Page 1


Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

FONTES NISSAE PRAMENY NISY

Editorial

Fontes Nissae mají za sebou třináctý rok své existence a první rok experimentu s půlroční periodicitou a rozšířenou tematickou podobou i participací spolupracujících institucí.

Úvodem dovolte kromě informací o obsahu i krátkou úvahu nad stavem kultury a historického bádání v libereckém regionu. Událostí, která není ve městě pod Ještědem viditelná, ale představuje kulturní akci mimořádného významu, je výstava o Heinrichu

Liebiegovi. Muzeum Giersch ve Frankfurtu nad Mohanem oslovilo zdejší paměťové instituce a na základě výzkumu provedeného

XIII 2012 2

vědeckými pracovníky Oblastní galerie v Liberci, Severočeského muzea v Liberci, Katedry historie FP Technické univerzity v Liberci a Národního památkového ústavu připravilo odbornou publikaci a výstavu mapující fenomén rodiny Liebiegů. Jedno z klíčových

témat liberecké kulturní historie se tak na podnět ze zahraničí dočkalo po více než sto letech od úmrtí mecenáše Heinricha Liebiega prvního uceleného zpracování a reprezentativní výstavy, za níž se však místní publikum musí vydat šest set kilometrů na západ. Z pohledu města Liberce jde tedy o mírně rozpačité vyrovnání se s minulostí, ale přichází a může iniciovat další výzkum a projekty tímto směrem. Ponechme stranou všetečnou otázku, proč tento impulz musel přijít zvenčí a proč společnou prezentaci liebiegovských sbírek Oblastní galerie v Liberci a Severočeského muzea neuvidíme zatím v Liberci ani jinde v České republice. Za pozornost stojí především pozitivní moment spolupráce zdejších odborných institucí. Žijeme v příhraničí. Do Drážďan je skoro stejně daleko jako do Prahy. Stávající image regionu je zatím postavená převážně na potenciálu zdejší přírody a možnostech rekreace. Postupně si však stále více uvědomujeme také na řadě míst zpřetrhanou kulturní identitu. Pracovat v kulturní sféře mimo hlavní centra znamená buď smířit se s daným stavem, a nebo se pokusit dostat „periferii“ do centra pozornosti. Aby mohlo stotisícové krajské město v oblasti kultury v rámci svých měřítek a možností fungovat podobně jako velká centra, kde je pravidelná návštěva kulturních událostí pro významnou část společnosti prestiží, zábavou i samozřejmostí, je zapotřebí spolupráce na všech úrovních, odborné i komunální. Toto platí v podstatě pro celý region, jehož živá vlákna zasahují také přes hranice, např. do Žitavy. Klíčem k prožití regionu je otevřít mysl poznání jeho historie. Druhé letošní číslo Fontes Nissae proto přináší znovu pestrou nabídku odborných textů, zpráv a recenzí, tematicky pokrývající široký záběr zainteresovaných institucí od bádání o moderních dějinách po archeologii. Úvodní studie Markéty Lhotové, opírající se o výzkum ve vídeňských archivech, představuje pokus o nové zpracování činnosti úřadu STIKO, jehož působení mělo zásadní vliv na reorganizaci spolkového života v pomnichovském období. V návaznosti na aktuální liebiegovské výzkumy publikujeme studii Anny Habánové k nerealizovanému projektu pomníku Heinricha Liebiega pro Liberec. V rámci prostoru pro nejlepší studentské práce přinášíme text Moniky Remsové věnovaný trestní nalézací komisi v Jablonci nad Nisou 1945–1947. Petr Freiwillig a Miroslav Kolka zpracovali v intencích svého dlouhodobého zájmu o technické památky pozoruhodný objekt vodní pily v Oldřichově v Hájích a s ním související téma historie zpracování dřeva v Jizerských horách. Ve spolupráci se Städtische Museen Zittau publikujeme německy psanou recenzi Maria Winzelera na knihu Gotika na Českolipsku, která doprovodila výstavu reflektující dlouhé roky připravované téma. Přinášíme také recenze dalších významných publikací mířících do regionu, ať už se jedná o dlouho očekávanou knihu Milana Svobody věnovanou Redernům nebo recenzi knihy o liberecké architektuře od Jaroslava Zemana, jehož aktuální studii přibližující českou architekturu v Liberci naleznete na straně 26. Pokračuje naše snaha zpřístupnit Fontes Nissae elektronicky. Přejeme Vám příjemné a inspirativní čtení. Ivo Habán, listopad 2012

XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 1

1

11.12.2012 23:28:59


Studie

Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých

Stillhaltekommissar Reichenberg and Aufbaufonds Gesellschaft WienReichenberg – reconstitution of community life in Sudetenland by the Austrian standard

ABSTRACT

MARKÉTA LHOTOVÁ | Soon after the separation of the border regions of Czech countries in October 1938 the Stillhaltekommissar für Organisationen (STIKO) for this area was established in Liberec. Through its staff and activities it was connected with a similar institution established in Wien after the „Anschluss“. Its main goals were to submit community life, organisations and resources under the NSDAP and destruction of organisations unfriendly to the Third Reich (Marxist, Jewish and in Sudetenland even Czech organisations) and confiscation of their property. Finalization of the STIKO activities was taken over by the Liberec office of the Aufbaufonds Vermögensverwaltungs-Gesellschaft m. b. H. The Liberec STIKO office managed the whole borderland including areas attached to Bavarian, Austrian and Silesia districts. In this territory about 81 000 organisations (with total estate of a little bit under 42 million RM) submitted to inquiry, only 14 204 of them were not dissolved. Remaining organisations were obliged by the STIKO to pay fees, this way respective districts got 16 million RM. Aufbaufonds company ceased its activity in the end of 1942, STIKO was definitely disbanded in 1944.

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

community life

spolkový život

funds

fondy

unfriendly to the Third Reich nepřátelé Říše

2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 2

NSDAP

NSDAP

Sudetenland

Sudety

Liberec

Liberec

STIKO

STIKO

Aufbaufonds

Aufbaufonds

Albert Hoffmann

Albert Hoffmann

Hermann Neuburg

Hermann Neuburg FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:28:59


Stillhaltekommissar Reichenberg a Aufbaufonds Gesellschaft WienReichenberg – reorganizace spolkového života v sudetské župě podle rakouského vzoru1 MARKÉTA LHOTOVÁ

1_Zpracováno na základě výzkumů v rámci projektu GAČR: Likvidace židovských organizací na českém pohraničním území připojeném v říjnu 1938 k nacistickému Německu (GAP410/10/2399) 2_PAWLOWSKY, V., E. LEISCHPROST a Ch. KLÖSCH. Vereine im Nationalsozialismus: Vermögensentzug durch den Stillhaltekommissar für Vereine, Organisationen und Verbände und Aspekte der Restitution in Österreich nach 1945. Wien: Oldenbourg, 2004. Veröffentlichungen der Österreichischen Historikerkommission. Vermögensentzug während der NS-Zeit sowie Rückstellungen und Entschädigungen seit 1945 in Österreich. Band 21/1, s. 49. ISBN 3-7029-0498-0.

Vincentinum, nedat. (1887–1897). V letech 1939–1942 (?) zde působila liberecká pobočka Aufbaufonds G.m.b.H. Foto Josef Hoffmann

Spolky, politická a hospodářská sdružení či náboženské organizace vytváří struktury, jejichž ovládnutí umožňuje totalitní moci podřídit si velké skupiny obyvatel. To byl hlavní důvod vzniku zvláštního úřadu, jehož cílem byla přestavba spolkového života a s tím spojené zefektivnění a usměrnění činnosti spolků i likvidace nepřátelských organizací. Vedle toho byly důležitým momentem majetkové důvody. Jednotlivé organizace disponovaly množstvím nemovitostí, movitým majetkem a finančními zdroji. Pro přípravu války nebylo zanedbatelné ani uvolnění pracovních sil či získání volných kapacit spolkových ošetřovacích a léčebných zařízení. Z hlediska ideologického působení bylo důležité ovládnutí spolkových filmových licencí, které byly – kromě jiných – také ve vlastnictví českých spolků. V pohraničí českých zemí mohla hrát roli i zásobovací síť konzumních družstev a menší výrobní XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 3

provozy k nim přičleněné. Vedlejším produktem pak byly poplatky, které komisař spolkům vyměřil. Územím, kde byl tento úkol řešen nejdříve, byly rakouské země a poté pohraničí českých zemí, tedy oblasti s bohatou tradicí spolkového života z dob rakousko-uherské monarchie, kde byl snad každý obyvatel do některé z organizací zapojen. Široce rozvinutá struktura zasahovala do mnoha oblastí lidské činnosti, v českém pohraničí – oproti Rakousku – byla vzhledem k existenci mnoha paralelních německých a českých organizací ještě bohatší. Způsob řešení spolkového života zvolený na těchto územích byl experimentem, který neměl svůj předobraz v Říši. Tam se obdobná jednorázová centrální očistná akce neuskutečnila,2 nýbrž postupně vznikaly organizace napojené na NSDAP, které částečně pohltily ostatní spolky stejného zaměření, nebo docházelo k pro3

11.12.2012 23:28:59


Markéta Lhotová | Stillhaltekommissar Reichenberg a Aufbaufonds Gesellschaft Wien-Reichenberg – reorganizace spolkového života v sudetské župě podle rakouského vzoru

sazení vůdcovského principu postupným obsazováním vedoucích funkcí stoupenci NSDAP. Na nových říšských územích byla příležitost podřídit veškeré organizace vedení NSDAP zároveň s vytvářením stranické struktury. „Vyvstala možnost skutečně podřídit veškerou organizaci vedení NSDAP, a tím vyhovět nároku strany na totální vedení všech lidí. Bylo tak na tomto poli možno vytvořit stav, který by ještě o mnoho předčil poměry ve  staré říši.“3 Pro rychlé řešení hovořila rovněž snaha zabránit zabírání majetku ze strany různých říšských organizací a omezit nekontrolované rozšiřování jejich vlivu.

3_Citát ze zprávy H. Neuburga. Viz ZIMMERMANN, Volker. Sudetští Němci v nacistickém státě: Politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938–1945). Praha: Prostor, 2001, s. 139. ISBN 80-7260-055-9. 4_Obtížně srozumitelné názvy obou institucí se v české literatuře vyskytují v různých formách překladu, použitý překlad vychází z nejnovější práce dotýkající se činnosti těchto institucí: OSTERLOH, Jörg. Nacionálněsocialistické pronásledování Židů v říšské župě Sudety v letech 1938–1945. Praha: Argo, 2010. ISBN 978-80-257-0213-0. Zkrácené formy se objevují už v dokumentech samotných institucí, používá je i německy psaná odborná literatura. V českých zdrojích bývá častěji uváděna zkratka STIKO místo původní německé podoby Stiko, užívané i ve složených slovech (např. Stikokaufvertrag). 5_Nedostatek informací o řešení těchto záležitostí v české literatuře je dán i tím, že se na českém území zachovalo pouze torzo archivních materiálů, většina fondu zmíněných institucí se nachází v Archivu republiky, uloženém v Rakouském státním archivu ve Vídni (Österreichisches Staatsarchiv, Wien – Archiv der Republik, Zivilakten der NS-Zeit, dále jen AT-OeStA/AdR ZNsZ). Blíže k fondu Stiko Reichenberg viz LHOTOVÁ, Markéta a Vlastimila HAMÁČKOVÁ. Charakteristika fondu Stiko Reichenberg v Rakouském státním archivu ve Vídni. In: Židé v Čechách 3: Sborník příspěvků ze semináře konaného 6. a 7. října 2010 v Tachově. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2011, s. 207–225. ISBN 978-80-87366-10-3. 6_STEINER, Herbert. Das österreichische Vereinswesen und seine Gleichschaltung nach dem März 1938. In: Österreich in Geschichte und Literatur 6 (1962), Heft 5, s. 215–222. 7_ROTHKAPPL, Gertrude. Die Zerschlagung österreichischer Vereine, Organisationen, Verbände, Stiftungen und Fonds: Die Tätigkeit des Stillhaltekommissars in den Jahren 1938–1939. Wien, 1996. Dissertation zur Erlangung des Doktorgrades der Philosophie an der geisteswissenschaftlichen Fakultät der Universität Wien. 8_PAWLOWSKY V., E. LEISCH-PROST a Ch. KLÖSCH, cit. v pozn. 2. 9_KURAL, Václav a Zdeněk RADVANOVSKÝ et al. „Sudety“ pod hákovým křížem. Ústí nad Labem: Albis international, 2002. s. 110–111 a 124. ISBN 80-86067-66-1; ZIMMERMANN, Volker, cit. v pozn. 3, s. 139–145. 10_OSTERLOH, Jörg, cit. v pozn. 4, s. 207–234. 11_LHOTOVÁ, Markéta a Vlastimila HAMÁČKOVÁ. STIKO Liberec a osud majetku židovských obcí a spolků. In: Židé v Čechách: Sborník příspěvků ze semináře konaného 24. až 25. října 2006 v Liberci. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2007, s. 207–225. ISBN 978-80-8688958-0. 12_PAWLOWSKY V., E. LEISCH-PROST a Ch. KLÖSCH, cit. v pozn. 2, s. 26. 13_Podrobněji viz Tamtéž, s. 50–51. 14_Tamtéž, s. 26. Albert Hoffmann, nar. 24. 10. 1907 v Brémách, původní profesí obchodník s tabákem, od roku 1926 člen NSDAP, od roku 1933 vedoucím oblastní organizace a propagandy, 1. 8. 1934 povolán do Mnichova do štábu Rudolfa Hesse, od roku 1936 člen SS (1939–1942 v RSHA), po ukončení činnosti STIKO hlavním vedoucím kanceláře NSDAP,

4

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 4

STUDIE

Řešením těchto úkolů byl pověřen Komisař pro pozastavení činnosti organizací, spolků a fondů (Stillhaltekommissar für Organisationen, Vereine und Fonds, zkráceně STIKO) a později jeho nástupnická organizace Fond výstavby – správa majetku s. r.o. („Aufbaufonds“ Vermögensverwaltungs-Gesellschaft m. b. H., zkráceně Aufbaufonds),4 samostatná organizace personálně propojená se STIKO. Zatímco STIKO řešilo další existenci či neexistenci organizací spadajících do jeho kompetence, Aufbaufonds byl především organizací pro majetkovou správu. Tyto instituce vytvářely postupně řadu vedlejších úřadů, poboček a síť zvláštních či regionálních pověřenců. V procesu přestavby spolkového života v pohraničí českých zemí hrály podstatnou roli dvě instituce uvedené v názvu, tedy pobočky sídlící v Liberci, v hlavním městě Říšské župy Sudety. Činnost zmíněných úřadů spadá do doby přibližně od odtržení pohraničí do konce roku 1942. Dokončení likvidace se však protáhlo až do května roku 1945. V české odborné literatuře nebyl zatím procesu reorganizace spolkového života a zejména zmíněným institucím věnován větší prostor.5 O mnoho lepší situace nebyla donedávna ani v literatuře rakouské, tady vyšel jeden článek počátkem 60. let 20. století.6 Průlom znamenaly až výzkumy, které se začaly provádět v 90. letech v souvislosti s vypořádáním Rakouska s obdobím 2. světové války a s novou mezinárodní vlnou řešení restitucí. První významnou prací byla v roce 1996 dizertace Gertrudy Rothkappl.7 Poté se činnosti STIKO v různé míře dotkly práce Rakouské historické komise, jejímž cílem bylo zpracování podkladů k odškodnění a dokončení restitucí zabaveného majetku osob i skupin pronásledovaných po anšlusu – nejednalo se tedy jen o židovský majetek, s nímž většina restitucí bývá spojována, ale i o výzkum perzekuce Slovinců, Chorvatů, Čechů, Romů a Sintů, dále také homosexuálů či osob nasazených na nucené práce. V této řadě vyšla i publikace kolektivu vedeného Verenou Pawlowsky, která se věnuje zrušeným rakouským spolkům a činnosti STIKO na rakouském území.8 Informace o liberecké organizaci STIKO jsou zatím většinou jen stručné, dotýkají se jí zmíněné rakouské práce a dále souborná díla pojednávající o Říšské župě Sudety.9 Poněkud více informací, avšak v úzkém pohledu spojeném s židovskou problematikou, přináší práce Jörga Osterloha.10 S tímto zaměřením byly zahájeny i naše výzkumy.11 FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:28:59


STUDIE

Severočeské muzeum v Liberci

Úřad komisaře pro organizace byl poprvé ustaven záhy po anšlusu Rakouska. To, odkud vzešel první podnět ke vzniku STIKO, nevyplývá zcela jasně ani z rakouských prací, vycházejících ze studia velmi rozsáhlých vídeňských fondů. Rychlost, se kterou k ustavení komisaře došlo, svědčí o tom, že určitá koncepce vznikla již před anšlusem, nejsou k tomu však doklady.12 První nařízení týkající se spolků a organizací vydal Josef Bürckel, v té době komisařský vedoucí NSDAP v Rakousku, již 14. a 16. března 1938. Tato nařízení zakazovala samostatná jednání mezi říšskými úřady a rakouskými organizacemi a pozastavovala činnost spolků a svazů do lidového hlasování stanoveného na 10. dubna. Od názvu nařízení „Stillhalteverfügung“ a období pozastavené činnosti „Stillhalteperiod“ vzniklo i označení příslušného úřadu.13 K termínu zahájení činnosti bývají uváděna dvě data: 18. březen 1938, kdy Josef Bürckel ustavil do této funkce Alberta Hoffmanna,14 a 22. březen 1938, kdy dle prohlášení v tehdejším tisku začala vlastní činnost komisaře.15 V tentýž den, tedy 22. března, vydal Hoffmann nařízení k zabezpečení majetku organizací, svazů a spolků a k ochraně práv členů (Anordnung zur Liberec III – ulice U Splavu, dům č. 12 před demolicí, 4. 3. 1969. V letech Sicherung der Vermögenswerte der Organisationen, 1938–1942 (?) zde sídlilo „Stiko Reichenberg“ a následné likvidační Vereine und Verbände und zur Wahrung der Rechte der společnosti Foto Milan Mazánek Mitglieder),16 čímž skončilo desetidenní divoké zabavování majetku a jeho přesuny. Albert Hoffmann přešel do funkce STIKO z Mnichova, kde byl v úřadu Rudolfa Hesse pověřen řešením výstavby NSDAP a připojených sdružení.17 Z Hessova úřadu si přivedl některé spolupra- v letech 1941–1943 zástupcem župního vedoucího v Horním Slezsku a poté župním vedoucím covníky, zejména svého zástupce Franze Schmidta.18 Re- v jižním Vestfálsku; po válce internován a souzen, propuštěn roku 1950, zemřel 26. 8. 1972 v Heiligenrode u Brém. Blíže viz BLANK, Ralf. Gauleiter der NSDAP im Ruhrgebiet Albert Hoffmann organizace spolkového života prostřednictvím činnosti (1907–1972). In: Historisches centrum Hagen [online] 10. 2. 2007 [cit. 2012-07-21]. Dostupné STIKO s těmito úkoly úzce souvisela. Jednoznačně je po- z: http://www.historisches-centrum.de/index.php?id=284; http//www.historisches-centrum.de/ PAWLOWSKY V., E. LEISCH-PROST a Ch. KLÖSCH, cit. v pozn. 2, s. 97–101. žadavek na prosazení vedení NSDAP formulován v pro- index.php?id=425; 15_AT-OeStA/AdR ZNsZ Stiko Wien, Büro Schmidt 9, kart 922, Pressenveröffentlichungen váděcím nařízení k zákonu ze 17. května 1938 (Gesetz allgemein. Datum 22. 3. jako ustavení STIKO uvádí oznámení, které vyšlo 3. 4. 1938 v rakouských über die Überleitung und Eingliederung von Vereinen, novinách: Neue freie Presse, Neues Wiener Journal, Neues Wiener Tagblatt, Wiener Zeitung, Wiener neueste Nachrichten, Reichspost. Organisationen und Verbänden),19 který dal definitivní 16_PAWLOWSKY V., E. LEISCH-PROST a Ch. KLÖSCH, cit. v pozn. 2, s. 51. základ k řešení spolků a organizací. STIKO tvořilo IV. 17_ROTHKAPPL, Gertrude, cit. v pozn. 7, s. 21–22. 18_PAWLOWSKY V., E. LEISCH-PROST a Ch. KLÖSCH, cit. v pozn. 2, s. 102–103. Franz Schmidt, nar. oddělení Úřadu říšského komisaře pro znovusjednocení 7. 8. 1910 v Emsu, v NSDAP od roku 1930, jako zástupce Hoffmannův působil ve Vídni, Rakouska s Německou říší (Amt des Reichskommissars od 17. 4. 1939 v Liberci (Anordnung 28/39) a později ve STIKO-West. Další osudy nejsou známy. für die Wiedervereinigung Österreichs mit dem Deutschen 19_AT-OeStA/AdR ZNsZ Stiko Wien, Büro Hellmann, kart. 928, Stiko-Nachrichteblätter, Nachrichtenblatt Nr. 1, Wien, 7. 7. 1938. Někdy je tento zákon uváděn s datem 14. 5. 1938, kdy jej Reich) a zpočátku měl přidělené prostory přímo v budově Bürckel podepsal. tohoto úřadu v objektu bývalého parlamentu.20 Tamější 20_PAWLOWSKY V., E. LEISCH-PROST a Ch. KLÖSCH, cit. v pozn. 2, s. 26. 21_Die Schuldansprüche an Vereine und Verbände. In: Wiener neueste Nachrichten, Ausgabe vom kanceláři měly být do 31. května 1938 nahlášeny všechny 29. Mai 1938. (AT-OeStA/AdR ZNsZ Stiko Wien, Büro Schmidt 9, kart. 922, Pressenveröffentlichungen dluhy vůči spolkům.21 O měsíc později získal úřad STIKO allgemein). Také: PAWLOWSKY V., E. LEISCH-PROST a Ch. KLÖSCH, cit. v pozn. 2, s. 53. XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 5

5

11.12.2012 23:28:59


Markéta Lhotová | Stillhaltekommissar Reichenberg a Aufbaufonds Gesellschaft Wien-Reichenberg – reorganizace spolkového života v sudetské župě podle rakouského vzoru

vlastní sídlo – arizovaný objekt na vídeňské okružní třídě Schottenring č. 25, kde začal působit od 11. července.22 Úřad se dělil na dva referáty. Politický, značený IV A, se dále členil na čtyři oddělení Aa – Ad, vytvořená podle skupin likvidovaných spolků, pod hospodářský referát IV B pak spadala oddělení zabývající se finančními záležitostmi činnosti STIKO.23 V listopadu roku 1938 přibyly ještě útvary pro správu realit a vymáhání poplatků. K řešení vybraných záležitostí, jakými byla reorganizace pojišťovacích organizací, katolických charitativních sdružení či svazů majitelů domů, byly založeny zvláštní externí instituce, které vznikaly v průběhu července až září roku 1938 jako relativně samostatné, avšak fakticky i personálně 22_Neue Adresse der Dienststelle des Stillhaltekommissars für Vereine, Organisationen und Verbände. In: Neues Wiener Tagblatt, Nr. 184 vom 6. 7. 1938; stejné znění také: Wiener Zeitung, Nr. 184 vom 6. 7. 1938; Wiener neueste Nachrichten, vom 6. 7. 1938. (AT-OeStA/AdR ZNsZ Stiko Wien, Büro Schmidt 9, kart. 922, Pressenveröffentlichungen allgemein). Palác byl postaven roku 1879 podle návrhu architekta Wilhelma Stiassnyho (1842–1910), který projektoval mimo jiných i synagogu pro Jablonec n. N. Objekt patřil Goldschmidtově nadaci, částečně jej využívala také vídeňská židovská obec. Již v lednu roku 1939 byl převeden na NS Lehrerbund. Blíže viz PAWLOWSKY V., E. LEISCH-PROST a Ch. KLÖSCH, cit. v pozn. 2, s. 313–320. 23_Podrobně struktura viz ROTHKAPPL, Gertrude, cit. v pozn. 7, s. 32–34. 24_Podrobně viz PAWLOWSKY V., E. LEISCH-PROST a Ch. KLÖSCH, cit. v pozn. 2, s. 27–28 a 31–36. 25_ZIMMERMANN, Volker, cit. v pozn. 3, s. 105 26_Anordnung über die Einsetzung eines Stillhaltekommissars für Organisationen im sudetendeutschen Gebiet. In: Verordnungsblatt für die sudetendeutschen Gebiete, Nr. 3, Berlin 15. 10. 1938, s. 18. 27_Toto označení nesou v záhlaví např. Anordnung 1/38 (15. 10. 1938) – 10/38 (5. 1. 1939). 28_SOkA Liberec, AM Liberec – Správa města, kart. 835, inv. č. 2478, sign. Gd 67/39 – Říšský komisař pro sudetské řízení – štáb pro organizace (Stillhaltekommissar für Organisationen), Anordnung 1/38, 15. 10. 1938. 29_Generalbeauftragte des Stillhaltekommissars für Organisationen im sudetendeutschen Gebiet. In: Reichenberger Zeitung, roč. 79, č. 246, 20. 10. 1938, s. 2. 30_Verordnung über die Auflösung, Überleitung und Eingliederung von Organisationen in den sudetendeutschen Gebieten. In: Verordnungsblatt 1938, Nr. 7, 26. 10. 1938, s. 35–36. 31_Verordnung zur Ergänzung der Verordnung über die Auflösung, Überleitung und Eingliederung von Organisationen in den sudetendeutschen Gebieten. In: Verordnungsblatt 1939, Nr. 16, 2. 3. 1939, s. 357. 32_Bekanntmachung der Anordnung des Stillhaltekommissars für Organisationen. In: Verordnungsblatt 1939, Nr. 23, s. 523–524. (publikován 20. 3. 1939). 33_Podrobně viz Verzeichnis der sudetendeutschen Gemeinden und Gemeindeteilen die auf Grund der Grenzfestlegung vom 20. November 1938 von der Tschechoslowakei an das Deutsche Reich gefallen sind. Publikationsstelle Berlin-Dahlem, Berlin 1938. Slavnostnímu předání 8. 1. 1939 se věnoval dobový tisk a žurnalistická fotografie (např. viz Feierliche Akt in Znaim. In: Wiener Zeitung, Nr. 5, 5. 1. 1939. AT-OeStA/AdR ZNsZ Stiko Wien, Büro Schmidt 9, kart. 922, Pressenveröffentlichungen allgemein.; Tři osudové březnové dny: 14.–16. březen 1939 (fotografická příloha). Ústav pro studium totalitních režimů [on line], 2008–2012. [cit. 2012-0721] Dostupné z.: https://www.google.com/url?q=http://www.ustrcr.cz/cs/tri-osudove-breznovedny-14-16-brezen-1939&sa=U&ei=EqSfUIgexIqFB633gdgC&ved=0CAcQFjAA&client=internal-udscse&usg=AFQjCNGHAi-70ChvaFYyUs3kgOdWPzspXQ. 34_Definitivní ustavení Říšské župy Sudety bylo dáno zákonem z 25. 3. 1939, platným od 15. 4. 1939, a vnitřní členění župy stanovil zákon z 14. 4. 1939, platný od 1. 5. 1939 (blíže např. viz KURAL, Václav a Zdeněk RADVANOVSKÝ et al., cit. v pozn. 9, s. 93). 35_AT-OeStA/AdR ZNsZ Stiko Reichenberg – Aufbaufonds, kart. 228, Anordnungen. Anordnung 4/38, 27.11.1938; SOA Litoměřice, fond STIKO, kart. 1, nedat. zpráva [po 20. 2. 1940] – graf Aufbau der Dienststelle.

6

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 6

STUDIE

propojené úřady.24 S postupujícím rozrůstáním Říše se připravovalo rozšiřování působnosti komisaře pro organizace. První úřad mimo rakouské území vznikl v Liberci. Podobně jako ve Vídni pověřil Hess Hoffmanna vytvořením organizační struktury NSDAP i pro sudetoněmecké území, a to již 11. října 1938 na základě Hitlerova výnosu z 1. října t. r.25 Rakouské zkušenosti vedly ke snaze ustavit STIKO a zákonem ošetřit jeho pravomoci vzápětí po vstupu německých vojsk. Jako Stillhaltekommissar byl Hoffmann jmenován nařízením vrchního velitele pozemních sil generálplukovníka Walthera von Brauchitsche ze dne 14. října 1938,26 vydaným v souladu s říšským ministrem vnitra a říšským ministrem financí. Liberecký úřad STIKO byl zpočátku označován jako štáb komisaře pro pozastavení činnosti organizací při říšském komisaři pro sudetoněmecké území (Der Reichskommissar für die sudetendeutschen Gebiete, Stab Stillhaltekommissar für Organisationen).27 Vztah vídeňského a libereckého úřadu STIKO byl poměrně úzký, a to nejen kvůli personálnímu spojení osobou Hoffmanna a dalších pracovníků, není však zcela jednoznačný a někdy bývá liberecký úřad označován jako pobočka. První Hoffmannův příkaz Anordnung 1/38 z 15. října 1938 stanovil rozsah činnosti, úkoly a pravidla pro dosazování správců (Treuhänder), dále se věnoval ochraně práv členů a zakazoval veškeré převody majetku do ústředí organizací nacházejících se na státním území Česko-Slovenska.28 V následujících dnech vycházela další opatření. Dne 20. října 1938 přinesly liberecké noviny Reichenberger Zeitung zprávu o jmenování hlavních pověřenců STIKO (Generalbeauftragte) pro sedm oblastí sudetoněmeckého spolkového života (dělnické spolky, organizace obchodníků, řemeslníků, řidičů, spolky válečných poškozenců a péče o mládež, nacionální spolky na ochranu němectví), u nichž se pravděpodobně předpokládala prolongace činnosti či sjednocení do větších celků. Pověřenci či správci, které by neschválil úřad STIKO, neměli nadále žádné funkční oprávnění.29 Následně vydal 22. října 1938 Henlein Nařízení o rozpuštění, převedení a začlenění organizací (Verordnung über die Auflösung, Überleitung und Eingliederung von Organisationen in den sudetendeutschen Gebieten), v jehož § 1 je stanoven hlavní cíl celé přestavby systému spolků FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:28:59


Severočeské muzeum v Liberci

STUDIE

– podřízení a národně socialistické vedení.30 Další paragrafy se zabývají způsoby přestavby spolků. Nařízení z 24. února 1939 rozšířilo činnost STIKO na konzumní družstva.31 Úkoly likvidátorů vymezil Hoffmannův příkaz z 14. března 1939.32 Činnost libereckého úřadu STIKO nebyla omezena jen na území tvořící později vlastní Říšskou župu Sudety, ale zahrnovala celé anektované pohraničí, tj. včetně oblastí jižních Čech, jižní Moravy a Hlučínska. Přestože již v listopadu roku 1938 bylo rozhodnuto o přičlenění těchto oblastí k Bavorsku, Východní marce, tedy Dolnímu a Hornímu Podunají, či Slezsku a k jejich slavnostnímu předání došlo 8. ledna 1939 ve Znojmě,33 definitivně vstoupila tato úprava v platnost až 1. května 1939 v souvislosti s ukončením správní přestavby.34 Z hlediska činnosti STIKO zůstala tato území v pravomoci libereckého úřadu až do dořešení reorganizace spolků a jejich majetkových záležitostí. Byl však jmenován zvláštní pověřenec pro tato území Lothar Schröder (Sonderbeauftragter des Stillhaltekommissars für Organisationen in den sudetendeutschen Gebieten), sídlící ve vídeňské centrále a později i v Praze.35 Pro oblasti jednotlivých vládních prezidentů byli ustaveni oblastní pověřenci (Gebietsbeauftragte), na nižší úrovni stáli okresní (Kreisbeauftragte) a místní pověřenci (Ortsbeauftragte či Bezirksbeuftragte). Jihozápadní pohraničí přičleněné k Bavorsku mělo sídlo svého oblastního pověřence v Prachaticích, pro Hlučínsko, připojené k Pruskému Slezsku, byl ustaven pouze místní pověřenec. Tyto dvě oblasti byly nakonec jediným územím začleněným do vlastní Říše, na které činnost STIKO zasáhla. Jih Čech a Moravy, které připadly k rakouským župám, své oblastní pověřence neměly a dle členění územní působnosti měly spadat pod pověřence příslušné rakouské oblasti, tedy pod pověřence ve Vídni a v Linci.36 Fakticky toto řešení nevstoupilo v platnost, je však možné nalézt zásahy oblastních pověřenců do rozhodování libereckého úřadu.37 Zvláštní pověřenec (Sonderbeauftragte) Dr. Alfred Rosche, ustavený již v prosinci roku 1938, měl na starosti řešení vztahů k českému území a zároveň byl kontaktní osobou v Berlíně, podléhal proto přímo Hoffmannovi.38 Úřad STIKO sídlil v Liberci na adrese Schleussengasse 12 (U Splavu).39 Původně patřil tento objekt Unii textilních pracovníků na československém státním území stejně jako další objekt STIKO Johannesgasse 5 (nyní XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 7

Jánská ul.), jehož adresa se rovněž v korespondenci objevuje. Zástupcem A. Hoffmanna ve funkci STIKO pro sudetskou župu byl Hermann Neuburg,40 s kterým spolupracoval již v Rakousku. Struktura úřadu byla budována podle vídeňského vzoru, z počátku byl shodný i obsah činnosti. Oddělení II A – II C se zabývala vlastní reorganizací spolků, vedli je referenti, kteří měli své zástupce – hlavní pověřence (Generalbeauftragte) pro jednotlivé typy spolků.41 Referát II D měl na starosti řešení fondů a nadací. Do funkcí referentů dosadil Hoffmann některé ze svých dřívějších vídeňských spolupracovníků. Vedle zmíněného Neuburga to byl Max Warsow, který měl v oddělení II A na starosti hospodářské spolky.42 Další 36_Stillhaltekommissar für Organisationen in den sudetendeutschen Gebieten – Der Beauftragte für Organisationen in Protektorat für Böhmen und Mähren – Gebietliche Gliederung. SOA Litoměřice, fond STIKO, kart. 1, nedat. zpráva [po 20. 2. 1940]. 37_Např. AT-OeStA/AdR ZNsZ Stiko Reichenberg – Abwicklungsstelle Korresp., kart. 211, REK 238, Israelitische Kultusgemeinde Auspitz. 38_AT-OeStA/AdR ZNsZ Stiko Wien, Cit. v pozn. IV – Büro Helmann, kart. 931, i. č. 43.6, Bekanntmachung 7/38, 10. 12. 1938. JUDr. Alfred Rosche, nar. 2. 8. 1884 v Šluknově, v letech 1926–1935 poslancem Parlamentu Československé republiky, od roku 1935 člen SdP a poté NSDAP, od roku 1938 člen říšského sněmu a člen komise pro vyrovnání mezi Německou říší a Československem, zatčen roku 1945, zemřel 31. 1. 1947 v Praze ve věznici na Pankráci. Viz Alfred Rosche. In: Wikipedia: Die freie Enzyklopädie [online]. 5. März 2012 [cit. 2012-07-21] Dostupné z: http://de.wikipedia.org/wiki/Alfred_Rosche. Postavení Roscheho ve STIKO ukazuje grafické schéma Aufbau der Dienststelle, viz obr. na s. 9 (SOA Litoměřice, fond STIKO, kart. 1, nedat. zpráva [po 20. 2. 1940] – graf Aufbau der Dienststelle). 39_Dnes již objekt neexistuje, ulice U Splavu, odbočující ze Soukenného náměstí jižním směrem, byla zlikvidována v závěru 60. let 20. století v souvislosti s výstavbou obchodního domu. 40_Hermann Neuburg, nar. 10. 11. 1910 v Krefeldu, studia na Universitě v Marburgu a d. Lahn (teologie), od roku 1930 v NSDAP, od roku 1932 působil v Hesensku (od roku 1933 jako vedoucí župní kanceláře), po anšlusu Rakouska činný v úřadu STIKO pro Ostmark, od prosince roku 1939 v kanceláři strany v Mnichově, podle zprávy z 24. 11. 1943 se stává zástupcem Henleina, poté, co při bombardování Mnichova v září t. r. ztratil manželku a syna; od roku 1946 ve vazbě, v roce 1948 odsouzen mimořádným lidovým soudem v Liberci, trest 25 let vězení zkrácen, v roce 1955 byl vyhoštěn do Spolkové republiky Německo, datum úmrtí neznámé. Blíže viz Herman Neuburg beauftragt mit der Wahrnehmung der Geschäfte des Stellvertretenden Gauleiters. In: Die Zeit, 25. 11. 1943; Kateřina KOČOVÁ, Druhá retribuce. Činnost mimořádných lidových soudů v roce 1948. In: Soudobé dějiny 3-4/2005, s. 603–606.; BIMAN, Stanislav et al. Kdo byl kdo v Říšské župě Sudety [CD]. Litoměřice: Státní oblastní archiv v Litoměřicích, 2008, Jmenná část, s. 40. ISBN 978-80-254-3039-2. 41_Sitz der Dienststelle der Stillhaltekommissars für Organisationen in Reichenberg. SOA Litoměřice, fond STIKO, kart. 1. Struktura – nedatovaná, ale přiložená k struktuře župní samosprávy; Stillhaltekommissar für Organisationen in den sudetendeutschen Gebieten – Aufbau der Dienststelle. SOA Litoměřice, fond STIKO, kart. 1, nedat. zpráva [po 20. 2. 1940]. Oddělení II A řešilo spolky převážně hospodářského charakteru – zaměstnanecké a profesní organizace či spolky majitelů domů a pozemků, patřily sem i pohřební spolky; oddělení II B se zabývalo kulturními spolky – zejména politickými a mládežnickými organizacemi, studentskými, akademickými a vědeckými svazy, širokým spektrem sportovních a turistických klubů; oddělení II C zahrnovalo konfesijní spolky – ženské organizace, charitativní a zdravotnická sdružení, různé církevní spolky i náboženské sekty, blíže nespecifikované „židovské spolky“. 42_Max Warsow, nar. 15. 2. 1891 v Berlíně, od roku 1928 v NSDAP, pracoval v berlínské městské správě, od března roku 1938 ve Vídni v úřadu STIKO měl na starosti zaměstnanecké, řemeslnické a pojišťovací organizace a sportovní spolky, v Liberci obdobné zaměření v období od října 1938 do září 1939, poté opět ve Vídni ve společnosti Aufbaufonds, pozdější údaje neznámé. Blíže viz PAWLOWSKY V., E. LEISCH-PROST a Ch. KLÖSCH, cit. v pozn. 1, s. 110.

7

11.12.2012 23:28:59


Markéta Lhotová | Stillhaltekommissar Reichenberg a Aufbaufonds Gesellschaft Wien-Reichenberg – reorganizace spolkového života v sudetské župě podle rakouského vzoru

oddělení vedli Dr. Konrad Pfitzner (II B) a Linnemann s Güntherem Scholzem (II C).43 Pověřenci na nižší úrovni byli většinou znalí místních sudetských poměrů, mnozí byli z Liberce – např. liberecký textilní velkoprůmyslník Theodor Liebieg zodpovídal za všechny průmyslové svazy. Hospodářskou část tvořily finanční oddělení III A – III C (finanční pověřenci, účetní a pokladna, vedoucí pokladny), revizní oddělení III D a později, obdobně jako ve Vídni, přibylo realitní oddělení III E. Následně vzniklo oddělení pro nemovitosti (Haus- und Grundstücksabteilung). Útvar IV měl na starosti správu vlastního úřadu (Geschäftsführer) a strukturu doplňovali ještě personální referenti Ia a Ib (Persönlicher Referent), podléhající přímo Hoffmannovi. Počet pracovníků liberecké organizace v jednotlivých obdobích neznáme, v souvislosti s průběhem likvidační činnosti se tento údaj měnil a úředníci se stěhovali mezi Vídní a Libercem. Zachovaná 43_Dr. Konrad Pfitzner, nar. 18. 12. 1905 Wien-Gugging, absolvent filosofie ve Vídni, pracoval pro noviny, později v STIKO Liberec a jako Hilfsfacharbeiter beim Reichstreuhänder im Sudetenland, další data neznámá. Blíže viz BIMAN, Stanislav et al. Kdo byl kdo v Říšské župě Sudety [CD]. Litoměřice: Státní oblastní archiv v Litoměřicích, 2008, Jmenná část, s. 150. ISBN 978-80-2543039-2. Životní data Linnemana a G. Scholze nejsou známa. 44_AT-OeStA/AdR ZNsZ Stiko Wien, Personalakten Reichenberg, kart. 1089–1110. Údaj vychází z inventáře fondu, vlastní akta nejsou volně přístupná. 45_Jako Treuhandstelle uvádí např. dopis z 25. 11. 1942 starostovi Postoloprt, SOA Litoměřice, fond STIKO, kart. 14, inv. č. 74, Israel. Kultusgemeinde, Postelberg. 46_Životní data Hanse Scholze nejsou známa. Do Vídně přišel v březnu roku 1938 z Berlína (Amtsleiter in der Zentrale für die Finanzwirtschaft der Deutschen Arbeitsfront), záhy se dostal do úřadu STIKO a stal se jeho vedoucím, později vedl úřad společnosti Afbaufonds. Po ukončení činnosti Aufbaufonds ho nacházíme nadále v blízkosti Hoffmanna (Katowice, Bochum). Blíže viz PAWLOWSKY V., E. LEISCH-PROST a Ch. KLÖSCH, cit. v pozn. 2, s. 122–124. 47_Tamtéž, s. 37. 48_Objekt, postavený v letech 1910–1911, byl později sídlem Dolfussova fondu. Již v závěru roku 1939 byl prodán firmě Hammerbrotwerke se zajištěnou nájemní smlouvou pro Aufbaufonds. Menší části objektu využíval Aufbaufonds a archiv až do roku 1945. Blíže viz PAWLOWSKY V., E. LEISCHPROST a Ch. KLÖSCH, cit. v pozn. 2, s. 320–326. 49_Tamtéž, s. 39. 50_Objekt byl postaven stavitelem Ferdinandem Scholzem a otevřen roku 1887 jako domov pro chudé školou povinné děti, později i mládež na studiích, který organizoval spolek sv. Vincence z Pauly. 51_Objekt původně patřil Německému svazu zaměstnanců v obchodě a průmyslu se sídlem v Ústí n. L. Viz Jahrbuch und Wohnungs-Anzeiger der Stadt Reichenberg für das Jahr 1938. 32. Jahrgang, Stadtrate Reichenberg, Reichenberg 1937. 52_Podle adresáře Liberce z roku 1941 (1938–1940 adresáře nevyšly) patřily mezi objekty užívané společností Aufbaufonds např. bývalá YMCA v ulici Hablau č. 13 (nyní Revoluční ulice) a Sokol v Teichgasse 3 (nyní Na Rybníčku), objekt českého konsumního spolku v Rochlicích, Tannenbergstraße 33-205 (nyní Na Žižkově), dva objekty v Horním Růžodole, Straße des 1. Oktobers 48-61 (nyní Ulice 28. října) a Siegfriedstrasse 10-408 (nyní Šlikova ul.) a původní úřadovny STIKO v Jánské ulici a U Splavu. Viz Bezirks-Adreßbuch des polit. Bezirkes Reichenberg Land und des polit. Bezirkes Friedland. Ernst Patzelt in Kratzau, 1925; Jahrbuch und Wohnungs-Anzeiger der Stadt Reichenberg für das Jahr 1938. 32. Jahrgang, Stadtrate Reichenberg, Reichenberg 1937; Adreßbuch der Gauhauptstadt Reichenberg 1941/1942. H. Winkler & Co., Reichenberg, nedat. [1941]. 53_PAWLOWSKY V., E. LEISCH-PROST a Ch. KLÖSCH, cit. v pozn. 2, s. 38–39.

8

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 8

STUDIE

personální akta libereckého úřadu obsahují 572 složek.44 Začátkem roku 1939 vznikla další externí organizace, tentokrát s působností i pro oblast spadající pod úřad libereckého komisaře. Byla to výše zmíněná společnost „Aufbaufonds“Vermögensverwaltungs-Gesellschaft m. b. H., která měla v náplni své činnosti svěřeneckou správu a majetkovou likvidaci rušených spolků a organizací. Při pozdějším vysvětlování postupu u sporných případů bývala společnost označována za Treuhandstelle při úřadu komisaře pro organizace.45 Zakladateli společnosti „Aufbaufonds“ byli čtyři nejvýznamnější představitelé úřadu STIKO, předně sám Albert Hoffmann, dále Franz Schmidt, Hermann Neuburg a Hans Scholz.46 Společenská smlouva byla podepsána 10. ledna 1939 a 17. ledna byla společnost zapsána do obchodního rejstříku.47 Hlavní sídlo se nacházelo uprostřed vídeňského starého města v ulici An der Hülben č. 4.48 Na Aufbaufonds byly převedeny nemovitosti, tj. domy, pozemky a částečně i vnitřní vybavení zabavených objektů. Na rozdíl od STIKO se společnost Aufbaufonds stávala vlastníkem zabavených nemovitostí – v záznamech katastru se objevuje jako nový vlastník. Z toho plynuly další nesrovnalosti s říšskými orgány týkající se správy daní a placení daní z příslušných nemovitostí. Zároveň s vídeňským úřadem vznikla i liberecká pobočka (Zweigstelle Reichenberg), které připadl hlavní podíl práce. Zatímco na rakouském území zůstalo nedokončeno 103 organizací, na liberecký úřad bylo převedeno přes 15 000 nedořešených případů.49 Pobočka sídlila v objektu bývalého Vincentina ve Vincenziusgasse 3 (v roce 1941 též uváděna jako ulice Gregora Mendela, nyní Gollova ulice).50 Jí byly podřízené místní úřadovny (Aussenstelle) pro jednotlivé oblasti vládních prezidentů, místní úřadovna Ústí nad Labem však sídlila opět v Liberci v ulici Na Perštýně 11 (Birgsteingasse)51 a později rovněž ve Vincentinu, další úřadovna byla v Karlových Varech a moravsko-slezská sídlila v Opavě. Vedle toho užívala společnost Aufbaufonds – patrně jako sklady – některé objekty zrušených spolků. Přesný přehled o nich nemáme.52 Činnost Aufbaufonds nebyla jen těsně personálně propojena se STIKO, jeho úkoly tato společnost postupně přebírala. Na základě rozhodnutí Hoffmanna přešla všechna majetkoprávní jednání právě na Aufbaufonds.53 Po deset měsíců v roce 1939 však působily oba úřady FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:28:59


STUDIE

Severočeské muzeum v Liberci

54_PAWLOWSKY V., E. LEISCHPROST a Ch. KLÖSCH, cit. v pozn. 2, s. 354. 55_SOkA Liberec, AM Liberec – Správa města, kart. 835, i. č. 2478, sign. Gd 67/39 – Říšský komisař pro sudetské řízení – štáb pro organizace (Stillhaltekommissar für Organisationen), výstřižek z Die Zeit, 11. 11. 1939: Stillhaltekommissar liquidiert – Eigener Bericht der „Zeit“, Reichenberg, 10. November 1939. 56_AT-OeStA/AdR ZNsZ Stiko Reichenberg – Aufbaufonds, kart. 228, Besonderkeiten. Sonderanweisung für die Geschäftsführung der AufbaufondsVermögensverwaltungsGesellschaft m.b.H., Wien 10. 2. 1940. 57_Tamtéž, kart. 228, Rundschreiben: Stiko u. Organizační schéma libereckého úřadu STIKO (Aufbau der Dienststelle). (SOA Litoměřice, fond STIKO, Aufbaufonds u. Verschiedenes. karton 1, nedat. zpráva [po 20. 2. 1940], nestr.) Rundschreiben 10/40, Wien, 29. 10. 1940. vedle sebe. Plánované datum ukončení činnosti STIKO nizací s právem právní osoby i bez něho, všech svazů, 58_Tamtéž, kart. 228, Rundschreiben: Stiko u. bylo několikrát změněno.54 Přípisem ze 7. listopadu 1939 nadací, útvarů podobných spolkům, které předsta- Aufbaufonds u. Verschiedenes. oznámil Albert Hoffmann, t. č. u regimentu horských vují spolčení lidí, jakož i  zařízení a  podniků, které Hausrundschreiben Nr. 19, myslivců, ukončení své činnosti ve funkci STIKO a úřad souvisí s  takovými organizacemi“.60 V prvním naří- Reichenberg, 19. 11. 1940. 59_Tamtéž, kart. 230, vstoupil 15. listopadu 1939 do likvidace.55 Nedořešené zení komisaře (Anordnung 1/38) v odstavci, týkajícím Wochenberichte. Dopis záležitosti převzaly likvidační úřad (Stiko-Abwicklungs- se ohlašovací povinnosti, jsou uvedeny výjimky, kterých z Aussenstelle Reichenberg, 12. 7. 1941, adresovaný úřadu stelle) a společnost Aubaufonds, přičemž postupně se vyhláška neměla týkat:61 A/ veškeré hospodářské pod- Stiko Luxemburg. docházelo k stále většímu propojování vídeňského a libe- niky včetně akciových společností, společností s ručením 60_Anordnung über reckého úřadu. S platností od 1. ledna 1940 byla sloučena omezeným a družstva; B/ střádací spolky a sdružení; C/ die Einsetzung eines Stillhaltekommissars realitní oddělení, nově vytvořené „Grundstückabteilung dobrovolné hasičské sbory a jejich zařízení; D/ spolky für Organisationen im Wien-Reichenberg“ mělo své sídlo ve vídeňské centrá- pro stavbu a udržování kostelů; E/ židovské náboženské sudetendeutschen Gebiet, 14. 10. 1938. In: Verordnung le.56 V souvislosti s těmito změnami docházelo k reorga- obce; F/ sdružení (kongregace) katolické církve; G/ státu für die sudetendeutschen nizaci vnitřní struktury úřadu Aufbaufonds, v roce 1940 nepřátelské organizace, pokud jsou v oboru gestapa. Tato Gebiete, Nr. 3, 15. 10. 1938, jej tvořilo pět oddělení: I. realitní oddělení, II. účetní evi- formulace byla vzata za základ vymezení činnosti STIKO s. 18. Překlad podle inventáře: STIKO – rozpuštěné organizace, dence, III. oddělení pro likvidaci konzumních družstev v prvním poválečném inventáři české části fondu a odtud zpracovali Jiří Kořalka – Miloš a IV. oddělení pro personální otázky a správu úřadu. Poslední potom opakována.62 Obdobné prohlášení obsahovala Krajný, Jablonec n. N. 1953. (SOkA Liberec, zrušený inventář.) V. oddělení „Stiko - Abwicklung“ tvořil pozůstatek úřadu i nařízení pro rakouská území.63 Další upřesnění dává na- 61_SOkA Liberec, AM Liberec – STIKO, který měl na starosti právní otázky a dokončení řízení z 22. října 1938, podle § 7 nespadají pod účinnost Správa města, kart. 835, inv. č. likvidace spolků, většinou malých a téměř bez majetku.57 tohoto nařízení spolky čistě hospodářského zaměření.64 2478, sign. Gd 67/39 – Říšský komisař pro sudetské řízení – štáb Na podzim roku 1940 však už začíná uzavírání místních Většina z těchto organizací se však nakonec do působ- pro organizace (Stillhaltekommissar úřadoven, např. karlovarská byla zrušena s okamžitou nosti STIKO dostala. Nařízení z 24. února 1939 rozšířilo für Organisationen), Anordnung 1/38, 15. 10. 1938. platností nařízením z 19. listopadu 1940.58 Veškerá agen- oblast činnosti STIKO na sudetoněmeckém území také 62_SOkA Liberec, zrušený inventář da byla převedena do liberecké pobočky, ale likvidace o konzumní družstva, která na rakouském území nebyla STIKO – rozpuštěné organizace, Jiří Kořalka – Miloš začala až v létě roku 1941.59 tomuto úřadu podřízena.65 Důvodem byl silný vliv sociál- zpracovali Krajný, Jablonec n. N. 1953. Přes poměrně krátké trvání těchto úřadů byl rozsah 63_ROTHKAPPL, Gertrude, cit. v pozn. 7, s. 49–50. Ve výjimkách jejich činnosti široký. Obsah pojmů spolky, svazy, orgastanovených pro rakouské území jsou střádací a náboženské spolky blíže specifikovány, nizace umožňoval velmi široký výklad. Specifikaci oblasti uvedeny jsou také charitativní spolky a Červený kříž, dále tělovýchovná sdružení, pokud již byla začleněna do Reichsbunden für Leibesübungen. zájmu komisaře pro organizace uváděla již první naříze64_Verordnung über die Auflösung, Überleitung und Eingliederung von Organisationen in ní, následně však toto vymezení procházelo řadou změn den sudetendeutschen Gebieten, 22. 10. 1938. In: Verordnungsblatt 1938, Nr. 7, 26. 10. zejména v důsledku střetu zájmů s dalšími institucemi, 1938, s. 35–36. 65_Verordnung zur Ergänzung der Verordnung über die Auflösung, Überleitung především gestapem. Pod Hoffmanna měla spadat dle und Einliederung von Organisationen in den sudetendeutschen Gebieten. In: vyhlášky z 14. října 1938 „činnost všech spolků a orgaVerordnungsblatt, 1939, Nr. 16, 2. 3. 1939, s. 357.

XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 9

9

11.12.2012 23:28:59


Markéta Lhotová | Stillhaltekommissar Reichenberg a Aufbaufonds Gesellschaft Wien-Reichenberg – reorganizace spolkového života v sudetské župě podle rakouského vzoru

66_PAWLOWSKY V., E. LEISCH-PROST a Ch. KLÖSCH, cit. v pozn. 2., s. 44. 67_AT-OeStA/AdR ZNsZ Stiko Wien, Cit. v pozn. IV – Büro Helmann, kart. 931, inv. č. 43.13. Bericht über die Abwicklung aller Konsumgenossenschaften und deren Verbände im Sudetengau, 10. 5. 1940. 68_Tamtéž, kart. 931, inv. č. 43.6. Anordnung 17/39, 18. 1. 1939. 69_AT-OeStA/AdR ZNsZ Stiko Reichenberg – Aufbaufonds, kart. 228, Anordnungen. Richtlinien über die Behandlung tschechischer Organisationen, 12. 7. 1939. 70_AT-OeStA/AdR ZNsZ Stiko Reichenberg – Korrespondez, kart. 214, REK 309-409. 71_Stillhaltekommissar für Organisationen in den sudetendeutschen Gebieten – Die Neuordnung des Vereinswesens. SOA Litoměřice, fond STIKO, kart. 1, nedat. zpráva [po 20. 2. 1940]. 72_PAWLOWSKY V., E. LEISCH-PROST a Ch. KLÖSCH, cit. v pozn. 2., s. 174–175. Toto členění dosud zachovává fond Stiko Wien (AT-OeStA/AdR ZNsZ Stiko Wien). 73_SOkA Liberec, AM Liberec – Správa města, kart. 835, inv. č. 2478, sign. Gd 67/39 – Říšský komisař pro sudetské řízení – štáb pro organizace (Stillhaltekommissar für Organisationen), Anordnung 1/38, 15. 10. 1938. Součástí nařízení i uvedené formuláře. 74_Blíže viz ROTHKAPPL, Gertrude. cit. v pozn. 7, s. 70–74; V. PAWLOWSKY, E. LEISCH-PROST

ní demokracie v těchto organizacích na rozdíl od Rakouska, kde neutralizace družstev proběhla v roce 1934.66 V politickém zdůvodnění ve zprávě o likvidaci konzumních družstev jsou označena za pomocný instrument politického boje marxistů a komunistů. Jiná část udává především protičeské a antisemitské zdůvodnění – silnou provázanost s velkými výrobními závody potravinářskými, chemickými apod., nacházejícími se na českém území, a s velkoobchodem, který byl v židovských rukou. Bez významu určitě nebyla ani možnost ovládnout síť 234 konzumních družstev s ročním obratem 82 000 000 RM.67 Důležitým posunem ve vymezení úkolů STIKO bylo rozdělení sfér zájmu mezi STIKO a gestapo, které bylo stanoveno v oběžníku z 18. ledna 1939 takto:68 židovský soukromý majetek zabavovalo až na výjimky gestapo; židovské organizace řešilo STIKO se souhlasem gestapa, zabavené písemné materiály zůstaly gestapu; sekty a lóže svobodných zednářů řešilo až na výjimky gestapo; odbory připadly do kompetence STIKO, ale státu nepřátelské materiály a členské kartotéky mělo dostat gestapo; marxistické tělovýchovné spolky (Naturfreunde, Atus) rušilo gestapo, ale majetkoprávní likvidaci provádělo STIKO; české organizace likvidovalo STIKO za souhlasu gestapa, majetek „nebezpečný státu“ však zabavilo gestapo. Jednalo se zejména o Říši nepřátelské organizace, mezi které patřily Česká beseda, Matice školská a moravská, Národní jednota severočeská apod., dále legionářské organizace, Sokol či Orel. Směrnice pro jejich likvidaci byly tajné.69 Koncem léta roku 1939 vyšla rovněž nařízení 10

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 10

STUDIE

týkající se zákazu činnosti na sudetoněmeckém území a zabavení majetku českých organizací Klubu českých turistů, Dělnických tělocvičných jednot a dalších. Jednalo se zejména o horské chaty apod. Finance získané likvidací „českých bojových svazů“, případně jejich majetek, byly poté převedeny přímo do Říše.70 K projednávání byly spolky rozděleny do 40 tematických skupin. Dělení, tj. číselné i slovní označení, bylo shodně používáno ve Vídni i v Liberci. Menší rozdíly jsou patrně způsobeny průběžnými změnami, např. rozdílné číselné označení mají nadace a fondy. Seznam uvedený ve zprávě STIKO zaznamenal stav členění odpovídající spíše počátkům zpracovávání, protože neuvádí konzumní družstva.71 Naopak ve vídeňském seznamu lze najít i další skupiny (Innerbetriebliche Vereine, Diverse).72 Povolovací či likvidační řízení začínalo nahlášením každé organizace prostřednictvím dotazníku (Fragebogen),73 který obsahoval údaje o typu spolku, jeho názvu, registraci, počtu členů, současném způsobu vedení, stavu financí a o zařízeních spolku. Vyplněné dotazníky měly být zaslány doporučeně zpět do úřadovny STIKO v Liberci již do 25. října 1938. Následovalo dosazení správců (Treuhänder). Jejich úkolem bylo zjištění majetkových záležitostí spolků včetně zadlužení, případně konkurzu, a informací o nájemních smlouvách a pojištění. Banky a jiné finanční instituce byly povinny nahlásit u nich vedená konta a uložené cenné papíry jednotlivých organizací, to vše opět do 25. října 1938. Obdobně měly dodat katastrální úřady příslušné údaje o pozemcích do 15. listopadu 1938. Do 31. října 1938 měla být zpracována bilanční zpráva o majetku, která měla zachytit i změny vlastníků zpětně od 31. srpna 1938. Pověřenci měli zajistit veškeré podkladové materiály jako kartotéky, statistiky i knihovny. Tyto podklady byly využity pro zpracování revizní zprávy, při jejíž přípravě probíhala kontrola majetku a prověřování zjištěných pohledávek. Projednávání jednotlivých organizací se často protahovalo v důsledku vymáhání již zabaveného majetku organizací na jedné straně a prověřováním dluhů a pohledávek na straně druhé. Až po vyřešení všech nejasností mohlo být vydáno rozhodnutí o dalším osudu organizace. V úvahu připadaly tři způsoby řešení – uvolnění (Freistellung), po němž mohla organizace dále působit s upravenými stanovami obsahujícími paragrafy o rozhodující úloze NSDAP, zaFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:28:59


Severočeské muzeum v Liberci

STUDIE

členění (Einweisung, Eingliederung), které znamenalo převedení organizace i jejího majetku do již existujících organizací při NSDAP, nebo úplná likvidace (Auflösung). Toto povolovací řízení musela každá organizace uhradit formou předepsaných poplatků, z nichž připadl větší díl na výstavbu NSDAP (Aufbauumlage), druhá část zůstávala na financování činnosti STIKO (Verwaltungsgebühr). U spolků, jimž byla povolena další činnost, činily tyto poplatky 5–30 % čistého jmění, u zrušených spolků dosáhly 100 %.74 Způsob řešení jednotlivých organizací byl zveřejněn v úředním zpravodaji, který v případě vídeňského úřadu nesl název Nachrichtenblatt a začal vycházet 7. července 1938, k 30. listopadu 1939 měl 45 čísel.75 Liberecký Amtliches Nachrichtenblatt vycházel v letech 1938–1940 (první číslo 22. prosince 1938) a dosáhl počtu nejméně 50 čísel.76 Oznámení (Bekanntmachung) byla v každém čísle řazena podle způsobu vyřešení další existence, v rámci každé takové skupiny pak podle příslušné říšské župy. Kromě tohoto zpravodaje byly seznamy nově zorganizovaných či zrušených spolků publikovány od ledna 1939 v novinách Die Zeit, vydávaných libereckým župním vedením NSDAP. Například 11. ledna vyšla zpráva o novém uspořádání vzájemných pojišťovacích spolků platném od 1. ledna,77 12. ledna byla publikována první část spolků zrušených k 20. prosinci 1938. 78 Vypořádání nemovitého i movitého majetku organizací se prolínalo celým tímto procesem. První část byla zabavena hned při záboru pohraničí gestapem, SS či oddíly SA a wehrmachtu. Po vyřešení úřadem STIKO byl majetek podle potřeby převeden na organizace podobného zaměření (Hitlerjugend, Deutsche Arbeitsfront, NS-Lehrerbund, NS-Turngemeiden, NS-Reichsbund für Leibesübungen, Reichsbund der deutschen Beamten), případně ponechán SS, SA či jiným úřadům. Nevypořádaný majetek přešel za účelem prodeje na společnost Aufbaufonds. Důvody, proč se řešení jednotlivých případů protahovalo, byly různé. Na některé objekty byly uvaleny hypotéky a bylo nutné vyřídit dluhy předchozích vlastníků, jindy se protahovalo navrácení neoprávněně zabavených majetků, jednání také často přerušilo povolání zájemce na frontu. V menších lokalitách byl problémem nedostatek vhodných zájemců – dostatečně movitých árijsky čistých Němců s kladným posudkem místní XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 11

organizace NSDAP. Během dlouhého projednávání se zhoršoval technický stav nevyužívaných objektů a stávaly se neprodejnými. S oficiálním ukončením činnosti STIKO k 30. listopadu 1939 pozbyly platnost zákony a nařízení ze 17. 5. 1938 a 22. 10. 1938, což znamenalo možnost zakládat po 15. lednu 1940 nové spolky, a to podle zákona z roku 1867, ovšem za souhlasu Hoffmanna a landráta.79 K 20. únoru 1940 bylo „usměrněno“ 66 408 organizací s majetkem v hodnotě téměř 142 milionů RM, dále v činnosti pokračovalo jen 14 204 spolků.80 Celkem na sudetském území prošlo prověřováním 81 000 spolků, svazů a fondů. Činnost STIKO byla ukončena k 15. září 1940.81 V březnu roku 1941 padlo rozhodnutí o zřeknutí se všech majetkoprávních zisků ze závěrečných vypořádání spolků ve prospěch župních vedení NSDAP. Poplatky Aufbauumlage byly převedeny na příslušné župy v červnu roku 1943, za spolky, které prošly libereckým úřadem STIKO, činily přes 16 milionů RM.82

a Ch. KLÖSCH, cit. v pozn. 1, s. 152–157. Informace o výši poplatků se v uvedených pracích rozchází, těmto dávkám se krátce věnuje i J. Osterloh, který přejímá údaje G. Rothkappl (OSTERLOH, Jörg. cit. v pozn. 4, s. 212). 75_AT-OeStA/AdR ZNsZ Stiko Wien, Cit. v pozn. IV – Büro Helmann, kart. 928, inv. č. 37-38, Stiko-Nachrichtenblätter. 76_Podle záznamů v č. 1-45 vydal Stillhaltekommissar für Organisationen, Reichenberg, č. 46-50 Stillhaltekommissar für Organisationen – Abwicklungstelle, Reichenberg. Viz Katalog der Deutschen Nationalbibliothek, Leipzig [online katalog]. [cit. 2012-07-21] Dostupné z: https://portal.dnb.de/opac.htm?method=showShortList&currentPosition=0. V knihovnách na českém území se zatím nepodařilo kompletní vydání nalézt. 77_Neuordnung der wechselseitigen Versicherungsvereine. In: Die Zeit, J. 5, F. 11, 11. 1. 1939, s, 17. 78_Vereinslöschungen. Einweisung unter Aufhebung der Rechtspersönlichkeit. In: Die Zeit, J. 5, F. 12, 12. 1. 1939, s. 9. 79_PAWLOWSKY V., E. LEISCH-PROST a Ch. KLÖSCH, cit. v pozn. 2, s. 55; Amtliches Nachrichtenblatt Nr. 47, s. 1949, Verfügung, 3.1.1940. Jednalo se o zákon č. 134/1867 ř. z. O právě spolčovacím, vydaný 15. 11. 1967 pro celé Předlitavsko. 80_Stillhaltekommissar für Organisationen in den sudetendeutschen Gebieten – Die Neuordnung des Vereinswesens. SOA Litoměřice, fond STIKO, kart. 1, nedat. zpráva [po 20.2.1940]. PAWLOWSKY V., E. LEISCH-PROST a Ch. KLÖSCH, cit. v pozn. 2., s. 45. 81_Toto datum bývá uvedeno v korespondenci ohledně jednotlivých objektů. (SOA Litoměřice, fond STIKO, kart. 6-25, korespondence č. 16-142). 82_PAWLOWSKY V., E. LEISCH-PROST a Ch. KLÖSCH, cit. v pozn. 1, s. 41. Poplatky určené pro sudetskou župu činily 14 116 890 RM, župa Dolní Podunají získala 586 219 RM, Horní Podunají 63 722 RM, Bavorská marka 75 005 RM, Slezsko 40 336 RM a za „české bojové svazy“ byl do Říše převeden majetek v hodnotě 1 346 833 RM. (AT-OeStA/AdR ZNsZ Stiko Wien, cit. v pozn. IV – Büro Helmann, kart. 931, i. č. 43.9 Stillhaltekommissar-Abwicklung, 15. 11. 1942.) 83_AT-OeStA/AdR ZNsZ Stiko Wien, Cit. v pozn. IV – Büro Helmann, kart. 931, inv. č. 43.6. Anordnung 20/39, 8. 2. 1939.

11

11.12.2012 23:29:00


Markéta Lhotová | Stillhaltekommissar Reichenberg a Aufbaufonds Gesellschaft Wien-Reichenberg – reorganizace spolkového života v sudetské župě podle rakouského vzoru

Působení komisaře pro organizace však nezůstalo omezeno jen na rakouské území a pohraničí českých zemí. Již v období druhé republiky, a sice 8. února 1939, vznikla úřadovna pověřence v Praze (Dienststelle des Ständigen Vertreters des Stillhaltekommissars, Prag).83 V tu dobu prováděla šetření v majetkových a finančních záležitostech organizací z pohraničí, pokud se dotýkala českého a moravského území. Po obsazení českého území si Hoffmann s Neuburgem vyměnili několik dálnopisů s návrhem nařízení o zřízení úřadu STIKO v Praze.84 Vzápětí po vzniku protektorátu vydali Bürkel a Henlein jako pověřenci civilní správy nařízení o pozastavení majetku všech spolků a 13. června 1939 vyšlo nařízení o novém uspořádání organizací v protektorátu, které podepsal K. H. Frank (Verordnung über die Neuordnung und Abwicklung von Organisationen im Protektorat Böhmen und Mähren.). Tím byl Albert Hoffmann jmenován jako vedoucí skupiny 21 při úřadu říšského protektora ozn. „Der Reichsprotektor in Böhmen und Mähren – Beauftragter für Organisationen“. Úřad sídlil

84_AT-OeStA/AdR ZNsZ Stiko Wien, Büro Schmidt, kart. 922, inv. č. 31.1. Verordnung für Organisationen – Fernschreiben, Neuburg Schmidtovi, z 24. 3. 1939. 85_PAWLOWSKY V., E. LEISCH-PROST a Ch. KLÖSCH, cit. v pozn. 2., s. 43; AT-OeStA/ AdR ZNsZ Stiko Wien, kart. 931, Cit. v pozn. IV – Büro Helmann, 43.2 Anordnungen. Der Reichsprotektor in Böhmen und Mähren Verfügung, 5. 7. 1939 86_Této otázce jsme se věnovaly jen okrajově viz LHOTOVÁ, Markéta a Vlastimila HAMÁČKOVÁ, 2007, cit. v pozn. 11, s. 220–225. 87_PAWLOWSKY V., E. LEISCH-PROST a Ch. KLÖSCH, cit. v pozn. 2, s. 47. 88_Lotrinsko – zřízen 22. 8. 1940; Alsasko – zřízen 2. 9. 1940; Lucembursko – zřízen 6. 9. 1940, datum uzavření těchto úřadoven neuvedeno. Viz PAWLOWSKY V., E. LEISCHPROST a Ch. KLÖSCH, cit. v pozn. 2., s. 29.; AT-OeStA/AdR ZNsZ Stiko Reichenberg – Aufbaufonds, kart. 220, Stiko-West. 89_PAWLOWSKY V., E. LEISCH-PROST a Ch. KLÖSCH, cit. v pozn. 2, s. 46. 90_Tamtéž, s. 40. 91_AT-OeStA/AdR ZNsZ Stiko Reichenberg – Afbaufonds, kart. 230, Wochenberichte. Dopis adresovaný úřadu Stiko Luxemburg, 15. 8. 1941. 92_PAWLOWSKY V., E. LEISCH-PROST a Ch. KLÖSCH, cit. v pozn. 2, s. 327. 93_SOA Litoměřice, STIKO, kart. 20, složka 112 – Všeobecné konsumní, výrobní a stavební družstvo v Ústí n. L., zaps. spol. s. r. o., korespondence 10. 12. 1941 – 2. 5. 1945. 94_SOkA Liberec, zrušený inventář STIKO – rozpuštěné organizace, zpracovali Jiří Kořalka – Miloš Krajný, Jablonec n. N. 1953. Soupis pořízený 30. 5. 1945 na Lemberku byl velmi obecný, archiv STIKO by se mohl skrývat za poznámkou: Rytířský sál […] 8 beden a 25 balíků z majetku župní samosprávy v Liberci. (UHLÍKOVÁ, Kristina. Národní kulturní komise 1947–1951. Praha: Artefactum, 2004, s. 72. ISBN 80-903230-8-1) 95_Stillhaltekommissar Wien, 1938–1944 (Bestand) [cit. 13. 12. 2011] Dostupné z: http://www.archivinformationssystem.at/detail.aspx?ID=5588. Do Archivu republiky (Archiv der Republik) byl tento fond převeden v roce 1987 z Allgemeines Verwaltungsarchiv.

12

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 12

STUDIE

v Praze na tehdejším Fügnerově nám. č. 4 (nyní nám. Republiky).85 V Praze byla zřízena také pobočka společnosti Aufbaufonds. Činnost STIKO se však na území protektorátu nerozšířila v takové podobě, v jaké působila v pohraničí.86 Další jednání se týkala možnosti dořešit prostřednictvím STIKO spolkovou činnost na území celé Říše (Generalbevollmächtigten für Organisationen). Vznikla i úřadovna STIKO v Mnichově, myšlenka zřízení „Reichs-Stiko“ však padla v polovině roku 1939.87 Naopak se zdařilo rozšíření činnosti STIKO na připojená území na západní hranici Říše a na přelomu srpna a září roku 1940 vznikl úřad někdy společně označovaný jako Stillhaltekommissar für die westlichen Gebiete, Stiko West. Jednalo se o tři v podstatě samostatné úřadovny – v Metách pro Lotrinsko, ve Štrasburku pro Alsasko a v Luxembourgu pro lucemburské území.88 V těchto lokalitách vznikly i pobočky společnosti Aufbaufonds. Jako Stillhaltekommissar byl jmenován ve všech třech případech Franz Schmidt, který ve stejné funkci působil také v obsazeném Nizozemí.89 Tou dobou již končila činnost Aufbaufonds na rakouském a sudetském území. Na zasedání společnosti 19. března 1941 bylo rozhodnuto o uzavření společnosti Aufbaufonds a jejích poboček v Liberci, Metách, Štrasburku a Lucemburku k 31. t. m.90 Liberecké oddělení se odstěhovalo do Vídně, týdenní zpráva z 15. srpna 1941 uvádí, že vagón naložený kancelářským nábytkem a spisy byl již vyložen.91 S přemístěním archivu nesouhlasil Henlein, požadoval, aby akta přišla do pobočky Říšského archivu v Liberci, Hoffmann však byl ochoten přistoupit na návrat materiálů až po důkladném finančním a politickém vyhodnocení úkolů STIKO.92 Nevyřízené záležitosti liberecké pobočky byly převedeny na správní úřady sudetské župy (Říšské místodržitelství – Reichsstatthalter) koncem roku 1941 a s platností od 1. ledna 1942. Sudetské správní úřady nadále řešily využití zbývajících objektů a jednání se u některých protahovalo až do jara roku 1945 – poslední nalezený záznam je z 2. května 1945.93 Poté byla dokumentace převezena patrně na Lemberk, kde byly po válce materiály nalezeny.94 Likvidace celého Aufbaufonds skončila vymazáním z rejstříku k 31. prosinci 1942, STIKO Wien – Der Abwickler ještě dále existovalo v podstatě

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:00


Severočeské muzeum v Liberci

STUDIE

Grafické znázornění hospodářských výsledků činnosti STIKO (Das wirtschaftliche Ergebnis der Tätigkeit des Stillhaltekommissars). (SOA Litoměřice, fond STIKO, kart.1, nedat. zpráva [po 20. 2. 1940], nestr.)

jako archiv umístěný ve sklepních prostorách bývalého objektu vídeňského úřadu Aufbaufonds až do roku 1944. Koncem roku 1943 byl převeden archivář STIKO dr. Fußgänger do stavu zaměstnanců Říšského archivu ve Vídni (Reichsarchiv Wien, Abteilung Staatsarchiv des Innern und der Justitz) a s ním i archivní fondy STIKO a Aufbaufonds, včetně převážné části materiálů libereckých. K vlastnímu přesunu celého fondu z objektu služebny však došlo až po skončení války.95 Úřad STIKO byl v podstatě služebnou NSDAP, která však měla pravomoci orgánu státní správy.96 Z určité nevyjasněnosti kompetencí, které se upřesňovaly až během vlastní činnosti, plynula i řada problémů, které se během existence STIKO vyskytly, a to jak ve vztahu k státní moci (ministerstva, ale i místní správa), tak i k vojenským a represivním složkám (zejména spory s gestapem). Likvidace spolků byla jedním z prvních rozsáhlých celoplošných zásahů proti „nepřátelům“ Říše na nově připojených územích. V rakouských župách to byly především marxistické a židovské organizace, v pohraničí českých zemí tvořily významnou složku likvidační činnosti STIKO „bojové“ české spolky. To byl zásadní rozdíl mezi vídeňským a libereckým úřadem STIKO, který se však potýkal ještě s dalšími problémy. Prvním byla roztříštěnost území, jež přinášela komunikační problémy a vedla ke zřizování dalších úřadoven. Druhý představovaly organizace s původně celostátní československou působností, které měly své ústředí v Praze, tedy v jiném správním útXIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 13

varu, zpočátku ještě samostatném. Dalším úkolem navíc byla konzumní družstva, jejichž objekty tvořily velkou část nedořešených záležitostí. Pod správu společnosti Aufbaufonds se dostala také sídla Německého řádu, včetně lesních provozů a vinic, lázní či sbírek.97 Určité rozdíly vykazovala i likvidace židovských organizací. Vzhledem k tomu, že po záboru pohraničí zde zůstala jen velmi malá část původního židovského obyvatelstva, nad nimiž převzala dohled pobočka říšské organizace Reichsvereinigung der Juden in Deutschland,98 nebyla prodloužena činnost žádné židovské obci. Majetek těchto organizací, které fakticky ukončily svou činnost útěkem většiny členů, se stal předmětem zájmu místní správy. Z těchto odlišností v úkolech libereckého STIKO pak vycházel obrovský rozsah činnosti zdejší pobočky Aufbaufonds i zůstatek nedořešených případů. V rámci této studie nebylo možné se podrobně zabývat jednotlivými problémy, jejím cílem bylo shromáždit poznatky o činnosti těchto úřadů a o jejich vzájemných vztazích, které doposud chyběly a jsou nezbytným předpokladem dalšího studia. Současný projekt, který nás k problematice úřadu STIKO přivedl, se zaměřuje na likvidaci židovských organizací. Rozsáhlý soubor archivního materiálu, zachovaný z činnosti STIKO a Aufbaufonds, však nabízí řadu možných pohledů jak v obecné rovině, tak oborově či regionálně specializovaných, i když akta dokumentují především likvidační část činnosti obou úřadů.

96_AT-OeStA/AdR ZNsZ Stiko Wien, Cit. v pozn. IV – Büro Helmann, kart. 931, inv. č. 43.7. Dopis ze štábu NSDAP v Mnichově K. Henleinovi, 24. 7. 1940. 97_Blíže viz ROTHKAPPL, Gertrude, cit. v pozn. 7, s. 192–193. 98_KOCOUREK, Ludomír. Recepce norimberských zákonů v Říšské župě Sudety. In: Židé v Čechách: Sborník příspěvků ze semináře konaného 24. až 25. října 2006 v Liberci. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2007, s. 53. ISBN 97880-86889-58-0.

13

11.12.2012 23:29:00


Studie

Penal Adjudication Commission in Jablonec nad Nisou 1945–1947 ABSTRACT

MONIKA REMSOVÁ | This study analyses one aspect of the retribution judiciary in the post war Czechoslovakia. Particularly it focuses on the activity of the Penal Adjudication Commission in Jablonec nad Nisou during the first stage of the retribution, that was established by the Small Retribution Decree. Its goal was to punish minor collaborators.

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

retribution

retribuce

post war Czechoslovakia

poválečné Československo

Penal Adjudication Commission trestní nalézací komise

14

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 14

collaborators

kolaborace

nationality

národnost

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:00


Trestní nalézací komise v Jablonci nad Nisou (1945–1947)1 MONIKA REMSOVÁ

Tato studie se zabývá jedním z aspektů retribučního soudnictví v poválečném Československu. Konkrétně analyzuje činnost Trestní nalézací komise (TNK) v Jablonci nad Nisou v tzv. prvním retribučním období. Tato komise byla zřízena na základě tzv. malého retribučního dekretu a měla sloužit k potrestání „menších“ kolaborantů.2 Fungovala od března 1946 a poslední trestní nálezy vynesla 3. května 1947. Jablonecká TNK působila na území bývalé Říšské župy Sudety, zdejší „malá retribuce“ byla jako všude výrazně ovlivněna lokálním kontextem. Retribuce na Jablonecku3 Osoby stíhané na Jablonecku kvůli retribučním deliktům stanuly buď před Mimořádným lidovým soudem v Liberci, nebo příslušnou TNK. Prvotní rozhodnutí o předání případu příslušné instituci měla v rukou Okresní vyšetřovací komise (OVK) při Okresní správní komisi (OSK), později Okresním národním výboru (ONV) v Jablonci nad Nisou s pobočkou sídlící v Tanvaldu. V rámci retribuce bylo jejím úkolem shromáždit důkazní materiál a vyslechnout obviněné a svědky. Mimo to vedly tyto komise agendu spojenou například se stavem vězeňských zařízení a zajištěných osob, vyjadřovaly se k žádostem o udělení „státní spolehlivosti“ apod. Udání docházela od institucí i jednotlivců. Poměrně často dal podnět k vyšetřování jablonecký ONV – například národnostní oddělení sdělovalo jména osob, jež zažádaly o navrácení státního občanství, přičemž do protokolu musely uvést národnost zvolenou roku 1939, státní příslušnost v době okupace, zda nebyly členy nacistických organizací a německé branné moci. Ministerstvo vnitra rozesílalo ONV oběžníky s informací o získání německého archivu, ze kterého získalo žádosti o udělení německé státní příslušnosti.4 Spolu s nimi zasílalo kopie těchto dokumentů. Další podklady podávaly stanice bezpečnosti, Svaz osvobozených politických vězňů (SOPV), místní národní výbory (MNV) a občané. Podle místní příslušnosti si dokumentaci předávaly jednotlivé vyšetřovací komise (VK) a podle věcné příslušnosti případy předkládali žalobci mimořádných lidových soudů (MLS). Podle předběžného přehledu činnosti poslala OVK 5 320 oznámení veřejnému žalobci MLS v Liberci XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 15

Ústřední vyšetřovací výbor při Komisi pro vnitřní národní bezpečnost při ZNV v Praze informoval OVK o osobách, které zažádaly o udělení německé státní příslušnosti (SOkA Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou, kart. 54) 1_Studie vznikla v rámci stipendijního programu Studentské vědecko-umělecké činnosti (SVUČ) Technické univerzity v Liberci, Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické. 2_Retribuci se věnoval obecně FROMMER, Benjamin. Národní očista. Retribuce v poválečném Československu. Praha: Academia, 2010. Novověk, sv. 9. ISBN 978-80-2001838-0. Konkrétním TNK se věnuje řada bakalářských, diplomových a dizertačních prací. Například RYBÁŘ, Václav. Trestní a nalézací komise v Liberci v letech 1945–1948. Liberec, 2009. Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, Katedra historie; LOUDA, Jiří. Trestní nalézací komise Turnov. Liberec, 2011. Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, Katedra historie; MIKŠOVSKÁ, Barbora. Trestní nalézací komise Poděbrady. Liberec, 2011. Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědněhumanitní a pedagogická, Katedra historie; HAMPLOVÁ, Zuzana. Trestní nalézací komise Nymburk. Liberec, 2011. Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, Katedra historie. Detailněji se tzv. malým retribučním dekretem zabýval KMOCH, Pavel. „Malá retribuce“ v českých zemích a Trestní a nalézací komise v Benešově u Prahy. Liberec, 2011. Diplomová práce. Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, Katedra historie. 3_Není-li uvedeno jinak, pocházejí následující informace z archivního fondu Okresní národní výbor (ONV) Jablonec nad Nisou. Státní okresní archiv (SOkA) Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou. 4_Podle oběžníku Ústředního vyšetřovacího výboru při Komisi pro vnitřní národní bezpečnost v Čechách při Zemském národním výboru v Praze z 11. 9. 1945 byly uloženy v kartotéce Zemského národního výboru dotazníky osob české národnosti, kterým byla udělena německá státní příslušnost. SOkA Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou, kart. 54, Oběžníky ZNV a ministerstev.

15

11.12.2012 23:29:00


Monika Remsová | Trestní nalézací komise v Jablonci nad Nisou (1945–1947)

STUDIE

Jmenný soupis k tzv. malému retribučnímu dekretu vytvořila OVK v Jablonci nad Nisou (SOkA Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou, inv. č. 107, kn. 30, Podací protokol OVK 1946–1947)

16

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 16

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:00


STUDIE

a zhruba u 1 000 případů došlo k upřednostnění odsunu před potrestáním.5 Podle podacího protokolu posuzovala OVK kvůli provinění „proti národní cti“ 2 768 osob.6 U 457 osob (z toho 230 žen) rozhodla o předání TNK. Podle místní a věcné příslušnosti předala 115 případů (z toho 44 mužů) dalším institucím (okresním a místním národním výborům, sborům národní bezpečnosti, Zemskému národnímu výboru, Ministerstvu vnitra, Magistrátu Hlavního města Prahy, Magistrátu Hlavního města Brna, Inspektorátu finanční stráže v Kořenově, Ředitelství státních drah v Praze a Krajskému soudu v Liberci). U osmi případů rozhodla, že věcnou příslušností spadají pod tzv. velký retribuční dekret (dvě osoby již byly potrestány, čtyři poslala žalobci MLS a u zbylých zahájila vyšetřování). OVK zastavila 22 řízení (11 pro obě pohlaví), a to kvůli věku obviněných osob s přihlédnutím k menší míře provinění, úmrtí vyšetřovaných (ve třech případech ještě v průběhu druhé světové války), upřednostnění odsunu před potrestáním, neznámému pobytu obviněných a pobytu mimo území republiky (na frontě, v zajetí). Dalších 11 spisů (šest u mužů) uložila ad acta, aniž by uvedla důvod. Většina případů připadla po 4. květnu 1947 řádným soudům, a to 2 155 osob (709 mužů a 1 446 žen). Počet případů, které řešila OVK, byl tedy značný. Proviněními „proti národní cti“ se zabývala převážně až od října 1946. Údaje v podacím protokolu OVK jasně ukázaly, že doba zpracování jednotlivých případů se zkracovala úměrně s blížícím se koncem činnosti retribučních orgánů. Jako nejkritičtější období lze označit březen a duben 1947, kdy se nahromadily nové případy. Trestní nalézací komise v Jablonci nad Nisou Prvním předsedou byl jmenován komunista (KSČ) JUDr. Václav Trnovský, vrchní komisař politické správy při jablonecké OSK. Spolu s ním nominovala OSK na svém zasedání dne 14. března 1946 národního socialistu (ČSNS) Alfréda Žáka, inspektora kriminální policie v Jablonci nad Nisou, sociálního demokrata (ČSSD) Karla Matouška, přednostu Úřadu ochrany práce tamtéž a předsedu místní pobočky SOPV Janovského.7 Volba členů komise proběhla na základě politického klíče a pod vlivem válečných událostí se v ní objevili zástupci osob perzekvovaných nacionálně socialisticXIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 17

Katedra historie FP TU v Liberci

kým režimem. Mimo člena SOPV to byl také Václav Trnovský, který byl vězněn „pro svůj národní a politický postoj“ pět let v koncentračním táboře.8 Tento fakt upravoval druhý dodatek směrnic doplňujících tzv. malý retribuční dekret vydaný osm měsíců po jmenování TNK (28. 11. 1946). V jablonecké praxi proběhla tedy již první volba podle těchto kritérií vyjma počtu členů komise. Druhý dodatek ke směrnicím zvyšoval jejich počet na pět. V pohraničních oblastech mohlo být personální obsazování státních úřadů značně obtížné.9 Většinové německé obyvatelstvo bylo označeno za „státně nespolehlivé“,10 „národně a politicky spolehlivých a bezúhonných“ osob a kvalifikovaných odborníků byl nedostatek. Vcelku logicky tak nominovala OSK členy ze svých řad.11

5_Tisíc neodsouzených Němců bylo odsunuto. Stráž severu. 1947, č. 30, s. 3. 6_Na tento počet je nutné pohlížet s jistou rezervou. Podací protokol není kompletní, někteří obvinění do něj nebyli zapsáni, jiní naopak byli evidováni vícekrát. Problémem byla zmatenost některých údajů způsobená například českými a německými variantami jmen, neznalost trvalého pobytu, související se zvýšenou migrací v pohraničních oblastech, chybnými zápisy dat narození apod. Jednalo se nejen o obviněné podle tzv. malého retribučního dekretu, ale v několika případech i o svědecké výpovědi zasílané jiným OVK. SOkA Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou, inv. č. 107, kniha č. 30, Podací protokol OVK 1946–1947. 7_SOkA Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou, inv. č. 1, kniha 1, Zápisy ze schůze OSK 1945–1946. 8_Tamtéž. 9_S tímto problémem se potýkal například MLS v České Lípě. K němu více LOZOVIUKOVÁ, Kateřina. Mimořádný lidový soud v České Lípě. In: Fontes Nissae. Prameny Nisy 8, 2007. s. 125–149. ISBN 978-80-7372-280-7. 10_V běžném životě se takto označených osob dotkla řada restriktivních opatření, ta se týkala například omezení pohybu, zásobování, příjmů, zaměstnání, apod. „Státně nespolehliví“ ztratili volební právo. Stali se občany druhé kategorie. Etnonymum Němec bylo někdy psáno s malým počátečním písmenem a stalo se synonymem nacisty. Kdo je Němec, určovala státní politika. Dekrety kodifikované retribuci předcházela její „divoká vlna“, tzv. excesy. Více například STANĚK, Tomáš. Perzekuce 1945. Perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu – srpnu 1945. Praha: Ise, 1996. ISBN 80-85241-99-4; STANĚK, Tomáš. Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2005. Sešity ÚSD AV ČR, sv. 41. ISBN 80-7285-062-8. V současnosti vychází řada komentované edice pramenů k vysídlení a „divoké retribuci“, například ARBURG, Adrian von a Tomáš STANĚK, eds. Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951. Díl I. Češi a Němci do roku 1945. Úvod k edici. Středokluky: Zdeněk Susa, 2010. ISBN 978-80-86057-67-5; ARBURG, Adrian von a Tomáš STANĚK, eds. Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951. Díl II., sv. 1. Duben – srpen/září 1945: „Divoký odsun“ a počátky osídlování. Středokluky: Zdeněk Susa, 2011. ISBN 978-80-86057-67-5; ARBURG, Adrian von a Tomáš STANĚK, eds. Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951. Díl II., sv. 3. Akty hromadného násilí v roce 1945 a jejich vyšetřování. Středokluky: Zdeněk Susa, 2010. ISBN 978-80-86057-68-2. 11_Samotná minulost politického vězně měla vliv přímo i při personálním obsazování státních úřadů. Již zmiňovaný komisař politické správy JUDr. Václav Trnovský vystřídal na postu vedoucího úřadu OSK JUDr. Jana Poláka (KSČ) na doporučení SOPV a odbočky Svazu národní revoluce. OSK rozhodla, že při stejném počtu služebních let je povinností „uznati jmenovanému tuto zásluhu a přiznati mu přednostní právo“. SOkA Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou, inv. č. 1, kniha 1, Zápisy ze schůze OSK 1945–1946.

17

11.12.2012 23:29:00


Monika Remsová | Trestní nalézací komise v Jablonci nad Nisou (1945–1947)

12_Tento krok doporučovalo ministerstvo vnitra, ovšem pro TNK nebyl závazný. Mohlo se jednat o člověka s právnickým vzděláním bez soudcovské zkušenosti. Postačil doktorát nebo složení právnických zkoušek. Důvod tohoto doporučení byl zcela prozaický. Opatření mělo zajistit „formální bezvadnost řízení“ a zabránit možnému napadnutí trestního nálezu. Mimo tohoto kroku se snažila jablonecká TNK zabránit napadnutí rozhodnutí i dalšími způsoby. Například výslech s obviněným příslušníkem SNB nevedli členové OVK (příslušníci SNB), ale předseda TNK Václav Trnovský. Důvodem byly obavy z „domněnky stranickosti“ a vyšší hodnost vyslýchaného. 13_Podobně tomu bylo například v případě TNK v Liberci. K ní podrobněji již zmiňovaná bakalářská práce RYBÁŘ, Václav. cit. v pozn. 2. 14_Rozhodnutí TNK se dochovalo 128, z původních 457 případů, které jí postoupila OVK, tedy jen zlomek. Závěry a statistické analýzy posloužily jen k hrubé orientaci. 15_Například benešovská TNK potrestala v tzv. prvním retribučním období 83 osob z 531 obviněných (přibližně 15,6 %) a liberecká 155 z 816. Více KMOCH, Pavel a Kateřina LOZOVIUKOVÁ. Pomsta, nebo spravedlnost? Trestní nalézací komise v českých zemích. In: Fontes Nissae. Prameny Nisy 12, 2011, s. 185–205. ISBN 97880-7372-827-4. 16_Například v případě liberecké TNK musely osoby postižené tímto trestem na vlastní náklady otisknout rozhodnutí o vině ve Stráži severu. RYBÁŘ, Václav. cit. v pozn. 2, s. 16. 17_SOkA Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou, kart. 299, spis Augusta Hoffmanová. 18_Tj. od 21. května 1938 (dne částečné mobilizace) do 31.

18

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 18

V pozdějších zasedáních TNK se objevila jména dalších členů. Jednalo se o Viléma Černého, přednostu Úřadu ochrany práce v Jablonci nad Nisou, lidovce (ČSL) Ladislava Štěpánka, místního obchodníka, Františka Lišku, koncipienta politické správy, a JUDr. Josefa Vulterýna (KSČ). Poslední jmenovaný zasedal v radě jabloneckého ONV a působil jako soudce u Okresního soudu v Tanvaldě. Jak ukázala analýza spisů postoupených po skončení činnosti TNK (po 4. květnu 1947) řádným soudům, právě tento muž pokračoval v dokončení činnosti tzv. první retribuce a uzavřel řadu případů svěřených tanvaldskému soudu. Od prosince 1946 se několikrát objevilo jméno jistého Noska. Od dubna 1947 podepisovaly trestní nálezy další osoby. JUC. František Vozandych (KSČ), obchodní vedoucí a bezpečnostní referent MSK ve Vrkoslavicích Adolf Kadič (ČSSD), korespondent Břetislav Škarvada (KSČ). Jako člen TNK působil také Václav Strnad (KSČ), místopředseda jablonecké OSK a následně předseda ONV. Dále pak jistý Dr. Rublič. Další tři podpisy byly nečitelné. TNK zachovávala požadavek, aby alespoň jeden z členů měl právnické vzdělání.12 S největší pravděpodobností se jednalo přímo o její předsedy,13 a to JUDr. Václava Trnovského, Dr. Rubliče a JUC. Františka Vozandycha. Svým postavením se podíleli členové TNK, jako zaměstnanci národních výborů, konkrétně například jejich národnostních a bezpečnostních referátů, na retribuci de facto od jejího počátku. Na základě statistické analýzy dochovaných spisů se ukázalo,14 že TNK vynesla během svého působení více odsuzujících trestních nálezů, a to 105. Z nich se týkalo 55 žen. Řízení zastavila u 23 případů, patnáctkrát u mužů. Tento poměr trestajících a zprošťujících trestních nálezů je podle současných výzkumů netypický.15 V případě potrestání měla na výběr ze sedmi druhů trestů, mimo tři základní: veřejné pokárání, pokuta a vězení, také jejich kombinování. Nejčastěji zvolila variantu veřejného pokárání a pokuty, a to v 82 případech. K tomuto trestu přistupovala de facto při jakémkoliv provinění „proti národní cti“. Z pohledu TNK lze chápat jako nejlehčí formu trestu samotné veřejné pokárání (udělila je desetkrát). K němu komise přistupovala zpravidla u provinění méně závažného charakteru

STUDIE

(například přihlášení k německé národnosti). V případě veřejného pokárání byl trest vykonán vyvěšením na místních národních výborech po dobu osmi dnů, a to v místě bydliště potrestané osoby, popřípadě i v místě provinění.16 V takovém případě nelze opomenout dopad na společenský status. Komise mohla zvolit jako nejpřísnější trest vězení. Lze předpokládat, že tento verdikt mohl sloužit v některých případech k legalizování předchozí vazby. V kombinaci s jinými možnostmi padl celkem devětkrát, z toho pouze u jedné ženy. Veřejným pokáráním, pokutou ve výši 3 000 Kč (s náhradním trestem vězení 28 dnů) a odnětím svobody v trvání jednoho měsíce byla potrestána Augusta Hoffmanová, a to za hlášení se k německé národnosti. TNK podložila rozhodnutí výpověďmi dvou svědků (zde je nutné zdůraznit, že ty vinu obviněné nepotvrdily). Protože případ nebyl oficiálně ukončen včas, získal jej Okresní soud v Tanvaldu, který obviněnou zprostil – právě na základě zmíněných svědectví.17 V kontextu provinění se jeví posouzení viny Augusty Hoffmanové jako nadmíru přísné. Jednotný postup se nepodařilo za činnosti TNK nastolit, neexistoval předpis, který by stanovil tresty za jednotlivá provinění. Nelišila se jen rozhodnutí různých komisí, ale také stejní členové rozhodovali o podobných kauzách rozličně. Příkladem může být následující případ. V květnu 1946 došlo OSK v Jablonci nad Nisou oznámení od předsedy MSK v Rádle Vojtěcha Pavlaty, ve kterém doporučoval neudělit československé státní občanství Bohumilu Demuthovi. Pavlata upozorňoval na to, že se jednalo o člena SdP a NSDAP, který za tuto stranu v roce 1938 kandidoval ve volbách do obecního zastupitelstva. Žádal, aby byl odsunut, „kam ho srdce táhne (tj. do Německa)“, a aby ti, kteří svědčili v jeho prospěch, byli potrestáni, protože si museli být vědomi Demuthovy protistátní činnosti. Následkem toho stanulo před TNK pět osob – Rudolf Mizera, Anna Schwarzbachová, Marie Peukertová, Marie Langová a Františka Schöffelová. Spolu s nimi měla řešit také osobu Ervína Hnídka, jehož nález nebyl ve spisu uveden. Před TNK pravděpodobně vůbec nestanul, protože kvůli neprávem získanému osvědčení o národní spolehlivosti mu bylo v únoru 1947 odejmuto osvědčení o československém státním občanství, které FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:00


STUDIE

získal v srpnu předešlého roku. K německé národnosti se hlásil již roku 1930. Obvinění shodně argumentovali neznalostí skutečného Demuthova jednání v době tzv. zvýšeného ohrožení republiky.18 Schwarzbachová svou výpověď podložila tím, že neviděla kandidátní listinu, protože v té době nebydlela v Rádle. Stejně tak se vyjádřil Mizera; údajně slyšel o tom, že byl Demuth „napůl židovské krve“, a vzhledem k tomu nepovažoval členství ve straně za možné. Schöffelová se hájila tím, že si pečlivě nepřečetla, komu podepisuje prohlášení o národní spolehlivosti. Údajně se domnívala, že Demuthově manželce, která za ní přišla s žádostí o podepsání dokumentu. Ve stejném duchu se nechala slyšet Langová. Peukertová svou neznalost věci omlouvala nezájmem o politické dění. Naopak vyzdvihla zavázanost Demuthově rodině za podporu v době okupace. Všichni obvinění svou vinu omlouvali shodně: „kdybychom věděli …“ Naopak Bohumil Demuth uvedl ve svědecké výpovědi, že ti, kteří mu prohlášení podepsali, museli vědět o jeho členství v nacistických stranách. Podle TNK „neznalost neomlouvala“. Všechny potrestala veřejným pokáráním a pokutami v rozmezí 1 000 Kč až 3 000 Kč.19 Výše pokut se tedy lišily (dvakrát 1 000 Kč, dvakrát 2 000 Kč a jednou 3 000 Kč), a to při stejném provinění, jedné kauze a jednom zasedání. Jakým způsobem členové komise rozhodovali, se ze spisu nedalo vyčíst. Jak již bylo uvedeno, OVK například zohledňovala věk obviněných. Analýza různých TNK ukázala, že rozhodnutí pověřených osob mohly ovlivnit například majetkové poměry.20 Odlišně se pohlíželo také na polehčující okolnosti: co jednou vedlo k osvobození, podruhé „jen“ zmírnilo trest. Rozhodnutí retribučních orgánů ovlivňoval zájem veřejnosti a vnímání obviněných společností. Přímo na Jablonecku se tisk zaobíral retribucí minimálně. Pozornost věnoval Karlu Weiserovi, kterého TNK potrestala pokutou ve výši 5 000 Kč s možností náhrady v podobě vězení v délce 60 dnů, odnětím svobody v trvání 90 dnů a veřejným pokáráním. Byl obviněn z přihlášení k německé národnosti, německého vystupování, hrubého chování vůči osobám české národnosti a jejich urážení. Podle rozhodnutí TNK mu přitěžovala „zralá rozvaha, se kterou provinění spáchal, dále okolnost, že se dopustil více provinění různého druhu XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 19

Katedra historie FP TU v Liberci

Potvrzení o národnosti ze sčítání lidu roku 1939 (SOkA Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou, č. k. 289, spis Ida Langeová)

a že jimi způsobil značné veřejné pohoršení.“ Součástí spisu byl novinový článek „Pan Weiser žádá příslušnost,“21 který vycházel z udání několika občanek Proseče nad Nisou. Mimo výše zmíněná obvinění v něm byla pozornost věnována nacistické výzdobě Weiserova domu a údajnému vyhrožování pověšením českému chlapci; obviněný v něm byl označen za „rozeného desperada“ a „nacíka“. Článek s ironií hodnotil jeho postoj vůči českému obyvatelstvu: „Jinak se za okupace choval k Čechům přívětivě. I na chodbě domu jim kategoricky zakazoval mluvit česky a tytéž manžele v sousedství bedlivě hlídal (manželé Schramovi, pozn. M. R.), neposlouchají-li zahraniční rozhlas. Patrně se obával o jejich osud, aby je gestapo neodhalilo, a proto zuřivě bouchal na zeď i dveře, i když si nenároční posluchači vytočili třeba jen dechovku z Prahy.“

prosince 1946. Jednalo se o dobu, ve které byly činy podle retribučních dekretů trestné. K diskusi vybízí konec tohoto období, postih hrozil i za provinění spáchaná v době míru. Zvláště v „malé retribuci“ to mělo vést k segregaci Čechů od Němců a napomoci vytvoření národnostně homogenního státu Čechů a Slováků. K tématu více například FROMMER, Benjamin. cit v pozn. 2, s. 316. 19_SOkA Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou, kart. 289, spis Hnídek a spol. 20_Například v případě TNK v Benešově u Prahy. K ní detailněji KMOCH, Pavel. cit. v pozn. 2. 21_Název tiskoviny nebyl uveden.

19

11.12.2012 23:29:00


Monika Remsová | Trestní nalézací komise v Jablonci nad Nisou (1945–1947)

22_SOkA Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou, kart. 304, spis Karel Weiser. 23_Tamtéž, kart. 292, spis Jindřich Halama. 24_Tamtéž, kart. 272, spis Miroslav Kocour. 25_Viz například TNK v Liberci. Podrobněji RYBÁŘ, Václav. cit. v pozn. 2. 26_K této problematice více LOZOVIUK, Petr. Evropská etnologie ve středoevropské perspektivě. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2005. Monographica, 3. ISBN 80-7194-752-0.

20

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 20

S tvrzením o podlehnutí nátlaku, zaujatosti svědků Schramových kvůli osobním sporům a popřením obvinění psaných v inkriminovaném článku neuspěl Weiser ani po podání odvolání a trestní odvolací komise (TOK) nález potvrdila. Podle ní zaujatost svědků ničím nepodložil a naopak „nemůže pochybovati o nezaujatosti“ dalších svědkyň. Nelze opomenout, že žena, která byla označena jako důvěryhodná, se potkávala s Weiserem pouze do roku 1938 (podle své výpovědi asi jen čtyři roky) a oznámení podala po osvobození, protože obviněný chtěl údajně jejího syna oběsit kvůli docházení do české školy. Podle jejích slov tak učinila až po válce, neboť za první republiky by to „v tomto území nebylo možné“.22 Opačně skončil případ Jindřicha Halamy, na kterého přišlo udání kvůli působení ve funkci okrskového vedoucího Moravcova Kuratoria mládeže, vlastnění motorky a „chození se vztyčenou hlavou“ za okupace. Jeho kauzu měl dořešit po 4. květnu 1947 řádný soud, který se obrátil na bezpečnostní orgány s tím, zda je třeba zavést trestní řízení. Ty označily na základě šetření Halamu za vlastence, který jako člen Sokola bránil v Kuratoriu jeho majetek a získal „revoluční uznání“. Okresní soud nezavedl trestní řízení „pro nezjištěnou skutkovou podstatu“.23 „Malá retribuce“ byla namířena proti neloajálním Čechům. Měla napomoci řešení „německé otázky“ a vytvoření národnostně homogenního státu Čechů a Slováků. Tomu by mimo jiné nasvědčovalo stanovení konce tzv. doby zvýšeného ohrožení republiky, tedy období, kdy činy podle tzv. malého retribučního dekretu byly trestné. Jako počátek byl stanoven 21. květen 1938 (den částečné mobilizace), konec pak na 31. prosinec 1946. Stíhání tak postihlo například osoby, které se přihlásily k německé národnosti, zažádaly o německou státní příslušnost, udržovaly vztahy s osobami označenými za Němce nebo jim nepravdivě potvrdily státní a národní spolehlivost. Výjimečné nebylo ani vyšetřování rodičů za germanizaci vlastních dětí, to znamenalo například německou výchovu a posílání do německých škol. Mimo těchto obvinění řešila TNK členství v nacistických organizacích, týrání a urážení Čechů, podporu a obhajování nacismu a činů okupantů a zneužívání postavení. Kromě toho rozhodovala o přečinech, které nespadaly pod tzv. malý retribuční dekret, například udavačství.

STUDIE

Příkladem využití pozdního termínu konce tzv. doby zvýšeného ohrožení republiky v plánu na vytvoření již zmíněného národnostně homogenního státu Čechů a Slováků může být případ místopředsedy jindřichovské správní komise Miroslava Kocoura, předložený po 4. květnu 1947 Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou. Funkcionář státního zastupitelství ho obvinil ze styku s Němci v Jablonci nad Nisou a za protičeský výrok přednesený na schůzi Místní správní komise v Jindřichově dne 18. května 1946. Tři svědci dosvědčili, že jako místopředseda pronesl následující slova: „Češi mi připadají jako žebráci, kteří přišli do pohraničí se obohatiti z majetku Němců, a všichni Češi musí s Němci jednat demokraticky.“ Tento výrok byl v dané době vyšetřovacími orgány klasifikován jako protičeský, z dnešního pohledu se znalostí faktů jej lze interpretovat spíše jako nespokojenost s procesem osidlování, který doprovázela celá řada negativních rysů (tímto pojetím se soud nezabýval, dne 15. prosince 1947 rozhodl o zproštění obviněného kvůli promlčení trestného činu, ke stejnému závěru dospěl také odvolací soud dne 14. ledna 1948).24 Nejčastějším obviněním před jabloneckou TNK se stalo přihlášení k německé národnosti. Řada obviněných se dopustila několika přečinů „proti národní cti“. Volba národnosti byla často příčinou dalších provinění. To se týkalo například služby ve wehrmachtu a členství v nacistických organizacích. Podle současných výzkumů se jednalo o typický jev pro pohraniční oblasti.25 Důvody, které vedly osoby k přihlášení se k německé národnosti, byly rozmanité. Povětšinou měnily národnost podle nastalé situace. V době první republiky žily v Československu, tak volily národnost českou, po Mnichovu na zabraném území německou a po druhé světové válce opět českou. Z analýzy archivního materiálu vyplynulo, že řada případů postoupených TNK se týkala jasně tzv. etnicky indiferentních osob.26 To znamená, že obvinění se neztotožňovali se zvolenou národností. Mimo jiné tento fakt upozorňuje na problematiku retroaktivity tzv. malého retribučního dekretu. V době spáchání provinění „proti národní cti“ nebyly tyto činy trestné. Řada obviněných zvolila německou národnost například podle lokálního kontextu jen proto, že nějakou mít musela, a bez toho, aniž by si mohla uvědomit následky svého jednání. FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:00


STUDIE

Někteří z obviněných otevřeně přiznávali, že národnost zvolili podle lokálního kontextu. Jako další důvody uváděli strach o existenční zajištění sebe a rodin, například pod hrozbou ztráty zaměstnání (domnělou i reálnou), nebo naopak kvůli jeho získání. Někteří se hájili podlehnutím přímému nátlaku okupačních orgánů nebo sčítacích komisařů apod. Přihlášení k německé národnosti bylo rozšířeným jevem u jedinců z tzv. smíšených manželství. O národnosti celé rodiny zpravidla rozhodoval dominantní partner (většinou manžel, otec). To, že sčítací arch podepsal někdo jiný, se stalo častým argumentem zejména v případech žen, osob v době provinění nezletilých nebo naopak vyššího věku. Jablonecká TNK rozlišovala v obvinění „přihlášení“ a „hlášení“ k německé národnosti, přičemž vyplnění sčítacího archu někým jiným označovala zpravidla za polehčující okolnost. Ve vynesených trestních nálezech to ovšem nebylo až na drobné výjimky znát. Na určení národnosti a státní příslušnosti závisela možnost potrestání obviněných. Až na výjimky se tzv. malý retribuční dekret neměl vztahovat na osoby s německou národností a státní příslušností. (Byla propagována myšlenka, že odsun osob německého původu je nutno upřednostnit před potrestáním. Naopak u tzv. velkého retribučního dekretu se předpokládalo odsouzení většího počtu Němců. Tento dekret ve své podstatě o národnosti nemluvil vůbec).27 Jejich určení se v praxi jevilo jako značně problematické. V dobových dokumentech docházelo leckdy k jejich zaměňování. Neopomenutelným faktem je doba vyřizování žádostí o navrácení československého státního občanství. Někteří obvinění získali osvědčení až po skončení činnosti retribučních orgánů, jiní vůbec. Jak ukázala analýza dochovaných spisů, osoby, které lze z objektivních hledisek považovat za Němce, byly před TNK stavěny a někdy také potrestány. Při vyšetřování se ke zjišťování těchto faktů přistupovalo značně benevolentně. OVK spoléhala převážně jen na výpovědi obviněných.28 Podle nich si českou národnost zvolilo roku 1930 35 osob a roku 1939 19 osob. Německou národnost uvedlo roku 1930 28 osob a o devět let později 49 osob. Stejnou národnost v obou sčítacích letech vyplnilo 39 osob, a to šestnáctkrát českou, dvaadvacetkrát německou a jednou slovenskou. XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 21

Katedra historie FP TU v Liberci

Často obvinění udávali národnost jako neznámou, pro rok 1930 tuto variantu zvolili čtyřiašedesátkrát, pro rok 1939 osmapadesátkrát. U 49 osob není národnost známa ani u jednoho roku. V těchto případech obvinění tvrdili, že si nepamatují, co vyplňovali ve sčítacích arších, že dokumenty nepodepisovali sami, a proto nevěděli, co v nich bylo uvedeno. Na „ztrátu paměti“ se odvolávali především u roku 1939, a to zejména tehdy, pokud byli obviněni z přihlášení k německé národnosti. Jen minimum obviněných prokazovalo svou volbu národností úředním osvědčením. Osvědčení o národnosti vydával Úřad okresní správní komise (národního výboru) v Liberci. Na problém národnosti při sčítání lidu roku 1939 upozornil v odvolání proti rozhodnutí jablonecké TNK potrestaný Richard Seidl: „ […] P. poslanec Dr.  Veverka zakročil v  ústavodárném národním shromáždění ohledně posuzování sčítání lidu prováděném Němci v  pohraničí r. 1939. Bylo rozhodnuto, že toto sčítání bylo provedeno pod nátlakem a že nemá býti směrodatný pro posuzování českých lidí v pohraničí. Ostatně bylo již 15. ledna t. r. (1947, pozn. M. R.) vydávání výpisu ze sčítacích archů u okresního nár. výboru v Liberci úředně zastaveno.“29 Podle údajů ve výslechových arších OVK se hlásila většina obviněných v průběhu vyšetřování k české národnosti (115 osob), jednou ke slovenské a v devíti případech národnost vyslýchaní neuvedli. Pokud komise označila vyšetřovanou osobu za Němce a na základě toho ji osvobodila od potrestání, mohla být předána k vysídlení z Československa. Přesto tři osoby zvolily po druhé světové válce národnost německou. Na základě německého původu zprostila TNK jednu z nich obvinění. Další dvě potrestala. Mezi nimi Ervína Lammela, který se měl provinit přihlášením k německé národnosti a službou ve wehrmachtu s hodností desátníka. V době vyšetřování vlastnil legitimaci o vynětí z odsunu a otevřeně se hlásil ke svému německému původu. Lammel byl potrestán veřejným pokáráním, pokutou ve výši 5 000 Kč (s náhradním trestem vězení v délce 28 dnů) a odnětím svobody v trvání jednoho měsíce. Toto rozhodnutí odůvodnila komise dobrovolností, s jakou se měl provinit. K německé národnosti se hlásil již v letech 1930 i 1939. Přiznával „smíšený“ původ, ně-

27_Za tímto účelem byly od března 1946 v platnosti pokyny ministerstva vnitra. Více například KOČOVÁ, Kateřina. Mimořádné lidové soudy v prvním retribučním období a odsun osob považovaných za Němce. In: KOKOŠKOVÁ, Z., J. KOCIAN a S. KOKOŠKA, eds. Československo na rozhraní dvou epoch nesvobody: sborník z konference k 60. výročí konce druhé světové války. Praha: Národní archiv, 2005. s. 302–309. ISBN 80-86712-32-X. 28_V případě, že se přečin netýkal přihlášení k německé národnosti, nebyly tyto informace ve spisech často uvedeny vůbec. Pokud se případ dostal po ukončení činnosti retribučních orgánů před okresní soud, bylo vyšetřování těchto údajů důkladnější. Okresní soudci vyžadovali výpis ze sčítacího archu, přičemž je zajímala zvolená národnost a kdo podepsal sčítací dokument. Tyto informace poskytla expozitura Archivu ministerstva vnitra v Liberci. 29_TNK potrestala Richarda Seidla veřejným pokáráním a pokutou ve výši 10 000 Kč (s náhradním trestem vězení v délce 90 dnů) za germanizaci jeho syna a členství ve Volkssturmu, německé lidové domobraně. SOkA Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou, kart. 302, spis Richard Seidl. Nelze nezdůraznit, že postoj Josefa Veverky byl v tehdejší době atypický. K jeho osobě více například KARPAŠOVÁ, Mária. Josef Veverka (4. 2. 1903 Nymburk, 8. 10. 1971 Liberec). In: Osobnosti v dějinách regionu. Přednáškový cyklus. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2005. Sv. 2, s. 121–131. ISBN 80-7083-9414; cenné informace přinášejí také vzpomínky jeho ženy, VEVERKOVÁ, Emilie. Znovu bych mu ruku podala! Středokluky: Zdeněk Susa, 2004. ISBN 80-86057-26-7.

21

11.12.2012 23:29:01


Monika Remsová | Trestní nalézací komise v Jablonci nad Nisou (1945–1947)

30_SOkA Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou, kart. 289, spis Ervín Lammel. 31_Tamtéž, kart. 295, spis František Engel. 32_Tamtéž, kart. 303, spis František Košťák. 33_Tamtéž, kart. 295, spis Josef Růta. 34_Trestáním milostných vztahů se zabývá například studie LOZOVIUKOVÁ, Kateřina a Pavel KMOCH. Zakázaná láska. Trestní postih milostných vztahů v letech 1935–1948. In: MÄRC, Josef et al. Žena jako subjekt a objekt dějepisného vyučování: (genderová tematika ve výuce dějepisu). Ústí nad Labem: Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně, 2010. s. 113-133, Studia Historica Didactica, 3. ISBN 978-80-7414367-0.

22

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 22

mecké vzdělání a vztahy převážně s německou společností. Protože jeho případ vyřešila TNK 2. května 1947 a obžalovaný neobdržel písemné rozhodnutí do 4. května 1947, získal jej k dořešení Okresní soud v Jablonci nad Nisou. Ten rozhodl, že nelze podle tzv. malého retribučního dekretu potrestat osobu neslovanské národnosti. Odvolával se při tom na doznání obviněného, „na jehož následky byl soudem obžalovaný upozorněn“.30 Řada obviněných (20) se hlásila v obou sčítacích letech k národnosti německé, po válce naopak k české. Osmnáct z nich komise potrestala. Řízení zastavila například v případě Františka Engela, u kterého národnostní oddělení ONV v Jablonci nad Nisou žádalo potrestání kvůli přihlášení se k německé národnosti v letech 1930 a 1939. TNK dospěla k závěru, že si již roku 1930 zvolil, „kterou národnost v sobě cítí“.31 V pohraničních oblastech nebyl kontakt s osobou německé národnosti ničím výjimečným (nelze opomíjet například sousedské vazby). Podle tzv. malého retribučního dekretu mělo dojít k potrestání tehdy, pokud styk „přesáhl míru nezbytné nutnosti“. Udání přišlo například na Františka Košťáka: kvůli okupační minulosti zpochybňovalo jeho vhodnost na post národního správce firmy Arloth. Zdůrazňovalo jeho černé obchody s potravinami, styky s gestapem a německou armádou, její zásobování, za které na oplátku dostával nedostatkový benzín, službu jeho staršího syna u wehrmachtu a posílání mladšího do německé školy. Během vyšetřování vyšlo najevo, že Košťák byl již dvakráte trestán, a to pro násilnické chování a ziskuchtivost. Vyšetřování prokazovalo jeho agresi také tím, že měl být zbaven postu národního správce, ale členy MSK ve Mšeně s příkazem údajně vyhodil. Poslední bod ve své výpovědi obviněný popřel. Přiznal se ke styku s gestapem a německou armádou, ale zdůrazňoval, že se jim podřizoval, a také doznal německé vzdělání svého syna. U staršího popřel službu ve werhmachtu s tím, že byl pracovně povolán na Šumavu. Svědci vypovídali v jeho prospěch i neprospěch. Někteří se vyjadřovali k tomu, že se s Němci stýkal jen obchodně. Další v něm viděli osobu „státně nespolehlivou“. TNK ho potrestala veřejným pokáráním a pokutou ve výši 5 000 Kč (s náhradou 60 dnů vězení) s tím, že jeho úslužnost okupantům byla nemístná.32

STUDIE

Národnostní nesnášenlivost se promítla do trestání milostných vztahů. Kvůli „navázání důvěrného styku s Němkou Friedou Hornovou, a to v souvislosti s  předchozím služebním úkonem,“ potrestala TNK vrchního strážmistra SNB Josefa Růtu. Hornová jej označila v listopadu 1946, tedy v době, kdy se nacházela ve sběrném středisku v Rýnovicích, za otce svého očekávaného dítěte. Ve výpovědi uvedla, že v dubnu 1946 podala u ONV v Jablonci nad Nisou žádost o propuštění svého manžela ze zajateckého tábora ve Světci kvůli společnému odsunu. To se u ní měl zastavit za účelem vyšetřování okolností její žádosti muž v uniformě SNB, kterého znala od vidění a jehož jméno zjistila až později. Tak ji navštívil údajně ještě dvakrát a při třetím setkání ji prý znásilnil. Když mu oznámila, že je těhotná, napsal jí potvrzení, že se bude o dítě starat. Růta její výpověď označil za smyšlenou. Podle vlastních slov její případ nevyšetřoval a byl jí sveden, což doložil tvrzením: „Kdo zná mentalitu německých žen a byl v pohraničí, může tuto věc posouditi, docela jinak, poněvadž Němky byly tak dotěrné a přímo se k milostným stykům nabízely, také v tomto případě Frieda Hornová.“ Vypověděl, že potvrzení jí podepsal jen proto, aby neměl problémy s nadřízenými. TNK rozhodla o udělení trestu veřejného pokárání a odnětí svobody v délce 14 dnů. Argumentovala nenalezením polehčujících okolností, ale naopak tím, že existuje okolnost přitěžující, kterou se stalo využití postavení výkonného orgánu moci.33 Pokud bychom šli do extrému, jednalo se o převzetí myšlenek Norimberských zákonů. Vyšetřovacím orgánům v konečném výsledku nešlo o prošetření činu znásilnění, kterého se měl obviněný dopustit, ale zajímaly se o „vztah“ Čech – Němka. Již během vyšetřování se pracovalo pouze s termínem „nedovolený styk s Němkou“.34 TNK zastavovala řízení z několika důvodů. Obecně se dá hovořit o tom, že v proviněních nenašla skutkovou podstatu přečinu podle tzv. malého retribučního dekretu a k němu vydaných směrnic. Aby obvinění spáchali provinění „proti národní cti“, museli „vzbudit veřejné pohoršení“. Pokud tomu tak nebylo, vynesla TNK zprošťující nález. Nutno podotknout, že neexistovala přesná definice „veřejného pohoršení“. Jak již bylo zmíFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:01


STUDIE

něno, před TNK se dostaly osoby německé národnosti, další byly v době provinění také nezletilé a slabomyslné. Někdy dospěla TNK k závěru, že ke spáchání činu nedošlo z vlastní vůle obviněných. Kuriózním případem se stalo obvinění Josefa Vecka, který před jabloneckou TNK stanul kvůli službě ve wehrmachtu. TNK zastavila řízení, protože jako důkaz jeho služby předložila OVK fotografie muže v uniformě německé branné moci. Po prohlédnutí důkazního materiálu dospěla TNK k závěru, že předložené dokumenty neodpovídají podobě obviněného.35 Stíhané osoby se snažily zmírnit svou vinu předmnichovskou politickou aktivitou, jiné upozorňovaly na protinacistické smýšlení a pomoc válečným zajatcům a lidem pronásledovaným německým nacionálně socialistickým režimem. Zastavení řízení se tak například dočkaly osoby, které byly vůči Čechům za okupace „loajální“. Týkalo se to Emmy Dittrichové, kterou roku 1939 přihlásil k německé národnosti jako nezletilou její otec. To byl také jeden z důvodů zastavení řízení TNK. Dalším se stala výpověď Oldřicha Boháčka, který vzpomínal na své věznění v Liberci a v Chrastavě v době okupace, kdy kvůli jeho osobě byla Dittrichová předvolána. Ačkoliv měla vědět o jeho „vlasteneckém smýšlení“, údajně nic přitěžujícího gestapu neřekla, naopak mu nosila balíčky s jídlem a zprostředkovala kontakt s jeho rodiči.36 Někteří z obviněných zvolili jako strategii obrany popírání činu, kterého se měli dopustit. Například v dubnu 1946 přišlo na Antonína Řáhu udání od vyšetřující komise pražské odbočky Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu, která měla k dispozici dopis adresovaný jakémusi Rudolfovi Rosenbaumovi, jehož pisatelem byl právě obviněný. V tomto listu blahopřál k úspěchům německé branné moci: „Jako dobrý Čech nemohu jinak, než srdečně Vám blahopřáti k vítězství a úspěchům, které získali Vaši soukmenovci a bratří. Tento úspěch jistě probudil všechny myslící Čechy, kteří pod ochranou Vůdce mohou s  klidem a  beze ztrát hleděti vstříc svému osudu.“ Na jeho provinění bylo poukazováno v souvislosti s Řáhovou funkcí národního správce. Obviněný při svém prvním výslechu vše popřel, argumentoval tím, že žádného Rosenbauma nezná. Při XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 23

Katedra historie FP TU v Liberci

Ukázka trestního nálezu TNK v Jablonci nad Nisou (SOkA Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou, č. k. 304, spis Marie Ulbrichová)

druhém, když byl předložen inkriminovaný dopis jako důkaz, tvrdil, že se seznámil s pražským úředníkem, před nímž kritizoval okupační režim. Když zjistil, že se jedná o Němce, napsal mu dopis, kterým se chtěl pojistit proti případnému zakročení ze strany Rosenbauma a následné perzekuci. Tři svědci vypověděli v Řáhův prospěch, jeden z nich dosvědčil, že věděl o dopisu, ale neznal jeho obsah. TNK potrestala obviněného veřejným pokáráním a pokutou ve výši 10 000 Kč (s náhradním trestem vězení 90 dnů). Proti tomuto rozhodnutí se obviněný odvolal s tím, že nebyl vyslechnut hlavní svědek a on sám nepředložil při svém výslechu vše potřebné, protože na něj nebyl připraven. TOK potvrdila trestní nález v červenci 1948. Rozhodnutí odůvodnila dostatečným prostorem během dvou výslechů, kdy se Řáha mohl obhajovat. Dále ar-

35_SOkA Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou, kart. 303, spis Josef Vecko. 36_Tamtéž, kart. 291, spis Emma Dittrichová.

23

11.12.2012 23:29:01


Monika Remsová | Trestní nalézací komise v Jablonci nad Nisou (1945–1947)

37_SOkA Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou, kart. 303, spis Antonín Řáha. 38_Tamtéž, inv. č. 63, kart. 54, Oběžníky ZNV a ministerstev. 39_Tamtéž, kart. 273, spis č. 19 964/48. Naopak ONV oceňoval „mravenčí“ práci OVK. Třem jejím členům byly navrženy na zasedání rady dne 25. 6. 1947 zvláštní odměny za přesčasovou práci. Tamtéž, inv. č. 3, kart. 3, Zápisy ze schůzí rady ONV (1947). 40_Při ZNV byly zřízeny trestní odvolací komise (TOK). Verdikt TNK mohl být zrušen, potvrzen nebo změněn (trest mohl být snížen). 41_Amnestovány byly nevykonané tresty do výše 100 000 Kč a jednoho roku vězení. To se vztahovalo na většinu udělených trestů. Na Jablonecku nebyla tato horní hranice v trestním nálezu překonána. Stejně tak například na Benešovsku: KMOCH, Pavel. cit. v pozn. 2, s. 58.

24

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 24

gumentovala nepodstatností nové svědecké výpovědi, která se měla týkat chování obviněného za okupace a ne inkriminovaného dopisu. Předseda TOK označil jeho strach z perzekuce za neopodstatněný a uvedl, že svou obhajobu nepodložil žádnými důkazy.37 Jak již bylo uvedeno v několika zmiňovaných kauzách, někdy se případy ukončené TNK dostaly k rukám okresních soudců. Všechny kauzy, které neuzavřela TNK řádně do 4. května 1947, měl dořešit soud – v tomto případě jablonecký a tanvaldský. Jednání TNK se nemusel obviněný účastnit osobně, rozhodnutí mu mohlo být sděleno písemně. Nabízí se otázka kvality řízení v nepřítomnosti obviněného, který se tak nemohl bránit. Trestní odvolací komise rušila některé nálezy kvůli chybám ve formální stránce řízení, například když se obviněný nemohl vyjádřit k výpovědím svědků. Ministerstvo vnitra určilo, že „řízení v I. stolici je ukončeno prohlášením nálezu obviněnému nebo jeho doručením. […] Kde se tak do  oné doby [4. května 1947, pozn. M. R.] nestalo, nutno ony případy posuzovati jako případy v I. stolici neskončené a spisy odstoupiti příslušnému okresnímu soudu.“38 Řada případů uzavřených těsně před koncem činnosti retribučních orgánů byla tedy znovu otevřena. Práci OVK kritizoval Okresní soud v Jablonci nad Nisou, který si v dopise zaslaném předsedovi OVK stěžoval na velké množství případů končících zastavením řízení kvůli promlčení trestného činu. Předseda JUDr. František Švarc odpověděl, že se v březnu a dubnu roku 1947 nahromadily nové případy, proto OVK obviněným posílala pouze výměry s tím, že obsílky dostanou později. Protože se tak nestalo včas a případy byly posílány soudu nehotové, došlo k promlčení trestného činu.39 Možnost podat odvolání proti vyřčenému trestnímu nálezu využilo 36 potrestaných, a to k zemskému národnímu výboru (ZNV), v případě jablonecké TNK se spisy odesílaly do Prahy.40 Někteří tak činili již v zastoupení právníka. Ohrazovali se proti porušení formální stránky řízení a upozorňovali na nové svědky a důkazy. Poukazovali například na svou „podzemní“ činnost za okupace či příslušnost k SOPV. Mimo ně napadly dvě rozhodnutí osoby a instituce, které nesouhlasily se zproštěním obviněných. Stížnosti byly podány ONV, ten je zaslal ZNV. Studie se věnuje primárně tzv. prvnímu retribuč-

STUDIE

nímu období. Při analýze archivního materiálu nelze opomenout znovuotevření případů trestní revizní komisí (TRK), která vznikla v rámci obnovené retribuce roku 1948. TRK otvírala případy, které podle jejího uvážení skončily chybně rozhodnutím o zastavení řízení a ve kterých byl udělen nízký trest. Revize se dotkla většinou těch, které skončily zprošťujícím rozsudkem okresního soudu. U 74 případů bylo rozhodnuto o zastavení revizního řízení a u šesti byla revize zahájena. Analýza dochovaných spisů ukázala, že rozhodnutí okresních soudů, TOK a TRK měla jedno společné. Konečný verdikt byl zpravidla mírnější, ne-li zcela opačný oproti posouzení TNK, což zapříčinilo množství nových důkazů – výslechy dalších svědků, doplnění původních výpovědí, větší pozornost byla věnována národnosti a státní příslušnosti aj. Okresní soudci přihlíželi k tomu, aby vše probíhalo podle platných právních norem. TOK rozhodovala zpravidla až během roku 1948, přičemž důležitou úlohu stejně jako v revizním řízení sehrála amnestie na tresty do určité výše.41 Kvůli tomu se řízení jeví jako zbytečné a je otázkou, kolik trestů bylo skutečně vykonáno. Závěr Jablonecká TNK působila na území bývalé Říšské župy Sudety. Její činnost ztěžoval vývoj v pohraničí. Retribuce se úzce prolínala s plány na vysídlení německy mluvícího etnika. Nelze opomenout, že před začátkem retribuce podle zákonných norem proběhla její „divoká vlna“. Označení většinového německého obyvatelstva za „státně nespolehlivé“, nedokončený proces osidlování, nedostatek kvalifikovaných pracovních sil, to všechno se odrazilo například na personálním obsazování státních úřadů. Stejně tak se převážně německý ráz této oblasti promítl do provinění „proti národní cti“, kterými se TNK zabývala. Na tento problém upozornil ve svém odvolání Richard Seidl: „… můj případ jest jeden z nesčetných obdobných případů z  pohraničí. Dejte nám milost před zákonem, který se ukázal býti vždy proti nám. Posuzujte naše případy z jiného hlediska než případy ve vnitrozemí. Žili jsme za nesrovnatelně horších podmínek v moři němectví a nacistů. Byli jsme sledováni každým krokem. Čekali jsme dychtivě na návrat svobody a demokracie. Věříme, že tato nalezne i pro nás zastání.“42 FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:01


Katedra historie FP TU v Liberci

STUDIE

I přes některé viditelné nedostatky v postupu OVK a TNK nelze upírat snahu o spravedlivé potrestání skutečných viníků. Kritický není jen dnešní pohled na činnost těchto orgánů, postup a rozhodnutí zpochybňovaly například okresní soudy a trestní odvolací komise, kterým byly některé případy předány. Retribuce vznikla jako mimořádné řešení za mimořádných okolností. Není možné přesně popsat, co se skutečně stalo. Obvinění vypovídali tak, aby si sami nepřitížili. Došlá udání byla v některých případech motivována osobní záští, žárlivostí, cílem vědomého poškození dotyčné osoby aj. Pozornost byla věnována například osobám zastávajícím post národních správců. Nejvýraznějším problémem se stalo určování státní příslušnosti a národnosti obviněných osob. V jazykově

smíšených oblastech se setkáme ve zvýšené míře s tzv. etnickou indiferencí. S tím také koresponduje nejčastější provinění před pohraničními TNK, a to přihlášení k německé národnosti. Přestože na jejich určení mělo záviset ve většině případů potrestání podle tzv. malého retribučního dekretu, k jejich určování se přistupovalo značně vágně. Lze si klást otázku, co bylo větším trestem. Osoby označené za Čechy čekalo maximálně veřejné pokárání, pokuta a několikaměsíční odnětí svobody. Pokud uznala komise obviněné za Němce, čekalo je většinou vysídlení nebo postavení občana druhého řádu. Řadě osob se mohl tento verdikt jevit jako nepoměrně tvrdší. Vágní přístup k určování národnosti a státní příslušnosti obviněných vede k zamyšlení nad možnými „přehmaty“– jak v potrestání, tak ve vysídlení.

42_SOkA Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou, kart. 302, spis Richard Seidl.

Ukázka trestního nálezu TNK v Jablonci nad Nisou (SOkA Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou, kart. 289, spis Anna Linková)

XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 25

25

11.12.2012 23:29:01


Studie

The state and the architecture. Czech buildings in German Liberec during the interwar period

ABSTRACT

JAROSLAV ZEMAN | Liberec - the „capital city of Czech Germans“ - is

famous first of all for German speaking architects, but no less interesting creations were built thanks to initiative of the state and local Czech minority groups of so called “bordermen”. This study helps to understand a not very well explored topic of the Czech “peripheral“ architecture in border regions.

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

Liberec, Horní Růžodol,

Liberec, Horní Růžodol,

Sudetenland, interwar period

Sudety, meziválečná

architecture, Czech minority,

architektura, česká menšina,

peripheral, school buildings,

periferie, školní budovy,

tenement houses, neoclassicism, činžovní domy, neoklasicismus,

26

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 26

traditionalism, purism,

tradicionalismus, purismus,

functionalism

funkcionalismus

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:01


Stát a jeho architektura. České meziválečné stavby v německém Liberci JAROSLAV ZEMAN

Ačkoliv je Liberec a obecně celá širší oblast Sudet zmiňována spíše v souvislosti s pozoruhodnou tvorbou německy hovořících architektů, neméně zajímavá díla vznikala i z iniciativy státu a místních českých menšin, tzv. hraničářů. Cílem předkládané studie je přispět alespoň částečně ke zmapování dosud spíše opomíjené meziválečné tvorby českých architektů v Liberci a jeho bezprostředním okolí. Zaměřuje se zejména na tehdejší předměstí Horní Růžodol, které získalo v roce 1925 městský statut a jež v rámci liberecké aglomerace mělo specifické postavení, neboť představovalo jediné sídlo s mírnou převahou českého obyvatelstva. Česká architektura neměla v Liberci nikdy ustláno na růžích a neustále narážela na odpor nacionálně orientované radnice – stačí zmínit obstrukce ze strany města, které provázely výstavbu Národního domu pro spolek Česká beseda v ulici Na Rybníčku,1 o čemž dobře vypovídá emotivní zpráva k otevření domu v deníku Národní politika: „Dnes v bývalé baště severočeských Němců stojí nádherná budova – i  velké Praze byla by ozdobou – kde zvučí český hlahol jako v nejčeštějším městě, kde cítíte se zcela tak doma, jako na Žofíně nebo ve  vinohradském Národním domě, protože v pestrém zástupu jejích návštěvníků buší stejně pod elegantní robou jako pod kazajkou dělníkovou dobré české srdce. Národní dům v Liberci je tepnou, střediskem celého českého života na sopečné té, nehostinné půdě.“2 Situace se však příliš nezlepšila ani se vznikem samostatné Československé republiky, neboť vypjatý nacionalismus, trvale přítomný od poloviny 19. století, a výrazně akcelerující v 90. letech, se nijak neoslabil, spíše naopak, což dokládají i složité peripetie doprovázející výstavbu financovanou státem či českým kapitálem. Největší státní zakázku v meziválečném Liberci představovalo sídlo okresního úřadu čp. 750 - III (bývalá budova Skloexportu). Poněvadž se po roce 1918 v Liberci nenašla vhodná budova, úřady dlouho hledaly pozemek pro novostavbu. Pro obstrukce místních nacionalistů se ho podařilo zakoupit až v roce 1925 od firmy Liebieg.3 Tato situace výmluvně ilustruje pragmatický postoj Theodora Liebiega, který tak deklaroval svůj navenek loajální XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 27

F. Vahala: Budova státních úřadů v Liberci Foto autor

(a pro firmu výhodný) postoj k československému státu. Navíc se jednalo o nadmíru výnosný obchod, neboť v novostavbě získal bezúplatně moderní skladovací prostory.4 Zpracováním projektu na nároží Žitavské ulice a třídy 1. máje byl v roce 1928 pověřen pražský architekt František Vahala (3. června 1881 Hustopeče nad Bečvou – 24. března 1942 Praha), který absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u Jana Kotěry a Stanislava Suchardy. Vahala se nevěnoval pouze architektuře, ale podílel se i na návrzích interiérů a nábytku. Není tedy náhoda, že krátce zastával místo profesora na Státní škole bytového průmyslu (1921–22).5 Pětipodlažní puristický objekt na lichoběžníkovém půdorysu s nepřehlédnutelnými klasicizujícími reminiscencemi má hlavní vchod z třídy 1. máje. Vahala ho umístil do nápaditě koncipovaného uskakujícího nároží s předsazeným schodištěm a výrazným arkýřem. V celkové koncepci budovy byl kladen důraz na monumentalitu a reprezentativní účin. Význam objektu podtrhuje i umístění na lukrativní parcele naproti nádraží, při ústí hlavní urbanistické osy města. Nápadným prvkem střídmé fasády je parter zdůrazněný pilastry s překladem, upravený

1_CHOCHOLOUŠKOVÁ, Hana. 140 let České besedy v Liberci: (komentáře k výstavě). Liberec: Česká beseda v Liberci, 2003. ISBN 80-239-1317-4; Národní dům v Liberci. Národní listy, 28. 4. 1904, s. 2; Národní listy 10. 4. 1896, s. 3. 2_Slavnostní dny české menšiny v Liberci. Národní politika, 27. 3. 1905, s. 2. 3_Das Staatliche Zentral – Aemterhaus. Reichenberger Zeitung, 8. 4. 1928, s. 21. 4_Stejně tak firma využívala permanentní liberecké bytové krize a nabízela vyšším státním úředníkům, o které měla zájem, ubytování ve své kolonii, Liebiegově městečku. JOZA, Jaroslav. K některým otázkám sociální demagogie firmy Liebieg. In Z minulosti a přítomnosti Textilany: Sborník statí a vzpomínek. Praha: Práce 1965, s. 27. 5_MAYER, Josef. Architekt František Vahala, Architektura: spojené časopisy Stavba, Stavitel, Styl., roč. 3, Praha: Klub architektů, 1941, s. 190-191. ISSN 1803-5574.

27

11.12.2012 23:29:01


Jaroslav Zeman | Stát a jeho architektura. České meziválečné stavby v německém Liberci

6_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 750-III. 7_SOkA Liberec, Sbírka map a plánů, Stavba budovy státních úřadů v Liberci (čp. 750-III.?), inv. č. 1129, sig. K/24. 8_S obdobným příkladem situování zaměstnaneckých bytů se lze setkat téměř ve všech meziválečných úředních budovách. Naposledy se této problematice obšírně věnuje příspěvek Jiřího Falty, zaměřený na Hradec Králové. FALTA, J. Bydlení ve veřejných budovách „Salonu republiky.“ Ztracená funkcionalistická „vila“ přednosty okresního úřadu v Hradci Králové. In: JAKL, Jan, ed. Královéhradecko: historický sborník pro poučenou veřejnost. 7/2010, Zrození moderního města (1890–1939). Hradec Králové: Státní oblastní archiv v Zámrsku, 2010. s. 59-80. ISBN 978-8085031-86-7. 9_Národní listy 8. 11. 1930, s. 3. ISSN 1214-1240. 10_Das Staatliche Zentral – Aemterhaus. Reichenberger Zeitung, 8. 4. 1928, s. 21. ISSN 1214-6587. 11_Na druhou stranu je třeba poznamenat, že stejným způsobem de facto ignorovala tvorbu sudetských architektů i československá odborná periodika jako Styl či Stavba. Čestnou výjimkou byla brněnská Revue moderní kultury Horizont, vycházející v letech 1927–1932, a zejména bratislavské Forum, Zeitschrift für Kunst, Bau und Einrichtung vydávané architektem Endrem Szönyim v letech 1931–1938, které představuje jeden ze základních pramenů k architektonické tvorbě nejen německých, ale i maďarských architektů, působících v meziválečném Československu. 12_Ein Neubau in der Schücker Strasse in Reichenberg. Reichenberger Zeitung 25. 2. 1936, s. 3-4, ISSN 1214-6587; LUG, Viktor. Zum Abbruche der „Sandschenke.“Reichenberger Zeitung, 28. 2. 1936, s. 3. ISSN 1214-6587. 13_Tamtéž.

28

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 28

coby podnož (čímž bylo docíleno vyrovnání svažujícího se pozemku s novostavbou), sloužící k obchodním účelům. V suterénu se nacházelo vedle provozních prostorů (kotelna, uhelné sklepy) rozsáhlé skladiště celní správy, obchody, v přízemí byl situován poštovní a celní úřad a skladiště firmy Liebieg. Centrální prostor budovy tvoří prosklená dvorana. První patro bylo vyhrazeno finančnímu ředitelství, druhé úřadovně okresní správy politické, třetí berní správě, čtvrté živnostenskému inspektorátu a v podkroví se nacházela prádelna, žehlírna, půdy k bytům a archivy úřadů, sídlících v budově.6 Dispoziční schéma je poplatné typu stavby a příkladem racionálně komponovaného půdorysu, v němž jsou jednotlivé úřadovny situovány podél centrální chodby, procházející všemi křídly objektu. Zadní trakt obrácený k dnešnímu autobusovému nádraží obsahoval 16 bytů, určených pro zaměstnance jednotlivých úřadů.7 V této době se jednalo o běžnou praxi,8 kterou využívala i řada privátních investorů, neboť tím docílili částečné refundace nákladů a zároveň měli nárok na nemalé státní subvence na základě zákona o stavebním ruchu, kterým stát finančně podporoval stavbu bytových domů (srov. palác Dunaj na Soukenném náměstí od Adolfa Foehra, expozitura Riunione Adriatica di Sicurtá od Maxe Kühna v Rumunské ulici či palác Nisa vyprojektovaný architektem Fritzem Lehmannem). Objekt je kvalitním reprezentantem tradicionalistické oficiální architektury, deklarující v tomto případě silné postavení centrální vlády mladé republiky v „německém“ městě. Tomu odpovídají také záměrně zvolené nadčasové, monumentální klasicizující formy. Výslednou stavbu provedlo konsorcium, složené ze dvou německých (Josef Bayer & Co., Karl Hocke) a dvou českých (Otakar Pavlů, František Zejdl) stavebních firem, zvolených tak, aby se zamezilo případným výtkám, že stát podporuje pouze české stavitele a naopak. Krátká zpráva o dostavbě se posléze objevila i v Národních listech, kde je uvedeno, že „svým vkusným provedením přispěje nová budova jistě k výstavnému vzhledu města Liberce“.9 Je s podivem, že o stavbě se pochvalně vyjádřil i české architektuře málo nakloněný místní deník Reichenberger Zeitung, který ji označuje za „dílo moderní architektury s  účelným, hladkým průčelím a plochou střechou, což podtrhuje „americký“ charakter objektu“.10 Pozitivní hodnocení je o to víc zarážející, že až na několik výjimek nacionálně

STUDIE

orientovaný deník tvorbu českých architektů ostentativně přehlížel.11 To dokládají např. příspěvky o výrazné novostavbě firmy Brouk a Babka, které se omezují jen na spor firmy s magistrátem týkající se stavební parcely a historii někdejšího hostince „Zur Sandschanke“.12 Navíc se zde neobjevila ani zmínka o autorovi stavby a článek ilustruje perspektivní kresba obchodního domu od místního ateliéru Reukert & Henke, který na základě Gillarova projektu pouze vypracoval prováděcí dokumentaci.13 Mimořádně vlivným a zároveň kontroverzním českým architektem, jenž se podepsal na meziválečné tváři Liberce, byl Osvald Polívka (24. května 1859 Enns–30. dubna 1931, Praha). Polívka nechvalně proslul snahou získat zakázku za každou cenu a nerespektováním výsledků architektonických soutěží. Po studiích na pražské technice pracoval jako asistent v letech 1885–90 u Josefa Zítka na německé technice v Praze a následně si otevřel vlastní praxi. Počátky tvorby byly ovlivněny historizující

O. Polívka: Liberecká expozitura Živnobanky Foto autor

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:01


Filozofická fakulta UK v Praze

STUDIE

V. Karfík: Obchodní dům Baťa na Soukenném náměstí se sousedním palácem Dunaj od Adolfa Foehra Foto http://i.idnes.cz/11/082/org/OKS3d29c6_121052_831145.jpg%E2%80%9C Vyhledáno 13. 11. 2011

architekturou, přes niž se posléze dopracoval k secesi a na sklonku života ke klasicizující moderně. V Liberci je podepsán pod adaptací domu čp. 15-IV pro potřeby Živnostenské banky.14 Neorenesanční dům od místního stavitele Adolfa Hübnera na nárožní parcele při styku ulic Moskevská a Felberova získal svou dnešní strohou klasicizující podobu během rekonstrukce v roce 1929 a náleží k Polívkovým slabším realizacím, což je dáno i faktem, že architekt v tomto případě pouze upravoval stávající historizující objekt. Podrobnější analýzu objektu bohužel znesnadňuje absence původní plánové dokumentace. Záměrně zvolené střídmé formy odpovídaly konzervativnímu vkusu zadavatele a volba architekta také nebyla dílem náhody, neboť Polívka byl již od sklonku 19. století úzce spojen s českými finančními a politickými elitami. K nejvýznamnějším patřil Polívkův tchán, někdejší pražský starosta, advokát a konzervativní politik Tomáš Černý, člen Panské sněmovny, spoluzakladatel Zemské banky a náměstek předsedy správní rady Živnostenské banky. Díky svému tchánovi mj. získal možnost pracovat na svém nejznámějším díle, Obecním domě v Praze, a stojí i za dalšími zakázkami, především pro Živnobanku.15 Naproti tomu moderní funkcionalismus se ve středu města uplatnil pouze minimálně a není překvapením, že byl úzce spjat především s českým kapitálem. Prvním čistě funkcionalistickým objektem v Liberci byl obchodní dům Baťa. Pro stavbu firma zakoupila parcelu s domem čp. 23-III na rohu ulic Pražské a Revoluční, přičemž se snažila získat i sousední domy čp. 19–22-III, což se XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 29

však nezdařilo.16 Tato skutečnost následně ovlivnila podobu stavby, která byla ve své době nejvyšším obchodním domem firmy u nás. Projekt vypracovala Baťova projekční kancelář v letech 1930–1931 pod vedením Vladimíra Karfíka (26. října 1901 Idrija – 6. června 1996 Brno).17 Žák Josefa Fanty a Antonína Engela po absolvování České vysoké školy technické (ČVUT) odešel do Paříže, kde v letech 1925–26 působil u Le Corbusiera a následně u Franka Lloyda Wrighta ve Spojených státech amerických. Zahraniční praxe bezesporu do značné míry ovlivnila jeho následnou tvorbu, v níž se projevil jak racionální funkcionalismus, tak i Wrightovo organické pojetí architektury. Americká zkušenost stála rovněž za jeho angažováním Janem Antonínem Baťou během pobytu v Chicagu.18 Elegantní devítipodlažní funkcionalistická stavba vybudovaná přibližně na půdorysu deformovaného písmene D má železobetonovou konstrukci s proskleným pláštěm, členěným pásy z umělého kamene. Stejně jako v případě protějšího Foehrova paláce Dunaj jsou poslední dvě patra terasovitě řešena. Přestože objekt vykazuje většinu prvků typických i pro další baťovské prodejny (např. oblé nároží), lze ho považovat za jednu z nejzdařilejších realizací Baťovy projekční kanceláře. Jak ostatně poznamenal sám autor: „Tato uniformita jest nutná. Kamkoliv přijdeme, musíme poznávat tyto stavby jako svého dobrého známého. Liberecký obchodní dům je příkladem typu pro velká města a zároveň ukazuje, že standart nesmí pozbýti přispůsobivosti.“19 Zásadní podíl na atypickém řešení a celkovém vzezření domu má nepochybně úzká stavební parcela na expono-

14_KARPAŠ, Roman, ed. Kniha o Liberci. 1. vyd. Liberec: Dialog, 1996, s. 222. 15_VYBÍRAL, Jindřich. Výrobce pražské architektury. Osvald Polívka ve střetu idejí a zájmů. Dějiny a současnost 2005, roč. XXVII, č. 9, s. 19-21. ISSN 04185129. 16_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 23-III. 17_Stavitel: odborný uměleckotechnický měsíčník, roč. 14. Praha: Klub inženýrů a stavitelů, stavitelská sekce 1934, s. 159. 18_Fascinace Jana Antonína Bati kultem modernity, italským fašismem a racionalizací výroby v duchu fordistického kapitalismu se odrazila nejen v obraze Zlína, jehož základní jednotkou se stal modul o rozměrech 6,15 x 6,15 metrů a z něhož jsou složeny pravidelné půdorysy všech budov – továrních hal, obchodního domu, hotelu i internátů, ale i ve snaze vytvořit v rámci města ideální utopickou společnost. 19_KARFÍK, Vladimír. Náš nový dům služby v Liberci. Zlín: sdělení zaměstnanců firmy Baťa., 24. 10. 1930, s. 1. ISSN 1801-2965.

29

11.12.2012 23:29:01


Jaroslav Zeman | Stát a jeho architektura. České meziválečné stavby v německém Liberci

20_Realizaci novostaveb firma zpravidla zadávala místním stavebním podnikům, které byly pověřeny také jednáním se stavebním úřadem. Jednalo se o pragmatický krok, neboť místní stavitelé logicky mnohem lépe znali situaci v konkrétním městě. Zástupci společnosti Baťa se stavebního řízení účastnili pouze, když se vyskytly nějaké komplikace. VELEBILOVÁ, Irena. František L. Gahura a první moderní obchodní domy ve středních Čechách. Brno, 2006. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Seminář dějin umění. s. 21–22. 21_Architekt Drofa. Zlín: 2005 [cit. 2012-03-15]. Dostupný z WWW: http://www.drofa.com/architekt/pages/cz/verejna/obchodomy.html. 22_Obchodní dům Baťa, ÚSTÍ///AUSSIG - architektura na severu Čech [online]. Ústí nad Labem 2007-12-21 [cit. 2012-03-15]. Dostupný z WWW: http://usti-aussig.net/stavby/karta/nazev/1obchodni-dum-bata. 23_KERL, Karl. Das Bata Haus in Reichenberg. Reichenberger Zeitung, 13. 11. 1931, s. 3. ISSN 1214-6587. 24_Tamtéž. 25_Výrok, že nový obchodní dům není architektonickým dílem, paradoxně konvenuje se stavební filozofií firmy, která usilovala o typizovanou „architekturu bez architektů.“ 26_Architekt a stavební rada Karl Kerl (25. července1892 Skalná u Chebu–?) vystudoval Německou vysokou školu technickou (Deutsche Technische Hochschule) v Praze a od roku 1918 působil na územně plánovacím oddělení města Liberce. Patřil mezi radikální nacionalisty a v roce 1933 se stal z politických důvodů předsedou uměleckého spolku Metznerbund. O rok později vedl bouřlivou polemiku s libereckým muzeem, kterému vyčítal, že se málo inspiruje výstavami v sousedním Německu. Kromě své architektonické praxe se věnoval přednáškové činnosti, výtvarné kritice a psaní odborných textů zaměřených na historii a stavební vývoj Liberce. 27_“Účel světí prostředky. Pohodlné axioma, které právě v hlavách moderních architektů natropilo mnoho zla. Věcnost a účelnost mnohdy nebezpečně hraničí se suchopárem a prostředností! Dosti hesel, dosti nových směrů a více opravdové tvůrčí práce. Architektura není jen konstrukcí. Má býti nový dům, nový byt jen strojem k bydlení? Má účel uskutečněný chladnými konstruktivními recepty a formulkami udusiti poslední jiskru opravdového tvořivého nadšení?

vaném nároží. Administrativní prostory byly situovány v posledních podlažích a přidružené služby (manikúra, pedikúra, správka obuvi, masáže apod.) se nacházely v zadním traktu objektu. Přístup do vyšších podlaží umožňovalo postranní schodiště s dvojicí výtahů. Stavbu provedla v letech 1931–32 místní pobočka stavební firmy Ing. Fanta & Co. z Prahy.20 Svou koncepcí mají k liberecké realizaci blízko obchodní domy firmy Baťa v Mariánských Lázních (1931) a Kroměříži (1931), na kterých se podílel architekt Miroslav Drofa (1908–84),21 spolu s domy služeb v Berouně (1931) od Františka Lydie Gahury (1891–1958), Turnově (1932, Vladimír Karfík) a v Ústí nad Labem-Střekově od dosud neidentifikovaného autora.22 Přes své nesporné kvality si krátce po dostavbě nový obchodní dům Baťa vysloužil ostrou kritiku místního konzervativně založeného architekta Karla Kerla.23 Ten sice konstatoval, že „dům je jistě nejmodernější kancelářskou budovou v Liberci, což dokládá i konstrukce složená ze skla, železa a betonu“ a ocenil její „lehkost a  eleganci, kdy vedle Bati vypadá Dunaj jako „cementový žalář“, nicméně tím kladné stránky novostavby dle Kerla končí. Konstatuje, že „pravá architektura, 30

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 30

STUDIE

i když slouží k  ryze praktickým účelům, vyžaduje víc“ a v této souvislosti zmiňuje „dobré německé továrny“ od Hanse Poelziga, kterým nechybí „duše a  temperament.“ Dále poznamenává, že dobrý dům „musí z  každého pohledu tvořit harmonický celek, což se v tomto případě nepodařilo. Je to jen torzo, které jako by bylo „vyříznuté“ z  větší administrativní budovy podél Revoluční a Pražské ulice.“ Zároveň parafrázuje Le Corbusierův výrok „Dům je stroj na bydlení,“ kdy říká: „Baťa je stroj na nakupování. Není to architektura v pravém slova smyslu, je to jen dobře technicky řešený objekt.“ Vedle samotné architektury negativně hodnotí i urbanistické zapojení novostavby do organismu města: „Soukenné náměstí, situované v  údolí pak musí být esteticky podřízené hornímu Benešovu náměstí. Pokud bychom se drželi uměleckých zásad pro stavbu měst, musely by být budovy na hlavním městském náměstí a  strmé Pražské ulici výraznější a to je v tomto prostoru nemožné. Budova je téměř vyšší než vršek, na jehož úpatí stojí, což je zcela proti pravidlům koncipování architektury ve městě. To, jak budova narušila obraz města, je nejlépe vidět při pohledu od nádraží. Špatné je i umístění novostavby do prostoru náměstí, kde místo toho, aby se vytvořilo příjemné, intimní místo, v němž by se člověk cítil dobře, vznikl náhodný prostor, do  nějž ústí osm ulic a jehož jedinou dokončenou stranu představuje palác Dunaj. Právě Dunaj byl svou polohou v  čele náměstí předurčen stát se jeho dominantou a Baťův dům tento koncept narušil svou přílišnou výškou. Nezbývá tedy než doufat, že dnešní tristní dojem ze Soukenného náměstí pomůžou vylepšit pozdější stavební zásahy.“ Své emotivní hodnocení pak končí ostrým soudem, že „Baťa není architektonickým dílem, neboť nevykazuje žádné rysy umělecké stavby měst“.24 Přestože řada Kerlových postřehů má racionální základ,25 podpořený navíc perfektní znalostí stavebního vývoje Liberce, v tomto případě hlavní roli sehrálo nepochybně nacionální hledisko.26 Nejednalo se však o osamocený názor. V českém prostředí např. představoval obdobnou reakci, vyhraňující se ostře vůči propagátorům hesla „Architektura není umění“, bojovně laděný příspěvek Mé credo o moderní architektuře! historika umění Eugena Dostála, uveřejněný v časopise Horizont.27 FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:02


Filozofická fakulta UK v Praze

STUDIE

J. Gillar: Hlavní a dvorní průčelí obchodního domu Brouk & Babka v Pražské ulici, výřez z původní plánové dokumentace. (NPÚ ÚOP v Liberci, Sbírka SHP a odborných studií, ULRICH, et al. Dům č.p. 15/23, ul. Pražská – Brouk a Babka. Stavebně historický průzkum a inventarizace obchodního domu, 2003, sign. SHP 156.)

Kerlův příspěvek měl posléze ještě dohru, neboť vyvolal nevoli rovněž u městské rady, zejména u ředitele stavebního úřadu Ing. Grünwalda, který článek označil za „nevhodný“, a Kerl obdržel oficiální napomenutí, na což kontroval svou plamennou obhajobou.28 Druhou čistě funkcionalistickou libereckou stavbou byl obchodní dům firmy Brouk & Babka, postavený i přes značný odpor ze strany magistrátu v dolní části Pražské ulice.29 Příznačným rysem tzv. broukáren byla (až na výjimky) kvalitní funkcionalistická architektura,30 která šla ruku v ruce s nejmodernějšími dobovými obchodními trendy – samoobslužným prodejem, zásilkovou službou, prodejem na úvěr, potrubní poštou, eskalátory, dětskými koutky, vlastní ambulantní místností či odpočinkovým zázemím pro zaměstnance.31 Projekt šestipodlažního domu na obdélném půdorysu se železobetonovou konstrukcí z let 1935–36 je dílem předního funkcionalistického architekta Jana Gillara (24. června 1904 Příbor – 7. května 1967 Praha), který vystudoval architekturu u Josefa Gočára na Akademii výtvarných umění v Praze. Ještě v průběhu studia se úspěšně účastnil řady veřejných soutěží a následně pracoval u architektů Jana Zázvorky, Josefa Záruby-Pfeffermanna a Jaromíra Krejcara. Příznačným rysem Gillarovy tvorby je programové uplatňování vědeckého funkcionalismu, ovlivněného Karlem Teigem. XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 31

J. Kittrich, J. Hrubý, J. Gillar: Obchodní dům Bílá Labuť v Praze Foto autor

Nikdy!“ DOSTÁL, Eugen. Mé credo o moderní architektuře! Horizont: revue současné kultury v Československu. 1928, roč. 2, č. 20-22, s. 153. 28_Vytýkán mu byl zejména fakt, že svůj příspěvek publikoval bez souhlasu a předchozího informování městské rady. SOkA Liberec, Archiv města Liberce díl 14. - D - Osobní spisy: Karl Kerl, stavební rada, inv. č. 308, sig. 307/18. 29_NPÚ ÚOP v Liberci, Sbírka SHP a odborných studií, ULRICH, et al. Dům č.p. 15/23, ul. Pražská – Brouk a Babka. Stavebně historický průzkum a inventarizace obchodního domu, 2003, sign. SHP 156; Neubau in der Schücker Strasse in Reichenberg. Reichenberger Zeitung 25. 2. 1936, s. 3–4, ISSN 1214-6587. 30_Na projektech obchodních domů se podíleli např. Josef Kittrich s Josefem Hrubým (Praha), Karel Kotas (Ostrava), Miroslav Kopřiva (Brno), Karel Chochola (České Budějovice) či Christian Ludwig (Bratislava). 31_25 let práce a dobré služby obchodních domů: Brouk a Babka. Bratislava: O. Waldes, 1933.

31

11.12.2012 23:29:02


Jaroslav Zeman | Stát a jeho architektura. České meziválečné stavby v německém Liberci

STUDIE

M. Babuška: Masarykova obecná a měšťanská škola v Liberci, výřez z původní plánové dokumentace. (SOkA Liberec, Sbírka map a plánů, škola v Liberci (Komenského ulice, nyní budova TUL), kat. č. 1261, sign. L/3)

32_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 15-III. 33_Tamtéž. 34_LUG, Viktor. Zum Abbruche der „Sandschenke.“Reichenberger Zeitung, 28. 2. 1936, s. 3. ISSN 1214-6587. 35_Reichenberger Zeitung, 29. 8. 1936, s. 12. ISSN 1214-6587. 36_Reichenberger Zeitung, 5. 9. 1936, s. 14. ISSN 1214-6587. 37_POLÍVKA, Jaroslav. Sklo Thermolux: novodobý výtvor sklářského průmyslu: několik kapitol o stavebním skle. Praha: Mühlig-Union, 1936. 38_Bílá Labuť: obchodní palác světové úrovně. Praha: Bílá Labuť 1939.

32

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 32

Stavební návrh liberecké pobočky vypracovala místní firma Peukert & Henke a samotnou realizaci provedla firma Václav Nekvasil z Prahy.32 Firma Brouk a Babka se neúspěšně snažila i o získání sousední parcely, na které se nacházela výstavní síň libereckého Metznerbundu, kde měla vzniknout na základě projektu z června 1936 úzká přístavba k obchodnímu domu, obložená keramickým obkladem a členěná dvoudílnými okny.33 Perspektivní kresba tohoto návrhu, signovaná tandemem Peukert & Henke se posléze objevila i v deníku Reichenberger Zeitung, kde ilustruje text Viktora Luga, věnovaný historii hostince „Zur Sandschanke“, na jehož místě byl obchodní dům postaven. 34 Slavnostní otevření obchodního domu se uskutečnilo 5. září 1936, kdy bylo vypuštěno 300 balónků s bezplatnými poukázkami na nákup.35 V reklamě otištěné v den otevření je pak novostavba označována za „největší a nejkrásnější obchodní dům v severních Čechách“.36 Pro Liberec atypickým motivem je především celoskleněná zavěšená fasáda, užitá na celém průčelí kromě posledního ustupujícího patra s administrativními prostorami. Poutavým prvkem přísně ortogonálního průčelí obráceného do Pražské ulice je nápaditě uplatněný kontrast mezi subtilní prosklenou partií fasády rámovanou keramickým obkladem a provzdušněným parterem. V jednotě s progresivní architekturou bylo i užití nejmodernějších stavebních materiálů, zejména skla Thermolux na zavěšené fasádě, zvoleného pro vynikající izolační, tepelné a světelné vlastnosti.37 Promyšlená půdorysná osnova byla koncipována tak, aby co nejlépe vyhovovala obchodním účelům. V suterénu se nacházela kotelna, prostory k uskladnění otopu, skladiště, zázemí pro zaměstnance (šatna, kolárna) a některé provozy (balírna, místnost pro aranžéry). So-

ciální zařízení (toalety) spolu s komunikačním zázemím, tvořeným výtahem a elegantním dvouramenným schodištěm, na které navazovaly nečleněné, variabilní prodejní plochy, bylo situováno v severovýchodní části objektu. Strojovna výtahu se nalézá na střeše posledního, administrativního patra s předsazenou terasou. Mimořádně zdařilé je pak pasážové řešení hlavního vchodu, před který Gillar navrhl dvojici zaoblených prosklených čtvercových výkladních skříní, rámovaných ušlechtilou ocelí Anticorro. Vstup se tak nalézá až ve třetině hloubky parcely a zákazník měl možnost prohlédnout si zboží v pasáži ještě před vstupem do obchodu. Užitý koncept představuje jeden z typických znaků obchodních domů Brouk a Babka, neboť se s ním kromě Liberce lze setkat také v Brně, Bratislavě či Praze. Zajímavé je, že liberecká realizace sloužila o tři roky později jako vzor obchodního domu Bílá labuť, postaveného pro společnost Brouk & Babka v ulici Na Poříčí v Praze (1939), kde byl Gillar autorem interiérů.38 Přestože je zde uplatněna takřka identická koncepce včetně pásažového vstupu, mohutný exteriér navržený architekty Josefem Kittrichem a Josefem Hrubým působí navenek do značné míry těžkopádně a nedosahuje elegance a subtilnosti své liberecké předlohy. Specifický fenomén české stavební produkce v pohraničí představují školní budovy. Tzv. menšinové školy primárně pokrývaly potřeby rostoucí české menšiny v Sudetech a zároveň tvořily významný politicko-národnostní instrument, neboť měly rozvíjet národní cítění. Proto není překvapením, že právě školství bylo mnohdy nejkonfliktnější oblastí vzájemného soužití mezi Čechy a Němci. To ilustruje i nová budova obecné a měšťanské školy v Komenského ulici z let 1934–35, vybudovaná z iniciaFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:02


Filozofická fakulta UK v Praze

STUDIE

tivy Inspektorátu státních menšinových škol a Národní jednoty severočeské. Projekt se již od počátků potýkal s řadou komplikací, přičemž výtky se týkaly především zvolené parcely, kterou město odmítalo uvolnit s účelovým poukazem, že se jedná o veřejný park. Stavební povolení bylo vydáno teprve po zásahu Ministerstva veřejných prací. Autorem návrhu byl jeden z nejznámějších architektů první republiky Milan Babuška (20. listopadu 1884, Dubí u Kladna – 17. října 1953, Praha), absolvent architektury na ČVUT v Praze. Před první světovou válkou si nakrátko otevřel vlastní praxi a poté byl jmenován profesorem na průmyslové škole v Jaroměři. Současně s profesurou pracoval jako samostatný architekt. Od roku 1923 se věnoval čistě projekční činnosti a specializoval se především na projekty škol a průmyslových staveb. Pro zdejší českou menšinu představovalo založení školy mimořádnou událost a tak není divu, že o slavnostním položení základního kamene dne 3. června 1934 referovaly o dva dny později i Národní listy pod emotivním titulkem Svátek českého Liberce, kde se mj. píše: „Bylo zapotřebí velkého úsilí, aby byly získány potřebné prostředky a také k tomu, aby byla budova přes odpor liberecké radnice postavena na místě, v němž český Liberec spatřuje pro svou školu jediné důstojné umístění, totiž v zámeckém parku“.39 Stavbu provedla pražská firma Václav Nekvasil a ke slavnostnímu otevření došlo ve dnech 27. a 28. října 1935. Mohutná, tradicionalisticky orientovaná budova na půdorysu písmene E, zastřešená valbovou střechou, má hlavní průčelí orientované do Komenského ulice. Horizontálně komponovanou hlavní fasádu rytmizuje pravidelný rastr rozměrných čtvercových oken a po stranách jsou situovány vstupy do budovy. Dvorní průčelí, obrácené do někdejší zámecké zahrady ukončují krátká boční křídla, svírající nádvoří s hřištěm, a střední symetrický rizalit, v přízemí s tělocvičnou a v patře s kreslírnou. Racionálně řešená dispozice byla podřízena funkční náplni novostavby, nicméně vedle obligátních učeben situovaných podél střední chodby, ukončené na obou stranách dvouramenným schodištěm, se zde nalézala rovněž herna s opatrovnou pro děti předškolního věku, situovaná v nižším, předsazeném rizalitu, asymetricky přisazeném k hlavnímu průčelí, a nechyběl ani byt školníka.40 XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 33

Jen o málo dříve vyrostla další ryze česká škola v Horním Růžodole (dnešní Gymnázium a Střední odborná škola pedagogická Jeronýmova). Počátky úsilí o zřízení české školy v Horním Růžodole se datují již od konce 19. století, nicméně novou reprezentativní budovu se podařilo postavit až v letech 1932–33, přičemž hlavním iniciátorem stavby byl starosta Josef Votoček.41 Zprvu se uvažovalo o možnosti přístavby ke staré německé měšťance v ulici U Školy, ovšem nakonec převážila myšlenka na postavení samostatné budovy, kterou svými interpelacemi podpořil i poslanecký klub Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu (agrárníků) a v roce 1924 se začalo s hledáním vhodného pozemku.42 Parcela byla zakoupena v roce 1931 a provedení školy bylo zadáno architektu Václavu Frýdovi z Jilemnice a jeho společníkovi Albertu Vosátkovi z Velkých Hamrů. Jako autor bývá sice někdy uváděn pražský architekt František Cuc,43 nicméně archivní rešerše složky domu uložené ve stavebním archivu toto tvrzení nepotvrdila. Atribuci projektu Václavu Frýdovi navíc podporuje budova někdejší tkalcovské školy v Jilemnici postavená v roce 1933, která má obdobný charakter jako hornorůžodolská realizace. Stavební povolení bylo vydáno 2. září 1931 a slavnostní položení základního kamene proběhlo 26. června 1932. Rozložitá budova na půdorysu písmene L se vyznačuje

39_Národní listy 5. 6. 1934, s. 5. ISSN 1214-1240. 40_SOkA Liberec, Sbírka map a plánů, škola v Liberci (Komenského ulice, nyní budova TUL), kat. č. 1261, sign. L/3. 41_Do té doby probíhala výuka v provizorním dřevěném pavilonu v Jeronýmově ulici (1905–1906), který byl využíván i po dostavbě sousední budovy čp. 232, a od roku 1919 v části rozsáhlé budovy německé měšťanky (dnešní ZŠ U Školy). VOMÁČKOVÁ, Kateřina. Boj o českou školu v Horním Růžodole. Liberec: Česká beseda, 1994. 42_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 425-VII. 43_KARPAŠ, Roman ed. Kniha o Liberci. 1. vyd. Liberec: Dialog, 1996, s. 551; TECHNIK, Svatopluk. Liberecké domy hovoří II. Liberec: Úřad města Liberce 1993, s. 39.

V. Frýda, A. Vosátko: Masarykova obecná a měšťanská škola v Horním Růžodolu Foto autor

33

11.12.2012 23:29:02


Jaroslav Zeman | Stát a jeho architektura. České meziválečné stavby v německém Liberci

44_HAVLÍČEK, Ferdinand. O stavbách školních budov. Styl: měsíčník pro architekturu, umělecké řemeslo a úpravu měst, roč. IV, Praha: Mánes 1923-1924, s. 117. ISSN 1802-6125. 45_SOkA Liberec, Sbírka map a plánů, Projekt stavby a přístavby Dělnického lidového domu (DTJ) v Liberci (Zhořelecká ul. čp. 344-I), inv. č. 1115, sig. N/1. 46_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 344-I. 47_Tamtéž. 48_Z německých družstev to byla např. Deutsche Gemeinnützige Bau- und Wohnunggennosenschaft, Die Heimstätte, Gemeinnützige Bau- und Wohnunggennosenschaft, Gemeinnützige Arbeiter- Bauund Wohnunggennosenschaft für Reichenberg und Umgebung Gemeinnützige Bau- und Wohnunggennosenschaft „Eigener Herd“ z Teplic - Trnovan, které vystavělo v letech 1931-32 mohutný obytný blok, tzv. Krb v dnešní Americké ulici.

strohými tradicionalistickými formami, příznačnými pro oficiální stavební produkci mladé republiky, nicméně ve srovnání s Babuškovou školou v Komenského ulici představuje spíše průměrnou realizaci. Svým architektonickým řešením však obě budovy výmluvně odrážejí dobové požadavky na stavbu škol, které shrnul Ferdinand Havlíček v časopise Styl: „Budova školní má býti nejen stavěna technicky správně, jak v nařízení je uvedeno, ale má býti i  vzorem co do  účelnosti, architektonické výpravy a  čistoty a  sloužit obci k  ozdobě. Tím není řečeno, že by měla býti nádherná, právě naopak má býti co nejjednodušší, má se přimykati rázu budov v  obci a  má zevnějškem svým hlásati své učení. Nikoliv hromaděním architektonických ozdob, ale umělecky vyváženými poměry, harmonickými barvami a pravými látkami stavebními budiž hledán dobrý účinek školních budov.“44 Významným „menšinářským“ podnikem v meziválečném Liberci na místě hostince zvaného Prátr byla rovněž stavba Lidového domu čp. 344-I ve Zhořelecké ulici od mladoboleslavského architekta Václava Bečvárovského (29. srpna 1889 Mladá Boleslav – 25. února 1945 Dachau) pro

V. Bečvárovský: Axonometrická kresba Lidového domu ve Zhořelecké ulici. (SOkA Liberec, Sbírka map a plánů, Projekt stavby a přístavby Dělnického lidového domu (DTJ) v Liberci (Zhořelecká ul. čp. 344/I), inv. č. 1115, sig. N/1)

34

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 34

STUDIE

Dělnickou tělovýchovnou jednotu v Liberci.45 V meziválečném období byl Lidový dům důležitým střediskem českého kulturního a politického života v Liberci, neboť zde sídlily sekretariáty ČSDSD (Československé sociálně demokratické strany dělnické) a Všeodborového sdružení československého i redakce sociálně-demokratického periodika Ještědský obzor. Investorem byla lidová knihtiskárna Antonína Němce a spol. z Prahy, která Prátr zakoupila v roce 1927 a následně ho nechala přestavět. Na základě stavebního povolení z 15. července 1927 bylo zprvu přistoupeno k přestavbě stávajícího objektu a ještě téhož roku byly vypracovány dvě varianty rozsáhlé přístavby.46 Ta znamenala výrazné rozšíření objektu, zahájena byla následující rok a musela být rozdělena do tří etap, neboť nebyl dostatek náhradních bytů pro nájemníky původního Prátru.47 Hlavní průčelí elegantního, horizontálně koncipovaného objektu konstruktivistického charakteru vybudovaného přibližně na půdorysu ve tvaru písmene L, bylo obráceno do Zhořelecké ulice a oživovalo nápadité seskupení kubických hmot a kontrast mezi světlými fasádami a tmavými, pravděpodobně cihlovými pásy. Původní podoba Lidového domu je dnes patrná již jen na historických snímcích a plánové dokumentaci, neboť v letech 1987–89 prošel objekt radikální rekonstrukcí na základě projektu Karla Hubáčka. V přízemí se nacházel divadelní sál o rozměrech 18×12 metrů s předsálím, tělocvična a šatny Dělnické tělovýchovné jednoty, restaurace, kavárna, obchodní prostory a v zadním traktu tiskárna Antonína Němce. V prvním patře byl sklad filmů s promítárnou, kavárna, redakce Ještědského obzoru, sekretariáty a zbylá část domu byla využívána k bydlení a pro potřeby hotelu. Vzhledem k palčivé bytové krizi, se kterou se Liberec potýkal již od poloviny 19. století, vznikaly v hojném počtu také činžovní i rodinné domy, budované pro místní českou menšinu a státní úředníky. Nová výstavba se koncentrovala poměrně logicky především v katastru tehdy ještě samostatného Horního Růžodolu situovaném v těsném sousedství Liberce. Výstavbu financovala vedle státu také stavební družstva, zejména Občanské stavební družstvo v Horním Růžodolu. Jednalo se o běžnou dobovou praxi, neboť stát družstevní výstavbu v rámci zákona o stavebním ruchu podporoval různými finančními úleFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:02


STUDIE J. a K. Fišerovi: Vila Jana Fišera v Ruprechticích, půdorys přízemí. (Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 509-XIV) J. a K. Fišerovi: Východní průčelí vily Jana Fišera v Ruprechticích, výřez z původní plánové dokumentace. (Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 509-XIV)

vami.48 Na rozdíl od vnitrozemí se zde však až na několik případů takřka neuplatnil dobový fenomén funkcionalistických vil a když, tak spíše u architektů německé národnosti.49 Jistou výjimkou jsou vily čp. 509-XIV a 520-XIV v katastru obce Ruprechtice (dnes Liberec XIV) v Mošnově a Kropáčkově ulici od pražských architektů Jaroslava a Karla Fišerových a stavitele Otakara Pavlů z Horního Růžodolu. Jaroslav a Karel Fišerovi patří spolu s Janem Gillarem a Vladimírem Karfíkem k nejprogresivnějším architektům, kteří se podepsali na podobě meziválečného Liberce.50 Starší z bratrů Jaroslav Fišer (17. ledna 1904 Liberec – 3. března 1984 Praha) bývá občas chybně zaměňován za svého jmenovce, působícího v Plzni.51 Po studiích ve Vídni a na Akademii výtvarných umění v Praze u Josefa Gočára pracoval krátce u mimořádně vlivného nizozemského architekta Henrika Petruse Berlageho (1856–1934) a participoval na jeho posledním projektu, městském muzeu v Haagu (1934–35).52 Před válkou se vrátil do Čech, kde se ve firmě Philips podílel na vývoji osvětlovací techniky a později působil jako docent a později profesor na AVU. Mladší bratr Karel (1905 Liberec – 1971 Praha) vystudoval pro změnu architekturu na ČVUT (1926–1932). Zabýval se kinematografií a projektoval letní kino v Karlových Varech (1946), první svého druhu u nás. Na jejich rané dílo, odborné i laické veřejnosti doposud neznámé, vilu Jana Fišera v Ruprechticích poprvé upozornila až Petra Šternová.53 Zřejmě nejhodnotnější a nejčistší funkcionalistická vila v Liberci má svým pojetím a dispozičním řešením velmi blízko k takřka současně budované Joskově vile v kolonii Baba (1932) od týchž autorů.54 Nedatovaný projekt byl vypracován pravděpodobně v roce 1932 a stavba byla dokončena v květnu 1933 stavitelem Otakarem Pavlů z Horního Růžodolu. Vzhledem k původu obou architektů lze předpokládat, že se stavebníkem vily Janem Fišerem byli s největší pravděpodobností v příbuzenském vztahu. Tuto domněnku podporuje i fakt, že je na situačním nákresu v rámci původní plánové dokumentace uváděn jako soused a majitel sousední parcely č. 18 právě architekt Jaroslav Fišer.55 Čtyřpodlažní dům na přibližně čtvercovém půdorysu je situován v mírně svažitém terénu pod úrovní Mošnovy ulice. Hmota vily je tvořena dvěma kvádry nestejné výškoXIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 35

49_K nejhodnotnějším ukázkám funkcionalistických vil v Liberci od německy hovořících architektů patří čp. 1132 a 1153-I v Bendlově ulici od pražského architekta Bertholda Schwarze, vila čp. 512-XIV v Kropáčkově ulici od Ericha Möldnera, vila čp. 518-XIV od Otto Zückerta ve Staškově ulici a vila čp. 1158-I od místních architektů Carla Webera a Ernsta Englera v Baarově ulici. 50_Vedle vily Jana Fišera a letního domu v nedalekém Hamru na Jezeře (1931), jsou oba architekti údajně rovněž autory zatím neidentifikovaných družstevních domů v Liberci. SVOBODA, Jan E. Dílo architektů bratří Fišerů. Zprávy památkové péče. Praha: Jalna 2000, s. 237. ISSN 1210-5538; Letní dům v Hamrech pod Ještědem (projektanti Jaroslav & Karel Fišer). Stavitel: odborný umělecko-technický měsíčník, roč. 11. Praha: Klub inženýrů a stavitelů, stavitelská sekce 1931, s. 158–160. 51_Srov. VLČEK, P., P. DOMANICKÝ a P. DOMANICKÝ. Heslo Fišer, Jaroslav. In: VLČEK, Pavel, ed. et al. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. vyd. 1. Praha: Academia, 2004, s. 177. ISBN 80-200-0969-8. 52_TEMPL, Stephan. Baba: osada Svazu čs. díla Praha. Praha: Zlatý řez, 2000, s. 174. ISBN 80-901562-4-X. 53_NPÚ ÚOP v Liberci, Sbírka SHP a odborných studií, ŠTERNOVÁ, Petra. Vědeckovýzkumný úkol NPÚ č. 402. Plošný průzkum, zhodnocení a dokumentace architektonického kulturního dědictví 19. a 20. století. Liberec 2007. Karta Obytný dům pro rodinu Fišerovu. 54_ŠENBERGER, Tomáš et al. Osada Baba: plány a modely. Praha: Fakulta architektury Českého vysokého učení technického, 2000, s. 81-83. ISBN 80-01-02282-X.

35

11.12.2012 23:29:02


Jaroslav Zeman | Stát a jeho architektura. České meziválečné stavby v německém Liberci

55_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 509-XIV. 56_NPÚ ÚOP v Liberci, Sbírka SHP a odborných studií, ŠTERNOVÁ, Petra. Vědeckovýzkumný úkol NPÚ č. 402. Plošný průzkum, zhodnocení a dokumentace architektonického kulturního dědictví 19. a 20. století. Liberec 2007. Karta Vila štábního kapitána Čeňka Krykorky. 57_Tamtéž. Karty Obytný dům pro rodinu Fišerovu, Obytný dům pro Emila Dolenského a Emila Lišku, Vila Reinholda Porsche a Vila štábního kapitána Čeňka Krykorky. 58_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domů čp. 290-VII a 291-VII. 59_Právě omezené finanční prostředky určené pro výstavbu stály patrně za angažováním takřka neznámého místního architekta a stavitele Bedřicha Němce. 60_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 386-VII. 61_ŠRÁMKOVÁ, Jarmila. Kdo stojí i dnes za vzpomínku: Jarmila Šrámková vzpomíná na otce, architekta Františka Šrámka. Res Musei Pragensis: Měsíčník Muzea hlavního města Prahy: Historie – archeologie – dějiny umění, roč. 9, č. 12 Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 1999, s. 8–10. ISSN 0862-4984.

vé úrovně, čímž vznikla při podkroví na jižním a východním průčelí průběžná předsazená terasa. K severní fasádě se přimyká mírně vystupující schodišťový kubus, členěný dvojicí francouzských oken. V suterénu se nacházelo zázemí domu, zahrnující sklepy, prádelnu se sušárnou a garáž. V přízemí se přes schodišťovou halu vcházelo do předsíně s toaletou. Z předsíně se vstupovalo do kuchyně s přilehlým pokojíkem pro služku a spíží a také do dvojice obytných místností s navazující koupelnou a předsazenou zaoblenou terasou. Patro pak opakovalo dispoziční schéma přízemí a v podkroví se nalézal zřejmě hostinský pokoj s terasou, přístupný skrze předsíň s toaletou. Bohužel vila byla nedávno poznamenána znehodnocujícími zásahy, kvůli kterým je současný stav pouze torzem původního řešení. Druhá funkcionalistická vila čp 520-XIV, postavená v roce 1933 pro štábního kapitána Čeňka Krykorku, se nachází v nedaleké Kropáčkově ulici.56 Těleso vertikálně orientovaného domu na půdorysu písmene L je tvořeno dvěma přisazenými kvádry s ustupujícími horními podlažími. Strohé fasády domu oživuje žulový sokl z haklíkového zdiva. V suterénu byl umístěn kromě zázemí (sklepů a prádelny) i malometrážní byt s předsíní, kuchyní a pokojem. Nadzemní podlaží měla shodnou dispozici, kdy se vstupovalo přes schodiště do předsíně, na kterou navazovaly další místnosti – hostinský pokoj, toaleta

B. Němec: Státní obytné domy čp. 290 a 291-VII v Horním Růžodolu Foto autor

36

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 36

STUDIE

s koupelnou, kuchyně se spíží a pokojem pro služebnou, obývací pokoj, ložnice a jídelna. V podkroví se nacházela půda a bytová jednotka s předsíní, kuchyní a pokojem přístupným na terasu. Autorem návrhu i realizace je pravděpodobně Otakar Pavlů z Horního Růžodolu, přičemž se jedná o poněkud těžkopádnou realizaci. Přestože se Pavlů podílel jako stavitel např. na ruprechtických funkcionalistických vilách od architektů Jaroslava a Karla Fišerových (čp. 509-XIV, Mošnova ul.), Ericha Möldnera (čp. 512-XIV, Kropáčkova ul.), či Otto Zückerta (čp. 518-XIV, Staškova ul.), nepodařilo se mu navázat na invenci výše uvedených tvůrců.57 Liberecké meziválečné obytné architektuře však jednoznačně dominovala levnější činžovní zástavba s malometrážními byty. Jednou z prvních větších realizací financovaných státem byly státní obytné domy čp. 290-VII, 291-VII a 386-VII v Horním Růžodole. Úřednické domy vystavěné na obdélném půdorysu s byty o dvou a třech pokojích, přístupnými skrze střední dvouramenné schodiště v ulici 28. října, navrhl architekt Bedřich Němec z Růžodolu I, v květnu 1923.58 Investorem i majitelem byl stát, který na základě zákona z 27. dubna 1922 věnoval 20 milionů korun na stavbu státních obytných domů pro své zaměstnance v místech, kde byla činnost úřadu ohrožena bytovou krizí, přičemž bylo přihlíženo „k nejnutnější potřebě a omezeným finančním prostředkům“.59 Oba výrazně tradicionalistické domy se vyznačují střídmými klasicizujícími fasádami a na svou dobu poskytovaly podnájemníkům poměrně vysoký obytný standard. Z architektonického hlediska o poznání zajímavější projekt domu čp. 386-VII vypracoval v únoru 1928 pražský architekt František Šrámek (4. října 1884 Strakonice – 2. února 1952 Praha), žák Friedricha Ohmanna.60 Po absolvování Akademie výtvarných umění ve Vídni, kde byl mj. vyznamenán prestižní Římskou cenou (1912), podnikl studijní cestu do Itálie a po návratu pracoval do začátku první světové války v Ohmannově ateliéru. Po skončení války odešel do Prahy a otevřel si vlastní praxi.61 Liberecký projekt je typickým příkladem typizované, tradicionalisticky orientované státní činžovní zástavby se sociální kategorizací bytů. Hlavní průčelí, obrácené do Kubelíkovy ulice, po stranách flankují dva nižší rizality se vstupy do domu, svírající předzahrádku. Poměrně FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:02


Filozofická fakulta UK v Praze

STUDIE

F. Šrámek: Státní obytný dům čp. 386VII v Kubelíkově ulici. (Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 386-VII)

jednoduchou fasádu oživuje kontrast mezi břízolitovou omítkou a cihlovým obkladem soklu a ostění vstupů. V domě vybudovaném na půdorysu mělkého písmene U se nacházelo celkem 18 převážně jednopokojových bytů s kuchyní a příslušenstvím. V suterénu byly dvě bytové jednotky, z nichž jednu obýval domovník, sklepy a prádelny. Zbylá patra obsahovala byty, přičemž komfortnější dvoupokojové byly situovány v bočních rizalitech. Samostatná koupelna se zřídila pouze u čtyř dvoupokojových bytů, ve zbylých její funkci suploval speciální výklenek v kuchyni. Investorem domu bylo Ministerstvo veřejných prací a stavbu provedl Václav Frýda z Jilemnice.62 Téměř identicky koncipovaný státní obytný dům

vznikl současně také v nedaleké Rochlici v ulici Horní Kopečná. V tomto případě projekt vypracoval pražský architekt Miroslav Kroupa a stavbu provedl v roce 1929 pardubický stavitel V. L. Hořenovský.63 Na každém patře bylo vždy šest bytů, přičemž dva větší o dvou obytných místnostech s příslušenstvím se nalézaly v centrální části domu. Pouze v přízemí byly tři malometrážní byty a jeden dvoupokojový, neboť zbylé prostory zabíraly sklepy s prádelnami, v podkroví se nacházely dva dvoupokojové byty s příslušenstvím. Obytný standard obyvatel pak zvyšovala přilehlá, parkově upravená rozsáhlá zahrada s bělidly.64 V bezprostředním sousedství Šrámkova domu se nacházejí další dva, tentokrát družstevní bloky čp. 409-VII

62_Státní obytný dům v Horním Růžodole. Styl: měsíčník pro architekturu, umělecké řemeslo a úpravu měst, roč. VIII, Praha: Mánes 1927–1928, s. 16. ISSN 1802-6125. 63_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 394-VI. 64_Tamtéž.

M. Kroupa: Státní obytný dům v Rochlici. (Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 394-VI)

XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 37

37

11.12.2012 23:29:02


Jaroslav Zeman | Stát a jeho architektura. České meziválečné stavby v německém Liberci

STUDIE

A. Vavrouš a syn: Činžovní dům čp. 410-VII v Družstevní ulici.

65_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domů čp. 409-VII a 410-VII.

a 410-VII, vybudované v únoru 1931 známou pražskou firmou Alois Vavrouš a syn pro Občanské stavební družstvo v Horním Růžodole.65 Stejně jako v případě sousední realizace se jedná o tradicionalisticky orientované činžovní bloky na prostém obdélném půdorysu, zastřešené valbovou střechou. Mohutné pětipodlažní domy svým obyvatelům již poskytovaly lepší obytný standard, neboť i jednopokojové byty disponovaly samostatnou koupel-

nou. Volba kanceláře Alois Vavrouš a syn jistě nebyla náhodná, neboť měla s hraničářskou výstavbou v Sudetech bohaté zkušenosti – namátkou lze zmínit současně budovaný družstevní dům v Trutnově (1931), zbořené domy Stavebního družstva v Mostu (1931) či avantgardní činžovní dům v Teplicích, postavený pro družstvo Bytová péče v roce 1931.66 Takřka současně firma Alois Vavrouš vypracovala další projekt na družstevní dům pro

A. Vavrouš a syn: Družstevní dům ve Šlikově ulici krátce po dostavbě. Alois Vavrouš a syn, stav. návrhy a stavby firmy arch. Alois Vavrouš a syn, stav. v Praze VIII v roce 1892–1932. V Praze: Nákladem fy A. Vavrouš a syn, 1932.

38

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 38

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:03


Filozofická fakulta UK v Praze

STUDIE

V. Krýš: Návrh činžovního domu v Hradební ulici, hlavní průčelí. (Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 405-VII) V. Krýš. Družstevní činžovní dům čp. 517-XIV v Ruprechticích. Nerealizovaná varianta západního průčelí. (Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 517-XIV)

téhož zadavatele ve Šlikově ulici v prostoru tzv. „Českého kopce“, jehož součástí byl i Lidový dům s kinem Lípa, postavený pro stejnojmenný spolek na zřízení domu Národní jednoty severočeské v Horním Růžodole.67 Největší a nejkvalitnější realizace této kanceláře na Liberecku se vyznačuje netradičním architektonickým řešením, kombinujícím dobové tradicionalistické tendence s prvky expresionismu (centrální vstupní partie), vnášejícími dynamiku do jinak poměrně statického tělesa domu. Vysokou úroveň má i urbanistické řešení objektu, který citlivě navazuje na terénní konfiguraci a sleduje průběh komunikace, čímž vznikl půdorys ve tvaru široce rozevřeného písmene V. Stejně jako v případě činžovních domů v Kubelíkově ulici převažovaly malometrážní byty. V parteru se kromě obytných prostor nacházely rovněž obchody (mj. prodejna tabáku) a garáže s dílnou a čistírnou automobilů. Většina bytů sestávala z předsíně, pokoje, kuchyně, koupelny, spíže a toalety a opět nechybělo několik dvoupokojových bytů. Rozsáhlá novostavba Lidového domu s kinem Lípa, které svého času patřilo k největším v Liberci, byla situována v dvorním traktu domu. V meziválečném období představovala společenské a kulturní centrum českých obyvatel Růžodolu i sousední Rochlice. Na rozdíl od obytného domu však Lidový dům prošel řadou znehodnocujících úprav, a proto se dochoval pouze torzálně. Již rok na to družstvo zamýšlelo komplex ve Šlikově ulici rozšířit o další činžovní dům s dvorním křídlem s tiskárnou v Hradební ulici, na který získalo 2. května 1933 stavební povolení.68 Z realizace však nakonec sešlo, pravXIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 39

děpodobně z finančních důvodů. Vypracováním projektu byl pověřen turnovský architekt Vladimír Krýš (15. června 1897 Malšovice u Hradce Králové – 12. dubna 1951 Turnov), mj. autor atypických expresionisticky orientovaných rodinných domů v Turnově.69 Krýšův tvůrčí rozptyl byl velmi rozmanitý a zahrnoval jak realizace v duchu expresivní moderny, tak i klasicizující tradicionalistické objekty, později ovlivněné zdrženlivým funkcionalismem. Dle plánové dokumentace z listopadu 1932 se mělo jednat o zajímavý, expresivně pojatý čtyřpodlažní dům na půdorysu mírně rozevřeného písmene L se symetricky komponovaným průčelím se středním vstupem s masivním tříosým balkonovým arkýřem. V dvoupodlažním suterénu měly být sklepy a dva byty. V přízemí byly navrženy tři malometrážní byty, obsahující předsíň, kuchyň se spíží, pokoj a sociální zařízení spolu s jedním větším, dvoupokojovým bytem. Přístup k jednotlivým bytům umožňovala centrální chodba, z níž stoupalo dvouramenné schodiště do vyšších podlaží. Dispozici přízemí opakují i další patra, jediným rozdílem je bytová jednotka nad průjezdem do tiskárny v přízemí. Podkroví pak mělo sloužit jako prádelna a sušárna. Druhý, tentokráte realizovaný Krýšův liberecký projekt se nachází v Ruprechticích. Jedná se o mohutný, velkoryse koncipovaný obytný blok čp. 517, postavený v roce 1933 na nárožní parcele mezi ulicemi Vrchlického a Na Valech.70 Rozložitý objekt vybudovaný na půdorysu písmene U se vyznačuje nepřehlédnutelnými klasicizujícími formami a je reprezentantem umírněnější polohy Krýšovy tvorby. Dominantním prvkem všech tří průčelí jsou mělké centrální rizality,

66_Alois Vavrouš a syn, stav. Návrhy a stavby firmy arch. Alois Vavrouš a syn, stav. v Praze VIII v roce 1892–1932. V Praze: Nákladem fy A. Vavrouš a syn, 1932. 67_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 405-VII. 68_Tamtéž. 69_ŠTERNOVÁ, Petra. Moderní bydlení v Turnově. Z Českého ráje a Podkrkonoší. Vlastivědný sborník, 2010, č. 23, Semily: SOkA Semily 2010, s. 97–100. ISBN 978-80-86254-21-0; ŠTERNOVÁ, Petra. Vila Antonína Žáka, Krýšova vlastní vila a Loumova vila, In: HALÍK, Pavel et al. Slavné vily Libereckého kraje. Praha: Foibos 2007, s. 91–92, 100–104. ISBN 978-80-87073-06-3. 70_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 517-XIV.

39

11.12.2012 23:29:03


Jaroslav Zeman | Stát a jeho architektura. České meziválečné stavby v německém Liberci

STUDIE

V. Krýš: Družstevní činžovní dům čp. 517-XIV v Ruprechticích, současný stav Foto autor

71_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 517-XIV. 72_Tamtéž, složka domů čp. 710 a 711-III. 73_Tamtéž, složka domu čp. 737-III. 74_CHODĚJOVSKÁ, Eva a Milan KUDYN. Čeněk Musil – regulační plán města Jičína z roku 1935. Praha: Historický ústav 2009. ISBN 978-80-7286-158-3.

40

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 40

završené masivními trojúhelnými frontony. V průběhu stavebních prací došlo k menším úpravám fasád, které částečně potlačily výrazně klasicizující nádech původního návrhu se štukovými pilastry, rytmizujícími střední rizality bočních průčelí. Blok se skládá ze tří vzájemně propojených domů, přičemž Krýšovi se podařilo výrazně monoblokový charakter objektu odlehčit za pomoci elegantních zaoblených nároží a dvou vertikálních balkónových pásů na hlavním průčelí. Návrh pochází z roku 1932 a stavbou byla pověřena nám již dobře známá firma Alois Vavrouš a syn.71 Racionálně řešený půdorys je koncipován jako trojtrakt se střední chodbou s malometrážními byty po stranách. Přístup do domu umožňovaly čtyři vstupy, dva po stranách rizalitu na hlavním průčelí a zbylé dva na konci postranních křídel. Další významnější enklávu s činžovními domy pro státní zaměstnance představovala městská část Jeřáb v bezprostřední blízkosti nádraží, kde nákladem Ředitelství státních drah v Hradci Králové vznikl v letech 1926–28 soubor obytných domů pro železniční zřízence. Starší z nich, dvojice domů čp. 710 a 711-III, vybudovaná na základě projektu pardubického stavitele Karla Berana a stavebního odboru Ředitelství státních drah v Hradci Králové z listopadu 1925, je ukázkou tradicionalisticky orientované moderny, příznačné zejména pro menší venkovská města, čemuž odpovídá i hmotové řešení novostaveb.72 Hlavní průčelí, obrácené do Krkonošské ulice, využívá kontrastu mezi hladkou omítkou a režným

zdivem v oblíbeném „holandizujícím“ duchu, vertikálně členícím fasádu a dvojice trojúhelníkových štítů a mansardové střechy s obytným podkrovím. Komunikační páteř konvenčního obdélného půdorysu tvoří střední chodba, ústící na dvojramenné schodiště do vyšších pater, podél níž jsou situovány vždy čtyři malometrážní dvoupokojové byty s příslušenstvím. O poznání zajímavější je sousední dům čp. 737-III na nároží ulic Krkonošská a Na Bojišti. Pod projektem z března 1926 je podepsán architekt a urbanista Čeněk Musil (5. března 1889 Kolín nad Labem – 1. listopadu 1947 Jičín),73 mj. autor pozoruhodných meziválečných regulačních plánů Jičína a Lázní Bělohrad.74 Musil byl ve své tvorbě silně ovlivněn Janem Kotěrou, což se pro-

Čeněk Musil: nerealizovaná varianta hlavního průčelí domu pro železniční zřízence v Krkonošské ulici z roku 1926.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:03


Filozofická fakulta UK v Praze

STUDIE

jevuje zejména v přehledné dispozici, tvarové pestrosti, vyvážené kompozici i zdůrazněné tektonice Musilových staveb. Tyto rysy nezapře ani jeho spíše okrajová liberecká realizace. Třípodlažní dům s obytným podkrovím je vybudován na půdorysu písmene L a kryje ho masivní mansardová střecha. Do domu vedou dva vstupy, jeden z ulice Na Bojišti, druhý situovaný na půlkruhovém schodišťovém rizalitu, z vnitrobloku. Výrazně monumentalizující fasády se vyznačují lapidárními, čistými formami a jasnou tektonikou, oživenou záměrnou asymetrií mohutného patrového arkýře na bočním průčelí, procházejícího mansardovou střechou. Centrem logicky strukturované dispozice je dvouramenné schodiště s podestou, z níž se vstupuje do jednotlivých bytů. Ty již mají ve srovnání se sousedními domy vyšší obytný standard a vedle toalety je každý byt vybavený i vanou. Na každém patře byly vždy čtyři byty a z toho tři dvoupokojové se samostatnou kuchyní, předsíní a příslušenstvím a garsoniéra, skládající se z předsíně a obytné kuchyně s vanou. Největší byty, obrácené do ulice Na Bojišti, disponovaly navíc i balkony. Zázemí bytů (sklepy a prádelna) se pak tradičně nacházelo v suterénu. Ke Krýšově expresionismem ovlivněné tvorbě má blízko dílo architekta a stavitele Františka Zejdla (1897 Smidary-Černěves – 27. listopadu 1971 Liberec), který představuje bezesporu nejvýraznější architektonickou osobnost

české národnosti v meziválečném Liberci.75 Svým osobitým dílem se do značné míry vymyká místní produkci a v některých svých polohách může evokovat až tvorbu svého vrstevníka Jiřího Krohy. Kromě Liberce a okolí, kde je např. autorem Sokolovny v Malé Skále (1932)76 či nové chaty na Smědavě (1935), působil také ve východních Čechách, kde je podepsán pod stavbami Obecných a měšťanských škol v Libštátě (1931) a Chomutovicích (1932). Pro rodné Smidary navrhl Sokolovnu, postavenou v letech 1936–37.77 Do Liberce, resp. Horního Růžodolu, se mladý Zejdl dostal díky sňatku s dcerou starosty Josefa Votočka Boženou v roce 1928. Poměrně brzy se etabloval jako „dvorní architekt“ zdejší české menšiny, které nabízel své služby pod heslem „Architekt František Zejdl, stavitel staví dobře a levně, radí zdarma“.78 Kontakt se svým rodištěm však zcela nezpřetrhal, neboť ve Smidarech měl pobočný závod své projekční kanceláře.79 Jednou z prvních větších zakázek, kterou mladý architekt po svém příchodu do Liberce získal, byla adaptace zdejšího Národního domu z roku 1904 od Antona Worfa pro spolek Česká beseda v ulici U Besedy, vypracovaná v květnu 1929.80 Počítalo se s rozšířením obytné kapacity o osmnáct pokojů v podkroví a došlo k odstranění části stávající střechy a jejímu nahrazení jednoduchou kubickou nástavbou s pásem oken. K Národnímu domu se Zejdl znovu vrátil o pět let později, kdy v květnu 1934 navrhl

75_K osobnosti Františka Zejdla zejm. BRUNCLÍK, Zdeněk. František Zejdl (1897–1971), První český prezident Obchodní a živnostenské komory v Liberci a politický vězeň. In: Fontes Nissae. Prameny Nisy 10, 2009, s. 69–85. ISBN 978-807372-553-2. 76_Český deník 14. 1. 1933, s. 3. ISSN 1801-2639. 77_Za architektovým angažováním stál bezesporu jeho otec Josef Zejdl, který byl starostou Smidarské tělocvičné jednoty. VANÍČEK, František. Přerušená štafeta. Úvaha nad poselstvím našich předků. Ozvěny Smidarska 1992, č. 5., s. 9–16. 78_BRUNCLÍK, Zdeněk. cit. v pozn. 75, s. 73. 79_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 143-III. 80_SOkA Liberec, Sbírka map a plánů, Adaptace „Národního domu,“ inv. č. 1121, sig. N/9.

F. Zejdl: Nová fasáda Národního domu v ulici U Besedy. (SOkA Liberec, Sbírka map a plánů, Adaptace „Národního domu,“ inv. č. 1121, sig. N/9)

XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 41

41

11.12.2012 23:29:03


Jaroslav Zeman | Stát a jeho architektura. České meziválečné stavby v německém Liberci

81_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 143-III. 82_Tamtéž. Organizaci Sturmabteilung (SA), neboli tzv. „Hnědé košile“, založil v roce 1920 Adolf Hitler pod názvem Ordnertruppen (pořádkové oddíly) a primárně byla určena k ochraně mítinků NSDAP a narušování schůzí opozice, zejm. komunistů a sociálních demokratů. 83_FRIČ, Vít, DURYCH, Jan (ed.). Padesát let Sokola v Liberci: 1886–1936. Liberec: Tělocvičná jednota Sokol 1936, s. 44–47. 84_Český deník 14. 1. 1933, s. 3. ISSN 1801-2639. 85_Lidové noviny 11. 1. 1938, s. 6. ISSN 1802-6265. 86_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 406-VII. 87_Tamtéž, složka domu čp. 412-VII. 88_Tamtéž, složka domu čp. 415-VII. 89_Četnická stanice jistě představovala pro Zejdla vítaný stálý zdroj příjmů z nájemného a zároveň byla zárukou zabezpečení domu s minimem nákladů.

42

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 42

nápaditě pojatou novou fasádu ovlivněnou purismem, realizovanou v létě téhož roku, která setřela dosavadní secesní ráz objektu.81 Liberečtí Češi se však dlouho z modernizovaného spolkového domu netěšili, neboť v letech 1938–39 byla drážďanským architektem Maximilianem Heinsiem von Mayenburg provedena další přestavba, tentokrát v duchu tzv. Heimatstilu pro liberecký Sturmabteilung.82 S Českou besedou částečně souvisí i patrně poslední Zejdlův předválečný projekt, nerealizovaný návrh na libereckou Sokolovnu. Pro stavbu byl zvolen pozemek v ulici Na Rybníčku 3 s činžovním domem náležejícím Sokolské jednotě a letním cvičištěm (dnes zde stojí prodejna Billa). S vybudováním reprezentativního objektu se počítalo již při zakoupení pozemku v roce 1927, ovšem kvůli nedostatku prostředků se nepodařilo stavbu zahájit ani v jubilejním roce 1936.83 Ke konečnému rozhodnutí dospěla až mimořádná valná schůze v roce 1937, ale do příprav zasáhlo připojení Sudet k Říši a ambiciózní plán se tak nakonec realizace nedočkal. Zajímavé je, že kromě Zejdla, který na projektu pracoval již od roku 1933,84 byl osloven i přední funkcionalistický architekt Bohuslav Fuchs (24. března 1895 Všechovice pod Hostýnem – 18. září 1972 Brno), autor Sokolovny v Jihlavě (1934–35), a Lev Krča (24. května 1902 Velká Bíteš – 27. dubna 1945 Velká Bíteš), jenž stojí za projektem Sokolovny v Domažlicích (1930).85 Zejdlovy nejzdařilejší liberecké realizace se nacházejí v prostoru již zmíněného tzv. Českého kopce v Horním Růžodolu. Jako první postavil dům čp. 406 pro pekaře Jaroslava Jágra na rohu Tylovy a Šlikovy ulice. Prvotní nerealizovaný tradicionalisticky laděný projekt pochází z května 1931. Jedná se horizontálně koncipovaný objekt na čtvercovém půdorysu, vyznačující se invenční skladbou hmot s dominantní schodišťovou věží, kontrastující se strmou valbovou střechou s mohutným arkýřem.86 Postaven však byl nakonec modernější, expresivně pojatý puristický projekt. V suterénu byl vedle sklepů, dřevníků a prádelny situován také pekařský provoz (sklad na mouku a chléb, pekárna s pecí). V přízemí se nacházela prodejna s přilehlým bytem a zbylá dvě patra byla vyhrazena k bydlení. V podkroví byl pak vedle nezbytné půdy malometrážní byt s menší terasou a místnost určená k přespání pekařských pomocníků. Další dvě Zejdlovy realizace, obytný a obchodní dům čp. 412 pro manžele Jaschkovy a vlastní činžovní dům čp. 415 se nalézají v dolní partii Tylovy ulice.

STUDIE

F. Zejdl: Dům pekaře Jaroslava Jágra na rohu Šlikovy a Tylovy ulice Foto autor

Pro Ferdinanda a Vilemínu Jaschkovy zprvu Zejdl vypracoval v lednu 1932 funkcionalisticky orientovaný čtyřpodlažní dům na půdorysu písmene L a s výrazným nárožím, nakonec však bylo od předposledního poschodí „vzhledem na hospodářské postavení upuštěno a toť výjimečně stavební komisí schváleno“.87 Obchod v přízemí zabíral cca 1/3 půdorysu a navazoval na něj menší dvoupokojový byt. V prvním patře se nacházely obytné prostory a v podkroví půda se sušárnou a dvoupokojový byt. Strohý nárožní objekt je pendantem protějšího činžovního domu, který si postavil Zejdl pro své potřeby téhož roku. Značnou část domu na obdélném půdorysu využívala státní policie, která zde měla svou úřadovnu a kasárna.88 Četnické stanici bylo vyhrazeno přízemí s prvním patrem a zbylá patra byla obytná.89 Druhé patro využíval Zejdl s rodinou, měl zde velký byt s kanceláří a ateliérem. Ve třetím podlaží byly situovány dva velké nájemní třípokojové byty s kuchyní a pokojíkem pro služku a v podkroví půda se dvěma malometrážními byty. Mohutný funkcionalistický dům se svým hlavním průčelím obrací do ulice Milady Horákové a dominantním prvkem střídmé fasády je mělký dvouosý rizalit procházející prvním, druhým a třetím patrem. Hlavní vstup do domu byl ze dvora a do četnické stanice se vcházelo dnes již zaniklým bočním vchodem z Tylovy ulice. FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:03


Filozofická fakulta UK v Praze

STUDIE

Návrh obchodního a obytného domu Ferdinanda a Vilemíny Jaschkových. (Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domů čp. 412-VII)

Vedle privátní klientely Zejdl pracoval i přímo pro město Horní Růžodol, pro které navrhl v říjnu 1930 činžovní dům s 22 malými obecními byty v Jilmové ulici.90 Obec na stavbu věnovala pozemek a stavbu financovala z půjčky poskytnuté Ústřední sociální pojišťovnou v Praze a ze státní podpory poskytnuté v rámci zákona o stavebním ruchu.91 Rozložitý dům s kamennou podezdívkou situovaný v drobnější zástavbě tvořené rodinnými domky je kvalitní ukázkou funkcionalistické architektury s expresionistickými prvky. Z dochované plánové dokumentace vyplývá, že byly navrženy dvě varianty. První, tradičnější návrh z května 1930 na půdorysu písmene L je zastřešen sedlovou střechou a vyznačuje se výrazným členěním hmot, kdy mírně převýšenou centrální partii po stranách zakončují jednoduchá kubická křídla, čímž vzniká dojem, že se dům skládá z několika samostatných objektů. Nakonec však byl zvolen progresivnější a elegantnější „funkcionalistický“ návrh s rovnou střechou a masivními okenními šambránami. Horizontálně koncipované hlavní průčelí obrácené do Jilmové ulice oživují symetricky situované balkóny. Kvality realizace ještě více vynikají ve srovnání s nedalekou Masarykovou obecnou a měšťanskou školou. Dům má půdorys ve tvaru písmene H s delším křídlem obráceným do Jilmové ulice a kratším dvorním, spojenými vzájemně schodišťovým krčkem. V suterénu se XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 43

nacházely dva byty s předsíní, kuchyní, jedním pokojem spíží, koupelnou a toaletou, dále pak dřevníky k jednotlivým bytům a prádelna se dvěma kotli. Zbylá patra byla využívána čistě k obytným účelům a na každém podlaží se nacházelo vždy šest bytů, sestávajících se z předsíně, toalety, koupelny, kuchyně a pokoje. Můžeme jen litovat, že nedávno objekt prošel necitlivou rekonstrukcí, kdy došlo mj. ke kompletní výměně okenních výplní a zateplení fasád, což se negativně odrazilo na jeho vzhledu. Při pohledu na architekturu české menšiny v meziválečném Liberci prezentovanou na předchozích stránkách lze konstatovat, že vzhledem ke specifickým místním podmínkám „hlavního města českých Němců“ zákonitě zaostává za stavební produkcí zdejší německé majority kvantitativně a až na několik případů i kvalitativně. Typickým rysem menšinářských staveb je také povětšinou periferní situování na nejméně lukrativních pozemcích, neboť nacionálně orientovaná radnice pochopitelně neměla zájem o českou architekturu v centru města. Tento diskriminační přístup se podařilo prolomit jen výjimečně a vždy z iniciativy silného protihráče města – státu či movitého investora (Baťa, Brouk a Babka). Autory nejhodnotnějších realizací nadregionálního významu byli bez výjimky mimoliberečtí, ponejvíce pražští tvůrci a lokální architekti až na výjimky (František Zejdl, Vladimír

90_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 400-VII. 91_Tamtéž.

43

11.12.2012 23:29:04


Jaroslav Zeman | Stát a jeho architektura. České meziválečné stavby v německém Liberci

F. Zejdl. Vlastní dům v Tylově ulici Foto autor

92_Postoj německých architektů k funkcionalismu výstižně shrnuje úvodní text Josefa Wolfa k monografii jabloneckého architekta Rudolfa Güntera: „Architektura prošla po několika desetiletích, kdy se dusila v bezmyšlenkovitě přebíraných a strnule děděných, z části vskutku nešťastných nebo přepjatých slohových formách, před zhruba jedním desetiletím neskutečně rychlou evolucí, často skutečně násilnou a zatíženou nemyslitelnými výstřelky, která se jevila jako výbuch sopky a při působení fantazie svých stoupenců vyhnala často skutečně zvláštní květy.“ WOLF, Josef. Ingenieur Architekt Rudolf Günter, Gablonz a. N. München: G. Hirth 1932, s. 1. 93_Lidové noviny 14. 8. 1927, s. 22. ISSN 1802-6265. 94_V obdobném postavení se však ocitali i architekti německé národnosti v českých městech, kde byli odkázáni buď na spolupráci s českými kolegy (např. pražský palác Riunione Adriatica di Sicurtá od Pavla Janáka a Josefa Zascheho), či na zakázky od svých soukmenovců, ať už jednotlivců či podniků. Proto je pochopitelné, že si „své“ území bedlivě střežili a s nelibostí nahlíželi nejen na angažování českých architektů, ale poněkud paradoxně i na říšskoněmecké architekty, které také (a mnohdy oprávněně) chápali jako svou konkurenci. 95_Zdejší architekti české národnosti jako třeba František Zejdl proto vzali zavděk i lukrativními zakázkami na provádění stavebních prací pro velké investory, o čemž svědčí Zejdlova účast při stavbě okresního úřadu od Františka Vahaly.

44

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 44

STUDIE

Krýš) nedisponovali invencí a širším rozhledem svých souputníků. Sledované stavby a jejich dobový ohlas v meziválečném Liberci tak dokládají nejen přinejmenším rezervovaný postoj zdejší německé majority vůči „cizímu“ funkcionalismu, který nikdy nepřijala za svůj, ale také až na několik případů absenci movitějších českých stavebníků, kteří by do Liberce přinesli progresivnější (a tím pádem kontroverznější) architekturu.92 Stejně tak českou reflexi architektury zdejší německé majority vyjadřuje lakonický výrok „hezké, ale cizí“.93 Pro místní prostředí atypické moderní řešení obchodních domů Brouk a Babka a Baťa naproti tomu souvisí především s rozvojem nového životního stylu i jeho proklamativním zdůrazněním v architektuře. Projevil se v nich vliv nových obchodních trendů přicházejících ze západní Evropy a zejména ze zámoří, což je patrné především v rámci obchodní politiky a strategie firmy Baťa. Pestrý soubor zmapovaných objektů, zahrnující administrativní, školní, obchodní i obytné budovy vytváří rozmanitou mozaiku stylů i forem, jdoucích od oblíbeného tradicionalismu přes expresivní modernu až ke konstruktivismu a funkcionalismu. To také odráží skladba angažovaných architektů, mezi nimiž lze nalézt jak avantgardní funkcionalisty (Jan Gillar, Bohuslav Fuchs, bratři Fišerové), tak i konzervativněji založené „oficiální“ architekty (Osvald Polívka, František Vahala, Milan Babuška, František Šrámek). Z toho vyplývá, že neexistoval jednotný proud, který bychom mohli označit za skutečně „národní“ sloh a který bychom mohli jednoduše kategorizovat, přičemž navenek deklarovaná národnostní otázka se projevovala spíše programovým angažováním architektů a stavitelů české národnosti, kteří neměli moc šancí k získání zakázek od místních Němců.94 Navíc velké podniky a státní instituce si zpravidla přivedly své vlastní architekty a zdejší tvůrci se tak logicky orientovali na místní, konzervativnější a méně movitou klientelu, což se projevilo i ve formálním řešení novostaveb.95 Svébytný a dosud minimálně zpracovaný fenomén charakteristický pro pohraničí pak představují vedle škol také státní obytné domy, určené k zabezpečení ubytování zaměstnanců, důležitých pro chod státních institucí v oblastech s německou majoritou. Jejich do značné míry typizovaná podoba se řídila jasnými pravidly, aby následná FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:04


Filozofická fakulta UK v Praze

STUDIE

výstavba byla rychlá, nenáročná a rentabilní, což se také odrazilo v charakteru masové meziválečné činžovní výstavby, nevybočující z běžné produkce daného období. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že tyto doposud spíše přehlížené „periferní“ realizace doplňují jako pomyslné střípky mozaiky naše poznání moderní české architektury o nové informace a pomáhají tak dotvářet celistvý a plastický obraz jejího vývoje. Paradoxem je, že i v rámci „hraničářské“ architektury v pohraničí jednoznačně dominoval tradicionalistický proud, stejně jako v případě realizací zdejší německé majority, vůči níž se česká menšina snažila vyhraňovat. Ten stále představoval vůdčí směr oficiální „československé“ architektury i přes snahu avantgardy etablovat jako „národní“ sloh funkcionalismus, demonstrující demokratické ideje a internacionalismus mladé republiky. Ačkoliv lze najít řadu vzájemných paralel a v obou případech architektura představovala výrazný instrument k vyjádření národní identity, nelze mnohdy expresivně laděný, strohý neoklasicismus, či naopak regionálně

zabarvený tradicionalismus sudetských architektů odvolávajících se na místní (heimisch) tradice směšovat s neoklasicistní a střízlivou tradicionalistickou tvorbou českých architektů. Mezi ně patřili např. Antonín Engel, Bohumil Hübschmann, Josef Sakař, Alois Mezera či František Roith, kteří se snažili vytvořit univerzální sloh „nové doby“, který spatřovali především v internacionálním „republikánském“ neoklasicismu. Tradicionalismus a moderní „historismus“, jehož podstatou je kombinace retrospektivních tendencí, historické kontinuity a moderních prvků představoval donedávna díky své údajné nepůvodnosti rozporuplně hodnocený fenomén, zejména mezi badateli, preferujícími lineární „funkcionalistický“ model vývoje architektury. To také zapříčinilo jeho dlouhodobé odsunutí na periferii dějin umění, čímž vznikl značně deformovaný a neúplný obraz jejich vývoje. Během posledních dvou dekád se však tento stále přežívající pohled začíná měnit a pozvolna dochází k rehabilitaci historizující a tradicionalistické architektury, která získává zpět své zasloužené místo v dějinách architektury.

F. Zejdl: Nerealizovaná varianta hlavního průčelí činžovního domu čp. 400 v Jilmové ulici z května 1930. (Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domů čp. 400-III)

XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 45

45

11.12.2012 23:29:04


Studie

Heinrich Liebieg memorial for Liberec ABSTRACT

ANNA HABÁNOVÁ | This study analyses particular subject of the Liberec history.

Through analyzing archival records it reveals origins of the not implemented memorial of Heinrich Liebieg, famous patron. Study compares this memorial with other representations and mentions of his figure in Liberec public space. The designs of Franz Metzner from the beginning of the 20th century and the later design of Liberec sculptor Wilhelm Weiss are also analyzed.

46

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 46

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

Theodor Charlemont

Theodor Charlemont

Heinrich Liebieg

Heinrich Liebieg

Wilhelm Weiss

Wilhelm Weiss

Liberec town hall

liberecká radnice

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:04


Pomník Heinricha Liebiega pro Liberec ANNA HABÁNOVÁ

První návrh Franze Metznera na pomník Heinricha Liebiega, květen 1911, (SOkA Liberec, fond AML, GD 213/7)

Heinrich Liebieg je v Liberci známý především jako textilní velkopodnikatel a mecenáš, který městu Liberec daroval v roce 1904 svou rozsáhlou obrazovou sbírku. Přes nepochybnou důležitost tohoto aktu zůstávají jeho osoba a život stále zahaleny závojem tajemství. A to i přesto, že v poslední době proběhly intenzivní rešerše v rámci zpracování katalogových textů pro výstavu Umělecké poklady mecenáše Heinricha Liebiega (1839–1904) – univerzální sbírka 19. století z Liberce, konanou od září 2012 do ledna 2013 v muzeu Giersch ve Frankfurtu nad Mohanem. V odborných statích se Miloslava Melanová, Jan Mohr, Petra Šternová a Anna Habánová zabývají dílčími tématy spojenými s osobností a životem Heinricha Liebiega ve vztahu k městu Liberec. Ty přinášejí zatím nejrozsáhlejší zhodnocení jeho života a činnosti, ale současně otevírají další řadu otázek týkajících se například důvodů výběru Frankfurtu nad Mohanem jako jeho druhého působiště a s tím spojenou „záhadu“ mecenášova libereckého bydlení a nebo vyjasnění existence bust a nápisových desek v prostorách radnice.1 XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 47

Právě při archivních bádáních byl v aktech libereckého magistrátního archivu uloženého ve Státním okresním archivu v Liberci znovuobjeven materiál týkající se výstavby monumentálního pomníku, kterým město Liberec zamýšlelo uctít památku bezpochyby jednoho z nejvýznamnějších představitelů podnikatelské dynastie Liebiegů.2 Tato stať tak shrnuje dosavadní stav poznání a přináší nové informace o několika různých realizacích nebo plánech, kterými se město Liberec chtělo vypořádat s uctěním památky slavného libereckého rodáka Heinricha Liebiega. Zmíněny jsou tedy nerealizovaný pomník, na jehož návrzích se podíleli Franz Metzner a Wilhelm Weiss, existence bust od Hanse Aichingera a Theodora Charlemonta a dále realizovaná, ale dnes nedochovaná figurální plastika a nápisová deska na radnici. Téma návrhu Liebiegova pomníku od Franze Metznera jako takové není úplně nové. V souvislosti se zpracováním života a díla Franze Metznera se pomníkem a Metznerovou účastí na jeho realizaci zabýval Jan Mohr.3 Shrnul tak jeden z momentů od úvah o výstavbě monumentálního

1_Recenze rozsáhlého výstavního katalogu bude publikována v dalším čísle FN. 2_SOkA Liberec, fond AML, Gd, sign. 213/7. 3_MOHR, Jan. Franz Metzner kat. výst., Liberec: Severočeské muzeum v Liberci 2006, s. 120–123. ISBN 80-903595-4-X.

47

11.12.2012 23:29:04


Anna Habánová | Pomník Heinricha Liebiega pro Liberec

4_SOkA Liberec, fond AML, Gd, sign. 367/4/55. 5_KLETZL Otto. Reichenbergs Liebieg-Denkmal. Reichenberger Zeitung LXVI, č. 117, 20. 5. 1925, s. 2–3. 6_RÜCKER Friedrich. Reichenbergs Liebieg-Denkmal, Reichenberger Zeitung LXIX, č. 1, 1. 1. 1928, s. 22.

48

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 48

Obr. s. 48–49, čtyři návrhy Wilhelma Weisse pro pomník Heinricha Liebiega, 1923, (SOkA Liberec, fond AML, GD 213/7)

STUDIE

pomníku, které se objevily nejpozději po úmrtí Heinricha Liebiega v roce 1904, přes volbu sochaře Franze Metznera, kterého jako prvního oslovilo město v roce 1905 prostřednictvím profesora vídeňské reálky Maxe Fabianiho. Úspěšnost jeho zvolení mohla být zvýšena kladným přijetím modelu kašny pro výstavu Deutschböhmische Ausstellung 1906, na které tehdy Franz Metzner intenzivně pracoval.4 Velmi zdlouhavá jednání, při nichž byl jediným výsledkem betonový sokl jako fundament pro zamýšlenou realizaci na dnešním Sokolovském náměstí, neskončila Metznerovou smrtí v roce 1919, ale táhla se ještě po celá 20. léta, kdy se město snažilo buď o realizaci podle sádrového modelu, který byl k dispozici na magistrátu, anebo o vrácení části proplacených záloh po sochařově vdově. Ta zase naopak usilovala o proplacení výdajů spojených s průběžnými pracemi. Obě možnosti, ale především realizace, byly pravděpodobné, neboť ještě v roce 1925 se tehdy mladý absolvent architektury a zaměstnanec libereckého magistrátu Otto Kletzl na stránkách Reichenberger Zeitung těšil na provedení Metznerova díla z jeho vrcholného období a cítil v něm potenciál na pozvednutí umělecké a kulturní úrovně města: „Tento model dělá Metznerovu jménu čest. Liberec bude obohacen o významné umělecké dílo, pokud bude opravdu takto provedeno.“5 Původní Metznerův návrh počítal se sedící figurou, pojatou nikoli jako znázornění vladařů, ale jako „sitzende Ruhe“ – sedící klid, jako personifikaci laskavosti, dobroty a pokory, kterými měl být vyjádřen význam Heinricha Liebiega, jeho nadací a hmotných i nehmotných odkazů, kterými se nesmazatelně zapsal do historie města. Na betonové podestě v podobě dvou schodů byl umístěn sokl z porézního vápence, osazený 22 reliéfy. Na každém se nacházel muž a žena v pohybu, nazí nebo střídmě oblečení. Nejednalo se o personifikaci oslav života, naopak všechny figury znázorňovaly utrpení a hoře. Jejich význam mohl osvětlit jen nad nimi trůnící dobrodinec a lidumil. Metzner je však použil už dříve v roce 1914 při výzdobě Neue Volksbühne v Berlíně. Logicky tak jejich recyklace na libereckém pomníku přinesla určitou vlnu nevole, která se odrazila v hodnocení návrhu publikovaném na stránkách denního tisku.6 Místo reliéfů tak mohl být prostor využit například pro nápisovou desku. Samotnou sedící postavu umístil její autor na jednoduchý trůn na další tři ubíhající schody, s nízkým opěrátkem a předFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:04


STUDIE

sazenou podnožkou. Na důkaz činů Heinricha Liebiega mu do pravé ruky vložil listinu jako symbol donátorů a dobrodinců. Výsledkem bylo monumentální znázornění zadumaného muže, jehož hlava je mírně skloněná na znamení pokory, upomínající na jeho činy ve smyslu rodinného hesla Per laborem ad honorem.7 Po smrti Franze Metznera v roce 1919, kdy byla realizace jeho díla otázkou jak peněz, tak celkového dopracování modelu některým z dalších sochařů, pracovalo město ještě s jiným řešením. Na magistrátní žádost předložil totiž v roce 1923 několik svých návrhů možné verze pomníku H. Liebiega sochař Wilhelm Weiss. Výběr jeho osoby nebyl náhodný, jak zmiňuje v dopise adresovaném magistrátu, stalo se tak na základě realizace busty Friedricha Schillera pro Lidové sady. Wilhelm Weiss, dnes zapomenutý liberecký sochař, se narodil 29. května 1866. První řemeslné zkušenosti získal u dalšího zapomenutého libereckého sochaře Josefa Elstnera (1848–1901)8 a v kreslířských a modelovacích kurzech místní průmyslovky. Před studiem na vídeňské Akademii výtvarných umění, které mu bylo umožněno mimo jiné díky vzdělávací nadaci Franze Liebiega, prošel sochařskými dílnami Wilhelma Wiedemanna a Otto Lessinga v Drážďanech a Berlíně – oba tito umělci byli představiteli klasického gründerského sochařství druhé poloviny 19. století. Do roku 1909, než získal místo profesora kreslení, modelování a geometrie na liberecké Státní průmyslové škole, se Wilhelm Weiss podílel na realizacích pomníků vyšlých z vídeňské dílny Edmunda Hofmanna von Aspernburg a byl zaměstnaný na gymnáziu v Riedu.9 Weiss ve svých návrzích vycházel z původního Metznerova modelu sedícího muže. Ve variantách první možnosti nepracoval už s původní mohutnou střední částí soklu. Zjednodušil ho, zmenšil, svislé hrany doplnil buď nakoso otočenými ustupujícími pilastry, nebo v druhé verzi polosloupy a také ho oprostil od reliéfů, ponechal pouze místo na nápisovou desku. V této variantě tak Heinrich Liebieg stále působí jako vladař na trůnu. V druhém předloženém řešení změnil Weiss dispozice. Opustil myšlenku vysokého soklu, celý pomník posadil blíže divákovi pouze na nízký stupeň a nevysokou podestu a především vyměnil trůn za širší lavici s opěradlem a podpěrami pod ruku. Dospěl tak ke znázornění, které už nepůsobí jako piedestal slávy, ale přibližuje osobnost XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 49

Oblastní galerie v Liberci | Katedra historie FP TU v Liberci

7_RÜCKER, Friedrich. Reichenbergs Liebieg-Denkmal, Reichenberger Zeitung LXIX, č. 1, 1. 1. 1928, s. 22. 8_Josef Elstner (Liberec 1848–1901 tamtéž) získal umělecké vzdělání v Drážďanech u profesorů Friedricha Rentsche a Schwarze. K jeho realizacím v Liberci patřily náhrobky na zrušeném městském hřbitově, například starosty Ludwiga von Ehrlicha, reliéfy zdobící libereckou radnici na straně směrem k divadlu anebo architektonická plastika v podobě atlantů na Annahofu. 9_RÜCKER, Friedrich. Sonderausstellung des akademischen Bildhauers Prof. Wilhelm Weiss, Reichenberger Zeitung LXVIII, č. 217, 15. 9. 1927, s. 6.

49

11.12.2012 23:29:04


Anna Habánová | Pomník Heinricha Liebiega pro Liberec

10_Staatsgewerbeschule Reichenberg. Reichenberger Zeitung LXVII, č. 252, 26. 10. 1926, s. 6. 11_SOkA Liberec, fond AML, Gd, sign. 213/7/62, dopis ze dne 20. června 1930. 12_Tamtéž, Gd, sign. 213/7, spis ze dne 1. října 1930. 13_Amtsblatt der Stadt Reichenberg I. 15. 5. 1904, s. 1. 14_SOkA Liberec, fond AML, Gd, sign. 568/4, vyjádření magistrátního úředníka Adolfa Kaulferse ze dne 23. 6. 1904. 15_Tamtéž, Gd, sign. 702/4, k. č. 182. spis č. 702/4-8. 16_Hans Aichinger (Altlengbach 1858–1921 Wien) se věnoval především dřevořezbě a architektonické plastice. Do Liberce přišel v roce 1899, zpět do Vídně odešel v roce 1919. V Liberci jsou jeho realizace k nalezení například ve formě štukové výzdoby na soukenickém domě u muzea, v budově bývalých lázní nebo původní neorokokový štukový strop na zámku Falkenburk. Aichinger se zabýval štukovou výzdobou stropu presbytáře v kostele sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí, lorety v Rumburku, pracoval pro Clam-Gallasy, rodinu Ginzkey ve Vratislavicích nad Nisou a Klingerů v Novém Městě pod Smrkem. 17_Kulturgeschichtliche Ausstellungsgegenstände. In: Erhard Arnold (Hg.). Die Deutschböhmische Ausstellung Reichenberg 1906, Reichenberg 1909, s. 327–352, zde s. 372. V textu je mylně uvedena iniciála E. Hermanna. Jako předloha mohla být použita socha Franze Liebiega v nadživotní velikosti, umístěná od roku 1894 ve schodišti radnice, jejímž autorem byl Emanuel Gerhart. To by také vysvětlovalo záměnu iniciály křestního jména.

50

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 50

Heinricha Liebiega jako běžného člověka, jehož silné stránky by si měli kolemjdoucí uvědomit. Tento význam ještě podtrhuje možnost „přisednout si“ na volné místo vedle. Pokud byl Metznerův návrh především monumentální, vracely se Weissovy předlohy do reality a vycházely z jeho školení jak ve Vídni, tak v Německu. Veřejnost měla možnost se s modely pomníku Heinricha Liebiega a dalšími Weissovými pracemi seznámit během září 1927 v rámci výstavy konané v Metznerbundhalle. Jeho volbu pro realizaci pomníku podpořilo i muzeum, které pro rok 1926 otevřelo na „několik hodin týdně“ veřejný sochařský ateliér pod jeho odborným vedením.10 Město si ale s realizací samotnou nevědělo rady. Během následujících několika let si nechalo vypracovat „nezávislé“ posudky nebo cenové nabídky od Otto Kletzla, Rudolfa Bitzana, sochařů Antona Hanaka, trutnovského Emila Schwantnera a libereckého Karla Kolaczka. Wilhelm Weiss stále doufal v realizaci svého návrhu. Naděje však ukončil dopis z magistrátu s vyjádřením, že zřízení pomníku není zralé k rozhodnutí a město řeší „současně velké množství jiných bezprostředně životně důležitých problémů“.11 To bylo v době výměny ve vedení města jak generační, tak politické, se kterou ruku v ruce došlo i k přerušení kontinuity o povědomí významu Heinricha Liebiega pro město. Výstavba volně stojícího pomníku vzala definitivně za své po likvidaci původního Metznerem zadaného fundamentu na Sokolovském náměstí v roce 1930. Stalo se tak na protest proti jeho umístění před agrární bankou z důvodu bránění provozu.12 Wilhelm Weiss se o realizaci sochy Heinricha Liebiega zajímal už výrazně dříve než před polovinou dvacátých let 20. století. Ještě před zadáním návrhu velkolepého pomníku zamýšlelo město uctít památku Heinricha Liebiega na základě přijatého městského usnesení ze dne 9. dubna 1904 vyhotovením mramorové sochy13 a pamětní desky zesnulého, které by byly vystaveny na radnici.14 K plánované ideové soutěži nedošlo, neboť magistrát oslovil vybrané umělce a postupně dorazilo několik nabídek od sochařů z celé střední Evropy, mezi nimiž byl také Wilhelm Weiss. Jeho nabídkou se město nezabývalo, intenzivně ale jednalo s Theodorem Charlemontem, bratrem Eduarda Charlemonta, autorem pravděpodobně nejznámější podobizny Heinricha Liebiega, dnes uložené ve sbírkách Oblastní galerie v Liberci. Tento obraz si Theodor Charle-

STUDIE

Eduard Charlemont, Heinrich Liebieg, kolem 1900, olej, plátno, Oblastní galerie v Liberci, inv. č. O 739

mont vypůjčil v listopadu 1904 původně na dobu jednoho měsíce do svého ateliéru ve Vídni, aby mu posloužil jako podklad pro fyziognomické vypracování portrétních rysů a aby mohl vyhotovit bustu, kterou navrhl z finančních důvodů místo plastiky v životní velikosti.15 Se zhotovením nijak nespěchal, jak dokládají dochované dopisy, v září 1905 obraz ještě nebyl zpátky v Liberci a na konci téhož roku stále nebylo dílo hotovo. Dokončeno bylo během jara 1906 a vystaveno při slavnostním zpřístupnění odkazu Heinricha Liebiega v Severočeském muzeu 29. dubna 1906, v den výročí jeho narození. Tato busta je trvale vystavena ve stálé expozici Severočeského muzea a až donedávna bylo její autorství připisováno Hansi Aichingerovi (1858–1921)16 s tím, že se jedná o portrétní bustu, která byla v rámci Deutschböhmische Ausstellung 1906 vystavena ve vstupní hale expozice města Liberec. Na základě formální analýzy je však možné rozlišit dvě různá díla. V popisu výstavního pavilonu místní historické sbírky, kde se v rámci Německočeské výstavy 1906 nacházela expozice města Liberec a kde byla veřejnosti poprvé představena velká část původní obrazové sbírky Heinricha Liebiega, je autorství busty, která se nacházela v hlavní vstupní hale, připsáno Hansi Aichingerovi a je doplněno vyobrazením. Aichinger měl tuto bustu vytvořit FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:05


STUDIE

podle další, dnes neznámé předlohy Gustava Hermanna (1879–1921), která byla tehdy umístěna na schodišti liberecké radnice.17 Rozdíl mezi oběma bustami vystavenými v roce 1906 v Liberci byl nejen ve velikosti, ale i ve znázornění. Aichingerova představila libereckého mecenáše z poloprofilu, s velkým nápadným motýlkem a viditelnou zavřenou klopou, proporčně zaujímalo poprsí na výšku stejné množství hmoty jako hlava. Charlemont nechal samotnému poprsí větší prostor, fyziognomie obličeje vychází z původní obrazové předlohy s volnou vázankou a otevřeným sakem. O vzniku Aichingerovy busty neexistují žádné archivní prameny, mohla však být vyhotovena na základě nezdařené dohody s Charlemontem jako zakázka města a objevila se tak také logicky v rámci výstavy 1906 v pavilonu městské expozice. Své původní rozhodnutí z dubna 1904 nechat vytvořit pro radnici připomínku na Heinricha Liebiega město přece jen dodrželo. V červnu 1904 byly vyhotoveny návrhy na umístění pamětní desky zesnulého v 1. patře radničního schodiště napravo od závěrečného kamene stavby. Kdy deska vznikla, není jasné, její existenci dokládá přepis nápisu: „Dem großen und hochherzigen Wohltäter und Kunstfreund unserer Stadt Freiherrn Heinrich von Liebieg, † 1904, in Dankbarkeit und Verehrung gewidmet.“18 I druhé magistrátní předsevzetí dostálo svého naplnění. Bez jakéhokoli bližšího upřesnění dodal na přelomu dubna a května 1912 liberecký rodák, žijící ve Vídni, Gustav Hermann (1879–1921) na původní zamýšlené umístění na schodišti liberecké radnice mramorovou plastiku v nadživotní velikosti. Heinrich Liebieg byl znázorněn v jednoduchém plášti, levicí se opíral o sloup, v pravici držel pootevřenou knihu a u nohou se na dvou na sobě položených knihách nacházel model (Liebiegovy) Liberecké výšiny.19 Stejně jako řada dalších plastik a nápisových desek zdobila socha a pamětní deska Heinricha Liebiega libereckou radnici do roku 1945. Po skončení války, nebo možná i během ní, byly pomníky odstraněny a jejich podoba ani další osud dnes není znám. „Když dozněly zvuky kantáty, udeřil Nestor Palacký na základní kámen k pomníku Jungmannově a zvolal: Nehynoucí památce Josefa Jungmanna, tak ctí Čechie nesmrtelné zásluhy zasloužilých o vlast a národ mužův!“ Takto začínají Zdeněk Hojda a Jiří Pokorný kapitolu věnovanou pomníku „Tiše sedícího Jungmanna“ od sochaXIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 51

Oblastní galerie v Liberci | Katedra historie FP TU v Liberci

Theodor Charlemont, Heinrich Liebieg, 1906, mramor, Severočeské muzeum v Liberci, inv. č. U 27/2012

ře Ludvíka Šimka, odhalenému v Praze v květnu 1878.20 Sedící muž se svými nejbližšími atributy – perem a listem papíru – čekal na svůj hold od své smrti v roce 1847. Úmrtí bylo také hlavní hybnou silou při rozhodnutí pražského magistrátu vystavět další ze „sedících“ pomníků, tentokrát Františku Palackému. Od rozhodnutí v roce 1876 do slavnostního odhalení vrcholného díla Stanislava Suchardy v roce 1912 uběhlo 36 let.21 I přes značný časový odstup se klíčovým osobnostem české historie dostalo pocty adekvátní jejich přínosu pro domácí historii. Liberec však doposud na vzdání holdu svým významným rodákům, obroditelům a mecenášům čeká. František Xaver Šalda je v povědomí uchováván alespoň označením náměstí, je ale otázkou, jestli je nejrušnější křižovatka ve středu města dostatečně důstojná, aby mohla nést jeho jméno. Liberec by si však měl trvale připomínat i svou německou historii, která toto město proslavila a vybudovala.22

18_„Velkému a velkomyslnému dobrodinci a příteli umění našeho města svobodnému pánovi Heinrichu von Liebieg, † 1904, věnováno z vděčnosti a úcty.“ SOkA Liberec, fond AML, nezpracovaná část fondu, Kroniky města – všeobecná část, autor Viktor Lug, kniha č. 2, s. 1405. 19_LUG, Viktor. Heimatkunde des Bezirkes Reichenberg in Böhmen, Reichenberg 1938, s. 320. 20_HOJDA Zdeněk a Jiří POKORNÝ. Pomníky a zapomníky, Praha: Paseka, 1996, s. 54. ISBN 80-7185-050-0. 21_Tamtéž, s. 92–104. 22_Studie vznikla jako část projektu podpořeného Grantovou agenturou České republiky P 409/12/0756, „Ušlechtilá soutěž obou národů – Dějiny uměleckého spolku Metznerbund v Čechách 1920–1945“.

51

11.12.2012 23:29:05


Studie

Building shape and evolution of the water saw-mill, house number 21 in Oldřichov v Hájích in the context of the woodworking history in Jizera Mountains

ABSTRACT

MIROSLAV KOLKA | PETR FREIWILLIG | This study from regional

and building history and the history of technology focuses on the subject of the water saw-mill in the mountain village of Oldřichov v Hájích in Jizera Mountains. It casts light on the evolution of woodworking in the mountains and the village as well as the manufacturing technology and consequent building specifics of rural structures of a technical character.

52

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 52

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

Oldřichov v Hájích

Oldřichov v Hájích

Jizera mountains

Jizerské hory

water saw-mills

vodní pily

woodworking

zpracování dřeva

building history

stavební historie

history of technology

dějiny techniky

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:05


Stavební podoba a vývoj vodní pily čp. 21 v Oldřichově v Hájích v kontextu historie zpracování dřeva v Jizerských horách1 MIROSLAV KOLKA | PETR FREIWILLIG

Obr. 1_Celkový pohled od jihu, březen 2011 Foto P. Freiwillig

Vodní pily v oblasti Jizerských hor Zavedení mechanizovaného pořezu dřeva je neoddělitelně spjato s vývojem a rozšířením vodních obilních mlýnů. S pilami je kromě zdroje energie – vodní síly – spojuje konstrukce vodních kol, navazujících převodů a řešení vlastních vodních děl. Technický vývoj vodních pil a mlýnů spolu úzce souvisí až do 19. století. Obě výrobní zařízení také často nalezneme v jednom areálu. První zmínka o vodní pile na našem území pochází z roku 1305 z Raškovic u Frýdku, o pět let mladší je zpráva o pile v Zubří u Valašského Meziříčí.2 Dosavadní literatura předpokládá v období vnější kolonizace objev významné inovace v podobě vodního kola na vrchní vodu, které umožnilo lépe využít méně vodnaté toky s vyšším spádem v podhorských a horských lokalitách.3 Teprve tehdy se otevírá cesta k většímu rozšíření vodních pil v místech, kde byl k dispozici dostatek dřeva, tedy i v Jizerských horách. Na základě nevelkého množství archivních pramenů o zařízeních na zpracování dřeva je možno předpokládat jejich výskyt nejprve v oblasti přiléhající k úrodnějšímu Frýdlantsku, kde je doloženo středověké osídlení dříve XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 53

a ve větším rozsahu než na jižní straně hor.4 Velmi cenný pramen pro toto území představuje tzv. Frýdlantský urbář z let 1381–1409, zachycující soupis důchodů a platů náležejících vrchnosti z hospodaření na velké části frýdlantského panství, drženého tehdy Biberštejny. Urbář uvádí také vrchnostenské výrobní objekty, zejména mlýny a pily. Dozvídáme se tak poprvé o existenci vodních pil v Luhu, Lužci a Mníšku (po dvou pilách a jednom stupníku na tříslo), Větrově, Dětřichově, Heřmanicích, Hejnicích, Ludvíkově pod Smrkem, Jindřichovicích pod Smrkem, Krásném Lese a v Dolní Řasnici.5 Dosavadní výzkum naznačuje, že první pily byly situovány výhradně u obilních mlýnů, ostatně jako v převážné části Čech a Moravy. Základní kostru sítě pil představují tyto výrobní jednotky jak ve středověku, tak při dosídlování vyšších poloh v raném novověku. Jejich umístění bylo dáno hospodářstvími jednotlivých panství a výskytem vhodných vodních toků. Kromě údajů ve Frýdlantském urbáři nemáme ze 14. a 15. století o dalších pilách na území Jizerských hor zpráv.

1_Úvodem bychom rádi poděkovali za umožnění průzkumu objektu pily čp. 21 v Oldřichově v Hájích majitelům Bc. Zuzaně Uhrinové a Ing. Jozefu Uhrinovi. Při zpracování studie jsme zčásti využili materiál shromážděný pro knihu Jizerské hory, o květeně, lesích a zvířeně, připravovanou Romanem Karpašem. 2_HLUŠIČKOVÁ, Hana ed. et al. Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. I. díl A–G. Praha: Nakladatelství Libri, 2001, s. 53. ISBN 80-7277-043-8. 3_NOVÝ, Luboš et al. Dějiny techniky v Československu (do konce 18. století). Praha: Academia, nakladatelství ČSAV, 1974, s. 180–181, nověji ŠTĚPÁN, L., R. URBÁNEK a H. KLIMEŠOVÁ et al. Dílo mlynářů a sekerníků v Čechách II. Praha: Argo, 2008, s. 151. ISBN 978-80-257-0015-0. 4_K tomu BELLING, Vojtěch. Vývoj středověkého osídlení Frýdlantska. Proces tzv. vrcholné kolonisace v severočeském pohraničí na příkladu Frýdlantska. In: Ústecký sborník historický. Gotické umění a jeho historické souvislosti. 2. Sborník grantového projektu Gotika v severních Čechách. Ústí nad Labem: Muzeum města Ústí nad Labem, 2003, č. 1, s. 67–95. ISBN 80-86475-03-4. 5_SOA Litoměřice, pobočka Děčín, Urbář panství frýdlantského z roku 1381 [DVD].

53

11.12.2012 23:29:05


Miroslav Kolka | Petr Freiwillig | Stavební podoba a vývoj vodní pily čp. 21 v Oldřichově v Hájích

6_HELBIG, Julius. Urbarium der Herrschaft Friedland vom Jahre 1631. Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues. Reichenberg: Verein für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues,1910, IV. Jahrgang, Nr. 3, s. 130–147. 7_FEIGE, Jakub. Vartmberský urbář z roku 1608. Urbář panství Hrubý Rohozec, Malá Skála a poloviny dílu přepeřského. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší, vlastivědný sborník. Semily – Turnov: Státní oblastní archiv v Litoměřicích - Státní okresní archiv Semily/ Muzeum Českého ráje v Turnově, 2010, č. 23, s. 107–238. ISBN 978-80-86254-21-0. 8_BURDOVÁ, P., D. CULKOVÁ a E. ČÁŇOVÁ, eds. et al. Tereziánský katastr český, svazek 3, Dominikál. Praha: Archivní správa Ministerstva vnitra ČSR, 1970. Též CHALUPA, A., M. LIŠKOVÁ a J. NUHLÍČEK, eds. et al. Tereziánský katastr český, svazek 1, Rustikál (kraje A-CH). Praha: Archivní správa Ministerstva vnitra, 1964.

54

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 54

V roce 1552, v době prosazujícího se šlechtického hospodaření v režijním velkostatku, existovalo na panství Frýdlant, zahrnujícím značnou část lesů Jizerských hor, devět pil. Oproti výše uvedenému urbáři tedy došlo k přechodnému snížení jejich počtu, který však v následujících desetiletích opět rychle narůstá. V roce 1631 registrujeme na frýdlantském panství již sedmnáct pil, z toho jednu vrchnostenskou a zbytek poddanských.6 Druhá polovina 16. století obecně svědčila hospodářskému rozvoji v řadě odvětví a vzrůst počtu dřevozpracujících zařízení tak není ničím neobvyklým. Nové objekty se v této době již nápadně koncentrují do několika výrobních lokalit, tak jak je známe z industriálního období. Pro 16. a 17. století konečně nalézáme první údaje o pilách také na jižní straně hor. To však nutně neznamená, že zde neexistovaly dříve; spíše můžeme předpokládat absenci pramenů nebo jejich odpovídajícího vyhodnocení. Specifickým rysem jižní části území je od 16. století výskyt pil u skláren. Většina sklářských hutních statků v Jizerských horách byla při svém založení nadána právem postavení mlýna a pily, případně jednoho z těchto objektů. Jmenujme sklárny v Rejdicích (první zmínka k roku 1599), Bedřichově (1602) a ve Mšeně (1608). V pozdější době se pily stávají součástí hutních statků na Kristiánově (sklárna založena v roce 1775) a v Kořenově (tzv. Antonínovská sklárna; pila byla údajně založena v roce 1699 na Kořenovském potoce). V období před třicetiletou válkou zaznamenáváme na severní straně hor devatenáct pil, na jižní straně pohoří o šest méně. Pro panství Malá Skála dává první zmínky tzv. Vartmberský urbář z roku 1608 (vrchnostenské pily v Kokoníně a Jablonci, pila u sklárny ve Mšeně a dodatečně doplněný záznam o mlýně v Jistebsku upraveném na vrchnostenskou pilu).7 Jako další etapu rozvoje dřevozpracující výroby je možno vymezit období od konce třicetileté války zhruba do roku 1750. I zde narážíme na nedostatek zpracovaných archivních pramenů (zejména z agendy velkostatků, pozemkových knih a podobně). Prvořadým statistickým pramenem pro 18. století zůstává tereziánský katastr (přiznávací fasse z jednotlivých panství pocházejí z roku 1713, katastr byl dokončen až v roce 1757).8 Část starších pil zanikla v období třicetileté války, v některých případech i dříve. Oproti tomu vznikají nové podniky

STUDIE

jak ve starších obcích, tak i v nově zakládaných osadách – jedná se o dobu, kdy byla dokončena kolonizace výše položených míst desfourských panství na jižní straně hor (zejména na statku Smržovka) – a také pokračuje jejich koncentrace do středisek dřevozpracující výroby. Poslední protoindustriální období můžeme ohraničit přibližně lety 1750–1850. Jeho závěr se překrývá s významnými mezníky pramenné základny, kterými jsou stabilní katastr, v zájmové oblasti zachycující stav k roku 1843 (s mapovými částmi), a vznik okresní správy namísto vrchnostenské v období po roce 1849. Počet dřevozpracujících zařízení se v tomto časovém úseku rozšířil na zhruba šedesát pět objektů, které však nefungovaly současně. Část pil při hutních statcích ukončila výrobu z důvodu zániku starých skláren, další kvůli rozmachu textilní a sklářské výroby; na jejich místě vznikají nové přádelny, tkalcovny nebo brusírny skla, využívající původní vodní díla. V první polovině 19. století tak nalézáme počátky četných proměn účelu výrobních zařízení, což se stane signifikantním jevem horských a podhorských oblastí v celých severovýchodních Čechách. Za období největší konjunktury dřevozpracujících podniků v oblasti Jizerských hor můžeme jednoznačně určit druhou polovinu 19. století a první polovinu 20. století. Počet zařízení není v jednotlivých letech konstantní, neboť majitelé, respektive nájemci pil pružně reagovali na poptávku a v případě špatného odbytu přestavovali objekty na brusírny skla nebo textilní provozy. Zřizování nových výrobních zařízení značně podnítily společenské změny směřující k rozvoji kapitalismu, zejména živnostenský řád z roku 1859 a obchodní zákoník z roku 1862. Teprve ve druhé polovině 19. století objevujeme ve výčtech vodních děl vedle klasických pil také mechanické soustružny dřeva nebo brusírny dřeva u papíren. Převažující objem výroby je již jasně soustředěn do hlavních center zpracování dřeva, ve která se vyvinuly Bílý Potok a Oldřichov v Hájích na severní straně a Bedřichov, Desná, Černá Říčka a Kořenov na jižní straně hor. Souběžně dochází zejména v poslední čtvrtině 19. století k zániku starších pil u obilních mlýnů. Postupně tak mizí archaická zařízení, neschopná konkurovat nejen modernějším vodním, ale především průmyslovým parostrojním FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:06


STUDIE

pilám. V pramenech pak často nalezneme zmínky typu „pila zrušena pro nedostatek dřeva“ nebo „pila zrušena pro zchátralost“ apod. Výše popsaný trend ve vývoji dřevozpracujících provozů získává dynamiku v první třetině 20. století, kdy řada pil končí provoz a naopak přibývají další novostavby nebo konverze. V této době také začínají hrát výraznější roli pily, jejichž strojní zařízení jsou poháněna spalovacím nebo elektrickým motorem. Stavební a technologická typologie jizerskohorských vodních pil Stavební podobu pil určovala jejich výrobní technologie a vazba na zdroj energie, tedy vodní tok. Základní výrobní zařízení v protoindustriálním a také v industriálním období představovala jednolistá rámová pila, neboli katr (z něm. das Gatter). Na našem území se postupně rozšířily tři její základní modifikace. Specifický typ, nazývaný dle místa svého četného výskytu valaška, se objevoval na Valašsku. V západní a jižní Evropě je známa pod označením benátský katr.9 Vyznačuje se zvláštním vodním kolem, širokým bubnem o malém průměru, zvaným belík nebo valach. V Čechách však dosáhla většího rozšíření univerzálnější pila, zvaná jednuška, v německém prostředí označovaná jako augšpurská pila.10 Ta na rozdíl od prvně jmenované nevyžaduje atypické vodní kolo a lze ji tak výhodně sloučit s dalšími provozy (obilním mlýnem, stupníkem, soustruhem apod.) Potřebný vysoký počet otáček je zajištěn převodovým mechanismem se setrvačníkem. Jednuška byla ve druhé polovině 19. století zdokonalena použitím kovových částí a řemenů přehazovaných mezi řemenicemi, což umožňovalo přerušení chodu pily bez nutnosti zastavit vodní kolo, citlivější regulaci otáček či vypuštění druhého vodního kola o malém průměru, sloužícího ke zpětnému chodu vozíku, na kterém ležel výřez. Tuto pilu mohla pohánět i kola na spodní či střední vodu. Díky kovovým ozubeným převodům a řemenům se začaly zavádět také vícelisté katry. Do té doby se kapacita pily dala navyšovat pouze přidáváním dalších jednolistých katrů, limitovaných účinností přenosu síly dřevěnými převody. Třetí typ vodní pily se od dvou uvedených odlišuje vodorovným pohybem pilového listu, je proto nazývána XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 55

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

horizontálkou nebo ležačkou. Používala se často na mohutné nebo křivé kmeny, tvrdá dřeva listnáčů a exotická dřeva. Oproti pilám se svislým listem měla pomalejší chod, ale řezala při obou posuvech listu a umožňovala individuálnější nastavení pořezu.11 V Jizerských horách nalezla největšího rozšíření rámová pila jednuška s jednoduchými převody, setrvačníkem a posunem upínacího a podávacího vozíku. Pohon zajišťovalo vodní kolo na vrchní vodu. Tento technologický celek se stal určující pro stavební řešení většiny jizerskohorských vodních pil. Z dalších strojů se většinou objevuje omítací pila, u soustružen pak specializované soustruhy. Vesměs se tak jednalo o jednoduché vybavení, nemající zásadní vliv na dispozici vlastní pilnice. Nemnoho zachovaných staveb, jejich reliktů nebo dobová ikonografie prozatím naznačuje, že v regionu překvapivě nedominoval nejběžnější a nejjednodušší typ pil bedněné konstrukce. Řada zdokumentovaných staveb má celozděnou konstrukci většinou z masivního žulového zdiva (omítaného i neomítaného), která je využita i na součástech vodních děl (opěrné zídky u jezů a stavidel, břehy náhonů a retenčních nádrží, lednice pro vodní kolo). Přízemí z hrubě opracovaných žulových kvádrů se objevuje například u pil v Bedřichově, Janově, většiny zařízení v Kořenově, u více než poloviny objektů v Bílém Potoce, zřejmě i v Černé Říčce i jinde. Vysvětlení tohoto jevu je nasnadě, neboť se jedná zejména o stavby v obcích, ve kterých se pily a soustružny dřeva často přestavovaly k jinému výrobnímu účelu (nebo opačně). Můžeme tak předpokládat, že zděný charakter determinovaly konverze z brusíren skla, vodních mlýnů nebo textilních provozoven, případně plánovaná polyfunkčnost již v době vzniku výrobního objektu. Významnou roli hrála také dostupnost stavebního kamene v podobě granitů krkonošsko-jizerského plutonu. Typický starší typ pily se zděnou lednicí, podpilím a bedněnou pilnicí byl dosud lokalizován pouze v Oldřichově v Hájích. Nedaleko oblasti Jizerských hor jej pak dobře reprezentuje citlivě obnovená pila u tzv. Vacardova mlýna čp. 191 na Malé Skále.12 Zdejší bedněná konstrukce, obsahující v podpilí i v pilnici torzo výrobního zařízení, je spolehlivě datována archivními prameny a datací na vnitřní straně prken štítu do roku 1865. Vodní kolo o velkém průměru zde typicky sloužilo

9_HLUŠIČKOVÁ, Hana. cit. v pozn. 2, s. 54. 10_Tamtéž. 11_K pilám jako venkovským technickým stavbám ŠTĚPÁN, Luděk a Magda KŘIVANOVÁ. Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách. Historie a technika vodních a větrných mlýnů, hamrů, pil, valch, olejen, stoup… Praha: Argo, 2000, s. 128–133. ISBN 80-7203-254-2, dále ŠTĚPÁN, L., R. URBÁNEK a H. KLIMEŠOVÁ, cit v pozn. 3, s. 176– 179, 201–202, též ŠTĚPÁN, Luděk a Josef VAŘEKA. Klíč od domova. Lidové stavby východních Čech. Hradec Králové: Nakladatelství Kruh, 1991, s. 217–222. ISBN 807031-660-8. K historickému vývoji a technologii zejména HLUŠIČKOVÁ, Hana. cit. v pozn. 2, s. 49–68. K technologii a výrobním strojům zvl. novějším blíže ILLE, Rudolf, et al. Rámová pila a technika řezání. Praha: SNTL, 1954, s. 11–17, dále LYSÝ, František a Pavel JÍRŮ. Nauka o dřevě. Praha: SNTL, 1954, s. 559–597, též PESOCKIJ, Alexandr Nikolejevič. Piliarska výroba. Bratislava: Slovenské vydavateľstvo technickej literatúry, 1956, passim, rovněž KOZLANSKÝ, Karel. Rekonstrukce pil a průmyslových závodů dřevařských. Praha: Jaromír Dolanský, knihtiskárna v Praze 11, 1947, passim. 12_K tomu KOLKA, Miroslav. Obnova střech, krovů a dřevěných nosných konstrukcí areálu Vacardova mlýna č. p. 191 na Malé Skále (okr. Jablonec nad Nisou), In: Sborník ze semináře Střechy a střešní krajina, Praha: NPÚ ústřední pracoviště, 2007, s. 41–45. ISBN 978-80-87104-07-1, dále NPÚ ÚOP v Liberci, Sbírka SHP a odborných studií, PODROUŽEK K., M. KOLKA a R. R. NOVOTNÝ. Malá Skála, č. p. 191, k. ú. Sněhov – Vacardův mlýn. Stavebně historický průzkum. 2006, sign. SHP 144, též NOVOTNÝ, Robert R. Maloskalský tzv. Vacardův mlýn ve světle archivních pramenů. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší, vlastivědný sborník. Semily – Turnov: Státní oblastní archiv v Litoměřicích – Státní okresní archiv Semily/ Muzeum Českého ráje v Turnově, 2006, č. 19, s. 134–150. ISBN 80-86254-15-I.

55

11.12.2012 23:29:06


Miroslav Kolka | Petr Freiwillig | Stavební podoba a vývoj vodní pily čp. 21 v Oldřichově v Hájích

13_HELBIG, Julius. cit. v pozn. 6, s. 133. 14_PAZDEROVÁ, Alena, ed. Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Boleslavsko. Praha: Státní ústřední archiv v Praze, 1994, s. 209. ISBN 80-85475-14-6. 15_ULRYCH, Ladislav. První česká kronika obce Oldřichov v Hájích. Oldřichov v Hájích: Obec Oldřichov v Hájích, 2006, s. 87. 16_BURDOVÁ, P., D. CULKOVÁ a E. ČÁŇOVÁ, cit. v pozn. 8, s. 69. 17_SOMMER, Johann Gottfried. Das Königreich Böhmen; statistisch-topografisch dargestellt, Zweiter Band, Bunzlauer Kreis. Prag: 1834, s. 320. 18_ČESKÝ ÚŘAD ZEMĚMĚŘICKÝ A KATASTRÁLNÍ. In: Stabilní katastr [online] [vid. 2012-07-06]. Dostupné z http://archivnimapy. cuzk.cz/coc/5422-1/5422-1009_index.html. 19_SOkA Liberec, OÚ Frýdlant, inv. č. 153, kart. 21. 20_ULRYCH, Ladislav. cit. v pozn. 15, s. 89. 21_Soupis důchodkového kontrolního úřadu Liberec, běžné č. vodního díla 61. 22_Tamtéž, běžné č. vodního díla 62. 23_ULRYCH, Ladislav. cit. v pozn. 15, s. 97. 24_Tamtéž, s. 89. 25_SOkA Liberec, OÚ Frýdlant, inv. č. 153, kart. 23. 26_SOkA Liberec, Archiv obce Oldřichov v Hájích, inv. č. 35, kart. 2. 27_Tamtéž, inv. č. 36, kart. 3. 28_Tamtéž. 29_SOkA Liberec, OÚ Frýdlant, inv. č. 153, kart. 23. 30_Soupis důchodkového kontrolního úřadu Liberec, běžné č. vodního díla 64. 31_SOkA Liberec, OÚ Frýdlant, inv. č. 153, kart. 26. 32_SOkA Liberec, Archiv obce Oldřichov v Hájích, inv. č. 36, karton 3.

56

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 56

pohonu mlýna i pily (tj. střídavě na jedno nebo druhé zařízení). Převody, setrvačník a kliková hřídel jsou řešeny již s litinovými prvky. Další příklad bedněné pily bychom nalezli u domu u čp. 93 v Pasekách nad Jizerou. Vodní pily a ostatní výrobní zařízení na vodní pohon v Oldřichově v Hájích Oldřichov v Hájích je malou obcí horského charakteru, vždy spjatou s monofunkčním využitím vodní síly pro pohon vodních pil a zařízení souvisejících se zpracováním dřeva. Tradice dřevařství a pilařství je dána polohou obce obklopené lesy. Energetický zdroj představovala říčka Jeřice se svými přítoky, náležející do povodí Lužické Nisy. Vedle Bílého Potoka je druhou lokalitou v severní části Jizerských hor, v níž se tak výrazně koncentrovaly aktivity spojené s těžbou a zpracováním dřeva. Oldřichov patřil k frýdlantskému panství a pod okres Frýdlant náležel až do roku 1920, kdy se stal součástí okresu Liberec. V éře intenzivních hospodářských aktivit vrchnosti na sklonku 16. století zde pracovala nejméně jedna pila, urbář panství Frýdlant z roku 1631 již uvádí pily tři.13 Soupis poddaných podle víry z roku 1651 zaznamenává v obci pouze jeden obilní mlýn s jedním složením či vodním kolem.14 Pily soupis neeviduje, lze však předpokládat, že součástí výrobní jednotky mlýna mohla být i pila. Z roku 1658 pak pochází zápis o prodeji pozemku za účelem zřízení vodní pily.15 V tereziánském katastru jsou tak v Oldřichově zmiňovány již čtyři pily na nestálé vodě, z toho jedna obecní a tři poddanské.16 Stejný počet uvádí i Sommerova Topografie z roku 1834, která zaznamenává i vodní mlýn.17 Na mapách stabilního katastru (1843) je zachyceno pět vodních pil a jeden mlýn.18 To se již dostáváme na práh průmyslové éry, která je ve znamení dalšího rozmachu nejen zpracování dřeva, ale především textilní výroby. V Oldřichově jsou zastoupeny všechny

STUDIE

hlavní varianty vývoje výrobních zařízení na vodní pohon v období přechodu z protoindustriální do industriální fáze výroby: stavby, které neprošly přestavbou či změnou funkce a zanikly, stavby, které prodělaly rekonstrukci a využívání vodní síly v nich pokračovalo (typickým představitelem této skupiny je vodní mlýn čp. 20, na jehož místě vyrostla textilní továrna) a konečně nově vzniklé průmyslové novostavby. Primární pramen pro období po roce 1872 představují Vodní knihy, které se naneštěstí pro Oldřichov v Hájích nepodařilo dohledat. O situaci v první polovině 20. století nás informují níže citované soupisy důchodkových kontrolních úřadů, zachycující stav k roku 1930 a sloužící jako podklad pro Seznam a mapu vodních děl republiky Československé, vydaný o dva roky později. Celkový přehled o výrobních zařízeních na vodní pohon na katastru Oldřichova v Hájích dle nynějšího stavu poznání podává tabulka na protější straně. Pro úplnost zmiňujeme, že dále na hranici s Mníškem se nacházela ještě pila Ferdinanda Storma, ze které později vznikla dnešní, stále funkční průmyslová pila Jiřího Facka. Ta však již nedisponovala vodním pohonem. K doplnění obrazu o téměř jednoúčelovém zaměření výrobní kapacity obce uveďme, že v Oldřichově v Hájích nepracovaly pouze pily a později textilní továrny, ale probíhala zde také tradiční výroba štípaných a později řezaných šindelů, výroba dřevěných sít, beden, dřevoobrábění a svou živnost zde provozovali četní truhláři. Zmínit zaslouží například truhlářský rod Hauptů, uváděný již koncem 18. století v domě čp. 12 při okresní silnici, ve kterém roku 1894 zavedl Josef Franze pohon petrolejovým motorem, který přes transmisi poháněl pásovou pilu, okružní pilu a žlábkovací frézu,19 další truhlářství bychom nalezli i v části obce Filipka čp. 13 (dnes čp. 313).

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:06


Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

STUDIE Technické stavby s vodním pohonem na území Oldřichova v Hájích Stabilní katastr

Objekt čp.

Vodoteč

252

Malá Jeřice

Betlém

pila/tříselník

ano

stojí (bydlení)

14

Malá Jeřice

Betlém?

pila

ne

?

161

78

Lokalita

Účel

(1843)

Jeřice

Jeřice

Na Pilách

Na Pilách

mlýn/přádelna/ malá vodní elektrárna

pila

Stav (2012)

1826 zřízena F. Seibtem, 1880 zastřešena lednice, 1921 zánik výroby.20

1930 F. Geisler.

stojí (bydlení/výroba)

1848 zřízen F. Neuhäuserem mlýn, 1864 přestavba na odpadní přádelnu bavlny, 1871 požár, 1895 dynamo s el. osvětlením, 1908 Francisova turbína (též 1930),21 1955 ukončení výroby, sklad/ rekreace, dnes malá vodní elektrárna a dřevovýroba.

stojí, zbytky vybavení (bydlení)

1930 vodní kolo na vrchní vodu, fa Elstner a spol.22 Dochována lednice, pilíře vantrok, část hlavní hřídele a paleční kolo.

ne

ano

Poznámka

179

Jeřice

Na Pilách

pila/tříselník/ trhárna bavlny

ne

stojí (bydlení)

1863 zřízena F. Neuhäuserem pila, 1890 přestavba na trhárnu, tříselník v provozu do 1892. Přestavba do dnešní podoby E. Simon, parní stroj, 1907 lokomobila.23 Později jako sklad.

242

Červená Voda

Na Pilách

brusírna skla/pila

ne

pouze základy

1886 brusírna skleněných knoflíků, 1895 pila, 1914 požár, po něm provoz obnoven. 24 Dnes zčásti jako garáž.

21

22 187 214

190

Jeřice

Jeřice

beze jména

Na Pilách

pila

Na Pilách

mlýn/pila/ přádelna/ elektrotechnická výroba

Na Pilách

tříselník/pila

ano

ano

ne

stojí, původní stav, zbytky vybavení

1886 přístavba světnice, 1892 přístavba dřevěného patra (C. Effenberger). Později družstevní, od 1912 R. Seiche, 1934 plány na úpravu vodního díla a přístavbu s druhým katrem.

stojí (bydlení)

Cca 1840 mlýn s pilou, 1850 přestavba na přádelnu, 1903-09 rozšíření (J. Köhler, parní stroj), 25 plán na novou pilnici s ležačkou),26 1912 R. Köhler, do 1931 R. Seiche (vigoň. přádelna s vodním kolem na vrchní vodu), 30. léta přestavby, za II. sv. války elektrotech. výroba.

stojí (bydlení)

Stupník na tříslo poháněný vodním kolem, 1896 plán na přístavbu s okruž. pilou a strojem na výrobu šindelů.27 1904 plán přístavby s katrem poháněným spal. motorem,28 1909 druhý katr. Od 1925 W. Effenberger, zánik výroby po 1945.

20 230 231 239

Jeřice

Oldřichov v H.

mlýn/přádelna/ mykárna/ mechanická tkalcovna

ano

stojí (výroba/bydlení)

Mlýn přestavěný 1889 F. Neuhäuserem na přádelnu a mykárnu. 29 1890 kotelna a strojovna, 1893 přestavba na mechanickou tkalcovnu, 1895 elektrifikace, 1930 přádelna A. Horn s vodním kolem na vrchní vodu.30 194566 Seba, Fryba, Bytex. Po 1966 (požár) kovovýroba.

40

Jeřice

Oldřichov v H.

pila

ano

zaniklá

1896 ke katru přístavba s okružní pilou, strojem na výrobu šindelů a hoblovačkou (F. Passig),31 1909 druhý katr.32

XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 57

57

11.12.2012 23:29:06


Miroslav Kolka | Petr Freiwillig | Stavební podoba a vývoj vodní pily čp. 21 v Oldřichově v Hájích

2

STUDIE

1

3 Obr. 2_Celkový pohled od západu, 1/ pilnice, 2/ lednice, 3/ odpadní kanál, březen 2011 Foto P. Freiwillig

Vodní pila v Oldřichově v Hájích – Na Pilách čp. 21 Pila nacházející se u domu čp. 21 v Oldřichově v Hájích, lokalitě Na Pilách, je reprezentantem nejobvyklejší venkovské vodní pily, popsané výše a typické i pro oblast Jizerských hor. Charakterizuje ji rámová pila jednuška (katr), která byla poháněna kolem na vrchní vodu a nacházela se v převážně bedněné pilnici kryté sedlovou střechou [obr. 1, 2]. V současné době již katrem ani jiným vybavením nedisponuje, ale kromě samotného objektu dochovaného v poměrně autentickém stavu zde

dosud nalezneme lednici s hřídelí vodního kola, paleční kolo včetně navazujících převodů ozubenými koly, stejně jako zřetelně patrný náhon a podzemní odpadní kanál. To z ní činí v rámci širšího regionu výjimečný objekt, hodný zachování a zvýšeného zájmu. Naprostá většina vodních pil v Jizerských horách se totiž s ohledem na zánik jejich funkce nebo změnu účelu a z toho vyplývající zásadní přestavbu nedochovala. Vodní dílo začíná na Jeřici již obtížně patrným torzem jezu, který tvořil žulový šikmo vedený práh. Na pravém břehu pak odbočuje již dobře zřetelná prohlubeň náhonu,

Obr. 3_Oldřichov v Hájích - lokalita Na Pilách, císařský otisk stabilního katastru z r. 1843. (Český úřad zeměměřický a katastrální)

58

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 58

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:06


Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

STUDIE

Obr. 4_Náhon, pohled směrem k jezu, březen 2011 Foto P. Freiwillig

který lemuje patu zalesněného svahu [obr. 4]. Poměrně mělké koryto vede klikatou trasou až k objektu někdejší pily. Zejména na konci náhonu jsou čitelné žulové nábřežní zídky, lokálně vyztužené betonovou mazaninou. Náhon míjí obytnou část stavby a ústí do lednice při severním průčelí pily. V lednici se nacházely krátké dřevěné vantroky přivádějící vodu přímo k vodnímu kolu na vrchní vodu. V dobetonovaném ústí náhonu zůstala zachována dráže po vpouštěcím stavidle. Vlastní objekt pily má dvě nadzemní podlaží a sedlovou střechu. Složitý vývoj stavby se projevuje zejména na střešní konstrukci, která má různé sklony. Půdorys je XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 59

obdélný a výrazně protáhlý o rozměrech cca 21,4 × 5,2 m [obr. 5, 6]. Objekt je orientován delší stranou k levému břehu náhonu. Zhruba v polovině délky severovýchodního průčelí nad náhonem přiléhá k pile lednice. Z důvodu nutnosti přívodu vody na kolo na vrchní vodu stavitelé objekt typicky založili do terénu tak, že na straně při náhonu jsou lednice a podpilí v úrovni přízemí částečně zapuštěny do terénu. Díky vystupujícímu terénu chybí u obytné přístavby na východní straně přízemí nebo polosuterén. Světnice se tak nachází v úrovni patra zbytku pily. Přístup k obytné části a pilnici v patře od jihu umožňuje nasypaný nájezd ukončený žulovou opěrnou zdí. 59

11.12.2012 23:29:06


Miroslav Kolka | Petr Freiwillig | Stavební podoba a vývoj vodní pily čp. 21 v Oldřichově v Hájích

STUDIE

Obr. 5_Půdorys patra, červenec 2012 Skica M. Kolka

Obr. 6_Půdorys přízemí, červenec 2012 Skica M. Kolka

Hmota budovy je ve směru od západu členěná na bedněnou přístavbu s rámovou konstrukcí (v současné době z důvodu havarijního stavu rozebrána), hlavní střední díl vlastní pily a užší obytnou jednoprostorovou přístavbu. Střední výrobní partie je rozsahem největší, v přízemí je provedena převážně ze žulového zdiva a v patře v kombinaci žulové a rámové obedněné konstrukce. Lednice o rozměrech zhruba 9,5 × 3,2 m je zděná ze žulového lomového zdiva kladeného do pravidelných řádků. Mezi ní a zdivem pily je patrná na většině míst spára, není však zřetelné, zda se nejedná pouze o technologickou spáru, neboť charakter zdiva je shodný. V úrovni patra je dochován pouze západní štít, který dokládá zastřešení pultovou střechou zavázanou do hlavní střechy nad 60

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 60

okapem. V přízemí doprovází obvodové stěny zděná a skalní lavice, která vymezuje prostor pro vodní kolo a zároveň umožňuje uložení shlaví hřídele. Dochovaná hřídel je dřevěná o průměru 60 cm a délce necelé 4 m [obr. 8]. Shlaví je na obou stranách litinové s čepem, v lednici kruhové, v podpilí osmiboké. Po vodním kole jsou dochovány pouze dlaby v hřídeli pro začepování dvou dřevěných paprsků. Jeho konstrukce byla tedy celodřevěná o šířce cca 75 cm (průměr lze odhadnout dle rozměrů lednice na 5–6 m). Ze dna lednice vodu odváděl odpadový kanál zpět do Jeřice. Jeho ústí o šířce 1,5 m vymezuje u paty západní obvodové stěny segmentový pas. Za stěnou již vede podzemní kanál se zděnými a do skály tesanými stěnami a přímým překladem z mohutných FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:07


Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

STUDIE

Obr. 7_Hlavní hřídel s palečním kolem, červenec 2012 Foto P. Freiwillig

Obr. 8_Lednice s hřídelí vodního kola, březen 2011 Foto M. Kolka

XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 61

žulových sloupků. Vyústění se nachází v pravém břehu potoka těsně nad jezem dalšího vodního díla náležejícího k čp. 22, 187 a 214. Korunu jezu obchází ještě mladší betonový přepad, uložený rovněž pod terénem. Přilehlé podpilí bylo původně dle zjištěných stop pouze jednoprostorové, později došlo k oddělení západní části příčkou z pálených cihel. Východní partie je přístupná ze dvora v jihozápadním rohu novodobě upraveným otvorem a dále vstupem s pravoúhlou špaletou a přímým žulovým překladem v severovýchodním rohu z lednice. Vstup do oddělené místnosti se segmentovým záklenkem je zazděný. Z původního stropu je dochován pouze jeden mohutný stropní trám s řadou těžko identifikovatelných dlabů. Hřídel prochází do podpilí obdélným otvorem s přímým žulovým překladem, tzv. hřídelovou dírou. Při severní stěně společné s lednicí je situováno zahloubené podkolí o rozměrech 5,9 × 1,1 m. Na vnitřní zídce podkolí je posazeno shlaví hřídele. Hřídel nese mohutné paleční kolo, které tvoří uprostřed šestiramenná litinová rozeta a dřevěný obvodový rám z čepovaných fošen [obr. 7]. 61

11.12.2012 23:29:07


Miroslav Kolka | Petr Freiwillig | Stavební podoba a vývoj vodní pily čp. 21 v Oldřichově v Hájích

33_Pozemkové knihy jsou uloženy ve Státním oblastním archivu v Litoměřicích, pobočce Děčín, ve fondu Velkostatek Frýdlant. 34_Situaci může osvětlit pouze detailnější archivní rešerše zejména s využitím pozemkových knih, případně dalších písemností velkostatku.

Průměr kola činí 3,5 m a šířka rámu 18 cm. Paprsky mezi rozetou a rámem nejsou až na torza dochovány. Palce jsou dřevěné čelní, tj. usazené do rámu na obvodu kola. Převod byl proveden tzv. na vystrák, tj. palce zabíraly do pastorku na kovové hřídeli. Pastorek je litinový, dosahuje průměru 71 cm a šířky 12,5 cm se čtyřmi rameny a kovovými palci. Hřídelka roztáčela druhé paleční litinové šestiramenné kolo průměru 2,3 m a šířky 15 cm s dřevěnými čelními palci [obr. 9]. Hřídelka je osazena v ložiskovém domku v segmentové nice v obvodové stěně a na zdi podkolí. Obdobná se nacházela výše nad ní v rohu místnosti se shlavím v ložiskovém domku opět v nice a na cihelném pilíři. Přes ni vedl převod již do patra na nedochovaný katr a další zařízení. Druhotně oddělená část někdejšího podpilí má segmentovou cihelnou klenbu do ocelových traverz. Vstup ze dvora byl původně užší se segmentovým záklenkem. Směrem k východu vedl další otvor do bedněné přístavby, ze které v současnosti stojí pouze žulové patky a základy. Rámová konstrukce z tesaných trámů a svislé bednění z širokých prken jsou nyní rozebrány. Rámovou konstrukci

STUDIE

tvořily v přízemí tři vodorovné trámy, svislé sloupky a krátké pásky mezi sloupy a horní ližinou. V patře se nacházely dlouhé šikmé vzpěry procházející z dolní do horní ližiny. Veškeré spoje jsou přeplátované a zajištěné dřevěnými kolíky. V přízemí se nacházelo hospodářské zázemí s chlívkem, patro zřejmě tvořilo rozšíření pilnice, jejíž původní rozsah vymezují žulové pilíře. V pilnici nebyly identifikovány žádné stopy po strojním zařízení. Na východním konci patra je v původní konstrukci stropu provedena z neznámých důvodu výměna (místo stropního trámu výměna a krátčata). Krov je hambalkový z tesaných trámů. Vazné trámy osazené na pozednici na koruně zdiva patra tvoří zároveň stropní trámy. Hambalky jsou provedeny ve dvou úrovních, spodní tvoří podlahu horní půdy, horní jsou pod vrcholem krovu. Spoje mezi hambalky a krokvemi jsou plátované na rybinu a zajištěné dřevěnými kolíky. Podélné zavětrování je zajištěno pouze šikmými vzpěrami v ploše střešní roviny. Trámy jsou tesařsky značené římskými číslicemi.

Obr. 9_ Hřídel s pastorkem a převodovým kolem, červenec 2012 Foto P. Freiwillig

62

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 62

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:07


STUDIE

Kolem počátků pily se zatím vznáší řada otazníků. Lokalita Na Pilách se vyznačovala velmi netypickou existencí pil, které byly vlastněny a provozovány konsorcii z řad zdejších sedláků, zahradníků, domkářů i bezzemků. To samozřejmě komplikuje sledování podstatnějších proměn pilařských usedlostí. V zápisech pozemkových knih byly identifikovány zápisy na jednotlivé díly pil, včetně sledovaného objektu čp. 21.33 Pravděpodobně je možné hledat existenci pily u pozdějšího čp. 21 mezi trojicí pil uváděných v Oldřichově v urbáři z roku 1631, respektive mezi čtveřicí pil, které registruje tereziánský katastr.34 Nepřímo to dokládá vyobrazení vodního díla pod soutokem Jeřice (zde pod názvem Grenz Wasser) a Červené vody (Roth Wasser) se schematickou značkou vodního kola na I. josefském vojenském mapování (1764–1768, rektifikace 1780– 1783).35 Spolehlivě tedy musela existovat před těmito daty. První jistý písemný záznam k pile byl prozatím dohledán až k roku 1817.36 Od dědiců po zemřelém domkáři Antonu Köhlerovi odkoupil pilu za 80 zl. vídeňské měny Gottfried Köhler. Nejednalo se však zřejmě o celou usedlost, ale o koupi poloviny doby k pořezu na pile, přičemž v zápise v pozemkové knize jsou zmínky o dělení doby k řezání dřeva na 12 a 24 dílů. Součástí koupě bylo také volné užívání plochy na dřevo. Další zápis na stejného kupce pochází z roku 1822, kdy byl prodávajícím Josef Pfeiffer.37 Původní pila stála před polovinou 19. století prokazatelně v jiné poloze než stávající. Výmluvně to dokládají mapy stabilního katastru z r. 1843 [obr. 3].38 Naopak náhon je trasován stejně jako dnes. Ještě před křížením s cestou se nacházel jalový přepad zpět do potoka. Pila ležela západně od dnešního objektu téměř na samotném konci náhonu, blíže k pravému břehu Jeřice. Spalná stavba na obdélném půdorysu s jedním vodním kolem lemovala svou delší stranou levý břeh náhonu. Východně od pily a jižně od jihovýchodního rohu dnešní stavby stál obytný dům půdorysu písmene T. Delší křídlo přiléhalo štítovou stranou k náhonu. Obojí mělo v katastru stavební parcelní číslo 74. Nejstarší dochované stavební konstrukce pily tedy pocházejí až z doby po roce 1843. Vzhledem ke způsobu provedení žulového zdiva došlo k výstavbě nového objektu nejspíše v šedesátých či sedmdesátých letech 19. století XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 63

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Obr. 10_Přístavba bedněné části z r. 1892, situace (SOkA Liberec, Archiv obce Oldřichov v Hájích, inv. č. 36, karton 3)

(tomu napovídá obdobné zdivo pil v Bedřichově, Janově či Kořenově). Zcela jistě stálo jádro dnešní stavby již v roce 1886, kdy je zachyceno plánovou dokumentací, která řeší přístavbu zděné světnice při východním průčelí.39 Pilu v tehdejší době vlastnil Carl Effenberger s konsorciem. Ze situačního zákresu je patrný obdélný půdorys nové pily rozšířený nad náhonem ještě o lednici. Z této etapy je dodnes dochováno žulové zdivo v úrovni přízemí a části patra. Přízemí bylo původně pouze jednoprostorové, tj. v celém rozsahu využité pro podpilí s převodovými mechanismy pro katr v patře. Díky tomu, že se v prostoru nenacházely příčky, bylo možno použít větší vodní i paleční kolo. V jižním průčelí v patře zdivo nahradila z větší části bedněná konstrukce. Pravá strana tohoto průčelí sloužila díky velkému manipulačnímu otvoru a přilehlé navážce terénu jako nakládací rampa pro zavážení kulatiny na katr. Vantroky přivádějící vodu na vodní kolo byly kompletně dřevěné ve formě

35_LABORATOŘ GEOINFORMATIKY FŽP UJEP. In: I. vojenské (josefské) mapování [online] [vid. 2012-07-24]. Dostupné z http:// oldmaps.geolab.cz/map_region. pl?z_height=330&lang=cs&z_width=700&z_newwin=1&map_root=1vm&map_region=ce# 36_SOA Litoměřice, pobočka Děčín, Vs Frýdlant, inv. č. 87, sign. OS Frýdlant 339 (v. č. 66), kart. 71, fol. 500. 37_Tamtéž, inv. č. 90, sign. OS Frýdlant 342 (v. č. 64), kart. 73, fol. 141. 38_ČESKÝ ÚŘAD ZEMĚMĚŘICKÝ A KATASTRÁLNÍ. In: Stabilní katastr [online] [vid. 2012-07-06]. Dostupné z http://archivnimapy. cuzk.cz/coc/5422-1/5422-1009_index.html. 39_SOkA Liberec, Archiv obce Oldřichov v Hájích, inv. č. 36, kart. 3.

63

11.12.2012 23:29:07


Miroslav Kolka | Petr Freiwillig | Stavební podoba a vývoj vodní pily čp. 21 v Oldřichově v Hájích

STUDIE

Obr. 11_Přístavba z r. 1892, půdorys přízemí (SOkA Liberec, Archiv obce Oldřichov v Hájích, inv. č. 36, karton 3)

Obr. 12_Přístavba z r. 1892, půdorys patra (SOkA Liberec, Archiv obce Oldřichov v Hájích, inv. č. 36, karton 3)

Obr. 13_Nerealizovaná přístavba z r. 1934, půdorys suterénu (SOkA Liberec, Archiv obce Oldřichov v Hájích, inv. č. 36, karton 3)

64

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 64

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:08


STUDIE

deskového pravoúhlého žlabu. Břehy konce náhonu zpevňovaly pouze dřevěné kůly. Lednice neměla ještě žulové štíty, ale rámovou konstrukci pobitou svisle kladenými přelištovanými prkny. Carl Effenberger je také zaznamenán jako vlastník na dalším dochovaném plánu z roku 1892 k provedení další dřevěné patrové přístavby, rozšiřující půdorys západním směrem.40 Obě přístavby navrhl Wilhelm Stärz, frýdlantský stavitel hojně činný v oblasti technických staveb [obr. 10–12]. Z plánu se dozvídáme další informace o původním řešení objektu a také to, jaké měla tehdy pila vybavení. V pilnici se nacházel vertikální katr, který v nové přístavbě doplnila okružní pila a stroj na výrobu řezaných šindelů. Kolo na svrchní vodu roztáčelo dřevěné paleční kolo, pohybující kovovými ozubenými koly na kolmé krátké hřídeli. Od převodů byl proveden nový pohon řemenem na transmisní hřídel zavěšenou pod stropem v sousední přistavěné místnosti. Transmise s řemenicemi pak přes další řemeny poháněla stroje v rozšířené části pilnice (tj. okružní pilu a šindelku). Plán také povrzuje předpoklad o původně větším průměru vodního kola (cca 7 m) a převodového zařízení. V následujících desetiletích pila často střídala majitele, po jistou dobu také fungovala jako družstevní, kdy členy družstva tvořilo několik oldřichovských občanů.41 V této době došlo k dalším úpravám objektu. Západní část pilnice v přízemí přepažovala příčka, čímž vznikla nová místnost využívaná jako chlév. Původní žulové zdivo prostoupily z jižní a západní strany nové vstupy s cihelnými segmentovými záklenky a nově zde byl proveden strop se segmentovými klenbami do ocelových traverz. Díky zmenšení pilnice zřejmě došlo k úpravě parametrů vodního kola, jehož průměr se zmenšil na cca 5,2 m. Dochovaná torza technologického zařízení a úpravy náhonu tedy pocházejí až z této přestavby. Pokud pomineme drobné utilitární úpravy z druhé poloviny 20. století (rozšíření vstupu na garážová vrata apod.), je pila dochovaná v podobě dané touto stavební etapou. V roce 1922 patřila pila Rudolfu Seichemu, majiteli sousední, níže po proudu ležící přádelny s pilou čp. 22. Někdy před rokem 1930 zničila povodeň jez náležící k vodnímu dílu, a pilu tak na delší dobu vyřadila XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 65

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

z provozu. Rudolf Seiche vodní dílo u čp. 21 neobnovil, ale naopak využil nastalou situaci ke zvýšení jezu vodního díla čp. 22, který ležel těsně pod ústím odpadu z pily. O čtyři roky později nechává nový majitel pily Adolf Köhler, obchodník dřívím, zpracovat plány na nový jez s betonovou jezovou korunou a nátokem s úmyslem vodní dílo a provoz pily obnovit. Vodoprávní úřad mu v roce 1935 navrženou úpravu schvaluje.42 Zda a kdy k této úpravě došlo, nevíme, protože lhůta pro znovuzřízení jezu je Köhlerovi v roce 1938 prodloužena až do roku 1941. Stavitelé O. Richter a H. Zuppelli z Chrastavy zároveň připravili v roce 1934 plány na rozšíření pily o dřevěnou přístavbu s druhým katrem, která se měla nacházet při okapním průčelí vzdálenějším svahu a lednici [obr. 13, 14].43 Z její realizace však nakonec sešlo. 44

40_SOkA Liberec, Archiv obce Oldřichov v Hájích, inv. č. 36, kart. 3. 41_ULRYCH, Ladislav. cit. v pozn. 15, s. 88. 42_SOkA Liberec, Archiv obce Oldřichov v Hájích, inv. č. 36, kart. 3. 43_Tamtéž. 44_Studie je financována z institucionální podpory Ministerstva kultury na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace.

Obr. 14_Nerealizovaná přístavba z r. 1934, příčný řez (SOkA Liberec, Archiv obce Oldřichov v Hájích, inv. č. 36, karton 3)

65

11.12.2012 23:29:08


Materiálie

The picture collection in the huntinglodge in Josefův Důl in the context of contemporary inventories and its identification in the movable fund of the state castle Hrubý Rohozec

ABSTRACT

VLADIMÍR TREGL | The hunting-lodge in Josefův Důl was built in 1911 by count

Mikuláš Vladimír Des Fours Walderode. In 1945 it was confiscated by state and utilized accordingly. Part of its amenities was acquired by state castle Hrubý Rohozec, which had served as a principal residence of the Des Fours Walderode family. Till recently no considerable attention was payed to the equipment of the hunting-lodge in Josefův Důl. In 2008 the interior of the Hrubý Rohozec castle has been restored to the state, when Mikuláš Vladimír Des Fours Walderode lived in it; on that occasion couple of objects originally from Josefův Důl hunting-lodge were used in the interior installation, which in fact led to this study. Discovery of the inventory of the Josefův Důl hunting-lodge from 1923 in the State Regional Archives Litoměřice, Děčín office, brought new important pieces of knowledge, in particular it was accomplished to identify authors and themes of the picture collection and trace up more accurately its origin.

66

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 66

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

hunting-lodge in Josefův Důl,

lovecký zámek Josefův Důl

movable fund

mobiliární fond

state castle Hrubý Rohozec

Hrubý Rohozec

Mikuláš Vladimír Des Fours Walderode

Mikuláš Vladimír Des Fours Walderode

picture

obraz

inventory

inventář

confiscation

konfiskace

interior installation

interiérová instalace FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:08


Obrazová sbírka loveckého zámku v Josefově Dole ve světle dobových inventářů a její identifikace v mobiliárním fondu státního zámku Hrubý Rohozec VLADIMÍR TREGL

Lovecký zámek Josefův Důl, dobová pohlednice, 20. léta 20. století, 14 × 9 cm, Státní zámek Hrubý Rohozec.

Lovecký zámek v Josefově Dole1 v Jizerských horách si nechal v roce 1911 vystavět Mikuláš Vladimír říšský hrabě Des Fours Walderode z Mont a Athienville, svobodný pán z Eckhausenu (1878–1941), jehož předci se ve zdejším kraji usadili již v roce 1628 a jako rodové sídlo jim sloužil zámek Hrubý Rohozec.2 Lov patřil k předním zálibám hraběte, jenž do revírů v okolí Josefova Dolu jezdil stejně jako jeho předchůdci ještě před vybudováním tohoto loveckého sídla, jak dokládají např. i nápisy s uvedením místa a data ulovení na vyřezávaných podložkách několika loveckých trofejí, které jsou součástí mobiliárního fondu státního zámku Hrubý Rohozec. Ve Státním oblastním archivu Litoměřice, pobočka Děčín se nachází německy psaný inventář loveckého zámku v Josefově Dole datovaný do roku 1923.3 Ve skutečnosti se však jedná o tři různé soupisy vnitřního zařízení, z nichž pouze na jednom (soupis užitkového prádla) je uvedeno datum 20. června 1923. Zbylé dva soupisy, tvořené několika ručně popsanými volnými listy, nejsou datovány a o době jejich vzniku lze pouze uvažovat podle XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 67

datací, které jsou uvedeny v popisech některých předmětů (především obrazů). První z těchto dvou nedatovaných inventářů tak mohl vzniknout nejdříve v roce 1920; je psán inkoustem, úhledným rukopisem Mikuláše Vladimíra Des Fours Walderode a navíc ve velmi přehledném členění. Vyjmenovává zařízení v následujících místnostech loveckého sídla: předsíň, schodišťová hala, salon, jídelna, pracovna, ložnice, koupelna, ložnice komorníka, hostinský pokoj (pokoj hraběte Karla),4 hostinský pokoj (pokoj tajemníka), pokoj služebnictva, komora, kuchyně a spíž. Předměty jsou v tomto inventáři vypisovány u jednotlivých místností vždy ve skupinách podle druhu (koberce, nábytek, osvětlovací tělesa, obrazy, hodiny, paroží atd.). Druhý inventář mohl vzniknout nejdříve v roce 1922 a zdaleka nedosahuje přehlednosti předchozího inventáře, spíše působí dojmem, že se jedná o pouhou pracovní verzi, která měla být následně úhledně či strojopisně přepsána. Je psán obyčejnou tužkou a dvojím rukopisem;5 jeden patří opět Mikuláši Vladimírovi Des Fours Walderode, druhý pak jeho manželce Gabriele Karolíně.6

1_Josefův Důl založil v roce 1701 říšský hrabě Albrecht Maxmillián II. Des Fours a pojmenoval jej podle svého v témže roce narozeného syna a dědice Karla Josefa. 2_Dne 23. května 1628 udělil Albrecht z Valdštejna panství Hrubý Rohozec a statek Malá Skála v léno francouzskému šlechtici Mikuláši Des Fours, jenž je po vévodově zavraždění získal na základě císařského rozhodnutí ze dne 10. ledna 1635 do dědičné držby. Císařským rozhodnutím ze dne 17. ledna 1637 získal Mikuláš Des Fours do dědičné držby i panství Semily, na němž byl později založen Josefův Důl. 3_SOA Litoměřice, pobočka Děčín, fond Ústřední správa Des Fours Walderode, kart. 68, inv. č. 116. 4_Karel Bedřich Des Fours Walderode (1904–2000), syn Mikuláše Vladimíra Des Fours Walderode z jeho prvního manželství s Helenou Isabelou von Wydenbruck.

67

11.12.2012 23:29:08


Vladimír Tregl | Obrazová sbírka loveckého zámku v Josefově Dole

MATERIÁLIE

Hostinec Kreuzschänke, 40. léta 19. století, olej na dřevě, 76 × 104 cm, Státní zámek Hrubý Rohozec (původem z Josefova Dolu)

5_Pán domu sepisoval zařízení „společných“ místností (předsíň, schodišťová hala, salon, pracovna, ložnice, koupelna, oblékárna, šatna, hostinský pokoj, spíž), zatímco jeho manželka sepisovala zařízení prostor, na jejichž provoz patrně i dohlížela (jídelna, kuchyně, pokoj služebnictva, pokoj pokojské v přízemí, pokoj pokojské v patře, pracovní místnost služebnictva, úklidová místnost). 6_Se svou druhou manželkou Gabrielou Karolínou von Wydenbruck (1886–po roce 1945) uzavřel Mikuláš Vladimír Des Fours Walderode sňatek dne 9. prosince 1922, což řadí pravděpodobný vznik druhého inventáře do doby po tomto datu; je tedy možné, že tento druhý inventář byl sepsán stejně jako soupis užitkového prádla dne 20. června 1923. 7_Ve starším inventáři např. vůbec nejsou uváděny sklo a porcelán, drobné užitkové a dekorativní předměty, šatstvo atd. 8_WEISS, Petr a Vladimír TREGL. Zámek Hrubý Rohozec. Nymburk: Vega-L, 2011, s. 26. ISBN 978-8087275-47-4.

68

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 68

Předměty nejsou oproti předchozímu inventáři vypisovány ve skupinách podle druhu, zato zde jsou popsány patrně úplně všechny věci, které se v místnostech loveckého zámku v daném okamžiku nacházely.7 Ze studia uvedených inventářů, ale i z fyzického průzkumu dochovaných předmětů přemístěných po roce 1945 na státní zámek Hrubý Rohozec, si lze udělat základní představu o podobě interiérů loveckého zámku v Josefově Dole. Ač jsou v několika jeho místnostech zmiňovány obrazy či nábytek z 19. století, byl zámek zařízen převážně způsobem odpovídajícím době jeho výstavby, tedy moderně. Ve všech místnostech byla zavedena elektřina, takže v pokojích se kromě lustrů se žárovkami nacházely také elektrické lampy umístěné na psacích stolech a nočních stolcích. Koupelna sousedící s hraběcí ložnicí byla vybavena umyvadlem s tekoucí vodou, vanou se sprchou, bojlerem či splachovací toaletou. Dalšími moderními prvky v interiérech byly např. telefon či minimax. Dřevem obložené společenské místnosti zámku, jako např. schodišťová hala, salon či jídelna, byly zařízeny pohodlným nábytkem, obrazy s nejrůznější tematikou a loveckými trofejemi. Soukromé místnosti, mezi které patřily vedle ložnice majitele i hostinské pokoje v patře, byly jednotně vybaveny postelemi, nočními stolky a šatními skříněmi; rovněž zde viselo na stěnách vedle obrazů také paroží. Útulnost a zabydlenost společenských i obytných pokojů byla podtržena velkým množstvím

rodinných fotografií, suvenýrů z cest, kuřáckých potřeb či krajkových polštářků na křeslech a pohovkách. Vzhledem k nabízenému pohodlí není divu, že zámek v Josefově Dole nebyl Mikulášem Vladimírem Des Fours Walderode a jeho rodinou využíván pouze v době lovů, ale i v jiných obdobích, např. na Vánoce.8 Z předmětů, jimiž byl lovecký zámek vybaven, zasluhují pozornost v prvé řadě obrazy. Tato díla totiž nejsou pouhou ukázkou tvorby svých autorů, ale rovněž poskytují výpověď o Mikuláši Vladimírovi Des Fours Walderode, neboť některá z nich se námětově vztahují přímo k jeho osobě (rodinné podobizny, portréty přátel, obrazy z doby působení v rakousko-uherské armádě za první světové války), jiná nám pomocí doplňujících údajů v inventářích či na obrazech samotných umožňují poznat situaci, za jaké se do jeho vlastnictví dostaly. Projděme se tedy jednotlivými prostorami loveckého zámku v Josefově Dole, v nichž inventáře zmiňují malířská díla, a seznamme se, jakými obrazy – ať dochovanými, či nedochovanými – se jeho někdejší šlechtický majitel obklopoval. Schodišťová hala Vstupní prostorou loveckého zámku byla schodišťová hala. Zatímco starší inventář v této místnosti žádné obrazy nezmiňuje, v mladším inventáři je uveden dodnes dochovaný deskový obraz ze 40. let 19. století, na kterém je vyobrazen hostinec Kreuzschänke, jenž stával na okraji FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:09


MATERIÁLIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Lučan nad Nisou a byl známý pod zkomoleným českým názvem Krojčenk.9 Dále se zde nacházelo dvacet malovaných střeleckých terčů, které se s největší pravděpodobností dochovaly.10 Původ sbírky malovaných střeleckých terčů není znám; jelikož však všechny terče, na nichž je uvedena datace, pocházejí z let 1842 až 1853 a často se vedle data nachází též slovo Morchenstern,11 lze s velkou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že pocházejí z někdejší střelnice ve Smržovce.12 Předsíň Starší inventář zde uvádí dvanáct starých malovaných terčů, které se všechny dochovaly; na rozdíl od schodišťové haly, v níž mladší inventář terče podrobněji nepopisuje, jsou terče v předpokoji uvedeny ve starším inventáři i se svými názvy, což spolehlivě umožňuje jejich identifikaci v celkově větším množství dodnes dochovaných terčů.13 Terče, které zdobily stěny předsíně, jsou ve starším inventáři uvedeny takto: Jeden škádlí druhého z roku 1843, Napoleon s maršály z roku 1845, Bitevní scéna (skok do  řeky) z roku 1843, Vylodění z  člunu z roku 1842, Napoleon z roku 1845, Štěstí z roku 1842, Boj o most z roku 1845, Martinská skála u  Innsbrucku z roku 1844, Hold nejlepšímu střelci z roku 1842, Bože! To je nějaká stará z roku 1844, C. k. předvoj tyrolské kompanie ostrostřelců z  Pustershale, 1809 z roku 1842 a Bitevní dělo z roku 1842. V mladším inventáři je v předsíni uveden již jen jediný terč,14 a to s námětem Štěstí. Salon Ústřední společenskou místností loveckého zámku byl salon; více než polovina obrazů, které zde uvádějí oba inventáře, se dochovala. Některé z nich zachycují konkrétní krajinu Jizerských hor, jako např. obraz namalovaný zřejmě nejpozději v roce 1913 Wenzelem Franzem Jägerem (1861–1928), rodákem z Větrova u Frýdlantu a absolventem vídeňské Akademie, jenž žil od roku 1902 trvale v Raspenavě. Častým námětem jeho tvorby se stala krajina Jizerských hor, tak jako je tomu i v případě tohoto obrazu, vedeného v mladším inventáři pod názvem Jizerskohorská zimní krajina nedaleko Smědavy. Na zadní straně vypínacího rámu obrazu je nalepena papírová cedulka informující o tom, že v roce 1913 bylo toto dílo pod číslem 797 vystavováno na XI. mezinárodní umělecXIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 69

ké výstavě v královském Křišťálovém paláci v Mnichově. Za vypínací rám obrazu je dále zasunuta původní dopisní obálka,15 v níž je uložen text napsaný v Josefově Dole dne 10. února 1940 hrabětem Mikulášem Vladimírem Des Fours Walderode: „Tento obraz jsem si se svým † přítelem Karlem R. Fischerem16 prohlédl 5. prosince 1919 u W. F. Jägera v Raspenavě a zakoupil jej za 5.000,- Kč.“

Wenzel Franz Jäger (1861– 1928), Jizerskohorská zimní krajina nedaleko Smědavy, před rokem 1913, olej na plátně, 105 × 100 cm, Státní zámek Hrubý Rohozec (původem z Josefova Dolu)

9_Ve své době široko daleko známý hostinec byl vybudován v roce 1807 Franzem Antonem Posseltem; po druhé světové válce byl využíván již jen jako sklady a byty a v roce 1973 byl zbořen. 10_Mezi předměty původem z loveckého zámku Josefův Důl se dochovalo celkem třicet tři malovaných střeleckých terčů; lze tedy předpokládat, že jsou mezi nimi obsaženy i terče uvedené v mladším inventáři ve schodišťové hale. 11_Morchenstern je německý název města Smržovka. 12_Smržovská panská střelnice vznikla kolem roku 1840 a sloužila do roku 1854, kdy ji zničil požár. 13_Dochované terče nesou nejrůznější náměty: lovecké scény, historické výjevy, žertovné situace, vojenské motivy. 14_Údaje o terčích v obou inventářích nasvědčují, že sbírka terčů byla Mikulášem Vladimírem Des Fours Walderode neustále rozšiřována: starší inventář uvádí dvanáct terčů, mladší dvacet terčů a dochovaný počet čítá, jak již bylo uvedeno, třicet tři terčů. 15_Mikuláš Vladimír Des Fours Walderode vybavil na rodovém sídle, zámku Hrubý Rohozec, řadu rodinných podobizen i dalších obrazů obálkami obsahujícími nejrůznější údaje o daném díle. Je zjevné, že totéž praktikoval i u některých obrazů zdobících interiéry loveckého zámku v Josefově Dole. 16_Karl Richard Fischer (1871–1934) působil jako učitel, regionální historik, spoluzakladatel muzea a starosta v Jablonci nad Nisou. V roce 1907 se seznámil s hrabětem Mikulášem Vladimírem Des Fours Walderode, jenž jej pověřil uspořádáním rodového archivu. Společný zájem – historie – vyústil v přátelství obou mužů.

69

11.12.2012 23:29:09


Vladimír Tregl | Obrazová sbírka loveckého zámku v Josefově Dole

MATERIÁLIE

Rudolf Karasek (1895–1986), Hostinec v Karlově u Josefova Dolu, 1920, olej na plátně, 95 × 120 cm, Státní zámek Hrubý Rohozec (původem z Josefova Dolu) 17_Antonín Bedřich Mitrowský z Nemyšle byl pradědečkem hraběnky Augusty Gabriely Coudenhove, matky Mikuláše Vladimíra Des Fours Walderode. Osoba hraběte Antonína Bedřicha Mitrowského z Nemyšle se stala rovněž tématem disertační práce Mikuláše Vladimíra Des Fours Walderode (Příspěvky k životopisu hraběte Antonína Bedřicha Mitrowského) v rámci jeho studia historie na německé Karlově universitě v Praze, jež dokončil dne 9. prosince 1921 získáním titulu PhDr. 18_Dnes Moravské zemské muzeum. 19_Dnes Univerzita Palackého v Olomouci.

70

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 70

Dále se zde nacházela kresba z roku 1915 od Eduarda Enzmanna (1882–1965), malíře krajiny Jizerských hor, jenž se po absolvování studií v Praze vrátil na rodné Jablonecko a od poloviny 20. let 20. století žil a tvořil v osadě Jizerka. Námětem jeho díla je zasněžená pila v Desné. Na zadní straně obrazu jsou nalepeny dvě německé popisky. První z nich, nedatovaná, nese následující text: Hraběcí Des Fours Walderodeská pila v Desné. Přívalem vody při protržení přehrady 18. září 1916 stržená a odplavená. Originální pastelová skica od Ed. Enzmanna (1915) k litografii „Pila v zimě 1916“. Druhá popiska byla napsána 13. března 1935 přímo v Josefově Dole hrabětem Mikulášem Vladimírem Des Fours Walderode a nese následující text: Tento obraz mi na podzim 1919 věnoval můj milý a věrný přítel Dr. h. c. Karl R. Fischer († 6. 12. 1934 v Jablonci nad Nisou). Lovecké téma bylo v salonu zastoupeno obrazem, jenž v roce 1839 vytvořil Ernst Heinrich Wilhelm Hampe (1806–1862), německý žánrový malíř a portrétista, který své umělecké vzdělání získal v rodných Brémách a na Akademii v Drážďanech, avšak od roku 1836 žil a tvořil v Itálii; ve starším inventáři je toto dílo vedeno pod názvem Lovec kamzíků, zatímco v mladším je označeno jako Horský lovec. Portréty zastupoval grafický list

z roku 1818, dílo rakouského rytce Blasia Höfela (1792– 1863), který použil jako předlohu kresbu Antona Richtera. Portrét představuje Antonína Bedřicha Mitrowského z Nemyšle (1770–1842),17 významného šlechtice, jenž se v pozici moravského zemského hejtmana, kterou zastával v letech 1815 až 1827, zasloužil např. o založení Františkova muzea18 v Brně či o povýšení olomouckého lycea na Františkovu universitu.19 Dále se v salonu nacházel barevný akvarel, zobrazující dva zajíce mezi zelím a bodláčím, jenž však není signován. Popis v mladším inventáři ovšem zmiňuje, že obraz byl namalován Johannem Neuhauserem, německým malířem činným na přelomu 18. a 19. století. Německého autora, a sice Adolfa Schinnerera (1876–1949), má též grafický list z roku 1907 zobrazující pohled na město Heidelberg. Další dvě díla, která byla umístěna v salonu loveckého zámku v Josefově Dole, se námětově vztahují k působení Mikuláše Vladimíra Des Fours Walderode na italské frontě v době první světové války. Prvním z nich je obraz představující pohled na horu Priafora v severní Itálii a pod ním ležící městečko Laghi; vznikl v neznámém roce a je dílem Alfreda Zangerla (1892–1948), malíře z rakouského Innsbrucku. Druhým dílem jsou dvě kresby tužkou, vložené do společného rámu, jejichž autorem je rakouský FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:09


MATERIÁLIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Rudolf Karasek (1895–1986), Myslivna v Josefově Dole, 1920, olej na plátně, 95 × 120 cm, Státní zámek Hrubý Rohozec (původem z Josefova Dolu)

válečný malíř Rudolf Parsch (1883–1971). První z jeho kreseb zachycuje pohled z hory Toraro na místo, kde ve dnech 16. a 17. května 1916 sváděl boj 2. regiment tyrolských císařských myslivců; druhá kresba zobrazuje místo dobyté 16. května 1916 2. regimentem tyrolských císařských myslivců. Na společném rámu obou kreseb je z rubové strany Mikulášem Vladimírem Des Fours Walderode červenou tužkou napsáno: „Zakoupeno na válečné výstavě 1918.“20 Posledním obrazem, který se dodnes dochoval a zmiňují jej oba inventáře, je dílo Rudolfa Kahla (1893–1976), libereckého grafika, knižního ilustrátora a scénografa Městského divadla v Liberci. Obraz je ve skutečnosti siluetou vystřiženou z černého papíru a nalepenou na světlé pozadí. Jeho námětem je klenutý most přes řeku, jenž je tvořen prostředním širokým a postranními užšími oblouky, v jejichž průhledech se odkrývá pohled na město. Po mostě, v jehož středu stojí stylizovaná socha sv. Jana Nepomuckého, postupně prochází matka se dvěma malými dětmi, stařena a smrtka. Obyčejnou tužkou napsaný údaj Die Brücke 250 K na zadní straně obrazu patrně vypovídá o finanční částce vynaložené na koupi díla. Další dochované obrazy z této místnosti zmiňuje již jen mladší inventář. Jsou jimi dva protějškové obrazy z roku XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 71

1920, které vytvořil malíř Rudolf Karasek (1895–1986), rodák z Jabloneckých Pasek, jehož častým námětem byla krajina Jizerských hor. Na prvním obraze je zachycena zasněžená budova hostince v Karlově u Josefova Dolu, na druhém zimní pohled na myslivnu v Josefově Dole. Dále jsou uvedeny tři portréty. První podobizna je dílem Rudolfa Parsche z roku 1918 a představuje Johanna Kepplingera; na zadní straně obrazu je hrabětem Mikulášem Vladimírem Des Fours Walderode napsáno: „Můj věrný starý komorník Johann Kepplinger.“ Druhá podobizna vznikla roku 1920 a je signována pražským malířem Emilem Orlíkem (1870–1932); zachycuje Kuna Theodora Des Fours Walderode (1879–1956).21 Třetí portrét představuje Karla Bedřicha Des Fours Walderode; jedná se o kresbu z roku 1919 od malíře Artura Otto Ressela (1896–1966), rodáka z Jablonce nad Nisou. Posledním dochovaným obrazem, zmíněným v mladším inventáři, je dioráma kostela sv. Archanděla Michaela ve Smržovce, vystřižené a slepené z kolorovaného papíru. V popředí před kostelem je pět plasticky ztvárněných stromů a několik desítek postav dospělých i dětí. Pozadí je tvořeno modrou oblohou bez mraků. Na zadní straně obrázku je nalepena papírová cedulka s textem: „Smržovský farní kostel, perokresba z roku 1860.“

20_S největší pravděpodobností se jedná o výstavu „Císařští myslivci ve světové válce“, která se konala v únoru a březnu 1918 v Innsbrucku. 21_Mladší bratr Mikuláše Vladimíra Des Fours Walderode; před rokem 1918 působil jako legační rada na rakousko-uherských velvyslanectvích v Tokiu, Istanbulu, Pekingu a Stockholmu.

71

11.12.2012 23:29:09


Vladimír Tregl | Obrazová sbírka loveckého zámku v Josefově Dole

22_František Clam-Gallas (1854– 1930), majitel panství Frýdlant, Grabštejn, Lemberk a Liberec. 23_Eduardina Clam-Gallas (1851– 1925), provdaná Khevenhüller-Metsch, byla sestrou Františka Clam-Gallase. 24_Člen tzv. maloskalské větve rodu; byl pradědečkem Mikuláše Vladimíra Des Fours Walderode. 25_Poslední mužský člen tzv. rohozecké větve rodu Des Fours. Po jeho smrti přešel majetek této větve do vlastnictví hraběte Josefa Des Fours Walderode z tzv. maloskalské větve rodu.

Z obrazů, které oba inventáře zmiňují, avšak nedochovaly se, visely v salonu heliogravura sv. Eustacha podle Albrechta Dürera a dva protějškové obrazy od maďarského malíře Maxe Kahrera (1878–1937), zobrazující pohledy na Leopoldsberg u Vídně. Nedochovaná deštivá krajina od Rudolfa Karaska a nedochovaný portrét Karla Bedřicha Des Fours Walderode od Artura Otto Ressela z roku 1920 jsou uvedeny pouze ve starším inventáři. Jen mladší inventář pak zmiňuje další dvě nedochovaná díla. Jsou jimi panoramatický pohled na Euzenberg a obraz od Gustava Pfeiffera, představující pohled na Smědavu, jenž byl opatřen nápisem „Svému milému sousedovi dne 9. prosince 1922 F. Clam-Gallas.“22 Jídelna Vedle salonu byla další společenskou místností loveckého zámku jídelna. Oba inventáře v ní shodně uvádějí pouze dva dodnes dochované obrazy, a sice grafické listy od rakouského malíře a litografa Josefa Kriehubera (1800–1876), představující rakouského císaře Františka Josefa I. a jeho syna, rakouského korunního prince Rudolfa. Oba jsou na obrazech zachyceni v loveckém úboru. Pracovna Z obrazů, které v pracovně Mikuláše Vladimíra Des Fours Walderode zmiňují oba inventáře, se dochovala pouze dvě díla. Je to kolorovaný grafický list nesoucí název Pardubická lovecká společnost, pocházející z roku 1903, jehož autorem je Julius von Blaas (1845–1923), malíř italského původu, který byl činný v Rakousku, kde rovněž zastával funkci profesora na Akademii ve Vídni. Dále je to kresba tužkou zobrazující plošinu pod italskou horou Novegna, na níž se odehrál jeden z bojů první světové války. Jedná se o dílo Huga von Bouvarda (1879–1959) ze dne 9. června 1916; tento umělec šlechtického původu vstoupil v roce 1901 do rakouské armády a za první světové války působil jako válečný malíř, jenž zaznamenával podobu míst, na kterých se odehrály důležité bitvy. Dne 30. prosince 1930 Mikuláš Vladimír Des Fours Walderode napsal v Josefově Dole na zadní stranu tohoto obrazu modrou tužkou následující text: „Tento obraz, kreslený shodou okolností ve stejný den, kdy jsem byl zraněn na hoře Priafora, jsem zakoupil v Innsbrucku v roce 1918 na výstavě císařských myslivců.“ Od stejného autora byla

72

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 72

MATERIÁLIE

také kresba tužkou ze dne 27. června 1916, zobrazující táborový oheň na hoře Malga Milegna. Oba inventáře tento obraz zmiňují, avšak nedochoval se; v mladším inventáři je k tomuto dílu ještě doplněn přípis Dar hraběnky Ediny Clam.23 Z nedochovaných obrazů oba inventáře zmiňují Černá jezírka v Jizerských horách od Wenzela Franze Jägera (v mladším z inventářů je obraz veden jako reprodukce podle Jägera), dále siluetový obraz Zuzana v  lázni (v mladším inventáři Zuzana a dva starci) od Rudolfa Kahla, podobiznu vrchního generála rakouské armády Karla von Terstyanski od rakouského portrétisty Oskara Brücha (1869–1943), barevný lept Městská věž v Innsbrucku od rakouského grafika Richarda Luxe (1877– 1939) a lept Michalské náměstí ve  Vídni od malíře a rytce Rudolfa Veita (1892–1979), rodáka z Benešova nad Ploučnicí; vídeňský námět nesl rovněž nedochovaný lept Chrám sv. Štěpána od rakouského malíře slovinského původu Luigi Kasimira (1881–1962). Z dochovaných obrazů z pracovny zmiňuje pouze starší inventář kolorovanou kresbu zobrazující vrchního myslivce Karla Kuera, jež je opět dílem válečného malíře Rudolfa Parsche a byla pořízena v Innsbrucku dne 13. února 1918. V pravé dolní části obrazu je autorem obrazu německy poznamenáno: Vrchní myslivec Karl Kuer / 1. regiment tyrolských císařských myslivců z Brunecku / Na bitevním poli od 14. srpna 1914 do 23. listopadu 1914 (zraněn), potom od 5. ledna 1915 do 25. května 1915 a pak od 20. října 1915 do 9. ledna 1918. Při květnové ofenzívě (bitva na Priafoře) byl u 7. kompanie (rytmistr hrabě Des Fours). Mladší inventář toto dílo rovněž zmiňuje, avšak nikoli v pracovně, ale v oblékárně. Pouze mladší inventář pak z dochovaných obrazů z pracovny uvádí dva portréty předků Mikuláše Vladimíra Des Fours Walderode, a sice Josefa Des Fours Walderode (1772–1838)24 a Františka Antonína II. Des Fours (1773–1831).25 Oba obrazy pocházejí z 1. třetiny 19. století; první je dílem blíže nezjištěného malíře Wugnera, autor druhého portrétu není znám. Na zadní straně portrétu Josefa Des Fours Walderode je nalepena papírová cedulka s textem: Dědictví po panu Andreasi Lucke, c. k. penzionovaném krajském úředníkovi v Litoměřicích, jenž byl posledním vrchnostenským úředníkem na panství Smržovka, rok 1883. Na vypínacím rámu obrazu je FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:10


MATERIÁLIE

tužkou napsáno: „Andreas Lucke, hraběcí vrchnostenský úředník.“ Dále je na vypínacím rámu nalepena papírová cedulka informující o tom, že obraz byl jakožto majetek hraběte Des Fours z Josefova Dolu vystavován na vlastivědné výstavě konané v roce 1929 ve Smržovce. Portrét Františka Antonína II. Des Fours má na zadní straně nalepenou papírovou cedulku s totožným textem jako u předchozí podobizny. Za vypínací rám obrazu je pak zasunuta původní dopisní obálka, ve které je uložena pohlednice zasněženého josefodolského loveckého zámku, na níž byl z druhé strany napsán v Josefově Dole dne 17. srpna 1926 hrabětem Mikulášem Vladimírem Des Fours Walderode tento text: „František Antonín mladší hrabě Des Fours, c. k. komoří, zemský rada, čestný rytíř Řádu maltézských rytířů, fideikomisní pán na Hrubém Rohozci a Smržovce. Narozen 1773, zemřel 29. července 1831. Pohřben v Jenišovicích.“ Z obrazů, které se nedochovaly, uvádí pouze starší inventář dva obrazy od Josefa Kriehubera, popsané jako U jezera Offensee a Radautz 1863, dále perokresbu Krajina s řekou, u níž není jméno autora uvedeno, poté obraz od Rudolfa Veita, označený jako Litoměřice (kaple) a konečně krajinomalbu Strom od německého malíře Ferdinanda Steiningera (1882–1959). Pouze mladší inventář pak uvádí tyto nedochované obrazy: perokresba Zdechlý kamzík od blíže nezjištěného malíře Vitzthuma, malá barevná rytina Vídně od anglického krajináře Jamese Bakera Pyne (1800–1870) a barevný lept Persenbeug na Dunaji, u kterého není jméno autora uvedeno.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Fours Walderode, z čehož vyplývá, že obraz patřil druhé manželce Mikuláše Vladimíra Des Fours Walderode. Dále se dochoval kolorovaný grafický list Hassanovy mešity v Káhiře z konce 30. let 19. století, dílo skotského malíře Davida Robertse (1796–1864), jenž se proslavil svými kresbami z Egypta a Blízkého východu, které procestoval v letech 1838 až 1840. Posledním ze čtyř obrazů, které se z vybavení ložnice dochovaly, je barevný dřevořez zachycující večerní pohled na Pastýřskou ulici v Liberci s dominantou budovy synagogy v pozadí, což umožňuje pravděpodobné časové zařazení obrazu do doby před listopadem 1938, kdy došlo k jejímu vypálení nacisty. Dalších deset obrazů, které zmiňuje mladší inventář, se nedochovalo. Jedná se o barevný dřevořez Opice od německého malíře Ludwiga Heinricha Jungnickela (1881–1965), akvarel Strom na podzim od téhož autora, lept s vyobrazením frýdlantského zámku od rodáka z Kunratic u Frýdlantu Josefa Pfeifera-Frieda (1884– 1959), barevné reprodukce Madony a bolestného Krista od Albrechta Dürera, ze sakrálních námětů dále obraz Madona se skloněnou hlavou bez uvedení autora; autoři nejsou uvedeni ani u zbývajících děl: reprodukce Rytíř, smrt a čert, litografie Wetterhorn26, lept Kohout, mědirytina Bratři Montgolfierové a Blanchard27 a konečně kolorovaná rytina Hoher Markt ve Vídni, kterou starší inventář rovněž zmiňuje, avšak v hostinském pokoji (pokoji tajemníka).

26_Hora v Bernských Alpách ve Švýcarsku. 27_Joseph-Michel Montgolfier (1740–1810), Jacques-Étienne Montgolfier (1745–1799) a Jean-Pierre Blanchard (1753–1809) byli francouzští průkopníci balonové vzduchoplavby.

Jan Nowopacký (1821–1908), Triumfální oblouk v Pule, 1852, olej na plátně, 35 × 45 cm, Státní zámek Hrubý Rohozec (původem z Josefova Dolu)

Ložnice Starší inventář nezmiňuje v ložnici žádný obraz; kolonka pro tento druh vybavení interiérů je sice předepsána, zůstala však nevyplněna. Mladší inventář uvádí barevný grafický list s názvem Dikobraz; obraz byl vyryt a vydán Angličanem Johnem Murphym (1748–1820) v roce 1798 a byl vytvořen podle malířské předlohy Franse Snyderse (1579–1657). Starší inventář tento obraz také uvádí, avšak v hostinském pokoji (pokoji hraběte Karla). Dále mladší inventář zmiňuje kreslený portrét z roku 1920 signovaný pražským malířem Emilem Orlíkem (1870–1932), který představuje Kuna Theodora Des Fours Walderode. Na zadní straně podobizny je nalepen malý papírový štítek s textem Eigentum von Gabriele Des XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 73

73

11.12.2012 23:29:10


Vladimír Tregl | Obrazová sbírka loveckého zámku v Josefově Dole

28_Mariánské poutní místo v Rakousku, ve spolkové zemi Horní Rakousy. 29_Je možné, že se tato perokresba dochovala; jelikož však v inventáři nejsou uvedeny jakékoliv podrobnější údaje, není ji možné mezi dochovanými obrazy spolehlivě identifikovat.

Ernst Wenzel (1864–1960), Sklářská huť v Josefově Dole, 1912, olej na lepence, 12 × 17 cm, Státní zámek Hrubý Rohozec (původem z Josefova Dolu)

74

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 74

Hostinský pokoj (pokoj tajemníka) / Oblékárna Další interiér loveckého zámku v Josefově Dole je ve starším inventáři veden pod názvem hostinský pokoj (pokoj tajemníka). Když se Mikuláš Vladimír Des Fours Walderode oženil v roce 1922 s Gabrielou Karolínou von Wydenbruck, byla funkce této místnosti změněna na oblékárnu; pod názvem oblékárna je také tato místnost vedena v novějším inventáři. Starší i novější inventář zde shodně uvádějí pouze jeden obraz s názvem Brána (v novějším inventáři Triumfální oblouk) z roku 1852. Jedná se o dílo nechanického rodáka Jana Nowopackého (1821–1908), absolventa vídeňské Akademie, jenž působil jako učitel kreslení v šlechtických rodinách Paarů a Hoyosů; od roku 1869 byl jeho žákem též rakouský korunní princ Rudolf. Dalším bádáním se podařilo určit, že námětem díla je triumfální oblouk v chorvatské Pule, postavený před rokem 30 př. n. l. na paměť vítězství římského vojevůdce Lucia Sergia Lepida v bitvě u Actia. Na zadní straně vypínacího rámu obrazu je Mikulášem Vladimírem Des Fours Walderode červenou tužkou napsáno: „Zakoupeno na jedné výstavě v Turnově v létě roku 1919.“ Z nedochovaných obrazů zmiňují oba inventáře kresbu uhlem Dcera hajného od výmarského malíře Sixta Armina Thona (1817– 1901) z roku 1869 a mědirytinu na hedvábí s vyobrazením zázračné milostné sochy P. Marie ze Schöndorfu bei Vöcklabruck.28 Starší inventář dále uvádí ještě dva obrazy, které se nedochovaly. Jedná se o kolorovanou rytinu Hoher Markt ve Vídni, kterou mladší inventář sice rovněž zmiňuje, avšak v ložnici, a poté blíže nespecifikovanou perokresbu.29

MATERIÁLIE

Mladší inventář uvádí kromě výše zmíněných obrazů ještě další díla, z nichž se část dochovala. Patří mezi ně malá olejomalba představující pohled na sklářskou huť v Josefově Dole; vznikla v roce 1912 a je dílem Ernsta Wenzla (1864–1960), profesora na Uměleckoprůmyslové škole v Jablonci nad Nisou. Na zadní straně obrazu je německý text napsaný Mikulášem Vladimírem Des Fours Walderode: Stará panská sklářská huť v Josefově Dole, maloval prof. Ernst Wenzl 1912. Dále se dochoval grafický list z 50. let 19. století zobrazující mladého rakouského císaře Františka Josefa I. na koni; v pozadí je dalších jedenáct jezdců (důstojníků). Jedná se o galvanografii od mnichovského malíře Leo Schöningera (1811–1879), vytvořenou podle malířské předlohy od Albrechta Adama (1786–1862). Na zadní straně obrazu je Mikulášem Vladimírem Des Fours Walderode červenou tužkou napsáno: „Zakoupeno v Costa Molini v Dolomitech v prosinci 1915.“ Zcela stejnou popiskou je na zadní straně opatřen i grafický list z roku 1854, zachycující pozdější rakouskou císařovnu Alžbětu ještě jako bavorskou princeznu, tedy již po zasnoubení, avšak ještě před sňatkem s rakouským císařem Františkem Josefem I. – v inventáři je proto obraz popsán jako Císařovna Alžběta jako nevěsta; v pozadí obrazu je zámek Possenhofen a Starnberské jezero. Jedná se o grafiku od Andrease Johanna Fleischmanna (1811–1878), vytvořenou podle předlohy od Karla von Piloty (1826–1886), jenž namaloval postavu Alžběty Bavorské, a Franze Adama (1815–1886), který namaloval koně, na němž císařovna sedí. Dalšími dochovanými obrazy, uvedenými v mladším inventáři v oblékárně, jsou tři portréty. První zachycuje vrchního myslivce Karla Kuera (starší inventář jej zmiňuje v pracovně). Druhý zobrazuje vrchního štábního myslivce Aloise Pixnera a je dílem válečného malíře Rudolfa Parsche; byl nakreslen dne 12. února 1918. V levé dolní části obrazu je autorovým rukopisem německy poznamenáno: Vrchní štábní myslivec Alois Pixner / 1. regiment tyrolských císařských myslivců z Merana / Všechny bitvy regimentu od začátku války do 18. prosince 1914, kdy byl u Radlonu zraněn střelou do horní čelisti. Od 22. března 1915 do 13. září 1917 opět na bitevním poli. Při bojích na Priafoře v kompanii rytmistra hraběte Des Fours. Na posledním portrétu je Karel Bedřich, prvorozený syn Mikuláše Vladimíra Des Fours Walderode. Kresba z roku 1919 od malíře FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:10


MATERIÁLIE

Freyherr (?), Zátiší s uloveným zajícem, ledňáčkem a koroptví, 1. polovina 19. století, olej na plátně, 63 × 51 cm, Státní zámek Hrubý Rohozec (původem z Josefova Dolu)

Artura Otto Ressela (1896–1966), rodáka z Jablonce nad Nisou, jej zachycuje jako patnáctiletého chlapce s čepicí na hlavě, jenž v rukou drží svého psa Nixiho. Mezi nedochované obrazy zmíněné v mladším inventáři pak patří olejomalba Přehrada u Jablonce od Rudolfa Karaska, dřevořez s vedutou Hrubého Rohozce, lept Pohled na  Místodržitelskou kancelář z  hradního příkopu a podobizna hraběte Františka Vincence Des Fours Walderode (1806–1869).30

no, že patřil Karlu Bedřichovi Des Fours Walderode) Zasněžená krajina (v mladším inventáři Zimní krajina) z roku 1916, dílo malíře Oty Bubeníčka (1871–1962), absolventa pražské Akademie, kde studoval v letech 1899 až 1904 mimo jiné u Julia Mařáka. Dále se dochovalo zátiší s uloveným zajícem, koroptví a ledňáčkem, uvedené rovněž v obou inventářích. Pochází z 1. poloviny 19. století a je dílem blíže nezjištěného malíře Freyherra. Posledním z obrazů, zaznamenaném v obou inventářích, byla reprodukce Rafaelovy Madony v křesle, která se však Hostinský pokoj (pokoj hraběte Karla) nedochovala. Z dochovaných obrazů, zmíněných v obou inventářích, Starší inventář vedle výše uvedených děl zmiňuje ješzdobila hostinský pokoj (ve starším inventáři je upřesně- tě dochovaný obraz, a sice grafický list Dikobraz, který

XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 75

30_Dědeček Mikuláše Vladimíra Des Fours Walderode.

75

11.12.2012 23:29:10


Vladimír Tregl | Obrazová sbírka loveckého zámku v Josefově Dole

31_Josef Pekař a Mikuláš Vladimír Des Fours Walderode, oba absolventi studia historie na Karlově univerzitě v Praze, se osobně znali a navštěvovali se. 32_Pravděpodobně z roku 1898, kdy František Josef I. slavil 50. rok svého panování. 33_Karel Ferdinand Bourbonský, vévoda z Berry (1778–1820) byl synem Karla Bourbonského, hraběte d´Artois, pozdějšího francouzského krále Karla X. Dne 13. února 1820 byl na vévodu spáchán atentát, kterému následujícího dne podlehl. Zemřel tak sedm měsíců před narozením svého syna a pozdějšího dědice francouzského trůnu Jindřicha Bourbonského, hraběte z Chambordu. 34_Obrazový cyklus „Lov v zátoce“ je dnes součástí sbírek benátské galerie Pinacoteca Querini Stampalia. 35_UHLÍKOVÁ, Kristina. Národní kulturní komise 1947–1951. Praha: Artefactum, 2004, s. 178. ISBN 80-903230-8-1. 36_Ve spolupráci s Mgr. Petrem Weissem, náměstkem ředitele pro správu památkových objektů ve správě Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci.

76

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 76

mladší inventář uvádí v ložnici. V mladším inventáři jsou uvedeny také další obrazy, bohužel však oba nedochované: dřevořez Na podzim od blíže nezjištěného umělce Johneho a lept Velký smrk od Ferdinanda Steiningera. U druhého z těchto obrazů však nelze spolehlivě tvrdit, že se nejedná o totožné dílo, jaké od stejného autora uvádí starší z inventářů v pracovně. Vedle výše uvedených dochovaných obrazů však existuje mezi předměty původem z loveckého zámku v Josefově Dole ještě několik dalších děl, o nichž se inventáře nezmiňují. Důvodem toho je ve většině případů skutečnost, že tato díla vznikla až v období po sepsání inventářů. Je to např. případ tří portrétů z roku 1933, jejichž autorkou je malířka Emma Löwenstamm (1879–1941), činná ve Vídni, Praze a Jablonci nad Nisou. Představují Mikuláše Vladimíra Des Fours Walderode a jeho syny z druhého manželství – Maxe (1923–1945) a Louise (1925–1944). O něco dříve, avšak opět v době po sepsání inventářů, vznikl grafický list představující historika Josefa Pekaře (1870–1937).31 Grafika, vytvořená podle předlohy Maxe Švabinského (1873–1962), byla vytištěna v Praze Janem Štencem (1871–1941); v levém dolním rohu je označena nápisem: Dar Josefu Pekařovi, M. Švabinský 1927. Spodní část grafiky je označena textem: „PhDr. Josef Pekař, profesor Karlovy university – český dějepisec.“ Posledním dílem, které vzniklo v období po sepsání inventářů, je romanticky pojatá kolorovaná kresba tužkou zachycující pohled na zámek Hrubý Rohozec z údolí řeky Jizery. Jedná se o novoroční přání, které nese z druhé strany nápis: „Mnoho štěstí v roce 1930 Vašemu Blahorodí přeje V. Šenfeld, knihař v Turnově.“ Vznik kresby, v jejímž případě je dárce zřejmě i autorem, tak lze zařadit do roku 1929. Zbývající obrazy již dobou svého vzniku spadají do 18. a 19. století. Patří mezi ně dva párové grafické listy z 90. let 19. století,32 představující rakouského císaře Františka Josefa I. a jeho manželku rakouskou císařovnu Alžbětu Bavorskou; byly vydány vídeňským nakladatelstvím Freytag & Berndt. Ze 2. třetiny 19. století pak pochází kolorovaný grafický list s vedutou města Schwabach; grafika byla vydána v Norimberku v nakladatelství Petra Carla Geisslera (1802–1872), jež bylo založeno v roce 1830. Jiný grafický list, zobrazující děvčátko se psem v náručí, byl vydán v Londýně 1. srpna 1843; podle

STUDIE

malířské předlohy Françoise Gabriela Lépaulla (1804– 1886) jej vytvořil rytec Narciso Desmadryl (1801–1890). Grafika je ve spodní části označena nápisem Milovaný kokršpaněl. Další dílo, kolorovaný grafický list od francouzského rytce Jeana Pierra Jazeta (1788–1871) podle malířské předlohy Nicolase Gosse (1787–1878), byl vytištěn v Paříži po roce 1820. Zobrazuje Marii Karolínu Neapolsko-Sicilskou, kterak stojí u pomníku svého předčasně zesnulého manžela Karla Ferdinanda Bourbonského, vévody z Berry,33 a představuje mu syna Jindřicha, hraběte z Chambordu. Ve spodní části je grafika opatřena francouzským nápisem Tu revis en Lui (V něm budeš znovu žít). Ještě starší, a sice z 60. let 18. století, je pak soubor pěti grafických listů od benátského rytce Giovanni Marca Pitteri (1703–1767), kterému jako předlohy posloužily obrazy ze série Lov v zátoce34 od malíře Pietra Longhi (1702–1785), činného rovněž v Benátkách. Jednotlivé náměty nesou názvy Losování lovců, Čištění pušek, Příprava střeliva, Lov kachen a Počítání úlovků. Po konfiskaci v roce 1945 byl bývalý lovecký zámek v Josefově Dole účelově využit (např. jako rekreační objekt Československých drah) a jako komerční ubytovací zařízení slouží i v současné době. Část vnitřního vybavení, především uměleckořemeslný nábytek, obrazy a předměty užitého umění, byla po zestátnění převezena na tehdy rovněž zkonfiskovaný zámek Hrubý Rohozec, jenž začal sloužit jako sběrna, do níž byly sváženy umělecké předměty pocházející z bytů a domů odsunutých Němců.35 Zde se dochovaná část zařízení loveckého zámku v Josefově Dole nachází i v současnosti, aniž by jí však byla v uplynulých desetiletích věnována jakákoliv pozornost. Teprve až v roce 2008, kdy byla autorem článku36 zahájena reinstalace interiérů zámku Hrubý Rohozec do podoby známé z historických fotografií z roku 1932, došlo k částečnému využití těchto předmětů. V této souvislosti byly také předměty poprvé podrobeny bližšímu studiu. Objevení a zpracování dobových inventářů loveckého zámku v Josefově Dole však do této práce vneslo řadu nových poznatků, zvláště se podařilo námětově identifikovat, autorsky určit a časově přesněji zařadit obrazovou sbírku. Námětově je obrazová sbírka velmi různorodá. Zahrnuje nejen díla s loveckou tematikou, ale též žánrové obrazy, portréty příslušníků rodu Des Fours Walderode, FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:11


STUDIE

kresby námětově související s působením stavebníka loveckého zámku na italské frontě v době první světové války či obrazy zachycující konkrétní stavby v okolí Josefova Dolu a krajinu Jizerských hor. Samostatnou skupinou jsou malované střelecké terče ze 40. let 19. století. Stejnou různorodost lze nalézt i v použitých technikách; vedle olejomaleb na plátně i na dřevě jsou hojně zastoupeny také pastely, grafické listy, kresby tužkou, a dokonce i dioráma. Časové určení řadí obrazy do období od přelomu 18. a 19. století až po 30. léta 20. století. Ve většině případů však byly i obrazy z 19. století získány či zakoupeny Mikulášem Vladimírem Des Fours Walderode až v době po ukončení výstavby loveckého zámku, jak dokládají přípisy v inventářích či popisky na zadních stranách těch obrazů, které se dodnes dochovaly. Tato skutečnost nasvědčuje tomu, že obrazy starší než samotný lovecký zámek nebyly převezeny z jiného rodinného sídla, ale že byly stejně jako obrazy z doby po roce 1911 pořízeny přímo pro Josefův Důl. Takové obrazy byly stavebníkem loveckého zámku buď zakoupeny náhodně, jako je tomu u triumfálního oblouku v Pule od Jana Nowopackého či u Jizerskohorské zimní krajiny nedaleko Smědavy od Wenzela Franze Jägera, nebo byly pořízeny cíleně, což je případ kreseb a podobizen vztahujících se k působení Mikuláše Vladimíra Des Fours Walderode na italské frontě v období první světové války. Uvedeny byly i případy, kdy tento šlechtic obdržel obrazy darem, např. od příslušníků rodu Clam-Gallasů. U portrétů příbuzných Mikuláše Vladimíra Des Fours Walderode je zajímavé porovnat situaci na loveckém zámku s rodovým sídlem, jímž byl Hrubý Rohozec. Zatímco na Hrubém Rohozci byly interiéry vyzdobeny převážně obrazy dávných předků rodu, žijících v 17. a 18. století, v loveckém zámku se jeho stavebník obklopoval především podobiznami svých nejbližších, zatímco dávným předkům byl poskytnut prostor jen zcela výjimečně. I tato skutečnost koresponduje s tím, co již bylo uvedeno, tedy že lovecký zámek byl zařízen moderním způsobem odpovídajícím době jeho výstavby. Prezentovat dochované předměty z loveckého zámku v Josefově Dole v jejich původním prostředí již patrně nebude nikdy možné. Přesto se však o nich nedá hovořit jako o věcech, které budou po zbytek své existence uloženy v depozitáři, neboť se pro ně vhodné uplatnění XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 77

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Mikuláš Vladimír Des Fours Walderode s uloveným jelenem, fotografie, 1. čtvrtina 20. století, 9 × 11 cm, Státní zámek Hrubý Rohozec.

nenajde. Mezi konfiskáty, dovezenými na státní zámek Hrubý Rohozec po roce 1945, totiž předměty z loveckého zámku v Josefově Dole zaujímají výjimečné postavení, neboť jsou historicky a v případě obrazů i námětově vázány na někdejšího vlastníka obou těchto sídel, jímž byl Mikuláš Vladimír Des Fours Walderode. Této skutečnosti bylo využito při reinstalaci prohlídkové trasy zámku Hrubý Rohozec, která byla zahájena v roce 2008 a jejímž cílem je vrátit interiérům zámku původní podobu známou z historických fotografií z roku 1932. V nové interiérové instalaci byla uplatněna řada předmětů z Josefova Dolu, přičemž z obrazů to byly zejména podobizny členů rodu Des Fours Walderode, některé obrazy s loveckou tematikou a kompletní soubor malovaných střeleckých terčů. Zbylá část obrazů, dosud uložených v depozitáři, bude použita v místnostech, jejichž zpřístupnění se teprve připravuje. V případě obrazů původem z loveckého zámku v Josefově Dole lze tedy hovořit o velkém štěstí. I když se nenacházejí na původním místě, pro které byly pořízeny, jsou přesto v současné době prezentovány ve svém přirozeném prostředí, neboť jsou umístěny v prostorách, které jejich někdejší vlastník Mikuláš Vladimír Des Fours Walderode každodenně obýval.

Ukázka inventáře z roku 1922 (SOA Litoměřice, pobočka Děčín, fond Ústřední správa Des Fours Walderode, kart. 68, inv. č. 116)

77

11.12.2012 23:29:11


Materiálie

Peripheral house nr. 739 in Lomnice nad Popelkou Extensive loss of popular architecture in the context of the nonexistent large area survey

ABSTRACT

MARTIN OUHRABKA | This study utilizes the processed operative on-site survey

report and documentation, summarizes existing findings to the building history of the house nr. 739 in Lomnice nad Popelkou. Conditions of the survey and its subsequent results should draw attention to the importance of old building documentation and particularly urgency to conduct the basic area surveys of larger residential units. A provincial curbed single-storied house from the end of the 18th century became the subject of the survey. This typical example of foothill town house-building was despite its good structural condition and original frame demolished in 2012 to make place for a new building.

78

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 78

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

Lomnice nad Popelkou

Lomnice nad Popelkou

Podkrkonoší Foothills

Podkrkonoší

vernacular architecture

lidová architektura

large area survey

plošný průzkum

operative on-site survey and documentation

operativní průzkum a dokumentace

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:11


Předměstský dům čp. 739 v Lomnici nad Popelkou četné ztráty staveb lidové architektury v kontextu chybějících plošných průzkumů MARTIN OUHRABKA

Celkový pohled na JZ průčelí, březen 2012 Foto T. Konvalinková

Následující text vycházející z nálezové zprávy operativního průzkumu a dokumentace1 shrnuje dosavadní poznatky ke stavební historii domu čp. 739, který je součástí historického předměstí Lomnice nad Popelkou. Okolnosti průzkumu a jeho následné výsledky by měly upozornit na důležitost dokumentace jednotlivých historických objektů a především na nutnost provádění základních plošných průzkumů sídelních celků.2 Ty by umožnily nejen podchytit potenciál jednotlivých obcí ve vztahu kvality a kvantity dochované historické zástavby, ale i vytipovat objekty pro podrobný průzkum a eventuální památkovou ochranu na základě jak vysoké míry dochování památkových hodnot, tak i jejich potenciálního zániku. Výsledky této činnosti by posloužily jako komplexní podklad pro podrobné poznání vývoje a souvislostí osídlení a stavebních zvyklostí v regionu. Podkrkonošská oblast disponuje jedním z nejbohatších fondů dochované lidové architektury. Teoretické stránce stavebního vývoje a typologii staveb v regionu byla v minulosti věnována poměrně velká pozornost. XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 79

Přesto v současné době, kdy se radikálně mění tradiční struktura zástavby a velká část dochovaných objektů z různých důvodů zaniká, zjišťujeme, že o jednotlivých stavbách, ale i celých sídelních útvarech víme relativně málo. Průzkum velkého množství ohrožených objektů není možné při současných personálních kapacitách pokrýt a dokumentace se většinou soustřeďuje alespoň na část zanikajících staveb. Dům čp. 739, který byl charakteristickým zástupcem historické zástavby podhorského města, stál mimo městskou památkovou zónu a nebyl chráněn jako kulturní památka. Přes relativně dobrý stavební stav a autentické dochování konstrukcí byl zdemolován, aby uvolnil místo chystané novostavbě.

1_Článek využívá textu nálezové zprávy viz NPÚ ÚOP v Liberci, Sbírka operativních průzkumů a dokumentace, Martin Ouhrabka, Lomnice nad Popelkou čp. 739, 209, sign. OPD 0059 vzniklé v rámci úkolu Národního památkového ústavu č. 301 Vědecký výzkum a aplikace operativního zpracování stavebně historických a umělecko-historických průzkumů prováděných při obnově kulturních památek a nemovitostí z památkově chráněných území. 2_Metodika spolu s jednotlivými plošnými průzkumy vzniká v rámci výzkumného cíle Ministerstva kultury: Podpory na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace 2012 (DKRVO).

DŮM ČP. 739 Objekt, reprezentující řemeslnický dům bez zemědělského zázemí, stojí při nároží frekventované ulice 5. května a ulice Lidické severozápadně od středu města na někdejším předměstí zvaném Račana. Dům pochá79

11.12.2012 23:29:11


Martin Ouhrabka | Předměstský dům čp. 739 v Lomnici nad Popelkou

MATERIÁLIE

zí z konce 18. století a byl postaven na úzké obdélné parcele. Na tu navazují obdobně rozměrné parcely sousedních objektů vytvářejících sevřenou zástavbu se štíty orientovanými k silnici. Na mapě císařského otisku stabilního katastru jsou dobře patrné navazující úzké parcely zahrad rozkládající se za jednotlivými domy. Předměstí Račana, jehož je zkoumaný objekt součástí, vzniklo v roce 17803 na části rozdělených pozemků panského dvora. Jedná se o maloměstský roubený přízemní dům se sedlovou střechou situovaný na obdélném půdorysu. V rámci trojdílné dispozice navazuje na světnici neprůchozí síň a dvoutraktový komorový díl. Vaznicový krov s jednou úrovní hambalků podpírá dvojice stojatých stolic.

3_FUČÍK, Josef Jan. Popis a dějiny okresu lomnického n./P. Díl IV. Sv. 1, Lomnice nad Popelkou: Učitelská jednota Komenský, 1926, s. 251.

80

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 80

Výřez z Mapy císařského otisku stabilního katastru z r. 1843 (Ústřední archív zeměměřičství a katastru, fond Stabilní katastr (povinný císařský otisk), http:// historickemapy.cuzk.cz/, k. ú. Lomnice nad Popelkou)

EXTERIÉR Jihozápadní štítové průčelí s dobře patrným přesahem střechy nad zápraží při jihovýchodním průčelí se obrací do ulice 5. května. Mírný sklon pozemku vyrovnává podezdívka z pískovcových štuků doplněných cihelnými plombami. Líc podezdívky v celém rozsahu předstupuje novodobá plenta z litého betonu, která je přetažená přes spodní trám roubení. Roubení složené z hraněných trámů na nárožích, provázaných rybinovými pláty, ztužuje trojice vertikálních kleštin sešroubovaných závitovými tyčemi s čtyřhrannými matkami. Řezbářsky zdobené zhlaví trámů v posledních dvou řadách roubení vytváří na nárožích odstupňované přesahy. V podélném směru vytváří přesah konzolu vynášející konstrukci štítu. V příčném směru přesah v šířce zápraží tvoří stropní trám nesoucí okapovou vaznici. Nárožní přesahy jsou dodatečně podepřeny svislými trámky, které plně zakrývají rybinové spoje roubení. Povrch trámů je přes mnoho starších vrstev natřen červenohnědou syntetickou barvou. Spáry roubení vycpané mechem a koudelí překrývá červená mazanina s vrstvou bílých vápenných nátěrů. Roubenou stěnu prolamuje trojice symetricky rozmístěných okenních otvorů s trámkovým ostěním překrytým profilovanou pravoúhlou obložkou a parapetem. Dvojitá, dvoukřídlá a ven otvíravá okna, dělená v ploše do pravidelného kříže, nesou jednoduché válcové závěsy. Před průčelí předstupuje bohatě členěný štít, jehož rámová konstrukce spočívá na profilované římse FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:12


MATERIÁLIE

vynášené přesahy trámu roubení. Plocha štítu je dělena do tří horizontálních pásů, přičemž vrchní pás mírně přesahuje zbylou plochu štítu. Tento pás je vertikálně členěn do dvou polí s klasovitým bedněním. Střední užší pás s dvojicí obdélných okének vertikálně rozdělují čtyři pole, přičemž krajní jsou diagonálně bedněná po směru sklonu střechy. Obdélná prosklená okénka s hákovými závěsy rámují profilované lišty. Třetí pás štítu je rozdělen do šesti polí, z nichž středová jsou bedněna klasovitě a krajní vodorovně. Spodní hranu štítu ukončuje lišta s vyřezávanými trojlístky. Shodně řešené listy lemují štít po stranách a nalezneme je i na hraně přesahu horního pásu. Vrchol štítu je osazen zbytkem vyřezávané makovice. Mezeru mezi štítem a roubením kryje jednoduchý prkenný záklop. Jihovýchodní podélné vstupní průčelí směřuje do Lidické ulice. Na roubený blok světnice a síně navazuje částečně předsazená hmota roubeného komorového dílu. V úrovni světnice jsou trámy roubení vyztuženy dvojicí vertikálních kleštin. Mezi nimi je situované okno provedené shodně s okny na jihozápadním průčelí. Rozsah světnice je v ploše obvodové stěny opticky ohraničen zabílenými čely trámů vnitřní roubené příčky přiléhající k síni. Těsně k průniku příčky obvodovou stěnou přiléhá vstup do síně. Pravoúhlému trámkovému ostění s obdélným nadprahovým okénkem předchází profilovaný pískovcový stupeň. Svlakové dveře nese čtveřice kovaných zdobných závěsů. Dveře jsou horizontálně rozdělené na dvě samostatně otvíravé poloviny. Vnější stranu zdobí čtveřice kazet a profilované lišty. Vnitřní strana je osazena kovaným otevřeným zámkem a menšími kovanými zástrčkami. Předstupující roubení komorového dílu kryje svislé bednění s přelištováním. Přesahy stropních trámů s profilovaným zhlavím nesou podélnou okapovou vaznici, na které spočívají jednotlivé krokve. Pro velkou zátěž jsou přesahy stropních trámů zesíleny příložkami v podobě jednoduchých trámků. Severovýchodní štítové průčelí směřuje na úzký pruh pozemku u sousedního domu. Roubení stojí na podezdívce opatřené betonovou plentou. Hraněné trámy, propojené rybinovými pláty, jsou doplněny hliněnou vymazávkou spár. Nehraněné konce horních dvojic trámů vytvářejí na nárožích krátké přesahy. Z plochy stěny vystupují konce vnitřní podélné příčky zakončené opět XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 81

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Celkový pohled na JV průčelí, březen 2012 Foto T. Konvalinková

nehraněnými přesahy dvou horních trámů. Při pohledu od severovýchodu je v levé menší komoře osazeno mladší jednoduché dvoukřídlé okno a vpravo sdružené čtyřkřídlé okno vedoucí do větší komory. Sdružené okno doprovází po stranách pásy vyzdívky kryté vápennou omítkou. Část spodního trámu roubení je překryta betonovou plentou. Štít dělený na dva vodorovné pásy kryje ve spodní části svislé bednění s přelištováním. Horní pás je diagonálně pobitý ve směru sklonu střechy. Dvojici obdélných okének doprovázejí obslužná půdní vrata, umístěná vlevo od středu štítu. Severozápadní průčelí je obráceno do úzkého pruhu pozemku před sousedním domem. Podezdívka je betonovou plentou spojena s vyzdívkou nahrazující v prostoru komory spodní dvě řady trámů. Tato plenta sahá v šířce síně až na úroveň horních dvou trámů roubení. Dále navazuje vnější část bloku někdejší pece procházející stěnou světnice. Vyzdívka ze štukových kvádrů je hladce omítnuta. Navazující trámy roubení jsou začepovány do přilehlého svislého sloupku. Z plochy roubení vystupují přesahy zhlaví dvou horních trámů štítových průčelí a příčky mezi světnicí a síní. Kratší přesahy stropních trámů procházející stěnou mezi horní dvojicí trámů roubení vynášejí okapovou vaznici. Průčelí je bez oken. 81

11.12.2012 23:29:12


Martin Ouhrabka | Předměstský dům čp. 739 v Lomnici nad Popelkou

Vstupní dveře Nákres M. Ouhrabka

INTERIÉR Dům má klasickou trojdílnou dispozici s plochostropou světnicí, neprůchozí síní a dvoutraktovým komorovým dílem. Do síně se vstupuje dveřmi z jihovýchodního průčelí. Z převážně roubeného plochostropého prostoru je v zadní části v místech někdejší černé kuchyně oddělena příčkou vestavba sociálního zařízení. Roubené stěny jsou v prostoru odpovídajícím rozsahu někdejší černé

Půdorys přízemí a sklepa Nákres M. Ouhrabka a T. Kesner

Půdorys krovu Nákres M. Ouhrabka

82

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 82

MATERIÁLIE

kuchyně doplněny zdivem z menších pískovcových kvádrů, které jsou doprovázeny pálenými cihlami a menšími pískovcovými šíbry pocházejícími z mladších úprav prostoru. Zdivo je opatřeno bílenou vápennou omítkou a prostupují jím otvory po mladších kouřovodech vedoucí do tahového komína situovaného v místech soudobého sociálního zařízení. Povalový strop tvoří podélně ložené nehraněné kuláče nesené příčnými hraněnými stropními trámy (v prostoru síně nalezneme tři stropní trámy). Ty jsou navíc podepřeny podélným středovým průvlakem. Spáry mezi jednotlivými kuláči jsou vyplněny hliněnou vymazávkou s vápenným nátěrem. V místě průchodu někdejšího dymníkového tělesa je otvor zaklopen prkenným omítaným podhledem. Od vstupních dveří vlevo se prochází dále do světnice. Na protější straně nalezneme dvojici vstupů vedoucích do jednotlivých komor. Těsně u hlavního vstupu jsou vpravo vysazeny žebříkové schody kryté svislým bedněním. Konstrukce schodů, vynášená částečně hraněným sloupkem, zasahuje do dveřního otvoru přední komory (od jihovýchodního průčelí). Podlaha síně je krytá cementovými dlaždicemi s iluzivním trojrozměrným rastrem. Před dveřmi vedoucími do zadní komory je v podlaze umístěn jednoduchý svlakový poklop kryjící schodiště do sklepa. Světnice je přístupná dveřmi rámové konstrukce z meziválečného období osazenými v jednoduchém ostění s obložkami. Dveře jsou prakticky dvoukřídlé, přičemž jejich hlavní křídlo doplňuje druhé, výrazně užší. Roubené stěny doplňuje omítaná vyzdívka v severním koutě, tedy v místech někdejší pece a kamen. Zdivo z menších pískovcových kvádrů doprovázejí pálené cihly a drobnější materiál pocházející z mladších úprav prostoru. Povalový strop podpírají čtyři příčné stropní trámy (dva volné a dva v rámci obvodových stěn). Trámy zdobené okosením s tvarovanými výběhy na koncích doprovázejí při jihovýchodní stěně příložky zesilující nosnost přesahů nad zápražím. Stropní trám při jihozápadní stěně je doplněn profilovanou římsou. Okna s válcovými závěsy lemují profilované obložky. Spodní část roubené příčky přilehající k síni je opatřena hliněnou omazávkou vyztuženou roštem z tenkých latí. Podlahu tvoří široká podélně ložená prkna na trámkových polštářích situovaných na zásypu podlahy. FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:12


MATERIÁLIE

Do zadní komory (v druhém traktu) vedou rámové dveře v trámkovém ostění obloženém profilovanými obložkami. Roubené stěny komory jsou ve spodní části podezděné a omítané. Roubení severovýchodní stěny, ve které je osazené sdružené okno, doprovází nepravidelná omítaná vyzdívka. Příčka přilehající k síni, respektive k současnému sociálnímu zařízení, je do výše čtyř horních trámů vyzděna a opatřena hladkou omítkou. V horní části prochází roubením otvor po kouřovodu vedoucím do sneseného tahového komína. Povalový strop podpírají tři stropní trámy (jeden volný, dva v rámci obvodových stěn). Podlahu tvoří podélně ložená prkna na trámových polštářích. Přední komora (menší v prvním traktu domu) má jednoduché svlakové dveře upevněné přes kované závěsy do trámkového ostění, načepovaného do roubené stěny. Spodní část světle hnědě natřených roubených stěn je částečně vyzdívaná a dílem omítaná. V čelní jihozápadní stěně nalezneme konce zhlaví trámu obvodové roubené stěny síně, čímž je opticky vymezen přesah hmoty komory vůči půdorysu domu. Povalový strop podpírají tři stropní trámy (jeden volný, dva v rámci obvodových stěn). Podlahu tvoří podélně ložená prkna na trámových polštářích. Do prostoru krovu se vstupuje žebříkovými schody. Ty jsou nasazeny na menší vyvýšenou podestu, která je oddělena od síně třemi prkennými stupni a svlakovými dveřmi. Prostor krovu osvětlují pouze štítová okénka. Naproti vyústění schodů nalezneme konec torza sejmutého tahového komína, který se částečně nachází v místech dobře patrného průchodu staršího dymníkového tělesa stropem síně. Pochozí vrstvu podkroví tvoří vrstva hliněné mazaniny. Hambalkový krov o devíti vazbách s jednou úrovní hambalků nasedá přes krokve na okapní vaznice, které spočívají na přesazích stropních trámů. Hambalky jsou s krokvemi spojeny přes rybinové pláty jištěné kolíkem. Vrcholovou vaznici tvoří vložená tenká kulatina. Podélné zavětrování obstarávají dvě vzpěry situované na jihovýchodní straně krovu. Vzpěry vzájemně vytvářejí ondřejský kříž vedoucí od okapové vaznice přes jednotlivé krokve až do krajních vazeb. Hambalky podpírají dvě subtilní stojaté stolice. Jednotlivé prvky stolic nesou ryté tesařské značky v podobě příslušného počtu svislých rýh. Řídké laťování nese štípaný šindel, XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 83

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Příčný řez krovu – pohled od JZ, podélný řez krovu – pohled od JV Nákres M. Ouhrabka

na který jsou přímo kladeny eternitové šablony. Sklep, rozkládající se částečně pod prostorem síně a světnice, je přístupný po pěti kamenných stupních ústících do valeně klenutého krčku, který přechází v samotný valeně zaklenutý sklep. Nad ústím krčku je do plochy klenby vetknuta trojboká výseč. Částečně omítané a bílené stěny i klenby jsou vyzděny z lomového kamene a částečně opracovaných kvádrů. Podlahu kryjí keramické dlaždice.

Krov po sejmutí krytiny a laťování, pohled od JZ, březen 2012 Foto T. Konvalinková

83

11.12.2012 23:29:12


Martin Ouhrabka | Předměstský dům čp. 739 v Lomnici nad Popelkou

STUDIE

JZ průčelí, detail odstrojeného okenního otvoru, březen 2012 Foto T. Konvalinková

4_FUČÍK, Josef Jan. cit. v pozn. 3, s. 251. 5_Tamtéž, s. 267. 6_Vzorky odebral Ivan Peřina a Martin Ouhrabka, datoval Ing. Tomaš Kyncl v roce 2012. 7_Dveře i s ostěním byly deponovány v Městském muzeu Lomnice nad Popelkou.

84

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 84

STAVEBNÍ VÝVOJ Počátky výstavby předměstí Račany jsou osvětleny v historickém sborníku Popis a dějiny okresu Lomnického, který čerpá údaje z pozemkových knih. Předměstí vzniklo na pozemcích panského dvora, které byly v roce 1780 rozděleny mezi poddané obyvatele města4. Při těchto uvolněných pozemcích vznikla zástavba zaplňující prostor mezi městem a tzv. Malou Stranou. Přízemní roubené domy štítově orientované k silnici byly postavené v pravidelné struktuře navázané na úzké pozemky. Zkoumaný objekt nesl původně číslo popisné 37 a později 43. Výše zmíněný sborník uvádí pod heslem Domek č. 37 (43) krátký abstrakt týkající se historie stavby.5 Jde o zápis z pozemkové knihy města Lomnice 1783 – 1815, kde se uvádí, že v roce 1790 koupil Josef Tichý od Ferdinanda Doubravského kus pole (na stavbu) pro syna Antonína Tichého. V rustikální pozemkové knize města Lomnice z let 1810–1850 nalezneme záznam z roku 1831, kde je již zmiňován domek s polem, tkalcovským stavem a kolečníkem pro snování v hrubé světnici. Pro užší vymezení časových horizontů výstavby domu a navazujících etap byly z dřevěných konstrukcí odebrány vzorky pro dendrochronologickou analýzu.6 Ta z relevantních odběrů datovala kácení konstrukčního, převážně smrkového dřeva v rozmezí let 1795 až 1798. V kombinaci těchto informací lze předpokládat, že většina konstrukcí, tedy roubených stěn,

povalových stropů a krovu, pochází z výstavby domu realizované v posledním desetiletí 18. století. Následné zásahy a úpravy se projevily především ve způsobu vytápění a výměně části okenních a dveřních výplní. Během přesněji nedatovaných úprav (pravděpodobně v druhé polovině 19. století) došlo k výstavbě tahového komína, který umožnil přímé vytápění světnice a zadního traktu komorového dílu. V souvislosti s touto změnou bylo odstraněno nepřímo obsluhované vytápění, a to zřejmě včetně chlebové pece. Pozůstatky po nejstarší etapě vytápění představuje vnější zachovaná stěna pece, prostupující roubením, a část záklenku manipulačního otvoru patrného po otlučení omítek příčky světnice, která se přimyká ke komínu. Rozměry někdejšího dymníku kopíruje dodatečně zaklopený otvor prostupující stropem síně. Místo někdejší černé kuchyně, nacházející se v zadní části síně, bylo odděleno příčkou. Tento prostor prošel ve druhé polovině 20. století úpravou pro sociální zařízení. V té samé době došlo k instalaci plynových kamen a následně k odstranění ostatních historických otopných zařízení a snesení tahového komína na úroveň stropu. Další významný zásah, pocházející ze stejného období, představuje osazení velkoformátových oken severovýchodního průčelí a částečné vyzdívky s cementovými plentami nahrazující narušené části roubení. Poslední desetiletí nebyl dům obydlen a udržován a v roce 2012 ustoupil budoucí novostavbě.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:13


STUDIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Přední trakt komorového dílu, prosinec 2010 Foto M. Ouhrabka Příčka mezi světnicí a síní, pohled ze světnice, březen 2011 Foto M. Ouhrabka Detail rubu povalového stropu komorového dílu, březen 2012 Foto T. Konvalinková Detail nekapotovaného zámku na vnitřní straně vstupních dveří, prosinec 2010 Foto M. Ouhrabka

ZÁVĚR Ačkoliv se podoba města od druhé poloviny 19. století začala pod vlivem postupující industrializace výrazně měnit, zůstala velká část zástavby složena z maloměstských roubených domů. Ty se v relativně hojném počtu a nenarušené urbanistické struktuře dochovaly především v rámci jednotlivých předměstí prakticky po celé 20. století. Během posledních desetiletí však právě v tomto prostoru dochází nejčastěji k zániku historických objektů a nivelizaci zástavby současnou banální architekturou. Přestože část města je plošně chráněna v rámci městské památkové zóny a vesnické památkové rezervace, nebyl doposud realizován základní plošný průzkum hodnotící a mapující fond historické zástavby. Dosavadní dokumentace prováděná v operativní podobě podchytila pouze marginální část zanikajících nebo radikálně upravovaných objektů představujících zlomek možného poznání vývoje města. Takovým případem je i průzkum demolovaného domu čp. 739. Ten se dochoval bez výrazných novodobých zásahů do stavebních konstrukcí a dispozice. Stavba byla nositelem řady detailů, které jsou dokladem vysoké řemeslné úrovně nejen konkrétního stavitele, ale i podkrkonošského lidového stavitelství obecně. Především je nutné zmínit bohatě ztvárněnou lomenici a barokně pojednané vstupní dveře.7 Vysokou mírou autenticity představoval objekt zároveň i unikátní doklad stavebního vývoje roubeného domu a je tak další výraznou ztrátou historické zástavby charakteristické pro podkrkonošská města. XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 85

85

11.12.2012 23:29:13


Materiálie

Emergency archaeological research of former round-house in Česká Lípa

ABSTRACT

PETR JENČ | VOJTĚCH NOVÁK | VLADIMÍR PEŠA | The building of the former round-

house, Vězeňská ulice 189, is one of the few preserved historical landmarks in the medieval heart of the town. Emergency archaeological research was performed because of the planned conversion of the building to an archaeological museum and proved the medieval (most likely the end of 13th or the beginning of the 14th century) origin of the oldest layers of the terrain. The medieval horizons cohere with remains of the masonry in rooms 2 and 3. Construction time of the oldest preserved section – basement of the west part of the building – was regrettably not found out by archaeological exploration and even by previous construction-history and archaeological research. The oldest account mentioning the round-house in Česká Lípa comes from 1578. Building served as a jail till 1935.

86

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 86

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

round-house

šatlava

jail

městské vězení

archaeological research

archeologický výzkum

medieval

středověk

Česká Lípa

Česká Lípa

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:13


Záchranný archeologický výzkum bývalé městské šatlavy v České Lípě PETR JENČ | VOJTĚCH NOVÁK | VLADIMÍR PEŠA

Obr. 1_Situování objektu čp. 189 v České Lípě na výřezu mapy stabilního katastru (40. léta 19. století) Zákres Vlastivědné muzeum v České Lípě

Úvod Historická budova bývalé městské šatlavy v České Lípě (dnes čp. 189) je přistavěna k vnitřní straně severní hradební zdi městského opevnění [obr. 1, 2]. Ulička nese historický název Stockhausgasse / Vězeňská a je spojnicí ulic Mikulášské na západě a Mariánské na východě, které vycházejí z rohů náměstí k bývalým branám, ven ze středověkého jádra města. Objekt městského vězení sloužil svému účelu až do roku 1935, v r. 1971 byl převeden z majetku města na Okresní národní výbor v České Lípě kvůli možnému využití k muzejním účelům. Tato myšlenka však byla oživena až v r. 1995 s novým vedením Okresního vlastivědného muzea (dnes Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě). Základní stavebně historický průzkum provedli František Gabriel a Jan Smetana (1996), projektovou dokumentaci rekonstrukce zpracoval ateliér pro rekonstrukce historických staveb GIRSA AT s.r.o. Praha v roce 1999. Záměrem bylo vybudování specializovaného archeologického muzea pro Českolipsko. Od roku 2003 je objekt ve vlastnictví Libereckého kraje. V roce 2008 byl schválen projekt LiXIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 87

bereckého kraje v Regionálním operačním programu NUTS II Severovýchod a v letech 2009 - 2010 proběhla generální rekonstrukce objektu. Archeologické muzeum Šatlava je otevřeno pro veřejnost od 20. 2. 2011 [obr. 9]. Historie objektu Podrobné informace k historii objektu přinesl nepublikovaný stavebně historický průzkum F. Gabriela a J. Smetany (1996), jehož výsledky zde stručně shrnujeme.1 Nejstarší zpráva o vězení v České Lípě z kroniky Hanse Kriescheho k roku 1578 není blíže lokalizovatelná. První známý pohled na Českou Lípu od Mauritia Vogta z roku 1712 sice zobrazuje Vězeňskou uličku, ale bez objektu podobného dnešní dispozici. Ulice je z obou stran lemována úzkými parcelami s měšťanskými domy, které se do ní otvírají průčelní štítovou stranou. V otázce věrohodnosti tohoto vyobrazení však autoři SHP nenacházejí shodu. Jan Smetana odkazuje mimo jiné k věrnému vykreslení kostela Narození Panny Marie, který byl stavěn od r. 1710, a vznik podélného objektu na středověkých 87

11.12.2012 23:29:13


Petr Jenč | Vojtěch Novák | Vladimír Peša | Záchranný archeologický výzkum bývalé městské šatlavy v České Lípě

MATERIÁLIE

Lípy v letech 1787 a 1820. Z citovaných popisů je zřejmé, že funkce jednotlivých místností objektu se v průběhu 19. a na počátku 20. století měnila a vězeňské cely byly střídavě jak v přízemí, tak v patře často kombinovány s obytnými prostorami. V polovině 19. století se v přízemí krátce nacházely také stáje pro četnictvo (Gabriel – Smetana 1996). Obr. 2_Objekt č.p. 189 s hradebním parkánem Foto Vlastivědné muzeum v České Lípě

parcelách klade až do následujících desetiletí, kdy se prvně objevuje na plánu města z r. 1744. František Gabriel naproti tomu věrohodnost Vogtova detailního vyobrazení České Lípy zpochybňuje a přiklání se k většímu stáří stavby i s ohledem na zjištění stavebního průzkumu. Oba autoři se přitom shodují v předpokladu, že objekt vězení mohl být již od počátku spojen s rychtářským domem vzhledem k soudním pravomocím rychtářů a analogiím z jiných měst. S odkazem na plán města z r. 1752 musel být objekt šatlavy v tomto mezidobí přestavěn a rozšířen. Stavební průzkum datuje zásadní přestavbu do období klasicismu, zejména do 40. let 19. století, zatímco písemné prameny větší stavební úpravy nezaznamenaly – lze je však předpokládat v souvislosti s velkými požáry České

Samotný průzkum dochovaných struktur objektu F. Gabrielem přinesl jen omezené informace k jeho stavebnímu vývoji. Rozlišuje mezi charakterem zdiva městské hradby a zdiva vnějších stěn starší – západní části objektu. Prostý kamenný portál v pravé mezitraktové zdi a záklenek v levé mezitraktové zdi autor datuje se značnou opatrností jako pozdně renesanční. S klasicistní přestavbou souvisí rozšíření objektu o kratší východní část a prolomení hradby vchodem do bývalého parkánu z nově vestavěného vnitřního schodiště. S tímto obdobím je spojována současná podoba a rozložení oken a také přízemní klenby vložené do odlámané vnitřní hradební líce, jejichž výseče naznačují klasicistní stáří jinak robustního provedení. Zajímavé je zjištění, že pravá mladší část má spodní partie provázané jak s jádrem starého západního objektu, tak se soklem východního sousedního domu č.p. 205. Z toho F. Gabriel

Obr. 3_čp. 189 - plán přízemí s vyznačením archeologických sond a odkrytých reliktů středověkého zdiva. Zaměření sond a kresba V. Novák, 2009, (foto)Česká Lípa

88

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 88

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:14


MATERIÁLIE

Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě

vyvozuje, že objekt stál na parcele vedoucí podél městské hradby až od Mariánské ulice, kam se obracelo průčelí nejstarší zástavby, hypoteticky spojované s umístěním rychty, anebo k této parcele svojí východní stranou přisedal (Gabriel – Smetana 1996, 34–37). Záchranný archeologický výzkum Záchranný archeologický výzkum, realizovaný v rámci Obr. 4_čp. 189 – sondy 1/09 a 3/09 stavebního záměru rekonstrukce objektu pro potřeby muzea, se omezil pouze na úseky bezprostředně dotčené stavebními zásahy pod úroveň současného terénu. V přízemí bylo v místech rozvodných šachet a podlahového topení umístěno 5 sond různé velikosti a podobně byly v patře položeny 4 sondy při stabilizaci kleneb. PŘÍZEMÍ Sonda 1/09 Sonda o rozměrech 120 × 140 cm a maximální hloubce 120 cm vznikla rozšířením již existujícího stavebního výkopu v místnosti 3 (vstupní místnost v přízemí se schodištěm do patra). Dokumentovány byly profily SV, SZ a JZ [obr. 4], JV profil byl zničen výkopem manipulační šachty ještě před zahájením archeologického výzkumu. Popis stratigrafických jednotek v sondě: Vrstva 1a) – šedý sypký písek s úlomky malty; tato Obr. 5_čp. 189 – sondy 2/09 a 4/09 vrstva pravděpodobně vyrovnávala nerovnosti podloží a vytvářela lůžko pro místy dochovanou dlažbu z neovulkanitu (čedič); Vrstva 1b) – světlá písčitá zemina, nahnědlá až rezavá; valounů o průměru cca 10 cm, v čistém okrovém jílu; tato vrstva se projevuje pouze v JZ a SZ profilu; tato vrstva se výrazně uklání k JZ; Vrstva 1c) – tuhá jílovitá zemina, okrově až hnědě Vrstva 2c) – jílovito-písčitá okrová zemina s rozptýlenýzbarvená, s drobnými úlomky „cihloviny“; tato vrstva se mi rozpadlými uhlíky; projevuje v SZ a SV profilu Vrstva 3 ) – opracovaný pískovec Vrstva 1d) – tmavě hnědá až písčitá zemina, která se Vrstva 4) – okrový až rezavý písek tvořící sterilní podloží projevuje pouze v SZ a JZ profilu; Souvrství 1 pravděpodobně souvisí s úpravou objektu Vrstva 1e) – okrový čistý písek, který se projevuje pouze v období novověku. v SZ a SV profilu; Souvrství 2 je s největší pravděpodobností středověké, Vrstva 2a) – tuhá šedo-černá jílovitá zemina; tmavé přičemž vrstva 2b by mohla být původní úrovní podlahy zabarvení vrstvy je způsobeno množstvím rozpadlých středověkého objektu, přiloženého k městské hradbě, zuhelnatělých materiálů; z této vrstvy byly získány frag- nebo úrovní nějaké komunikace probíhající podél této menty blíže nedatované středověké keramiky; hradby. Ve vrstvě 2a bylo nalezeno šest drobných atypicVrstva 2b) – tenká vrstvička složená z křemenných kých zlomků vrcholně středověké oxidační hrnčiny. XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 89

89

11.12.2012 23:29:14


Petr Jenč | Vojtěch Novák | Vladimír Peša | Záchranný archeologický výzkum bývalé městské šatlavy v České Lípě

MATERIÁLIE

Obr. 6_čp. 189 – sonda 5/09

V JZ profilu bylo obnaženo zdivo, tvořené pískovcovými kvádry, které je proti nadzemnímu obvodovému zdivu budovy posunuto o 40 cm do prostoru místnosti. Vysvětlením tohoto jeho odstupu mohou být starší základy budovy nebo naopak její mladší přestavba (rozšíření).

středověkých ani starších vrstev. S původní úrovní parkánu je nutno počítat v hloubce výrazně přesahující 150 cm.

Sonda 3/09 Sonda se nachází v přízemí v místnosti 3 (vstupní místnost vedle schodiště), v blízkosti sondy 1/09, na kterou částečně navazuje. Vznikla rozšířením stavebního výkopu Sonda 2/09 Sonda byla založena podél SV vnější stěny hlavní městské na rozměry 215 × 65 cm, s dosaženou hloubkou 120 cm. hradby v prostoru bývalého parkánu. Sledovala drenážní Dokumentovány byly profily SV, SZ a JV. Jihozápadní výkop objektu o délce 14,5 m, šířce 60 cm a hloubce profil je tvořen opět starší manipulační šachtou. Severovýchodní profil je městskou hradbou a SV strana sondy se 150 cm [obr. 5]. dotýká v celé své délce stěny schodiště. Tato stěna nezasahuje do kulturních vrstev a je tedy mladší [obr. 4]. Popis stratigrafických jednotek v sondě: Vrstva 1a) – travní drn Popis stratigrafických jednotek v sondě: Vrstva 1b) – tmavě hnědá mírně písčitá zemina s množstvím úlomků stavební suti především cihlovina, Vrstva 0a) – blíže nespecifikované zdivo stěny schodiště, v menším množství dále pískovcové kameny, neovulka- postavené přímo na čedičové dlažbě bez založení základů; nity a shluky malty; Vrstva 0b) – dlažba skládaná z tmavého neovulkanitu Vrstva 1c) – světlá směs stavební suti z velké části (čedič) tvořené světle žlutým pískem, zlomky cihel, střešní Vrstva 1a) – šedý sypký písek s úlomky malty; tato krytiny, kamenů (pískovec); vrstva pravděpodobně vyrovnávala nerovnosti podloží Vrstva 1d) – navážka hrubého říčního písku, místy až a vytvářela lůžko pro místy dochované dlažby z neovulštěrk; kanitu (čedič); Vrstva 1e) – vrstva tvořená destrukcí střešní krytiny Vrstva 1b) – světlá písčitá zemina nahnědlá až rezavá; (tašky); v menším množství zlomky cihel promísené projevuje se pouze u SZ profilu; s hnědou zeminou; Všechny vrstvy pocházejí z období pokročilého novověku Vrstva 1e) – okrový čistý písek a ukazují na zvýšení původního terénu bývalého parkánu Vrstva 2a) – tuhá šedo-černá jílovitá zemina; tmavé do současné podoby. V sondě nebylo dosaženo žádných zabarvení vrstvy je způsobeno množstvím drobných 90

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 90

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:15


MATERIÁLIE

úlomků zuhelnatělých materiálů; Vrstva 2b) – tenká vrstvička složená z křemenných valounů o průměru cca 10 cm, v čistém okrovém jílu; tato vrstva je pouze v SZ profilu; Vrstva 2c) – jílovito-písčitá okrová zemina s rozptýlenými kousky uhlíků; Vrstva 3) – zdivo tvořené z hrubě opracovaných pískovcových kvádrů, pravděpodobně vymezuje původní sílu hradební zdi; Vrstva 4) – okrový až rezavý písek tvořící sterilní podloží

Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě

Vrstva 2c) – šedý až bílý písek tvořící tenkou vrstvu kopírující podloží; Vrstva 2d) – tuhá šedo-černá jílovitá zemina s osamoceným kamenem (neovulkanit); Vrstva 2e) – hnědá až šedivá písčitá zemina Souvrství 0-1 odpovídá situaci v místnosti 3 a představuje pravděpodobně různé novověké stavební úpravy. Naproti tomu zásah 1c ukazuje na odstranění starších sedimentů v souvislosti s větším stavebním zákrokem, snad výstavbou východní části objektu. Souvrství 2 je v této sondě na nálezy bohatší a ukazuje na datování do 14. až 15. století. Ve vrstvách 2a a 2b se objevilo jen několik drobných zlomků červeně malované světlé hrnčiny bez okrajů. Vrstva 2d obsahovala červeně malovanou hrnčinu se zploštělým vyšším okružím, přecházejícím do přehnutého okraje, a ovalený okraj s náběhem ucha [obr. 8]. Oba okraje odpovídají době kolem přelomu 14. a 15. století.

Souvrství 1 představuje mladší, pravděpodobně novověké horizonty, odpovídající situaci v SZ profilu sondy 1/09. Podobně souvrství 2 datujeme do vrcholného středověku. Sonda zachytila zdivo hlavní městské hradby v jeho původní síle před jeho částečným odbouráním v nadzemní části místnosti. Původní rozsah hradby je viditelný od vrstvy 2a), která k hradbě přímo přiléhá. Vrstvy 2a - 2c přiléhají přímo ke stěně hradby a vznikly tedy až po jejím vybudování. Ve vrstvě 2a bylo nalezeno 7 zlomků světlé, Sonda 5/09 červeně malované hrnčiny bez okrajů [obr. 8]. Sonda byla položena v místech výkopu pro podlahové topení v přízemí v místnosti 2, podél její JZ, uliční stěny. Sonda 4/09 Rozměry sondy jsou 5,5 × 0,8 m, maximální dosažená Sonda pro podlahové topení se nachází v přízemí v míst- hloubka činí 80 cm [obr. 6]. nosti 3 (místnost se schodištěm) podél JV stěny a má rozměry 6 × 0,4 m a hloubku od 40 cm do 80 cm. Doku- Popis stratigrafických jednotek v sondě: mentován byl pouze SV profil [obr. 5], zbývající profily Vrstva 1a) – okrová až hnědá sypká písčitá zemina honebyly dostatečně čitelné. mogenního charakteru, tvořící pravděpodobně pískové lůžko pro dlažbu, částečně dochovanou v okrajových Popis stratigrafických jednotek v sondě: částech místnosti. Vrstva 0a,b – schody Vrstva 1b) – okrová až šedá sypká písčitá zemina Vrstva 1a) – šedý sypký písek s úlomky maltoviny; tato podobná vrstvě 1a; vrstva pravděpodobně vyrovnávala nerovnosti podloží Vrstva 1c) – světle žlutý, takřka čistý písek; a vytváří podklad pod žulový první schod schodiště Vrstva 1d) – okrový až narezlý písek; (vrstva 0b). Vrstva 1e) – hnědá písčitá zemina, sypká; Vrstva 1b) – navážka tvořená nepravidelným střídáním Vrstva 2a) – červeně probarvená jílovitá zemina s úlomky písků, štěrků a jílovité zeminy; mazanice. Na této vrstvě leží pískovcové kvádry o veliVrstva 1c) – světlá žluto-šedá písčitá zemina až písek; kosti cca 40 × 40 × 30 cm neurčitého účelu; Vrstva 2b) – tužší, tmavě okrová až hnědá jílovitá Vrstva 1d) – bílý písek, kterým byl podsypán betonový zemina; schod (vrstva 0a); Vrstva 2a) – šedá jílovito-písčitá zemina s fragmenty Vrstva 2c) – hnědo-šedá písčitá zemina; cihloviny a nálezy středověké keramiky; Vrstva 3) – kámen, opracovaný pískovec; Vrstvy 1a – 1e si vznikly patrně jako vyrovnání a zvýšení Vrstva 2b) – načervenalá jílovitá zemina s fragmenty přepálené mazanice a středověké keramiky; původního terénu. XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 91

91

11.12.2012 23:29:15


Petr Jenč | Vojtěch Novák | Vladimír Peša | Záchranný archeologický výzkum bývalé městské šatlavy v České Lípě

Obr. 7_ čp. 189 – pískovcový žlab v sondě 6/09 vně objektu.

MATERIÁLIE

PRVNÍ PATRO V patře proběhly pouze povrchové sběry ve stavebních sondách, které byly založeny ve vrstvách tvořících zásypy kleneb. Z těchto zásypů byl získán malý soubor novověké keramiky. Datum post quem pro uložení zdejších nálezů pravděpodobně představuje rok 1927, kdy máme poslední doklad výměny dřevěných podlah a tedy i možného zásahu do mělčích míst klenebních zásypů (Gabriel – Smetana 1996). Sonda A Místnost 8: výkop o rozměrech 390 × 50 cm a hloubce 35 cm, položený u JZ stěny. Výplň tvořen jílovito-písčitou sypkou zeminou s archeologických materiálem. Nalezeno několik zlomků glazované keramiky (zelené, béžové a hnědé polevy), větší fragmenty zvířecích kostí včetně torza čelisti, dřevěný čtyřhranný kolíček s vrubem pro omotání provázku a menší plochý kus dřeva přibroušený do špičky. Dále byl nalezen fragment kůže tvarované do půlkruhu s jednou řadou otvorů po prošití (zčásti v nich zůstaly zbytky tkaniny), který připomíná patní část boty. Pokud tyto předměty tvoří chronologický celek s keramikou, odpovídaly by nejspíše 17. až 18. století [obr. 8].

Za zpřístupnění děkujeme Mgr. Renatě Tišerové z NPÚ Liberec, kde je SHP uložen. Prameny: GABRIEL, František a Jan SMETANA. Česká Lípa čp. 189. Stavebně historický průzkum. Česká Lípa, 1996.

92

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 92

Celé souvrství přiléhá k vnitřní obvodové stěně objektu bez viditelné základové spáry a je tedy patrně mladší než vnější zeď. Na SZ straně sondy bylo odkryto zdivo sestavené z pískovcových kvádrů zděných na maltu s velkým podílem jílu. Je posunuto oproti současné příčce cca o 1 metr do místnosti č. 2. Jeho vztah k současným obvodovým stěnám nemohl být sledován. Z vrstvy 2a pochází soubor zlomků oxidační hrnčiny s několika okraji typu nízkého až středně vysokého okruží, z nichž fragment nejnižší profilace (A-27710) obsahoval v ostřivu slabou příměs slídy. Zastoupen je i zlomek s červeně malovanou linkou. [obr. 8] Nízké typy okruží jsou na Českolipsku datovány do sklonku 13. a počátku 14. století, vyšší vari- Sonda B anty do průběhu 14. století. Místnost 10: výkop o rozměrech 350 × 50 cm a hloubce 35 cm, položenž u SZ stěny. Výplň tvoří udusaná hlína Sonda 6/09 s příměsí organických materiálů (plev). V ní byly nalezeSonda o rozměru 90 × 120 cm byla přiložena k vnější ny 2 fragmenty novověké glazované keramiky a část dna zdi budovy v západním sousedství pilíře. V severní polo- z polokameniny, které připouštějí datování do průběhu vině sondy se nachází pískovcový žlab, který je položen 19. století. vodorovně s vnější zdí a je do ní zároveň svou podélnou stranou vestavěn. Monolitický žlab z pískovce je uvnitř Sonda C 25 – 30 cm široký a 10 – 18 cm hluboký. Na straně zdi je Místnost 10: výkop o rozměrech 150 × 50 cm a hloubce opatřen vysekaným vyústěním, které je překryto dalším, 35 cm, položený v prostoru mezi místností 9 a 10. Výplň mladším a širším pískovcovým korytem, zajišťujícím vy- je tvořena především pískem s menším obsahem jílovité pouštění odpadu z místnosti 3 uvnitř budovy [obr. 7]. složky, bez archeologických nálezů. Na monolitický žlab navazuje další pokračování neznámé délky, které nepochybně prochází pod nově přizděným Sonda D pilířem do dnes již nefunkční kanalizační stoky. Ploché Místnost 10: výkop o rozměrech 500 × 50 cm a hloubce nerovné kameny vedle žlabu v hloubce kolem 50 cm pod 25 cm. Výplň výkopu tvoří jílovito-písčitá sypká zemina dnešní úrovní Vězeňské ulice jsou patrně částí dlažby, okrového zbarvení. V zásypu nad klenbou podlahy prvníkterá byla v jižní polovině sondy odstraněna při starším ho patra se objevil zlomek hrnčiny z přechodu vrcholný výkopu elektrických sítí. středověk – raný novověk. FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:15


MATERIÁLIE

Souhrn výsledků archeologického výzkumu Záchranný archeologický výzkum nevelkého rozsahu provedený v různých částech objektu bývalé městské šatlavy doplnil výše sumarizované výsledky stavebně historického průzkumu (Gabriel – Smetana 1996) o pohled do vývoje kulturních uloženin. Se středověkým obdobím spojujeme souvrství 2, které je dochováno v západní – stavebně starší – polovině objektu v místnosti 2 a v části místnosti 3. Z výplně některých vrstev pochází početně malý soubor vrcholně středověké, oxidačně pálené a červeně malované hrnčiny, který umožňuje jen ve dvou případech vyslovit orientační stáří. Není přitom zřejmé, zda se jedná o intaktní situace nebo o sekundární uložení – ovšem ještě z období vrcholného středověku, tedy bez novověkých příměsí. Je zajímavé, že z místnosti 2, která je pokládána za nejstarší část objektu a zároveň je nejníže pod dnešní úrovní ulice, pochází ze sondy 5/09 nejstarší zjištěná keramika kolem přelomu 13. a 14. století. Tato výšková situace patrně existovala již v době zřízení vstupního východního portálu – tedy podle stavebního průzkumu nejpozději v období renesance, ale pravděpodobněji již mnohem dříve [obr. 9]. Nasvědčuje tomu souvrství 2 v sousední místnosti 3 v sondách 1/09, 3/09 a 4/09 s ojedinělými fragmenty středověké keramiky bez novověkých intruzí, které dosahuje až o 50 cm výše než v místnosti 2 a blíží se tak úrovni portálu. Také malý soubor keramiky ze sondy 4/09 připouští datování řádově o sto let mladší (přechod 14. a 15. století). Středověké úrovně jsou ve východní části objektu pravděpodobně zcela odstraněny při zásahu, který lze nejpravděpodobněji ztotožnit s klasicistní výstavbou či přestavbou této části budovy. Zajímavým, i když interpretačně nepříliš jasným příspěvkem ke středověké historii objektu jsou zjištěná zdiva ve středověkých úrovních místnosti 2 (sonda 5/09) a místnosti 3 (1/09). Zejména zdivo o šířce kolem 230 cm, zjištěné v průchodu mezi místnostmi 1 a 2, prochází pod dnešní příčkou, tj. kolmo na městskou hradební zeď. Výsledky archeologického výzkumu tedy jednoznačně dokládají provázanost parcely dnešního objektu se středověkým organismem města. Nenabízejí však rozřešení základní otázky nastíněné stavebně historickým průzkumem – a sice zda souvisí zjištěná středověká situace (zejména XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 93

Obr_8. čp. 189 – přehled archeologických nálezů. Středověká keramika ze sondy 5/2009 (nahoře a uprostřed), 3/2009 (1 zl. vlevo dole) a 4/2009 (3 zl. vpravo dole). Vpravo novověké předměty ze sondy A v poschodí (dřevěný kolíček, fragment kůže).

v místnosti 2) se starší městskou (obytnou?) zástavbou, která předcházela výstavbě šatlavy, anebo v ní máme hledat nejranější počátky městské věznice (či alespoň její budovy), jež by se tím posunuly do 14. století.

Obr. 9_čp. 189 – místnost se sondou 5/2009 z pohledu od pískovcového portálu Foto Vlastivědné muzeum v České Lípě

93

11.12.2012 23:29:15


STUDIE

Zprávy

Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých

94

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 94

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:15


Státní okresní archiv Liberec

ZPRÁVY

Vladimír Ruda, promovaný historik (Sobotka 1. 9. 1922 – Liberec 15. 12. 1990) HANA CHOCHOLOUŠKOVÁ

V letošním roce by se dožil 90 let zakladatel libereckého archivnictví a dlouholetý ředitel Okresního archivu v Liberci Vladimír Ruda. Narodil se 1. září 1922 v Sobotce manželům Františku a Růženě Rudovým. Protože všichni jeho sourozenci brzy po narození zemřeli, vyrůstal jako jedináček. Otec, vyučený švec, vykonával v Sobotce funkci policejního strážníka. Oba rodiče, původně katolíci, vystoupili po vzniku republiky z církve. Syna již nedali pokřtít. Vladimír Ruda studoval nejprve v letech 1933–1941 na gymnáziu v Mladé Boleslavi. Ani jeho neminulo totální nasazení v Sudetech. Toto složité období mu pomáhala překonat dobrá znalost německého jazyka, k níž přispěli značnou měrou jeho rodiče, kteří posílali chlapce o prázdninách do německy mluvící oblasti na „handl“. Po skončení války začal Vladimír Ruda studovat na fakultě filozoficko-historické Univerzity Karlovy v Praze československé dějiny a pomocné vědy historické. Zároveň v letech 1945–1948 navštěvoval Státní školu archivní, kterou zakončil prací Správa poddanského města Sobotky na panství kosteckém. V té době již vykonával funkci soboteckého městského archiváře a praktikoval v Archivu hlavního města Prahy jako pomocná vědecká síla. Státní archivní zkoušku složil 10. června 1948. Na studiích ho ovlivnily takové osobnosti, jako byli Václav Vojtíšek, František Roubík, Zdeněk Kalista, Václav Chaloupecký, filosofii přednášel Jan Patočka. Když se v Liberci rozhodla rada Ústředního národního výboru na podnět Expozitury Archivu Ministerstva vnitra 1 vybudovat městský archiv, byl na toto místo doporučen. Konkurz, který se konal na jeho narozeniny 1. září 1948, Vladimír Ruda vyhrál a na podzim se stal libereckým městským archivářem. I po příchodu do Liberce pokračoval ve studiu. Jeho dizertační práci Sociální poměry v Sobotce po válce třicetileté mu recenzovali profesor Václav Husa a docent František Graus. Promován byl 25. června 1955 v aule Karolina. Archiv v Liberci budoval na „zelené louce“. Musel si pro něj sehnat vhodné prostory, zařízení i peníze na stavební úpravy. Dne 18. ledna 1949 rozhodla rada ÚNV přidělit archivu dům v Moskevské ulici č. 23, který byl pro tyto účely uvolněn Fondem národního majetku. Archivu sloužil do roku 1993, kdy byl přestěhován XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 95

1_Spravovala fondy bývalého říšského archivu

Vladimír Ruda v archivu

do nového areálu v Liberci - Františkově. Velká spotřeba starého papíru a nejrůznější sběrové akce způsobily, že nový archivář musel v zájmu záchrany archiválií okamžitě přikročit k pořádání skartací. Z úkrytů byly do archivu sváženy ty nejcennější archiválie – městské listiny a archiválie převzaté z bývalého říšského archivu. Dalšími dokumenty, které byly přejímány, se staly písemnosti původně samostatných obcí připojených v době války k Liberci. Archivní kompetence městského archivu se po vzniku Jednotného národního výboru v roce 1949 rozšířily na celý okres Liberec, pod který v té době spadalo i Jablonné v Podještědí. Archiv dohlížel na celou řadu městských archivářů a stal se vzorovým školicím střediskem v tomto oboru. Po správní reformě, kdy zanikl v roce 1960 samostatný Liberecký kraj, došlo v roce 1962 ke spojení libereckého městského a mezitím již spojených okresních archivů v Liberci a Frýdlantu pod vedením Vladimíra Rudy. Badatelská návštěvnost v archivu, jehož sídlem se stala budova bývalého městského archivu v Moskevské ulici, vzrostla až na 2000 badatelských návštěv ročně. Vznikaly práce celostátního významu o dělnickém hnutí a velmi dobré a přínosné diplo95

11.12.2012 23:29:15


Státní okresní archiv Liberec 2_1877-1880, Drobné zmínky osídlila Bredovské zahradě Valdštýnské ve nacházíme v ul. Uměleckých 25 3_12. - 15. března 1921

Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých

96

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 96

ZPRÁVY mové Hlavnípráce text k dějinám okresu. V libereckém archivu se často objevoval i spisovatel Václav Kaplický. Hledal tu podklady pro svůj román Železná koruna. Od té doby oba muže pojilo přátelství a navzájem si měnili vydané publikace. Po smrti Kaplického v roce 1982 prosadil Vladimír Ruda vybudování jeho pamětní síně na frýdlantském zámku a vytvořil k ní libreto. K velké vytíženosti archiváře přispěly i přednášky z dějin dělnického hnutí na Vysoké škole strojní a textilní, přednášky pro Socialistickou akademii, kde byl až do své smrti v roce 1990 vedoucím historické sekce, práce pro Městský a Okresní národní výbor v Liberci. Zde byl členem nejrůznějších komisí – například názvoslovných, památkové péče a ochrany přírody; byl členem poradního sboru při filmovém studiu Správy městských kin, poradního sboru pro koncerty Parku kultury a oddechu v Lidových sadech. Na veřejnosti byla viditelná též jeho činnost ve Sboru pro občanské záležitosti, jehož byl předsedou, na liberecké radnici oddával novomanžele a vítal nové občánky města. Trvalou památkou po něm zůstane městská kronika, kterou psal čtyřicet let – od roku 1949 do své smrti, poslední zápisy se týkají roku 1989. Vladimír Ruda byl činný v archivnictví i v celostátním měřítku. Byl členem komise pro otázky znaků měst při Archivní správě Ministerstva vnitra. S kolektivem se mu podařilo v roce 1971 vydat průkopnickou publikaci Znaky severočeských měst, na kterou pak navázala v roce 1985 celostátní publikace Jiřího Čarka Městské znaky v českých zemích. Až do svého důchodu byl též členem pracovní skupiny pro výzkum česko-německých vztahů, kterou vedl PhDr. Vácslav Babička. Působil jako člen ediční rady Severočeského nakladatelství v Ústí nad Labem a redakční rady Sborníku Severočeského muzea v Liberci. Rodinné prostředí, tatínek byl prvorepublikový sociální demokrat, ho přivedlo k členství v KSČ. V době normalizace mnohostranně pomáhal badatelům, kteří měli v té době potíže s publikováním. Ústředním tématem jeho vědecké práce bylo od dob studií dělnické hnutí. V Liberci, od druhé poloviny 19. století rychle se rozvíjejícím průmyslovém městě, sídlila nějakou dobu ilegální rakousko-uherská sociálně-demokratická strana.2 V Koloseu se konal ustavující sjezd německé sekce KSČ.3 V archivu byly archivní materiály, téma bylo v kurzu a články s touto tematikou požadovány tiskem. Dalším badatelským okruhem Vladimíra Rudy bylo místo jeho mládí – Sobotecko. Neustále se zmenšuje počet pamětníků, kteří se s ním osobně setkali. Ale liberecká městská kronika, shromážděný archivní materiál, diplomové práce a vydané publikace přetrvají i pro budoucí generace.

Bibliografie důležitějších prací:

RUDA, Vladimír. Karel Liebknecht v severních Čechách roku 1912, Ústí nad Labem 1975. RUDA, Vladimír. Liberecká radnice, Zprávy České besedy 44, Liberec 1984. RUDA, Vladimír. Liberecko v letech 1352–1577, Zprávy České besedy 15, Liberec 1977. RUDA, Vladimír. Počátky textilního průmyslu v Liberci, Zprávy České besedy 13, Liberec 1973. RUDA, Vladimír. Privilegia města Sobotky [edice 13 privilegií]. In: Jubilejní sborník k 450. výročí povýšení na město, Sobotka 1948, s. 99–115. RUDA, Vladimír. Protesty proti zaměstnávání děvčat v kartounkách Boleslavského kraje roku 1835. In: Sborník Severočeského musea, Historia I, Liberec 1958, s. 168–186. RUDA, Vladimír. Stavební vývoj Sobotky. In: Osvětová beseda 1968, Sobotka, s. 37–47. RUDA, Vladimír. Události roku 1844 v Boleslavském kraji. In: Sborník archivních prací VIII, Praha 1958, s. 50–97. RUDA, Vladimír. Z dějin textilního průmyslu v Kosmonosích, Josefově Dole a Mladé Boleslavi do začátku 20. století. In: Boleslavica 68, Sborník příspěvků k dějinám Mladoboleslavska, Mladá Boleslav 1969, s. 70–90. RUDA, Vladimír et al. Znaky severočeských měst, Most 1970. HORÁKOVÁ, Libuše a Vladimír RUDA. Historický kalendář Liberecka 1945–1970, Zprávy České besedy 19, Liberec 1978. CHOCHOLOUŠKOVÁ, Hana a Vladimír RUDA. Sobotecko v dobách husitského hnutí. In: Sborník prací východočeských archivů 4, s. 221–248. TECHNIK, Svatopluk a Vladimír RUDA. Liberec minulosti a budoucnosti, Liberec: Severočeské nakladatelství v Liberci, 1961. TECHNIK, Svatopluk a Vladimír RUDA. Liberec minulosti a současnosti, Ústí nad Labem 1980. TECHNIK, Svatopluk a Vladimír RUDA. Stavební vývoj Liberce v době průmyslové revoluce. In: Sborník Severočeského musea, Historia 2, Liberec 1959, s. 269–293. Kolektiv autorů, 130 let zdravotnictví na Liberecku, Zprávy České besedy 18, Liberec 1978. Kolektiv autorů, Z prvních let České besedy v Liberci, Zprávy České besedy 20, Liberec 1979. FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:15


Katedra historie FP TU v Liberci

ZPRÁVY

Jubileum profesora Roberta Kvačka

Drobné zmínky o Bredovské Bredov- zahraskénacházíme dě zahradě nacházíme v Uměleckých v Uměleckých

MILOSLAVA MELANOVÁ

Hlavní text července letošního roku měli členové Počátkem české historické obce příležitost připojit se k mnoha gratulantům. V plné svěžesti a činorodosti slavil osmdesáté životní jubileum jeden z předních českých historiků Robert Kvaček. Rodák z Dvorců, které jsou dnes součástí Jičína, zůstal tomuto kraji věrný i během mnohaletého působení na Univerzitě Karlově v Praze a v posledních desetiletích zde opět trvale bydlí. Od vzniku vysokoškolského pracoviště historie v Liberci na počátku devadesátých let je jeho působení spjato také s dnešní Katedrou historie na Fakultě Přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity. Robert Kvaček se narodil 5. 7. 1932 a své dětství i gymnaziální léta prožil v rodném městě. Roku 1951 zamířil na Filozofickou fakultu UK. Jednooborové studium historie zde ukončil prací věnovanou diplomatické přípravě mnichovské dohody. Téma Mnichova, zkoumané z hlediska postoje velmocí k československému státu, bylo také předmětem Kvačkova prvního vydaného knižního titulu Osudná mise. V této otázce, do dnešních dnů považované za jeden z neuralgických bodů českých dějin, se stal uznávanou autoritou. Potvrzuje to i titul, vydaný v roce 2011. Kniha Poslední den, popisující události, které předcházely vydání mnichovské dohody, byla v září

letošního roku oceněna cenou Egona Erwina Kische, udělovanou autorům literatury faktu.1 Problematika Mnichova stála na počátku jeho dráhy specialisty na dějiny diplomacie a evropské politiky meziválečného období. Po velké řadě studií a práci na edicích dokumentů k československo-německým vztahům vydal v roce 1966 rozsáhlou monografii Nad Evropou zataženo, která nese podtitul Československo a Evropa 1932–1937. Celé dosavadní historiografické dílo Roberta Kvačka má široký záběr, nejpočetnější jsou monografie a mnoho desítek studií věnovaných právě meziválečnému období a českým a československým dějinám první poloviny dvacátého století.2 Tam směřoval na počátku své vědecké práce a jemu věnuje soustavnou pozornost po celý život. Nejde pouze o mezinárodní vztahy, mnichovské téma, či postavu Edvarda Beneše a politické proudy. Pozornost věnuje také vývoji kultury a kulturních proudů. Moderní československé dějiny odkrýval i před rokem 1989 navzdory ideologickým tlakům na úrovni tehdejší evropské historiografie. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy rozvíjel vědecký výzkum od poloviny padesátých let jako odborný asistent, od roku 1966 jako docent a od r. 1990 jako profesor československých dějin. Zároveň

1_KVAČEK, Robert. Poslední den, Praha: Epocha 2011, ISBN 97880-7425-064. 2_Soupis prací Roberta Kvačka za léta 1956–1996 je součástí jubilejního sborníku České země a Československo v Evropě XIX. a XX. století. Sborník prací k 65. narozeninám prof. dr. Roberta Kvačka. (Jindřich Dejmek - Josef Hanzal), Praha 1997, s. 21–45. ISBN 80-85268-61-2. Práce z dalších let viz Bibliografie prof. PhDr. Roberta Kvačka za léta 1997–2002. In: Česko-slovenská historická ročenka 2002. Brno: Masarykova univerzita. 2002, s. 13–15. ISBN 80-210-3021-6. Tyto soupisy doplnil a navázal na ně přehled Výběrová bibliografie prof. Roberta Kvačka, CSc., za léta 1996–2007 v jubilejním sborníku Svět historie – historikův svět. Sborník profesoru Robertu Kvačkovi. (Milan Svoboda ed.), Liberec: Technická univerzita 2007, s. 661-673. ISBN 978-80-7372214-2. Nejnovější přehled prací sestavila Václava Horčáková, Výběrová bibliografie prací Roberta Kvačka za léta 2007–2011. In: ČECHUROVÁ, J., P. ANDRŠ a L. VELEK et al. Posláním historik, Pocta prof. Robertu Kvačkovi k 80. narozeninám. České dějiny, Ediční řada Ústavu českých dějin FF UK a Nakladatelství Lidové noviny, svazek 4, Praha 2012, s. 647– 653. ISBN 978-80-7422-172-9.

Prof. Robert Kvaček v diskusi na semináři Česko-slovenské vztahy v Liberci

XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 97

97

11.12.2012 23:29:16


Katedra historie FP TU v Liberci Drobné zmínky o Bredovské 3_KVAČEK, Robert a Dušan zahradě nacházíme v Uměleckých TOMÁŠEK. Causa Emil Hácha, Praha: Themis. 1995. ISBN 8085821-30-3. KVAČEK, Robert a Dušan TOMÁŠEK. Generál Alois Eliáš. Jeden český osud, Praha: Epocha. 1996. ISBN 80-9021295-6. KVAČEK, Robert a Dušan TOMÁŠEK. Generál šel na smrt. Životní příběh Aloise Eliáše, Praha: Drobné zmínky o Bredovské zahraEpocha. 2007. ISBN 978-80dě nacházíme v Uměleckých 87027-98-1. KVAČEK, Robert a Dušan TOMÁŠEK. Obžalována je vláda, Praha: Themis. 1999. ISBN 80-85821-68-0. 4_KVAČEK, Robert. První světová válka a česká otázka, Praha: Triton. 2003. ISBN 80-7254448-9. 5_KVAČEK, Robert. České dějiny II, Praha: SPL Práce. 2002. ISBN 80-86287-48-3. 6_Informace o Česko-slovenské komisi historiků viz http://www. cskh.sk/ 7_K libereckým seminářům blíže MELANOVÁ, Miloslava. Dvě desetiletí česko-slovenských diskusí a setkávání v Liberci. In: Fontes Nissae. Prameny Nisy XII, 2011, s. 311–329. 8_K nejrozsáhlejším dosud vydaným dílům s účastí R. Kvačka patří Kniha o Liberci (KARPAŠ, Roman et al.), Liberec: Dialog, 1996, Liberec: Dialog, 2004 (2. vyd.), Stalo se na severu Čech 1900/2000, (KARPAŠ, Roman et al.) Liberec: Nakladatelství 555, 2001.

98

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 98

zasvěcoval Hlavní text studenty historie do tajů historického řemesla. Jeho profesionální i lidský vklad poznamenal několik generací českých historiků. Od počátku učil své posluchače rekonstruovat obraz dějin na základě kritické analýzy různých typů pramenů, ale také s nadhledem a s rozhledem po evropské historiografii a především se stále přetrvávajícím profesionálním zápalem. V čase normalizace přispěl tlak „režimních strážců“ dějin meziválečného období k tomu, že Robert Kvaček nemohl dokončit a publikovat rozpracovaná témata k tomuto období a nemohl je ani vyučovat. Tehdy přenesl svou pozornost k dějinám 19. století. Analyzoval řadu pramenů k životním osudům osobností 19. století a také k dějinám kultury a promýšlel české dějiny a vyvrcholení českého národního dozrávání v evropských souřadnicích. V té době také publikoval řadu populárně komponovaných článků a prací, které byly později shrnuty do několika knih. Vynikající znalec české prózy i poezie dodnes hledá otisk soudobých ideálů i zklamání také v krásné literatuře. Po roce 1989 mohly být vydány práce o osobnostech, které jsou součástí „českého údělu“ a dramatických evropských dějin 20. století. Odborníci i veřejnost dostali k dispozici čtivé tituly o období okupace Československa a druhé světové války (vydávané spolu s publicistou Dušanem Tomáškem), věnované Emilu Háchovi, Aloisi Eliášovi a protektorátní vládě.3 Také za tyto knihy získal jubilant Ceny Egona Erwina Kische. Podobná Cena Vojtecha Zamarovského mu byla udělena na Slovensku. Dalším významným tématem, jemuž věnoval v posledním dvacetiletí R. Kvaček pozornost, je tvorba moderní československé státnosti a zápasy o její podobu. Útlá práce První světová válka a česká otázka je autorovým výrazným pohledem na vznik československého státu.4 Kvačkova mimořádná schopnost promýšlení vývoje v širokých souvislostech se uplatnila ve výrazné účasti na nových syntézách českých dějin (např. Češi na cestě stoletím, Bohemia in History) a populárně zaměřených příručkách k českým dějinám (Sto událostí, které dramaticky změnily naši historii – Kdy, kde, proč & jak se to stalo v českých dějinách, Záhady českých dějin). Svůj pohled na moderní české dějiny vložil Robert Kvaček do promyšleně koncipované učebnice České dějiny

ZPRÁVY II, určené středoškolské výuce dějepisu.5 Otázkám školní výuky dějepisu a přípravě učitelů věnoval jubilant soustavnou pozornost. Jako neúnavného školitele jej proto znají učitelé dějepisu z celé republiky. Patří také k úspěšným popularizátorům české historické vědy. Kultivovanou formou dokáže přibližovat výsledky historického poznání veřejnosti a zároveň neváhá korigovat některé současné publicistické snahy o reinterpretaci českých dějin. Někdy břitký kritik, jindy lehce ironizující autor přednášek a diskutér stále přitahuje posluchače ve všech koutech České republiky. Od mládí aktivní sportovec, dodnes zasvěceně sledující fotbalová i hokejová střetnutí a výkony sportovců, také oslňuje nevšedními znalostmi historie moderního sportu. Robert Kvaček vždy věnoval v rámci československých dějin pozornost vztahu Čechů a Slováků. Po rozpadu společného československého státu cílevědomě usiloval o udržování stálé vazby českých a slovenských historiků. Patřil proto k zakládajícím členům česko-slovenské komise historiků.6 Téma česko-slovenských vztahů jej také přivedlo do Liberce. Od prvního ročníku libereckého semináře Česko-slovenské vztahy v roce 1991 sem každoročně přijížděl diskutovat o dějinách Slováků a Čechů, jejich vztazích i jejich místě v Evropě a ve světě.7 Pravidelná účast se posléze proměnila v odbornou garanci a stálé působení na liberecké katedře historie. Od roku 1998 tak procházejí i liberečtí studenti odborným školením R. Kvačka a vědecké směřování katedry historie nese jeho stopu. Záhy se stal Robert Kvaček členem Vědecké rady FP TUL, v níž přispívá k podpoře pěstování i respektu humanitních věd na Technické univerzitě. Jako spoluautor, vědecký garant, lektor či školitel se podílel a podílí na výzkumu i publikacích z dějin Liberecka.8 Od vzniku sborníku Fontes Nissae v roce 2000 je členem redakční rady regionálního periodika. Zásluhy o celoživotní vědeckou a pedagogickou práci a podíl na formování a rozvoji vědy v Liberci ocenila Technická univerzita u příležitosti letošního životního jubilea Roberta Kvačka udělením Zlaté medaile TU. Katedra historie FP TU a redakce sborníku Fontes Nissae přejí panu profesorovi spolu s díky za liberecké angažmá dobré zdraví a síly do dalšího života i vědecké a pedagogické činnosti.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:16


Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

ZPRÁVY

Marguerite Kottulinsky-Rohan

Drobné zmínky o Bredovské Bredov- zahraskénacházíme dě zahradě nacházíme v Uměleckých v Uměleckých

Nekrolog MILOŠ KADLEC

Hlavní text Ve středu 19. září 2012 zemřela ve věku nedožitých devadesáti let jedna z posledních příslušnic rodu Rohanů-Guemenée-Rochefort, paní Marguerite, hraběnka Kottulinsky. Marguerite Johanna Gabrielle Michaele Daniela Maria princezna z Rohanu, hraběnka Kottulinsky, byla členkou významné francouzské aristokratické rodiny Rohanů, která se honosila titulem „princů z královské krve“. Osud zavál její předky po Francouzské revoluci do rakouské monarchie a zámek Sychrov se stal jejich novým domovem. Ve zdech tohoto novogotického „květu Francie na české půdě“, jak se Sychrovu často říká, se narodila 21. července 1923 jako druhorozená dcera JUDr. Alaina Rohana a Marguerite, rozené Schönburg-Hartensteinové. Díky rodičům prožila krásné, bezstarostné, šťastné dětství a mládí, což se stalo důležitým základem po její další život. Sychrovský zámek, jeho nádherný anglický park a celé jeho široké okolí se hluboce a nesmazatelně zapsaly do jejího srdce. Osud příslušníky rodu Rohanů znovu těžce zkoušel. Přišli o Francii a po skončení druhé světové války ztratili Rohanové, usídlení v Čechách, znovu svůj domov, který začali budovat od roku 1820 právě na Sychrově. Ihned po odchodu z Československa se Marguerite 29. září 1945 provdala za o devět let staršího Kunatu Johanna Ignaze Josepha hraběte Kottulinského a svůj další život spojila s Rakouskem. Zde žila zpočátku v Ebenthalu a od roku 1946 ve Vídni a Salzburku. V roce 1952 převzala od rodiny Orleans velký dům na břehu jezera Attersee, který sloužil jako lovecké sídlo prince Pedra Orleánského, a vedla ho až do svých posledních dní jako penzion. Vila Orleáns v Atterssee se na šedesát let stala jejím domovem, který s velkou láskou zvelebovala a obhospodařovala. Attersee se stalo pro její dvě dcery, zetě, vnoučata i pravnoučata i rozvětvené příbuzenstvo místem, kde se rodina rozesetá po celém světě scházela a cítila opravdu doma.

XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 99

Marguerite Kottulinsky-Rohan

Na svůj rodný Sychrov ovšem nikdy nezapomněla. Několikrát se jí ho podařilo navštívit před rokem 1989 a po sametové revoluci přijížděla na Sychrov velice pravidelně. Stala se členkou Spolku přátel zámku Sychrov, který byl založen v roce 1991. Díky jejímu nezdolnému elánu a energii začali přátelé Sychrova zakládat své pobočky po celé Evropě i v Americe a přispívali na společné projekty se Správou zámku Sychrov. Mezi nejúspěšnější z nich se zařadily např. restaurování interiérů tzv. královského apartmá, obnova bazénů a dendrologické ošetření dřevin v zámeckém parku,… Díky kontaktům paní Marguerite Kottulinsky koncertovala na zámku Sychrov známá anglická klavíristka Moura Limpany, uskutečnila se zde česká premiéra opery G. Donizettiho Maria di Rohan. Přístup a snaha nezištně pomáhat obnově i propagaci zámku Sychrov vedla k vzácné spolupráci mezi potomky posledních majitelů zámku Sychrov z rodu Rohanů se správou státního zámku. Marguerite Kottulinsky-Rohan se nesmazatelně zapsala do srdcí i paměti všech, kteří měli tu čest ji poznat a spolupracovat s ní. Člověk si ve svém životě vědomě či mimoděk z tisíců poznaných lidí vybírá vzory. Ona se stala jistě vzorem pro mnoho z nás, kteří jsme ji znali. Čest její památce.

99

11.12.2012 23:29:16


Katedra historie FP TU v Liberci

ZPRÁVY

PhDr. Zdeněk Brunclík zemřel Nekrolog RUDOLF ANDĚL

PhDr. Zdeněk Brunclík

Pan PhDr. Zdeněk Brunclík prožil své rané dětství v Liberci, kde se narodil 24. ledna 1926 v rodině živnostníka, který provozoval své pekařství ve čtvrti Rochlice, na tzv. Českém kopci. Poznal tak jako chlapec všechny potíže, s nimiž se setkávali příslušníci zdejší české menšiny a prožil i trampoty, když se rodina po záboru pohraničí v roce 1938 odstěhovala do Mladé Boleslavi. Zde Zdeněk dokončil základní vzdělání, absolvoval obchodní akademii, prodělal válečné nasazení a byl činný při osvobozovacích akcích v roce 1945. Bylo přirozené, že se Brunclíkovi po válce zase vrátili do Liberce, kde Zdeněk nastoupil do svého prvního zaměstnání ve Spořitelně města Liberce. V roce 1948 odešel na základní vojenskou službu a její dva roky v něm ještě posílily jeho schopnosti rozumět mladým lidem, kterých nabyl již z předchozí aktivní sportovní činnosti. Tyto zkušenosti přispěly později jistě k tomu, že celý svůj další život věnoval práci, která vyžadovala schopnosti jednat s mladými lidmi. Měl k tomu i povahové předpoklady, měl vstřícný, spravedlivě náročný a lidský přístup k jednotlivcům i ke kolektivu. Těmito vlastnostmi získával náklonnost studentů i sympatie a podporu svých kolegů na místech, kde působil. 100

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 100

Postupně pracoval jako vedoucí učňovského domova, jako zástupce ředitele v odborném učilišti státních pracovních záloh (do roku 1957), v letech 1958–1961 jako ředitel učňovské školy ve Frýdlantu. V letech 1954–1959 vystudoval na Vysoké škole pedagogické v Praze dálkově obor dějepis a složil závěrečné zkoušky. Po založení Pedagogického institutu v Liberci byl Zdeněk Brunclík přijat jako odborný asistent pro výuku nejnovějších československých dějin. Zde působil do roku 1966. Do tohoto období spadá také publikace řady jeho odborných prací určených učitelské veřejnosti. V roce 1966 bylo vzdělávání učitelů základních škol převedeno na Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem a Zdeněk Brunclík byl přijat na tamní katedru dějepisu, kde pokračoval v dosavadní činnosti pedagogické a rozvíjel dále svou činnost publikační a badatelskou v oblasti historie, ale i metodiky a teorie vyučování dějepisu. V roce 1970 pak obhájil na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze svoji dizertační práci a byl promován doktorem filozofie. Působení Dr. Brunclíka na ústecké fakultě skončilo v důsledku normalizačních opatření v roce 1971, kdy byl spolu s dalšími členy katedry historie z fakulty propuštěn. Protože mu bylo současně zakázáno vyučovat dějepis, přijal v roce 1972 místo na Učňovské škole v Liberci, kde vyučoval předmětům, k nimž měl blízko z dob svých studií na obchodní akademii. Po událostech v letech 1989/1990 byl na základě konkurzního řízení jmenován zástupcem ředitele na Středním odborném učilišti v Liberci. V této době (1991– 1994) začala již jeho spolupráce ve výuce na nově zřízené Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci, kam posléze na katedru dějepisu na plný úvazek přešel. Nyní mohl opět rozvinout své schopnosti učitele, rádce a konzultanta při vedení seminárních a diplomových prací a přirozeně i aktivity publikační, zaměřené i na širší regionální tematiku spojenou s jeho rodným Libereckem. Svůj zájem o veřejné dění prokazoval úspěšnými přednáškami historickými i aktivní činností v liberecké turistice. Činorodost pana dr. Brunclíka omezil teprve v posledním období jeho zhoršený zdravotní stav. Rodina dr. Zdeňka Brunclíka a přátelé, kolegové i spolupracovníci ztratili jeho odchodem dne 7. července 2012 vzácného člověka, který zůstane pro své pozitivní lidské vlastnosti natrvalo v jejich nejlepších vzpomínkách. FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:17


Katedra historie FP TU v Liberci

ZPRÁVY Bibliografie prací PhDr. Zdeňka Brunclíka za léta 2007–20121 Život profesora a sportovce Zdeňka Sobotky, Mladá fronta DNES. Liberecký Dnes. Roč. 22, č. 24 (29. 1. 2011), s. B4.

Před 90 lety skončil boj o Liberec, Mladá fronta DNES– Liberecké vydání. Roč. 19, č. 294 (16. 12. 2008), s. C4

T. G. Masaryk a Liberecko, Mladá fronta DNES – Liberecké vydání. Roč. 21, č. 54 (5. 3. 2010), s. B4.

Sokolové v Liberci: dlouhý příběh útlaku, Mladá fronta DNES– Liberecké vydání. Roč. 19, č. 147 (24. 6. 2008), s. C4.

František Zejdl (1897–1971) : první český prezident Vznik Československa a Liberec 1918, Krkonoše. Obchodní a živnostenské komory v Liberci a politický vězeň. Jizerské hory. Roč. 41, č. 10, 2008, s. 32–34. In: Fontes Nissae. Prameny Nisy 10, 2009, s. 69–85. Anarchisté na Liberecku v 80. a 90. letech 19. století : Jak Beneš bojoval za český Liberec, Mladá fronta DNES o Ladislavu a Arnoštovi Brunclíkovi a dalších mladých – Liberecké vydání. Roč. 20, č. 127 (2. 6. 2009), s. C4. lidech, kteří chtěli změnit společnost. In: Fontes Nissae. Prameny Nisy 8, 2007, s. 43–61. K nedožitým 80. narozeninám PhDr. Františka Palackého, CSc. In: Fontes Nissae. Prameny Nisy 10, 2009, s. 269–270.

O Křišťálové noci na severu, Mladá fronta DNES. Roč. 18, č. 261 (8. 11. 2007). [Kraj] Liberecký, s. C4.

Vzpomínka na doc. PhDr. Jaroslava Jozu, CSc. In: Fontes Nissae. Prameny Nisy 10, 2009, s. 268–269.

T. G. Masaryk a Liberecko, Mladá fronta DNES. Roč. 18, č. 214 (13. 9. 2007). [Kraj] Liberecký, s. B6.

1_Bibliografie prací PhDr. Zdeňka Brunclíka za léta 1955–2005 je uvedena jako příloha medailonu k jeho 80. narozeninám, viz ANDĚL, Rudolf. K osmdesátinám historika PhDr. Zdeňka Brunclíka. In: Fontes Nissae. Prameny Nisy 7, 2006, s. 251–253.

Exkurze katedry historie FP TU v Liberci 30. dubna – 3. května 2012 KATEŘINA LOZOVIUKOVÁ

Jako každý rok proběhla i v tom letošním tradiční odborná exkurze liberecké katedry historie. Tentokrát jsme se vydali po stopách tzv. železné opony (především v kontextu československo-rakouské hranice), která výrazným způsobem poznamenala život obyvatel československého státu i jejich sousedů žijících ve svobodném světě. Státní hranice mezi Rakouskem a českými zeměmi fakticky po několik staletí vůbec neexistovala. Vždy zde přirozeně existovaly historické hranice zemské, které oddělovaly Horní a Dolní Rakousy od Čech a Moravy. Vzhledem ke skutečnosti, že všechny čtyři historické země byly od počátku 16. století součástí jednoho státního celku, jenž se od konce třicetileté války stále více centralizoval, ztrácely hraniční linie svůj smysl a hrály spíše úlohu správní a administrativní. Česko a moravsko-rakouské pomezí tak vlastně bylo až do roku 1918 vnitrozemskou oblastí. „Neexistenci“ hranic umocňovalo etnické složení obyvatelstva na obou stranách česko-rakouského pomezí, které bylo ve většině případů, ne však vždy, německé. Pohyb obyvatel po obou stranách státní hranice byl značný. Mezi významnou částí XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 101

obyvatelstva českých zemí i Rakouska se vyvinuly silné historické i osobní vazby. Zánik Rakousko-Uherska a vznik Československa a Rakouské republiky znamenal, že se původní vnitrozemí změnilo v pohraničí mezi dvěma historicky nesmírně blízkými, avšak ne příliš přátelskými státy. Migrace obyvatelstva mezi oběma zeměmi pokračovaly i po zániku monarchie. Vznik pevných státních hranic vedl ke konstituování nových pravidel společného soužití. Na „čáře“ se pojednou objevily bezpečnostní sbory Finanční stráž a Zollwache, které měly za úkol dohlížet na hranicích na dodržování pořádku, bránit jejich nedovolenému překračování a především, což bylo důsledkem nové ekonomické reality, bojovat proti pašerákům. Přesto však československo-rakouská hranice zůstávala i v meziválečném období s většími či menšími omezeními nadále propustná, stále platil malý pohraniční styk a příbuzní po obou stranách hranice mohli i nadále udržovat vzájemné styky. Výrazná změna přišla až v důsledku událostí třicátých a čtyřicátých let 20. století. Nejprve byly historické hranice fakticky vymazány a zrušeny po uzavření Mni101

11.12.2012 23:29:17


Katedra historie FP TU v Liberci chovské dohody a o sedm let později se vyhnáním původního německého obyvatelstva z jižních Čech a z jižní Moravy zásadním způsobem změnila etnická skladba osob žijících na československé straně hranice. Další zásadní změna přišla v důsledku únorových událostí roku 1948. Státní hranice se uzavřela a vznikem „železné opony“ se její překročení stalo mnohdy životu nebezpečné. Vznik „železné opony“ dále přinesl tabuizaci řady událostí a témat. První den exkurze jsme se pohybovali na Pohansku, Valticku a v Mikulově. Ve společnosti Miroslava Kasáčka (člena občanského sdružení Paměť, spoluautora řady knih a dokumentů – př. Mlynáři od Babic) a Milana Vojty jsme mimo jiné navštívili soukromé „Muzeum železné opony“ ve Valticích a pietní místo na soutoku Dyje a Kyjovky, kde byli v 50. letech 20. století zastřeleni

ZPRÁVY československou pohraniční stráží dva rakouští občané. Druhý den jsme dopoledne absolvovali cyklus přednášek věnovaných dané problematice a diskuzi s pamětnicemi Marií Kasáčkovou, roz. Melkusovou a Janou Brejcha. Odpoledne jsme prošli „Stezkou svobody“, která byla v Mikulově instalována díky aktivitám již výše zmíněného občanského sdružení Paměť. Středeční den jsme strávili ve Vídni, kde jsme mimo jiné navštívili univerzitu a diskutovali s Janou Starek, odbornicí na problematiku československých emigrantů v Rakousku. Ve čtvrtek jsme se po Dunaji přesunuli do Bratislavy, kde se nám věnovali archiváři a historici Ústavu Pamäti národa. I tento rok měli absolventi exkurze z řad studujících za úkol sepsat esej. Jako vítězný byl vyhlášen text Markéty Těthalové, který je uveřejněn níže.

Máme všechno MARKÉTA TĚTHALOVÁ

Technická univerzita v Liberci – Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická Historická exkurze 2012 – esej 1_BURSÍK, Tomáš: Osud odbojové organizace Černý lev 777, Praha 2007, s. 78. 2_Projekt Oral history – Svedkovia z obdobia neslobody [online]. URL: <http://www.upn.gov.sk/ filmy/projekt-oral-history-svedkovia-z-obdobia-neslobody > [cit. 2012-05-28].

102

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 102

Máme všechno. Můžeme cestovat, studovat. Můžeme číst, co chceme, psát, co chceme, a můžeme říkat, co si myslíme. Žijeme ve svobodném státě. Máme budoucnost… a máme odpovědnost vyrovnat se s minulostí. Žijeme v iluzi svobodné doby, ale zapomínáme na spoustu věcí. Zapomínáme, že nestačí dějiny pouze zapsat a přidat do učebnic dějepisu, ale že se s nimi musíme také vyrovnat a hlavně naučit se s nimi žít. A ony žijí s námi – jsou to naši sousedé, naši lékaři a naši učitelé. A ačkoli se distancujeme od doby, kterou pomáhali aktivně vytvářet, nedistancujeme se od nich. Měli bychom však mít na paměti, že dějiny píší vítězové. A mezi vítězi „sametové revoluce“ jsou i ti, proti kterým brojila. Mašinerie komunistické strany a lidové demokracie fungovala velice precizně, ale nefungovala sama od sebe – tvořily ji tisíce „běžných úředníků“, kteří po revoluci zůstali ve svých funkcích a dnes stále působí. Měli bychom se zamyslet nad tím, zda je pro společnost rozumné, aby její zdraví hlídali lidé, kteří se starali o bezpečnost totalitního režimu. Nepřijde nám divné, že lidé, kteří posuzovali, co bylo pro stát a stranu dobré tehdy, posuzují, co je pro nás dobré dnes? Staráme se, pokud dochází ke střetu zájmů politika, který tak vydělá peníze, ale nestaráme se, pokud předrevoluční soudce odsoudí politického vězně za zoufalý pokus domoci se práva. V roce 2010 zemřel člověk, který aktivně vystupoval proti formujícímu se komunistickému režimu a sympatizoval s hnutím Bílé legie. Byl však zatčen a odsouzen

za velezradu na šest let. Po propuštění byl perzekuován a ilegálně emigroval. Státní bezpečnost ho považovala za nepřítele státu a sledovala jeho činnost v zahraničí. V roce 1961 byl pak v nepřítomnosti odsouzen k patnácti letům vězení za špionáž. Nezachránil ho ale ani pobyt ve svobodném Rakousku – StB ho (jako ostatně další osoby) přepadla, unesla a uvěznila v Leopoldově – nejtvrdším vězení v komunistickém Československu.1 Nezlomilo ho ani opakované uvěznění po tzv. rehabilitaci a následné represe ze strany státních bezpečnostních orgánů. Takového člověka by si měl stát a národ vážit (a teď pomiňme rozdělení Československa, protože minulost mají oba nástupnické státy společnou a současný přístup k velké škodě též). Smutným faktem ale je, že tento muž byl za svůj boj proti komunismu a za skutečné odškodnění politických vězňů odsouzen znovu – tentokrát ve svobodném státě. Jeho požadavek odsouzení těch, kteří se na něm dopustili křivdy, mu přinesl 3 měsíce podmíněně.2 Ironií osudu je, že za jeho posledním odsouzením stojí stejní lidé jako za těmi předchozími. Pokud budeme cyničtí, můžeme říci, že velkou „nevýhodou“ civilizovaného člověka je to, že když provádí státní převrat, nechá své předchůdce žít. A hloupý civilizovaný člověk je nechá stále u moci. Měli bychom mít ale na paměti, že kdo zapomněl na svou minulost, prožije ji opět. A kdo se jí neumí postavit, prožije ji dříve, než je mu milé. Emil Švec zemřel 23. prosince 2010. Čest jeho památce. FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:17


ZPRÁVY

Krajská vědecká knihovna v Liberci

Výběrový soupis článků k dějinám Libereckého kraje za rok 2011 VÁCLAV KŘÍČEK

ASCHENBRENNER, Martin. Ferdinand V. a jeho dvůr v korespondenci svých úředníků. Bezděz. 2011, č. 20, s. 447–460. ISSN 1211 9172. ASCHENBRENNER, Martin. Manové zákupského panství v době předbělohorské. Bezděz. 2011, č. 20, s. 439–446. ISSN 1211 9172. ASCHENBRENNER, Martin. Obrazy na zámku v Zákupech v době císaře Ferdinanda V. In: Památky Libereckého kraje. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci 2010–2011. 2011, s. 52–67. ISBN 978-80-904852-3-5. BARTOŠ STURC, Jiří. Krypta kostela Nalezení sv. Kříže v Liberci a její otevření v říjnu 2010. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2011, roč. 12, s. 281–308. ISSN 1213-5097. Rés. něm. a pol. s. 299–304. BAŽANT, Jan. Ohlasy slavných antických soch ve Sloupu u České Lípy. Bezděz. 2011, č. 20, s. 87–108. ISSN 1211 9172. Rés. něm. s. 109–110. BENEŠ, Jaroslav. Dva pohraniční incidenty na Kammlochu v letech 1934 a 1936. Bezděz. 2011, č. 20, s. 479–486. ISSN 1211 9172. BERAN, Lukáš. Funkce a tvar : architektura televizních věží. Zprávy památkové péče. 2011, roč. 71, č. 5, s. 356–360. ISSN 1210-5538. Rés. něm. s. 389, angl. s. 391. BLAŽKOVÁ, Jana. Němečtí antifašisté po skončení druhé světové války na Českolipsku. 1. část. Bezděz. 2011, č. 20, s. 161–199. ISSN 1211 9172. Rés. něm. s. 200–201. BOCK, Jiří. Sídelní vývoj Liberecka, jeho církevní správa a počátky Liberce v předhusitském období. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2011, roč. 12, s. 9–54. ISSN 1213-5097. Rés. něm. a pol. s. 40–46. BRADÁČOVÁ, Michaela. Poddanské město Turnov a vojsko v druhé polovině 17. století. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2011, č. 24, s. 13–31. ISSN 1211-975X. Rés. angl. s. 31. BROŽ, Jiří. Obec Jenišovice. Od Ještěda k Troskám: vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí 2011, roč. 18, č. 2, s. 116–124. ISSN 1214-1798. DRAHOŇOVSKÝ, Jan. Městské muzeum a galerie v Lomnici nad Popelkou roku 2010. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2011, č. 24, s. 284–286. ISSN 1211-975X. FABIÁNOVÁ, Bohdana. Kolokvium o dějinách SIALu v Liberci. Zprávy památkové péče. 2011, roč. 71, č. 4, s. 294–295. ISSN 1210-5538. [Liberec, 24.–25. 2. 2011] FAPŠO, Marek. Od mýtu k fetiši: příběh obrazu Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2011, č. 24, s. 32–48. ISSN 1211-975X. Rés. angl. s. 48. FEIGE, Jakub. Tři příběhy obecní samosprávy na česko-německém národnostním rozhraní. Šumburk nad Desnou – Tanvald – Velké Hamry (1850–1945). Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2011, roč. 12, s. 75–130. ISSN 1213-5097. Rés. něm. a pol. s. 125–130. FILIP, Robert. ONV Liberec v letech 1960–1990 – správní vývoj okresu Liberec: část I. (1960–1968). Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2011, roč. 12, s. 225–251. ISSN 1213-5097. Rés. něm. a pol. s. 249–251. GELNAR, Michal. Hmotné prameny ze zaniklé sklářské hutě na k. ú. obce Horní Světlá na Cvikovsku. Bezděz. 2011, č. 20, s. 395–402. ISSN 1211 9172. GLOS, Peter. Zastrešenie Manského paláca na Státním hradě Bezděz. Zprávy památkové péče. 2011, roč. 71, č. 1, s. 53–55. ISSN 1210-5538. [Bezděz, 24. 6. 2010] GRISA, Miroslav. Josef Bachtík a jeho sklářská huť v Jesenném. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2011, č. 24, s. 49–63. ISSN 1211-975X. Rés. něm. s. 64. HABÁN, Ivo. Rekapitulace obnovy identifikace movitých kulturních památek 2007–2011. In: Památky Libereckého kraje. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci 2010–2011. 2011, s. 138–143. ISBN 978-80-904852-3-5. HABÁNOVÁ, Anna. «Edler Wettstreit der beiden Völker» : die Anfänge der Tätigkeit der Reichenberger Kreisgruppe XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 103

103

11.12.2012 23:29:17


Krajská vědecká knihovna v Liberci

ZPRÁVY

des Metznerbundes, die Oktobergruppe und Erwin Müller. Umění / Art. 2011, roč. 59, č. 5, s. 415–426. ISSN 0049 5123. Rés. čes., angl. s. 457. „Ušlechtilá soutěž obou národů.“ Počátky činnosti liberecké pobočky Metznerbundu, výtvarná skupina Oktobergruppe a Erwin Müller. HAIS, Rudolf. 100. výročí zřízení Sklářského zkušebního a experimentálního ústavu při Státní odborné sklářské škole v Novém Boru. Bezděz. 2011, č. 20, s. 495–510. ISSN 1211 9172. HÁJEK, Václav. Památce statečného sokola a zasvěceného knihkupce. Od Ještěda k Troskám. 2011, roč. 18, č. 1, s. 22–23. ISSN 1214-1798. [Václav Baumrt 1881–1944, knihkupec a odbojář z Turnova] HAVELKA, Miroslav. Václav Leitensdorfer. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2011, č. 24, s. 253–255. ISSN 1211975X. [Václav Leitensdorfer 1913–1984, čs. vojenský letec] HEJRALOVÁ, Petra. Městské muzeum v Železném Brodě v roce 2010. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2011, č. 24, s. 303–305. ISSN 1211-975X. HERBST, Ivan František. Obec Všeň. Od Ještěda k Troskám: vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí. 2011, roč. 18, č. 1, s. 29–33. ISSN 1214-1798. HOJDA, Zdeněk. Příběh jablonecké kašny aneb Prodaný rytíř. Dějiny a současnost. 2011, roč. 33, č. 4, s. 12. ISSN 0418-5129. HOLÝ, Martin. Gymnázium ve Zhořelci a Čechy (1565–1620). Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2011, roč. 12, s. 55–74. ISSN 1213-5097. Rés. něm. a pol. s. 68–71. CHOCHOLOUŠKOVÁ, Hana. Osobní fondy ve Státním okresním archivu Liberec. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2011, roč. 12, s. 255–270. ISSN 1213-5097. Rés. něm. a pol. s. 269–270. JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Zpráva o činnosti Muzea Českého ráje v Turnově za rok 2010. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2011, č. 24, s. 267–272. ISSN 1211-975X. JELÍNEK, Karel. Skromná připomínka života velkého rodáka. Od Ještěda k Troskám: vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí. 2011, roč. 18, č. 4, s. 246–248. ISSN 1214-1798. [Václav Mařan 1879–1962, výtvarník] JENŠOVSKÝ, Václav. Můj táta historik : vzpomínková esej. Od Ještěda k Troskám: vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí. 2011, roč. 18, č. 4, s. 240–246. ISSN 1214-1798. [Prof. Václav Jenšovský-Fotr 1891–1981, historik] KADLEC, Miloš. „Gedenkbuch des Schlosses Sichrow“ (Pamětní kniha zámku Sychrov). In: Památky Libereckého kraje. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci 2010–2011. 2011, s. 68–93. ISBN 978-80-904852-3-5. KAŠPAR, Jan. Rodinné, rodové a firemní fondy uložené ve Státním okresním archivu (SOkA) Jablonec nad Nisou. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2011, roč. 12, s. 271–279. ISSN 1213-5097. Rés. něm. a pol. s. 278–279. KAŠPAROVÁ, Anna. Zpráva o studentském projektu Kristián Kryštof hrabě Clam-Gallas : stručná biografie. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2011, roč. 12, s. 330–333. ISSN 1213-5097. KMOCH, Pavel a Kateřina LOZOVIUKOVÁ. Pomsta, nebo spravedlnost? Trestní nalézací komise v českých zemích. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2011, roč. 12, s. 185–206. ISSN 1213-5097. Rés. něm. a pol. s. 205–206. KMOCH, Pavel. Měl jsem štěstí. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2011, roč. 12, s. 338–343. ISSN 1213-5097. KOLÍN, Petr. Srpnové povodně 2010 očima archivářů. In: ČAS v roce 2010: ročenka České archívní společnosti. Praha: Česká archívní společnost, 2011, s. 92–96. ISBN 978-80-904688-0-1. KOLKA, Miroslav. Obnova vyhořelé zvonice u kostela sv. Jakuba Většího v Železném Brodě v letech 2007–2009. In: Památky Libereckého kraje. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci 2010–2011. 2011, s. 94–106. ISBN 978-80-904852-3-5. KONVALINKOVÁ, Tereza. Spolupráce NPÚ ÚOP v Liberci na přeshraničním projektu Cíle 3: Společně pro zachování podstávkových domů. Zvyšování povědomí a informovanosti. In: Památky Libereckého kraje. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci 2010–2011. 2011, s. 131–137. ISBN 978-80-904852-3-5. KRATOCHVÍL, Jiří. Vývoj plánování průjezdních silnic v České Lípě do roku 1945. Bezděz. 2011, č. 20, s. 137–159. ISSN 1211 9172. Rés. něm. s. 160. KRAWC, Miklawš. Chronika Towarstwa serbskich studentow w Čěskej Lipje. Rozhlad : serbski kulturny časopis. 2011, roč. 61 č. 11, s. 32–34. ISSN 0557-4250. KRČMÁŘ, Miloš. Pomník svárovské stávky. In: Památky Libereckého kraje. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci 2010–2011. 2011, s. 151–155. ISBN 978-80-904852-3-5. KREJCAR, Robert. Konečně deníkem! Deutsche Leipaer Zeitung pod Bergmanem (1914–1918). Bezděz. 2011, 104

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 104

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:17


ZPRÁVY

Krajská vědecká knihovna v Liberci

č. 20, s. 111–133. ISSN 1211 9172. Rés. něm. s. 134–135. KRUMMHOLZ, Martin. Gallasovský hofmistr Johann Heinrich Dienebier. Theatrum historiae. 2011, roč. 6, č. 9, s. 375–395. ISSN 1802-2502. Rés. něm. s. 395. KŘÍŽOVÁ, Květa. Historik J. V. Šimák o zámku v Mnichově Hradišti. Od Ještěda k Troskám. 2011, roč. 18, č. 3, s. 161–162. ISSN 1214-1798. KÜHN, Petr. Štoly na železnou rudu na Děvíně u Hamru na Jezeře. Bezděz. 2011, č. 20, s. 219–248. ISSN 1211 9172. Rés. něm. s. 249–250. LACINOVÁ, Helena. Hana Chocholoušková stále táž čili Blahopřání k narozeninám. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2011, roč. 12, s. 403–405. ISSN 1213-5097. LANGHAMER, Antonín. Jaroslav Brychta, spolutvůrce železnobrodské skleněné legendy. Sklář a keramik. 2011, roč. 61, č. 9–10, s. 212–217. ISSN 0037-637X. Rés. ang. s. 212. [Jaroslav Brychta 1895–1971, sklářský výtvarník] LANGHAMER, Antonín. K nedožitým devadesátinám Miloslava Klingra. Sklář a keramik. 2011, roč. 61, č. 11–12, s. 300–301. ISSN 0037-637X. [Miloslav Klingr 1922–1999, sklářský výtvarník] LANGHAMER, Antonín. Ladislav Přenosil a železnobrodské ryté sklo. Sklář a keramik. 2011, roč. 61, č. 7–8, s. 162–166. ISSN 0037-637X. Rés. ang. s. 162. [Ladislav Přenosil 1893–1965, sklářský výtvarník] LANGHAMER, Antonín. Nedožité devadesátiny profesora Stanislava Libenského. Sklář a keramik. 2011, roč. 61, č. 3–4, s. 83–84. ISSN 0037-637X. [Stanislav Libenský 1921–2002, sklářský výtvarník] LOZOVIUKOVÁ, Kateřina a Vlasta VANÍČKOVÁ. Paměť Liberecka IV. – Příběh Otakara Raulíma. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2011, roč. 12, s. 207–224. ISSN 1213-5097. Rés. něm. a pol. s. 223–224. LUŠTINEC, Jan. Krkonošské muzeum v Jilemnici v roce 2010. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2011, č. 24, s. 281–283. ISSN 1211-975X. MACHALÍKOVÁ, Pavla. Zázemí řemesla a perspektivy akademických studií : k ranému dílu Josefa Führicha v Čechách. Umění / Art. 2011, roč. 59, č. 1, s. 20–39. ISSN 0049 5123. Rés. angl. s. 90. MALÁ, Lenka, Pavel VANĚK a Petr PEŠEK. Obec Tatobity: naše Tatobity od minulosti k dnešku. Od Ještěda k Troskám. 2011, roč. 18, č. 2, s. 125–133. ISSN 1214-1798. MÁLKOVÁ, Žaneta. Kapitoly z dějin druhého odboje v semilském okrese. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2011, č. 24, s. 65–108. ISSN 1211-975X. Rés. angl. s. 108. MANDAŽIEV, Petr. Materiálie k dějinám sakrální architektury na novozámeckém panství: Historické fragmenty. Bezděz. 2011, č. 20, s. 403–413. ISSN 1211 9172. MEČÍŘOVÁ, Iveta. Muzeum a Pojizerská galerie v Semilech v roce 2010. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2011, č. 24, s. 290–293. ISSN 1211-975X. MELANOVÁ, Miloslava. Dvě desetiletí česko-slovenských diskusí a setkávání v Liberci. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2011, roč. 12, s. 311–329. ISSN 1213-5097. MIKULE, František. Křížový kámen jako připomínka vraždy. Od Ještěda k Troskám. 2011, roč. 18, č. 1, s. 47–49. ISSN 1214-1798. [Ploukonice, okres Semily] MLEJNEK, František a Jaroslav HAVLÍČEK. Obec Mírová pod Kozákovem. Od Ještěda k Troskám. 2011, roč. 18, č. 4, s. 249–263. ISSN 1214-1798. MORÁVKOVÁ, Lenka. Sokolstvo v boji proti nacistické říši. Od Ještěda k Troskám: vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí. 2011, roč. 18, č. 1, s. 12–22. ISSN 1214-1798. MORÁVKOVÁ, Lenka. Sto let Tichánkovy rozhledny na Táboře. Od Ještěda k Troskám. 2011, roč. 18, č. 3, s. 203–204. ISSN 1214-1798. NAVRÁTIL, Ivo. Pronásledování katolické církve v horním Pojizeří v letech 1948 – 1953: 2. část. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2011, č. 24, s. 109–148. ISSN 1211-975X. Rés. něm. s. 146. NAVRÁTIL, Ivo. Státní okresní archiv Semily v roce 2010. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2011, č. 24, s. 265–267. ISSN 1211-975X. NĚMCOVÁ, Zdeňka. Restaurování výstavního tabla z dutých perlí. In: Památky Libereckého kraje. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci 2010–2011. 2011, s. 171–175. ISBN 978-80-904852-3-5. NĚMEC, Václav. Lisovna Franze Mänerta v Jablonci nad Nisou. K historii firmy a návštěvě císaře Františka Josefa I. v roce 1906. In: Památky Libereckého kraje. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci 2010–2011. 2011, s. 165–170. ISBN 978-80-904852-3-5. XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 105

105

11.12.2012 23:29:17


Krajská vědecká knihovna v Liberci

ZPRÁVY

NOVÁK, Radek a Jan PROSTŘEDNÍK. Archeologický výzkum panského sídla v Lomnici nad Popelkou. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2011, č. 24, s. 151–200. ISSN 1211-975X. Rés. něm. s. 190–191. Nové přírůstky ve Sbírce stavebně historických průzkumů Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci. In: Památky Libereckého kraje. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci 2010–2011. 2011, s. 184–189. ISBN 978-80-904852-3-5. OUHRABKA, Čeněk. Sokolstvo v boji proti nacistické říši : vzpomínky Čeňka Ouhrabky na věznění. Od Ještěda k Troskám. 2011, roč. 18, č. 2, s. 96–103. ISSN 1214-1798. OUHRABKA, Martin. Co odnesla velká voda. In: Památky Libereckého kraje. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci 2010–2011. 2011, s. 107–120. ISBN 978-80-904852-3-5. PANÁČEK, Jaroslav a Michal PANÁČEK. Dva gotickorenesanční portály z České Lípy. Průzkumy památek. 2011, roč. 18, č. 1, s. 149–172. Rés. něm. s. 170–171. ISSN 1212-1487. PANÁČEK, Jaroslav. Českolipské cínařství. Bezděz. 2011, č. 20, s. 37–84. ISSN 1211 9172. Rés. něm. s. 85. PANÁČEK, Jaroslav. Eduard Steffen (1839–1893) výtvarník a zvelebitel České Lípy: K výstavě v galerii VGM v České Lípě v roce 2011. Bezděz. 2011, č. 20, s. 461–477. ISSN 1211 9172. PANÁČEK, Jaroslav. Regesta lippensia addenda: Dodatky edice pramenů k dějinám České Lípy do roku 1437. Bezděz. 2011, č. 20, s. 387–394. ISSN 1211 9172. PEŘINA, Ivan. Studniční zařízení na hradě Hrubá Skála. In: Památky Libereckého kraje. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci 2010–2011. 2011, s. 121–130. ISBN 97880-904852-3-5. PODZIMEK, Michal. Ohlédnutí za doc. PhDr. Ing. Milošem Rabanem, Th.D. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2011, roč. 12, s. 409–413. ISSN 1213-5097. PROSTŘEDNÍK, Jan a Petr HARTMAN. Archeologický výzkum parkánové hradby hradu Kumburku v roce 2008. In: Památky Libereckého kraje: sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci 2010–2011. 2011, s. 176–181. ISBN 978-80-904852-3-5. PUJMANOVÁ, Magdaléna. Textilní vzorníky ve sbírce VMG v České Lípě : vzory ve sbírce textilních vzorníků – od jednobarevného tapetového motivu po čtyřbarevný figurální motiv v abstraktní podobě. Bezděz. 2011, č. 20, s. 415–436. ISSN 1211 9172. SOVADINA, Miloslav. Vlastivědný sborník Bezděz a jeho přínos regionální vlastivědě. Bezděz. 2011, č. 20, s. 203–218. ISSN 1211 9172. Rés. něm. s. 217–218. SVOBODA, Milan. Lutherische Eliten? Geistliche von der Wende des 16. zum 17. Jahrhundert an der Grenze Nordböhmens und der Oberlausitz (Untersuchungen zu den Herrschaften Friedland und Reichenberg). In: Geschichte – Erinnerung – Selbstidentifikation. Die schriftliche Kultur in den Ländern der Böhmischen Krone im 14.–18. Jahrhundert, (edd. Lenka Bobková a Jan Zdichynec), Praha, FF UK. 2011, s. 507–521. ISBN 978-80-87292-16-7. SVOBODA, Milan. „Relace aneb Historické vyprávění“ o obléhání pevnosti Velký Varadín Turky. Osobní svědectví svobodného pána Melchiora z Redernu z roku 1598. In: Vítězslav Prchal a kol., Mezi Martem a Memorií. Prameny osobní povahy k vojenským dějinám 16.–19. století, Pardubice, Univerzita Pardubice 2011, s. 11–25. ISBN 97880-7395-471-0. SVOBODA, Milan a Kateřina LOZOVIUKOVÁ. Historická exkurze „Žít (Žid) či nežít (nežid)?! O životě, smrti a menšinách“: (Brno – Mikulov – Vídeň 4. – 8. 5. 2011). Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2011, roč. 12, s. 334–337. ISSN 1213-5097. ŠÍDA, Petr, Jan PROSTŘEDNÍK, Jiří DOHNAL a Tomáš ŘÍDKOŠIL. Semínské paradoxy. Archeologie ve středních Čechách. 2011, roč. 15, č. 1/2, s. 491–500. ISSN 1214-3553. Rés. angl. s. 500. [Semín část obce Troskovice, okres Semily – archeologické naleziště] ŠTEFANOVÁ, Dana. Obrigkeitliche Gestaltungsräume in der nordböhmischen Gutsherrschaft Frýdlant (1550– 1750). In: Zeitschrift für Agrargeschichte und Agrarsoziologie. 2011, roč. 59, č. 1, s. 51–67. ISBN ZAA-1-2011. Rés. angl. s. 91–92. ŠTEFFL, Jindřich. Bronzové depoty z období popelnicových polí v severních Čechách. Bezděz. 2011, č. 20, s. 371–386. ISSN 1211 9172. ŠUBRTOVÁ, Jana. Restaurování sloupu se sochou Panny Marie Immaculaty v Semilech. In: Památky Libereckého kraje. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci 2010–2011. 2011, s. 156–164. ISBN 978-80-904852-3-5. 106

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 106

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:17


ZPRÁVY

Krajská vědecká knihovna v Liberci

VEJROSTOVÁ, Markéta. Luxusní a dekorativní produkce firem S. Reich & Co. a J. Schreiber & Neffen v letech 1850–1918. Sklář a keramik. 2011, roč. 61, č. 5–6, s. 121–124. ISSN 0037-637X. Rés. ang. s. 121. VODIČKA, Ondřej. Jan Chudoba z Vartenberka na Ralsku: Pokus o portrét severočeského pána husitské doby. Bezděz. 2011, č. 20, s. 11 – 34. ISSN 1211 9172. Rés. něm. s. 35–36. WEISS, Petr a Vladimír TREGL. Rehabilitace interiérů Státního zámku Hrubý Rohozec. In: Památky Libereckého kraje. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci 2010–2011. 2011, s. 23–51. ISBN 978-80-904852-3-5. ZAJÍČEK, Václav. Květnové dny roku 1945 v Hodkovicích. Od Ještěda k Troskám. 2011, roč. 18, č. 2, s. 103–104. ISSN 1214-1798. ZAJÍČEK, Václav. O významném kolektivu osvětářů a památkářů Hodkovic: (věnováno památce PhMr. Karla Havlíka a Josefa Fanty). Od Ještěda k Troskám. 2011, roč. 18, č. 3, s. 205–206. ISSN 1214-1798. [Karel Havlík 1923–1995, osvětový pracovník ; Josef Fanta 1894–1974, malíř] ZAJÍČEK, Václav. Pomístní jména v Hodkovicích nad Mohelkou. Od Ještěda k Troskám. 2011, roč. 18, č. 1, s. 38. ZEMAN, Jaroslav. Mezi tradicí a modernitou – tvorba ateliéru Lossow & Kühne v severních Čechách. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2011, roč. 12, s. 131–184. ISSN 1213-5097. Rés. něm. a pol. s. 155–156. ZEMAN, Jaroslav. Palác Dunaj – první výšková budova v Liberci a její tvůrce. In: Památky Libereckého kraje. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci 2010–2011. 2011, s. 6–22. ISBN 978-80-904852-3-5. ZEMAN, Václav. Figurální sklomalby v ikonografickém programu evangelického kostela v Jablonném v Podještědí. In: Památky Libereckého kraje. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci 2010–2011. 2011, s. 144–150. ISBN 978-80-904852-3-5.

XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 107

107

11.12.2012 23:29:17


STUDIE

Recenze

Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých

108

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 108

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:17


RECENZE

Milan Svoboda. Redernové v Čechách. Nalézání zapomenutých příběhů 16. a 17. věku. Opera Facultatis philosophicae Universitatis Carolinae Pragensis vol. X, Praha, Filozofická fakulta UK – Togga, 2011. 553 s. Milan Svoboda se věnuje Redernům, zejména těm pobývajícím na území Čech, už bezmála dvacet let. Jsem si vědoma toho, že podobné konstatování může vyznít téměř pejorativně. Ano, není neobvyklé, že někteří autoři doslova žijí z podstaty. Nápad zrozený někdy ve školních letech opakují a rozmělňují do omrzení. To ovšem není Svobodův případ. Jeho bibliografie svědčí o tom, jak své výzkumy rozvíjí, doplňuje a rozmnožuje, jak v jeho podání redernské příběhy rostou a košatí. Bývá v současné době zvykem zaštiťovat se aktuálně oblíbenou metodologií, resp. „progresívními“ metodickými postupy. Není pochyb o tom, že Svoboda všechny tyto zvyklosti moderního historiografa zná. Ostatně sám to dává najevo hned v úvodních partiích své knihy. Pozoruhodné je ovšem, jak nenásilně metodologických podnětů užívá v celém textu své knihy, resp. volí vždy tu metodu, která je pro zpracování příslušného úseku nejvíc vhodná. Nezanedbá nic – není divu, že neopomíjí ani historii virtuální a nakonec sdělí čtenáři, co by bylo, kdyby Redernové vůbec do českých dějin nevstoupili (s. 320– 321). Svobodovi Redernové v Čechách tak jsou ukázkou moderní vědecké práce a současně velkým příběhem, zajímavým i napínavým vyprávěním napsaným krásnou češtinou. Text, vycházející z jeho doktorské disertace, se vyznačuje krásným, doslova cizelovaným slohem, jak naznačují už vytříbeně volené názvy jednotlivých celků a kapitol. V úvodních partiích práce projevuje autor trochu obavy nad možnostmi regionální historie a její obecnější platností. Ví dobře, o čem mluví, protože měl k dispozici téměř nepřeberné množství prací německých pěstitelů „vaterländische Heimatkunde“, monografií i příspěvků v různých časopisech. Sám ovšem ze zkoumání dění ve vymezené oblasti dokázal vytvořit dílo platné ve „velké“ historiografii a naplnil své předsevzetí „…postihnout historii Redernů usídlených v Čechách, ... ne pouze tak, jak ji nahlíželi tamní dějezpytci…“ (s.49). Svoboda skýtá čtenáři možnost sledovat osudy nejvýznamnějších představitelů rodu od poloviny 16. věku po dvacátá léta 17. století, kdy Kryštof mladší z Redernu musel opustit kvůli víře svá severočeská panství. Líčení XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 109

Ivan Peřina | Studniční zařízení na hradě Hrubá Skála probíhá v chronologickém pořádku, ale tok času je promyšleně narušován tematickými vstupy charakterizujícími důležité fenomény typické pro jednotlivé osoby i místa. Nejobsažnější část knihy nazvaná Čas, který ustrnul – čas, který zmizel je rozdělena na čtyři kapitoly věnované postupně všem redernským protagonistům. Do děje vstupujeme spolu se zakladatelem severočeské větve Bedřichem z Redernu, jenž mohl jako šlechtic loajální Ferdinandovi I. zakoupit severočeské biberštejnské statky, ač o ně následně musel vést vleklé spory s Karlem z Biberštejna. Navzdory soudním přím věnoval už od prvopočátku svému novému panství s centry v Liberci a Frýdlantu velkou péči. Z obou těchto měst nevelkého významu postupně vybudoval urozený pán rezidence odpovídající jeho nárokům na vlastní reprezentaci i střediska kontaktů mezi Čechami, Lužicemi a Slezskem. Posléze se stal dědicem otcovské slávy v pořadí šestý syn – Melchior. Muž narozený v roce 1555 byl vychováván jako typický renesanční velmož. Podnikl kavalírskou cestu po Francii a Apeninském poloostrově s běžnými zastávkami na univerzitách v Bologni, Padově a Sieně. Neusedlý styl života si prodloužil i po návratu do Čech v roce 1575. Jenže nyní se místo putování za vzděláním na západě a jihu Evropy obrátil za vojenskou slávou. Do bitevní vřavy ho zlákal dle všeho jeho starší bratr Šebestián. Nejprve se vydal proti Turkům do Uher, pak se účastnil obléhání Gdaňska, bojoval v Nizozemí, aby potom prokázal svou statečnost ve vojích polského krále a sedmihradského vévody Štěpána Báthoryho proti Rusům. Dostal se daleko na východ – stanul až před Moskvou. Největší význam v jeho vojenské kariéře mělo zejména velké protiturecké tažení v letech 1592–1600, kdy konal Melchior jako plukovník ve službách Rudolfa II. pravé divy statečnosti, především při hájení pevnosti Velký Varadín (1598). Za jeho chrabrost ho odměnil sám císař, který jej spolu s Adolfem ze Schwarzenbergu pasoval v Praze na rytíře. O zpřítomnění velkovaradínské obrany v severních Čechách se postarala Melchiorova manželka Kateřina, která bezpochyby na přání svého muže zřídila na paměť tohoto vítězství zbožnou nadaci a ujala se slavení tzv. velkovaradínského svátku. Tato festivita se konala poprvé 3. listopadu 1599. Po manželově smrti v roce 1600 se stala paní Kateřina regentkou panství a poručnicí následníka, jediného syna Kryštofa, jemuž bylo v době otcova skonu pouhých devět let. Kateřina z Redernu se svědomitě starala o hospodaření na panství, ale pečlivě dbala i o náležité vychování a vzdělání svého syna. Přesně tak, jak určil Melchior ve své poslední vůli, když chtěl, ať poručníci „chlapce na učení do cizích zemí dají. Žádného nákladu v tom nelitujíc.“ (s. 275) A tak Kryštof ml. z Redernu pobýval nejprve

Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých

109

11.12.2012 23:29:18


RECENZE

Recenze

Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých

110

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 110

na partikulárních školách v Hradci Králové, Litoměřicích a Zhořelci, potom snad i v Mekce protestantských studentů – na univerzitě v Heidelbergu. V roce 1607 se s náležitým doprovodem vypravil na kavalírskou cestu přes Norimberk, Ingolstadt a Mnichov do Benátek, kde se sedmnáctiletému mládenci líbilo, ačkoliv musel příliš naslouchat „papeženskému brebentění“ (s. 280). Kryštof se stal plnoletým v roce 1611 a postupně přejímal správu panství z matčiných rukou. Ze severočeského dění ho vytrhl v roce 1618 výbuch stavovského povstání, do něhož se zapojil hned od počátku. Není divu – mezi jeho příbuzné se řadil Jáchym Ondřej Šlik a jeho přítelem se stal Jindřich Matyáš Thurn. Po jeho boku (jako praporečník jezdectva v jeho tělesné setnině) se také účastnil válečných kampaní v průběhu let 1618–1620. Není jasné, zda byl přítomen i na Bílé hoře, ale to na jeho příští osud nemělo žádný vliv. Milan Svoboda správně soudí, že mladý pán si nějakého svého „rebelantství“ ani nebyl vědom. Po katolickém vítězství se nesnažil nijak hájitpodílet se na prosebném listu zaslaném Maxmiliánovi Bavorskému. Kritickou situaci si dle všeho uvědomil až tehdy, když byl jeho „strýc“ Jáchym Ondřej Šlik zatčen na frýdlantském zámku. Potom se urychleně odebral do Horní Lužice – přesná místa jeho pobytu nejsou známa; snad přijal útulek na svém závidovském panství. Jisté je jen, že nevyužil „dobrodiní“ generálního pardonu, a proto byl konfiskační komisí v červenci 1622 odsouzen ke „ztrátě hrdla, cti i statků“. Život si zachoval, statky ale ne. Téměř polovinu svého pozemského bytí ovšem musel strávit v cizině. Do Čech se jen nakrátko podíval v lednu 1640, když cestoval do Litoměřic ke švédskému generálu Pfuhlovi. Datum jeho smrti neznáme, je jen doloženo, že v lednu 1641 při skonu své manželky ve Schwerinu byl natolik nemocen, že se nemohl zúčastnit ani pohřbu. Jak už jsem výše napsala, Milan Svoboda prokládá chronologické líčení života protagonistů příkladně volenými tematickými zastaveními. Tak v souvislosti s Bedřichem z Redernu píše o významu šlechtických rezidencí v druhé polovině 16. věku, u Melchiora ukazuje způsoby „sebeprezentace“ renesanční nobility jako mecenášů hudby, či příkladné vyzdvižení vlastního významu na příležitostných medailích. Melchior z Redernu pak autorovi slouží k naprosto fascinujícímu podání „konce pozemské slávy a počátku posmrtné pompy“. Na podkladě dobových

pramenů líčí jeho smrt i pohřeb, ale také pitvu a určení diagnózy smrtelné choroby (zde Svoboda dokládá své schopnosti proniknout kvalifikovaně do dějin lékařství). Značnou pozornost věnuje rozboru Melchiorova pohřebního plátna, které dosud uniklo pozornosti historiků umění. Redernská hrobka je náležitě analyzována v následné kapitole a k tomu pak ještě přísluší jeden z exkurzů přinášející překlad dobového tisku z roku 1610, kde Gerhard Heinrich popisuje mauzoleum Redernů. Postava Kateřiny z Redernu skýtá Svobodovi možnost osvětlit roli urozených dam v renesanční společnosti. Další dílčí vstupy ještě informují čtenáře o významu a průběhu kavalírských cest, vzdělání renesančních šlechticů, o věcech duchovních a náboženských. Konfesijní rozbroje autor může vhodně demonstrovat na příkladu starého poutního hejnického chrámu, jehož posvátný a divotvorný mariánský obraz luterští Redernové neuznávali, především v Melchiorově generaci činili poutníkům příkoří, kostel nechali dokonce na čas uzavřít. Oddíl Paměť a nepaměť obsahuje tři exkurzy. O jednom, v pořadí posledním, už byla řeč. Ten první se podrobně zabývá obrazem Redernů a dramatické a beletristické tvorbě, tedy zkoumá jejich „druhý život“. Velkou pozornost věnuje po umělecké stránce nevalnému románu Josefa Svátka Sasové v Praze i různým sbírkám pověstí. Druhý z exkurzů analyzuje pojem „vlast“ na příkladě Redernů i širší společnosti. Pěkné je odlišení tohoto pojmu v chápání lidí, jimž vlast-domovina nebyla zpochybňována, a u exulantů. Přece jen si v daném kontextu nemohu odpustit kritickou poznámku: třebaže u německy mluvících luteránských Redernů může platit, že jejich patriotismus byl „zemský“, v předbělohorské české společnosti se vlastenectví zřetelně vztahovalo k jazyku a „národu“. Svobodovo dílo je obdivuhodně prokomponovanou stavbou. Autor umožňuje čtenáři mnohovrstevnatý vhled do osudů významného šlechtického rodu i do doby, v níž se jeho členové a členky pohybovaly. Milan Svoboda prokazuje nejen erudici historika, ale i znalce dějin umění, medicíny, válečnictví etc. Ve své obsáhlé, brilantně napsané knize čtenáře upoutá a nenudí. A to dokonce ani v genealogických pasážích, jindy až k uzoufání spletitých a nepřehledných. Stručně a jasně řečeno: Svobodovy Rederny stojí za to přečíst. Ivana Čornejová

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:18


RECENZE

Petr Nový. Soumrak perličkového kraje. Vyprávění o skleněné bižuterii, osudech sklářů, sekacích strojích a Lučanské pozdvižce z 29. ledna 1890. Liberec, Roman Karpaš RK, 2011. 128 s. Když mi v roce 2011 Petr Nový vtiskl do ruky knihu Soumrak perličkového kraje, přiznal se k tomu, že si tentokrát sáhl opravdu hodně hluboko. Asi tím neměl na mysli svůj obdivuhodný endocept, ale rozsah detailně prostudovaného materiálu, očemž svědčí i celkem 309 odkazů na 106 stránek hutného, přesto však neobyčejně čtivého textu. Když už na straně 6 „vtrhli od Evropy francouzští vojáci a děly nabitými svobodou, rovností a bratrstvím rozmetali navždy staré pořádky“, byl jsem zasažen též a zcela vtažen do děje. Ten poslední rok a několik měsíců od konce října 1888 do 29. ledna 1890, kdy došlo k událostem vešlým do historie jako „Lučanská pozdvižka“, při níž přišli o život tři lidé, a následující vyšetřování až do vynesení posledního rozsudku jsou na 106 stranách

Jaroslav Zeman. Liberec. Urbanismus, architektura, industriál, pomníky, objekty, památky. Liberec, Knihy 555, 2011. 176 s.

Práce, vydaná nakladatelstvím Knihy 555, nese na titulní straně i v tiráži autorské jméno Jaroslava Zemana, podíleli se na ní však také Petr Freiwillig, Jan Mohr a Ivan Rous. Kniha v grafické úpravě Romana Karpaše, příznačně atypického formátu, poutá na první pohled pozornost bohatým obrazovým materiálem, jehož popisky z velké míry doplňují vlastní text. Čtenář směřující k soustavnému shromažďování informací o vývoji města bude u ilustrací postrádat informace o původu a dnešním uložení vyobrazení. Jak naznačuje podtitul knihy, je věnována přeXIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 111

vlastního textu rozebrány s obdivuhodnou plasticitou do nejmenších podrobností. S Nového silnou zbraní, znalostí technologie, je tu do posledního detailu vysvětlen proces zpracování perlí přes rozmach poptávky po nich a tedy více méně vynucená racionalizace jejich výroby pro zvýšení objemu jejich produkce – až po krizi z nadprodukce v době poklesu zájmu o toto zboží a s tím spojený hospodářský propad a jeho sociální důsledky. Nejsou opomenuty úřední záznamy, vzpomínky účastníků, nezúčastněných i pamětníků, novinové články, využity byly jak záznamy z vyšetřování, výslechů a výpovědí, tak i rozsudky včetně citace sekundární literatury. V úvodu se ovšem dozvíme také to, kdy a jak se začaly v tomto kraji vyrábět skleněné perličky a proč se staly světovým fenoménem. Nahlédneme do počátků obchodu se světem a následujícího hospodářského rozmachu. Nestává se často, že je brilantní dílo mikrohistorie zároveň tak mistrně napsáno. Autor nejenže jako by „byl u toho“, ale ještě historickou událost podává s vtipem a tak, že si historickou studii rád přečte i čtenář beletrie. Poněkud ovšem chybí snaha o zasazení do širšího, nejméně celorakouského (ke krveprolití došlo jen o pár měsíců dříve také třeba na Kladensku a o pár měsíců později na Ostravsku nebo v Nýřanech), lépe však celoevropského kontextu, přestože by to na čtivosti knize rozhodně nepřidalo. Pavel Pilz

devším architektonickému dědictví města Liberce, které Jan Mohr označuje za jednu „z nejvíce proměňovaných a také nejzranitelnějších oblastí lidské kultury“. Jaroslav Zeman hovoří o svérázném geniu loci města Liberce, jehož tvorba je podle něho výsledkem konfrontace „mimořádně vysokých ambic obyvatel i politické reprezentace“ a „absence komplexního zastavovacího plánu“. Oprávněně připomíná, že vývoj místního památkového fondu byl dlouhá desetiletí negativně poznamenán snahou „vymazat co nejvíce upomínek na německou historii města“. Předkládanou knihu charakterizuje jako „splátku dluhu vůči dlouho opomíjeným architektonickým památkám města“. Architektonické dědictví přibližuje J. Zeman čtenářům nejprve úvodní částí s titulem Od městečka k metropoli, v níž charakterizuje celkový urbanistický vývoj města. Pro středověké počátky Liberce přijímá autor teorii Svatopluka Technika o existenci dvou celků, starší dolní části a o málo mladší horní části kolem dnešního 111

11.12.2012 23:29:18


RECENZE

Recenze

Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých

112

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 112

náměstí E. Beneše. Přístup naznačuje občasný svár mezi historiky umění a historiky. Podobně jako S. Technik opírá J. Zeman svůj názor o plány osídlení města, převzaté většinou z různorodých německých vlastivěd. Jejich autory bohužel neuvádí. Historici k tomuto tvrzení musí konstatovat, že znění středověkých písemných pramenů (listin) dva celky vedle sebe nepotvrzuje. Autor sleduje proměny a rozšiřování urbanistického jádra města ve vztahu ke vzniku a vyrůstání okolních obcí a komunikací. Za jeden z významných rysů Liberce považuje výskyt tzv. zahradních měst, jejichž charakter přisuzuje již Filipovu městu a Kristiánovu, založeným v poslední čtvrtině 18. století. Vývoj Liberce je pak podrobněji načrtnut pro 19. století, v jehož závěru město poprvé usilovalo o koncepční řešení svého rozvoje v podobě územního plánu. Tehdy se také zrodil regulační plán se studií vídeňského urbanisty Camilla Sitte, kterému byla v posledních letech věnována pozornost a jejž hodnotí také J. Zeman. Od poloviny osmdesátých let 19. století probíhala jednání o integraci okolních obcí a vytvoření Velkého Liberce, které J. Zeman zmiňuje. Z důvodů úsilí o toto rozšíření města na počátku 20. století, uváděných v textu, je třeba navíc vyzvednout politické ambice vedení města stanout v čele autonomních Německých Čech. Autor ponechal zcela stranou druhý neúspěšný pokus o vytvoření Velkého Liberce, který probíhal na počátku 20. let 20. století. Bezesporu zajímavé je jeho hodnocení nového rozmachu města v období po vzniku Československa, kdy jsou budovány nové obytné plochy a probíhá přestavba „centrální části v místech Soukenného náměstí“. V knize jsou také poprvé zveřejněny urbanistické plány vznikající za druhé světové války a po jejím skončení. Zároveň autor popisuje i hodnotí plány a řešení rozvoje města v období od roku 1945 až do současnosti. V dalších částech pak J. Zeman popisuje architektonický vývoj města v dějinných etapách: do poloviny 18. století (Zlatý věk), dále do půlky století následujícího (Průmyslové centrum monarchie), do konce 1. světové války (Metropolí severních Čech), v období 1918–1945 (Liberec za první republiky, Liberec v období nacismu) a v etapě 1945–2011 (Poválečný Liberec a Liberecká architektura 1989–2011). V těchto kapitolách najde čtenář důkladnější hodnocení urbanistického vývoje města i podrobný popis některých objektů a jejich částí, který se opírá o stavebně-historické výzkumy realizované v posledních desetiletích Národním památkovým ústavem a také o autorovy vlastní rozbory plánů a projektů, uložených ve stavebním archivu města. J. Zeman navazuje na soubor dílčích vydaných prací Svatopluka Technika, který se výzkumu liberecké architektury věnoval celý život. Nyní dostává

čtenář k dispozici soustavný přehled urbanistického vývoje s podrobnými popisy celků i zajímavých objektů. Vedle zveřejnění dosud nepublikovaných plánů a projektů seznamuje kniha blíže se staviteli a architekty, kteří svou tvorbou podobu města formovali či poznamenali. Kromě medailonů architektů se základními biografickými daty a soupisy jejich nejvýznamnějších realizovaných objektů přináší text také vyobrazení jejich mimoliberecké tvorby a stručné údaje o soudobých architektonických inspiracích. Závěrečná část textu věnuje pozornost vývoji výstavby města v posledních desetiletích. Autor se netají kritickým názorem na některé nové objekty a celky a konstatuje, že město nekoncepční výstavbou v tomto období zbytečně promarnilo řadu příležitostí, které získalo díky svému specifickému vývoji. Apeluje proto na odborníky i veřejnost k větší angažovanosti v záležitostech dalšího budování Liberce. Hodnotu zajímavých postřehů a z hlediska dějin umění jistě pozoruhodných závěrů zbytečně snižují chyby, jimž se dalo vyvarovat respektováním výsledků odborných historických prací vydaných v posledním období. Z nich je nutné především jmenovat označení redernovský místo redernský. Z malé, leč zcela zavádějící poznámky o vlivu Václava Šamánka na prosazení myšlenky krematoria je zřejmé, že autor nereflektuje práce o postavení Čechů v Liberci do roku 1918 a po vzniku samostatného Československa. Omezené volební právo vylučovalo V. Šamánka i všechny Čechy z jakéhokoliv vlivu na rozhodnutí městské samosprávy. To změnila až demokratická republika, která přiznala volební práva všem občanům. Kniha je opatřena poznámkovým aparátem, který však pouze omezeně cituje prameny i literaturu z bohatého seznamu v závěru knihy. Rozsáhlý text J. Zemana doprovázejí tři další statě. Ivan Rous svou část knihy nazvanou Liberecký industriál uvádí výkladem tohoto pojmu. Jde o autorův vlastní pokus vysvětlit termín, běžně užívaný odborníky. Průmyslové dědictví Liberce pak shrnuje v poněkud nesourodých částech věnovaných továrnám, továrníkům, Liebiegovým podnikům, vodním stavbám Liberce, zastropeným vodním dílům, vodovodům a vodojemům a kanalizaci. Zajímavý obrazový materiál a podrobné popisy dokumentace výzkumů I. Rouse kontrastují s lehce načrtávanými, místy zkratkovitými výklady složitějších procesů historického vývoje. Sochy a kašny v Liberci, to je název oddílu Jana Mohra, věnovaného sochařské výzdobě města. V chronologickém řazení text seznamuje s prvními známými sochařskými prvky, které jsou součástí výzdoby architektury libereckého zámku, s díly etapy barokního a klasicistního sochařství, tvorbou z období rozvoje v 19. stoFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:18


RECENZE letí a v první polovině století dvacátého až po nejnovější sochařská díla ve městě. Práce čtivou formou shrnuje dosavadní studie autora a naznačuje, že vzhledem k velkým a málo dokumentovaným ztrátám sochařských děl ve městě po skončení druhé světové války má toto téma ještě mnoho bílých míst. Závěrečná kapitola knihy, jejímž autorem je Petr Freiwillig, má název Památková Hlavní text péče. Tematicky velmi dobře doplňuje předchozí kapitoly a seznamuje čtenáře s vývojem památkové péče v českých zemích od jejího konstituování ve druhé polovině 19. sto-

letí. Rozsahem nevelký text seznamuje také s formováním a vývojem péče o památky v Liberci a přináší veřejnosti jména a informace o činnosti osobností, jimž město vděčí za dokumentaci a udržování stavebního dědictví. Nová kniha věnovaná minulosti i současnosti Liberce je bezesporu zajímavým příspěvkem k hledání a ocenění architektonického dědictví města. Škoda, že výslednou podobu práce poznamenávají překlepy a chyby, které mohly být odstraněny při pečlivé redakční úpravě.

Kristina Kaiserová – Miroslav Kunštát, (eds.). Hledání centra. Vědecké a vzdělávací instituce Němců v Čechách v 19. a v první polovině 20. století.

sledných textů, dále pak obsáhle shrnuje dosavadní historický diskurz v kontextu literárních a archivních pramenů a přináší tak ucelený přehled o možnostech a snahách českých Němců v oblasti vzdělanosti, spolků, školství, literatury, kultury a řady dalších. Text Petra Lozoviuka uceleně shrnuje vývoj etnografie jako národní vědy a zabývá se předpoklady, rozdíly a společnými východisky českého a sudetoněmeckého národopisu v kontextu nacionalizace společnosti. Celkem sedm příspěvků se podrobně věnuje lidovému, střednímu a vysokému školství. Zajímavý je rozbor Aleny Míškové o snahách přesunout německé vysoké školství do některého z jazykově německých měst a vysvětlení rozdílných politicko-ekonomických důvodů a snah městských zastupitelstev a výrazných osobností Ústí nad Labem a Liberce s ohledem na vlastní ambice a vzájemné hospodářské postavení. Úporně pak působí tyto nerealizované snahy v porovnání s Děčínem-Libverdou a zdejší Vysokou školou zemědělskou, která se naopak po celou dobu své existence snažila vymanit z pohraničí a nalézt své útočiště nejlépe v Praze. V kontextu argumentů Aleny Míškové rozvedla případovou studii o přesunu Německé technické školy z Prahy do Liberce Milena Josefovičová. Studie by se jistě dala podrobněji doplnit, především za použití doposud nevyužitých materiálů k tomuto tématu uložených v SOkA Liberec. Stať Německojazyčné střední školství Marie Mackové je zaměřena na vznik, strukturu a rozložení středních škol sledované oblasti a podává ucelený vhled do problematiky. Text je zajímavý zejména svým sociálním podtextem, kde se autorka odděleně věnuje postavení pedagogického sboru a studentstva nebo praktické organizaci studia a školního roku. Kristina Kaiserová se ve svém příspěvku Lidové vzdělávání v 19. století a v první polovině 20. století zaměřila na osvětové lidové vzdělávání, které tvořilo

Ústí nad Labem, Albis International, UJEP – Ústav slovansko-germánských studií FF, 2011. 446 s. Obsáhlý sborník Hledání centra. Vědecké a vzdělávací instituce Němců v Čechách v 19. a v první polovině 20. století je hlavním výstupem projektu financovaného Grantovou agenturou České republiky. Podíleli se na něm pracovníci z okruhu Ústavu slovansko-germánských studií FF UJEP a Archivu Akademie věd ČR a také německá badatelka z Freiburgu. Smyslem, jak je uvedeno v ediční poznámce, byla snaha „nalézt klíč nejen k tomu, jakého charakteru byla vědecká a výzkumná střediska Němců v Čechách ve sledovaném období, ale [i snaha] identifikovat jejich nelehce se rodící centrum/centra v širokém spektru konkurenčního boje tří velkých měst – Liberce, Ústí nad Labem, Chebu – a samozřejmě Prahy v celé její specifičnosti“. Ne náhodou byl projekt řešen v Ústí nad Labem, kde vzniká dlouho očekávané muzeum dějin a kultury německy mluvících obyvatel českých zemí a kde působí Společnost pro dějiny Němců v Čechách. Jednotlivé statě jsou rozděleny do logických oddílů, které uvádí text Miroslava Kunštáta Centra a periferie českých Němců ve vědě a vzdělávání. Ten především předkládá obsahové, teritoriální a časové vymezení ná-

XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 113

Miloslava Melanová

113

11.12.2012 23:29:18


RECENZE potom vytknout i užívání nesprávné formy jména Liebieg. Názvu monografie Hledání centra se nejvíce blíží texty Miloslavy Melanové a Kristiny Kaiserové ve spoluautorství s Václavem Houfkem. Oba se na základě hlubokých znalostí váží ke jmenovaným městům a snaží se analyzovat úsilí, možná i s jistou dávkou patriotismu, že právě Liberec nebo Ústí nad Labem bylo centrem Němců v Čechách. I přes nezpochybnitelnou erudovanost autorů se jednoznačné centrum nepodařilo nalézt ani jednomu. Může to být dáno historickými okolnostmi, vždyť čeští Němci sami ono pomyslné centrum hledali. Nedostatkem příspěvků je však jejich časová nejednotnost. Zatímco Miloslava Melanová končí svou podrobnou analýzu do snah politické reprezentace a historie rokem 1918, stejné téma pojali Václav Houfek a Kristina Kaiserová na příkladu Ústí nad Labem obšírněji – končí až rokem 1945 a navíc se nezabývají tolik politickými a správními dějinami jako Miloslava Melanová, ale šířeji se věnují kultuře a institucím s tím spojeným. Je otázkou, zda tento nesoulad vznikl již při zadání. Příspěvky ale v tomto případě nemohou podat adekvátní srovnatelný materiál, neboť především v Liberci se vědecké instituce usídlily až v meziválečném období. Přes nepochybné kvality obou textů je pak srovnáváno neporovnatelné a na základní otázku po existenci centra není možné adekvátně odpovědět. Ve všech příspěvcích se velmi často objevují osobnosti a instituce spojené především s Ústím nad Labem a Libercem. Bylo by však zajímavé pokusit se uskutečnit podobnou sondu do hledání centra ve chvíli, kdy základní výzkum pokročí a budou se tak moci porovnávat města ve stejné době a stejných oborech. A bude to možné až ve chvíli, kdy budou plně využívány archivní prameny umístěné mimo Prahu v jednotlivých místně příslušných státních okresních archivech, které pro některé ve sborníku publikované práce využity nebyly. Práce je tak především dalším podnětem pro výzkum nejen vědeckých a vzdělávacích, ale i kulturních a dalších institucí ve městech bývalých bohatých Sudet. Anna Habánová

Recenze

od poloviny 19. století nedílnou součást kulturních a sociálních dějin. V této souvislosti se blíže věnuje několika osobnostem – Juliu Lippertovi, který byl činný v Berlíně, Praze a Ústí nad Labem, Franzi Josefu Umlauftovi a Rudolfu Lochnerovi. Příspěvek uzavírá sonda do činnosti Humboldtova spolku v Rumburku spolu s podrobným vyčíslením osvětových aktivit na poli divadelních a rodinných večerů. Samostatným oddílem jsou tři příspěvky věnující se církevnímu školství. Velmi podrobně přibližuje Miroslav Kunštát vznik a historii teologické fakulty pražské Německé univerzity mezi lety 1891 a 1945. Marie Macková popisuje předpoklady německého církevního středního školství a podrobně se věnuje nejstaršímu německojazyčnému gymnáziu v Čechách v Broumově, podobně se historií chlapeckého semináře a biskupského gymnázia v Bohosudově zabývá i Kristina Kaiserová. Stať Václava Houfka shrnuje dosavadní bádání o německém knihovnictví v Čechách, naráží však také na zásadní nedostatek – a sice odborné zpracování nejvýznamnější z knihovních institucí meziválečného Československa – libereckou Bücherei der Deutschen. Spolu s Tomášem Okurkou je Václav Houfek také autorem stati o německém muzejnictví a výstavnictví v Čechách. Je škoda, že právě tyto obory byly spojeny, a to i přes to, že muzejní společnosti byly často organizátory velkých přehlídek konaných mimo kamenné budovy samotných institucí. Výstavnictví i muzejnictví hrálo velmi významnou roli v nacionální identifikaci českých Němců. Podrobnější zpracování tématu německého muzejnictví však naráží na doposud nezpracované dějiny jednotlivých muzejních institucí sledované oblasti, text tak pouze shrnuje dosavadní poznatky a nepřináší nové. Výjimku v předloženém sborníku tvoří stať Elisabeth Fendl, která podrobně popisuje vznik, historii a předpoklady chebského muzea na utváření autonomního centra na západě Čech. Kapitola výstavnictví ale mohla být například spojena s dalším textem Tomáše Okurky shrnujícím historii výstavy německých Čech 1906 v Liberci. Výstava sama se jmenovala Deutschböhmische Ausstellung 1906, je proto zarážející používání překladu Českoněmecká výstava. Textům lze

114

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 114

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:19


RECENZE

František Gabriel a kol. Středověké umění na Českolipsku. Česká Lípa, Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě, 2012. 180 s. Mit der vorliegenden Publikation und der gleichnamigen Ausstellung im Vlastivědné muzeum a galerie in Česká Lípa/Böhmisch Leipa – realisiert in Zusammenarbeit mit der Severočeská galerie in Litoměřice/Leitmeritz – geht ein lang gehegter Wunsch in Erfüllung: einen Überblick über Kunst und Architektur des Mittelalters im Leipaer Gebiet zu ermöglichen. Zu Recht beginnt der einleitende Aufsatz von Jaroslav Panáček mit dem Ausruf: „Terra incognita“!, blieb doch im Gegensatz zu fast allen anderen Gebieten Böhmens der Norden mit dem Liberecký kraj bezogen auf Kunst und Architektur des Mittelalters bisher weitgehend unbearbeitet; sein diesbezüglicher Denkmälerbestand fand abgesehen von den Darstellungen in den alten Bänden der böhmischen Topographie bzw. dem von Emanuel Poche herausgegebenen Verzeichnis der künstlerischen Denkmäler Böhmens wenig Beachtung. Dies zu ändern ist ein Ziel eines groß angelegten Forschungsprojektes, das in Zusammenarbeit der Karls-Universität in Prag mit der Universität J. E. Purkyně in Ústí nad Labem/Aussig bereits seit mehreren Jahren in mehreren Teilprojekten und Etappen realisiert wird und die Kenntnisse über die gotische Kunst im gesamten Nordböhmen auf eine neue Basis stellt. Mehrere Publikationen, Kolloquien und Ausstellungen konnten davon schon profitieren, sie stellen Bausteine dar für eine in Planung befindliche große Überblicksausstellung. Dies gilt auch für den vorliegenden Band, dessen Beiträge auf die Vorträge eines wissenschaftlichen Kolloquiums zurückgehen, das am 28. November 2011 in Česká Lípa stattfand. Bereits zur Eröffnung der von Ľubomír Turčan konzipierten und von Jaroslav Panáček kuratierten Ausstellung am 4. April 2012 konnte die Publikation einer großen interessierten Öffentlichkeit präsentiert werden. Der Sammelband umreißt das Thema von historischer und kunsthistorischer Seite und kann nur schon durch seine Materialdichte als erstes Standardwerk zum Thema gelten. Einleitend referiert Jaroslav Panáček den aktuellen Forschungsstand. Sein Beitrag zur mittelalterlichen Kunst und Architektur im Leipaer Gebiet im Spiegel von Quellen und Literatur macht deutlich, dass in den letzten Jahren zahlreiche historische DetailXIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 115

studien und objektbezogene Forschungen vor allem in Regionalzeitschriften erschienen sind – vielfach vom Autor sowie von František Gabriel bearbeitet –, dass jedoch der kunstgeschichtliche Forschungsstand wenig befriedigt. Ähnliches gilt leider grenzübergreifend auch für die Nachbargebiete, die böhmisch-sächsische Schweiz und das Erzgebirge sowie für die Oberlausitz, was natürlich die Bearbeitung der verstreuten mittelalterlichen Denkmäler des Liberecký kraj nicht vereinfacht. Ein konziser und prägnanter Überblick über die mittelalterliche Geschichte des Leipaer Gebietes von František Gabriel leitet sodann zu stärker objektbezogenen Essays, beginnend mit einer Darstellung der mittelalterlichen Kunstwerke und Architekturspolien in den Sammlungen des Leipaer Museums von František Gabriel und Eva Reslová. Darin sind sieben gotische Skulpturen, eine Monstranz, vier keramische Funde sowie 22 Steinspolien mit den wesentlichen technischen Angaben und Hinweisen zu Provenienz, Erhaltungszustand und Literatur verzeichnet. Dem architektonischen Kontext ist sodann eine Studie von František Gabriel und Lucie Kursová gewidmet, worin Burganlagen, Kirchen und Bürgerhäuser des Gebietes diskutiert werden. Angesichts des weitgehenden Fehlens erhaltener mittelalterlichen Wandmalereien kommt denjenigen auf Burg Houska/Hauska bei Doksy/Hirschberg besondere Bedeutung zu: Sie stammen aus zwei Phasen – aus der ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts in der Burgkapelle und aus den Jahren um 1584–1594 in der so genannten Grünen Stube. Aleš Mudra stellt beide bisher kaum bekannten Malereikomplexe in seinem monografischen Beitrag in den größeren historischen und kunstgeschichtlichen Kontext. Um wieder gefundene Zusammenhänge geht es auch bei Michaela Ottová, die mehrere bisher nicht lokalisierte oder völlig unbekannte mittelalterliche Kunstwerke präsentiert: Dazu gehört ein Kreuzreliquiar aus der Zeit um 1460, das aus der Leipaer Kreuzkirche stammt, seit 1945 verschollen war und jetzt in den Sammlungen des Uměleckoprůmyslové muzeum in Prag wieder entdeckt wurde. Aber auch bisher kaum beachtete spätgotische Skulpturen werden durch überzeugende Vergleiche aus ihrer bisherigen Isoliertheit befreit – dies gilt für den um 1500 zu datierenden Kruzifix in der Leipaer Kreuzkirche, vor allem aber für die etwas ältere und bisher unpublizierte Darstellung des Gekreuzigten in der Leipaer Frauenkirche, ein im regionalen Umfeld bemerkenswertes Werk der Zeit um 1470, für das Ottová plausibel stilistische Verbindungen nach Franken und Kleinpolen aufzeigt. Eine Überraschung ist der Fund eines spätgotischen Kruzifixes mit ehemals beweglichen Gliedern in der Zdislava115

11.12.2012 23:29:19


RECENZE Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých

Recenze

Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých

116

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 116

und Laurentiuskirche in Jablonné v Podještědí/Deutsch Gabel; die Skulptur ist das regional bisher einzige bekannte Beispiel eines solchen für liturgische Spiele benutzten Werkes. Anhand einzelner Darstellungen wird die enge ikonografische und typologische Beziehung zwischen Skulptur und Druckgrafik um 1500 aufgezeigt. Zudem verweist die Autorin bei Skulpturen wie einer Skulptur des hl. Johannes Evangelist in Rumburk/Rumburg sowie der spätgotischen Madonna in der Gabeler Zdislava- und Laurentiuskirche auf den Zusammenhang mit Werken in der Oberlausitz und in Schlesien, wobei sie allerdings im Fall der besagten Madonna deren nächste Verwandte, die Madonna aus der Johanniskirche Zittau, die heute in einem Altarschrein von 1619 in der Zittauer Frauenkirche steht, nicht erwähnt. Meines Erachtens die formale und stilistische Nähe der beiden Darstellungen so groß, dass man von einem Werkstattzusammenhang ausgehen darf, wobei die Frage nach dem Standort dieses Ateliers allerdings offen bleibt. Zum Schluss wagt Ľubomír Turčan in einem umfangreichen Beitrag den anregenden Versuch, die gotische Bildhauerkunst im Leipaer Gebiet zusammenfassend zu würdigen und zu charakterisieren. Er bettet die überkommenen Werke in den bekannten Kanon der böhmischen Gotik ein und verweist auf den fragmentarischen Charakter des Bestandes. Er verzichtet jedoch weitgehend auf eine erweiterte, mehr überregional und international ausgerichtete Betrachtung. Dies erscheint als gewisses Manko, zumal gerade das Leipaer Gebiet in besonderem Maße vom wirtschaftlichen und kulturellen Austausch über die historischen Straßen geprägt und insbesondere mit der nächsten größeren böhmischen Königstadt, dem heute deutschen Zittau eng verbunden war. An dieser Stelle kann nur darauf verwiesen werden, dass der zwar zahlenmäßig ebenfalls kleine und gleichfalls bisher wenig untersuchte Bestand an gotischer Kunst und Architektur im Zittauer Land und im Friedländer Zipfel einige herausragende Werke enthält, die unbedingt in die weitere Betrachtung und Bearbeitung der Denkmäler im Leipaer Gebiet und im weiteren Umfeld einbezogen werden sollten. Dies gilt für die Architektur – Frauen- und Kreuzkirche Zittau, Klosterkirche Oybin u. a. – ebenso wie für Malerei und Buchmalerei – Zittauer Missalien, großes Zittauer Fastentuch, einzelne Tafelbilder in Zittau und Großschönau – ebenso wie für die Plastik – in Frýdlant/Friedland („Špitálek“), ehemals Grabštejn/Grafenstein (Burg, verscholene Skulptur der hl. Barbara), Hejnice/Haindorf (Wallfahrtskirche), Ostritz (Pfarrkirche), St. Marienthal (Zisterziense-

rinnenabtei), Zittau (Kreuzkirche, Städtische Museen) u. a. So sei hier beispielsweise die Nähe des Kruzifixes in der Leipaer Frauenkirche zu demjenigen in der Zittauer Kreuzkirche erwähnt oder der Umstand, dass die Darstellung der Anna Selbdritt aus Lada bei Jablonné v P./Deutsch Gabel in der Zisterzienserinnenabtei St. Marienthal eine nahezu gleiche Schwester besitzt. Scheinen auch die überkommenen Denkmäler der Gotik im Leipaer Gebiet vereinzelt und fehlen Schlüsselwerke als regionale Referenzobjekte, wie es Ľubomír Turčan in seinem Epilog bedauert, so bietet der vorliegende Sammelband jedoch mit seinen Beiträgen, den vollständigen Objekt- und Quellennachweisen und Abbildungen – insbesondere den meist sehr guten Farbaufnahmen aller ausführlich behandelten (und im Original oder durch Reproduktionen in der Ausstellung präsentierten) Werke – eine grundlegende und äußerst verdienstvolle Basis für jede weitere Betrachtung. Das Leipaer Gebiet ist damit auf der kunsthistorischen Landkarte keine „Terra incognita“ mehr und wird hoffentlich zukünftig verstärkt in übergreifende Untersuchungen einbezogen – mit konkreten Fragestellungen zu Abhängigkeiten und Wechselwirkungen mit den Nachbargebieten, vermittelt durch grenzüberschreitend wirkende Orden, Adelsfamilien, Kaufleuten, Künstlern und Handwerkern, wobei Aspekte des Warenverkehrs und Ideentransfers (auch hinsichtlich von Importen von Kunstwerken) eine wichtige Rolle spielen dürften. Marius Winzeler

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:19


XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 117

117

11.12.2012 23:29:19


Resume

Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých

118

Wien-Reichenberg – Reorganisation des Vereinslebens im Sudetengau nach österreichischem Muster_Die Straferkenntniskommission in STUDIE Jablonec nad Nisou (1945–1947)_Der Staat und seine Architektur. Tschechische Bauten im deutschen Reichenberg (Liberec) zwischen den Weltkriegen_Das Denkmal Heinrich Liebiegs in Liberec (Reichenberg)_Die Baugestalt und Entwicklung der Wassersäge Nr. 21 in Oldřichov v Hájích (Buschullersdorf) im Kontext der Geschichte der Holzverarbeitung im Isergebirge_Die Gemäldesammlung des Jagdschlosses in Josefův Důl (Josefsthal) im Lichte der zeistgemäßen Inventare und ihre Identifikation im Mobilienfonds des Schlosses Hrubý Rohozec_Das Vorstadthaus Nr,739 in Lomnice nad Popelkou (Zahlreiche Verluste von Volksarchitekturbauten im Kontext der fehlenden Flächenerkundungen)_Archäologische Erforschung zur Rettung des ehemaligen Stadtarrestes in Česká Lípa_Stillhaltekommissar Reichenberg a Aufbaufonds Gesellschaft Wien-Reichenberg – reorganizacja pracy społecznej w komitacie sudeckim według wzoru austriackiego_Karna Komisja Śledcza w Jabloncu nad Nisou (1945–1947)_Państwo i architektura państwowa. Czeskie budynki w niemieckim Libercu okresu międzywojennego_Pomnik Heinricha Liebiega dla Liberca_Zespół budowlany i rozwój tartaku wodnego nr 21 w miejscowości Oldřichov Hájích w kontekście historii obróbki drewna w Górach Izerskich_Zbiory obrazów zameczku myśliwskiego w Josefovie Dole w świetle ówczesnych inwentarzy i ich identyfikacja w zbiorach zamku państwowego Hrubý Rohozec_Dom podmiejski nr 739 w Lomnicy nad Popelkou Poważne straty obiektów budownictwa ludowego w kontekście braku kompleksowych badań_Ratownicze badania archeologiczne dawnego więzienia miejskiego w mieście Czeska Lipa_Wien-Reichenberg – Reorganisation des Vereinslebens im Sudetengau nach österreichischem Muster_Die Straferkenntniskommission in Jablonec nad Nisou (1945–1947)_Der Staat und seine Architektur. Tschechische Bauten im deutschen Reichenberg (Liberec) zwischen den Weltkriegen_Das Denkmal Heinrich Liebiegs in Liberec (Reichenberg)_Die Baugestalt und Entwicklung der Wassersäge Nr. 21 in Oldřichov v Hájích (Buschullersdorf) im Kontext der Geschichte der Holzverarbeitung im Isergebirge_Die Gemäldesammlung des Jagdschlosses in Josefův Důl (Josefsthal) im Lichte der zeistgemäßen Inventare und ihre Identifikation im Mobilienfonds des Schlosses Hrubý Rohozec_Das Vorstadthaus Nr,739 in Lomnice nad Popelkou (Zahlreiche Verluste von Volksarchitekturbauten im Kontext der fehlenden Flächenerkundungen)_Archäologische Erforschung zur Rettung des ehemaligen Stadtarrestes in Česká Lípa_Stillhaltekommissar Reichenberg a Aufbaufonds Gesellschaft Wien-Reichenberg – reorganizacja pracy społecznej w komitacie sudeckim według wzoru austriackiego_Karna Komisja Śledcza w Jabloncu nad Nisou (1945–1947)_Państwo i architektura państwowa. Czeskie budynki w niemieckim Libercu okresu międzywojennego_Pomnik Heinricha Liebiega dla Liberca_Zespół budowlany i rozwój tartaku wodnego nr 21 w miejscowości Oldřichov Hájích w kontekście historii obróbki drewna w Górach Izerskich_Zbiory obrazów zameczku myśliwskiego w Josefovie Dole w świetle ówczesnych inwentarzy i ich identyfikacja w zbiorach zamku państwowego Hrubý Rohozec_Dom podmiejski nr 739 w Lomnicy nad Popelkou Poważne straty obiektów budownictwa ludowego w kontekście braku kompleksowych badań_Ratownicze badania archeologiczne dawnego więzienia miejskiego w mieście Czeska Lipa_WienReichenberg – Reorganisation des Vereinslebens im Sudetengau nach JablonecNISSAE | PRAMENY NISY österreichischem Muster_Die Straferkenntniskommission inFONTES nad Nisou (1945–1947)_Der Staat und seine Architektur. Tschechische Bauten im deutschen Reichenberg (Liberec) zwischen den Weltkrie-

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 118

11.12.2012 23:29:19


Zusammenfassung Nadpis

Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých

JMÉNO

Wien-Reichenberg – Reorganisation des Vereinslebens im Sudetengau nach österreichischem Muster Markéta Lhotová | Die Hauptaufgabe des Kommissars für das Stillhalten der Organisationen, Vereine und Fonds bestand darin, die gesamte Tätigkeit der Vereine, Verbände und Fonds dem Führerprinzip und der einheitlichen Linie der NSDAP unterzuordnen. Drobné zmínky o Bredovské zahraDie Reorganisation ermöglichte Liegenschaften, Mobilie und Finanzmittel zu gewinnen, mit denen die Organisationen disponierHlavní text dě nacházíme v Uměleckých ten, und ihre Arbeitskräfte für die Bedürfnisse des Reiches zur Verfügung zu stellen. Zuerst wurde diese Aufgabe in den Ländern Österreichs gelöst und dann in den abgetretenen Gebieten der Tschechoslowakei. Bald nach der Angliederung dieser Gebiete ans Reich wurde zum Kommissar Albert Hoffmann ernannt. Seine Tätigkeit in Reichenberg begann schon am 15. 10. 1938 und umfasste nicht nur den Reichsgau Sudetenland, aber auch die Gebiete Böhmens und Mährens, die an Bayern, Österreich und Schlesien angegliedert wurden. Nach Überprüfung der Tätigkeit und des Vermögens jeder Organisation wurde über ihr weiteres Schicksal entschieden – Bewilligung der weiteren Tätigkeit, Eingliederung in andere Reichsorganisationen oder Liquidation. Diese betraf vor allem die „reichsfeindlichen“, d. h. marxistischen, jüdischen und auf dem böhmischen Grenzgebiet die tschechischen Organisationen. In diesen Fragen geriet die Tätigkeit der STIKO in Widerspruch mit den Interessen anderer Reichsorganisationen, besonders der GESTAPO. Für die Verwaltung des beschlagnahmten Vermögens entstand im Jänner 1939 die Aufbaufonds Vermögensverwaltungsgesellschaft m. b. H. mit einer Zweigstelle in Reichenberg. Sie sollte die meisten der nicht beendeten Fälle der liquidierten STIKO zu Ende zu führen. Im böhmischen Grenzgebiet behandelte die STIKO 81 000 Organisationen mit einem Vermögen von fast 42 Mill. RM, ihre Tätigkeit konnten 14 204 Vereine fortsetzen. Zum Unterschied von Österreich liquidierte hier die STIKO das Netz der Konsumgenossenschaften und das Vermögen derjenigen Organisationen, die au3erhalb des Gebietes (im Protektorat) siedelten. Von den Gebühren, die bis 100 % des Vermögens betrugen, bekamen die zuständigen Gaue insgesamt 16 Mill. RM. Die Tätigkeit der Gesellschaft Aufbaufonds endete im Jahre l942, die definitive Liquidierung der STIKO verlief bis l944.

Die Straferkenntniskommission in Jablonec nad Nisou (1945–1947) Monika Remsová | Die Studie versucht die Frage zu beantworten, wie es der Straferkenntniskommission in Jablonec nad Nisou (Gablonz a. d. Neisse) in der sog. ersten Retributionsperiode die „kleinen Kollaborateure“ zu bestrafen gelungen ist. Die Straferkenntniskommission war auf dem Gebiet des ehemaligen Sudetengaues tätig. Ihre Arbeit wurde durch die Entwicklung im Grenzgebiet erschwert. Die Retribution hang eng mit den Plänen zur Aussiedlung des deutschen Ethnikums zusammen. Es ist nicht außer acht zu lassen, dass vor dem Beginn der Retribution auf gesetzlicher Grundlage, ihre sog. „wilde Welle“ stattgefunden hat. Die Bezeichnung der deutschen Majoritätsbevölkerung als „staatsfeindlich“, der nicht beendete Besiedlungsprozess, der Mangel an qualifizierten Arbeitskräften, alle diese Erscheinungen widerspiegelten sich beispielweise bei der Personalbesetzung der Staatsämter. Ebenso wirkte sich der überwiegend deutsche Charakter bei den Vergehen gegen „Nationalehre“ aus, mit denen sich die Kommission befasste. Zum bedeutendsten Problem wurde die Bestimmung der Staatsangehörigkeit und Nationalität der beschuldigten Personen. Obwohl davon in den meisten Fällen die Bestrafung laut dem sog. kleinen Retributionsdekret abhängen sollte, trat man an ihre Bestimmung sehr vage heran. Trotz manchen sichtbaren Mängeln während des Verfahrens der Straferkenntniskommission, ist das Bestreben nach einer gerechten Bestrafung der wirklichen Schuldigen nicht abzustreiten. Die Retribution entstand als eine außergewöhnliche Lösung in außergewöhnlichen Umständen. Es ist nicht möglich zu beschreiben was wirklich geschehen ist. Die Beschuldigten sagten so aus, um sich nicht zu schaden. Die eingetroffenen Anzeigen waren in manchen Fällen vom persönlichen Hass, Eifersucht motiviert, um der betroffenen Person bewusst Schaden zuzufügen, u. a.

Der Staat und seine Architektur. Tschechische Bauten im deutschen Reichenberg (Liberec) zwischen den Weltkriegen. Jaroslav Zeman | Obzwar Liberec, und allgemein das ganze breitere Gebiet der Sudeten, eher im Zusammenhang mit dem merkwürdigen Schaffen der Deutsch sprechenden Architekten erwähnt wird, entstanden nicht minder interessante Werke auch dank der Initiative des Staates und der hiesigen tschechischen Minderheiten, der sog. Grenzbewohner. Die vorliegende Studie trägt so teilweise zur besseren Kenntnis der bisher nicht sehr durchforschten tschechischen „Peripheriearchitektur“ im Grenzgebiet bei. Sie orientiert sich besonders auf die Vorstadt Horní Růžodol (Ober Rosenthal), die im Jahre 1925 den Status einer Stadt erhalten hat. Im Rahmen der Reichenberger Agglomeration hatte sie eine spezifische Stellung, weil sie der einzige Ort mit einer mäßigen Überlegenheit der tschechischen Bevölkerung war. Der bunte Komplex von eingetragenen Objekten, der administrative, Schul-, Geschäfts- und Wohngebäude zusammenfasst, bildet eine mannigfaltige Mosaik von Stilen und Formen, die vom beliebten Traditionalismus über die expressive Moderne bis zum Konstruktivismus und Funktionalismus reicht. Diese Tatsache widerspiegelt

XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 119

119

11.12.2012 23:29:19


RESUME auch die Zusammensetzung der engagierten Architekten. Unter ihned finden wir zur Avantgarde neigende Funktionalisten (Jan Gillar, Gebrüder Fišer), aber auch konservativere „offizielle“ Architekten (Osvald Polívka, František Vahala, Milan Babuška, František Šrámek). In Hinsicht auf die spezifischen örtlichen Bedingungen „ der Hauptstadt der böhmischen Deutschen“ bleibt jedoch die tschechische Architektur logisch quantitativ und bis auf einige Beispiele auch qualitativ hinter der Bauproduktion der hiesigen deutschen Majorität zurück.

Das Denkmal Heinrich Liebiegs in Liberec (Reichenberg) Anna Habánová | Die Stadt Reichenberg hat sich im Jahre 1904, also nach dem Tode des Mäzens und Donators Heinrich Liebiegs entschlossen, sein Andenken zu ehren. Der diesbezüglich Beschluss der Stadtorgane rechnete mit einem Denkmal für das Rathaus und binnen einigen Monaten wurde dieser Gedanke noch um eine Gedenktafel erweitert. Der ursprünglich beabsichtigte Wettbewerb wurde durch eine Auswahl von empfohlenen Bildhauern ersetzt. Es waren Theodor Charlemont, dem die Anfertigung der Büste vergeben wurde, und Franz Metzner, der Autor des Entwurfs für das monumentale Denkmal. Als ideale Stelle wählte dieser bedeutende deutsch-böhmische Bildhauer das heutige Sokolovské náměstí, wo im Jahre 1912 das Podest für die vorbereitete Realisation ausbetoniert wurde. Franz Metzner, der damals mit weiteren Aufträgen beschäftigt war, gelang es bis zu seinem Tode (1919) der Stadt das Gipsmodell und die Reliefe vorzustellen. Nach dem Jahre 1919 verliefen Verhandlungen mit seiner Witwe, führten aber nicht zum erwünschten Erfolg. Die Stadt wandte sich dann an den Reichenberger Bildhauer Wilhelm Weisse. Die erhalten gebliebenen Fotografien seiner Entwürfe zeigen einige Varianten des geplanten Denkmals „eines still sitzenden Wohltäters“. Aber auch nach der Vergebung der Arbeit an der Exterieurplastik, hat das Rathaus auf den Plan einer ehrwürdigen Ehrung Liebiegs Andenkens auf dem Stiegenhaus des Rathauses nicht verzichtet. Im Mai 1912 wurde hier eine Marmorstatue in Überlebensgröße von Gustav Hermann, einem Reichenberger, in Wien wirkenden Bildhauer, enthüllt. Diese, ebenso die schon früher enthüllte Gedenktafel, befindet sich nicht im Rathaus, und ihr Aussehen lässt sich nicht rekonstruieren.

Die Baugestalt und Entwicklung der Wassersäge Nr. 21 in Oldřichov v Hájích (Buschullersdorf) im Kontext der Geschichte der Holzverarbeitung im Isergebirge Miroslav Kolka | Petr Freiwillig | Mittels einer eingehenden Untersuchung und Vermessung der Säge Nr. 21 in Oldřichov v Hájích und Überprüfung der grundlegenden Archivquellen ist es gelungen, die Bauentwicklung dieser letzten noch stehenden und authentisch erhaltenen Säge älteren Typs zu lösen. Das regional typische Gebäude der Säge, an dem in einem großen Maß der dort vorhandene Granit und im Stockwerk Verschalung benutzt wurde, datieren wir in das dritte Viertel des 19. Jh. (ungefähr 18431881). Das Objekt ersetzte das ältere, meistens verschalte und westlich von der erhaltenen Säge, liegende Gebäude. Die jüngeren Umbauten wurden laut der aufgefundenen Dokumentation bei dem östlichen bewohnten Anbau verläßlich in das Jahr 1886 datiert, bei dem westlichen verschalten Zubau in das Jahr 1892. Die gegenwärtige Gestalt bekam die Säge durch Umbauten des Souterrains im Sägeraum wahrscheinlich zu Beginn des 20. Jahrhunderts. Dank der ausführlichen Erkundung der Holzbearbeitungseinrichtungen im ganzen Isergebirge war es möglich das untersuchte Objekt genauer in den Kontext der Entwicklung der Holzbearbeitung im Gebiet einzureihen. Mehr Licht in die Geschichte der Sägen im behandelten Ort würde die weitere Forschung bringen , die sich auf die komplizierten Eigentumsverhältnisse und Existenz der Konsortien konzentrieren würde.

Resume

Die Gemäldesammlung des Jagdschlosses in Josefův Důl (Josefsthal) im Lichte der zeistgemäßen Inventare und ihre Identifikation im Mobilienfonds des Schlosses Hrubý Rohozec Vladimír Tregl | Das Jagdschloss in Josefův Důl, das im Jahre 1911 der Graf Nikolas Wladimir Des Fours- Walderode erbauen ließ, wurde 1945 konfisziert und dann zweckdienlich benutzt. Ein Teil seiner Einrichtung wurde auf dass Schloss Hrubý Rohozec, das früher als Hauptsitz des Geschlechts Des Fours-Walderode diente, überführt. Die Ausstattung des Jagdschlosses in Josefův Důl war seitdem in Depositen aufbewahrt, ohne dass ihr jedwede Aufmerksamkeit gewidmet wäre. Im Jahre 2008 wurde die Reinstallierung des Schlosses Hrubý Rohozec begonnen, wobei die Interieure in den Zustand gebracht wurden, in dem sie waren, als sie Nicolas Wladimir Des Fours-Walderode bewohnte; bei dieser Gelegenheit wurden auch die Gegenstände benutzt, die aus dem Schloss Josefův Důl stammten. Das war auch der Hauptgrund für deren gründlicheres Studium. Die Entdeckung des Inventars des Jagdschlosses in Josefův Důl aus dem Jahre 1923 im Státní oblastní archiv Litoměřice, Zweigstelle Děčín, brachte in dieses Studium eine Reihe neuer Erkenntnisse. Vor allem gelang es die Gemäldesammlung thematisch zu identifizieren, zeitlich und den Autoren nach zu bestimmen. Das Jagdschloss war überwiegend mit modernen Gemälden aus der Zeit nach seiner Erbauung ausgestattet. Unter deren Autoren waren reichlich regionale Maler vertreten, z.B. Wenzel Franz Jäger, Rudolf Karasek oder Arthur Otto Ressel. Häufige Sujets waren außer den Porträts der Angehörigen der Familie Des Fours z.B. Ansichten des Isergebirges, Jagdmotive oder Zeichnungen aus dem I. Weltkrieg an dem Nicolaus Wladimir Des Fours aktiv teilgenommen hat. Eine selbst-

120

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 120

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:19


RESUME zmínky Bredovské zahraständige Bildergruppe bilden 33 Schützenschilde aus dem 19. Jahrhundert. Es wird wahrscheinlich nie mehrDrobné gelingen, dieo ganze dě nacházíme v Uměleckých Gemäldesammlung in den Räumen des Jagdschlosses in Josefův Důl vorzustellen. Trotzdem kann man in ihrem Falle von einem großen Glück sprechen, weil es gelungen ist, die Bilder im Interieur des Schlosses Hrubý Rohozec auszustellen, also in Räumen, die N. Wl. Des Fours-Walderode alltäglich bewohnte.

Das Vorstadthaus Nr,739 in Lomnice nad Popelkou (Zahlreiche Verluste von Volksarchitekturbauten im Kontext der fehlenden Flächenerkundungen) Martin Ouhrabka | Der Text beruht auf einem Fundbericht der operativen Erkundung und Dokumentation, und fasst die bisherigen Erkenntnisse über die Baugeschichte des Hauses Nr. 739 in Lomnice nad Popelkou zusammen. Die Umstände der Untersuchungen und die folgenden Ergebnisse sollten auf die Wichtigkeit der Dokumentation einzelner historischer Objekte und vor allem auf die Notwendigkeit der primären Flächenerkundungen von Siedlungsanlagen hinweisen. Das würde ermöglichen, nicht nur das Potential der einzelnen Gemeinden in Bezug auf die Qualität und Quantität der erhalten gebliebenen historischen Bebauung festzuhalten, aber auch Objekte zur detailierten Erkundung und eventuellem Denkmalschutz zu bestimmen. Das Riesengebirgsgebiet disponiert über einen der reichsten Fonds von erhalten gebliebener Volksarchitektur. Der theoretischen Seite der Bauentwicklung und der Typologie der Bauten in der Region wurde in der Vergangenheit eine verhältnismäßig große Aufmerksamkeit gewidmet. In der Gegenwart, in der sich die traditionelle Struktur der Bebauung ändert und eine große Zahl der erhalten gebliebenen Objekte aus verschiedenen Gründen eingeht, stellen wir jedoch fest, dass wir von den einzelnen Bauten , aber auch von ganzen Siedlungsgebilden relativ wenig wissen. Das untersuchte Haus war ein kleinstädtisches, ebenerdiges, gezimmertes Haus mit einem Satteldach. Im Rahmen seiner dreiteiligen Disposition lag neben der Stube ein Vorzimmer ohne Durchgang und eine zweiteilige Kammer. Die Dachpfette mit einer Reihe Kehlbalken wurde durch zweifache stehende Dachstühle gestützt. Informationen aus Archivquellen kombiniert mit Ergebnissen der dendrologischen Analyse beweisen, dass die meisten Konstruktionen des Objekts aus der Zeit des Baues des Hauses im letzten Jahrzehnt des 18. Jahrhunderts stammen. Die folgenden Eingriffe und Herrichtungen betrafen nur die Heizung und einen Teil der Tür- und Fensterausfüllungen. Trotz seines guten Zustandes und den authentischen Konstruktionen wurde das Objekt wegen eines geplanten Neubaues demoliert.

Archäologische Erforschung zur Rettung des ehemaligen Stadtarrestes in Česká Lípa Petr Jenč | Vojtěch Novák | Vladimír Peša | Das historische Gebäude des ehemaligen Stadtarrestes (heute Nr. 189) ist an die innere Seite der mittelalterlichen Stadtmauer angebaut, und befindet sich in der ehemaligen Stockhausgasse (Vězeňská ul. 1–3). Die älteste Nachricht von einem Arrest in Česká Lípa – jedoch ohne eine nähere Lokalisation – ist aus dem Jahre 1578. Das heutige Objekt diente als Arrest bis 1935. Bei der bauhistorischen Untersuchung, die F. Gabriel und J. Smetana durchgeführt haben, gelang es mit Sicherheit erst den klassizistischen Umbau vor der Mitte des 19. Jh. zu datieren. Der Beitrag fasst die Ergebnisse der archäologischen Untersuchung zusammen (2009), die die Autoren im Rahmen der Adaptation zum archäologischen Museum (Abt. für Höhlenarchäologie und mittelalterliche Geschichte von Česká Lípa) unternommen haben. Aus dem Mittelalter stammt die Schicht 2, die im Raum 2 und in einem Teil des Raumes 3 erhalten ist (Abb. 4–7). Aus der Ausfüllung stammt ein zahlenmäßig kleiner Komplex von mittelalterlichem ausgebranntem und rot gemaltem Töpfermaterial (Abb. 8). Es ist interessant, dass aus dem Raum 2, der für den ältesten Teil des Objekts gehalten wird, und zugleich am tiefsten unter dem Niveau der heutigen Gasse liegt, aus der Sonde 5/09 die älteste ermittelte Keramik aus der Zeit um die Wende des 13. und 14 Jh. stammt. Diese Höhensituation existierte wahrscheinlich schon damals, als das Portal zwischen den Räumen 2 und 3 errichtet wurde, also laut der Bauuntersuchung spätestens in der Renaissance, aber wahrscheinlich schon früher (Abb. 10). Darauf weist die Schicht 2 im Nachbarraum 3 mit einer Keramik von der Wende des 14. und 15. Jh. Diese Schicht reicht bis um 50 cm höher als im Raum 2, und nähert sich so dem Niveau des Portals. Die mittelalterlichen Niveaus sind im östlichen Teil des Objekts (Räume 4–5 und ein Teil des Raumes 3) wahrscheinlich bei einem homogenen Eingriff in die Sedimente beseitigt worden, den man mit dem klassizistischen Umbau dieses Teiles des Objekts identifizieren kann. In den Räumen 2 und 3 wurde in den Sonden 1/09, 3/09 und 5/09 Mauerwerk festgestellt, das man aber näher nicht interpretieren kann. Die Sandsteinabflussrinne in der Sonde 6/09 (Abb. 9) ist ein Bestandteil der neuzeitlichen Adaptationen, ähnlich wie die verschütteten Gewölbe und Funde von neuzeitlichen Gegenständen aus organischen Materialien (Abb. 8 rechts). Die Ergebnisse der archäologischen Untersuchungen beweisen also die Verbundenheit der Parzelle des heutigen Baues mit dem mittelalterlichen Organismus der Stadt, bieten aber keine Lösung der Grundfrage, ob der mittelalterliche Horizont mit dem ältesten Stadtarrest zusammenhängt, oder ein Beweis der vorherigen städtischenVerbauung ist.

XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 121

121

11.12.2012 23:29:20


RESUME

Streszczenie Stillhaltekommissar Reichenberg a Aufbaufonds Gesellschaft Wien-Reichenberg – reorganizacja pracy społecznej w komitacie sudeckim według wzoru austriackiego Markéta Lhotová | Głównym zadaniem komisarza ds. wstrzymania działalności organizacji, stowarzyszeń i funduszów było podporządkowanie działalności wszelkich stowarzyszeń, związków i funduszy zasadzie kierowniczej roli i jednolitej linii NSDAP. Reorganizacja umożliwiła pozyskanie nieruchomości, majątku ruchomego i źródeł finansowych, którymi organizacje te dysponowały i udostępnienie ich siły roboczej dla potrzeb Rzeszy. Pierwszym w kolejności obszarem, na którym realizowano to zadanie, były ziemie austriackie, a następnie pogranicze ziem czeskich. Wkrótce po ich włączeniu do Rzeszy na stanowisko komisarza powołano Alberta Hoffmanna. Działalność komisarza w Libercu rozpoczęła się już 15.10.1938 r., obejmowała ona swoim zasięgiem nie tylko tereny Komitatu Rzeszy Sudety, ale także region pogranicza ziem czeskich, które przypadły komitatom w Bawarii, Austrii i na Śląsku. Po zbadaniu działalności i majątku każdej organizacji podejmowano decyzję o jej dalszych losach – wydawano zezwolenie na prowadzenie działalności, wcielano ją do innej organizacji Rzeszy lub likwidowano. Ostatnia z możliwości dotyczyła przede wszystkim organizacji „wrogich“ wobec Rzeszy, a więc marksistowskich, żydowskich a na czeskich terenach przygranicznych także czeskich. Pod tymi względami działalność STIKO godziła w interesy innych instytucji Rzeszy, w szczególności gestapo. Do celów administrowania skonfiskowanym majątkiem w styczniu 1939 r. powstało stowarzyszenie Aufbufonds Vermögensverwaltungs-Gesellschaft m. b. H. z oddziałem w Libercu, któremu przypadło rozwiązanie większości niesfinalizowanych przypadków likwidowanego STIKO. Na czeskim pograniczu STIKO rozpatrywało działalność 81 000 organizacji posiadających majątek o wartości niemalże 42 milionów marek, na kontynuację działalności zezwolono 14 204 stowarzyszeniom. W odróżnieniu od terenów austriackich STIKO likwidował tu sieć handlową spółdzielni spożywców oraz mienie organizacji mających siedziby poza jego obszarem administracji (na terytorium Protektoratu). Z pobranych opłat, które sięgały do 100 % wartości mienia, odpowiednie komitaty pozyskały ogółem 16 milionów marek. Działalność Aufbaufonds zakończyła się pod koniec 1942 r., definitywna likwidacja STIKO trwała aż do 1944 r.

Karna Komisja Śledcza w Jabloncu nad Nisou (1945–1947)

Resume

Monika Remsová | Opracowanie stara się przedstawić odpowiedź na pytanie, w jaki sposób udało się realizować zamysł ukarania „drobnych kolaborantów“ przed Karną Komisją Śledczą w Jabloncu nad Nysą w tzw. pierwszym okresie retrybucji. Jablonecka Karna Komisja Śledcza działała na terenie byłego Komitatu Rzeszy Sudetengau. Jej działalność utrudniała sytuacja w regionie przygranicznym. Retrybucja – sprawiedliwa odpłata była ściśle powiązana z planami wysiedlenia ludności niemieckojęzycznej. Nie można zapominać, że przed rozpoczęciem działań retrybucyjnych w majestacie prawa przebiegła fala „dzikiej odpłaty”. Przeważająca w regionie ludność niemiecka została zbiorowo określona jako „elementy państwowo niewiarygodne”, proces kolonizacji był niedokończony, brakowało wykwalifikowanej siły roboczej. Zjawiska te znajdowały odzwierciedlenie np. w składzie personalnym urzędów państwowych. Dodatkowo sam niemiecki charakter tego obszaru miał wpływ na orzekanie przestępstw „przeciwko honorowi narodowemu”, którymi zajmowała się komisja karna. Najbardziej istotnym problemem okazało się określanie obywatelstwa i narodowości oskarżonych osób. Pomimo faktu, że właśnie od tego miało zależeć ukaranie na podstawie tzw. małego dekretu retrybucyjnego, do orzekania w tych sprawach podchodzono w sposób niezdecydowany. Pomimo pewnych wyraźnych niedociągnięć w czynności Karnej Komisji Śledczej, nie można jej odmówić starań o uczciwą próbę ukarania rzeczywistych sprawców. Retrybucja była wyjątkowym rozwiązaniem w wyjątkowych okolicznościach. Niemożliwe jest dokładne opisanie wydarzeń. Oskarżeni zeznawali w taki sposób, by uniknąć kary. Z kolei donosy i oskarżenia z zewnątrz były w niektórych przypadkach motywowane osobistą niechęcią, zazdrością, czy też zamysłem zaszkodzenia danej osobie.

Państwo i architektura państwowa. Czeskie budynki w niemieckim Libercu okresu międzywojennego Jaroslav Zeman | Chociaż Liberec i cały szerszy obszar Sudet najczęściej kojarzony jest z twórczością wybitnych architektów niemieckojęzycznych, to niemniej ciekawe dzieła powstawały także z inicjatywy państwa oraz lokalnej mniejszości czeskiej, tzw. „strażników granic”. Niniejsze opracowanie częściowo przyczynia się do poszerzenia wiedzy na temat dotychczas nieprzebadanej czeskiej „peryferyjnej” architektury pogranicza. Koncentruje się szczególnie na ówczesnym przedmieściu Horní Růžodol, (O. Rosenthal), które uzyskało status miejski w 1925

122

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 122

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:20


RESUME roku. Charakteryzowało się szczególną pozycją w ramach aglomeracji libereckiej, z racji faktu, iż jako jedyne osiedle miało nieznaczną przewagę ludności czeskiej. Różnorodny zespół zmapowanych obiektów, obejmujący budynki administracyjne, handlowe, mieszkalne i placówki oświatowe tworzy mozaikę różnych stylów i form, począwszy od popularnego tradycjonalizmu poprzez wyrazisty modernizm, a na konstruktywizmie i funkcjonalizmie skończywszy. Fakt ten znajduje odzwierciedlenie w wykazie zaangażowanych architektów, wśród których można znaleźć zarówno przedtawicieli funkcjonalistycznej awangardy (Jan Gillar, bracia Fišerowie), jak i bardziej zachowawczych „oficjalnych” architektów (Osvald Polívka, František Vahala, Milan Babuška, František Šrámek). Jednak ze względu na specyficzną pozycję Liberca jako „stolicy czeskich Niemców” architektura ta pod względem ilościowym i poza kilkoma wyjątkami także jakościowym pozostaje w cieniu twórczości budowlanej miejscowej niemieckiej większości.

Pomnik Heinricha Liebiega dla Liberca Anna Habánová | W kwietniu 1904 r., po śmierci dobroczyńcy i mecenasa Heinricha Liebiga, miasto Liberec postanowiło uczcić jego pamięć. Wydano uchwałę miejską o wzniesieniu pomnika, a po kilku miesiącach zdecydowano, iż dodatkowo powstanie tablica pamiątkowa. Pierwotnie planowano przeprowadzenie przetargu publicznego, jednak w rezultacie wybierano z ofert przedstawionych przez rekomendowanych rzeźbiarzy. Byli nimi Theodor Charlemont, który zaprojektował popiersie do wnętrz ratusza oraz Franz Metzner, autor projektu monumentalnego pomnika. Ten sławny niemiecko-czeski rzeźbiarz zaproponował jako idealne miejsce realizacji dzisiejszy plac Sokolovské náměstí, gdzie w 1912 r. wykonano betonowy cokuł niedoszłego pomnika. Franz Metzner realizował w owym czasie wiele innych zleceń, do swej śmierci w 1919 r. zaprezentował miastu gipsowy model i reliefy. Po 1919 r. prowadzono negocjacje z wdową po Metznerze, jednak nie doprowadziły one do żadnego rezultatu. O kolejny projekt miasto poprosiło miejscowego rzeźbiarza Wilhelma Weissa. Zachowane fotografie jego projektów przedstawiają kilka wariantów planowanego pomnika w postaci „siedzącego dobroczyńcy”. Poza zamówieniem pomnika stojącego na otwartej przestrzeni, włodarze miasta nie zrezygnowali z planu godnego uczczenia pamięci Liebiega w samym budynku ratusza. W maju 1912 r. na schodach ratusza został odsłonięty marmurowy posąg Liebiega ponadnaturalnej wielkości autorstwa Gustawa Hermanna, libereckiego rzeźbiarza pracującego w Wiedniu. Jednak ani ten posąg, ani wcześniej umieszczona tablica pamiątkowa nie zachowały się do dziś, a ich wygląd jest nie do zrekonstruowania.

Zespół budowlany i rozwój tartaku wodnego nr 21 w miejscowości Oldřichov Hájích w kontekście historii obróbki drewna w Górach Izerskich Miroslav Kolka | Petr Freiwillig | Szczegółowe badania i pomiary tartaku nr 21 v Oldřichovie v Hájích oraz weryfikacja podstawowych źródeł archiwalnych pozwoliły na opisanie rozwoju budowlanego ostatniego istniejącego, zachowanego w pierwotnej postaci tartaku starszego typu w Górach Izerskich. Tartak jest przykładem budownictwa regionalnego, w dużej mierze do jego budowy wykorzystano dostępny lokalnie budulec granitowy, pierwsze piętro to drewniana konstrukcja szkieletowa. Budynki pochodzą z II połowy XIX w. (W szerszym zakresie z lat 1843-86). Obiekt zastąpił starszy budynek, prawdopodobnie przeważnie drewniany, położony na zachód od obecnie zachowanego tartaku. Późniejsze przebudowy stwierdzone na podstawie dokumentów i planów miały miejsce w 1886 r. – dobudówka mieszkalna na stronie wschodniej i w 1892 roku – drewniana oficyna na zachodniej. Obecny wygląd powstał w wyniku przebudowy sutereny tartacznej prawdopodobnie na początku XX wieku. Dzięki szczegółowym badaniom zakładów obróbki drewna w całym regionie Gór Izerskich można było dokładniej opisać badany obiekt na tle rozwoju produkcji drzewnej na tych terenach. Dodatkową wiedzę o historii tartaków na badanym obszarze przyniosłyby dalsze badania, koncentrujące się na skomplikowanych stosunkach własnościowych oraz istnieniu konsorcjów.

Zbiory obrazów zameczku myśliwskiego w Josefovie Dole w świetle ówczesnych inwentarzy i ich identyfikacja w zbiorach zamku państwowego Hrubý Rohozec Vladimír Tregl | Zamek myśliwski w Josefovie Dole w Górach Izerskich, zbudowany w 1911 r. przez hrabię Mikołaja Włodzimierza Des Fours Walderode, został skonfiskowany w 1945 roku, a następnie wykorzystywany do celów użytkowych. Część jego wyposażenia została przewieziona do zamku państwowego Hrubý Rohozec, który w przeszłości służył jako główna siedziba rodu Des Fours Walderode. Wyposażenie zamku myśliwskiego w Josefovie Dole przechowywane było odtąd w depozytach i nie poświęcano mu żadnej uwagi. W 2008 r. rozpoczęto reinstalację zamku Hrubý Rohozec, w ramach której jego wnętrzom przywrócono wygląd z czasów, gdy był on zamieszkiwany przez Mikołaja Włodzimierza Des Fours Walderode; przy tej okazji w ramach instalacji wnętrz po raz pierwszy użyto także kilka przedmiotów pochodzących z zamku myśliwskiego w Josefovie Dole, co stanowiło także pierwszy powód do ich szczegółowego zbadania. Odkrycie inwentarza zamku myśliwskiego w Josefovie Dole z 1923 roku, znajdującego się w Państwowym Archiwum Regionalnym, w oddziale Děčín, wniosło w badania wiele nowych informacji, w szczególności udało się zidentyfikować tematy, autorów i daty powstania obrazów wchodzących w skład zbiorów. Zamek myśliwski zdobiły przeważnie wppółczesne obrazy z okresu jego budowy, ich autorami byli w istotnej części malarze regionalni,

XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 123

123

11.12.2012 23:29:20


RESUME Drobné zmínky Bredovské zahranp. oWenzel Franz Jäger, Rudolf Karasek i Artur Otto Ressel. Częstymi tematami były, prócz wizerunków członków rodu Des Fours dě nacházíme v Uměleckých Walderode, np. krajobrazy Gór Izerskich, motywy myśliwskie i motywy z I wojny światowej, w której Mikołaj Włodzimierz Des

Fours Walderode aktywnie uczestniczył; samodzielną grupę obrazów stanowią trzydzieści trzy malowane tarcze strzeleckie z XIX wieku. Zbioru obrazów widocznie już nigdy nie uda się zaprezentować w pomieszczeniach zamku myśliwskiego w Josefovie Dole; pomimo tego jednak można mówić w tym przypadku o dużym szczęściu, ponieważ obrazy zaprezentowano we wnętrzach zamku Hrubý Rohozec, czyli w pomieszczeniach, które na co dzień zamieszkiwał Mikołaj Włodzimierz Des Fours Walderode.

Dom podmiejski nr 739 w Lomnicy nad Popelkou Poważne straty obiektów budownictwa ludowego w kontekście braku kompleksowych badań Martin Ouhrabka | Tekst bazuje na opracowaniu zawierającym doniesienia z badania operacyjnego i dokumentacji, podsumowuje dotychczas dostępne informacje dotyczące historii budowlanej domu nr 739 w Lomnicy nad Popelkou. Okoliczności badania, a następnie jego wyniki mają świadczyć o tym, jak ważna jest dokumentacja poszczególnych obiektów historycznych a przede wszystkim na konieczność przeprowadzenia podstawowych badań kompleksowych osiedli. Pozwoliłoby to nie tylko na określenie potencjału poszczególnych miejscowości w zakresie relacji jakości i ilości zachowanej zabudowy historycznej, ale także wytypowanie obiektów do szczegółowych badań i ewentualnego objęcia ochroną zabytkową Region podkarkonoski jest jednym z najbogatszych pod względem zachowanego budownictwa ludowego. Stronie teoretycznej rozwoju budowlanego i typologii budowli w regionie w przeszłości poświęcono stosunkowo dużo uwagi. Pomimo tego obecnie w czasach, kiedy radykalnie zmieniają się tradycyjne struktury zabudowy i duża część zachowanych obiektów z różnych powodów ulega zanikowi, stwierdzamy, że o poszczególnych budowlach, ale także całych zespołach urbanistycznych wiemy stosunkowo mało. Badany obiekt był małomiejskim drewnianym domem parterowym z dachem dwuspadowym na planie prostokąta. W ramach dyspozycji trójdzielnej do izby przylegał nieprzechodni przedsionek i część o dwóch traktach, w której znajdowały się komory. Wiązarowy dach z jednym poziomem jętek był oparty na dwóch stolcach. Połączenie informacji z materiałów archiwalnych i wyników analizy dendrochronologicznej udowadnia, że konstrukcja obiektu pochodzi w przeważającej części z okresu ostatnich dziesięcioleci XVIII wieku. Późniejsze ingerencje i modyfikacje dotyczyły wyłącznie sposobu ogrzewania i wymiany części okien i drzwi. Pomimo stosunkowo dobrego stanu budowlanego i pierwotnej zachowanej konstrukcji obiekt został wyburzony, aby zwolnić miejsce pod planowaną budowę nowego obiektu.

Resume

Ratownicze badania archeologiczne dawnego więzienia miejskiego w mieście Czeska Lipa. Petr Jenč | Vojtěch Novák | Vladimír Peša | Zabytkowy budynek byłego więzienia miejskiego (dzisiaj dom nr 189) przylega do wewnętrznej strony średniowiecznych murów miejskich, w ulicy Vězeňská (pol. Więzienna, wcześniej Stockhausgasse) (rys. 1 – 3). Najstarsza wzmianka o więzieniu w Czeskiej Lipie – bez bliższej lokalizacji – pochodzi z 1578 r. Dzisiejszy obiekt służył jako więzienie miejskie aż do 1935 roku. Podczas badań architektoniczno-archeologicznych, wykonanych przez F. Gabriela i J. Smetanę, udało się dakładniej ustalić jedynie datę klasycystycznej przebudowy w pierwszej połowie XIX w. Opracowanie podsumowuje wyniki badań archeologicznych (2009) przeprowadzonych w ramach adaptacji budynku na potrzeby muzeum archeologicznego (ekspozycje poświęcone badaniom archeologicznym jaskiń i średniowiecznym dziejom Czeskiej Lipy). Okres sredniowiecza dokumentuje formacja 2, dochowana w pomieszczeniu nr 2 i częściowo w pomieszczeniu nr 3 (rys. 4 – 7). Z wykopaliska pochodzi liczebnie niewielki zespół ceramiki wypalanej i z czerwoną glazurą z okresu średniowiecza (rys. 8). Ciekawostką jest, że z pomieszczenia 2, które jest uważane za najstarszą część obiektu, a zarazem znajduje się najniżej pod poziomem dzisiejszej ulicy, z sondy 5/09 pochodzi najstarsza wykopana ceramika z okresu przełomu XIII/XIV wieku. Ta różnica wysokości istniała prawdopodobnie już w czasie wybudowania portalu między pomieszczeniami 2 a 3 – czyli według badań architektonicznych najpóźniej w epoce renesansu, prawdopodobnie wcześniej (rys. 10). Świadczy o tym formacja 2 w sąsiednim pomieszczeniu 3 z ceramiką z przełomu XIV i XV wieku. Formacja ta sięga aż o 50 cm wyżej niż w pomieszczeniu 2, zbliżając się do poziomu portalu. We wschodniej części obiektu (pomieszczenia 4 – 5 oraz część pomieszczenia 3) poziom średniowieczny został prawdopodobnie całkowicie usunięty przy homogenicznej ingerencji w osady. Można ją utożsamić z klasycystyczną przebudową tej części budynku. W pomieszczeniu 2 i 3 w sondach 1/09, 3/09 i 5/09 odkryto murowania, bez możliwości bliższej interpretacji. Piaskowcowe koryto odpływowe w sondzie 6/09 (rys. 9) jest elementem późniejszej przebudowy podobnie jak wypełnienia sklepień w których znaleziono późne przedmioty z materiałów organicznych (rys. 8 w prawo). Wyniki badań archeologicznych dokumentują powiązanie współczesnego budynku ze średniowiecznym organizmem miejskim, jednak nie są w stanie dać odpowiedzi na podstawowe pytanie, czy wastwa średniowieczna ma związek z najstarszym więzieniem miejskim, czy też stanowi dokumentację poprzedniej zabudowy miejskiej.

124

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 124

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:20


RESUME

FONTES NISSAE PRAMENY NISY historie | památky | umění KATEDRA HISTORIE, FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ , TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI KRAJSKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V LIBERCI MĚSTSKÉ MUZEUM V ŽELEZNÉM BRODĚ NÁRODNÍ PAMÁTKOVÝ ÚSTAV, ÚZEMNÍ ODBORNÉ PRACOVIŠTĚ V LIBERCI OBLASTNÍ GALERIE V LIBERCI

Foto M. Čtveráček

SEVEROČESKÉ MUZEUM V LIBERCI

XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 125

STÁTNÍ OKRESNÍ ARCHIV JABLONEC NAD NISOU STÁTNÍ OKRESNÍ ARCHIV LIBEREC

125

11.12.2012 23:29:20


Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých

FONTES NISSAE PRAMENY NISY historie | památky | umění

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY Liberec, prosinec 2012 Recenzované periodikum Vydává Technická univerzita v Liberci, Studentská 2, Liberec 1 Tiskárna RUCH, spol. s r.o., Dr. Milady Horákové 82, 460 07 Liberec 7 Vychází 2 x ročně v tištěné verzi, v elektronické podobě dostupné na adrese http://fontesnissae.cz Schváleno rektorátem Technické univerzity v Liberci 4. 12. 2012, čj. RE 108/12 Náklad 500 ks ISSN 1213-5097 Vychází s finanční podporou Libereckého kraje Redakční rada doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (vedoucí redakční rady), PhDr. Milan Svoboda, Ph.D. (odpovědný redaktor), Mgr. Ivo Habán (výkonná redakce), Mgr. Jana Šubrtová (výkonná redakce) doc. PhDr. Rudolf Anděl, CSc., Prof. PhDr. Lenka Bobková, CSc., Mgr. Petra Hejralová, Mgr. Hana Chocholoušková, Mgr. Jan Kašpar, Mgr. Václav Kříček, Mgr. Jiří Křížek, Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., PhDr. Miloslava Melanová, PhDr. Jan Mohr, PhDr. Jaroslav Pažout, Ph.D., Mgr. Ivan Peřina, Mgr. Jan Randáček, Dr. Marius Winzeler Adresa redakce Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická Katedra historie Fontes Nissae Voroněžská 13 461 17 Liberec 1 Grafická úprava, sazba Michael Čtveráček, MgA. Překlady doc. PhDr. Rudolf Anděl, CSc. (němčina), PhDr. Michal Ulvr, Ph.D. (angličtina), Vojtěch Dziewięcki (polština) Jazykové korektury Mgr. Dana Adámková Web Ing. Jan Pokorný Distribuce Knihy 555, Hrdinů 113/21, 460 12 Liberec 1 Pokyny pro autory naleznete na: http://fontesnissae.cz/pro_autory.php Uzávěrka FN 2012 /2 byla ke dni 28. 6. 2012, FN 2013/1 ke dni 7. 1. 2013, FN 2013/2 ke dni 27. 6. 2013. Titulní strana: Návrh Wilhelma Weisse pro pomník Heinricha Liebiega, 1923, (SOkA Liberec, fond AML, GD 213/7)

Do Fontes Nissae 2012/1 přispěli: Rudolf Anděl, Katedra historie FP TUL_Hana Chocholoušková, SOkA Liberec, chocholouskova@soalitomerice.cz_Ivana Čornejová, Ústav dějin Univerzity Karlovy a archiv dějin Univerzity Karlovy, Ivana.Cornejova@ruk.cuni.cz_Petr Freiwillig, NPÚ ÚOP v Liberci, freiwillig@liberec.npu.cz_Anna Habánová, Katedra historie FP TUL, Oblastní galerie v Liberci, anna.habanova@tul.cz_Petr Jenč, Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě, petrjenc@centrum.cz_Miroslav Kolka, NPÚ ÚOP v Liberci, kolka@liberec.npu.cz_Miloš Kadlec, NPÚ ÚOP v Liberci, kadlec@liberec.npu.cz_Václav Kříček, Krajská vědecká knihovna v Liberci, kricek@kvkli.cz_ Markéta Lhotová, Severočeské muzeum v Liberci, marketa.lhotova@muzeumlb.cz_Kateřina Lozoviuková, Katedra historie FP TUL, katerina.lozoviukova@centrum. cz_Miloslava Melanová, Katedra historie FP TUL, miloslava.melanova@tul.cz_Vojtěch Novák, Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě, vojtechnovak@centrum. cz_Martin Ouhrabkla, NPÚ ÚOP v Liberci, ouhrabka@liberec.npu.cz_Vladimír Peša, Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě, pesa@muzeumcl.cz_Pavel Pilz, SOkA Jablonec nad Nisou, pilz@soalitomerice.cz_Monika Remsová, Katedra historie FP TUL, monika.remsova@seznam.cz_Markéta Těthlavová, Katedra historie FP TUL, m.tethalova@gmail.cz_Vladimír Tregl, NPÚ ÚOP v Liberci, tregl@liberec.npu.cz_Jaroslav Zeman, Filozofická fakulta UK v Praze, zeman.jaroslav@gmail.cz_Marius Winzeler, Städtische Museen Zittau, M.Winzeler@zittau.de Redakce Fontes Nissae děkuje všem lektorům: Mgr. Martin Aschenbrenner_Mgr. Jana Berková_Mgr. Vendula Hnídková, Ph.D._prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc._Mgr. Kateřina Lozoviuková, Ph.D._Mgr. Martin Nechvíle_Mgr. Jakub Pátek_PhDr. Lubomír Procházka, Csc._PhDr. Jan Prostředník, Ph.D._PhDr. Ivana Rapavá_Mgr. Dalibor Státník_Mgr. Petra Šternová_PhDr. Radim Urbánek_Mgr. Jaroslav Zeman Doporučená cena: 100,- Kč

126

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 126

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:20


SOUPIS NEMOVITÝCH KULTURNÍCH PAMÁTEK LIBERECKÉHO KRAJE OKRES LIBEREC Li–Ž

Vyjde v roce 2013

XIII 2012 2

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 127

127

11.12.2012 23:29:20


ROK FRANCOUZSKÉ KULTURY 2013–2014 Národní památkový ústav připravuje pro rok 2013 mimořádnou výstavu FRANCOUZSKÉ UMĚNÍ –

DĚDICTVÍ ŠLECHTY. Rohanové, francouzské rody a země Koruny české, která bude potěšením pro frankofily i pro milovníky umění. Součástí výstavního programu budou důležité historické artefakty, vážící se k dějinám Francie. Významným těžištěm zájmu bude autentické prostředí zámku Sychrov, který se stane místem řady pořádaných doprovodných akcí a odborné konference. ZÁMEK SYCHROV Lamottové z Frintroppu | Rohanové sbírka 248 portrétů historických osobností (největší mimo území Francie) ZÁMEK ZÁKUPY „Orlík“, vévoda Zákupský ZÁMEK HRUBÝ ROHOZEC Desfoursové z Mont d‘Athienville

128

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 128

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:21

Profile for NPÚ, ÚOP v Liberci

FONTES NISSAE XIII 2012 2  

Fontes Nissae - Prameny Nisy Historie | památky | umění Fontes Nissae - Prameny Nisy jsou recenzované periodikum, které vychází od roku 200...

FONTES NISSAE XIII 2012 2  

Fontes Nissae - Prameny Nisy Historie | památky | umění Fontes Nissae - Prameny Nisy jsou recenzované periodikum, které vychází od roku 200...

Advertisement