmi sugestivně, například Hollow of no Quarter (Údolí bez milosti) nebo Hill of Carnage (Pahorek masakru), a topografie krajiny údajně odpovídá Tacitovu popisu. Nějak spojené s Boudiccou nebo její poslední bitvou jsou také rytiny na některých kamenech - jeden z nich se jmenuje Buddig´s Stone (Boudiccin kámen), další Stone of Place of Lamentation


(Kámen místa nářků). K věrohodnosti legendy přispěl také úzký zlatý náhrdelník - typický keltský šperk, objevený v této oblasti a pokládaný za jeden z předmětů pohřebných spolu s keltskou královnou. Existuje také řada místních pověstí, v nichţ se vyskytují duchové Boudicci, Suetonia a římských i keltských válečníků. Archeologové píšící do časopisu Mercian Mysteries cyvysatvili tyto severovelšské tradice jako zcela nepodloţené a spekulativníaţ podvrh. Podle nich se jedná o kombinaci špatných překladů a zboţných přání dávných historiků, jejichţ práce se staly základem místních tradic kdyţ se jich chopili jiní. Například straší jméno Gop Hillu - Coperleni - pochází prý mnohem pravděpodobněji ze slov copa´r (vrcholek nebo špička) Leni (zřejmě vlastní jméno místního významu) neţ od Suetonia Paulina. Budding´s Stone je zase prý zkomolenou verzí jména Vuddig´s Stone a s Boudiccou nemá nic společného. Objevený náhrdelník pochází z Irska a navíc z doby dávno předtím, neţ Boudicca ţila. Dívka z mohylového hrobu Dochované pohřební mohyly hrají často významnou roli v místním folkloru a legendách. Není divu, ţe několik jich je spojováno také s osobou Boudicci. Například málo známá mohyla na vřesovišti Hampstead Heath je v okolí známá jako "Boudiccin hrob". Její stáří je však jiné podle všeho pochází (tato mohyla) z doby bronzové a je stará 2000 - 3000 let, coţ je příliš mnoho na to, aby mohla opravdu být Boudicciným hrobem. Na druhou stranu můţe být i mnohem mladší - na mapách se objevuje aţ od roku 1725 a jediná sonda dovnitř, kterou provedl v roce 1894 Sir Hercules Read, kustod Britského muzea, odhalila ve vrchní vrstvě suť z nedávné doby. Jinými slovy - můţe se jednat o napodobeninu staré mohyly ze 17. nebo 18. století nebo jen o zasypanou hromadu odpadků. Mohyly spojované s Boudiccou najdeme také v její domovině ve východní Anglii. Jde například o mohylu v Quidenhamu v Norfolku, známou pod jmény Viking´s Moud, Bubberies nebo Quidenham Mond, která je povaţována namísto posledního odpočinku královny Boudicci a všech jejích šperků. To samé se občas tvrdí také o mohyle v Garboldisham známou jako Soldier´s Hill. Lady of Birdlip Archeologické nálezy bývají zpravidla přesvědčivější neţ folklórní tradice a pověsti, neboť poskytují hmatatelné důkazy. Avšak i kdyţ archeologové dokáţou najít nápisy nebo jiné znaky určující dobu původu nálezu, přiřazování identity hrobům nebo tělům v nich pohřebných je otázkou čiré spekulace. Ukázkovým příkladem je kostra ţeny pojmenované Lady of Birdlip, objevené poblíţ města Birdlip v hrabství Gloucestershire koncem 19. století. Kromě kostí bylo v hrobě objeveno velké mnoţství předmětů do hrobů obvykle ukládaných, a hrob sám byl ze stran těsně sevřen dalšími dvěma hroby. Stáří hrobu bylo určeno na 1. století n. l., coţ je v pořádku, a předměty v hrobu nalezené - zrcátko, broţe, náhrdelník a mísy napovídaly, ţe se jedná o hrob ţeny. Zákonitě se objevila teorie, ţe Lady of Birdlip není nikdo jiný neţ královna Boudicca, pohřbená se svými dvěma dcerami po boku. Příslušná oblast byla koncem doby ţelezné obývána kmenem Dobuni, coţ mohl být původní národ Boudiccin, k němuţ se Boudicca uchýlila po zničující poráţce někde nedaleko. Zajímavé je, ţe nezvyklé mnoţství dobunských mincí bylo objeveno ve Východní Anglii, coţ naznačuje spojitost mezi kmeny Dobuni a Iceni.


Problém s určením kostry Lady of Bordlip je - kromě toho ţe chybí jakékoliv důkazy - také v tom, ţe lebka vypadá podle mínění většiny expertů spíše jako muţská. Proti tomuto závěru hovoří pouze očividně "ţenské" pohřební předměty objevené v hrobě. Podle archeologa Malcolma Watkinse byla Lady of Birdlip mnohem spíše šamanem nebo knězem neţ slavnou královnou-bojovnicí. Sem a tam po římské silnici Většina vědecké obce klade místo bitvy u Watling Street (a tím pádem zřejmě i Boudiccina hrobu) do blízkosti staré římské silnice Watling Street, nejspíše do oblasti zvané Midlands nedaleko některé římské pevnosti nebo tábora. Suetonius a jeho armáda, vědomi si početní převahy protivníka, se mohli uchýlit do relativního bezpečí pevnosti Viroconium (dnešní Wroxeter), takţe místo rozhodující bitvy mohlo leţet někde mezi touto pevností a Verulaniem (St. Alban) nedaleko silnice Watling Street. Zde se nabízí několik kandidátů. Například Venonis (dnešní High Cross) v hrabství Leicestershire, leţící na místě kde Watlig Street křiţuje další významnou římskou silnici Fosse Way. Toto místo se mohlo zamlouvat Suetoniovi, který doufal v pomoc dalších římských vojáků z legie usazené v Exeter, kteří měli přijít právě po Fosse Way. Jsou důkazy, ţe ve Venonis opravdu byla římská pevnost nebo tábor. Dalším kandidátem je Lactodorum (dnešní Towcester) v Northamptonshire, coţ byla římská pevnost poblíţ Watling Street jiţně od Venonis. Za nejţhavějšího kandidáta je povaţována pevnost Mandussedum (dnes Mancetter), leţící poblíţ Atherstone v hrabství Warwickshire. Archeologické nálezy řadí pevnost právě do příslušné doby, topografie místa odpovídá Tacitovu popisu, a zvláštní ohrady pro koně v nedalekém táboře zvaném Lunt (dnešní Coventry) byly údajně zhotoveny pro zvířata poraţených Britů, kterých se Římané zmocnili jako válečné kořisti. Tato teorie je hlavně dílem historika Grahama Webstera. Kromě zde uvedených okolností však ani pro ni neexistuje ţádný přesvědčivý důkaz. Tajemná královna Jak uvádí Graham Webster, pro dějiště bitvy u Watle Street svědčí objev hromadného hrobu muţů pohřbených spolu se zbraněmi a dalšími válečnickými dobovými artefakty. Místo posledního odpočinku královny Boudicci však zůstává zahaleno tajemstvím, i kdyţ se předpokládá, ţe její lidé ji pohřbili s písemnými identifikačními znaky. Historickým problémem je i samotná Boudicca jako osobnost. Nám je známá jen podle dvou zde jiţ zmíněných římských pramenů, a její existence není zaznamenána ani doloţena ţádným dalším dokumentem. Dokud nebylo ve středověké Evropě během renesance vzkříšeno dílo Tacitovo, ani takoví britští historikové jako Bede nebo Geoffrey of Monmouth jako by vůbec nevěděli, ţe nějaká Boudicca vůbec kdy existovala. I její konec je zahalen velkým tajemstvím. Kde se odehrála rozhodující bitva? Byla Boudicca pohřbena, a pokud ano, kým a jakým způsobem? Mohla být spálena, uvrţena do masového hrobu nebo prostě ponechána někde na poli, kde padla. Jak to s ní bylo opravdu se nejspíš uţ nikdy nedozvíme.

Hrob Dţingischánův


Dţingischán byl válečník pocházející z mongolských stepí, který dokázal spojit několik naprosto rozdílných kmenů a národů své domoviny v silnou armádu, s jejíţ pomocí si podmanil území sahající od Tichého oceánu ke Kaspickému moři. Celá Evropa se chvěla strachem jen při vyslovení jeho jména, a Čína, Střední Asie a Střední východ poznaly jeho hněv a moc v plné míře na vlastní kůţi. Kdyţ Dţingischán 18. srpna roku 1227 během taţení do západní Číny zemřel, bylo jeho tělo převezeno zpátky do vlasti ke spálení. Podle jedné legendy byla jeho hrobka postavena na dně řeky, jejíţ tok byl jen kvůli tomuto účelu sveden stranou, a po dokončení stavby se opět vrátila do svého původního koryta. Jiná legenda hovoří o tom, jak kolem hrobky byly proháněny stovky koní, kteří její okolí zdupali do naprosté roviny a zahladili veškeré stopy po stavebních pracích. Nakonec byl na tomto území vysázen les. V obou verzích se hovoří o tom, ţe hrobku stavěli otroci, kteří byli poté zabiti, a vojáci kteří je zabili byli sami popraveni, aby nikdo ţivý nevěděl, kde se nachází hrobka, v níţ je pohřben Dţingischán a spolu s ním také jak se věřilo - nemalá část válečné kořisti. Kaţdého kdo by se pokusil odhalit toto tajemství a narušit Dţingischánův věčný spánek měla stihnout strašlivá kletba. Proto se Dţingischánův hrob stal v Mongolsku ich choring - velkým tabu. Lákavá výzva Tolik praví o Dţingischánově hrobce legendy. Její skutečné místo zůstává jednou z velkých nevyřešených historických hádanek. Po mnoho let byla někdejší Dţingischánova vlast pro vědce ze západu prakticky nepřístupná: takzvané Vnější Mongolsko - později Mongolská republika - se stala satelitem Sovětského svazu, zatímco jiţní Mongolsko zůstalo ţárlivě střeţenou částí Číny. Na Moskvě zcela závislá mongolská vláda neměla na důkladnější archeologický průzkum tak rozsáhlého území nikdy dostatek prostředků. Po pádu Sovětského svazu se nezávislé Mongolsko stalo akceschopnějším, coţ se projevilo i novu vlnou zájmu o místo posledního odpočinku velkého dobyvatele. Zájem je opravdu velký, bezpochyby proto, ţe pátrání po stopách Dţingischánových je značně obtíţné a vzrušující. Za prvé proto, ţe o době začátku slávy mongolské říše je známo překvapivě málo, coţ je dáno nedostatkem přímých pramenů informací. Mongolové ţijící za Dţingischána byli převáţně negramotní a nevěnovali mnoho pozornosti zaznamenávání vlastní historie. Prakticky vše co o této době víme pochází z cizích pramenů nebo z děl napsaných dávno po Dţingischánově smrti. Také archeologických nálezů z příslušné doby je poskrovnu, jednak kvůli nedostatečnému průzkumu a dále také proto, ţe Dţingischán a jeho dobyvačné hordy vedli kočovný ţivot, pouţívali materiály poměrně rychle podléhající zkáze a nepouštěli se do budování ţádných větších staveb. Druhým důvodem je romantická touha po velkém objevu, čili - řečeno slovy Indiana Jonese "po bohatství a slávě". Kromě historické hodnoty jakou by představoval objev hrobu jedné z nejvýznamnějších osobností světové historie lze očekávat, ţe v hrobce je spolu s Dţingischánovým tělem ukryto také nemalé bohatství, proti němuţ, jak říká známý hledač hrobů Maury Kravitz, "by byla Tutanchamonova hrobka slabým předkrmem". Dţingischán a velitelé jeho vojska při svých dobyvačných výpravách vyrabovali a zpustošili nesčetné říše a království v Číně, Střední Asii, Persii a ve východní Evropě, přičemţ nashromáţdili ohromné mnoţství darů a kořisti, které si odvezli zpět do Mongolska. Vědci nejsou zajedno v názoru,


zda byl Dţingischán pohřben spolu s předměty, jeţ mu měly slouţit na jeho věčné cestě, jak praví legendy. Pokud tomu tak bylo, pak by se mohlo jednat o největší poklad jaký kdy byl do nějakého hrobu uloţen. Maury Kravitz, sponzor a vedoucí dlouhodobého projektu jehoţ cílem je průzkum starých mongolských sídel a pátrání po Dţingischánově hrobce, zdůrazňuje, ţe kořist nashromáţděná Mongoly během taţení po celé Eurasii nebyla nikdy nijak zaznamenána ani odhadem, takţe její podstatná část můţe být dodnes ukryta kdesi ve stepích a v horách. Hledání Dţingischánovy hrobky je spojeno s další velkou záhadou asijských dějin - místem hrobky čínských císařů z dynastie Jüan (1279-1368), vystavěné jejich potomky (včetně velkého Kublaj-chána). Podle legend hodlali vládci z této dynastie následovat Dţingischána a být pohřbeni na stejném tajném místě jako on. Jinými slovy - Dţingischánova hrobka a poklad v ní uloţený mohou být pouhou špičkou ledovce… Střípky z historie O Dţingischánově ţivotě a smrti existuje jen několik údajů které lze povaţovat za holá fakta. Pocházel pravděpodobně z Hentiy aymag, místa poblíţ pramenů řek Kerulen a Onon, a v mládí byl nucen uprchnout před nepřáteli do pohoří Hentiyn Nuru na úpatí hory Burchan Chaldun (Buddhovy útesy), která zůstala navţdy jedním z jeho oblíbených míst. Podle legend si přál být pochován na místě, které pro něho mělo velký význam - coţ mohla být právě hora Burchan Chaldun. Naneštěstí existují desítky míst tohoto jména, které jsou podle místních tradic nějak spojovány s Dţingischánem. Hlavním pramenem informací o ţivotě a smrti Dţingischána je kniha s názvem The Secret History of the Mongols (Tajné dějiny Mongolů), napsaná 13 let po jeho smrti, která západním vědcům nebyla vůbec známá aţ do 19. století. Podle tohoto díla (předpokládá se, ţe směšuje fakta se značnou dávkou fantazie a mytologie) se Dţingischán (nebo Temudţin, jak byl nazýván původně) narodil a později byl korunován na Velkého chána v okolí současného města Batiršit poblíţ hranic s Ruskem. Zde je další moţné místo jeho hrobky. Podle dalších, teprve nedávno uveřejněných textů bylo mauzoleum na Dţingischánovu počest vystavěno na místě jeho někdejšího paláce, odkud dvorní úředníci odjeli na místo jeho posledního odpočinku, aby tam provedli patřičné rituální obřady. To si protiřečí s tradičními legendami, podle nichţ nikdo nevěděl a neví, kde byl Dţingischán pohřben. To však neznamená, ţe by to nemohla být pravda, nabízí se tedy moţnost, ţe ten kdo dokáţe najde Dţingischánův palác se dostane i k jeho hrobce. Vlastní mauzoleum Dţingischánovi postavili také Číňané v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko, a sice prý nedaleko místa, kde zemřel. Podle nich ukrývá toto mauzoleum pozůstatky které jsou s Dţingischánem spojovány. Napospas přírodě? Mnozí vědci zastávají názor, ţe ţádná Dţingischánova hrobka nikdy neexistovala. Morris Rossabi, profesor mongolské a čínské historie na univerzitě Columbia ve státě New York tvrdí, ţe v době Dţingischánovy smrti nebyla mezi Mongoly rozšířena ţádná pohřební kultura. Místo toho bývalo zvykem ponechat mrtvé tělo napospas přírodě a divokým zvířatům, přivázat ho ke koni nebo nechat leţet v poušti. Není jisté, zda by takto drsně Mogolové zacházeli (naloţili) i s tělem svého nejvyššího vůdce, v jejich očích postaveného na roveň bohům, ale přinejmenším dvě okolnosti nasvědčují, ţe je to moţné. Za prvé Dţingischán údajně povaţoval za své velké ctnosti prostotu, oddanost tradičnímu


mongolského způsobu ţivota a sblíţení s obyčejnými válečníky kteří za něho bojovali a slouţili mu. V dopise který pravděpodobně sám Dţingischán poslal jistému taoistickému mnichovi, píše: "Já, ţijící v severní divočině, nemám ţádné přehnané nároky. Nesnáším přepych a vyznávám umírněnost. Mám jen jedny šaty a jedno jídlo. Jím to samé jídlo a jsem oblečen ve stejných hadrech jako moji poddaní pastevci." Za druhé - podle mongolské tradice není tělo po smrti nijak důleţité, důleţitá je jen duše; proto od Dţingischánových muţů nemuselo být ţádným projevem neúcty, jestliţe (by) nechali tělo svého vůdce napospas přírodě bez jakýchkoliv obřadů. Jestliţe se tedy nekonal pohřeb, jak vysvětlit legendy ohledně Dţingischánovy hrobky? Jedním moţným přístupem je vyjít ze souvislostí mezi těmito legendami a podobnými v jiných částech světa. Velké osobnosti jako byl Dţingischán se snadno mohou záhy stát více neţ historickou postavou a získat aţ mýtické postavení. Na příklad osoba Alexandra Velikého dala vzniknout bezpočtu legend a lidových tradic ve všech zemích, kam kdy vstoupil. To samé platí i o Dţingischánovi. Legenda o jeho pohřbení silně připomíná konec sumerského hrdiny Gilgameše, který byl pohřben v hrobě na dně dočasně vyschlé řeky. Podobně byli podle pověstí pohřbíváni také keltští králové z počátku doby ţelezné. Z toho vyplývá, proč je třeba legendu o Dţingischánově hrobce brát s rezervou. Hledači hrobů Mnoho lidí s touto teorií nesouhlasí a proto od začátku 90. let minulého století bylo podniknuto nemálo váţných pokusů najít Dţingischánovu ztracenou hrobku. V letech 1993 a 1996 zorganizovali Japonci rozsáhlou operaci s nasazením vrtulníků vybavených satelitními navigačními systémy a magnetometry, ale vrátili se s prázdnýma rukama. V roce 2000 začala velká výprava mongolsko-americká, u jejíhoţ zrodu stál a celou ji řídil pozoruhodný Američan Maury Krawitz, obchodník se zlatem. Kravitz byl Dţingischánem přímo posedlý od doby, kdy o něm četl v době své vojenské sluţby. Koncem 90. let nashromáţdil skupinu vědců a různých odborníků a s mongolskou vládou uzavřel smlouvu, jeţ mu dovolovala podnikat vykopávky na místech spojených s dobou Dţingischánovy největší slávy. Prvním objevem Kravitzovy expedice bylo místo, kde se konalo shromáţdění chánů zvané kurultaj (Velká úmluva) kde byl Dţingischán prohlášen chánem v roce 1206. Později se průzkum soustředil na jednu z hor jménem Burchan Chaldun, kde podle některých vědců mohla Dţingischánova hrobka být (neví se však, v které z hor toho jména). V roce 2001 učinila výprava největší objev: Ologchiin Cherem, jakási hladová zeď, známá také jako Ulan Chad nebo - ještě slibněji - Dţingischánova zeď. Cherem Cherem čili zeď - místo - je 180 metrů vysoký pahorek obkrouţený ze tří stran zdí, který se nachází 320 km od mongolského hlavního města Ulánbátaru, nedaleko místa Dţingischánova narození a korunovace. Zeď je 3 km dlouhá a její výška se pohybuje od 2,5 do 3,5 m. Ačkoliv je dnes ve stavu pokročilého rozpadu, vědci se vesměs shodují v tom, ţe nic takového v Mongolsku ještě nikdy předtím objeveno nebylo. Uvnitř zdí ohraničeného prostoru odhalil předběţný průzkum více neţ 40 hrobů, spolu se širokou cestou vedoucí od niţší části zjevného pohřebiště do vyšších poloh, kde jsou pravděpodobně pohřbeni nejvýznamnější lidé. Zbytky keramiky objevené na místě stejně jako rozbor kostí uhlíkovou metodou datují stáří


pohřebiště do začátku éry Dţingischánovy říše. Kravitz a jednom z hrobů spočívá sám Dţingischán, a ţe v okolních vojáci popravení kvůli uchování místa vládcova posledního pravdu, pak by ve výše poloţených hrobech mohli Dţingischánovy armády nebo jeho potomci.

jeho tým jsou přesvědčeni, ţe v zhruba 100 hrobech jsou uloţeni odpočinku v tajnosti. Pokud mají být uloţeni vysocí důstojníci

Avraga V roce 2004 objevila japonsko-mongolská expedice v Avraga ruiny stavby, která údajně byla Dţingischánovým palácem. Podle některých zpráv bylo na tomtéţ místě objeveno také mauzoleum, coţ podle starých zpráv ţe se vysocí hodnostáři přesouvali od mauzolea k nedaleké hrobce znamená, ţe Dţingischánova hrobka musí být někde blízko. Zbytky keramiky objevené na místě s datem událostí souhlasí, a také místní typografie se údajně shoduje s dochovanými dobovými záznamy. Dţingischán v Číně K dalšímu zmatení celého problému přispěla zpráva čínských archeologů z roku 2000, kteří tvrdí, ţe v autonomní oblasti Xinjiang Ujgur objevili "pravou" Dţingischánovu hrobku mezi dvěma jezery nedaleko od nadzemního mauzolea vybudovaného pro jednoho z jeho vnuků. Politické hry kolem Dţingischána Shrnutím údajů z předcházejících stránek zjistíme, ţe na stopě Dţingischánovy hrobky jsou nejméně tři výzkumné skupiny pátrající na nejméně čtyřech místech: Burchan Chaldun, kde Kravitzova výprava objevila domnělé ruiny starého chrámu, neţ se musela dát na ústup před náletem bodavých muchniček, Ologchin Kherem, Avraga a konečně ono tajemné místo v Číně. Naposledy zmíněné "čínské" místo můţeme pravděpodobně (ze seznamu) vyškrtnout. Nikde o něm není ani zmínka kromě oné jediné zprávy z roku 2000, kterou je nutno posuzovat v politickém kontextu. Čínské úřady se obávají, ţe by objev Dţingischánovy hrobky na území Mongolska mohl podnítit nacionalismus Mongolů ţijících na území Číny, kteří by pravděpodobně stupňovali své stávající územní nároky. Ze stejného důvodu se Číňané snaţí zdůrazňovat cokoliv, co by mohlo přispět k jejich obrazu coby pravých pokračovatelů mongolského dědictví - proto současné plány na rozšíření vlastního Dţingischánova mauzolea. Politické zájmy hrají významnou roli i v Mongolské republice. V roce 2006 země slavila 800 let mongolské jednoty, datované od Dţingischánovy korunovace. Sám Dţingischán je zde velmi oblíbenou kultovní postavou. Jeho hrobka - kromě neocenitelné historické hodnoty umoţňující doplnit dosud značné mezery ve znalostech o příslušné době - by se velmi pravděpodobně stala národní svatyní a poutním místem. Na druhé straně je zde poměrně ostrý střet zájmů v otázce archeologického průzkumu - archeologové jsou některými vlivnými skupinami povaţováni za narušitele a nesvětitele svaté půdy, jednající proti tradici (velící) nerušit zemřelé v jejich věčném spánku, a navíc čelí podezření, ţe si chtějí přivlastnit poklady patřící po právu hostitelské zemi. Kravitzova výprava se dostala do velkých potíţí, kdyţ na základě obvinění vzneseného bývalým předsedou mongolské vlády měla být v roce 2002


kvapně vyhoštěna ze země. Kravitz musel vynaloţit veškeré své vyjednavačské schopnosti, aby mu Mongolové dovolili zůstat, přestoţe jeden ze základních bodů smlouvy o průzkumu říká, ţe veškeré nálezy připadnou vládě hostitelské země. Pátrání pokračuje V současné době se hledání Dţingischánovy hrobky soustředí především na Cherem. Kravitzova expedice se v létě 2006 vrátila na místo, aby pokračovala ve vykopávkách, ale do vydání této knihy nebylo známo, zda něco podstatného nalezla. Hledají ale opravdu na správném místě? Ačkoliv objev cheremského pohřebiště má nesmírný historický význam, s legendami o Dţingischánově pohřební se příliš neshoduje. Objev dalších nejméně 40 hrobů napovídá, ţe místo rozhodně nebylo tajné, a také fakt ţe ţádný z hrobů není nijak větší ani ozdobnější neţ ostatní neodpovídá očekávání. Sám Kravitz mluvil o svém přesvědčení, ţe Dţingischán je pohřben právě na Burchan Chaldun, své oblíbené horské pevnůstce. Kdo by tomuto zapálenému Američanovi chtěl jeho přesvědčení a ţivotní sen vyvrátit, má moţnost: stačí se rozhodnout, která z hor jménem Burchan Chaldun je ta pravá, a pustit se do vykopávek. Ale pozor - přeţít v mongolském vnitrozemí není legrace: čekají vás nebezpečné hory daleko v nedostupné divočině, nálety miliardových hejn bodavého hmyzu, a samotné místo je navíc moţná chráněné Dţingischánovou kletbou.

Ztracená kolonie (Ztracení kolonisté) na Roanoke Někdy mezi lety 1587 a 1590 zmizeli téměř beze stopy všichni obyvatelé první anglické kolonie v Americe. Nechali po sobě jen nevelký, ale o to záhadnější vzkaz vyrytý do dřevěného sloupu - "CROATOAN". I po čtyřech stech letech zůstává tato "nejstarší záhada Ameriky" stále zahalena rouškou tajemství, kterou ale nejmodernější technické metody slibují (po)odhalit. První osadníci v Americe Koncem 16. století byla alţbětinská Anglie celá ţhavá do osidlování Ameriky. Vydatný příliv bohatství z Nového světa učinil Španělsko, odvěkého nepřítele Anglie, mocným a bohatým, a proto Angličané zoufale prahli po vlastnictví strategicky významného území v nově objevené části světa, které by se mohlo stát bránou k moţnostem objevování nových nalezišť kovů, zemědělské půdy a všemoţných jiných zdrojů bohatství. Poté co královnin oblíbenec Sir Walter Raleigh obdrţel v roce 1584 za odměnu povolení zaloţit v Americe kolonii, rychle vyslal první výpravu na území dnešního státu Virginie. Dobré vztahy s domorodci které se osadníkům podařilo nastolit a příznivé zprávy posílané do vlasti vedly Raleigha k rozhodnutí vyslat skupinu osadníků, která se měla stát základem nové kolonie. V roce 1585 byla zaloţena první anglická kolonie na území Ameriky na ostrově Roanoke Island (dnes území Severní Karolíny). První kolonii které velel kapitán Ralph Lane se nevedlo nijak zvlášť dobře. Osadníci měli záhy problém kde a jak sehnat dostatek jídla a také začali neshody se sousedními indiánskými kmeny. Proto všichni netrpělivě čekali na návrat zásobovací flotily, a proto kdyţ v dubnu


1586 u břehů kolonie přistál Sir Francis Drake, vracející se z Karibiku, kde pilně přepadal španělské lodě, rozhodli se kolonisté nečekat dál a vděčně přijali jeho nabídku dovézt je domů. Přitom jen chvíli poté dorazila zásobovací flotila vedená Sirem Richardem Grenvillem. Kdyţ našla(i) kolonii opuštěnou, Greenville rozhodl vrátit se do Anglie, ale na místě zanechal 15 muţů, aby hlídali nárok Anglie (a Sira Raeligha) na toto území. Whiteova kolonie V roce 1587 se na ostrově Roanoke zastavila druhá skupina kolonistů shromáţděná Waltrem Raleighem, aby se porozhlédla po Greenvillových muţích. Kdyţ skupina určená k průzkumu vystoupila na pobřeţí a rozhlédla se kolem, naskytl se jí nepěkný pohled: vše co zbylo po 15 muţích byly kosti jediného člověka. Jediný indiánský kmen, který zůstal bělochům přátelsky nakloněn - Croatanové ze sousedního ostrova Hatteras - později vyprávěli, ţe skupinka osadníků byla napadena Indiány, a devět muţů kteří přeţili nasedlo do malého člunu, odpluli pryč a uţ je nikdo nikdy neviděl. Noví kolonisté neměli mnoho chuti zkoušet obnovit kolonii na Roanoke a upírali své zraky spíše k pevnině do oblasti kolem zálivu Chesapeake Bay, kde měli v úmyslu vybudovat "Raleighovo městečko". Ale Simon Fernandez, kapitán flotily která je přivezla, odmítl plout dál, protoţe by prý zmeškal příhodné počasí pro plavbu zpět přes Atlantik (pravděpodobnějším vysvětlením ovšem je, ţe potřeboval více času věnovat pirátství, které bylo jeho skutečným hlavním "zaměstnáním"). Hlavní část kolonist�� se vylodila na pobřeţí 22 července. Dohromady to bylo 91 muţů, 17 ţen a 9 dětí vedených Johnem Whitem, Raleighovým přítelem, který se zúčastnil jiţ první kolonizační výpravy a vyznal se proto v okolní krajině. Kolonisté se pustili do obnovování zpustlé osady. 18. srpna se Whiteově dceři narodila dcera jménem Virginia Dare, která se tak stala prvním anglickým dítětem narozeným v Novém světě. Hlavně kvůli napjatým vztahům s domorodci, které se ještě zostřily zavraţděním osadníka jeţ se vydal na pobřeţí sbírat chobotnice, se osadníci rozhodli vyslat guvernéra Whitea s Fernadnezem zpět do Anglie s ţádostí o další zásoby a posily. Lodě napjaly plachty 28. srpna. White odjel, aby svou rodinu uţ nikdy nespatřil. Záhadné zmizení White se za kaţdou cenu snaţil vrátit se do Ameriky co nejrychleji, ale jeho plány neustále kříţily nepříznivé okolnosti. Vypukla válka se Španělskem a téměř všechny pouţitelné lodě byly zabaveny a nasazeny na obranu Anglie proti útoku španělského loďstva. Kdyţ se White konečně vydal zpátky na Ranaoke s malou flotilou tří lodí vedenou kapitánem Abrahamem Cookem, psal se srpen 1590. Kdyţ se první skupina (včetně Whitea, který celou epizodu popsal ve svém deníku) vylodila, trubač zatroubil charakteristické tóny několika známých anglických písniček a všichni hlasitě volali, ale nedočkali se ţádné odpovědi. Na severním konci ostrova objevili místo, kde kolonie ţila, naskytl se Whiteovi a jeho druhům velmi zvláštní první pohled. Na stromě rostoucím na písčitém břehu byla vyryta písmena CRO. Pak přišli dál ke zbytkům obydlí. Od Whiteova odjezdu tu byla vztyčena nová palisáda z dřevěných kůlů, ale všechny domy za ní byly zbořeny, a jediné co zůstalo byly hromady olova, ţeleza a ţelezné rudy. Na jednom z kůlů palisády byl vyryt nápis CROATOAN.


Záhadný nápis Whitea uklidnil. Jak vysvětloval ve svých zápiscích, mluvil s osadníky o tom, ţe nejrozumnější bude nezůstávat na ostrově, ale přesunout se "na pevninu, asi 80 kilometrů do vnitrozemí". Také bylo s osadníky předem domluveno, ţe pokud se odstěhují, nechají o tom Whiteovi někde vyrytou zprávu v podobě "tajných znaků". Pokud by byli v nebezpečí, měli nad zprávu vyrýt maltézský (osmišpičkový) kříţ. Protoţe nad písmeny ţádný kříţ nebyl, White se domníval, ţe osadníci jsou v bezpečí a ţe se prostě jen zařídili podle jeho instrukcí. Při dalším průzkumu objevili White a jeho druhové, ţe několik beden zahrabaných při jeho odjezdu bylo dosud na svém místě, ale byly zotvírány a jejich obsah rozházen kolem. To si White vysvětloval tak, ţe osadníci si vzali s sebou co potřebovali, a potom přišli Indiáni, kteří zničili a rozházeli věci, jimţ nemohli rozumět, k čemu slouţí. Čluny které kolonie měla k dispozici byly rovněţ pryč. White byl přesvědčen, ţe nápis na stromě a na kůlu znamenaly, ţe osadníci se uchýlili ke spřáteleným indiánům z kmene Croatanů, ţijícím na ostrově Hatteras. To nebylo přesně to, na čem se před rozloučením dohodli, ale dávalo to smysl. Proto následujícího dne se White s kapitánem Cookem dohodli, ţe podniknou krátkou cestu na ostrov Hatteras, ale osud a ţivly jejich záměr překazily. Přihnal se hurikán, dvě kotevní lana se přetrhla a lodě jen taktak unikly ztroskotání, byly donuceny upustit od záměru plout na Hatteras a místo toho se musely vrátit do Anglie. Dohady a pozorování Raleighův dekret na výhradní průzkum území Virginie v roce 1590 vypršel, coţ zřejmě vysvětluje jeho ztrátu zájmu o organizování dalších výprav do Ameriky. White se musel smířit s tím, ţe svou rodinu uţ nikdy neuvidí, a uchýlil se na svůj statek v Killmore v Irsku. Byl však přesvědčen, ţe kolonie z Ranaoke, čili Whiteova společnost, přeţila a stále přeţívá. Raleigh sponzoroval dvě výpravy, které se v letech 1602 a 1603 měly mimo jiné porozhlédnout po pozůstatcích kolonie v Roanoke, ale obě byly odloţeny. Pozdější návštěvníci a osadníci v Severní Americe se několikrát pokusili najít stopy, případně navázat kontakt s kolonisty z Roanoke, ale bez úspěchu. Úspěšnější byli naopak v tom, ţe se jim podařilo vybudovat a udrţet stále osídlenou kolonii v Jamestownu ve Virginii. Lee Miller, autor knihy Roanoke: Rozluštění záhady ztracené kolonie, zdůrazňuje, ţe mnozí z jamestownských osadníků měli stejná příjmení jako "ztracení" kolonisté, coţ vysvětluje tím, ţe se zřejmě jednalo o příbuzné, kteří byli k cestě do Nového světa částečně motivováni touhou nalézt své blízké. John Smith, vůdce nové kolonie, slyšel od Indiánů kolem Jamestownu historky o Evropanech ţijících dále na jihu, ale ani on (sám) ani Christopher Nešpory, který byl v roce 1607 vyslán z Anglie, aby pomohl jamestownským osadníkům a zvlášť se pokusil najít stopy po Whiteově kolonii, nebyli schopni jejich vyprávění prověřit. Smůlu měla rovněţ výprava vyslaná z Jamestownu v roce 1609. Během následujících několika staletí se několik cestovatelů zmiňuje, ţe viděli nebo potkali lidi kteří vypadali jako Evropané nebo mluvili anglicky, nebo přinejmenším o Indiánech s kavkazskými rysy a se znalostmi angličtiny a křesťanství, ale nikdo nebyl schopen přesvědčivě doloţit, ţe našel ztracené kolonisty z Roanoke. Zmizení všech 117 lidí tak zůstalo nevyřešeným tajemstvím. Teorie o ztracené kolonii


Nejobvyklejším vysvětlením záhady kolem kolonistů z Roanoke je, ţe je nikdo nemohl nalézt proto, ţe byli mrtví. Mohli být zabiti nepřátelskými Indiány nebo zahynout hladem. Obě tyto verze jsou stejně hodnověrné. První pokus o osídlení ostrova Roanoke ztroskotal právě kvůli nedostatku jídla, a jamestownská kolonie se dostala velmi blízko vyhladovění o 20 let později. Moţná osadníkům z Roanoke prostě došly potraviny a lidé se v místních podmínkách nedokázali uţivit zemědělstvím ani sběrem plodů. Tato teorie značně získala na věrohodnosti po prozkoumání letokruhů starých stromů rostoucích v příslušné oblasti. Podle speciální dendrologické laboratoře univerzity v Arkansasu letokruhy napovídají, ţe v letech 1587-1590 zaţila oblast nejhorší sucha za posledních 800 let (1185-1984). Kdyby (však) kolonisté na Roanoke zahynuli hladem, měl by White pravděpodobně objevit zbytky jejich těl na místě, a samotná kolonie by nebyla pečlivě rozebrána a zbavena většina věcí, které se daly odnést. Pokud tedy osadníci zahynuli hladem, rozhodně se tak nestalo přímo na Roanoke. Těţké časy Delší období sucha a nouze zvyšuje pravděpodobnost, ţe se kolonisté dostali do střetů se svými sousedy. V době extrémního nedostatku byli zřejmě Indiáni méně přátelští a více střeţili své skromné zásoby, takţe byla mnohem větší moţnost konfliktů s bělochy, kteří by se jim chtěli vzít, ukrást nebo násilím si vynutit jídlo, o coţ se pokoušeli předchozí obyvatelé kolonie. Croatanové byli sice k bělochům přátelští (určitě alespoň kdyţ White odjíţděl), ale ostatní sousední kmeny ne. V té době také v místní indiánské populaci docházelo k migracím a kmenovým válkám, které mohly být rovněţ částečně zapříčiněny nebo vystupňovány velkým suchem. Z toho ţe kolonisté postavili u své osady palisádu lze soudit, ţe se cítili ohroţeni. Tím si můţeme být jisti, neboť jedním z důvodů, proč byl White poslán zpět do Anglie, aby jim sehnal podporu. Na takové podmínky ale museli být kolonisté zvyklí, a navíc nikde nebyla nalezena ani známka nějakého boje nebo masakru. Je moţné, ţe osada byla obleţena, a ţe osadníci - nejspíš muţi - byli likvidováni jeden po druhém, kdyţ se odváţili překročit palisádu v zoufalé snaze sehnat někde něco k jídlu. Nakonec mohly zůstat naţivu jen ţeny a děti, které mohly být některým indiánským kmenem zajaty a postupně s ním splynout. Takový příběh vypadá pravděpodobně, ale neexistuje jediný přímý důkaz, který by ho potvrzoval. Poindiánštění kolonistů Nejrozšířenějším a všeobecně přijímaným vysvětlením osudu kolonistů z Roanoke je, ţe byli zabiti Indiány, ale aţ poté co upustili ostrov Roanoke. Jako první s tím přišel kapitán John Smith, velitel kolonie Jamestown. Při jednáních která vedl s náčelníkem nepřátelského kmene Powhatanem (otcem Pocahontas) se dozvěděl, ţe skupina bílých muţů se usadila mezi Indiány ţijícími na jiţním břehu zálivu Chesapeake Bay - právě tam, kde původně hledal "Raleghovo město", neţ byl bouří zahnán na Roanoke. Powhatanovi lidé se cítili silně ohroţeni vpádem bílých muţů na své území, a navíc byli nepřáteli Indiánů od zálivu Chesapeake, kteří nepatřili k jejich kmenovému svazu. Proto Powhatan nařídil útok, při kterém jak tvrdil, jeho lidé zabili většinu všech bělochů. Na důkaz svého tvrzení ukázal Smithovi hlaveň muškety, mosazný moţdíř a několik kusů ţeleza, které patřily kolonistům z Roanoke.


Toto nemusí být úplný konec příběhu, neboť existuje řada příznaků, ţe část kolonistů byla asimilována do indiánských kmenů ţijících v okolí Roanoke, moţná skupina, která se nepřipojila k ostatním na výpravu do zálivu Chesapeake Bay. Nejpravděpodobnějšími kandidáty jsou Craotanové. Kolonisté s nimi měli vţdy dobré vztahy, zejména s náčelníkem jménem Manteo, který jednou navštívil Anglii a stal se věrným spojencem všech Angličanů. Tato hypotéza je navíc podpořena poslední vzkazem kolonistů - "croatoan". Předpokládá se proto, ţe někteří osadníci zůstali na Roanoke a později se přidali k Indiánům ţijícím na ostrove Hatteras. Na Roanoke nechali Whiteovi vzkaz, aby věděl, kde je má hledat, ale pak byli kvůli suchu donuceni odsunout se na pevninu. Osadníci začali uzavírat sňatky s indiány a postupně získali také nová jména. Pádným důkazem na podporu této hypotézy je osud indiánů kmene Lumbee ze Severní Karolíny. V 19. století se rozšířila zvěst, ţe část příslušníků tohoto kmene jsou potomci kolonistů z Roanoke: nasvědčoval tomu jejich přízvuk, vzhled a jména. Od té doby tato teorie byla střídavě přijímána a zase vycházela z módy. Někteří antropologové argumentovali, ţe původní hypotéza vzniklá v 19. století byla zaloţena na nesprávném výkladu tehdejší historie kmene Lumbee, která předpokládala jejich migraci z oblasti kolem Roanoke v 18. století, a ţe jména pouţívaná v tomto kmeni neodpovídají jménům obyvatel ztracené kolonie. V poslední době přišly ke slovu testy DNA, které mají porovnat chromozomy Y Indiánů Lumbee kteří by podle svých příjmení mohli být příbuzní anglických rodin z nichţ pocházeli kolonisté na Roanoke. Celá věc je komplikována otázkou rasové segregace, která byla v případě Indiánů Lumbee v Severní Karolíně přísně dodrţována aţ do 60. let 20. století, kdy Indiáni získali občanská práva, a důkaz, ţe někteří Indiáni měli bílé předky by nutně znamenal nemalé politické a občanskoprávní změny. Další teorie Právě uvedená teorie vysvětlující osud ztracených kolonistů z Roanoke není zdaleka jediná. Zmizení kolonistů zcela beze stopy vyvolalo mnoho nejrůznějších dohadů včetně únosu mimozemšťany. V poněkud hodnověrnějších teoriích hrají svou roli také Španělé. V San Augustinu na Floridě byla zřízena španělská kolonie, a v zájmu Španělů bylo zlikvidovat všechny anglické kolonie na pobřeţí Severní Ameriky, které jim byly trnem v oku. V některých případech se jim to prokazatelně podařilo. Dnes je známo, ţe obyvatelé kolonie San Augustin o anglické kolonii na Roanoke věděli a ţe vyslali výpravu, která ji měla najít a zřejmě zničit. Kdyţ však v červnu roku 1588 na ostrov Roanoke dorazili, Angličané uţ byli pryč. Jinými slovy - na původním místě přeţila jen necelý rok. Lee Millerová v knize Roanoke: Solving the Mystery of the Lost Colony (Roanoke: Vyřešení záhady ztracené kolonie) tvrdí, ţe za zmizením kolonistů stojí něco víc neţ jen smůla a špatné hospodaření. Podle ní byla kolonie plánovitě zničena Sirem Francisem Walsinghamem, náčelníkem anglické zpravodajské sítě a Raleighovým osobním nepřítelem u dvora, prahnoucím po tom získat výsadní právo na průzkum Virginie sám pro sebe. Millerová tvrdí, ţe z vyprávění námořníků, kteří se plavili s Fernandezovou flotilou s Whiteovými kolonisty na palubě, ale byli vysazeni v Karibiku před tím, neţ lodě dopluly do Severní Ameriky, jasně vyplývá, ţe Fernandez měl od počátku jasný záměr nechat osadníky na (ostrově) Roanoke a neodvézt je později nikam do příznivějších oblastí. Podle všeho to


udělal proto, ţe byl zavázán Walsinghamovi, který ho pár let předtím zachránil před šibenicí. Millerová je rovněţ přesvědčena, ţe Walsingham se svými intrikami stál také za zmařením Whiteových a Raelighovým pokusů vypravit za kolonisty na Roanoke další zásobovací a pátrací výpravy. Kameny Eleanor Dareové V roce 1937 se zdálo, ţe se do mozaiky příběhu ztracené kolonie na ostrově Roanoke podařilo zasadit chybějící nikoliv kamínek, ale rovnou kámen, nanejvýš zajímavý, objevený v baţině asi 100 km od Roanoke. "Kámen Eleanor Dareové", jak se mu brzy začalo říkat, měl na povrchu vyryty znaky, které se po rozluštění ukázaly být vzkazem od Eleanor Dareové, dcery Johna Whitea a matky Virginie Dareové, svému otci. Eleanor vysvětluje, ţe kolonisté uprchli z Roanoke po útocích nepřátelských Indiánů. V následujících třech letech bylo objeveno 40 dalších kamenů, které zřejmě lemovaly dlouhou cestu kolonistů z Karolíny do Georgie. Objevené kameny vyvolaly mediální senzaci, ale v roce 1940 se potvrdilo, ţe se jedná o velmi dobře připravenou mystifikaci. Hledání nového místa pobytu kolonistů Jestliţe opravdu část kolonistů z Roanoke přeţila, splynula s některým indiánským kmenem a posléze se společně s ním odsunula na pevninu, je moţné objevit místo jejich dalšího pobytu, a konečně tak objasnit, co se se ztracenou kolonií na Ranaoke vlastně stalo? Tým výzkumníků zvaný Lost Colony Center for Science and Research (Středisko pro vědu a výzkum ztracené kolonie, zkráceně LCCSR) je přesvědčen, ţe ano. Tito lidé tvrdí, ţe kombinací starých a nových technik je moţné lokalizovat a prozkoumat místa, která kolonisté (z Roanoke) obývali nebo kterými procházeli. Jejich prvním úkolem bylo určit místo původní croatanské osady na ostrově Hatteras. Při vykopávkách byl objeven pečetní kruh pocházející z konce 16. století, který pravděpodobně, soud podle znaku, patřil některému z původních obyvatel osady na Roanoke (pod vedením Ralpha Lanea). Nález pečetě potvrzuje přinejmenším fakt, ţe croatanští Indiáni z příslušné osady měli s kolonisty nějaký kontakt. Poté se vědci soustředili na ověření hypotézy, podle níţ se kolonisté sloučili s Croatany a všichni společně se odsunuli na pevninu. Opírali se zejména o poznámku Johna Whitea, ţe podle původního plánu se kolonisté měli přesunout "50 mil do vnitrozemí". Při studiu starých listin se podařilo zjistit, ţe kmeni croatanských Indiánů zřejmě patřila půda na místě zvaném Gum Neck - přesně 80 km (= 50 mil) od ostrova Roanoke směrem do vnitrozemí, coţ je jedno z mála míst vhodných k osídlení v celém okolí, kde kdysi bývaly baţiny. Tým LCCSR se nyní snaţí vyuţít leteckých snímků a satelitních fotografií k přesnější lokalizaci sídla anglicko-indiánské kolonie na místě Gum Neck nebo v jeho blízkém okolí. Výzkumy pokračují, záhada trvá Teorie o přesídlení kolonistů z Roanoke k zálivu Chesapeake Bay a na území Severní Karolíny jsou zatím nepotvrzené. Odpovídají však zatím získaným důkazům, zejména sugestivnímu líčení cestovatelů o setkání se zřejmými potomky Evropanů na daném území. Archeologické výzkumy prováděné podle výsledků moderních technologií jako vzdušných radarů a magnetometrického snímkování by mohly pomoci určit přesnější místo pobytu


kolonistů, ale zatím se tak nestalo. Phil Evans, který pomáhal zakládat Nadaci Ztracené kolonie, coţ je skupina historiků a archeologů kteří se přímo na Roanoke snaţí určit přesné místo pobytu první kolonie, které bylo mezitím ztraceno kvůli zanedbávání a pohybům písku, říká: "Dokud záhada Ztracené kolonie zůstane nevyřešena, bude stále fascinovat mnoho lidí… Nechci tuto tajemnost odstranit. Právě to dělá celý příběh zajímavým a vzrušujícím." Na závěr ještě jedna ne právě příjemná, ale nutná poznámka: snaha dokázat, ţe obyvatelé Ztracené kolonie splynuli s Indiány a zanechali v jejich kmeni nebo kmenech své potomky, naráţí na nemalé ideologické problémy. V oblasti kde stoupají rasové a etnické konflikty vzniká nedůstojná potřeba vytvoření historického obrazu, který by nějak mohl zpochybnit nároky a práva současných Indiánů. Ztracená kolonie proto není jen historickou záhadou, ale současně také prvním dějstvím Dlouhého a často tragického dramatu kolonizace Severní Ameriky.

Poslední let Amelie Earhartové Přestoţe odváţné lety které byly skutečnými hrdinskými činy přinesly Amelii Earhartové obrovskou slávu, díky které se stala legendou ještě za svého ţivota a následující generace ţen ji uctívala jako feministickou ikonu, její sláva nebyla završena famózním úspěchem, ale ztroskotáním. Kdyţ 2. července 1937 Amelia Earhartová a její navigátor Fred Noonan vystartovali k průzkumnému letu nad Tichý oceán k poslední etapě své vzdušné cesty kolem světa, začala tím jedna z největších záhad 20. století. Letadlo padá Poté co Earhartová s Noonanem dokončili téměř tři čtvrtiny svého heroického letu dvoumotorovým strojem Lockheed L-10 Electra, odstartovali z letiště Lae na Nové Guineji 2. července 1937 přesně o půlnoci místního času. Jejich cílem byl Howland Island, malý korálový ostrov slouţící jako přistávací plocha, vzdálený 4113 km. Tam však nikdy nedoletěli. Člun americké námořní hlídky Itasca kotvící tou dobou na Howland Island, aby letadlu doplnil palivo a radiovým signálem ho navedl k přistání, zachytil nejasné vysílání Earhartové, ale bylo jasné, ţe ona nedokáţe ani slyšet odpovědi ani najít ostrov. Poslední signál byl zachycen v 8,43 místního času. Dnes se předpokládá, ţe Earhartovové a Noonanovi zkomplikovaly přistání společně povětrnostní podmínky a špatná mapa - ostrov byl ve skutečnosti 10 kilometrů dále na východ neţ měl být podle mapy, přičemţ mraky osvětlené shora vycházejícím sluncem vrhaly na hladinu moře stíny připomínající ostrovy. Pátrání na moři Kapitán průzkumné lodi Itasca Warner Thomson předpokládal nejpravděpodobnější vývoj událostí - ţe Earhartové s Noonanem došlo palivo a spadli s letadlem někde poblíţ místa, odkud byl vyslán poslední zachycený signál, to znamená severozápadně od ostrova Howland Island. Prohledal tedy se svou lodí celou oblast, ale nenašel nic. Američtí námořní důstojníci došli na základě posledního zachyceného vysílání Earhartové k odlišnému závěru. Její poslední vzkaz zněl: "Jsme na pozici 157/337, zopakuji tento vzkaz, zopakuji tento vzkaz ještě na 6210 (= jiná frekvence). Stop". Udanou pozici vymezenou dvěma limity (157 a 337


stupňů) svědčí o standardní vyhledávací taktice, a Noonan ji pravděpodobně zvolil proto, ţe jim dával šanci buď objevit Howland Island, nebo, v případě neúspěchu, doletět k některému ostrovu na jihovýchodě. Zatímco k udanému místu mířily americké letadlové lodě, bylo zachyceno další nesrozumitelné hlášení, které vypadalo jako vysílané ze ztraceného letadla. Povzbuzeni touto zprávou nasvědčující, ţe Earhartová se pokouší někde přistát, zaměřila armáda síly na místo, odkud byl poslední signál nejspíše vyslán - k neobydleným ostrovům Phoenix Islands leţícím na jihovýchod od ostrova Howland. Během následujících dvou týdnů vojenské lodě projely kříţem kráţem celou oblast, ale nikde nespatřily známky ţivota. Jeden pilot se měl dojem, ţe vidí stopy současného osídlení na ostrově Gardner, jednom ze souostroví Phoenix Islands, ale ani kdyţ nad ním několikrát přeletěl a vysílal signály, nespatřil ţádnou reakci a navíc ani stopy po vraku letadla či lodě. Oblast pátrání se poté rozšířila i na vody kolem Gilbert Islands, obydleného souostroví, které Earhartová musela přeletět cestou k Howland Island, a kde mohla skončit, kdyby se v případě potíţí pokoušela vrátit po stejné trase. Ani zde nebyla objevena sebemenší stopa po letadle nebo jeho posádce, proto bylo pátrání 18. července odvoláno. Oficiální verdikt zněl: Amelia Earhartová nezvládla řízení, letadlo spadlo do moře a kleslo beze stopy ke dnu, kde se stalo podmořskou rakví pilotky i navigátora. Konspirační teorie Zmizení Amelie Earhartové se stalo národní tragédií a ţhavým tématem přetřásaným v mnoha světových médiích. Podobně jako v případě smrti princezny Diany se velmi rychle vyrojila řada různých konspiračních teorií. Jeden australský plátek napsal, ţe americká armáda vyuţila pátrání po Amelii Earhartové jako záminku k přelétávání Marshallových ostrovů, které byly pod správou Japonska a bylo podezření, ţe se zde budují tajné vojenské základny. Tato teorie později inspirovala úspěšný film Flight for Freedom (Let za svobodou), natočený v roce 1943 s Rosalind Russellovou a Fredem MacMurrayem v hlavních rolích. Podle tohoto filmu byla Amelia Earhartová ve sluţbách americké armády a její transpacifický let byl jen záminkou k provádění špionáţe. Film přispěl k tomu, ţe většina lidí viděla za zmizením Amelie Earhartové více neţ jen obyčejnou nehodu. Hned po jeho uvedení se objevily zvěsti, ţe Earhartová byla ve skutečnosti donucena americkou vládou změnit své původní plány. Dohady a spekulace vyvrcholily v roce 1966 vydáním knihy Freda Goernera The Search for Amelia Earhart (Pátrání po Amelii Earhartové), v níţ se psalo, ţe Amelia Earhartová nouzově přistála na Marshallových ostrovech, upadla do japonského zajetí a zemřela ve vězení. Později se ještě tvrdilo, ţe celý incident byl ututlán americkou armádou, aby se nevzbouřilo veřejné mínění za to, ţe oblíbená hrdinka byla vyslána do nebezpečí a nakonec ponechána bez pomoci. Některé knihy a články šly ještě dál - podle nich byla Amelia Earhartová tajně odvezena zpět do Ameriky, kde ţila dále s novou identitou: údajně zemřela jako Irene Bolamová ve státě New Jersey v roce 1982. Odhalené mystifikace Jako důkazy na podporu těchto odváţných teorií byly uváděny: údajná rádiová vysílání zachycená po nehodě z různých míst Pacifiku, fotografie zobrazující Earhartovou a Noonana v zajetí, svědectví lidí kteří tvrdili, ţe viděli zmíněnou dvojici ve vazbě, a "skutečnost", ţe


americká vláda stále drţí dokumenty ohledně letu Amelie Earhartové a odmítá je vydat. Jen málo z těchto "důkazů" obstojí. Z analýzy radiových vysílání vyplynulo, ţe většinou se jednalo o nepodloţené poplašné zprávy, nebo ţe taková hlášení nikdy neexistovala (s jedinou výjimkou - viz str. 195?), ţe dotyčné fotografie byly pořízeny buď dříve, nebo pocházely z filmu Flight for Freedom, a ţe uvedená svědectví nemohou být povaţována za průkazná. Utajované záznamy jsou mýtem, ve skutečnosti nikdy neexistovaly. Dnes se všeobecně soudí, ţe zdrojem většiny dohadů a spekulací je právě zmíněný film z roku 1943. Nicméně byla teorie o moţném přeţití posádky shledána natolik závaţnou, aby se jí začali intenzivně věnovat archeologové. Vykopávky na ostrovech Tinian a Saipan Saint John Naftel bojovaol ve II. světové válce a po ní velel skupině bývalých zajatců pracujících na ostrově Tinian, které dostal na starost krátce po jejich vysvobození z japonského zajetí v roce 1944. Říkal, ţe jeden z dělníků mu ukázal dva hroby, které měly být místy posledního odpočinku Amelie Earhartové a jejího navigátora Freda Noonana. V roce 2004 se Naftelovi podařilo dostat na ono místo tým archeologů a historiků, ale ani pečlivé vykopávky neodhalily ţádné kosti ani jiné věcné důkazy. Podle jiné verze měla být Amelia Earhartová drţena v zajetí na ostrově Saipan. Podle reportáţe BBC News z března 2005 o tom tehdy americké úřady informoval telegrafem francouzský konzul. Existuje také místní neověřená zpráva, podle které byla Earhartová drţena v japonském vězení, v němţ později zemřela a vedle něho byla zpopelněna. V roce 2005 získali vědci povolení k vykopávkám v místě vězení a kolem něho, ale nic nenašli. Hledejte Amelii! Pro ty kdo se pátráním po osudu Amelie Earhartové zabývají seriózně jsou veškeré spekulativní teorie jen rozpracováním dvou hlavních moţností: buď Earhartová spadla se svým letadlem do moře, a v tom případě vrak Electry stále spočívá na mořském dně, a nebo se jí podařilo přistát na některém z ostrovů Phoenix Islands, odkud ale nebyla nikdy zachráněna a zemřela tam. Obě varianty byly a jsou dosud předmětem zkoumání četných výprav. Nauticos Corporation S nejjednodušším vysvětlením zmizení Amelie Earhartové přišel kapitán člunu pobřeţní hlídky z příslušné oblasti. Ostrov Howland byl téměř na hranici doletu letadla Electra, takţe během jeho hledání a létání v kruzích muselo Earhartové a Noonanovi dojít palivo, takţe museli nouzově přistát a spoléhat, ţe je spasí záchranný člun. Buď však nepřeţili přistání na vodě, nebo se i s člunem potopili - kaţdopádně vrak jejich letadla musí spočívat kdesi na mořském dně v hloubce kolem 5 km. Z této teorie vycházel tým Nauticos Corporation, tvořený zkušenými hlubinnými potápěči a pátrači, kteří věří, ţe podmínky v příslušné oblasti Tichého oceánu jsou natolik příznivé, ţe zbytky letadla mohly dodnes zůstat zachovány v poměrně dobrém stavu. Vedoucí týmu David Jourdan říká: "Hlubina oceánu je skvělé konzervační prostředí. Nejsou tam proudy, ani příliv a odliv, a uţ vůbec ţádný vliv lidské činnosti, která by mohla to co je tam dole nějak narušit. Biologický materiál se rychle rozloţí, ale kov přeţije. Předpokládáme, ţe letadlo najdeme téměř ve stejném stavu jako bylo v okamţiku havárie."


V roce 2002 průzkumná loď týmu Nauticos vybavená speciálním zařízením ke zkoumání mořského dna propátrala 2160 čtverečních kilometrů dna poblíţ ostrova Howland Island, v oblasti která byla podle posledního zachyceného signálu Amelie Earhartové vybrána jako nejpravděpodobnější místo havárie. Bohuţel prasklá hydraulická hadice způsobila, ţe výprava téměř ztratila skenovaní zařízení za několik milionů dolarů a byla předčasně ukončena zhruba ve dvou třetinách své cesty, aniţ by našla jedinou známku přítomnosti vraku zříceného letadla. Ačkoliv členové týmu Nauticos zůstávají ohledně svých dalších plánů optimističtí, faktem je, ţe jejich další výprava naplánovaná na rok 2004 se neuskutečnila. Trosečníci Zřejmě nejpřesvědčivější vysvětlení osudu Earhartové a Noonana je výsledkem práce týmu odborníků zvaného The International Group for Historical Aircraft Recovery (Mezinárodní Skupina pro hledání historických letadel - TIGHAR). Pečlivé studium a analýza všech dostupných údajů dovedly tým TIGHAR k podrobnému průzkumu včetně vykopávek na nepatrném ostrově Nikumaroro, dříve známého pod jménem Gardner Island. Podle původních předpokladů neměla Electra dost paliva, aby doletěla aţ sem, ale tým TIGHAR zjistil, ţe letadlo mělo navíc přídavné nádrţe, díky kterým se mohlo udrţet ve vzduchu o několik hodin déle oproti dřívějším předpokladům. Pokud letadlo drţelo i nadále kurs 337o, který hlásila Earhartová ve svém posledním zachyceném vysílání, mohlo snadno doletět na ostrov Nikumaroro, který při letu tímto směrem musel být ze vzduchu vidět. Hypotéza týmu TIGHAR vychází z toho, ţe Earhartová dokázala nouzově přistát na ploše u pobřeţí korálového ostrova, viditelné za odlivu, na kterou v roce 1929 najela loď S.S. Norwich. Po přistání letci zřejmě dokázali znovu nastartovat motory a udrţet je v chodu tak dlouho, aby mohli dobít baterie a vyslat poslední signály, neţ letadlo zaplavil příliv. To by vysvětlovalo záhadnou radiovou zprávu, popisovanou jako nesrozumitelná, ale znějící jako Ameliin hlas, zachycenou operátory na ostrově Nauru večer 2. července 1937 na frekvenci o níţ předtím Earhartová říkala, ţe na ni přejde. Poté co letadlo bylo zaplaveno nebo úplně spláchnuto do moře, Earhartová s Noonanem se stali trosečníky na opuštěném ostrově. Při pátrání po okolí mohli narazit na skrýš zásob zbylých po záchranné akci po ztroskotání lodi Norwich před osmi lety, ale nedostatek vody a nesčetná další nebezpečí číhající na pustém ostrově - od nemocí a zranění po tropické bouře a spalující sluneční ţár - musely trosečníky postupně zcela vyčerpat, zejména kdyţ vojenské pátrací letouny při případných přeletech očividně přehlédly vrak jejich letadla (zřejmě proto, ţe za přílivu nebyl vidět nebo nebyl z výšky odlišitelný od vraku lodi Norwich). Není jasné, proč se trosečníci sami nesnaţili pátrací letadla na sebe nějak upozornit, ale i zde se nabízí mnoho vysvětlení - mohli být příliš slabí nebo prostě skrz hustou ostrovní vegetaci nebyli vidět. Tým TIGHAR nashromáţdil na podporu své teorie pozoruhodné mnoţství podrobných a sugestivních argumentů. V roce 1938 došlo k pokusu ostrov osídlit, přičemţ osadníci údajně objevily stopy nasvědčující, ţe předtím uţ tu někdo tábořil, a dokonce tvrdili, ţe našli hromádku lidských kostí, pouzdro od sextantu a podráţku od ţenské boty. Vykopávky na ostrově pak odhalily kovové předměty, které se po propláchnutí a ošetření ukázaly být z letadla. Mnohé z nich nepochybně pocházely z jiných letadel, od osadníků nebo návštěvníků ostrova z pozdější doby, ale některé mohly pocházet z letadla Earhartové. Byly objeveny také


zbytky kovových panelů pouţívaných v kabině letadla pro izolaci a zakrytí nerůznějších drátů, jaké se v příslušné době nepouţívaly ve vojenských letadlech, ale podle mnohých tvrzení mohly pasovat do Ameliina letounu Electra. Rozhodující důkaz který by definitivně potvrdil závěry týmu TIGHAR se však zatím objevit nepodařilo. Potápěči pátrající kolem útesu a v blízkosti pobřeţí po vraku Electry nebo jeho troskách nic nenašli, a zbytky zmíněných panelů a dalších částí vybavení letadla nelze Ameliinu letadlu přisuzovat s jistotou. Studium záznamů prvních osadníků o nalezených lidských kostech historku o ztroskotání podporuje, ostatky podle popisu odpovídaly ţeně euroasijského původu o vzrůstu odpovídajícím Earhartové, ale veškeré pokusy najít znovu samotné kosti byly neúspěšné. Členové týmu TIGHAR doufají, ţe pokud by se kosti podařilo najít, mohla by analýza DNA a porovnání jejích výsledků s ţijícími příbuznými Amelie Earhartové být poslední tečkou za záhadou jejího zmizení. V modravých hlubinách Smrt vyčerpáním po dlouhém hladovění na pustém ostrově by byla pro tak obdivovanou a slavnou osobnost jakou byla Amelie Earhartová věru smutným koncem. Mnoho lidí závěrům týmu TIGHAR prostě nechce uvěřit, navzdory okolnostem které ji nepřímo potvrzují, a podvědomě dávají přednost romantičtějším vysvětlením propleteným špionáţí a konspirací, které budou se jménem Amelie Earhartové zřejmě spojovány tak dlouho, dokud bude její jméno vzpomínáno. Její osud nejspíš zůstane navţdy otevřený. Je moţné, ţe se někdy podaří objevit vrak letadla Electra, jak doufají členové týmu Nauticos, ale je téměř vyloučeno, ţe by se ještě našly ostatky Amelie Earhartové, které by bylo moţné konečně svěřit zemi (pohřbít).

Část 5. - Ztracené vraky Cestování po mořích bylo vţdy nebezpečným podnikáním, coţ dokazují vraky lodí, jimţ jsou dna světových moří zejména v některých místech přímo poseta. Jen malá část vraků byla lokalizována a určena, z čehoţ vyplývá, ţe zbývající většina zůstává "ztracena" - tedy neobjevena a neprozkoumána. Podle odhadů UNESCO leţí na dně světových moří a oceánů přes tři miliony neobjevených vraků. Mnohé z těchto lodí klesly ke dnu s velmi důleţitým nebo cenným nákladem, mnohé jsou předměty značného historického významu samy o sobě. Proto představují lodní vraky nejpočetnější kategorii ztracených cenností a jejich hledání patří k nejlukrativnějšímu podnikání jemuţ se věnují lovci ztracených pokladů. Náklad některých lodí vyzdviţený z mořského dna by dnes měl hodnotu desítek, ne-li stovek milionů. Ukázkovým příkladem budiţ Nuestra Se?ora de Atocha, ztroskotaná španělská galeona objevená Melem Fischerem v roce 1985, která svým objevitelům vynesla zlato, stříbro a šperky v hodnotě zhruba 40 milionů dolarů. Hledání ztroskotaných vraků je velice obtíţné. Teprve poměrně nedávno jsou lodě vybaveny zařízením umoţňujícím stanovit poměrně přesně jejich polohu v okamţiku potopení, a často ztroskotaly kvůli špatnému počasí, coţ znamená, ţe se tou dobou mohly nacházet někde úplně jinde neţ měly být podle plánované trasy. Loď která jednou klesne pod hladinu je pak téměř ztracena, zejména pokud klesla na dno do velké hloubky, kam lze proniknout jen s nejmodernější technologií.


Vyhlídky se však zlepšují s rozvojem podmořské výzkumné techniky, zejména nových zobrazovacích systémů jako je skenovací sonar, který dokáţe přenášet podrobné trojrozměrné obrazy mořského dna, nebo magnetometrů, přístrojů schopných na dálku zaznamenat přítomnost většího mnoţství kovů v mořské vodě, coţ můţe být například vrak ztroskotané lodi nebo část jejího nákladu. Značný pokrok zaznamenala také nejrůznější dálkově ovládaná sledovací zařízení: na dálku řízené miniponorky s kamerami jsou stále dokonalejší a levnější, takţe umoţňují průzkum většího počtu míst včetně hlubokých vod. Hromadné rozšíření těchto technologií vedlo UNESCO k tomu, ţe v roce 2001 vydalo nařízení jehoţ smyslem je ochránit ztroskotané vraky před rabováním. Všem ztraceným vrakům hrozí v současné době stále větší nebezpečí, ţe jednou budou objeveny. Ani všechna technika světa však nezmůţe mnoho proti největší překáţce ztěţující objevení ztroskotaných vraků: prostředí pod mořskou hladinou můţe být extrémně ničivé a mnohé vraky proto mají jen nepatrnou naději, ţe aspoň něco z nich zůstane zachováno. Kovy reznou a rozpadají se, dřevo je rychle rozloţeno spolupůsobením mnoha různých vlivů a ţivých organismů, od korálů a mořských červů po bakterie. Na druhou stranu někdy dokáţe podmořské prostředí být vůči vrakům také výjimečně šetrné a pomáhá je uchovat v překvapivě dobrém stavu: pokud je ztroskotaná loď rychle pokryta nánosem naplavenin, ty vytvoří vrstvu zamezující přístupu kyslíku a tím se reznutí a ostatní rozkladné procesy zpomalí na minimum. Značnou šanci na uchování v dobrém stavu mají také lodě, které klesly do velmi chladných vod, kde biologické rozkladné procesy probíhají velmi pomalu nebo vůbec. V této kapitole se budeme věnovat čtyřem (konkrétním) ztraceným vrakům nebo flotilám, potopených v různých dobách na různých místech, které dosud vzdorují pokusům (snahám) o (své) objevení, ať se o ně snaţí vědci nebo lovci pokladů. Jestli tyto lodě dokázaly aţ dodnes odolat zubu času, tedy působení chemických a biologických rozkladných procesů, není úplně jisté, ale všichni mořští archeologové úpěnlivě doufají, ţe ano, neboť všechny mají obrovský historický význam.

Perská válečná flotila Svět antiky byl mimo jiné charakterizován četnými ničivými střety mocných civilizací: Egypt proti Nubii, Řím proti Kartágu, Řecko proti Persii. Posledně jmenovaný konflikt měl zásadní význam pro další vývoj evropských dějin: konečné vítězství Řeků ji umoţnilo udrţet si nezávislost na dalších 300 let, během nichţ řecká kultura a věda vzkvétaly, aţ vyvrcholily v období, které dnes nazýváme zlatým věkem antiky. Antické Řecko tak rozhodujícím způsobem ovlivnilo kulturu celé Evropy. Ke klíčovým střetnutím v konfliktu perské říše a řeckých městských států patří bezesporu tragický osud, který nejméně třikrát postihl obrovskou perskou válečnou flotilu. Podle antických pramenů tehdy klesly ke dnu Egejského moře doslova stovky lodí a tisíce muţů, které silná ochranná vrstva usazenin moţná dokázala uchovat v dobrém stavu po celá dvě a půl tisíciletí. Tento poklad nevyčíslitelné historické hodnoty dodnes čeká, aţ ho někdo objeví a získá současně bohatství i slávu.


Dareios a Xerxes V 5. století př. n. l. si perská říše podmanila většinu tehdy známého světa - sdruţovala země od Himálaje po Balkán a od horního toku Nilu po břehy Kaspického moře. Pod perskou nadvládu se dostalo i několik řeckých městských států v Malé Asii (na území dnešního Turecka). Proto hleděli perští vládci s nevolí na dosud svobodné a nezávislé řecké státy na evropské pevnině, mimo jiné i proto, ţe některé z nich, například Athény a Eretria, aktivně zasahovaly do dění v Malé Asii, kde podněcovaly povstání proti perské nadvládě. Proto se Dareios Veliký, vládce Persie, rozhodl je konečně zlikvidovat. V roce 492 př. n. l. vypravil do Řecka armádu, v jejímţ čele stanul jeho švagr Mardonius. Mořská bouře a příšery u hory Athos Mardonius přešel přes průliv Helespont (dnes Dardanely) oddělující Malou Asii od Evropy a pochodoval podél pobřeţí Egejského moře, doprovázen početnou flotilou lodí zajišťující (mu) podporu a zásobování. Flotila přeplula Egejské moře, doplula k pevnině a pokračovala podél pobřeţí do Acanthu. K dalšímu postupu potřebovala obeplout poloostrov Athos, vybíhající daleko do moře. Podlé Hérodota, jehoţ Dějiny jsou hlavním pramenem informací o řeckoperských válkách, kdyţ flotila zatáčela kolem hory Athos, stalo se něco neobyčejného: Zvedl se severní vítr, tak prudký, ţe mu nic nemohlo vzdorovat. Pohazoval sa obrovským mnoţstvím lodí proti sobě, drtil je a hnal na mělčinu proti hoře Athos. Říká se, ţe počet zničených lodí byl jen o málo menší neţ 300, a muţů, kteří se utopili, bylo více neţ 20 000. V moři kolem Athosu se vyskytuje hojné mnoţství různých příšer, a mnoho muţů bylo ve vodě uchváceno a seţráno těmito zvířaty; jiní byli prudce vrţeni na skály; někteří co neuměli plavat se utopili; a další zemřeli chladem. Mardonius poté co pozbyl námořní podpory byl nucen vrátit se zpět, a perská invaze do Řecka byla odloţena o dva roky. Ani druhá perská výprava uskutečněná v roce 490 př. n. l. nebyla nijak úspěšná, a neţ mohl Dareios naplánovat další pokus, zemřel. Úkol potrestat vzpurné řecké státy zůstal na jeho následovníka Xerxese. Největší armáda, jakou kdo kdy viděl V roce 480 př. n. l. shromáţdil Xerxes zřejmě dosud největší armádu v historii lidstva. Říkalo se, ţe při spatření všech vojáků nastoupených v sevřených řadách plakal, kdyţ si prý uvědomil, ţe za pár desetiletí všichni tihle muţi uţ nebudou naţivu. Dobové odhady byly pravděpodobně silně přehnané - mluví se v nich o pozemní i námořní síle celkem 2 641 610 muţů doprovázených zhruba stejným počtem pomocníků a přisluhovačů, dohromady tedy celkem přes 5 milionů lidí. Moderní vědci se nad těmito údaji jen usmívají a doporučují je řádově zmenšit. Nicméně v kaţdém případě byla Xerxesova armáda výjimečná svou početností i rozmanitostí - bojovali v ní příslušníci 46 různých národností, včetně mnoha Řeků - občanů řeckých maloasijských států a kolonií, které byly v nepřátelském vztahu s pevninskou aliancí Athén a Sparty, které stály v čele řeckého odporu. Pozemní armádu doprovázela početná námořní flotila čítající údajně 1207 trirem (či triér) (válečných galér poháněných třemi řadami vesel nad sebou) a k tomu bezpočet menších zásobovacích a pomocných lodí. Válečné lodě pocházely z Fénicie, Egypta, Kypru a Malé


Asie, včetně mnoha řeckých států ovládaných Perskou říší, a proto představovaly jedinečný výběr nejvyspělejší námořní bojové techniky své doby. Neštěstí u Magnesie a Euboeou Xerxes pamětliv neštěstí které postihlo Dareiovu flotilu ve zrádných vodách kolem hory Athos, se rozhodl vykopat kanál napříč šíjí poloostrova oddělující horu Athos od pevniny. Nařídil, ţe kanál musí být tak široký, aby se do něho vešly dvě galéry vedle sebe, a práce na něm měla trvat dva roky. Tento velkolepý plán se nakonec ukázal být málo efektivním perské lodě úspěšně překonaly athoský poloostrov, velké mnoţství jich bylo zničeno ve dvou mohutných bouřích. V prvním případě flotila kotvila u pobřeţí Magnesie na nevhodném místě, kde v poměrně bezpečném zálivu byl dostatek prostoru jen pro několik lodí, takţe ostatní musely zakotvit v řadách tak, ţe poslední lodě byly aţ dost daleko na moři. Kdyţ se jednoho rána zvedl prudký vítr, Peršané stihli jen několik málo lodí vytáhnout na mělčinu do bezpečí. Podle Hérodota lodě zastiţené vichrem na širém moři byly vydány bouři na milost a nemilost, uchváceny větrem a vrţeny na skály na pobřeţí Pelionu, Sepias, Meliboea a Casthanaea. Řekové povaţovali tuto událost za dobré znamení (ze svého pohledu) - za zásah Borea(-se), boha severního větru. Ať uţ se jednalo o boţský zásah nebo ne, tato událost stála Peršany mnoho lodí a zásob. Hérodotos o tom píše: Nejstřízlivější odhad kolik lodí bylo ztraceno uvádí číslo 400, spolu s nespočitatelnými posádkami, a k tomu takové bohatství, ţe magnéský král Ameinokles, syn Cretinův, kterému patřila země kolem Sepias, měl z této námořní katastrofy obrovský prospěch. V následujících dnech a měsících vyplavovalo moře na pobřeţí zlaté a stříbrné poháry v takovém mnoţství, ţe stačilo jen se sehnout a sbírat je. Do jeho rukou se dostaly také truhly s perským pokladem, a sám Ameinokles se tím stal ohromně bohatým. Zatímco hlavní část perské flotily byla zasaţena bouří u magneského pobřeţí, oddělená skupina asi 200 lodí se pokusila obeplout Euboeu a překvapit řecké loďstvo. Také tyto lodě byly ale zaskočeny bouří. Podle Hérodota vrhl silný vítr perské lodě proti pobřeţí ostrova Euboea a všech 200 lodí bylo ztraceno. Tyto přírodní katastrofy sice nezpůsobily perské válečné flotile vzhledem k její celkové velikosti drtivé ztráty, tak byla obrovská, ale připravily ji o taktickou výhodu nad početnějším loďstvem řeckým, které v následujících námořních bitvách většinou vítězilo. Slavná je například bitva v průlivu Artemision mezi magnesií a Euboeou, v níţ bylo zničeno obrovské mnoţství perských galér. Tato námořní vítězství zpomalila postup perské armády a učinila konec Xerxesovým nadějím na rychlé a drtivé vítězství v celé válce. Bez podpory loďstva byl Xerxes donucen stáhnout svou armádu z Balkánu a přenechat pokračování ve válce Mardoniovi, který se osvědčil jiţ předtím. Časem však byli Peršané vytlačeni z Řecka úplně a navţdy. Poklad v Egejském moři I kdyţ Hérodotos nepochybně přeháněl co se týče počtu galér a vojáků vyslaných do války proti Řecku během perské invaze, mnoţství ztroskotaných vraků perských lodí musí být v


kaţdém případě ohromné. Na dně Egejského moře tehdy skončily stovky lodí, tisíce muţů a obrovské mnoţství zbraní, brnění, peněz a válečné kořisti všeho druhu. Všechny tyto předměty pocházejí z doby před 2500 lety, z níţ jsou archeologické nálezy velmi skrovné, přinejmenším pokud jde o lodě a tehdy pouţívané námořní technologie. Velikost a různorodost perské invazní armády znamená, ţe pozůstatky perského loďstva by poskytly jedinečný obraz dobové vojenské a námořní techniky nejen Persie a Řecka, ale celého tehdejšího světa. Pro hledače pokladů je zde také příslib velkého mnoţství cenných předmětů, zejména zlatých a stříbrných pohárů, a také "truhel s perským pokladem", o kterých píše Hérodotos. Pro archeology by největším pokladem bylo objevení vraku triremy, perské galéry představující vrcholné dílo antického vojenského námořnictví. Dosud se ţádná trirema nenašla, a tak historikové stále tápou v mnoha otázkách ohledně těchto špičkových perských bojových lodí. Při pokusu o sestavení repliky triremy se například zjistilo, ţe rychlost těchto lodí neodpovídala výkonům přisuzovaných antickým galérám, které musely být mnohem rychlejší, neţ jsou současní vědci schopni vysvětlit. Objev více neţ tisíce troskotaných galér perské invazní flotily by pomohlo rozsoudit desítky vědeckých sporů. Dr. Robert Hohlfelder, mořský archeolog z Coloradské univerzity, říká: "Podmořští archeologové mají jakýsi seznam přání. Najít triremu je rozhodně jednou z největších tuţeb většiny z nich. Moře kolem Athosu je podle mě jedním z nejslibnějších míst, kde bychom mohli v tomto směru mít štěstí". Důvodů proč jsou zbytky trirem tak vzácné je hned několik. Protoţe antické galéry nepouţívaly ţádnou zátěţ, po ztroskotání neklesly hned ke dnu, ale dál pluly po hladině. Podle starých záznamů byly v případě potřeby opravy nebo rozebrání jednoduše vytaţeny lany na břeh. Jako zátěţ někdy slouţil náklad, který porouchanou loď stáhl ke dnu. Proto byly některé ztroskotané antické galéry později objeveny. Triremy však byly válečné galéry, které ţádný těţký náklad nevezly. Nejtěţší součástí triremy byl pravděpodobně bronzový bodec na přídi určený k drcení trupů nepřátelských lodí. Tato beranidla zřejmě dosud leţí na dně Egejského moře spolu s kovovými zbraněmi a brněním, které měli vojáci vezoucí se na palubách. Zachovány v hlubině? Středozemní moře patří jiţ zhruba tisíc let k nejintenzivněji prozkoumávaným mořím světa. "Průzkum" zahrnuje také aktivity lovců pokladů a vykradačů potopených vraků, takţe panují oprávněné obavy, ţe nejlépe přístupné antické vraky jiţ byly zbaveny všeho cenného, poškozeny a znehodnoceny, takţe pro archeologii jiţ nemají velký význam. Také pouţívání rybářských vlečných sítí, které se zatíţeny těţkými předměty a taţeny loděmi vlečou po dně a zničí prakticky vše, co jim stojí v cestě, velmi pravděpodobně poškodilo nebo docela zničilo mnoho antických vraků. Vědci však doufají, ţe některé vraky lodí perské válečné flotily zůstaly uchráněny před ničením i rabováním. Lodě pravděpodobně ztroskotaly v hluboké vodě - při pobřeţí kolem hory Athos spadá mořské dno strmě do hloubky aţ 600 m, coţ vraky mohlo uchránit před lovci pokladů. Dalším příznivým jevem je, ţe v Egejském moři se rychle tvoří a ukládají usazeniny, takţe veškeré trosky kleslé na dno zřejmě byly brzy pokryty silnou ochrannou vrstvou.


Hledání perské flotily Pátrání po zničené perské válečné flotile nabralo v posledních letech nový směr díky koordinované mezinárodní spolupráci při hledání a zkoumání starých vraků a také zásluhou nových (pouţívaných) technologií. Vznikl speciální program PWWS - Persian Wars Shipwreck Survey (Průzkum vraků perských válečných lodí), na kterém spolupracují řecké archeologické instituce spolu s kanadským archeologickým institutem v Athénách a několika institucemi a jednotlivými vědci z dalších zemí. V rámci tohoto programu se vyuţívají sonary, miniponorky a dálkově ovládaná podmořská vozítka, které společně mapují a popisují mořské dno v oblasti popsané Hérodotem. Za tři roky prozkoumal tým PWSS vody kolem polostrova Athos, ostrova Euboea a průliv Artemison, místo hlavní námořní bitvy. Výsledky průzkumu nebyly nijak ohromující. K nejvýznamnějším objevům patří vrak nákladní lodi při pobřeţí Athosu, která vezla amfory identifikované původem z Mende, řeckého města leţícího na západ od hory Athos. To však znamená, ţe dotyčná loď buď neměla s Dareiovou flotilou nic společného (je zřejmě o století starší), nebo mohlo jít o zásobovací loď vezoucí věci zabavené Peršany v Řecku. K vůbec nejdůleţitějšímu objevu došlo zásluhou chobotnice, která ostatně patří k Hérodotovým "strašným mořským příšerám". Členové výzkumného týmu PWSS, povzbuzeni zprávou, ţe rybáři vytáhli spolu se svým úlovkem také dvě bronzové přilby z doby mezi lety 500-523 př. n. l. zaměřili své pátrání na stejnou oblast a na dně objevili velkou nádobu, která byla toho času domovem velké chobotnice. O chobotnicích je známo, ţe mají ve zvyku sbírat z mořského dna různé předměty a odnášet si je do svého úkrytu. Mezi kořistí této chobotnice se našel i zlatý sauroter - špičatý hrot nebo bodec na kopí řeckého těţkooděnce, nasazující se na oba konce násady, umoţňující zabodnutí kopí do země a činící z kopí oboustranně ostrou zbraň. Objev příslušenství zbraně na místě kde krátce předtím byly nalezeny další dvě části vojenské výstroje utvrzovalo vědce v přesvědčení, ţe by se mohlo jednat o místo kde skončila přinejmenším část vraků perské válečné flotily (jak jiţ víme, perská armáda zahrnovala mnoho řeckých vojáků z perských vazalských států v Malé Asii a také z řeckých států nepřátelských Spartě a Athénám). Méně štěstí měl tým PWSS při pátrání ve vodách kolem Euboeji, ale podle plánu se sem měl v roce 2006 vrátit a dokončit mapování mořského dna a důkladně prozkoumat nejslibnější lokality podmořskými sledovacími zařízeními. Je třeba připomenout, ţe vyspělou podmořskou technikou nejsou vybaveni jen vědci. Katerina Dellaporta, ředitelka institutu řeckého podmořského archeologického výzkumu a jedna z vedoucích osobností projektu PWSS, varuje: "Lovci pokladů donedávna pouţívali jen běţné potápěčské vybavení. Dnes však rozvoj příslušných technologií, zejména dálkově řízených miniponorek, umoţňuje kaţdému přístup i do hluboké vody". Ačkoliv přístup do velkých hloubek nemá rozhodně "kaţdý" - pořízení a provoz příslušných zařízení stojí řádově desítky aţ stovky tisíc dolarů nezbývá neţ doufat, ţe to budou mořští archeologové a nikoliv lovci pokladů, kdo se jako první dostane k vrakům Dareiovy a Xerxesovy ztracené válečné flotily.

White Ship


V roce 1120 se přihodila jedna z nejvýznamnějších lodních katastrof v historii Anglie tragédie, která stála ţivoty výkvět anglické šlechty a nepřímo uvrhla celý národ do dvou desetiletí chaosu a bezvládí - období známého jako "velká anarchie". Dědic anglického trůnu a stovky členů šlechtických rodin zmizely, kdyţ White Ship (Bílá loď), jedna z nejmodernějších lodí své doby, zmizela i se všemi cestujícími. Její vrak ani náklad nevyčíslitelné hodnoty (myšleno v historickém i materiálním významu) nebyly nikdy nalezeny. Mezi dvěma královstvími Po normanském vítězství kdy byl Vilém dobyvatel v roce 1066 korunován anglickým králem vládli v Anglii Normané. Normanští králové jakoţto vládci obou zemí oddělených kanálem La Manche byli nuceni často cestovat mezi svými drţavami sem a tam, ve snaze udrţet si vládu nad územím na evropském kontinentě i v Británii. V roce 1120 Jindřich I., normanský král Anglie a syn Viléma Dobyvatele, byl nucen odcestovat do Normandie, aby se střetl s francouzským králem Ludvíkem VI. Doprovázel jej jeho jediný legitimní syn a dědic, 17letý William Adelin. Adelin byl později přejmenován na Athelinga, coţ je saský výraz pro krále, a nesl jméno William Atheling, aby ukázal, ţe v jeho osobě jsou spojena království saské a normanské. Jindřich I. ve sporu s francouzským králem uspěl, získal pro svého syna uznání titulu vévody normanského, a vracel se zpět do Anglie přes normanský přístav Barfleur, odkud jeho otec zahájil invazi do Anglie před 60 lety. Nálada celé vracející se skupiny byla slavnostní, zejména proto, ţe mladý William byl doprovázen "mladým dvorem", coţ byla jakási mladší obdoba královského dvora jeho otce, zahrnující mnoho významných dědiců a potomků šlechtických rodů z Anglie i Normandie. K této skupině patřili i Williamův vlastní polobratr a polosestra - Jindřich I. proslul jako ze všech panovníků nejplodnější otec nemanţelských dětí v celé historii anglické monarchie. William byl jeho jediným legitimním synem (jedním z pouhých dvou legitimních dětí), a proto byl středem veškerých jeho ambicí ohledně pokračování rodu. Le Blanche Nef 25. listopadu se Jindřich I. v přístavu Bartfleur připravoval k nalodění, kdyţ mu vstoupil do cesty Thomas FitzStephen, kapitán lodi Le Blanche Nef (anglicky White Ship) - krásné, nové a nanejvýš pohodlné. FitzStephenův otec byl kapitánem lodi Mora, vlajkové lodi invazní flotily Viléma Dobyvatele, a teď osobně prosil Vilémova (jeho) syna, aby byl tak laskav a poctil jej tím, ţe se přes kanál nechá převézt na jeho přepychové lodi. Jindřich I. to odmítl, neboť jeho vlastní cestovní plány byly jiţ pevně stanoveny, ale nabídl FitzStephenovi, ţe můţe svézt jeho syna Williama Adelina s jeho společností. Poté nastoupil na svou vlastní loď a vyplul do Anglie, kam dorazil bez jakýchkoliv problémů. Protoţe syn William a jeho společnost stále bujaře slavili a hodlali v tom pokračovat i cestou, jejich odjezd se zpozdil aţ do doby, neţ byly na palubu White Ship naloţeny všechny sudy s vínem, které se v přístavu daly sehnat. Na palubě pitka pokračovala, a kapitán s posádkou se k ní zřejmě připojili. Celá společnost byla natolik opilá, ţe kdyţ se k lodi dostavila skupina duchovních vedených biskupem z Coutance, byli zahnáni nevybíravými nadávkami zpět. Tou dobou přinejmenším jeden cestující - Stephen de Blois - z lodi vystoupil: moţná kvůli


prudkému průjmu, který ho náhle postihl, nebo to bylo vnuknutí zdravého rozumu kaţdopádně tohoto rozhodnutí určitě nikdy nelitoval. Neštěstí udeřilo Kdyţ byla White Ship konečně připravena k vyplutí, všichni do jednoho na palubě byli namol opilí a padla noc. Na lodi bylo celkem asi 300 lidí, z toho 140 šlechticů a 18 šlechtičen. Přejezd kanálu La Manche nebyl obecně nijak nebezpečný - Jindřich I. ho přeplul mnohokrát, a jeho otec 17krát jen za dobu svého kralování. Nicméně námořní technologie pouţívané ve 12. století byly celkem dost primitivní, a tak kaţdá cesta po moři znamenala určité nebezpečí, zejména cesta s opilým kapitánem, kormidelníkem a posádkou. Aby nepříznivých okolností nebylo málo, mladý William se rozhodl předjet svého otce a doplout do Anglie jako první, a naléhal na FitzStephena, aby plul nejkratší moţnou cestou. To byla ovšem osudová chyba. Správná námořní dráha z Barfleuru do Anglie vedla nejdříve na jih, aby se vyhnula nebezpečným mělčinám, a teprve potom se lodě obrátily k severu směrem k Anglii. Opilý kormidelník White Ship se pokusil zkrátit obvyklou cestu tím, ţe zamířil rovnou na sever, ale navedl loď přímo na skálu zvanou Quilleboeuf, pouhé 2,4 km od přístavu. Loď se začala potápět, ale pro Williama nebylo ještě nic ztraceno. Rychle se nacpal do záchranného člunu, jediného, který byl na lodi, a poháněn vesly začal směřovat zpět k pobřeţí. Kdyţ však William uslyšel zoufalý křik své polosestry Matildy, hraběnky de Peche, která ho úpěnlivě prosila, aby ji ne lodi nenechával, nařídil obrátit člun zpět. Jak se však člun přiblíţil k potápějící se lodi, byl v mţiku ověšen spoustou lidí, kteří se do něho zoufale snaţili dostat, a přetíţený člun se nakonec potopil také. Takhle se událost seběhla podle vyprávění řezníka z Rouenu jménem Berthold, který nastoupil na palubu jen proto, aby unikl dluhům. Podařilo se mu vyšplhat na jeden ze stoţárů, který zůstal vyčnívat nad hladinu, a následujícího rána byl zachráněn. Z celé lodi byl jediným, kdo přeţil: několik lidí se pokusilo doplavat ke břehu, ale ve tmě, proti vysokým vlnám a silnému proudu neměli šanci. Kdyţ smutná zpráva dorazila do Anglie, nikdo neměl odvahu sdělit ji králi. Nakonec byl vybrán jeden z jeho potomků, aby mu ono strašné poselství předal. Říká se, ţe král omdlel a potom se uţ nikdy v ţivotě nezasmál. Ztracená generace Politický dopad této tragédie na vlivnou společnost v severozápadní Evropě byl obrovský, nemluvě o osobním neštěstí rodičů, kteří přišli o své děti. Pocit který následně zavládl dobře zachytil Winston Churchill ve svém díle Dějiny anglicky mluvících národů (A History of English Speaking People): Na stoţáru nad mořskou hladinou zůstali dva muţi, lodní řezník a šlechtic. "Kde je princ?" ptal se šlechtic nad vlnami. "Všichni se utopili" odpověděl mu řezník. "Pak, je tedy pro Anglii vše ztraceno" pravil rytíř a vrhl se do vln. Neštěstí White Ship je někdy přirovnáváno ke ztroskotání Titaniku, na jehoţ palubě bylo rovněţ mnoho bohatých a významných lidí, jejichţ smrt měla dalekosáhlé důsledky na ţivot


Británie. Z nedávné doby se nabízí srovnání s neštěstím lodi Marchioness na Temţi, ke kterému došlo v roce 1989. Pro Anglii 12. století mělo ztroskotání White Ship velmi neradostné důsledky. Přes své četné nemanţelské aktivity nebyl Jindřich I. schopen zplodit dalšího legitimního muţského dědice trůnu. Ačkoliv nutil své barony přísahat věrnost jeho jediné legitimní dceři, která se taktéţ jmenovala Matilda, představa ţeny-vládkyně prostě nebyla slučitelná se středověkým veřejným míněním. Kdyţ Jindřich I. v roce 1135 zemřel, většina šlechticů na sliby věrnosti Matildě rychle zapomněla a nadšeně prohlásili králem jejího bratrance Stephena de Blois, toho, který ke svému štěstí opustil palubu bílé lodi krátce před tím, neţ vyplula vstříc své záhubě. Matilda si dokázala získat podporu části šlechty a pokusila se znovu získat korunu pro sebe, pročeţ svou zemi uvrhla do téměř 20 let trvající občanské války. Byla to doba nestálá, bez vlády a bez zákonů, kdy, řečeno památnými slovy tehdejší Anglosaské kroniky "Kristus spal a všichni svatí s ním". Poklad z 12. století Vrak White Ship představuje příslib zlatého dolu z hlediska historického i materiálního. William Adelin a jeho přátelé a známí byli bohatě vybaveni penězi i šperky. Na palubě lodi se pravděpodobně vezlo velké mnoţství zlatého a stříbrného nádobí, pohárů a dalších cenných věcí. Objevit dnes vrak White Ship by znamenalo získat jedinečný obraz o ţivotě anglického královského dvora na počátku 12. století. Také samotná loď by měla obrovský význam. Jakoţto vrcholné dílo své doby by White Ship mohla poskytnout skvělý pohled na tehdejší stav a vývoj stavitelství lodí, od válečných veslic jaké pouţíval Vilém Dobyvatel aţ po středověké galeóny s vysokými příděmi a kajutami na zádi. Otázkou je, co z vraku White Ship a jeho nákladu zůstalo do dneška. Část - ne-li většina nákladu byla pravděpodobně zachráněna krátce po ztroskotání, a většinu z toho, co zůstalo, zřejmě odnesly pryč silné proudy a příliv s odlivem. Je známo, ţe mnoho těl cestujících bylo mořem vyvrhováno na pobřeţí Normandie ještě několik týdnů po neštěstí. Zřejmě ty samé síly vody zničily vrak lodi, a sášně a další mořští měkkýši určitě značně rozloţili všechny jeho dřevěné části, neţ byly zbytky pokryty ochrannou vrstvou usazenin. Jinými slovy - naděje na objevení zachovalých zbytků vraku White Ship není velká, ale kvůli jeho potenciální historické hodnotě určitě stojí za to v hledání pokračovat. Přes to a ačkoliv se všechny dostupné prameny shodují v tom, kde White Ship ztroskotala, neexistují záznamy o tom, ţe by na tom místě někdo podnikal nějaký průzkum nebo se potápěl. Místní nepříznivé podmínky činí takové pátrání obtíţným aţ nebezpečným, i kdyţ s moderními technologiemi jako jsou sonary a dálkově ovládané miniponorky by bylo moţné provést alespoň předběţný průzkum. Moţná, ţe v nějaké písčité prohlubni pod ochrannou stěnou skály spočívají šperky zasypané kosti samotného Williama Adelina, čekající, aţ je jednou někdo objeví.

Stříbrná flotila 1715 7. června 1494 papeţ Alexandr VI. rozdělil Nový svět mezi Portugalsko a Španělsko tak, ţe Španělsku připadlo veškeré území na západ od Brazílie a k tomu Východoindické souostroví. Toto obrovské území se brzy stalo zdrojem obrovského bohatství, neboť všechny cennosti zde


získané plynuly do Španělska. Z Východoindického souostroví to bylo koření, hedvábí, vzácná dřeva, slonovina a čínský porcelán, po kterém byla v Evropě neuspokojitelná poptávka, z Ameriky pak zlato, stříbro a drahokamy. Doprava získaných pokladů do Španělska však nebyla jednoduchá, a španělské lodě a jejich posádky se musely potýkat s kurdějemi, primitivní navigační technologií, obrovskými bílými plochami na mapách, piráty, korzáry, loděmi nepřátelských národů, a především s nepředvídatelným počasím. V té době se španělská vláda zoufale snaţila zavést přísnou kontrolu nad zámořským obchodem mezi Evropou a koloniemi; chtěla si tím zajistit všechny výhody pouze pro sebe, aby z dováţeného zboţí mohla vybírat daně a 20% podíl zvaný quinto (královská pětina), a udrţet si ţárlivě střeţený monopol v přístavech jako byla například Sevilla. Flotily převáţející poklady To vše měl zajistit systém zvaný flota čili systém kolon. Zákonem bylo stanoveno, ţe veškerý obchod mezi Amerikou a Španělskem musí probíhat prostřednictvím zvláštní lodní flotily, která bude dvakrát za rok převáţet v Evropě vyrobené zboţí ze Španělska do Nového světa, a opačným směrem pak bohatství získané v koloniích. Tyto transatlantické plavby se staly známými jako "stříbrné flotily", protoţe převáţely obrovské mnoţství stříbra, zlata a drahokamů, a později také jako "talířové flotily", protoţe podstatnou část jejich nákladu tvořil čínský porcelán (včetně talířů). Tento porcelán se do Nového světa dostával díky doplňkové dopravě tzv. manilskou cestou, kterou zajišťovaly jedna nebo dvě (pořádně velké) galony: vyplouvaly z Východoindického souostroví, s nákladem porcelánu, koření, hedvábí a dalším zboţím projely severním Pacifikem s a dopravily svůj náklad na západní pobřeţí Mexika, odkud ho karavany mul přenášely do Veracruzu na východním pobřeţí, odkud pokračovalo lodí dál do Španělska. Mnoţství cenného zboţí přepravovaného těmito flotilami bylo ohromující. Z drahých kovů převaţovalo stříbro z jihoamerických stříbrných dolů, ale obrovské bylo také mnoţství zlata, drahokamů a jemně zpracovaných šperků vyrobených umělci v Americe i na Dálném východě. Tuny stříbra a stovky kilogramů zlata zvedaly hodnotu převáţeného nákladu do milionů. Kdyţ dnes vezmeme v úvahu ještě jejich historickou hodnotu, pak by v současné době hodnota nákladu průměrné španělské galeony činila řádově stovky milionů dolarů nebo liber. Úspěšné plavby Navzdory nebezpečí které s sebou daleké plavby tehdy přinášely byly transatlantické a transpacifické flotily poměrně úspěšné. Manilské flotily, které se musely potýkat s horšími podmínkami, ztratily za 250 let po které tento systém fungoval zhruba 40 lodí. Transatlantické stříbrné flotily byly ještě úspěšnější, přestoţe po celé dvě a půl století byly středem pozornosti pirátů, korzárů a válečného námořnictva cizích států. Protoţe lodě stříbrných flotil pluly vţdy těsně pohromadě a měly zajištěnou ochranu skvěle vyzbrojených válečných galeon, nebyly pro nepřátele nijak snadnou kořistí. Váţnějším nebezpečím neţ cizí lodě pro ně bylo počasí bylo například striktně nařízeno, ţe na cestu z karibské oblasti zpět do Španělska musí flotila vyplout včas před vypuknutím období hurikánů. Právě hurikány způsobily atlantickým stříbrným flotilám tři největší neštěstí, a sice v letech 1622, 1715 a 1733, kdy byly flotily zcela zničeny.


Flotila z roku 1715 Stříbrná flotila vypravená v roce 1715 patřila k nejbohatším vůbec, hlavně díky jedinečné souhře okolností. Válka o španělské dědictví v letech 1701-1714 oslabila postavení Španělska vůči ostatním evropským mocnostem. Protoţe válečný stav se rozšířil i do zámoří, bylo pro flotily nebezpečné pokusit se přeplout Atlantik, kdyţ se musely obávat střetnutí s celou válečnou flotilou některého nepřátelského státu. Proto stříbrné flotily po dva roky setrvávaly ve Španělsku, takţe v přístavech Nového světa se za tu dobu nahromadilo větší bohatství neţ kdy předtím. Bylo obvyklé, ţe se do Nového světa vypravovaly dvě flotily na dvě různá místa v Karibiku. Flotila nazvaná Nueva Espa?a flota měla plout do mexického Veracruzu (čili Nového Španělska - Nueva Espa?a), zatímco cílem flotily Tierra Firme flota byly přístavy v Jiţní Americe, přičemţ hlavní zastávka měla být v přístavu Cartagena. Po naloţení měly obě flotily vyplout, setkat se v Havaně a přes Atlantik pokračovat v jednom konvoji. To všechno musely stihnout před vypuknutím období hurikánů. Čekání v Havaně Rok 1715 se neměl nijak lišit od těch předchozích. Kapitán Don Antonio de Echeverz y Zubila, který velel Cartagenské flotile, připlul do Havany podle plánu. Jeho lodě úpěly pod nesmírně cenným nákladem truhel plných bolivijského stříbra a zlatých mincí, kolumbijských smaragdů a pytlů napěchovaných jemně zpracovanými peruánskými šperky. Jeho flotila byla připravena zvednout kotvy jiţ v polovině března, ale jeho nadřízený a kapitán druhé flotily Don Juan Esteban de Ubilla, se opozdil. Jeho Nueva Espa?a flota stále kotvila ve Veracruzu, kde čekala na opoţděnou karavanu mul přicházející od pobřeţí Tichého oceánu s nákladem zboţí z Dálného východu přivezeného manilskými galeonami za uplynulé dva roky. Mezitím kapitán Ubilla nemarnil čas a plnil své truhly zlatými a stříbrnými pruty a mincemi. Kdyţ karavana mul konečně dorazila, a vyloţila svůj náklad, přibylo k tomu ještě nemalé mnoţství hedvábí, koření, slonoviny, vzácného dřeva, indigového barviva a drahého porcelánu. Poté kapitán Ubilla konečně vyplul a do Havany dorazil v půlce května. Ke svému zděšení však byl zdrţován i zde. Všichni obchodníci v Novém světě nutně potřebovali odeslat své zboţí do Evropy, a stříbrná flotila představovala jejich první šanci po třech letech. Proto bylo všech 11 lodí spojené flotily naloţeno aţ po zábradlí bednami a ţoky plnými všeho moţného. Havanský guvernér navíc přesvědčoval oba kapitány, aby se k jejich konvoji mohla připojit ještě francouzská loď Grifon, kterou si najal on osobně. Jeho ţádost nebyla přijata právě s nadšením, a vyjednávání neţ posléze oba souhlasili způsobilo další zdrţení. Svatební dar španělské královně Hlavní zpoţdění odjezdu stříbrné flotily však bylo způsobeno pozoruhodným příběhem týkajícím se svatebního daru španělské královně. Král Filip V. španělský nedávno ztratil svou první ţenu Marii Louisu Savojskou, coţ bylo pro jeho prostopášnou povahu velkým neštěstím. Jakoţto hluboce věřící muţ Filip odmítal sex mimo manţelství, ale přitom byl svým chtíčem ovládán natolik, ţe údajně musel být násilím odvlečen od těla své mrtvé ţeny. Jeho příští ţena Isabella Farnese, vévodkyně parmská, neochotně souhlasila s tím, ţe si Filipa


vezme, i kdyţ ještě nedostala slíbený dar, ale odmítla se účastnit svatebního obřadu, dokud jí dar nebude v plné výši doručen. Svatebním darem králově nové nevěstě bylo obrovské mnoţství nejjemnějších šperků, jaké se ve španělské říši daly sehnat, a proto král naléhal, aby stříbrná flotila neopouštěla Karibik, dokud dar pro královnu - který zabral celkem osm truhel nebude donesen na palubu a uloţen v Ubillově kajutě. Bylo 24. července, kdyţ španělská flotila konečně zvedla kotvy a opustila Havanu. Vezla zboţí (lépe řečeno poklad) v deklarované hodnotě celkem přes 14 milionů pesos (a k tomu ještě značné mnoţství zboţí pašovaného, nikde nezaznamenaného, které svou hodnotou mohlo převyšovat to oficiálně deklarované). Přepočteno na současné poměry mohla hodnota nákladu počítaná jen podle váhy kovů činit odhadem 220 milionů liber nebo 418 milionů dolarů. Smrtící hurikán Původní plán plavby byl vyrazit na sever plout s Golfským proudem podél východního pobřeţí Floridy aţ do oblasti kde vanou pasáty, které budou pohánět lodě přes celý Atlantik. První část cesty probíhala velmi dobře a flotila plula rychle, ale 29. července se vítr utišil a následujícího rána dostaly moře i nebe zlověstnou podobu. Slunce se marně snaţilo proniknout skrz vše prostupující mlhu, zatímco moře se začalo hrozivě dmout navzdory úplnému bezvětří. Hejna mořských ptáků do té doby provázejících lodě náhle zmizela, a odpoledne ze nebe zatáhlo. Nešťastní námořníci se postupně dostávali do dráhy silného hurikánu zuřícího dál na volném moři. Ten teď změnil kurs a hnal se na západ v plné síle vstříc lodím stříbrné flotily, které tlačil na rozeklané útesy a mělčiny na pobřeţí Floridy. Brzy ráno 31. července pak potkal všech 11 lodí španělské stříbrné flotily neodvratný konec. Jako první narazila na útes Ubillova vlajková loď. Podle očitých svědectví přeţivších námořníků byla uchvácena obrovskou, asi patnáctimetrovou vlnou a vrţena na útes takovou silou, ţe se horní polovina paluby okamţitě odtrhla. Vzápětí byla celá loď rozdrcena na třísky a kapitán i 223 členů posádky mrtví. Zbytek flotily potkal stejný osud, s výjimkou lodi Grifon, jejíţ kapitán prozíravě zvolil kurs dále na východ a nejhoršímu pásmu hurikánu se tak vyhnul. Více neţ 700 - moţná přes 1000 - muţů utonulo nebo bylo rozdrceno o skály, a většina drahocenného nákladu skončila rozptýlena po mořském dně nebo k němu klesla spolu se zbytky vraků. Jedinou výjimkou byla loď Urca de Lima, která rychle klesla ke dnu a díky svému velmi pevnému trupu zůstala téměř neporušena. Námořníci kteří katastrofu přeţili se vydrápali na pobřeţí, schoulili se k sobě a vyčkávali, dokud hurikán neodezněl a ranní slunce neodhalilo plný rozsah katastrofy. Trosky vraků a mrtvá těla byly vyplavovány na pobřeţí Floridy v pásmu kolem 50 km, mezi dnešními místy Fort Pierce a Sebastian Inlet. Záchrana nákladu První důstojník rozdělil přeţivší námořníky na dvě skupiny a vyslal je k místu katastrofy, aby se co nejrychleji pokusili zachránit, co se dá. Zpráva o katastrofě byla poslána do okolních španělských kolonií, a brzy přišla pomoc. Jako první byla na řadě Urca de Lima, která poškozena relativně málo, zato ostatní lodě byly zničeny částečně nebo úplně, coţ záchranu nákladu velice ztěţovalo. Domorodí potápěči pracovali neúnavně (bez oddechu), navzdory špatné viditelnosti, proměnlivému počasí a hejnům ţraloků krouţících kolem.


K uskladnění zachráněného nákladu byla na pobřeţí postavena malá pevnůstka, ale zpráva o tom se rychle roznesla, takţe brzy se sem začali stahovat piráti, hrdlořezové a lupiči touţící urvat si svůj díl z kořisti, kterou zachránil někdo jiný. Španělům se podařilo zachránit asi 2530 procent nákladu flotily (včetně více neţ 5 milionů "španělských dolarů" - stříbrných mincí v hodnotě 8 realů), neţ se po třech letech nakonec odsunuli. Neţ definitivně odešli, všechny části vraků vytaţené na břeh spálili. Záhy poté odtáhli i piráti a další lupiči kvůli tomu, ţe se obávali jedni druhých, nepřátelským Indiánům a všeobecně nepříznivým podmínkám. Místo kde spočívaly vraky zůstalo ještě po několik desetiletí jasně viditelné díky vyčnívajícím stoţárům, a bylo běţné, ţe projíţdějící lodě se tu zastavily a jejich posádky zkoušely štěstí při hledání pokladů. Časem však bylo přesné místo ztroskotání zapomenuto a vraky byly ponechány na pokoji. Jedinou připomínkou jejich existence byly mince, kousky dřeva a dalších trosek vyvrhované na pobřeţí při kaţdé větší bouři. Flotila z roku 1715 znovu objevena Úsek floridského pobřeţí kde v roce 1715 skončil příběh stříbrné flotily je znám jako "Pobřeţí pokladů", protoţe podél něho leţí na mořském dně úctyhodný počet ztroskotaných vraků a moře občas vyvrhne na břeh něco z jejich nákladu. Mnozí místní obyvatelé musejí mít nejasné tušení o pokladech leţících nedaleko břehu, ale ani po roce 1928, kdy byla ve vodách u Fort Pierce v hloubce méně neţ 4,5 m znovu objevena Urca de Lima, a podařilo se vyzdvihnout její děla a kotvy, nebylo dosud uspořádáno systematické pátrání po vracích ostatních lodí. Hledání pokladů u floridského pobřeţí začalo váţněji aţ v 60. letech 20. století. Kip Wagner, jeden z místních obyvatel, se začal o historii potopených pokladů zajímat poté, co na pláţi nedaleko svého domu našel několik mořem vyvrţených starých mincí. Po potopeném bohatství začal pátrat jiţ v roce 1949 na vlastní pěst, ale bez úspěchu. Koncem 50. let se pak spřátelil s nadšencem a místním amatérským historikem a začali pátrat po moţném původu nalezených mincí společně. Ze starých map, místních záznamů a hromady dokumentů ze španělských archivů poskládali Wagner a jeho partner příběh stříbrné flotily z roku 1715 a začali lokalizovat místa ztroskotání jednotlivých vraků. Průlom nastal, kdyţ si Wagner jednoho dne všiml sníţeniny v povrchu pláţe, kde jeho pes vyhrabal jezírko se sladkou vodou. Wagner zjistil, ţe narazil jeden z původních španělských táborů (postavený zde právě kvůli zdroji pitné vody), leţícímu přímo naproti vraku lodi Nuestra Se?ora de la Regla. Wagner do svého týmu přibral ještě pilota a další pomocníky a brzy se jim podařilo objevit první vrak a po něm několik dalších. Hon za pokladem mohl začít. Wagner a jeho společníci objevili tisíce španělských dolarů, zlatých mincí, čínského porcelánu, prstenů, broţí, kříţků, náušnic, náhrdelníků a také opravdový poklad jak má být truhly plné mincí a zlatých a stříbrných prutů. 7 vraků objeveno Po Wagnerových pionýrských počinech se k pátrání po potopeném bohatství stříbrné flotily 1715 připojilo mnoho amatérských terénních historiků i hledačů pokladů. Vraky šesti lodí z flotily byly spolehlivě lokalizovány; v případě sedmého vraku to není jisté, neboť určit jeho stáří není snadné a v okolí je mnoho vraků z roku 1715. Původní flotila čítala 12 lodí, Grifon se však neštěstí vyhnul, takţe z ní zbylo 11 vraků.


Do ztracené stříbrné flotily 1715 patřily tyto lodě: Nuestra Se?ora de la Regla (vlajková loď flotily Nueva Espa?a flota a z toho důvodu známá i pod jménem La Capitana), Santo Cristo de San Roman, Urca de la Lima (téţ El Refuerzo čili "zásobovací loď"), Nuestra Se?ora de las Nieves, Nuestra Se?ora de Carmen y San Antonio, Nuestra Se?ora del Rosario, Nuestra Se?ora de la Concepcion, El Se?or San Miguel, další loď jménem San Miguel (téţ Se?ora de la Popa), El Ciervo a kubánská Frigatilla (menší dopravní loď koupená kapitánem Ubillou ke zvýšení kapacity flotily). Z těchto lodí se dodnes podařilo přesvědčivě lokalizovat vraky: Nuestra Se?ora de la Regla, Santo Cristo de San Roman, Urca de la Lima, Nuestra Se?ora de las Nieves, Nuestra Se?ora de Carmen a Nuestra Se?ora del Rosario. El Ciervo a Frifatilla se podle dochovaných zpráv potopily v hluboké vodě. Pokud je to pravda, bude třeba k jejich nalezení a případnému zachraňování nákladu třeba sloţitých operací s pouţitím nejmodernější techniky. Nuestra Se?ora de la Concepcion se údajně potopila u mysu Cape Canaveral. San Miguel byl(a) vrţen(a) na pobřeţí téměř nepoškozen(a), pravděpodobně místa Sandy Point jiţně od Vero Beach. Tato loď podle záznamů nevezla ţádné poklady, ale vzhledem k okolnostem které víme o pašování by bylo určitě zajímavé poohlédnout se po zbytcích jejího vraku. Neurčitelná loď kterou mohl(a) být El Se?or San Miguel se potopila na útesech poblíţ Nassau Sound, jiţně od Fernandina Beach. Aby to nebylo tak jednoduché, byl nedaleko Melbourne Beach objeven další vrak který mohl pocházet z roku 1715. Stříbrem vykládaná pistole objevená zde v listopadu 2005 vedla hledače pokladů k domněnce, ţe by se mohlo jednat o jeden z dosud neobjevených vraků stříbrné flotily. Co zbylo? Všeobecně se věří, ţe vraky které se dosud podařilo lokalizovat a případně z nich úspěšně vyzvednout část nákladu jsou právě ty, které vezly drahocenný poklad stříbrné flotily. Kdyţ se vezme v úvahu mnoţství nákladu zachráněné v období před 290 lety aţ dodnes, jehoţ hodnota dosahuje miliony dolarů, nabízí se představa, ţe uţ tam dole nezbylo mnoho věcí, pro které by stálo za to potápět se dál. Je pravda, ţe dosud objevené vraky při pouţití moderních technologií jako jsou magnetometry a sonary téměř nemají šanci uchránit si nějaká tajemství, ale nadšenci chtiví lovení potopených pokladů nemusejí propadat skepsi přinejmenším ze tří dobrých důvodů: Za prvé - stříbrná flotila převáţela celkem vskutku ohromující bohatství. Jedním z prvních velkých objevů Wagnerova týmu byla metr dlouhá truhla obsahující 85 kg stříbrných mincí. Podle seznamu nákladu mělo být na všech lodích dohromady takových truhel 1300, to znamená přes 110 tun stříbra jen v této podobě. Za druhé - bylo veřejným tajemstvím, ţe oficiální seznamy zahrnovaly jen zhruba polovinu skutečného nákladu flotily. Obchodníci, šlechtici i námořníci všichni bez rozdílu své zboţí zatajovali a pašovali ve snaze vyhnout se vysokým daním uvaleným španělskou vládou na veškeré zboţí dováţené z Nového světa. Například jeden podnikavý kapitán si nechal ze zlata zhotovit kotvu a pomalovat ji, aby vypadala jako ţelezná. Z nedávných výzkumů vyplývá, ţe mnohé gaelony běţně vozily více zboţí nepřiznaného neţ oficiálně deklarovaného. Tento stav se téměř jistě týkal také stříbrné flotily z roku 1715. Z vraku jedné z objevených lodí - Las Nieves, která podle oficiálních záznamů neměla vézt ţádné cennosti, byly během několika let


vyzdviţeny věci za několik milionů liber. Za třetí - četnost s jakou jsou mince a různé další drobné předměty vyvrhovány na pobřeţí svědčí o tom, ţe pod mořskou hladinou musí stále být obrovské mnoţství pokladů. Zřejmě největším pokladem který dosud spočívá na mořském dně je svatební dar určený pro královnu Isabellu. Není přesně známo, co všechno zahrnoval, ví se však, ţe k němu patřilo srdce zhotovené ze 130 spojených perel, prsten se smaragdy váţící 74 karátů, pár náušnic z nichţ kaţdou tvořily 14karátové perly, a růţenec z kousků korálů o velikosti dětských kuliček. Není jasné, jaká část královnina daru byla jiţ objevena a zachráněna, ale je velmi pravděpodobné, ţe jeho naprostá většina na své objevení dosud čeká. Jak hledat potopené poklady Pozor - toto není návod, proto lovci pokladů zatím nemají důvod k přílišnému nadšení. Hledání a nalézání pokladů z nákladu stříbrné flotily z roku 1715 není a nebude snadné. V příslušné oblasti operují jiţ desítky let profesionální i amatérští hledači pokladů a námořní historikové, včetně týmu zaloţeného legendárním hledačem potopených pokladů Melem Fischerem, který má rozhodně největší šanci objevit některé ze zbývajících lodí stříbrné flotily. Místní podmínky nejsou pátrání podmořskou hladinou právě příznivé, o čemţ se jiţ dávno přesvědčili Španělé pokoušející se zachraňovat náklad lodí a jejich indiánští otroci. Počasí umoţňuje pátrání jen v poměrně krátkém časovém období, přístup k pravděpodobným místům ztroskotání často ztěţují prudký vítr a vysoké vlny. Potápění k vrakům lodí a potápění kolem útesů mohou být nebezpečné, zvlášť kdyţ jsou zkombinovány. Vybavení pro průzkum a vyzvedávání nákladů ze starých vraků je velmi drahé. Kromě toho je třeba počítat se ţraloky, špatnou viditelností, usazeninami přinášenými řekami a vířenými v neklidných vodách tak, ţe jsou trvale zakalené. + Je třeba také mít na paměti, ţe pátrání po potopených pokladech a případné přenášení jakýchkoliv předmětů na břeh jsou přísně kontrolovány. Do některých oblastí známých vyšší koncentrací vraků nemají hledači pokladů vůbec přístup. O pátrání v ostatních místech je třeba ţádat a za povolení zaplatit. Málo oblíbený mezi lovci pokladů je také zákon, podle kterého má stát Florida nárok zkonfiskovat prvních a nejlepších 25 procent z jakéhokoliv bohatství vyloveného z moře. To se netýká pátrání na pobřeţí, takţe nejoblíbenější a nejčastěji provozovanou metodou hledání pokladů na Floridě je prostě procházet se po pláţi s detektorem kovů. Také návštěva pláţe po velké bouři se můţe vyplatit - vţdy máte šanci najít nějaké španělské dolary, zlaté dublony nebo dokonce staré šperky, třeba z těch určených původně pro samotnou španělskou královnu.

Expedice Johna Franklina V roce 1845 Sir John Franklin vyrazil na cestu výpravu pořádanou britským námořnictvem. Jeho expedice měla za úkol zmapovat severoamerickou Arktidu a ověřit moţnost plavby do Tichého oceánu bájnou severozápadní cestou. 26. července roku 1845 byly dvě lodě Franklinovy expedice Erebus a Terror spatřeny velrybáři v Baffinově moři na začátku severozápadní cesty. Poté uţ je ţádný Evropan nikdy nespatřil. V následujících letech se osud


Franklinovy expedice stal jedním z největších mediálních témat své doby, kdy mimořádně zaujatá veřejnost bez dechu sledovala kaţdou novou zprávu přicházející od početných dalších expedic vypravovaných do Arktidy s cílem najít stopy po zmizelých lodích a lidech. Během 160 let od zmizení Franklinovy expedice bylo uspořádáno nejméně 40 takových pátracích výprav, přičemţ počet lodí a muţů při nich ztracených překročil ztráty Franklinovy expedice. Přestoţe dnes je jiţ moţné sestavit téměř kompletní obraz tragického osudu Franklinovy ztracené expedice, ale přesto mnoho záhadného zůstává. Tento příběh představuje průnik tří tématických okruhů probíraných v této knize - ztracení lidé, ztracené lodě a ztracené dokumenty. Lidé věnující se dodnes pátrání po nich jsou přesvědčeni, ţe pozůstatky a stopy Franklinovy expedice někde v nedostupných oblastech Arktidy stále čekají, aby jednoho dne šťastným objevitelům konečně vydaly své tak dlouho střeţené tajemství. Smělé plány Franklinova expedice byla uspořádána v rámci průzkumného programu britského královského námořnictva jednak proto, aby muţstvo i důstojníci byli v době míru něčím zaměstnáni, a částečně také jako důsledek zpupnosti viktoriánské vlády, která se usilovně snaţila demonstrovat a šířit moc, technickou vyspělost a odvahu Britského impéria pokud moţno do všech koutů světa. Například Franklinova expedice byla součástí dobývání Arktidy severozápadní cestou, kýţeným spojením Atlantiku s Pacifikem kolem nejsevernějšího výběţku amerického kontinentu, které, jak se doufalo, by umoţnilo podstatně zkrátit cestu z Evropy na Dálný východ, aby nebylo nutné obeplouvat mys Dobré naděje (kolem Afriky) nebo Hornův mys (kolem Jiţní Ameriky). I dnes, kdy se běţně vyuţívá Suezský průplav, dávají mnohé námořní dopravní společnosti přednost této severní cestě. Sir John Franklin vykonával za svůj ţivot řadu povolání, v nichţ ne vţdy byl úspěšný, jako člen britského námořnictva se zúčastnil dvou hlavních námořních bitev významných pro britskou historii (u Kodaně a Trafalgaru), jen taktak přeţil pozemní výpravu jenţ měla zmapovat část severoamerické Arktidy, a byl poslán domů krátce před penzí jako guvernér Tasmánie. V roce 1845 se navzdory svému pokročilému věku a poměrně chatrnému zdraví nechal na vlastní ţádost ustanovit do čela expedice, která měla za úkol zmapovat severozápadní průliv (ačkoliv někteří historikové tvrdí, ţe hlavním posláním expedice byla spíše méně slavná práce spočívající v měření magnetismu, a ţe Franklin tudíţ nebyl tak docela neohroţeným velitelem a cestovatelem podle viktoriánského mýtu). Lodě - vrchol techniky Britské námořnictvo vypravilo na expedici dvě mohutné válečné lodě postavené tak, aby odolaly bombardování a vybavilo je veškerou technikou, kterou mohla podle očekávání expedice potřebovat, aby se mohly probíjet silným ledem. Trupy lodí byly zesíleny a opancéřovány a vybaveny ústředním topením, vrtulovým pohonem a dalším vybavením na lámání a řezání ledu. V rámci přípravy na dlouhou cestu byly lodě vybaveny vším moţným od rozsáhlé knihovny a osobně označených souprav nádobí pro důstojníky aţ po zásoby potravin na tři roky zahrnujících obrovské mnoţství konzervovaného jídla (které bylo v této době úplnou, ještě nevyzkoušenou novinkou). Dvě lodě výpravy nesoucí jména Erebus a Terror s posádkami čítajícími dohromady 129 muţů vypluly 19. května 1845. V červenci se setkaly se zmíněnými velrybáři v Baffinově


zálivu a poté zamířily do průlivů a úţin Kanadského arktického souostroví. Později se ukázalo, ţe zimu na přelomu let 1845-46 výprava přeţila utábořená na ostrově Beechey Island, potom byla schopna pokračovat aţ k severozápadnímu cípu Ostrova krále Williama (King William Island), leţícího nedaleko kanadské pevniny na území dnešního teritoria Nunavut. Počasí však výpravě nepřálo, a v září 1846 byly obě lodě opět uchváceny ledem do sevření, které nepovolilo po dva roky. To co následovalo je jen fiktivní příběh sestavený z kusých informací a dohadů, které přivezly pátrací expedice. Hledejte Franklina! Kdyţ uplynuly dva roky a po Franklinově výpravě nebylo nikde ani vidu ani slechu, vypravilo britské námořnictvo a vláda první z řady výprav, které byly zpočátku povaţovány za záchranné, později pátrací, jejichţ úkolem bylo rozluštit záhadu úplného zmizení dvou lodí se 129 muţi na palubě. Přestoţe většina pobřeţí v příslušné oblasti byla jiţ zmapována, prvních 14 výprav objevilo jedinou stopu po Franklinových muţích - zimní tábor na ostrově Beechey Island leţícím zhruba ve třetině severozápadní cesty, spolu s hroby tří muţů zemřelých na tuberkulózu. První další zprávy o osudu Franklinovy výpravy se objevily aţ v roce 1854. Dr. John Rae, zeměměřič Hudson´s Bay Company, hovořil s Eskymákem, který mu sdělil ţe před 4 roky narazili jeho lidé poblíţ Ostrov krále Williama na skupinu asi 40 bílých muţů, kteří byli ve velmi zbědovaném stavu. Ve výpravě nebyl ţádný tlumočník, a tak Eskymáci pochopili jen tolik, ţe bílí muţi se chtějí dostat dál na jih. Protoţe Eskymáci trpěli hladem také a nebyli schopni bělochům nijak pomoci, pokračovaly obě skupiny dál svou cestou. Později byla těla bílých muţů z jiné skupiny objevena Eskymáky poblíţ ústí velké řeky. Z některých známek na tělech se dalo soudit, ţe muţi byli dohnáni ke kanibalismu. Kdyţ Dr. Rae tyto zprávy podal dál, byla mu nabídnuta odměna za jakýkoliv důkaz na podporu těchto tvrzení. Rae byl skutečně schopen získat mnohé předměty, které Eskymáci nashromáţdili a které prokazatelně pocházely z obou lodí a majetku jejich posádek. Poznámky, čluny a těla Franklinova ţena Lady Jane Franklinová shromáţdila dostatek peněz, aby mohla financovat další expedici která měla jít po nových stopách. V roce 1859 vyrazila loď Fox které velel kapitán Leopold McClintock, a doplula aţ k Ostrovu krále Williama. Podle stop které zde tato výprava objevila se zdálo, ţe záhada je vyřešena. Na ostrově totiţ McClintockovi lidé našli mohylu se stručnou zprávou, naškrábanou standardním způsobem obvyklým v britském námořnictvu a sloţenou ze dvou částí. První z nich, datovaná 28. května 1847, popisovala pohyb lodi od roku 1845, včetně zimního tábora na ostrově Beechey Island, současnou polohu a několik průzkumných výprav. Končila slovy "all well", naznačujícími, ţe je vše v pořádku. Druhá část zprávy s datem 25. dubna 1848 uţ byla mnohem pochmurnější. Psalo se v ní, ţe obě lodě byly opuštěny poté, co byly opět sevřeny v zajetí ledu, a ţe zemřelo 9 důstojníků a 15 členů posádky včetně samotného Franklina, který zemřel 11. června 1847, a ţe ti kdo přeţili se teď probíjejí na jih směrem k řece Back´s Fish River (pravděpodobně s úmyslem pokračovat po jejím proudu aţ k základnám Společnosti Hudsonovu zálivu). Při dalším pátrání McClintock sledoval hotovou "cestu smrti", na níţ naráţel na mrtvá těla, rozházené vybavení a také jeden z lodních člunů, předělaný na saně, ale potom evidentně


opuštěný. Byl naloţen zajímavým nákladem včetně stříbrných čajových lţiček, pantoflí, jednoho výtisku novely Farář Wakefieldský od Olivera Goldsmithe a neotevřených masových konzerv. Záhada vyřešena? Teď vypadal příběh poměrně jasně: v situaci kdy loď byla uvězněna v nepovolujícím ledovém sevření, zásoby ubývaly a jejich druhové umírali se posádka obou lodí odváţně rozhodla zkusit dostat se na pevninu. Přemoţeni mrazem, hladem a kurdějemi (z nedostatku vitamínu C) muţi nakonec po cestě zahynuli a stali se tak (slovy Jane Franklinové, napsanými ještě před zmizením ) "prvními a jedinými oběťmi objevování Arktidy v moderní době". Lodě se podle informací od Eskymáků potopily nedaleko Ostrov krále Williama. Nalezené poznámky i ostatní předměty byly vystaveny pro veřejnost a celý příběh se stal jedním z velkých mýtů spojených s objevitelskými výpravami při budování Britského impéria. I při výše uvedené verzi příběhu však stále zůstává leccos neobjasněno. Proč námořníci opustili lodě a vydali se na sebevraţedný pochod dlouhý přes 1200 km přes vodopády a peřeje? Proč naloţili do improvizovaných saní z upraveného člunu nepotřebné a těţké věci? Pokud opravdu zemřeli hladem, proč některé konzervy s potravinami zůstaly neotevřené? A proč se ve zprávě zanechané v mohyle na Ostrově krále Williama objevují faktické chyby (například nesprávné datum přezimování na ostrově Beechey Island), ale tak málo informací, které by byly uţitečné případným zachráncům? Odpovědi na některé z těchto otázek nabízí analýza těl tří muţů pohřbených na ostrově Beechey Island, která byla provedena v 80. letech 20. století. Ukázalo se, ţe kromě tuberkulózy vykazovala těla také slabší příznaky otravy olovem. Stín podezření proto padl na konzervované maso. Technologie konzervárenství byla v té době v začátcích a firma která dodala konzervy výpravě neměla příliš vysoký bezpečnostní kredit. Olovo které se pouţívalo k uzavírání konzerv se zřejmě dostávalo do jejich obsahu a těm kdo ho jedli způsobovalo pomalou otravu. Tím by mnohé bylo jasnější. Otrava olovem zhoršuje paměť, oslabuje soustředěnost a schopnost hodnotit situaci. To by vysvětlovalo chyby ve zprávě, sebevraţedný plán odchodu na pevninu, podivný náklad na saních a nesnědené konzervy (moţná, ţe muţi pojali podezření, ţe s nimi není něco v pořádku). Nedostatek hygieny při zpracování konzerv mohl také způsobit tvorbu botulotoxinu (klobásového jedu) uvnitř a propuknutí otravybotulismu mezi námořníky. Moţná právě tohle zabilo Franklina. Kde jsou lodě a lodní deníky? Toto zřejmě logické vysvětlení proč a jak skončila neštěstím Franklinova expedice není však celý její příběh. Několik otázek stále ještě zůstává nezodpovězených. Kde je tělo Johna Franklina? Byl pohřben, a pokud ano, kde? Kde se potopily obě lodě výpravy, a jsou stále ještě na mořském dně? Kde jsou lodní deníky, které měly být kapitány a důstojníky vedeny a opatrovány a dodatečně by mohly pomoci definitivně rozluštit záhadu smutného konce výpravy? Někteří vědci zabývající se Franklinovou expedicí blíţe se odmítli spokojit s oficiální verzí příběhu a hledali odpovědi na otevřené otázky v informacích získaných od Eskymáků. Při tom zjistili, ţe skutečný příběh výpravy mohl být mnohem delší, neţ se zatím předpokládalo.


Arktické zlato Zmizení lidí, lodí a záznamů Franklinovy expedice má z historického hlediska značný význam a proto vzbuzuje takový zájem. Příběh této výpravy byl jedním z nejvýznamnějších kapitol historie dobývání Arktidy, navíc obestřenou tajemstvím a dramaty četných osobních tragédií. Samotné lodě by měly obrovskou historickou hodnotu, neboť do současné doby se nedochovaly ţádné bombám odolné lodě, navíc vybavené nejlepší technologií poloviny 19. století pro plavbu v polárních vodách. Pokud jde o ztracené lodní deníky, ty jsou pro nadšence zabývajíc�� se dosud osudem Franklinovy expedice jakýmsi Svatým Grálem. Jak říká jeden z nich, Russell Potter "Ze všech pohřešovaných dokumentů týkajících se nejrůznějších záhad moderních časů se nic nevyrovná těmto Franklinovým papírům." Moţná jsou deníky v kajutách potopených lodí, takţe existuje naděje, ţe objev jednoho pomůţe najít i druhé. Co vyprávěli Eskymáci McClintock byl schopen najít pouze zbytky, tělesné pozůstatky a různé záchytné body, které získal díky informacím od Eskymáků shromáţděným Dr. Raem a jím samotným. Anglická viktoriánská společnost však nepřijala zdaleka celý příběh bez výhrad - částečně proto, ţe některé informace byla nejasné, a zejména kvůli tomu, ţe se mnohdy jednalo o věci, které lidé nechtěli slyšet. Například informace ţe podle Eskymáků byli přeţivší Franklinovi muţi donuceni ke kanibalismu způsobila v puritánské anglické společnosti vlnu pobouření, a mnohé významné osobnosti včetně například Charlese Dickense to rovnou prohlásily za nemoţné. Řadu informací od Eskymáků získal novinář Charles Francis Hall, který na vlastní pěst podnikl několik cest do Arktidy s úmyslem objasnit záhadu kolem Franklinovy expedice. Hall mluvil s Eskymáky, kteří viděli na vlastní oči Franklinovy lodě. Vyprávěli, ţe jedna loď se potopila blízko místa, kde byla posádkou opuštěna, a byla ledem rozdrcena na třísky, zatímco druhá byla zanesena dál na jih, kde se potopila poměrně neporušena. Eskymáci vyprávěli téţ o tom, jak viděli bílé muţe, nejdříve poblíţ lodí a potom během jejich cesty na jih, ale kupodivu dlouho poté, co Angličané podle zápisu zanechaného v mohyle lodě opustili. Objevily se také zprávy o tom, ţe někteří bílí muţi strávili mezi Eskymáky celý zbytek ţivota. Ani tato informace se však nehodila do veřejností přijímaného obrazu o posledních dnech expedice. Moderní teorie David Woodman, odborník zabývající se osudem Franklinovy expedice, poskládal dohromady vyprávění Eskymáků sesbírané Hallem a ostatními cestovateli s výsledky vlastních výzkumů ve snaze získat co nejúplnější obraz toho, jak expedice doopravdy skončila. Podle všeho se zdá, ţe údaj o opuštění lodí datovaný ve zprávě zanechané v mohyle se týkal jen části výpravy. Ta odešla, zatímco ostatní zůstali na místě. Kdyţ však jedna z lodí byla rozdrcena ledem potopila se, mnoho muţů a zásob bylo ztraceno a zřejmě se odhodlal k odchodu i zbytek. Eskymáci kteří později viděli druhou loď dále na jihu říkali, ţe vypadala, jako by byla opuštěna zcela nedávno, to znamená, ţe zřejmě byla obydlena znovu, přinejmenším několika málo přeţivšími muţi. Moţná ţe ti ji dokonce zkoušeli řídit aţ k


místu, kde ji Eskymáci našli. Kaţdopádně nedlouho poté se i tato druhá loď potopila, ale její stoţáry ještě vyčnívaly nad hladinu, coţ svědčí o tom, ţe musela být v docela dobrém stavu. Pokud jde o přeţití Franklinových muţů pak část z nich zřejmě ţila s Eskymáky asi rok, a někteří pokračovali v cestě podél řeky Back´s Fish River a dostali se téměř k základnám Hudsonské společnosti. To všechno dohromady muselo trvat o několik let déle, neţ se původně předpokládalo. Pak bylo moţné, ţe Dr. Rae získal od Eskymáků informaci o setkání se zoufalými bílými muţi v roce 1850, dva roky po zápisu v mohyle. Tak jako tak - celý příběh je stále nejasný, objevuje se v něm opakované opouštění a znovuobydlování lodí a zoufalé pokusy jednotlivých skupin proniknout někam pryč zasněţenými pláněmi. Jisté je jen jedno - ţe všechny členy výpravy nakonec potkal stejný osud. Pátrání po lodích Pro badatele jako je David Woodman pátrajících po Franklinových ztracených lodích je ze všech eskymáckých svědectví nejdůleţitější lokalizace druhé lodi. Několik dotazovaných se shodovalo, ţe loď byla spatřena u břehů poloostrova Utjulik, známého také jako Adelaide Peninsula, ale údaje o přesnější lokalizaci se rozcházely. Nejpravděpodobnější se zdají dvě místa - buď severně od ostrova O´Reilly Island, nebo dále na jih, západně od Grant Point, poblíţ ostrova Kirkwall, známého pod eskymáckým jménem Umiartaliq čili "ostrov lodí". Na základě těchto informací Woodman sám vedl několik výprav, které měly najít vrak Franklinovy lodě, určit, o kterou ze dvou lodí se jednalo a provést nebo připravit její podrobný průzkum nebo vyzdviţení. První výpravy zkoumaly mořské dno v obou (cílových) oblastech pomocí magnetometru ve snaze objevit kovové předměty jako kotvy, kladky rumpálů, šrouby apod. Protoţe magnetometry hlásily přítomnost různých anomálií příliš často, další výpravy změnily taktiku: badatelé provrtali do ledu díry a jimi spouštěli sonarové jednotky snímající zblízka mořské dno. Ačkoliv ţádná z četných výprav neobjevila na dně pozůstatky Franklinovy lodi, podařilo se jim nashromáţdit mnoho uţitečných informací. Zmapování mořského dna pomohlo zmenšit okruh budoucího pátrání, neboť se vědělo, ţe loď musela klesnout do vody hluboké tak, aby ji celou pohltila, ale aby konce stoţárů (ještě) vyčnívaly nad hladinu. Ukázalo se také, ţe mořské dno v této oblasti není poznamenáno drhnutím ledových ker. Ty bylo slibné, protoţe to znamenalo, ţe cokoliv co kleslo ke dnu mělo velkou šanci zůstat neporušeno a pravděpodobně dobře zachováno. V tak chladné vodě neţijí ţádní měkkýši jako šášně a podobní, kteří v teplejších vodách dokáţou velmi rychle zničit všechno dřevěné. Sám Woodman říká: "Představuji si ten krásný, dřevěný vrak spočívající zpříma na mořském dně, se vším všudy včetně stoţárů, jako jeden z nejlépe zachovalých vraků na světě." Nálezy na souši - různé předměty a dřevo pocházející velmi pravděpodobně z Franklinových lodí, tábořiště Angličanů a dokonce lebka muţe-bělocha - potvrzovaly, ţe místo posledního odpočinku vraku druhé lodi je zřejmě hodně blízko. Badatelé pokračující v pátrání po osudu Franklinovy expedice doufají, ţe vrak druhé lodi, ať jde o Erebus nebo Terror, bude objeven a prozkoumán; snad se na něm najde i lodní deník, který by konečně mohl vysvětlit záhadný příběh o opuštění lodi, jejím opětovném obsazení, zoufalých výpravách na souš a tragickém konci celé výpravy. Moţná se dozvíme i kde je pohřben John Franklin. Ale objevit (ten) vrak nebude jednoduché. Poslední výprava k poloostrovu Utjulik v roce 2004 potvrdila, ţe šanci objevit vrak má jen sonar přímo skenující


mořské dno, a ţe z lokalit udávaných Eskymáky jako místa potopení vraku byla dosud takto důkladně prozkoumána jen malá část. Pátrání komplikuje také celosvětová změna podnebí, projevující se v Arktidě dramatickým úbytkem ledu, který kdysi způsobil záhubu Franklinovy expedice: pracovat na silném ledě je mnohem snazší neţ na tenkém, který můţe kdykoliv prasknout. Globální oteplování také pomohlo tomu, ţe severozápadní průliv, který se Franklin a 128 jeho druhů pokusili prozkoumat a ztratili při tom ţivoty, se konečně otevřela a stala se běţně pouţívanou obchodní námořní trasou. Franklinův sen se stal skutečností, i kdyţ v mozaice informací o osudu jeho výpravy mnohé velice podstatné kamínky stále chybějí.


Ztracená historie