Page 1

PAMĚTNÍ TISK K ODHALENÍ OBNOVENÉ PAMĚTNÍ DESKY MALÍŘE L OISE ZIMMERMANNA

GEDENKDRUCK ZUR ENTHÜLLUNG DER ERNEUERTEN GEDENKTAFEL VON MALER LOIS ZIMMERMANN

ORASÍN, 14. ČERVNA 2009 UHRISSEN, AM 14. JUNI 2009


© Oblastní muzeum v Chomutově ISBN 978-80-903856-9-6 2


Věnováno jednomu malíři Z osamělých dnů, tichých dolin, z hlubin rozjímání, vytváříš v díle přírody malebný obraz! A my nasloucháme dialogu, co příroda a duše

v tobě zformovala do pestrých tónů. Jejich hluboké vábení zjeveno nám bylo tvým dílem, obrazem.

Fried ericke Schneider, Orasín 1922 Při příležitosti znovuodhalení obnovené pamětní desky na rodném domě malíře vám předkládáme malý pamětní spis, obsahující výběr z materiálů, které se podařilo shromáždit od výstavy v r. 2007. Nejcennější na výstavě bylo to, že vrátila z hlubin zapo mnění osud muže, který patří do Krušných hor jako jejich syn z nejvěrnějších. Byli jsme svědky, jak se jeho ztracen é dílo nečekaně zjevuje, jak se naše v skrytu duše ukryté přání obnovit pamětní desku stává věcí mnoha lidí, Čechů i Němců, jak se z rodinných vzpomín ek noří živý člověk, jehož předčasný odchod nás ochudil o výsledek n enapln ěných plánů. Pohleďme ještě jednou na dobové dokumenty, fo tografie, obrazy a řekněme si tiše – byl to muž, který si zasloužil úctu svých sou časníků a poko rnou nápravu toho nejhoršího, co může potkat u mělce – zapomnění jeho díla.

1. Úvodní slovo – vernisáž výstavy Výstava připomíná 115 let od narození a 75 let od smrti velkého syna Krušných hor, malíře Louise Zimmermanna. Oceňován takovou kunsthistorickou osobností jakou byl Jos ef Opitz, zahrnut pozorností kulturní veřejnosti Chomutovska, zemřel v r. 1932. Jeho díla zůstala rozptýlena a doufáme ve šťastnou náhodu nových objevů, jak se již v několika případech stalo. Příprava výstavy pomohla rozptýlit někter é otazníky, shromáždit řadu střípků materiálů k peripetiím jeho života. Louis Zimmer mann vzešel z malých poměrů, z rodiny prostého, neuměleckého původu, z malé vesničky Orasína. Ač v podstatě samouk, přesto směřoval a dopracoval se ke svému uměleckému projevu bez sebemenších pochyb o oprávněnosti takového veř ejného zájmu. 3


Pohleďme na jeho rodnou vesnici Orasín, bývalé Uhrissen. Jaké malebné a inspirující prostředí to bylo a asi i dnes je, jak dokládá svědectví tam působících umělců! Kolik takových Orasínů bylo v Krušných horách a změnilo svou podobu nebo úplně zaniklo. A jak málo krušnohorských Orasínů mělo štěstí najít svého Zimmermanna, který svým štětcem vystavěl této zapadlé vesničce nehynoucí pomník. Fotografické desky z jeho posmrtné výstavy v r. 1932, dochované díky š ťastné náhodě, dávají tušit onu soustředěnost, až posedlost, se kterou se znovu a znovu vrací k týmž orasínským motivům, podobně jako se vracel Paul Cezanne ke svému Saint-Victoiru. Vedle toho se ale Zimmermann také dokázal dopracovat (jistě pod vlivem svých vlastních, velmi trpkých válečných zkušeností) k tak obrazivému odsouzení války jako je jeho „Dost, dost! - 1914-1918“ nebo „Ukřižování“. Bohužel, v poválečných časech a náladách se dočkal místo pokračujícího uznání zničení své pamětní desky. Oblas tní muzeum by se se rádo ujalo úkolu její obnovy. Obec Orasín kdysi zřídila svému synovi hrob, jak vypadá dnes? Je to výzva pro dnešní obyvatele a představitele obce – nestálo by za to přihlásit se k památce Louise Zimmer manna, jako jsme to, zatím neúspěšně, nabízeli Pětipsům s Gustavem Hodkem, anebo jak to učinily Hruš ovany s Theodorem Veidlem? Louis Zimmer mann si takový dík zaslouží . . . Stanislav Děd, 2 . 8. 2007

2. Z dopisu malířovy neteře, paní Isolde Kristin Wittenberg, 27. 9. 2007 . . . Dne 9 . 9. 2007 jsem byla se svými příbuznými a se svou sestřenicí na Vaší výstavě obrazů našeho zesnul ého strýce Aloise Zimmer manna. Má matka, nejmladší sestra malíře, by měla největší radost z této výstavy. Musela přece po válce zažít, jak byla pamětní deska na rodném domě obou zničena. Nikdo nevěděl, co se stalo s obrazy, které v domě visely. Měla zvláště láskyplný vztah ke svému o 13 roků staršímu bratrovi. Když o něm vyprávěla, měla jsem často dojem, že její rozvoj byl silněji ovlivněn jím než rodiči. Ukázal jí cestu k hodnotnější literatuře, ke hř e na klavír, ke zpěvu. Měla kouzelný soprán a vystupovala při mnoha slavnostech jako sólistka. Ke svým nejcennějším věcem, které si 1946 při našem vystěhování odnesla sebou, počítala 5 olejomaleb svého bratra a několik fotografií. Tři obrazy jsou teď v držení mého bratra Arno Trexlera . . . Autoportrét mého strýce a portrét, který zobrazuje mou matku jako asi 4 až 6leté děvče, jsou v mém vlastnictví a visí ještě v pokoji našeho domu, který má matka až do 4


své smrti před 6 lety obývala . . . Velmi ceněné byly mou matkou také obě skleněné, resp. křištálové nádoby, které pocházejí buď z jeho jablonecké doby, nebo z doby do 1914, kdy působil jako kreslič ve sklárně u Jihlavy... Se srdečným pozdravem Isolde Kristin

3. Zpráva o úmrtí (nr) Boleboř, 12. duben. (Úmrtí.) Dnes v noci zesnul v nemocnici v Chomutově ve vzkvétajícím mužném věku na následky žaludečních potíží velmi nadaný domovský umělec našeho Krušnohoří, jako krajinář daleko známý p. Alois Zimmermann z Orasína. Přestože již dlouhou dobu trpěl chorobou, kterou si přinesl z fronty, nevěřili jsme na tak rychlý konec. S ním se s námi rozloučil neobyčejně zdvořilý, laskavý člověk, široko daleko známý a oblíbený jako taktní společník. Hluboce prodchnut byl zanícenou láskou ke své německé horské vlasti, kterou stále při každé příležitosti projevoval. Chceme mu zachovat stále uctívanou památku. Tělo zemř elého bude převezeno do Orasína a z domu smutku - Zimmer mannova hostince bude pohřbeno na zdejším hřbitově. Deutsches Volksblatt, 13. 4. 1932

4. Nekrolog Jirkov, 13. duben. (Louis Zimmermann †.) Hluboce se sklání stromy jeho krušnohorské vlasti před drahými mrtvými na posledních cestách. Louis Zimmer mann, teprve 39letý, náhle zemřel. Kdo ho neznal, tichého, ušlechtilého a přívětivého člověka, nadšeného proroka a idealistu, n adaného malíře Krušnohoří. Jeho smrt způsobí všem jeho přátelům nejhlubší bolest, ale nebude zapomenut jejich mrtvý přítel, tak jako také jeho dílo bude ceněno, pokud Krušnohorci jako on se ve své vlasti budou hledat a nacházet. Již brzy se ukázal jeho talent, důkladné vzdělání ho formovalo a nyní se měl probojovat vzhůru, o čemž jeho poslední práce zřetelně svědčí. Tyto širší veřejnosti ještě neznámé práce svědčí o povaze, která jen jemu byla vlastní. Z ní nemluví jen dovednost a umělecké chápání, v ní byla také upřímná láska k domovu a německému bytí. V pátek odp oledne přijme na hřbitově v Boleboři domovská rodná hrouda mr tvé tělo jednoho ze svých nejlepších synů. Jeho jméno a jeho dílo, jeho opravdová ryzí bytost ale bude žít dál ve svém jím tak vroucně milovaném a oslavovaném domově. Deutsches Volksblatt, 14. 4. 1932 5


5. Nekrolog Louis Zimmermann, známý a oblíbený malíř Krušnohoří, teprve 39 roků stár, zesnul po těžké nemoci 11. dubna 1932. Erzgebirgsverein Jirkov, Chomutov, Erzgebirgsecke, Musejní společnost, Metznerbund a mnoho přátel mu uspořádali poslední doprovod. U otevřeného hrobu pronesl jeden přítel následující nekrolog: „Naposled dlíš mezi svými milovanými a přáteli. Přišli jsme ti poslat poslední pozdrav. V tobě se nám ztrácí kus domoviny. S žalostí Tě budeme vzpomínat, když nás cesta povede Tvou rodnou vesničkou Orasínem. Bezděčně budou naše pohledy bloudit na sever, kde se na horském hřbitově v Boleboři rozpadá tvoje tělo. Ale máme si stěžovat na tvůj životní osud, který každého z nás v okamžiku může dostihnout? Tak hluboce také dojati, přece nám zůstala útěcha. Máme tvé dílo. V tomto slově je nám patrna Tvá duše, Tvé srdce, Tvé bytí a Tvé umění. – – Pro Tvé přátele nemůžeš zemřít, jak také pro domov nikdy mrtvý nebudeš. – – Malíři a příteli Louisi Zi mmer manne, ty žiješ! Co země dnes přijme, je jen tělesná stránka, kterou Bůh duši půjčil a dříve nebo později opět vyžaduje. Milí příbuzní, přátelé, druzi vlasti a národa, buďte silní a chovejte památku tohoto vzácného člověka a umělce v lásce, věrnosti a vděčnosti!“ Quelle, květen 1932

6. Pohřeb (nr) Boleboř, 16. duben. (Pohřeb.) Na zdejším hřbitově se konající pohřeb krušnohorského malíře p. Aloise Zimmermanna z Orasína se proměnil v impozantní smuteční manifestaci za tak časně zemřelého. Z široko daleka přispěchali přátelé a ctitelé zemř elého, aby mu poskytli poslední doprovod. U otevř eného hrobu oslavili dva zástupci Krušnohorských spolků našeho dvojměstí k srdci jdoucí dojemnou řečí zesnulého jak člověka, umělce a věrného syna německé domovské rodné hroudy. Jestli může něco zmírnit bolest pozůstalých, tak vzpomínka na všestrannou úctu a účast, která byla prokázána zemřelému na jeho poslední cestě. Deutsches Volksblatt, 18. 4. 1932

7. Pamětní výstava Louise Zimmermanna v chomutovském Městském muzeu K uctění památky nedávno zemřelého krušnohorského malíře uspořádala Muzejní společnost Chomutov v městském muzeu výstavu z pozůstalosti 6


tohoto nám příliš časně vytrženého domovského umělce. Není to ani celých šest let, kdy se ve stejném prostoru podařilo vystavit řadu jeho prací. Tehdy a také již dříve muzeem nakoupené obrazy dokazují, ve srovnání s dnes vystavovanou pozůstalostí, náležející z větší části posledním třem letům, nesmírný vzestup v jeho tvorbě. Ještě zdaleka nedosáhl svého vrcholu. Mnoho hodnotného jsme ještě směli od něho očekávat. Tím trpčeji pociťujeme nenadálou ztrátu jeho smrtí. Zimmer mann se počítal mezi krušnohorskými malíři naší nejbližší domoviny ke spíše komplikovaným povahám. Jeho věčný zápas je pravé německé povahy. Idealista skrz naskrz, nedokázal se zapojit ani do způsobu života, ani do usilování dnešního umění. Na moderně mu bylo odtržení umění od lidu nesporné. Byl rozhodným odpůrcem usilování o modernu za každou cenu. Z prostředí, v němž žil, tichého, rozjímavého Orasína, nevedl žádný most na druhou stranu do uspěchané všednosti velkoměsta. Jiné prostředí je připraveno na jiné umění, kter é je jen ten schopen plně ocenit a prožít a jako pociťovat jako nezbytnost, kdo z obdobného prostředí pochází, z kterého se narodil. V Zimmer mannových obrazech vězí vždy něco z kouzla romantika, který v mnoha obrazech přerůstá ve vizionáře. Mistra neunavovalo pátrat v h orách své domoviny po neobyčejných barevných a světelných náladách. Kus poesie vězí v každém z jeho obrazů. Nejsou to žádné pouhé výřezy přírody, jsou to utváření, přebásnění. A to mu propůjčuje mezi krušnohorskými malíři zvláštní postavení, i když mnohé jeho obrazy znamenají sotva nějaké úplné řešení uvnitř patrných problémů a on také, co se technické dovednosti týče, nejednou za svými osta tními krušnohorskými kolegy zůstává pozadu. Ale př esvědčivý pocit, že zde máme co dělat s vážným bojovníkem a v žádném případě s nějakým kejklířem štětce, děl á nám jeho práce přesto sympatické a cenné. Vystavená pozůstalost je pro zápasy našeho umělce tím posledním svědectvím. Nepopiratelného významu byly pro něj výstavy místních malířů, které městské muzeum uspořádalo v letech 1926/27. Zindel, Scheibenhof, Guba, ale také jiní, jako kraslický Gruss ho ovlivňovali a jsou hned v tom, hned v onom obraze více nebo méně cítit. Zimmer mann se pokoušel ovšem i o jejich způsob a přesvědčil se tím, že si také v tom může něco dovolit. Mnoho se tímto způsobem naučil, ale nestal se žádným napodobitelem a vracel se stále znovu k sobě samému. Obohacen novými zkuš enostmi a prožitkem cizího uměleckého usil ování je si stále jasněji vědom své osobitosti na této cestě a v ní utvrzován. Tak vznikají po takových p oučných výletech znovu nejvlastnější Zimmermannovy obrazy. 7


A nyní závěrem několik životopisných dat. Zimmermann se narodil 7. července 1892 v Orasíně, navštěvoval obecnou školu v Boleboři a měl být už tehdy pro své kr eslířské nadání nápadný. Pak přišel do Chomutova k malířskému mistru Nestlerovi do učení a po 2½ letech na jabloneckou odbornou školu, kde strávil 3 roky a získal mnohé prémie. Později získal místo jako kreslič ve sklárně u Jihlavy, v níž působil do r. 1914. V tomto roce byl odveden a narukoval k 10. domobraně do Mladé Boleslavi, prodělal potom ruské polní tažení, byl poraněn na levé ruce a později jako kaprál střelou dum-dum do holeně, takže musel promarnit dva roky ve špitále v Pardubicích. Tam kreslil pro lékaře a účastnil se také operací. Po převratu dlel za účelem studia v Mnichově a Drážďanech. Při spolkové slavnosti 1920 vystavoval spolu s Gustavem Zindelem a měl dobrý úspěch. V r. 1926 byly jeho práce k vidění v městském muzeu v Chomutově. Jeho obrazy jsou většinou v soukromém majetku naší nejbližší domoviny, zčásti se dostaly díky letním hostům do ciziny. Chomutovské muzeum zamýšlelo vytvořit katalog jeho životního díla a požádalo všechny majitele Zimmermannových obrazů o poskytnutí jejich adresy, počtu, velikosti a názvu obrazů, a pokud by neměli žádné fotografie, umožnit jejich pořízení. Ke katalogu jeho životního díla nedošlo. Lois Zi mmermann zemřel, ještě ani ne 40 roků stár, 11. dubna 1932 po dlouhém utrpení v chomutovské nemocnici. Dr. Jos. Opitz Deutsches Volksblatt, 14. 5. 1932

Prof. dr. Josef Opitz. Narodil se 19. března 1890 v Praze, kde po maturitě začal studovat práva a později dějiny umění na pražské německé univerzitě. Významný pražský kunsthistorik, zajímal se především o středověké umění. Od roku 1922 se systema ticky věnoval severozápadním Čechám jako histo rik umění účelového svazu obcí (Gemeindezweckverband) z okresů Chomutov, Most, Žatec, Kadaň a Přísečnice, na jejichž území vyhledával, hodnotil a evidoval umělecké památky. Výsledky své prá ce publikoval v regionálním tisku a posléze prezentací výstav. První se uskutečnila v ro ce 1928 v Chomutově a v Mostě – Gotické umění severo západních Čech. Touto výstavou položil faktografický základ znalostí o nejstarších památkách našeho kraje. Jeho dílo je dodnes platné a žádný historik umění nemůže bez jeho katalogů pra covat. V době po II. světové válce to tiž likvidací krajiny tyto pamá tky zejména církevní - velice utrpěly. Po roce 1945 byl odsunut do 8


Německa, k vědecké práci se však již nikdy nevrátil a do konce svého života se věnoval orientálnímu náboženství a mystice. Zemřel 25. dubna 1963 v Tübingen.

8. Slavnost na památku Louise Zimmermanna v chomutovském Městském muzeu Městské muzeum v Chomutově spojilo včera velké množství přátel a ctitelů zesnulého krušnohorského malíře Louise Zimmermanna, na jehož počest společně Muzejní společnost Chomutov a jirkovské Městské muzeum uspořádaly prostou slavnost, která byla hezkým způsobem pietní vzpomínky a ocenění tohoto malíře naší vlasti a jeho pozoruhodné tvorby. Účastnili se m. j.: rodiny Zimmermannovy, městští představitelé s pány starosty Dr. Storchem a Braunem jakož i st. soudce Eisenberger, obecní zastupitelstvo Orasína, malíř Zindel, zástupci škol a učilišť, Osvětové komise Chomutov a Jirkov, zástupci krušnohorských spolků obou měst, Erzgebir gsecke Chomutov, Ozeleňovacího a okrašlovacího spolku Chomutov, muzea Doupov, Vlastivědného spolku Podbořany a v hojném počtu členové Muzejní společnosti Chomutov a jirkovského městského muzea jakož i mnozí přátelé Louise Zimmermanna zblízka i zdaleka. Starosta Dr. Storch zahájil oslavu. Uvítal všechny účastníky, zejména rodinu Zimmermannovu a vzpomněl potom mrtvého malíře. Louis Zimmermann byl malířem našeho domova. Svou vlast miloval a ve svých obrazech utvářel a nově vytvářel. Bohužel – snad následkem poměrů, snad, protože byl uprostřed svého hezkého působení tak brzy odvolán – asi nebyl povolán sloužit velkému světu v umění; tím víc si musíme velice vážit jeho památky, která nás ho naučila znát v jeho významné tvorbě. Docent Dr. Josef Opitz hodnotil v delším vystoupení umělecké působení Louise Zimmermanna. Jeho život vylíčit není lehké, protože Zimmermann nepatří k jednoduchým povahám. Je samozřejmě, že v okruhu v němž žil, nemohl narazit na pochopení, které mu vlastně na základě jeho zvláštností náleží. Zimmermanna jde asi nejlépe poznat z jeho děl. V nich bychom ihned viděli osobnost, která daleko vypovídá o tom, co obyčejně bereme v potaz, o problému osobnosti umělce. V širokých vrstvách je asi bohužel stále ještě zakořeněna představa, že malba není vlastně nic jiného, než omalování přírody a obraz najde zvláště potom uznání, když vypadá jako fotografie. To ale asi není to, co se může skutečně označit za umění. Umění zaujímá v rámci lidské tvorby zvláštní pozici. Má nám dílem obsáhnout 9


představy, které nemohou dojít naplnění, popř. vlastně pokřivená přání, v nějaké formě je zachovat a vytvářet, má nám na druhé straně dát možnost zformovat naše pocity, které naléhají na vyjádření. Není to asi věc každého; k tomu patří speciální nadání a toto nadání je asi právě to umělcovo. Odlišuje ho to od jiných lidí, kteří navenek vyvíjejí obdobnou činn ost, že právě umělec tvoří, že je schopný cítění, nejasné představy vnést do obrazu v takové zřetelnosti, že potom jakoby před obrazem stojíme jako před zjevením a říkáme: Ano, to je to, co jsme hledali! Umělec nám vytváří tímto způsobem symbol toho, co si přece nakonec všichni myslí, ale nejsou schopni říci. Mysl umělce je tedy jiná, než se všeobecné míní. On není člověk luxusu, který právě maluje, protože má potřebu malovat, umělec má, možno říci, také uvnitř společnosti funkci, které se společnost nemůže zříci. Jak se staví životní dílo Zimmermannovo k těmto načrtnutým otázkám? Máme příležitost – vyložil řečník dále – také zde v našem muzeu vidět zastoupenou řadu krušnohorských umělců, např. Zindela, Scheibenhofa. Kdybychom vedle obou umělců, z nichž každý představuje ucelenou osobnost, postavili práce Zimmer mannovy, tak se nám vlastně teprve objasní, co Zimmer mann zvláštního a od nich odlišného vykonal. Zindel je náš nejznámější krušnohorský malíř, velice nadaný představitel Krušnohoří. Ale jeho metoda je být spíše vypravěčem, popisovačem. Po této stránce je přední mezi umělci Krušnohoří. Scheibenhof je zase nejmodernější mezi následujícími krajináři. Jeho problémy se vlastně pohybují ve sférách, které s širokými vrstvami nemají nic společného. Je to chápání krajiny prostorově plastickým způsobem. Zimmermann naproti tomu spojuje ve svém umění ony komponenty, kter é také našim místním lidem mohou být přístupné. Je svým způsobem umělec, kterému záleží na tom, krajinu popsat. Jeho nezajímá krajina jako taková, ale vždy krajina ve zvláštní náladě. Zimmermann asi nikdy nechápe krajinu tak, jakoby ji chtěl ukázat teď, jaká je. Na to byl člověk příliš silného vnímání. Např. své rodné místo namaloval v několika verzích a vždy znovu je to něco jiného. A není to nějaká banální nálada, není to efekt, ale vždy něco, co jeho kultura cítění očekává. Louis Zimmermann nevyčerpal zdaleka všechny možnosti svých prací. Jeho obrazy ukazují, jak vážně se zaměstnával problémy, které si kladl. Přednášející ukázal výklad některých obrazů umělce, které byly, jak je různě rozpoznatelné, také pod vlivem jiným umělců. S poukazem na v roce 1926 uspořádanou výstavu si povšiml, že také Zindel a Scheibenhof na něho působili. Zimmer mann se pokoušel problémy, kter é si tito zcela jinak nadaní umělci kladli, řešit svým způsobem a touto metodou, kterou si zde 10


osvojil, asi také největším mistry následoval. Od Scheibenhofa převzal silné uvědomění prostoru. Také Guba (známý svými obrazy Chomutova a zvláště svými hamburskými obrazy) působil na Zimmerma nna. Zimmer mannova jedinečnost zůstává především v tom, že v barvě hledá obzvláště sladěné tóny a potom k tomu upřednostňuje určité barvy. Budiž ještě podotknuto, že Zimmermann byl také rád činný jako figurální malíř. Zůstalo u pokusů, ale i tyto pokusy jsme velmi zajímavé. Zimmermannovy práce si zaslouží pozornost. Po této zna menité charakteristice zesnulého malíře a jeho umění popsal Dr. Opitz ještě řadu hojně vystavených obrazů, které nám objasnily působnost a usilování od nás příliš brzy odešlého, k vel kým nadějím opravňujícího umělce. Jménem Krušnohorského spolku Jirkov promluvil řed. Hennrich, který poděkoval za pozvání k oslavě a poukázal na to, že Zimmermann měl právě k Jirkovu časté vztahy. Nechť je samozřejmé, že mu také zde zůstane zachována stále dobrá vzpomínka. Jeho přátelé by na dobrého člověka nikdy nezapomněli. Velmi dojemný závěr měla oslava přednesem skladby našeho zdejšího hudebního pedagoga Eduarda Görnera, romance „Tempisova kaple" pro smyčcový kvintet, kterou, jak bylo uvedeno v úvodním slově proneseném panem Baierlem-Jirkov, Görner věnoval mrtvému příteli. Toto dílo, které bylo v Krušných horách uvedeno nejdříve v Zimmer mannově domě v Orasíně (1930), upevnilo pouto, které oba tyto muže, Görnera a Zimmermann, svazovalo, ještě vřeleji. Pan Görner dnes položil své dílo na oltář věrnosti přátel. Kéž nadále, když bude někde představeno, nechá ožít vzpomínku na Louise Zimmermanna a je pozdravem mrtvému malíři. Romance vypráví osud kastelána Červeného hrádku, který se při jízdě na koni z Chomutova do Jirkova propadl v rašeliništi, volá Matku Boží o pomoc, nachází záchranu a rozjásaně děkuje. Dojemně zazněla děkovná píseň. Provedení (vedení p. Eduard Görner, 1. a 2. housle pánové Karras a Rössl, viola p. odborný učitel Pöbl, cello p. Nag, kontrabas p. Sokol) bylo vydařené. Dokázalo, že hudebníci zde byli s láskou a bylo především taktéž novým důkazem tvůrčích hudebních schopností pana Görnera. Posluchači poděkovali hlasitým potleskem. Nakonec směřoval pan ing. L. Gelinek jako předseda Muzejní spol ečnosti srdečná slova díků všem přítomným, čímž hezká oslava skončila. Byla důstojným uctěním zemřelého malíře, kterému byl vzdán dík vlasti za jeho tvorbu, celou ve vlasti zakořeněnou a vlasti věnovanou, opravdu vděčnou formou. Kéž ještě opravdu mnozí využijí nyní poskytnuté příležitosti naučit 11


se ho znát v jeho umělecké práci, kterou nám chomutovské Městské muzeum díky výstavě jeho odkazu přibližuje. Deutsches Volksblatt, 30. 5. 1932

9. Ve vzpomínce na Luise Zimmermanna Dobře mi zůstala v paměti ta místnost, ve které jsem se s ním poprvé setkal. Byla dost dlouhá a poněkud úzká. Její strop nízký, v oknech byly květiny. Vlastně se nijak nelišila od výčepní místnosti nějakého jiného horského hostince. Nic nechybělo; na stěnách visící plakáty, které velebily zemědělské stroje, autobusový jízdní řád a nevyhnutelná plechová tabule příslušného pivovaru byly zastoupeny, jen na zdi obrácené k domovnímu průčelí visel mezi dvěma okny velký obraz. Stará žena, která mi přinesla mou sklenici piva, se opět vrátila do vedlejší kuchyně, zůstal jsem tedy sám se sebou. Obraz mě nenechal v klidu. V panujícím přítmí nastávajícího večera jsem mohl toliko pozorovat, že zobrazuje vesnici, nad kterou ležel klid ný měsíční svit. Světlo zdvíhalo světlé štíty do jasné noci, vlevo v pozadí byl temnější, strmý horský les, bezprostředně před pozorovatelem se táhla kolem zahýbající silnice, na jejímž světlém štěrku a písek se opět mohl najít neoslabený měsíční svit. Teprve teď, jsa opravdu soustředěný, jsem ještě objevil i několik skic rudkou, které jsem předtím úplně přehlédl. Po nějaké chvíli se vrátila stařenka, podívat se na hosta. Na moji otázku, jak sem ty obrazy přišly, se jen usmála a řekla, že jsou od jejího syna; ano, ten maluje olejem i vodovkami, dokonce i tužkou umí udělat obraz. Byl jsem tenkrát teprve krátce v Chomutově a o nějakém „Zimmerma nnovi“, který nahoře v Orasíně v odloučení od světa žil svému umění, jsem ještě zhola nic nevěděl. Stařenka, jeho matka, ukázala se nakonec ne právě příliš sdílná, měla určitě v domácnosti všelicos co dělat. Když rozsvítila v lokále, zase ho op ustila. Krátce poté co odešla, přišel dovnitř štíhlý mladík, řekl Dobrý večer, šel do kuchyně, mluvil tam se stařenkou, kterou osl ovoval jako matku a usadil se potom u vedlejšího stolu, kam mu přinesla večeři. Byl to Luis Zimmermann. Když jsou dva lidé sami v místnosti, když je k tomu večer a jeden z obou s druhým právě tak rád vstoupí do rozhovoru, jak to ten může jaksi očekávat, pak nastane začátek zábavy skoro sám od sebe. Nejprve jsme 12


povídali o Orasíně, potom o horách a nakonec jsem zamířil přímo na obrazy. Při tom jsem měl potěšení vidět Zimmer manna u toho ožít a teď přišla také ta pravá příležitost, dobře si prohlédnout nejen s kici rudkou, které sňal ze zdi a položil na stůl, ale i člověka Zimmermanna. Začali jsme se dobře chápat a rozumět, ačkoli jsme si ještě před hodinou byli zcela cizí. Mluvili jsme a mluvili. Ze svého pokoje v prvním poschodí přinášel obraz za obrazem. Stoly byly posunuté. Židle stály v půlkruhu, na ně stavěl zase obrazy; při tom mu dělalo nedostatečné osvětlení hodně starostí, ale to, co na této improvizované výstavě ukazoval, stálo za to. A když jednou jeho matka přišla a stále větší nastávající nepořádek s rozpačitým, bezmocným mlčení brala na vědomí, řekl vždy jen chlácholivě: „Jen to nech, matko, jen to nech, matko." Zimmer mann se pozvolna dostal do velkého zápalu. Živě chodil nahoru a dolů. Brzy bral ten, brzy onen obraz se židlí pryč, u každého oznamov al podrobně, kdy a kde nalezl motiv, kolik skic bylo třeba a co ho na příslušné práci nejvíc lákalo. Štíhlý a veliký stál v nízké místnosti. Jeho zpočátku poněkud nesmělý hlas dostal plný zvuk. Mnohdy se také smál, jen tím velmi šetřil, smích mu vyklouzl vždycky velmi rychle a jen hřejivý lesk zůstával vzadu v jeho očích. Tehdy zamýšlel příští podzim vystavovat v Drážďanech. Jeho hlava byla plná plánů a v ní se vzdouvala radost z tvorby jako jezero v bouři. Nad jeho otázku, zda mu nechci vypracovat předběžné rady pro noviny, mi zbylo jen rychlé, radostné Ano. - - Na jeden malý obraz nezapomenu. V něm bylo tolik zářivého světla, že se člověk od toho musel skoro odtrhnout. Nad úbočím Bernova odcházela proti Blatnu těžká bouře. Z údolí stoupala ještě jemná pára, kterou mocné slunce i přes poslední hradby mraků, kter é ještě na obloze visely, napadalo jako divoký nepřítel. Avšak jen jako nepřítel, kterého člověk zná již věčnost dlouho; kter ému se postižený může smát, když s ním má svést dávno navyklý tuhý boj. Slunce, ty vítězíš!!!, volají zářivě svítivé luční stráně, vrchol, ještě deštěm se třpytící, slzící vrchol zasahující do oživlé modři, peroucí se o světlo a teplo, pařící se země se otevírá - - Všechno v tomto obrazu byl život, světlo a dech blaženosti. „To je můj nejlepší," řekl Zimmermann. A tento malý obraz v tmavém rámu zůstal s námi, když pozdě v noci své největší druhy přenášel zpět do svého pokoje. Ve třech jsme zůstali ještě trochu pospolu. On, obrázek a já. Jeho matka byla stále vidět. 13


Její chlapec měl zase jednou radost z mluvení a filozofování. A ona mu tu radost nechala, ostýchavému, velkému, plavovlasému muži, kterého měla po svém způsobu ráda, jak jen matka může mít ráda své dítě. Když jsem v hluboké noci otevř el a loučili jsme se, držel svou levačkou obraz a jeho pravá našla teplým stiskem mou. -Už jsem ho nikdy neviděl živého. Měsíc nato byl mrtev. -Podle devíti vybledlých fotografií měl můj přítel mrtvého na kamenné pamětní desce opět vzkřísit. On neviděl Luise Zimmer manna nikdy tváří v tvář a fotografie byly všechny bez rozdílu nekvalitní. „Ty jsi ho znal, popiš mi ho. Jaké měl čelo? Jaký pohled měl? Souhlasí ústa? Jsou spánky tak správně?", neodpovídalo se mi na všechny tyto otázky lehce. Usadil jsem se v holém ateliéru na dno převráceného kolečka a díval se stále znovu na jednu fotografii po druhé, hliněný model pamětního r eliéfu mi zůstával cizí. Se zavřenýma očima jsem přemýšlel. Jen kontura modelu mi trochu pomohla – a začal jsem, jak nejlépe jsem uměl, vyprávět o Zimmermannových světlých vlasech, jeho jasném, vysokém čele, o jeho čistém a přece tak často do ostýchavosti přecházejícím pohledu. Zatímco pokračoval sochař dál v práci, domníval jsem se postupně v hliněném výtvoru nezvěstného znovu poznávat, bylo to povědomější a povědoměj ší, stále jasnější, a když jsem vstal, jevily se mi fotografie úplně malé a nicneříkající. Reliéf pro mne ožil. Co jsem za ním viděl, našlo ve mně nějaký stejný zvuk, našlo ho ještě v pravý čas, neboť zvuk ve mně byl již blízko odvátému a po něm by bylo asi zůstalo už jen to, co člověk nazývá vzpomínkou. A. Haubner Deutsches Volksblat, 14. 4. 1934

10. Slavnostní odhalení pamětní desky Vlast si váží svého velkého syna. Odhalení pamětní desky krušnohorského m alíře Loise Zimmermanna v Orasíně Krušnohorskými spolky Jirkov a Chomutov, Muzejní společností a Dopravním spolkem Chomutov. Přívětivý, třpytivě čistý krušnohorský Orasín, ležící ve stoupání Telšského údolí do hor a na spojovací silnici Mezihoří - Boleboř, zažil o včerejší neděli svůj velký den, snad svůj největší den vůbec : uctění svého velkého mrtvé14


ho, svého velkého syna vlasti a krušnohorského malíře Loise Zimmerma nna. Skvostný, netrpělivě očekávaný jarní den leží v našem Krušnohoří, který také zde na horském úbočí nechává posilující rosou a hřejivým slunečním svitem probudit nový život a rašit a pučet všude v šťavnaté zeleni, svátek zvláštního druhu, který všechny nechá vyhrnout se ven do boží volné přírody a mnoho, mnoho vlastenců vylákal nahoru do tohoto Bohem požehnaného místečka země, na kterém oko v nadšení uvázne. Půvabné domky vsazené mile do obrazu sličné krajiny, lesknou se tu jak nově vyčistěné, mnohé z nich nesou v uctění velkého dne sváteční zelenou o zdobu. Obyvatelé jsou v povznesené, sváteční náladě a čekají na ten okamžik, kdy uctěním syna vlasti z jejich vesničky připadne zřídkavá pocta. Na Zimmermannově hostinci vlaje na pozdrav modro-bílý prapor; před domem je zřízena řečnická tribuna, jedlovou zelení zahalená. Na zdi pro zrazuje látkou zahalená plocha místo, kde je umístěna pamětní deska. Je to dům, v němž se Louis Zimmer mann narodil a strávil celý svůj bohužel příliš krátký život. Je to jeho otcovský dům, v němž strávil své dětství, je to dům, v němž svůj umělecký talent včas objevil, rozvinul, kde tvořil svá díla, která jeho jméno učinila nepomíjejícím a jemu, ale s ním i jeho milované krušnohorské vlasti, kterou viděl tak živoucíma a láskyplnýma očima a ve svých obrazech nám ukázal, jak ji viděl, přinesla čest a slávu. Krátký lidský život byl ten Loise Zimmermanna, který se 8. červenc e 1892 v tomto domě narodil a 11. dubna 1932 zemřel, ale život bohaté umělecké tvorby, život, který nechal doufat v ještě bohatou sklizeň. Tento život je u konce. Ale to, co vytvořil v uměleckých dílech, to je nyní v tomto domě v Zimmer mannově pamětní jizbě uloženo na věčné časy a pro všechny, kdo toto místo navštíví nebo jím na svém putování projdou. A tak žije Lois Zimmer mann, zemřelý, dál v tomto domě. ** * Včera, v neděli, byl tedy velký den, který vlast uctila odhalením důstojné pamětní desky na jeho rodném domě, která má všem zvěstovat, že velký místní umělec se zde narodil, žil a tvořil. Vzpomínková slavnost na Zimmermannově hrobě. Sváteční den byl uveden prostým, ale dojemným uctěním Loise Zimmer manna jeho druhy z nejbližší domoviny, kteří ho vzpomněli při důstojné vzpomínkové slavnosti dopoledne u jeho hrobu na bolebořském hřbitově. O ½ 11 hodině dopoledne prošel mohutný průvod, vedený zemskou mládeží, obecním zastupitelstvem Orasína a Boleboře a představiteli sou15


sedních obcí a zástupcem chomutovského Dopravního spolku panem sekretářem Schlimpem k Zimmer mannovu hrobu, který jako čestný hrob obdržel od obce Orasín. Pan Ernst Adolf B a i e r l – Jirkov pronesl pamětní řeč, ve které poukázal na to, že obyvatelé Krušnohoří, že synové vlasti přišli, a milovanému druhovi domoviny podali důkaz své lásky a oddanosti a vyjádřili, že jsou hrdi na to, smět zvát synem vlasti toho, kdo krásu domova hlásal ve svých obrazech. Vzpomněl onoho dne, kdy Zimmermannově tělesné schránce zde bylo ustláno k odpočinku. Tehdy naplnila ty, kdo ho naposled doprovázeli, nevýslovná bolest. Byla zmírněna vědomím, že zemřelý dosáhl svého cíle, oslavit krásu své krušnohorské domoviny. Na znamení vděčnosti položila zemská mládež věnec na Zimmermannův hrob, čímž byla prostá slavnost zakončena. Odhalení pamětní desky Vlastní vzpomínková slavnost na Loise Zimmer manna se konala v neděli odpoledne a v jeho rodném domě, která vyvrcholila odhalením na tento dům umístěné pamětní desky, vytvořené mladým sudetoněmeckým umělcem Rudolfem Stallou v Chomutově. Obyvatelé Orasína a Boleboře a mnoho účastníků z okolních osad se k tomu dostavili, ukázali se také četní účastníci z Chomutova a Jirkova, kteří sem šli zčásti pěšky, zčásti automobily, mezi nimiž přijel velký autobus Dopravního spolku Chomutov. Před určenou hodinou oslavy se účastníci shromažďovali na prostrans tví před domem Zimmermannových. Mimo členů obecního zastupitelstva Orasína a představitelů obcí z okolí se k oslavě dostavily četné delegace spolků a korporací. Ve vyložené pamětní knize se za psali níže uvedení představitelé: Krušnohorských spolků Chomutov a Jirkov a hlavního vedení Svazu německých horských spolků, Muzejní společnosti Chomutov, Dopravního spolku Chomutov, Německého pěveckého a hudebního spolku Horní Ves, Německého mužského pěveckého spolku Chomutov, Prvního německého tělocvičného spolku 1864 Chomutov, Německého tělocvičného spolku Horní Ves, Německé zemské mládeže, Sudetoněmecké vlastenecké fronty a Mládeže S.H.F., Pracovního společenství a Okresního sdružení Svazu Němců, místní skupiny Chomutov a Jirkov Svazu, Německého kulturního sdružení, odbočky Svazu německých lovců „Sv. Huberta“ v Chomutově, Společenství německých fotografů Chomutov, D. H. V. Chomutov, Okresní vzdělávací komise Jirkov, představitelů tisku a mnoho jiných, jejichž uvedení pro nezapsání do pamětní knihy není možné. Mezi př ítomnými byli také tvůrce pamětní desky Rudolf Stalla -Chomutov a krušnohorský malíř Gustav Zindel-Radenov. O ¾3 hodin odpoledne vstoupil pan ředitel Henn16


rich - Jirkov jako představitel Krušnohorského spolku Jirkov, v jehož zájmové oblasti Orasín je, na řečnickou tribunu k pozdravnému projevu, v němž jménem pořádajících spolků, Dopravního spolku a Muzejního spolku Ch omutov, jakož i Krušnohorských spolků Chomutov a Jirkov všechny přítomné srdečně přivítal a vyjádřil svou radost nad tím, že se tak velký počet účastníků dostavil na tuto slavnost. Pozdravil především představitele obcí Orasín a Boleboř a místních spolků okolí, kteří se objevili, aby uctili syna vlasti, tak jako představitele ostatních spolků a korporací. „Když jsme předloni,“ popisoval řečník potom, „našeho milovaného Loise Zimmermanna pochovávali, věděli jsme všichni, že jsme ztratili ušlechtile smýšlejícího a Bohem obdařeného Krušnohorce. Už tehdy se vynořil nápad, vytvořit zesnulému důstojnou památku. Tato myšlenka se teď uskutečňuje. Minulou zimu se několik mužů v Chomutově neúnavně činilo, aby vykonali potřebné přípravné práce a dnes jsme s to důstojný pomník u rodného domu našeho krušnohorského malíře, mého přítele, odhalit.“ Řečník vyjádřil všem činitelům, kteří ke zřízení tohoto památníku přispěli, srdečný dík, také jménem rodiny poctěného. Pěvecký a hudební spolek Horní Ves zazpíval k tomu sbor „Věčně milovaná vlast“ od Simona Breua a vytvořil písní, zachycující slovy a nápěvem šumění domovských lesů, atmosféru dojetí, zahrnující všechny účastníky. Potom vystoupil na řečnickou tribunu pan Ernst Adolf Baierl - Jirkov, který ve své hluboce oduševnělé pamětní řeči jadrnými slovy narýsoval věrný obraz Loise Zimmermanna, jeho domova, jeho života a jeho díla. Ve svých úvodních slovech vzpomněl čas nouze, kdy se několik mužů sdružilo, aby dokázali, že sudetoněmecký národ ještě neztratil svou duši, kterou chceme nalézt a přinést nám ji zpět. Kdo by tu mohl být ale lepším vůdcem než umělec, zosobňující duši, srdce a ducha národa, který ze zřídla nár oda čerpá! Toto poznání především bylo podnětem k dnešní slavnosti pro našeho Loise Zimmermanna. Řečník přešel v řeči na světem otřásající události za námi ležících let, kter é se změnou mapy států Evropy zpřetrhaly také duchovní spojitosti mezi Němci různých zemí. Tím byl ale vytvořen vklad k sudetoněmecké vlastní kultuře, specificky sudetoněmeckému umění. Tyto vklady existují, přivést je k rozvoji je naším velkým úkolem. My sudetští Němci máme muže, kteří přečnívají daleko přes hranice našeho domova a naší země. Řečník zaznamenal hluboce politováníhodnou skutečnost, že dosud právě zámožné vrstvy našeho národa pr ojevují tak málo porozumění pro tvorbu sudetoněmeckého umělce a jeho zápasy. Musí to být jinak; oni především musí ukázat dobrou vůli pomoci našim umělcům, kteří jsou osloveni jako apoštolové národa; v nich musí být živý 17


pocit zodpovědnosti dávat uplatnění uměleckým dílům. Řečník mluvil dále o nutnosti vytváření center našeho kulturního života, která zachytí také nejvzdálenější a nejmenší článek, a vnitřní sounáležitost mezi umělcem a národem. Umělec zušlechťuje národ a ten budiž zase nevyčerpatelným zřídlem pro umělce a jeho dílo. Tímto upřímným propojením je umění vtisknuto znamení a jím vyjadřován zármutek a radost, štěstí, tužby a usilování národa. Také nejchudším a nejprostším příslušníkům národa musí být poskytnuta možnost účastenství na tvorbě svého mistra. Ale jen pravé umění a skutečná velikost by měly něco platit a být uznávány. Dnešní oslava by měla nyní vydat svědectví o tom, že my se s naším umělcem cítíme být spojeni. Lois Zimmer mann, pochází z našeho národa, z naší obce, výhonek z naší půdy; rozuměl tomu jak svou lesnatou domovinu prožít a utvářet v obrazu. Svá díla vyrval ze své duše a vložil do nich taktéž dobrou část svých meditací, takže ho pražský historik umění Dr. Opitz na zval nejkomplikovanější povahou mezi krušnohorskými malíři. Od moderny odvrácen, pěstoval folklór, vytvářel „domov". Mnohým ani neznám, málokým chápán, žil ve svém horském ústraní zcela svému dílu. Zimmermannova zvláštní povaha, také podmíněná jeho životem a jeho prostředím, je sršatá; silné pocity a jeho kultura vcítění ji vyznačují a činí ho způsobilým tvořit Velké. Navzdory vlivu jiných umělců jako Zindel, Gruss a Guba, zůstal zvláštní a umíněný, zůstal ve své tvorbě samostatnou uměleckou osobností. Nesčíslněkrát maloval svou rodnou vesničku, a přece je to vždy něco jiného, co nás na díle zaujme. Než nás umělec v roce 1932 opustil, teprve co překonal všechny překážky, byl před značným vzestupem, který jeho příliš brzký skon zmařil. Řečník mluvil s vřelým srdcem o osobních vzpomínkách na zesnulého, kterého v jeho posledních hodinách trýznila myšlenka, že musí opustit domov a umění a odejít do ticha, ačkoli přece vůbec není unavený, ale mladý a na počátku tvorby; vzpomněl na to, že ještě několik hodin před převozem do chomutovské nemocnice, kde zemřel na následky žaludečních potíží, které si přinesl z ruského válečného tažení, stál u rybníku na návsi své milované rodné vesničky a navzdory nemoci a trápení tvořil svůj poslední obraz jara . . . . Jak se Krušnohorci cítí spojeni se svým umělcem, dokazuje usnesení obecního zastupitelstva Boleboře, Zimmer mannův hrob jako čestný hrob na věčné časy zachovat a opatrovat. Zimmermannova památka byla uctěna vzpomínkovou slavností a výstavou jeho prací v chomutovském Městském muzeu v roce 1932; v předešlém roce byla v jeho rodném domě zřízena pamětní jizba, v níž lze zhlédnout část jeho prací. Před několika týdny se rozhodli vlastenci postavit umělci na místě jeho působení pomník a 18


nejmladší sudetoněmecký umělec, Rudolf Stalla, jím vytvořil opět dílo, svědčící o nalezení síly, která v našem národě dřímá. Pamětní deska ukazuje umělce ve svých horách hledajícího a tvořícího. „Smekáme “, uzavřel řečník, „a zdravíme našeho mrtvého malíře Zimmermanna, slibujeme mu věrnost, slibujeme mu ale i jako sudetští Němci věrnost jeho ideálům: vlast, umění, krása, práce a věrnost!“ Poté co rouška z pamětní desky spadla, předat ji pan Baierl do péče obce Orasín. Starosta obce pan Karl Viehmann vyslovil jménem obce všem na slavnosti zúčastněným, zejména ale spolkům, které tuto pamětní desku zřídili a všech, kteří při zřízení pomáhali, srdečný dík a převzal ji do péče obce. Hluboce dojemnou Güntherovou písní „‘s Feieromd“, zazpívanou pod vedením hornoveského pěveckého spolku všemi účastníky, byla slavnost odhalení ukončena. * * * Nakonec si na slavnosti účastníci prohlédli pamětní světnici a v ní, jakož i ve vedlejších prostorách vystavené Zimmermannovy obrazy. Pan architekt Hans Dotzauer-Chomutov pronesl v sále přednášku, osvětlující stejným způsobem lidské a umělecké v Loisi Zimmer mannovi a uvádějící do pochopení jeho prací, která byla vděčně přijata. Deutsches Volksblatt, 16. 4. 1934

Rudolf Stalla. Naro zen 30. 8. 1910 v Praze, v letech 1920-1928 navštěvoval humanitní gymnázium v Cho mutově, v r. 1928-1932 umělecké školy a studium projekčních a výtva rných oborů na oddělení architektury německé techniky, p racoval jako pomo cná vědecká síla na katedře dějin umění. Od r. 1933 se osa mostatnil na volné noze a jako malíř, so chař a grafik, taktéž výtvarník pro různé obory řemesel, živností a průmyslu, zejména keramiky, si získal vážnost. V letech 1940-1946 voják a v zajetí, po odsunu v r. 1945 otevřel v Langenhagenu u Hannoveru uměleckou kera mickou dílnu, jejíž pověst přesáhla celé severní Německo. Vážnost si získal také jako vedoucí Národní vysoké školy a docent literatury a dějin umění. Mimopracovně byl vytížen jako člen rady a p residen t Svazu uměleckých řemeslníků Dolního Saska, což mu neb ránilo v účasti na akcích chomutovských krajanů. Zemřel 9. 6. 1965.

19


11. Odhalení pamětní desky Louise Zimmermanna – milník ve směru dorozumění bez předsudků Jako představitel bývalých obyvatel Uhrissen bych rád vyjádřil naši radost, že se zde a dnes poprvé od našeho vyhnání v letech 1945/46 s Vámi dnešními obyvateli Orasína - spolu scházíme při slavnosti u příležitosti znovuumístění pamětní desky našeho nezapomenutelného krušnohorského malíře Louise Zi mmermanna. Po stoletích plodného, přátelského společného života ve staré rakousko uherské monarchii to byl v 19. století vzniklý nacionalismus a v první polovině 20. století nevýslovný nacismus, co mezi českými Němci a Čechy rozpraskalo hluboké trhliny a nakonec nás násilně odloučilo. První poválečná generace - naši sudetoněmečtí rodiče - po počátečním těžkém zármutku pro definitivní ztrátu svého domova po prohrané válce a ztrátě mnoha rodinných příslušníků neuvěřitelnou pílí podstatně přispěli k vybudování nové demokratické republiky, Spolkové republiky Německo a nakonec v ní nalezli nový domov. My mladší jsme náš osud - ztrátu naší staré vlasti - dávno akceptovali jako nezměnitelný a nechceme již pryč z Německa. Přesto cítíme pro č eské Krušnohoří, zemi našich otců a místa našeho narození něco takového jako pocity domova. Z východního Pruska pocházející bývalá vydavatelka německého týdeníku „Die Zeit“ hraběnka Marion Dönhoffová to vyjádřila slovy: „Milovat aniž mít“. Poučili jsme se z našich dějin. To nás nechá doufat, že na obou stranách, jak na české tak i německé, překonáme zčásti ještě existující předsudky. Pád „železné opony“ a přistoupení Čech do Evropské unie umožnily normalizaci vztahů našich obou národů a pozvolné zacelení otevřených ran. V Německu to trvalo dvě generace, než se doopravdy široké obyvatelstvo s nacismem vypořádalo. Myslím, že v Čechách to s duchovním překonáním komunismu nebude tak dlouho trvat. Že jsme se dnes zde spolu setkali, abychom vzpomněli našeho krušnohorského malíře Louise Zimmermanna, je milníkem ve směru dorozumění bez př edsudků a ovlivňování myšlení. V Süddeutschen Zeitung jsme 17. dubna četli tento citát pražského profesora Tomáše Kosty, poradce ministra zahraničí Karla Schwarzenberga: „Češi a Němci patří k sobě, kulturou.“ My zde přítomní jsme si našich společných dějin a kultury opět vědomi a připomínáme si proto našeho velkého syna Louise Zimmermanna. Současník, pražský historik umění Dr. Opitz nazval ho u příležitosti 20


posmrtné výstavy v chomutovském městském muzeu v květnu 1932: „umělcem, který mezi krušnohorskými malíři naší blízké domoviny patří ke komplikovaným povahám". Cituji, co chomutovský Volksblatt 16. dubna 1934 o Zimmermannovi napsal: „Od moderny odvrácen, pěstoval folklór, vytvářel „domov“. Mnohým ani neznám, málokým pochopen, žil ve své horském ústraní zcela svému dílu. Zimmermannova zvláštní povaha, také jeho životem a jeho okolím podmíněna, je sršatá; silné city a jemná kultura vcítění ho vyznačují a činí ho způsobilým vytvořit to Velké. Navzdory vlivu jiných umělců jako Zindel, Gruss a Guba, zůstal zvláštní a jedinečný, zůstal ve své tvorbě samostatnou osobností. Nesčíslněkrát maloval svou rodnou vesničku, a přece je to vždy něco jiného, co nás na díle zaujme. Když nás umělec v roce 1932 opustil, poté co přemohl teprve všechny překážky, stál před významným vzestupem, který jeho příliš brzký skon zničil". My bývalí obyvatelé Uhrissen jsme proto velmi potěšeni, že spolu s vámi, dnešními obyvateli Orasína a mnohými hosty z okolí, si dnes zde společně připomínáme Louise Zimmermanna a můžeme odhalit velmi zdařilou kopii pamětní desky, vytvořené v r. 1934 chomutovským umělcem Rudolfem Stallou. Gerald Bretfeld, Kirschspiel Göttersdorf iniciátor krajanské peněžní sbírky

12. Závěrečné slovo: Společné kulturní dědictví – krok k vzájemné domluvě a spolupráci Když Oblastní muzeum v Chomutově uskutečnilo dne 2. srpna 2007 ve výstavních prostorách jezuitského gymnázia vernisáž obrazů Loise Zi mmer manna, představilo široké veřejnosti našeho regionu téměř zapomenuté dílo tohoto významného rodáka z Orasína a malíře nám tolik známé a niterně blízké krušnohorské krajiny. Návštěvníky vernisáže velmi přitažlivě seznámil se životem a dílem umělce pan Radek Zozulák, který v části hodnocení díla z hlediska uměleckohistorického citoval z práce historika umění dr. Josefa Opitze: „V Zimmer mannových obrazech se ukrývá vždy něco z kouzla romantiky, které se v některých obrazech stupňuje do vizionářství. Mistra neunavuje pátrat v horách své domoviny po podivných barevných a světelných náladách. Kousek poezie se schovává v každém z jeho obrazů. To nejsou pouze výřezy z přírody, to jsou přetvoření, přebásnění.“ Tolik citát. 21


Mládí Mistr prožil v prostředí tichého a poklidného Orasína. Vesnický život obyvatel Orasína byl dynamizován snahami vybudovat železniční trať z Jirkova přes Orasín, Mezihoří do průmyslového Kalku. Všechny tyto snahy a naděje byly ukončeny první světovou válkou. V nových podmínkách po vzniku Československé republiky se umělci dařilo a vytvořil svá nejlepší díla, která kupříkladu prezentoval na výstavě v roce 1926 v Městském muzeu v Chomutově. Dva roky po smrti umělce byla v roce 1934 na jeho rodném domě v Orasíně odhalena pamětní deska, kterou zhotovil chomutovský sochař Rudolf Stalla. Občané Orasína byli v rozhodující většině německé národnosti. Uchopení moci v sousedním Německu Hitlerem a jeho přepjatý a nebezpečný nacionalismus zapustil prostřednictvím Henleinovy strany své kořeny i v pohraničních oblastech Československa. Mnichovskou dohodou byla Československá republika oklestěna o pohraničí a brzy nato rozbita. České obyvatelstvo bylo vydáno nebývalému útlaku. Jiskra pro vypuknutí druhé světové války byla zažehnuta a ta na sebe nedala dlouho čekat. Druhá světová válka přinesla národům a státům nesmírné útrapy. Po jejím skončení v roce 1945 se svět dozvěděl o hrůzách, které válku doprovázely a obrovském množství lidských obětí. V roce 1945 byla Československá republika obnovena. Krátce po obnově následoval odsun německého obyv atelstva z českého pohraničí do Německa. Pamětní deska Loise Zimmermanna byla po roce 1945 z jeho rodného domu sejmuta a s největší pravděpodobností zničena. Všichni dobře víme, že umění spojuje národy. Kulturní dědictví se v dějinách lidstva stává pojítkem mezi lidskými etniky a umožňuje učinit kroky k vzájemné domluvě a spolupráci. Úspěšná výstava děl, fotografií a monografií věnovaná krušnohorskému malíři Loisi Zimmermannovi skončila 28. října 2007. Návštěvníkům vernisáže a výstavy bylo zřejmé, že byl učiněn první krok pro trvalejší a důstojnější ocenění orasínského Mistra. Po konsultacích s ředitelem Oblastního muzea v Chomutově Ing. Stanislavem Dědem bylo dohodnuto ins talovat obnovenou pamětní desku v místě původního umístění na objektu č. p. 18 v Orasíně. Zastupitelstvo obce Boleboř projednalo obnovu pamětní desky Loise Zimmer manna na svých zasedáních 19. 12. 2008 a 24. 2. 2009 včetně finančního zabezpečení. Obec Boleboř s poděkováním přijímá občanskou iniciativu bývalých orasínských obyvatel zastoupených panem Geraldem Bretfeldem k obnově 22


a instalaci pamětní desky Loise Zimmermanna, vyvolanou výstavou v Oblastním muzeu v Chomutově. Vybrané finanční prostředky, získané sbírkou orasínských rodáků, byly použity spolu s finančními zdroji obce Boleboř na zhotovení repliky pamětní desky. Závěrem mi dovolte, abych poděkoval za vzácné pochopení manželům Gärberovým, vlastníkům domu č. p. 18 v Orasíně, dále vyjádřil dík panu Ing. Stanislavu Dědovi, řediteli Oblastního muzea v Chomutově za neocenitelnou práci spojenou s přípravou dnešního odhalení repliky pamětní desky, za finanční podporu Hospodářské a sociální radě Chomutovska, za občanskou iniciativu bývalým orasínským obyvatelům s panem Geraldem Bretfeldem a všem občanům Orasína a Boleboře, kteří nezištně přiložili ruku k dílu, aby se pamětní deska stala živou vzpomínkou na Loise Zi mmer manna, slavného orasínského rodáka. Jan Juřina sta rosta obce Boleboř

23


24


Widmung an einer Maler Aus einsamer Tage, Stillen Gründe, Aus den Tiefen der Betrachtung, Hebst Du ins Werk Der Natur, malerisch Gebilde! Und dem Zwiegespräch lauschen wir,

Daß Natur und Seele In dir geformt Zu bunten Tönen. Ihre tiefen Reize Offenbar uns werden Durch Dein Werk Das Bild. Friedericke Schneider Uh rissen, 1922

Aus Anlass der Enthüllung der erneuerten Gedenktafel am Geburtshaus des Malers legen wir Ihnen eine klein e Denkschrift vor, welch e eine Auswahl von Materialen enthält, die bis zu einer Ausstellung i. J. 2007 gesammelt werden konnten. Das W ertvollste dieser Ausstellung war, das Schicksal ein es Mannes aus den Tiefen der Vergessenheit hervorzuholen und darzustellen, der zum Erzgebirge als dessen treuester Sohn gehört. Wir wurden Zeugen, wie sich uns sein verlo renes Werk in ungeahnter Fülle erschloss, wie unser im Verborgenen der Seele versteckter Wunsch, diese Gedenktafel zu erneuern, zum Anliegen vieler Menschen , Tschechen und Deutschen wurde, wie ein lebendiger Mensch aus den Familienerinnerungen auftauchte, dessen vorzeitiges Lebensende uns ärmer ma chte, weil so viele Pläne kein e Erfüllung mehr fanden. Sehen wir uns die zeitgenössischen Dokumente, Fotos, Bilder an und sagen wir still – es war ein Mann, der die Anerkennung seiner Zei tgenossen und die demütige Rücknahme des Schlimmsten verdien t hätte, was einem Künstler widerfahren kann – das Vergessen seines Werkes.

1. Einleitungswort – Vernissage der Ausstellung Die Ausstellung erinnert an 115 Jahre seit der Geburt und 75 Jahre seit dem Tode des großen Sohnes des Erzgebirges, Maler Louis Zimmer mann. Er starb im Jahre 1932, geschätzt von der so großen kunsthistorischen Persönlichkeit wie Josef Opitz, erfasst von der Aufmerksamkeit der kulturellen Öffentlichkeit der Komotauer Gegend. Seine Werke blieben zerstreut und wir hoffen in einen glücklichen Zufall des neuen Auftauchens, was in einigen Fällen bereits geschah. 25


Die Vorbereitung der Ausstellung half einige Fragezeichen zersplittern, ganze Reihe der kleinen Splitter der Materialen zur Peripetien seines Lebens zu sammeln. Louis Zimmermann ging aus den kleinen Verhältnissen, aus der Familie des einfachen nicht künstlerischen Ursprungs, aus dem kleinen Dörfchen Uhri ssen auf. Obwohl er Autodidakt war, trotzdem zielte und erreichte er seine künstlerische Äußerung ohne geringste Zweifel von der Berechtigung solches öffentlichen Interesse. Sehen wir sein Geburtsdorf Orasín, ehemaliges Uhrissen an. Wie mal erisches und inspiratives Milieu war das und ist vielleicht bis heute, was Zeugenaussagen der dort wirkenden Künstler belegen! Wie viele solche Uhrissenen waren im Erzgebirge und sie veränderten ihre Gestalt oder sie gingen ganz zugrunde. Und wie viele erzgebirgische Uhrissenen hatten Glück und fanden ihren Zimmermann, der mit sei nem Pinsel diesem eingefallenen Dörfchen ein Denkmal baute. Die Fotoplatten aus seiner postumen Ausstellung i. J. 1932, die dank reiner Zufall erhalten blieben, lassen die Konzentration, fast Besessenheit a hnen, mit der er sich wieder und wieder zu derselben Uhrissener Motiven zurückkehrt, ähnlich wie sich Paul Cezanne zu Saint-Victoir zurückkehrte. Außerdem schaffte Zimmermann aber auch (sicherlich unter dem Ei nfluss seiner eigenen, sehr bitter en Kriegserfahrungen) so vorstellungskrä ftige Verurteilung des Krieges wie seine Genug, genug oder Kr euzigung erreichen. Leider, in den Nachkriegszeitstimmungen erwartete er statt der Anerkennung die Vernichtung seiner Gedenktafel. Das Regionalmuseum würde gern die Aufgabe ihrer Erneuerung annehmen. Die Gemeinde Orasín errichtete früher seinem Sohn ein Grab, wie sieht er heute aus? Das ist Anruf für die heutigen Bewohner und für die Gemeindever treter – Würde sich nicht lohnen, sich zur Erinnerung von Louis Zimmer mann bekennen, wie wir das, inzwischen erfolgslos der Gemeinde Pětipsy mit G. Hodek anboten. oder wie das Hrušovany mit Th. Veidel tan? Louis Zimmer mann machte sich solche Danksagung verdient. Stanislav Děd Direkto r des Regionalmuseums in Chomutov, 2 . 8. 2007

2. Aus dem Brief der Nichte des Malers, Frau Isolde Kristin Wittenberg, den 27. 9. 2007 … am 9.9. 2007 war ich mit meinen Angehörigen und meine Cousine mit ihren in Ihrer Bilderausstellung unseres verstorbenen Onkels Alois Zi mmer mann. Meine Mutter, die jüngste Schwester des Malers, hätte ihre 26


größte Freude über diese Ausstellung gehabt. Musste sie doch nach dem Kriege miterleben, wie die Gedenktafel an beider Gebur tshaus zerstört wurde. Niemand wusste, was mit den Bildern, die im Hause hingen, geschehen war. Sie hatte ein besonders liebes volles Verhältnis zu ihrem 13 Jahre älteren Bruder. Wenn sie von ihm erzählte, hatte ich oft den Eindruck, dass ihre Entwicklung stärker von ihm als von den Eltern geprägt wurde. Er wies ihr den Weg zu wertvoller Literatur, zum Klavierspiel, zum Gesang. Sie hatte eine wundervolle Sopranstimme und trat bei vielen Festlichkeiten als Solistin auf. Zu ihren wertvollsten Sachen, die sie 1946 bei unserer Aussiedlung mi tnahm, zählten 5 Ölgemälde ihres Bruders und etliche Fotografien. (3 Bild er sind jetzt im Besitz meines Bruders Arno Trexler … das Selbstbildnis meines Onkels und das Porträt, das meine Mutter als etwa 4 bis 6 jähriges Mä dchen darstellt, sind in meinem Besitz und hängen noch in dem Zimmer unseres Hauses, das meine Mutter bis zu ihrem Tode vor 6 Jahren bewohnt… Sehr geschätzt wurden auch von meiner Mutter die beiden Glas - bzw. Kristallgefäße, die entweder aus seiner Gablonzer Zeit oder aus der Zeit bis 1914 stammen, wo er als Zeichner in einer Glasfabrik bei Iglau tätig war… Mit freundlichen Grüßen Isolde Kristin

3. Bericht um Todesfall (nr) Göttersdorf, 12. April. (Todesfall.) Heute Nacht verschied im Kra nkenhause in Komotau im blühenden Mannesalter an den Folgen eines Magenleidens ein sehr begabter heimischer Künstler unseres Erzgebirges, der als Landschaftsmaler weit bekannte Hr. Alois Zimmermann aus Uhrissen. Trotzdem er schon lange Zeit an dem Leiden, das er sich an der Front holte, litt, hätte man nicht an ein so rasches Ende geglaubt. Mit ihm scheidet ein ungemein zuvorkommender, liebenswürdiger Mensch von uns, der weit und br eit bekannt und als taktvoller Gesellschafter beliebt war. Tiefdurchdrungen war er von einer begeisterten Liebe zu seiner deutschen Gebirgsheimat, die er stets bei jeder Gelegenheit betätigte. Wir wollen ihm stets ein ehrendes Andenken bewahren. Die Leiche des Dahingeschiedenen wird nach Uhrissen überführt und vom Trauerhause aus - Zimmermanns Gasthof - auf dem hierortigen Friedhofe beigesetzt werden. Deutsches Volksblatt, 13. 4. 1932 27


4. Nekrolog Görkau. 13. April. (Louis Zimmermann †.) Tief neigen sich die Bäume seiner Erzgebirgsheimat vor dem teuer en Toten auf dem letzten Wege. Louis Zimmermann ist, erst 39jährig, plötzlich gestorben. Wer kannte ihn nicht, den stillen, vornehmen und freundlichen Menschen, den begeisterten Seher und Idealisten, den begabten Maler des Erzgebirges. Sein Tod wird bei allen seinen Freunden tiefsten Schmerz auslösen, doch vergessen wird den toten Freund seiner von ihnen, so wie auch seine Werke werden geschätzt werden, solange die Erzgebirgler wie er in ihrer Heimat sich selbst suchen und finden. Schon frühzeitig zeigte sich sein Talent, ein gründlicher Bildungsgang formte es und nun hatte er sich emporgerungen, wovon seine letzten W erke ein deutliches Zeugnis ablegen. Diese der weiteren Öffentlichkeit noch nicht bekannten Werke zeugen von einer Art, wie sie nur ihm eigen war. Aus ihr sprechen nicht nur Können und künstlerisches Erfassen, in ihr ward auch die innige Heimatliebe und das deutsche Wesen offenbar. Um Freitag nachmittags wird auf dem Friedhofe in Göttersdorf die Heimatscholle den Leichnam eines ihrer besten Söhne aufnehmen. Sein Name und seine Werke, sein wahres edles Wesen aber wird fortleben in seiner von ihm so innig geliebten und verherrlichten Heimat. Deutsches Volksblatt, 14. 4. 1932

5. Nekrolog Louis Zimmermann, der bekannte und beliebte Maler des Erzgebirges ist, erst 39 Jahre alt, nach schwerer Krankheit am 11. April 1932 verschi eden. Der Erzgebirgsverein Görkau, Komotau, die Erzgebirgsecke, die Museumsgesellschaft, der Metznerbund und viele Freunde gaben ihm das letzte Geleite. Um offenen Grabe hielt ein Freund folgenden Nachruf: „Zum letzten Male weilest Du unter Deinen Lieben und Freunden. Den letzten Gruß Dir zu entbieten sind wir gekommen. In dir geht uns ein Stück Heimat verloren. Wehmutsvoll werden wir Deiner gedenken, wenn uns der Weg durch dein Geburtsörtchen Uhrissen führt. Unwillkürlich werden unsere Blicke nach Norden schweifen, wo auf dem Bergfriedhof in Göttersdorf dein Leib zerfällt. Doch sollen wir klagen über Dein Loos, das jeden von uns im Augenblicke ereilen kann? So tief es uns auch ergreift, ein Trost ist uns doch geblieben. Wir haben Dein Werk. In diesem wird uns Deine Seele, Dein Herz, Dein Wesen und Deine Art offenbar. – Für Deine Fr eunde kannst Du nicht sterben, wie Du auch für die Heimat nie tot sein wirst. – Maler 28


und Freund Louis Zimmer mann, Du lebst! Was die Erde heute aufnimmt, ist nur die irdische Hülle, die Gott der Seele leiht und früher oder später wieder fordert. Liebe Angehörige, Freunde, Heimat- und Volksgenossen, seid stark und wahrt das Andenken dieses seltenen Menschen und Künstlers in Liebe und Treue und Dankbarkeit!“ Quelle, 1932

6. Leichenbegängnis (nr) Göttersdorf, 16. April. (Leichenbegängnis.) Die auf dem hierortigen Friedhofe erfolgte Beisetzung des Erzgebirgs -Malers H. Alois Zimmermann aus Uhrissen gestaltete sich zu einer imposanten Trauerkundgebung für den so früh Dahingeschiedenen. Von weit und breit waren Freunde und Verehrer des Verstorbenen herbeigeeilt, um ihm das letzte Geleite zu geben. Am offenen Grabe feierten zwei Vertr eter der Gebirgsvereine unserer Nachbarstädte in zu Herzen gehender Rede den Verblichenen als Menschen, Künstler und treuen Sohn der deutschen Heimatscholle. Wenn etwas den Schmerz der Hinterbliebenen mildern kann, so mögen sich dieselben der allseitigen Ehrung und Anteilnahme erinnern, die man dem Dahi ngeschiedenen auf seinem letzten Gange er wiesen hat. Deutsches Volksblatt, 18. 4. 1932

7. Gedächtnis-Ausstellung Louis Zimmermann im Komotauer Stadtmuseum. Um das Andenken des jüngst verstorbenen Erzgebirgsmalers Louis Zi mmer mann zu ehren, veranstaltet die Museumsgesellschaft Komotau im Stadtmuseum eine Ausstellung aus dem Nachlaß dieses uns viel zu früh entrissenen hoffnungsvollen Heimatkünstlers. Es sind nicht ganz sechs Jahre, daß in denselben Räumen eine Reihe seiner Arbeiten zur Ausstellung gelangte. Die damals und auch schon früher vom Museum angekauften Bilder ergeben, verglichen mit den heute ausgestellten des Nachlasses, die zum größten Teil den letzten drei Jahren angehören, ein gewaltiges Au fwärts in seinem Schaffen. Noch lange hat er seinen Höhepunkt nicht erreicht. Manch hochwertiges hätten wir von ihm noch erwarten dürfen. Umso bitterer empfinden wir den pl ötzlichen Verlustdurch sein Ableben. 29


Zimmer mann zählt unter den Erzgebirgsmalern unserer engeren Heimat zu den eher komplizierten Naturen. Sein ewiges Ringen ist die echt deutsche Natur. Idealist durch und durch, vermochte er sich weder in die Lebensformen und Anschauungen von heute, noch in das heutige Kuns twollen hineinzufi nden. An den Modernen war ihm die Loslösung der Kunst vom Volke undiskutabel. Er war ein entschiedener Feind des Modernseinwollens um jeden Preis und aller äußerlichen Mache. Aus dem Milieu, in dem er lebte, dem stillen, beschaulichen Uhrissen, führte keine Brücke hinüber zu dem hastenden Alltag der Großstadt. Das andere Milieu ruft nach anderer Kunst, die nur derjenige voll zu werten und zu erleben vermag und als Notwendigkeit empfindet, der einem ähnlichen Milieu entstammt, aus dem sie geboren. In Zimmermanns Bildern steckt immer etwas vom Zauber der Romantik, der sich in manchen Bildern ins Visionäre steigert. Der Meister wird nicht müde, in den Bergen seiner Heimat seltsamen Farben- und Lichtstimmungen nachzuspüren. Ein Stück Poesie steckt in jedem seiner Bilder. Das sind keine bloßen Naturausschnitte, das sind Gestaltungen, Umdichtungen. Und das verleiht ihm unter den Erzgebirgsmalern eine besondere Stellung, wenn auch manches seiner Bilder kaum eine vollständige Lösung der darin fühlbaren Probleme bedeutet und er auch, was die technische Fertigkeit betrifft, öfters hinter seinen anderen Erzgebirgskollegen zurüc kbleibt. Aber das überzeugende Gefühl, daß wir es hier mit einem ernsten Kämpfer und keinesfalls mit einem Gaukler des Pinsels zu tun haben, macht uns seine Werke trotzdem sympathisch und wert. Der ausgestellte Nachlaß ist für das Ringen unseres Künstlers das lauteste Zeugnis. Von nicht abzuleugnender Bedeutung waren für ihn die Ausstellungen heimatlicher Maler, die das Stadtmuseum in den Jahren 1926/27 veranstaltet hat. Zindel, Scheibenhof, Guba, aber auch andere, wie der Graslitzer Gruß, haben auf ihn eingewirkt und sind bald in diesem, bald in jenem Bild mehr oder weniger deutlich zu verspüren. Zi mmermann hat sich eben auch in ihrer Art versucht und sich davon überzeugt, daß er auch darin etwas zu leisten vermag. Manches hat er auf diese Weise dazugelernt, aber er ist kein Nachahmer der anderen geworden und kehrt i mmer wieder zu sich selbst zurück. Bereichert durch neue Erfahrungen und das Erlebnis fremden Kunstwollens wird er sich seiner Eigenart auf diesem Wege immer klarer bewußt und in ihr bestärkt. So entstehen nach solchen Exkursionen wieder ureigenste Zimmer mann-Bilder. Ein Traum unseres Künstlers war es, sich der figuralen Malerei intensiver zuwenden zu können. Da war es aber in Uhrissen schwer, die nötigen Ak t30


modelle aufzutreiben und so blieb es auf diesem Gebiet meist bei Vers uchen. Aber auch diese sind sehr lehrreich. Sie zeigen deutlich den Landschaftsmaler, der seine figuralen Kompositionen der Landschaft abgewinnt. Die Situation drängte ihn immermehr von der Form ins Reich der Farbe. Besonders in ei nzelnen Stücken, wie der Kreuzigung, schwelgt er in tiefer, satter Farbigkeit. Es war angesichts der gegebenen Umstände der einzige Weg, den er im Sinne seiner Begabung ei nschlagen konnte. Und nun zum Schluß einige Lebensdaten: Zimmer mann ist am 7. Juli 1892 in Uhrissen geboren, besuchte die Volksschule in Göttersdorf und s oll schon damals durch seine zeichnerische Begabung aufgefallen sein. Dann kam er nach Komotau zum Malermeister Nestler in die Lehr e und nach 2 ½ Jahren an die Gablonzer Fachschule, wo er 3 Jahre verbrachte und mehrere Prämien erhielt. Nachher bekam er eine Anstellung als Zeichner in einer Glasfabrik in der Nähe von Iglau, wo er bis 1914 tätig war. In di esem Jahre wurde er assentiert und rückte zur 10er Landwehr nach Jungbunzlau ein, machte dann den russischen Feldzug mit, wurde noch 1914 an der linken Hand, später als Korporal durch ein Dumdum-Geschoss am Schienbein verletzt, sodaß er zwei Jahre im Spital zu Pardubitz verbringen mußte. Dort zeichnete er für die Ärzte und nahm auch an Operationen teil. Nach dem Umsturz weilte er zwecks Studien in München und Dresden. Beim Bundesfeste 1920 stellte er zugleich mit Zindel aus und hatte guten Erfolg. 1926 waren seine Arbeiten im Komotauer Stadtmuseum zu sehen. Seine Bilder befinden sich zum größten Teil im Privatbesitz unserer engeren Heimat, zum Teil sind sie aber durch Sommerfrischler ins Ausland gelangt. Das Komotauer Museum beabsichtigt, einen Katalog seines Lebenswerkes zusammenzustellen, und ersucht alle Besitzer von Zimmermannbildern, ihre Anschrift, die Zahl, Größe und Titel der Bilder anzugeben und, falls sie selbst keine Photographie derselben zur Verfügung zu stellen vermögen, eine Aufnahme der Bilder zu ermöglichen. Dr. Jos. Opitz Deutsches Volksblatt, 14. 5. 1932 Prof. Dr. Josef Opitz. Geboren am 19. März 1890 in Prag, wo er nach dem Abitur Rechtswissenschaften und später Kunstgeschichte an der Prager deutschen Universität studierte. Als bedeutender Kunsthistoriker interessierte er sich vo r allem fü r mittelalterliche Kunst. Seit 1922 widmete er sich systema tisch Nord westböhmen als Kunsthisto riker des Gemeindezweckverbandes Ko motau, Brüx, Saaz, Kaaden und Preßnitz, auf deren Gebiet er die Kunstdekmäler 31


aufsuchte, einschätzte, und beschrieb. Die Erg ebnisse seiner Arb eit publizierte er in der regionalen Presse und schließlich durch die Präsenta tion in Ausstellungen, von denen die erste „Gotische Kunst in No rdwestböhmen“ im Jahre 1928 in Komotau und in Brüx stattfand. Durch diese Ausstellung legte er die faktografische Grundlage zur Kenntnis der ältesten Denkmäler unseres Kreises. Sein Werk ist bis heute gültig und kein Kunsthistoriker kann ohne seine Kataloge arbeiten. In der Zeit nach dem II. Weltkriege litten nämlich diese – insbesondere kirchlichen - Denkmäler sehr stark durch die Zerstö rung der Landschaft. Nach 1945 wurde Opitz nach Deutschland vertrieben, kehrte aber nie meh r zu r wissenschaftlichen Arbeit zurück, sondern widmete sich bis zu seinem Tode der orientalischen Religion und Mystik. Er starb am 25. April 1963 in Tübingen.

8. Louis Zimmermann-Gedächtnisfeier im Komotauer Stadtmuseum Das Stadtmuseum in Komotau vereinte gestern eine große Anzahl von Freunden und Schätzern des verstorbenen Erzgebirgs -Malers Louis Zimmer mann, zu dessen Ehrung gemeinsam von der Museumsgesellschaft Komotau und dem Görkauer Stadtmuseum eine schlichte Feier veranstaltet wurde, die ein schöner Art pietätvollen Gedenkens und der Anerkennung dieses Malers unserer Heimat und seines beachtlichen Scha ffens war. Erschienen waren u. a.: die Familien Zimmermann, Vertr eter der Stadtgemeinde mit den Herren Bürgermeister Dr. Storch und Braun sowie St.-R. Eisenberger, die Ortsvertretung von Uhrissen, Maler Zindel, Vertreter von Schulen und Lehranstalten, der Bi ldungsausschüsse von Komotau und Görkau, Vertr eter der Erzgebirgsvereine beider Städte, der Erzgebirgsecke Komotau, des Anpflanzungs- und Verschönerungsvereins Komotau, des Museums Duppau, des Vereines für Heimatkunde Podersam und in stattlicher Zahl Mitglieder der Museumsgesellschaft Komotau und des Görkauer Stadtmuseums sowie zahlreiche Freunde Louis Zimmer manns aus Nah und Fern. Bürgermeister Dr. Storch eröffnete die Feier. Er begrüßte all e Erschienenen, insbesondere die Familie Zimmer mann und gedachte sodann des toten Malers. Louis Zimmermann war ein Maler unserer Heimat. Er habe seine Heimat geliebt und sie in seinen Bildern geformt und neu geschaffen, Leider – vielleicht infolge der Verhältnisse, vielleicht, weil er mitten aus 32


seinem schönen Wirken so früh abberufen wurde – sei er nicht berufen gewesen, der großen Welt in der Kunst zu dienen; umsomehr müßten wir sein Andenken hochhalten, die wir ihn in seinem bedeutenden Schaffen kennen gelernt haben. Seine Heimatgenossen würden ihn als Mensch und Künstler immer schätzen, mag er längst nicht mehr unter uns weilen. Dozent Dr. Josef Opitz würdigte in längeren Ausführungen das künstlerische Wirken Louis Zimmermanns. Sein Leben zu schildern, sei nicht leicht, da Zimmermann ncht zu den einfachen naturen gehörte. Es sei selbstverständlich, daß er in dem Kreise, in dem er lebte, nicht auf jenes Verständnis stoßen konnte, das ihm eigentlich auf Grund seiner besonderen Eigentü mlichkeiten gebührt hätte. Zimmermann sei am besten aus seinen Werken zu erkennen. Zu ihnen sähen wir sofort die Persönlichkeit, die weit über das, was wir sonst wahrzunehmen pflegen, über das Problem einer Kün stlerpersönlichkeit überhaupt zu sagen. In weiten Schichten sei leider noch immer die Vorstellung eingewurzelt, daß das Malen eigentlich nichts anderes sei, als das Nachmalen der Natur und ein Bild finde besonders dann Anerkennung, wenn es aussehe wie eine Photo graphie. Das sei aber nicht das, was man wirklich als die Kuns t bezeichnen könne. Die Kunst nehme innerhalb des menschlichen Schaffens eine eigenartige Stellung ein. Sie solle teils uns Träume, die nicht in Erfüllung gehen können bezw. die eigentlich verbogene Wünsche enthalten, in einer Form festhalten und gestalten, sie solle uns anderseits die Möglichkeit geben, unser Fühlen, das nach Ausdruck drängt, in eine Form zu bringen. Das sei nicht jedermanns Sache; dazu gehöre eine spezielle Begabung und diese Begabung sei eben die des Künstlers. Das unterscheide ihn von den anderen Menschen, die äußerlich eine ähnliche Tätigkeit entfalten, daß der Künstler eben gesta ltet, daß er fähig ist, Empfindungen, unklare Ideen in einem Bilde zu einer gewissen Klarheit zu bringen, daß wir dann gleichsam vor dem Bilde wie vor einer Offenbarung stehen und sagen: Ja, das ist es, was wir gesucht haben! Der Künstler schafft uns auf diese Weise ein Symbol für das, was ja schießlich alle denken, aber nicht imstande sind, zu sagen. Der Sinn des Künstlers ist also ein anderer, als man in allgemeinen zu meinen pflegt. Er ist nicht ein Mensch des Luxus, der eben malt, weil er zu malen das Bedürfnis hat, der Künstler hat, möchte man sagen, auch innerhalb der Gesellschaft eine Funktion, auf die die Gesellschaft nicht verzichten kann. Wie stellt sich das Lebenswerk Zimmermanns zu diesen skizzierten Fragen? Wir haben Gelegenheit – führte der Redner weiter aus – hier auch in unserem Museum eine Reihe von Erzgebirgskünstlern vertreten zu sehen, z. B. Zindel, Scheibenhof. W enn wir neben den beiden Künstl ern, von de33


nen jeder eine für sich geschlossenen Persönlichkeit darstellt, die Werke Zimmer manns stellen, so wird uns erst eigentlich klar, was Zimmermann speziell und unterschiedlich von ihnen geleistet hat. Zindel ist der bekan nteste unserer Erzgebirgsmaler, ein hochbegabter Darsteller des Erzgebi rges. Aber seine Art und Weise ist mehr die eines Schilderers, eines Beschreibers. In dieser Hi nsicht ist er der führende unter den Künstlern des Erzgebirges. Scheibenhof ist wieder der modernste unter den uns na chstehenden Landschaftsmalern. Seine Probleme bewegen sich eigentlich in der Sphären, die den breiten Schichten etwas ferne stehen. Es ist die Auffassung des Landschaftsbildes in einer raumplastischen Weise. Zimmermann dagegen vereint in seiner Kunst jene Komponenten, die auch unserem Heimatmenschen zugänglich sein können. Er ist seinewegs ein Künstler, dem daran gelegen ist, eine Landschaft zu beschreiben. Ihn interessiert nicht die Landschaft an sich, sondern immer die Landschaft in einer speziellen Stimmung. Zimmer mann faßte die Landschaft nicht etwa so auf, als wenn er sie jetzt darstellen möchte, so wie sie ist. Dazu war er ein Mensch von zu starkem Empfinden. Er hat z. B. seinen Heimatort in etlichen Versionen gemalt und immer wieder ist es etwas anders. Und es ist nicht eine banale Stimmung, nicht ein Effekt, sondern immer etwas, das eine seine Kultur des Fühlens voraussetzt. Louis Zimmermann hatte noch lange nicht alle Möglichkeiten seines Arbeitens erschöpft. Seine Bilder zeigen, wie ernst er sich mi t den Problemen, die er sich gestellt, beschäftigte. Der Vortragende zeigt erklärend einige Bilder des Künstlers, der, wie verschiedentlich zu erkennen ist, auch unter dem Einflusse anderer Kün stler stand. Unter Hinweis auf die im Jahre 1926 veranstaltete Ausstellung bemerkt er, daß auch Zindel und Scheibenhof auf ihn eingewirkt haben. Zimmer mann habe versucht, Probleme, die sich diese ganz anders vera nlagten Künstler gestellt haben, in seiner Art zu lösen und diese Methode, die er hier anwandte, sei auch von größten Meistern verfolgt worden. Von Scheibenhof habe er das starke Bewußtsein des Raumes übernommen. Auch Guba (bekannt durch seine Bilder von Komotau und speziell durch seine Hamburger Bilder) habe auf Zimmer mann eingewirkt. Zimmermanns Eigentümlichkeit bestehe vor allem darin, daß er in der Farbe ganz besonders abgestimmte Töne sucht und bestimmte Farben nach dazu bevorzugt. Zu bemerken sei noch, daß Zi mmermann sich auch als Figuralmaler gern betätigt hätte. Es sei bei Versuchen geblieben, aber auch diese Versuche seien sehr interessant. Zimmermanns Arbeit verdiene B eachtung. Nach dieser trefflichen Charakteristik des verstorbenen Malers und sei34


ner Kunst beschrieb Dr. Opitz noch eine Reihe der zahlreich ausgestellten Bilder, die uns das Wirken und Wol len des viel zu früh von uns gegangenen, zu großen Hoffnungen berechti gten Künstlers verdeutlichten. Namens des Erzgebirgsvereines Görkau sprach Dir. Hennrich, der für die Einladung zur Feier dankte und darauf verwies, daß Zimmermann gerade zu Görkau vielfache Beziehungen hatte. Es sei selbstverständlich, daß ihm hier auch stets ein gutes Gedenken bewahrt bleiben werde. Seine Freunde würden den guten Menschen nicht vergessen. Einen sehr Stimmungsvollen Abschluß fand die Feier mit dem Vortrag einer Komposition unseres heimischen Musikpädagogen Eduard Görner, der Romanze „Die Tempiskapelle" für Streichquintett, die, wie in den von Herrn Baierl-Görkau gesprochenen ei nleitenden Worten ausgeführt wurde, Görner dem toten Freunde gewidmet hat. Dieses Werk, das im Erzgebirge zuerst im Hause Zimmer mann in Uhrissen (1930) aufgeführt wurde, knüp fte die Bande, die diese beiden Männer, Görner und Zimmermann, umschlangen, nur noch inniger. Herr Görner lege heute sein Werk auf dem Altar der Freundestreue nieder. Es möge fortan, wenn es irgendwo dargeboten werde, die Erinnerung an Louis Zimmer mann aufleben lassen und ein Gruß sein dem toten Maler. Die Romanze erzählt das Schicksal des Kastellans von Rothenhaus, der, von Komotau nach Görkau reitend, im Moor versinkt, die Muttergottes um Hilfe anruft, Rettung findet und jauc hzend dankt. Ergreifend klingt das Dankeslied aus. Die Aufführung (Leitung H. Eduard Görner, 1. und 2. Violine die Herren Karras und Rößl, Viola H. Fachlehrer Pöbl, Cello H. Nag, Kontrabas H. Sokol) war eine wohlgelungene. Sie bewies, daß die Musiker hier mit Liebe bei der Sache waren und sie war vor allem auch ein neuer Beweis für die musikschöpferischen Fähigkeiten des Herrn Görner. Die Zuhör er dankten mit lautem Beifall. Zum Schlusse richtete Herr Ing. L. Gelinek als Obmann der Museumsgesellschaft herzliche Dankesworte an alle Erschienen, womit die schöne Feier ihren Abschluß fand. Sie war eine würdige Ehrung des toten Malers, dem so der Dank der Heimat für sein Schaffen, das ganz in der Heimat wurzelte und der Heimat gewidmet war, in einer recht gefälligen Form abgestattet wurde. Mögen noch recht viele von der sich jetzt bietenden Gelegenheit Gebrauch machen, ihn in seiner künstlerischen Arbeit kennen zu lernen, die uns das Komotauer Stadtmuseum durch die A usstellung seines Nachlasses nahe bringt. Deutsches Volksblatt, 30. 5. 1932

35


9. Im Andenken an Luis Zimmermann Mir ist das Zimmer gut in Erinnerung geblieben, in dem ich ihn zum er stenmal traf. Es war ziemlich lang und etwas schmal, seine Decke niedrig, in den Fenstern standen Bl umen. Eigentlich unterschied es sich keineswegs von dem Schankzimmer irgend eines anderen Gebirgsgasthauses. Nichts fehlte; an den Wänden hingen Plakate, die landwirtschaftliche Maschinen anpriesen, der Autobusfahrplan und die unvermeidliche Blec htafel des zuständigen Bräuhauses waren vertreten, doch an der, der Hausfront zugekehrten Wand hing zwischen zwei Fenstern ein großes Bild. Die alte Frau, welche mir mein Glas Bier gebracht hatte, war wieder in die nebenanliegende Küche zurückgegangen, ich blieb nun mit mir allein. Das Bild ließ mir keine Ruhe. Im herrschenden Halbdunkel des herei nbrechenden Abends konnte ich nur wahrnehmen, daß es ein Dorf darstellte, über dem ruhiger Mondschein lag. Das Licht hob helle Giebel in die klare Nacht hinein, links im Hintergrund war ein finsterer, steiler Bergwald, unmittelbar vor dem Beschauer zog sich eine gekrümmte Straße vorbei, auf derem lichten Schotter und Sand sich der Mondschein ungeschwächt wiederfinden konnte. Jetzt erst richtig aufmerksam geworden, entdec kte ich auch noch einige Rötelskizzen, die ich vorher völlig übersehen hatte. Nach einer Weile kam die alte Frau wieder, um nach dem Gast zu sehen. Auf meine Frage, wie die Bilder hiehergekommen wären, lächelte diese nur und meinte, die wären von ihrem Jungen; ja, der male in Öl und mit Wasserfarben, sogar mit dem Bleistift könne er Bilder machen. Ich war damals erst kurze Zeit in Komotau und hatte von einem „Zi mmer mann”, der oben in Uhrissen von der Welt abgeschieden seiner Kunst lebte, noch gar nichts erfahren. Die alte Frau, seine Mutter, zeigte sich im Übrigen nicht gerade sehr mitteilsam, sie hatte gewiß in der Hauswirtschaft vielerlei zu tun. Nachdem sie im Gastzimmer Licht gemacht hatte, verließ sie es wieder. Kurz nachdem sie gegangen war, kam ein Schlanker, junger Mann herein, sagte Guten Abend, ging in die Küche, sprach dort mit der alten Frau, die er mit Mutter anredete und nahm dann am Nebentisch Platz, wohin ihm das Abendessen gebracht wurde. Es war Luis Zimmer mann. Wenn zwei Menschen allein in einem Raum sind, wenn es dazu Abend ist und einer von den beiden mit dem anderen ebenso gerne in ein Gespräch kommen möchte, als er es von diesem einigermaßen er warten darf, dann ergibt sich der Beginn einer Unterhaltung fast von selbst. Zuerst sprachen wir über Uhrissen, dann über das Gebirge und schließlich steuerte ich geradewegs auf die Bilder zu. Dabei hatte ich die Freude, Zimmermann 36


darauf lebhaft eingehen zu sehen und jetzt war auch die rechte Gelegenheit gekommen, mir nicht nur die Rötelskizzen, die er von der Wand genommen und auf den Tisch gelegt hatte, sondern auch den Menschen Zimmer mann gut anzuschauen. Wir begannen uns gut zu verstehen und zu verständigen, obwohl wir einender bis zur Stunde ganz fremd gewesen waren. Wir sprachen und sprachen. Aus seinem Zimmer im ersten Stock holte er Bild um Bild. Tische wurden gerückt. Stühle standen im Hal bkreis, auf diesen stellte er wiederum die Bilder auf; dabei machte ihm die ungenügende Beleuchtung viel Sorge, aber das, was er auf dieser improvisierten Ausstellung zeigte, konnte sich stehen lassen. Und wenn einmal seine Mutter kam und die immer größer werdende Anordnung mit verlegenem, hilflosen Schweigen zur Kenntnis nahm, meinte er immer nur begütigend: „Laß nur, Mutter, laß nur, Mutter.“ Zimmer mann war allmählich in großen Eifer geraten. Lebhaft ging er auf und ab. Bald nahm dieses, bald jenes Bild von den Stühlen weg, von jedem berichtete er ausführlich, wann und wo er das Motiv gefunden habe, wi eviel Skizzen notwendig waren und was ihn an der betreffenden Arbeit am meisten gereizt hatte. Schmal und groß stand er im niedrigen Raum. Seine anfangs etwas befangene Stimme hatte einen vollen Klang gefunden. Manchmal lachte er auch, doch damit war er sehr sparsam, das Lachen entglitt ihm stets sehr schnell und nur ein warmer Schein blieb in seinen Augen zurück. Damals hatte er vor, im kommenden Herbst in Dresden auszustellen. Sein Kopf war voll von Plänen und in ihm ebbte die Schaffensfreude wie ein See im Sturm. Auf seine Frage, ob ich ihm für die Presse Vorbesprechungen ausarbeiten wolle, hatte ich nur ein schnelles, frohes Ja übrig. - - - Ein kleines Bild werde ich nicht vergessen. In ihm lag so viel strahlendes Licht, daß man sich davon fast losreißen mußte. Über die Lehnen von Bernau war gegen Platten zu ein schweres Gewitter hinweggezogen. Aus den Gründen stieg noch Dunst auf, den die mächtige Sonne trotz der letzten Wolkensetzen, die noch am Himmel hingen, anfiel wie einen grimmigen Feind. Aber doch nur wie einen Feind, den man schon Ewigkeiten lang kennt; den man getrost anlachen kann, wenn man mit ihm den altgewoh nten Strauß auszutragen hat. Sonne, du siegst!!!, schienen leuchtende Wiesenhänge zu rufen, Wipfel, noch regenglitzernde, tropfende Wipfel griffen in lebendiggewordenes Blau hinein, stritten sich um Licht und Wärme, dampfende Erde erschloß sich - - - 37


Alles in diesem Bild war Leben, Licht und seliger Atem. „Es ist mein bestes“, sagte Zimmermann. Und dieses kleine Bild mit dem dunklen Rahmen blieb bei uns, nachdem er spät in der Nacht seine größeren Gefährten zurück in ihr Zimmer gebracht hatte. Zu dritt blieben wir noch ein wenig beisammen. Er, das Bil dchen und ich. Seine Mutter war immer zu sehen. Ihr Junge hatte halt wiedereinmal Freude am Sprechen und Philosophi eren. Und sie ließ ihm die Freude, dem schüchternen, großen, blonden Mann, den sie auf ihre Weise gern hatte, wie nur eine Mutter ihr Kind gerne haben kann. Als ich in der tiefen Nacht aufbrach und mich verabschiedete, hielt er mit seiner Linken das Bild und seine Rechte fand mit warmem Drucke die meine. - - Ich habe ihn nimmer lebend wiedergesehen. Monate darauf war er tot. --Nach neun verblichenen Fotografien sollte ein Freund von mir den Toten auf einer steinernen Gedenktafel wieder lebendig machen. Er hatte Luis Zimmermann nie von Gesicht zu Gesicht gesehen und die Lichtbilder waren samt und sonder mangelhaft. „Du hast ihn gekannt, beschreibe ihn mir. Wie war seine Stirn? Was für einen Blick hatte er? Stimmt der Mund? Sind die Schläfen so recht?", mir wurden die Antworten auf all diese Fragen nicht leicht. Ich faß im kahlen Atelier auf dem Boden eines umgestürzten Schubkarrens und schaute immer wieder die Fotos nacheinander an, doch die bl eiben mir so fremd wie mir anfangs das Tonmodell des Gedächtnisreliefs fremd g eblieben war. Mit geschlossenen Augen dachte ich nach. Nur die Umrißlinien des Modells halfen mir ein wenig – und so gut ich konnte, begann ich dann von Zimmer manns schütterem Haar, von seiner lichten, hohen Stirne, von seinem klaren und doch so oft ins Scheue, Verhangene wechselnden Blick zu erzählen. Währenddessen arbeitete der Bildhauer weiter, ich glaubte allmählich in dem Tongebilde einen Verschollenen wiederzuerkennen, es wurde bekannter und bekannter, ständig deutlicher, und als ich aufstand, kamen mir die Fotos ganz klein und nichtssagend vor. Für mich hatte das Relief Leben gewonnen. Was ich aus ihm heraussah, fand in mir einen gleichen Klang, es fand ihn noch zur rechten Zeit, denn der Klang in mir war schon nahe dem Verwehen und nach ihm wäre wohl nur mehr das gebli eben, was man Erinnerung zu nennen pflegt. A. Haubner, Deutsches Volksblatt, 14. 4. 1934 38


10. Feierliche Enthüllung der Gedenktafel Die Heimat ehrt ihren großen Sohn. Enthüllung einer Gedenktafel für den Erzgebirgsmaler Lois Zimme rmann in Uhrissen durch die Erzgebirgs-Vereine Görkau und Komotau, die Museumsgesellschaft und den Verkehrsverein Komotau. „Das freundliche, blinksaubere Erzgebirgsdörfchen Uhrissen, am Aufstieg vom Töltschtal zum Gebirge und an der Verbindungsstraße Gersdorf Göttersdorf gelegen, erlebte am gestrigen Sonntag seinen großen Tag, vielleicht seinen größten Tag überhaupt: die Ehrung seines großen Toten, seines großen Heimatssohnes und Erzgebirgsmalers Lois Zimmermann. Ein prächtiger, lauer Frühlingstag liegt auf unserem Erzgebirge, der auch hier am Gebirgshang mit stärkendem Tau und wärmendem Sonnenschein neues Leben wachküßt und es sprießen und knospen läßt allüberall in saftigem Grün, ein Feiertag besonderer Art, der alles hinausströmen läßt in Gottes freie Natur und viele, viele Heimatsgenossen emporlockt in dieses gottgesegnete Fleckchen Erde, an dem das Auge in Entzücken hängen bleibt. Die schmucken Häuschen fügen sich gefällig in das liebliche Landschaftsbild, sie liegen blitzblank da wie neu geputzt, manches von ihnen trägt in Würdigung des großen Tages festlich grünen Schmuck. Die Bewohnerschaft ist in gehobener, festlicher Stimmung und wartet des Augenblicks, da mit der Ehrung ihres Heimatssohnes aus ihrem Dörfchen seltene Ehre zuteil wird. ** * Vom Zimmer mann'schen Gasthaus weht grüßend die blauweiße Fahne; vor dem Hause ist, mit Tannengrün verkleidet, eine Rednerbühne errichtet. An der Wand verrät eine mit Stoff verkleidete Fläche den Platz, wo die Gedenktafel angebracht ist. Es ist das Haus, in dem Lois Zimmermann geboren wurde und sein leider allzu kurzes Leben verbrachte, es ist sein Vaterhaus, in dem er seine Kindheitstage erlebte, wo er zum Jüngling heranwuchs, von dem aus er hinauszog in den erwählten Beruf, hinaus auch in den Kampf des Weltkrieges; es ist das Haus, in dem sein künstlerisches Talent, frühzeitig entdeckt, sich regte, wo er seine Werke schuf, die seinen Namen unvergänglich machten und ihm, mit ihm aber auch seiner geliebten Erzgebirgsheimat Ehre und Ruhm ei ntrugen, die er mit so lebens - und liebevollen Augen gesehen und in seinen Bildern uns zeigte, wie er sie gesehen. Ein kurzes Menschenleben war das des Lois Zi mmermann, der am 8. Juli 1892 in diesem Hause geboren wurde und am 11. April 1932 gesto r39


ben ist, aber ein Leben reichen künstlerischen Schaffens, ein Leben, das noch reiche Ernte hoffen ließ. Dieses Leben ist zu Ende. Aber das, was es schuf an künstlerischen Werken, das ist nun in diesem Haus in der Zi mmer mann-Gedenkstube für alle Zeiten und für alle aufbewahrt, die diesen Ort besuchen oder ihn auf ihrer Wanderung durchziehen. Und so lebt Lois Zimmer mann, der gestorbene, fort in diesem Hause. ** * Gestern, Sonntag, war nun der große Tag, an dem ihn die Heimat ehrte durch die Enthüllung einer würdigen Gedenktafel an seinem Geburtsha use, die allen künden soll, daß hier ein großer Heimatskünstler geboren wurde, lebte und schuf. Gedenkfeier an Zimmermanns Grabst ätte. Der festliche Tag wurde mit einer schlichten, aber eindrucksvollen Ehrung Lois Zimmermanns durch seine enger en Heimatgenossen eingeleitet, die seiner bei einer würdigen Gedenkfeier am Vormittag an seiner Gra bstätte auf dem Göttersdorfer Friedhof gedachten. Um ½11 Uhr vormittags bewegte sich ein stattlicher Zug, geführt von der Landjugend, mit den Gemeindevertretungen von Uhrissen und Göttersdorf und Vertr etern der benachbarten Ortschaften und mit dem Vertr eter des Komotauer Verkehrsvereines Herrn Sekr etär Schlimp zum Grabe Zimmer manns, das als Ehrengrab von der Gemeinde Uhrissen erhalten wird. Herr Ernst Adolf Baierl – Görkau hielt die Gedenkrede, in welcher er darauf verwies, daß die Bewohner des Erzgebirges, daß die Söhne der Heimat gekommen seien, um dem lieben Heimatgenossen den Beweis ihrer Liebe und Anhänglic hkeit zu erbringen und zum Ausdruck zu bringen, daß sie stolz darauf sind, ihn, der die Schönheit der Heimat in seinen Bildern verkündete, einen Sohn der Heimat nennen zu dürfen. Er erinnerte a n jenen Tag, als Zimmermanns sterbliche Hülle hier zur Ruhe gebettet wurde. Damals erfüllte die, die ihm das letzte Geleite gaben, unsagbarer Schmerz. Er wurde gemildert durch das Bewußtsein, daß der Entschlafene sein Ziel, die Schönheit seiner Er zgebirgsheimat zu verherrlichen, erreicht hat. Zum Zeichen der Dankbarkeit legte die Landjugend einen Kranz auf dem Grabe Zimmermanns nieder, womit die schlichte Feier beendet war. Enthüllung der Gedenktafel Die eigentliche Gedenkfeier für Lois Zimmermann fand Sonntag nachmittag vor und in seinem Geburtshause statt, die in der Enthüllung der an diesem Hause angebrachten, von dem jungen s udetendeutchen Künstler 40


Rudolf Stalla in Komotau geschaffenen Gedenktafel ihren Höhepunkt fand. Die Bevölkerung von Uhrissen und Göttersdorf und viele Teilnehmer aus den umliegenden Ortschaften hatten sich hiezu eingefunden, zahlreich waren auch die Teilnehmer aus Komotau und Görkau erschienen, die teil zu Fuß hierher wanderten, teil s mit Kraftfahrzeugen, darunter ein großer Autobus der Verkehrsvereins Komotau, ankamen. Vor der angesetzten Stunde der Feier hatten sich die Tei lnehmer auf dem Platze vor dem Hause Zimmer manns versammelt. Außer den Mitgliedern der Gemeindevertretung von Uhrissen und den Ortsvertretern aus der Umg ebung hatten sich zahlreiche Abordnungen von Ver einen und Körperschaften zur Feier eingefunden. In dem ausgelegten Gedenkbuch haben sich nachbenannte Vertr eter eingetragen: Die Erzgebirgsvereine Komotau und Görkau und die Hauptleitung des Verbandes deutscher Gebirgs vereine, Museumsgesellschaft Komotau, Verkehrsverein Komotau, Deutscher Gesang- und Musikverein Oberdorf, Deutsche Liedertafel Komotau, Erster deutscher Turnverein 1864 Komotau, Deutscher Turnverein Oberdorf, Deutsche Landj ugend, Sudetendeutsche Heimatsfront und die Jugend der S.H.F -, die Arbeitsgemeinschaft und der Bezirksverband des Bundes der Deutschen, die Ortsgruppen Komotau und Görkau des Bundes und des Deutschen Kulturverbandes, Zweigverein des Verbandes deutscher Jäger „St. Hubertus “ in Komotau, Deu tsche Lichtbildnergemeinde Komotau, D.H.V. Komotau, der Bezirksbildungsauschuß Görkau, Vertreter der Presse und viele andere, deren Anführung mangels Ei ntragung in das Gedenkbuch nicht möglich ist. Unter den Anwesenden befand sich auch der Schöpfer der Gedenktafel Rudolf Stalla-Komotau und der Erzgebirgsmaler Gustav Zindel -Rodenau. Um ¾3 Uhr nachmittags betrat Herr Direktor Hennrich - Görkau als Vertreter des Erzgebirgsvereines Görkau, in dessen Betreuungsgebiet Uhrissen liegt, die Rednertribüne zu einer Begrüßungsansprache, in der er im Namen der veranstaltenden Ver eine, des Verkehrsvereines und des Museumsvereines von Komotau sowie der Erzgebirgvereine von Komotau und Görkau alle Erschienenen auf das herzlichste willkommen hieß und seiner Freude darüber Ausdruck verlieh, daß sich eine so stattliche Zahl von Teilnehmern zu dieser Feier eingefunden hatte. Er begrüßte vor allem die Vertr eter der Gemeinden Uhrissen und Göttersdorf und der Ortsvereine der Umgebung, die erschienen sind, um den Sohn der Heimat zu ehren, wie auch die Vertreter der übrigen Vereine und Körperschaften. „Als wir vor zwei Jahren“, führte der Redner dann aus, „unseren lieben Lois Zi mmer mann zu Grabe trugen, wußten wir alle, daß wir einen edel denkenden und gottbegnadeten Erzgebirgler verloren haben. Schon damals tauchte 41


die Idee auf, dem Heimgegangenen ein würdiges Andenken zu schaffen. Dieser Gedanke fand jetzt Ver wirklichung. Im vergangenen Winter waren einige Männer, in Komotau unermüdlich tätig, um die erforderlichen Vorarbeiten zu treffen und heute sind wir imstande, ein würdiges Denkmal am Geburtshaus unseres Erzgebirgsmalers, meines Freundes zu enthüllen.“ Redner brachte allen Faktoren, die zur Errichtung dieses Ehrenmales beigetragen haben, den herzl ichen Dank, auch im Namen der Fa milie des Geehrten, zum Ausdruck. Der Gesang- und Musikverein Oberdorf sang hierauf den Chor „Ewig liebe Heimat“ von Simon Br eu und schuf mit dem in Worten und W eise das Rauschen der heimatl ichen Wälder festhaltenden Lied eine alle Teilnehmer umfassende Stimmung des Ergriffenheit. Sodann bestieg die Rednertribüne Herr Ernst Adolf Baierl - Görkau, der in seiner tiefbeseelten Gedenkrede mit markigen Worten ein getreues Bild Lois Zimmermanns, seiner Heimat, seines Lebens und seines Werkes umriß. In seinen einleitenden Worten erinnerte er an die Notzeit, in der sich einige Männer zusammengefunden haben, um zu beweisen, daß das sudetendeutsche Volk seine Seele noch nicht verloren habe, daß wir sie finden und uns zurückholen wollen. Wer könnte da aber ein besserer Führer sein als der Künstler, der Seele, Herz und Geist eines Volkes verkörpert, der aus dem Born des Volkes schöpft! Diese Erkenntnis vor allem war die Veranlassung zur heutigen Gedächtnisfeier für unseren Lois Zimmermann. Redner kommt auf die weltbewegenden Ereignisse der hinter uns liegenden Jahre zu sprechen, die mit der Änderung der Staatenkarte Europas auch die geistigen Zusammenhänge zwischen den Deutschen verschiedener Länder zerrissen. Dadurch wurden aber die Ansätze zu einer sudetendeutschen Eigenkultur, einer spezifisch sudetendeutschen Kunst geschaffen. Diese Ansätze sind vorhanden, sie zur Entfaltung zu bringen, ist unsere große Aufgabe. Wir Sudetendeutsche haben Männer, die weit über die Gr enzen unserer Heimat und unseres Landes hinausragen. Redner verzeichnet die tief bedauerliche Tatsache, daß bisher gerade die bemittelten Schichten unseres Volkes so wenig Verständnis für das Schaffen sudetendeutscher Künstler und ihr Ringen um Geltung aufbrachten. Daß muß anders werden; sie vor allem müssen den guten Willen zeigen, uns eren Künstlern zu helfen, die als Apostel des Volkes anzusprechen sind; in ihnen muß das Verantwortungsgefühl lebendig werden, die W erke der Kunst zur Geltung zu bringen. Redner sprach weiters von der Notwendigkeit der Schaffun g eines Mittelpunktes unseres kulturellen Lebens, der auch das fernste und kleinste Glied erfaßt, und der inneren Verbundenheit zwischen Künstler 42


und Volk. Der Künstler veredle das Volk und dieses sei wiederum der unerschöpfliche Born für den Künstler und sein Werk. Durch diese innige Verbundenheit werde der Kunst der Stempel aufgedrückt und durch sie Leid und Freud, Glück, Sehnen und Streben des Volkes zum Ausdruck gebracht. Auch dem ärmsten und schlichtesten Volksgenossen müsse die Möglichkeit der Anteilnahme an dem Schaffen seiner Meister geboten werden. Aber nur echte Kunst und wahre Größe sollen etwas gelten und anerkannt werden. Die heutige Feier soll nun Zeugnis dafür ablegen, daß wir uns mit uns erem Künstler verbunden fühlen. Lois Zimmermann, stammt aus unserem Volk, aus unserem Ort, sproß aus unserem Boden; er verstand es, seine Waldheimat zu erleben und im Bild zu gestalten. Er rang seine Werke seiner Seele ab und legte auch ein gut Teil seines Gr übelns in sie hinein, so daß ihn der Prager Kunsthistoriker Dr. Opitz die komplizierteste Natur unter den Erzgebirgsmalern nannte. Vom Modernen abgewandt, übte er Volkskunst, gestaltete er „Heimat“. Von vielen nicht einmal gekannt, von den wenigsten verstanden, lebte er in seiner Gebirgseinsamkeit ganz seinem W erk. Zimmer manns Eigentümlichkeiten, auch durch sein Leben und seine Umgebung bedingt, sind hervorstechend; starkes Empfinden und eine seine Kultur des Fühlens zeichnen ihn aus und befähigen ihn, Großes zu schaffen. Trotz des Einflusses anderer Künstl er wie Zindel, Gruß und Guba, blieb er eigenartig und eigenwillig, blieb in seinem Schaffen eine selbständige Künstlerpersönlichkeit. Unzähligemale malte er sein Heimatsdörfchen, und doch ist es immer etwas anderes, was uns an dem Werk gefangen nimmt. Als uns der Künstler im Jahre 1932 verließ, da hatte er erst alle Wiederstände überwunden, stand er vor einem bedeutenden Ausstieg, den sein zu frühes Hinscheiden zunichte machte. Redner sprach mit Herzenswärme von persönlichen Erinnerungen an den Verstorbenen, den in seinen letzten Stunden der Gedanke gequält haben mag, da ß er Heimat und Kunst verlassen und zur Ruhe gehen müsse, obwohl doch gar nicht müde, sondern jung und schaffensroh; er erinnerte daran, daß er noch wenige Stunden vor seinem Abtransport ins Komotauer Krankenhaus, wo er an den Folgen eines vom russischen Feldzug mitgebrachten Magenleidens starb, am Dorfteich seines geliebten Heimatsdörfchens stand und trotz Krankheit und Sorgen sein letztes Frühlingsbild schuf . . . . Wie die Erzgebirgler sich mit ihrem Künstler verbunden fühlen, das beweist der Beschluß der Gemeindevertr etung Göttersdorf, das Grab Zi mmer manns als Ehrengrab für alle Zeiten zu erhalten und zu behüten. Das Andenken Zimmer manns wurde durch eine Gedenkfeier und eine Ausstel43


lung seiner Werke im Komotauer Stadtmuseum im Jahre 1932 geehrt; im Vorjahre wurde in seinem Geburtshaus eine Gedenkstube eingeric htet, in der ein Teil seiner Werke zu besichtigen ist. Vor einigen Wochen entschlossen sich heimattreue Menschen, dem Künstler an der Stätte seines Wirkens ein Denkmal zu setzen und der jüngste sudetendeutsche Künstler, Rudolf Stalla, schuf damit wieder ein Werk, das Zeugnis ablegt von der gefunden Kraft, die in unserem Volke schlummer t. Die Gedenktafel zeigt den Künstler in seinen Bergen suchend und gestaltend. „Wir entblößen unser Haupt", schloß der Redner, „und grüßen unseren toten Maler Zi mmer mann, wir geloben ihmTreue, wir geloben ihm aber auch als Sudetendeutsche die Treue zu seinen Idealen: Heimat, Kunst, Schönheit, Arbeit und Treue!“ Nachdem die Hülle von der Gedenktafel gefallen war, übergab Herr Baierl diese in die Obhut der Gemeinde Uhrissen. Der Gemeindevorsteher Herr Karl Viehmann sprach namens der Gemeinde allen bei der Feier Erschienenen, insbesondere aber den Vereinen, welche diese Gedenktafel errichteten und allen, die bei der Errichtung mitgeholfen haben, den herzlichen Dank aus und übernahm sie in die O bhut der Gemeinde. Mit dem tief ergreifenden Güntherlied „´s ist Feieromd“, das unter der Führung des Oberdorfer Gesangvereines von allen Teilnehmern gesungen wurde, fand die Enthüllungsfeier ihren Ausklang. * * * Anschließend an die Feier fand die Besichtigung der Gedenkstube und der in ihr sowie in den Nebenräumen ausgestellten Bilder Zimmermanns durch die Teilnehmer statt. Herr Architekt Hans D o t z a u e r - Komotau hielt im Saale einen das Menschliche und das Künstlerische in Lois Zimmer mann in gleicher Weise beleuchtenden und in das Verständnis seiner Werke einführenden Vortrag, der dankbare Aufnahme fand. Deutsches Volksblatt, 16. 4. 1934 Rudolf Stalla. In Prag am 30. 8. 1910 geboren , besu chte er in den Jahren 1920-1928 das Humanistische Gymnasium in Komotau, von 1928-1932 künstlerische Schulen und absolvierte ein Studium der darstellenden- und bildnerischen Fächer an der Abteilung für Architektur der deutschen Technischen Ho chschule. Er arbeitete als wissenschaftliche Hilfskraft am Lehrstuhl für Kunstgeschichte. 1933 machte er sich selb ständig und gewann Anerkennung als 44


Maler, Bildhauer und Grafiker, wie auch als bildender Künstler in verschiedenen Handwerks-, Gewerbe- und industriellen Fächern, insbesondere Keramik. In den Jahren 1940-1946 war er Soldat und in Kriegsgefangenschaft. Nach der Vertreibung 1945 eröffnete er in Langenhagen bei Hannover ein e keramische W erkstatt, deren Ruf über Norddeutschland hinaus wuchs. Ansehen g ewann er auch als Leiter der Nationalen Hochschule und Dozen t für Literatu r und Kunstgeschichte. Außerhalb sein es Berufes war er als Mitglied des Rates und Präsident des Verbandes des Kunsthandwerkes von Niedersachsen tätig, was ihn nicht an der Teilnahme von Veransta ltungen der Komo tauer Landsleute hinderte. Er starb am 9. 6 . 1965.

11. Enthüllung der Gedenktafel für Louis Zimmermann - Meilenstein in Richtung Verständigung Als Vertreter der ehemaligen Einwohner von Uhrissen möchte ich uns ere Freude darüber zum Ausdruck bringen, dass wir hier und heute das erste Mal seit unserer Vertreibung in den Jahren 1945/46 mit Ihnen - den heutigen Bewohnern von Oras ín – zu einer Feierstunde anlässlich der Wi ederanbringung der Gedenktafel unseres unvergessenen Erzgebirgsmalers Louis Zimmer mann zusammen tr effen. Nach jahrhunderten fruchtbaren, friedlichen Zusammenlebens in der a lten österreichisch-ungarischen Monarchie waren es der im 19. Jahrhundert aufkommende Nationalismus und in der ersten Hälfte des 20. Jahrhundert der unsägliche Nationalsozialismus, die zwischen Deutschböhmen und Tschechen tiefe Kluften rissen und uns schließlich gewaltsam trennten. Die erste Nachkriegsgeneration - unsere sudetendeutschen Eltern - haben nach anfänglich schwerem Leid durch den endgültigen Verlust ihrer Heimat nach verlorenem Krieg und dem Verlust vieler Angehöriger mit unglaublichem Fleiß maßgeblich dazu beigetragen, die neue demokratische Republik, die Bundesrepublik Deutschland aufzubauen und schließlich in ihr eine neue Heimat gefunden. Wir Jüngeren haben unser Schicksal – den Verlust unserer alten Heimat - längst als unabänderlich akzeptiert und wollen aus Deutschland nicht mehr weg. Trotzdem empfinden wir für das böhmische Erzgebirge, das Land unserer Väter und die Orte unserer Geburt so etwas wie Heimatgefühle. Die aus Ostpreußen stammende ehemalige Herausgeberin der deut45


schen Wochenzeitung „Die Zeit“ Gräfin Marion Dönhoff hat die Worte geprägt: „Lieben ohne zu b esitzen“. Wir haben aus unserer Geschichte gelernt. Das lässt uns hoffen, dass wir auf beiden Seiten, sowohl auf tschechischer als auch auf deutscher Seite, die zum Teil noch vorhandenen Vorurteile überwinden. Der Fall des „Eisernen Vorhangs“ und der Beitritt Tschechiens in die Europäische Union ermöglichten die Normalisierung der Beziehungen unserer beiden Völker und ein allmähliches Verheilen der geschlagenen Wunden. In Deutschland hat es zwei Generationen gedauert, bis wirklich die breite Bevölkerung sich mit dem Nationalsozialismus auseinander gesetzt hat. Ich denke, dass es in Tschechien mit der geistigen Über windung des Ko mmunismus nicht so lange dauern wird. Dass wir uns heute hier zusammen gefunden haben, um unserem Erzgebirgsmaler Louis Zimmermann zu gedenken, ist ein Meilenstein in Ric htung Verständigung ohne Vorurteile und Anspruchsdenken. In der Süddeutschen Zeitung war am 17. April folgendes Zitat des Prager Professor Tomas Kosta, einem Berater von Außenminister Karel Schwarzenberg, zu lesen: „Die Tschechen und Deutschen gehören zusammen, kulturell.“ Wir hier Anwesenden sind uns unserer gemeinsamen Geschichte und Kultur wieder bewusst geworden und erinnern uns deshalb uns eres großen Sohnes Louis Zimmer mann. Ein Zeitzeuge, der Prager Kunsthistoriker Dr. Opitz nannte ihn anlässlich der Gedächtnisausstellung im Komotauer Stadtmuseum im Mai 1932: „ Ein Künstler, der unter den Erzgebirgsmalern unserer enger en Heimat zu den komplizierten Natur en zählte“. Ich zitiere, was das Komotauer Volksblatt am 16. April 1934 über Zi mmer mann schrieb: „Vom Modernen abgewandt, übte er Volkskunst, gesta ltete er „Heimat“. Von vielen nicht einmal gekannt, von den wenigsten verstanden, lebte er in seiner Gebirgseinsamkeit ganz seinem Werk (verbunden). Zimmermanns Eigentümlichkeiten, auch durch sein Leben und seine Umgebung bedingt, sind hervorstechend; starkes Empfi nden und eine feine Kultur des Fühlens zeichnen ihn aus und befähigen ihn, Großes zu schaffen. Trotz des Einflusses anderer Künstler wie Zindel, Gruß und Guba, blieb er eigenartig und eigenwillig, blieb in seinem Schaffen eine selbständige Persönlichkeit. Unzählige Male malte er sein Heimatdörfchen, und doch ist es immer etwas anderes, was uns an dem Werk gefangen nimmt. Als uns der Künstler im Jahre 1932 verließ, da hatte er erst alle Widerstände überwunden, stand vor einem bedeutendem Aufstieg, den sein zu frühes Hinscheiden zunichte machte“. 46


Wir ehemaligen Bewohner von Uhrissen sind daher sehr erfreut, dass wir zusammen mit Ihnen, d en heutigen Einwohnern von Orasín und den vielen Gästen aus der Umgebung, uns heute hier gemeinsam an Louis Zimmer mann erinnern und eine sehr gut gelungene Kopie der 1934 von dem Komotauer Künstler Rudolf Stalla geschaffenen Gedenktafel enthüllen können. Gerald Bretfeld, Kirschspiel Göttersdorf Initia tor von Spendensammlungen der Landsleute

12. Schlusswort: Gemeinsames Kulturerbe – Schritt zur gegenseitigen Übereinkunft und Zusammenarbeit Als das Regionalmuseum in Chomutov am 2. August 2007 in den Ausstellungsräumen des Jesuitengymnasiums eine Ausstellung der Bilder von Lois Zimmermann eröffnete, stellte es damit der breiten Öffentlichkeit unserer Region mit dem fast vergessenen W erk dieses bedeutenden Landsmannes und Malers aus Uhrissen die uns so gut bekannte und innerlich nahe erzgebirgische Landschaft vor. Herr Radek Zozulák machte die Besucher der Ver nissage aus dem kunsthistorischen Gesichtspunkt sehr anschaulich mit dem Leben und Werk des Künstlers bekannt. Er zitierte aus der Arbeit des Kunsthistorikers Dr. Josef Opitz: „In Zimmermanns Bildern steckt immer etwas vom Zauber der Romantik, der sich i n manchen Bildern ins Visionäre steigert. Der Meister wird nicht müde, in den Bergen seiner Heimat seltsamen Fa rben- und Lichtstimmungen nachzuspüren. Ein Stück Poesie steckt in jedem seiner Bilder. Das sind keine bloßen Naturausschnitte, das sind Gestaltungen, Umdichtungen .“ So weit das Zitat. Die Jugend erlebte der Meister in der Umgebung des ruhigen und stillen Uhrissen. Das dörfliche Leben der Bewohner von Uhrissen wurde belebt durch Bestrebungen, die Eisenbahnlinie aus Görkau über Uhrissen, Gesdorf nach dem industrialisierten Kallich zu bauen. Alle diese Bemühungen und Hoffnungen endeten aber mit dem ersten Weltkrieg. In den neuen Verhältnissen nach der Entstehung der Tschechoslowakischen Republik ging es dem Künstler gut und er schuf seine besten W erke, die er beispielsweise in einer Ausstellung im Jahre 1926 im Städtischen Museum in Komotau präsentierte.

47


Zwei Jahre nach seinem dem Tod wurde im Jahre 1934 an seinem Geburtshaus eine Gedenktafel enthüllt, die der Komotauer Bildhauer Rudolf Stalla geschaffen hatte. Die Bürger aus Uhrissen waren überwiegend deutscher Nationalität. Die Machtergreifung im benachbarten Deutschland durch Hitler und dessen exaltierter und gefährlicher Nationalismus trieb mit Hilfe von Henleins Partei Wurzeln auch in den Grenzgebieten der Tschechoslowakei. Mit dem Münchener Abkommen wurde die Tschechoslowakische Republik um Grenzgebiete b eschnitten, bald darauf zerbrochen, und die tschechische Bevölkerung einer außergewöhnlichen Unterdrückung preisgegeben. Die Bürger aus Uhrissen waren überwiegend deutscher Nationalität. Die Machtergreifung im benachbarten Deutschland durch Hitler und dessen exaltierter und gefährlicher Nationalismus trieb mit Hilfe von Heinleins Partei Wurzeln auch in den Grenzgebieten der Tschechoslowakei. Mit dem Münchener Abkommen wurde die Tschechoslowakische Republik um Grenzgebiete b eschnitten, bald darauf zerbrochen, und die tschechische Bevölkerung einer außergewöhnlichen Unterdrückung preisgegeben. Der Funke für den Ausbruch des zweiten Wel tkrieges wurde entzündet und dieser ließ auf sich nicht lange warten. Er brachte den Völkern und Staaten ungeheuere Qualen. Nach seinem Ende im Jahre 1945 erfuhr die Welt von den Grauen, die den Krieg begleiteten und von der ungeheueren Anzahl der menschlichen Opfer. Im Jahre 1945 wurde die Tschechoslowakische Republik wieder errichtet. Kurz nach der Erneuerung folgte die Vertreibung der deutschen Bevölkerung aus dem tschechischen Grenzgebiet nach Deutschland. Die Gedenktafel von Lois Zimmermann wurde nach 1945 von seinem Geburtshaus abgenommen und höchstwahrscheinlich vernichtet. Uns allen ist bewusst, dass die Kunst die Völker verbindet. Das Kulturerbe wird in der Geschichte der Menschheit zu einem Bindeglied zwischen den verschiedenen menschlichen Gruppen und es er möglicht Schritte zur gegenseitigen Über einkunft und Zusammenarbeit. Die dem erzgebirgischen Maler Lois Zimmer mann gewidmete erfolgreiche Ausstellung seiner Werke, Fotos und Monographien, endete am 28. Oktober 2007. Den Besuchern der Verni ssage und Ausstellung wurde deutlich, dass hiermit der erste Schritt für eine dauernde und würdigere Bewertung des Uhrissener Meisters getan wurde. Nach Besprechungen mit dem Direktor des Regionalmuseums Dipl. Ing. Stanislav Děd haben wir ver einbart, die erneuerte Gedenktafel an der Stel48


le des ursprünglichen Standortes des Hauses No. 18 in Uhrissen anzubri ngen. Die Gemeindevertr etung von Boleboř beschloss die Erneuerung der Gedenktafel von Lois Zimmermann auf ihren Sitzungen vom 19. 12. 2008 und 24. 2. 2009 einschließlich der finanziellen Absicherung. Die Gemeinde Boleboř nimmt mit Dank die bürgerliche Initiative der ehemaligen Uhrissener Bewohner (vertreten durch Herrn Gerald Bretfeld) zur Erneuerung und Installation der Gedenktafel von Lois Zimmermann entgegen, die durch die Ausstellung im Regionalmuseum in Chomutov veranlasst wurde. Der von den Uhrissener Landsleuten gespendete Gel dbetrag wurde zusammen mit den finanziellen Mitteln der Gemeinde Boleboř für die Anfertigung einer Replik der Gedenktafel verwendet. Zum Schluss erlauben Sie mir Dank zu sagen für das verständnisvolle Entgegenko mmen dem Ehepaar Gärbers, den Besitzern des Hauses No. 18 in Uhrissen, weiter Herrn Dipl. Ing. Stanislav Děd, Direktor des Regionalmuseums in Chomutov für die mit der Vorbereitung der heutigen Enthüllung der Replik der Gedenktafel verbundene unschätzbare Arbeit, für finanzielle Unterstützung dem wirtschaftlichen und sozialen Rat des Kreises Chomutov, der Bürgerinitiative der ehemaligen Uhrissener Bewohner mit Herrn Gerald Bretfeld und allen Bürgern von Orasín und Boleboř, die uneigennützig mit anpackten, damit die Gedenktafel eine lebendige Erinnerung an Lois Zimmer mann, den berühmten Uhrissener Landsmann, werde. Jan Juřina Bürgermeister der Gemeinde Boleboř

49


13. Obrazová příloha / Bilderbeilage 1. Uhrissen, katastrální mapa / Uhrissen, Katastralkarte 2. Pohled od jihu / Blick vom Süden 3. Pohled k Boleboři / Blick zu Göttersdorf 4. Pohled od východu / Blick vom Osten 5. Vesnice od východu / Dorf vom Osten 6. Dolní část obce / Unter er Teil des Ortes 7. Pod lesem / Unterhalb des Waldes 8. Rybníček na návsi / Weiherlein am Dorfplatz 9. Kaple u pomníku / Kapelle am Denkmal 10. Orasín v zimě / Uhrissen im Winter 11. Bretfeldův dům / Bretfelds Haus 12. Dvůr u Bretfeldů / Bretfelds Hof 13. Slavnost odhalení pomníku / Denkmalenthüllungsfeier 14. Pomník obětem války / Denkmal der Kriegsopfer 15. Cvičení hasičů / Feuerwehrübung 16. Osazenstvo pily / Belegschaft der Säge 17. Práce s potahem / Arbeit mit dem Gespann 18. Na cestě ke mlýnu / An der Straße zur Mühle 19. Gustav a Rosa Bretfeldovi, 1910 / Gus tav und Rosa Bretfelds, 1910 20. Děti při hře / Kinder beim Spiel 21. Pohled z jižní vyhlídky / Blick aus dem südlichen Aussichtspunkt 22. Zimmermannův hostinec / Zimmer manns Gasthaus 23. Pamětní deska od R. Stally, 1934 / Gedenktafel von R. Stalla, 1934 24. Zimmermanovi rodiče / Zimmer manns Eltern 25. S otcem v Pardubicích / Mit dem Vater in Pardubitz 26. Kreslířem na operačním sále / Als Zeichner am Operationsaal 27. Fotoateliér, 1916 / Fotoatelier, 1916 28. Při léčení v Pardubicích / Bei der Heillung in Pardubitz 29. Doma na zahradě / Zu Hause im Garten 30. U klavíru / Am Klavier 31. Malování v plenéru / Malen in Pleinair 32. Nedělní odpoledne / Sonntag nachmittag 33. S portrétem sestry / Mit Schwesterporträt 34. Na stavidle rybníka / Am Teichschütze 35. Zimmermann ležící, snící / Zimmer mmann liegender, träumender 36. Pamětní deska od J. Jelínka, 2009 / Gedenktafel von J. Jelínek, 2009 37. Výmalba stropu sálu / Bemalung der Hallendecke 38. Pamětní výstava, 1932 / Gedächtnis -Ausstellung, 1932 50


39. Ukřižování / Kreuzigung 40. Dost, dost 1914-1918 / Genug, genug 1914-1918 41. Pronásledování / Verfolgung 42. Z Tyrol, 1921 / Aus Tirol, 1921 43. Polibek / Kuss 44. Chalupy v Orasíně / Bauernhäuser in Uhrissen 45. Hradní zřícenina / Burgruine 46. Tempisova kapli čka / Tempiskapelle 47. Pohled do údolí I. / Blick ins Tal I. 48. Pohled do údolí II. / Blick ins Tal II. 49. Zdravotní sestra, 1916 / Krankenschwester, 1916 50. Švadlenka / Schneiderin 51. Hladina rybníka / Weiherspiegel 52. Hladina rybníka, kresba / Weiherspiegel, Zeichnung 53. Domy pod hrází rybníka / Häuser unter dem W eiherdamm 54. Ranní nálada / Morgenstimmung 55. Domy v údolí / Häuser im Tal 56. Z Hasištejna / Aus Hassenstein 57. Rybník v Orasíně, 1919 / Weiher in Uhrissen, 1919 58. Ranní slunce / Morgensonne 59. Nálada, 1919 / Stimmung, 1919 60. Letní več er, 1923 / Sommerabend, 1923 61. Předjaří III. / Vorfrühling III. 62. Předjaří / Vorfrühling 63. Kraj lesa, 1927 / Waldrand, 1927 64. Orasín, 1929 / Uhrissen, 1929 65. Stodoly I., 1930 / Scheunen I., 1930 66. Stodoly II. / Scheunen II. 67. Zahrada za vsí, 1929 / Garten hinter dem Dorf, 1929 68. V pozdním odpoledni / Am späten Nachmittag, 1930 69. Orasín v měsíčním světle I., 1931 / Uhrissen im Mondschein I., 1931 70. Orasín v měsíčním světle II. / Uhrissen im Mondschein II., (1931) 71. Krajina s rybníkem / Landschaft mit dem Teich 72. Strom u cesty / Baum am W ege 73. Ulička mezi domy / Gasse zwischen den Häusern 74. Chalupy s topoly, 1930 / Bauernhäuser mit den Pappeln 75. Orasín / Uhrissen 76. Na zahradě, 1931 / Im Garten, 1931 77. Bělení prádla / Bleichen der Wäsche 51


78. Rozkvetlé stromy / Aufgeblühte Bäume 79. Břízy / Birken 80. Stromy ve stráni / Bäume im Hang 81. Pohled do údolí, (193_) / Blick ins Tal, (193_) 82. Cesta ze vsi / Weg aus dem Dorf 83. Chalupy / Bauernhäuser 84. Cesta vsí / Strasse durch Dorf 85. Podvečerní cesta s lampami / Dämmerstraße mit den Lampen 86. Břízy v poledním slunci / Birken in der Mittagsonne 87. Lesní cesta / Waldweg 88. Střechy / Dächer 89. Koncert v přírodě / Konzer t i m Freien 90. Sklo podle vlastního návrhu, (do 1914) / Glas nach dem eigenen Entwurf (bis 1914) 91. Sestřička Rosa, (1909) / Schwester Rosa, (1909) 92. Portrét sestry Rosy, (1924) / Porträt der Schwester Rosa, (1924) 93. Skica k autoportrétu / Skizze zum Selbstbildnis 94. Autoportr ét / Selbstbildnis

52


14. Obsah / Inhalt 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

Úvodní slovo – vernisáž výstavy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 Z dopisu malířovy neteř e, paní Isolde Kristin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 Zpráva o úmrtí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Nekrolog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Nekrolog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 Pohřeb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 Pamětní výstava Louise Zimmermanna v chomutovském Městském muzeu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 8. Slavnost na památku Louise Zimmermanna v chomutovském Městském muzeu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 9. Ve vzpomínc e na Luise Zimmermanna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 10. Slavnostní odhalení pamětní desky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 11. Odhalení pamětní desky Louise Zimmermanna – milník ve směru dorozumění bez předsudků . . . . . . . . . . . . . . . . 20 12. Závěrečné slovo: Společné kulturní dědictví – krok k vzájemné domluvě a spolupráci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13.

Einleitungswort – Vernissage der Ausstellung . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 Aus dem Brief der Nichte des Malers, Frau Isolde Kristin . . . . . . . . 26 Bericht um Todesfall . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Nekrolog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 Nekrolog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 Leichenbegängnis . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 Gedächtnis-Ausstellung Louis Zimmermann im Komotauer Stadtmuseum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 Louis Zimmer mann-Gedächtnisfeier im Komotauer Stadtmuseum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Im Andenken an Luis Zimmermann . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 Feierliche Enthüllung der Gedenktafel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 Enthüllung der Gedenktafel für Louis Zimmermann - Meilenstein in Richtung Verständigung . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 Schlusswort: Gemeinsames Kulturerbe – Schritt zur gegenseitigen Übereinkunft und Zusammenarbeit . . . . . . . . . . 47 Obrazová příloha / Bilderbeilage . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50

53


Z archivu Oblastního muzea v Chomutově připravil: Stanislav Děd Umělecké obrazy: Radek Zozulák Foto: archiv OM, Obec Boleboř Úprava fotografií: Ondřej Děd Překlady: Stanislav Děd, Jan Hirsch Tisk: Oblastní muzeum v Chomutově ** * Aus dem Archiv der Regionalmuseums Chomutov bereitete vor : Stanislav Děd Kunstbildnissen: Radek Zozulák Foto: Archiv OM, Gemeinde Boleboř Überarbeitung der Fotos: Ondřej Děd Übersetzung: Stanislav Děd, Jan Hirsch Druck: Oblastní muzeum v Chomutově 54

Pamět  

LOIS ZIMMERMANN

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you