Issuu on Google+


Ăşvod.indd

3

18.11.2008, 13:56


Ăşvod.indd

4

18.11.2008, 13:56


KARTOUZA VE VALDICÍCH UZAMČENÝ SVĚT ČÁST I. HISTORIE KLÁŠTERA 1627 - 1782 PRŮVODCE VÝSTAVOU zámecká galerie Regionálního muzea a galerie v Jičíně 30. 11. 2008 - 1. 3. 2009

(ed.) Jaromír Gottlieb & Barbora Klipcová Regionální muzeum a galerie v Jičíně 2008

úvod.indd

5

18.11.2008, 13:56


© Regionální muzeum a galerie v Jičíně, 2008 © Jaromír Gottlieb & Barbora Klipcová, 2008 © Věra Šejnová, 2008 © Autoři textů a fotografií, 2008 ISBN: 978-80-254-3488-8

úvod.indd

6

18.11.2008, 13:56


Záštitu nad výstavou převzali: pan Přemysl Sobotka, předseda Senátu České republiky, Mons. Dominik Duka, OP, biskup královéhradecké diecéze pan Martin Puš, starosta města Jičína Kurátor: Barbora Klipcová Námět výstavy: Jaromír Gottlieb Scénář výstavy: Barbora Klipcová za spolupráce Dušana Foltýna a Jaromíra Gottlieba Návrh architektonického řešení: Martin Lhoták Technický scénář: Martin Lhoták, Renata Lhotáková, Jaromír Gottlieb, Barbora Klipcová Grafické práce: Věra Šejnová Instalační práce: pracovníci Regionálního muzea a galerie v Jičíně, Staving Valdice Výstava se uskutečnila za laskavé finanční podpory partnerů projektu: Města Jičína, Ronalu, a.s., Jičín, Sklopísku a.s. Střeleč a Stavingu Valdice

úvod.indd

7

18.11.2008, 13:56


Ăşvod.indd

8

18.11.2008, 13:56


OBSAH: Slovo úvodem................................................................................................................... 13 Textová část...................................................................................................................... Řád kartuziánů........................................................................................................ Život v kartouze...................................................................................................... Albrecht z Valdštejna............................................................................................. Valdštejnova komponovaná krajina na Jičínsku.................................................. Architektura kartuziánského kláštera ve Valdicích.............................................. Valdštejnovy církevní fundace.............................................................................. Historie kartuziánského kláštera ve Valdicích..................................................... Předměty vložené kartuziány v roce 1750 do makovice sanktusníku klášterního kostela ................................................................................................ Uložení Valdštejnových ostatků: Stříbro – Valdice – Mnichovo Hradiště........ Katalogová hesla Kláštery kartuziánů................................................................................................ Výběrová ikonografie kartuziánského kláštera ve Valdicích.............................. Architektura kartuziánského kláštera ve Valdicích............................................. Malířství.................................................................................................................. Sochařství a užité umění........................................................................................ Vybrané archivní prameny k dějinám kartuziánského kláštera ve Valdicích Rukopisy a staré tisky z knihovny kartuziánského kláštera ve Valdicích.......... Stavební činnost valdických kartuziánů............................................................... Předměty vložené kartuziány v roce 1750 do makovice sanktusníku klášterního kostela ................................................................................................. Hrobky ve Valdicích a Mnichově Hradišti........................................................... Studie obnovy kostela sv. Josefa bývalého kartuziánského kláštera ve Valdicích............................................................................................... Výběrová bibliografie..................................................................................................... Použité zkratky............................................................................................................... Zapůjčovatelé a poskytovatelé autorských práv...................................................... Poděkování......................................................................................................................

úvod.indd

9

18.11.2008, 13:56

15 16 18 20 21 22 23 25 26 27 37 49 65 85 107 125 133 143 153 163 168 171 172 174


Ăşvod.indd

10

18.11.2008, 13:56


Ăşvod.indd

11

18.11.2008, 13:56


Ăşvod.indd

12

18.11.2008, 13:56


SLOVO ÚVODEM Výstava Kartouza ve Valdicích – Uzamčený svět – historie kláštera (1627 – 1782) je jednou z prezentací výsledků dlouhodobého projektu zaměřeného na fenomén bývalé valdické kartouzy, kterým se zabývá Regionální muzeum a galerie v Jičíně ve spolupráci s mnoha odbornými partnery od roku 2006. Jeho předmětem je výzkum dějin a současnosti působení bývalého kartuziánského kláštera ve Valdicích, který byl založen v roce 1627 Albrechtem z Valdštejna, zrušen v roce 1782 císařem Josefem II. a v roce 1857 přeměněn na „C.k. trestní ústav pro muže ve Valdicích“. K tématu historie Věznice Valdice byla v jičínském muzeu na podzim roku 2007 realizována samostatná výstava a na obě historické etapy objektu – tj. kláštera i věznice – se zaměřila mezinárodní dvoudenní konference, uspořádaná v Jičíně v témž roce. Tato výstava si klade za cíl představit historii a působení kartuziánského kláštera ve Valdicích, významného činitele regionálních dějin a neméně významného spolutvůrce dějin kartuziánského řádu, a to ve dvou základních rovinách: v rovině interpretace vlastních dějin a působení kláštera a v rovině identifikace uměleckých děl a dalších předmětů, které jsou s valdickými kartuziány spjaty. Prvořadým zdrojem byly archivní prameny, ať již vzniklé z činnosti valdických kartuziánů či jiných subjektů, které doplnily v menší míře dochované prameny ikonografické a informace z publikované literatury. Stěžejním se stal výzkum v terénu, realizovaný na území bývalých statků valdické kartouzy. Ten byl rozhodující zejména pro vyhledávání a identifikaci děl souvisejících s valdickými kartuziány. Sestával především z dokumentace stop působení kartuziánů v krajině, vyhodnocování stávajícího mobiliáře církevních objektů, ale také staveb světských, sbírek muzeí a dalších paměťových institucí. Při zpracování tématu byly brány v potaz i zprávy, které se o dějinách valdického kláštera a osudu jeho majetku v regionu dodnes tradují. Z většiny však byly vyhodnoceny jako irelevantní či neprůkazné. Hodnověrných zpráv o předmětech, které valdickou kartuziánskou epochu reprezentují, nenacházíme v písemných pramenech mnoho. Nedochoval se žádný jejich autentický soupis nebo popis interiéru kláštera, který by byl pořízen ještě za dob kartuziánů a mohl tak být považován za věrohodný. Existující informace mají vesměs podobu drobnějších zmínek, často ještě nepřesných, či dokonce evidentně nepravdivých. Jisté informace přináší seznam předmětů vydražených z majetku kláštera po jeho zrušení. Ani ten však není kompletní a navíc se zřejmě nedochoval v originále, takže je znám pouze z opisů, jejichž pravdivost za současného stavu dochování pramenů nelze ověřit. Výstava samozřejmě předkládá jen výběr z celkového počtu předmětů, které se nakonec podařilo dohledat. Z důvodu jejich ochrany není vždy konkretizováno místo jejich současného uložení. Neprezentované informace jsou však soustředěny v Regionálním muzeu a galerii v Jičíně a přístupny k dalšímu odbornému zpracování. Stav dochování mnohých exponátů i celé řady předmětů nevystavených je alarmující; jejich záchrana vyžaduje včasné restaurování. Autoři výstavy je takto prezentují vědomě. Cílem je poskytnout veřejnosti nejen doklad o bohatství jejího – vinou nepříznivých okolností rozmělněného – kulturně historického dědictví, ale také svědectví o jeho ohrožení. Regionální muzeum a galerie v Jičíně

13

úvod.indd

13

18.11.2008, 13:56


Ăşvod.indd

14

18.11.2008, 13:56


ŘÁD KARTUZIÁNŮ Kartuziáni se zrodili obdobně jako několik dalších řádů a kongregací v důsledku reformního hnutí „bílých mnichů“. Jeho představitelé usilovali o obrodu benediktinského mnišství a poukazovali na zesvětštění řeholního života v klášterech soudobých „černých mnichů“. Zakladatel kartuziánů, učený remešský kanovník Bruno z Kolína, se v roce 1084 s několika druhy usadil poblíž francouzského Grenoblu v neobydleném skalnatém masivu Chartreuse (latinsky Cartusium). Zde v extrémních podmínkách ve výšce téměř tisíc metrů nad mořem se sv. Bruno a jeho následovníci pokusili spojit život po vzoru prvních křesťanských poustevníků s životem v klášterní komunitě podle řehole sv. Benedikta. Z názvu nového kláštera – Velké Kartouzy – byl odvozen název centrálně řízeného řádu, který se postupně konstituoval v první polovině 12. století. Největšího rozmachu dosáhl řád na přelomu 14. a 15. století, kdy již jeho členové působili ve většině zemí katolické Evropy. Jako jedno z vůbec nejpřísnějších mnišských společenství si však kartuziáni stále zachovávali jistou výlučnost a síť jejich klášterů zdaleka nedosahovala hustoty například sítě cisterciáckých konventů. Šíření řádu v tomto období podpořila mimořádná obliba kartuziánských kostelů jako pohřebišť místních vládců a příslušníků společenských elit. Jako místa svého posledního odpočinku postupně budují kartouzy mimo jiné rakouští Habsburkové (Mauerbach, Gaming), burgundští vévodové (Champmol u Dijonu), milánští Viscontiové (Certosa di Pavia), kastilští králové (Miraflores u Burgosu) či jedna z větví slezských Piastovců (Lehnice). V Čechách a na Moravě, kam kartuziány uvedli Lucemburkové, však jejich kostely ve středověku roli pohřebního místa zakladatelských rodin neplnily (s výjimkou pohřbu moravského markraběte Prokopa). První a současně nejvýznamnější středověkou českou kartouzu, nazvanou Zahrada Panny Marie, založil v roce 1342 král Jan Lucemburský před pražskými branami na Smíchově (po vyplenění husity již nebyla obnovena). V roce 1375 následoval otcův příklad moravský markrabě Jan Jindřich, který fundoval kartouzu Cella Nejsvětější Trojice v Králově Poli u Brna. U zrodu třetího kartuziánského domu v českých zemích stál v roce 1379 přední dvořan Karla IV., litomyšlský biskup Albert ze Šternberka. Za sídlo kláštera Keř Panny

Marie zvolil Tržek u Litomyšle. Po několika letech však většina zdejších mnichů s podporou markraběte Jošta Lucemburského přesídlila do Dolan u Olomouce. Tamní kartouze Údolí Josafat se za husitských válek stala osudnou její strategická poloha, byla srovnána se zemí a mniši si vybudovali nový klášter v bezpečí hradeb na olomouckém Předhradí. Právě z Olomouce pozval Albrecht z Valdštejna řeholníky do kláštera založeného v roce 1617 ve Štípě u Zlína, který hodlal vystavět na památku zesnulé choti Lukrécie. První fundace kláštera přísné kontemplativní mnišské řehole v českých zemích od konce 14. století se stala nepřehlédnutelnou manifestací katolicismu a vysokých ambicí zakladatele. V širším středoevropském kontextu přitom Valdštejnův čin souvisí se znovuprobuzeným zájmem o reformované formy benediktinského mnišství, jehož nejzřetelnějším projevem se stala vlna založení klášterů jiné větve „bílých mnichů“ – kamaldulů, začínající rovněž na počátku 17. století. Tato italská kongregace mnichů-poustevníků se hlásila k obdobným historickým kořenům a její členové dodržovali obdobné zvyklosti jako kartuziáni. Stavba kláštera ve Štípě byla vzhledem k vypuknutí stavovského povstání záhy přerušena a Valdštejn se po získání rozsáhlých majetků v Čechách rozhodl v ní nepokračovat. V roce 1621 zve kartuziány na jičínské panství a posléze zahajuje přípravy pro vybudování kartouzy a rodinné hrobky ve Valdicích. Nákladný valdický projekt nenašel v českých zemích následovníky. Jeho analogie z hlediska funkce i dispozičního řešení však můžeme nalézt v jiných evropských zemích, mimo jiné v pozdější kartuziánské fundaci velmožského rodu Sapiehů v Bjaroze (dnes Bělorusko) nebo lotrinských vévodů v Bosserville (Francie). Všechny tři kláštery kartuziánů v českých zemích byly v roce 1782 zrušeny císařem Josefem II. D.F.

15

úvod.indd

15

18.11.2008, 13:56


ŽIVOT V KARTOUZE „Jejich oděv je opotřebovanější a ubožejší než oblečení jiných mnichů, tak krátký, nedostačující a hrubý, že jen pouhý pohled na něj člověka vyděsí. Na holém těle nosí hrubé žíněné košile. Postí se téměř neustále, jedí pouze chléb z otrub, nikdy se nedotknou masa, ať jsou nemocní či zdraví, nikdy si nekupují ryby, ale jedí je, pokud jim je dá někdo jako almužnu, v neděli a ve čtvrtek jedí vejce a sýr. V úterý a v sobotu jsou jejich stravou luštěniny nebo vařené byliny. V pondělí, ve středu a v pátek nejedí nic kromě chleba a vody a s výjimkou Vánoc, Velikonoc, Svatodušní neděle, Zjevení Páně a několika dalších svátků mají pouze jedno jídlo denně. Jejich stálou činností je modlitba, čtení a ruční práce, která se skládá hlavně z přepisování knih. Modlí se malé hodinky ve svých celách. jakmile zazvoní zvon, setkávají se společně při nešporách a matutinu s úžasným usebráním.“

Petr Ctihodný, opat z Cluny, (kol. 1141 – asi 40 let po smrti sv. Bruna) Denní řád je v kartouze dvojí. Jiný mají otcové a jiný bratři. V denním řádu otce se prolíná život poustevníka s životem žitým ve společenství. Otec uléhá ke spánku poměrně brzy – kolem 18.45 hod. Ve 22.40 se v každé cele rozezvučí zvonek zvoucí k modlitbě Mariánského matutina, které se řeholník modlí v cele a trvá asi čtvrt hodiny. Poté je prostor pro osobní modlitbu. Půl hodiny před půlnocí se rozezvučí velký kostelní zvon. Všichni mniši doprovázeni jeho hlasem se vydají křížovou chodbou do kostela k noční chórové modlitbě, která končí ve všední den přibližně po dvou, o nedělích a slavnostech po třech hodinách. Po skončení společné modlitby se mniši vracejí do cel, kde se ještě před ulehnutím pomodlí Mariánské ranní chvály. Ranní budíček je dvacet minut před šestou hodinou. Po ranní hygieně následuje asi půlhodinová modlitba breviáře na cele a půlhodinové rozjímání. Pak se za zvuku kostelního zvonu otcové shromáždí v kostele, kde se čtvrt hodiny v adoraci připravují na konventní mši. Svaté konventní mše se účastní všichni otcové. Jeden kněz slouží u oltáře, jáhen (nebo druhý kněz) přisluhuje a ostatní jsou na svých místech v chórových lavicích, kde se mlčky noří do slaveného tajemství a na příslušných místech zpívají chorální zpěvy ke mši. Po konventní mši se otcové rozejdou do malých kaplí, kde slaví každý sám tzv. tichou mši (na rozdíl od konventní mše se při ní nezpívá). Po tiché mši se otcové vracejí do svých cel, kde po liturgické modlitbě tercie následuje hodina studia a hodina manuální práce. V 11 hodin se otec pomodlí liturgickou modlitbu sexty a

jde si do okénka u vchodu vyzvednout první jídlo dne – oběd, který mu tam jeden z bratří krátce předtím připravil (v kartouze se kromě ryb nejí žádné maso a jednou týdně – většinou v pátek se mniši postí o chlebě a vodě, v době adventní a postní se nepodávají ani mléčné výrobky). Otec se před jídlem krátce pomodlí a jí oběd sám na cele, většinou si při tom čte z Písma nebo z nějaké jiné duchovní knihy. Po obědě má asi hodinu čas k odpočinku. V jednu hodinu se na cele pomodlí modlitbu nóny a následující tři čtvrtě hodiny je vyhrazeno pro studium, další tři čtvrtě hodiny na manuální práci. Odpoledne ve tři čtvrtě na tři se mnich pomodlí Mariánské nešpory na cele a na znamení kostelního zvonu se vydá do kostela, aby s ostatními bratry zazpíval v chóru nešpory. Po nešporách se vrací na celu, kde má jednu hodinu čas na osobní modlitbu, duchovní četbu nebo studium. V 16.40 má v okénku připravenu večeři (od 14. září do Velikonoc jen skromné posílení – salát ap.). O půl šesté večer je čas k poděkování Bohu za uplynulý den, ke zpytování svědomí a osobní modlitbě, která se zakončí poslední modlitbou dne – kompletářem. Pak již následuje večerní hygiena a ulehnutí ke spánku. V neděli a o slavnostech je program trochu jiný – otcové tyto dny prožívají více ve společenství: dopolední, polední a odpolední modlitbu se modlí spolu v kostele, oběd mají společně v refektáři a odpoledne mají kapitulu a rekreaci, při které si spolu povídají. Krom toho, každý první volný den v týdnu (většinou v pondělí) jdou otcové odpoledne na čtyřhodinovou vycházku. Jde se obvykle po dvojicích, které se během vycházky prostřídají, a za chůze se probírají různá témata. Je to osvědčený způsob, jak druhé poznat a sdílet se s nimi. Několikrát do roka se koná velká vycházka, která trvá až osm hodin. Mniši–bratři mají na starost péči o potřeby každodenního života. Umožňují tak otcům jejich odloučený život s Bohem. Každý z bratří má přidělenou službu nebo práci, kterou vykonává. Bratři tak přes den pracují každý podle svého zaměření, například v kuchyni, v pekárně, v prádelně, v šicí dílně, v truhlárně, v zámečnické dílně, v zahradnictví, v lese nebo při údržbě staveb. Mají také službu na vrátnici, zajišťují zásobování a starají se o hosty a nemocné spolubratry. Denní řád mnichů–bratrů se od otců liší: Bratr chodí spát stejně jako otcové brzy večer před

16

úvod.indd

16

18.11.2008, 13:56


sedmou hodinou. Vstává ve 23.15, aby se čtvrt hodiny nato, když se rozezní kostelní zvon zvoucí všechny mnichy k modlitbě, odebral do kostela, kde se otcové i bratři shromáždí k noční chórové modlitbě. Bratři se účastní jen první části noční modlitby – matutina (jitřní) a je na každém bratrovi, zda bude s otci zpívat žalmy v latině nebo se je bude potichu modlit v mateřském jazyce nebo se bude modlit růženec nebo zůstane před Bohem v tichém klanění. Po matutinu se bratr vrací do své cely, kde se ještě před tím než jde spát, asi čtvrt hodiny modlí. Ráno bratr vstává kolem páté hodiny a v 5.15 začíná liturgickou modlitbou a pokračuje rozjímáním. V šest hodin se spolu s ostatními bratry účastní v kapli bratří mše svaté po které se vrací na celu, kde se pomodlí další část liturgické modlitby. Poté posnídá a od 7.30 do 11.00 vykonává svěřené služby a práce. Během práce se bratr snaží pomocí krátkých modliteb o stálou usebranost a modlitbu, aby vše, co dělá sloužilo k oslavě Boží. V 11.00 si bratr vyzvedne v kuchyni jídlo, které si odnese do své cely a po polední části liturgické modlitby sám poobědvá. Následuje čas osobního odpočinku, z kterého může poslední čtvrt hodinu využít k adoraci v kostele. Ve 13.00 se na cele pomodlí odpolední modlitbu a jde až do 16.30 pracovat. V 16.45 se na cele pomodlí nešpory, povečeří a další čas využije k duchovní četbě. Od 17.45 má ještě možnost v kostele čtvrt hodiny adorovat a v 18.00 se na odbíjení zvonu pomodlí modlitbu Anděl Páně a poté zakončí den poslední modlitbou dne. O nedělích a slavnostech mají bratři stejný denní řád jako otcové. Na společnou několikahodinovou vycházku mimo klášter chodí bratři jen jednou za měsíc. Na velké vycházky, které se konají několikrát do roka, chodí bratři společně s otci. Cela má v životě kartuziána zásadní význam. V ní prožívá nejvíce času a v ní se uskutečňuje a naplňuje život s Kristem skrytý v Bohu. Několik výroků o cele ze stanov: Celu nechť její obyvatel považuje pro svůj život za tak nepostradatelnou, jako je voda pro ryby a ohrada pro ovce (4.2)... Kdo pevně setrvá ve své cele a skrze ni se nechává vyučovat, směřuje k tomu, aby se celý jeho život stal jedinou a ustavičnou modlitbou (3.2). ... Neboť cela je svatou půdou a místem, kde spolu Pán a jeho služebník často rozmlouvají jako někdo se svým přítelem (4.1). Cela (poustevna) mnicha–otce je domek se zahrádkou, do kterého se vstupuje z velké křížové chodby. Domek bývá většinou patrový. V přízemí je dílna, která slouží k práci se dřevem a sklad palivového dřeva. V patře jsou tři místnosti: v první (Ave Maria)

je klekátko a obraz nebo socha Panny Marie – zde se mnich pokaždé, když se vrací do své cely modlí jednou Zdrávas Maria, aby pozdravil Paní domu. Další místnost (cubiculum) vybavená klekátkem a lavicí, postelí, stolem, židlemi, skříní a kamny na dřevo je zároveň „domácí kaplí“, studovnou, jídelnou a ložnicí; za touto místností je ještě sprcha s toaletou. Domek je situován tak, že nikdo nevidí do cely nebo zahrádky svého souseda. Cela mnicha–bratra je zpravidla umístěna spolu s celami ostatních bratří v jednom domě. Cela bratra se podobá cubiculu otce – tedy jde o pokoj s postelí, klekátkem a lavicí, stolem, židlemi a skříní. K pokoji patří také samostatná umývárna s toaletou. Kostel je dalším důležitým místem, kde kartuzián denně prožije několik hodin. Mniši se tu třikrát denně scházejí ke slavení společné liturgie – v noci k chórové modlitbě matutina a laud, ráno k slavení konventní mše svaté a navečer k chórové modlitbě nešpor. Refektář (tj. jídelna) je využíván jen o nedělích a slavnostech ke společnému obědu. Při jídle vždy jeden z mnichů čte, aby se ostatní sytili nejen tělesným pokrmem, ale i duchovní stravou. Kapitulní síň slouží k pravidelné nedělní kapitule, při které se přečte úryvek z Písma nebo konstitucí, převor pak seznámí s programem následujícího týdne a proberou se další potřebné záležitosti společného života. Chodby spojují jednotlivé cely s ostatními objekty kláštera. Spiritualitou (duchovním programem) kartuziánů je podle zakladatele sv. Bruna svaté bdění v očekávání Pánova návratu, aby mu otevřeli, jakmile zaklepe. Tomuto očekávání odpovídá život v kartouze. Vše je podřízeno tomuto bdělému naslouchání. Život kartuziána je i přes zdánlivou monotónnost stále naplňován něčím novým. Stále víc poznává Boha i sebe. Toto poznávání je plné radostných překvapení, mnohdy je i hodně bolestné, když se člověk setkává s tím, co v sobě nosí, a když se mu hroutí dosavadní představy o sobě i o Bohu. Bůh ale i tímto způsobem člověka vede k plnějšímu poznání a k dokonalejší svobodě. Právě o takovém bohatství života svědčí kartuzián Augustin Guillerand: V hlubinách naší duše existují rozsáhlé prostory, kde již člověk nepřemítá a nediskutuje, nýbrž kde nazírá, zakouší a miluje. Ponořme se odvážně do těchto hlubin, do království míru, neboť tam sídlí „Bůh pokoje“. Tam se nerušeně uskutečňuje naše sjednocení s Ním. V.B.

17

úvod.indd

17

18.11.2008, 13:56


ALBRECHT Z VALDŠTEJNA Ve válce, jak známo, múzy mlčí. A ve válce vleklé, která po desetiletí decimovala obyvatelstvo střední Evropy s tak katastrofálními účinky, jaké měla válka třicetiletá (1618 – 1648), by to mělo platit obzvláště. A přesto tomu tak není. Kulturní historie, historie umění, a zvláště architektury a urbanismu, může právě v této době zaznamenat nebývalý rozmach raně barokní tvorby ve střední Evropě, jaký se v tak obrovském měřítku zřídka vyskytuje i v dobách mírových, a to na panství jednoho z největších arivistů té doby, později nejvyššího vojevůdce císařské armády a po císaři nejvlivnějšího státníka Svaté říše římské, Albrechta z Valdštejna (1583 – 1634). Obohacen konfiskáty majetků poražené protestantské šlechty formuje Valdštejn v letech 1621 – 1624 v severovýchodních Čechách základy nového dominia, knížectví, později vévodství frýdlantského, a pro město Jičín plánuje rasantní přestavbu v hlavní město tohoto nového politického útvaru. Promyšlené správní uspořádání utvářeného dominia představovalo mj. i potřebné vybudování nové správy církevní a Valdštejn pro ni chce dosáhnout nejvyššího možného stupně. Usiluje o založení biskupství. Nehledě k pragmatickým a fukčním přínosům jde o vrcholně prestižní záležitost. Po Bílé hoře, na začátku dvacátých let sedmnáctého století, nesídlí v Čechách jediný biskup a dobu územního formování diecézí Valdštejn tak o tři desetiletí předchází . Kolem roku 1624 je vypracováván první urbanistický plán, v němž je Jičín projektován jako rezidenční město vladaře i sídelní město biskupa. V souvislosti s touto ambicí vydává Valdštejn zakládací listiny biskupství (1624), jezuitské koleje (1624), připravuje založení kartuziánského a karmelitánského kláštera a začíná stavět svůj palác na náměstí (1624 – 1625). Výstavba města však vázne, mimo jiné i vinou zdlouhavého, nakonec neúspěšného jednání s římskou kurií. Po roce 1626, kdy bylo již jisté, že Valdštejnova snaha o založení biskupství byla bezúspěšná, začal být pro Jičín koncipován druhý urbanistický plán. Dříve plánovaná biskupská katedrála v něm byla nahrazena proboštským kostelem sv. Jakuba, stavbou příslušející sice nižšímu církevnímu úřadu, které se však dostalo v rámci nově plánovaného rozvržení města a urbanizace okolní krajiny svrchovaného, ústředního postavení. Na přelomu roku 1627 a 1628 vydává Valdštejn v intencích nového urbanistického konceptu

řadu zakládajících listin či dodatků k předchozím fundacím, které znamenají již účinný podnět k realizaci klíčových staveb dle nového plánu. Jednou z nich je i zakládací listina kartuziánského kláštera Castrum beatae Virginis Mariae ve Valdicích, kterou vydává dne 8. prosince 1627. Tímto aktem Valdštejn současně vyřešil i umístění rodového refugia – hrobky pánů z Frýdlantu a z Valdštejna – jehož existenci se rozhodl s kartuziánským klášterem spojit. Založení rodového mauzolea činí Valdštejn jako „pater patriae“, jako zakladatel nové vladařské dynastie. Jeho plánem je vytvořit v jičínské kotlině reprezentativní rezidenční komplex sestávající z objektů palácových, klášterních, správních, školských, stejně jako obchodních, bankovních, výrobních – a kartuziánský klášter s rodovou hrobkou se má stát jedním z nevýznamnějších komponentů tohoto souboru. Stavitelské dílo je prokalkulováno do detailů, s podobnou precizností a se stejným vkladem osobního zaujetí jako dobře známé a tolikrát připomínané Valdštejnovo dílo „grande economa“ – velitele a manažera zásobování statisícové armády. Valdštejn se zmocnil přestavby Jičína a nového koncipování jeho infrastruktury podobně, jako se vítěz zmocňuje dobytého území. Rozsáhlými demolicemi i novou výstavbou v něm začal uskutečňovat urbanistickou ideu manifestující nový řád, založený na principech geometrických vztahů, symetrií, jasných urbanistických forem i přísné hierarchie nových reprezentativních budov sakrálních i světských. Tvorba jičínské aglomerace tvoří doslova kus Valdštejnova života. Má pro něj takový význam, že se jí neobyčejně intenzivně věnuje i během svých vojenských tažení či v době nejvyšších diplomatických jednání. Dokonce ještě krátce před smrtí, na sklonku roku 1633, kdy již musí řešit nepříznivou situaci předznamenávající jeho pád, nařizuje svým architektům Sebregondimu a Pieronimu, aby se dostavili do jeho válečného stanu a projednali nový zastavovací plán pro Jičín. K opakovaně vymáhané schůzce však kvůli jeho zavraždění již nedošlo. Životní prostor, do něhož se Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna v roce 1583 narodil, předurčoval nesrovnatelně užší obzory. Rodiče mu brzy umírají a dvanáctiletý sirotek, který se stává dědicem jen malého rodinného panství, je

18

úvod.indd

18

18.11.2008, 13:56


poslán na studia. V roce 1604 se rozhoduje pro vojenskou dráhu a první zkušenosti získává v hodnosti praporčíka – fendrycha – v bojích proti Turkům na uherském bojišti. Kolem roku 1607 opouští víru rodičů a konvertuje ke katolictví. Dva roky nato se žení s bohatou vdovou Lukrécií Nekšovou z Landeka (1582? – 1614) a usazuje na jejích moravských statcích. Horoskop, který pro něj tehdy vypracoval Johannes Kepler, mu předpovídá moc a bohatství. Valdštejn zatím nabývá zkušeností jako dvořan arcivévody Ferdinanda Štýrského, budoucího českého krále a císaře. Zásadní změnu do jeho života přináší české stavovské povstání (1618) a současně začátek třicetileté války. V roce 1619 velí pěchotnímu vojsku moravských stavů, jakmile však Morava ztrácí neutralitu a přidává se k povstání, odcizuje vojenskou pokladnu a přiváží finanční hotovost císaři. Je prohlášen za psance, jeho majetek je moravskými stavy zkonfiskován; zavazuje si však císaře a zís kává jeho důvěru. Tragická porážka stavů na Bílé hoře představuje pro Valdštejna vítězství. Bitvy se přímo neúčastní, zajišťuje v té době kapitulaci severočeských měst. Ujímá se znovu svých statků. V roce 1621, již v hodnosti plukovníka, likviduje poslední ohniska stavovského povstání a současně se vrhá do finančního podnikání. Rok nato skupuje jako konfiskát frýdlantské a liberecké panství, později získává i jádro panství rodu Smiřických s městem Jičínem. Dalšími nákupy, prodeji a výhodnými směnami cíleně formuje své dominium, později tak proslulé frýdlantské vévodství. Do knížecího stavu je povýšen v roce 1623 a vymáhá pro své statky výsady takřka politicky suverénního útvaru. Stále stoupající vliv u dvora posiluje sňatkem s Isabellou Kateřinou z Harrachu. Od roku 1624 začíná podle projektu italských architektů budovat svou rezidenci ve městě Jičíně, zakládá gymnázium, plánuje vznik univerzity. V roce 1625 jej císař povyšuje na vévodu a jmenuje vrchním velitelem vojska vyslaného do říše. Valdštejn verbuje obrovskou armádu, jakou císař sám nikdy nedisponoval, a organizačně zajišťuje její veškeré zásobování. V roce následujícím s ní slaví první úspěchy na severu Evropy. V roce 1627 vypuzuje ze Slezska zbytky Mansfeldovy armády, získává

vévodství zaháňské a se svou armádou dosahuje pobřeží Baltu. Rok nato se stává vévodou meklenburským a současně říšským knížetem, je jmenován generálem Oceánského a Baltského moře. Nárůst jeho obrovské moci budí závist a odpor jemu nepřátelských politických kruhů u dvora. Ty nakonec prosazují roku 1630 jeho odvolání z funkce generalissima a rozpuštění jeho armády. Následná vítězství Švédů a Sasů, zvláště obsazení Čech Sasy, nutí císaře žádat Valdštejna roku 1631, aby se vrátil do čela vojsk. V roce následujícím vytlačuje Valdštejn saskou armádu z Čech a vrací vojenskou iniciativu na stranu katolického vojska. V té době je jednou z nejvlivnějších osobností v Evropě. Za zradu císaře mu nepřátelská strana nabízí korunu českého krále, dochází k několika tajným jednáním. Roku 1633 se způsob Valdštejnových vojenských operací stává již natolik nečitelným, že nedůvěra k jeho osobě dosahuje vrcholu a další jeho setrvání u moci a disponování tak velkou armády je považováno za nebezpečné. Zkraje roku 1634 byl zbaven velení a prohlášen za zrádce, a poté, v Chebu dne 25. února 1634, zavražděn. Okázalý a v tehdejší střední Evropě ojedinělý raně barokní urbanistický komplex na Jičínsku odráží vysoký společenský status zakladatele. Dílo bylo komponováno v jistotě, že takový císařskému vojevůdci přísluší a s vírou, že mu bude náležet i po smrti. Valdštejnův konec a politické důsledky chebské exekuce dokonale roztříštily jedno z nejvýznačnějších poselství projektu. Frýdlantské vévodství propadlo konfiskacím, město Jičín s okolím bylo uděleno novým nabyvatelům, kteří rozměr a smysl rozvržených urbanistických ideí nemohli sdílet. V krajině, zformované Valdštejnem i jako scénický prostor pro nevídaně okázalý pohřeb i pro posmrtné, trvalé sepětí hrobky zakladatele se „svým“ městem, nedošel jeden z ústředních záměrů svého naplnění. Do Valdic bylo dva roky po chebských událostech neveřejně a bez poct převezeno a uloženo tělo proskribovaného zrádce. J.G.

19

úvod.indd

19

18.11.2008, 13:56


VALDŠTEJNOVA KOMPONOVANÁ KRAJINA NA JIČÍNSKU Souvislost mezi hradem Velišem a městem Jičínem existovala v jičínské kotlině samozřejmě již před Valdštejnem, déle než 300 roků. Teprve Valdštejnův projekt krajinné urbanizace učinil z této středověké, bezmála půl míle dlouhé distance část rozsáhlé barokní krajinné kompozice. Vzdálenost z Jičína k Veliši, která od města míří k jihozápadu, byla v rámci vévodova grandiózního krajinotvorného konceptu extrapolována směrem na severovýchod a na protilehlé straně města, na dokonalé „zelené louce“, byl vyměřen a založen územní protipól hradu Veliše – Cartusia Waldicensis. Výstavba kartuziánského kláštera ve Valdicích, do něhož Valdštejn plánoval i umístění rodového mauzolea, představuje akt, jímž barokní krajinná kompozice na Jičínsku de facto vzniká. Teprve valdická kartouza totiž uděluje Valdštejnovu Jičínu to, co neměl Jičín středověký, sice pozici geometrického středu, pozici města chráněného dvěma „hrady“ stojícími symetricky po jeho stranách. Valdštejn zakládá valdickou kartouzu v nemalé míře jako symbolický hrad. Nazývá ji přímo Castrum beatae Virginis Mariae, Hrad blahoslavené Panny Marie. Pojem castrum jí nebylo jen jménem, jakýmsi metaforickým obrazem jejího zasvěcení, působení nebo i výlučné uzavřenosti kartuziánského mnišství. Veduta valdického kláštera uchovávaná v Klosterneuburgu ukazuje, kolik pevnostních prvků sama stavba vykazovala, kolik se jich postupně uplatnilo v jejím obraze skutečném, v její architektonické formě: hradební zdi, střílny, bastionová nároží, před vstupem do kláštera vodní příkop. Za tentýž, jen zrcadlově obrácený lze považovat Valdštejnův zakládací akt následný, cílený nyní na protilehlou stranu města. Do Veliše, hradu s fortifikačním systémem dosud plně funkčním, měli být dle jeho vůle umístěni nikoli vojáci, nýbrž mniši, a to řádu františkánského. Zakládací listinu františkánského konventu na Veliši vydal Valdštejn 1. března 1628, tři měsíce po vydání zakládací listiny kartuziánského kláštera ve Valdicích. Symbolické, zcela nefunkční fortifikační motivy Hradu blahoslavené Panny Marie ve Valdicích na straně jedné a skutečné fortifikační prvky hradu Veliše, anulované však novou klášterní funkcí na straně druhé, napovídají, že hlavní město frýdlantského vévodství nemělo být chráněno zbraněmi, nýbrž modlitbou. Ideou Valdštejnova krajinotvorného konceptu je zřej-

má symetrie dvou „pevností víry“, zaujímajících strategické pozice – řečeno slovy vojevůdců - na pravém i levém křídle jeho rezidence. Je pochopitelné, proč tolik pozornosti věnoval fundátor–stavebník budování geometrickému středu této kompozice. Tím se měl stát Valdštejnem založený kostel, umístěný doprostřed plánovaného města, chrám svatého Jakuba. Na přelomu roku 1627 a 1628 byla v jičínské kotlině vyprojektována linie dlouhá více než 6,5 kilometrů v bodech Veliš – Jičín – Valdice, kterou měly akcentovat tři architektonické, současně i krajinné a duchovní dominanty: františkánský klášter (Veliš) – sv. Jakub (Jičín) – kartuziánský klášter (Valdice). Zatímco do prostoru mezi Jičínem a Velišem valdštejnská urbanizace nevstoupila a nejvýraznějším útvarem tu zůstal rozsáhlý, tehdy ještě existující rybník Porák, prostor mezi městem a kartouzou se stal územím dalších projektů. Přímo na osu mezi město a valdický klášter byla vložena Valdštejnova vila se zahradou, tzv. Valdštejnská loggie. Spojnice byla zhmotněna a monumentalizována vysázením čtyřřadého lipového stromořadí. Alej dlouhá bezmála dva kilometry vede z města, míří do vrat Valdštejnovy vily, ale průjezd jejím dvorem otevírá její pokračování a úsek cesty poslední – k bráně kláštera; k místu rodové hrobky. Jičínská krajina nabídla konfiguraci terénu, která v rukou Valdštejnových italských architektů získala nové krajinné úběžníky i nové významové roviny jejich vzájemných poloh. Valdštejnova vila se zahradou, místo zábavy a kratochvíle – nazývané v dobových pramenech „Lusthaus“ a „Lustgarten“ – leží nevyhnutelně před kartuziánským klášterem, místem pohroužení se do samoty a přísného odloučení od světa. Cesta monumentální alejí míří k oběma. Dosáhnout posledního tu znamená provléknout se předchozím. K hrobce, k exaltovanému místu hlubokého ticha, stálé modlitby, očekávání Posledního soudu i slavného Zmrtvýchvstání nelze ve Valdštejnově barokním krajinotvorném projektu dospět jinak, než projít prve místem světské okázalosti, zjitřených smyslů a rozkoše. J.G.

20

úvod.indd

20

18.11.2008, 13:56


ARCHITEKTURA KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA VE VALDICÍCH Ostrov aplikované geometrie uprostřed organicky tvarované přírody – tak lze asi vnímat architektonický dojem, který vyvolává valdická kartouza – jediná z velkých stavebních akcí na Jičínsku, která i přes smrt svého zakladatele Albrechta z Valdštejna byla dostavěna podle jeho představ a která se i přes současné využití jako věznice dochovala v relativně původní podobě. V nově založeném klášteře, jehož geometrické figury byly dány násobky a zlomky čísla 33, symbolizujícího dobu Kristova pozemského života, měl ve společenství ve dne v noci se modlících otců kartuziánů odpočívat jeho zakladatel a společně se svými blízkými doufat ve spásu své duše a očekávat zmrtvýchvstání. K tomu měla patrně napomáhat i geometrická symbolika odkazující na Krista společně se slunovratovou kompozicí krajinného umístění kláštera. Plán kláštera lze také vnímat jako veliký organismus. Velká chodba, běžící kolem rajského dvora jako tepna, procházela i klášterním kostelem – srdcem celého komplexu a tělo kláštera tvořil věnec třinácti mnišských obydlí, přimykajících se ze tří stran ke dvoru. Ve vstupu do kostela se křížily dva hlavní plány klášterní kompozice: v podélném směru to byl osový nástup hromadící v gradujícím měřítku postupně za sebou malou vstupní bránu předvoří, manýristicky protáhlý portál hospodářského křídla a monumentální celokamenného průčelí kostela završené sanktusníkem v pozadí. V příčném směru pak opět směrem od krajů do středu gradovala monumentální plocha průčelí, ve které se sdružovaly rizality štítu kostela a bočních vstupů do samotného kláštera. I tato kompozice vrcholila v sanktusníku – úběžníku velkolepé krajinné kompozice, která podobně jako oba plány valdického kláštera měla svůj střed v Jičíně, a k němuž krajinný prospekt gradoval od dvou bočních subdominant v podobě valdického kláštera na jedné a františkánského kláštera na Veliši na druhé straně. Zřejmě na přání stavebníka Albrechta z Valdštejna byl v průběhu stavby změněn plán kostela s cílem zdůraznění jeho monumentality. Na místo plánovaného jednolodního kostela odpovídajícího řádovým zvykům byl západní chór bratří rozšířen o boční kaple, z nichž jedna byla určena k pohřbení Valdštejnovy rodiny. Samotné průčelí však bylo ještě více rozšířeno a jako kulisa, neodpovídající bazilikálnímu profilu kostela v pozadí, dostalo dvě etáže stejné šíře. Za kraji

horních etáží, tak jako pozadí průčelí, vybyly dva kuriózní, vysoké prostory bez využití. Kvůli rozšíření kostela, založeného až v roce 1632, musely být tehdy částečně ubourány právě postavené objekty vstupních křídel kláštera. Jižní z nich, oživené později arkýřem kaple, je známo jako priorát, tedy sídlo převora, ač ten měl sdílet stejné obydlí jako ostatní otcové. Protilehlý severní trakt pak zřejmě měl sloužit k ubytování urozených návštěv, které by se ze západní empory mohly účastnit bohoslužeb. Je možné, že právě zde Valdštejn zamýšlel ve společenství otců a bratří kartuziánů dožít svůj neklidný život. Domky otců tvořily pozoruhodný pendant k těmto velkolepě komponovaným kompozicím – společenství symbolicky obklopující střed kláštera. Také u nich byla oproti úzu překročena hranice prosté podoby a každá z cel byla v patře dekorována štukaturami. Domky doplňovaly další nezbytné objekty: refektář, kuchyně, latríny a ze tří stran areál obklopoval široký zelený pás štěpnice, zušlechtěný na jižní straně v zahradu. Přestavba kláštera na věznici v šedesátých letech 19. století jen málo pozměnila architektonickou podobu kláštera, neboť architekt používal převáženě jen formy převzaté z Valdštejnovy stavby. Zbořeno ale bylo tunelové lektorium, předělující chór otců a bratří – charakteristický prvek všech kartouz, ale již výjimečný v církevní architektuře své doby. Valdická kartouza je výjimečná nejen mezi stavbami založenými Albrechtem z Valdštejna, ale svým čistě geometrickým založením se také liší od ostatních postupně vznikajících starších středoevropských kartouz a znamenala tak ve své době v této oblasti nové řešení. V Čechách se také valdická kartouza stala jedinou, která kdy byla na tomto organizovaném schématu postavena. P.U.

21

úvod.indd

21

18.11.2008, 13:56


VALDŠTEJNOVY CÍRKEVNÍ FUNDACE Když se plzeňský arciděkan a kanovník litoměřické kapituly Václav Vojtěch Červenka z Věžňova (1636 – 1694) při sepisování své biografie valdštejnského rodu „Splendor et gloria domus Waldsteinianae“ (1673) věnoval líčení života a činů vévody Albrechta z Valdštejna (1583 – 1634), vyzdvihl jeho zakládání klášterů a poznamenal, že: „(…) spíše za nějakýho vroucího biskupa nežli za vojenského vůdce držán býti mohl (…).“ V průběhu svého života inicioval Valdštejn založení řady klášterů a řeholních domů, a to nejen v prostoru samotného Frýdlantska, Zaháňska a Meklenburska, ale nejednou i za jejich hranicemi. Své první zkušenosti se zakládáním církevních fundací nabyl ještě v době, kdy se jeho majetková držba nacházela na Moravě, a plně je pak rozvinul po svém přesídlení do Čech. Největší množství svých projektů přitom soustředil na území vlastního Frýdlantska, a zvláště pak do rezidenčního města Jičína a jeho blízkého okolí, jež se v tehdejších Čechách stalo vedle Prahy místem s vůbec největší intenzitou zakládání klášterů. V Jičíně založil Valdštejn v roce 1624 jezuitskou kolej se školami, doplněnou o tři roky později i kněžským seminářem, ve Valdicích u Jičína budoval podle fundace stvrzené v roce 1627 kartuziánský klášter, stejného roku vydal zakládací listiny řeholních domů obutých augustiniánů na vrchu Bezdězi a v České Lípě, v roce 1628 založil jezuitskou kolej se seminářem a školami v Zaháni a v roce 1633 vystavil zakládací listinu augustiniánského konventu v Bělé pod Bezdězem, kam převedl řeholníky usazené původně na Bezdězi. Řada dalších církevních fundací, jejichž realizaci Valdštejn připravoval, nebyla nebo nemohla být uskutečněna – od některých sám ustoupil, přípravy jiných se okamžikem jeho smrti navždy zastavily. Nerealizovanými tak zůstaly projekty jezuitské koleje se školami a se seminářem ve Frýdlantě a v meklenburském Güstrowu, jičínské fundace dedikované karmelitánům, dominikánům a kapucínům, františkánský klášter na vrchu Veliši u Jičína, klášter benediktinů na Bezdězi inspirovaný vzorem slavného španělského Montserratu či piaristická kolej se školami, o jejíž založení usiloval Valdštejn již na samém sklonku svého života. Každá z jeho fundací, ať již nakonec byla uskutečněna nebo zůstala vinou různých okolností nedokončena, vznikala podle velkorysého plánu, jenž ji připisoval štědré nadání a uděloval projekt nákladně budované

církevní architektury reprezentativního výrazu. Kromě nemalých investic finačních vložil Valdštejn do realizace svých fundací také velkou dávku invence osobní – řídil veškerá jednání s představiteli řádů, se svými úředníky a architekty, podílel se na koncipování návrhů jednotlivých fundací i jejich zakládacích listin, zasahoval do architektonických plánů zamýšlených církevních staveb a nakonec pak osobně, či alespoň prostřednictvím pravidelné korespondence, řídil i vlastní práce stavební. Koncepci Valdštejnova programu církevních fundací ovlivnila bezesporu značnou měrou jeho ambice osobní sebereprezentace i záměr manifestace rozsáhlé majetkové držby, stejně tak ale i snaha demonstrovat veřejně svou příslušnost k pobělohorskému katolickému táboru. Kromě toho však byla utvářena také podněty hodnými péče pragmatického zeměvládce: realizace celé jeho idey byla jedním z integrálních cílů strategie výstavby Frýdlantska jako samostatné a po všech stránkách neodvislé enklávy. Každá z projektovaných fundací se měla stát nedílnou součástí, činným a významným prvkem zemské organizace církevní, kulturní, výchovně–vzdělávací, vlivným nástrojem procesu katolické reformace či prostředkem budovaného programu sociálního a charitativního. Uvážíme-li, že Albrecht z Valdštejna dokázal svůj program církevních fundací zrealizovat v poměrně krátkém období správy svého dominia (1621 – 1634), a to vedle mnoha aktivit a závazků, k nimž ho zavazovala jeho činnost vojenská, diplomatická a zeměpanská, můžeme jej bezesporu zařadit mezi fundátory činorodé a úspěšné. Rozsahem svého programu, jeho širokým záběrem, finančním a hmotným nadáním investovaným do jeho realizace, se však Valdštejn stává především jedním z nejagilnějších a nejvelkorysejších církevních fundátorů v českých dějinách. B.K.

22

úvod.indd

22

18.11.2008, 13:56


HISTORIE KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA VE VALDICÍCH Kartuziánský klášter založený v roce 1627 ve Valdicích u Jičína byl vůbec prvním z řady církevních fundací, jejichž realizaci se Valdštejn po svém příchodu do Čech věnoval. Byl dokonce jediným kartuziánským klášterem založeným v Čechách v době baroka a rozsah jeho nadání předčil všechny dary, které kdy byly českým kartuziánům věnovány. Výjimečnost valdické kartouzy však spočívá především v poslání, jež jí Valdštejn předurčil – měla se stát věčným refugiem, místem posledního odpočinku samotného Valdštejna a jeho nejbližší rodiny. Budováním valdické kartouzy navázal Valdštejn na svůj prvotní, avšak nedokončený projekt kartuziánského kláštera v moravské Štípě, o jehož realizaci usiloval ještě jako majitel lukovského panství – „pán na Vsetíně, hradě Lukově a Rymicích“. Listem s výzvou, „aby vyhledali, zvolili sobě místo pro pobyt svůj vhodnější,“ než byla osada štípská, jež „nemohla býti přivedena k rozkvětu,“ se na kartuziány své nezdařené štípské fundace obrátil již na jaře roku 1621, tedy vzápětí poté, co do své poručenské správy získal část dědictví Smiřických s městem Jičínem. Kartuziáni jeho nabídku přijali a již o několik měsíců později se první z nich odebrali na Jičínsko a prozatímně, po dobu než bude vystavěn jejich nový klášter, se usadili na radimské tvrzi nedaleko Jičína. Ještě v zimě téhož roku doplnili nově se utvářející kartuziánský konvent další tři kartuziáni vyslaní do Čech z kartuziánského kláštera v Mauerbachu u Vídně. V jakém vztahu s kartuziány usídlenými v Radimi je zpráva Pavla Skály ze Zhoře (TIEFTRUNK (ed.), 1870, s. 197 ad.), podle níž Valdštejn zvažoval v roce 1622 vybudovat kartouzu v těsném sousedství svého pražského paláce, není zřejmé. Jednání o založení nové Valdštejnovy kartouzy poznamenaly vleklé, oboustranné spory, jež zapříčinila především fundátorova nechuť vyhovět požadavkům kartuziánů a nadat jejich klášter větším množstvím hmotných statků, než byl ochoten připustit. Také proto kartuziáni první podobu Valdštejnovy fundace v roce 1624 zcela odmítli. Oficiální zakládací listina kartuziánského kláštera ve Valdicích (Castrum beatae Virginis Mariae – Hradu blahoslavené Panny Marie) byla vydána teprve po sedmi letech intenzivních jednání – dne 8. prosince roku 1627. Výjimečnost, jíž Valdštejn nově budované fundaci přisuzoval se odrazila také v nebývalé míře jejího nadání: vedle vysokých finančních dotací

určených k výstavbě samotného klášterního komplexu a k výživě kartuziánů, věnoval Valdštejn valdickému konventu také tvrz Radim, hrad a městečko Pecku, dvacet tři přilehlých vesnic, šest hospodářských dvorů, osm mlýnů, okolní lesy, louky, zahrady, rybníky, a to se všemi poddanými, statky, důchody a právy. Novostavba kláštera s kostelem Nanebevzetí Panny Marie začala být budována na důstojném, krajinně výrazném místě u valdické obory a ačkoli náročné stavební práce na jejím dokončení probíhaly ještě po mnoho dalších desetiletí, byly její budovy k nastěhování kartuziánů připraveny již v roce 1632. Sám Valdštejn založení a počátek působení své valdické kartouzy dlouho nepřežil. V únoru roku 1634 byl v Chebu zavražděn, konglomerát jeho proslulého frýdlantského vévodství rychle zanikl v císařských konfiskacích a celá „Terra felix“ se otevřela dosud nepoznanému drancování nepřátelských, ale i domácích vojsk. Jejich opakované vpády na Jičínsko pak doslova naplnily dějiny kláštera až do roku 1648. Valdická kartouza byla ve válečných letech ohrožena tolikrát, kolikrát byl pustošen nedaleký Jičín. Písemné prameny přitom dokládají, že největší újmy utrpěla v roce 1634, 1639 a 1645, i v jiných letech však byla situace natolik vážná, že kartuziáni svůj klášter opouštěli a uchylovali se raději do stejně tak ohrožovaného, přece však bezpečnějšího města Jičína. Přesto jim válečná léta jednu významnou událost přinesla – vydání (druhé) zakládací listiny, jíž císař Ferdinand II. v roce 1635 rozhodl nejen o dalším trvání kartuziánského kláštera ve Valdicích, který se Valdštejnovou smrtí rázem ocitl bez nutných finančních prostředků, ale také o rozmnožení jeho původního nadání. Generální kapitula kartuziánského řádu udělila císaři titul „druhého zakladatele“ valdické kartouzy. Po Valdštejnově smrti sloužil valdický klášter svému účelu ještě bezmála 150 let. Znovu to pak byly zejména válečné události, tentokrát války slezské (1740 – 1742; 1744 – 1745) a válka sedmiletá (1756 – 1763), které narušily jinak relativně poklidný průběh dějin kartuziánské komunity odehrávající se ve své vnější, viditelné podobě zejména v rovině vrchnostenské správy klášterních statků. Úspěšné hospodaření umožnilo kartuziánům rozšířit statky Radim a Pecka, které jim roku 1627 vykázal zakládací listinou Albrecht z Valdštejna, o statek Sobčice (1661), Újezd Podhorní

23

úvod.indd

23

18.11.2008, 13:56


(1665), Hradišťko a Ostroměř (1680) a Vojice (1718). Po zakoupení Vojic byly nové statky sloučeny v samostatné panství sobčicko–vojické a spravovány odděleně od starších panství Pecka a Radim. Definitivní konec valdickému klášteru přinesla pragmatická politika císaře Josefa II. (1780 – 1790) se svými radikálními zásahy vůči církvi a mj. i vůči klášterům, „jejichž obyvatelé vedou pouze život rozjímavý a ku blahu bližního ničím nepřispívají.“ Popis průběhu rušení valdického kláštera podává písemné svědectví bývalého valdického kartuziána P. Heřmana Gottmanna, jehož opis se dochoval mj. v Kronice obce Valdice (SOkA Jc, f. MNV Valdice, Kronika obce, s. 10 – 12): „Z dopuštění božího na rozkaz císaře Josefa II. přišli dne 29. ledna roku 1782 císařští páni komisaři o 9 hodině dopolední do konventního sálu, kde u přítomnosti svolaných bratří četli císařský dekret, že je klášter valdický zrušen (…).“ Kartuziáni museli svůj klášter opustit nejpozději do šesti měsíců od data přečtení dekretu, a to jen s těmi věcmi, jež jim náležely jako soukromý majetek. Poté jim bylo „povoleno“ vést nábožný světský život mimo klášter . V roce 1782 převzal zrušenou valdickou kartouzu do své správy náboženský fond a její majetek z většiny vydražil v několika dražbách. Samotnou budovu kláštera se však prodat nepodařilo a tak prozatím sloužila různým účelům. V roce 1856 byla shledána způsobilou k adaptaci na potřeby věznice, která v jejích prostorách začala působit v roce 1857.

1678 se ve Valdicích vystřídala řada převorů, jež na rozdíl od předchozích pocházeli většinou z českých zemí a před nastoupením svého úřadu byli většinou členy kartuziánské komunity valdické. Všichni bez výjimky potom ve svém úřadu také zemřeli a nejsou tak spjati s priorátem jiné evropské kartouzy. 1622 – 1624 P. Petr Fischer 1624 – 1636 P. Filip Buschek Herbipolensis 1636 – 1637 P. Bruno Valentini Lignanus Moraviensis 1637 – 1647 P. Jan Vilém hrabě z Orttenburgu 1648 – 1650 P. Laurentius Wartemberger 1650 – 1663 P. František Herbst Herbipolensis 1664 – 1667 P. Bernard Gephardt Schvesinus 1667 – 1672 P. Alexius Mickschitz Vistokensis / Vngarius 1672 – 1678 P. Leopold Brenner Herbipolensis 1678 – 1688 P. František Hugo Hartinger Krumloviensis 1688 - 1700 P. Petr Burjanský Pocziatkyensis 1700 – 1706 P. Bernard Jentschke Glacensis 1706 – 1712 P. Diviš Müller Schlesinger Neudorff 1712 – 1728 P. Vít Koreis Olomucensis 1728 – 1748 P. Václav Schwesinger Pragua 1748 – 1756 P. Josef Kabert Hradecensis 1756 – 1762 P. Jan (Nepomuk) Egrer Planensis 1762 – 1763 P. Norbert Flander Bresnicensis 1763 – 1764 P. Innocenc Schwender Hradecensis 1764 – 1782 P. Jan Červinka Hradecensis

Převorové kartuziánského kláštera ve Valdicích V letech 1627 – 1782 se v úřadu valdických převorů vystřídalo celkem dvacet osobností; první dva z nich – P. Fischer a P. Buschek – byli ještě úzce spjati s „radimskou kartuziánskou rezidencí“, v jejímž čele stáli jako její „rektoři“, P. Buschek se pak po oficiálním založení kartuziánského kláštera ve Valdicích v roce 1627 stal jeho historicky prvním převorem. Prvních deset valdických převorů pocházelo převážně z německých a starorakouských zemí. Předtím, než se ujali úřadu valdického převora, byli členy kartuziánských komunit různých evropských kartouz (kláštery v Grenoblu, Gamingu, Astheimu, Mauerbachu, Mohuči či Würzburku). Tři z nich pak byli ze svého úřadu ve Valdicích odvoláni, aby se stali převory jiných kartuziánských klášterů – P. Laurentius Wartemberger odešel do kartouzy v Erfurtu, P. Bernard Gephardt do kartouzy v Olomouci a P. Leopold Brenner pak do kláštera v Mauerbachu. Právě po jeho odchodu v roce

B.K.

24

úvod.indd

24

18.11.2008, 13:56


PŘEDMĚTY VLOŽENÉ V ROCE 1750 DO MAKOVICE SANKTUSNÍKU KLÁŠTERNÍHO KOSTELA VE VALDICÍCH Osobité svědectví o komunitě valdických kartuziánů přináší předměty, které kartuziáni v minulosti uložili do makovice pod křížem sanktusníku valdického klášterního kostela. Předměty odud byly vyjmuty v devadesátých letech 20. století. Jejich originály jsou dnes uloženy zčásti v Regionálním muzeu a galerii v Jičíně a zčásti ve Státním oblastním archivu v Zámrsku (fond Trestnice Valdice, inv. č. 1105, kart. 744.). Podle datace v ní nalezených písemných dokladů, byla makovice otevřena v minulosti vícekrát – nejméně v letech 1750, 1856, 1862, 1907, 1917 a 1936. Pro dějiny kartuziánského kláštera ve Valdicích (1627 – 1782) je přitom důležitý soubor těch předmětů, který do ní byl uložen v roce 1750, neboť tehdy ji otevírali a skladbu do ní vkládaného obsahu spoluurčovali právě kartuziáni (při dalších otevřeních byl kartuziánský klášter již věznicí). Neověřitelnou přitom zůstává zpráva z Kroniky obce Valdice, která uvádí, že v roce 1862 byly v makovici zaznamenány i jiné předměty pocházející z dob kláštera – mince a pamětní spisy datované do roku 1635. Jejich existence nebyla při posledním otevření potvrzena a o jejich případném dřívějším vy-

zdvižení a uložení na jiné místo nám není nic známo. Jediným prokazatelně kartuziánským obsahem proto zůstává soubor předmětů, které lze datovat do roku 1750. Jeho celek tvoří písemnosti různého druhu, rytina, několik mincí, úlomky pečetě a drobné předměty sakrálního charakteru. Jeden z dokumentů vložených do makovice v roce 1862 uvádí, že k jejímu otevření v roce 1750 došlo při příležitosti nového vyzdvižení kříže. Protože v archivních pramenech žádné další zprávy nenacházíme, je jediným pramenem poznání celé události jen předmětný soubor. Z rozboru jeho písemností vyplývá, že předměty sem byly uloženy nejdříve 27. srpna roku 1750 a že jejich ukládání nebylo pouze interní záležitostí kartuziánské komunity. Stalo se naopak událostí širších společenských rozměrů. Svědčí o tom záznamy jmen těch osob, které byly ukládání přítomny. Vedle převora P. Josefa Kaberta (úřad 1748 – 1756) a dalších čtrnácti valdických kartuziánů se události zúčastnili i zástupci správy peckovského panství, kaplan radimské lokálie či majitelé bělohradského panství, hrabata Schaffgotschové. B.K.

25

úvod.indd

25

18.11.2008, 13:56


ULOŽENÍ VALDŠTEJNOVÝCH OSTATKŮ: STŘÍBRO – VALDICE – MNICHOVO HRADIŠTĚ Tělo Albrechta z Valdštejna bylo do rodinné hrobky v kartuziánském klášteře ve Valdicích ulo-ženo teprve v roce 1636, tedy dva roky po jeho zavraždění. Po vlastní „chebské exekuci“ mělo být spolu s těly dalších zavražděných z rozkazu Ottavia Piccolominiho převezeno z Chebu do Prahy a zde vystaveno „na nejhanebnějších místech.“ Na zásah Matyáše Gallase, nového vrchního velitele císařské armády, však povoz s mrtvými těly na své cestě zastavil ve Stříbře, aby zde vyčkal, jak ve věci zavražděných rozhodne sám císař. Valdštejnova manželka Kateřina Isabella z Harrachu sice dostala císařovo svolení vyzvednout manželovo tělo ze Stříbra a pohřbít jej dle vlastního uvážení na libovolném místě, rozhodla se však ponechat jej prozatím ve zdejším kostele minoritů. Odtud jej pak v souladu s jeho přáním, aby byl po své smrti pohřben ve valdické kartouze, nechala odvést až v květnu roku 1636. V rozporu s Valdštejnovu představou se tak mohlo stát jen neveřejně, v přísném utajení, a dokonce se zákazem vykonat u jeho hrobu jakékoli smuteční obřady. Tělo kdysi slavného vojevůdce, nyní však „opovrhovaného zrádce“ Valdštejna, uložené v „narychlo sbité truhle, spíše nevzhledné bedně,“ mělo být podle popisů dobové literatury přivezeno do Valdic 28. května 1636 a zde pak druhého dne, ve vší tichosti a zcela prostě, pohřbeno. V kartuziánském klášteře spočívaly tehdy také ostatky jeho první ženy Lukrécie Nekšové z Landeka (1582? – 1614) a jeho syna Albrechta Karla (1627 – 1628). Neověřena zůstává zpráva citovaná literaturou (MATIEGKA – MALÝ, 1934, s. 21), kterou měl údajně sepsat některý z valdických kartuziánů, a podle níž bylo Valdštejnovo tělo po převozu do Valdic „(…) shledáno v přítomnosti několika svědků z Jičína (…) úplně neporušené, hnilobou nikde nezkažené (…).“ Sami kartuziánští mniši Valdštejnovu památku nezavrhli a stále jej ctili jako zakladatele a štědrého mecenáše svého kláštera. Písemné prameny dokládají, že tak jak si vymínil v zakládací listině kláštera, sloužili u jeho hrobu pravidelné mše za spásu jeho duše. Již v roce 1883 pak Hermann Hallwich ve svém díle „Wallensteins Grab“ vyvrátil jedno z nejznámějších tvrzení, které je s Valdštejnovým tělem a jeho hrobkou ve Valdicích spojováno a s nímž jako první přišel zřejmě již Valdštejnův životopisec Václav Vojtěch Červenka z Věžňova (Splendor et gloria…, 1673), totiž, že v roce 1639 (1640)

navštívil valdickou kartouzu generál Banner a odnesl si z Valdštejnovy hrobky jeho hlavu a pravou paži. Ostatky Valdštejna, jeho první manželky a syna Albrechta Karla zůstaly ve Valdicích uloženy dokonce i poté, co z valdického kláštera v souvislosti s jeho rušením v roce 1782 odešli poslední z mnichů. Teprve v roce 1785 byly iniciativou hraběte Vincence z Valdštejna, pána na Mnichově Hradišti, z Valdic vyzdviženy, převezeny do Mnichova Hradiště a uloženy ve zdejší kapli sv. Anny, v níž spočívají dodnes. B.K.

26

úvod.indd

26

18.11.2008, 13:56


KLÁŠTERY KARTUZIÁNŮ

kartouzy.indd

1

18.11.2008, 13:51


kartouzy.indd

2

18.11.2008, 13:51


1

VELKÁ KARTOUZA – CELKOVÝ POHLED Současná budova Velké Kartouzy leží přibližně dva kilometry od místa, na němž se usadil sv. Bruno. Původní klášter smetla totiž v roce 1132 lavina, která zabila část řeholníků. Přeživší kartuziáni v čele s převorem Guigem I. se proto rozhodli přesídlit níže, do bezpečnější polohy. Text: D.F. Reprodukce podle: Marijan ZADNIKAR (vyd.), Die Kartäuser. Der Orden der schweigenden Mönche, Köln 1983, s. 43; Petr FIDLER – Petr ULIČNÝ, Stavebně historický průzkum kostela sv. Josefa v bývalém kartuziánském klášteře ve Valdicích, Jičín 2002 (nepubl.), obr. 151.

2

1

2

VELKÁ KARTOUZA – VSTUPNÍ BRÁNA Reprodukce podle: Das wohlfeilste Panorama des Universums zur erheiternden Belehrung für jedermann und alle Länder 10, 1834, nestr.

3

KARTUZIÁNSKÝ KLÁŠTER V MAUERBACHU – CELKOVÝ PLÁN Rozlehlý klášter Údolí Všech svatých fundovaný 3 poblíž Vídně rakouským vévodou a římským vzdorokrálem Fridrichem Sličným (†1330) byl nepochybně jedním z ideových předobrazů kartouzy založené jeho pražském Smíchově. Vzhledem k tomu, že smíchovvrstevníkem Janem Lucemburským (1310 – 1346) na ský klášter byl určen pro převora a dvacet čtyři mnichů,

29

kartouzy.indd

3

18.11.2008, 13:51


lze předpokládat, že zastavěnou plochou za klášterem v Mauerbachu nijak nezaostával. Text: D.F. Reprodukce podle: ÖZKD LIII, 2/3/4, 1999, Kartause Mauerbach 1314 bis heute, Abb. 458; Petr FIDLER – Petr ULIČNÝ, Stavebně historický průzkum kostela sv. Josefa v bývalém kartuziánském klášteře ve Valdicích, Jičín 2002 (nepubl.), obr. 138.

4

4

KARTUZIÁNSKÝ KLÁŠTER V GAMINGU – CELKOVÝ POHLED Z kláštera Trůn Panny Marie v dolnorakouském Gamingu byli vysláni první mniši do kláštera založeného v roce 1375 v brněnském Králově Poli. Úzké kontakty s českými zeměmi udržovali gamingští kartuziáni i později. Zdejší knihovní sál například v roce 1724 vyzdobil proslulý pražský malíř Václav Vavřinec Reiner. Text: D.F. Reprodukce podle: Maisons de l´Ordre de Chartreux, Montreuil sur Mer – Tournai – Parkminster IV, 1913 – 1919, s. 149.

Reprodukce podle: Walter HILDEBRAND (ed.), Kartause Gaming, die umweltfreundliche gotische Stadt, Gaming 1991, s. 31; Petr FIDLER – Petr ULIČNÝ, Stavebně historický průzkum kostela sv. Josefa v bývalém kartuziánském klášteře ve Valdicích, Jičín 2002 (nepubl.), obr. 144.

5

6

HROBKA V KARTUZIÁNSKÉM KLÁŠTEŘE V GAMINGU

5

KARTUZIÁNSKÝ KLÁŠTER V BRNĚ – KRÁLOVĚ POLI P. Martin Aretius, kol. 1680 Habsburská hrobka v Gamingu se nestala jen olejomalba na plátně, 85 x 108 cm místem posledního odpočinku zakladatele kláštera Muzeum města Brna, Sbírka Oddělení dějin architek– vévody Albrechta II. Moudrého (†1358) – a jeho tury a urbanismu Muzea města Brna – veduty, 2196 choti. V roce 1373 v ní spočinula též vévodova snacha Alžběta Česká, dcera císaře a českého krále Karla IV. Královopolskou kartouzu založil moravský markra(1346 – 1378). bě Jan Jindřich (†1375). Ačkoliv zde byl pohřben jeho Text: D.F.

30

kartouzy.indd

4

18.11.2008, 13:51


6

syn, markrabě Prokop (†1405), funkci hlavní nekropo- 8 le moravských Lucemburků plnil u brněnských hra- REKONSTRUKCE GOTICKÉ PODOBY deb umístěný augustiniánský kostel Zvěstování Panně SEVERNÍ ŘADY CEL KRÁLOVOPOLSKÉ Marii a sv. Tomáše. KARTOUZY, ŘEZ A PŮDORYS Text: D.F. Foto (nedat.): Stift Klosterneuburg

Přes pozdější přestavby se v kartouze v Králově Poli dodnes zachovala značná část gotických stavebních konstrukcí. Poznatky ze stavebně historického 7 průzkumu a záchranných archeologických výzkumů PŮDORYS HORNÍHO PODLAŽÍ umožňují rekonstrukci prvotní gotické podoby pousKARTOUZY V BRNĚ – KRÁLOVĚ POLI teven. Za povšimnutí stojí mimo jiné komunikační řešení s nevelkými vstupními dvorky vyčleněnými zdí Kresba: V. J. Stoschek, 1784, reprodukce Seminář dě- z prostoru mnišských zahrádek. jin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Text: D.F. Kresba: Archaia Brno o. p. s.

31

kartouzy.indd

5

18.11.2008, 13:51


7

8

Kartouza Údolí Josafat byla budována od konce 14. století za výrazné podpory Jošta Lucemburského (†1411). Klášter ležící na dobře hájitelném strmém ostrohu obsadili v roce 1425 husité, což následně vedlo katolickou stranu k rozhodnutí jej z bezpečnostních důvodů strhnout. V letech 1962 až 1975 provádělo Krajské vlastivědné muzeum v Olomouci plošný prů-

zkum lokality, v jehož rámci se podařilo odhalit jádro klášterního areálu.

9

DOLANY – PŮDORYS ZANIKLÉHO KOSTELA A PŘILEHLÝCH BUDOV

Text: D.F. Kresba: E.P., reprodukce podle: Dušan FOLTÝN A KOL., Encyklopedie moravských klášterů, Praha 2005, s. 275. 10

32

kartouzy.indd

6

18.11.2008, 13:51


10

KARTOUZA VALLIS JOSAPHAT V OLOMOUCI Pozdně gotická kartouza v Olomouci byla budována od roku 1437 a později prošla výraznou barokní přestavbou. Po zrušení kláštera v době josefínských církevních reforem bylo pro budovy hledáno nové využití, ale na počátku 19. století došlo k jejich stržení a nahrazení novostavbou kasáren. Text: D.F. Foto: SOkA Olomouc, XV/189a

9 11

33

kartouzy.indd

7

18.11.2008, 13:51


11

VEDUTA KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA V OLOMOUCI ZE SBÍREK KLÁŠTERA V KLOSTERNEUBURGU nesign., kol. 1680 (?) olejomalba na plátně Stift Klosterneuburg Foto: (nedat.): Stift Klosterneuburg

12

KOSTEL VE ŠTÍPĚ NA VÝŘEZU CÍSAŘSKÉHO POVINNÉHO OTISKU STABILNÍHO KATASTRU kolorovaná litografie, měřítko 1: 2 880, zaměřeno r. 1829 Ústřední archiv zeměměřičství a katastru Praha, list 3058 – 1 (výřez)

12

Jihozápadně od chrámu založeného Albrechtem z Valdštejna je na hřbitově červeně vyznačen nevelký starší poutní a farní kostel, tradiční místo pohřbů členů rodu Nekšů z Landeka. V něm byla v roce 1614 prozatímně pohřbena první žena Albrechta z Valdštejna, Lukrécie. Presbytář svatyně středověkého původu byl ubourán v roce 1807 při přestavbě na hrobku tehdejších majitelů panství Seilernů. Text a foto (2008): D.F.

13

SITUAČNÍ NÁČRT KOSTELA VE ŠTÍPĚ Z ROKU 1908 SE ZAKRESLENÍM POZŮSTATKŮ NEDOSTAVĚNÉHO KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA 13

Mladší kostel ve Štípě, zamýšlený jako konventní chrám kláštera kartuziánů, se podařilo dostavět až po polovině 18. století. Tehdy byla rovněž vybudována obytná budova při jeho průčelí. Nový chrám převzal funkci kostela poutního a farního, kterou plní i v současnosti. Text: D.F. Reprodukce podle: Jan BUKOVSKÝ, Kartuziánská architektura v Čechách a na Moravě III, Památky a příroda 10, 1991, s. 587.

14

34

kartouzy.indd

8

18.11.2008, 13:51


14

kartuziánského řádu, trevírský arcibiskup Balduin (†1354). Po jejím zničení Francouzi byl však na přelomu 17. a 18. století nový barokní klášter vybudován na Kartouza sv. Kříže založená v roce 1648 vícekanc- zcela jiném místě v Merzlichu (dnes Konz-Karthaus). léřem litevského velkoknížectví Kazimírem Lvem Sapiehou v dnes běloruském městečku Bjaroza (pol- Text: D.F. sky Bereza) se stala nekropolí jeho rodu. V klášterním Reprodukce podle: Maisons de l´Ordre de Chartreux, kostele však byly zřízeny krypty rovněž pro další dob- Montreuil sur Mer – Tournai – Parkminster IV, 1913 – 1919, s. 67. rodince řádu. KARTUZIÁNSKÝ KLÁŠTER V BJAROZE

16 Text: D.F. Reprodukce podle: Maisons de l´Ordre de Chartreux, Montreuil KARTUZIÁNSKÝ KLÁŠTER V RETTELU NA MĚDIRYTINĚ Z 18. STOLETÍ sur Mer – Tournai – Parkminster IV, 1913 – 1919, s. 187. Volnou předlohou barokní přestavby původně středověké kartouzy v Rettelu nad Moselou byla – stejně jako v případě nepříliš vzdálené novostavby v Konzu – kartouza v Bosserville. Návrh tamního monumentálního areálu, založeného vévodou Karlem IV. Lotrinským a budovaného od roku 1666, zčásti vypracoval italský architekt Giovanni Betto. Text: D.F. Reprodukce podle: Maisons de l´Ordre de Chartreux, Montreuil sur Mer – Tournai – Parkminster IV, 1913 – 1919, s. 109. 15

17 16

15

KARTUZIÁNSKÝ KLÁŠTER V KONZU U TREVÍRU NA MĚDIRYTINĚ Z 18. ST.

17

KLÁŠTER KAMALDULŮ V BIELANECH U KRAKOVA

Projevem obnoveného zájmu fundátorů o poustevnická společenství „bílých mnichů“ na počátku Kartouzu poblíž městských hradeb v Trevíru zalo- 17. století je vedle kartouzy ve Štípě také dosud činný žil strýc krále Jana Lucemburského a velký příznivec klášter kamaldulů poblíž Krakova. Pro řeholníky z ital-

kartouzy.indd

9

18.11.2008, 13:51

35


ské kongregace Monte Corona jej založil polský velký korunní maršálek Mikołaj Wolski (†1630), který byl ve zdejším chrámu také pohřben. Bělostné hábity mnichů způsobily, že starší název místa – Stříbrná hora – byl časem zastíněn novým označením Biełany.

19

HYPOTETICKÁ REKONSTRUKCE KAMALDULSKÉHO KLÁŠTERA POD ZOBOROM V 18. STOLETÍ, POHLED Z PTAČÍ PERSPEKTIVY OD JIHOZÁPADU

Text: D.F. Foto (nedat.): Regionální muzeum a galerie v Jičíně, Obr.: autor rekonstrukce Michal Škrovina ml., FA Písemná pozůstalost Jaroslava Wagnera (nezprac.). STU Bratislava, konzultace Marián Samuel, AÚ SAV Nitra, zpracováno v rámci VÚ Ochrana a záchrana archeologických a historických pamiatok na Slovensku jako súčasť Európského kultúrneho dedičstva 2003 – 2005, vedoucí VÚ Jana Gregorová.

19

18

18

POHLED NA KAMALDULSKÝ KLÁŠTER POD ZOBOROM KRÁTCE PŘED ZRUŠENÍM V ROCE 1782 olejomalba na plátně Nitrianská galéria v Nitre Stavitelé kláštera kamaldulů založeného koncem 17. století nitranským biskupem pod horou Zobor zvolili obdobné rozvržení jednotlivých částí areálu, jaké ve stejném období s oblibou užívali i kartuziáni. Na rozdíl od kartouz, v nichž jednotlivé poustevny propojoval velký ambit, byly však mnišské domky v kamaldulských eremech umisťovány do řad. Text: D.F. Foto (nedat.): M.S., AÚ SAV Nitra

36

kartouzy.indd

10

18.11.2008, 13:51


VÝBĚROVÁ IKONOGRAFIE KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA VE VALDICÍCH

veduty.indd

1

18.11.2008, 14:02


veduty.indd

2

18.11.2008, 14:02


20

20

CELKOVÝ POHLED NA KARTUZIÁNSKÝ architektonických detailů – dvojice andělů ve štítě KLÁŠTER VE VALDICÍCH klášterního kostela, venkovních schodišť, termálních oken bočních kaplí kostela, makovice jeho sanktusníFoto (1904): Antonín Brožek, Sbírka pozitivů a negati- ku či dokonce dvou kovových křížů na budově kostela vů RMaG Jičín, 3724 a předních křídlech vlastní klášterní budovy. Vyobrazení kláštern ího areálu doplňuje bohatá ob21 razová výzdoba situovaná do horní a spodní části graficVEDUTA KARTUZIÁNSKÉHO kého listu. Nad klášterem se vznáší dvouhlavý císařský KLÁŠTERA VE VALDICÍCH I. M. orel, mezi jeho křídly sedí patronka valdického klášteLERCHA Z KONCE 17. STOLETÍ ra, Panna Marie s malým Ježíškem, shlížející dolů na I. M. Lerch, nedat., (osmdesátá léta 17. století) klášter. Z oblak kolem ní vystupuje sbor okřídlených grafický list, 29,5 x 21,5 cm andílků, z nichž dva rozvíjejí pásku s nápisem nesouMuzeum Jindřichohradecka, GK 654 cím název valdického kláštera: CASTRVM CAESAREpůvod: nákladem valdických kartuziánů (?) AE CARTVSIAE B(EATAE) V(IRGINIS) M(ARIAE) IN WALDITZ (= Hrad císařské kartouzy blahoslavené Grafický list uložený dnes ve sbírkách Muzea Panny Marie ve Valdicích). Ve spodní části grafického Jindřichohradecka, je vůbec nejstarším známým vy- listu stojí v popředí, na vyvýšeném místě před klášteobrazením kartuziánského kláštera ve Valdicích. Jeho rem, kartuziánský mnich, který vzhlíží vzhůru k Panně autor, mědirytec I. M. Lerch žijící na konci 17. století Marii a pronáší slova zaznamenaná na mluvící pásce v Praze a doložený svými díly také ve Vídni či v Polsku, vycházející z jeho úst: Sub hoc Praesidio inexpugnabile na něm zachytil celý areál valdického kláštera obklope- (= Pod touto nepřemožitelnou ochranou). Naproti ný rozsáhlou zahradou, a to včetně jeho drobných mnichovi sedí korunovaný český lev držící štít s vyob-

39

veduty.indd

3

18.11.2008, 14:02


21

40

veduty.indd

4

18.11.2008, 14:02


razením znaku valdické kartouzy (dvouhlavý císařský orel s korunou, v jehož srdečním štítku je vyobrazena Panna Marie s Ježíškem) a obvodovým nápisem, který uvádí, na čí zakázku Lerchova veduta vznikala: PRIOR ET CONVENTVS CAES(AREAE) CARTVS(IAE) CASTRI B(EATAE) V(IRGINIS) MARIAE IN WALDITZ (= Převor a konvent císařské kartouzy Hradu blahoslavené Panny Marie ve Valdicích). Ačkoli veduta není opatřena letopočtem svého vzniku, předpokládáme, že její vznik mohl být iniciován dokončením oprav, kterými klášter prošel po požáru v roce 1676. Předlohou vedutě byl klášter s již dokončeným novým krovem kostela, jehož první etapa je doložena do roku 1681. Veduta byla vystavena již na valdštejnské výstavě v Praze v roce 1934, její střední vyretušovanou část publikovali porpvé zřejmě Zdeněk Wirth a Jan Morávek v roce 1946 a od té doby byla mnohokrát otištěna domácí i zahraniční literaturou. Tužkou vykreslená mřížka na zde prvně otištěném celém listu, vymazaná na starších reprodukcích šikovnou rukou fotografa Štencova atelieru, ukazuje, že tento expemplář byl použit k přenesení na rozměrnější, dnes již ztracený (?) obraz kláštera. V pravém dolním rohu je list opatřen signaturou svého autora I. M. Lercha, na jeho druhé straně je novodobá, německy psaná rukopisná poznámka: „I. M. Lerch, mědirytec v Praze konce 17. století“ a česky psaný přípisek: „Dlabač o tomto listu neví.“ Dlabačem je tu míněn Jan Bohumír Dlabač (Johann Gottfried Dlabacž, 1758 – 1820), strahovský premonstrát a autor známého slovníkového díla Allgemeines historisches Künstler-Lexikon für Böhmen und zum Teil auch für Mähren und Schlesien (1815), jež shrnulo velké množství zpráv o umělcích různých dob i o jejich dílech. Ačkoli Dlabač podává informace také o mědirytci Lerchovi, přiznává, že jediným jeho dílem, které zná, je „Apollo a Pegasus“. Text: B.K. – P.U. Foto (2008): J.V., Muzeum Jindřichohradecka Prameny a literatura SOkA Jičín, f. AM Pecka, 1565 – 1945 (1954), inv. č. 5, sg. AII.a/5, kniha č. 5, Pamětní kniha II (1609 – 1858). Johann Gottfried DLABACŽ, Allgemeines historisches Künstler-Lexikon für Böhmen und zum Teil auch für Mähren und Schlesien: drei Bände in einem Band, Praha 1815, s. 198. Jan MORÁVEK – Zdeněk WIRTH, Valdštejnův Jičín. Příspěvek k dějinám barokního stavitelství v Čechách, Praha 1946.

22

VEDUTA KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA VE VALDICÍCH ZE SBÍREK KLÁŠTERA V KLOSTERNEUBURGU nesign., 1740 nebo 1760 olejomalba na plátně, 86 x 108,5 cm Stift Klosterneuburg původ: zřejmě ze zrušeného kartuziánského kláštera v Mauerbachu Olejomalba valdické kartouzy je součástí obrazové sbírky 38 evropských kartouz, která pochází zřejmě ze zrušené kartouzy v Mauerbachu a dnes je uložena v rakouském klášteře v Klosterneubrugu. Autor na ní zachytil celý komplex valdického kartuziánského kláštera, a to bezpochyby podle předlohy veduty I. M. Lercha z konce 17. století, avšak s respektováním nových dostaveb a stavebních úprav. Jako již existující je proto zakreslena první klášterní brána včetně celé klášterní zdi opatřené bastiony, jinou podobu má studna v levém rohu druhého klášterního nádvoří či samotná klášterní zahrada, zaplněná symetricky uspořádanými a již zcela vzrostlými stromy. Na rozdíl od Lercha vykreslil autor klosterneuburgské veduty na své malbě i drobnější detaily klášterní architektury – sochy v průčelí kostela i na druhé klášterní bráně (zde pak navíc i se znakem valdické kartouzy v podobě dvouhlavého císařského orla), proud vody tryskající z fontánky umístěné na pravé straně klášterní zahrady, střílny, jimiž jsou opatřeny bastiony klášterní zdi, tabulkové členění oken či dokonce kliku na vstupních dveřích kostela. Prokreslena je i samotná krajina, do níž je klášter zasazen: na jejím horizontu se rýsují kopce osazené hrady Kumburk a Bradlec, pod nimi se rozkládají dvě sídelní aglomerace – v pravém rohu snad kartuziánský statek Radim, v levém rohu pak opevněné sídlo větších rozměrů, představující zřejmě město Jičín (ačkoli nezakresleno ve správné geografické poloze). Klosterneuburgská veduta se od starší veduty Lerchovy, ale i od vyobrazení pozdějších liší také tím, že kartouzu nepředstavuje tradičně, jako statický komplex architektury, ale naopak jako organismus živý: v konventní zahradě, stejně jako na druhém klášterním dvoře či v zahrádce jedné z mnišských cel, vidíme kartuziánské mnichy oděné v tradiční kartuziánský hábit, na druhém klášterním dvoře postává muž v šatu světském, snad některý z klášterních zřízenců. Za zdmi kláštera, směrem k divákovi, se pak rozvíjí i život světský – opřen o bastion u první vstupní brány

41

veduty.indd

5

18.11.2008, 14:02


veduty.indd

6

18.11.2008, 14:02


kláštera sedí muž a rozmlouvá s druhým, jiní dva, gestikulující v družném dialogu, k bráně právě směřují. Jihovýchodní roh kláštera míjí muž vedoucí koně naloženého nákladem, další postavy můžeme spatřit na straně severozápadní, stejně jako podél obou bočních klášterních zdí. Ve své horní části je obraz opatřen bílou páskou s nápisem CART(USIA) WALDICENSIS IN BOHEMIA. (= Kartouza valdická v Čechách.). Její spodní část doplňuje zdobený pás, do jehož středu je situována oválná kartuš se znakem valdické kartouzy (dvouhlavým císařským orlem s korunou a se srdečním štítkem s vyobrazením Panny Marie s Ježíškem v náručí) a obvodovým nápisem SUB HOC PRAESIDIO INEXPUGNABILE (= Pod touto nepřemožitelnou ochranou). Text po levé straně kartuše uvádí základní informace k založení a k lokalizaci kartouzy, text po straně pravé je legendou, která popisuje jednotlivé prostory kláštera označené na vlastní malbě číslicemi. Překlad legendy: 1 kostel – 2 kapitula – 3 sakristie – 4 konventní cely – 5 zimní refektář – 6 letní refektář – 7 knihovna – 8 priorát – 9 sál – 10 cely mnichů–bratrů – 11 nemocniční ložnice – 12 krejčovna – 13 komora – 14 správa – 15 kuchyně – 16 křížová chodba – 17 skladiště – 18 prokuratura – 19 lékárna – 20 cela mnicha–bratra lékárníka – 21 vrátnice – 22 pekárna – 23 dílna – 24 stáj pro koně – 25 sýpka – 26 sklad železa (nářadí) – 27 sklad ovoce – 28 klenutá místnost – 29 bělírna vosků – 30 sušírna – 31 fontány s vodotryskem – 32 menší (rajská) zahrada – 33 konventní zahrada – 34 studny – 35 zbrojnice Text: B.K. Foto (nedat.): Stift Klosterneuburg

23

23

Dosud nepovšimnutá veduta kartuziánského kláštera ve Valdicích je součástí obrazu sv. Bruna, který namaloval neznámý malíř první poloviny 18. století na zakázku valdických kartuziánů. Obraz byl darován vidonickému kostelu sv. Jana Křtitele, pravděpodobně v souvislosti s jeho přestavbou, realizovanou kartuziány v letech 1732 – 1736 (srov. kat. č. 81). Veduta valdického kláštera je na malbě pojata jako obraz odrážející se v oválném zrcadle, neseném jedním ze sboru andílků, jimiž je sv. Bruno obklopen. Ačkoli je zřejmé, že autor malby neměl ambici zpodobnit klášter v detailech jeho skutečné podoby a dal proto přednost pojetí schematickému, základní rozvrh klášterní architektury, typický právě pro kartouzu valdickou, zůstal zachován: z celku klášterních budov se vypíná vysoká architektura kostela situovaná na středovou osu klášterního areálu.

DETAIL VEDUTY KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA VE VALDICÍCH Z VIDONICKÉHO OBRAZU SV. BRUNA nesign., Čechy, druhá čtvrtina 18. století Text: B.K. olejomalba na plátně nalepeném na dřevěnou desku, rozměr Foto (2008): T.R. obrazu: 141,5 x 85 cm (220 x 195 cm s rámem) Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Josefově, státní hrad Pecka, Pc 196 (288) a Pc 195 (289) původ: nákladem valdických kartuziánů

43

veduty.indd

7

18.11.2008, 14:02


24

24

DETAIL KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA VE VALDICÍCH S KOSTELÍKEM SV. JOSEFA NA MAPĚ JILEMNICKÉHO PANSTVÍ Anton Graupar, 1765 Krkonošské muzeum Správy KRNAP

Text: B.K. Foto (1947, stav před restaurováním): Z. Fejfar

Prameny a literatura SOkA Jičín, f. MNV Valdice, Kronika obce Valdice (1922 – 1976), s. 14. Karel ŠTĚTINA, K dějinám kláštera kartouzského ve Valdicích (druhé, opravené vydání), in: Náš domov. Vlastivědný sborMéně známá veduta kartuziánského kláštera ve ník okresů Jičín – Libáň – Sobotka, Jičín 1925, roč. I, s. 17.

Valdicích, která je součástí mapy jilemnického panství z roku 1765, je výjimečná nejen tím, že přináší historické vyobrazení valdického kláštera, zakresleného navíc v linii Valdštejnovy barokní komponované krajiny, ale také tím, že její součástí je jediné dosud známé vyobrazení dnes již neexistující významné stavby valdických kartuziánů – kostelíka sv. Josefa ve Valdicích. Základy malého kostelíka, který stával západně od budov valdického kláštera, naproti (později vystavěného) svatojánského sloupu, byly položeny za převora P. Alexia Mickschitze (úřad 1667 – 1672), jeho stavba byla dokončena v roce 1688, především zásluhou převora P. Petra Burjanského (úřad 1688 – 1700). Základním mobiliářem byl kostelík vybaven zřejmě již v 1689 (srov. kat. č. 69). Kostelík byl určen pro valdické osadníky, neboť ti nesměli navštěvovat bohoslužby v kostele klášterním, na něhož se vztahovala přísná klauzura. Kronika obce Valdice poznamenává, že až do zrušení kláštera v roce 1782, se v kostelíku: „(…) od těchže kartuziánů slovo Boží hlásalo a služby Boží konávaly (…).“ Samotný kostelík zrušení kartouzy přečkal a svému účelu pak sloužil až do roku 1810, kdy byl pro svůj chatrný stav, hrozící sesutím, odsvěcen a rozbořen.

25

25

KARTUZIÁNSKÝ KLÁŠTER VE VALDICÍCH NA MAPĚ PANSTVÍ KOPIDLNO, STARÉ HRADY, VELIŠ A VOKŠICE Karte der Herrschaften Kopidlno, Altenburg, Welisch und Wokschitz (výřez), A. Sichra, 1811 rukopisná kolorovaná mapa , měřítko neuvedeno, 47 x 31 cm RMaG Jičín, fond Kopidlno (deponát Městského muzea v Kopidlně, bez inv. č.) Foto (2007): V.Š.

44

veduty.indd

8

18.11.2008, 14:02


26

26

KAZETA S VYOBRAZENÍM VALDICKÉ KARTOUZY Florian Schmidt, Valdice, 1864 různá druha dřev, mosazné kování, 18 x 57 cm Národní muzeum v Praze, H2-186.816 původ: neznámý Netradiční pojetí zpracování veduty kartuziánského kláštera ve Valdicích přináší dřevěná dekorativní kazeta vyrobená v roce 1864. Provedena je technikou řezby do dřeva, která zdobí vnější stranu víka kazety. Zachycuje celkový pohled na areál valdické kartouzy, tehdy již C.k. trestního ústavu pro muže ve Valdicích (K.k. Maennerstrafanstalt in Karthaus), který byl

v komplexu bývalého kláštera zřízen v roce 1857. Kromě původních budov kláštera zachycuje také první z přístaveb, jejichž vznik si adaptace klášterního komplexu na věznici vyžádala. Vnitřní strana víka kazety je opatřena reliéfní řezbou zobrazující interiér bývalého klášterního, tehdy již vězeňského kostela. Unikátní je nejen tím, že představuje vůbec nejstarší známé vyobrazení vnitřních prostor valdického kostela, ale i tím, že je zachycuje ještě v podobě, jakou měly před rokem 1860, kdy byl jejich mobiliář zásadním způsobem pozměněn. Pozoruhodné je zejména zobrazení hlavního oltáře, resp. na něm zavěšeného, a dnes již neznámého oltářního obrazu, nahrazeného později krucifixem. Je velmi pravděpo-

45

veduty.indd

9

18.11.2008, 14:02


dobné – a reliéfní řezba kazety to jen potvrzuje – že hledaným obrazem je obraz Smrt sv. Josefa, umístěný původně na hlavním oltáři valdického kostelíka sv. Josefa. Zprávy písemných pramenů dokládají, že tento obraz byl po zrušení kostelíka v roce 1810 přenesen právě do bývalého klášterního kostela a že současně s ním byl tento kostel přesvěcen na kostel sv. Josefa. Dosavadní domněnku, že na hlavním oltáři kostela byl až do šedesátých let 19. století umístěn ještě původní kartuziánský oltářní obraz Nanebevzetí Panny Marie vylučují archivní prameny, které uvádějí, že (nejpozději) počátkem 19. století byl obraz z oltáře odstraněn a následně z Valdic odvezen. Zhotovení dřevěné kazety zdobené dvojím motivem valdické kartouzy bylo dosud připisováno neznámému amatérskému řezbáři, hledanému v řadách trestanců, kteří si v letech 1857 – 1860 odpykávali svůj trest ve valdické trestnici. Při restaurování kazety v roce 2007 se pracovníkům Národního muzea podařilo objevit v její tajné zásuvce nalepenou papírovou cedulku s tužkou psaným sdělením, jež hledané autorské údaje konkretizuje: Florian Schmidt / Sglave in / – Karthaus 1864. (= Florian Schmidt, vězeň v Kartouzích 1864.). Text: B.K. Foto (2008): J.R., Národní muzeum v Praze

Archive / Military Archive, Vienna © Laboratoř geoinformatiky Univerzita J. E. Purkyně – http://www.geolab.cz © Ministerstvo životního prostředí ČR – http://www.env.cz

28

28 KARTUZIÁNSKÝ KLÁŠTER VE VALDICÍCH NA MAPĚ KRÁLOVÉHRADECKÉ DIECÉZE JANA VENUTA Mappa dioeceseos Reginaehradecensis…(reprodukce, výřez) Jan Venuto (rytec Kilián Ponheimer), 1790 mědiryt, měřítko grafické (cca 1: 222 000), 99 x 85,5 cm Státní okresní archiv v Jičíně, VI/8–M–57

Mapa královéhradecké diecéze hradeckého kanovníka Jana Venuta, rytá Kiliánem Ponheimerem, vznikla na sklonku 18. století a byla věnována hradeckému biskupovi Janu Leopoldovi. Na území diecéze byly vyznačeny hranice jednotlivých vikariátů a farností – mapa tak představuje jedno z prvních systematických 27 kartografických znázornění církevního členění Čech. Ve svých rozích je doplněna vedutami měst Hradce Králové, Nového Bydžova, Chrudimi a Kutné Hory.

27

KARTUZIÁNSKÝ KLÁŠTER VE VALDICÍCH NA MAPĚ PRVNÍHO Text: B.K. VOJENSKÉHO (JOSEFSKÉHO) Foto (2008): V.Š. MAPOVÁNÍ ČECH První vojenské mapování, mapový list č. 60 (výřez), zaměřeno mezi lety 1763 – 1767 rukopisná kolorovaná mapa, měřítko 1: 28 800 © 1st Military Survey, Section No. 60, Austrian State

46

veduty.indd

10

18.11.2008, 14:02


29

29

KARTUZIÁNSKÝ KLÁŠTER VE VALDICÍCH NA VÝŘEZU CÍSAŘSKÉHO POVINNÉHO OTISKU STABILNÍHO KATASTRU VALDIC kolorovaná litografie, měřítko 1: 2 880, zaměřeno r. 1842 Ústřední archiv zeměměřičství a katastru Praha, B2/aC6/7116

30

KARTUZIÁNSKÝ KLÁŠTER VE VALDICÍCH NA VÝŘEZU MAPY DRUHÉHO VOJENSKÉHO (FRANTIŠKOVA) MAPOVÁNÍ ČECH Druhé vojenské mapování, mapový list č. O_5_VI (výřez), zaměřeno mezi lety 1850 – 1851 rukopisná kolorovaná mapa, měřítko 1: 28 800 © 2nd Military Survey, Section No. O_5_VI, Austrian State Archive / Military Archive, Vienna © Laboratoř geoinformatiky Univerzita J. E. Purkyně – http://www.geolab.cz © Ministerstvo životního prostředí ČR – http:// www.env.cz

31

31

KARTUZIÁNSKÝ KLÁŠTER VE VALDICÍCH NA VÝŘEZU MAPY TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ ČECH Třetí vojenské mapování, mapový list č. 3855/1 (výřez), zaměřeno v roce 1877 rukopisná kolorovaná mapa, měřítko 1: 25 800 © 3rd Military Survey, Section No. 3855/1, Austrian State Archive / Military Archive, Vienna © Laboratoř geoinformatiky Univerzita J. E. Purkyně – http://www.geolab.cz © Ministerstvo životního prostředí ČR – http://www.env.cz

32

VEDUTA KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA VE VALDICÍCH – TORZO OLTÁŘNÍHO OBRAZU PANNY MARIE Antonín Kaukol, 1868 olejomalba na plátně, celý obraz cca 290 x 150 cm Věznice Valdice původ: oltářní obraz byl součástí zrušeného mobiliáře 30 vězeňského (bývalého klášterního) kostela sv. Josefa ve Valdicích (srov. kat. č. 87)

47

veduty.indd

11

18.11.2008, 14:02


32

48

veduty.indd

12

18.11.2008, 14:02


ARCHITEKTURA KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA VE VALDICÍCH

architektura.indd

1

18.11.2008, 14:05


architektura.indd

2

18.11.2008, 14:05


33

REKONSTRUKCE VALDŠTEJNOVY JIČÍNSKÉ KRAJINNÉ KOMPOZICE – čárkovaně vyznačena myšlená geometrická osa krajiny, poutající k sobě vrch Veliš se zamýšleným klášterem františkánů, chrám sv. Jakuba v Jičíně, Valdštejnovo casino se zahradou pod Zebínem a kartuziánský klášter ve Valdicích Kresba (2007): P.U.

34

PŮDORYS BÝVALÉHO KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA VE VALDICÍCH – podle plánu Antonína Martínka (1910), doplňky a legenda (2008) B.K.

36

36

BÝVALÝ KARTUZIÁNSKÝ KLÁŠTER VE VALDICÍCH – pohled od severovýchodu (z cesty do Soběrazi)

Legenda: 1 klášterní zahrada – 2 první brána – 3 první dvůr – 4 druhá brána – 5 průjezd – 6 druhý dvůr – 7 studna Foto (po r. 1936): Josef Hanke, Sbírka pozitivů a nega– 8 portál klášterního kostela – 9 portál klášterní tivů RMaG Jičín, Album Trestnice kartouzská a okolí, budovy – 10 chór mnichů–bratrů v klášterním kostele F 1305 – 11 lettner – 12 chór mnichů–otců v klášterním kostele – 13 dvůr u kostela – 14 rajský dvůr – 15 křížová chodba – 16 cely mnichů–otců Obr. podle: Jan MORÁVEK – Zdeněk WIRTH, Valdštejnův Jičín. Příspěvek k dějinám barokního stavitelství v Čechách, Praha 1946, s. 73.

37

37

BÝVALÉ CELY MNICHŮ–OTCŮ S PROSTOREM ZRUŠENÝCH 35 ZAHRÁDEK

35

MODEL KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA VE VALDICÍCH – podoba k roku 1782 nesign., nedat. (počátek 20. století) sádra, 120 x 120 cm Regionální muzeum a galerie v Jičíně, 396/61 Foto (2008): B.K.

Foto (po r. 1936): Josef Hanke, Sbírka pozitivů a negativů RMaG Jičín, Album Trestnice kartouzská a okolí, F 1305

51

architektura.indd

3

18.11.2008, 14:05


33

52

architektura.indd

4

18.11.2008, 14:05


34

53

architektura.indd

5

18.11.2008, 14:05


38

PRVNÍ BRÁNA KLÁŠTERA Foto (1941): Antonín Fingerland, Sbírka pozitivů a negativů RMaG Jičín, 222

39

DRUHÁ BRÁNA KLÁŠTERA Foto (po r. 1936): Josef Hanke, Sbírka pozitivů a negativů RMaG Jičín, Album Trestnice kartouzská a okolí, F 1305

38

40

40

HLAVNÍ PRŮČELÍ BÝVALÉHO KLÁŠTERNÍHO KOSTELA 39 Foto (2008): B.K.

54

architektura.indd

6

18.11.2008, 14:05


41

REKONSTRUKCE HLAVNÍHO PRŮČELÍ KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA S KOSTELEM A BOČNÍMI KŘÍDLY PRIORÁTU A SPRÁVY

44

STUDNA RAJSKÉHO DVORA Foto (po r. 1936): Josef Hanke, Sbírka pozitivů a negativů RMaG Jičín, Album Trestnice kartouzská a okolí, F 1305

Kresba (2007): P.U.

42

42

JEDNA ZE DVOU STUDNÍ (JIŽNÍ) NA DRUHÉM NÁDVOŘÍ KLÁŠTERA, V POZADÍ PRŮČELÍ KOSTELA A BOČNÍHO SEVERNÍHO TRAKTU Foto (po r. 1936): Josef Hanke, Sbírka pozitivů a negativů RMaG Jičín, Album Trestnice kartouzská a okolí, F 1305

43 PŮDORYS PŘÍZEMÍ KOSTELA KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA SE ZÁKRESLENÍM DVOU MOŽNÝCH SYSTÉMŮ PROPORCÍ

44

45

VSTUPNÍ DVEŘE DO KOSTELA (DETAIL) Foto (1941): Antonín Fingerland, Sbírka pozitivů a negativů RMaG Jičín, 332

46 POHLED K PRESBYTÁŘI BÝVALÉHO KLÁŠTERNÍHO KOSTELA Foto (po r. 1936): Josef Hanke, Sbírka pozitivů a negativů RMaG Jičín, Album Trestnice kartouzská a okolí, F 1305

Kresba (2008): P.U.

55

architektura.indd

7

18.11.2008, 14:05


41

56

architektura.indd

8

18.11.2008, 14:05


43

57

architektura.indd

9

18.11.2008, 14:05


45

47

47

POHLED KE KRUCHTĚ BÝVALÉHO KLÁŠTERNÍHO KOSTELA Foto (po r. 1936): Josef Hanke, Sbírka pozitivů a negativů RMaG Jičín, Album Trestnice kartouzská a okolí, F 1305

48

KOVANÁ MŘÍŽ POD KRUCHTOU Foto (1941): Antonín Fingerland, Sbírka pozitivů a negativů RMaG Jičín, 229

49 SEVERNÍ BOČNÍ KAPLE V BÝVALÉM CHÓRU MNICHŮ–BRATRŮ Foto (po r. 1936): Josef Hanke, Sbírka pozitivů a negativů RMaG Jičín, Album Trestnice kartouzská a okolí, 46 F 1305

58

architektura.indd

10

18.11.2008, 14:05


48

50

50

JEDNA Z KLENEB HLAVNÍ LODI KOSTELA SE ŠTUKOVOU VÝZDOBOU Foto (2008): B.K.

49

51

59

architektura.indd

11

18.11.2008, 14:05


51

HVĚZDICE ZDOBÍCÍ KLENBU KOSTELA dřevo, polychromie, 25 x 25 cm Věznice Valdice Foto (2008): B.K.

53

54 TŘETÍ SEVERNÍ KAPLE KOSTELA, V NÍŽ BYLA UMÍSTĚNA DRUHÁ HROBKA, MOŽNÁ VALDICKÝCH PŘEVORŮ (?) Foto (2002): P.F.

52

52

TŘETÍ JIŽNÍ KAPLE KOSTELA, V NÍŽ BYLA UM��STĚNA VALDŠTEJNOVA HROBKA Foto (2002): P.F.

53

POKLOP Z VALDICKÉ HROBKY ALBRECHTA Z VALDŠTEJNA pískovec, 116 x 116 cm Foto (2002): J.G.

55

60

architektura.indd

12

18.11.2008, 14:05


55

BÝVALÝ HŘBITŮVEK KARTUZIÁNSKÝCH MNICHŮ NA DVORKU KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA Foto (po r. 1936): Josef Hanke, Sbírka pozitivů a negativů RMaG Jičín, Album Trestnice kartouzská a okolí, F 1305

56

56

PORTÁL BÝVALÉHO PŘEVORSTVÍ Foto (2002): P.U.

57

KŘÍDLO DVEŘÍ Z KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA druhá čtvrtina 17. století, pozdější úpravy pro vězeňské účely (před r. 1930) 2 křídla, 260 x 80 cm, dřevo, železné kování Vlastivědné muzeum v Železnici, 876/1, 876/2 původ: kartuziánský klášter ve Valdicích Foto (2008): B.K.

57

58

BÝVALÝ LETNÍ REFEKTÁŘ, POZDĚJI VĚZEŇSKÉ SKLADIŠTĚ TKANIN Foto (po r. 1936): Josef Hanke, Sbírka pozitivů a negativů RMaG Jičín, Album Trestnice kartouzská a okolí, F 1305

61

architektura.indd

13

18.11.2008, 14:05


58

60

59

59

BÝVALÝ ZIMNÍ REFEKTÁŘ, POZDĚJI VĚZEŇSKÁ CELA Foto (po r. 1936): Josef Hanke, Sbírka pozitivů a negativů RMaG Jičín, Album Trestnice kartouzská a okolí, F 1305

60

PORTÁL BÝVALÉ KLÁŠTERNÍ KNIHOVNY Foto (po r. 1936): Josef Hanke, Sbírka pozitivů a negativů RMaG Jičín, Album Trestnice kartouzská a okolí, F 1305

61

DVEŘE DO KLÁŠTERNÍ KNIHOVNY druhá čtvrtina 17. století, pozdější úpravy pro vězeňské účely (před r. 1930) dřevo, železné kování, 220 x 113 cm Vlastivědné muzeum v Železnici, 876/3 původ: kartuziánský klášter ve Valdicích Foto (2008): B.K.

62

62

BÝVALÁ KLÁŠTERNÍ KNIHOVNA(?) Foto (po r. 1936): Josef Hanke, Sbírka pozitivů a negativů RMaG Jičín, Album Trestnice kartouzská a okolí, F 1305

62

architektura.indd

14

18.11.2008, 14:05


61

63

architektura.indd

15

18.11.2008, 14:05


architektura.indd

16

18.11.2008, 14:05


MALÍŘSTVÍ

obrazy.indd

1

18.11.2008, 14:06


obrazy.indd

2

18.11.2008, 14:06


63

67

obrazy.indd

3

18.11.2008, 14:06


63

z Valdštejna intensivně věnoval budování svého pražského paláce. Na Pražském hradě si v následujících UKŘIŽOVÁNÍ nesign. (malíř pracující pro Albrechta z Valdštejna (?)), letech vybíral vhodné umělce, kteří pro něho pracovali jak v Praze, tak v Jičíně a v jeho dalších rezidencích. kolem r. 1620 (?) Mohl tedy v Praze koupit, nechat dokončit a třeba i na olejomalba na plátně, 222 x 163 cm jiném místě svého dominia umístit výše zmiňovaný, již Regionální muzeum a galerie v Jičíně, 2000/89 rozpracovaný pašijový cyklus. původ: z kartuziánského kláštera ve Valdicích (?) Skutečnost, že čtyři ze šesti známých obrazů Obraz je částí nedochovaného monumentálního pašijového cyklu byly uchovávány v Jičíně a v nedalekých pašijového cyklu, který byl objednán bezprostředně Sedličkách, vede k oprávněné domněnce, že církevní po smrti Rudolfa II. (1614) a dokončen nejspíše stavba, v níž byl dokončený cyklus umístěn, se nalézala nejméně o deset let později. Vznikal postupně, zřejmě někde na Jičínsku a že jí mohl být – vzhledem k jejímu v Praze, v blízkosti mistrů jako byl Mayer, Hering rozsahu a významu, především pro Valdštejna samého a Schlemüller. Z obvyklého počtu čtrnácti výjevů – právě kartuziánský klášter ve Valdicích. křížové cesty, které pravděpodobně vznikly i v případě Text: E.F. tohoto díla, je známo pouze šest obrazů. Dva obrazy, Korunování trním a Kristus padající Foto (2008): V.Š. pod křížem, visely v lodi kostela Všech svatých na úpatí vrchu Zebína v osadě Sedličky (dnes v katastru Jičín, Literatura který sousedí s katastrem Valdice). V devadesátých Emanuel POCHE, Umělecké památky Čech. Díl IV, T – Ž, letech minulého století byly zcizeny a jejich hodnocení Praha 1982. dnes vychází jen z dochované fotodokumentace. Ke Eliška FUČÍKOVÁ, Studien zur rudolfinischen Kunst: Addenda dvěma obrazům z kostela pod Zebínem patří dva et Corrigenda, Umění XVI, 1979, s. 504, 511, obr. 23. obrazy uložené v depozitáři Národní galerie – Zajetí Michal ŠRONĚK, Pražští malíři 1600 – 1656, Fontes Krista a Přibíjení na kříž. Mají stejné rozměry jako historiae artium, Praha 1997, s. 93. zebínské, a není proto pochyb o tom, že patří ke Petr FIDLER, Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna stejné křížové cestě. Další dva obrazy pašijového – stavebník a mecenáš, in: Eliška Fučíková – Ladislav Čepička cyklu byly nalezeny v jičínském muzeu kurátory (ed.), Albrecht z Valdštejna a jeho doba, Praha 2007, s. 79 výstavy Albrecht z Valdštejna – Inter arma silent musae? – 87. Jedná se o Ukřižování a o Ecce homo, oba velmi zašlé, Petr FIDLER, Valdštejnovi pomocníci. Stavitelé a architekti, z nichž Ukřižování bylo pro účely této výstavy roku 2007 in: Eliška Fučíková – Ladislav Čepička (ed.), Albrecht z Valdštejna a jeho doba, Praha 2007, s. 88 – 101. restaurováno. Šest známých pláten, jak lze soudit podle originálů Jan MORÁVEK – Zdeněk WIRTH, Valdštejnův Jičín, a fotografií dvou ztracených kusů, není dílem jediného Umění 7, 1934, s. 273 ad. a 447 ad. malíře. Pouze jeden obraz cyklu, sice Kristus padající pod křížem, je datován (1614). Malba je ovlivněna dílem Hanse von Aachena a jeho kompozicí Nesení 64 kříže, dochovanou ve dvou autorových provedeních NAROZENÍ PANNY MARIE a v několika kopiích. Jemu blízké je také Ukřižování nesign. (Karel Škréta (?)), nedat. olejomalba na plátně, 216 x 130 cm z jičínského muzea. Soubor tak rozměrných pláten musel být původně Majetek římskokatolické církve určen pro velký církevní prostor, snad pražský. Zůstal původ: z kartuziánského kláštera ve Valdicích nejspíše nedokončený, protože následné dramatické Obraz Narození Panny Marie, připisovaný Karlu události – stavovské povstání a vláda Friedricha Falckého – mohly překazit jeho provedení. O dokončení Škrétovi, pochází z původního mobiliáře kartuziánsképašijového cyklu se potom mohl zasloužit jen náročný ho kláštera ve Valdicích. Po jeho zrušení v roce 1782 objednavatel, který měl po bitvě na Bílé hoře dostatek byl i spolu s oltářem, jehož byl součástí, vydražen a ve důvodů a prostředků prezentovat na veřejnosti svou funkci nového hlavního oltáře pak přenesen do kostela příslušnost k vítězné straně. Od roku 1621 se Albrecht v Úbislavicích. V šedesátých letech 19. století musel

68

obrazy.indd

4

18.11.2008, 14:06


65

64

být starý oltář pro svůj zchátralý stav nahrazen novým, samotný obraz Narození Panny Marie však zůstal zachován. Ačkoli je dnes deponován na jiném místě, stále zůstává součástí mobiliáře kostela, do něhož byl po zrušení kartouzy přenesen.

původ: snad zlomek votivního obrazu, upravený v roce 1731, pocházející z kartuziánského kláštera ve Valdicích (?) Foto (2008): T.R.

Text: B.K. Foto (2008): T.R.

66, 67

BOČNÍ OLTÁŘ SV. BRUNA A HUGA BOČNÍ OLTÁŘ SV. MICHAELA 65 ARCHANDĚLA NAROZENÍ PÁNĚ nesign., sedmdesátá léta 17. století nesign. (kopie podle obrazu Hanse von Aachena), 1632 (dat. olejomalby na plátně, 285 x 180 cm, 265 x 185 cm na rubu) Majetek římskokatolické církve olejomalba na plátně, cca 170 x 122 cm původ: kartuziánský klášter ve Valdicích Majetek římskokatolické církve Foto (2008): T.R.

69

obrazy.indd

5

18.11.2008, 14:06


66

70

obrazy.indd

6

18.11.2008, 14:06


67

71

obrazy.indd

7

18.11.2008, 14:06


68

68, 69

VZKŘÍŠENÍ LAZARA KRISTUS V ZAHRADĚ GETSEMANSKÉ NA HOŘE OLIVETSKÉ Jan Jiří Schummer, Čechy, 1689 olejomalby na plátně, 375 x 275 cm Majetek římskokatolické církve původ: kartuziánský klášter ve Valdicích Soubor šesti pláten s Pašijovými náměty, po zrušení kláštera ve Valdicích přenesený do místa svého současného uložení, byl v minulosti pokládán za práci klášterní malířské dílny. Ve skutečnosti představuje nejstarší dochované dílo pražského malíře Jana Jiřího Schummera (1669 – 1719), známého z rozsáhlé mladší realizace pro pozdně gotický kostel sv. Mikuláše v Lounech. Vedle dvou uvedených kompozic se dochovaly dále obrazy Bičování Krista (signován vpravo dole I. S. 1689), Korunování trním, Nesení kříže a Ukřižování. Kristus v zahradě Getsemanské na hoře Olivetské představuje obraz velmi slušné malířské úrovně, vystavěný na výrazné diagonále poklesajícího Krista i pozvedající jej postavy efébského anděla, jež vrcholí ve výrazné šikmici sv. Kříže, neseného v nebesích – v tradiční scenérii oslavy Arma Christi (nástrojů utrpení

70

Kristova) – živou skupinou putti. Nepřehlédnutelným motivem pozemské sféry je velký kalich s pečlivě vymalovaným plastickým dekorem drahých kamenů, postavený na terén v prvním plánu obrazu. V duchu domácí tradice a vlámského malířství vymaloval Schummer v těchto narativních kompozicích řadu živých detailů spolu s bohatým krajinným pozadím. Hluboký obrazový prostor a kontrastní střídání teplých i studených tónů mohl malíř poznat v díle Karla Škréty, anebo na obrazech italských, především boloňských mistrů z obrazárny Pražského hradu. Z archivní zprávy, publikované před více než sto lety Bohumilem Matějkou, víme bezpečně, že Jan Jiří Schummer pobýval ve Valdicích při blíže nespecifikované malířské práci znovu na podzim roku 1702. Text: T.H. Foto (2008): T.R.

70

BIČOVÁNÍ KRISTA Jan Jiří Schummer, Čechy, 1689 olejomalba na plátně, 375 x 275 cm Majetek římskokatolické církve původ: kartuziánský klášter ve Valdicích Foto (2008): T.R.

72

obrazy.indd

8

18.11.2008, 14:07


byl podle zpráv písemných pramenů před rokem 1810 z Valdic odvezen, a je tedy pravděpodobné, že mohl být nahrazen právě obrazem z rušeného kostelíka. V polovině 20. století, kdy byl bývalý klášterní kostel vyklizen, aby mohl být adaptován na vězeňské dílny, byl obraz za sumu 130 000 Kč odprodán, zůstal však majetkem církve. Text: B.K. Foto (po r. 1936): Josef Hanke, Sbírka pozitivů a negativů, RMaG Jičín, Album Trestnice kartouzská a okolí, F 1305 Prameny a literatura SOkA Jičín, f. MNV Valdice, Kronika obce Valdice (1922 – 1976), s. 15. Karel ŠTĚTINA, K dějinám kláštera kartouzského ve Valdicích (druhé, opravené vydání), in: Náš domov.Vlastivědný sborník okresů Jičín – Libáň – Sobotka, roč. II, Jičín 1927, s. 122.

72, 73 71

71

OTEC PETR OTEC RIFFERIUS nesign., Čechy, druhá polovina 17. století (?) olejomalby na plátně, 118 x 88 cm Regionální muzeum a galerie v Jičíně, U 291, U 295 původ: kartuziánský klášter ve Valdicích

SMRT SV. JOSEFA nesign., 1689 (datace v rámu) olejomalba na plátně, 400 x 310 cm Už samotným svým námětem je doložen původ Majetek římskokatolické církve těchto dvou obrazů většího středního formátu z propůvod: nákladem valdických kartuziánů pro kostelík středí valdického kláštera. Zachycují nepochybně sv. Josefa ve Valdicích významné členy řádu kartuziánů, zobrazené zde v polopostavách i nenáročném malířském pojetí. Zatímco Obraz s výjevem umírajícího sv. Josefa byl nama- Otec Petr je znázorněn frontálně v odpovídajícím lován na objednávku valdických kartuziánů jako hlav- řeholním oděvu i v držení nápadných tmavých není oltářní obraz pro kostelík sv. Josefa ve Valdicích. rostů (?), Otec Rifferius je zpodobněn v tradičnější Výstavbu kostelíka, určeného pro místní osadníky, kompozici, vsedě za stolem při psaní textu do silného dokončili kartuziáni v roce 1688, obraz Smrt sv. Josefa foliantu. Společným jmenovatelem a zároveň i jediným byl na jeho oltář umístěn zřejmě v roce následujícím oživujícím detailem těchto malířsky jinak dosti tuhých (datace v rámu). kompozic je krucifix s řezaným korpusem UkřižovaPo zrušení kostelíka v roce 1810 byl obraz přene- ného, umístěný v zadním plánu. Oba kartuziánské sen do kostela bývalého valdického kláštera. Fotogra- řeholníky blíže charakterizuje latinský text, vepsaný fie a písemné popisy jeho interiéru, pořízené v první versálkami do dolní partie nedávno restaurovaných polovině 20. století, zaznamenávají obraz v první pláten. severní kapli, lze se však domnívat, že po svém přenesení byl umístěn nejdříve na hlavní oltář. Svědčí pro to Text: T.H. mj. skutečnost, že zároveň s ním bylo na bývalý kláš- Foto (2007): B.K. terní kostel přeneseno i patrocinium rušeného kostelíka sv. Josefa. Oltářní obraz Nanebevzetí Panny Marie

73

obrazy.indd

9

18.11.2008, 14:07


72

73

75

74

74

obrazy.indd

10

18.11.2008, 14:07


74, 75

CÍSAŘ FERDINAND II. PAPEŽ URBAN VIII. nesig., nedat. olejomalba na plátně, 226 x 153,5 cm; 224 x 153,5 cm Regionální muzeum a galerie v Jičíně, U 277, U 276 původ: kartuziánský klášter ve Valdicích (?) Dvě velmi sešlé malby znázorňující císaře Ferdinanda II. (vláda 1637 – 1657) a papeže Urbana VIII. (pontifikát 1623 – 1644), patří k nejstaršímu fondu Regionálního muzea a galerie v Jičíně. O obrazech ani o jejich původu nemáme žádné zprávy, přesto je zřejmé, že jsou dílem jednoho autora a že se svým námětem, kompozicí, ale i shodnými rozměry vzájemně doplňují, resp. tvoří jeden obrazový pandán. Se vší pravděpodobností se jedná o malby, které vznikaly ve stejné době a měly být umístěny na stejném místě. Jejich skutečnému dlouhodobému společnému umístění odpovídá i totožná míra jejich poškození. Ve stejném fondu jičínského muzea se nachází jiný obraz téhož papeže, s předchozím téměř totožný (rozměry však menší a mírou dochování znatelně lepší), doplněný navíc latinsky psaným nápisem, který jej datuje do roku 1690 a připisuje jezuitské koleji v Jičíně. Pokud byl pro jezuity namalován jen tento obraz papeže a nikoli oba, pak umístění pandánu Ferdinand II. – papež Urban VIII. můžeme hledat právě v kartuziánském klášteře ve Valdicích. Pro valdické kartuziány měl papež Urban VIII. (i císař Ferdinand II.) tentýž význam jako pro jičínské jezuity – také jim potvrdil zakládací listinu vydanou jim Albrechtem z Valdštejna. Císař Ferdinand II. po Valdštejnově smrti navíc celé původní nadání nejen znovu potvrdil, ale navíc i rozšířil, a byl proto generální kapitulou kartuziánského řádu uznán druhým zakladatelem valdické kartouzy. Umístění předmětného obrazového pandánu v kartuziánském klášteře ve Valdicích se odtud zdá být logické. Text: B.K. Foto (2008): V.Š.

76

OBRAZ Z OLTÁŘE SV. ANNY nesign., nedat. (přelom 17./18. století) olejomalba na plátně, 270 x 170 cm Majetek římskokatolické církve

76

původ: obraz vznikl zřejmě nákladem valdických kartuziánů jako součást nového mobiliáře, pořizovaného pro kostel, který přestavěli v první polovině 18. století Foto (2008): T.R.

77, 78

BOČNÍ OLTÁŘ SV. BARBORY BOČNÍ OLTÁŘ SV. BRUNA neznámý autor, konec 17. století (?) olejomalba na plátně, rozměry nezjištěny původ: nákladem valdických kartuziánů pro kostelík sv. Josefa ve Valdicích, zaniklé nebo neznámého uložení Dvojice bočních oltářů sv. Barbory a sv. Bruna byla pořízena pro malý kostelík sv. Josefa, stavěný kartuziány v osmdesátých letech 17. století. Po jeho zrušení v roce 1810 byly oba oltáře přeneseny do bývalého klášterního kostela. Staré fotografie dokumentují, že byly umístěny v poslední severní (sv. Barbora) a v poslední jižní kapli

75

obrazy.indd

11

18.11.2008, 14:07


78

77

kostela (sv. Bruno; počítáno od vstupu). Zaznamenány jsou zde ještě v polovině 20. století, avšak krátce na to, v souvislosti s rušením valdického kostela a s jeho adaptací na výrobní vězeňské dílny, odtud byly odstraněny, jejich další osud není znám.

80

VEDUTA MĚSTEČKA PECKY Václav Kramolín, 1756 – 1757 freska Kostel sv. Bartoloměje v Pecce původ: nákladem valdických kartuziánů

Text: B.K. Foto (1941): Antonín Fingerland, Sbírka pozitivů a negaCelkový pohled na městečko Pecku s kostelem tivů RMaG Jičín, Album Trestnice kartouzská a okolí, sv. Bartoloměje a hradem Peckou je součástí freskové F 1305. výmalby klenebních polí kostela sv. Bartoloměje v Pecce. Její autor, Václav Kramolín, který na výzdobě 79 kostela pracoval v letech 1756 – 1757, zde zachytil BOČNÍ OLTÁŘ SV. JANA dobovou podobu městečka, stylizovaného na rouchu NEPOMUCKÉHO S OSTATKOVÝMI neseném anděly. Žehnajícím světcem vznášejícím OBRAZY KOLEM CENTRÁLNÍHO se nad obrazem městečka je sv. Bartoloměj – patron OBRAZU SVĚTCE peckovského kostela i samotného městečka Pecky. nesign., nedat. (první polovina 18. století) Fresková výzdoba vznikla na objednávku převora olejomalba na plátně, 108 x 65 cm (obraz) valdických kartuziánů, zřejmě P. Josefa Kaberta (úřad Majetek římskokatolické církve 1748 – 1756), a završovala přestavbu peckovského kospůvod: obraz přenesen z kartuziánského kláštera ve tela, kterou kartuziáni realizovali po roce 1748. Valdicích po jeho zrušení v roce 1782 Text: B.K. Foto (2008): T.R. Foto (2008): T.R.

76

obrazy.indd

12

18.11.2008, 14:07


80

81, 82

SV. BRUNO Z KOLÍNA NAD RÝNEM SV. HUGO Z LINCOLNU nesign., Čechy, druhá čtvrtina 18. století olejomalby na plátně nalepeném na dřevěné desky, 141,5 x 85 cm (220 x 195 cm s rámem), 143 x 85 cm (220 x 195 cm s rámem) Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Josefově, státní hrad Pecka, Pc 196 (288) a Pc 195 (289) původ: nákladem valdických kartuziánů Nedávno restaurovaná plátna, vložená do bohatě řezaných zlacených rámů zdobených mřížkou, vrapovanou stuhou a rokaji, pocházejí z farního kostela sv. Jana Křtitele ve Vidonicích, vystavěného valdickými kartuziány v letech 1732 – 1736. Řeholníci z Valdic v nich uctili své řádové svaté a patriarchy, kterým nadto věnovali dvě nadživotní sochy, umístěné dnes nad brankami vedle hlavního oltáře téhož chrámu. Obě zlacené řezby byly však pravděpodobně přeneseny z mateřského kláštera ve Valdicích po jeho zrušení v roce 1782. Sv. Bruno z Kolína nad Rýnem (asi 1030 – 1101) je v řádu uctíván jako jeho zakladatel, působící osobním

příkladem v kartouzách v jihovýchodní Francii a jižní Itálii. Tak jako sv. Hugo na protějškovém plátně je rovněž sv. Bruno znázorněn tradičním způsobem s odpovídajícími atributy církevních hodností i v doprovodu živého komparsu andílků. Jeden z nich korunuje světce vavřínovým věncem, další nesou erbovní znamení a modrou mitru se zlatým dekorem, zatímco bohatě zdobený kalich v ruce druhého kartuziána i atribut labutě jej určují jako sv. Huga z burgundského Avalonu a pozdějšího biskupa v Lincolnu (kolem 1135 – 1200), který byl kanonizován roku 1220 papežem Honoriem III. jako vůbec první oficiálně svatořečený kartuzián. Ústřední figury světců, zachycené zde v pokleku na oblačné podnoži (v nebeské glórii), toporným držením těl i nenápaditými gesty nepodávají příliš lichotivé svědectví o uměleckých schopnostech některé z lokál ních malířských dílen. Tělesný kánon s vysokými pasy a drobnými hlavami, stejně jako důraz na dekorativní vyznění pláten svědčí pro jejich vznik v oněch letech, kdy byla současně také dokončována stavba farního kostela ve Vidonicích. Text: T.H. Foto (2008): T.R.

77

obrazy.indd

13

18.11.2008, 14:07


83

84

POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ nesign., nedat. olejomalba na plátně, 145,5 x 169 cm Vlastivědné muzeum v Železnici, 1464 79 původ: neznámý, dle záznamů železnického muzea je autorem malby blíže neznámý valdický kartuzián

83

SV. ISIDOR nesign., nedat. olejomalba na plátně, cca 110 x 70 cm Majetek římskokatolické církve původ: nákladem valdických kartuziánů (?)

Text a foto (2008): B.K.

Malba je součástí nástavce hlavního oltáře jednoho z venkovských kostelů bývalého kartuziánského panství. Vznikla pravděpodobně v souvislosti s kartuziánskou přestavbou daného kostela v první polovině 18. století a její autorství lze s největší pravděpodobností připsat přímo valdickým kartuziánům. Svědčí pro to nejen nižší umělecká úroveň díla, odpovídající spíše nezkušené ruce neprofesionála, ale i skutečnost, že kartuziáni své kostely často vybavovali i díly vlastní produkce. Text a foto (2008): B.K. 84

78

obrazy.indd

14

18.11.2008, 14:07


85

JEDEN Z OBRAZŮ ČTYŘ EVANGELISTŮ autor, datace a rozměry nezjištěny Majetek římskokatolické církve (?) původ: obrazy evangelistů pocházející z kartuziánského kláštera ve Valdicích byly po jeho zrušení v roce 1782 převezeny do kostela v Chroustově. Odtud byly ve druhé polovině 20. století, spolu s dalšími, nejméně čtyřmi obrazy stejného původu, odvezeny a deponovány na jiném místě. Jejich uložení nebylo možné zjistit.

Existenci dnes již zřejmě nedochovaného díla potvrzují písemné prameny. Obraz byl součástí mobiliáře kostela ve Vidonicích, kam byl přenesen po roce 1782 ze zrušeného kláštera ve Valdicích. Ještě v roce 1909 jej ve vidonickém kostele zaznamenal Antonín Cechner, autor Soupisu památek historických a uměleckých v politickém okrese novopackém. Podle jeho slov se jednalo o „dobrou malbu“, znázorňující „Pannu Marii po pás v modrém rouše.“ O autorství díla ani o jeho osudech po roce 1909 nemáme žádné zprávy.

Text: B.K. Text: B.K. Foto (nedat., sedmdesátá léta 20. století): fara KopiLiteratura dlno

Antonín CECHNER, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okrese novopackém, Praha 1909, s. 169.

86

PANNA MARIE V MODRÉM ROUŠE autor neznámý, Čechy (?), druhá pol. 17. století olejomlaba na plátně, 340 x 260 cm původ: nedochovaný (?) obraz z kartuziánského kláštera ve Valdicích

87

85

79

obrazy.indd

15

18.11.2008, 14:07


81

80

obrazy.indd

16

18.11.2008, 14:07


82

81

obrazy.indd

17

18.11.2008, 14:07


87

OLTÁŘNÍ OBRAZ PANNY MARIE Antonín Kaukol, 1868 olejomalba na plátně, cca 290 x 150 cm Věznice Valdice původ: součást zrušeného mobiliáře vězeňského (bý- bývalého kláštera z obrazu odřezána (srov. kat. č. 32). valého klášterního) kostela sv. Josefa ve Valdicích Zatímco tato se dochovala a je dnes součástí majetku Věznice Valdice, nenacházíme o osudech horní části Dnes již nedochovaný oltářní obraz Panny Marie obrazu zprávy žádné, a proto předpokládáme, že byla byl původně umístěn na jižní straně vítězného oblou- zničena. ku valdického kostela sv. Josefa. Zobrazoval postavu Panny Marie, vznášející se nad konkrétní krajinou Text: B.K. Jičínska s detailním vyobrazením vězeňského, dříve Foto (po r. 1936): Josef Hanke, Sbírka pozitivů a negaklášterního komplexu ve Valdicích. V neznámé době, tivů RMaG Jičín, Album Trestnice kartouzská a okolí, snad v polovině 20. století, byla spodní část s vedutou F 1305 88

82

obrazy.indd

18

18.11.2008, 14:07


88

FRAGMENTY NEZNÁMÉHO OBRAZU S KARTUZIÁNSKÝM NÁMĚTEM nesign., nedat. (druhá polovina 17. století (?)) olejomalba na plátně, 110 x 54; 110 x 71 cm (maximální rozměry) Regionální muzeum a galerie v Jičíně, 1354a, b/08 původ: kartuziánský klášter ve Valdicích (?) Dva silně poškozené fragmenty jednoho obrazu patří k nejstaršímu fondu Regionálního muzea a galerie v Jičíně. Přestože k nim v době, kdy byly přijímány do muzea (počátek 20. století?), nebyla pořízena žádná dokumentace a o jejich původu tak není nic známo, můžeme téměř s jistotou prohlásit, že jsou pozůstatky obrazu, který buď pochází ze zrušeného kartuziánského kláštera ve Valdicích, nebo s ním má jinou souvislost. Svědčí pro to námět obrazu, který je z dochovaných, ačkoli již silně poškozených fragmentů stále ještě patrný: v levé části obrazu (levý fragment) jsou zachyceny dvě postavy kartuziánských mnichů stojící poněkud v pozadí hlavního výjevu soustředěného v pravé části obrazu (pravý fragment): kartuzián sedící na zdobném křesle podává druhému, klečícímu u jeho nohou, listinu složenou do kapsy či jinou písemnost. Sedící kartuzián by snad mohl představovat Guiga, pátého převora Velké Kartouzy, a podávaná písemnost pak jeho spis Consuetudines Cartusiae (1182), který dodnes tvoří základ každých kartuziánských Stanov. Mohl by jím být ale i jeden z valdických převorů, přejímající listinu z rukou kartuziána Velké Kartouzy. Pokud nebyl obraz původně součástí kartuziánského kláštera ve Valdicích, jak lze předpokládat, mohl patřit k inventáři některé z mnoha staveb, jež kdysi kartuziánům náležely.

89

Valdicích. Jako první publikoval tuto informaci zřejmě Zdeněk Wirth ve svém textu určeném pro výstavní katalog Valdštejnské výstavy konané v Praze roku 1934 (Výstava Albrecht z Valdštejna a doba bělohorská, 1934, s. 27.). Autorství obrazu je připisováno malíři Christianu Kaulferschovi a podle soudu Josefa Bergla (MATIEGKA – MALÝ, 1934, s. 8.), opakovaného naposledy v katalogu výstavy Albrecht z Valdštejna – Inter arma silent musae? (FUČÍKOVÁ – ČEPIČKA (ed.), 2007, s. 125.), můžeme jeho vznik datovat do Text: B.K. roku 1631. Foto (2008): V.Š. Pravděpodobně se jedná o týž „velký Valdštejnův portrét“, jehož spojitost se zrušeným kartuziánským 89 klášterem ve Valdicích potvrzují písemné prameny. JEZDECKÝ PORTRÉT ALBRECHTA Ve fondech Národního archivu v Praze se dochovala Z VALDŠTEJNA zpráva z 9. září 1784, v níž administrátor majetku zruChristian Kaulfersch (?), 1631 šeného kartuziánského kláštera Josef Carl Schmidt Praha, Valdštejnský palác potvrzoval Českému guberniu informaci, že zmíněný původ: kartuziánský klášter ve Valdicích (?) Valdštejnův portrét je k datu napsání zprávy stále ještě uložen v bývalé kartouze, ale nedávno že byl prodán. Původ velkého jezdeckého portrétu Albrechta Podle Schmidtových slov se jednalo o vůbec z Valdštejna, umístěného dnes v Rytířské síni Valdštejnského poslední památku na Albrechta z Valdštejna, která se paláce v Praze, je hledán v kartuziánském klášteře ve kromě rakví s jeho pozůstatky, s pozůstatky jeho první

83

obrazy.indd

19

18.11.2008, 14:07


ženy Lukrécie Nekšové z Landeka a jeho předčasně zemřelého syna v kartuziánském klášteře dosud ještě nacházela. Podle zjištění Jindřicha Matiegky a Jiřího Malého daroval tento portrét kartuziánům v roce 1631 sám Valdštejn, po zrušení kláštera pak byl: „(…) dne 30. září 1782 mezi jinými vzácnými obrazy dán do dražby.“ (MATIEGKA – MALÝ, 1934, s. 23.). Jeho vyvolávací cena byla stanovena na 12 zl. konvenční měny, dražba byla ukončena na ceně 157 zl. 52 konvenční měny ve prospěch radimského faráře zastupujícího neznámého dražitele, v němž byl později zjištěn hrabě Vincenc z Valdštejna. Protože však obraz nebyl řádně zaplacen, zůstal, jak poznamenal administrátor Schmidt, i nadále v kartouze, v roce 1784 byl znovu prodán, tentokrát hraběti Chorinskému. Text: B.K. Obr. podle: Jindřich MATIEGKA – Jiří MALÝ, Tělesná povaha Albrechta z Valdštejna vévody frýdlantského a jeho první choti Lukrecie Nekšovy z Landeku. S příspěvkem Dra. J. Bergla Osudy pozůstatků Albrechta z Valdštejna, Praha 1934, s. 6.

Prameny a literatura NA Praha, f. ČG – DK, kart. 64, fol. 5, Josef Carl Schmidt Českému guberniu, 9. 9. 1784. Výstava Albrecht z Valdštejna a doba bělohorská. Od května do září 1934 ve Valdštejnském paláci a Umělecko-průmyslovém museu v Praze, Praha 1934, s. 27.

Eliška FUČÍKOVÁ (ed.), Albrecht z Valdštejna a jeho doba. Výstavní katalog. Praha / Senát Parlamentu České republiky / Valdštejnská jízdárna, 15. 11. 2007 – 17. 2. 2008 (2. 3. 2008), Praha 2007, s. 125. Jindřich MATIEGKA – Jiří MALÝ, Tělesná povaha Albrechta z Valdštejna vévody frýdlantského a jeho první choti Lukrecie Nekšovy z Landeku. S příspěvkem Dra. J. Bergla Osudy pozůstatků Albrechta z Valdštejna, Praha 1934, s. 8 a 23.

84

obrazy.indd

20

18.11.2008, 14:07


SOCHAŘSTVÍ A UŽITÉ UMĚNÍ

sochy.indd

1

18.11.2008, 14:23


sochy.indd

2

18.11.2008, 14:23


91

PANNA MARIE V PODOBĚ IMMACULATY NA DRUHÉ VSTUPNÍ BRÁNĚ KLÁŠTERA nesign. (podle návrhu Arnošta Heidelbergera (?)), nedat. pískovec, v. nezjištěna Věznice Valdice původ: součást výzdoby kartuziánského kláštera ve Valdicích Foto (2006): P.U.

90

90

MONOGRAM KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA VE VALDICÍCH původ: součást výzdoby kartuziánského kláštera ve Valdicích

91

Dvě písmena CW ve vzájemném propletení, završená korunkou, jsou umístěna na klenáku první vstupní brány bývalého kartuziánského kláštera ve Valdicích. Ve významu Cartusia Waldicensis (= kartouza valdická) jsou zkratkou, monogramem valdického kláštera. Kartuziáni jimi běžně doplňovali také stavby světského účelu, které vystavěli nebo přestavěli svým nákladem. Monogram byl většinou umisťován nad vchod, do průčelí, nebo na jiné dobře viditelné místo budovy. Většina jich byla ze staveb v rámci pokartuziánských přestaveb odstraněna (hostinec v Soběrazi, zámeček v Sobčicích, hostinec v Radimi), případně zanikla spolu s danou budovou, a proto je dnes jejich dochování ojedinělé; takovým případem je budova tzv. Podzimkova mlýna pod peckovským hradem, který kartuziáni přestavěli a monogramem své kartouzy opatřili v roce 1737. Text: B.K. Foto (1941): Antonín Fingerland, Sbírka pozitivů a negativů RMaG Jičín, 221

87

sochy.indd

3

18.11.2008, 14:23


92

93

SV. PETR A SV. PAVEL NA DRUHÉ VSTUPNÍ BRÁNĚ KLÁŠTERA nesign., nedat. pískovec, v. nezjištěna Věznice Valdice Foto č. 92 (1941): Antonín Fingerland, Sbírka pozitivů a negativů RMaG Jičín, Album Trestnice kartouzská a okolí, F 1305 Foto č. 93 (1941): Antonín Fingerland, Sbírka pozitivů a negativů RMaG Jičín, 221

Dvě pískovcové sochy malých andělíčků nesoucích společně korunu patří k původní sochařské výzdobě druhé brány valdického kláštera. Umístěny byly na druhé vstupní bráně, nad sochou Immaculaty. Jejich dlouhodobě špatný stav, na jehož odstranění nebyly potřebné finanční prostředky, vedl ke zřícení jedné z nich a k jejímu rozbití. Druhá socha byla z brány snesena a společně s troskami předchozí deponována ve Věznici Valdice. Text a foto (2008): B.K.

92, 93

94

94

ANDĚLÉ Z DRUHÉ VSTUPNÍ BRÁNY KLÁŠTERA nesign., nedat. pískovec, v. cca 65 x 100 cm Věznice Valdice původ: součást původní sochařské výzdoby kláštera

88

sochy.indd

4

18.11.2008, 14:23


96, 97, 98, 99, 100

SOCHAŘSKÁ VÝZDOBA PRŮČELÍ VALDICKÉHO KOSTELA – sv. Bruno, sv. Hugo, sv. Josef, sv. Jan Křtitel, dva andělé nesign., druhá polovina 17. stol. pískovec, sv. Bruno v. cca 200 cm, sv. Hugo v. cca 190 cm, sv. Josef v. cca 220 cm, sv. Jan Křtitel v. cca 230 cm, andělé v. cca 235 cm Věznice Valdice 95

95

RELIÉF – ZNAK KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA VE VALDICÍCH kov (?), v. nezjištěna původ: součást druhé vstupní brány (?) kartuziánského kláštera ve Valdicích, reliéf se nedochoval nebo je neznámého uložení Dvouhlavý císařský orel s korunou, v jehož srdečním štítku je umístěn obraz Panny Marie s Ježíškem v náručí, je historicky druhým znakem bývalého kartuziánského kláštera ve Valdicích. Jeho podoba vytesaná do kamene je dodnes součástí pr��čelí bývalého klášterního kostela. První znak valdického kláštera, doložený dnes jen na několika dochovaných pečetích jeho převorů, nesl (pouze) vyobrazení Panny Marie s Ježíškem v náručí. Pro valdické kartuziány měla Panna Marie význam nejen jako přední světice kartuziánského řádu, ale také jako hlavní patronka jejich kláštera – „Hradu blahoslavené Panny Marie“. Jí byl ostatně zasvěcen i klášterní kostel (Nanebevzetí Panny Marie). Dvouhlavým císařským orlem byl klášterní znak doplněn teprve po roce 1635, tedy po té, co císař Ferdinand II. vydal druhou zakládací listinu valdického kláštera a kdy byl uznán jeho druhým zakladatelem. Reliéf z fotografie se nedochoval nebo je neznámého uložení. Pochází z bývalého kartuziánského kláštera ve Valdicích, jeho konkrétní umístění zde však nebylo dokumentováno. Podobný zaznamenává veduta valdického kláštera z poloviny 18. století, uložená dnes ve sbírkách kláštera v Klosterneuburgu: zakreslen je zde na druhé vstupní bráně kláštera, pod sochou Immaculaty. Text: B.K. Foto (nesign., nedat.): Sbírka pozitivů a negativů RMaG Jičín, 5538

Valdické chrámové průčelí zdobí pískovcové sochy sv. Bruna a sv. Huga, situované v nikách bočních os přízemí, a postavy sv. Josefa a sv. Jana Křtitele v nikách horního podlaží. K sochařské výzdobě náleží i postavy dvou andělů sedících na rozeklaném frontonu horního podlaží (dnes již bez křídel, která jsou deponována ve valdickém kostele). Sochy nejsou ani datovány ani signovány. S výjimkou postav obou andělů, které prozrazují spíše ruku kameníka pracujícího podle bozzeta řezbáře nebo jsou přímo prací řezbáře nezvyklého tesání (Arnošt Heidelberger), jsou sochy valdického průčelí kvalitními pracemi druhé poloviny 17. století. Socha v levé nice přízemí představuje zakladatele kartuziánské komunity, sv. Bruna, světce v pravé přízemní nice lze podle jeho atributů určit jako sv. Huga, biskupa z Lincolnu. Podsadité a lehce šroubovitě vytočené figury obou světců prozrazují sochařův zájem na realistickém zobrazení tváří nadaných navíc i portrétními rysy. Postavy postrádající pathos stojí pevně na zemi s lehce vykročenou levou nohou. Jejich těžká roucha splývají na zem ve velkorysých záhybech. Sochy sv. Josefa a sv. Jana Křtitele v nikách horního poschodí jsou naproti tomu již prodchnuty schematickým pathosem. Sv. Josef s Ježíškem v náručí a poloobnažený sv. Jan Křtitel s křížem a beránkem u nohou odpovídají tradiční ikonografii. Sochař je pojal idealizovaně, bez individuálních rysů. Text: P.F. Foto (2008): B.K. Literatura Oldřich J. BLAŽÍČEK, Umění baroku v Čechách, Praha 1971, s. 57 ad. Petr FIDLER – Petr ULIČNÝ, Stavebně historický průzkum kostela sv. Josefa v bývalém kartuziánském klášteře ve Valdicích, Jičín 2002 (nepubl.).

89

sochy.indd

5

18.11.2008, 14:23


96

97

98

99

90

sochy.indd

6

18.11.2008, 14:23


100

101, 102

KŘÍDLO ANDĚLA Z PRŮČELÍ VALDICKÉHO KOSTELA kov, 130 x 50 cm Věznice Valdice původ: součást sochařské výzdoby průčelí bývalého klášterního kostela ve Valdicích, dnes deponováno ve Věznici Valdice

Foto č. 101 (2008): B.K. Foto č. 102 (po r. 1936): Josef Hanke, Sbírka pozitivů a negativů RMaG Jičín, Album Trestnice kartouzská a okolí, F 1305 102

101

91

sochy.indd

7

18.11.2008, 14:23


104, 105

SV. JAN EVANGELISTA SV. JAKUB VĚTŠÍ nesign., Čechy, kolem 1730 lipové dřevo s novější polychromií, v. 204 cm a 195 cm Regionální muzeum a galerie v Jičíně, U 228, U 229 původ: kartuziánský klášter ve Valdicích (?) Přesnou provenienci obou apoštolů neznáme, jejich hypotetický původ v klášteře kartuziánů ve Valdicích je přesto dosti pravděpodobný. V interiéru zdejšího chrámu Nanebevzetí P. Marie mohli zdobit některý z nových oltářů, pořízených při obměně původního raně barokního mobiliáře v moderních formách vrchol103 ného baroka. 103 Skladebně jistá modelace, citlivá v podrobnostech OZDOBNÉ ZAKONČENÍ HLAVIC PILAS- i výrazově účinná, nasvědčuje vzniku soch v některé TRŮ Z INTERIÉRU BÝVALÉHO KLÁŠ- zkušené řezbářské dílně. Formálně bohaté vzorce TERNÍHO KOSTELA VE VALDICÍCH plášťů s odletujícími cípy, v nichž se střídají do hloubky podřezávané silné záhyby s vytaženými tenčími řasami Foto (2008): B.K.

104

105

92

sochy.indd

8

18.11.2008, 14:23


přerušovanými šikmými vrypy dláta, upomínají na dynamicky utvářené drapérie hradčanského Františka Preisse. S Preissovým poznaným dílem by nebyly v příkrém rozporu ani výrazné hlavy apoštolů s loknami dlouhých vlnitých vlasů, silnými nosy a velkýma mandlovýma očima s pečlivě prořezanými víčky. Naopak živé siluety i výrazná tělesná dynamika našich soch, a hlavně celkově měkčí řezbářská forma, ukazují k některému jinému, slohově mladšímu ateliéru. Zřetelně patrné dekorativní vyladění sv. Jana Evangelisty, stejně jako jeho tělesný kánon (s vyšším pasem a poměrně drobnou hlavou), potvrzují vznik obou řezeb v době kolem roku 1730. Text: T.H. Foto (2008): B.K.

108

109

108, 109

BL. MIKULÁŠ ALBERGATI SV. ANTHELM nesign., 1749 pískovec, sv. Anthelm v. cca 369 cm (socha 174 cm, podstavec 195 cm), bl. M. Albergati v. cca 394 cm (socha 194 cm, podstavec 200 cm) původ: kartuziánský klášter ve Valdicích Pískovcové sochy zpodobňují dvě osobnosti úzce spjaté s kartuziánským řádem. Socha žehnajícího světce oděného v biskupské roucho představuje sv. Anthelma (†1178), převora Velké Kartouzy a později biskupa

106

107

106, 107

SV. FRANTIŠEK SV. JOSEF nesign., nedat. lipové dřevo s původní polychromií, v. 160 cm Majetek římskokatolické církve původ: kartuziánský klášter ve Valdicích (?) Foto (2008): T.R.

93

sochy.indd

9

18.11.2008, 14:23


v Belley, druhá zobrazuje člena kartuziánského řádu a později bolognského biskupa a kardinála, blahoslaveného Mikuláše Albergatiho (1375 – 1443). Sochy stojí na pískovcových podstavcích opatřených kartušemi s latinskými nápisy. Chronogramy nápisů datují jejich vznik do roku 1749. Obě sochy byly původně umístěny v kartuziánském klášteře ve Valdicích, odkud byly po roce 1782 přeneseny na místo svého současného umístění, před vchod do kostela v obci Ostružno. Nápis v kartuši sochy sv. Anthelma: S(ANCTUS) / ANTHELMVS / EPISCOPVS / S(ACRI) OR(DINIS) CARTVS(IENSIS) / PROFESSVS / EGENIS ET IN / FANTIBVS BENIG / NVS PATER / LIBERATATES EC / CLESIAE INVICTO / ZELO PROPVGNANS. Nápis v kartuši sochy bl. Mikuláše Albergatiho: B(EATUS) / NICOLAVS / ALBERGATI / RELIGIOSVS / CARTVSIANVS / AC PRAESVL / BONONIENSIS / SACRAERE CARDI / NALISS SA(N)CTITATE / ET APOSTOLICIS / LEGATIONIBVS / CLARVS. Text a foto (2008): B.K.

110, 110a

SV. BRUNO nesign., poč. 18. století (?) lipové dřevo, původní polychromie, v. 154 cm Majetek samosprávy původ: kartuziánský klášter ve Valdicích (?) Publikovaná literatura uvádí, že socha sv. Bruna byla do místa svého současného uložení přenesena ze zrušeného kartuziánského kláštera ve Valdicích. Její tvrzení sice již nelze ověřit, původ sochy ve valdické kartouze se však zdá být velmi pravděpodobný. Neznámý řezbář zde zpodobnil sv. Bruna, zakladatele kartuziánského řádu a předního kartuziánského světce, v obvyklém pojetí: oděného v kartuziánské roucho a se dvěma z tradičních atributů, s nimiž bývá spojován – s lebkou, připomínající pomíjivost zemského života, a se zemským globem, symbolizujícím jeho lhostejnost k zemské slávě. Původní podoba dřevěné plastiky je dnes dokumentována jen starými fotografiemi a písemnými popisy. V průběhu 20. století došlo k jejímu značnému mechanickému poškození – z její pravé ruky byl ulo-

110

94

sochy.indd

10

18.11.2008, 14:24


men prst, levá ruka byla uražena v rameni a v zápěstí, lebka, kterou ruka držela, se zřejmě ztratila nebo byla zničena (dnes již nebyla dohledána). Text: B.K. Foto č. 110 (2008): T.R. Foto č. 110a (1909) podle: Antonín CECHNER, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu novopackém, Praha 1909, s. 17. Literatura Antonín CECHNER, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu novopackém, Praha 1909, s. 14. Emanuel POCHE A KOL., Umělecké památky Čech. Díl I., A – J, Praha 1977, s. 160.

111

112

111, 112

RELIÉFY S VYOBRAZENÍM SV. BRUNA A SV. HUGA nesign., nedat., dřevo, zlacení 60 x 45 cm; 58 x 46 cm Majetek římskokatolické církve původ: součást výzdoby hlavního oltáře venkovského kostela přestavěného valdickými kartuziány Foto (2008): B.K.

110a

95

sochy.indd

11

18.11.2008, 14:24


113

113, 114

SV. BRUNO SV. HUGO nesign., nedat. dřevo, původní polychromie, v. 198 cm Majetek římskokatolické církve původ: kartuziánský klášter ve Valdicích (?)

Dvě zlacené řezby předních kartuziánských světců, sv. Bruna a sv. Huga, jsou součástí výzdoby hlavního oltáře jednoho z venkovských kostelů bývalého kartuziánského panství. Kostel byl kartuziány v 18. století přestavěn a jejich nákladem pak i z většiny vybaven. Na skutečnost, že obě řezby se na místo svého současného umístění dostaly teprve po zrušení val-

96

sochy.indd

12

18.11.2008, 14:24


114

dického kláštera v roce 1782, poukazují staré písemné popisy vybavení kostela, stejně jako samotné umístění soch, které se zdá být, zejména s ohledem na freskovou výzdobu jejich pozadí, druhotné. PísemText: B.K. né prameny o původu soch nepřinášejí žádné hodnoFoto (2008): T.R. věrné zprávy.

97

sochy.indd

13

18.11.2008, 14:24


postavami v oblacích. Celá skupina je doprovázena sborem andílků, kteří jsou zde zpodobněni jednoduše, jen hlavičkami s křídly. Reliéf je dnes součástí mobiliáře jednoho z kostelů bývalého kartuziánského panství. Vznikl pravděpodobně nákladem valdických kartuziánů, kteří jej kostelu darovali v souvislosti s jeho přestavbou a pořizováním nového mobiliáře. Text a foto (2008): B.K.

116

SLOUP SE SOCHOU SV. JANA NEPOMUCKÉHO VE VALDICÍCH nesign., 1698 hořický pískovec, v. cca 12 m původ: nákladem valdických kartuziánů

115

KORUNOVACE PANNY MARIE NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICÍ nesign., nedat. lipové dřevo, 120 x 75 cm Majetek římskokatolické církve původ: nákladem valdických kartuziánů (?)

Barokní sloup se sochou sv. Jana Nepomuckého je umístěn uprostřed obce Valdice, po levé straně hlavní silnice spojující obec s Jičínem. Postaven je na kamenném soklu, který doplňuje kamenná balustráda s tesanými, jazykově latinskými, nápisovými deskami. Jeden z nápisů uvádí, že sloup byl postaven valdickými kartuziány v roce 1698 (K poctě svatého Jana Nepomuckého, ochránce kajících se a zkoušených pro pověst postavila valdická kartouza 1698). Vztyčení svatojánského sloupu v roce 1698, tedy 31 let před tím, než byl Jan Nepomucký svatořečen, není v rámci Čech jevem sice výjimečným, pro Jičínsko však představuje jeden z nejranějších projevů tohoto kultu. Podle zápisů kroniky obce Valdice, stejně jako podle svědectví místních pamětníků, stával sloup 115 původně o několik metrů východněji než dnes – na svém původním místě totiž bránil stavbě nové silnice, a v roce 1940 byl proto přesunut. Pro kartuziány měla volba prvotního umístění sloupu význam, který dnes již není zřetelný – socha byla postavena přímo naproti dnes již neexistujícího kostelíka sv. Josefa.

Nápisy na deskách kamenné balustrády: HONORI / SANCTI IOANNIS / NEPOMVCENI / Scéna korunování Panny Marie, která je námětem POENITENTIVM / ET FAMA / PERICLITANTIV(M) dřevěného reliéfu, představuje vrcholnou scénu nara- / PATRONI / CARTVSIA / WALDICENSIS / POSVIT / tivního cyklu o životě Panny Marie. V tomto případě MDCXCVIII zobrazuje její korunovaci Nejsvětější Trojicí: Panna Marie, klečící, s rukama sepjatýma k modlitbě, je ko- DOCTOR CONFESSOR MARTYR runována Ježíšem Kristem a Bohem Otcem. Ducha svatého zde symbolizuje holubice vznášející se nad

98

sochy.indd

14

18.11.2008, 14:24


117

DIVE IOANNES NEPOMVCENE VIRGO ATQVE PATRONE CONTERE COR DVRVM FAMAM DEFENDE CLIENTVM Text a foto (2008): B.K. Literatura SOkA Jičín, f. MNV Valdice, Kronika obce Valdice (1922 – 1976), s. 138.

116

SLOUP SE SOCHOU SV. JANA NEPOMUCKÉHO V SOBČICÍCH nesign., nedat. pískovec, v. nezjištěna původ: nákladem valdických kartuziánů (?) Nejistý zůstává původ svatojánského sloupu, který se nachází v severovýchodní části obce Sobčice, po pravé straně silnice směřující k Vojicím. Podstavec sloupu je opatřen nápisy, ty však informují pouze o postavení sloupu v roce 1729 a o jeho novodobých opravách v letech 1843 a 1889. Žádné informace o původu díla či dokonce o jeho autorovi tedy nepřinášejí. V písemných pramenech o sobčickém svatojánském sloupu nenacházíme téměř žádné zmínky; výjimkou je zpráva hořického děkana P. Václava Víta Krnovského z roku 1715, která je zajímavá především tím, že postavení 117

99

sochy.indd

15

18.11.2008, 14:24


sloupu – na rozdíl od nápisu v jeho podstavci – datuje již do roku 1714. Tento údaj se zdá být pravdivější, nejen proto, že jej přináší autentická dobová zpráva; nápisy na podstavci jsou novodobé a jimi uvedená datace proto nemusí být pravdivá, případně se může vztahovat k dřívější opravě sloupu. K autorství svatojánského sloupu v Sobčicích se prameny nevyjadřují a závěry, k nimž dospěla publikovaná literatura, se rozcházejí. Nejpravděpodobnější se zdá být teorie, která poukazuje na totožnost sochařského rozvrhu sobčické sochy s rauchmillerovskou kompozicí sochy sv. Jana Nepomuckého z roku 1683 od Jana Brokoffa a Wolfa Hieronyma Heroldta na pražském Karlově mostě a jejího autora pak hledá mezi následovníky pražských Brokoffů (NEJEDLÝ A KOL., 1994, s. 143.). Vzhledem k absenci jakýchkoli průkazných zpráv v pramenech, nemůžeme za směrodatná považovat publikovaná tvrzení, která výstavbu sobčického svatojánského sloupu připisují valdickým kartuziánům (POCHE 1980, s. 379.). Nápisy na podstavci sloupu: Dal mu Pán kněžstwj w lidu a blahoslaweného geg učinil w slavě Postaven v r. 1729 Renovatum 1843 Obnoveno nákladem divadelních ochotníků v Sobčicích r. 1889 Text a foto (2008): B.K. Literatura Vratislav NEJEDLÝ – Miloš SUCHOMEL – Pavel ZAHRADNÍK, Mariánské a další světecké sloupy na Jičínsku, ČSRP 7, 1994, s. 143. Emanuel POCHE A KOL., Umělecké památky Čech. Díl III., P – Š, Praha 1980, s. 379.

118, 119 SV. JÁCHYM SV. ANNA U KOSTELA SV. JIŘÍ V RADIMI Ferdinand Škvařil, 1748 pískovec, sv. Jáchym v. cca 443 cm (socha 202 cm, podstavec 241 cm), sv. Anna v. cca 428 cm (socha 188 cm, podstavec 240 cm) původ: nákladem valdických kartuziánů (?)

118

Zřejmě nákladem valdických kartuziánů vznikly dvě sochy světců umístěné u kostela sv. Jiří v Radimi. První z nich, stojící před jižním průčelím kostela, zpodobňuje sv. Jáchyma, otce Panny Marie a manžela sv. Anny, druhá, situovaná před západní průčelí kostela, představuje sv. Annu učící malou Pannu Marii číst.

100

sochy.indd

16

18.11.2008, 14:24


ské výzdobě v Kuksu, a poté v letech 1740 – 1750, žil v Jičíně. Podle dalších Wagnerových zjištění vznikaly obě sochy současně, a to nejpozději v roce 1748, jak uvádí datace sochy sv. Jáchyma a jak to také odpovídá dataci Škvařilova pobytu v Jičíně. Rok 1720, k němuž vede výpočet chronogramu v nápisu sochy sv. Anny, je podle Wagnera jako rok vzniku sochy chybný, resp. chronogram je vytesán nesprávně. V písemných pramenech nenacházíme o zadavatelích těchto soch žádné zprávy, lze se však domnívat, že jimi byli právě valdičtí kartuziáni. Radim patřila ke kartuziánskému majetku již od roku 1627, dokonce byla jedním z centrálních správních středisek jejich panství, a kartuziáni jí proto věnovali nemalou pozornost. Postavení soch sv. Jáchyma a sv. Anny mohlo být jedním z projevů jejich tehdy ještě zvýšené péče o radimský kostel – již v letech 1708 – 1709 nahradili jeho původní dřevěnou stavbu novou, kamennou, v roce 1742 sem dosadili kaplana lokalistu a v roce 1765 byl také jejich zásluhou kostel povýšen na farní. Zakázka obou radimských soch mohla být také součástí jiného kartuziánského záměru, který se po bližším rozboru jimi realizované sochařské činnosti v krajině zdá být zřejmý: totiž záměru postavit v centrálních místech svého panství – v Pecce a v Radimi – námětově ucelenou skupinu sochařských děl: sochy sv. Jáchyma (1748) a sv. Anny (1748) v Radimi, a sochy sv. Josefa (1750) a Panny Marie (záměr 1750, realizace 1760) v Pecce. Nápis v kartuši sochy sv. Jáchyma: Swati Ioachime / Orodug Za mnie / Nini / I w hodinie Smrti me / By / Slowa Poslední Bili / Ma Ieziss Maria Iozeff / Ioachim Anna / Tak Cztitel Prosi a Ziada / D. 19. Dec. A. 1748 Nápis v kartuši sochy sv. Anny: SANCTA / ANNA DIONA / DEI GENITRI / CIS PARENS / ORA PRO IN / DIGNIS SERVIS TVIS Text a foto (2008): B.K. 119

Obě sochy stojí na podstavcích, které doplňují kartuše s tesanými nápisy a datacemi. Socha sv. Jáchyma je v nápisu datována přímo: D. 19. Dec. A. 1748 (= 19. prosince 1748), socha sv. Anny je datována chronogramem svého nápisu do roku 1720. Jaroslav Wagner připsal autorství obou soch Františku Škvařilovi, méně známému sochaři, který pracoval na sochař-

Literatura Jaroslav WAGNER, Dvě barokové sochy v Radimi, Muzejní noviny 10, 1996, Regionální muzeum a galerie v Jičíně, s. 10.

101

sochy.indd

17

18.11.2008, 14:24


120, 121

SV. JOSEF PANNA MARIE POD HRADEM PECKOU nesign. (Jan Brázda (?)), 1750 a 1760 pískovec, sv. Josef v. cca 427 cm (socha 211 cm, podstavec 216 cm), Panna Marie v. cca 352 cm (socha 177 cm, podstavec 175 cm) původ: nákladem valdických kartuziánů Za účasti mnoha hostů a široké veřejnosti, jak uvádějí dobové písemné prameny, byla v Pecce v roce 1750 uspořádána slavnost posvěcení sochy sv. Josefa, postavené právě tehdy u cesty vedoucí k peckovskému hradu. Sochu světil převor valdické kartouzy P. Josef Kabert (úřad 1748 – 1756), na jehož zakázku byla také zhotovena. Pamětní kniha městečka Pecky k události poznamenala, že autorem sochy byl nejmenovaný „hluchý řezbář z Kutné Hory“. Ještě téhož roku nechal prý převor P. Kabert přivést také kámen určený na výrobu druhé sochy – Panny Marie, která měla být postavena na začátek hradního mostu. Práci na jejím zhotovení zadal témuž „hluchému řezbáři“. Nová socha však byla dokončena teprve v roce 1760, již za úřadu Kabertova nástupce P. Jana Nepomuka Egrera (úřad 1756 – 1762) a posvěcena v roce 1764 převorem P. Janem Červinkou (úřad 1764 – 1782). Obě pískovcové sochy stojí na podstavcích, opatřených tesanými nápisy v ozdobných kartuších. Nápis sochy sv. Josefa je opatřen chronogramem, datujícím její vznik do roku 1750, a jménem jejího zadavatele, převora P. Josefa Kaberta. Nápis v kartuši nedávno restaurované sochy Panny Marie již není původní. Ani jedna ze skulptur pak nenese žádnou signaturu, která by ozřejmila původ jejího tvůrce. Novodobá publikovaná literatura si je jista pouze s autorstvím sochy 120 Panny Marie – připisuje ji Janu Brázdovi z Litoměřic, sochaři, jehož díla jsou doložena také v Kutné Hoře či Prameny a literatura ve šporkovském Kuksu. SOkA Jičín, f. AM Pecka, 1565 – 1945 (1954), inv. č. 5, sg. AII.a/5, Pamětní kniha II, kniha č. 5, 1609 – 1858.

Nápis v kartuši sochy sv. Josefa: Antonín CECHNER, Soupis památek historických a uměleckých DVLICA / EX / VENERATIONE / STATVAM / TV- v politickém okresu novopackém, Praha 1909, s. 135. TEL ARISVO / POSVERAT / IOSEPHVS PRIOR. Nápis v kartuši sochy Panny Marie: JSME TVÉ DĚTI, / NÁROD TVŮJ / MATKO BOŽÍ / PŘI NÁS STŮJ! / 1760 1941. Text a foto (2008): B.K.

102

sochy.indd

18

18.11.2008, 14:24


122

PAMĚTNÍ MEDAILE Albrecht z Valdštejna (vydavatel), mincovna Jičín, 1632 ražené pozlacené stříbro, Ø 2,5 cm, m. 4, 52 g Národní muzeum, Praha, H5-180.528 Stavba kostela kartuziánského kláštera ve Valdicích, v němž měly být jednou uloženy také Valdštejnovy ostatky, byla zahájena dne 30. července 1632 slavnostním položením základního kamene. K této příležitosti vydal Valdštejn zvláštní upomínkovou medaili, zobrazující na aversu jeho poprsí a na reversu nápis s datací: ALBERTVS. / D. G. DVX. MEG. / FRIDL. ET. SAG / FVND. CARAE. / CASTRI. B M. V. / IN. WALDITZ. / AMPLIS. / 1632 (= Albrecht, z Boží milosti vévoda meklenburský, frýdlantský a zaháňský, nejvznešenější zakladatel Hradu blahoslavené Panny Marie ve Valdicích, 1632). Ražbu medaile realizovala Valdštejnova vévodská mincovna v Jičíně pod vedením mincmistra Šebestiana Steinmüllera, rytcem vlastního mincovního razidla byl Konrád Freibösen z Halberstadtu. Podobu samotné ražby mince určil, jak to bylo obvyklé, sám Valdštejn. Vlastní akt položení základního kamene kartuziánského kostela byl, jak popisují písemné prameny, pojat skutečně slavnostně. Na místě budoucí stavby se v určený den sešel celý kartuziánský konvent v čele s převorem P. Filipem Buschkem, dále světící biskup Rudolf Roder (Roderus), dva zástupci jičínských jezuitů, mnoho šlechticů z okolí, Valdštejnovi úředníci, muzikanti s instrumenty a údajně i „nesmírná síla“ jičínských obyvatel a venkovského lidu. Sám Valdštejn se slavnostního okamžiku účastnit nemohl, neboť zrovna pobýval u Norimberku na tažení proti švédskému králi Gustavu II. Adolfovi (†1632). Valdštejnovu pamětní 121 medaili měl údajně převor P. Filip Buschek rozhazovat mezi shromážděný přihlížející lid. Kromě popsané se dochovala ještě další ražba této medaile; s předchozí se v podstatě shoduje, pouze 122 (avers, revers) zobrazení Valdštejnovy hlavy na jejím aversu je menší, revers pak není opatřen datací. Text: B.K. Foto (nedat): Národní muzeum, Praha Literatura Antonín MARTÍNEK, Jičínské mince, medaille a platební poukázky, Jičín 1913, s. 12. Jaroslav MENCL, Historická topografie města Jičína. Část I., Jičín 1940, s. 369 – 370.

103

sochy.indd

19

18.11.2008, 14:24


Casparus BINSFELDIUS, Cartusia Castri Beatae Virginis Mariae Waldicensis prope Gechinium (1614 – 1636), in: James Hogg (ed.), Analecta Cartusiana 90:30, Propago sacri ordinis Cartusiensis per Germaniam. Pars I. De provincia Alemaniae superioris et dominibus Polonia, Salzburg 1981, s. 356.

123, 123 a

ZVON Z KARTUZIÁNSKÉHO KOSTELA Jan Pricquey, Mladá Boleslav, 1671 m. cca 5 centů, v. 69 cm, Ø 69 cm Majetek římskokatolické církve původ: kartuziánský klášter ve Valdicích Zvon, kterým se valdičtí kartuziáni svolávali k pobožnostem na kůr, byl odlit v roce 1671, za převora P. Alexia Mickschitze (úřad 1667 – 1672). Zakázku jeho výroby realizovala proslulá dílna „zvonaře a občana mladoboleslavského“ Jana Pricqueye (IOANNES PRICQVEY FVSOR / CAMPANARVM ET CIVIS / NOE-BOLESLAVIAE FECIT). Kromě nápisu, odkazujícího na dílnu původu zvonu, zdobí jeho plášť čtyři drobná vyobrazení. Jedno z nich, orel nesoucí na prsou

obraz Panny Marie s Ježíškem v náručí, bylo znakem kartuziánského kláštera ve Valdicích. Pod korunou zvonu je nápis CHRISTVS IMPERAT, CHRISTVS AB OMNI MALO NOS DEFENDAT, CHRISTVS VINCIT, CHRISTVS REGNAT (= Kristus vládne, Kristus nás od všeho zlého chrání, Kristus vítězí, Kristus kraluje). V roce 1787, pět let po zrušení kartuziánského kláštera ve Valdicích, byl zvon darován kostelu v Radimi (výměnou za zvon puklý) a roku následujícího: „dne 7. srpna (…),“ jak zaznamenává kronika obce: „na věž (kostela) v 5 hodin odpoledne vztažen byl.“ Jako jediný z radimských zvonů byl tento ušetřen válečných rekvizicí let 1916 a 1942, do dnešních dob se dochoval ve své původní podobě a stále je používán. Text: B.K. Foto (2008): T.R. Prameny SOkA Jičín, f. MNV Tužín, Kronika obce Radimi (1922 – 1973). 124

123

124 a

123 a

104

sochy.indd

20

18.11.2008, 14:24


124, 124 a

v Českých Budějovicích ((?) A RUDOLPHO PERNER BUDVICII A. D. 1909). Zvon byl původně odlit pro malý kostelík sv. Josefa ve Valdicích, vystavěný valdickými kartuziány pro místní obyvatele. Teprve po zrušení kostelíka v roce 1810 byl přenesen do bývalého klášterního kostela, kde nahradil zvon původní, darovaný již v roce 1787 Dnes již nedochovaný zvon byl ještě v roce 1942 obci Radimi. zavěšen v sanktusníku bývalého kartuziánského kos- Text: B.K. tela ve Valdicích. Toho roku byl sňat a zrekvírován pro Foto (1942): Sbírka pozitivů a negativů RMaG Jičín, 2393 a, 2452 válečné účely. Další jeho osudy již nejsou známy. Podobu zvonu nám dnes přibližuje jeho popis Prameny a literatura publikovaný v roce 1909 Antonínem Martínkem SOkA Jičín, f. MNV Valdice, Kronika obce (1922 – 1976). (MARTÍNEK, 1909, s. 12.) a dvě jeho fotografie poří- Antonín MARTÍNEK, Soupis památek historických a uměleckých zené v roce 1942 na shromaždišti zvonů rekvírovaných v politickém okrese jičínském (Kartouzy – Veliš), Jičín 1909. z Jičínska. Na svém plášti byl zvon opatřen letopočtem svého odlití – rokem 1716 – a jménem převora P. Víta Koreise (úřad 1712 – 1728), který jeho výrobu objednal 125 (F. F. / PAT(ER) VITUS KOREIS PRIOR / DE KAYL. SKŘÍNĚ Z KARTUZIÁNSKÉHO CARTAUS WALDITZ / 1716). Obvod koruny zdobil KLÁŠTERA VE VALDICÍCH břečťanový dekor, plášť nesl reliéfy sv. Víta, sv. Bruna nesign., nedat. (sedmdesátá léta 17. století?) a sv. Josefa. V roce 1869 byl zvon, jak uvádí další nápis dub, rozměry nezjištěny na jeho plášti, zaslán k přelití do dílny královéhradec- Majetek římskokatolické církve kého zvonaře Karla Paula (Přelit od Kar. Paula v Hradci původ: kartuziánský klášter ve Valdicích Králové l. Páně 1869.). Již v roce 1909 však praskl a byl Foto (2008): T.R. znovu přelit, tentokrát zvonařem Rudolfem Pernerem 125 NEDOCHOVANÝ ZVON VALDICKÝCH KARTUZIÁNŮ nesign., 1716 hmotnost nezjištěna, v. 52 cm, Ø 42 cm původ: ze zbořeného kostelíka sv. Josefa ve Valdicích

105

sochy.indd

21

18.11.2008, 14:24


sochy.indd

22

18.11.2008, 14:24


VYBRANÉ ARCHIVNÍ PRAMENY K DĚJINÁM KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA VE VALDICÍCH

archiválie.indd

1

18.11.2008, 14:16


archivรกlie.indd

2

18.11.2008, 14:16


126

126

ALBRECHT Z VALDŠTEJNA ZAKLÁDÁ KARTUZIÁNSKÝ KLÁŠTER VE VALDICÍCH A VYKAZUJE MU NADÁNÍ - úvodní list s Valdštejnovou intitulací Jičín, 8. prosince 1627 lat., 10 pergamenových listů svázaných do desek potažených modrým sametem, 33,7 x 25 cm, přivěšená pečeť NA Praha, f. AZK – L, Řkt. Valdice – 1, inv. č. 1292 Zakládací listina kartuziánského kláštera ve Valdicích byla vydána v Jičíně dne 8. prosince 1627. V jejím obsahu formuloval Valdštejn důvody, které jej vedly k založení kláštera, postupoval místo určené k vystavění jeho budov, vyjmenovával hmotné statky, finanční platy a práva vykázaná k jeho užívání, ale stanovoval také povinnosti, k nimž svou fundací kartuziány zavazoval. V úvodu listiny Valdštejn oznamuje, že se rozhodl nový kartuziánský klášter založit ke cti všemohoucího Boha, Panny Marie a Všech svatých. Připomíná, že jej k tomu přiměla i úcta, kterou ke kartuziánskému řádu chovala jeho zemřelá manželka Lukrécie Nekšová z Landeka (1582? – 1614). Novému klášteru pak jako místo, na němž měl být zbudován, vykazoval: „(...) místo nedaleko města našeho Jičína, vedle obory Valdické,

odkud bude klášter nazýván valdickým.“ (Monasterio Waldticzensis). K vystavění valdického kláštera přislíbil Valdštejn vyplatit kartuziánům v průběhu následujících deseti let (1628 – 1637) každoročně 10 000 zl., celkově tedy 100 000 zl., a kromě toho ještě jiných 3 000 zl., které měl vyplatit již v roce 1627. K vydržování celkem čtrnácti mnichů, kteří měli zakládaný klášter obývat, vykázal ze svých statků tvrz Radim s dvorem radimským a robouským, s přiléhajícími lukami a zahradami a s dvanácti vesnicemi (Radim, Studeňany, Lháň, Soběraz, Tužín, Žďár, Kyje, Ploužnice, Újezdec, Chloumek, Štěpanice a Zboží). K tomu přidal ještě tři mlýny (horní a dolní v Tužíně a mlýn v Robousích), čtyři rybníky (Nekvas, rybník pod kostelem robouským, rybník u Studeňan a rybník u dolního mlýna tužínského) a čtyři lesy v celkové výměře 67 jiter, tedy 30ha (Nedlešť, Červenka, les u Ploužnice a Zádoubí). Aby pak kartuziáni mohli lépe vykonávat své poslání, postoupil jim místo toho navíc ještě hrad a městečko Pecku s jedenácti okolními vesnicemi (Lhota u Pecky, Staňkov, Vidoničky, Borovnice, Vidochov, Vidochovec, Štikov, Bělá u Pecky, Radkyně, Černín a Stupná), čtyři dvory (v Pecce, Nedaříži, Černíně a v Nové Vsi), pět mlýnů (mlýn pod hradem Peckou, v Bělé, ve Stupné a dva mlýny v Nové Vsi), přináležející rybníky a také potoky. K tomu kartuziáni obdrželi ještě podací právo nad stávajícími kostely v Radimi, Pecce, ve Vidonicích, Stupné a v Nové Vsi. V dalších bodech listiny stanovil Valdštejn povinnosti kartuziánů, jako platit císařské a královské daně a zachovávat zákaz honitby zvěře, které si osoboval sám Valdštejn. Kartuziáni měli právo vystavět na panství Pecce pivovar, vařit pivo a prodávat je na svých statcích. Celé vykázané nadání pak Valdštejn doplnil ještě o věčný plat ve výši 1000 zl., který měl být kartuziánům vyplácen ve dvou pololetních splátkách (na sv. Havla a na sv. Jiří), vždy po 50 zl., a byl pojištěn na panství kopidlenském. Zároveň si vymínil, že část úroků z tohoto platu mají kartuziáni každoročně odvádět do svého mateřského kláštera, Velké Kartouzy u Grenoblu, kde za ně bude „vystavěn a ozdoben“ jeden oltář, u něhož má být pravidelně sloužena mše za spásu jeho duše. Kartuziáni měli pak ještě povinnost konat ve své valdické kartouze pravidelné mše za Valdštejnovu zemřelou manželku Lukrécii Nekšovou z Landeka, jejíž tělo, jak se uvádělo v listině, mělo být brzy převezeno do Valdic. Mše měly být slouženy také za samotného Valdštejna a jeho manželku Isabellu Kateřinu z Harrachu, a to jak za jejich života, tak i po jejich smrti.

109

archiválie.indd

3

18.11.2008, 14:16


Listinu Valdštejn stvrdil přivěšením své pečeti a vlastnoručním podpisem Albertus dux Fridlandie m(anu) p(ro)pria (= Albrecht, vévoda frýdlandský vlastní rukou). Svůj podpis k jeho připojili také sekretář Valdštejnovy dvorské kanceláře Jiří Graf z Ehrenfeldu (Georgius Graff ab Ehrenfeldo secretarius m(anu) p(ro)pria) a kancléř Štěpán Illgen (Stephanus Illgenius Cancellarius m(anu) p(ro)pria). Listina byla vydána v podobě souboru deseti po obou stranách jemně opracovaných pergamenových listů svázaných do desek potažených modrým sametem. Jazykem listiny je latina (pouze místní názvy jsou psány německy či poněmčenou češtinou), jejím písmem je humanistická minuskula. K zvýraznění či ozdobení některých slov, případně celých pasáží textu (invokace, Valdštejnova intitulace), byl použit zlatý inkoust, za týmž účelem doplňují některé z liter také zdobné rozviliny. Valdštejnova „větší vévodská pečeť“ je k listině přivěšena hedvábnými, modročervenými kroucenými šňůrami (barvy jsou Valdštejnovými erbovními barvami). Pečeť je z červeného pečetního vosku o průměru 6 cm, zasazena je do ochranné misky z přírodního včelího vosku o průměru 9 cm. V jejím pečetním poli je vyobrazen štít s Valdštejnovým erbem, prostor mezi erbovním štítem a vnitřním obvodem pečeti s legendou je vyplněn damaskováním. Vnitřní obvod pečetě zdobí lístkový ornament. Obvodová legenda nese Valdštejnův titul v podobě: ALBRECHT HERTZOG ZV FRIDLAND (= Albrecht, vévoda frýdlantský). Zakládací listina kartuziánského kláštera byla vyhotovena ve dvou kopiích: jednu obdrželi valdičtí kartuziáni, druhá příslušela straně vydavatele. Listina se dochovala v originále i v řadě pozdějších opisů, její kompletní text publikoval Gelasius Dobner ve své edici Monumenta historica Bohemiae nusquam ante hac edita (I, Pragae 1764, s. 361 – 368; zde však s chybným datem vydání 1624 v závěrečné datovací formuli).

127

ALBRECHT Z VALDŠTEJNA POVOLUJE KARTUZIÁNSKÉMU KLÁŠTERU VE VALDICÍCH UŽÍVAT VYKÁZANÝ PLAT 1000 ZL. K ZAKOUPENÍ POZEMKŮ – složená listina s přivěšenou pečetí Praha, 17. dubna 1630 lat., pergamen, přivěšená pečeť NA Praha, f. AZK – L, Řkt. Valdice – 2, inv. č. 1293 Foto (2007): B.K.

127

128

VLASTNORUČNĚ PSANÝ LIST ALBRECHTA Z VALDŠTEJNA – Valdštejn formuluje svůj úmysl založit kartuziánský klášLiteratura ter nikoli na statcích, ale na penězích a vyjadřuje Gelasius DOBNER (ed.), Monumenta historica Bohemiae nusnespokojenost s tím, že kartuziáni žádají opak quam ante hac edita. Tomus I, Pragae 1764, s. 361 – 368. Schweinfurt, 9. září 1625, Albrecht z Valdštejna zemskému Josef SVÁTEK, Dvorská kancelář Valdštejnova frýdlantského hejtmanu Gerhardu Taxisovi vévodství. In: Zdeněk Fišer (red.), Studie Muzea Kroměřížněm. ska ´83, Muzeum Kroměřížska v Kroměříži, 1985. NA Praha, f. VL, sl. F 67/29, fol. 48

Text a foto (2007): B.K.

110

archiválie.indd

4

18.11.2008, 14:16


129

VLASTNORUČNĚ PSANÝ LIST P. FILIPA BUSCHKA, PRVNÍHO PŘEVORA VALDICKÉ KARTOUZY, VE VĚCI ZALOŽENÍ KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA VE VALDICÍCH Radim, 10. listopadu 1626, P. Filip Buschek zemskému hejtmanu Gerhardu Taxisovi lat. NA Praha, f. VL F 67/8b, fol. 49

132

132

VLASTNORUČNĚ PSANÝ LIST ALBRECHTA Z VALDŠTEJNA - v němž Valdštejn oznamuje svůj úmysl zřídit 130 v plánovaném kartuziánském kostele ve ValdiPODPIS PRVNÍHO PŘEVORA cích dvě hrobky VALDICKÉHO KLÁŠTERA Havelberg, 27. srpna 1627, Albrecht z Valdštejna zemskému P. FILIPA BUSCHKA NA Praha, f. SM, kt. 2376, inv.č. 3684, sign. T10/3, ne- hejtmanu Gerhardu Taxisovi něm. fol., list převora P. Buschka z 26. listopadu 1635 NA Praha, f. VL F67/29, fol. 114 Foto (2007): B.K. Foto (2007): B.K. 130

133

131

VLASTNORUČNĚ PSANÝ LIST ALBRECHTA Z VALDŠTEJNA - Valdštejn žádá, aby kartuziáni začali co nejdříve stavět Habry, 2. dubna 1627, Albrecht z Valdštejna zemskému hejtmanu Gerhardu Taxisovi něm. NA Praha, f. VL F 67/29, fol. 91

VLASTNORUČNĚ PSANÝ LIST ALBRECHTA Z VALDŠTEJNA – po levé straně Valdštejnova poznámka s příkazem zvýšit rozestavěné cely kartuziánského kláštera ve Valdicích, zaklenout je a štukovat a opatřit zdi malbami s náboženskými motivy Güstrow, 30. ledna 1629, Albrecht z Valdštejna zemskému hejtmanu Gerhardu Taxisovi, něm. NA Praha, f. VL F 67/29, fol. 172 Foto (2007): B.K.

111

archiválie.indd

5

18.11.2008, 14:16


133

134

CÍSAŘ FERDINAND II. POTVRZUJE ZALOŽENÍ KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA VE VALDICÍCH A VYKAZUJE MU NADÁNÍ - úvodní list Vídeň, 20. března 1635 lat., 6 svázaných pergamenových listů, bez vazby, přivěšená pečeť NA Praha, f. AZK – L, Řkt. Valdice – 3, inv. č. 1294

řovy zásluhy o zachování kartuziánského kláštera a uznala jej jeho druhým zakladatelem.

134

Valdštejnovým zavražděním v roce 1634 ztratil kartuziánský klášter ve Valdicích svého fundátora a navíc se ocitl ve finanční tísni. Valdický převor P. Filip Buschek se proto obrátil na císaře Ferdinanda II. s žá-dostí, aby valdickým kartuziánům potvrdil zakládací listinu kláštera vydanou jim Valdštejnem v roce 1627, vyrovnal Valdštejnův dluh vůči klášteru ve výši 50 600 zl. a aby stávající klášterní jmění rozmnožil darováním dalších příjmů. Císař Ferdinand II. vyhověl prosbám kartuziánů listinou vydanou dne 20. března roku 1635. Generální kapitula kartuziánského řádu ocenila císa-

Text a foto (2007): B.K. Literatura Karel ŠTĚTINA, K dějinám kláštera kartouzského ve Valdicích (druhé, opravené vydání), in: Náš domov. Vlastivědný sborník okresů Jičín – Libáň – Sobotka, Jičín 1925, s. 133.

135

SOUPIS DLUŽNÍKŮ ALBRECHTA Z VALDŠTEJNA, JEJICHŽ ÚPISY POSTOUPIL CÍSAŘ FERDINAND II. PO VALDŠTEJNOVĚ ZAVRAŽDĚNÍ KARTUZIÁNSKÉMU KLÁŠTERU VE VALDICÍCH - úvodní část s. d., s. l. něm. NA Praha, f. SM, kt. 281, inv. č. 507, sg. 31/18, nefol.

112

archiválie.indd

6

18.11.2008, 14:17


Vedle zakládací listiny kartuziánského kláštera ve Valdicích, která potvrzovala původní Valdštejnovu fundaci z roku 1627, vykázal císař Ferdinand II. valdickému klášteru také část Valdštejnových finančních pohledávek. Podle dochovaného jmenného soupisu těch, kteří byli povinni své dluhy vyrovnat právě ve prospěch valdického kláštera, se Ferdinandovo nařízení týkalo dlužníků z řad Valdštejnových manů. Součet sum vykázaných touto cestou valdickému klášteru dosahoval výše 50 660 zl. 24 kr. a pokryl tak částku, již Valdštejn slíbil valdickým kartuziánům vyplatit na stavbu jejich kláštera, ale do své smrti tak neučinil. Text a foto (2008): B.K.

136

OPIS ZÁPISU Z TRHOVÉHO KVATERNU DESK ZEMSKÝCH Z ROKU 1648, JÍMŽ SE VALDICKÝM KARTUZIÁNŮM PŘIDĚLUJE PANSTVÍ PECKA K LEPŠÍ OBŽIVĚ Praha, 7. prosince 1775 češ. SOkA, f. AM Pecka, 1565 – 1945 (1954), inv. č. 41, sign. AIII/28, kart. č. 1 137

135

113

archiválie.indd

7

18.11.2008, 14:17


137

PAPEŽ INNOCENC XII. POVYŠUJE OLTÁŘ SV. MICHAELA ARCHANDĚLA V KARTUZIÁNSKÉM KLÁŠTEŘE VE VALDICÍCH NA OLTÁŘ PRIVILEGOVANÝ (ALTARE PRIVILEGIATUM) Řím, 24. března 1696 lat. NA Praha, f. AZK – L, inv. č. 2755, kt. 48, fasc. 1

140

ZPRÁVA BÝVALÉHO VALDICKÉHO KARTUZIÁNA P. HEŘMANA GOTTMANNA O PRŮBĚHU RUŠENÍ KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA VE VALDICÍCH opis, s. d. češ. SOkA Jičín, f. MNV Valdice, Kronika obce Valdice (1922 – 1976), s. 10 – 12

Foto (2007): B.K.

138

138

AKTA GENERÁLNÍ KAPITULY KARTUZIÁNSKÉHO ŘÁDU Z LET 1720 – 1765 SE SEZNAMY ZEMŘELÝCH ČLENŮ HORNONĚMECKÉ PROVINCIE, K NÍŽ PŘÍSLUŠEL I KARTUZIÁNSKÝ KLÁŠTER VE VALDICÍCH – výřez z listu se záznamem o úmrtí převora valdické kartouzy P. Vita Koreise (1728) s. l., 1720 – 1765 lat., 18,5 x 23 cm NA Praha, fond AZK, inv. č. 2861, sign. rkp. 84, Provincia Alemaniae Superioris ordinis Cartusiensis in qua ab A(nno) 1720 usque 1767 capitula generalia in majori Cartusia…

141, 142

Foto (2008), výřez: B.K.

139

MARIE TEREZIE POTVRZUJE VOLBU P. JOHANNA ČERVINKY PŘEVOREM KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA VE VALDICÍCH Vídeň, 28. prosince 1764 něm., pergamen, přivěšená pečeť v ochranné dřevěné schránce NA Praha, f. AZK – L, Řkt. Valdice – 12, inv. č. 1303

114

archiválie.indd

8

18.11.2008, 14:17


141, 142

PEČEŤ PŘEVORŮ KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA VE VALDICÍCH NA Praha, f. VL, F67/8b, fol. 56, list převora Buschka z 9. prosince 1624; f. SM, kart. 281, inv. č. 507, sign. C 31/11, list převora Jentschkeho z 9. března 1702 Pečeť valdických převorů je dochovanými písemnostmi doložena ve dvou základních obrazových podobách, odvozených od znaku valdické kartouzy. V počátečních letech existence kláštera, ještě za života Albrechta z Valdštejna, nesla převorská pečeť (obr. č. 141) ve svém pečetním poli vyobrazení Panny Marie s Ježíškem v náručí a po svém obvodu legendu: S(IGILLUM) PRIOR C(ARTUISIAE) WALDICENCIS (= pečeť převora valdické kartouzy). V roce 1635, kdy byl císař Ferdinand II. uznán druhým zakladatelem valdické kartouzy, se na převorské pečeti (obr. č. 142) stejně jako v samotném znaku kláštera objevuje dvouhlavý císařský orel se srdečním štítkem nesoucí obraz Panny Marie s Ježíškem v náručí. Novou převorskou pečeť doplnila obvodová legenda: S(IGILLUM) PRIOR(IS) CAES(AREI) CARTUS(IAE) VALDIC(ENSIS) (= pečeť převora císařské kartouzy valdické). Text a foto (2007): B.K.

143

SOUPIS BUDOV NACHÁZEJÍCÍCH SE NA BÝVALÉM PANSTVÍ VALDICKÝCH KARTUZIÁNŮ S POZNAMENÁNÍM JEJICH STAVU A POTŘEBNÝCH OPRAV Radim, 30. listopadu 1784 něm. SOA Zámrsk, fond Vs Kumburk, inv. č. 953 5/A, kart. 128, fol. 12 – 13b

143

Na panství Pecka a Radim eviduje soupis budovu kartuziánského kláštera ve Valdicích, kostelík sv. Josefa ve Valdicích, farní kostel sv. Jiří v Radimi, radimskou školu, radimský zámeček, panskou cihelnu, v městečku Pecce pak faru, školu, pivovar, hrad Pecku a kostel sv. Bartoloměje. Na Sobčicku a Vojicku zaznamenává pouze bývalý kartuziánský zámeček v Sobčicích. Ve špatném stavu, který si žádá „nevyhnutelnou“ opravu, byl podle závěrů předložených soupisem především samotný komplex kartuziánského kláštera ve Valdicích a dále i stavby radimského zámečku a panské cihelny. Oproti tomu budovy radimské školy a kostela byly v relativně dobrém stavu, kaple sv. Josefa ve Valdicích, stejně jako budovy evidované na Peckovsku a Sobčicku pak žádné větší opravy nevyžadovaly.

Písemný dokument – soupis budov far, škol a hospodářských stavení nacházejících se na bývalých kartuziánských panstvích Radim a Pecka a na statku Sobčice – Vojice – vznikl v roce 1784, a to v souvislosti s rušením valdického kláštera a potřebou evidence jeho majetku. Kromě výčtu jednotlivých budov poznamenává také jejich dobový stav a případnou potřebu stavebních oprav. Je tak jedinečným dokumentem umožňujícím poznat, v jaké podobě se nacházely budovy panství valdických kartuziánů dva roky po zrušení jejich kláštera. Text a foto (2008): B.K.

115

archiválie.indd

9

18.11.2008, 14:17


144

VÝTAH Z DESK ZEMSKÝCH O PRODEJI BÝVALÉHO KARTUZIÁNSKÉHO PANSTVÍ RADIM Praha, 20. února 1827 něm. SOkA Jičín, f. AM Pecka, 1565 – 1945 (1954), inv. č. 71, sign. BIII.a/4, kart. č. 1

145

INVENTÁŘ KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA VE VALDICÍCH PODLE SOUPISU Z LET 1839 – 1841 - úvodní část s. l., 1839 – 1841 něm. SOA Zámrsk, f. Vs Kumburk, inv. č. 7697, kniha č. 2183, Inventarium – Czeřov – Karthauser Kloster – Radimer und Sobschitzer Schlos für die Jahre 1839 – 1840 und 1841

146

INVENTÁŘ KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA VE VALDICÍCH PODLE SOUPISU Z LET 1849 – 1852 - úvodní část s. l., 1849 – 1852 něm. SOA Zámrsk, f. Vs Kumburk, inv. č. 7659, kniha č. 2145, Inventarium vom Jahre 1849 bis ind 1852, 1. Jičíner Schloss, 2. Kamenitzer Schloss, 3. Gestütt Follenschüpfe, 4. Lustgarten, Czeřow, 6. Karthäuser Kloster, 7. Radimer Schloss, 8. Sobschitzer Schloss, 9. Chotetscher Schloss, 10. Petzkauer Herrschaftshaus, 11. Dřewenitzer Amtsgebäude

147

CÍSAŘ FERDINAND III. POVOLUJE MĚSTEČKU PECCE DVA TRHY VÝROČNÍ A JEDEN TRH TÝDENNÍ - celek listiny Ebersdorf, 9. září 1651 něm., pergamenová listina, přivěšená pečeť v ochranné dřevěné schránce NA Praha, f. AZK – L, Řkt. Valdice – 4, inv. č. 1295 147

116

archiválie.indd

10

18.11.2008, 14:17


Významné trhové privilegium pro městečko Pecku vydal císař Ferdinand III. (1637 – 1657) v roce 1651 na žádost převora kartuziánského kláštera ve Valdicích P. Laurentia Wartembergera (úřad 1648 – 1650) a jeho nástupce P. Františka Herbsta (úřad 1650 – 1663). Oba převorové usilovali ve svém úřadu o zlepšení tehdy špatného finančního stavu valdického kláštera a o obnovu jeho válkou zpustošených statků. V té souvislosti požádali císaře Ferdinanda III., aby jejich městečku Pecce povolil pořádání jarmarků a týdenní trhů, které by obnově válkou poškozeného městečka a jeho hospodářství výrazně napomohly. Císař Ferdinand III. povolil městečku pořádat dva výroční trhy: v pondělí po Třech králích a v pondělí po svatodušních svátcích na: „ (…) koně, osly, velký i malý dobytek, všelijaké obilí, jídlo a jiné zboží obchodníků a kramářů,“ a kromě toho konat pravidelně každou středu také trh týdenní: „(…) na všelijaké obilí a zboží obchodníků a kramářů.“ Po zrušení kartuziánského kláštera ve Valdicích potvrdili Pecce její trhové privilegium v roce 1786 císař Josef II. (1780 – 1790), v roce 1798 pak císař František II./I. (1792 – 1835). Původní privilegium Ferdinanda III. bylo známo jen z obsahu dvou jeho potvrzovacích listin; originál byl dosud považován za ztracený.

150

URBÁŘ KARTUZIÁNSKÉHO PANSTVÍ PECKA – titulní list něm., 1716 SOA Zámrsk, f. Vs Kumburk, inv. č. 3, kniha č. 3 Foto (2008): B.K.

151

CÍSAŘ KAREL VI. POTVRZUJE SMLOUVU Z 20. DUBNA 1718, KTEROU J. J. VOJICKÝ Z NEUDROFU PRODÁVÁ KARTUZIÁNSKÉMU KLÁŠTERU VE VALDICÍCH STATEK VOJICE – úvodní list s intitulací císaře Vídeň, 11. března 1719 něm., kniha o třiceti pergamenových listech v pergamenové vazbě, přivěšená pečeť NA Praha, f. AZK – L, Řkt. Valdice – 7, inv. č. 1298 Foto (2007): B.K.

Text a foto (2007): B.K.

148

PŘÍPIS KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA VE VALDICÍCH RYCHTÁŘI A PŘÍSEŽNÝM PRO PECKU A BĚLOU O POŘÁDKU TÝDENNÍCH TRHŮ – úvodní list Valdice, 10. ledna 1682 něm. SOkA Jičín, f. AM Pecka, 1565 – 1945 (1954), inv. č. 2, sign. AIII/2, kart. č. 1

149

URBÁŘ KARTUZIÁNSKÉHO STATKU SOBČICE - titulní list něm., 1683 SOA Zámrsk, f. Vs Kumburk, inv. č. 27, kniha č. 27 Foto (2008): B.K. 151

117

archiválie.indd

11

18.11.2008, 14:17


149

152

SROVNÁNÍ MÍRY VĚRTELE U PECKOVSKÝCH SOUSEDŮ s. l., 1726 češ. SOkA Jičín, f. AM Pecka, 1565 – 1945 (1954), inv. č. 25, sign. AIII/12, kart. 1

153

150

154

PŘEVOR VALDICKÉ KARTOUZY P. JOSEF KABERT NAŘIZUJE OBESÍLAT TÝDENNÍ TRHY, KTERÉ SE KONAJÍ NA PANSTVÍ PECCE KAŽDOU STŘEDU A ZAKAZUJE PROVOZOVAT PODOMNÍ VÝKUP A PRODEJ - závěrečný list s datací, podpisem převora a pečetí kartuziánského kláštera ve Valdicích Valdice, 30. září 1751 češ. SOkA Jičín, f. AM Pecka, 1565 – 1945 (1954), inv. č. 34, sign. AIII/2, kart. č. 1

ROZVRŽENÍ VÝLOH PŘI STANOVENÍ MNOŽSTVÍ MOUKY NA CHLÉB Pecka, 26. února 1741 češ. SOkA Jičín, f. AM Pecka, 1565 – 1945 (1954), inv. č. 30, Foto (2008): B.K. sign. AIII/17, kart. 1

118

archiválie.indd

12

18.11.2008, 14:17


156

UČEDNICKÁ KNIHA CECHU OSMI ŘEMESEL VE VALDICÍCH – poznamenání jmen učedníků přijatých roku 1776 a 1779 do učení mistrem tesařským s. l., 1777 – 1856 češ. SOkA Jičín, f. Cech spojených řemesel panství radimského ve Valdicích, inv. č. 3, kniha č. 2, kart. č. 1 Cech spojených řemesel panství radimského ve Valdicích se utvořil oddělením od cechu spojených řemesel městečka Pecky. Stalo se tak zřejmě kolem roku 1765, neboť tehdy vydal peckovský cech výpis ze svých artikulů pro nově utvořený cech spojených řemesel radimského panství ve Valdicích. K písemným materiálům, které se z činnosti radimského cechu spojených řemesel dochovaly, patří i kniha mistrovská a kniha učednická, obě založené v roce 1777. Již samotný jejich nadpis, v němž se cech 154 nazývá „cechem osmi řemesel“ napovídá, že cech utvářelo celkem osm různých druhů řemesel. Podle jejich poznamenání u jmen zapsaných mistrů a učedníků jimi byli: bečváři, bednáři, koláři, kováři, sklenáři, tesaři, truhláři a zámečníci. Text a foto (2008): B.K.

155

MISTROVSKÁ KNIHA CECHU KREJČOVSKÉHO V RADIMI s. l. (Valdice, Radim), 1777 – 1855 češ. SOkA Jičín, f. Cech krejčovský v Radimi, inv. č. 2, kniha č. 2

Krejčovský cech v Radimi se ustavil v roce 1777 na základě povolení převora valdického kláštera P. Jana Červinky (úřad 1764 – 1782). Do té doby příslušeli radimští krejčí, stejně jako řada jiných řemeslníků kartuziánských panství, k cechům peckovským. Mistrovskou knihu „(…) pro vepsání všech mistrů počestného řemesla krejčovského v Radimi (…)“ založili radimští krejčí vzápětí po svém osamostatnění, dne 5. září 1777. V jejím úvodu je zmíněno vlastní oddělení cechu od cechu peckovského a poznamenány finanční náklady s tím spojené. Z dalších zápisů se dovídáme, že zpočátku cech sídlil ve Valdicích („v Kartouzích“), odkud dne 13. října 1782 „(…) z důležitých a zvláštních příčin zase se odstěhoval.“ Mistrovská kniha eviduje mistry svého cechu až do roku 1855. Text: B.K.

157

KNIHA MISTROVSKÁ POČESTNÉHO POŘÁDKU OSMI ŘEMESEL VE VALDICÍCH s. l., 1777 – 1863 češ. SOkA Jičín, f. Cech spojených řemesel panství radimského ve Valdicích, inv. č. 4, kniha č. 3, kart. 1

158

ARTYKULE CECHU ZÁMEČNICKÉHO MĚSTA HRADCE NAD LABEM VYDANÉ K ŽÁDOSTI PŘEVORA VALDICKÉHO KLÁŠTERA PRO ZÁMEČNICKÝ CECH VE VALDICÍCH – titulní list s. l., s. d. češ., kniha, 8 listů, polokožená vazba SOkA Jičín, f. Cech spojených řemesel panství radimského ve Valdicích, inv. č. 2, kniha č. 1, kart. 1 Foto (2008): B.K.

119

archiválie.indd

13

18.11.2008, 14:17


156

159

158

MANUÁL MĚSTEČKA PECKY – list s titulem Pecka, 1608 – 1800 češ., něm., papír, kožená vazba, 31,2 x 20 cm SOkA Jičín, f. AM Pecka, 1565 – 1945 (1954), inv. č. 1, sign. AII.a/1, kniha č. 1 Foto (2008): B.K.

160

162

HRDELNÍ MANUÁL MĚSTEČKA PECKY – list s titulem Pecka, 1720 – 1817 češ., něm., papír, polokožená vazba, 30,8 x 15 cm SOkA Jičín, f. AM Pecka, 1565 – 1945 (1954), kniha č. 11 Foto (2008): B.K.

PAMĚTNÍ KNIHA MĚSTEČKA PECKY I Pecka, 1609 – 1800 163 češ., něm., papír, bez vazby, 33,6 x 21,5 cm SOkA Jičín, f. AM Pecka, 1565 – 1945 (1954), inv. č. 4, PAMĚTNÍ KNIHA RADIMSKÉ FARY (LIBER MEMORABILIUM PAROCHIAE sign. AII.a/4, kniha č. 4 RADIMENSIS…) Radim, 1765 – 1833 lat., něm. 161 SOkA Jičín, f. Farní úřad římsko–katolický Radim, PAMĚTNÍ KNIHA MĚSTEČKA PECKY II inv. č. 1, kniha č. 1 Pecka, 1609 – 1858 češ., něm., papír, polokožená vazba, 35,5 x 21,5 cm SOkA Jičín, f. AM Pecka, 1565 – 1945 (1954), inv. č. 5, sg. AII.a/5, kniha č. 5

120

archiválie.indd

14

18.11.2008, 14:17


159 162

164

MAPA BÝVALÉHO KARTUZIÁNSKÉHO PANSTVÍ SOBČICE – VOJICE - výřez nedat. (po roce 1782) rukopisná, ručně kolorovaná SOA Zámrsk, f. Vs Kumburk, kart. 128, inv. č. 953 5/A, fol. 145 Foto (2008): B.K. Grafická úprava: V.Š.

121

archiválie.indd

15

18.11.2008, 14:17


122

archivรกlie.indd

16

18.11.2008, 14:18


164

123

archivรกlie.indd

17

18.11.2008, 14:18


archivรกlie.indd

18

18.11.2008, 14:18


RUKOPISY A STARÉ TISKY Z KNIHOVNY KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA VE VALDICÍCH

knihy.indd

1

18.11.2008, 14:00


knihy.indd

2

18.11.2008, 14:00


165

165

REPERTORIUM IN OPERA NICOLAI DE TUDESCHIS… inkunábule, Antonius Corsettus Venezia: Andrea Torresanus, 1486 39 x 27 cm Národní knihovna České republiky, 41 A 17 (1. list) původ: z majetku kartuziánského kláštera ve Valdicích

166

166

DECRETALES CUM GLOSSA inkunábule, Gregorius IX., Pont. Max. (ed. Hieronymus Clarius) Nürnberg: Anton Koberger, 1496 36 x 27 cm Národní knihovna České republiky, 43 B 7 (titul) původ: z majetku kartuziánského kláštera ve Valdicích

Původ inkunábule z majetku valdických kartuziá- Foto (2008): Národní knihovna České republiky nů potvrzuje rukopisný záznam vepsaný na první její list: Cartusiae In Waldiz ((z) Kartouzy ve Valdicích). Namísto slova „Waldiz“ však bylo původně napsáno, a později škrtnuto, slovo „Buxheim“. Kniha byla tedy zřejmě majetkem buxheimského kartuziánského kláštera (Bavorsko), odkud se dostala, snad v podobě daru, do kartuziánského kláštera ve Valdicích. Text: B.K. Foto (2008): Národní knihovna České republiky

127

knihy.indd

3

18.11.2008, 14:01


167 PASTORALE AD VSVM ROMANVM ACCOMMODATVM, CANONES ET RITVS ECCLESIASTICOS QVI AD SACRAMENTORVM ADMINISTRATIONEM ALIAQVE PASTORALIA OFICIA IN VARIJS DIOECESIBUS RITE OBUENDA PERTINENT, COMPLECTENS starý tisk Ingolstadii: typis Wilhelmi Ederi, sumptibus Casparis Svtoris bibliopolae Dilingani, 1629 23 x 16,5 cm Majetek římskokatolické církve původ: z majetku kartuziánského kláštera ve Valdicích (?) Foto (2008): V.Š.

168

168, 168 a

MISSALE ROMANVM EX DECRETO SACROSANCTI CONCILII TRIDENTINI RESTITVTVM, PII V. PONT. MAX. IVSSV EDITVM, ET CLEMENTIS VIII. PRIMVM, NVNC DENVO VRBANI PAPAE OCTAVI AVCTORITATE RECOGNITVM. IN QUO MISSAE PROPRIAE DE SNACTIS AD LONGUM POSITAE SUNT AD MAIOREM CELEBRANTIUM COMMODITATEM 167 starý tisk Monachii: ex typographeo Ioannis Iaecklini, 1661 33,5 x 21,5 cm Majetek římskokatolické církve původ: kartuziánský klášter ve Valdicích 168 a

128

knihy.indd

4

18.11.2008, 14:01


Na historické uložení knihy v kartuziánském klášteře ve Valdicích poukazuje rukopisná, jazykově latinská poznámka vepsaná do horní poloviny přídeští knihy (obr. č. 168 a): Cartusiae Waldiczensis ((z) Kartouzy valdické). Text: B.K. Foto (2008): V.Š.

170

LIBER II COMPLECTENS PARTES SEX-PARS I. EPISTOLA ET INSTRUCTIO PRO NOVITIIS ORD. CART. AUTHORE HENRICO DE COSVALDIA. PARS II. COLLYRIUM INSTABILIUM AUTHORE AMBROSIO MAES. PARS III. EXCERPTA EX MANUSCRIPTIS LIBELLIS DE STABILITATIS IN DOMO PROFESSIONIS MATERIA. PARS IV. TORPEDO CHRISTIANORUM IMPOENITENTIUM AUTHORE MATTHIA MITTNER. PARS V. SPECULUM MODESTIAE CARTUSIANAE AUTHORE EODEM. PARS VI. EXCERPTA EX ACADEMIA CARTUSIANA AUTHORE EODEM – COLLECTUS ET SCRIPTUS PARTIM GEMNICI PARTIM WALDICII... PER F. CAROLUM PISEČZKI (LINIS TITULI EVULSUS EST). (PARS I. FINITA GEMNICI 8. JUL. 1706, PARS II. IBIDEM 15. DEC. 1706, PARS IV. 17. MART. 1712 WALDICII, PARS V. IBIDEM 1. APR. 1712, VI. PARS GEMNICI 28. APR. 1708.) rukopis, Henricus de Cosvaldia – Ambrosius Maes – Matthias Mittner, 1706 – 1712 19,5 x 16 cm Národní knihovna České republiky, I G 21 původ: z kartuziánského kláštera ve Valdicích (?)

171

LIBER X. COMPLECTENS SERMONES 169 40 PRO MAGNA UTILITATE FRATRUM S. ORDINIS CARTUSIENSIS 169 PROFESSORUM INDUSTRIE DERUDITE LIBER COLLECTANEVS SCRIPTVS AD COMPOSITI A V. P. MATTHIA MITTNER USVM PATRVM CARTVSIANORV(M) IN S. J. THEOL. DOCTORE, POSTMODUM AMPLISSIMAE NOVAE DOMVS IN CARTUSIAE RATISBONENSIS WALDICIO SUB… P. FRANCISCO PROFESSO, IN CARTUSIA STIPENSI HERBST PRIORE A. 1662 A FR. IN MORAVIA PRIORE, DEINDE IN SEQUITUR IMAGO S. BRUNONIS ET BOEMIAM TRANSLATO GICZINII CALENDARIUM ECCLESIASTICUM SUPERIORE PRIMO. NUNC EX rukopis, P. Francisco Herbst priore, 1662 IPSO AUTHOGRAPHO LEGIBILIUS 41 x 31 cm Národní knihovna České republiky, XIV B 1 (obr. tit. DESCRIPTI A F. CAROLO PISECZKI CARTUSIAE WALDICENSIS PROPE listu) GICŽINIUM PROFESSO A. D. 1714 původ: z majetku kartuziánského kláštera ve / NOMINA PROVINCIARUM ET Valdicích DOMORUM ORDINIS CARTUSIENSIS, Foto (2008): Národní knihovna České republiky PROUT DISPOSITA ERANT A. 1606,

129

knihy.indd

5

18.11.2008, 14:01


DESCRIPTA EX LIBRO COLONIAE A. 1606 TYPIS EXCUSO „EPISTOLA PARAENETICA… MARTINI LAUDUNENSIS“… / EPISTOLA „DE CARTUSIA LECHNICENSI IN HUNGARIA“ AD COMITEM RAKOCZI DATA, EX CHARTA QUADAM CARTUSIAE DANTISCANAE DESCRIPTA. / EPISTOLA PRIORIS DOMINICANORUM MONASTERII CRACOVIENSIS SCRIPTA D. JOANNI UDALRICO REPFFIO PRIORI CARTUSIAE DANTISCANAE, DATA 26. IAN. 1626. rukopis, F. Carolo Pisečzki, 1714 19,5 x 16 cm Národní knihovna České republiky, XII D 17 (titul) původ: kartuziánský klášter ve Valdicích Foto (2008): Národní knihovna České republiky

172

LIBER XII. COMPLECTENS COPIOSAS QUAESTIONES AC DESUPER RESOLUTIONES REVERENDISSIMORUM PATRUM GENERALIUM AC VISITATORUM COLLECTUS AC ALTERA VICE DESCRIPTUS PER F. CAROLUM PISEČZKI CARTUSIAE WALDICENSIS PROFESSUM rukopis, Carolus Pisečzki, 1725 20 x 15 cm Národní knihovna České republiky, I G 20 původ: z kartuziánského kláštera ve Valdicích

173 MISSALE ROMANUM EX DECRETO SACROSANCTI CONCILII TRIDENTINI RESTITVTVM, PII V. PONTIFICIS MAXIMI JUSSU EDITUM, CLEMENTIS VIII. ET URBANI VIII. AUCTORITATE RECOGNITUM, IN QUO MISSAE NOVISSIMAE SANCTORUM... starý tisk Augustae Vindel. et Herbipoli: sumptibus Martini Veith bibliopolae, 1751 34,8 x 23,3 cm Majetek římskokatolické církve původ: kartuziánský klášter ve Valdicích

Spojitost knihy s kartuziánským klášterem ve Valdicích naznačuje rukopisný latinsky psaný vpisek, jímž je opatřen první titulní list knihy. Ve svém obsahu uvádí, že knihu současnému vlastníkovi daroval kartuzián valdického kláštera F. Ioannes Evang. Mann. Pravděpodobně se jedná o autentický zápis samotného kartuziána – dárce. Ke svému jménu připojil navíc ještě poznámku „nehodný kartuzián“ (indignus Carthusian(us)). Příslušnost F. Manna ke komunitě valdických kartuziánů potvrzuje i pamětní zápis, který byl v roce 1750 vložen do makovice sanktusníku kartuziánského klášterního kostela. Ze soupisu jmen členů tehdejší valdické kartuziánské komunity, jenž je obsahem pamětního listu, se dovídáme, že F. Mann působil v roce 171 1750 v kartouze jako apatykář. Text: B.K. Foto (2008): V.Š.

130

knihy.indd

6

18.11.2008, 14:01


173

174

175

174

MANIFESTATIO SPIRITUS, SIVE EXPOSITIO, IN QUO CONSISTAT SPIRITUS ORDINIS CARTUSIENSIS, TUM IN ORDINE AD SANTIFICATIONEM CARTUSIANORUM, TUM IN ORDINE AD UTILITATEM ECCLESIAE CUM TRIPLICI DEVOTIONE AD SANCTUM BRUNONEM PAENITENTIAE... starý tisk Regina-Hradecii, impressum typis Joannis Clementis Tibelli, 1755 16,3 x 10,2 cm Strahovská knihovna Královské kanonie premonstrátů na Strahově, Praha, BT VIII 63 původ: kartuziánský klášter ve Valdicích Foto (2008): B.K.

CALENDARIUM ECCLESIASTICUM PRO CARTUSIA WALDICENSI COMPOSITUM CUM DIRECTORIO / DIRECTORIUM LECTURAE REFECTORII CARTUSIANORUM / DIRECTORIUM OFFICII SACRISTAE / IDEA PERFECTI VICARII EIUSQUE ALPHABETUM AUREUM / QUINQUE ANNOTATIONES SUPER NOMINA ET VERBA HEBRAICO VEL LATINO MODO PRONUNCIANDA / MUSICES CHORALIS MEDULLA SIVE TOTIUS CANTUS GREGORIANI… TRADITIO AD USUM S. ORD. CARTUSIENSIS rukopis, 18. stol. 20 x 16 cm Národní knihovna České republiky, I F 17 původ: kartuziánský klášter ve Valdicích

131

knihy.indd

7

18.11.2008, 14:01


knihy.indd

8

18.11.2008, 14:01


STAVEBNÍ ČINNOST VALDICKÝCH KARTUZIÁNŮ

katalog.indd

1

18.11.2008, 15:12


katalog.indd

2

18.11.2008, 15:12


176

176

RADIMSKÁ TVRZ Dnes již zaniklá středověká tvrz v obci Radimi byla s dějinami komunity valdických kartuziánů spjata již od roku 1621, kdy ji Albrecht z Valdštejna postoupil prvním z mnichů, kteří toho roku na Jičínsko přišli na jeho pozvání. Protože o zřízení kartuziánského kláštera se tehdy teprve jednalo a nebyl tedy vystavěn, měli mniši prozatím pobývat právě na radimské tvrzi. Již nejpozději od roku 1622 ji také začali stavebně upravovat, aby vyhovovala jejich potřebám. Radimské prozatímní sídlo se nakonec stalo místem jejich pobytu po dobu následujících jedenácti let – až do roku 1632, kdy stavba kartuziánského kláštera ve Valdicích pokročila natolik, že se do ní mniši mohli konečně stěhovat. Až do roku 1782, kdy byl jejich klášter zrušen, užívali kartuziáni radimskou tvrz pro účely vrchnostenské správy svých statků. V roce 1660 jimi byla přestavěna do podoby barokního zámečku. Po zrušení kláštera sloužila ještě nějakou dobu jako budova správní, poté se stala obydlím chudiny. V roce 1937 nechal její nový majitel strhnout pro zchátralost její východní část, západní pak byla definitivně zbořena v roce 1948. Na začátku demoličních prací, na žádost obecního zastupi

telstva – „aby také budoucí občané radimští viděli, jaký to zámek v Radimi byl,“ – pořídil několik fotografií staré tvrze jičínský fotograf Antonín Brožek. Podle jeho fotografií a také podle popisů místních pamětníků víme, že radimská tvrz byla jednopatrovým obdélným stavením se zaklenutým přízemím, uvnitř rozděleným do čtyřprostorové dispozice. Do současnosti se dochovaly jen zbytky jejího renesančního sklepení. Text: B.K. Foto (1937): Antonín Brožek, Sbírka pozitivů a negativů RMaG Jičín. Prameny a literatura SOkA Jičín, f. MNV Tužín, Kronika obce Radimi (1922 – 1973). SOkA Jičín, f. Písemná pozůstalost – Jaroslav Mencl, kart. 3., sl. Radim. Ladislav SVOBODA A KOL., Encyklopedie českých tvrzí. Díl II, K – R, Praha 2000, s. 638. Karel ŠTĚTINA, K dějinám kláštera kartouzského ve Valdicích (druhé, opravené vydání). In: Náš domov. Vlastivědný sborník okresů Jičín – Libáň – Sobotka. Jičín 1925, roč. I, s. 104.

135

katalog.indd

3

18.11.2008, 15:12


178

RELIÉF S VYOBRAZENÍM PECKOVSKÉHO HRADU V PODOBĚ, JAKOU MĚL V ROCE 1662 – reliéf na fasádě domu čp. 52 v Pecce (Hostinec pod hradem) Foto (2008): B.K.

177

177

HRAD PECKA Peckovský hrad získali kartuziáni do svého majetku jako součást nadání, které jim v roce 1627 vykázal Albrecht z Valdštejna. Hrad využívali především jako správní středisko svého panství, občas v něm také pobývali samotní převorové, případně jejich zástupci (prokurátoři) se svými sluhy. Vlastní hradní stavbě však příliš velkou pozornost nevěnovali – v dobrém stavu udržovali v podstatě jen její západní část a v části východní pak místnosti upravené pro jejich občasné pobyty. Do doby kartuziánské správy se datují dvě výraznější úpravy hradu: v roce 1662, za převora P. Františka Herbsta (úřad 1650 – 1663), byla snížena část severní hradní věže, která hrozila zřícením, „také četné výstupky a štíty až ku bráně na straně k městečku byly sneseny a téhož roku (1662) jen společnou rovnou střechou nahrazeny.“ V roce 1710, za převora P. Diviše Müllera (1706 – 1712), byl pak namísto původního dřevěného zdvihacího mostu před hradem vystavěn tříobloukový most zděný, opatřený dnes již nedochovaným „pěkným kamenným zábradlím.“ Zřejmě posledním zásahem kartuziánů do původní podoby hradu bylo postavení dvou soch v jeho těsné blízkosti – sv. Josefa u bývalého poplužního dvora pod hradem (1750) a Panny Marie na začátku hradního mostu (1760).

178

179

PŮDORYS PECKOVSKÉHO HRADU Legenda: 1 cesta z městečka – 2 bývalý poplužní dvůr – 3 cesta k hradu – 4 most – 5 hradní brána v severním paláci – 6 hlavní věž – 7 hradní nádvoří – 8 západní (tzv. Harantovský) palác – 9 místnosti obývané valdickými kartuziány ve východním paláci – 10 starý jižní palác – 11 světnice přistavěné ke starému paláci – 12 druhá věž Obr. podle: August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl V., Praha 1933, s. 101; úprava legendy: B.K. 179

Text: B.K. Foto (po r. 1936): Josef Hanke, Sbírka pozitivů a negativů, RMaG Jičín, Album Trestnice kartouzská a okolí, F 1305 Prameny a literatura SOkA Jičín, AM Pecka, 1565 – 1945 (1954), inv. č. 5, sg. AII.a/5, kniha č. 5, Pamětní kniha II (1609 – 1858). Jan VÁGENKNECHT, Hrad Pecka. Městečko Pecka, Nová Paka, b. d., s. 12.

136

katalog.indd

4

18.11.2008, 15:12


180

P(hilipus) B(uschek) P(rior) (= Udělal Filip Buschek, převor). Podle záznamů archivních pramenů daroval převor P. Buschek Pecce vedle znaku i stříbrné pečetní razidlo, nesoucí v pečetním poli nový peckovský znak s písmeny F.P.B.P. a po obvodu legendu: + Sigillum Oppidi Petzkensis Carthusianorum 1633 (= Pečeť kartuziánského městečka Pecky 1633). Podle dalších zpráv obdržela Pecka i pečetidlo mosazné, podobné tomu předchozímu, ale pouze s dvěma písmeny pod znakem: F(ecit) B(uschek).

KAMENNÝ MOST PŘED HRADEM PECKOU VYSTAVĚNÝ VALDICKÝMI KARTUZIÁNY V ROCE 1710 Foto (2008): B.K.

Text a foto (2007): B.K.

180

Prameny a literatura SOkA Jičín, AM Pecka, 1565 – 1945 (1954), inv. č. 5, sg. AII.a/5, kniha č. 5, Pamětní kniha II (1609 – 1858). Rafael ENGELMAN, Pecka. Památník hradu a městečka se životopisem Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, pána na Pecce, Nová Paka 1921, s. 69.

181

181

ZNAK A PEČEŤ MĚSTEČKA PECKY Původní dvouvěžová podoba hradu Pecky je dodnes součástí peckovského znaku. Do roku 1633 však užívalo městečko znak starý, od současného odlišný: vyobrazení stříbrné zdi s cimbuřím a střílnami v modrém poli, po stranách se dvěma stříbrnými věžemi, mezi nimi štít s rokem založení městečka, případně znakem peckovské vrchnosti. Za úpravou peckovského znaku do podoby, jakou má do současnosti, stojí první převor valdické kartouzy P. Filip Buschek (úřad 1624 – 1636). V roce 1633 vydal zvláštní dekret, jímž starý znak změnil: namísto štítu umístil mezi dvě věže obraz zlatého půlměsíce s postavou Panny Marie nesoucí v náručí malého Ježíška. Stříbrnou zeď pak opatřil čtyřmi písmeny zkracujícími jeho věnování: F(ecit)

182

182

ZÁMEK V SOBČICÍCH Raně barokní zámek v Sobčicích byl vystavěn po roce 1630 na místě původní středověké vodní tvrze. Jeho přestavba, financovaná tehdejším majitelem statku Stanislavem Bořkem Dohalským z Dohalic, je připisována přednímu architektu působícímu ve službách Albrechta z Valdštejna, Niccolo Sebregondimu. K majetku kartuziánského kláštera ve Valdicích přešel zámek spolu s celou vsí Sobčice v roce 1661. Kartuziáni využívali zámek zřejmě jako střediska správy svých sobčických statků a pak i celého sobčicko–vojického panství, které nově utvořili po zakoupení Vojic v roce 1718. I k tomu směřovala přestavba

137

katalog.indd

5

18.11.2008, 15:12


sobčické zámecké budovy, kterou realizovali v letech 1737 – 1739 a na níž původně odkazoval i monogram kartuziánského kláštera CW (Cartusia Waldicensis) vytesaný nad jejím vstupem. Malá kaple zasvěcená sv. Brunovi, kterou zřídili v prvním patře zámku, může podporovat domněnku, že zde někdy také sami pobývali. Text a foto (2008): B.K. Prameny a literatura SOkA Jičín, f. MNV Sobčice, Kronika obce Sobčice (1915 – 1953). Emanuel POCHE A KOL., Umělecké památky Čech. Díl III, P – Š, Praha 1980, s. 378. Tomáš ŠIMEK A KOL., Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl VI, východní Čechy, Praha 1989, s. 458.

časně uloženy ostatky Valdštejnovy první manželky, Lukrécie Nekšové z Landeka, v roce 1628 pak i Valdštejnova předčasně zemřelého syna. Za oba měli mniši vykonávat předepsané modlitby. Za kartuziánské správy byl kostel nejdříve součástí peckovské farnosti, a byl tedy obstaráván duchovními dojíždějícími do Radimi z Pecky, v roce 1742 zde byla zřízena lokalie a ke kostelu přidělen stálý kaplan lokalista. V té době měl radimský kostel již současnou podobu kamenné jednolodní obdélníkové stavby s hranolovou věží před západním průčelím, kterou mu dali kartuziáni přestavbou realizovanou v letech 1708 – 1709. Pravděpodobně také jejich nákladem byl kostel vybaven potřebnými předměty a obdržel zvon, který ve svém nápise nesl dataci 1718 a jméno valdického převora P. Vita Koreise (úřad 1712 – 1728). Také zásluhou valdických kartuziánů bylo Radimsko v roce 1765 odděleno od fary peckovské, kostel povýšen na farní a osazen řádným farářem. Text a foto (2008): B.K. Prameny a literatura SOkA Jičín, f. Písemná pozůstalost – Jaroslav Mencl, kart. 3., sl. Radim. SOkA Jičín, f. Farní úřad římsko-katolický Radim, inv. č. 1, kniha č. 1, Liber memorabilium (1765 – 1833). Emanuel POCHE A KOL., Umělecké památky Čech. Díl III, P – Š, Praha 1980, 200 – 201.

184

183

183

KOSTEL SV. JIŘÍ V RADIMI Předchůdcem dnešního radimského kostela sv. Jiří byla dřevěná sakrální stavba, která se v písemných pramenech připomíná poprvé k roku 1384. Do majetku valdických kartuziánů přešla spolu s panstvím Radim, které nově založenému klášteru ve Valdicích postoupil Albrecht z Valdštejna v roce 1627. S kartuziány však byla úzce spjata zřejmě již od roku 1621, neboť tehdy přišli na Jičínsko první z mnichů budoucí Valdštejnovy fundace, a protože klášter ve Valdicích nebyl ještě vystavěn, ubytovali se prozatímně na radimské tvrzi. Lze tedy předpokládat, že tehdy sloužil radimský kostel právě jejich potřebám. Po roce 1625 v něm byly do-

138

katalog.indd

6

18.11.2008, 15:12


184 KOSTEL SV. JANA KŘTITELE VE VIDONICÍCH V roce 1627, kdy kartuziáni obdrželi ves Vidonice jako součást peckovského panství, stála ve vsi malá kaple. V roce 1666 ji nechali zbořit a na jejím místě vystavěli stavbu větší, ale opět jen ze dřeva. Téměř o sedmdesát let později, v roce 1732, zahájili její přestavbu z kamene. Do čtyř let pak zbudovali jednolodní barokní kostel s krátkou lodí a okosenými nárožími, s půlkruhově uzavřeným presbytářem a hranolovou věží před západním průčelím. Text a foto (2008): B.K.

186

Prameny a literatura SOkA Jičín, AM Pecka, 1565 – 1945 (1954), inv. č. 5, sg. AII.a/5, kniha č. 5, Pamětní kniha II (1609 – 1858). Emanuel POCHE A KOL., Umělecké památky Čech. Díl IV, T – Ž, Praha 1982, s. 226.

186 KOSTEL SV. MAŘÍ MAGDALENY VE STUPNÉ Ves Stupnou spravovali kartuziáni od roku 1627 jako součást panství Pecka. Kromě samotné vsi drželi i podací právo nad malou dřevěnou kaplí, která tehdy nad Stupnou stála. Téměř o sto let později, v roce 1717, ji převor P. Vít Koreis (úřad 1712 – 1728) nechal strhnout a na jejím místě vystavět novou kamennou stavbu jednolodního bezvěžového kostela s půlkruhově uzavřeným presbytářem. Stavbu realizoval stavitel V. Heldt, dokončena byla v roce 1719. Text a foto (2008): B.K. Prameny a literatura SOkA Jičín, AM Pecka, 1565 – 1945 (1954), inv. č. 5, sg. AII.a/5, kniha č. 5, Pamětní kniha II (1609 – 1858). Emanuel POCHE A KOL., Umělecké památky Čech. Díl III, P – Š, Praha 1980, 460.

185

185

KAPLE SV. PETRA A PAVLA V SOBĚRAZI – postavena kartuziány v roce 1717 Foto (2008): B.K.

139

katalog.indd

7

18.11.2008, 15:12


187

187

KOSTEL SV. VÍTA V BOROVNICI Ves Borovnici obdrželi valdičtí kartuziáni Valdštejnovou fundací z roku 1627 jako součást peckovského panství. V letech 1720 – 1722 zde vystavěli jednolod189 ní barokní kostel s trojboce uzavřeným presbytářem 189 a hranolovou věží v západním průčelí. Archivní pra- KOSTEL SV. BARTOLOMĚJE V PECCE meny uvádějí, že na jeho výstavbu vydali 5947 zl. Barokní jednolodní kostel s presbytářem na Text a foto (2008): B.K. půdorysu obdélníka a se štíhlou hranolovou věží Prameny a literatura vystupující ze západního průčelí, patří k výrazným SOkA Jičín, f. AM Pecka, 1565 – 1945 (1954), inv. č. 1, sign. dominantám městečka Pecky, ale i k nejvýznamnějším AII.a/1, kniha č. 1, Manuál městečka Pecky (1608 – 1800). stavebním počinům, které kartuziáni na svých Emanuel POCHE A KOL., Umělecké památky Čech. Díl I, panstvích, vedle samotné kartouzy, realizovali. A – J, Praha 1977, s. 109. Městečko Pecka bylo jedním centrálních středisek jejich panství a kartuziáni proto péči o něj věnovali značnou pozornost. Kostel, který zde nově vystavěli, nahradil starší kamennou sakrální stavbu, která byla vybudována v roce 1603 na místě původního dřevěného kostela, doloženého již ve 14. století. Písemné prameny uvádějí, že původní kostel se převorovi P. Josefu Kabertovi (úřad 1748 – 1756) zdál příliš malý, proto se rozhodl: „(…) na jeho místě veliký prostranný chrám Páně ke cti a chvále Boží a ke cti sv. Bartoloměje, patrona městečka Pecky, z gruntův nový vystavěti.“ O vlastní stavbě se však zřejmě rozhodlo již dříve, neboť k roku 1741 nacházíme v pramenech zprávu, že na ni bylo z panských důchodů vyplaceno 9 703 zl. 51 kr. Hlavní stavební práce započaly patrně v roce 1748 a o osm 188 let později pokročily natolik, že nový převor P. Jan 188 Nepomuk Egrer (úřad 1756 – 1763): „ (…) kostel KOSTEL SV. ANDĚLŮ STRÁŽCŮ malovati dal a štafírovati dal oltář a to vše co potřeba bylo VE VIDOCHOVĚ – postaven v roce 1879 na zříditi jest ráčil.“ Hlavní oltářní obraz sv. Bartoloměje místě původní kartuziánské kaple z roku 1726 daroval kostelu údajně již převor P. Josef Kabert.

140

katalog.indd

8

18.11.2008, 15:12


Text a foto (2008) B.K. Prameny a literatura: SOkA Jičín, AM Pecka, 1565 – 1945 (1954), inv. č., sg. AII.a/5, kniha č. 5, Pamětní kniha II (1609 – 1858). SOkA Jičín, f. Farní úřad Pecka (1707 – 1944), kart. 13, inv. č. 204, Historie peckovského kostela (rkp.), nedat. Rafael ENGELMAN, Pecka. Památník hradu a městečka se životopisem Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, pána na Pecce, Nová Paka 1921, s. 99 – 100. Emanuel POCHE A KOL., Umělecké památky Čech, Díl III, P – Š, Praha 1980, s. 31 – 32.

řen na koruně latinsky psaným nápisem uvádějícím jako jeho dárce valdickou kartouzu a chronogramen datujícím jeho odlití do roku 1739. Text a foto (2008): B.K. Literatura Antonín CECHNER, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Novopackém, Praha 1909, s. 151. Emanuel POCHE A KOL., Umělecké památky Čech. Díl III,

P – Š, Praha 1980, s. 378.

191, 191a

190

190

KOSTEL SV. PROKOPA V SOBČICÍCH Na místě dnešního pozdně barokního kostela sv. Prokopa v Sobčicích stála dříve starší sakrální stavba doložená již v roce 1384. V roce 1761, tedy po stu letech, co získali kartuziáni statek Sobčice, začali s její přestavbou. Práce, na nichž se podílel A. K. Schmidt, architekt z Prahy, byly dokončeny v roce 1777 dostavbou věže do západního kostelního průčelí. O tom, že kartuziáni projevovali zájem o sobčický kostel i v době před jeho přestavbou, svědčí mj. i dar zvonu, který pro sobčický kostel nechal odlít převor P. Václav Schwesinger (úřad 1728 – 1748). Protože zvon byl sobčickému kostelu za druhé světové války zrekvírován a následně roztaven, je jeho podoba známa jen z popisů starší literatury. Podle ní byl zvon o průměru 31 cm a výšce 23 cm opat-

191, 191a

BÝVALÝ KLÁŠTERNÍ ŠPEJCHAR A ZÁJEZDNÍ HOSTINEC V SOBĚRAZI – vystavěn valdickými kartuziány v roce 1713 Foto (2008): B.K., foto (po r. 1936): Josef Hanke, Sbírka pozitivů a negativů RMaG Jičín, Album Trestnice kartouzská a okolí, F 1305

141

katalog.indd

9

18.11.2008, 15:13


1766, kterým se Václavu Kociánovi povoluje oženit se s vdovou po peckovském mlynáři Janu Beranovi a handlovat v mouce a kroupách, pokud to jiným nebude na škodu. V roce 1771 kartuziáni svůj peckovský mlýn prodali a jeho dosud dominikální (vrchnostenská) držba se tak změnila v rustikální (poddanskou). Ještě v roce 1771 byl peckovský mlýn o dvou složeních (měl dvě mlýnská kola), později byl adaptován. Text a foto (2008): B.K.

192, 192a

Prameny a literatura SOkA Jičín, f. AM Pecka, 1565 – 1945 (1954), inv. č. 1, sign. AII.a/1, kniha č. 1, Manuál městečka Pecky (1608–1800). SOkA Jičín, AM Pecka, 1565 – 1945 (1954), inv. č. 5, sg. AII.a/5, kniha č. 5, Pamětní kniha II (1609 – 1858). Novopacko. Vlastivědná monografie okresu. Díl II, Nová Paka 1926, s. 681.

192, 192a

KARTUZIÁNSKÝ MLÝN V PECCE Vodní mlýn na řece Javorce pod hradem Peckou (čp. 72) je jedním z osmi mlýnů, které v roce 1627 daroval Albrecht z Valdštejna nově zakládanému kartuziánskému klášteru ve Valdicích. Je jednou z mála staveb, které si dodnes udržely alespoň částečnou podobu z časů, kdy náležely k majetku valdických kartuziánů. Původně dřevěný peckovský mlýn, který se v pramenech připomíná zřejmě již v roce 1322, byl kartuziány v roce 1737 přestavěn z kamene. Upomíná na to monogram kartuziánského kláštera ve Valdicích CW (Cartusia Waldicensis) doplněný datací 1737, který byl při přestavbě vytesán do štítu mlýnské budovy. Další zprávou o peckovském mlýnu je pak dekret převora P. Jana Červinky (úřad 1764 – 1782) z roku

141

katalog.indd

10

18.11.2008, 15:13


PŘEDMĚTY VLOŽENÉ KARTUZIÁNY V ROCE 1750 DO MAKOVICE SANKTUSNÍKU KLÁŠTERNÍHO KOSTELA

katalog.indd

11

18.11.2008, 15:13


katalog.indd

12

18.11.2008, 15:13


193

193

SANKTUSNÍK BÝVALÉHO KLÁŠTERNÍHO KOSTELA VE VALDICÍCH Foto (2002): P.F.

194

195 rub a líc

195

TIŠTĚNÝ LATINSKÝ TEXT EVANGELIA SV. JANA nedat. papír, 9,7 x 2,7 cm Regionální muzeum a galerie v Jičíně (dočasné uložení) Foto (2008): B.K.

LATINSKÝ KŘÍŽEK K ZAVĚŠENÍ NA KRK nesign., nedat. dřevo, kov, 3,4 x 2,2 cm Regionální muzeum a galerie v Jičíně (dočasné uložení) Foto (2008): B.K.

145

katalog.indd

17

18.11.2008, 15:13


199 avers, revers

198

196, rub a líc

196

TIŠTĚNÉ LATINSKÉ TEXTY MODLITEB – CHVÁLY nedat., papír, 8 x 5 cm Regionální muzeum a galerie v Jičíně (dočasné uložení) Foto (2008): B.K.

PATNÁCTIKREJCAR Č. 2 Marie Terezie (vydavatel), mincovna Praha, 1749, ražené stříbro, Ø 2,9 cm, m. 6,4 g Regionální muzeum a galerie v Jičíně (dočasné uložení) Foto (2008): B.K.

199

PŮLKREJCAR Marie Terezie (vydavatel), mincovna Praha, 1750 jednostranný, ražené stříbro, 15 ks, Ø 0,46 – 0,56 cm Regionální muzeum a galerie v Jičíně (dočasné uložení) Foto (2008): B.K. 200

197 avers, revers

197 PATNÁCTIKREJCAR Č. 1 František I. Štěpán Lotrinský (vydavatel), mincovna Praha, 1749, ražené stříbro, Ø 2,9 cm, m. 6,4 g Regionální muzeum a galerie v Jičíně (dočasné uložení) Foto (2008): B.K.

198 avers, revers

146

katalog.indd

18

18.11.2008, 15:13


202

ÚLOMKY PEČETĚ 3 ks, nebarvený včelí vosk, 2,7 x 1,5 cm; 1,5 x 1,5 cm; 1,0 x 0,5 cm Regionální muzeum a galerie v Jičíně (dočasné uložení)

201

200

SVATÉ OSTATKY 3 balíčky, 4 x 1,8 cm; 3,8 x 1,8; 3,8 x 1,6 cm; ostatky cca 1 x 1 cm (kosti) Regionální muzeum a galerie v Jičíně (dočasné uložení) Tři papírové balíčky obsahují několik drobných svatých ostatků (kosti). Každý je nadepsán dobovou rukopisnou poznámkou: Sacrae Reliquiae incertae (= Nejisté svaté ostatky).

Tři úlomky přírodního vosku jsou třemi částmi pečetě. Svými zlomy na sebe sice nenavazují, struktura jejich pečetního vosku však dokládá, že pocházejí z pečeti jedné. Zlomy jejich hran jsou značně obroušené, proto lze předpokládat, že pečeť nebyla do sanktusníku vložena celá, ale již v úlomcích. Tvar jednotlivých úlomků odpovídá obvodové části pečetě, tedy té, která nesla vydavatelovu legendu; na dvou z úlomků jsou ještě patrné její pozůstatky. Bezpečně však lze rozeznat pouze tři po sobě jdoucí písmena „MNV“ na největším z nich. Z jeho obvodu lze také rekonstruovat přibližnou velikost původní pečetě – cca 13 cm. Text a foto (2008): B.K.

Text a foto (2008): B.K.

201

RELIKVIE – ČÁST STUŽKY balíček 2,7 x 3,3 cm; stužka 1 x 1,5 cm Regionální muzeum a galerie v Jičíně (dočasné uložení) Balíček s relikvií – stužkou – je popsán rukopisnou dobovou poznámkou Cuiusda(m) Epi(scopi) S(ancti) Funiculus, N(umer)o 13. (= Kteréhosi biskupa svatého stužka, č. 13). Text a foto (2008): B.K.

203 202

203

MEDAILON ZDOBENÝ ŘEZBOU kost, 2 x 1,5 cm Regionální muzeum a galerie v Jičíně (dočasné uložení) Drobný medailonek zdobený řezbou v kosti nese na svém aversu vyobrazení Beránka božího, na reversu dekorovaný monogram Kristův: I(esus) H(ominum) S(alvator). Text a foto (2008): B.K.

147

katalog.indd

19

18.11.2008, 15:13


204

148

katalog.indd

20

18.11.2008, 15:13


204

LATINSKY PSANÝ TEXT MODLITBY nedat., nesign. papír, 17,3 x 11,4 cm Regionální muzeum a galerie v Jičíně (dočasné uložení) Přepis záznamu: I(esus) N(azarenus) † R(ex) I(udaeorum) Deus Homo Mater Virgo Panis Caro Vinum Sanguis Per Haec Mirabilia Mysteria † Liberet Nos Deus † Ab Omni Malo † Amen. Překlad záznamu: Ježíš Nazaretský † král židů. Bůh Člověk Matka Panna Chléb Tělo Víno Krev Skrze Tyto Svaté Zázraky † Osvoboď Nás Bože † Ode Všeho Zlého † Amen.

206

206

SV. JAN NEPOMUCKÝ Karel František Václav Birkhart, Praha, nedat. (před rokem 1749) rytina, 13,5 x 9 cm Regionální muzeum a galerie v Jičíně (dočasné uložení) Foto (2008): B.K.

Text a foto (2008): B.K.

207

207

205

NEPOPSANÝ PAPÍROVÝ LIST 2 ks, ruční papír, 40 x 29 cm Regionální muzeum a galerie v Jičíně (dočasné uložení) Foto (2008): B.K.

ÚTRŽEK PAPÍRU S RUKOPISNÝM ZÁZNAMEM Č. 1 Václav Jiří Kubásko, 1750 latina, ruční papír, 14,2 x 19,9 cm 205 Regionální muzeum a galerie v Jičíně (dočasné uložení) Rukopisný zápis, datovaný ve svém úvodu letopočtem 1750, je pamětním zápisem, který při příležitosti ukládání předmětů do sanktusníku klášterního kostela sepsal P. Václav Jiří Kubásko, kaplan radimské lokálie.

149

katalog.indd

21

18.11.2008, 15:13


Přepis záznamu: † / Salvetur(?) JEsus Christus / Anno a Nativitate Salvatoris Domini Nostri Iesu / Christi Millesimo Septingentesimo qvinqvagesimo / Anno Sancto Iubilaei, in aeternam memoriam hanc / duplicem pecuniae (?)ostem reposui. / Sub I Francisco Augusto Imperante / Et Maria Teresia Regina Regnante / Rogo itaq(ue) per Misericordiam DEI, qvi in futurum / haec legent sit memor mei inter SSta Missae / sacrificia, expecto enim redemptionem Is… slatem unico Missa Sacrificia. Ita orat / ac Sum(m)mis precibus(?) rogat / aeternum obstrictus / sacrae Religioni / P. Wenceslaus Georgius KubasKo / Capellanus localis Radimensis M(anu) p(ropri)a.

209

ÚTRŽEK PAPÍRU S RUKOPISNÝM ZÁZNAMEM Č. 3 Václav Jiří Kubásko, 1750 latina, ruční papír, 7 x 14,5 cm Regionální muzeum a galerie v Jičíně (dočasné uložení)

Rukopisný záznam, napsaný rukou kaplana radimské lokálie P. Kubáska, uvádí jména čtyř příslušníků rodu Schaffgotschů, kteří byli v roce 1750 ukládání předmětů do sanktusníku přítomni: František Schaffgotsch a Josef Vilibald Schaffgotsch se svými syny Janem Bertholdem a Františkem Arnoštem. SchaffText a foto (2008): B.K. gotschové vlastnili tehdy mj. panství Bělohrad a v pramenech je v souvislosti s kartuziánským klášterem ve Valdicích nenacházíme zmíněny poprvé. Víme např., že ve stejném roce jako byl otevřen sanktusník klášterního kostela, byl jeden ze Schaffgotschů (nejmenovaný, snad Josef Vilibald) přítomen mezi hosty přizvanými 208 k slavnostnímu posvěcení sochy sv. Josefa, postavené právě tehdy pod hradem Peckou. 208 Přepis záznamu: † / Huic diei laetitiae interfuerunt IlÚTRŽEK PAPÍRU S RUKOPISNÝM lustrissimi D(omini) D(omini) Comites. / Illustrissimus ZÁZNAMEM Č. 2 D(omi)nus Iosephus Schaffgotsch. / Illustrissimus D(ominus) Václav Jiří Kubásko, 1750 Franciscus Schaffgotsch. / Cum duobus suis Iunioribus scililatina, ruční papír, 14,5 x 7 cm cet: / Illustrissimo Iuniore Comite Bertholdo Schaffgotsch. / Regionální muzeum a galerie v Jičíně (dočasné Ac Illustrissimo Iuniore Comite Francisco Schaffgotsch. uložení) Rukopisný zápis je připomínkou Jana Jiřího Gaisslera, který v letech 1740 – 1758 zastával úřad Text a foto (2008): B.K. peckovského purkrabího a v roce 1750 byl ukládání obsahu do sanktusníku zřejmě osobně přítomen. Zápis však není Gaisslerovým vlastnoručním podpisem, jak 210 vyplývá z rozboru rukopisu, ale jen poznamenáním PAMĚTNÍ ZÁPIS KARTUZIÁNŮ jeho jména zapsaného kaplanem radimské lokálie nesign., 1750 (chronogram zápisu) latina, pergamen středoevropského typu, 41 x 26,5 cm P. Václavem Jiřím Kubáskem. Přepis záznamu: † / Ioannes Georgius Gaißler Petzkensis Regionální muzeum a galerie v Jičíně (dočasné uložení) / Burgravius. Pergamenový list s latinsky psaným textem je Text a foto (2008): B.K. 209 pamětním zápisem sepsaným k 27. srpnu roku 1750 samotnými mnichy kartuziánského kláštera ve Valdicích (není zřejmé, zda je uvedené datum zároveň datem uložení). Kromě jiného přináší zápis informace pro poznání tehdejší valdické kartuziánské komunity cenné a ojedinělé – jmenný soupis všech kartuziánů, obývajících k uvedenému datu kartuziánský klášter ve Valdicích, s poznamenáním jejich věku a počtu let, jež uplynuly od složení jejich slibu, a také uvedení jejich funkce v klášteře.

150

katalog.indd

22

18.11.2008, 15:13


Otec Norberto Fladerer, 32 let, 11 let od složení slibu. Otec Placido Spiroch, 32 let, 11 let od složení slibu. Otec Ivano Benesch, 28 let, 6 let od složení slibu. Bratr Vito Hancke 27 let, 6 let od složení slibu. Bratr Hieronymo Neumann, konvrš, 63 let, 30 let od složení slibu. Bratr Ioanne Mann, konvrš, apatykář, 49 let, 11 let od složení slibu.

210

Soupis uvádí, že vedle převora P. Josefa Kaberta (úřad 1748 – 1756) žilo ve valdické kartouze v roce 1750 ještě čtrnáct dalších kartuziánů. Jedenáct z nich bylo mnichů–otců, tři byli mnichy–bratry. Jejich průměrný věk byl tehdy 43,8 let. Nejmladšímu valdickému kartuziánovi bylo v roce 1750 27 let, nejstaršímu pak 74. Tři z výše uvedených otců kartuziánů pak v pozdějších letech zastávali také úřad převorů: Jan Nepomuk Egrer (Egerer) v letech 1756 – 1762, Norbert Flander (Fladerer) v letech 1762 – 1763 a Jan Červenka (Czerwenka, Czerwinka) v letech 1764 – 1782 (vůbec poslední převor valdického kláštera). Za zmínku stojí také vikář Heřman Gottmann, jeden z těch, kteří osobně prožili zrušení valdické kartouzy v roce 1782 a zřejmě jediný, který nám o celé události zanechal autentické písemné svědectví. Soupis z roku 1750 zaznamenává jen tehdejší řádové osazenstvo kláštera. Vedle nich byla s životem kláštera úzce spjata také další skupina osob – klášterní zřízenci, kteří se společně s určitými (k tomu povolanými) kartuziány na vlastním provozu kláštera a zaopatření všech jeho potřeb spolupodíleli. Přibližnou představu o jejich počtu a složení si můžeme učinit z poznamenání, jež bylo pořízeno o těch klášterních zřízencích, kteří pro valdickou kartouzu pracovali v roce 1736. Tehdy jich bylo zaznamenáno celkem dvacet: vrátný, převorův komorník, prokurátorův sluha, klášterní sluha, klášterní písař, lékař, pomocník v lékárně, dva kuchaři, dva posluhující kuchtíkové, pekař, pekařský učeň, zahradník, krejčí, skladník, kovář, dva vozkové a vodák.

Přepis jmenného seznamu (ponechána latinská podoba jmen): Otec Joseph Kabert, převor, 46 let, 25 let od složení slibu. Otec Hermanno Gottmann, vikář, 40 let, 17 let od složení slibu. Otec Benedicto Ruppricht, antikvář, 74 let, 48 let od složení slibu. Otec Antonio Tippolt, 55 let, 33 let od složení slibu. Otec Bernardo Lange, 53 let, 32 let od složení slibu. Otec Nepomuceno Egerer, prokurátor, 42 let, 20 let od Text: B.K. složení slibu. Foto (2008): B.K. – V.Š. Otec Brunone Ungermann, 44 let, 20 let od složení slibu. Otec Ioanne Czerwenka, 39 let, 15 let od složení slibu. Otec Procopio Tichy, sakristián, 33 let, 12 let od složení slibu.

151

katalog.indd

23

18.11.2008, 15:13


katalog.indd

24

18.11.2008, 15:13


HROBKY VE VALDICÍCH A MNICHOVĚ HRADIŠTI

katalog.indd

25

18.11.2008, 15:13


katalog.indd

26

18.11.2008, 15:13


210

211

210

ALBRECHT VÁCLAV EUSEBIUS 211 Z VALDŠTEJNA ISABELLA KATEŘINA Z VALDŠTEJNA, nesign., střední Evropa, 18. stol. ROZ. Z HARRACHU olejomalba na plátně, zlacený rám, 80 x 62,5 cm – Valdštejnova druhá manželka Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště nesign,, střední Evropa, 17. stol. olejomalba na plátně, středních Čech v Praze, státní zámek Mnichovo zlacený rám, 79,5 x 62,5 cm Hradiště, MH 10 726 Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech v Praze, státní zámek Mnichovo Hradiště, MH 10 346 Foto 210 - 213 (2008): Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech v Praze, státní zámek Mnichovo Hradiště

212

212

MARIE ALŽBĚTA KOUNICOVÁ, ROZ. Z VALDŠTEJNA – Valdštejnova dcera nesign., střední Evropa, 17. stol. olejomalba na plátně, novodobý rám, 105 x 82 cm Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech v Praze, státní zámek Mnichovo Hradiště, MH 10 658

155

katalog.indd

27

18.11.2008, 15:13


213

156

katalog.indd

28

18.11.2008, 15:13


214

214

213

RODOKMEN VALDŠTEJNŮ nesign., střední Evropa, 1608 (doplněn 1622) olejomalba na plátně, 129,5 x 107,5 cm Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech v Praze, státní zámek Mnichovo Hradiště, MH 10 555

VALDŠTEJNOVO ZAVRAŽDĚNÍ nesign., nedat. (kol. 1730) rytina, 33,5 x 42,2 cm Regionální muzeum a galerie v Jičíně, 1270/08 Foto (2008): V.Š.

157

katalog.indd

29

18.11.2008, 15:13


210

215

FRAGMENT TKANINY (detail) Čechy, 17. stol. (?) lněné plátno s tříbarevným tiskem stylizovaného květinového dekoru, 72,5 x 37,5 cm, papírová popiska s ručně psaným textem (z poč. 20. stol.?) přilepená ke tkanině, 10 x 16 cm, zasklený dřevěný rám, 78 x 43 cm Vlastivědné muzeum v Železnici, H 30

kolem roku 1910 ze soukromého majetku jednoho ze železnických občanů, a že původně byla podložena pod oltářní pokrývku bývalého klášterního kostela ve Valdicích. Tam se údajně měla dostat v roce 1636 spolu s Valdštejnovým tělem, jež do ní bylo zabaleno po jeho zavraždění v Chebu v roce 1634. Podobnost železnické a pražské tkaniny, stejně jako shoda v jejich nálezových okolnostech vedou k domněnce, že oba fragmenty jsou totožného původu, resp. pocházejí z jednoho kusu látky. Hypotézu potvrdila i následná odborná expertíza, kterou v roce 2007 provedlo na obou fragmentech Uměleckoprůmyslové museum v Praze. Zda byla látka skutečně použita k účelům, jež zaznamenává její dokumentace, lze dnes dokázat jen velmi obtížně, závěry odborné expertízy však potvrdily, že svým vzorem i způsobem výroby skutečně odpovídá tkaninám pocházejícím ze 17. století.

Stará dokumentace této tkaniny, která je dnes uložena ve sbírkách železnického muzea uvádí, že se jedná o fragment látky, respektive: „Část závěsu (baldachýnu) nad postelí, v níž byl Albrecht z Valdštýna, vévoda frýdlantský, r. 1634 zavražděn, do této látky zabalen a převezen do kláštera v Kartouzích.“ Tyto informace, dlouho jediné, doplnily nedávno poznatky, které vyplynuly ze zjištění, že tkanina stejného vzoru, barev i kvality zpracování se v roce 1960 dostala darem do Uměleckoprůmyslového musea v Praze (inv. č. 50 916, 35 x 31 cm, přišita k dřevěné žerdi o délce 36,8 cm a průměru 2,5 cm). Její dárce uvedl, že tkaninu získal Text a foto (2008): B.K.

158

katalog.indd

30

18.11.2008, 15:13


Literatura Ing. Alena Samohýlová, Zhodnocení tištěné tkaniny ze 17. století (zpráva o závěrech odborné expertízy železnické a pražské tkaniny, nepubl.), Uměleckoprůmyslové museum v Praze.

216

RAKVE ALBRECHTA Z VALDŠTEJNA A LUKRÉCIE Z VALDŠTEJNA, ROZ. NEKŠOVÉ Z LANDEKA

VROZENA PANI PANI / LVKRECIA WALDSSTEGNSKA ROSENA NEKSSOWA Z / LANDEKV NA WSETINIE HRADIE LVKOWIE RYMI / CYCH A MILOTICYCH W KRISTV PANV ZIWOT SWVJ DO / KONALA A W MISTIE TOMTO RADDOSTNEHO ZMRT / WYCH WSKRZYSSENI OCZEKAWA GEGIZTO / DVSSY PAN BVH RACZ MILOSTIW BEYTI. V roce 1625 byla rakev s Lukréciinými ostatky na Valdštejnův příkaz převezena ze Štípy do Radimi – místa prozatímního pobytu kartuziánů (1621 – 1632) – a uložena ve zdejším kostele. V roce 1628 byla vedle rakve její uložena také rakev předčasně zemřelého Valdštejnova syna Albrechta Karla, nedlouho poté byly obě přeneseny do dokončené hrobky v kartuziánském klášterním kostele ve Valdicích. Roku 1785, tři roky po zrušení kláštera, byly iniciativou hraběte Vincence z Valdštejna, pána na Mnichově Hradišti, pozůstatky Valdštejna, jeho choti Lukrécie a syna Albrechta Karla převezeny do Mnichova Hradiště a zde uloženy v kapli sv. Anny při tehdejším kapucínském klášteře. Fotografie, pořízená nejpozději v roce 1934, zachycuje Valdštejnovu rakev (nahoře) a rakev jeho první manželky Lukrécie Nekšové z Landeka (dole), umístěné již v hrobním výklenku v kapli sv. Anny v Mnichově Hradišti. Kosterní pozůstatky Valdštejnova syna byly neznámo kdy vloženy do rakve Lukrécie Nekšové z Landeka a s jejími ostatky pak smíšeny.

Uložení Valdštejnových ostatků do rodové hrobky v kartuziánském klášteře ve Valdicích (1636) provázela přísná nařízení, přikazující pohřbít mrtvé tělo – tělo zrádce – zcela prostě a bez jakýchkoli poct. Valdičtí kartuziáni nechali pro svého zakladatele namísto původní „hrubé, narychlo a ledabyle sbité truhly," v níž byly, jak uvádějí písemné prameny, jeho ostatky do Valdic převezeny, udělat alespoň novou rakev dřevěnou. Podle písemné zprávy tehdejšího valdického převora, Filipa Buška (v úřadu 1624 – 1636), bylo Vladštejnovo tělo pohřbeno vedle těl jeho první manželky Lukrécie Nekšové z Landeka (1582? – 1614) a syna Albrechta Karla (1627 – 1628). V roce 1744 nahradili kartuziáni Valdštejnovu dřevěnou rakev rakví novou, cínovou (74 x 122 cm). Na její víko nechali vyrýt nápis s chronogramem: WALDICENSIVM RELIGIOSA PIETAS / ET GRATA POSTERITAS EXTRVI IVSSIT (=Ve Valdicích zbožná láska a vděčnost potomků nechali udělat; Text: B.K. chronogram: 1744). Foto (nedat): SOA Praha, f. RAV, kart. č. 219, Tělo Lukrécie Nekšové z Landeka, Valdštejnovy sign. VI – 107, č. 40 (nedat.) první manželky, bylo po její smrti v roce 1614 uloženo do dubové rakve potažné cínem (45 x 192 cm) a opatřené nápisem: LETHA PANIE 1614 23 DNE / MARTIE W KWETNAV NEDIELI RANO O / SEDME HODINE

Prameny a literatura Syntagma historicum Cartusiarum regni Bohemiae, Argumentum totius manuscrispti et copia partis ejus pater Cartusiae Valdicensis in annis 1636 – 1675 describentis, Archive de la Grande Chartreusc, Chartreuse de Walditz, A–5, 270 c. Jindřich MATIEGKA – Jiří MALÝ, Tělesná povaha Albrechta z Valdštejna vévody frýdlantského a jeho první choti Lukrécie Nekšovy z Landeku. S příspěvkem Dra. J. Bergla Osudy pozůstatků Albrechta z Valdštejna, Praha 1934. Josef Vítězslav Šimák, Ohledání pozůstatků Albrechta z Valdštejna a jeho příbuzných v Mnich. Hradišti, PA XXXIII, 1922 a 1923, s. 153 – 158.

216

159

katalog.indd

31

18.11.2008, 15:14


218

ZÁMEK V MNICHOVĚ HRADIŠTI Georg Hisler, Čechy, 1789 dřevoryt, 21 x 18 cm Muzeum města Mnichovo Hradiště, 290 Foto (2008): Muzeum města Mnichovo Hradiště

217

217

HRABĚ VINCENC Z VALDŠTEJNA S MAŽELKOU SOPHIÍ, ROZENOU ZE ŠTERNBERKA, A DĚTMI Franz Fahrenssohn, Čechy, nedat. (r. 1756 přemaloval Johan Patoczca) olejomalba na plátně, zlacený rám, 115 x 144,5 cm Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech v Praze, státní zámek Mnichovo Hradiště, MH 10 037 Foto: Státní zámek Mnichovo Hradiště 218

219

219

KAPLE SV. ANNY V MNICHOVĚ HRADIŠTI Foto (nedat.): SOA Praha, f. RAV, kart. č. 219, sign. VI - 107, č. 33 (nedat.)

220 MRAMOROVÝ POMNÍK NA MNIHOVOHRADIŠŤSKÉ HROBCE ALBRECHTA Z VALDŠTEJNA 220

160

katalog.indd

32

18.11.2008, 15:14


Pomník uzavírající hrobní výklenek s ostatky Albrechta z Valdštejna, jeho první ženy Lukrécie Nekšové z Landeka a Valdštejnova syna Albrechta Karla nechal zhotovit dr. Karel Waldstein-Wartenberg v roce 1934, v upomínku třistaleté památky Valdštejnovy smrti. Střední část pomníku o výšce 240 cm zdobí bronzový reliéf Valdštejnova poprsí, vévodský znak a nápis: ALBERTUS DE WALDSTEIN. Na levé desce jsou vytesány Valdštejnovy tituly, na pravé jeho základní životopisná data. Autorem pomníku byl sochař Karel Kolaczek z Liberce. Text B.K. – J.G. Foto (nedat): SOA Praha, f. RAV, kart. č. 219, sign. VI - 107, č. 35 (nedat.) Literatura: Jindřich MATIEGKA – Jiří MALÝ, Tělesná povaha Albrechta z Valdštejna vévody frýdlantského a jeho první choti Lukrecie Nekšovy z Landeku. S příspěvkem Dra. J. Bergla Osudy pozůstatků Albrechta z Valdštejna, Praha 1934

161

katalog.indd

33

18.11.2008, 15:14


katalog.indd

34

18.11.2008, 15:14


STUDIE OBNOVY KOSTELA SV. JOSEFA BÝVALÉHO KARTUZIÁNSKÉHO KLÁŠTERA VE VALDICÍCH

katalog.indd

35

18.11.2008, 15:14


221

164

katalog.indd

36

18.11.2008, 15:14


V roce 2003 byla ve spolupráci s kolektivem autorů vypracována pro Věznici Valdice architektonická studie, sloužící jako koncept k předpokládané obnově této pozoruhodné a výrazně postižené stavby. Návrh předpokládal využití interiéru stavby pro vězně a v omezeném provozu i pro návštěvníky zajímající se o dějiny valdické kartouzy a Věznice Valdice. Takové řešení si žádá rozdělení prostoru, které je provedeno obnovením původního lektoria, zbořeného při přestavbě kostela v šedesátých letech 19. století. Pro stálou expozici mapující dějiny obou period, přístupnou návštěvníkům Věznice, by byly využity boční kaple, zatímco presbytář kostela by sloužil vězňům jako multifunkční sál. Oba prostory by bylo možné využívat pro kulturní účely, přičemž za podium by mohla sloužit terasa lektoria, při přítomnosti jak návštěvníků v lodi, tak i vězňů v presbytáři. Při instalování oltáře bude obdobně možné terasu také využít k pozoruhodné dramatizaci mešního rituálu a navrátit prostoru částečně jeho původní účel. Protože hmota lektoria mění dojem volnosti a také otevřenosti dnešního prostoru, přináší studie i návrh transparentního řešení. Výtvarná koncepce lektoria vychází ze znaku kartuziánského řádu, tvořeného modrým (nebo stříbrným) štítem s modrou (nebo stříbrnou) zeměkoulí se zlatým křížem, obklopeným sedmi hvězdami připomínajícími sedm zakladatelů Velké Kartouzy. Čelní stěna lektoria je u plné varianty pojednána strukturou modrého azuritu, přecházejícího v šedě

stříbrnou horninu, provedená technikou umělého mramoru. U otevřené varianty jsou průhledy uzavřeny dvěma skleněnými stěnami, které fixují velkoplošné diapozitivy s motivem azuritové horniny. Obě zábradlí jsou korunována sedmi svítilnami ve formě hvězd, sestavených z desek leštěných achátů a chalcedonů. Stejné konstrukce je ústřední svítidlo lektoria – schránka tvaru řeckého kříže, sestavená z medově zbarvených chalcedonových desek. Spodní strana je otevřená a proudí odtud světlo na čtvercovou desku oltářní menzy. Svítidlo – kříž – je zavěšeno na řetězu, opakujícím motiv pozlacených hvězd. Oltářní menza je pojednána technikou umělého mramoru, opakující ústřední motiv čelní stěny. Ve středu menzy je na principu oltářního ostatkového kamene zasazena tenká čtvercová azuritová deska, zcela uprostřed pak malý čtverec šedavě stříbřité slídy. Text: P.U.

221

KOSTEL SV. JOSEFA, PŘÍČNÝ ŘEZ LODÍ S NAVRŽENÝM LEKTORIEM, POHLED K PRESBYTERIU - VARIANTA S TRANSPARENTNÍ STĚNOU Petr Uličný, Miloš Šejn, 2003

222

LEKTORIUM. OSVĚTLENÍ PARAPETU. NÁVRH Miloš Šejn, 2003

222

katalog.indd

165

37

18.11.2008, 15:15


katalog.indd

38

18.11.2008, 15:15


katalog.indd

39

18.11.2008, 15:15


VÝBĚROVÁ BIBLIOGRAFIE Prameny Národní archiv Praha, fond Stará manipulace, kart. 281, inv. č. 507, sg. C31/1 – C 31/7; C31/10 – C31/14; C31/ 17; C31/18; kart. 2376, inv. č. 3684, sg. T10/3. Národní archiv Praha, fond Valdštejniana, sl. F 67/2b/I; F 67/2b/II; F 67/8; F 67/8b – F 67/8f; F 67/29. Národní archiv Praha, fond Archivy českých klášterů zrušených za Josefa II., inv. č. 2861, Rkp. 84, st. sign. II E 7. Národní archiv Praha, fond Archivy českých klášterů zrušených za Josefa II. – listiny, inv. č. 1292 – 1303; inv. č. 2755, fasc. 1. Národní archiv Praha, fond České gubernium – Duchovní komise, kart. 30 a 63. Státní oblastní archiv Praha, fond Rodinný archiv Valdštejnů, inv. č. 2387 – 2450, sg. C2;sg. H2; sg. L2; sg. O – R; sg. Z; sg. X; inv. č. 2485 – 2545, sg. VIII – I; inv. č. 2780, sg. XV – P. Státní okresní archiv v Jičíně, fond Archiv města Pecka, 1565 – 1945 (1954), inv. č. 1, sign. AII.a/1; inv. č. 4, sign. AII.a/4; inv. č. 5, sg. AII.a/5; kniha č. 11; kart. č. 1, inv. č. 2, sign. AIII/2; inv. č. 20, sign. AIII/7; inv. č. 21, sign. AIII/8; inv. č. 25, sign. AIII/12; inv. č. 30, sign. AIII/17; inv. č. 41, sign. AIII/28; inv. č. 71, sign. BIII.a/4. Státní okresní archiv v Jičíně, fond Cech krejčovský v Radimi, inv. č. 1, kniha č. 1; inv. č. 2, kniha č. 2. Státní okresní archiv v Jičíně, fond Cech spojených řemesel panství radimského ve Valdicích, kart. č. 1, inv. č. 2, kniha č. 1; inv. č. 3, kniha č. 2; inv. č. 4, kniha č. 3. Státní okresní archiv v Jičíně, fond Děkanský úřad církve římsko–katolické v Jičíně, knihy č. 90 – 124. Státní okresní archiv v Jičíně, fond Farní úřad Pecka (1707 – 1949), inv. č. 204, kart. č. 13. Státní okresní archiv v Jičíně, fond Farní úřad římsko–katolický Radim, inv. č. 1, kniha č. 1. Státní okresní archiv v Jičíně, fond Místní národní výbor Sobčice, Kronika obce Sobčice (1915 – 1953). Státní okresní archiv v Jičíně, fond Místní národní výbor Soběraz, kronika obce Soběraz ( 1914 – 1963). Státní okresní archiv v Jičíně, fond Místní národní výbor Studeňany, Kronika obce Studeňany (1924 – 1958). Státní okresní archiv v Jičíně, fond Místní národní výbor Tužín, Kronika obce Radimi (1922 – 1973). Státní okresní archiv v Jičíně, fond Místní národní výbor Valdice, Kronika obce (1922 – 1976). Státní okresní archiv v Jičíně, fond Písemná pozůstalost – Jaroslav Mencl, kart. 2 – 4. Státní okresní archiv v Jičíně, fond Písemná pozůstalost – Antonín Vánkomil Maloch, kart. 1. Státní oblastní archiv Zámrsk, fond Velkostatek Kumburk, inv. č. 3, kniha č. 3; inv. č. 27, kniha č. 27; inv. č. 876, kart. 40; inv. č. 953 5/A, kart. 128; inv. č. 7659, kniha č. 2145; inv. č. 7697, kniha č. 2183. Státní oblastní archiv Zámrsk, fond Trestnice Valdice, inv. č. 1105, kart. 744. Literatura Tomáš Vácslav BÍLEK, Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618. Část II., Praha 1883. Tomáš Vácslav BÍLEK, Statky a jmění kollejí jesuitských, klášterů, kostelů, bratrstev a jiných ústavů v království Českém od císaře Josefa II. zrušených, Praha 1893. Casparus BINSFELDIUS, Cartusia Castri Beatae Virginis Mariae Waldicensis prope Gechinium (1614 – 1636), in: James HOGG (ed.), Analecta Cartusiana 90:30, Propago sacri ordinis Cartusiensis per Germaniam. Pars I. De provincia Alemaniae superioris et dominibus Polonia, Salzburg 1981, s. 313 – 373. Oldřich J. BLAŽÍČEK, Umění baroku v Čechách, Praha 1971. Jan BUKOVSKÝ, Kartuziánská architektura v Čechách a na Moravě I – III, Památky a příroda 8 – 10, 1991, s. 470 – 477, 520 – 534, 584 – 599. Antonín CECHNER, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu novopackém, Praha 1909. Wenceslaus Adalbertus CZERWENKA DE WIEZNOW, Splendor et gloria domus Waldsteinianae seu viri pietate, literis et dignitatibus illustres, nati liberi barones de Waldstein…, Pragae 1673, Knihovna Regionálního muzea a galerie v Jičíně, 1316. Johann Gottfried DLABACŽ, Allgemeines historisches Künstler-Lexikon für Böhmen und zum Teil auch für Mähren und Schlesien: drei Bände in einem Band, Praha 1815.

168

katalog.indd

40

18.11.2008, 15:15


Sylva DOBALOVÁ, Pašijový cyklus Karla Škréty: mezi výtvarnou tradicí a jezuitskou spiritualitou, Praha 2004. Gelasius DOBNER, Monumenta historica Bohemiae nusquam antehac edita... Tomus I., Pragae 1764. František DVORSKÝ, Založení kláštera Valdického Albrechtem z Waldštejna. Časopis Musea království Českého 75, 1901, s. 179 – 204. Rafael ENGELMAN, Pecka. Památník hradu a městečka se životopisem Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, pána na Pecce, Nová Paka 1921. Anton ERNSTBERGER, Wallenstein als Volkswirt im Herzogtum Friedland, Reichenberg 1929. Petr FIDLER, Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna – stavebník a mecenáš, in: Eliška Fučíková – Ladislav Čepička (ed.), Albrecht z Valdštejna. Inter arma silent musea?, Praha 2007, s. 79 – 87. Petr FIDLER, Valdštejnovi pomocníci. Stavitelé a architekti, in: Eliška Fučíková – Ladislav Čepička (ed.), Albrecht z Valdštejna. Inter arma silent musea?, Praha 2007, s. 88 – 101. Petr FIDLER – Petr ULIČNÝ, Stavebně historický průzkum kostela sv. Josefa v bývalém kartuziánském klášteře ve Valdicích, Jičín 2002 (nepubl.). Dušan FOLTÝN A KOL. Encyklopedie moravských klášterů, Praha 2005. Eliška FUČÍKOVÁ, Studien zur rudolfinischen Kunst: Addenda et Corrigenda, Umění XVI, 1979, s. 489 – 519. Eliška FUČÍKOVÁ – Ladislav ČEPIČKA (ed.), Albrecht z Valdštejna a jeho doba. Výstavní katalog. Praha / Senát Parlamentu České republiky / Valdštejnská jízdárna, 15. 11. 2007 – 17. 2. 2008 (2. 3. 2008), Praha 2007. Eduard HABEL, Der Karthäuser, Leipzig 1846. Hermann HALLWICH (ed.), Briefe und Akten zur Geschichte Wallensteins (1630 – 1634). Band I – IV, Wien 1912. Hermann HALLWICH, Fünf Bücher Geschichte Wallensteins. Band I – IV, Leipzig 1910. James HOGG – Alain GIRARD – Daniel LE BLÉVEC (ed)., Analecta Cartusiana 185:2, Monasticon Cartusiense, Band II, Gerhard Schlegel – James Hogg (hrsg.), Salzburg 2004. Josef Jiří Jelínek (1697 – 1776). Barokní sochařská dílna z Kosmonos. Katalog k výstavě Národní galerie v Praze, Valdštejnská jízdárna 24. 10. 1997 – 15. 2. 1998, Praha 1997. Josef KOLLMANN, Valdštejn a evropská politika, 1625 - 1630. Historie 1. generalátu, Praha 1999. Aleš KÝR – Alena KAFKOVÁ – Barbora KLIPCOVÁ, Kartouza ve Valdicích – Uzamčený svět – Historie věznice (1857 – 2007), Regionální muzeum a galerie v Jičíně 2007. Maisons de l´Ordre de Chartreux, Montreuil sur Mer – Tournai – Parkminster IV, 1913 –1919. Hugh LAWRENCE, Dějiny středověkého mnišství, Praha 2001. Robin Bruce LOCKHART, Na cestě do nebe (skrytý život kartuziánů), Praha 1996. Golo MANN, Wallenstein, Frankfurt am Main 1979. Antonín MARTÍNEK, Jičínské mince, medaille a platební poukázky, Jičín 1913. Antonín MARTÍNEK, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okrese jičínském (Kartouzy – Veliš), Jičín 1909. Jindřich MATIEGKA – Jiří MALÝ, Tělesná povaha Albrechta z Valdštejna vévody frýdlantského a jeho první choti Lukrecie Nekšovy z Landeku. S příspěvkem Dra. J. Bergla Osudy pozůstatků Albrechta z Valdštejna, Praha 1934. Jaroslav MENCL, Historická topografie města Jičína. Část I., Jičín 1940. Dobroslava MENCLOVÁ, České hrady. Díl I, Praha 1972. Ferdinand MENČÍK, Albrechta z Valdštejna dopisy k P. Val. Coroniovi, rektoru kolleje Jičínské, Zvláštní otisk Věstníku Královské české společnosti nauk 1887. Jan MORÁVEK – Zdeněk WIRTH, Valdštejnův Jičín, Umění VII, 1934, s. 273 ad. a 447 ad. Jan MORÁVEK – Zdeněk WIRTH, Valdštejnův Jičín. Příspěvek k dějinám barokního stavitelství v Čechách, Praha 1946. Vratislav NEJEDLÝ – Miloš SUCHOMEL – Pavel ZAHRADNÍK, Mariánské a další světecké sloupy na Jičínsku, Z Českého ráje a Podkrkonoší 7, 1994, s. 131 – 156. Emanuel POCHE A KOL., Umělecké památky Čech. Díl I. – IV, Praha 1977 – 1982. Anton SCHUBERT (ed.), Urkunden – Regesten aus den ehemaligen Archiven der von Kaiser Joseph II. aufgehobenen Klöster Böhmens, Innsbruck 1901. Lorenz SÖNKE (ed.), Bücher, Bibliotheken und Schriftkultur der Kartäusen. Festgabe zum 65. Geburtstag von

169

katalog.indd

41

18.11.2008, 15:15


Edward Potkowski, Stutgart 2002. Josef SVÁTEK, Dvorská kancelář Valdštejnova frýdlantského vévodství, in: Zdeněk Fišer (red.), Studie Muzea Kroměřížska ´83, Muzeum Kroměřížska v Kroměříži 1985. Ladislav SVOBODA A KOL., Encyklopedie českých tvrzí. Díl II, K – R, Praha 2000. Syntagma historicum Cartusiarum regni Bohemiae, Argumentum totius manuscrispti et copia partis ejus pater Cartusiae Valdicensis in annis 1636 – 1675 describentis, Archive de la Grande Chartreuse, Chartreuse de Walditz, A-5, 270 c. Josef Vítězslav ŠIMÁK, Ohledání pozůstatků Albrechta z Valdštejna a jeho příbuzných v Mnich. Hradišti, PA XXXIII, 1922 a 1923, s. 153 – 158. Tomáš ŠIMEK A KOL, Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl VI., východní Čechy, Praha 1989. Michal ŠRONĚK, Barokní malířství 17. století v Čechách, in: Dějiny českého výtvarného umění II/1, Praha 1989, str. 324 – 356. Karel ŠTĚTINA, K dějinám kláštera kartouzského ve Valdicích. Výroční zpráva c. k. stát. Gymnasia vyššího v Jičíně za školní rok 1892, Jičín 1892, s. 1 – 53. Karel ŠTĚTINA, K dějinám kláštera kartouzského ve Valdicích (druhé, opravené vydání), in: Náš domov. Vlastivědný sborník okresů Jičín – Libáň – Sobotka, roč. I – III, Jičín 1925 – 1928, s. 97 – 112, 129 – 144, 17 – 32, 113 – 128. Karel TIEFTRUNK (ed.), Pavla Skály ze Zhoře Historie česká od r. 1602 do r. 1623. Díl V. Od r. 1621 až do r. 1623, Praha 1870. Prokop TOMAN, Nový slovník československých výtvarných umělců. Sv. II, L – Ž, Ostrava 1993. Josef TRUHLÁŘ, Catalogus codicum manu scriptorum latinorum dui in C.R. Bibliotheca publica atque universitatis Pragensia asservantur. Pars posterior, Codices 1666 – 2752, forulorum IX – XV et Biblithecae Kinskyanae, Pragae 1906. Josef TRUHLÁŘ, Catalogus codicum manu scriptorum latinorum dui in C.R. Bibliotheca publica atque universitatis Pragensia asservantur. Pars prior, Codices 1 - 1665, forulorum I - VIII, Pragae 1905. Jan VÁGENKNECHT, Hrad Pecka. Městečko Pecka., Nová Paka, b. d. Pavel VLČEK – Petr SOMMER – Dušan FOLTÝN, Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997. Výstava Albrecht z Valdštejna a doba bělohorská. Od května do září 1934 ve Valdštejnském paláci a Umělecko– průmyslovém museu v Praze, Praha 1934. Jaroslav WAGNER, Dvě barokové sochy v Radimi, Muzejní noviny 10, 1996, Regionální muzeum a galerie v Jičíně, s. 10.

170

katalog.indd

42

18.11.2008, 15:15


POUŽITÉ ZKRATKY Abb. AM AÚ SAV AZK AZK – L ČG – DK ČSRP ed. f. fasc. FA STU fol. hrsg. inv. č. kat. č. kt. / kart. lat. MNV NA nedat. nefol. nesign. nestr. něm. obr. ÖZKD PA rkp. Řkt. RAV RMaG s. d. s. l. sg. / sign. sl. SM SOA SOkA ÚDU AV ČR VL Vs VÚ vyd.

Abbildung Archiv města Archeologický ústav Slovenskej akademie vied Archivy českých klášterů zrušených za Josefa II. Archivy českých klášterů zrušených za Josefa II. – listiny České gubernium – Duchovní komise Z Českého ráje a Podkrkonoší editor fond fascikl Fakulta architektúry Slovenskej technickej univerzity v Bratislave folium herausgegeben inventární číslo katalogové číslo karton latinsky Místní národní výbor Národní archiv Praha nedatováno nefoliováno nesignováno nestránkováno německy obrázek Österreichische Zeitschrift für Kunst und Denkmalpflege Památky archeologické rukopis Řád kartuziánů Rodinný archiv Valdštejnů Regionální muzeum a galerie v Jičíně sine dato (bez data vydání) sine loco (bez místa vydání) signatura složka Stará manipulace Státní oblastní archiv Státní okresní archiv Ústav dějin umění Akademie věd České republiky Valdštejniana Velkostatek výzkumný úkol vydavatel / vydal

171

katalog.indd

43

18.11.2008, 15:15


ZAPŮJČOVATELÉ A POSKYTOVATELÉ AUTORSKÝCH PRÁV AÚ SAV Nitra Austrian State Archive / Military Archive, Vienna Krokonošské muzeum správy KRNAP Laboratoř geoinformatiky Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Ministerstvo životního prostředí České republiky Muzeum Jindřichohradecka Muzeum města Brna Muzeum města Mnichovo Hradiště Národní archiv Praha Národní knihovna České republiky, Praha Národní muzeum, Praha Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech v Praze, státní zámek Mnichovo Hradiště Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Pardubicích, státní hrad Pecka Nitrianská galéria v Nitre Regionální muzeum a galerie v Jičíně Římskokatolická církev Stift Klosterneuburg, Austria Státní oblastní archiv v Praze Státní oblastní archiv v Zámrsku Státní okresní archiv v Jičíně Státní okresní archiv Olomouc Strahovská knihovna Královské kanonie premonstrátů na Strahově, Praha Ústřední archiv zeměměřičství a katastru, Praha Věznice Valdice Vlastivědné muzeum v Železnici

172

katalog.indd

44

18.11.2008, 15:15


AUTOŘI TEXTŮ: P. Václav Brož, O. Carm, Klášter karmelitánů Kostelní Vydří, (V.B.) Univ. prof. Dr. Petr Fidler, Universität Innsbruck, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, (P.F.) Mgr. Dušan Foltýn, Centrum medievistických studií, Praha, (D.F.) PhDr. Eliška Fučíková, CSc., Praha, (E.F.) Mgr. Jaromír Gottlieb, Regionální muzeum a galerie v Jičíně, (J.G.) PhDr. Tomáš Hladík, Národní galerie v Praze, (T.H.) Mgr. Barbora Klipcová, Regionální muzeum a galerie v Jičíně, (B.K.) + texty nesignované Ing. arch. Petr Uličný, Utrecht, (P.U.) AUTOŘI FOTOGRAFIÍ Petr Fidler, (P.F.) Dušan Foltýn, (D.F.) Jaromír Gottlieb, (J.G.) Barbora Klipcová, (B.K.) Muzeum Mnichovo Hradiště Národní archiv Praha Národní muzeum, Praha Národní knihovna České republiky, Praha Tomáš Rasl, (T.R.) Jan Rendek, (J.R.) Marián Samuel, (M.S.) SOA Praha Státní okresní archiv Olomouc Státní zámek Mnichovo Hradiště Stift Klosterneuburg Věra Šejnová, (V.Š.) Petr Uličný, (P.U.) Jakub Valášek, (J.V.) REKONSTRUKCE A KRESBY: Archaia Brno o. p. s. Eva Přibylová, (E.P.) Seminář dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Miloš Šejn, (M.Š.) Petr Uličný, (P.U.) GRAFICKÝ DESIGN Věra Šejnová

173

katalog.indd

45

18.11.2008, 15:15


PODĚKOVÁNÍ ODBORNÝM SPOLUPRACOVNÍKŮM PROJEKTU: P. Václav Brož, O. Carm, Klášter karmelitánů Kostelní Vydří Univ. prof. Dr. Petr Fidler, Universität Innsbruck, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Mgr. Dušan Foltýn, Centrum medievistických studií, Praha PhDr. Eliška Fučíková, CSc., Praha PhDr. Tomáš Hladík, Národní galerie v Praze PhDr. Eva Lukášová, Národní památkový ústav, Praha Ing. arch. Petr Uličný, Utrecht Dr. Rafał Witkowski, Uniwersytet im. Adama Mickiewicza w Poznaniu

PODĚKOVÁNÍ ZA POMOC PŘI REALIZACI VÝSTAVY: Otec Pawel, La Grande Chartreuse MVDr. Jiří Liška, Senát ČR Ing. Pavel Bradík, první hejtman Královéhradeckého kraje Jana Dumková, Muzeum města Mnichovo Hradiště Ing. Soňa Švábová, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech v Praze, státní zámek Mnichovo Hradiště RNDr. Miroslav Kronus, Ústřední archiv zeměměřičství a katastru, Praha Evermod Gejza Šidlovský, O. Praem., Strahovská knihovna Královské kanonie premonstrátů na Strahově, Praha PhDr. Veronika Procházková, Národní knihovna České republiky, Praha Mgr. Jiří Kuba, Státní oblastní archiv v Zámrsku Mgr. Jitka Křečková, Národní archiv Praha Rodina Stříbrných z Radimi Ing. Miloslav Fišer, Vikariát Jičín P. Eduard Osmantzik, Vikariát Jičín P. Pavel Jandejsek, Vikariát Jičín P. Pavel Kalita, Vikariát Jičín P. Josef Kordík, Vikariát Jičín P. Jan Novotný, Vikariát Jičín P. Miroslaw Michalak, Vikariát Trutnov P. Pavel Rousek, Vikariát Jičín Ing. Miloš Řehák, Jičín Mgr. Naděžda Kalousková, Vlastivědné muzeum v Železnici RNDr. Tomáš Grim, Ústřední archiv zeměměřičství a katastru, Praha Mgr. Karel Chutný, Státní okresní archiv v Jičíně Bc. Markéta Česáková, Státní okresní archiv v Jičíně PhDr. Lubomír Sršeň, Národní muzeum, Praha Tomáš Rasl Věra Kociánová, Hrad Pecka MMag. Wolfgang Huber, Stift Kosterneuburg MgA. Jakub Valášek, Muzeum Jindřichohradecka PhDr. Petra Matějovičová, Uměleckoprůmyslové museum v Praze Ing. Alena Samohýlová, Uměleckoprůmyslové museum v Praze Petr Šorm, Polabské muzeum, Poděbrady Ing. Jan Jiřička, Úřad pro zastupování státu vě věcech majetkových, Jičín Ing. Jiří Balský, oddělení státní památkové péče MěÚ Jičin JUDr. Miloslav Franc, vedoucí právního odboru královéhradecké diecéze

174

katalog.indd

46

18.11.2008, 15:15


Mgr. Radana Jakubcová, Jičín Pravoslav Prokeš, Kněžnice František Kudláček

PODĚKOVÁNÍ ZA PODPORU PROJEKTU: Ing. Martin Puš, starosta města Jičína Ing. Jiří Hnízdo, ředitel RONALu CR, s.r.o. Jičín Ing. Ludvík J. Rys, ředitel Sklopísku Střeleč, a.s. Ing. Bohumil Brož, Staving spol. s.r.o. Valdice

175

katalog.indd

47

18.11.2008, 15:15


KARTOUZA VE VALDICÍCH UZAMČENÝ SVĚT ČÁST I. HISTORIE KLÁŠTERA 1627 - 1782 PRŮVODCE VÝSTAVOU zámecká galerie Regionálního muzea a galerie v Jičíně, 30. 11. 2008 - 1. 3. 2009 (ed.) Jaromír Gottlieb & Barbora Klipcová grafický design: Věra Šejnová tisk: RKtisk Jičín

ISBN: 978-80-254-3488-8 náklad: 400 ks vydalo: Regionální muzeum a galerie v Jičíně, 2008

katalog.indd

49

18.11.2008, 15:15



Cartusiae Waldicsensis / History of the Carthusian monastery / Historie kláštera 1627 – 1782