Page 1

Fontes Nissae prameny nisy

XVII 2016 1 Prameny Nisy Fontes Nissae

XVII 2016 1

historie | památky | umění

fontes Nissae Prameny Nisy historie | památky | umění

Frýdlantsko a Liberecko v období baroka str. 18 Jan Vejrych (1856–1926) str. 38 Jizerskohorský týden domácí kultury a práce Dům čp. 19 v Liberci-Františkově str. 2

http://fontesnissae.cz

str. 72


Obsah

XVII 2016 1

historie | památky | umění

Studie a Materiálie Frýdlantsko a Liberecko v období baroka. Gallasovská architektura a umělci | Studie Martin Krummholz ......................................................................................................................................... Jan Vejrych (1856–1926). Život a dílo architekta z Horní Branné u Jilemnice | Studie Jan Uhlík ......................................................................................................................................................... Jizerskohorský týden domácí kultury a práce a jeho vliv na proměnu města | Materiálie Jana Velechovská............................................................................................................................................. Zemské plachtařské středisko Hodkovice 1946–1951 | Studie Vojtěch Hájek................................................................................................................................................... Objev portrétu Kristiána Kryštofa hraběte Clam-Gallase od Josefa Berglera ve sbírkách Národního muzea | Materiálie Lubomír Sršeň................................................................................................................................................. Dům čp. 19 v Liberci-Františkově. Stopy založení a výstavby vsi ze druhé poloviny 17. století | Materiálie Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka.........................................................................................................

2 18 38 50

62

72

Zprávy..................................................................................................................................................... 92 Restaurování nástěnných maleb ve starokatolickém kostele Povýšení sv. Kříže v Jablonci nad Nisou Jiří Bláha.......................................................................................................................................................... 92 Das älteste erhaltene Christkind in den böhmischen Ländern? Ein neu entdecktes Werk des Meisters der Michler Madonna“ in St. Marienthal Marius Winzeler.............................................................................................................................................. 102

Recenze a zprávy o literatuře..................................................................................... 110 Resume.................................................................................................................................................. 118

fontes Nissae Prameny Nisy historie | památky | umění

Do vydání Fontes Nissae | Prameny Nisy XVII, 2016, č. 1 přispěli Mgr. Jiří Bláha, blaha_ji@seznam.cz_doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc., Univerzita Karlova v Praze, ivana.cornejova@ruk.cuni.cz_PhDr. Vojtěch Hájek, Katedra historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci, vojtech.hajek@gmail.com_PhDr. Martina Jandlová Sošková, Ph.D., Národní galerie v Praze, martina.jandlova-soskova@ngprague.cz_Mgr. Tereza Konvalinková, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, konvalinkova.tereza@npu.cz_PhDr. Martin Krummholz, Ph.D., Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, v.v.i., krummholz@udu.cas.cz_Bc. Jitka Nosková, Městská knihovna Jablonec nad Nisou, pujcovna@knihovna.mestojablonec.cz_ Mgr. Martin Ouhrabka, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, ouhrabka.martin@npu.cz_PhDr. Lubomír Sršeň, Národní muzeum, lubomir_srsen@nm.cz_PhDr. Milan Svoboda, Ph.D., Katedra historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci, milan.svoboda@tul.cz_Mgr. et Mgr. Jan Uhlík, MBA, Ústav památkové péče, Fakulta architektury ČVUT v Praze, uhlikja4@ fa.cvut.cz_Mgr. Jana Velechovská, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, velechovska.jana@npu.cz_Dr. Marius Winzeler, Národní galerie v Praze, winzeler@ngprague.cz Redakce Fontes Nissae | Prameny Nisy děkuje všem recenzentům Anna Habánová, M.A., Ph.D._Mgr. Ondřej Jakubec, Ph.D._Mgr. Jan Kašpar_Mgr. Anna Kašparová_PhDr. Věra Laštovičková, Ph.D._PhDr. Šárka Leubnerová_PaedDr. Jan Luštinec_doc. Ing. Zdeněk Pátek, CSc., MS_Doc. PhDr. Lydia Petráňová, CSc._PhDr. Kamil Podroužek, Ph.D._ PhDr. Milan Svoboda, Ph.D._doc. Mgr. Martin Veselý, Ph.D. Doporučená cena: 100,- Kč


Redakční rada doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (vedoucí redakční rady), PhDr. Milan Svoboda, Ph.D. (odpovědný redaktor), Mgr. Ivo Habán, Ph.D. (výkonná redakce), Mgr. Jana Kurešová (výkonná redakce) doc. PhDr. Rudolf Anděl, CSc., Prof. PhDr. Lenka Bobková, CSc., Mgr. Petra Hejralová, Mgr. Hana Chocholoušková, Mgr. Jan Kašpar, Václav Kříček, Mgr. Jiří Křížek, Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., PhDr. Miloslava Melanová, PhDr. Jan Mohr, doc. PhDr. Jaroslav Pažout, Ph.D., Mgr. Ivan Peřina, Mgr. Jan Randáček, Dr. Marius Winzeler Adresa redakce Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědněhumanitní a pedagogická Katedra historie, Komenského 314/2, 460 01 Liberec V-Kristiánov Grafická úprava, sazba Michael Čtveráček, MgA. Překlady doc.  PhDr.  Rudolf Anděl, CSc. (němčina), PhDr. Michal Ulvr, Ph.D. (angličtina), Zuzana Melincsjarová (polština) Jazykové korektury Mgr. Dana Adámková Web Mgr. Ivo Habán, Ph.D., Ing. Jan Pokorný Distribuce Knihy 555, Hrdinů 113/21, 460 12 Liberec 1 Uzávěrka FN 2016/1 byla ke dni 30. 1. 2016, FN 2016/2 ke dni 30. 6. 2016 Titulní strana: Jezulátko, kolem 1330–1340, textil 18.–20. století, cisterciácké opatství St. Marienthal Foto M. Čtveráček

Editorial Vážené čtenářky, milí čtenáři,

Fontes Nissae prameny nisy

Liberec, listopad 2016 Recenzované periodikum Vydává Technická univerzita v Liberci, Studentská 1402/2, 461 17 Liberec Tiskárna PROFITISK GROUP s.r.o. Vychází 2 × ročně v tištěné verzi, v elektronické podobě dostupné na adrese http://fontesnissae.cz Schváleno rektorátem Technické univerzity v Liberci dne 1. 11. 2016, čj. RE 47/16 Číslo publikace: 55-047-16 Náklad 500 ks Evidenční číslo periodického tisku MK ČR E 21215 ISSN 1213-5097 Fontes Nissae | Prameny Nisy, 2016, roč. 17, č. 1 vznikly v rámci výzkumného cíle Podpora recenzovaného periodika Fontes Nissae financovaného z institucionální podpory Ministerstva kultury na dlouhodobý koncepční rozvoj (DKRVO). Periodikum vychází s podporou Libereckého kraje, za přispění Katedry historie Fakulty přírodovědněhumanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci, Krajské vědecké knihovny v Liberci, Městského muzea v Železném Brodě, Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci, Oblastní galerie Liberec, Severočeského muzea v Liberci a Státního oblastního archivu v Litoměřicích, pobočky SOkA Jablonec nad Nisou a SOkA Liberec.

kulturní dění v největším městě Libereckého kraje v posledních měsících rámují dvě výstavy spjaté s regionem a jeho středověkými kořeny i moderními výhonky: Německočeská výstava/ Deutschböhmische Ausstellung 1906 v Severočeském muzeu a Oblastní galerii ukazuje, jak se před 110 lety prezentovaly ekonomické úspěchy jednotlivců i firem převážně německých (z malé části i českých) v někdejším Rakousko-Uhersku. Výstava spojená s velkými událostmi českého středověku Karel IV. na zakázané stezce/ Karl IV. auf verbotenen Wegen ohledává nejen obchodní, ale i kulturní a náboženský „provoz“ před sedmi staletími, jenž se rovněž dotýkal nejsevernější výspy Království českého. Také studie a materiálie prvního čísla Pramenů Nisy se věnují starším i novějším dějinám regionu včetně toho, co jej přesahovalo. Nově objevené středověké dílo Mistra Michelské Madony v klášteře hornolužických cisterciaček Sankt Marienthal komentuje historik umění Marius Winzeler. Architektura a umělci v 17. a zvláště 18. století na panstvích Gallasů se stali námětem bádání Martina Krummholze. Pokračovateli tohoto rodu, Kristiánu Kryštofu Clam-Gallasovi, resp. znovu objevenému mladickému portrétu tohoto hraběte, se věnuje Lubomír Sršeň. Stopy starších dob spatřujeme jak v zástavbě moderního Liberce, jak je ve čtvrti Františkov odkrývají Tereza Konvalinková a Martin Ouhrabka, tak v díle Jana Vejrycha z Horní Branné v Podkrkonoší, o němž se rozepsal Jan Uhlík. Další osobnosti z oblasti umění, totiž Ivo Buriana a Ladislava Postupu, představuje Kateřina Nora Nováková. O restaurování nástěnných maleb starokatolického kostela v Jablonci nad Nisou nás zpravuje Jiří Bláha. Specifické německé festivity v regionu v časech První republiky, tzv. Isergebirgswochen, zkoumala Jana Velechovská. V bádání o bezmotorovém létání v letech 1946 až 1951 pokračuje Vojtěch Hájek. Přejeme Vám, vážení čtenáři, abyste s letošními Fontes Nissae v rukou mohli držet hlavu v oblacích, a přitom měli jistotu, že hluboko pod Vašima nohama jsou kořeny, které stojí za to stále poznávat.

XVII 2016 1

Milan Svoboda, říjen 2016

XVII 2016 1

1


Studie

Frýdlant (and Liberec) region in the baroque epoch. Gallas architecture and artists A bstract

Martin Krummholz | Since the 17th century former bonds of the Frýdlant (and Liberec)

region and Lusatia-Silesia were replaced by the stronger inclination to the Czech inland, Prague in the first palce. Four generations of the Gallas count family (and following four generations of the Clam-Gallas family) were allowed by their substantial wealth to employ their own „court“ architects and builders responsble for all building activities. Marcantonio Canevalle (1652–1712), Giovanni Francesco Mazza / Franz Matz, Thomas Haffenecker (1669–1730), Johann Fogenauer / Felgenhauer (1682–1739), Jakub Schedel / Schödl (1699?–1751), Jan Antonín Jedlička (1736–1780) a Johann Joseph Kunz (1724–1800) were one by one emplyed on this position (and positions of the foremans). Creations of individual gallas or clam-gallas builders (maintaining considerable continuity) significantly affected architecture of the whole region. Sculptural work was usually done by local workers/artists, because no significant sculptor‘s workshop existed in this region in that time. Local painting tradition was inspired mainly by several generations of the Kaulfersch family and later (in the second half of the 18th century) by the Liberec man Filip Leubner (1730–1803).

2

k e y words

K l í č ová slova

architecture

architektura

sacral architecture

sakrální architektura

nobility

šlechta

architect

architekt

builder

stavitel

Hejnice

Hejnice

Frýdlant

Frýdlant

Liberec

Liberec

Gallas family

Gallasové

Clam-Gallas family

Clam-Gallasové Fontes Nissae | Prameny Nisy


Frýdlantsko a Liberecko v období baroka. Gallasovská architektura a umělci Martin Krummholz

Obr. 1_Liberec, kostel Nalezení sv. Kříže, pohled od  východu, 2010. Foto autor

N

ásledující text sumarizuje architektonickou a další uměleckou činnost oblastí Frýdlantska a  Liberecka pod patronátem hraběcího rodu Gallasů v 17. a 18. století; perspektivou dějin umění se snaží postihnout její specifika tohoto regionu a na základě stylové, typologické a kvalitativní komparace s dobovou architekturou se pokouší charakterizovat kvality architektury frýdlantsko-libereckého regionu a  jeho vazeb k  českému prostředí a Praze coby uměleckému centru. Nejfrekventovanějším architektonickým úkolem tehdy byla kostelní stavba, která tak v celkovém výčtu výrazně dominuje. Přirozeně se jedná o  hrubý nástin zaměřující se na  klíčové stavby a přední, dosud podchytitelné osobnosti; přes svou tezovitost nicméně (s vědomým odstupem) shrnuje stávající poznání dané problematiky a  přináší četné nové údaje. Jediným uceleným zpracováním tohoto tématu totiž dosud zůstává předválečná Kühnova Topografie, jež byla nedávno vydána tiskem.1 Dnešnímu bádání však může tento jedinečný titul - po  metodické stránce limitovaný dobou i Kühnovým úhlem pohledu - sloužit jako pouhé východisko a pomůcka, jejíž závěry je třeba nahlížet kriticky, revidovat je a dále doplňovat. Autor následujícího textu vychází z  vlastního letitého studia gallasovské a clam-gallasovské problematiky.2 XVII 2016 1

1_Karl Friedrich KÜHN, Verzeichnis der Kunstgeschichtlichen und historischen Denkmale im Landkreis Friedland. Edice nedokončeného rukopisu (ed. Kristina UHLÍKOVÁ), Fontes Historiae Artium XV, Praha 2013. 2_Martin KRUMMHOLZ, Gallasové in: tentýž (ed.), Clam-Gallasův palác. Johann Bernhard Fischer von Erlach. Architektura, výzdoba, život rezidence, Praha 2007, s. 7–30.

Obr. 2_Hrádek nad Nisou, kostel sv. Bartoloměje. Foto autor

3


Martin Krummholz | Frýdlantsko a Liberecko v období baroka. Gallasovská architektura a umělci

Studie

Obr. 3_Liberec-Rochlice, kostel sv. Jana Křtitele, 2011. Foto M. Čtveráček

Obr. 4_Stráž nad Nisou, kostel sv. Kateřiny, 2011. Foto M. Čtveráček

4

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Ve vztahu k českému prostředí a Praze bylo Frýdlantsko – do roku 1624 náležící k míšeňské diecézi - až do druhé poloviny 17. století uměleckou periferií orientující se na prosperující hornolužická města Zhořelec a Žitavu. Právě odtud na pozvání tehdejší vrchnosti, svobodných pánů z Redernu, přišli na  přelomu 16. a  17. století stavitelé Marco Spazio / Markus Spatz a Jan Arkon (z. 1623), kteří tu vybudovali nejvýznamnější architektonické památky a  po  panských hradech první zdejší monumentální kamenné stavby: zámky, radnice a kostely ve Frýdlantu a Liberci. Původní kulturní sounáležitost s lužicko-slezským regionem je zřejmá i z plošně rozšířeného typu jednoduchého kostelního jednolodí s předsazenou osovou věží, jejíž spodní hranolová partie přechází v horní části v oktogon. (Obr. 3, 4, 18) Od  druhé čtvrtiny 17. století spravoval ve  čtyřech generacích frýdlantské i  liberecké panství hraběcí rod Gallasů, následovaný rovněž čtyřmi pokoleními Clam-Gallasů. Každý z  hraběcích majitelů využíval svá venkovská sídla v souladu s významem vlastního společenského postavení, s typem kariéry a dobovými zvyklostmi; svou roli přirozeně hrála i ekonomická a vojensko-politická situace. Hlavní sídla (hrady, zámky, správní objekty) jednotlivých panství tvořila spolu s městskými paláci, letohrádky a loveckými zámky takzvanou rezidenční síť. V  jejím rámci se panstvo v  průběhu roku a  v  závislosti na  svých potřebách přemísťovalo; některá sídla bývala obývána pravidelně a dlouhodobě, jiná byla navštěvována příležitostně, některá pak sloužila výlučně jako správní objekty vrchnostenských úředníků. Údržba těchto sídel a dalších panských objektů hospodářského nebo jiného charakteru (kostely, fary, školy ad.) vyžadovala značné finanční prostředky i systematickou péči. Zejména movitější šlechtičtí držitelé tak v této souvislosti angažovali do svých (konfuzně označováno jako „dvorních“) služeb vybraného architekta či stavitele, který se za  paušální plat zavázal k dozoru nad panskými stavbami a k jejich případným úpravám, a to v míře stanovené uzavíraným kontraktem. Přestože ne vždy máme takovouto smlouvu k dispozici, lze na základě četných pramenných zmínek a analogií usuzovat, že se jednalo o standardní situaci.3 V  případě, že byl kontrahovaný architekt umělecky vyhraněnou osobností, které byl poskytnut dostatečný čas i prostor, dokázal vtisknout ráz celému širšímu regionu někdejší šlechtické domény. XVII 2016 1

Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, v.v.i.

Obr. 5_Šluknov, kostel sv. Václava, celkový pohled na jižní stranu kostela, 2016. Foto G. Jeřábková, NPÚ, ÚOP v Ústí nad Labem

Právě toto byl případ i prvního z  výrazných stavitelů, kterého výše uvedeným způsobem na  samém sklonku 17. století zaměstnal příslušník druhé generace českých Gallasů, hrabě František Ferdinand (1635–1697). S  působením v  Praze usazeného Marcantonia Canevalleho (1652–1712) výrazně pronikají do frýdlantsko-libereckého regionu architektonické vlivy z  českého vnitrozemí. Zřejmě nejstarší Canevalleho gallasovskou zakázkou byla první etapa úprav pražského paláce probíhající za Františka Ferdinanda Gallase na přelomu 80. a  90. let 17. století.4 Od  roku 1691 působil Canevalle rovněž v Hejnicích, kde opravoval kostel, ambit a posléze budoval nový františkánský klášter. Někdy v  těchto letech prováděl též sjednocující přestavby frýdlantského hradního jádra a  v  letech 1699–1700 pak stavěl nové severní křídlo pražského paláce.5 Pro další vývoj architektury gallasovského regionu jsou zásadními tři zdejší Canevalleho sakrální novostavby, a  to v  Liberci (kostel Nalezení sv.  Kříže, 1694–1696), Rýnovicích (kostel sv. Ducha, 1698–1699) a  Vratislavicích nad Nisou (kostel

3_K Haffeneckerovi a Schedelovi viz níže. Ilustrativní je příklad G. B. Alliprandiho: Pavel VLČEK (ed.), Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Praha 2004, s. 19–22. 4_Indikovalo by to též svědectví gallasovského hofmistra Kristiana Stephanidese při křtu Canevalleho dítěte v roce 1691. Vlček s. 100. Stephanides je zde ovšem mylně označován jako „zednický polír“. 5_Smlouva podepsaná 5. listopadu 1698 obsahovala aprobovaný návrh a přesný popis. Celkový rozpočet byl 30 tisíc zlatých. AMP, materiály ke stavební historii Clam-Gallasova paláce, nezpracovaný materiál, druhý karton.

5


Studie

Martin Krummholz | Frýdlantsko a Liberecko v období baroka. Gallasovská architektura a umělci Obr. 6_Frýdlant-Větrov, kostel sv. Máří Magdaleny, 2013. Foto autor Obr. 7_Janův Důl, kaple sv. Jana Nepomuckého, 2010. Foto M. Čtveráček

6_Stavba kostela sv. Kříže (1694–1696) vyšla (bez materiálu) na 1 305 zl. Johann Carl ROHN, Chronic Vormals Böhmischer Cron-Lehen. Friedland und Reichenberg, Praha 1763, s. 303. Hlavní oltář byl hrabětem objednán z Vídně (1696) a stál 3500 zl., jeho mensa se dnes nachází v Mníšku. Na oltáři byla roku 1698 umístěna pozdně gotická „anglická pieta“ z roku 1506. Oba boční oltáře - Nejsvětější Trojice Morových patronů (1698) - zdobily bohatě řezané zlacené rozviliny. Druhý z nich objednal hejtman Karl Christian Platz. (Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín, fond Historická sbírka (Rodinný archiv) Clam-Gallas, inv. č. 3151, karton 740); originál smlouvy na kostel v Rýnovicích viz: Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín, fond Historická sbírka (Rodinný archiv) Clam-Gallas, inv č. 3172, karton 742.

6

Nejsv. Trojice, 1700–1701).6 Přestože se liberecký kostel Nalezení sv. Kříže nedochoval v původní podobě, náležel pravděpodobně i tento k typu jednoduché prostorné haly s vtaženými opěráky a obdélným presbytářem, kterým se Canevalle v Čechách uvedl a jehož inspirativním exemplem se stal pražský kostel sv. Voršily (1702–1704). Byl-li druhý liberecký svatostánek (Obr. 1) komponován na půdorysu řeckého kříže (jak je tradováno), lze si přibližnou představu o jeho vzhledu učinit na základě srovnání s  kostelem sv.   Bartoloměje v  Hrádku nad Nisou (Obr. 2), který je dílem Canevalleho kopisty J. J. Kunze. Následná vlna rozšiřujících adaptací původních kostelů se týkala především nejstarších a tehdy nejlidnatějších farností;7 canevallovské úpravy tak pravděpodobně podstoupily významné svatostánky v Rochlicích (kostel sv. Jana Křtitele) a  Stráži nad Nisou (kostel sv. Kateřiny),8 jež přes četné pozdější zásahy podnes vykazují řadu shodných rysů (Obr 3, 4): Prostorné lodi je předsazena charakteristická věž flankovaná koutovými emporovými přístavky, k zaobleným nárožím kostelní lodi přiléhá o málo užší, hluboký a polokruhově zakončený presbytář. Členění fasád lisénovými rámci a jednotně pojatými, stlačenými oblouky sklenutými velkými okny (Obr. 15, 17, 18) nicméně odpovídá spíše druhé až čtvrté dekádě 18. století, kdy na tvorbu Canevalleho či Mazzy navázali Haffenecker a Schedel (viz níže). Zřejmě prostřednictvím svého tchána Filipa Zikmunda Dietrichsteina se ambiciozní habsburský diplomat Jan Václav Gallas (1671–1719) seznámil s císařským architektem Johannem Bernhardem Fischerem z Erlachu (1656 až 1723) podílejícím se v roce 1710 na přestavbě farního kostela sv. Václava v dietrichsteinském Šluknově (Obr. 5) a následně (1713) navrhujícím i Gallasův pražský palác.9 Během intermezza mezi Canevalleho smrtí a počátkem intenzivní činnosti Tomáše Haffeneckera je dosud jediným na Frýdlantsku a Liberecku vystopovatelným a samostatně působícím stavitelem Giovanni Francesco Mazza / Franz Matz. Šlo zřejmě o původního Canevalleho políra podílejícího se již v letech 1692–1695 na stavbě hejnického kláštera,10 a  tudíž téhož „Matzu“, kterému Canevalle odkázal roku 1711 polovinu svých pohledávek.11 Doloženým Mazzovým dílem je přestavba kostela sv. Máří Magdaleny (Obr. 6) ve  Větrově (1708–1709). K  původnímu presbytáři tohoto kostelíka byla již v  letech 1695–1699 Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, v.v.i.

7_Nejstaršími, již od středověku doloženými farními kostely regionu byly Liberec, Rochlice, Vratislavice nad Nisou, Horní Vítkov a Rýnovice. Franz HÜBLER, Führer durch Reichenberg und Umgebung, Reichenberg 1883, s. 66. 8_Původní rochlický hlavní oltář z roku 1691 nahradil v roce 1709 nový, objednaný hejtmanem Platzem, který měl obsahovat „vzácný oltářní obraz neapolského mistra „s námětem Kristova křtu v Jordánu“ - Karl KÜHN, Verzeichnis der kunstgeschlichtlichen und historischen Denkmale im Landkreis Reichenberg, 1943, rukopis, Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., s. 288; též Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín, fond Historická sbírka (Rodinný archiv) Clam-Gallas, inv . č. 3151, karton 740. Během přestavby v letech 1727–1728 byl nahrazen rovněž hlavní rozvilinový oltář kostela ve Stráži nad Nisou, jenž se podnes nalézá v liberecké zámecké kapli. 9_Petr MANDAŽIEV, K počátkům tvorby Zachariase Hoffmanna z Lipové. Několik poznámek ke vzniku architektury šluknovského kostela, in: Mandava 2010, s. 15–18. – Martin KRUMMHOLZ (ed.), Clam-Gallasův palác. Johann Bernhard Fischer von Erlach. Architektura, výzdoba, život rezidence, Praha 2007; Martin KRUMMHOLZ, Stavební historie a osudy Clam-Gallasova paláce, in: Pražský sborník historický, 35, 2007, s. 155–223. 10_Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín, fond Historická sbírka (Rodinný archiv) Clam-Gallas, inv. č. 720, karton 192. 11_Vlček (pozn. 3), s. 418.

Obr. 8_Horní Vítkov, kostel Navštívení Panny Marie, 2014. Foto M. Čtveráček Obr. 9_Jindřichovice pod Smrkem, kostel Nejsvětější Trojice, 2013. Foto M. Čtveráček

XVII 2016 1

7


Martin Krummholz | Frýdlantsko a Liberecko v období baroka. Gallasovská architektura a umělci

Obr. 10_Hejnice, průčelí klášterního chrámu Navštívení Panny Marie, 2009. Foto M. Čtveráček

12_20. února 1712 věnovala hraběnka Gallasová kostelu liturgické předměty a paramenta (zlacený kalich, paténu, misál a oltářní ubrusy ke dvěma menším oltářům). Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín, fond Historická sbírka (Rodinný archiv), fond Velkostatek Frýdlant, karton 2289, kostelní účty. Vnitřní vybavení kostela tvořily barokní kazatelna a oltáře, z nichž boční rozvilinové byly donací hejtmana Platze a děkana Griegera. KÜHN (pozn. 8), s. 349. 13_Hraběnka Johana Emerencie Gallasová věnovala nové kapli modrý damašek na mešní roucho, hrabě pak z „londýnských oltářních předmětů“ kalich, misál, měšní roucho a kasuli. Hejtman Platz posléze učinil kapli testamentární odkaz ve výši 500 zl. Malíř Franz Kaulfersch pozlatil za 3 zl. 40 kr. korouhev a křížek štítu. 14_Pavla MOHAUPTOVÁ, Kaple sv. Jana Nepomuckého v Janově Dole, Liberec 1999. – Opis listiny vložené do zdejší makovice (1715), Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín, fond Historická sbírka (Rodinný archiv)

8

Studie

Obr. 11_Lehnické Pole, průčelí klášterního chrámu sv. Kříže a sv. Hedviky

přistavěna plochostropá loď. Mazzovým úkolem bylo – dle smlouvy uzavřené 15. července 1708 – přistavět malou předsíň (5 × 6 loktů), upravit průčelí se štítem, prorazit nová okna a sjednotit fasády; loď měla být opatřena dlažbou a novým fabionovým stropem. Celkový rozpočet činil 165 zl. Spolu s Mazzou zde pracovali frýdlantší řemeslníci – truhlář Christoph Hermann a tesař Michael Otto.12 Formální analogie umožňují Mazzovi připsat další obdobnou stavbu, jejíhož autora archivní prameny jménem neuvádějí. V letech 1715–1716 vznikla v prospektu nově založené obce Janův Důl kaple sv. Jana Nepomuckého (Obr. 7). Stavba tohoto objektu vyšla celkem na 539 zl. 26 kr.; podíleli se na ní zednický mistr Hans Christoph Hübner z Ruprechtic, tesař Kaspar Breuer a kameník Hans Christoph Riemer z Hrádku nad Nisou.13 Jednoduchá stavbička o rozměrech 17 × 11 m má mělký konvexní presbytář a konkávně vykrojená obě východní nároží. Při jižní straně je připojena menší sakristie, uvnitř vedou na  vestavěnou kruchtu po obou stranách vstupu vřetenová schodiště.14 Do „mazzovského období“ spadá též přestavba dvojice venkovských kostelů s  pozoruhodně rozšířenými (trojlaločnatě měkce zvlněnými) závěry v Horním Vítkově (Obr. 8) a Jindřichovicích pod Smrkem (Obr. 9). Ačkoliv

se zde „dynamizované“ pojetí může jevit slohově progresivním, je třeba zohlednit komorní měřítko obou staveb. V tomto případě je Mazzovo autorství spíše hypotetické. Původní kamenný farní kostel Navštívení Panny Marie v  Horním Vítkově byl postaven roku 1671. Během rozšířujících adaptací v letech 1714–1720 tu jsou doloženi stejní řemeslníci jako v Janově Dole: zedník Hans Georg Hübner, tesař Kaspar Hauser, kameník Hans Christoph Rühmer.15 Na  přestavbě jindřichovického kostela Nejsvětější Trojice se v  letech 1715–1718 podíleli rynoltický zednický mistr Georg Gähler, tesař Kaspar Breuer z  Grabštejna, „truhlář z  Frýdlantu“ a  frýdlantský štafíř Adalbert Springsholz. V letech 1729–1730 byla kostelní věž zvýšená Johannem Fogenauerem o osm loktů a opatřena čtyřmi velkými okny zvonice.16

Hejnice Nejvýznamnějším fundátorským počinem Gallasů bylo založení františkánského kláštera na tradičním poutním místě v Hejnicích u Frýdlantu (Obr. 10), k němuž došlo za Františka Ferdinanda a jeho manželky Johany Emerencie v roce 1691. V hejnické kostelní kryptě byla tehdy vybudována gallasovská (a  později clamFontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, v.v.i.

Clam-Gallas, nesetříděný materiál. 15_Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín, fond Historická sbírka (Rodinný archiv) Clam-Gallas, inv. č. 1362, karton 307. 16_Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín, fond Historická sbírka (Rodinný archiv), fond Velkostatek Frýdlant, karton 2205, kostelní účty.

Obr. 12_Liberec, průčelí kostela Nalezení sv. Kříže, 2010. Foto M. Čtveráček

XVII 2016 1

9


Martin Krummholz | Frýdlantsko a Liberecko v období baroka. Gallasovská architektura a umělci

Obr. 13_Luboměř (Lubomierz, Liebenthal), klášterní chrám Nanebevzetí Panny Marie Foto D. Holtzsch

gallasovské) hrobka. Nadregionální význam a popularitu Hejnic jako poutního místa podpořila skutečnost, že Frýdlantsko náleželo až do 17. století k míšeňské diecézi. Už od poloviny 14. století byla lokalita cílem poutí z Lužice; vratislavský biskup udílel hejnickým poutníkům odpustky již v 15. století. Devoci prokazovanou obyvateli sousedních regionů stvrzovala přítomnost oltářů měst Ži-

17_Josef BENNESCH, Ortsgeschichte von Haindorf, Friedland 1924, s. 102. 18_Tamže, s. 105. České kázání konající se pro poutníky z vnitrozemí 2. července 1692 zařadil autor hejnického místopisu k „výjimečným událostem“ (!).Tamže, s. 140. 19_Hraběnka preferovala františkánský řád (Die da sich werden in das Einöde Leben finden ... ), přestože aktivní zájem tehdy projevili kapucíni, augustiniáni, karmelitáni a cisterciáci. Je ehender, je besser, dann wir seynd alle sterblich, píše hraběnka v dopise františkánům 9. ledna 1690. BENNESCH (pozn. 17), s. 179. Během roku 1689 přišli gallasovští rodiče o oba nejstarší syny Františka Matyáše (1669–1689) a Josefa Antonína (1670–1689). 20_Národní archiv Praha, Archiv české františkánské provincie I., regesta, 327, 329; karton 128 - opisy zakládacích listin. 21_BENNESCH (pozn. 17), s. 185–186. 22_Tamže, s. 112–113. 23_Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín, fond Historická sbírka (Rodinný archiv) Clam-Gallas, nezpracovaný materiál, účty domácí pokladny (1698). 24_NA Praha, APA I, inv. č. 3470, karton 2100, historica Hejnice. 25_Na celkem 80 tisíc zbožných návštěvníků v roce 1720 BENNESCH (pozn. 17), s. 105. 26_NA Praha, APA I, inv. č. 3036 (karton 1098), dopis Johany Emerencie, datovaný 28. března 1721. 27_Ke stavební historii Hejnic: HS Clam-Gallas, kartony 193–197. Dále: Mojmír HORYNA, Tomáš Haffenecker a stavba poutního kostela v Hejnicích, Umění 29/1981, s. 437–447; Daniela ŠTĚRBOVÁ, Tomáš Haffenecker (sakrální architektura), diplomová práce, Univerzita Karlova v Praze 2007. Milan SVOBODA – Jan HEINZL, Hrabata z Gallasu, Clam-Gallasu a Hejnice: Poutní místo a jeho patroni, Liberec 2015. 28_Haffeneckerův statut gallasovského stavitele mj. dokládají křty jeho dětí, při nichž se lze v širokém rozpětí let 1715–1727 opakovaně setkat s hraběcími úředníky Martinem Baumannem a Heinrichem Dienebierem (křestní zápisy malostranského kostela sv. Mikuláše; též Archiv hlavního města Prahy, sbírka listin, PPL – IV – 151).

10

Studie

tavy, Zhořelce, Budyšína a Lobavy.17 Po období stagnace mezi vypuknutím reformace a Bílou horou následoval setrvalý nárůst počtu poutníků.18 Roku 1679 byl kolem kostela vybudován původní klenutý ambit se čtyřmi kaplemi a hrobkou dobrodinců, čímž hrabě František Ferdinand Gallas pověřil pražského stavitele Abrahama Leuthnera. Počátkem roku 1690 oslovili František Ferdinand a jeho žena Johana Emerencie františkánského provinciála s žádostí o usazení několika řádových bratrů v Hejnicích. Johaně Emerencii, která v předchozím roce oplakala dva zemřelé dospělé syny, leželo zaopatření posvátného místa duchovními obzvláště na srdci. Právě pohnuté rodinné události roku 1689 zřejmě stimulovaly hejnickou fundaci.19 Už 24. dubna 1691 byla do Hejnic vyslána dvojice františkánských bratří – předvoj budoucího dvanáctičlenného konventu. V  zakládací listině z  29. listopadu téhož roku se fundátoři zavázali do tří let vystavět a vybavit nový klášter, který budou podporovat oni i budoucí majitelé frýdlantského panství.20 Již 9. října 1691 podepsal přímo v  Hejnicích pražský gallasovský stavitel Marcantonio Canevalle smlouvu na  tříletou výstavbu konventu a  27. dubna 1692 byl za doprovodu dělových salv slavnostně položen základní kámen. Přestože byla klášterní novostavba dokončena již v roce 1696, došlo k jejímu oficiálnímu předání řádu teprve 3. března 1698.21 Canevalle roku 1696 též zpevnil a opravil kostelní ambit, jehož statika byla narušena; v roce 1698 v něm stály sochy sv. Anny, Josefa, Františka a  Antonína.22 Na  konci roku 1698 bylo architektovi vyplaceno 200 zl. za novou zeď klášterní zahrady a 100. zl. za dvě nové hrobky v kostele.23 Z archivních pramenů vyplývá, že pro Jana Václava Gallase se závazky vůči hejnickým františkánům staly nepříjemnou finanční zátěží.24 Vzhledem k tomu, že hejnický kostel kapacitně naprosto nedostačoval masám poutníků, jejichž počet se v období 1692–1719 zčtyřnásobil,25 odhodlala se Johana Emerencie Gallasová k velkorysé přestavbě, o jejíž schválení žádala v březnu 1721 arcibiskupskou konsistoř.26 Napřesrok byla zahájena barokní novostavba, na kterou bylo do  roku 1732 vynaloženo celkem 58.370 zl.27 Jejím autorem byl Tomáš Haffenecker (1669–1730)– tehdejší gallasovský architekt pracující též na pražském paláci a  ve  středočeských Klecanech.28 Haffeneckerovi byl vyplácen honorář 100 zl. ročně, přičemž do Hejnic doFontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, v.v.i.

29_Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín, fond Historická sbírka (Rodinný archiv) Clam-Gallas, inv. č. 720, karton 193. Haffenecker přijížděl do Hejnic na počátku stavební sezony, na sv. Jana Křtitele 24. června a pak během zářijových mariánských svátků. Ze jeden den pobytu mu byly hrazeny 2 zl. 30_Hejtman Kessler počátkem července 1725 vyslovuje vážné obavy, že pro stále narůstající počet poutníků bude auch die gantze Neue Kirche, welches Gott baldt geben fertig sein mechte, so glaube doch dass die zur itzigen Zeit noch weith zu klein sein dörfte. Žádá tehdy „posunutí“ nového ambitu o 8 loktů od závěru kostela; BENNESCH (pozn. 17), s. 126. 31_Johana Emerencie prý hodlá do „prvních čtyř“ kaplí (ambitu?) umístit „Romanische Altar“. Velký oltář pro kapli sv. Antonína bude stát stejně jako čtyři zbylé. Již brzy prý bude (teprve!) zbořen starý kostel - s výjimkou „kaple“ s milostnou sochou. Zprávy hejtmana Kesslera, Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín, fond Historická sbírka (Rodinný archiv) Clam-Gallas, inv. č. 1546, karton 438, datovány 10. prosince 1724. 32_Tamže, 3. únor 1725. 33_Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka

Obr. 14_Půdorysný plán přestavby libereckého kostela sv. Antonína Většího z roku 1733, Národní archiv Praha, APA I, inv. č. 3047 karton 1225

jížděl zpravidla třikrát do roka kontrolovat a koordinovat průběh stavebních prací, které na místě řídil polír Johann Fogenauer.29 Terénní situace a širší urbanistický koncept si vynutily změnu orientace; původní středověký kostel se tak stal boční kaplí (resp. křídlem „transeptu“) monumentální novostavby, která byla vtěsnána do prstence raně barokního ambitu. Schválený projekt chrámu, komponovaného na  půdorysu řeckého kříže, byl posléze modulován nastavením hlavní lodi o jedno klenební pole, čímž stavba o půdorysu 50 × 37 m zcela (a poněkud neproporčně) „vyplnila“ okrouhlý poutní okrsek vymezený ostrohem nad říčkou Smědou. Podle dochované korespondence k  této zásadní změně došlo zhruba v  polovině roku 1725.30 Před Vánocemi 1724 sděluje hejtman Kessler Filipu Josefu Gallasovi do Říma, že Hejnice se budou stavět ještě alespoň dva roky a jen samotná výstavba vyjde minimálně na dalších devět tisíc zlatých.31 Na zmínku o stále scházejících patronech velkého oltáře, kazatelny a varhan XVII 2016 1

reagoval mladý hrabě rozhodnutím zaplatit hlavní oltář, jehož náklad Kessler odhadoval přinejmenším na 1 500– 1 800 zl.32 Tato zakázka byla následně svěřena pražskému staroměstskému sochaři Johannu Wilhelmu Stephanovi, s nímž byla 11. září 1729 uzavřena též smlouva na kazatelnu.33 Součástí z Prahy dovezeného hlavního oltáře bylo kromě velkého obrazu (10 × 5,5 lokte) sedm figur, pět putů a holubice Ducha svatého; vše celkem za 750 zl.34 Autorem štukové výzdoby ambitů (?) byl Johann Jakob Stancke (1724),35 dekorace chrámového interiéru jsou pak dílem pražského štukatéra Abondia Bolly (1729).36 Vlastní hrubá stavba byla dokončena roku 1729, nad dalšími úpravami dohlížel po Haffeneckerově smrti (1731) jeho nástupce a blízký spolupracovník Schedel. Na jaře 1734 už prý v kostele scházelo pouze dokončit oltář sv. Antonína v jeho kapli a štafírovat kazatelnu, chórová zábradlí a poprsně empor a kůru, a rovněž čtveřici oltářů v ambitu. V září téhož roku dodal „liberecký malíř“ (Kaulfersch?) návrh oltáře se sochou Panny Marie. 27. května

Děčín, fond Historická sbírka (Rodinný archiv) Clam-Gallas, inv. č. 720, karton 195. Za 160 zl. a sud piva. Její doprava stála 38 zl. 34_Tamže. 35_Za celkem 227 zl. 15 kr. zhotovil 30 velkých (po 4 zl. 30 kr.) a 32 malých (po 2 zl. 15 kr.) hlavic a devět kartuší (po 2 zl. 15 kr.) Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín, fond Historická sbírka (Rodinný archiv) Clam-Gallas, inv. č. 720, karton 193. 36_Obdržel 3. srpna 1729 celkem 291 zl. za: Dva hraběcí erby nad kaplemi, 48 hlavic (po 4 zl. 45 kr.), 6 kartuší s orly a listovím (po 3 zl.) a čtyři kartuše evangelistů (po 3 zl. 30 kr.) Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín, fond Historická sbírka (Rodinný archiv) Clam-Gallas, inv. č. 720, karton 195, položka 61.

11


Martin Krummholz | Frýdlantsko a Liberecko v období baroka. Gallasovská architektura a umělci

Studie

Obr. 15_Bulovka, kostel sv. archanděla Michaela, 2013. Foto M. Čtveráček

Obr. 16_Dolní Pertoltice, kostel sv. Jošta, 2011. Foto M. Čtveráček

12

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, v.v.i.

Obr. 17_Arnoltice, kostel sv. Máří Magdaleny, 2013. Foto M. Čtveráček

Obr. 18_Mníšek, kostel sv. Mikuláše, 2011. Foto M. Čtveráček

XVII 2016 1

13


Martin Krummholz | Frýdlantsko a Liberecko v období baroka. Gallasovská architektura a umělci

37_Ten požadoval za 100 malých (čtvrt lokte) kusů 15 kr., za sto velkých (půl lokte) kusů 30 kr., a za největších (loket - jako je zaslaný obraz) sto kusů 1 zl. Žádá též o dodání papíru. Páteru Turbovi (bývalému hejnickému kvardiánovi) vyhotovil 2 000 kusů (100 ks á 15kr). 38_Vs Frýdlant, dodatky, hospodářské zprávy, 1729, 1733. 39_BENNESCH (pozn. 17), s. 139. 40_Jako první dal Hejnice do souvislosti s Fischerem z Erlachu Jaroslaus Schaller (Jaroslaus Schaller, Topographie von Böhmen 4. Bunzlauer Kreis, Prag 1790, s. 298), od něhož tuto atribuci převzal mj. Johann Gottfried SOMMER, Das Königreich Böhmen II. Bunzlauer Kreis, Prag 1834, s. 317. Ale též i historik umění Albert Ilg – autor první fischerovské monografie. Albert Ilg, Leben und Werke Johann Bernhard Fichers von Erlach, Wien 1895, s. 14, 24 a 735–737. 41_Martin KRUMMHOLZ, Seiner Zeith haben Sr: Excell in Englandt aufn Landt in einem Hauss gewohnet. Gallasové a Slezsko. Interregionální souvislosti architektury počátku 18. století, in: Andrzej Koziel (ed.), Wokol Karkonoszy i Gór Izerskich. Sztuka baroku na ślasko-czesko-luzyckim pograniczu, Jelenia Góra 2012, s. 49–61. 42_Jan WRABEC, Koscioly barokowe na Pogórzu Izerskim pomiedzy dominium Schaffgotschów i Gallasów, Krzeszowem i Lubomierzem, in: Andrzej KOZIEL (ed.), Wokol Karkonoszy i Gór Izerskich. Sztuka baroku na ślasko-czesko-luzyckim pograniczu, Jelenia Góra 2012, s. 13–22. 43_ŠTĚRBOVÁ (pozn. 27), s. 2. 44_Za cesty mimo Prahu mu byly propláceny denní diety ve výši 1 zl. 30 kr. Jednotlivé vrchnostenské stavby objížděl spolu s kočím a revidentem. 1733: liberecká papírna a bělírna, lemberský pivovar; 1734: frýdlantské chlévy a pivovar; 1735: nová fara v Horním Vítkově, opravy frýdlantské zámecké kaple a fontány, přestavby kostelů v Mníšku, Suché a Arnolticích; 1736: frýdlantský neü aufbauene solenne Wasser kunst, kostel v Suché, pivovar ve Stráži nad Nisou.

Obr. 19_Klecany u Prahy, kostel Nanebevzetí Panny Marie

14

Studie

1735 bylo rozhodnuto zadat výrobu hejnických grafických vedut „muži z Rýnovic“.37 Některé mědirytiny měly být zhotoveny v Praze a ve Frýdlantu pak oštemplovány. 26. června 1735 bylo konstatováno, že na dvou místech zatéká do věže u kláštera, což bylo přičítáno na vrub špatně odvedené práci pražského klempíře. V září 1736 pro změnu zatékalo do kostelních věží, jež tehdy ještě neměly „nové báně“ (!).38 Prvního května 1761 vypukl v klášterní kuchyni požár, který se posléze rozšířil na kostel. Zničeny tehdy byly věže, krov, proražena klenba, poškozen interiér. Škody byly vyčísleny na 7 000 zl. Na opravách pracoval v roce 1762 stavitel Johann Jedlička. Chrám opakovaně zasahovaly horské vichřice.39 Starší literatura hejnický kostel mylně připisovala J. B. Fischerovi z  Erlachu, se kterým Haffenecker spolupracoval na pražském Gallasově paláci a jehož tvorba pro něho byla inspirativní.40 Hejnický chrám nicméně zajímavým způsobem reflektuje především tvorbu Kryštofa a Kiliána Ignáce Dientzenhoferů.41 Týká se to jak samotné dispozice a  původně zamýšlené prostorové skladby s vykláněnými pasy a pronikovými klenbami, tak vlastní podoby hlavního průčelí (Obr. 10). Přes plausibilní vliv současně dokončovaného chrámu sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí, který měli Gallasové nadohled ze svého lemberského sídla, je nápadná zejména podobnost s průčelím Dientzenhoferova kostela v  Lehnickém Poli z  let 1727–1733 (Obr. 11). Zatím nelze konstatovat více, než že jde o jednu z indicií úzkých souvislostí Haffeneckerovy tvorby s dílem Kiliána Ignáce Dientzenhofera, se kterým se ostatně osobně velmi dobře znal. Monumentalním hejnickým průčelím se následně inspirovalo několik gallasovských a clam-gallasovských stavitelů, jejichž činnost se zdaleka neomezovala pouze na oblast severních Čech. Závislost regionální architektury na hejnickém exemplu ilustruje kupř. průčelí libereckého kostela Nalezení svatého Kříže (1753–1757) – dílo (clam-)gallasovského dvorního stavitele Johanna Josefa Kunze (Obr. 12) ovlivněného vesměs právě Canevalleho a  Haffeneckerovými stavbami. Málo probádanými jsou pak možné vazby Haffeneckerovy tvorby a  slezské architektury za  hřebenem Jizerských hor.42 Pozoruhodným se jeví v  tomto směru obdobně dynamicky tvarované průčelí klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie v Luboměři (1727–1730) vzdáleného od Hejnic necelých třicet kilometrů (Obr. 13). Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

45_Velkostatek Frýdlant, karton 2131, kostelní účty; Anton MATZIG, Chronik von Bullendorf, Friedland 1928, s. 201. 46_HS Clam – Gallas, inv. č. 3172, karton 742, kostelní účty. 47_ROHN (pozn. 6), s. 349–350. V polovině května 1734 se při snášení původní klenby zřítil do chrámové lodi velký kámen, který propadl podlahou do hrobky Anny Marie Šlikové - Mikulášky, sestry Kateřiny z Redernu. Poškozená rakev s „velkými cennostmi“ byla následně opravena, vše uvedeno do původního stavu a hrobka opatřena novým svrchním kamenem. Na konci listopadu téhož roku se pak zedníci dožadovali piva, „jak je zvykem při zakončení klenby tak velké stavby“. Vs Liberec, nezpracovaný materiál, hospodářské zprávy. Donátorem bočního oltáře sv. Anny byl liberecký celník Karel Herbig. 48_Malíř Franz Herckner pak obdržel 6 zl. za oba panské znaky a postament oltáře Velkostatek Frýdlant, karton 2121, 2123, kostelní účty. 49_Vs Frýdlant, nezpracovaný materiál, hospodářské zprávy. 50_Johann Gottfried SOMMER, Das Königreich Böhmen II. Bunzlauer Kreis, Prag 1834. Oltářní plátno významného římského malíře Carla Maratty bylo jedním z několika vzácných uměleckých děl, kterými byly některé patronátní kostely zkrášleny v důsledku diplomatického pobytu Jana Václava Gallase v Itálii v letech 1714–1719. 51_V roce 1760 sem byl přemístěn původní hlavní („vídeňský“) oltář libereckého kostela sv. Kříže, roku 1762 vznikla nová kazatelna libereckého truhláře Johanna Chr. Breyera a mnichovohradišťského sochaře Johann Starcka (130 zl.), v roce 1769 pak nový boční oltář sv. Jana Nepomuckého od Jana Hájka (80 zl.). Anton RESSEL, Geschichte der Gemeinde Einsiedel, Friedland 1929, s. 165–166. 52_HÜBLER (pozn. 7), s. 144. 53_KÜHN (pozn. 8), s. 122.

XVII 2016 1

Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, v.v.i.

Je zřejmé, že hejnický poutní kostel představuje blízkou analogii ke skupině slezských sakrálních staveb reflektujících dynamizující dientzenhoferovské půdorysné a prostorové invence. Zednický mistr z  Nového Města pod Smrkem Johann Fogenauer / Felgenhauer (1682–1739) působil jako polír Haffeneckera a  Schedela. Podílel se mj. na  budování hejnického chrámu (1722–1729), věže jindřichovického kostela (1729–1730), přestavbě libereckého kostela sv. Antonína Velikého (1733–1735) a kostela sv. Mikuláše v Mníšku (1739–1740). Případná Fogenauerova samostatná architektonická tvorba prozatím nebyla prokázána. Jakub Schedel / Schödl (1699?–1751) byl Haffeneckerovým synovcem, spolupracovníkem a  nástupcem,43 a to i na postu gallasovského dvorního stavitele. Nejpozději od roku 1732 je doložen téměř na všech hraběcích stavbách, ať už v Praze, Klecanech nebo v severních Čechách. Z titulu hraběcího stavitele s ročním platem 75 zl. vykonával pravidelné vizitace panských sídel, kostelů i hospodářských staveb, které též opravoval nebo přestavoval.44 Farní kostel svatého Archanděla Michaela v Bulovce (Obr. 14) se svým vrcholně barokním exteriérem blíží jak svrchu popisovaným „velkým“ kostelům v  Rochlicích a Stráži nad Nisou (Obr. 3,4), tak celé řadě venkovských svatostánků projektovaných následně Schedelem nebo ovlivněných jeho tvorbou. Vzhledem k  časnému datu (1720–1728) však nelze v případě Bulovky zcela vyloučit ani (spolu)autorství Haffeneckera. Rovněž zde jsou doloženi liberecký zednický mistr Adam Möller, frýdlantský truhlář Johann Christoph Herrmann a raspenavský tesař Georg Köhler.45 Nejvýznamnějším Schedelovým úkolem na  poli sakrální tvorby se stala přestavba libereckého farního (tehdy čerstvě děkanského) kostela sv. Antonína Velikého, kterou pod jeho dozorem realizoval v letech 1733–1735 Fogenauer.46 Původní pozdně gotický polygonální závěr nahradil prostorný transept a  čtvercový, v  rozích zaoblený chór (Obr. 14). Dokončený kostel byl posléze nově zařízen.47 Novostavba filiálního kostela sv. Máří Magdaleny v Arnolticích (Obr. 17) vznikla podle Schedelova projektu (1735–1738), a to za spoluúčasti zednického mistra

Adama Möllera z Liberce, tesaře Friedricha Siegmunda z Noviny, kameníků Josepha Brücknera z Liberce a Josepha Riemera z Hrádku nad Nisou a frýdlantského truhláře Hanse Chr. Hermanna.48 V letech 1735–1736 vznikl rovněž nový kostel sv. Jošta v Dolních Pertolticích (Obr. 17),49 pro nějž byl určen „vzácný oltářní obraz od Carla Maratty“.50 Kostel sv. Mikuláše v Mníšku byl během Schedelovy inspekce v létě 1733 popsán jako „na spadnutí“. Kostelní novostavbu (Obr. 18) realizoval podle Schedelových plánů v  letech 1739–1740 polír Fogenauer; dále zde pracovali již osvědčení řemeslníci tesař Kaspar Breuer z  Hrádku, zednický mistr Johann Tugemann, kameníci z Hrádku nad Nisou a Bílého Potoka.51 Haffeneckerovským odkazem, jenž se za  přispění Schedela a jeho následovníků ujal a rozšířil i na gallasovských (a  clam-gallasovských) územích, je signifikantní typ věže vrcholící mansardovitým zvoncem. (Obr. 19) Na první pohled rozptýlené lokality, v nichž se s těmito věžicemi setkáme, mají vesměs společného jmenovatele, kterým je autor přináležející právě ke  gallasovskému či haffeneckerovskému okruhu. Na  tvorbu nejvýznamnějších gallasovských architektů Canevalleho, Haffeneckera a  Schedela navázali „dvorní“ architekti posléze nastupujících Clam-Gallasů, a to Jan Antonín Jedlička (1736–1780) a především Johann Joseph Kunz (1724–1800). Zatímco první jmenovaný se v letech 1761–1762 podílel na obnově hejnického chrámu po velkém požáru, spadá Kunzova prvotina ještě do  sklonku gallasovského období. V  letech 1753–1756 tehdy začínající stavitel realizoval rozšiřující přestavbu libereckého kostela Nalezení sv. Kříže (Obr. 1), 12, již si vynutil narůstající počet poutníků přicházejících se poklonit „anglické“ pietě přivezené kdysi z  kavalírské cesty Františkem Ferdinandem Gallasem.52 Kunzovým zásahem se původní kostel (snad na  půdorysu řeckého kříže) proměnil v prostorné jednolodí vyzdobené posléze freskami Jana Václava Spitzera (1761), malbami Františka Xavera Palka, Jana Petra Molitora, Felixe Antonína Schefflera a Filipa Leubnera, též sochami Antonína Hájka.53 Zatímco položení základního kamene novostavby (14. květen 1753) byl ještě přítomen poslední mužský potomek Gallasů hrabě Filip Josef (1703–1757), v době slavnostního svěcení (6. září 1761) již byl čtyři roky ne15


Studie

Martin Krummholz | Frýdlantsko a Liberecko v období baroka. Gallasovská architektura a umělci

Obr. 20_Dílna M. B. Brauna, liberecká mariánská statue při kostele Nalezení sv. Kříže, 2013. Foto M. Čtveráček

božtíkem.54 Kunzova přestavba prozrazuje značně eklektický ráz jeho tvorby sledující jak Canevalleho (jednolodí), tak Haffeneckerova (průčelí) exempla. Vyhledávaný pražský kameník Dominik Antonín Rappa (1685–1738) byl spolupracovníkem předních barokních architektů (Kaňky, Dienzenhofera, Haffeneckera) a sochařů (Brauna).55 Pro Gallase doložitelně pracoval jak v  Praze, tak v  Klecanech, Horním Vítkově a na Frýdlantu. Rappa byl od ledna 1711 staroměstským 16

měšťanem a bydlel od roku 1726 až do své smrti v bezprostřední blízkosti Gallasova paláce.56 Kmotrem jeho syna Filipa Jana Michala Maxima (1727) byl hrabě Filip Josef Gallas.57 Z pozůstalostního inventáře tohoto úspěšného umělce, který zemřel 5. července 1738 ve věku 53 let,58 je zjevná zámožnost, jakož i opravdu úzké vazby k hraběcímu rodu Gallasů: Mezi celkem 74 inventarizovanými obrazy se nalézal též portrét hraběte Gallase (Contrafait Ihro Excell: Graf von Gallasch) 59

54_Tehdejší slávy, během které byla též uvedena „musicalische Operetta in teutscher Sprache“, sepsaná chrastavským kantorem a syndikem Kajetánem Schwertnerem a zhudebněná libereckým panským kapelníkem Franzem Posseltem, se zúčastnil bývalý frýdlantský děkan a posléze pražský světící biskup Jan Ondřej Kaiser. ROHN (pozn. 4), s. 432–437. 55_K Rappovi: Vilém LORENC – Václav TŘÍSKA, Černínský palác v Praze, Praha 1908, s. 122–123; Vlček (pozn. 3), s. 537. 56_Nejprve v domě U Zlatý oháňky (beÿ goldenen Fliegelwadel) v Dlouhé ulici, který zakoupil 1726 za 4.500 zl. (AMP, městské knihy, Staré Město, knihy smluv, 4, fol. 315). Od roku 1728 bydlel Rappa v domě U Červenýho raka. 57_V případě dalších matričních zápisů se lze setkat se jmény gallasovských vyšších úředníků a agentů – Baumanna, Dienebiera a Bayera. AMP, sbírka matrik, sign. PML N5, fol. 725, 27. říjen 1727. S dcerou zemského prokurátora (a svého přítele) Jana Michaela Bayera Marií Magdalenou se Rappa 23. ledna 1727 dokonce oženil. Tamže, sign. HV O3, pag. 1. Jeho syn z prvního manželství František Dominik (1735–1766) se stal rovněž právníkem. 58_AMP, sbírka matrik, sign.PML Z2, fol. 114v. 59_Oceněno dohromady na 525 zl. 54 kr. AMP, městské knihy, Staré Město, knihy testamentů, 1183, fol. 524v – 532v, zaneseno 21. července 1738; položka č. 58, fol. 530v. 60_Emanuel POCHE, Matyáš Bernard Braun, Praha 1986, s. 123. 61_ROHN (pozn. 6), s. 326.; KÜHN (pozn. 8), s. 225 – 226. 62_Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín, fond Historická sbírka (Rodinný archiv) Clam-Gallas, inv. č. 1293, karton 289, složka „Marienstatue, Reichenberg“ 63_ROHN (pozn. 6), s. 326. 64_Biografické údaje i poznatky týkající se vlastní tvorby Kaulferschů jsou dosud značně fragmentárními. 65_KÜHN (pozn. 8), s. 104. Monumentální portréty šlechtických držitelů Liberecka se dnes nacházejí v Severočeském muzeu v Liberci. 66_KÜHN (pozn. 8), s. 225. 67_Welchen der H: Vater die Mahler Kunst lehret. Státní okresní archiv Liberec, fond Archiv města Liberec, I, gruntovní kniha č. 588, fol. 251–252, 29. říjen 1681. 68_HS Clam- Gallas, inv. č. 426, karton 96, Scherzerův dopis z července 1670. 69_Státní okresní archiv Liberec, fond Archiv města Liberec, I, gruntovní kniha č. 588, fol. 450v; kniha 589, fol. 242, fol. 486v–487r). V letech

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

1691–1693 založená obec Nové Pavlovice byla vybudována na pozemcích zakoupených roku 1683 právě od „libereckého malíře Christiana Kaulfersche“. Vs Liberec, karton 3151. 70_KÜHN (pozn. 8), s. XXV. 71_KRUMMHOLZ, Clam-Gallasův palác, č. kat. 274, s. 156. Obraz je nyní v majetku Kinských ve Žďáru nad Sázavou. 72_ROHN (pozn. 6), s. 431. 73_Filip Jakub se narodil v Liberci 1. května 1730 jako syn Jeremiase Leubnera a Anny Marie. Oženil se 25. ledna 1763 s vdovou Rosálií Hackovou z Liberce. Tehdy je označován jako pictor, nicméně později je uváděn zároveň jako obchodník. Zemřel 13. května 1803 v č.p. 280. Leubnerův testament jednak svědčí o neobyčejně vřelém vztahu s jeho ženou (meiner treuest liebsten Ehegattin Rosalia für alle mi während unsers Ehestandes erzeugte Liebe und Treue! Gott schencke ihr langes Leben, Gesundheit und Wohlergehn!), dále pak o slušném majetku. Vlastnil dva domy ve druhé městské čtvrti, z nichž první (č.p. 280) i se zahradou (obojí v ceně 5 000 zl.) zdědil jediný syn Václav, druhý (č.p. 282) pak rovným dílem všichni dědicové (kromě syna a vdovy šestice dcer: Karolina, Marianna, Josepha, Johanna, Franziska a Antonia). Tento druhý dům od svých příbuzných následně vykoupila Karolína (provd. Posseltová), a to za 1 500 zl. Státní okresní archiv Liberec, kn. 549, fol. 116v–117r; 121v–123r); Zuzana ŠTEPANOVIČOVÁ – Marius WINZELER, Filip / Philipp Leubner (1733–1803). Pozdní baroko na Lužické Nise / Spätbarock an der Lausitzer Neisse, Liberec 2015. * Příspěvek vznikl v rámci výzkumného projektu „Kulturní krajina jako prostor pro společenskou reprezentaci a relaxaci vybraných aristokratických rodů v období od první poloviny 17. století do první poloviny 20. století“ (DF13P010VV001), financovaného z Programu aplikovaného výzkumu a vývoje Národní a kulturní identity (NAKI).

XVII 2016 1

Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, v.v.i.

Sochaři Přestože byl jeden z předních protagonistů české barokní skulptury Ondřej Filip Quitainer (1679–1729) rodákem z Frýdlantu, nevznikla na celém rozsáhlém gallasovském území žádná významnější sochařská dílna. Exteriérové i  interiérové skulptury prestižních staveb tak bývaly vesměs objednávány ve  vyhlášených dílnách okolních panství: u zákupského Ondřeje Dubkeho (1671–1749), kosmonoských Jelínků, posléze mimoňského Antona Suskeho a  mnichovohradišťského Jana Hájka (1734 až 1796). Mariánská morová statue (Obr. 20) – oprávněně připisovaná dílně Matyáše Bernarda Brauna60 – tak kvalitativně výrazně převyšuje veškerou sochařskou produkci gallasovského teritoria. Původně stávala na Novoměstském náměstí před farním (později děkanským) kostelem sv. Antonína Velikého.61 Základní kámen byl položen 3. května 1719, rok nato (16. května 1720) došlo ke slavnostnímu svěcení. Teprve v roce 1877 byla statue – po  vleklých kontroverzích – přemístěna na  stávající místo ke kostelu Nalezení sv. Kříže. Jejím fundátorem byl hejtman Karel Kristián Platz z Ehrenthalu (1663–1722); dodávky kamene z lomu v Křižanech byly nicméně rozepsány na  jednotlivé obce celého libereckého panství.62 Vysoký sokl architektury souvisí s původním umístěním uprostřed nádrže městské kašny. Vrcholové Immaculatě níže asistují svatý Jan Nepomucký a  tři moroví patroni (sv. Florián, sv. Roch a sv. Šebestián) rozestavění na diagonálně připojených kvadratických soklech, mezi nimiž se nachází vnitřní otvor pro věčné světlo.63

Malíři V přehledu gallasovských malířů náleží specifické místo frýdlantsko-libereckému rodu Kaulferschů, z  něhož vzešli nejméně čtyři výtvarně činní umělci.64 Nejstarším z nich byl Christian Kaulfersch (Calvers, z. před 1666), který měl v Praze roku 1626 vytvořit proslulý frýdlantský portrét Albrechta z Valdštejna. Na základě stylové analýzy mu dále byly připsány redernské podobizny z liberecké radnice.65 Není zřejmé, zda on nebo jeho stejnojmenný syn byl autorem signovaného a do roku 1660 datovaného portrétu frýdlantského děkana Christiana Augusta von Ostritz nalézajícího se původně v prostorách tamního děkanství.66 Kristián Václav Kaulfersch se v Liberci poprvé oženil 4. října 1666 s Martou Vížkovou, podruhé

pak koncem října 1681 s rovněž ovdovělou libereckou měšťankou Reginou Löfflerovou. Jejich svatební smlouva zmiňuje, že se Kaulferschův syn Jan František (14. říjen 1667 – 15. červen 1737) tehdy školil u  otce v  malbě.67 Z  korespondence hejtmana Julia Scherzera se dozvídáme, že Kristián Kaulfersch ml. namaloval v létě 1670 „dva portréty“ pro Františka Ferdinanda Gallase,68 čímž jeho činnost pro libereckou vrchnost jistě nekončila. V  roce 1686 vytvořil malby evangelistů a sv. Pavla na poprsni kazatelny kostela ve  Stráži nad Nisou. Od  osmdesátých let se mu dařilo natolik, že mohl značně rozhojnit vlastní majetek,69 Jan František Kaulfersch se oženil 28.  února 1696; měl být mj. autorem maleb dvanácti apoštolů pro liberecký kostel sv. Antonína Velikého.70 Jeho syn Antonín Ignác (13. leden 1699–13. květen 1757) vytvořil v  roce 1732 několik monumentálních obrazů koní, z  nichž se dochovalo plátno s  běloušem a  vedutou Frýdlantu v  pozadí.71 Jednou z  jeho posledních zakázek byly malby (na plechu) 14 zastavení křížové cesty při rozšířeném libereckém kostele Nalezení sv. Kříže.72 V polovině 18. století převzal malířskou štafetu od Kaulferschů další liberecký rodák Filip Leubner (1730–1803).73 Zatímco v polovině 17. století se dosud ještě ne zcela stylově vyhraněná architektura příhraničních oblastí Frýdlantska a Liberecka orientovala vesměs na sousední regiony, posílily během následujícího století – především díky gallasovskému patronátu – vazby na české vnitrozemí a Prahu. Právě odsud totiž pocházela většina architektů a stavitelů, které tento hraběcí rod do svých služeb angažoval a jež spoluformovaly architektonickou tvář celého území do podoby, jak ji známe podnes. Počínaje M. A. Canevallem lze sledovat jistou kontinuitu a přejímání daných architektonických vzorců, zejména co se týče typů kostelních staveb. Oproti tomu v oblasti malířství převažovali místní umělci (Kaulferschové, Leubner); v případě sochařství pak není doložena činnost žádné významnější místní dílny. 18. a  19. století byly pro Frýdlantsko a zejména pro Liberecko obdobím nebývalé prosperity, o niž se nemalou měrou zasloužil rod Clam-Gallasů, který na předchozí gallasovskou iniciativu plynule navázal.* 17


Studie

Jan Vejrych (1856–1926). Life and work of master builder from Horní Branná u Jilemnice

A bstract

Jan Uhlík | This study contemplates life journey and work of Horní Branná

u Jilemnice native, architect Jan Vejrych (1856–1926). The text analyzes his creations since his first projects from his time with Achille Wolf till his last projects made soon after the foundation of the Czechoslovak Republic. In this discoursus it analyses closely above all projects and studies from the area of the contemporary Liberec region (Liberec, Semily, Jilemnice, Hrubá Skála, Horní Branná), which played an important role among his off-Prague activities. Four decades of Vejrych’s creations are divided into four constitutive periods that reflect architect´s quality and efforts to deal with new schools of thought and related shifts in aesthetic values. Text also contemplates interior designs as a fundamental part of important projects. Enclosed is the chronological timeline of all (located without doubt) projects of Jan Vejrych.

18

k e y words

K l í č ová slova

Jan Vejrych

Jan Vejrych

Horní Branná

Horní Branná

History of architecture

dějiny architektury

Historicism

historismus

Eclecticism

eklektismus

19th century

19. století

20th century

20. století

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Jan Vejrych (1856–1926). Život a dílo architekta z Horní Branné u Jilemnice1 Jan Uhlík

Architekt Jan Vejrych, nedatováno. SOkA Semily, SbF, sign. I/2247.

P

oslední desetiletí 19. a první desetiletí 20. století bezesporu představují významnou kapitolu ve  vývoji architektury v  českých zemích. Architektonická tvorba tehdy sobě vlastním způsobem reflektovala společensko-politické změny, rostoucí národní uvědomění i širší vlivy, které na uměleckou sféru působily v rámci celoevropského vývoje. V  důsledku rozpadu estetické ideje přísného historismu stáli architekti v té době opět před stále silněji pociťovanou otázkou volby vhodných stylových forem, která je provázela již od  první poloviny 19. století. Mnohotvárnost architektury tohoto období, neexistence jednotného slohu, ani jednotného uměleckého přesvědčení nedávaly na  tuto otázku jednoznačnou odpověď a bylo na každém jednotlivci, aby hledal nejvhodnější cestu k  naplnění jak požadavků stavebníků, tak i svých vlastních uměleckých představ. Tato názorová pluralita eklekticismu, která je v mnoha ohledech blízká dnešní situaci,2 znamenala ovšem též nutnost posunu v chápání hodnotících kritérií architektury. Spíše než o slohovou jednotu šlo nadále o jednotu celku, který měl vhodným způsobem spojovat různé, často velmi různorodé elementy. Čilý stavební ruch, XVII 2016 1

vyznačující se budováním nových radnic, škol, muzeí a dalších veřejných budov, přestavbami a  rekonstrukcemi starších objektů a vzrůstajícím zájmem o výstavbu rodinných i nájemních domů, nabízel přitom architektům široké uplatnění jejich schopností. Vedle množství průměrných stavitelů, jejichž realizace mají v  současnosti spíše jen dokumentární hodnotu, působila v  té době rovněž řada kvalitních architektů, jejichž práce mají co říci i dnešním generacím. K této druhé skupině tvůrčích osobností, které byly dosud literaturou víceméně opomíjeny, patří i hornobranský rodák, architekt Jan Vejrych. Letošní dvojnásobné výročí, sto šedesát let od narození a devadesát let od smrti, tak dává příležitost připomenout si jeho životní osudy a dílo. Jan Vejrych se narodil 6. června 1856 v Horní Branné u Jilemnice.3 Jeho cesta k profesi architekta nebyla snadná. Pocházel z  nepříliš zámožné rolnické rodiny a  za  možnost studovat vděčil patrně především svým zjevným studijním vlohám. Rodina ho proto mohla při studiích podporovat jen v omezené míře, a tak ho materiální problémy provázely po celou dobu jejich trvání. Po  ukončení druhého ročníku na  pražské technice ho

1_Příspěvek vychází z textu autorovy diplomové práce věnované Janu Vejrychovi a obhájené v Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze v roce 2014. V celkovém kontextu architektovy tvorby se blíže zaměřuje na jeho práce na území dnešního Libereckého kraje. 2_Blíže k otázce paralel a rozdílů mezi eklektismem 19. století a dnešní tvorbou např. ŠEVČÍKOVÁ, Jana a Jiří ŠEVČÍK. Historismus a eklektismus ve výtvarné kultuře 19. století a dnešek. In: Povědomí tradice v novodobé české kultuře. Doba Bedřicha Smetany. Praha: Národní galerie, 1988, s. 249–260. 3_Údaje vztahující se k raným životním etapám architekta jsou převzaté z jeho vlastního životopisu sepsaného 28. ledna 1886 v souvislosti s žádostí o cestovní stipendium udělované hlavním městem Prahou absolventům pražských vysokých škol technických. Viz Archiv hlavního města Prahy, fond Magistrát hlavního města Prahy I., Hlavní spisovna, odd. C, 1881–1890, sign. C 19/111, složky Vejrych Jan 1886–1887, Životopis.

19


Studie

Jan Uhlík | Jan Vejrych (1856–1926). Život a dílo architekta z Horní Branné u Jilemnice

Jilemnice, návrh radnice a tkalcovské školy, 1884, celkový pohled. AAS NTM, fond č. 62 – Vejrych Jan Bedřich, ev. č. 20071001/04, Radnice a tkalcovská škola v městě Jilemnici.

4_Nájemní dům čp. 714/II (Vodičkova 25). 5_Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea (dále AAS NTM), fond Vejrych Jan Bedřich, ev. č. 20071001/04, 20080801/02, Radnice a tkalcovská škola v městě Jilemnici.

dokonce hmotná nouze, zdravotní problémy a ztráta perspektivy přiměly k  přerušení studia a  nástupu do  praxe k  vinohradskému staviteli Janu Troníčkovi. Tato nelehká doba byla ovšem klíčová pro osobnostní zrání mladého Vejrycha. Získal cenné praktické zkušenosti a zároveň poznal význam studií pro jeho další profesní uplatnění. Rozhodl se tedy vrátit se na  techniku a zapsal se do třetího ročníku oboru pozemního stavitelství. Školu úspěšně dokončil v roce 1880 a počátkem následujícího roku nastoupil do inženýrské a architektonické kanceláře Achille Wolfa.

Léta zrání (1880–1887) Ještě z doby před nástupem k  Wolfovi pochází jeho první známá samostatná práce, návrh budovy nové radnice ve Vamberku. Léta u Achille Wolfa znamenala pro Jana Vejrycha důležitý odrazový můstek pro další samostatnou kariéru architekta a později i stavitele. Měl zde možnost seznámit se důkladně s řadou stavebních typů, jejichž projektováním se v dalších letech zabýval, a  poznal zblízka i  každodenní chod architektonické a  stavební kanceláře. Wolfova tendence k  překonání slohové dogmatiky při opravách a  úpravách starších objektů a akcentování jedinečnosti starého i moderního díla, stejně jako důraz na kvalitu stavebního materiálu 20

a solidnost řemeslných prací, s  velkou pravděpodobností mladého Vejrycha silně oslovily. Ukázaly mu cestu, jak přistupovat k architektonické tvorbě, a zároveň souzněly s jeho přirozeným smyslem pro detail a kvalitu odvedené práce. Z řady projektů a soutěžních návrhů, na kterých u Wolfa pracoval, lze jmenovat plány na přestavbu a přístavbu Stavovského divadla, plány na přestavbu zámku Stružná v  duchu české novorenesance nebo přípravu dokumentace a  vedení stavby Reinwartova domu ve Vodičkově ulici v Praze.4 Vedle působení ve  Wolfově kanceláři se architekt věnoval rovněž vlastní projekční činnosti. I když první návrhy byly ještě silně ovlivněné školními předlohami, záhy se projevily jeho kvality a již soutěžní návrh na radnici a tkalcovskou školu v Jilemnici z roku 1884 svědčil o  vysoké míře invence a  schopnosti vytvořit hmotově i  kompozičně vyvážený celek.5 Projekt využívá malebnosti a  hravosti české renesance s  lunetovou římsou, bohatě profilovanými štíty a  figurální a  ornamentální sgrafitovou výzdobou. Střední část průčelí je zdůrazněna dvojicí hranolových věžových rizalitů spojených v  patře otevřenou arkádovou lodžií. Stavba měla multifunkční charakter. Symetrická čtyřkřídlá dispozice se zvýrazněnou centrální částí spojovacího křídla, na  niž navazovalo mohutnější střední křídlo, obsahovala vedle Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

radničních kanceláří a školních učeben i úřadovnu pro záložnu a  společenské prostory, jimž dominoval velký taneční a  divadelní sál. Návrh natolik zaujal porotu, že za  něj jeho autorovi udělila cenu ve  výši 200 zlatých s  podotknutím městské rady, že zasluhoval první cenu.6 Důležitost projektu, na němž je patrná inspirace významnými českými renesančními památkami – pražským Schwarzenberským palácem a plzeňskou radnicí – spočívá bezesporu v jeho přelomovém charakteru, je totiž prvním v  řadě Vejrychových tvůrčích počinů vycházejících z  principů wiehlovské české novorenesance. Jeho význam je ale dán rovněž skutečností, že česká novorenesance zde poprvé proniká do sféry takto důležitých veřejných staveb.7

Ústav památkové péče, Fakulta architektury ČVUT v Praze

Do stylového kostýmu české novorenesance s lunetovou římsou a  výrazným volutovým štítem zakrývajícím sedlovou střechu je zahalený i návrh hrobky pro rodinu Machatovu z Jilemnice z roku 1885.8 Další práce z tohoto období kolísají mezi klasickou italizující novorenesancí a  její národní wiehlovskou variantou a  svědčí, mimo jiné, o  architektově hledání nejvhodnějšího slohového výrazu v  rámci daného stavebního typu. Z  roku 1886 pochází plánová dokumentace školní budovy, kterou navrhl pro rodnou Horní Brannou.9 Zde vyprojektoval symetrickou trojkřídlou jednopatrovou stavbu s  hlavním vchodem v  západním průčelí. Na  vstupní partii přímo navazovala spojovací chodba

6_Archiv hlavního města Prahy, fond Magistrát hlavního města Prahy I., cit. v pozn. 3. 7_O tomto tématu též VYBÍRAL, Jindřich. Česká architektura na prahu moderní doby. Devatenáct esejů o devatenáctém století. Praha: Argo, 2002, s. 148. ISBN 80-7203-475-8. 8_AAS NTM, fond Vejrych Jan Bedřich, ev. č. 20071107/08, Návrh hrobky pro rodinu Machatovu v Jilemnici. 9_AAS NTM, fond Vejrych Jan Bedřich, ev. č. 20071001/04, Nová škola v Branné.

Horní Branná, návrh školní budovy, 1886, západní průčelí. AAS NTM, Fond č. 62 – Vejrych Jan Bedřich, ev. č. 20071001/04, Nová škola v Branné. Jilemnice, návrh hrobky pro rodinu Machatovu, 1885, čelní pohled a půdorys. AAS NTM, fond č. 62 – Vejrych Jan Bedřich, ev. č. 20071107/08, Návrh hrobky pro rodinu Machatovu v Jilemnici.

XVII 2016 1

21


Studie

Jan Uhlík | Jan Vejrych (1856–1926). Život a dílo architekta z Horní Branné u Jilemnice

Na vrcholu sil (1888–1901)

Pardubice, návrh radnice, 1892–1894, hlavní průčelí. VEJRYCH, Jan. Nová radnice v Pardubicích. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. 1893, roč. 27, tab. 10. Reprofoto J. Uhlík

10_Archiv hlavního města Prahy, fond Magistrát hlavního města Prahy I., Hlavní spisovna, odd. C, 1881–1890, sign. C 19/111, složky Vejrych Jan 1886–1887.

22

probíhající napříč jižním křídlem budovy. Z ní byly přístupné jednotlivé učebny orientované k jihu. Obdobné dvojtraktové řešení tohoto hlavního křídla existovalo i v patře. Schodišťová chodba byla umístěna v kratším západním křídle a  její kompoziční protiváhu tvořily ve  východním křídle místnost určená pro sborovnu (v  patře), respektive kuchyňské prostory (v  přízemí). Celé dispoziční řešení působí logicky a účelně. Výzdoba budovy byla velmi střídmá, k čemuž přispěla i skutečnost, že při realizaci projektu, k níž došlo v roce 1888, nebyla provedena původně plánovaná figurální a ornamentální výzdoba západního průčelí. Jestliže se návrh jilemnické radnice dočkal ocenění, nikoliv však realizace, další radniční návrh ve stylu české novorenesance – projekt přestavby staré radnice v Kolíně z roku 1886 – již realizován byl a jeho nesporná kvalita se stala příslibem do dalšího období Vejrychovy tvorby, které započalo zřízením vlastní architektonické kanceláře v roce 1888. Ještě předtím však Vejrych uskutečnil v letech 1886 – 1888 dvě stipendijní cesty po Itálii a  po  Čechách. V  té době už byl ženatý a  měl dvě děti, nicméně jeho finanční situace stále nebyla dobrá, takže městské stipendium představovalo jedinou možnost, jak tento druh cest podniknout.10 Zevrubné studium českých renesančních památek a uměleckých památek navštívených italských měst znamenalo výrazný posun v architektově profesním vývoji a poskytlo mu pevné základy pro jeho další činnost.

Z materiálů, které máme k dispozici, nejsou zřejmé důvody Vejrychova odchodu od Achille Wolfa ani okolnosti zřízení vlastní architektonické kanceláře. Lze se jen domnívat, že mladý architekt po absolvování dvou stipendijních cest a příznivém přijetí některých svých prací, zejména projektu kolínské radnice, nabyl přesvědčení, že pro jeho další profesní kariéru bude nejlepším řešením osamostatnit se. Nabyté znalosti a zkušenosti ho přitom nejspíše vedly k plně oprávněnému názoru, jak ukázal další vývoj plně oprávněnému, že je na tento krok dostatečně připraven. V prvních dvou letech samostatné projekční činnosti pracoval na  mimopražských návrzích. Z  nich zaslouží zmínku především projekt přestavby klecanského kostela Nanebevzetí Panny Marie, v  němž použil forem české novorenesance,v sakrální architektuře jinak neužívaných, a  návrh Reinwartovy černošické vily inspirovaný lidovou architekturou, kde se poprvé objevuje motiv polygonální věže vyrůstající ze střešní konstrukce a završené cibulovou bání. S tímto motivem se potom setkáváme u řady jeho dalších staveb. V  roce 1890 se v  Praze uvedl zdařilým návrhem na novou budovu Městské spořitelny, ve kterém využívá forem klasické novorenesance a který při první soutěži obdržel II. cenu.11 Poté již přišla úspěšná účast na Jubilejní zemské výstavě, kde se jedním z nejlépe hodnocených pavilonů stal jeho pavilon firmy Vladimír Vondráček a spol. pojatý ve stylu české novorenesance. Devadesátá léta 19. století představují vrchol a  nejšťastnější období v  tvorbě Jana Vejrycha. Většina projektů je sice i nadále orientována mimo Prahu, ale i pro hlavní město vznikají některé pozoruhodné návrhy. Práce první poloviny tohoto desetiletí, z nichž k nejvýznamnějším patří projekty pardubické radnice, rodinného domu Zikmunda Kozelky v Chlumci nad Cidlinou a  nájemního domu čp. 692/I v  pražské Benediktské ulici, se nesou v  duchu české novorenesance. Nejednoznačně přijímaná budova nové pardubické radnice, vymykající se svým měřítkem okolní zástavbě, působí na  diváka především majestátním hlavním průčelím, jehož hmotové uspořádání a celková koncepce jsou převzaty z  architektova staršího nerealizovaného návrhu radnice a tkalcovské školy v Jilemnici. Projekt KozelkoFontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

vy vily představuje propracované, kompozičně vyzrálé řešení, které svým charakterem stojí blíže k dvojici velmi kvalitních děl z přelomu století – rodinným domům Josefa Vosáhla v  Dašicích a  Karla Řezníčka v  Hrubé Skále – než k raným návrhům tohoto stavebního typu (Reinwartova černošická vila, návrh Noskova rodinného domu v Dolní Kalné). Celkové kompoziční schéma a  architektonické motivy použité u  nájemního domu v Benediktské ulici se potom v různých obměnách objevují nejen u pozdějších projektů pražských nájemních domů, zejména v Pařížské ulici na Starém Městě pražském, ale i v návrzích dalších typů staveb jak v Praze, tak i mimo ni. Z plánové dokumentace zachované v Archivu architektury a  stavitelství Národního technického muzea víme, že v roce 1894 Jan Vejrych navrhl přestavbu rodného statku čp. 89 v Horní Branné.12 Zda se přestavba uskutečnila, není z dostupných materiálů zřejmé.

Ústav památkové péče, Fakulta architektury ČVUT v Praze

Nepřehlédnutelný je Vejrychův podíl na úspěchu Národopisné výstavy českoslovanské, kde byl členem stavebního výboru a zároveň autorem řady výstavních objektů. Z nich nejzávažnější byl stylizovaný pojizerský statek, pro který posloužily jako vzor lidové stavby z Příšovic a Přepeř u Turnova a motivy z Dlaskova statku v Dolánkách.13 Ve  druhé polovině devadesátých let dochází k  stále silnějším posunům v  architektově uměleckém cítění. Jeho návrhy jsou sice i  nadále novorenesančního charakteru – jedinou významnější stavbou, která se této linii vymyká, je novobarokní budova chrudimského muzea – postupně však do nich výrazněji pronikají další stylové roviny. Stále více se objevuje plastická výzdoba fasád a štítů nahrazující sgrafita (Národní dům v Mariboru, radnice v  Kladně), gotizující prvky (Řezníčkova vila v Hrubé Skále, okresní dům ve Slaném), motivy inspirované lidovým stavitelstvím (Řezníčkova vila v Hrubé Skále, okresní dům ve Slaném) či nastupující secesí

11_Spořitelna král. hlavního města Prahy. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. 1895, roč. 29, s. 11. 12_AAS NTM, fond Vejrych Jan Bedřich, ev. č. 20071009/04, Přestavba statku pana Jana Vejrycha č. 89 v Branné. 13_Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895, Praha: [s.n.], [s.a.], s. 139.

Praha, pojizerský statek z okolí Turnova na Národopisné výstavě českoslovanské, postaven 1895, dobový snímek. V pozadí chodské stavení od Domažlic. Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895, Praha: [s.n.], [s.a.], příloha 10. Reprofoto J. Uhlík

XVII 2016 1

23


Jan Uhlík | Jan Vejrych (1856–1926). Život a dílo architekta z Horní Branné u Jilemnice

14_V AAS NTM se plánová dokumentace nedochovala. Časové zařazení návrhu vychází z data zveřejnění referátu o něm v Technickém obzoru – první část byla publikována 20. 1. 1897, druhá 31. 1. 1897. Z údajů obsažených ve Lhotově referátu vycházejí rovněž informace o projektu uváděné v tomto textu. Viz LHOTA, Josef. Národní dům v Liberci. Technický obzor. 1897, roč. 5, s. 9–11, 19–20 a příloha I. 15_LHOTA, Josef, cit. v pozn. 14, s. 19. 16_ZEMAN, Jaroslav. Architektonický a urbanistický vývoj Liberce 1352–2006. Praha, 2009. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Fakulta filozofická, Ústav pro dějiny umění, s. 76. 17_AAS NTM, fond Vejrych Jan Bedřich, ev. č. 20080603/01, Rodinný dům č. 37 pana K. Řezníčka v Žantově u Hrubé Skály. Viz též „Lht.“ (LHOTA, Josef ). Rodinný dům pro dvě rodiny pana Karla Řezníčka v Žantově pod Hrubou Skalou. Technický obzor. 1900, roč. 8, s. 1 a HALÍK, Pavel, ed. et al. Slavné vily Libereckého kraje. Praha: Foibos, 2007, s. 42–43. ISBN: 978-80-87073-06-3.

Liberec, návrh Národního domu, 1896, příčný řez vestibulem, schodištěm a hlavní dvoranou. LHOTA, Josef. Národní dům v Liberci. Technický obzor. 1897, roč. 5, č. 2, obr. 3. Reprofoto J. Uhlík

(návrh hotelu „Praha“ v asanačním obvodu Staroměstském, okresní dům ve Slaném). Všechny tyto elementy se povětšinou vzájemně zdařile doplňují, takže výsledkem bývá harmonicky působící celek. V  roce 1896 navrhoval Jan Vejrych Národní dům pro Liberec.14 Zadavatelem projektu byl místní spolek Česká beseda, který sdružoval zdejší českou menšinu. Při tvorbě plánové dokumentace se architekt musel vyrovnat vedle požadavků stavebního programu i s nepravidelným tvarem východní části stavební parcely a se značnými výškovými rozdíly terénu. Dvoupatrová budova na  přibližně obdélném půdorysu se skládala ze dvou samostatných křídel spojených v  organický celek krátkým příčným traktem uprostřed a chodbami po stranách. V severním křídle, kde se nacházel i hlavní vstup do budovy, byly v přízemí situovány místnosti hostinské a  besední, v  patrech potom velké prostory reprezentativní. Jižní křídlo mělo funkci provozního zázemí, nacházely se tu hostinské pokoje a rovněž dva byty ve druhém patře. Různost charakteru obou traktů 24

Studie

se odrážela i navenek v  použitých slohových formách. Hlavní severní sedmiosé průčelí s bosovaným přízemím a  pilastry vysokého řádu, členícími fasádu na  úrovni pater, bylo řešené ve  stylu klasické, italizující novorenesance. Jižní uliční průčelí „obmyšleno projektantem malebnými a rázovitými útvary české renenaissance“.15 Vejrychův projekt nakonec nebyl využit: patrně z finančních důvodů dali liberečtí Češi přednost návrhu místního architekta Antona Worfa, který v  roce 1904 vyprojektoval obdobně koncipovanou stavbu, ale již v secesních formách.16 Plány již několikrát zmíněného rodinného domu Karla Řezníčka v  Hrubé Skále u  Turnova vznikly v  letech 1899–190117 souběžně s návrhem dašické vily Josefa Vosáhla. Stavební program ukládal projektantovi, „aby koncipoval villu o  jednom patře pro 2 rodiny s bytem zahradníkovým a co do vnějšku přidržel se malebných motivů domácí renaissance starého rázu ve  spojení s  elementy srubových staveb lidových, které právě na Turnovsku nejvíce a ve formě nejvyFontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Ústav památkové péče, Fakulta architektury ČVUT v Praze

Hrubá Skála (okr. Semily), rodinný dům Karla Řezníčka, postaven 1900–1901, pohled od východu. Foto J. Uhlík

spělejší se zachovaly“.18 Na základě tohoto zadání Jan Vejrych vytvořil jednopatrovou stavbu na půdorysu nepravidelného kříže představující zdařilou syntézu historizujících forem s prvky lidového stavitelství. Lidové motivy se na  průčelích uplatňují v  různých podobách, ať už se jedná o  pavlač, verandu, lomenici či malebné okenice. Východní část domu je tvořena hmotou masivní hranolové schodišťové věže zakončené podobně jako v Dašicích okrasně obedněným vyhlídkovým patrem. Celá konstrukce je završena klasickou polygonální helmicí s lucernou a cibulovou bání, zde ale bez ochozu XVII 2016 1

a v méně zdobném podání, než tomu bylo u Vosáhlovy vily. Menší věžička vyrůstající ze střešní konstrukce zdobí rovněž jižní část objektu. Fasády byly kromě četných dřevěných konstrukcí a  prvků provedeny v  kombinaci místního tesaného pískovce a hladkých omítek. Vstupní východní průčelí bylo zdobeno rozměrnou freskou se svatováclavským námětem. V suterénu se kromě provozního zázemí nacházel také byt zahradníka. Přízemí a patro byly řešené identicky, tedy s pokoji na jih a na západ a s obslužnými prostorami na sever. Pokoj se nacházel i v západní části podkroví. Celkový dojem z ob-

18_„Lht.“ (Lhota, Josef), cit. v pozn. 17, s. 1.

25


Studie

Jan Uhlík | Jan Vejrych (1856–1926). Život a dílo architekta z Horní Branné u Jilemnice

19_AAS NTM, fond Vejrych Jan Bedřich, ev. č. 20071015/05, 20071121/04, Obecná a měšťanská dívčí škola v Jilemnici. Projekt pochází z let 1896–1897. Jan Vejrych připravil dvě alternativní řešení. Obě sice představovala trojkřídlou půdorysnou dispozici, jedno ale využívalo tradiční pravoúhlé schéma kombinace hmot jednotlivých křídel, zatímco druhé vycházelo z konstrukce centrálního komunikačního traktu, z něhož se jednotlivá křídla paprskovitě rozcházela. Realizována byla nakonec varianta s centrálním komunikačním prostorem a paprskovitě se rozcházejícími křídly. Toto řešení bylo patrně zvoleno z důvodu lepšího využití nepravidelného tvaru stavební parcely, bylo však atraktivnější i z hlediska pohledového. Dvoupatrová stavba s trojbokým nárožním rizalitem, modelujícím střední část jejího uličního průčelí, byla navržena ve stylu české neorenesance. Nad lunetovou římsou s bohatou ornamentální sgrafitovou výzdobou se nachází atika a volutové štíty s plastickým dekorem. Celá kompozice byla nad nárožním rizalitem završena typickou věží. Stavební práce, které probíhaly v letech 1897–1899, provedl místní stavitel Josef Pošepný. Viz LUŠTINEC, Jan. Jilemnice – historická zastavení. Jilemnice: Město Jilemnice, 2000, s. 106. ISBN 80-238-6376-2. 20_Soutěžné návrhy na přestavbu a dostavbu radnice Kr. hl. města Prahy. Praha: Spolek architektů a inženýrů v království Českém, 1903, nepag.

26

Jilemnice, bývalá obecná a měšťanská dívčí škola, postavena 1897–1899, hlavní průčelí. Foto J. Uhlík

jektu podtrhovala stylově shodně řešená ohradní brána. Vedle již uvedených staveb vznikly v této době rovněž další práce, které svou kvalitou výrazně vybočovaly z dobového průměru: novorenesanční budova chrudimského muzea, soutěžní návrh nové budovy Živnostenské banky pro Čechy a  Moravu, Obecná a  měšťanská dívčí škola v  Jilemnici19 nebo okresní dům v  Novém Bydžově. Zdařilý byl i návrh rozšíření kolínské radnice a zajímavost nepostrádá ani projekt na přestavbu a dostavbu Staroměstské radnice z roku 1901, kterému byla v první vypsané soutěži na toto téma udělená I. cena.20

Nové výzvy (1902–1914) Tendence k mísení jednotlivých inspiračních zdrojů, ať již se jednalo o  historické slohy, lidovou architekturu nebo moderní secesní tvarosloví a  manýristické snahy o  úpravu jednotlivých prvků za  účelem dosažení ještě větší zdobnosti a malebnosti, které se ve zvýšené míře projevily u  slánského okresního domu, dále zesílily v  prvních letech nového století, kdy se staly odrazem snahy Jana Vejrycha vypořádat se adekvátním způsobem s novými myšlenkovými proudy a s posunem estetického cítění, který je doprovázel. Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Ústav památkové péče, Fakulta architektury ČVUT v Praze

Semily, návrh obecního domu, 1906–1908, interiérová řešení. AAS NTM, fond č. 62 – Vejrych Jan Bedřich, ev. č. 20080805/04, Obecní dům v Semilech.

Semily, bývalý obecní dům, postaven 1906–1908. Foto M. Čtveráček

V projektech těchto let, které otvírají další kapitolu v architektově tvorbě, hrály významnou roli práce spojené s čilým stavebním ruchem v pražských asanačních obvodech Staroměstském a Josefovském. Vejrych v nich vystupoval nejen jako projektant, ale zároveň i jako investor, neboť na přelomu let 1901 a 1902 koupil spolu s manželkou dvě části stavebních parcel v dnešní Pařížské ulici, na kterých následně vyrostly dle jeho návrhu nájemní domy čp. 1076/I a 66/V.21 Spolu s dvěma dalšími nájemními domy čp. 1068/I, kde je Vejrychovým dílem průčelí, a  čp. 68/V tak vznikla v  tehdejší hlavní asanační třídě čtveřice reprezentativních staveb, které již jejich poloha (ve všech případech se jednalo o domy nárožní) předurčovala k tomu, aby vytvářely přirozenou dominantu okolní zástavby. V  řešení jejich průčelí lze stále ještě rozpoznat snahu architekta sjednocovat rozmanité inspirační zdroje na novorenesančním základě. To se ovšem změnilo již u  dalšího významného pražského díla, hotelu „Paříž“, kde ho principy invenčního XVII 2016 1

eklektického dekorativismu vedly k tvorbě gotizujících průčelí se secesními prvky. Eklektické fasády, vynalézavě kombinující různé inspirační zdroje, často silně prodchnuté duchem secese, se potom pravidelně objevují rovněž u  dalších prací z tohoto desetiletí, z nichž k nejvýznamnějším lze řadit: Okresní dům v Chlumci nad Cidlinou, městskou spořitelnu v Novém Bydžově a v Jilemnici, přestavbu zámku v  Holovousech, Obecní dům v  Semilech či přestavbu a přístavbu poštovního a telegrafního úřadu v Čáslavi. Plány Obecního domu v  Semilech pocházejí z  let 1906–1908.22 Pro jeho vybudování v  dnešní Husově ulici se semilští radní rozhodli po ničivém požáru, který tato místa zasáhl v roce 1904 a novostavbě tak vlastně připravil pozemek.23 K předložení návrhů byli vyzváni místní stavitelé a  do  výběrové komise, zvolené v  prosinci roku 1905, přizvali jako odborníka Jana Vejrycha. Architekt prohlédl obě došlé práce24 a v lednu 1906 zaslal místo očekávaného vyjádření městské radě vlastní

21_Obě kupní smlouvy byly řešené obdobně. Každému z manželů dle smlouvy patřila jedna čtvrtina parcely. Druhou polovinu parcely dle téže smlouvy koupili Vlasta Stránecká, majitelka velkostatku v Čekanicích u Blatné a její syn JUDr. Miroslav Stránecký. Viz Archiv hlavního města Prahy, Sbírka papírových listin – II. oddělení. 22_AAS NTM, fond Vejrych Jan Bedřich, ev. č. 20080805/04, Obecní dům v Semilech. 23_Informace o tom, co stavbě Obecního domu předcházelo, viz NAVRÁTIL, Ivo. Obecní dům. Semilské noviny: Informační měsíčník občanů Semilska. 2004, roč. 12, č. 7–8, s. 12. 24_Jednalo se o návrhy Josefa Kosaře a Josefa Brodského. Kosařovy plány se dochovaly ve Vejrychově fondu v AAS NTM, ve složce věnované semilskému Obecnímu domu.

27


Jan Uhlík | Jan Vejrych (1856–1926). Život a dílo architekta z Horní Branné u Jilemnice

Studie

Jilemnice, bývalá městská spořitelna, postavena 1909–1911. Foto J. Uhlík

25_NAVRÁTIL, Ivo, cit. v pozn. 23, s. 13. 26_Tamtéž, s. 13. 27_Tamtéž, s. 13. 28_Návrh na postavení kostela sv. Antonína v Domažlicích. Architektonický obzor. 1909, roč. 8, s. 7.

28

návrh. Ten představoval dvoupatrovou podsklepenou stavbu na půdorysu kosodélníku s obytným podkrovím. Náročně architektonicky řešené uliční průčelí, spojující v duchu eklektického dekorativismu tohoto Vejrychova období historizující prvky s  bohatou, secesně laděnou výzdobou, vycházelo z  dominantní polohy budovy a  její reprezentativní funkce. Vedle menšího štítu při severozápadním nároží je fasáda ve  své střední části završena výrazným, stupňovitě vykrajovaným štítem, který kombinuje motivy stylizovaných volut a obloučku. Za  štítem, zdobeným mozaikou s  městským znakem podle návrhu Jano Köhlera,25 vyrůstá typická věž. Boční

fasády jsou zakončené prostšími čtyřpatrovými obloučkovými štíty. Stavební práce provedli stavitelé Kosař a Brodský.26 Celkové náklady spojené s  vybudováním Obecního domu dosáhly 259 792 K a o několik tisíc korun převýšily i částku vydanou na děkanský kostel stavěný v téže době .27 Zajímavý je též návrh nového kostela sv. Antonína Paduánského v  Domažlicích z  roku 1908. Gotizující stavba s lunetovou římsou pokrytou sgrafity a trojúhelnými, bohatě členěnými štíty, které sám Vejrych vnímal jako svého druhu lomenice,28 dosahovala malebného Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

vzhledu spojením historizujících prvků s motivy převzatými z lidové architektury. Nepřehlédnutelné místo v architektově tvorbě zaujímá šest prací vztahujících se k Jilemnici z let 1908 až 1913. Jejich vznik jistě nebyl náhodný, neboť k tomuto městu ho pojilo „vzácné osobní přátelství“ s jeho dlouholetým starostou Františkem Xaverem Jeriem.29 Prvním návrhem z této šestice byl projekt nové budovy pro městskou spořitelnu z let 1908–1910.30 Spořitelna byla založena roku 1886 a od roku 1893 sídlila v prostorách nové jilemnické radnice.31 V roce 1908 se její správa rozhodla na návrh předsedy Jerieho postavit vlastní budovu. Za tímto účelem zakoupila dva domy, ty nechala zbořit a na jejich místě, v jihovýchodním rohu dnešního Masarykova náměstí, začala v roce 1909 vyrůstat novostavba finančního ústavu.32 Jednopatrový objekt na  obdélném půdorysu se stupňovitě ustupujícím dvorním traktem se do náměstí natáčel svým zkoseným severozápadním nárožím.33 V  něm, stejně jako po druhé straně vchodu prolamujícího severní průčelí do ulice Kavánovy, se nacházel obchod. Přízemní prostory orientované na západ, do dnešní ulice Spořitelní, byly využité jako byty. Dvorní trakt sloužil pro komunikační účely a kromě prostorného vestibulu v něm bylo umístěno dvouramenné schodiště do patra, které bylo zcela vyhrazené pro potřeby spořitelny. Stavba v  sobě spojuje secesní a  výrazně stylizované historizující motivy s prvky inspirovanými lidovým stavitelstvím. V této souvislosti zaujmou především trojúhelné štíty – lomenice – završující spolu s  prolamovanou atikou uliční fasády budovy. Mohutná polygonální věž vejrychovských tvarů, vypínající se nad zkoseným nárožím, zdůrazňuje reprezentativní charakter stavby. Zároveň do jisté míry vytváří protiváhu radniční věže a harmonizuje tak hmotové poměry v jižní části náměstí. Z let 1908–1911 pochází návrh dostavby kostela sv. Vavřince.34 Vrcholně barokní jednolodní stavba z  let 1729–1736 s  pravoúhle zakončeným presbytářem, dvěma sakristiemi po  jeho stranách a  mohutnou hranolovou věží v  západním průčelí je dílem Jana Jiřího Aichbauera.35 Pozdější exteriérové úpravy se týkaly zejména střešních partií a byly zapříčiněny jejich opakovaným zničením při velkých požárech města. Patrně po požáru v roce 1838 byla báň s lucernou, završující XVII 2016 1

Ústav památkové péče, Fakulta architektury ČVUT v Praze

původně věž, nahrazena dnešní dvojitou stanovou střechou. Při úpravách na sklonku šedesátých let 19. století byla původně valbová střecha lodi zaměněna vyšší sedlovou střechou a to vedlo mimo jiné i k zakrytí východního okna zvonice. Vedle těchto změn došlo v průběhu času rovněž k tvarové proměně sanktusníku, tvořeného původně lucernou s  cibulkou, a  k  jeho posunu blíže k lodi. Všechny tyto úpravy podstatným způsobem narušily hmotovou rovnováhu a  celkový vzhled chrámu, což vedlo později k  názoru, že kostel je nedostavěn. Jan Vejrych popsaný stav vnímal tak, že „chrám sv. Vavřince a  jeho okolí volá již dlouho po  tom, aby byl v původních formách obnoven“.36 V architektově fondu v  Archivu architektury a  stavitelství Národního technického muzea se nachází několik návrhů na tuto „obnovu“.37 Ty sice zachovávaly barokní charakter stavby, ovšem v  duchu Vejrychova uměleckého cítění se snažily zvýšit její malebnost kombinací stavebních zásahů a většího využití dekorativních prvků. Až na po-

29_BARTÁK, Jaroslav. Architekt Jan Vejrych a nevkus (?) české neorenesance. Z Českého ráje a Podkrkonoší: vlastivědný sborník. 1994, roč. 7, s. 176. ISSN 1211-975X. 30_AAS NTM, fond Vejrych Jan Bedřich, ev. č. 20080801/03, Městská spořitelna v Jilemnici na parcele č. 93 s budoucím rozšířením na parcelu č. 94 a AAS NTM, fond Vejrych Jan Bedřich, ev. č. 20080801/05, Městská spořitelna a c. k. poštovní a telegrafní úřad v Jilemnici na parcele č. 93 s budoucím rozšířením na parcelu č. 94. 31_Informace o městské spořitelně a o tom, co předcházelo stavbě její nové budovy, vycházejí z BARTÁK, Jaroslav, cit. v pozn. 29, s. 176–177. 32_Dostavěná byla v roce 1911. 33_V AAS NTM se zachovalo několik verzí plánové dokumentace, které odrážejí názorové posuny týkající se stavby. Pravděpodobně nejstarší jsou nedatované skici představující rozsáhlý dvoupatrový objekt (se střední částí jednopatrovou) rozložený podél celé dnešní ulice Spořitelní a zahrnující kromě spořitelny i poštovní a telegrafní úřad. Takto monumentální architektura patrně výrazně překračovala skutečné potřeby (a zřejmě i finanční možnosti) města a tak v plánech z listopadu 1908 již vidíme menší, jednopatrové, samostatně řešené budovy spořitelny a poštovního a telegrafního úřadu. Mezi nimi se nachází dvůr přístupný branou ze Spořitelní ulice. Další plány z května 1909, tentokrát již bez poštovního úřadu, ukazují dvě varianty zakončení spořitelny směrem k východu, podél Kavánovy ulice, mezi kterými se v té době asi rozhodovalo. Širší varianta předpokládala vlevo od vchodu průčelí o dvou osách s menším trojúhelným štítem, užší varianta pracovala s jednou osou bez štítu. O tom, že zvítězila užší varianta, svědčí nejen dnešní vzhled objektu, ale i plány z přelomu září a října 1909, respektive z února 1910, které pracují již výhradně s touto možností. 34_AAS NTM, fond Vejrych Jan Bedřich, ev. č. 20080731/04, Dostavění kostela sv. Vavřince v Jilemnici. 35_Údaje týkající se stavební historie kostela jsou převzaté z LUŠTINEC, Jan. Příspěvek k umělecko-historickému zhodnocení kostela sv. Vavřince v Jilemnici. Z Českého ráje a Podkrkonoší: vlastivědný sborník. 1992, roč. 5, s. 38–41, 48. ISSN 1211-975X. 36_VEJRYCH, Jan. Děkanský kostel sv. Vavřince v Jilemnici. Architektonický obzor. 1911, roč. 10, s. 124. 37_Nejstarší pochází z července 1908, další je z října téhož roku a následují plány z ledna 1909 a ledna 1911.

29


Studie

Jan Uhlík | Jan Vejrych (1856–1926). Život a dílo architekta z Horní Branné u Jilemnice

38_AAS NTM, fond Vejrych Jan Bedřich, ev. č. 20080805/04, Přestavba a přístavba obecné a měšťanské chlapecké školy v Jilemnici. 39_AAS NTM, fond Vejrych Jan Bedřich, ev. č. 20080731/04, Výchovna České zemské komise pro ochranu dítek a péči o mládež v Království českém v Jilemnici. 40_Za informace týkající se dalšího osudu obou Vejrychových projektů a realizace budovy výchovny děkuji řediteli Krkonošského muzea v Jilemnici PaedDr. Janu Luštincovi. 41_AAS NTM, fond Vejrych Jan Bedřich, ev. č. 20080801/02, Reálné gymnasium v Jilemnici. 42_AAS NTM, fond Vejrych Jan Bedřich, ev. č. 20071107/08, Návrh hrobky pro rodinu Jeriovu. 43_AAS NTM, fond Vejrych Jan Bedřich, ev. č. 20041116/02, 20041116/04-20041116/06, 20041122/01, 20041124/01, Hrobka hrabat Harrachů v Branné. 44_Drobné skici, náčrty a studie vytvářené pro vlastní potřebu se nacházejí, až na několik výjimek, ve Vejrychově osobním fondu v AAS NTM ve složkách Práce drobné a neurčitelné, nábytek a osvětlovací tělesa (ev. č. 20041124/05) a Skici fasád, arkýřů, portálů, zábradlí, kování aj. (ev. č. 20081024/05-20081024/08). Některé z nich obsahují rovněž architektovy obecné úvahy a komentáře k různým aspektům architektonické tvorby a dávají tak vzácnou příležitost nahlédnout do jeho soukromého myšlenkového světa. 45_Návrh byl určen pro Olšanské hřbitovy v Praze. 46_Svého naplnění tak nedošlo přání Theodora Petříka vyjádřené v blahopřejném článku uveřejněném v roce 1916 u příležitosti Vejrychových šedesátých narozenin. Petřík si v něm všímá významných mezníků v jeho životě a v závěru jménem první skupiny Spolku architektů a inženýrů, jíž byl architekt dlouholetým členem, doufá v „nezmenšenou zdárnou jeho další činnost“. Viz P. Th. [Theodor Petřík]. Stavební rada Dr. techn. Jan Vejrych šedesátníkem. Architektonický obzor. 1916, roč. 15, s. 56.

30

slední návrh z ledna 1911 počítaly úpravy s dostavbou jednoho patra věže. Všechny bez výjimky pracovaly s  mansardovými střechami, přičemž zachovávaly, respektive zvyšovaly stávající úroveň hřebenů. Zastřešení věže představovaly různé varianty cibulové báně s  lucernou, sanktusník získal podobu vejrychovské polygonální věžičky s lucernou a cibulovou stříškou. Zejména v posledním návrhu nalezneme též pro architekta charakteristické tvarování střešních vikýřů. I když jsou Vejrychovy návrhy kompozičně propracované a pohledově zajímavé, je zřejmé, že jejich uskutečnění by nevedlo k obnově chrámu v původních formách, naopak by vytvořilo hmotově i celkovým pojetím podstatně odlišnou stavbu, která by se té Aichbauerově ještě více vzdalovala. Další prací vztahující se k tomuto podkrkonošskému městu byl návrh na přestavbu a přístavbu obecné a měšťanské chlapecké školy z roku 1909.38 O rok později vznikl návrh budovy výchovny České zemské komise pro ochranu dítek a péči o mládež v království Českém.39 Ani jeden z těchto projektů nebyl realizován, budova výchovny byla postavena v letech 1911–1912 podle projektu architekta a stavitele Matěje Blechy.40 Z roku 1913 pochází studie umístění budovy reálného gymnázia a budoucího rozšíření města na stranu jižní.41 Náčrt představuje kromě vlastního školního areálu s trojkřídlým objektem gymnázia i  návrh přilehlé botanické zahrady, vše v rámci nově projektované uliční sítě na jih od dnešního Masarykova náměstí. K výstavbě nové školní budovy podle architektova návrhu nakonec nedošlo a i urbanistický rozvoj této části města šel jinou cestou. Poslední z řady jilemnických prací, snad z doby kolem roku 1913, byl náčrt kaplové hrobky pro rodinu Jeriovu.42 Umístění této nesignované práce do Jilemnice vychází z předpokladu, že se jednalo o rodinu jilemnického rodáka, textilního podnikatele a dlouholetého starosty města Františka Xavera Jerieho, s nímž architekta pojilo přátelství. Neoklasicistně laděná stavba obdélného půdorysu se vstupním  portálem, rámovaným edikulou, měla průčelí završené silně stylizovaným volutovým štítem. Snad v  souvislosti s  přípravou výše uvedených projektů pro nedalekou Jilemnici vznikl někdy po  roce 1909 návrh úpravy hrobky sv. Kříže rodu Harrachů

v Horní Branné.43 Vejrychovy plány předpokládaly interiérové i exteriérové zásahy. Z těch posledně zmíněných byla nejvýznamnější změna zastřešení stavby – nízkou jehlancovou střechu měla nahradit kopule s  lucernou. Návrh počítal také s terénními úpravami prostoru před hrobkou, které zahrnovaly nové řešení vstupu do areálu. Jak je zřejmé z  dnešního stavu objektu, k  realizaci úprav nedošlo. Kolem roku 1910 je z  architektových skic zřetelné hledání nového uměleckého výrazu, proniká do  nich zájem o  klasicistní motivy, které se snaží kombinovat se secesními tvary i  historizujícími formami.44 Před 1.  světovou válkou toto hledání vedlo k vítězství neoklasicistních forem a v neoklasicistním duchu jsou tvořena i jeho díla z této doby (návrh adaptace Okresního domu spojené s  přestavbou hotelu „U  Králeviče“ v  Čáslavi, návrh přístavby kostela sv. Ondřeje v Hlavatcích). Do let 1905 až 1913 se rovněž soustřeďují Vejrychovy urbanistické studie. Pražské práce se věnovaly problematice pohodlnějšího propojení Starého a  Nového Města a otázce vyústění Mikulášské třídy směrem k řece Vltavě s  navazujícím řešením napojení Letné k  městu novou komunikací prorážející letenskou stráň v ose této třídy. Již zmíněná drobnější jilemnická studie se zabývala budoucím rozšířením města jižním směrem.

Pozdní práce (po roce 1914) Čtyři válečné roky znamenaly pro Jana Vejrycha zásadní přelom v  profesní kariéře. Z  roku 1915 sice pocházejí jeho plány na  přestavbu budovy Českoslovanské obchodní akademie v Resslově ulici v Praze, byla to ovšem, nepočítáme-li projekt vlastní hrobky z roku 1917,45 jeho jediná práce v tomto období a zároveň i poslední realizovaný projekt.46 Po vzniku samostatné Československé republiky už architekt nedokázal navázat na svoje předválečné aktivity, a  tak dva nerealizované návrhy z  let 1919–1920 (soutěžní návrh „Druhého chrámu Páně“ na Královských Vinohradech na dnešním náměstí Jiřího z Poděbrad a návrh přístavby třetího (mansardového) patra karlínské Invalidovny) představují epilog jeho čtyřicetileté projekční činnosti. Všechny tyto pozdní práce byly pojaty neoklasicistně, výjimku tvoří jen návrh přístavby Invalidovny, který je stylově přizpůsobený baroknímu charakteru stavby. Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Ústav památkové péče, Fakulta architektury ČVUT v Praze

Praha, hotel „Paříž“ čp. 1080/I (U Obecního domu 1, Králodvorská 8), postaven 1904–1905, dobový snímek. „J.V.“ (Jan Vejrych?). Kolářův hôtel „Paříž“ v Praze-I. Architektonický obzor. 1906, roč. 5, tab. 26. Reprofoto J. Uhlík

XVII 2016 1

31


Jan Uhlík | Jan Vejrych (1856–1926). Život a dílo architekta z Horní Branné u Jilemnice

47_Většina interiérových návrhů nacházejících se v architektově osobním fondu uloženém v AAS NTM tvoří součást příslušné projektové složky. 48_HORYNA, Mojmír. Architektura přísného a pozdního historismu. In: PETRASOVÁ, Taťána a Helena LORENZOVÁ, eds. Dějiny českého výtvarného umění (III/2) 1780/1890. Praha: Academia, 2001, s. 184. ISBN 80-200-0735-0. 49_AAS NTM, fond Vejrych Jan Bedřich, ev. č. 20081024/0520081024/08, Skici fasád, arkýřů, portálů, zábradlí, kování aj.

32

Ze skic a studií z doby před koncem války je patrná snaha o recepci myšlenek kubismu. Tento směr ve Vejrychovi ovšem vyvolával spíše nejistotu, takže po roce 1918 (poslední architektovy skici pocházejí z  roku 1921) v nich opět převažují neoklasicistní formy, ve kterých lze vedle kubistických vlivů rozeznat rovněž návrat k některým osvědčeným historizujícím motivům předchozích období.

Interiérové návrhy Pohled na tvorbu Jana Vejrycha by nebyl úplný bez zmínky o  interiérových návrzích, které byly nedílnou součástí jeho významných projektů.47 Interiérové návrhy měly dotvářet celkovou koncepci díla v  souladu s  jeho snahou o  sladění všech částí tak, aby tvořily jeden dokonalý celek. Vedle drobnějších prací zahrnujících dveře a  jejich kování, stoly, židle, křesla a  další typy nábytku, svítidla, ozdobné mříže a  zábradlí sem patří rovněž návrhy mozaikových a  teracových dlažeb či skleněných výplní oken a  dveří, včetně dekorativně řešených prosklených stropů nad dvoranami. Pozoruhodnou prací je návrh krbu pro zasedací síň slánského okresního zastupitelstva, zajímavé jsou i návrhy dekorativně pojatých markýz určených nad vstup do objektu (Řezníčkova hruboskalská vila, dům obchodního spolku „Merkur“, hotel „Paříž“). Poměrně hojné jsou plány celkového řešení místností, kde se vedle drobného mobiliáře uplatňují různé typy interiérových přepážek a obklady stěn. Tvarosloví používané v těchto návrzích se měnilo v souladu s tím, jak se postupně proměňovaly architektovy stylové preference a  následně i  řešení průčelí budov. Všechny tyto práce ukazují Vejrycha jako umělce se smyslem pro detail, který usiloval o co největší kvalitu, ať už použitým materiálem, nebo způsobem zpracování, zároveň se ale snažil o takové pojetí díla, které by bylo v souladu s jeho účelem a praktickým využitím. Důraz na praktičnost a účelnost je zřejmý i z půdorysných návrhů staveb a  jejich vnitřního dispozičního řešení. Vejrych při jejich tvorbě dokázal vystihnout podstatu problému a navrhout většinou jednoduché a přehledné uspořádání, které plně uspokojovalo funkční požadavky stavebníka. Jako klíčová se v této souvislosti jeví vedle nesporného talentu a bohatých znalostí a zku-

Studie

šeností jeho schopnost přizpůsobit se pružně a rychle přání investorů, najít s nimi společnou řeč. Ačkoliv velké změny ve  všech oblastech života, které přinesla 1. světová válka a vznik nového československého státu, proměny, které výrazně zasáhly i do architektonické a stavební praxe, neznamenaly ihned úplný konec Vejrychových profesních aktivit, přece jen se postupně dostával do situace, kdy nebyl schopen držet krok s okolním vývojem a stáhnul se do ústraní. Poválečná generační obměna, zcela rozdílné umělecké priority a snaha hledět kupředu, vymezovat se vůči minulosti raději než udržovat kontinuitu, nejspíše vedly k  tomu, že stavební rada Ing. Jan Vejrych, dr. h. c., umírá v Dobré Vodě u Březnice necelé tři týdny po  svých 70. narozeninách 24. června 1926 tiše a bez povšimnutí. Jan Vejrych patřil k těm významným osobnostem ze silné generace narozené v  šestém desetiletí 19. století, kterým poskytla tvůrčí východisko Wiehlova česká novorenesance. V tomto stylu vytvořil některé závažné realizace, které se řadí k tomu nejlepšímu, co v daném kontextu v  českých zemích vzniklo. Nadprůměrnou kvalitou se vyznačuje i architektova tvorba z druhé poloviny devadesátých let, kdy v jeho projevu postupně sílilo eklektické mísení různých stylů a  inspirací. Vejrychův „pohotový, bohatý a vynalézavě kombinující eklektický dekorativismus vrcholí po roce 1900, v dílech spojujících tvary gotiky a manýrismu s vegetabilním dekorem, již ovlivněným secesním cítěním”.48 Pozdní práce druhého desetiletí 20. století nesoucí se převážně v neoklasicistním duchu nedosahují sice úrovně děl předchozích období, přesto představují nepřehlédnutelnou součást dobové architektonické produkce. Rozsáhlá, kvalitní a výtvarně kultivovaná Vejrychova tvorba, v níž se odrážejí čtyři desetiletí vývoje české architektury na přelomu 19. a 20. století, stojí bezesporu za bližší připomenutí. Přispěje-li tato práce k lepšímu poznání architekta a  stane-li se podnětem k  dalšímu studiu jeho děl, dojde naplnění i  myšlenka, kterou si umělec poznamenal na okraj jedné ze svých skic: „Dokud síla, hledím díla, by památka po nás zbyla.“49

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Ústav památkové péče, Fakulta architektury ČVUT v Praze

Praha, dům obchodního spolku „Merkur“ čp. 68/V (Pařížská 9, Jáchymova 5), postaven 1903–1904, zasedací síň, dobový snímek. Budova Obchodního spolku „Merkur“ na nároží Mikulášské třídy a Jáchymovy ulice v Praze V. Architektonický obzor. 1905, roč. 4, tab. 24. Reprofoto J. Uhlík

Praha, dům obchodního spolku „Merkur“ čp. 68/V (Pařížská 9, Jáchymova 5), postaven 1903–1904, velká dvorana, dobový snímek. Budova Obchodního spolku „Merkur“ na nároží Mikulášské třídy a Jáchymovy ulice v Praze V. Architektonický obzor. 1905, roč. 4, tab. 29. Reprofoto J. Uhlík

XVII 2016 1

33


Jan Uhlík | Jan Vejrych (1856–1926). Život a dílo architekta z Horní Branné u Jilemnice

Studie

Nový Bydžov, bývalá městská spořitelna, postavena 1906–1907, dobový snímek. Budova Novo-Bydžovské spořitelny. Architektonický obzor. 1907, roč. 6, tab. 45. Reprofoto J. Uhlík

34

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Ústav památkové péče, Fakulta architektury ČVUT v Praze

PŘÍLOHA – Přehled díla

1_V rámci působení ve Wolfově kanceláři se Vejrych účastnil přípravy velké řady projektů. Do tohoto přehledu jsou zařazeny pouze ty práce, u nichž lze předpokládat jeho významnější autorský podíl. Více o působení Jana Vejrycha v projekční kanceláři Achille Wolfa viz UHLÍK, Jan. Architekt Jan Vejrych a jeho tvorba. Praha, 2013. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Fakulta filozofická, Ústav pro dějiny umění, s. 37–39. 2_Dnes Stavovské divadlo.

Přehled obsahuje v chronologickém řazení všechny Vejrychovy projekty, respektive studie, u nichž bylo možné provést jejich jednoznačnou lokalizaci. Realizované projekty jsou vyznačeny tučně. Vybrané projekty stavební a architektonické kanceláře Achille Wolfa, na nichž se Jan Vejrych podílel v průběhu svého působení u tohoto architekta, jsou vyznačeny barevně.1 Jednotlivé práce jsou setříděny dle doby svého vzniku. U každé položky je uvedena lokalita, pro niž byl projekt zpracován a jeho stručná charakteristika. Až na výjimky je uvedena i datace projektu. Nejisté datace jsou za příslušným časovým údajem označeny otazníkem.

Vamberk, Plány a rozpočet pro radnici, 1880

Pardubice, Divadelní dům, 1884–1885

Praha, Hotel spojený s veřejnými parními lázněmi pro A. Speila na Vinohradech, 1881 (?)

Praha, Nájemní dům čp. 714/II (Vodičkova 25), 1884–1885

Praha, Zemské finanční ředitelství na Josefském náměstí (dnešní náměstí Republiky), 1881 (?) Praha, Cvičební ústavy v bývalé Jezuitské zahradě (dnes se na tomto místě nachází Strakova akademie s přilehlou zahradou), 1881–1882 Praha, Královské zemské německé divadlo v Praze2 čp. 540/I (Ovocný trh 1) – přestavba a přístavba, 1881–1882 Josefov, Radnice a městská spořitelna, mezi lety 1881 a 1883 Praha, Národní muzeum, 1883–1884 Jilemnice, Radnice a tkalcovská škola, 1884 Stružná (okr. Karlovy Vary), Zámek – přestavba, 1884

XVII 2016 1

Praha, Nájemní dům čp. 715/II (Vodičkova 23, Palackého 15), 1884–1886 Cítoliby (okr. Louny), Škola, 1885 Hradec Králové, Hrobka pro rodinu Střemchovu, 1885 Jilemnice, Hrobka pro rodinu Machatovu, 1885 Doksany, Konventní kostel Narození Panny Marie – úpravy v románské kryptě, před 1886 Horní Branná (okr. Semily), Škola, 1886 Kolín, Radnice – přestavba, 1886 Klecany (okr. Prahavýchod), Kostel Nanebevzetí Panny Marie – hlavní oltář, 1888

Klecany (okr. Praha-východ), Kostel Nanebevzetí Panny Marie – přestavba, 1889–1892

Praha, Pavilon Královského města Rokycan pro Jubilejní zemskou výstavu, 1890

Jičín, Sokolovna „Dům Palackého“, 1889

Praha, Pavilon Národních listů pro Jubilejní zemskou výstavu, 1890

Písek, Občanská záložna, před 1890 Černošice (okr. Prahazápad), Rodinný dům Antonína Reinwarta, 1890

Praha, Pavilon pro diorama pro Jubilejní zemskou výstavu, 1890 Dolní Kalná (okr. Trutnov), Rodinný dům J. Noska, 1890–1891

Praha, Městská spořitelna Královského hlavního města Prahy, 1890

Zdiby (okr. Praha-východ), Kostel Povýšení sv. Kříže – hlavní oltář, 1891

Praha, Heinzova věž pro Jubilejní zemskou výstavu, 1890

Zruč nad Sázavou, Zámek – přestavba, 1891–1894

Praha, Pavilon Akciové společnosti pro výrobu cementu a vápna v Berouně pro Jubilejní zemskou výstavu, 1890 Praha, Pavilon firmy Vladimír Vondráček a spol. pro Jubilejní zemskou výstavu, 1890

Pardubice, Radnice, 1892–1894 Chlumec nad Cidlinou, Rodinný dům Zikmunda Kozelky, 1893 Lázně Bělohrad, Záloženský a společenský dům, 1893 Praha, Nájemní dům čp. 692/I „U kamenné panny“

35


Jan Uhlík | Jan Vejrych (1856–1926). Život a dílo architekta z Horní Branné u Jilemnice – Přehled díla

(Benediktská 1), 1893 Ostrava,Budova pro dozorce uhelných dolů, 1893 (?) Horní Branná (okr. Semily), Statek Jana Vejrycha (č. 89) – přestavba, 1894 Nová Ves, Hrobka pro rodinu Mixovu, 1894 Praha, Dům „U Hedviků“ (č. 3) ve Staré Praze na Národopisné výstavě českoslovanské, 1894–1895 Praha, Dům (č. 9) ve Staré Praze na Národopisné výstavě českoslovanské, 1894–1895 Praha, Dům „U zlaté hory“ (č. 18) ve Staré Praze na Národopisné výstavě českoslovanské, 1894–1895 Praha, Dům „U koníčka“ (č. 24) ve Staré Praze na Národopisné výstavě českoslovanské, 1894–1895 Praha, Dům „U bílého lva“ (č. 27) ve Staré Praze na Národopisné výstavě českoslovanské, 1894–1895 Praha, Pavilon akciového pivovaru na Smíchově pro Národopisnou výstavu českoslovanskou, 1894–1895 Praha, Pavilon pro triptych „Valašská Madona“ pro

36

Národopisnou výstavu českoslovanskou, 1894–1895 Praha, Statek z okolí Turnova (Pojizerský statek) na Národopisné výstavě českoslovanské, 1894–1895 Praha, Hlavní brána ve Staré Praze na Národopisné výstavě českoslovanské, 1895 Praha, Pavilon okresu slánského pro Národopisnou výstavu českoslovanskou, 1895 Praha, Orientační tabule pro Stálou výstavu řemeslných výrobků, 1. pol. 90. let 19. stol. (?) Maribor (Slovinsko), Národní dům,1895, 1897–1898 Chrudim, Průmyslové muzeum pro východní Čechy, 1895–1901 Liberec, Národní dům, 1896 Louny, Obecná a měšťanská škola, 1896 Rakovník, Městská spořitelna, 1896 Rokycany, Měšťanská škola chlapecká a dívčí, 1896 Jilemnice, Obecná a měšťanská dívčí škola, 1896–1897

Praha, Živnostenská banka pro Čechy a Moravu, 1896–1897

Ostrava, Hrobka pro rodinu Vondráčkovu – rozšíření, 90. léta 19. stol. (?)

Kladno, Radnice, 1896–1898

Praha, Nájemní dům čp. 387/I (na nároží ulic Na Můstku a Provaznická), před 1900

Ostrava, Dělnické domky pro horníky, před 1897 Nové Sedlo (okr. Sokolov), Budova pro dozorce uhelných dolů, 1897 Nové Sedlo (okr. Sokolov), Dělnické domky při uhelných dolech „Union“, 1897 Praha, Nájemní dům čp. 181/II (Křemencova 19) – zřízení pavlače, 1897 Sokolov, Budova pro ředitelství dolů „Union“, 1897 Kolín, Radnice – rozšíření, 1898 Nový Bydžov, Okresní dům, 1898–1899 Ostředek (okr. Benešov), Pamětní deska Svatopluka Čecha, 1899 Praha, Hotel „Praha“ v obvodu asanačním v bloku XXXV, 1899 Dašice, Rodinný dům Josefa Vosáhla, 1899–1901 Hrubá Skála (okr. Semily), Rodinný dům Karla Řezníčka, 1899–1901

Studie

Hněvšín (okr. Příbram), Rodinný dům Antonína Drtiny, kolem 1900 (?) Čekanice (okr. Strakonice), Velkostatek – budova hospodářského lihovaru, 1900 Čekanice (okr. Strakonice), Pomník mistra Jana Husa, 1900–1901 Slaný, Okresní dům, 1900–1901 Čekanice (okr. Strakonice), Zámek – adaptace zámecké kaple, 1900–1901 (?) Čekanice (okr. Strakonice), Zámek – kovaná vrata při objektu, 1900–1901 (?) Čekanice (okr. Strakonice), Velkostatek – přístavba postrojovny při konírně v hospodářském dvoře, 1901 Praha, Radnice Královského hlavního města Prahy – přestavba a dostavba, 1901 Praha, Nájemní dům čp. 1068/I (Pařížská 10, Kostečná 2) – průčelí, 1902

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

3_Na základě současných znalostí se zdá být jistá jen architektova účast na stavbě nové sokolovny. 4_Dochovalo se několik variant pomníku. Po Vejrychově smrti v roce 1926 byla realizována, ve světlé žule, v mírně upravené, stylizovanější a méně zdobné formě, varianta s pětiúhelným štítem, v tympanonu s motivem tzv. božího oka.

Ústav památkové péče, Fakulta architektury ČVUT v Praze

Praha, Nájemní dům čp. 1076/I (Pařížská 7, Jáchymova 6), 1902 Praha, Nájemní dům čp. 66/V (Pařížská 13, Široká 16), 1902

Domoslavice (okr. Jičín), Obytné stavení pro čeládku velkostatku Holovousy, 1907

Praha, Dům obchodního spolku „Merkur“ čp. 68/V (Pařížská 9, Jáchymova 5), 1903–1904

Praha, Nájemní dům čp. 128/V (Pařížská 22) – zřízení pisoáru a klozetu pro hostinec v přízemí, 1907

Chlumec nad Cidlinou, Hřbitovní budovy, 1904

Domažlice, Kostel sv. Antonína Paduánského, 1908

Chlumec nad Cidlinou, Okresní dům, 1904–1905 Praha, Hotel „Paříž“ čp. 1080/I (U Obecního domu 1, Králodvorská 8), 1904–1905 Kutná Hora, Divadlo, 1905 Nový Bydžov, Hostinec „Na Kopečku“ – přestavba a přístavba sálu, 1905 Praha, Zakončení Mikulášské třídy (dnešní Pařížská ul.) s budovou galerie českého umění na Letné – studie, 1905 Nový Bydžov, Městská spořitelna, 1905–1907 Holovousy (okr. Jičín), Zámek – přestavba, 1905–1908 Praha, Nájemní dům čp. 59/I (Veleslavínova 3) – dvorní přístřešek, 1906

XVII 2016 1

Semily, Obecní dům, 1906–1908

Zruč nad Sázavou, Zámek – přístavba sala terreny, 1908 Jilemnice, Městská spořitelna, 1908–1910 Jilemnice, Kostel sv. Vavřince – dostavba, 1908–1911 Jilemnice, Obecná a měšťanská chlapecká škola – přestavba a přístavba, 1909 Čáslav, Poštovní a telegrafní úřad – přestavba a přístavba, 1909–1910 Praha, Studie komunikace Letenské, 1909–1910 Horní Branná (okr. Semily), Hrobka sv. Kříže rodu Harrachů – úprava, po 1909

Čáslav, Stavba nové sokolovny spojená s přestavbou místností Čtenářské besedy3, 1910 Jilemnice, Výchovna České zemské komise pro ochranu dítek a péči o mládež v království Českém, 1910 Praha, Uvolnění komunikace mezi Staroměstským a Václavským náměstím – studie, 1910–1911 Praha, Ústřední hřbitov Královského hlavního města Prahy u Hostivaře, 1912 Čáslav, Adaptace okresního domu spojená s přestavbou hotelu „U Králeviče“, 1913

Praha, Hrobka pro rodinu Vejrychovu4, 1917 Praha, „Druhý chrám Páně“ na Královských Vinohradech na náměstí krále Jiřího (dnešní náměstí Jiřího z Poděbrad), 1919 Praha, Invalidovna čp. 24/X (Sokolovská 136) – přístavba třetího (mansardového) patra, 1919–1920 Líšná (okr. Rokycany), Kostel sv. Václava – boční oltář Náchod, Poštovní a telegrafní úřad – přestavba a přístavba Praha, Nájemní dům čp. 183/I „U kamenné mořské panny“ (Karlova 14)

Hlavatce (okr. Tábor), Kostel sv. Ondřeje – přístavba, 1913 Jilemnice, Umístění budovy reálného gymnázia a budoucí rozšíření města na stranu jižní – studie, 1913 Praha, Pomník Jana Žižky z Trocnova na vrchu Vítkově, 1913 Jilemnice (?), Hrobka pro rodinu Jeriovu, kolem 1913 (?) Praha, Českoslovanská obchodní akademie čp. 1780/II (Resslova 8) – přestavba, 1915

37


Materiálie

The Jizera Mountain week of home-made culture and labour and its influence on the transformation of the town

A bstract

Jana Velechovská | A festival of culture, art and handicraft of the German

speaking inhabitants of the Jizera Mountain region took place in Jablonec nad Nisou on the break of August and July 1922 under official name The Jizera Mountain week of home-made culture and labour. This study focuses on its conception, peculiarity and importance. The festival influenced the town beyond its time, which could be still seen in an indirect way on the appearance of the present-day city.

38

k e y words

K l í č ová slova

Jablonec nad Nisou

Jablonec nad Nisou

Karl Richard Fischer

Karl Richard Fischer

festival

festival

art

umění

culture

kultura

industry

průmysl

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Jizerskohorský týden domácí kultury a práce a jeho vliv na proměnu města1 Jana Velechovská

Alegorický vůz libereckých soukeníků (SOkA Jablonec nad Nisou. Fond NAD 0889, Isergebirgswoche 1922, úřední kniha výstřižků a fotografií, nečísl.)

J

izerskohorský týden domácí kultury a práce ([Isergebirgswoche für heimische Kultur und Arbeit] dále jen Jizerskohorský týden) uspořádal v  Jablonci nad Nisou na přelomu července a srpna roku 1922 Deutscher Gewerbe- und Museumsverein für Gablonz und Umgebung [Německý řemeslný a muzejní spolek pro Jablonec nad Nisou a okolí]. Na základě dochovaných pramenů a literatury lze přiblížit průběh slavnosti od prvotní myšlenky, s níž přišel tehdejší jablonecký starosta Karl Richard Fischer, až po její vliv na rozvoj města. Výchozím pramenem pro tuto studii byla osobní pozůstalost Karla Richarda Fischera ve  Státním okresním archivu Jablonec nad Nisou, kde se rovněž nachází složka dokumentace k  Jizerskohorskému týdnu2 obsahující mj. korespondenci, pozvánky a finanční výkazy. Ve sbírce fotografií a  pohlednic jabloneckého archivu se dále nalézá leporelo3 zachycující některé momenty ze slavnosti. XVII 2016 1

1_Příspěvek vychází z diplomové práce: VELECHOVSKÁ, Jana. Prezentace regionální kultury v rámci jizerskohorských slavností pořádaných v meziválečném období v Jablonci nad Nisou a jejich odezva v dobovém periodickém tisku. Liberec 2015. Diplomová práce. Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, Katedra historie. Jizerskohorský region byl v meziválečném období osídlen převážně německy hovořícími obyvateli ČSR, což se odrazilo i v dobových názvech měst, ulic, budov, spolků, pramenů apod. Názvy měst, ulic a budov se postupem času změnily. V textu jsou pro snadnější orientaci používána současná označení, doplněná při jejich prvním výskytu tím dobovým. 2_SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 09821, Karl Richard Fischer, inv. č. 27, kt. 6. 3_SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 1052, sbírka fotografií a pohlednic, leporelo 1922, nezprac. 4_Mitteilungen des Nordböhmischen Vereines für Heimatforschung und Wanderpflege. Leipa: Selbstverlag, 1922.; Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen. Prag: Brockhaus, 1923. 5_Deutsche Gewerbe- u. Museumverein für Gablonz a. N. und Umgebung. Führer durch die Ausstellungen für Kunst und Kunstgewerbe mit Aussteller-Verzeichnis. Gablonz a. N.: Emil Böhme Verlag, 1922.; NEUMANN, Gustav. Z  využitých pramenů nelze opomenout ročenky a  věst- Jahrbuch des Deutschen Gebirgsvereines für das Jeschken- und níky regionálních poboček spolků, které se na pořádání Isergebirge in Reichenberg: und slavnosti více či méně podílely, dostupné v  muzejních des Deutschen Gebirgsvereines für knihovnách, jmenovitě v knihovně Severočeského muzea Gablonz a. d. N. und Umgebung. Reichenberg: Deutscher Gebirgsv Liberci4 a Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou5. vereines für das Jeschken- und Díky vynaloženému úsilí na dobové mediální kampani je Isergebirge, 1923.

39


Jana Velechovská | Jizerskohorský týden domácí kultury a práce a jeho vliv na proměnu města

materiálie

Pohlednice adresovaná Karlu Richardu Fischerovi s oficiálním symbolem slavnosti od Dominicka Brosicka (SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 09821, Karl Richard Fischer, i. č. 27, kt. 6)

6_HÜBNER, Hans-Joachim – FISCHER, Kurt. Paurisch: Wörterbuch der Gablonzer Mundart. Augsburg: Wißner, 2013. 7_První tisková zpráva vydaná po schůzi pořadatelského spolku s Karlem Richardem Fischerem v čele poukazovala na plán uspořádat v Jablonci nad Nisou v rámci velké domácí slavnosti výstavu, která by měla zahrnovat práce ze všech oborů umění a uměleckého řemesla, stejně jako průmyslu z celého prostoru Jizerských hor. – Ausstellung für Heimatkunst. Gablonzer Tagblatt. 1921, roč. 30, č. 283, 15. 10., s. 3. 8_Díky nim se Liberec dostal do povědomí jako jedna z nejvýznamnějších průmyslových oblastí nově vzniklého státu, kterým mohly konkurovat jen Praha a  Brno, či Bratislava. – KUNTA, Adolf, Veletrhy v Československé republice. Ročenka Československé republiky 1923. Praha: Československá národní demokracie, 1923.

40

nejvýznamnějším zdrojem informací denní tisk v podobě jabloneckého deníku Gablonzer Tagblatt, libereckých novin Reichenberger Zeitung a dalších vybraných periodik, dochovaných vesměs v německém jazyce. Pro oblast Jablonecka bylo ve sledovaném období rovněž významné místní německé nářečí Paurisch,6 jehož doklady můžeme spatřovat v  některých literárních a  dramatických dílech uvedených v rámci slavnosti. Rámcový program Jizerskohorského týdne zahrnoval nespočet oborů: umění, řemeslná práce, literatura, drama, hudba apod., jejichž výsledné „produkty“ byly předváděny široké veřejnosti, ale jednalo se o prezentaci regionální „kultury a  práce“ německy hovořící složky obyvatelstva. Z  důvodu preference budování československého hospodářství na úkor t. č. již menšinového německého se situace na  poli vzájemného soužití začala vyhrocovat obzvláště po  první světové válce. Pro oblast Jizerských hor, která byla do té doby hlavním centrem sklářské a bižuterní výroby v rukou německy hovořících podnikatelů, to znamenalo snižování jejich obchodních pravomocí. Především od roku 1921 se vládními výnosy postupně omezovalo výsadní postavení jizerskohorského většinového podnikatelského sektoru plánovaným vznikem několika konkurenčních podniků podporovaných československou vládou.

Kromě konkurenčních podniků průmyslových byly zakládány i vzdělávací instituce jazykově české, školy všech stupňů apod. pro obyvatele hlásící se na základě zákonem stanoveného kritéria obcovací řeči k  československé národnosti. Německy hovořící obyvatelstvo přišlo po  první světové válce o  výsadní postavení v  rámci společnosti a  poválečná deprese z  odcizení, nejistoty pramenící ze stále se měnících životních podmínek v důsledku reforem (pozemkové, finanční atd.), stejně jako traumata z války se více či méně podepsaly na jeho psychice. Mnoho lidí utrpělo ztrátu bližního nebo se z nejrůznějších důvodů dostalo do  existenciální krize. Aby se s  těmito negativními životními událostmi lidé vyrovnali, navazovali např. na tradici spolkového sdružování z 19. století. Za  těchto podmínek vznikla myšlenka na  uspořádání jizerskohorského týdne, jenž v sobě sdružoval obě tyto roviny, jak hospodářskou, tak také psychologicko-sociální.7 Obdobných aktivit německy hovořících obyvatel Čech, Moravy a Slezska se v meziválečném období konalo nespočet. Jen v jizerskohorském regionu lze jmenovat co do propagace a návštěvnosti asi největší podniky meziválečného období jako Mezinárodní liberecké veletrhy ([Internationale Reichenberger Messe] dále jen Liberecké veletrhy) či Slezské kulturní týdny [Schlesische Kulturwochen], které se sice rozcházely v záměru a cílových skupinách návštěvníků, ale rámcový program obou podniků stál na stejných základech jako u Jizerskohorského týdne. Zahrnovaly výstavy produktů lidské práce, doprovodné programy složené z kulturních a osvětových aktivit a provázela je masivní mediální kampaň. Co se týče úspěšného využívání dobových médií pro účely masové propagace, jevily se zářným příkladem Liberecké veletrhy. V roce 1922 se konaly již potřetí a jejich úspěšnost rok od  roku narůstala.8 Ambice jabloneckého starosty na rozsahu akce nebyly o nic menší. Hlavní pořadatelský výbor, v jehož čele stanul Karl Richard Fischer, proto věnoval značnou část své pozornosti právě mediální kampani. Odrazovým můstkem veškerých propagačních aktivit se stalo zvolení oficiálního symbolu slavnosti. Pro tyto účely došlo k vypsání soutěže na návrhy plakátů a znaků, jejíž organizaci zajišťovala jablonecká pobočka Metznerbundu. Výsledky byly vystaveny 17. března 1922 v Umělecko-průmyslové státní odborné škole v  Jablonci nad Nisou ([Kunstgewerbliche Staatsfachschule in Gablonz Fontes Nissae | Prameny Nisy


Materiálie

an der Neisse] dnes SUPŠ a VOŠ Jablonec nad Nisou),9 kde mohla veřejnost zhlédnout a ohodnotit celkem 19 návrhů plakátů a 29 návrhů znaku10 vybraných posudkovou komisí. Po  skončení hlasování se s  konečnou platností stal oficiálním symbolem týdne návrh Kulturní práce [Kulturarbeit] od Dominicka Brosicka, jenž se od té doby objevoval na  plakátech, letácích, v  hlavičkách zvacích dopisů, v propagačních tiskových zprávách, na kovových odznacích apod. Na  druhém místě se umístil Diamant [Diamant] Karla  Maye vycházející ve  zvláštních přílohách jmenovaných deníků nad rubrikou reklamních oznámení. Na  třetím místě umístěný další Brosickův návrh Zelenobílý [Grünweiss]11 se stal filatelistickou ozdobou poštovních zásilek. Se zvolením oficiálního symbolu Jizerskohorského týdne bylo možné zahájit propagační kampaň ve velkém měřítku. Tiskové zprávy byly zasílány nejen do regionálních novin, ale i do vzdálenějších regionů Československé republiky jako oblastí osídlených převážně německou menšinou, př. Budweiser Tagblatt, a dokonce se objevily i v zahraničních denících, např. Wiener Reichspost, Dresdener Nachrichten apod.12 Na stranách rozličných periodik se v průběhu dubna objevovala aktivita získat co největšího množství vystavujících pro účely reprezentace jizerskohorského obyvatelstva v  oblasti umění, uměleckých řemesel a průmyslu. V  následujících měsících se kladl důraz na  zapojení maximálního možného počtu obyvatel Jablonecka do přípravných prací. Ustanoveno bylo několik podvýborů zmiňovaného hlavního pořadatelského: výbor slavnosti, finanční, hospodářský, stavební a dekorační a pořádkový. Oporou jim měl být tisk, který čtenáře informoval nejen

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

o průběhu příprav a  utvářejícím se programu, ale také apeloval i na zapojení se do příprav z důvodu očekávané masové návštěvnosti obyvatel z jiných měst. Nakonec byl pro návštěvníky přichystán kompletní servis od rozšířené infrastruktury přes bohatou náplň doprovodných programů, lékařské ošetření v případě potřeby až po bezpečnost, kterou zajišťoval místní sbor dobrovolných hasičů. Oficiální zahajovací ceremoniál se uskutečnil v dopoledních hodinách dne 30. července 1922. Návštěvníci a ostatní obyvatelé města se však mohli zúčastnit již celovečerního programu o  den dříve, kdy se v  18 hodin začaly v podání dechových nástrojů ozývat z terasy radniční věže liturgické písně a na prostranství kolem jablonecké radnice se sešly tisíce lidí. Obsazena byla prostranství Dolního náměstí [Neuer Markt], Mírového náměstí [Alter Markt] a ulice Lidická [Rathausgasse].13 Vystoupení uvedlo pozounové kvarteto Thamovy kapely navazující na křesťanskou novověkou tradici věžních transkriptovaných chorálů, které původně sloužily k přilákání věřících. Zatímco se ulice zdobené praporky v oficiálních městských barvách s girlandami z mlází začaly pomalu rozsvěcet,14 diváci se ubírali na pokračování večerního programu do staré tělocvičny [Alte Turnhalle], kde na něj od 20 hodin navázal hudební program.15 Následujícího dne se v tomtéž objektu uskutečnilo již zmiňované oficiální slavnostní zahájení. Dle zprávy v tisku se dostavilo „tolik obyvatel z jizerskohorského kraje, až byl hustě zaplněn velký sál i s jeho galeriemi a ještě více malý sál“.16 Zahajovací řeči se po  uvedení Gustavem Mikschem chopil Karl Richard Fischer. Jana Nová ve  svém pojednání o jeho osobnosti napsala, že „při každé příležitosti, jako učitel, historik i komunální politik, dával najevo svůj

9_Město nedisponovalo vlastním výstavním prostorem, a proto bývaly hojně využívány stejně jako v sousedním Liberci budovy primárně určené pro zcela jiné účely: školní budovy, tělocvičny apod. 10_Isergebirgswoche für heimische Kultur und Arbeit. Gablonzer Tagblatt. 1922, roč. 31, č. 69, 10. 3., s. 2. 11_SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 0889, Isergebirgswoche 1922, úřední kniha výstřižků a fotografií, nečísl. 12_Isergebirgswoche für heimische Kultur und Arbeit. Gablonzer Tagblatt. 1922, roč. 31, č. 97, s. 8. 13_ Isergebirgswoche für heimische Kultur und Arbeit. Gablonzer Tagblatt. 1922, roč. 31, č. 207, 30. 7., s. 1. 14_Die Isergebirgswoche. Gablonzer Tagblatt. 1922, roč. 31, č. 208, 31. 7., s. 2. 15_Hudební program byl prokládán vystoupeními s přednesem poezie autorů z regionu. Nejvýznamnějším příspěvkem byla poprvé zveřejněná báseň Prolog k Jizerskohorskému týdnu [Vorspruch zur Isergebirgswoche] od Adolfa Wildnera, kterou přednesla herečka z divadelního souboru jabloneckého divadla Heli Reipert-Melzer. 16_Nechyběli ani někteří městští radní jako Wenzel Lehnert, Wilhelm Medinger a Anton Miksch, stejně jako zástupci z vyšších politických kruhů, jmenovitě senátorka Emma Maria Herzig či ministerský rada Antonín Vaniš. – Die Eröffnung der Isergebirgswoche. Gablonzer Tagblatt. 1922, roč. 31, č. 208, 31. 7., s. 1.

Poštovní známka s motivem Zelenobílý od Dominicka Brosicka (SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 0889, Isergebirgswoche 1922, úřední kniha výstřižků a fotografií, nečísl.)

XVII 2016 1

41


Jana Velechovská | Jizerskohorský týden domácí kultury a práce a jeho vliv na proměnu města

Slavnostní zahájení Jizerskohorského týdne, Střelecký park (osobní fond autorky)

patriotismus. V nespočetných veřejných projevech mluvil o domovině [Heimat]“.17 Nebylo tomu jinak ani v tomto případě. Hovořil o lásce k Jizerským horám, k umění, řemeslu a průmyslu, k jehož pozvednutí měl Jizerskohorský týden sloužit. Dle jeho názoru však nebylo „nic nebezpečnějšího než úzký horizont. Nejdůležitější je stát se, s přetrvávající láskou k domovu jako hnací silou, světoobčanem a  zůstat jím, což by bylo možné díky místnímu řemeslu

17_NOVÁ, Jana – NOVÝ, Petr. Otcové města Jablonce: regionálněhistorický cyklus Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou = Väter der Stadt Gablonz: regionalhistorischer Zyklus des Museums für Glas und Bijouterie in Jablonec nad Nisou. Jablonec nad Nisou: Muzeum skla a bižuterie, 2007. s. 58. ISBN 978-80-86397-06-1. 18_Die Eröffnung der Isergebirgswoche, cit. v pozn. 16. s. 1. 19_Tamtéž, s. 2. 20_K osobnosti umělce nejnověji HABÁNOVÁ, Anna – HABÁN, Ivo. Na cestách. In: HABÁNOVÁ, Anna, ed. a HABÁN, Ivo, ed. Na cestách: impulzy zahraničních kulturních prostředí v tvorbě německy hovořících umělců a umělkyň z Čech, Moravy a Slezska = Auf Reisen: internationale Kulturimpulse im Schaffen deutschprachiger Künstler und Künstlerinnen aus Böhmen, Mähren und Schlesien. Vydání první. Liberec: Oblastní galerie Liberec, 2015. s. 6–12. ISBN 978-80-87707-17-3. 21_DRESSLER, Roman. Kunst und Metznerbund. Gablonzer Tagblatt. 1922, roč. 31, č. 211, 3. 8., s. 1. 22_Obzvláště od roku 1922 se mělo německy hovořícím umělcům, kteří byli členy spolku Metznerbund, dostat vyšší podpory. Vycházelo to ze závěrů výroční valné hromady spolku v Ústí nad Labem, kde došlo k částečné obměně základních stanov a do popředí zájmu se tak dostalo zastupování hospodářských zájmů německy hovořících výtvarníků. – HABÁNOVÁ, Anna. Metznerbund – dlouho očekávaný ideál? In: HABÁNOVÁ, Anna, ed. Mladí lvi v kleci: umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období. Praha: Arbor vitae, 2013, s. 27. ISBN 978-80-7467-025-1. 23_DRESSLER, Roman. cit. pozn. 21. s. 1.

42

materiálie

a obchodu“.18 S odkazem na „znamenitou domácí práci a duševní napojení na kulturu světa“19 ukončil svůj projev a prohlásil slavnost za oficiálně zahájenou. Jednou z  nejvýznamnějších částí programu celého Jizerskohorského týdne byly výstavy. Regionální uměleckou produkci zastupovala výstava jablonecké pobočky Metznerbundu, jejíž přípravné práce vedl Dominik Brosick, autor oficiálního symbolu slavnosti. V  souvislosti s výstavou byla publikována i zpráva akademického malíře Romana Dresslera,20 jenž se ve svém literárním projevu zabýval otázkou tehdejšího moderního umění a jeho většinou negativním chápáním. Otevřeně kritizoval dobové negativní pohledy na moderní umění stejně jako úpadek v umělecké tvorbě, ale podle něj bylo nutné vzít v úvahu tehdejší neutěšenou poválečnou situaci, kdy „čeští Němci zvučných jmen odešli v lepších časech do Vídně, Drážďan, Berlína, či jinam“.21 Německy hovořící umělci, kteří zůstali i přes poválečnou krizi a s ní související úpadek v  Československé republice, mohli najít útěchu a podporu ve spolkové činnosti.22 Dressler odkazoval na zmiňovaný Metznerbund, jehož cílem bylo sdružovat „českoněmecké umělce a zajistit jejich potřeby ať už po umělecké, kulturní či obchodní stránce“.23 Svou esej nakonec uzavřel Fontes Nissae | Prameny Nisy


Materiálie

výzvou směřovanou k umělcům, aby se podíleli na výstavách i nečlenové spolku, a k veřejnosti, aby umění podporovala, protože „bez prostředků není umění“.24 Vystavená díla tematicky korespondovala s  výstavními snahami spolku. Anja Edith Ference je popisuje jako pokus o  seznámení veřejnosti nejen s  díly sudetských německých výtvarníků, ale také s tvorbou z oblasti malířství, grafiky, sochařství a  architektury, čímž mělo být posíleno německé povědomí.25 Její tezi podporuje i  jizerskohorská výstava, neboť na  ní mohli návštěvníci zhlédnout tvorbu jmenovaných oborů výtvarného umění. Jedinou odlišností bylo zaměření na reprezentaci výhradně jizerskohorského regionu. Charakter jednotlivých děl musel splňovat následující kritéria: dílo samotné muselo být tvorbou německy hovořícího umělce z regionu či zaznamenávat důležitou část zdejší historie. Výstavu Metznerbundu doplnila díla poskytnutá významnými regionálními mecenáši umění. Zde se však promítl naopak celoevropský záběr. Rozmanitost krajinomaleb, doplněných architekturou, zátišími s  květinami a zvířecími motivy, odkazovala na fenomén sběratelství, který ani v  této době nebyl nikterak neobvyklou záležitostí. Významné osobnosti z různých regionů, které měly dostatek finančních prostředků, sbíraly hodnotná (rozuměj kvalitní) umělecká díla.26 Dokladem rozšířenosti výstavních aktivit sběratelů umění byla např. Výstava starých mistrů, kterou uspořádal v roce 1925 Moravský umělecký spolek v Brně,27 ale Pavel Šopák uvádí i četné příklady z oblasti českého Slezska a Ostravska. 28 V  objektu jabloneckého Městského muzea [Stadtmuseum] se nacházela stálá expozice Staré umění domoviny [Alte Kunst der Heimat] orientovaná na představení celkového vývoje sklářského průmyslu daného regionu. Značnou část tvořily regionální výrobky z  umělecké a umělecko-řemeslné práce, které byly provázeny dobovými fotografiemi a jinými materiály ilustrujícími jednotlivá historická období.29 Umělecké řemeslo bylo umístěno v prostorách Umělecko-průmyslové školy v  Jablonci nad Nisou. Vedení školy vyčlenilo dva velké výstavní sály pro výstavu prací svých žáků stávajících v jedné místnosti, stejně jako bývalých absolventů v té druhé.30 Na absolventské práce navazovala výstava architektonických studií. K vidění byly návrhy obytných a  obchodních domů, úředních budov, XVII 2016 1

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

návrh na postavení věže evangelického kostela, návrh na novou radnici, návrh pro hotelovou stavbu na místě hotelu Krone, model města s  tramvajovou tratí31 apod. V  prostorách školy se uskutečnila i  zcela první veřejná výstava prací Sdružení gravérů a nástrojářů [Genossenschaft der Graveure und Werkzeugschlosser]. Výstava Živnostenského společenstva pasířů [Gürtlergenossenschaft] byla instalována v  učebnách chlapecké obecné a  měšťanské školy ([Knaben Volks- und Bürgerschule] bývalá ZŠ Žlutá) v ulici Generála Mrázka [Schullgasse], kde celkem v devíti sálech prezentovaly své výrobky významné regionální firmy jako fa. Markovskys Söhne, fa. Haasis, ražebny Scheibler, Mänert, Hillebrand. Největšího prostoru se ve školním objektu dostalo výstavě Jabloneckých výrobců bižuterie, za niž byl především odpovědný předseda sdružení Max Woperschalek a sekretář Lang. Návštěvníci si mohli prohlédnout nejen brože a jiné

24_Tamtéž. s. 1. 25_FERENCE, Anja Edith. Německé divadelní, pěvecké a hudební spolky v Olomouci v letech 1918 až 1938. Praha – České Budějovice: Academia, 2015, s. 112. ISBN 978-80-200-2587-6. 26_Tato jim pak měla sloužit „nejen k posílení jejich společenské prestiže, k výzdobě honosných obytných interiérů, ale stávala se též náplní samostatných uměleckých sbírek většího či menšího rozsahu a uměleckého významu“. – SLAVÍČEK, Lubomír. „Sobě, umění, přátelům“: kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě 1650–1939. 1. vyd. Brno: Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal, 2007. s. 195. ISBN 978-80-87029-22-0. 27_Více viz cit. pozn. 26, s. 207–220. 28_ŠOPÁK, Pavel. Výtvarná kultura a dějepis umění v českém Slezsku a na Ostravsku do roku 1970. 1. vyd. Opava: Slezská univerzita, 2011. s. 245–254. ISBN 978-80-7248-761-5. 29_Viz Deutsche Gewerbeu. Museumverein für Gablonz a. N. und Umgebung, cit. pozn. 5. 30_Kolektivní monografie Umělecko-průmyslová škola v Jablonci nad Nisou: 1880–2000 ji popisuje jako „přehlídku výsledků práce všech oborů a kurzů, která byla zrcadlem kvality a orientace školy v době, kdy se díky hospodářsky příznivé situaci rychle zotavila z poválečných problémů a začala uskutečňovat nový učební plán založený na důslednějším rozvoji tvůrčí invence žáků a pěstování individuálního vkusu.“ – STRNAD, Jan, NOVÁKOVÁ, Kateřina a PADRTA, František. Uměleckoprůmyslová škola v Jablonci nad Nisou: 1880–2000. Jablonec nad Nisou: Střední uměleckoprůmyslová škola a Vyšší odborná škola, 2001. s. 42. 31_Die Ausstellung des Metznerbundes anlässlich der Isergebirgswoche. Gablonzer Tagblatt. 1922, roč. 31, č. 206, 29. 7., s. 5.

Výstava Živnostenského společenstva pasířů (SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 0889, Isergebirgswoche 1922, úřední kniha výstřižků a fotografií, nečísl.)

43


Jana Velechovská | Jizerskohorský týden domácí kultury a práce a jeho vliv na proměnu města

Refrén z písně Isergebirglers Heimatlied od Karla Wipplingera, která se stala neoficiální hymnou Jizerskohorského týdne, detail reverzu dobové pohlednice (osobní fond autorky)

32_Ve 20. letech 20. století pokračovala v tradiční produkci lisovaných postav dle vzorů z poslední třetiny 19. století. – NOVÝ, Petr. Pohyb – výraz – emoce. Figury a figurky v českém sklářském umění a řemesle. Jablonec nad Nisou: Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, 2015, s. 12. ISBN: 978-80-86397-17-7. 33_Na počátku 20. let 20. století kolekce krystalerie kombinovala osvědčené předválečné vzory (inspirace empírem, biedermeierem a secesí) a novinky využívající barevnost art deca v kombinaci s čistotou hladkých broušených tvarů. – NOVÝ, Petr. Luxus pro každého: Kapitoly z historie a současnosti umělecké krystalerie. Třetí díl: Vzory umělecké krystalerie 20. let 20. století, výrobci a designéři [online]. [cit. 15. 4. 2015]. Dostupné z: http://www.prazskagalerie.cz/zpravy/z-redakce/luxus-pro-kazdeho-kapitoly-z-historie-a-soucasnosti-umelecke-krystalerie-2. 34_Ein Rundgang durch die Ausstellungen der Isergebirgswoche. Gablonzer Tagblatt. 1922, roč. 31, č. 206, 29. 7., s. 4. 35_Viz KAŠPAR, Jan. Jablonecký starosta Karl Richard Fischer (1871–1934). Intelektuál úspěšným politikem (Pokus o zhodnocení osobnosti). In: Fontes Nissae = Prameny Nisy: V/2004. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2004. s. 77. ISBN 80-7083-889-2. 36_Bukový dvorec se sice dostal do povědomí především díky Jizerskohorskému týdnu, ale pro jeho účely sepsáno nebylo. Adolf Wildner na něm začal pracovat již za první světové války během svého válečného zajetí. Hra měla premiéru 22. března 1922 a oblíbili si ji zejména ochotníci, kteří ji rádi uváděli na přírodních scénách. – SIMM, Otokar a Marek SEKYRA. Svůj domov mám v Jizerských horách: před 130 lety se narodil literát Adolf Wildner. Krkonoše. Jizerské hory. 2012, roč. 45, č. 11, s. 32. ISSN 1214-9381.

44

materiálie

šperky, ale i nejrůznější druhy bižuterních komponentů: perličky, kameny, kameje, gemy, stejně jako některé již hotové výrobky výrobců lamp. Nechyběly ani porcelánové výrobky firem Rambauski, C. Seidel-Tiefenbach a Schnabel-Dessendorf, práce malířů na  sklo a  bižuterii, lampy a lustry firmy Feix Söhne z Květinové ulice [Blumengasse] či výrobky z muzea firmy Josef Riedel.32 V  budově tělocvičny v  přímé návaznosti na  budovu Chlapecké školy v ulici Generála Mrázka představily jablonecké strojírenské firmy Gebrüder Mahla, Georg Panzer, Heinrich Petrowsky aj. své výrobky: pokladnice, plechové obklady, železný nábytek, vozy apod. Tělocvična sloužila částečně jako prodejní hala, kde si mohli zakoupit některý z výrobků příznivci bižuterie, sklářství či krystalerie.33 V místnostech dívčí a měšťanské školy v ulici Komenského ([Kronenstrasse] bývalá ZŠ Zelená) byla instalována výstava užitého umění. K vidění bylo množství nejrůznějších předmětů z každodenního života, které vyráběly a  zdobily jablonecké firmy, např. pianina a  křídla, dále tapety, nábytek, dekorace, umělé květiny apod.34 Ve stejné budově se nacházela expozice současných módních trendů, kterou doprovázela i  módní přehlídka dámské a pánské konfekce. Instalovány zde byly ještě tři zvláštní výstavy, kde se veřejnost mohla seznámit se stavebními aktivitami a plány městských radních a spolků pro zlepšení životních podmínek v Jablonci nad Nisou. Podle Jana Kašpara patřilo k  největším kladům funkčního období starosty Fischera zvětšení rozlohy města odkoupením řady pozemků v okolí města, dále pak stavba vodovodu z Kristiánova, rozvoj školství a dopravní infrastruktury.35 Mimo výstavní prostory mohli návštěvníci vyplnit volný čas návštěvou různých doprovodných programů. O hudební doprovod se každý den na Mírovém náměstí staralo koncertní těleso přibližně sta muzikantů spolu s uskupením sdružených místních pěveckých spolků. V jabloneckém divadle se konalo hned první den slavnostního zahájení divadelní představení na motivy Adolfa Wildnera. Jeho prvotina z oblasti dramatické tvorby, tragédie Der Buchenhof [Bukový dvorec],36 byla dějově i  jazykově zasazena do venkovského prostředí severních Čech a jak bylo zaznamenáno ve výpovědi recenzenta, těšila se značnému úspěchu nejen díky napínavému ději obohacovanému místním dialektem, ale i obsazením místními herci a  celkovým zpracováním.37 Lyricko-epická tvorba místFontes Nissae | Prameny Nisy


Materiálie

ních autorů byla prezentována při autorských čteních v rámci večerních programů. Některá díla se dočkala i zveřejnění v denním tisku. K nejvíce citovaným autorům patřil již dříve zmiňovaný Adolf Wildner zabývající se takovými tématy jako válečná traumata ze ztrát blízkých nebo návraty do krajin domova. Významnou součástí programu byly i  kulturně-osvětové večery, které neměly posluchače jen pobavit, ale formou přednášek i  poučit. Přednášková činnost byla všeobecně pevnou součástí německého kulturního života po celé meziválečné období. Místní i hosté se zabývali tématy literárními, kulturními, politickými.38 V průběhu Jizerskohorského týdne se v  chronologickém sledu konaly celkem tři večery. První dva proběhly v sále hotelu Geling (dnes hotel Praha v  Komenského ulici), třetí večer, spojený s 60. výročím založení Spolku pro dějiny Němců v Čechách, ve staré tělocvičně.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Věnovaly se tématu vlastivědy a nářečí Jizerských hor, zazněly poznatky z historie a vývoje místního dialektu prokládané ukázkami básní místních německy hovořících autorů v Paurisch, tedy jazyku, který se některými výrazy podobal němčině vysokých společenských vrstev, ale většinou odkazoval na „prohnanou světáckost jabloneckých obyvatel“.39 Posluchače oslnila Marie Hübner s  příběhem Uličník [Lumpsl] a  Adolf Wildner s  ukázkami své poezie. Na programu byl ještě přednes Adolfa Benglera s dílem Zrání jeřabin [Abschbeerkloppn] ze stejnojmenné sbírky, jemuž se pro neutišitelnost obecenstva nedostalo prostoru. Závěru večera se chopil starosta Karl Richard Fischer s ukázkou z vlastní tvorby Křídový puntík [Der Kreidepunkt]40 o příběhu ze života jeho otce. Prezentace děl z regionální literární tvorby v místním dialektu měla doložit, že „poezie v lidovém jazyce nemá zapotřebí hrát popelku vedle své hrdé spisovné sestry“.41

37_Dočkala se i tiskového vydání, jehož jeden výtisk je dostupný v Krajské vědecké knihovně v Liberci. 38_Viz FERENCE, Anja Edith. cit. pozn. 25. s. 119. 39_HÜBNER, Hans-Joachim a FISCHER, Kurt. Paurisch: Wörterbuch der Gablonzer Mundart. Augsburg: Wißner, 2013, s. 264. ISBN 978-3-89639-938-0. 40_[-cht]. Volkskunde und Mundart der Isergebirge. Gablonzer Tagblatt. 1922, roč. 31, č. 210, 2. 8., s. 3. 41_Ve své podstatě to nepřímo dokládalo i vyhraněnost rozsáhlé jizerskohorské komunity v rámci německy hovořícího obyvatelstva nejen Československé republiky, ale tehdejšího německého národa celkově. –Vortragsabend. Demokratisches Morgenblatt. 1922, roč. 3, č. 174, 1. 8., s. 2.

Koncert ve Střeleckém parku (SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 0889, Isergebirgswoche 1922, úřední kniha výstřižků a fotografií, nečísl.)

XVII 2016 1

45


materiálie

Jana Velechovská | Jizerskohorský týden domácí kultury a práce a jeho vliv na proměnu města

Alegorický vůz pěveckého spolku při průvodu (SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 0889, Isergebirgswoche 1922, úřední kniha výstřižků a fotografií, nečísl.)

Část průvodu, foto Rudolf Kumpfe (SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 1052, sbírka fotografií a pohlednic, leporelo 1922, nezprac.)

46

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Materiálie

Na kulturně-osvětové večery navazoval celodenní osvětový program, jenž započal v dopoledních hodinách dne 5. srpna setkáním Spolku pro dějiny Němců v  Čechách spolu se Spolkem pro vlastivědu ještědsko-jizerské župy [Verein für Heimatkunde des Jeschken-Iser-Gaues] a dalšími spolupracovníky v oblasti vlastivědy z řad pracovního kolektivu jablonecko-tanvaldských učitelů.42 Na den závěrečné slavnosti Jizerskohorského týdne byl naplánován průvod s alegorickými vozy rozdělený do celkem osmi skupin, které vyrážely z různých částí Jablonce nad Nisou. Uskupení tvořily různé spolky, či kluby, podle celkového tematického rámce dané skupiny. U hotelu Koruna ([Krone] původně na  křižovatce ulic Gen.  Mrázka a  Máchova) mohli diváci zahlédnout první dvě skupiny: Dopravní a  Historickou. Zbylých šest skupin, rozdělených tentokrát podle jednotlivých spolků, doprovázených kapelami, zahajovalo svou trasu v Liberecké ulici [Reichstrasse]. Skupiny se na  závěr všechny sešly u  Střelnice ([Schützenhaus] dnes Kulturní a gastronomické centrum Střelnice, původní budova zbourána).43 Dle dosavadních zpráv se zde poprvé kromě oficiálních barev města Jablonce nad Nisou objevily na všech trasách průvodu vlaječky černo-červeno-zlaté, tedy ryze německých barev. Přes porušení zákazu užívání německých barev, vydaného ze strany československého okresního vedení v  čele s  ministerským radou Karlem Haissingerem 29. července 1922,44 nedošlo k  žádnému narušení programu. Na denní program navazovala italská noc s  ohňostrojem, během níž zazněla řada písní z tvorby regionálních umělců. V rámci hudební části zazněla mj. báseň Oswalda Böhmeho Pozdrav Jizerským horám [Gruss an das Isergebirge].45 Kulturní vložku obohatila díla z pera lidové básnířky Marie Hübner nebo vystoupení tělocvičného uskupení Jahn. Závěr večera se nesl v  symbolickém rozloučení položením slavnostního věnce v prostorách Střelnice, kde se celý večerní program odehrával. Jedním ze základních cílů upořádání Isergebirgswoche byla snaha o  pozvednutí Jizerskohorského regionu s důrazem na Jablonec nad Nisou. Zmínka byla o zdejším průmyslu, umění, kultuře apod. Z konečné bilance a  následného využití získaných finančních prostředků, o  čemž informovala tisková zpráva v  Gablonzer Tagblatt dne 6. srpna 1922, vyplývá, že bylo celkem získáno XVII 2016 1

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

566 071,09 Kč. Po  započtení veškerých nákladů, které dosahovaly výše 256 927,12 Kč, se konečný výnos pohyboval ve výši 309 143,97 Kč. S ohledem na dobové poměry je tedy možné považovat uspořádanou akci za nadmíru úspěšnou. Obzvlášť vezme-li se v úvahu výsledek ambiciózních plánů Německočeské výstavy [Deutschböhmische Ausstellung] v Liberci v roce 1906, která i přes veškeré snahy pořadatelů byla značně prodělečná.46 Až na dílčí příspěvky pro Kulturní spolek [Kulturverband] a Spolek Němců v Čechách [Bund der Deutschen] a  Střelecký spolek [Schützverein], čili hlavní sponzory, padla převážná část získaného obnosu na „dobročinné“ účely. Pro akademiky a studenty v hmotné nouzi, na založení Leuteltovy společnosti [Leutelt-Gesellschaft] pro podporu regionální německé literární tvorby, k  němuž došlo hned následujícího roku, stejně jako pro vznik německé městské knihovny jako tzv. lidově-osvětového domu. Knihovnictví a s tím spojené uchovávání, evidence a poskytování knih veřejnosti s fondem v „menšinovém jazyce“ bylo dobovým luxusem. Jablonecká německá knihovna neměla ani z počátku vlastní budovu primárně určenou pro účely knihovny, od roku 1923 do roku 1933 sídlila v  budově již neexistující dívčí a  měšťanské školy v  ulici  Komenského. Hlavní důraz se kladl na  akvizici a podporu vzdělanosti „dospělého německého obyvatelstva“.47 V roce 1923 došlo ještě k otevření jeslí pro sirotky v ulici U Jeslí [Baron-Wrazda-Strasse], ale přímé doklady o jejich financování z výtěžku slavnosti nejsou doposud známy.48

42_Isergebirgswoche für heimische Kultur und Arbeit. Gablonzer Tagblatt. 1922, roč. 31, č. 213, 5. 8., s. 2. 43_Tamtéž. s. 2. 44_Deutsches Farbenverbot für die Isergebirgswoche. Eine Provokation der politischen Behörde. Demokratisches Morgenblatt. 1922, roč. 3, č. 172, 29. 7., s. 3. 45_Das Gablonzer Heimatfest. Gablonzer Tagblatt. 1922, roč. 31, č. 215, 7. 8., s. 4. 46_K výstavě nejnověji Habánová, Anna, ed. 1906: německočeská výstava Liberec = deutschböhmische Ausstellung Reichenberg. Liberec: Oblastní galerie Liberec, 2016. 47_Česká knihovna vznikla v Jablonci nad Nisou o rok dříve. Dětské oddělení bylo u německé knihovny otevřeno až v roce 1928. – Viz NOSKOVÁ, Jitka. Jablonecká knihovna v proudu času. Liberec: Bor, 2013. s. 38. ISBN 978-8087607-17-6. 48_Vzhledem k tomu, že jednou ze zvláštních výstav Jizerskohorského týdne byla expozice zacílená na péči o děti a mládež, která byla instalována ve stejné budově jako plány na budoucí výstavbu města Jablonce nad Nisou, dalo by se předpokládat, že minimálně část prostředků padla na otevření jeslí. Plány na tuto stavbu byly doloženy z již dřívějších let.

Závěr Ve dvacátých a  třicátých letech 20. století se konalo na  řadě míst Československé republiky nespočet akcí k prezentaci kultury a k podpoře rozvoje regionu. Z průzkumu dochovaných archivních materiálů a  dobového regionálního tisku vyplývá, že Jablonec nad Nisou nebyl výjimkou.  V  roce 1922 se zde pod záštitou tehdejšího starosty Karla Richarda Fischera konal Jizerskohorský týden. Podobný podnik se uskutečnil v roce 1926. Tehdy byla uspořádána oslava 60. výročí založení Řemeslného a musejního spolku doprovázená výstavou Sklo a šperk. Akce probíhala souběžně se Sudetoněmeckým týdnem kultury [Sudetendeutsche Kulturwoche] zaměřeným na  prezentaci sudetoněmecké národní identity, jednoty 47


Jana Velechovská | Jizerskohorský týden domácí kultury a práce a jeho vliv na proměnu města

materiálie

Instalace výstavy jabloneckých zahrádkářů

a vzdělávání. Z původně regionálního zacílení se ideový základ jabloneckých slavností rozšiřoval stále více za hranice regionu. K  jeho eskalaci došlo v  rámci 6. ročníku putovních Slezských kulturních týdnů v  roce. Program již směřoval převážně k  umocnění německé nacionální myšlenky národní jednoty. Dle dosavadních zjištění tak byl Jizerskohorský týden z roku 1922 jediným podnikem, který se markantně odrazil na  podobě města, kultuře a  sociálních podmínkách obyvatel Jablonce nad Nisou. Z  výtěžku vznikly nové instituce na  podporu vzdělání. Zahájeno bylo několik staveb plánovaných již v dřívějších letech. Vývoj situace v  politické, hospodářské, sociální, psychologické a následně i ideologické sféře zbytku dvacátých a první poloviny třicátých let nejen na území daného regionu neposkytoval natolik výhodné podmínky jako v roce 1922. Událost stejného rozsahu se v Jablonci nad Nisou již nedočkala svého opakování.

Návštěvníci ve Střeleckém parku, v pozadí panel s oficiálním symbolem slavnosti, (osobní fond autorky)

48

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Materiálie

XVII 2016 1

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

49


Studie

Country gliding centre Hodkovice 1946–1951

A bstract

Vojtěch Hájek | This study focuses on the activities of the Country gliding centre located on Hodkovice nad Mohelkou airport from 1946 till 1951. After the Second World War a gliding centre was established in Hodkovice on the base of the activities of the Turnovs Czech national aero club and wartime German gliding school. With Kralupy nad Vltavou it was one of the pillars of the gliding in Czechoslovakia. This situation lasted until 1950, when the change of political situation caused discontinuation of all three centres and establishment of the Central gliding school in Vrchlabí. Transfer of the regional air activities to Liberec was induced by gradual and general decay of such activities. This study follows the technological aspects as well as the structure of trainings, even these of the foreign visitors of the centre.

50

k e y words

K l í č ová slova

Hodkovice aero club

Aeroklub Hodkovice

unpowered flight

bezmotorové létání

Hodkovice-town

Hodkovice-město

gliding

plachtění na větroních

gliders

větroně

flying training

letecký výcvik

post-war era

poválečné období

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Zemské plachtařské středisko Hodkovice 1946–1951 Vojtěch Hájek

Obr. 1_Celkový pohled na hodkovické letiště od severu. Osobní archiv autora příspěvku 1_Pro zpracování textu byly využity jak archivní fondy SOkA Liberec, příspěvky v tehdejších odborných periodikách (Rozlet, Letectví), tak rozhovory s pamětníky. Otázce primárních a sekundárních pramenů v celorepublikovém kontextu sportovního letectví HÁJEK, Vojtěch. Hledání vhodné lokality pro rovinné letiště v České Lípě 1945–1950. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2014, roč. 15, č. 1, s. 64–71. ISSN 1213-5097. 2_Zemské plachtařské středisko byl oficiální název. Označení škola nebo stanice byly naopak lidovými názvy, které se objevují jak v současné literatuře (VEJVODA, Ladislav. Na křídlech větru – Historie bezmotorového létání v Československu 1918–1952. Cheb: Svět křídel, 2010, s. 354. ISBN 978-80-8680-8833.), v tehdejších odborných periodikách, tak v archivních materiálech (Státní okresní archiv Liberec, fond Archiv města Hodkovice 1945–1971, kart. č. 200, sign. Hosp. a spol. org.).

XVII 2016 1

Úvodem Historie sportovního létání jak v regionálním, tak celorepublikovém měřítku zůstává do dnešní doby odborně spíše méně zpracovávaným tématem.1 Zemské plachtařské středisko (ZPS) v  Hodkovicích nad Mohelkou, někdy označované jako Zemská plachtařská škola,2 bylo v  poválečném období jedním z  pilířů bezmotorového létání v českých zemích. Vedle středisek na Rané a v Kralupech nad Vltavou plnilo úlohu centra pokročilé přípravy plachtařů. Hlavním cílem tohoto příspěvku je zmapovat vznik, průběh a ukončení činnosti střediska po vzniku Ústřední plachtařské školy (ÚPŠ) ve Vrchlabí v roce 1950, která se posléze stala centrem plachtařského výcviku v českých zemích.

Předválečné a válečné létání v Hodkovicích Prvopočátky létání v  Hodkovicích jsou spojeny právě s turnovskou odbočkou Masarykovy letecké ligy (MLL), která v polovině třicátých let začala hledat další, vhodnější terén pro bezmotorové létání. Mezi vytipované lokality patřil i svah nad nádražím v Hodkovicích, po51


Studie

Vojtěch Hájek | Zemské plachtařské středisko Hodkovice 1946–1951

Obr. 2_Jaroslav Prchal (sedící ve větroni) při provádění vyhlídkových letů na typu DFS Kranich na vrchlabském letišti v roce 1947. Osobní archiv Jaroslava Prchala

3_Výkonnostní odznaky rozdělujeme takto: A – pět letů v přímém směru, z toho čtyři o délce 20 s a jeden o délce 30 s. B – pět letů trvajících déle než 1 min., při kterých žák provedl zatáčky ve tvaru S. C – jeden let o délce 5 min. nad úrovní vzletu, v průběhu nesmí pilot klesnout pod úroveň vzletu. D – (označované také jako stříbrné C) tři lety, prvý v trvání pěti hodin bez přerušení, druhý s převýšením nad místem vzletu nebo nejnižším bodem letu 1 000 m a třetí let, při kterém pilot uletěl nejméně 50 km na přímé linii od místa vzletu. Více ELSNIC, Karel: Výcvik plachtaře – I. díl, výcvik začátečníka. Praha: Grafická unie, 1946, s. 10. 4_ČEPELÍK, Břetislav. Smeteni z oblačných výšin II. O zakladatelích létání na Turnovsku a v Českém ráji. Praha: Zdeňka Čepelíková – vlastním nákladem, 2008, s. 17–18. ISBN 978-254-3534-2. 5_Nationalsozialistisches Fliegerkorps byl nacionálně-socialistickou polovojenskou organizací v nacistickém Německu, která zastřešovala letecké sporty. V roce 1937 pohltila DVL (Německý letecký sportovní svaz (Deutsches Luftsport Verband). Viz BEDÜRFTIG, Friedemann. Třetí říše a druhá světová válka: lexikon německého nacionálního socialismu 1933–1945. Praha: Prostor 2004. ISBN 80-7260-109-1. Pro nahlédnutí do činnosti NSFK na českém území je vhodné upozornit na publikace: PRIMAVESI, Erwin. Im Auf- und Abwind. Geschichte einer Fliegergemeinschaft. Kraiburg am Inn: Horst Maier Verlag, 1985; KLEINHANS, Erich. 1 Jahr Nationalsozialistisches Fliegerkorps im Protektorat Böhmen und Mähren. Prag: Deutsche agrarische Druckerei, 1940. 6_ZIMA, Radek. Z dějin hodkovického letiště, Jablonec nad Nisou 1994, s. 6–7. Soukromý archiv Radka Zimy; ŽĎÁRSKÝ, Jan. Z konce války na letišti v Hodkovicích. Od Ještěda k Troskám. 2005, roč. 12 (28), č. 2, s. 93–97. ISSN 1214-1798. 7_K letecké činnosti na území dnešního Libereckého kraje v posledních dnech války NOVÁK, Vladimír. Armáda v Liberci a Libereckém kraji. Liberec: Knihy 555, 2008, s. 47–48. ISBN 97880-86660-27-1; PLAVEC, Michal. Letecké operace Rudé armády na Liberecku ve světle ruských dokumentů. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2013, roč. 14, č. 2, s. 14–21. ISSN 1213-5097; RYDYGR, Zdeněk. Konec druhé světové války na letišti v Hradčanech. Bezděz. 1998, č. 7, s. 211–220. ISSN 1211-9172. 8_Český národní aeroklub, pozn. aut. 9_Leteckých pohonných hmot, pozn. aut. 10_ČEPELÍK, Břetislav, cit. v pozn. 4, s. 29.

52

sléze zavržený pro nedostatek prostoru na přistání. Jako vhodnější se ukázal terén na severozápadní straně hodkovické náhorní plošiny, označovaný jako Citeř, směřující k  obci  Petrašovice nad Mohelkou. Díky převýšení oproti okolnímu terénu přibližně 60 m zde bylo možné splnit úlohy pro absolvování zkoušky A a B.3 V Hodkovicích začal letecký provoz až na jaře 1938. Projevila se nevýhoda ve vzdálenosti mezi Turnovem a Hodkovicemi, díky čemuž byl letový provoz organizován pouze o sobotách a nedělích nebo o svátcích. V průběhu jara a léta téhož roku se několika jedincům podařilo splnit zkoušku typu B, avšak provoz brzy skončil po známých zářijových událostech.4 Během druhé světové války pokračoval ve zmiňované lokalitě bezmotorový provoz NSFK,5 jehož plachtařská škola působila od  podzimu 1938 na  Citeři a  vystavěla hangár o  rozměrech 30 × 10  m. V  průběhu let 1942 a  1943 vznikla opodstatněná nutnost přemístit výcviková centra Luftwaffe do bezpečnějších oblastí, kde by nebyla vystavena spojeneckým náletům. Na  náhorní plošině nad Hodkovicemi vzniklo letiště s  hlavní vzletovou a přistávací dráhou (VPD) 1 000 × 100 m v orientaci 190/010° a vedlejší dráhou, situovanou na jižní stranu letiště, s orientací do obráceného T o rozměrech 800 × 80 m. Z důvodu plánované intenzivnější letecké činnosti vznikl hlavní hangár o rozměrech 40 × 15 m. Doložená výcviková činnost probíhala na  Aradech Ar- 96 a  Messerschmittech Bf-109.6 Mezi další letiště využívaná německými vojsky patřily lokality v Hradčanech u Mimoně a letiště v Liberci.7

Poválečné počátky Jak už bylo řečeno, hodkovické letiště sloužilo za druhé světové války jak NSFK, tak Luftwaffe. Obnovení, tentokrát sportovního leteckého provozu, souviselo s turnovskou pobočkou Českého národního aeroklubu (ČNA),8 která se již měsíc po  skončení války vydala do Hodkovic zjistit, jak velké množství leteckého materiálu zde zůstalo. Turnovští plachtaři vedení Václavem Hníkem nedokázali při prvním pohledu skrýt úžas nad jeho množstvím.9 Velkým problémem bylo jeho zajištění proti rozkradení nově příchozími, kteří neměli k létání žádný vztah.10 Z tohoto důvodu provedli turnovští plachtaři soupis majetku datovaný 19.–22.  6. 1945. Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Posléze byl odeslán na ústředí ČNA pro vyčíslení škod vzniklých těsně po  skončení války a  především pak v zimě na přelomu let 1945/1946.11 Svědectvím o neutěšeném stavu je Hlášení o rozkrádání národního majetku na polním letišti v Hodkovicích podané SNB Hodkovice nad Mohelkou k velitelství vojenské posádky v Liberci ke dni 27. březnu 1946. Zde se konstatovalo, že byly poškozeny letecké motory uložené v  bednách v  tzv. velkém hangáru. Ve  druhém hangáru na  vrcholku Citeře se prokázalo rozkrádání a demolování uložených německých kluzáků a větroňů. V dokumentu se uvádí, že místní rolník Stanislav Havel dokonce přistihl dvě ženy a jednoho muže, jak odnášeli různé součásti uskladněných letadel.12 Už v červenci roku 1945 hlásila pobočka ČNA Turnov, že je připravena k  létání na  hodkovickém letišti. Měla k  dispozici celkem osmnáct kluzáků, pět jednomístných a dva dvoumístné větroně,13 které se povedlo uvést do provozu z místních zdrojů.14 K těmto číslům je ještě nutné připočítat kluzáky a větroně přivezené z Grunau.15

Katedra historie FP TUL

Vznik plachtařského střediska První poválečný letecký provoz na hodkovickém letišti se uskutečnil 26. srpna 1945, kdy byli přezkoušeni všichni předváleční plachtaři na  Schulgleiter SG-3816 a  Grunau Baby GB-IIb.17 Jelikož soustavně zůstával nevyřešen zmiňovaný problém s  ostrahou leteckého materiálu, přivítalo osazenstvo hodkovického letiště nabídku ČNA, aby zde vzniklo jedno ze zemských plachtařských středisek. Rozhodnutí o  zřízení zemské plachtařské stanice bylo vydáno už v  říjnu 1945, ale k  faktické realizaci došlo zjara následujícího roku.18 Slavnostní otevření proběhlo 7. července 1946. V průběhu roku 1946 bylo do  úprav letiště (dostavba hangáru, příprava učeben, odklízení trosek ad.) investováno celkem 138  935,10 Kčs.19 Proč zemská plachtařská stanice vznikla právě zde? S  největší pravděpodobností to způsobila kombinace několika důvodů. Mezi hlavní důvody patřilo předcházející působení německé plachtařské školy a s ním spojený dostatek kořistního materiálu, což dá-

11_Tamtéž, s. 30. 12_SOkA Liberec, fond ONV Liberec 1945–1990, kart. č. 271, inv. č. 212. 13_Jako kluzáky byla označována školní bezmotorová letadla, na kterých se prováděl výcvik na návětrných svazích. Pojem větroně se využíval pro sportovně hodnotnější bezmotorová letadla, na kterých již bylo možno plnit pokročilé výkonnostní odznaky (zkoušku C a vyšší). K tématu kluzáků a větroňů více KŘÍŽ, František. Plachtění. Brno, 1947, s. 256–263. 14_REDAKCE. Rozlet v odbočkách ČNA. Rozlet. 1945, roč. 1, č. 1, s. 11. 15_Po skočení války dostali českoslovenští plachtaři od maršála Koněva dar v podobě materiálu z plachtařské školy v Grunau (dnes Jeźów Sudecki). Celkem bylo dovezeno 116 větroňů, 16 kluzáků, 3 motorová letadla a další materiál v hodnotě přibližně 15 mil. Kčs. Viz KŘÍŽ, František, cit. v pozn. 13, s. 75. 16_Pro bližší zájem o jednotlivé typy kluzáků a větroňů je nutné upozornit na publikace: BRINKMANN, Günter a Hans ZACHER. Die Evolution der Segelflugzeuge. Bonn: Bernard & Graefe Verlag, 1992. ISBN 3-76376104-7; GEISTMANN, Dietmar. Segelflugzeuge in Deutschland. Stuttgart: Motorbuch Verlag, 1994. ISBN 3-613-01449-1; VEJVODA, Ladislav a Jan PLACHÝ. Větroně v Československu a v České republice od roku 1945. Cheb: Svět křídel, 2009. ISBN 987-80-8680864-2. 17_ZIMA, Radek, cit. v pozn. 6, s. 8. 18_REDAKCE. Nový kurz C v Hodkovicích. Rozlet. 1946, roč. 2, č. 30, s. 5. 19_Národní archiv (NA) Praha, fond Ministerstvo dopravy I (MD I), inv. č. 562, č. kart. 857.

Obr. 3_Tehdejší pohled na dominantu viditelnou z hodkovického letiště. Hotel Ještěd v poválečném období, vyfocený z Piperu L4H Cub. Osobní archiv Jiřího Cicvárka

XVII 2016 1

53


Studie

Vojtěch Hájek | Zemské plachtařské středisko Hodkovice 1946–1951

20_M. M. Dlouhé vlny u nás. Letectví. 1948, roč. 24, č. 2, s. 38–39. 21_PÁTEK, Zdeněk a Miloš PAJR. Sedmdesát pět let vlnového plachtění. Aerohobby. 2008, roč. 5, č. 2, s. 20–23. ISSN 1214-4975. 22_REDAKCE. Dlouhé vlny v Hodkovicích. Rozlet. 1946, roč. 2, č. 31, s. 9. 23_SOkA Liberec, fond Archiv města Hodkovice 1945–1971, kart. 200, sign. Hosp. a spol. org. 24_ČEPELÍK, Břetislav, cit. v pozn. 4. s. 43. 25_REDAKCE. Plachtařská reportáž z čísel – přehled letuschopné techniky v odbočkách ČNA. Rozlet. 1947, roč. 3, č. 12, s. 4. 26_V závorkách jsou uvedeny poválečné československé názvy, přidělené letadlům německé konstrukce, pozn. aut. 27_„Kachna“ je jedním z mála dvoumístných větroňů, kde byla sedadla umístěna vedle sebe na rozdíl od Kranicha, kde posádka seděla za sebou. Více VEJVODA, Ladislav a Jan PLACHÝ, Jan, cit. v pozn. 16, s. 59–62. 28_DFS Habicht byl speciálním akrobatickým větroněm, který např. koncem druhé světové války sloužil k výcviku pilotů pro stíhací letoun s raketovým motorem Messerschmitt Me-163 KOMET, vice PEJČOCH, Ivo. Bojové legendy. Messerschmitt Me-163 KOMET, Praha: Vašut, 2007, s. 65. ISBN: 80-7236-305-0. 29_REDAKCE. Plachtařská reportáž z čísel, cit. v pozn. 25, s. 4. 30_REDAKCE. Plachtařské kurzy v Hodkovicích. Rozlet. 1946, roč. 2, č. 15, s. 11.

54

Obr. 4_Přehled výskytu tzv. dlouhé vlny v Čechách se zakreslením obou možných způsobů využití v Hodkovicích. M. M. Dlouhé vlny u nás. Letectví. 1948, roč. 24, č. 2, s. 38–39

valo skoro neomezené možnosti v letecké činnosti. Dále především výhodné podmínky pro výkonnostní bezmotorové létání (plachtění) umožňující nejenom využívat stoupavých proudů (konvekce) a  svahového proudění na Citeři nebo v okolí Ještědu, ale i tzv. dlouhou vlnu, která vznikala nejen za  Ještědsko-kozákovským hřbetem, ale i za Jizerskými horami nebo Krkonošemi. Právě v  Hodkovicích byly provedeny první výzkumné lety na  českém území. Místní podmínky dodnes umožňují využít vlnové proudění jak při jihozápadním, tak při severovýchodním směru větru (Obr. 4).20 Tento způsob plachtění, vyzkoušený v  předválečném období německými plachtaři právě v  Grunau,21 se po  druhé světové válce rozšířil především ve Francii a Švýcarsku, kde byly dosaženy vynikající výkony. A  tak se stala tzv. dlouhá vlna jedním z důvodů k výběru zmiňované lokality pro umístění ZPS.22 S  pozvolným růstem letecké činnosti byla určena pravidla mezi turnovskou pobočkou ČNA a ZPS Hodkovice. Středisko působilo prioritně v období od pondělí do pátku a Turnovští v sobotu a neděli. K Turnovským se postupně přidávali i  místní, tj. hodkovičtí zájemci

o létání.23 Přes jistá omezení působila turnovská odbočka ČNA v Hodkovicích až do roku 1950, kdy se přemístila zpět do  Dalimeřic nedaleko Turnova, kde vzniklo na krátký čas rovinné letiště.24 S nástupem nové organizace souvisí i přerozdělení techniky. Většina kluzáků a větroňů byla v roce 1946 přidělena ZPS. Z přehledu vydaného na jaře roku 1947 v časopise Rozlet25 vyplývá, že ZPS Hodkovice měla ve stavu tři kusy SG-38, tři GB-IIb, jednoho Krajánka, tři DFS Kranich (VT-52 Jeřáb)26, dvě DFS Olympia (VT-4), dva DFS Weihe (VT-3 Vážka),  jeden Göppingen Gö-4 Goevier (Kachna)27 a DFS Habicht (VT-54 Jestřáb).28 Počty letecké techniky ve vlastnictví pobočky ČNA Turnov se snížily na dva SG-38 a jednu GB-IIb.29

Výcvikové kurzy V průběhu působení ZPS Hodkovice se provádělo velké množství různých druhů výcviků na  kluzácích a  větroních. Harmonogram z  roku 1946 vypovídá o  velkém množství kurzů pro získání zkoušek AB, popř. C.30 Od roku 1947 se začalo středisko zaměřovat především na specializační kurzy, do kterých docházeli frekventanti Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

z jiných aeroklubů, kde nebylo možné realizovat rozšiřující výcvik.31 Z toho je možné usuzovat, že zájemci o kurzy AB byli směřováni k místním pobočkám ČNA Turnov a Hodkovice, kde tímto způsobem výcvik dále pokračoval. Na druhou stranu se od roku 1947 objevila možnost výcviku v tzv. ED kurzech. Jednalo se o základní výcvik pilota kluzáků, který byl realizován na  dvoumístném větroni Kranich nebo Goevier, kdy frekventant odlétal s instruktorem cvičení v rozsahu zkoušky A a B, poté se přeškoloval na školní větroně, např. GB-IIb.32 U  charakteristiky jednotlivých kurzů je uvedena i  jejich tehdejší cena. Roku 1947 tří až čtyřtýdenní kurz AB stál okolo 1 200 Kčs a dvoutýdenní ED kurz 2 500 Kčs. Dále zde byl přípravný kurz označovaný jako PC, kde si frekventanti osvojovali techniku pilotáže na  větroních. Školné bylo 350 Kčs týdně. Posléze navazoval tří až čtyřtýdenní kurz plachtění C, kdy se činnost zaměřovala na splnění podmínek pro získání tohoto odznaku. Cena kurzu byla 1  400 Kčs. Po  splnění podmínek existovala možnost pokračovat kurzem P, který se věnoval rozvíjení schopností při létání na svahu a na počáteční výcvik létání v termických proudech. Jeden týden tohoto kurzu stál 350 Kčs. Dále byl realizován výcvik L na dvoumístném kluzáku (Kranich nebo Goevier) spojený většinou s přeškolením na způsob vzletu pomocí aerovleku. Za týdenní kurz, který zahrnoval 12 vzletů za motorovým letadlem, frekventant zaplatil 1 200 Kčs. Pro provádění aerovleků sloužil v ZPS kořistní letoun Focke-Wulf Fw-44 Stieglitz33 s poznávací (imatrikulační) značkou OK-QHK.34

Katedra historie FP TUL

Po získání zkušeností bylo možné účastnit se V a VK kurzů, které se věnovaly výkonnému plachtění. Zaměřovaly se na  splnění podmínek pro tzv. stříbrné C. V  rámci VK kurzu byla roku 1947 přidána i  možnost osvojit si létání na  větroni s  pomocným motorkem.35 S  největší pravděpodobností se jednalo o  Göppingen Gö-1 Wolf upravený ve  VOŠLM v  Liberci.36 Jeden ze základních rozdílů mezi V a VK kurzem bylo to, že V byl dražší (1 200 Kčs týdně) z důvodu provádění vzletu aerovlekem. Naopak VK bez více nákladů stál 350  Kčs. Mezi poslední kvalifikace, které bylo možné v Hodkovicích získat, patřilo létání dle přístrojů (důležité pro využití stoupavých proudů v mracích), označované jako PP kurzy, jejichž cena byla 350 Kčs. Posledním byl akrobatický kurz označovaný jako AK. Za jeden týden zaplatil frekventant 1 200 Kčs.37 Výcvik se prováděl na větroni DFS Habicht.38 Jestřáb byl půjčován také do  Liberce VOŠLM,39 kde s  ním aktivně létal např. mjr.  Jan Červenka.40 Vedle zdokonalovacích kurzů často probíhaly kurzy instruktorské, označované jako IS, IN a  ID. Mezi základní kurzy patřil IS za  200 Kčs, kde se frekventant stával instruktorem pro získání zkoušek A  a  B, což byla velmi problematická záležitost, jelikož instruktor na  jednomístném cvičném kluzáku mohl žáka pouze pozorovat a  usměrňovat jej svým hlasem. Označení IN se vztahovalo ke kurzu pro provádění instruktorské činnosti při vzletech pomocí navijáku (350 Kčs za jeden týden) a  ID kurz směřoval k  získání povolení pro in-

Obr. 5_Rekonstrukce znaku ZPS Hodkovice. Autor Veronika Kloučková

31_ŠILHAN, Vladimír. Zemské plachtařské školy v roce 1947. Rozlet. 1947, roč. 3, č. 4, s. 11. 32_BRSKOVSKÝ, Jan. Když létaly Jeřáby. Letectví a kosmonautika. 1997, roč. 73, č. 25–26, s. 42–49. ISSN 0024-1156. 33_Pro bližší zájem o jednotlivé typy motorových letounů je nutné upozornit na publikace KENS, Karl-Heinz. Historische deutsche Flugzeuge bis 1945. Berlin: Modellsport 2004. ISBN 978-39231-4239-2; ŠOREL, Václav. Letadla československých pilotů. Praha: Albatros 1986. ISBN 13-767-86. 34_ZIMA, Radek, cit. v pozn. 6, s. 9. 35_ŠILHAN, Vladimír, cit. v pozn. 31. 36_PRCHAL, Jaroslav a kol. Aeroklub Liberec 1945–1995. Liberec: AK Liberec, 1995. s. 6. 37_ŠILHAN, Vladimír, cit. v pozn. 31. 38_REDAKCE. Plachtařské kurzy v Hodkovicích, cit. v pozn. 29. 39_Vojenská odborná škola leteckých mechaniků. Více IRRA, Miroslav. Československé vojenské letectvo 1945–1950. Cheb: Svět křídel, 2006, s. 525–617. ISBN 80-86808-33-5. 40_PRCHAL, Jaroslav a kol cit. v pozn. 36, s. 7.

Obr. 6_Rozvrh kurzů ZPS Hodkovice pro rok 1947. Pro srovnání jsou uvedeny i rozvrhy v Kralupech nad Vltavou a na Rané. Vysvětlivky zkratek jsou v textu. ŠILHAN, Vladimír. Zemské plachtařské školy v roce 1947. Rozlet. 1947, roč. 3, č. 4, s. 11

XVII 2016 1

55


Vojtěch Hájek | Zemské plachtařské středisko Hodkovice 1946–1951

41_ŠILHAN, Vladimír, cit. v pozn. 31. 42_REDAKCE. Odpovídáme na dotazy – kurzy technických správců letišť. Rozlet. 1946, roč. 2, č. 30, s. 5. 43_VEJVODA, Ladislav a Jan PLACHÝ, cit. v pozn. 16, s. 53. 44_ŠILHAN, Vladimír, cit. v pozn. 31. 45_Tamtéž. 46_Převýšení je rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším bodem letu. 47_REDAKCE. Nový kurz C v Hodkovicích. Rozlet. 1946, roč. 2, č. 30, s. 5. 48_ŠILHAN, Vladimír. Sloupek plachtařů – kurzy výkonného plachtění. Rozlet. 1946, roč. 2, č. 27, s. 7. 49_REDAKCE. Nový kurz C v Hodkovicích, cit. v pozn. 47. 50_ZIMA, Radek, cit. v pozn. 6, s. 9. 51_REDAKCE. Rozlet v odbočkách ČNA. Rozlet, 1946, roč. 2, č. 5, s. 14. 52_Rozhovor s Jaroslavem Prchalem, bývalým instruktorem ZPS Hodkovice, později náčelníkem letiště na Královce (Jablonec nad Nisou) a dlouholetým funkcionářem Aeroklubu Liberec. Rozhovor byl proveden v lednu 2015 ve Vratislavicích nad Nisou. 53_REDAKCE. Sloupek plachtařů – zákaz činnosti. Rozlet, 1946, roč. 2, č. 45, s. 11.

56

Studie

dosáhl na Jeřábu s turnovským instruktorem Františkem Hákem převýšení 1 100 m.49 Dalšími vedoucími (náčelníky) hodkovické ZPS se postupně stali Karel Bernhauser, Antonín Půrok a  František Vosyka.50 Současně zde působili i další instruktoři, např. Jaroslav Prchal, Bohumil Chyba nebo RNDr.  Jiří Förchtgott. Velkým problémem zaměstnanců bylo, že středisko fungovalo pouze v sezóně, tj. od dubna do počátku října. Svobodní zaměstnanci odcházeli přes zimní období na  neplacenou dovolenou. Mezi pokusy vyřešit mimosezónní nezaměstnanost patřil pokus zřídit lyžařské středisko v roce 1946. Po neúspěchu o  rok později51  bylo nalezeno řešení: ženatí se stali zaměstnanci místních leteckých dílen, kde se prováděly opravy letecké techniky a  kurzy mechaniků. Na  jaře šli všichni zpět do leteckých funkcí.52 V  roce 1946 se v  ZPS Hodkovice odehrála událost, která mohla skončit katastrofou. Dokonce vyšla jako příklad letecké nekázně na stránkách časopisu Rozlet. Dne 16. října byl pomocný instruktor Jiří Vašák pověřen náčelníkem střediska úklidem hangáru a  menší opravou větroně. Zavolal si na pomoc Anežku Pošvářovou, plachtařku a zaměstnankyni ZPS, aby mu pomohla vytáhnout motorová letadla z hangáru, jelikož poškozený větroň byl umístěn až za nimi. Po vytlačení několika letadel vyzvala Pošvářová Vašáka, aby zkusil nastartovat motor jednoho z letadel, což se povedlo u turnovského Piperu. Oba do  něj posléze nasedli a  pojížděli přes letiště. Nakonec Vašák z  popudu slečny přidal plyn natolik, že letoun vzlétl. Po  letu, který trval okolo půl hodiny, se odhodlali přistát, což se díky štěstí a dobrým vlastnostem letadla zdařilo. Jiří Vašák nevlastnil v inkriminovaném období průkaz pilota motorových letadel a ani nebyl zařazen do motorového výcviku. Událost se odehrála v době, kdy byli ostatní instruktoři a funkcionáři ZPS na dovolené nebo služebně mimo Hodkovice, protože výcvik ve středisku již neprobíhal. Je to dodnes udivující příklad letecké nekázně a  nezodpovědnosti obou zúčastněných. Kauza skončila tak, že Jiří Vašák dostal od Ústředního plachtařského výboru zákaz létáLetecká činnost ZPS Hodkovice ní do konce roku 1947 a iniciátorka Anežka Pošvářová do roku 1948 do poloviny roku následujícího.53 Prvním vedoucím plachtařského střediska byl nejprve Počátkem roku 1947 se rozrostl letecký park o jeden Bohumil Tauš, který patřil mezi sportovní plachtaře cvičný Piper L4H Cub (obr. 10) z  přebytků americké od  konce druhé světové války. Již v  červnu roku 1946 armády, který ministerstvo dopravy dalo k  dispozici

struktorskou činnost na dvoumístném větroni (500 Kč za jeden týden).41 Vedle leteckých kurzů se v přidružených leteckých dílnách pořádala školení mechaniků a technických správců. Kurzisté byli jmenováni a delegováni svojí pobočkou ČNA.42 Zajímavé je porovnání s  ostatními zemskými středisky na Rané a v Kralupech nad Vltavou v roce 1947. Na Rané se organizovaly především kurzy AB, C, L a P (obr. 6), což naznačuje důraz především na  základní a  pokračovací výcvik. V  Kralupech nad Vltavou se neorganizoval výcvik pro zkoušku A, ale začínalo se až zkouškou B, jelikož se pravděpodobně předpokládalo, že frekventanti získají své první letecké zkušenosti ve své pobočce ČNA, kde bylo možné splnit pouze nezákladnější lety, tj. pro zkoušku A.43 V Kralupech nad Vltavou se více kladl důraz na sportovní kurzy, doložitelný např. fotografií trupu větroně DFS Olympia poznávací značky OK-8302, na němž piloti zaznamenali své nejhodnotnější lety na vzdálenost.44 Mezi hodkovická specifika patřilo velké zastoupení kurzů na dvoumístných větroních, výkonnostních a instruktorských.45 Mezi první kurzy uspořádané v  Hodkovicích, patří turnus pro výcvik na zkoušku C, který se konal na přelomu května a  června 1946. Z  celkového počtu devíti účastníků po skončení kurzu mělo sedm absolventů složenu zkoušku C a dvěma zbývajícím chybělo jen několik vzletů. Jednomu z  frekventantů se dokonce podařilo splnit první z podmínek pro udělení stříbrného C, jelikož dosáhl převýšení46 1620 m.47 První kurz výkonnostního plachtění začal v Hodkovicích 22. července 1946. Podmínkou přijetí byl nálet nejméně 10  h po  zkoušce C.48 Všechny kurzy začínaly vždy v  pondělí a  končily v  sobotu ve  12:30. Absolvování všech stupňů výcviku trvalo přibližně jeden měsíc. Frekventant si mohl zvolit libovolný termín a délku trvání turnusu (nejméně však jeden týden) a kontinuálně navázat na předešlá splněná cvičení daná výcvikovým řádem. Fyzický nástup do jednotlivých kurzů probíhal v neděli večer.

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

plachtařské škole. Na hodkovické letiště také přišel motorový instruktor Rudolf Havlíček. Na počátku jara se začalo s  aktivním motorovým provozem, avšak letiště přestávalo vyhovovat pro zvýšený provoz školy a  turnovské pobočky ČNA, jejíž letový provoz byl čím dál více detašován na  dalimeřické letiště nedaleko Turnova.54 K příchodu Piperu se váží i pokusy místních pilotů zalétat si ještě na sněhové pokrývce. Přes zimní období zhotovili lyže namontované místo kol, což se v provozu osvědčilo.55 Rok 1947 přinesl sportovní úspěchy i v bezmotorovém létání. Nejvýznamnější byl úspěch RNDr.  Jiřího Förchtgotta a jeho žáka J. Tomsy, kteří dosáhli na větroni Kranich (Jeřáb) 19. srpna absolutní výšky 4 500 m. Převýšení bylo 4 100 m, což v té době znamenalo nový československý rekord na  dvoumístném větroni, který dokonce překonal platný rekord na  jednomístném.56 Velmi poutavé vzpomínky zanechal sám rekordman časopisu Rozlet: „Nalétnutý komín asi v 1900 m vykazuje dobrých 5 m/vt. Už za viditelnosti začíná let podle přístrojů. Kulička uprostřed, vario stejnosměrné stoupání během celého kruhu, rychlost stálá, kompas se pravidelně otáčí a proužek růžice udržuje stejný sklon k svislé rysce. Po několika kruzích ještě jeden kontrolní pohled na zemi, která se rychle ztrácí v šedé, houstnoucí mlze. Oči brzo přenechávají kontrolu rychlosti docela uším – sluchový vjem je bezprostřednější než údaj rychloměru – a zrak se zabývá pouze kuličkou, kompasem a  variometrem, Balanc v  normále, směrovka jemně vyšlápnutá, vyrovnávající polohu kuličky, pohyb výškovky reguluje jemné zesilování a zeslabování zvuku. Stoupání se zvyšuje na 6 až 7 m/vt., to vybízí k pohledu na výškoměr. Asi 2200 m a ručička se znatelně pohybuje nahoru.“ Na  druhé nalétnutí „rekordního“ stoupání v  bouřkovém mraku vzpomínal takto: „Vario ukazuje už brzo 8 a 10 m/vt. stoupání – takové jsme ani na navijáku neměli. V duchu je možno si představit, jak rychle se asi zmenšuje obraz krajiny pod námi. Ručička výškoměru rychle šplhá okolo 3000 m a přes nulu znova dokola (…). „Kolik asi nám to vydá?“ – ptáme se navzájem. Překračujeme 4000 m, stále 10 m/vt. (…). Ve 4400 m se nám zdá být trochu jasněji, oblačnou mlhu tvoří jemné krystalky, které se usazují na rádiovce v podobě jíní (…). XVII 2016 1

Katedra historie FP TUL

Obr. 7_DFS Weihe na letišti v Hodkovicích. Osobní archiv Jaroslava Prchala

Pojednou přichází odpověď na otázku „jak vysoko?“ Kompas se nečekaně roztáčí, prudce a bez náhlého zásahu do řízení. Máme 4500 m, 8 m/vt. stoupání, rychlost se zvyšuje. Jemné přitažení nepomáhá, důraznější má vzápětí slábnutí šumu křídel. Kulička uprostřed, kompas se obecně točí, 5 m/vt. klesání, 10 m/vt. stoupání, velká rychlost, klid – zdánlivě bez pořádku se střídají všechny představitelné údaje varia s hukotem a klidem okolo nás i po otevření brzdících klapek naplno. V  řízení značné síly. Jasně bezvládná situace Jeřába, naděje na vyrovnání malá. Tož zrovna plynule dotahovat, pravou nohu a balanc vlevo (…). Vítr nafoukává šikmo zprava, uvolnil střední část krytu kabiny, která drží jen na levém předním šroubu. Vlaje ve směru proudu vzduchu. Síla v řízení je značná, ale klidná. Člověk má radost, že jde podle svého dolů. Několik minut myšlení o demontážích větroňů v bouřkových mračnech. Snad proto, že jsme chtěli vydržet nahoře a srovnat jsme neměli podle čeho. Nechali jsme dlouho větroň bez dozoru, nevnutili mu včas vývrtku (…). Po několika minutách probleskne temně šedým závojem otáčející se síť světlých čar. Rychle se zlepšuje viditelnost, pod námi se měkce vynořuje obraz krajiny s bílými cestami – budí dojem, že pozorujeme na velké fotografické desce chemický proces ve vývojce. Vesele vítáme objevení země jako kdysi plavci Kolumbovi…“57

54_ZIMA, Radek, cit. v pozn. 6, s. 9. 55_REDAKCE. Pipery na lyžích. Rozlet. 1947, roč. 3, č. 11, s. 3. 56_REDAKCE. Nový rekord čs. plachtařů. Rozlet. 1947, roč. 3, č. 35, s. 2. 57_FÖRCHTGOTT, Jiří. Plachtění v šedém. Rozlet. 1947, roč. 3, č. 48, s. 10.

57


Studie

Vojtěch Hájek | Zemské plachtařské středisko Hodkovice 1946–1951

58_To je velmi zajímavé, jelikož se vlnové proudění objevuje především časně z jara, nebo na podzim, pozn. aut. 59_FÖRCHTGOTT, Jiří. Létání v hodkovické vlně. Rozlet. 1947, roč. 3, č. 44, s. 10. 60_REDAKCE. Hodkovice 1947 a v roce 1948? Rozlet. 1948, roč. 4, č. 8, s. 11–12. 61_Rozhovor s Boženou Vitáskovou, dlouholetou pracovnicí Severočeského krajského aeroklubu Liberec. Rozhovor byl proveden v září 2014 v Liberci.

Obr. 8_Francouzská pilotka Suzanne Melková před větroněm Göppingen Gö-3 Minimoa s poznávací značkou OK-8192, který patřil ZPS Hodkovice. Na trupu je možné vidět znak hodkovického střediska. Fotografie byla pořízena na letišti Praha-Ruzyně dne 20. července 1947 v průběhu soutěže v bezmotorové akrobacii na DFS Habicht, které se zmiňovaná pilotka zúčastnila. Osobní archiv Pavla Kloučka

58

Společně s rozvojem přístrojového létání, bez kterého by bylo plachtění v mracích nemyslitelné, se pokročilo ve výzkumu tzv. dlouhé vlny za Ještědsko-kozákovským hřbetem. Po prvních pokusných letech vykrystalizovaly dvě základní vlnové situace. První byla vlna na hodkovické straně, která se vytváří v závětří Ještědského hřebenu při severovýchodním proudění. Druhá, označovaná jako vlna liberecká, vznikala nad libereckým letištěm při proudění z jihozápadu. Za zajímavou lze považovat i statistiku letů do vlnového proudění ze srpna 1947,58 uskutečněných převážně na  hodkovické straně. Počet vzletů do  vlny 52 s  celkovou dobou všech letů 121  h 20  min, nejlepší výška dosažená nad letištěm činila 2 500 m, průměrná okolo 1 800 m, nejdelší let trval 6 h 11 min. Jiří Förchtgott napsal v úvodu ke svému článku v časopisu Rozlet: „Hodkovická vlna začíná vždycky nenápadně. Někdy se ztrácí v  nízkých obláčcích, které se plazí přes vrcholky okolních kopců a  úplně překrývají vrchol Ještědu, jindy se projeví trvalou výchylkou ručičky variometru na stoupání při přímém letu pod jasnou oblohou. A  přeci vždy je

možno pozorovat drobné charakteristické příznaky, které dříve „nic neznamenaly.“ Při nízké oblačnosti z rána, kdy [se] čerstvá oblaka převalují přes svah s  charakterem mlhy, se projeví vliv vlnění periodickými průrvami v  souvislé oblačné pokrývce. Do trhlin je možno startovat vlekem a nalézt v nich dlouhovlnné stoupání.“ 59

Zahraniční účastníci V průběhu prvních poválečných let se do plachtařského střediska hlásili i  zahraniční účastníci. Bylo doloženo přibližně patnáct Švédů, dále Francouzi, Angličané a Holanďané.60 V průběhu léta 1948 pravděpodobně létalo v Hodkovicích několik izraelských pilotů, avšak tuto domněnku se nepovedlo zatím z relevantních pramenů doložit. Zajímavý je osud jednoho člena švédské výpravy Karla Erika Oevgarda. Již v průběhu svého působení v Hodkovicích navázal dobré vztahy s domácími piloty. Ve vzpomínkách pamětníků je doloženo, že si půjčoval v Hodkovicích soukromého Pipera od Pavla Lánského, který pak mohl výměnou létat na jeho větroni.61

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Oevgard po skončení hodkovického soustředění dále pokračoval ve sportovní činnosti, která ho odvedla do USA. Bohužel se mu stal osudným let 18. prosince 1951. Vzlétl z letiště nedaleko města Bishop v Kalifornii a  navázal do  vlnového proudění za  Kordillerami. Během odpoledních hodin se nevrátil na letiště vzletu a ani o sobě nedal zprávu. Posléze započalo pátrání. Po několika hodinách pátrači lokalizovali trosky větroně s tělem pilota. Příčinou havárie se stal zamrzlý dýchací přístroj. V troskách se nacházel barograf, z jehož záznamu vyplynulo dosažení výšky 13 500 m, což by platilo za světový rekord.62 Smutné je i to, že Oevgardova smrt byla následně použita k tehdejší štvavé propagandě vůči západním státům ve  snaze je očernit jako zemi, kde lidský život nemá žádnou hodnotu na rozdíl od „mírumilovných“ socialistických zemí. O  dvě čísla později v časopise Křídla vlasti se opět jeden příspěvek věnuje této události. Na jeho konci stojí: „Smrt významného letce je jen smutnou epizodkou v  historii letectva kapital. států. Oevgard zemřel, zmírají i  další letci vinou těch, kteří vládnou. Ti však beze studu troubí do světa, jaký je v USA ráj.“63

Létání od roku 1948 Počátkem roku 1948 se na  stránkách časopisu Rozlet prezentovala činnost ZPS a  byl obhajován její pevný a  neoddělitelný význam pro československé plachtění. Ve  zmiňovaném článku v  Rozletu se objevila stížnost na spolupráci s MNV Hodkovice, který sliboval podporu v oblasti udržování leteckých dílen i v možnosti ubytování frekventantů střediska, často však tato podpora skončila pouze u  slibů.64 Na  obranu MNV Hodkovice je nutné podotknout, že soužití hodkovických občanů s  frekventanty střediska nebylo vždy bez problémů. V dokumentu datovaném k 10. září 1948 tlumočil MNV stížnosti občanů vedení ZPS na frekventanty ubytované v  budově bývalé školy. Dle sdělení svědků „dlouho do noci povykují a hlomozí a celkově se chovají tak, jak se na budoucí adepty letecké zbraně nesluší“. Proto žádal MNV Hodkovice větší důslednost pracovníků ZPS při dodržování kázně frekventantů.65 Od  počátku roku 1948 pokračoval rozmach motorového létání v  hodkovické ZPS, jelikož ministerstvo dopravy přidělilo další motorový letoun, v tomto přípaXVII 2016 1

Katedra historie FP TUL

Obr. 9_Vlečný letoun ZPS Hodkovice Focke-Wulf Fw-44 Stieglitz s poznávací značkou OK-QHC. Osobní archiv Pavla Kloučka

dě Praga E-114 Baby, a několik motorových žáků dne 14. listopadu 1947 složilo pilotní zkoušky. Zmiňovaný typ vyžadoval důkladnou pozemní přípravu a  přeškolení, neboť měl oproti Piperu sedadla vedle sebe, tudíž piloti seděli mimo osu letounu. Pro nedostatek místa v hodkovickém hangáru byla E-114 umístěna na letišti v Liberci.66 Po událostech února roku 1948 bylo létání omezeno od  9. března, kdy ministerstvo vnitra vydalo opatření č. j. 4310/1–9/3–1948–III/4, ve kterém nařídilo všem okresním národním výborům a  ústředním národním výborům statutárních měst vydání zákazu všech domácích motorových a  bezmotorových letadel. Zákaz se nevztahoval na  kluzáky, s  nimiž nebylo možné případně uletět do  zahraničí,67 avšak bylo možné s  nimi létat nad letištěm, na  což vzpomínal Josef Havránek – létal v inkriminovaném období na SG-38 s gondolou v  Liberci.68 K  prvnímu zmírnění zmiňovaných zákazů došlo 19. května 1948, kdy byl povolen provoz větroňů v leteckých školách.69 K plnému obnovení provozu v Hodkovicích došlo až v roce následujícím. Díky dochovaným blokům časoměřiče lze poměrně přesně určit počty a typy jednotlivých větroňů. Problémem jsou kluzáky, neboť jejich deník časoměřiče se nedochoval. Přesto je možné, že v  roce 1949 byly v  Hodkovicích stále zastoupeny dosluhující

62_NĚMEC, Ludvík. Smrt nebo světový rekord. Křídla vlasti. 1952, roč. 1, č. 7, s. 160. 63_SCHINDLER, Jaromír. Ještě k smrti K. E. Oevgarda. Křídla vlasti. 1952, roč. 1, č. 9, s. 205. 64_REDAKCE. Hodkovice 1947 a v roce 1948, cit. v pozn. 60. 65_SOkA Liberec, fond Archiv města Hodkovice 1945–1971, kart. č. 200, sign. Hosp. a spol. org. 66_ZIMA, Radek, cit. v pozn. 6, s. 9–10. 67_NA Praha, fond MD I, inv. č. 561, č. kart. 855. 68_Rozhovor s Josefem Havránkem, dlouholetým náčelníkem AK Hodkovice. Rozhovor byl proveden v prosinci 2014 v Hodkovicích nad Mohelkou. 69_NA Praha, fond MD I, cit. v pozn. 67.

59


Studie

Vojtěch Hájek | Zemské plachtařské středisko Hodkovice 1946–1951

Obr. 10_Piper L4H Cub z přebytků amerického letectva před přidělením poznávací značky. Osobní archiv Pavla Kloučka 70_František Kdér byl dlouholetým významným funkcionářem Aeroklubu ČSSR, metodikem výcviku na motorových a bezmotorových letadlech. Je autorem mnoha dodnes uznávaných učebnic, např. KDÉR, František. Učebnice sportovního letce. Praha: Naše vojsko, 1973. 71_Plachtařská kniha – blok časoměřiče 1949–1950. Osobní archiv Jana Hrbatsche. 72_Rozhovor s Jaroslavem Prchalem, cit. v pozn. 52. 73_Motorová kniha – blok časoměřiče 1950. Osobní archiv Jana Hrbatsche. 74_Více NA Praha, fond MD I, inv. č. 561, č. kart. 855. 75_STANĚK, Miroslav. Školení instruktorů v Hodkovicích. Letectví, 1950, roč. 26, č. 7, s. 164. 76_ČERNÝ, Jiří. Čtyřicet mírových let. Letectví a kosmonautika. 1985, roč. 61, č. 14, s. 6–7. ISSN 0024-1156. 77_NA Praha, fond MD I, inv. č. 560, č. kart. 855. 78_NA Praha, fond MD I, inv. č. 561, č. kart. 856.

60

SG-38, doplněné několika novými kusy výcvikového kluzáku Z-23 Honza. Mezi větroně, jejichž létání je v Hodkovicích doloženo, patří pět dvoumístných Kranichů (OK-9052, OK-9055, OK-9300, OK-9211, OK9312), jednomístná raritní Merle Mü-13 (OK-8078), Gö-4 Goevier (Kachna – OK-9250), jedna Göppingen Gö-3 Minimoa (OK-8192), celkem deset GB-IIb (OK8108, OK-8118, OK-8255, OK-8024, OK-8311, OK8052, OK-8360, OK-8259, OK-8363,OK-8201), čtyři výkonné větroně DFS Olympia (OK-8444, OK-8076, OK-8494, OK-8364) a tři československé cvičné větroně Z-24 Krajánek (OK-8170, OK-8171, OK-8173). Roku 1950 jsou doloženy dva kusy výkonného větroně Z-25 Šohaj OK-8834 a  OK-8835 a  další dva Z-24 (OK-8550, OK-8560). Záznamy uvádějí, že zde létal i  úspěšný plachtař František Kdér70 s  větroněm DFS Weihe (OK-8606) (obr. 7),71 který patřil k  nelepším větroňům ve  stavu  ZPS.72 Nevýhodou bloků (deníků) časoměřiče je to, že není možné stoprocentně určit, zda uvedený větroň patří opravdu ZPS, nebo byl přivezen frekventantem, popř. návštěvníkem, který si přijel do Hodkovic pouze zalétat. Toto je případ zmiňovaného Františka Kdéra. Stejným způsobem jako u větroňů je doložitelný i motorový provoz, kde se zmiňovaný problém tolik nevyskytoval, jelikož se na  hodkovickém letišti mnoho motorových letounů nenacházelo. V roce

1950 byl v Hodkovicích doložen provoz těchto motorových letounů: Focke-Wulf Fw-44 Stieglitz (OK-QHC (obr. 9) a OK-QHM), využívané především jako vlečné, dále jedna Praga E-114 Baby (OK-DGN), dvě Z-381 (s vojenským označením C-106, OK-DSO a OK-DSP) a  dva Pipery L4H Cub (OK-WIC, OK-DRI) a  C-104 (obr. 12) bez blíže specifikované poznávací značky.73 Zmiňované dva kusy typu Z-25 Šohaj se staly hlavními aktéry incidentu z 20. června 1950, kdy došlo k jejich srážce při létání ve  stoupavých proudech. Piloti, zaměstnanci ZPŠ Bohumil Chyba (instruktor) a Karel Valášek (mechanik), si během polední pauzy, po  dohodě se zástupcem vedoucího výcvikového střediska, vzlétli k  místnímu létání. Z  protokolu a  svědeckých výpovědí vyplývá, že oba piloti navázali do  stejného stoupavého proudu, aniž by o  sobě věděli. Jelikož se věnovali více sledování přístrojů než pohledu z  větroně a dostali se oba na stejnou vertikální úroveň, došlo ke  kolizi mezi levým křídlem Valáškova (OK-8835) a  přední částí Chybova (OK-8834) Šohaje. Naštěstí nedošlo k  výraznému poškození a  piloti přistáli zpět na hodkovické letiště.74 Vedle své praktické činnosti provádělo středisko také různá teoretická školení, jež se týkala aerovlekových vzletů, akrobacie, létání v  mracích ad. Doloženo je např. teoretické školení budoucích instruktorů bezmotorového létání, které proběhlo ve dnech 16. a 17.  února 1950.75

Zrušení letecké školy S plánovanou  reorganizací sportovního letectví bylo nakonec v  průběhu roku 1951 rozhodnuto o  zrušení ZPS Hodkovice.76 Z  archivních materiálů Ministerstva dopravy vyplynulo, že ZPS Hodkovice pravděpodobně fungovala do  konce roku 1951, kdy došlo k  poslednímu finančnímu vyúčtování její činnosti.77 Toto nepřímo dokazuje i  nařízení ministerstva dopravy z  27. dubna 1951 o  stažení dvoumístných větroňů VT-52 Jeřáb z  aeroklubů, jejich úprava pro navijákové boční závěsy a postupné přidělení zpět do plachtařských výcvikových středisek. Mezi středisky figuruje i Plachtařské výcvikové středisko (PVS) v Hodkovicích.78 Postupně – do roku 1952 – ukončily činnost i ZPS (PVS) Raná a Kralupy nad Vltavou. Od počátku roku 1950 se započalo s organizací Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Katedra historie FP TUL

nové ÚPŠ Vrchlabí, kam nastoupili ke dni 1. června jako placení instruktoři Ladislav Háza z  Hodkovic, Jaroslav Kumpošt a Věra Špačková.79

Závěrem Po zrušení ZPS poklesla činnost v Hodkovicích, jelikož turnovský aeroklub již využíval své letiště v  Daliměřicích a  další členové místního, tj. hodkovického letiště odešli do jiných, tehdy progresivně se rozvíjejících aeroklubů, například na Královku, Držkov nebo do Liberce. Období poklesu provozu však netrvalo dlouho. V závěru roku 1952 došlo ke zrušení jednotlivých letišť, která dle vedení nově vzniklého Krajského aeroklubu v  Liberci nevyhovovala potřebám rozmáhajícího se motorového létání (příprava branců pro vojenské letectvo). Jednalo se především o Držkov, Královku nebo Turnov. Většina členů těchto aeroklubů se přesunula do Hodkovic, které jako aerovleková stanice Krajského aeroklubu Liberec fungovaly dále.80

Obr. 11_Školní větroň Z-24 Krajánek. Sbírka Pavla Kloučka

79_CHVOJKOVÁ, Helena. Plachtění je požitek. Pilotka Věra ŠpačkováŠlechtová vzpomíná. Cheb: Svět křídel, 2013, s. 50–51. ISBN 97880-87567-24-1. 80_ČERNÝ, Jiří, cit v pozn. 77, s. 6–7.

Obr.12_Pozemní příprava pilotů před hodkovickým hangárem počátkem padesátých let. V pozadí motorové letouny C-104. Sbírka Pavla Kloučka

XVII 2016 1

61


Materiálie

Discovery of the Christian Christoph count Clam-Gallas portrait from Josef Bergler in National museum collections

A bstract

Lubomír Sršeň | Thanks to the revelation of the authors mark during recent restoration of a anonymous portrait „effigy of a young officer“ in the collections of the National Museum in Prague we now know, that it was painted in 1803 by Josef Bergler (1753–1829), first director of the Prague Academy of Arts. On the painting is Christian Christoph count von Clam-Gallas (1771–1838), one of the most important men of the political and cultural life in Czech lands in the first third of the 19th century. He is painted with the uniform of the Tuscan Order of Saint Stephen knight.

k e y words

K l í č ová slova

Josef Bergler (1753–1829)

Josef Bergler (1753–1829)

Christian Christoph count von Clam-Gallas

Kristián Kryštof hrabě Clam-Gallas

(1771–1838)

(1771–1838)

Gesellschaft patriotischer Kunstfreunde

Společnost vlasteneckých přátel umění

Academy of Arts in Prague

Akademie umění v Praze

National Museum, Prague

Národní muzeum, Praha

Portrait art

portrétní malířství

Grand Dukes´s Tuscan Order of Saint

velkovévodský toskánský Řád sv. Štěpána

Stephen

62

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Objev portrétu Kristiána Kryštofa hraběte Clam-Gallase od Josefa Berglera ve sbírkách Národního muzea Lubomír Sršeň

Někdejší stav anonymní „podobizny mladého důstojníka“ předané roku 1945 do Národního muzea (oddělení starších českých dějin NM, inv. č. H2-31 653) Foto Alžběta Kumstátová

Autorská signatura Josefa Berglera z roku 1803, nalezená při restaurování portrétu v roce 2015 na zobrazeném listu v rukou portrétovaného (NM, inv. č. H231 653) Kresba PhDr. Lubomír Sršeň

Okolnosti objevu V roce 2015 se podařilo v Národním muzeu restaurátoru, akademickému malíři Liboru Kocandovi učinit významný objev. Na zašlé anonymní olejomalbě evidované jako „podobizna mladého důstojníka“, zasazené do nevhodného historizujícího rámu, našel poněkud setřenou, ale autentickou signaturu autora, doplněnou i  letopočtem. Na papíru v rukách mladíka je písmem v opačném sklonu (daném perspektivou zobrazeného sklopeného listu) napsáno „1803 / JBergler“. Mohli jsme s  radostným překvapením konstatovat, že bylo objeveno další, dosud neznámé dílo prvního ředitele pražské Akademie Josefa Berglera. Ještě překvapivější bylo, že jsme vzápětí úspěšně identifikovali i zobrazeného mladíka. Klíčem, který vedl k rozluštění této záhady, byly řádové odznaky na jeho uniformě. Jde o kříž a hvězdu toskánského Řádu sv. Štěpána, u nás poměrně vzácně se vyskytující vyznamenání. Tato stopa vedla k jednoznačnému zjištění, že vyznamenaným mladíkem je známý hrabě Kristián Kryštof Clam-Gallas.1 Potvrdila to i konfrontace s jeho dalšími portréty. XVII 2016 1

Souběžné rešerše početné, ale rozptýlené literatury o portrétovaném hraběti vedly až k vítanému zjištění, že existuje velmi zevrubná monografie o tomto šlechtici. Jde o  kolektivní dílo někdejších studentů z  katedry historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické na Technické univerzitě v Liberci, připravené pod pedagogickým a redakčním vedením PhDr. Milana Svobody, Ph.D. Jeho jádrem je komentovaný český překlad obsáhlého nekrologu Kristiána Kryštofa hraběte Clam-Gallase vydaného německy Janem Ritterem z Rittersbergu, doplněný o kapitoly, v  nichž se jednotliví studenti zabývají různými aspekty života a  díla pojednávané osobnosti.2 Uvedená kniha mi v mnoha ohledech usnadnila práci při sepsání tohoto příspěvku. Odkazuji tedy na  tuto publikaci jako na  bohatý zdroj detailních informací a  svůj příspěvek chápu jako drobný doplněk obsáhlé kapitoly o portrétech hraběte Clam-Gallase, sepsané Erikou Mrhalovou.3

1_Za pomoc při pátrání mezi nositeli toskánského Řádu sv. Štěpána z Čech jsem zavázán PhDr. Evě Gregorovičové z Národního archivu v Praze. 2_SVOBODA, Milan, red. et al. Kristián Kryštof hrabě Clam-Gallas. Stručná biografie. Edice životopisného nástinu od Johanna Rittera z Rittersberku z roku 1838 s komentáři. Liberec, TU 2012. ISBN 978-80-7372-929-5. 3_MRHALOVÁ, Erika. Portréty Kristiána Kryštofa Clam-Gallase a jeho rodiny. In: SVOBODA, Milan, red. et al., cit. v pozn. 2, s. 256–361.

63


Lubomír Sršeň | Objev portrétu Kristiána Kryštofa hraběte Clam-Gallase od Josefa Berglera ve sbírkách Národního muzea

materiálie

Nově restaurovaný a identifikovaný portrét Kristiána Kryštofa hraběte Clam-Gallase (* 1. 9. 1771, Praha – † 21. 8. 1838, Planá, okr. Tachov), od Josefa Berglera (* 1. 5. 1753, Solnohrad – † 25. 6. 1829, Praha), Praha 1803, sign. „1803 / JBergler“. Olej, plátno 74 × 58,8 cm (NM, inv. č. H2-31 653) Foto Alžběta Kumstátová

64

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Materiálie

Nově identifikovaný portrét Obraz, evidovaný v oddělení starších českých dějin NM pod inventárním číslem H2-31 654, se dostal do muzejních sbírek vzápětí po skončení 2. světové války. Již tehdy byl jeho stav špatný, přestože bylo zřejmé, že poměrně nedlouho předtím, asi někdy v  první třetině 20.  století, byl podroben celkové „renovaci“. Neznámý restaurátor, patrně nepříliš zkušený, jej přepnul na nový vnitřní rám (74 × 58,8 cm) bez vypínacích klínků, s  ostrými vnitřními hranami lišt, které se brzy otiskly v plátně a malbě. Odstranil originální vnější rám a nahradil jej pseudobarokním řezbářským rámem z  akantových rozvilin (107 × 91,5 cm), stylově zcela nevhodným. Zadní stranu plátna natřel ochrannou vrstvou šedozelené olejové barvy a  vlastní malbu, již tehdy dosti krakelovanou, silně přelakoval. Během nového restaurování, provedeného na přelomu let 2015 a 2016, byla malba očištěna, její rubová strana byla zbavena nevhodného nátěru a zpevněna po okrajích redukovanou páskovou rentoaláží. Pseudobarokní rám byl v muzejních sbírkách jako doklad historie obrazu zachován, ale obraz byl nově adjustován do  esteticky vhodnějšího dobového zlaceného rámu ze starých muzejních zásob (84,5 × 70,5 cm). Malba si kromě vyrovnání a očištění vyžádala naštěstí jen několik drobných retuší, většinou při okrajích obrazové plochy. Restaurátorský zásah plně rehabilitoval původní výraznou a  kultivovanou barevnost portrétu. Vidíme před sebou polopostavu pohledného mladého muže sedícího za  stolkem, jakoby vyrušeného od  čtení listu, který drží v rukách. Zatímco tělem je otočen mírně doleva, k  desce stolku, hlavu natáčí na  druhou stranu, aby spatřil, co ho ruší. Narůžovělá barva porcelánově hladkého inkarnátu jeho oválného obličeje kontrastuje s  tmavě hnědými zorničkami očí, s  tmavým obočím a s tmavohnědými až černými vlasy a licousy upravenými podle empírové módy. Oděn je do barevně atraktivní, takzvané „malé“ uniformy rytíře velkovévodského toskánského Řádu sv. Štěpána. Tu představuje přiléhavý tmavomodrý dvouřadový frak s rumělkově červenými klopami, manžetami a stejně červeným stojacím límcem, zapnutý a ozdobený zlatavými knoflíky, na nichž jsou znatelné rozeklané maltézské kříže. Pravé rameno zdobí epoleta ze zlatého dracounu. XVII 2016 1

Národní muzeum

Pod frakem lze vidět okraj bílé vesty, bílé krajkové fiží, černou vázanku ovíjející krk a pod ní stojací límeček bílé košile, jehož cípy dosahují až k licousům. Pod levou klopou límce vidíme na červené stuze kombinované se zlatým řetízkem zavěšený nevelký klenot Řádu sv. Štěpána. Má podobu zlatého maltézského kříže s červeně smaltovanými rameny, mezi nimiž jsou zlaté lilie. Nad křížem je zlatá korunka toskánského velkovévody. Napravo od kříže má hrabě připevněnou velkou zlatou, červeně smaltovanou hvězdu téhož řádu, opakující podobu klenotu. Uniforma i  obě dekorace deklarují, že jejich nositel byl vyznamenán rytířským stupněm řádu. Neutrální hnědé až žlutohnědé pozadí podobizny má standardní světelné uspořádání. Plynulý přechod z  hlubokého stínu za  zátylkem natočené hlavy portrétovaného do  prosvětlené partie vpravo, kam se portrétovaný obličejem otáčí, koresponduje se směrem dopadajícího světla a  účinně zaměřuje pozornost diváka na tu stranu, kam hledí portrétovaný. Zatímco levý okraj hlavy splývá s tmavým pozadím, zastíněná polovina tváře vpravo má díky sousednímu světlému pozadí zcela jasné obrysy. Toto oblíbené a  často používané světelné aranžmá vychází ještě z  barokních principů šerosvitu a  dává světelné režii obrazu žádoucí rytmus. V  našem případě je někdejší dramatické barokní schéma vlivem klasicistních výtvarných idejí zklidněno do  podoby vyvážené harmonie. Obdobnou rovnováhu kontrastů lze sledovat i v malířově rukopise, v němž se střídají partie záměrně rozostřené až splývavé s detaily namalovanými s  ostrostí téměř fotografickou. Ani to nebylo novinkou, Bergler jen suverénně užíval manýry, známé již v barokní portrétní malbě, mistrovsky aplikované např. ve  vídeňském  ateliéru Martina van Meytense. Velice zdařilá je celková kompozice portrétu. Vyvážené plošné uspořádání polopostavy do  převýšeného rovnoramenného trojúhelníku je díky trochu předkloněné pozici portrétovaného a iluzivním vytrčením rukou dopředu obohaceno o další rozměr, takže už nejde jen o trojúhelníkovou, ale o  trojdimenzionální, tedy pyramidální kompozici, byť jen iluzivní. Mladý hrabě je zachycen v  okamžiku, kdy je jeho činnost, původně soustředěná jen na čtení listu, rozdělena na dvě aktivity. Vlevo dole jeho ruce nepřestaly držet rozečtené psaní, ale jeho pohled sleduje dění vpravo nahoře, někde mimo zobrazený výsek skutečnosti. Tato 65


materiálie

Lubomír Sršeň | Objev portrétu Kristiána Kryštofa hraběte Clam-Gallase od Josefa Berglera ve sbírkách Národního muzea

dvojí protikladná aktivita vnáší do portrétu, který by byl jinak staticky klidný, vnitřní dynamiku. Oživuje jej a posouvá až k hranicím žánrové malby. Vnášení žánrových prvků do portrétní malby je možno v případě Berglerova portrétu hraběte Clam-Gallase vyzdvihnout jako cennou inovativní tendenci. Mezi vesměs statickými malovanými podobiznami, jež Bergler zanechal, jde o poměrně vzácnou výjimku. Kvalitou i pojetím srovnatelná je pouze jeho podobizna půvabné čtyřiadvacetileté Marie Aloisie Chotkové (1777–1864) zobrazené v roce 1801 při kreslení.4 Nově identifikovanou muzejní podobiznu můžeme tedy považovat za  jeden z  nejpůsobivějších a  nejzdařilejších olejových portrétů vyšlých z Berglerovy ruky. Jaké byly osudy tohoto obrazu? Zůstávají bohužel dost nejasné. Do sbírek Národního muzea se dostal v srpnu 1945 v rámci velkého souboru 175 různých předmětů předaných Místním národním výborem v  Praze-Vysočanech a  konfiskovaných německému majiteli. Tím byl baron Friedrich Eduard Frey z  Freyenfelsu (1878–?), majitel mlékárny a  bývalého zámečku ve  Vysočanech. V  zámečku žil se svojí ženou Henriettou, která zemřela brzy po  nuceném vystěhování z  republiky, v  prosinci 1945. Henrietta (Jetty), za  svobodna Kittlová, byla mladší sestrou slavné Emy Destinnové (1878–1930). Tato operní pěvkyně a  náruživá milovnice starožitností ve vysočanském zámečku ve dvacátých letech 20. století často pobývala a dávala tam i hodiny zpěvu. Pokoj, který užívala, zůstal po její smrti plný jejích věcí. Ty pak byly zahrnuty do majetku konfiskovaného manželům Freyovým, aniž by byly jako památky na ni od ostatních předmětů odlišeny.5 Lze předpokládat, že Emě Destinnové náleže4_Barevnou reprodukci tohoto portrétu ze zámku ve Veltrusech otiskl PRAHL, Roman, red. Prag 1780–1830. Kunst und Kultur zwischen Epochen und Völkern. Prag: Patrik Šimon – Eminent, 2000, s. 133. ISBN 80-902568-1-3. V katalogovém heslu č. III.2.1. byla omylem tato nadaná kreslířka a malířka, vzdáleně příbuzná s Josefínou, chotí Kristiána Kryštofa Clam-Gallase, zaměněna za svoji matku Sidonii Chotkovou. 5_Viz přírůstkový spis č. 39/45 v oddělení starších českých dějin NM. K baronu Freyovi srov.: MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. I. díl. Praha: Argo, 2008, s. 245; ŠEDINOVÁ SLABÁKOVÁ, Nikola. Pedagogické působení Emy Destinnové. E-pedagogium, 2008, č. 4, s. 10, pozn. 4. ISSN 1213-7758. 6_Připomeňme alespoň dvě nejobsažnější: [RITTER VON RITTERSBERG, Johann.] Christian Christoph Graf v. Clam=Gallas, [...]. Biographisches Umriss von J. Ritter v. Rittersberg. Prag 1838; KRUMMHOLZ, M., M. SVOBODA a M. KABELKOVÁ. Clam-Gallasův palác. Johann Bernhard Fischer von Erlach. Architektura – výzdoba – život rezidence. Publikace k výstavě Clam-Gallasův palác 30/11 2007 – 27/1 2008. Praha: Archiv hlavního města Prahy, 2007. ISBN 978-80-86852-19-5. 7_RITTER VON RITTERSBERG, Johann, cit. v pozn. 6, s. 10. 8_GREGOROVIČOVÁ, Eva. Rodinný archiv toskánských Habsburků. Pramen k historii řádu Svatého Štěpána. In: GREGOROVIČOVÁ, Eva. Kapitoly z dějin Rodinného archivu toskánských Habsburků. Praha: Národní archiv, 2013, s. 193–212. ISBN 978-80-7469-008-2.

66

ly zejména předměty starožitné, jejichž nákupy se řadily k jejím zálibám. S velkou pravděpodobností mezi ně patřil i pojednávaný portrét, kdesi jí zřejmě získaný a snad právě z její iniciativy také „renovovaný“ a nově zarámovaný. Jak, kdy a  kde jej Ema Destinnová mohla získat, nevíme.

Okolnosti vzniku portrétu O životních osudech muže, jehož podobiznu zkoumáme, existuje relativně dost zpráv v  pramenech i  v  různých publikacích.6 Shrnuty jsou v již zmíněné syntéze. Připomínám zde proto jen několik základních fakt a hlavně ty skutečnosti, které se pojednávaného portrétu přímo nebo zprostředkovaně týkají. Kristián Kryštof se narodil 1. září 1771 v Praze a zemřel nedlouho před dosažením 67 let dne 21.  srpna 1838 na zámku v Plané u Mariánských Lázní. Byl prvorozeným synem Kristiána Filipa hraběte Clam-Gallase (1748–1805), jenž po  vymření příbuzného rodu Gallasů zdědil majetek a od roku 1768 oficiálně užíval i jeho jméno. Kryštofovou matkou byla Marie Karolína Josefa (1752–1799) ze známého hraběcího rodu Šporků. Profesní kariéru začal standardním právnickým studiem v  Praze (1789–1792) a  praxí u  berounského krajského úřadu a v zemském guberniu. V čtyřiatřiceti letech zdědil po otci panství Frýdlant, Liberec, Lemberk, Grabštejn a Horka, a k tomu v Praze na Starém Městě palác, jenž mu sloužil jako hlavní rezidence. Věnoval se státním službám, vyvrcholením jeho politické kariéry byla funkce nejvyššího maršálka Království českého, vykonávaná od roku 1831 až do smrti. Jako maršálek stál v čele českého zemského sněmu a předsedal i jeho řídícímu orgánu, českému zemskému výboru. V duchu osvícenských idejí zasvětil svůj život intenzivní službě vlasti a  zemřel jako všeobecně vážený muž, zahrnutý mnohými poctami. Jan Ritter z Rittersberka o něm napsal, že to byl jeden z nejšlechetnějších synů Čech.7 Vraťme se však do doby jeho mládí, kam nás zavádí nově objevený portrét. Už jako čtyřiadvacetiletý jinoch se rozhodl zvýšit své společenské renomé tím, že po vzoru svého otce požádal vládce Toskánska, velkovévodu Ferdinanda  III. (z  habsburské sekundogenitury), o  přijetí do  prestižního rytířského Řádu sv. Štěpána.8 Tam byli přijímáni pouze italští aristokrati a  ve  velmi omezeném Fontes Nissae | Prameny Nisy


Materiálie

počtu i cizinci. Podmínkou bylo, že se žadatelé museli prokázat šlechtickým rodokmenem sahajícím v  mužské i ženské linii minimálně do čtvrté generace předků. Kristián Kryštof se odvolal na doklady, které při vstupu do řádu předložil již v roce 1784 jeho otec Kristián Filip, takže měl dokazování svého původu snazší. Kryštofova žádost byla schválena ve Florencii v únoru 1795 a slavnostní obřad jeho vstupu do  řádu se konal za  osobní patronace jeho otce krátce nato v Praze, v kostele Panny Marie pod řetězem, dne 3. března 1795.9 Získal nejnižší, rytířský stupeň, který ho opravňoval k nošení řádového kříže a  hvězdy a  k  užívání modro-červené „malé“ nebo slavnostní bílé „gala“ uniformy. Pestrý kabát zachycený Josefem Berglerem na  muzejní podobizně odpovídá předpisovému vyobrazení známému z kolorované mědirytiny z roku 1805, nesoucí označení „Piccola Uniforme dei Cavalieri / di S. Stefano“ . Když se v roce 1803 dal Kristián Kryštof Clam-Gallas (stejně jako jeho otec, jak ještě připomenu) portrétovat Josefem Berglerem v  uniformě toskánského svatoštěpánského řádu, bylo to nepochybně proto, že pro něho členství v  řádu bylo tehdy tím nejvyšším vyznamenáním. Snad v tom lze spatřovat i určitou manifestaci jeho vzdoru proti Napoleonovi, který se pokusil po obsazení Toskánska v roce 1799 zlikvidovat i Svatoštěpánský řád (obnoven byl až roku 1815). Kristián Kryštof se tedy dal roku 1803 malovat v úboru řádu, který v té době de facto nebyl aktivní. Své patriotické a současně protinapoleonské smýšlení ostatně hrabě projevil roku 1808, když vybavil do bojů proti Napoleonovi 2. boleslavský prapor zeměbrany, sestavený ze svých poddaných, a sám stanul v jeho čele s hodností majora ve funkci velitele.10 Fanatický dobyvatel Napoleon ho jako osvícence a celoživotního altruistu zřejmě fascinoval – ve své knihovně o něm měl osmdesát knih.11

Vztah Kristiána Kryštofa hraběte Clam-Gallase k umění Zájem hraběte Clam-Gallase o  výtvarné, dramatické a  hudební umění byl mimořádný a  velmi opravdový. Zrodil se zřejmě už v  dětství zásluhou kultivovaných rodičů, kteří své děti obklopovali vzdělaným a uměnímilovným prostředím. Mladý Kristián Kryštof byl nadaným amatérským kreslířem a rytcem, hrál na klavír, rád četl, XVII 2016 1

Národní muzeum

Předpisové vyobrazení tzv. malé uniformy rytíře velkovévodského toskánského Řádu sv. Štěpána, anonym, Itálie, 1805. Kolorovaná mědirytina (Státní archiv v Pise /Archivio di Stato di Pisa/, fond Santo Stefano, č. 1623, fasc. 115). https://www.facebook.com/ SagrOrdineMilitareDiSantoStefanoPapaMartire/?fref=photohttps://www.facebook. com/SagrOrdineMilitareDiSantoStefanoPapaMartire/ photos/a.1402790893305128.1073741829.140274560-66429-90/140279149663-8401/?type=1&theater. vyhledáno 7. 3. 2016. 9_BARSANTI, Danilo. Mezi Pisou a Prahou. Řád svatého Štěpána v Čechách. Paginae historiae, 2006, roč. 14, s. 145–184. ISBN 978-80-86712-72-7, ISSN 1211-9768. Naproti tomu RITTER VON RITTERSBERG, Johann, cit. v pozn. 6, s. 5, uvádí, že přijetí Kristiána Kryštofa do Řádu bylo schváleno už 12. října 1791, ale vstoupil až 6. ledna 1797. Důvěryhodnější jsou však v tomto případě údaje prof. D. Barsantiho, opřené o autentické prameny z řádového archivu v Pise. Srov. KMOCH, Pavel. Řády Kristiána Kryštofa Clam-Gallase. In: SVOBODA, Milan, red. et al., cit. v pozn. 2, s. 233–252. 10_[NÉMETHY, Franz.] Das Schloss Friedland in Böhmen, und die Monumente in der Friedländer Stadtkirche; nebst einigen alten Urkunden und eigenhändigen Briefen des Herzogs Waldstein. Aus älteren Handschriften und andern verlässlichen Urkunden zusammengetragen von Franz Némethy, Oberamtmann der Herrschaft Friedland. Prag: Gottlieb Haase, 1818, s. 41; RITTER VON RITTERSBERG, Johann, cit. v pozn. 6, s. 7. 11_BENEŠOVÁ, Kateřina. Clam-gallasovská knihovna na Frýdlantě. In: SVOBODA, Milan, red. et al., cit. v pozn. 2, s. 213. 12_PORT, Jan. Šlechtické divadélko v Clam-Gallasově paláci v Praze I. Za starou Prahu. Věstník pro ochranu památek, 1929, roč. 13, s. 28–30; KRUMMHOLZ, Martin, cit v pozn. 6, s. 36–40 ad.

příležitostně básnil a tančil. Umělecké zájmy v něm jistě povzbuzovala i jeho choť Josefina Terezie z hraběcího rodu Clary-Aldringenů (1777–1828), vynikající amatérská zpěvačka, hráčka na mandolínu a kytaru, s níž se jako šestadvacetiletý oženil 28.  listopadu 1797, když jí bylo dvacet let. Před jejím sňatkem byl do ní zamilován i mladý Ludwig van Beethoven, který pro ni složil během svého pobytu v Praze roku 1796 jednu árii a dvě drobné skladby pro mandolínu. Clam-Gallasův palác v dnešní Husově ulici byl na přelomu 18. a 19. století významným střediskem pražského kulturního života. Proslulá byla jeho obrazová galerie, obsahující kromě obrazů i  vytříbenou sbírku kreseb a  grafických listů, konaly se tu koncerty a  zejména pozoruhodné bylo zdejší domácí divadlo, hrané šlechtici-amatéry.12 Rovněž na Frýdlantě bylo zřízeno z podnětu 67


Lubomír Sršeň | Objev portrétu Kristiána Kryštofa hraběte Clam-Gallase od Josefa Berglera ve sbírkách Národního muzea

Josefíny Clam-Gallasové zámecké divadlo a další vzniklo už roku 1801 v nedalekých hraběcích Lázních Libverda. Rozvoji hudební kultury v Čechách pomohl hrabě velmi podstatně tím, že dal roku 1808 spolu s několika dalšími šlechtici podnět ke vzniku konzervatoře. Tu se skutečně roku 1811 podařilo uvést v Praze v život. Kristián Kryštof Clam-Gallas, ač osvícenec a racionalista, měl překvapivě romantický vztah k minulosti. Ten prokázal například tím, že na svém hradě ve Frýdlantu spolu se svým otcem vybudoval a  vybraným návštěvníkům zpřístupnil už v roce 1801 rodinné muzeum. Kromě rodové galerie obsahovalo i sbírku zbraní a hudebních nástrojů.

13_Viz průvodce po muzeu z let 1818 a 1849: NÉMETHY, Franz, cit. v poz. 10; [WIRKNER, Georg.] Das Schloss Friedland in Boehmen und seine Besitzer, nebst einigen kurzen Notizen über die Stadt und Kirche zu Friedland. Aus älteren Urkunden und Handschriften zusammengetragen von Georg Wirkner, Beschliesser des Schlosses Friedland. Reichenberg: Buchdruckerei von Philipp Geržabek, 1849, s. 39. Srov. BENEŠOVÁ, Kateřina. „Muzejní“ pojetí hradu Frýdlant. In: SVOBODA, Milan, red. et al., cit. v pozn. 2, s. 196–204. 14_HANUŠ, Josef. Národní museum a naše obrození. II. díl. Praha 1923, s. 35. Německá verze Muzejníku zařadila Kristiána Kryštofa hraběte Clam-Gallase mezi největší znalce, milovníky a mecenáše umění a vědy té doby v Čechách. Viz Das Conservatorium der Tonkunst zu Prag. Monatschrift der Gesellschaft des vaterländischen Museums in Böhmen, 1827, roč. 1, č. 7 (Juli), s. 35. 15_VV [VLNAS, Vít]. Kristián Kryštof hrabě Clam-Gallas. In: SLAVÍČEK, Lubomír, ed. Artis pictoriae amatores. Evropa v zrcadle pražského barokního sběratelství. Národní galerie v Praze, Jízdárna Pražského hradu, 13. 5. – 12. 9. 1993. Praha: Národní galerie v Praze, 1993, s. 328–329. ISBN 80-7035-052-0; VLNAS, Vít, ed. Obrazárna v Čechách 1796–1918. Katalog výstavy, uspořádané Národní galerií v Praze u příležitosti dvoustého výročí založení Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách. Praha: Národní galerie v Praze – Gallery s. r. o., 1996, s. 38. ISBN 80-7035-106-3; SLAVÍČEK, Lubomír. „Sobě, umění, přátelům“. Kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě 1650–1939. Brno: Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal, 2007, s. 154, 161, 168. ISBN 978-80-87029-22-0; KRUMMHOLZ, Martin, cit. v pozn. 6, s. 36–40; MACHALÍKOVÁ, Pavla a Petr TOMÁŠEK. Josef Führich (1800–1876). Z Chrastavy do Vídně. / Joseph Führich (1800–1876). Von Kratzau nach Wien. Praha: Národní galerie v Praze a Oblastní galerie Liberec / Prag: Nationalgalerie in Prag und Regionalgalerie Liberec, 2014, s. 43, 53, 54, 59, 104, 123, 129. ISBN 978-80-7035-554-1 (Národní galerie v Praze) a 978-80-87707-08-1 (Oblastní galerie Liberec). 16_Zejména MŽYKOVÁ, Marie. Díla českých malířů 19. a 20. století v zámeckých sbírkách. Památky a příroda, 1985, roč. 10, s. 87. ISSN 0139-9853; PRAHL, Roman. Posedlost kresbou. Počátky Akademie umění v Praze 1800–1835. Praha: Nakladatelství Divus, 1998, passim. ISBN: 80-902379-9-1; PRAHL, Roman, red., cit. v pozn. 4, passim; HNOJIL, Adam, ed. V zajetí vášně. Sbírka Patrika Šimona. Olomouc: Muzeum umění Olomouc – Nakladatelství Patrik Šimon EMINENT, 2004, passim. ISBN: 80-85227-67-3, 80-902 568-7-2; PRAHL, Roman, ed. Josef Bergler a grafika v Praze 1800–1830 / Josef Bergler and Graphic Art in Prague 1800–1830. Olomouc: Muzeum umění Olomouc – Nakladatelství PATRIK ŠIMON – EMINENT, 2007. ISBN 978-8085227-98-7 a ISBN 978-80-90-902568-0-4; HNOJIL, Adam. Jeden svět nestačí. Poklady umění 19. století ze sbírky Patrika Šimona. Praha: PATRIK ŠIMON – EMINENT, 2014, passim. ISBN: 978-80-87352-07-6; MACHALÍKOVÁ, Pavla, cit. v pozn. 15, passim; LEUBNEROVÁ, Šárka (ed.). Umění 19. století od klasicismu k romantismu. Průvodce expozicí Sbírky umění 19. století Národní galerie v Praze v Salmovském paláci. Praha: Národní galerie v Praze, 2016, s. 56–61. ISBN 978-80-7035-598-5. Na další Berglerova díla upozorňují KAŠPAROVÁ, Anna. Reprezentace uměním a Kristián Kryštof Clam-Gallas. In: SVOBODA, Milan, red. et al., cit. v pozn. 2, s. 162–195, a MRHALOVÁ, Erika, cit. v pozn. 3, s. 256–361.

68

materiálie

Frýdlantský hrad se tak může chlubit specifickým primátem: stal se prvním veřejnosti přístupným hradem v Čechách a nejstarší hradní expozicí ve střední Evropě.13 Není divu, že se hrabě stal i spoluzakladatelem Vlastenského muzea (dnešního Národního muzea). Tři dny poté, co byla sepsána 15. dubna 1818 výzva k založení tohoto vědeckého, osvětového a  kulturního ústavu, se zavázal k pravidelným ročním příspěvkům na jeho provoz.14 Aktivity hraběte Clam-Gallase v rozličných oblastech kultury mu zákonitě přinesly i některé organizační funkce. Nejvýrazněji se do českých kulturních dějin zapsal svou rolí ve Společnosti vlasteneckých přátel umění (SVPU), založené v Praze roku 1796. V roce 1802 vstoupil do jejích řad, od roku 1804 byl členem jejího výboru a dlouhá léta (1814–1830) vykonával velmi svědomitě náročnou funkci jednatele výboru. Stal se jedním z  nejagilnějších členů Společnosti, půjčoval do její obrazárny své obrazy a  finančně podporoval veškeré aktivity spolku, zejména provoz Akademie umění. Dokázal rozeznat výtvarný talent – finančně podpořil malířské vzdělání Josefa Quaissera a Josefa Führicha, pocházejících z jeho panství. Byl znám jako dobrý znalec výtvarného umění. Se všeobecným souhlasem se proto stal po úmrtí Františka hraběte Šternberka-Manderscheida dalším prezidentem Společnosti vlasteneckých přátel umění, v pořadí již třetím. Svou funkci vykonával velmi zodpovědně a pro instituci prospěšně plných osm let, od roku 1830 až do své smrti. Obrazárně SVPU, zatížené zpočátku ještě duchem tradičního barokního sběratelství, vtiskl charakter moderního uměleckého muzea.15

Kristián Kryštof hrabě Clam-Gallas a Josef Bergler O životě a díle kreslíře, mědirytce a malíře Josefa Berglera (* 1. 5. 1753, Solnohrad – † 25. 6. 1829, Praha), jenž stál v čele čerstvě založené Akademie umění od roku 1800 plných 29 let, máme zásluhou početné, hlavně novější literatury poměrně dost informací, není tedy nutné zde známá fakta opakovat.16 Jeho vztah ke Kristiánu Kryštofovi Clam-Gallasovi nebyl jen běžným vztahem potřebného umělce k mocnému a  bohatému mecenáši. Vzájemné kontakty obou mužů byly časté, plodné, recipročně prospěšné a navzdory společenským bariérám a věkovému rozdílu přátelské. Fontes Nissae | Prameny Nisy


Materiálie

Národní muzeum

Kristián Kryštof hrabě Clam-Gallas jako kreslíř na portrétu zhotoveném jeho soukromým učitelem Josefem Berglerem, Praha, kolem roku 1802, sign. „JB:F.“ Lept na papíře 230 x 180 mm (Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín, fond HS C-G, karton č. 704, inv. č. 2993) Foto SOA Litoměřice

Hrabě už ve svých osmnácti letech uměl velmi dobře kreslit, jak dokládá jeho veduta rodového zámku Frýdlantu z roku 1789.17 Bergler ho hned po svém příchodu do Prahy přijal mezi své soukromé žáky. Díky předchozím dovednostem a svému přirozenému nadání se hrabě dokázal brzy zdokonalit v kreslení a naučil se i základům grafiky. Už z  roku 1800 známe několik jeho žánrových leptů zhotovených podle Berglerových kreslených předloh. S  ředitelem Akademie zůstal díky svému působení ve výboru SVPU v těsném kontaktu i v dalších letech.18 Hrabě převáděl do  grafické podoby Berglerovy kresby novoročenek a  záhy se pokoušel i  o  vlastní grafickou tvorbu, často až překvapivě kvalitní. Bavila ho technika leptu a akvatinty, okouzlila ho i nově vynalezená litografie. Roku 1821 získal povolení k privátnímu provozování litografického lisu, který pak sloužil v jeho pražském paláci i studentům Akademie.19 Bergler hraběti oplácel přízeň tím, že plnil jeho rozmanité zakázky. Například někdy mezi lety 1803 a 1805 kopíroval v oleji a navíc i reprodukoval leptem Kaulferschovu podobiznu Albrechta z  Valdštejna z  roku 1626, uchovanou na frýdlantském zámku. V  roce 1819 dodal pro zámeckou kapli na  clam-gallasovském Grabštejně XVII 2016 1

17_Národní galerie v Praze, inv. č. K 23 208 (nedatovaná, signovaná lavírovaná kresba). Dataci kresby (1789) uvádí signatura na její reprodukci kolorovaným leptem Antonína Pucherny, zařazené do alba Abbildungen sämmtlicher alten und neuen Schlösser in Böhmen z roku 1797. Viz HNOJIL Adam, ed., 2004, cit. v pozn. 16, s. 158, 166 (č. kat. 232); MRHALOVÁ, Erika, cit. v pozn. 3, s. 346. 18_Srov. PRAHL, Roman, ed., 2007, cit. v pozn. 16, passim, a MRHALOVÁ, Erika, cit. v pozn. 3, s. 322–358. 19_BEČKOVÁ, Kateřina. Počátky kamenotiskařské živnosti v Čechách 1818–1835. In: WITTLICHOVÁ, Jana a Radim VONDRÁČEK. Litografie aneb kamenopis. Počátky české litografie 1819–1850. Výstava k 200. výročí vynálezu litografie Aloisem Senefelderem. Grafická sbírka Národní galerie v Praze, Palác Kinských 8. října – 17. listopadu 1996. Praha: Umělecko-průmyslové muzeum v Praze – Národní galerie v Praze, 1996, s. 18–19, ISBN 80-7101-035-9.

Vizitka Kristiána Kryštofa hrabě Clam-Gallase zhotovená Josefem Berglerem v Praze roku 1805. Lept na papíře 47 x 68 mm (Národní galerie v Praze, inv. č. R 36 158) Foto © 2016 Národní galerie v Praze

69


Lubomír Sršeň | Objev portrétu Kristiána Kryštofa hraběte Clam-Gallase od Josefa Berglera ve sbírkách Národního muzea

oltářní obraz Ukřižování. Občas navrhoval a někdy sám, jindy s pomocí Jana Berky tiskl pro hraběte i jeho ženu vizitky, vstupenky na jejich divadelní představení, v roce 1811 pro ně dokonce nakreslil vedutu zámku ve Frýdlantu, přestože se krajinomalbě jinak nevěnoval. Odborně radil při správě pražské clam-gallasovské obrazárny a obstarával nové akvizice. Hrabě mu za to vyplácel velkorysou doživotní rentu.20 Kristián Kryštof Clam-Gallas sice považoval – ve shodě s dobovým přesvědčením – portrétní malbu za umělecky nižší kategorii než malbu „historickou“ či náboženskou,21 ale přesto rád a poměrně často využíval Josefa Berglera k tomu, aby se jím dal portrétovat. Neměly to být samozřejmě „dušezpytné“ podobizny. Jejich funkce byla ryze pragmatická a standardní: měly zobrazeného aristokrata především reprezentovat na jeho sídlech. Ve většině případů tedy šlo o  typ označovaný jako „portrét role“ (něm. „Rollenporträt“). Pokud se zatím podařilo zjistit, vytvořil Josef Bergler nejméně šest podobizen svého šlechtického příznivce, a to v rozmezí asi patnácti let (cca 1802 až 1816). Berglerovo nejranější zachycení podoby Kristiána Kryštofa Clam-Gallase pochází z  doby kolem roku 1802. Je to drobný lept zobrazující tohoto privilegovaného žáka s násadkou a skicářem v okamžiku, kdy se chystá kreslit. Jde o  první portrét zobrazující tohoto šlechtice jako již dospělého mladého muže, zhotovený pravděpodobně 20_RITTER VON RITTERSBERG, Johann, cit. v pozn. 6, s. 16. 21_HNOJIL, Adam, 2014, cit. v pozn. 16, s. 258. 22_Dva exempláře leptu vlastní Národní galerie v Praze (R 4626, R 12 339), jeden je v děčínské pobočce Státního oblastního archivu Litoměřice (fond HS C-G, kart. č. 704, inv. č. 2993). Viz PRAHL, Roman, ed., 2007, cit. v pozn. 16, s. 196, č. kat. I.222; MRHALOVÁ, Erika, cit. v pozn. 3, s. 272. 23_Berglerovu kresebnou skicu z roku 1803 k portrétu Clam-Gallase staršího publikoval PRAHL, Roman, cit. v pozn. 4, s. 167 (č. kat. III.5.6). Velký portrét na Frýdlantě připomínají už dva nejstarší tištěné průvodce po zámku z roku 1818 a 1849: NÉMETHY, Franz, cit. v pozn. 10, s. 38, a WIRKNER, Georg, cit. v pozn. 13, s. 39. Uvádí jej i MŽYKOVÁ, Marie, cit. v pozn. 16, s. 87. Na Frýdlantu se dochovala i malá oválná olejová podobizna Clam-Gallase seniora (poprsí v modré uniformě rytíře toskánského Řádu sv. Štěpána), již Bergler namaloval zřejmě současně, asi jako přípravnou variantní studii k velkému portrétu. 24_Obraz inv. č. F 562 (staré č. 2972), evidovaný jako anonymní „Portrét vojenského hodnostáře s licousy a vojenským řádem“ restauroval roku 1989 akademický malíř Miroslav Křížek. Visí v zámecké expozici. Za vstřícnou badatelskou pomoc vděčím paní kastelánce PhDr. Janě Pavlíkové. 25_Státní hrad Grabštejn, inv. č. GR 256 (staré č. 2098). V roce 1985, kdy byl obraz dočasně na zámku Sychrov, jej jako Berglerovu podobiznu „Kavalíra u stolu s dopisy“ zahrnula do svého soupisu MŽYKOVÁ, Marie, cit. v pozn. 16 (za objasnění děkuji Mgr. Kateřině Rainišové ze Sychrova). Viz též KMOCH, Pavel, cit. v pozn. 9, s. 243n.; MRHALOVÁ, Erika, cit. v pozn. 3, s. 259. 26_Státní zámek Lemberk, inv. č. LM 1045. Viz MRHALOVÁ, Erika, cit. v pozn. 3, s. 284–285.

70

materiálie

nedlouho před olejomalbou, objevenou nyní v Národním muzeu. Určité pochybnosti, zda lept skutečně zobrazuje Kristiána Kryštofa Clam-Gallase, jsou nyní díky srovnání s muzejním portrétem odstraněny.22 Časově následuje nově objevený olejový portrét ze sbírek Národního muzea, jemuž je věnován tento článek. Bergler jej namaloval v roce 1803 současně s velkou celofigurální podobiznou otce hraběte, tj. Kristiána Filipa jako rytíře Svatoštěpánského řádu, určenou pro frýdlantský zámek.23 Díky identifikaci portrétu v NM se podařilo vzápětí zjistit, že se na frýdlantském zámku nachází jeho kopie, o níž rovněž nebylo dosud známo, koho představuje. Nesignovaný portrét, lišící se jen drobnými detaily a nepatrně odchylnými rozměry, je s vysokou pravděpodobností autorskou replikou, již Bergler namaloval zřejmě také v roce 1803.24 Čtvrtá Berglerova podobizna zobrazuje Kristiána Kryštofa až s odstupem deseti let. Jde o olejomalbu datovanou rokem 1813 a uchovávanou na Grabštejně. Představuje již usedlého a blahobytně vyhlížejícího muže středního věku, dekorovaného malým křížem Leopoldova řádu (byl jím vyznamenán roku 1809). Hrabě sedí pohodlně u  stolku s písemnostmi a na klíně drží zavřenou knížku. Dynamiku a energii předchozích vyobrazení z roku 1803 tu nahradila téměř již biedermeierovská pohoda.25 Pátou a  šestou podobiznou v  této řadě je dvojí zachycení celé postavy hraběte ve  stylizovaném interiéru ve slavnostním úboru rytíře Leopoldova řádu. V prvním případě jde o olejomalbu malého formátu (77 × 55 cm) na  zámku Lemberk, nesignovanou a  nedatovanou,26 jež byla pravděpodobně Berglerovou přípravnou studií (asi z  roku 1816) pro velký portrét určený do  interiéru frýdlantského zámku. Obě malby se v provedení detailů liší, což nasvědčuje tomu, že malíř svoji prvotní studii během realizace velkého portrétu ještě domýšlel a měnil. Monumentální portrét Kristiána Kryštofa z  roku 1816 (247 × 134 cm), vystavený na frýdlantském zámku, byl tedy šestým a nejspíše posledním Berglerovým vyobrazením hraběte. Malíř jím vytvořil párový obraz k podobizně Kryštofovy manželky Josefíny, namalované již roku 1814 Josefem Grassim. Zatímco portrét hraběnky Josefíny poutá naši pozornost především díky půvabu krásné ženy v elegantních šatech ještě empírového rázu, působí protější portrét jejího manžela svou snahou po maximálním Fontes Nissae | Prameny Nisy


Materiálie

reprezentativním účinku poněkud strojeně a teatrálně.27 Od  dvacátých let se dával hrabě portrétovat již jinými malíři, především svým odchovancem Josefem Quaisserem (1776–1850), jenž pocházel z Vratislavic nad Nisou na  clam-gallasovském libereckém panství. Ale to je již jiná kapitola, jíž se podrobně zabývá v monografii Erika Mrhalová.28 Nově identifikovaná podobizna Kristiána Kryštofa Clam-Gallase představuje „chybějící článek“ v řadě jeho dosud známých portrétů. Je cenná tím, že hraběte za-

Národní muzeum

chycuje ještě jako mladého muže plného síly a energie, a  prezentuje nám ho tedy v  jiném světle, než jak jsme jej dosud znali z jeho následných podobizen. Hrabě měl totiž svou fyziognomii „v pozdějších letech poznamenanou poněkud tloušťkou“29, jak můžeme vidět například na kresleném portrétu ze závěru jeho života, a sice od Eduarda Gurka asi z roku 1836.30 Pro Národní muzeum jakožto majitele nově identifikovaného obrazu spočívá jeho zvláštní význam i v tom, že hrabě Clam-Gallas byl jedním z jeho zakladatelů a příznivců.31

Kristián Kryštof hrabě Clam-Gallas asi dva roky před smrtí. Eduard Gurk (* 1801, Vídeň – † 1841, Jeruzalém), asi Praha, 1836. Kresba tužkou na papíře. NM, H2-27 608 Foto Jana Kuříková

27_Státní hrad a zámek Frýdlant, inv. č. F 233. Viz NÉMETHY, Franz, cit. v pozn. 10, s. 40–41; WIRKNER, Georg, cit. v pozn. 13, s. 39; MRHALOVÁ, Erika, cit. v pozn. 3, s. 299–300. 28_MRHALOVÁ, Erika, cit. v pozn. 3. 29_RITTER VON RITTERSBERG, Johann, cit. v pozn. 6, s. 13 (překlad LS). 30_Nesignovaná kresba tužkou na oválném papíru, v. 224 mm, š. 169 mm, sbírka oddělení starších českých dějin NM, inv. č. H2-27 608. 31_Předložená práce vznikla za finanční podpory Ministerstva kultury v rámci institucionálního financování dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace Národní muzeum (DKRVO 2016/22, 00023272).

XVII 2016 1

71


Materiálie

House nr. 19 in Liberec-Františkov. Traces of the foundation and development of the village from the second half of the 17th century A bstract

The text brings forward results of the areal and archival survey of the building development in Františkov (now Liberec 10 district), founded in the half of the 17th century. It focuses on the contemporary remainders of the original urban pattern and relicts of the oldest existing buildings. The fundamental part of the text was created thanks to the operational evidence of the nr. 19 LiberecFrantiškov building, which remained to be the last survivor of the oldest building layer, moreover it is in unexpectedly authentic condition without modern modifications.

72

k e y words

K l í č ová slova

Liberec

Liberec

Liberec 10 – Františkov

Liberec X - Františkov

Areal survey

Plošný průzkum

Vernacular architecture

Lidová architektura

Operational survey and evidence

Operativní průzkum a dokumentace

Monument presentation

Památková péče

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Dům čp. 19 v Liberci-Františkově. Stopy založení a výstavby vsi ze druhé poloviny 17. století Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka

Pohled na horní část Františkova od jihovýchodu. Jednoduchá a čistá podoba historické struktury zástavby silně kontrastuje se současnou bezradnou výstavbou. Na snímku jsou zachyceny domy čp. 18, 19 a 20 se stále patrným rozvržením historické parcelace, leden 1965. Foto J. Svoboda, soukromý archiv

V

znik Františkova je dílem novověkého založení s pravidelnou parcelací katastru. Struktura rozvržení vesnice je dnes na první pohled téměř nečitelná a výrazně potlačená novodobým zahuštěním zástavby i početnými demolicemi historických objektů. O  to cennější je existence veškerých stop, odkazujících k  výchozí podobě a vývoji sídla. Rozsáhlé stavební činnosti na  území Františkova ve druhé polovině 20. století odolal dům čp. 19, který je přímým dokladem stavby z období založení vesnice v polovině 17. století, dochovaným navíc v mimořádně autentickém stavu. Svým stářím i stupněm zachování patří k nejstarším a nejcennějším domům nejen na území Liberce.

Františkov Vesnice, která je od roku 1939 součástí velkého Liberce jako jeho 10. čtvrť, vznikla na  části rozlehlého katastru středověké lánové údolní vsi Růžodol (Rosenthal). Zástavba umístěná v  šíři dvou původních plužin RůžoXVII 2016 1

dolských polností1 se rozrůstala v mělkém údolí levobřežního přítoku Nisy – Františkovského potoka, dříve známého jako Zimmerflössel. Nová vesnice již pouze zahustila stávající strukturu osídlení Liberecké kotliny formovanou a ustálenou v průběhu 14. a 16. století. Základní parcelace nového katastru vychází ze souměrných průběžných pruhů pozemků (zahrad) orientovaných kolmo k ose tvořené vodotečí s páteřní komunikací a  domy umístěnými na  středy těchto pozemků. Nevelké plochy obhospodařovaných pozemků, ležících dílem na  pozvolných svazích a  dílem v  potoční nivě, neskýtaly zcela příznivé podmínky pro zemědělství. V  písemných pramenech je obyvatelstvo bez výjimky řazeno do kategorie Feldgartner, tedy zahradník. Stejně tak je pozemková držba s domem vždy označována jako Feldgarten – zahrada. Samotným historickým okolnostem  založení a  nejstarším dějinám Františkova již bylo věnováno několik studií a kapitol odborné literatury,2 ze kterých text částečně čerpá a které dále rozšiřuje o zpracování urbanistické-

1_KARPAŠ, R. a kol. Kniha o Liberci. Liberec: Dialog, 2004, s. 556–558. ISBN 80-86761-13-4, s. 548. Vzhledem k povaze terénu těchto dvou plužin a nevýhodnosti jejich polního obhospodařování lze předpokládat, že se jednalo spíše o rozsáhlé pastviny. I v nejstarších textech o kompenzacích za pozemky pro novou ves Františkov jsou tyto pozemky zmiňovány jako Viehtriebe, což by odpovídalo jejich využití pro pastvu dobytka. 2_RESSEL, Anton Fr. Heimatkunde des Reichenberger Bezirkes, zweiter Band. Reichenberg: Lehrerverein des Stadt und Landbezirkes Reichenberg, 1903–1905, s. 121–130. Dále: BOCK, Jiří. Františkov 1657–1939. Přehled dějin kdysi samostatné obce s exkursem jejího správního vývoje. Fontes Nissae. Prameny Nisy, 2007, roč. VIII, Liberec 2007, s. 63–104. ISSN 1213-5097, nebo BOCK, Jiří. Františkov 1657–2007. Přehled dějin a rozvoje kdysi samostatné obce k 350. výročí jejího založení. Liberec: Česká beseda, 2007. ISBN 978-80-87100-00-4., dále KARPAŠ, Roman. Františkov (X). In: KARPAŠ, R.a kol. Kniha o Liberci. Liberec: Dialog, 2004, s. 556–558. ISBN 80-86761-13-4.

73


Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Dům čp. 19 v Liberci-Františkově. Stopy založení a výstavby vsi ze druhé poloviny 17. století

materiálie

Rukopisný plán založení Františkova, 50. léta 17. století. SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Historická sbírka (Rodinný archiv Clam-Gallasů) 1377–1947, Františkov 1657–1843, inv. č. 1338 3_Shodně byla ve stejném roce 1657 založena i ves Rudolfov (současný Liberec XXI) a pojmenována podle Františkova bratra Antonína Pankráce Rudolfa Gallase. Založení vykazuje obdobnou pravidelnou strukturu vsi situované podél komunikace a vodního toku. Oproti Františkovu poloviční katastr na délce necelého 1km a kolísavé šířce přibližně 350m je rozdělen na 20 pravidelných pruhů pozemků. Šířka jednotlivých pozemků byla shodně s Františkovem vymezena na 45m. Méně příznivé klimatické podmínky a horský terén následně vedly k odlišnému stavebnímu vývoji a způsobu hospodaření. 4_SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Historická sbírka (Rodinný archiv Clam-Gallasů) 1377–1947, Františkov 1657–1843, inv. č. 1338. Plán byl publikován v: Bock viz pozn. 2, zde je časově řazen až k roku 1677. Vzhledem k některým zde zaznamenaným skutečnostem lze předpokládat, že se jedná o plán založení vsi pocházející z roku 1657. Nová ves ještě není na schématu pojmenována, jméno Františkov se objevuje až později. Parcelace je zde navržena v ideální podobě po celé délce katastru

74

ho vývoje. Založení sídla lze vztáhnout k datu 13. srpna 1657, kdy bylo poručníky nezletilých bratrů Gallasů rozhodnuto o vzniku „nové vsi k Růžodolu“, posléze pojmenované Franzdorf (Franzendorf) podle Františka Ferdinanda Gallase.3 Kromě nemnohých písemných pramenů zaznamenávajících okolnosti založení nové vsi se dochoval nedatovaný zakládací plán.4 Tato schematická kresba zasluhuje zvláštní pozornost, protože kromě primárního zachycení parcelace nové vsi se jedná o jedno z nejstarších znázornění urbanistické situace levobřežní strany liberecké kotliny. Nová vesnice je na plánu vyznačena v hrubých obrysech doplněných popisky, grafickým měřítkem a rozmístěním světových stran v  rozích listu. Celková délka vesnice vymezená tokem Nisy (Grosse Neusse) a katastrem Horní Suché (Bertzdorf) činí 1003 sáhů, tedy přibližně 1,8 km. Tato plocha byla v ideálním stavu rozdělena pro čtyřicet domů, tedy na čtyřicet pruhů zahrad o shodné šířce 45 m. Uvedené základní rozměry přesně korespondují se skutečností a dají se lehce ověřit v běžně dostupných mapových aplikacích. Sídlo od severu sousedilo s růžodolskými polnostmi, respektive se zde uvádějí pozemky Mathese Leubnera.

Od jihu pak přiléhaly pozemky náležící hospodářskému dvoru Salomona Bayera.5 Vyznačené domy jsou v plánku číslovány od 1 do 40 směrem od Nisy proti proudu potoka. Jako rychta, tedy Krezscham (běžněji Kretscham), byl označen dům číslo 20, umístěný logicky ve středu zástavby a v nejširší části katastru. Všechny domy jsou zakresleny v jedné linii na levém břehu Františkovského potoka, na  kterém je umístěna trojice rybníků pojmenovaných Horní, Střední a  Dolní. Tyto rybníky zanikly nejpozději do  roku 1843. Mapové výstupy stabilního katastru nádrže nezachycují a stopy v současném terénu nejsou již čitelné. Rozvětvené komunikační schéma zřejmě kopíruje starší ustálený systém cest. Páteřní trasa zástavby je ve spodní části vesnice napojena na  dvojici cest směřujících z Liberce do Horní Suché. Dále pokračuje po celé délce vesnice, aby na horním konci vyústila na cestu vedoucí mezi Hanychovem a Horní Suchou. Mezi 28. a 29. domem odbočuje z průběžné komunikace v jižním směru kolmá cesta k další trase jdoucí z Liberce k místní části Füllegarten. Zmíněná dvojice cest směřující z  Liberce k Horní Suché vede odlišnými trasami, které se za Františkovem spojují. První trasa vede z libereckého Starého Města úvozem a  překonává řeku mostem v  dnešní Orlí Fontes Nissae | Prameny Nisy


Materiálie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Stav zástavby Františkova k roku 1775 s barevným odlišením jednotlivých etap vývoje. Zpracováno na podkladě mapy stabilního katastru z roku 1843, vyhodnocení autoři

Výřez mapy stabilního katastru Františkova (připojeno k Růžodolu I) zachycuje stav zástavby Františkova k roku 1843 se znázorněným podílem spalných konstrukcí (žlutá barva) a požárně vyhovujících (červená). Ústřední archiv zeměměřičství a katastru

XVII 2016 1

s počtem 40 domů. K roku 1677 je zde doloženo pouze 32 osedlých. V okrajové části je zachycen rochlický kostel na levém břehu Nisy, dle dostupné literatury (viz pozn. 1) snad odstraněný v roce 1657. 5_Salomon Bayer byl významným libereckým soukeníkem – jedním z prvních obyvatel, který kupuje dům v libereckém Novém Městě, založeném Albrechtem z Valdštejna jako soukenická čtvrť. In: ROHN, Johann Carl Chronic vormals Böhmischer Cron-Lehen, nunmehro ins Allodium gezohener zweyer Städten Friedland und Reichenberg. Prag Johanna Prusehin, 1763, s. 196. Dostupné z: http://kramerius.kvkli.cz [cit. 2016-04-25].

75


Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Dům čp. 19 v Liberci-Františkově. Stopy založení a výstavby vsi ze druhé poloviny 17. století

6_KARPAŠ, R. a kol. Viz pozn. 1, s. 543. 7_SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Historická sbírka (Rodinný archiv Clam-Gallasů) 1377–1947, Františkov 1657–1843, inv. č. 1338. 8_Viz pozn. 7. 9_Viz pozn. 7. 10_Číslování bylo vedeno od východní strany dnešní ulice U Lesíčka na západ na hranici katastru a dále podél hlavní komunikace zpátky od západu k východní hranici katastru.

76

ulici a dále kolem dvora Salomona Bayera sleduje průběh ulice Františkovské. Druhá větev vedoucí z Nového Města pod úpatím Keilova vrchu přechází Nisu mostem v současné Jungmannově ulici. Ostatní skutečnosti zaznamenané plánem se přímo netýkají založení Františkova, ale je důležité je zmínit. Další tři mosty znázorněné na plánu přesně lokalizují tehdejší hlavní trasy přes Nisu. Za prvé je zde patrná hlavní komunikační osa Liberecké kotliny ztotožnitelná s částí obchodní stezky vedoucí z Čech do Zhořelce. Ta přicházela od jihu a v Rochlici přes most následně stoupala vyvýšenou trasou nad hůře průchodným údolím Nisy k Liberci. Zajímavé je situování kostela v Rochlici na levý břeh řeky, což by potvrdilo dosavadní poznatky o existenci staršího kostela, který měl být v roce 1657 stržen a nový postaven nad pravým břehem Nisy v současné poloze.6 Dále nejvyužívanější místní komunikace vychází ze Starého Města a přechází mostem řeku v místě současné ulice 1. máje, kde se dále rozděluje na trasu směřující přes Horní Růžodol do Rochlice a v dalším směru do Hanychova a Horní Suché. Z  této druhé trasy do  Rochlice odbočuje cesta, která se přes panskou valchu a most v současné Košické ulici vrací zpět do města. Plán zachycuje i dva potoky s prameny na úpatí Ještědu. Současný Janovodolský potok, který protéká přes místní část Füllegarten (historická část mezi budoucími Karlinkami a Janovým Dolem, dnes v ulici Irkutská a východně od ní) a kopíruje prostor tzv. Černého lesíka při jihozápadní hranici Františkova (mezi ulicemi U Lesíčka a Americká). Druhý znázorněný pramen pokračuje jako Františkovský potok. Vzhledem k  relativně mladému založení nám jako první podrobnější písemný pramen k podobě obce slouží až revizitace Berní ruly z roku 1677 s doplněnými údaji k  roku založení 1658. 7 V  roce 1677 je ve  Františkově uvedeno 32 osedlých odvádějících ze svých pozemků téměř vyrovnané peněžité dávky. Pokud bychom připustili přesnost zakládacího plánu, na parcelu ve dvacáté pozici, tzn. pozdější usedlost čp. 29, by náležela rychta s prvním známým rychtářem (šoltysem) Christophem Arltem (Arnoldtem). Z původně plánovaných 40 usedlostí bylo tedy obsazeno pouze 32, s největší pravděpodobností nedošlo k plnému využití vyměřeného katastru vzhledem k méně příhodným podmínkám kratších nepravidelných parcel na  západní straně obce. Dodatečné vpisky stavu osed-

materiálie

lých k roku založení 1658 uvádějí pouze 20 jmen, nelze však říci, že bylo tehdy obsazeno pouze 20 usedlostí. Pozemkové knihy zachycují k  příslušnému rozpětí let 1658–1677 řadu zápisů, které potvrzují kupními smlouvami změnu majitelů. Někteří majitelé, uvedení poprvé až k roku 1677, však prokazatelně vlastnili svoje parcely již krátce po roce 1658 a příslušné smlouvy k získání jejich parcel nebyly dohledány. Vzhledem k faktu, že po samotném založení obce v roce 1657 jistě několik let trvalo, než byly parcely zastavěny a obydleny, nelze prvotní počet dvaceti osedlých vnímat jako primární výchozí stav k roku 1658. To potvrzují i vročení u jednotlivých majitelů, odkazující k postupnému zastavění obce v několika stavebních etapách již do rozpětí let 1658–1661. Jak bylo zmíněno, jednotlivé usedlosti byly vymezeny jako zahradnické pouze s  minimálním pozemkem, bez výrazných možností k  výnosnějšímu pěstování plodin či chovu hospodářských zvířat. Nedílnou součástí obživy tak byla řemeslná činnost. Tomu nejspíš odpovídal i  vzhled domů, který vycházel spíše z komorové nebo oboustranně obytné dispozice s  možností dílenského provozu a  s velmi malým hospodářským prostorem. Do roku 1713, kdy proběhl další soupis dávek,8 přibyla v rámci obce pouze jedna usedlost (pravděpodobně rozšířením na západ na 33. parcelu) na celkový počet 33 platících, který zůstává stejný i k roku 1735. 9 Ustálený počet parcel téměř shodné výměry se výrazněji rozrůstá v  rozmezí let 1735–1775 o  celkem 15 nově osedlých, výrazně menších parcel na  západní straně katastru. Při prvním číslování k roku 1775 již naplněná kapacita obce čítá celkem 48 čísel popisných s jasným vymezením přidělených parcel s rozšířením na západní straně k Černému lesíku (dnešní ulice U  Lesíčka)10. Mladší zástavba po roce 1775 (tzn. domy s čp. 49 a výše) již vzniká pouze zahuštěním této jasně vymezené struktury za cenu dělení jednotlivých parcel. Do roku 1843, kdy můžeme sledovat zástavbu Františkova na mapě stabilního katastru, vzrostl počet domů na  74 a  další dělení parcel zachycuje i  indikační skica stabilního katastru s  nově zakreslenými novostavbami. K  polovině 19. století je poměr spalných a  nespalných staveb téměř vyrovnaný, lze předpokládat, že zděné stavby nahradily předchozí dřevěné v historické parcelaci. Srovnáním urbanistické struktury v polovině 19. stoFontes Nissae | Prameny Nisy


Materiálie

letí, k roku 1938 a současného leteckého snímku je jasně patrné zahuštění zástavby a výrazné rozrušení historické parcelace původního vesnického sídla v součásti městské aglomerace. Zatímco ve třicátých letech 20. století je charakter obce stále kompaktní, razantní proměna nastává v  období od  druhé poloviny 20.  století do  současnosti. Výstavba výrobních objektů a panelového sídliště a řada demolic stávajících objektů na  úkor novostaveb vedla k potření a nečitelnosti historické podoby sídla. Z domů v  historických pozicích se dodnes dochovalo jen torzo, většina již samozřejmě v mladších zděných pozdně klasicistních přestavbách s novodobými úpravami. Plošný průzkum území, provedený na  začátku roku 2016, potvrdil a zmapoval již pouhé relikty historické zástavby, které reprezentují pouze domy čp. 3 v dnešní ulici U Podjezdu, torzo domu čp. 5, jádro domu čp. 11, jádro domu čp. 13, dům čp. 19 a dům čp. 50. Kromě domu čp. 19 se jedná o mladší zástavbu z přelomu 18. a 19. století v různé míře autenticity dochování. O to významnější je dochování domu čp. 19, který představuje nejstarší vrstvu zástavby již z poloviny 17. století, navíc téměř v původní podobě bez mladších stavebních zásahů.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Výřez leteckého snímku z roku 1938 s promítnutím historické parcelace k roku 1775 VGHMÚř Dobruška

Výřez současného leteckého snímku s promítnutím historické parcelace k roku 1775 ČÚZK

XVII 2016 1

77


Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Dům čp. 19 v Liberci-Františkově. Stopy založení a výstavby vsi ze druhé poloviny 17. století

materiálie

Liberec X-Františkov čp. 19, pohled od jihu, 1977 Foto J. Svoboda, soukromý archiv (objektu čp. 19 se týkají všechny následující popisky)

11_Označení stodola, tedy Scheuer, je převzato ze situačního plánu (po roce 1918 stavební archiv ML, složka Liberec X čp. 19).

Dům čp. 19 Situace Dům čp. 19 nalezneme v horní, tedy západní polovině Františkova, a to při křižovatce ulic Švermova a Uralská. V rámci historické struktury byl objekt umístěn ve středu pravidelně vytyčeného pruhu pozemku, který je od  východní hranice katastru třicátý v  pořadí. Dům je orientován podélně s komunikací, respektive s potokem, který jej v těsné blízkosti od silnice odděluje. Pozdější vedení vedlejší svislé silnice a vznik křižovatky „utopil“ spodní (jižní) část pozemku a  částečně i  samotný objekt navýšením násypů nových silnic. Severní část pozemku ležící za potokem překryla novodobá výstavba. Stručná charakteristika Jedná se o  převážně roubený, přízemní a  podsklepený objekt, krytý sedlovou střechou. Na obdélný půdorys navazuje od východu v podélném směru hrázděná stodola. Vnitřní uspořádání vychází ve zkratce z trojdílné dispozice, kdy na roubenou světnici západní části domu přiléhá průchozí roubená síň a roubený hospodářský díl a dále zmíněná jednoprostorová stodola.11 Mladší rozšíření půdorysu obytného dílu pokračuje při severním průčelí bedněným přístěnkem a na jižním průčelí menším zádveřím se suchým záchodem. Hospodářský díl domu představují komora a  chlév. Celkové komunikační schéma vychází z  průchozí síně, ze které jsou dále přístupné prostory v bočních dílech dispozice a ve vertikálním směru sklep a podkroví. Chlév je přístupný i z jižního průčelí. Ham-

78

balkový krov podpírá podélná středová stolice procházející po celé délce půdorysu domu. Nad obytným dílem je sklon střechy zmírněn a prodloužen námětky. Sedlovou střechu pokrývají eternitové šablony a  štíty jednoduché bednění. Veškeré konstrukční dřevo nese stopy ručního opracování (s  výjimkou nejmladších úprav krovu). Na  části roubených stěn se dochovaly vápenné nátěry. Objekt nevykazuje až na částečné zatékání střechou a lokální degradaci roubení vážnější závady. Výrazné podélné prohnutí stropu a krovu nad hospodářskou částí domu je výsledkem již historického sesedání konstrukcí. Exteriér Obvodové stěny domu tvoří především roubené konstrukce, doplněné režným zdivem z pálených cihel v případě vložené stěny chléva a rámovou konstrukcí stodoly. Roubení i zdivo pokrývalo několik vrstev vápenných nátěrů, které u roubení nahradila ve druhé polovině 20. století obligátní úprava tmavého nátěru trámů a bílených vymazávek spár. Roubené stěny světnice nesou četné stopy stavebních úprav v  podobě dílčích výměn degradovaných a  poškozených trámů. Je nutné poznamenat, že řada, a  to především mladších zásahů, vykazuje nízkou řemeslnou úroveň a někdy využívá netesařských spojů a provazování pomocí kovaných kramlí. Hraněné trámy vrstvené s  relativně tenčí spárou propojují v  nárožích nepravidelně provedené rybinové pláty, při severozápadním nároží zakryté prkny. Konstrukce spočívá na nízké omítané poFontes Nissae | Prameny Nisy


Materiálie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Pohled od západu, březen 2011 Foto M. Ouhrabka

dezdívce. Původní půdorys světnice je patrný z šíře zbylé části domu, respektive z dochované dvojice průběžných pozednic. Vložení boční světničky částečně ubralo plochu samotné světnice, což bylo následně kompenzováno vysunutím jižní obvodové stěny před půdorys domu. Vnitřní podélná příčka není z  exteriéru východního štítového průčelí patrná. V místě styku příčky s obvodovou stěnou je vložena dvojice svislých sloupků. Krátké přesahy stropních trámů vynášejí mírně předsunuté okapové vaznice. Okenní otvory světnice i světničky jsou osazeny dvojitými dvoukřídlými okny členěnými do šesti tabulek. Okno vždy lemují jednoduché obložky s  profilovanými parapety a horními okapnicemi. Okna jsou navíc zajištěna svlakovými okenicemi. Úsek síně s oběma vstupy zakrývají bedněné přístavky navazující na půdorysné rozšíření a sklon střechy obytného dílu domu. Roubení obvodových stěn je v kompaktní podobě bez dodatečných oprav. Hlavní vstup při jižním podélném průčelí tvoří trámková zárubeň a svlakové dveře s dekorativním pobitím v líci. Vpravo od vstupu se nachází mezi dva trámy prořízlá dvojice obdélných otvorů prosvětlující síň a schody do podkroví. Spodnější otvor je XVII 2016 1

Pohled od severu, březen 2011 Foto M. Ouhrabka

79


Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Dům čp. 19 v Liberci-Františkově. Stopy založení a výstavby vsi ze druhé poloviny 17. století

obr. 10_Pohled od jihu, březen 2016 Foto T. Konvalinková

materiálie

opatřen vnitřní zašupovací okenicí. Vstup na severním průčelí je opět osazen v trámkové zárubni a upravený pro druhotně použité dveře městského činžáku. Oba dveřní otvory jsou přisazeny těsně k roubenému bloku obytného dílu. Část hospodářského dílu se na jižním podélném průčelí projevuje zdivem vloženého chléva. Bílená zeď z režných pálených cihel je mírně předsazena před předchozí průběh roubené stěny a je přiložena bez provázání k jihovýchodnímu nároží. Zde se v  nárožních spojích dochovala seřízlá zhlaví trámů původní stěny. Vstup je naproti tomu přisazen zcela vlevo k roubenému bloku síně. Vývod močůvky ústí před chlévem spolu se suchým záchodem do zděné jímky opatřené ruční pumpou. Při severním podélném průčelí je situována roubená stěna zadní komory s téměř čtvercovým oknem, na které zleva navazuje starší okenní otvor zaslepený vodorovně vloženými trámky.

Interiér síně, pohled k jižní obvodové stěně, květen 2016 Foto M. Ouhrabka Severní průčelí, detail okna boční světničky, březen 2016 Foto T. Konvalinková

Dům čp. 19

80

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Materiálie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Interiér síně, vstup do světnice, květen 2016 Foto M. Ouhrabka

Interiér síně, těleso tahového komína, květen 2016 Foto M. Ouhrabka

Dům čp. 19 interiér

Interiér Do síně se vchází hlavním vstupem z jižního podélného průčelí. Obdélný prostor v původní šířce domu je zastropen jednoduchým záklopem z  prken, příčně ložených přes dvojici hraněných stropních trámů. Podlahu tvořenou nepravidelnými plochými kameny zakryla vrstva cementové stěrky. V  západní roubené stěně oddělující síň od světnice jsou umístěny vstupy do světnice a světničky. Vstup do světnice lemuje masivní trámková zárubeň s mladší obložkou. Mezi oběma dveřními otvory se nacházejí pozůstatky zdiva někdejší černé kuchyně s navazujícím tahovým komínem. K  východní příčné stěně přiléhá hned vpravo za hlavním vstupem vysazené kryté žebříkové schodiště. V  prostoru pod schodištěm se nachází dveřní otvor vedoucí do chléva s trámkovou zárubní. Vlevo od něj jsou umístěny dveře do zadní (severní) komory opět s druhotně upravenou trámkovou zárubní. V severovýchodním koutu síně vystupuje z podlahy šikmo ke stěně ložený poklop schodiště do sklepa. XVII 2016 1

Světnice a světnička jsou zastropeny prkenným záklopem loženým přes pět stropních trámů průběžných přes celou šíři půdorysu. Starší záklop je patrný pouze v části světnice, je překryt mladším, mezi trámy vloženým podhledem z užších prken a přelištováním spár. Stropní trámy zdobí okosení s výběhy a vruby. Spáry mezi prkny záklopu i podhledu překrývají lišty profilované drážkami. Podlaha je tvořená širokými prkny. Plocha po odstraněných kamnech a  chlebové peci je přetažena cementovou stěrkou. Podélná roubená příčka mezi oběma prostory je přisazena při štítové obvodové stěně ke  svislému sloupku. Prostup odstraněné pece vnitřní příčkou je vymezen omítanou vyzdívkou, navazující na stěnu síně, respektive zdivo v pozici někdejší černé kuchyně. Vstup do světničky lemovaný trámkovou zárubní s obložkou se přimyká k této pecní zdi. Stěny v boční světničce jsou opatřeny vápennými nátěry. Ze samotné světnice je navíc zhruba ve třetině délky směrem ke štítovému průčelí oddělena obytná místnost za bedněnou příčkou. 81


Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Dům čp. 19 v Liberci-Františkově. Stopy založení a výstavby vsi ze druhé poloviny 17. století

materiálie

Interiér síně, severní obvodová stěna, květen 2016 Foto M. Ouhrabka Interiér síně, severozápadní nároží se vstupem do boční světničky, březen 2016 Foto M. Ouhrabka

Dům čp. 19 interiér

82

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Materiálie

Krov, sloupek středové stolice, druhý od východního štítu, pohled od jihu, březen 2016 Foto M. Ouhrabka

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Interiér světnice, detail zdobení stropního trámu, březen 2016 Foto T. Konvalinková

Interiér sklepa s patrnými stopami po valené klenbě, březen 2016 Foto M. Ouhrabka

XVII 2016 1

83


Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Dům čp. 19 v Liberci-Františkově. Stopy založení a výstavby vsi ze druhé poloviny 17. století

materiálie

Dům čp. 19 interiér

Krov, pohled k východnímu štítu, březen 2016 Foto M. Ouhrabka

Interiér stodoly, pohled od jihu, březen 2016 Foto M. Ouhrabka Krov, sloupek středové stolice, třetí od východního štítu s vloženou konstrukcí podkrovní komory, březen 2016 Foto M. Ouhrabka

Stodola, exteriérová strana východní stěny se zbytky dřevohliněných výplní, březen 2016 Foto M. Ouhrabka

84

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Materiálie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Hospodářský díl je dvoutraktově uspořádán, přičemž chlév odděluje od zadní (severní) komory vložená cihelná příčka se zbytky omítek a vápenných nátěrů. Hladina podlahy zadní komory je vůči vedlejším prostorům zvýšena. Zastropení celého hospodářského dílu představuje opět jednoduchý prkenný záklop ložený přes dvojici stropních trámů. Při vnitřní straně obvodové cihelné zdi chléva se pod průběhem stropních trámů dochoval horní trám původní roubené stěny. Sklep je mělce zapuštěný prostor pod zadní (severní) komorou. Valenou klenbu rozeznatelnou z dochovaného náběhu a otisků čel nahradil záklop podlahy komory ložené přes příčné trámy. Do  podkroví se vstupuje schodištěm z  jihovýchodního koutu síně. Prostor je funkčně rozčleněn příčnými bedněnými příčkami do tří dílů. Nad světnicí je situován seník, obsluhovaný manipulačním vikýřem. Pochozí plochu tvoří vrstva hliněné izolace na  prknech záklopu stropu. V rozsahu síně a hospodářského dílu je umístěna trojice komor s bedněnými stěnami a menší komunikační prostora přimknutá k tělesu tahového komína, od kterého jsou nasazeny žebříkové schody vedoucí do  volné půdy v druhé úrovni krovu. Podlahu tvoří prkna se zbytky hliněné izolace. Nad stodolou se nachází otevřený úsek krovu.

Krov Krov je hambalkový, o jedné úrovni hambalků se středovou stojatou stolicí. Tvoří ho patnáct příčných vazeb, a  to včetně dvojice vazeb štítových. Jednotlivé vazby sestávají z  dvojice krokví na  spodních koncích těsně osedlaných na okapové vaznice a spojených ve vrcholu na ostřih. Okapové vaznice dosedají na konce stropních trámů, které jsou těsně vysunuté vůči obvodové stěně o  vlastní šířku trámu. Asymetrické rozšíření půdorysu obytných prostor si však vynutilo nastavení krokví námětky dosedajícími na  mladší, shodně provedené okapové vaznice na zhlavích stropních trámů světnice. Původní okapové vaznice nesoucí krokve jsou v úseku světnice volně loženy přes stropní trámy. Hambalky jsou do krokví plátovány jednostrannou rybinou. Středová stojatá stolice zjednodušeně představuje rámovou konstrukci s  prahem loženým na  střed stropních XVII 2016 1

trámů, s pěti svislými sloupky, a  to včetně štítových vazeb, a s vaznicí (horní ližinou). Stolice je v příčném směru zavětrována pouze přeplátováním dosedajících hambalků a propojením krajních sloupků s konstrukcí štítů pomocí pásků a vzpěr. Podélné ztužení je zajištěno pásky mezi sloupky a  vaznicí. Konstrukci stolice částečně degradovala řada mladších zásahů. V úseku nad obytnou částí je odstraněn práh a vložena nová vaznice z řezaného trámu. Během těchto úprav byl také vyjmut druhý svislý sloupek od štítu. Zároveň je rozšíření doplněno o dvojici volně vložených bočních stojatých stolic využívajících řezaného dřeva a  druhotně využité části odstraněné vaznice středové stolice. Práh stolice je odstraněn i v úseku nad síní. Rámy nesoucí bednění štítů sestávají z vazného trámu loženého přes okapní vaznice. Krokve ve  štítových vazbách jsou tedy naplátovány do konců tohoto vazného trámu. Mezi hambalek a vazný tram je vložena středová vodorovná rozpěra přeplátovaná přes krokve a  krajní sloupek příčné vazby stojaté středové stolice. Ten doplňuje dvojice postranních svislých sloupků začepovaných mezi vazný trám a hambalek s plátem přes středovou rozpěru. Středový sloupek je v příčném směru zajištěn patní dvojicí šikmých pásků a  horních vzpěr probíhajících a  naplátovaných přes hambalek do  horní části krokví. Plochy štítů nevykazují pozůstatky výplní hrázděných polí a v současnosti jsou zaklopeny jednoduchým svislým bedněním. Eternitové šablony jsou kladeny na plné bednění. Tesařské značení se uplatňuje v  místech osazení jednotlivých prvků příčných vazeb a  v  samostatné řadě v konstrukci středové stolice. Příčné vazby jsou značeny od západního štítu v počtu třinácti vazeb (bez štítových vazeb). Při pohledu od západu je levá část příčné vazby značena svislými záseky (značení římských čísel používá kombinace IIIIIII i VII) a v pravé části je značení provedeno dlátem vyseknutými trojúhelníčky s oblou přeponou. Značené jsou spoje krokev-okapní vaznice a  krokev-hambalek, a to převážně v pohledu od západního štítu. V případě středové stolice je dohledatelné značení v podobě ostrých trojúhelných záseků. Systém značení zde však není zcela čitelný a  pravidelný. Nejspíše byly značeny svislé sloupky ve směru od západního štítu a další číselnou řadou spoje mezi sloupky a pásky. 85


Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Dům čp. 19 v Liberci-Františkově. Stopy založení a výstavby vsi ze druhé poloviny 17. století

Stodola Stodola je situována pod společnou střechou domu a dodržuje historickou šířku jeho půdorysu. Obvod stodoly tvoří trojice hrázděných stěn přisazených k roubené hmotě hospodářského dílu. Boční stěny stodoly jsou v exteriéru pobité svislým bedněním. Zároveň jsou obě narušeny vložením mladších vrat. Východní stěnu ve štítovém průčelí zakrývá jednoduchý objekt dřevníku s  pultovou střechou. Horní věnec rámové konstrukce stodoly tvoří průběh pozednic krovu a  příčná horní ližina východní stěny. Rám vynáší čtveřice nárožních sloupků začepovaných do pozednic. Příčná ližina doplněná čepovaným středovým sloupkem je v krajích jednoduše naplátovaná na  část horních zhlaví nárožních sloupků pod průběh boční pozednice. V ploše východní stěny doplňují trojici svislých sloupků pásky, přeplátované přes středové paždíky, které jsou rovněž začepované mezi nárožní a středový sloupek. Pásky jsou napojeny na sloupky i horní ližinu rybinovým plátem jištěným dřevěnými kolíky. Práh rámu východní stěny byl v průběhu času odstraněn a středový sloupek podkládají provizorní patky z plochých kamenů. Přítomnost prahu indikují jen prázdné dlaby patních pásků sloupků. Část dochovaných výplní stěny tvoří hrubě opracovaná tyčovina zasunutá do vysekaných drážek ve  vodorovných prvcích, respektive jamek prvků šikmých. Hliněná mazanina s  příměsí slámy se dochovala jen ve vnitřním líci stěny. Z  konstrukce bočních stěn zůstaly nárožní sloupky začepované mezi práh a pozednici. Sloupek severozápadního nároží byl však nahrazen v souvislosti s vložením vrat mladším trámkem. Zbylý sloupek a  také pozednice mají na vnější straně prázdné dlaby po rybinových plátech pásků. Rovněž odstraněné středové paždíky zanechaly ve svislých prvcích dlaby po čepovaném spoji. Práh je pro pozdější usnadnění vjezdu v ploše seříznut na úroveň terénu. Konstrukce bočních stěn nenesou stopy po výplních. Stavební vývoj Dům ve druhé polovině 17. století Upřesnění doby vzniku domu umožnila dendrochronologická analýza datující skácení převážně smrkového konstrukčního dřeva do rozpětí let 1656–1658.12 Z doby výstavby prokazatelně pochází roubené konstrukce a  stropní trámy v  rozsahu síně a  hospodářského dílu, 86

hrázděné stěny stodoly a většina krovu. Ze shodného období pochází i základní rozvržení dispozice a komunikačního schématu. Od počátku se jednalo o celoroubený přízemní dům s hrázděnou stodolou na obdélném půdorysu pod společnou sedlovou střechou. Vnitřní členění vycházelo ze světnice, průchozí síně a komorového dílu. Komory byly pravděpodobně od  počátku pojaty dvoutraktově. Průběh původní příčky lze snad identifikovat ve  svislé drážce po  začepování roubené stěny, patrné na  vnitřní straně sloupku zárubně současného chléva a na horním trámu stěny v pozici současného průvlaku. Ze zastropení se dochovaly jednoduše hraněné stropní trámy v  síni a  komorách. Charakteristickým soudobým prvkem je provedení trámkových zárubní dveřních otvorů (vyjma mladších vstupů boční světničky), byť v pozdější době drobně upravených. Schodiště do podkroví drží shodnou pozici v  jihovýchodním koutě síně, nelze však jednoznačně určit, jestli se jedná o soudobou konstrukci. Hambalkový krov s krokvemi osedlanými na mírně předsazených okapních vaznicích vynášela středová stojatá stolice. Podoba štítů není známa, dochované konstrukce napovídají, že od počátku nesly prkenné bednění. Vzhledem k delšímu stavebnímu vývoji a mladším destruktivním zásahům se nepodařilo dohledat relevantní stopy nejstaršího otopného systému. Logicky lze předpokládat využití sestavy kamen a  chlebové pece nepřímo obsluhované z  prostoru síně. Podoba vymezeného prostoru kuchyně a  odvodu kouře je snad hypoteticky spojitelná s některou z variant využívající dřevohliněného dymníku. Rámové stěny stodoly nesly v  podélných průčelích bednění, stopy hliněných výplní se dochovaly pouze ve štítovém průčelí. Vstupy do stodoly byly oproti současným vratům výrazně menší – omezené jak ve výšce paždíky podélných stěn, tak v šířce pásky nárožních sloupků.

materiálie

12_Veškeré v textu zmíněné dendrochronologické vzorky odebrali Mgr. Ivan Peřina a Ing. Tomáš Kyncl; zpracoval Ing. Tomáš Kyncl.

Dům ve druhé polovině 18. století Následující stavební etapa nejvýrazněji zasáhla do  podoby domu. Opět je časově vymezena dendrochronologickou analýzou využitého stavebního dřeva skáceného v  roce 1773. Stávající světnice vymezená obdélným půdorysem domu byla rozšířena o  boční světničku při severním průčelí. Vzhledem k blízkosti potoka nemohla být hmota světničky vysunuta zcela před linii půdorysu a  zabrala část plochy světnice, což bylo následně komFontes Nissae | Prameny Nisy


Materiálie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

penzováno částečným předsazením světnice před jižní linii půdorysu domu. Rozsáhlá stavební akce si vyžádala přeroubení celého bloku obytného prostoru, včetně příčky k síni a vložení příčky světničky. Využití konstrukčního dřeva předchozích roubených stěn nebylo z odebraných vzorků dendrochronologickou analýzou podchyceno, ale nelze ho vyloučit. V  jižní předsunuté stěně světnice byl navíc datován trám roubení ze smrkového dřeva skáceného roku 1690, jehož původ není zcela jasný. Rozšíření obytné plochy si vynutilo její nové zastropení. Průběžné stropní trámy zdobené v  okosených hranách vruby vynášejí příčný prkenný záklop, který nahradil předchozí zastropení snad v celém domě. V obytné části byla navýšena podlaha vůči síni, načež vstupy byly uvozeny dřevěným stupněm. Stávající dveřní otvor světnice ze síně byl zachován, což je patrné z  překladu zárubně, tedy odříznutého vodorovného trámu roubení. Nová příčka navíc na  zárubeň vstupu reaguje plošným seříznutím spodní části trámu nad překladem. Rozvržení okenních otvorů v nově roubených stěnách je dochováno do  současnosti, přičemž okenní výplně však pocházejí z  mladších vývojových etap. Krov reagoval na  rozšíření půdorysu obytné části domu námětky krokví osedlaných do nových okapních vaznic vynášených konci stropních trámů v úseku světnice (námětky byly datovány shodně do  roku 1773). V  rámci rozsáhlejší stavební akce došlo k vložení sklepa pod současnou zadní (severní) komoru. V  reakci na  relativně mělký sklep s  valenou klenbou se v  komoře výrazně zvýšila úroveň podlahy vůči okolním prostorám. Spolu s  přestavbou obytné části došlo jistě ke  změně vytápění. V  současném reliktu topeniště lze však tehdejší podobu jen odhadovat, ale zřejmě došlo k  vyzdění vydělené niky kuchyně s  dymníkem. Sestava kamen a  chlebové pece, jejíž těleso procházelo vnitřní podélnou příčkou světnice, neumožňovala samostatné vytápění boční světničky. Některé prvky nelze jednoznačně přiřadit k této stavební etapě. Jde především o vstupní dveře do síně z jižního průčelí. Svlakové dveře z trojice fošen, pobité na lícové straně diagonálně vyskládanými prkny a  opatřené kovanými závěsy se srdíčkovými konci, by snad mohly být součástí jedné ze starších fází výstavby.

XVII 2016 1

Průběh 19. století V průběhu 19. století se vzhled objektu příliš neproměnil a  docházelo spíše k  dílčím úpravám. Rozsáhlejšími zásahy prošla část obvodových stěn obytného dílu, a  to především při severozápadním nároží. Výměna degradovaných částí se projevuje při západním průčelí, kde byly pravděpodobně odříznuty původně průběžné trámy a v úseku světničky nahrazeny kratšími trámy začepovanými do  svislého trámku. Vzorky odebrané z  této části světničky datují použití dřeva z let 1812 a 1833. Rovněž i  severní stěna světničky prošla výraznějším zásahem. Datovaná dvojice trámů spadá do  konce prvního desetiletí 19. století. Přesnější datování a interpretace úprav roubení obytného dílu jsou obtížné, protože, jak bylo zmíněno, nejexponovanější stěny domu jeví stopy mnoha dalších, často netesařsky provedených úprav a možné druhotné použití staršího stavebního dřeva. Zbylá část průběhu 19. století se projevila především ve výměně části okenních a dveřních výplní, doprovázených profilovanými obložkami. Jižní stěna stodoly byla v této době upravena pro větší točnicová vrata. Topeniště bylo patrně podezděním niky stávající černé kuchyně upraveno pro tahový odvod zplodin z přímo obsluhovaného sporáku a  stávající chlebové pece. Tahová úprava umožnila vytápění boční světničky a zadní komory hospodářského dílu, jak tomu napovídá dochovaný kastlíkový kouřovod v síni. V souvislosti se změnou vytápění byl v obytných prostorách instalován podhled stropu vložený mezi stropní trámy. První polovina 20. století Úpravy domu na počátku 20. století navazují na změny konce 19. století a  částečně se s  nimi i  překrývají. Nejradikálnější změnu prodělala přední (jižní) komora, kam byl vložen chlév. Jižní roubená stěna komory byla nahrazena režnou cihelnou zdí. Stávající příčku mezi komorami nahradila obdobná konstrukce. Byla odstraněna klenba sklepa, kterou nahradilo zesílení zdiva nad patou někdejší klenby a prkenný záklop podlahy zadní komory. Destrukce omítek jasně odhalují cihelnou nadezdívku nad lomovým zdivem s relikty náběhu klenby. Ze shodné doby pochází severní přístěnek a zádveří vstupu do síně na jižním průčelí. Tyto přístavby doprovodilo vložení komor do podkroví domu, což mělo za následek vyjmutí ko87


Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Dům čp. 19 v Liberci-Františkově. Stopy založení a výstavby vsi ze druhé poloviny 17. století

materiálie

Liberec X – Františkov, dům čp. 19 – půdorys PP s vyhodnocením stavebního vývoje. (zaměření T. Konvalinková a M. Ouhrabka, kresba M. Ouhrabka, vyhodnocení autoři)

Liberec X – Františkov, dům čp. 19 – půdorys 1.NP s vyhodnocením stavebního vývoje. (zaměření T. Konvalinková a M. Ouhrabka, kresba M. Ouhrabka, vyhodnocení autoři)

88

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Materiálie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Liberec X – Františkov, dům čp. 19 – půdorys krovu s vyhodnocením stavebního vývoje. (zaměření T. Konvalinková a M. Ouhrabka, kresba M. Ouhrabka, vyhodnocení autoři)

lidujících prvků středové stolice. V první třetině 20. století byl upraven odtah z topenišť v podobě hranolového zděného tělesa, vycházejícího z reliktu bývalé černé kuchyně, a nový užší tahový komín, nasazený od úrovně podlahy podstřeší. V  rámci zadní komory byl posunut a  zvětšen okenní otvor. Stejně tak došlo k větší výměně části ostatních okenních výplní za nová, dovnitř otvíravá okna s válcovými závěsy.

Liberec X – Františkov, dům čp. 19 – příčný řez krovu s vyhodnocením stavebního vývoje. (zaměření T. Konvalinková a M. Ouhrabka, kresba M. Ouhrabka, vyhodnocení autoři)

Poslední výraznější stavební zásah vyvolalo dožití šindelové krytiny. Podle dokumentace stavebního archivu z roku 1938 byla dřevěná krytina nahrazena eternitovými šablonami loženými na prkenné bednění. Po výměně krytiny následovala výměna části konstrukce krovu, a to především nad obytným dílem domu, kam byl umístěn seník obsluhovaný přes nakládací vikýř. Dokumentace zmiňuje i výměnu bednění štítů.

Liberec X – Františkov, dům čp. 19 – podélný řez krovu s vyhodnocením stavebního vývoje. (zaměření T. Konvalinková a M. Ouhrabka, kresba M. Ouhrabka, vyhodnocení autoři)

Liberec X – Františkov, dům čp. 19 – schéma konstrukcí východního štítového průčelí, pohled z exteriéru. (zaměření T. Konvalinková a M. Ouhrabka, kresba M. Ouhrabka, vyhodnocení autoři)

XVII 2016 1

89


Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Dům čp. 19 v Liberci-Františkově. Stopy založení a výstavby vsi ze druhé poloviny 17. století

Po druhé světové válce byl dům stále využíván k  zemědělskému provozu a nadále pouze udržován. Jediným modernizačním zásahem bylo odstranění sporáku a chlebové pece a  jejich nahrazení soudobými pokojovými kamny. Kromě pozdějšího oškrabání venkovního vápenného nátěru roubení dům zůstal dokonale konzervován a udržován v neměnném stavu od 30. let 20. století. Historie domu Podle dendrochronologické analýzy dřevěných konstrukcí, která určila stáří nejstarších trámů použitých ke stavbě jádra domu do přelomu let 1656/1657, lze předpokládat, že dům patřil k první etapě výstavby nově vzniklé vesnice. Jméno prvního vlastníka se tak zcela jistě musí vyskytovat na seznamu osedlých k roku 1658 v revizitaci berní ruly13. Jednotlivé zápisy z pozemkových knih však bohužel nepřinášejí přímou posloupnost majitelů vázanou příslušnými kupními smlouvami. Pozemkové knihy dokládají, že jména nově příchozích osedlých se vyskytují opakovaně u více usedlostí v celém průběhu od poloviny 17. století až do poloviny 20. století a parcely byly velmi často vzájemně přeprodávány, vyměňovány a  posléze i  děleny. Stejně tomu bylo i u domu čp. 19. Tyto prodeje značně ztěžují orientaci v  návaznosti jednotlivých majitelů usedlosti. Vzhledem k nepodstatnému zemědělskému i sociálnímu zázemí se v jednotlivých smlouvách nevyskytuje téměř žádný popis domu, přídavky i  výměnek jsou zpravidla uváděny jako nulové. Ke stavebnímu vývoji domu tak archivní prameny podstatnou informaci bohužel nepřinášejí. I sledování prosté řady vlastnických vztahů je otázkou rozsáhlejší rešerše dostupných pramenů. Nejstarším jednoznačně prokazatelným vlastníkem domu čp. 19 je Gottfried Scheufler, vázaný k  usedlosti odkazem na  smlouvy z  roku 1766.14 Ty se týkají prodeje (výměny) nelokalizované zahrady a  zahradnické usedlosti Gottfrieda Scheuflera s  Hansem Christophem Plischkem.15 Pokud by se smlouvy z roku 1766 vztahovaly ke koupi domu čp. 19, posloupnost vlastnických změn před Gottfriedem Scheuflerem je v  tomto případě zcela bez rodové souvislosti a bohužel se vytrácí v nenavazujících zápisech. Při retrospektivním sledování předpokládané linie dědičné držby majetku však lze za nejstarší zmínku o domu považovat záznam o koupi zahradnické usedlosti Jeremiasem Scheuflerem v  roce 1665.16 Usedlost tehdy 90

kupuje od Adama Appelta za 80 kop. Adam Appelt by byl velmi pravděpodobně prvním vlastníkem, který nechal dům po roce 1657 v nově vzniklé obci vystavět. Revizitace berní ruly z roku 1677 potvrzuje tehdejšího vlastníka Jeremiase Scheuflera i předchozího majitele Adama Appelta k roku 1658. První dávky z usedlosti jsou zde zmíněny až k  roku 1661, což lze přikládat nejspíš k  délce samotné stavby domu nebo ke  lhůtě zproštění od  platby dávek. Rozloha byla vymezena na 1 strych přináležejících obdělavatelných pozemků, shodně pro téměř všechny ostatní usedlosti v  obci. Z  hospodářských zvířat je zde uvedena pouze možnost vlastnit jednu krávu.17 K přelomu 17. a 18. století je vlastnictví usedlosti nejednoznačné, až k roku 1732 je zmíněn Hans Christoph Scheufler při prodeji sousední parcely;18 v  roce 1744 již jeho vdova prodává zahradnickou usedlost Hansi Christophu Walterovi z Janova Dolu za sumu 130 kop.19 Smlouva byla dále stvrzena i sňatkem, protože v následujících zápisech již vystupuje H. Ch. Walter jako otčím synů – Hanse Christopha a Gottfrieda Scheuflerových.20 S domem čp. 19 je následně spjat již výše zmíněný Gottfried Scheufler, který ho kupuje od svého otčíma v roce 1763 za 150 kop se splátkami do roku 1775.21 Veliké stavební úpravy světnice datované dendrochronologicky do  rozmezí let 1772–1774 tedy jistě provedl Gottfried Scheufler. Vzhledem k  tomu, že v  matričních zápisech vystupuje Gottfried Scheufler jako tkadlec,22 je možné, že stavba světničky a s tím spojené rozšíření světnice bylo motivováno i umístěním prostorově náročného tkalcovského stavu. Gottfried Scheufler (1740–1816) měl minimálně dva syny – Antona a  Gottfrieda – a  dceru Elisabeth.23 Dalším uvedeným majitelem byl od roku 1808 až Ambros Scheufler, syn Antona Scheuflera.24 Minimálně od  roku 1788 jsou Scheuflerovi spojeni i s vedlejší usedlostí čp. 18.25 V následujících desetiletích až do poloviny 20. století již pokračuje posloupnost rodu Scheuflerů v dědické linii z otce na syna: Wilhelm Scheufler26, Anton Scheufler27, Josef Scheufler28 a  Josef Scheufler.29 Za  posledního jmenovaného Josefa Scheuflera, který byl tesařem, byly v průběhu 30. let 20. století provedeny stavební úpravy podkroví a střešní krytiny.30 Většina obyvatelstva Františkova byla následně po  druhé světové válce odsunuta. Rodina současného majitele vlastní dům od konce čtyřicátých let 20. století.

materiálie

13_Viz pozn. č. 7. 14_SOA Litoměřice – pobočka Děčín, VS Liberec, inv. č. 124, sign. 161, Františkov 1770–1879, fol. 37b–38a. 15_SOA Litoměřice – pobočka Děčín, VS Liberec, PK Franzendorf 1753–1788, fol. 33a–34b. 16_SOA Litoměřice – pobočka Děčín, VS Liberec, PK 1661–1677, kn. 152, inv. č. 1504, fol.182. 17_Viz pozn. č. 7. 18_SOA Litoměřice – pobočka Děčín, VS Liberec, PK 1731–1738, kn. 63, inv. č. 1510, fol. 126. 19_SOA Litoměřice – pobočka Děčín, VS Liberec, PK 1738–1745, kn. 64, inv. č. 1511, fol. Franzendorf 538. 20_Viz pozn. 13, fol. 16 a fol. 26. 21_Viz pozn. 13, fol. 26. 22_Např. Sbírka matrik Severočeského kraje, sig. L84/H, O, 1793–1811, pag. 174. Dostupné z: http://vademecum.soalitomerice. cz/, [cit. 2016-04-25].

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Materiálie

23_Viz matriční zápisy ze sbírky matrik Severočeského kraje, sign. L84/21/Z, 1793–1804, pag. 19, sig_L84/13/O, 1793–1811, pag. 174 a 185. 24_Viz pozn. 12 25_Viz pozn. 12, fol. 35b-36. 26_Viz pozn. 12 a SOA Litoměřice – pobočka Děčín, VS Liberec, PK 1820–1851, fol. 262–265. 27_SOA Litoměřice – pobočka Děčín, VS Liberec, inv. č. 124, sign. 161, Františkov 1770–1879, II. Teil. 28_SOkA Liberec, AO Františkov, přihlašovací lístky obyvatel. 29_Uveden ve stavebních spisech Stavebního archivu MML. 30_Stavební archiv MML, složka Liberec X, čp. 19. 31_Například: KOLKA, M., T. KONVALINKOVA a M. OUHRABKA. Plošný půzkum vesnických sídel a lidové architektury. Metodika a aktuální příklady z území Libereckého kraje. Fontes Nissae. Prameny Nisy, 2013, roč. 13, č. 2. Liberec 2013, s. 51–69. ISSN 1213-5097. PANÁČEK, Michal a Jaroslav PANÁČEK. Zahrádky dům čp. 32. Stavebně historický průzkum. Česká Lípa, 2010, 2011, uloženo ve Sbírce stavebně historických průzkumů v NPÚ ÚOP v Liberci, sign SHP 229. 32_Například: KONVALINKOVÁ, Tereza a Martin OUHRABKA. Usedlost čp. 21 na Frýdštejně. Příspěvek k poznání historie a stavební podoby venkovského domu z poloviny 17. století. Průzkumy památek, 2015, roč. 22, č. 2., s. 141–162. ISSN 12121487 33_Například: NOVÝ, Miroslav. Dům čp. 102 ve Frýdlantě. Stavebně historický průzkum. Ústí nad Labem, 2011, uloženo ve Sbírce stavebně historických průzkumů v NPÚ ÚOP v Liberci, sign SHP 236. SOkA Liberec, Sbírka map a plánů, inv. č. 1074.

XVII 2016 1

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Závěr Dům čp. 19 představuje jednoduchý objekt odpovídající svojí podobou sociálnímu statusu obyvatel Františkova v době jeho založení. Omezené možnosti zemědělství a ve větší míře chovu dobytka se projevily jak ve velikosti, tak v komorovém uspořádání hospodářského dílu objektu. Novověké založení vsi svádí k představě unifikované podoby vysazovaných domů, což však není vzhledem k výrazné proměně stavebního fondu potvrzeno. Jistou podobnost objektů lze vysledovat z historických fotografií zachycujících společně domy čp. 18., 19. a 20, kde je přes odlišné mladší zásahy patrné shodné prostorové uspořádání včetně navazujících stodol. Ve  svém dochování je výjimečná právě jednoduchá a soudobě moderní novostavba hlásící se k běžné podobě přízemního roubeného domu, v mnoha variantách obměňovaného po celé 18. a 19. století. Vesnické stavby pocházející z průběhu 17. století, dosud v regionu dokumentované, představují především náročněji zpracované patrové domy usedlostí na Frýdlantsku a Českolipsku31, či naopak domy s komorovým patrem v Podještědí a Pojizeří nesoucí stopy archaické stavební tradice.32 Objekt čp. 19 od  počátku využívá kombinaci roubených a hrázděných konstrukcí. Hrázdění a sestava krovu se středovou stolicí vykazují, byť ve zjednodušeném provedení, analogie k soudobým konstrukcím známým v regionu z patrových vesnických domů Frýdlantska nebo městských domů v Liberci či Frýdlantu.33 V případě krovu se středovou stolicí není charakteristický systém v našem případě oproti známým příkladům plně rozvinutý a středová podpora je v příčném směru zajištěna pouze v krajních štítových vazbách. Současná podoba domu je výsledkem výjimečného zakonzervování stavby. Nejvýraznějším zásahem je pouze zvětšení obytné plochy světnice v polovině 18. století. V následující době stavba unikla několika vlnám přezdívání roubených objektů v sousedství a jako jediná si uchovala historické konstrukce stěn. Navzdory exponovanému umístění u  frekventované křižovatky a  živelné proměně okolní zástavby odolává času jako poslední doklad založení vsi Františkov. Dům čp. 19 představuje nedocenitelný hmotný pramen dokládající proměny stavebních zvyklostí ve  druhé polovině 17. století. Je třeba zdůraznit, že se jedná o nej-

starší známý dochovaný obytný dům na území velkého Liberce. Objevení této stavby výrazně posunuje představu o stáří donedávna hojně dochované vrstvy dřevěné zástavby města. Ta zde do sklonku 18. století výrazně dominovala a její relikty ve vnitřním městě zmizely prakticky až koncem 20. století. V  současnosti nalezneme zbylé solitéry historických dřevěných objektů v  okrajových částech města, tedy ve struktuře dřívějších samostatných vsí, žijících s městem v hospodářské symbióze. Po zahuštění volných zemědělských ploch panelovou výstavbou ve  druhé polovině 20. století trpí okraje města živelnou expanzí rodinné výstavby zcela smazávající zbytky historické urbanistické struktury. Vzhledem k rychle postupující devastaci je nutné apelovat na  provádění alespoň základních plošných průzkumů, protože v současné době nevratně zanikají nejen významné celky, ale i samotné objekty s potencionálně dlouhým historickým vývojem. I proto se jeví jako nezbytné prohlášení domu čp. 19 za kulturní památku, aby se do budoucna ochránila jeho fyzická existence v původním kontextu včetně zbylé části příslušného pruhu zahrady. Tato práce vznikla v rámci plnění výzkumného cíle Národního památkového ústavu Výzkum nemovitých památek v ČR. Aplikace nových metodik průzkumu a dokumentace – ohrožené druhy památek a jejich vybrané exempláře, financovaného z institucionální podpory Ministerstva kultury ČR na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace.

91


Zprávy

Fontes Nissae | Prameny Nisy Průběh rekonstrukce malby na klenbě. Foto Jiří Bláha, 2013


zprávy

Restaurování nástěnných maleb ve starokatolickém kostele Povýšení sv. Kříže v Jablonci nad Nisou Jiří Bláha

1_Nejpodrobněji popsali kostel a okolnosti jeho stavby Kober, Jan a Jan Strnad. Josef Zasche, architekt jabloneckých kostelů. In Kober, Jan et al. Kapitoly ze stavebního vývoje Jablonce nad Nisou. Jablonec nad Nisou: Informační centrum MÚ v Jablonci nad Nisou, Městská galerie MY, Spolek přátel města Jablonec nad Nisou, 2004, s. 11–66. ISBN 80-239-5585-3. Širší souvislosti jablonecké architektury popisuje Mikolášková, Andrea. Architektura v Jablonci nad Nisou 1900–1945. Olomouc 2006. Diplomová práce. Univerzita Palackého, Filozofická fakulta, Katedra dějin umění. 2_Koláček, Karel. Vznik a vývoj starokatolického hnutí na území severních Čech do roku 1946. Brno: L. Marek, 2006. ISBN 8086263-80-0. K Jablonci viz zejm. s. 106–120, odkud čerpány všechny následující údaje.

V

prosinci 2015 skončilo třetí etapou restaurování maleb na  klenbě a  stěnách presbytáře starokatolického kostela v Jablonci nad Nisou. Práce na obnově původní barevnosti dalších částí interiéru stále pokračují, ale dokončení prací v presbytáři je jistě dostatečným důvodem ke zveřejnění výsledků dosavadní práce i k ohlédnutí za historií obnovy celé této pozoruhodné stavby. Přestože je jablonecký kostel Povýšení sv. Kříže považován za jednu z nejhodnotnějších sakrálních staveb secese u nás, bylo o něm napsáno zatím jen málo a  vzhledem k  chybějící dobové dokumentaci se v  souvislosti s ním stále objevuje hodně nejasností, hypotéz a dohadů.1 Starokatolická církev vznikla po  roce 1870 v  reakci na  závěry prvního vatikánského koncilu; v  českých zemích našly její myšlenky odezvu zejména v německém prostředí severočeských průmyslových měst. Budoucí XVII 2016 1

jablonecká starokatolická obec se rozrůstala v 80. a 90. letech 19. století.2 První velké shromáždění se v Jablonci uskutečnilo v roce 1885 a o dva roky později už měli starokatolíci přímo ve městě zhruba 200 členů. První žádost o státní souhlas se zřízením samostatné farnosti v roce 1886 nebyla úspěšná a Jablonečtí patřili ještě několik let pod správu filiální obce Desná. Ta se osamostatnila teprve v roce 1897, kdy bylo v nadřízeném Varnsdorfu obsazeno biskupství. Od Vánoc 1895 mohli sice jablonečtí starokatolíci o svátcích pohostinsky využívat evangelický kostel, ale bylo zřejmé, že to je jen provizorium a je nutné najít pro bohoslužby nový prostor – v roce 1898 už měla jablonecká obec zhruba 1 200 členů. Příprava i samotná stavba nového chrámu se na přelomu století rozběhly velmi rychle, takže když se v roce 1907 konečně i jablonecká obec stala samostatnou farností, kostel už několik let sloužil svému účelu.

Jablonec nad Nisou, starokatolický kostel Povýšení sv. Kříže, návrh architekta J. Zascheho na pohlednici z roku 1900. (archiv farnosti) Mezi stavebními plány se originál pohledu na kostel nezachoval

93


zprávy

Jiří Bláha | Restaurování nástěnných maleb ve starokatolickém kostele Povýšení sv. Kříže v Jablonci nad Nisou

Stavba kostela Přestože přímá dokumentace stavby se nejspíš nezachovala, průběh stavby kostela je možné rekonstruovat pomocí zpráv z dobových časopisů.3 Protože sbírka na pozemek se brzy ukázala jako nedostatečná, věnoval významný člen starokatolické obce, exportér Josef Scheibler (1850–1924), obci 6 tisíc zlatých, za které byl na začátku září zakoupen pozemek na exponovaném místě v rychle se rozvíjející východní části města. Hned v říjnu 1899 se obec rozhodla postavit na tomto pozemku vlastní kostel.4 Plány novostavby vypracoval v roce 1900 jablonecký rodák, architekt Josef Zasche (1871–1957).5 Kostel postavila firma jabloneckého stavitele Emiliana Herbiga; architekt Zasche měl na stavbě i stavební dozor. Náklady na vybudování kostela dosáhly 92 000 korun; ze dvou třetin je uhradil opět J. Scheibler a stavbu podporovali i další mecenáši. Stavba byla zahájena slavnostním položením základního kamene 18. 8. 1900 – v  den oslav 70. narozenin císaře Františka Josefa I. – a dokončena byla v srpnu 1902. Nový kostel vysvětil v sobotu 8. 11. 1902 správce biskupství A. Czech.6 Celkový pohled do lodi a presbytáře kostela. Foto atelier Bellmann, před 1911 (fotosbírka NPÚ, GnŘ, inv. č. 9.806) 3_KOBER–STRNAD, cit. v pozn. 1, popisují průběh stavby bez přesných odkazů a další literatura většinou cituje jen jejich text. Přesná data se zdroji uvádí pouze KOLÁČEK, cit. v pozn. 2. 4_Tamtéž, s. 108. 5_LUKEŠ, Zdeněk a Jan SVOBODA. Josef Zasche. Umění 38, 1990, č. 6, s. 534–543. Množství zpráv o okolnostech Zascheho tvorby shromáždil GÜNTHER, Rudolf. Josef Zasche: Lebensbild eines Architekten. München: Bogen-Verlag, 1971; zde je nejspíš třeba hledat necitovaný zdroj pozdějších hypotéz uvedených na několika místech i v tomto článku (knihu jsem neměl při přípravě tohoto textu k dispozici).

Josef Zasche, detail stavebního plánu kostela s naznačenou výzdobou presbytáře a pilastrů v lodi, 1900 (archiv farnosti)

94

Fontes Nissae | Prameny Nisy


zprávy

Pro architekta Zascheho představoval starokatolický kostel první velkou realizovanou stavbu. Jablonecký rodák studoval na průmyslové škole v Liberci a na vídeňské akademii a od roku 1895 žil a pracoval v Praze. V roce 1899 vystavil v Jablonci první verzi svých plánů na zdejší katolický kostel a je pravděpodobné, že právě ty zaujaly starokatolíky natolik, aby Zascheho oslovili s  nabídkou projektu na  plánovanou novostavbu. Zatímco starokatolický kostel se pak podařilo postavit velmi rychle, katolický kostel Nejsvětějšího srdce Ježíšova byl podle několikáté verze přepracovaných plánů vybudován až v letech 1930–1931.7 V  archivu starokatolické farnosti se zachovala část původní plánové dokumentace kostela.8 Provedení stavby se od plánů v několika drobnostech liší – kromě např. tvaru střechy věže hlavně v detailech použitého tvarosloví a  v  použitém dekoru (včetně výzdoby presbytáře). Výsledkem změn byl posun od původně spíše eklektické výzdoby k ryze secesnímu výrazu. Takto čistá stylová poloha je přitom v Jablonci spíše neobvyklá; na většině staveb z téže doby se tu objevuje historizující směs s převažující inspirací severskou renesancí, pouze více či méně doplněná secesními prvky.9 V  literatuře se objevil názor, že tento stylový posun mohl iniciovat mecenáš stavby J. Scheibler.10 Jeho další stavby v Jablonci však jeho údajné zálibě v secesi nijak nenasvědčují a spíše rozvíjejí v Jablonci obvyklou směs historismů s pouze ojedinělými secesními prvky. Ve výrazně eklektickém duchu se nese např. fasáda Scheiblerova obytného a  exportního domu (Podhorská č. 805/37), kterou v době stavby kostela upravoval Zascheho vrstevník, také místní rodák Robert Hemmrich (1871–1946).11 Scheibler byl také stavebníkem čtyř vil (tzv. Scheiblerovy domy), které vyrostly – opět podle eklektického Hemmrichova projektu – v letech 1903–1904 vedle starokatolického kostela v dnešní Husově ulici (Döllinger Strasse čp. 1773–1776).12 Vilu nejbližší kostelu (čp. 1773) si starokatolíci výhodně pronajali a  zařídili ji jako faru;13 majetkem farnosti se však stala až v roce 1933, mimo jiné díky vstřícnosti majitele Otty Scheiblera.14 V  literatuře se objevuje zmínka o  tom, že o  stavbu starokatolického kostela projevilo zájem hned pět architektů nebo stavitelů15 a kromě Zascheho se také spekulovalo o  jiných možných autorech realizované stavby.16 XVII 2016 1

Pohled na hlavní oltář s částí maleb na klenbě. Autor neznámý, zřejmě po 1935 (kopie v archivu farnosti)

6_KOLÁČEK, cit. v pozn. 2, s. 109. 7_Srov. např. KOBER–STRNAD, cit. v pozn. 1, nebo MIKOLÁŠKOVÁ, cit. v pozn. 1, č. kat. 42. Nejpodrobněji se stavbě věnovala RŮTOVÁ, Eva. Josef Zasche: Kostel Nejsvětějšího srdce Ježíšova v Jablonci nad Nisou. Brno 2010. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář dějin umění, Obecná teorie a dějiny umění a kultury (dostupné online na www.theses.cz) 8_Ukázky z další kopie plánů publikovali KOBER–STRNAD, cit. v pozn. 1, s. 18–19, bohužel bez uvedení zdroje (soukromá sbírka?), o plánech uložených v archivu fary zřejmě nevěděli. Složitou, leč mylnou (a bohužel už i několikrát citovanou) konstrukci o údajně ztracených plánech, ze kterých má být zachována pouze novodobá kopie v SOA, vytvořila CHRUDIMSKÁ, Kateřina. Secesní kostel Povýšení sv. Kříže v Jablonci nad Nisou a jeho architekt Josef Zasche. České Budějovice 2013. Bakalářská práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Filozofická fakulta, Ústav dějin umění (dostupné online na www.theses.cz). Zde jsou také všechny plány podrobně popsány. 9_Secese je neobvyklá i ve starokatolickém prostředí vůbec; většina kostelů byla ještě dlouho před jejím nástupem postavena převážně v neogotickém stylu (např. kostel v Desné z let 1889–1890). 10_KOBER–STRNAD, cit. v pozn. 1, s. 16. Oproti tomu LUKEŠ–SVOBODA, cit. v pozn. 5, s. 536, tvrdí, že Zasche prosadil secesní styl stavby „přes zjevný odpor zadavatele pro nový sloh“. Ani jedni autoři však neuvádějí zdroj svého tvrzení (srov. pozn. 5). 11_MIKOLÁŠKOVÁ, cit. v pozn. 1, č. kat. 4. 12_Tamtéž, č. kat. 7. Už LUKEŠ–SVOBODA, cit. v pozn. 5, s. 536, přišli kvůli opakování motivů z fasád kostela s hypotézou o Zascheho spoluautorství, k citaci jeho motivů však Hemmrich Zascheho nejspíš nepotřeboval. 13_KOLÁČEK, cit. v pozn. 1, s. 109. 14_Tamtéž, s. 114. V 80. letech koupil vilu za nestandardních podmínek vlivný jablonecký funkcionář a po roce 1989 bylo potřeba vyvinout velké úsilí, než se před několika lety opět vrátila do majetku církve. 15_KOBER–STRNAD, cit. v pozn. 1, s. 16–17: „Je známo, že o zakázku projevilo zájem pět architektů či stavitelů.“ Srov. pozn. 5. 16_Např. KOBER–STRNAD, pozn. 24 na s. 16, odkazují na starší text Jany Scheybalové, kde je uveden údajně „často tradovaný názor“ o možném autorství Kamila Hilberta.

95


Jiří Bláha | Restaurování nástěnných maleb ve starokatolickém kostele Povýšení sv. Kříže v Jablonci nad Nisou

17_Spojení obou podlaží zajišťuje schodiště za oltářem. Sesedání navážky pod přední částí lodi způsobilo v posledních letech zřejmě v důsledku změny vlhkostních poměrů v okolí kostela výrazný pokles dlažby, které bude v budoucnu nutné vyřešit.

Interiér kostela před zabílením maleb v r. 1982. Autor neznámý, asi okolo 1980? (fotoarchiv NPÚ, ÚOP v Liberci)

96

Přestože je s výběrem architekta stále spojeno dost nezodpovězených otázek, o Zascheho autorství nemůže být pochyb. Jeho spolupráce se starokatolickými zadavateli se přitom v Jablonci neomezila jen na kostel; o několik let později postavil pro Scheiblera na jabloneckém hřbitově i  rodinnou hrobku (1906–1910) a  pro další zástupce obce v Jablonci i několik rodinných domů, to vše už však ve zcela jiném stylu. Jednolodní stavba starokatolického kostela je složena z jednoduchých a čistých tvarů. Vstupní průčelí doplňuje vlevo štíhlá věž s bohatě tvarovanou bání a vpravo křestní kaple, výraznou siluetu doplňují dvě trojice střešních

zprávy

vikýřů. Secesní tvarosloví se uplatňuje zejména ve filigránské štukové a kamenické výzdobě fasád a v interiéru na vitrážích, mobiliáři (lavice) i na všech kovářských a  klempířských detailech. Působivý prostorový efekt vyvolává v lodi sbíhání meziokenních pilířů se štukovou výzdobou, které vyvolává dojem, že loď má v  řezu tvar dolů se zužující podkovy. Zavěšenou skořepinovou klenbu kostela nese ocelový krov. Mírně svažitý terén a  vyvýšení podlahy kostela umožnilo zapustit pod presbytář a  zadní část lodi byt kostelníka s  kotelnou, využívaný dnes jako administrativní zázemí, sakristie a zimní modlitebna.17

Fontes Nissae | Prameny Nisy


zprávy

Pohled do presbytáře po dokončení první etapy restaurování. Vlevo novodobá vrstva z roku 1982 s motivy převzatými z původní malby Foto Jiří Bláha, 2013

Kostel ve 20. století Už rok po dokončení kostela byl ustanoven fond na pořízení varhan. Dostatečné prostředky se podařilo získat až v roce 1911, kdy byly na kůr instalovány varhany od firmy Schuster und Sohn ze Žitavy;18 stejná firma provedla v roce 1929 jejich opravu a elektrifikaci.19 V  roce 1920 prošly generální opravou věžní hodiny, kam byly mj. osazeny nové ciferníky a  nové osvětlení. O  rok později se opravoval exteriér kostela, donátorem byl opět Josef Scheibler. Po jeho smrti v roce 1924 bylo prostranství před kostelem – dnešní náměstí Boženy Němcové – pojmenováno Josef Scheibler Platz.20 Za dva ze tří zvonů, zrekvírované za 1. světové války, dostal kostel náhradu v roce 1928. Zvony od chomutovské firmy Herold byly při vysvěcení pojmenovány Víra a Láska, nejmenší původní zvon dostal jméno Naděje.21 Oba větší zvony pak byly znovu odvezeny za 2. světové války a v kostele zůstal jen ten nejmenší. V  roce 1935 poskytl starokatolický Spolek žen 10  000 korun na renovaci interiéru kostela; její součástí byla i další oprava varhan a přestavba střechy z prostředků farní obce.22 Už tehdy bylo nutné odstranit následky zatékání do  paty klenby a oprava se dotkla i maleb v presbytáři (viz dále). XVII 2016 1

Další informace se vážou až k dezolátnímu stavu kostela v 70. letech 20. století. Do kostela sice zatékalo už dříve, ale největší škody způsobila havárie v r. 1971, kdy po silném zatékání přes neudržovanou střechu dokonce z pilastrů v lodi odpadly velké části štukové výzdoby.23 Opravy havarijního stavu kostela se po  roce 1971 ujalo JZD Pokrok Zlatá Olešnice. Práce zabraly celá 70. léta, během kterých byl kostel uzavřen a sloužil jako sklad a  klempířská dílna. Kromě oprav střechy a  krovu byly v této době zřejmě obnovovány i vitráže, v roce 1971 z velké části vytlučené.24 Kostel byl po  dokončení oprav vysvěcen až v  roce 1982, poté, co byl – včetně presbytáře – nově vymalován.

18_KOLÁČEK, cit. v pozn. 2, s. 111. 19_Tamtéž, s. 113. 20_Tamtéž, s. 112. 21_Tamtéž, s. 113. 22_Tamtéž, s. 115. 23_Fotografie poškození, zřejmě ze Státního okresního archivu v Jablonci (?), jsou přiloženy u zprávy: Koňák, Jiří. Jablonec nad Nisou, Kostel Povýšení sv. Kříže. Závěrečná restaurátorská zpráva: Obnova štukové výzdoby interiéru. Jablonec nad Nisou 2010. 24_Restaurátor David Roskovec, který opravoval okna v rámci rekonstrukce fasád po roce 2000, tehdy upozornil na to, že velké plochy čirých skel nejsou původní, jsou zasklené jediným před rokem 1989 dostupným typem skla (čirý ,,katedrál“ č. rastru 405) a bylo by vhodné je nahradit něčím, co by více odpovídalo původnímu zasklení (ruční katedrálové sklo se slabě zelenomodrým nádechem) – to se však nestalo (za informaci děkuji D. Roskovcovi). 25_První část rekonstrukce kostela shrnul už STRNAD, Jan. Starokatolický kostel Povýšení svatého Kříže. Krkonoše – Jizerské hory: měsíčník o přírodě a lidech 38, 2005, č. 1, s. 33. ISSN 12149381. 26_Dokumentaci se mi nepodařilo dohledat.

Obnova a restaurování po roce 1989 Další fáze oprav kostela začala na konci 90. let 20. století.25 Soustředily se nejprve na vnější plášť stavby: projekt na obnovu celého exteriéru zpracoval ateliér ing. Tomáše Šantavého.26 V  letech 1998–1999 proběhla nejprve výměna střešní krytiny a částečně i klempířských prvků. Od  roku 2001 se opravovaly fasády; dokončení jejich obnovy zbrzdil spor s  realizační firmou (KOPA Praha) o kvalitu provedených prací. 97


zprávy

Jiří Bláha | Restaurování nástěnných maleb ve starokatolickém kostele Povýšení sv. Kříže v Jablonci nad Nisou

27_Restauroval D. Roskovec (srov. pozn. 24). 28_Fotografie se zazděným oknem viz KOBER–STRNAD, cit. v pozn. 1, s. 21 a 24 (obě fotografie Roman Kursa, 1998) nebo LUKEŠ–SVOBODA, cit. v pozn. 5, s. 535 (foto Z. Lukeš). 29_Foto viz LUKEŠ–SVOBODA, cit. v pozn. 5, s. 535 (foto Z. Lukeš). 30_Hlava, Miroslav a Jiří Kunft. Kostel Povýšení sv. Kříže Jablonec nad Nisou. Restaurátorský průzkum a návrh na restaurování interiéru kostela. AKANT ART, Praha 2001. 31_Prováděli Jiří Koňák, Petr Hartig, Martin Koděra a Jitka Navrátilová. Viz Koňák, cit. v pozn. 23. 32_Bláha, Jiří. Jablonec nad Nisou, Starokatolický kostel Povýšení sv. Kříže. Zpráva o průzkumu barevnosti interiéru. Liberec 2011. 33_Bláha, Jiří. Jablonec nad Nisou, Starokatolický kostel Povýšení sv. Kříže. Restaurování malířské výzdoby baptisteria. Liberec 2013. 34_Prováděl autor článku, spolupráce Jitka Navrátilová. Viz Bláha, Jiří. Jablonec nad Nisou, Starokatolický kostel Povýšení sv. Kříže, Restaurování malířské výzdoby presbytáře. 1. etapa: Liberec 2014; 2. etapa: Liberec 2015; 3. etapa: Liberec 2016. Práce v presbytáři byly kromě prostředků investora financovány z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón Ministerstva kultury a s přispěním Města Jablonec nad Nisou a Nadace Občanského fóra. 35_Oltáři se věnuje Tereza CACHOVÁ. Oltář v české secesi. Praha 2014. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav pro dějiny umění (dostupné online na www.theses.cz), zejm s. 23–27 (včetně opakování některých starších omylů). 36_Stejní andělé zdobí hlavní vchod do kostela. Autor sochařské výzdoby není znám. 37_Ani dubové ratolesti po stranách kříže rozhodně nebyly pozlaceny, jak uvádí KOBER–STRNAD, cit. v pozn. 1, s. 23, snad podle projektu KUNFT–HLAVA, cit. v pozn. 30.

98

Součástí obnovy vnějšího pláště bylo restaurování okenních výplní s vitrážemi.27 Kromě opravy dochovaných oken bylo přitom obnoveno i velké kulaté okno v průčelí, zazděné nejspíš někdy po polovině 20. století.28 Jeho zasklení sice chybělo, ale nové mohlo být osazeno do původního rámu, zachovaného za zazdívkou. Práce v exteriéru byly dokončeny v roce 2005. V kruhovém medailonu nad vchodem, původně s  monogramem IHS,29 je dnes umístěn reliéfní piktogram ryby s křížem („logo“ starokatolické církve). Už během dokončování prací na fasádách začal vznikat i projekt obnovy interiéru, pro který byly také provedeny první dílčí průzkumy.30 Samotná oprava začala až později. V roce 2010 přišly na  řadu nejprve práce na  obnově štukové výzdoby lodi.31 Kromě zajištění degradovaných částí bylo nutné rekonstruovat dříve odpadlé části dekoru. Teprve při odstraňování druhotných nátěrů na zachovaných částech se ukázalo, že kromě obnovy hmoty štuků bude také zapotřebí řešit i barevnost, jejíž zbytky se na povrchu štuku zachovaly. Po  dílčím průzkumu a  vyhodnocení odebraných vzorků byl zpracován první návrh barevnosti lodi.32 Vzhledem k pokročilé roční době a zejména k tomu, že se na navržené barevnosti všichni zainteresovaní neshodli, bylo rozhodnuto o  přerušení prací. Loď zůstala pouze vybílená; v další etapě obnovy se ukázalo jako velmi prozíravé odložit řešení barevnosti lodi a štuků až na dobu po plánovaném restaurování presbytáře. První částí obnovy barevnosti interiérů se tak v roce 2012 stalo restaurování výzdoby křestní kaple.33 V malé kapli pod kůrem je zachována původní mramorová křtitelnice; výzdoba stěn byla stejně jako v  celém kostele nejpozději na začátku 80. let zabílena. Po odkryvu fragmentů nejstarší vrstvy byla obnovena původní modrá barevnost stěn a pod okna se do dekorativních rámů s kříži vrátil citát z evangelií „Lasset die / Kleinen zu / mir kom[m]en“ („Nechte maličkých přijíti ke mně“, Marek 10,14, Matouš 19,14 a Lukáš 18,16). Stejně jako později v presbytáři i tady pomohla při rekonstrukci historická fotografie stavu před zabílením, nalezená na  poslední chvíli teprve při dokončování prací. Pás geometrického dekoru obíhající kapli na horní části stěn byl rekonstruován jen hypoteticky z drobných, špatně čitelných frag-

mentů; teprve v roce 2015 upozornila Jitka Navrátilová na téměř shodný reliéfní dekor na těle jediného původního zvonu ve věži. Nezávisle na ostatních pracích se několik let připravovala i oprava varhan. Na ty se hrálo zřejmě ještě v roce 1969, ale už krátce poté někdo poničil celý stroj a od té doby byly nefunkční. Zprovoznil je až v roce 2012 varhanář Peter Nožina a dokončení opravy se protáhlo ještě na další rok; od té doby se už z varhan stal oblíbený koncertní nástroj.

Malby v presbytáři V roce 2013 začala tříletá obnova maleb v presbytáři, jejíž dokončení bylo hlavním impulsem k napsání tohoto článku. Práce byla kvůli financování rozdělena na tři etapy.34 Presbytář kostela má půdorys čtverce se zkosenými rohy. V  zadní a  obou bočních stěnách jsou nad trojitým obdélným oknem velká kruhová okna, od levé stěny vede schodiště na  kazatelnu. Dominantou presbytáře je oltář, za  kterým je skryté schodiště ze suterénu.35 Ze zděného podstavce vyrůstá kříž s Kristem a po stranách dvě polopostavy zpívajících andělů;36 z bílé polychromie všech plastických částí vystupuje pouze nebarvené dřevo Kristova těla.37 Klenba presbytáře se skládá ze tří širších polí nad bočními a zadní stěnou, ze dvou užších polí nad zkosenými nárožími a z jednoho užšího pole za vítězným obloukem. Malířská výzdoba podtrhuje členění klenby na jednotlivá pole, zaplněná bohatě tvarovanými sestavami stylizovaných tulipánů. Ty obklopují v polích nad okny kalichy s  hostií, v  polích nad nárožími srdce s  kotvou a  kříže. Ve vrcholu klenby je kruh ze zlacených paprsků. Střídmou barevnou kombinaci modrého pozadí a šedého dekoru doplňují jen světlé lemy motivů s tenkou hnědou linkou. Malby na klenbě byly jistě opravovány už v roce 1935, kdy je doložena zmíněná obnova interiéru kostela. Pod schody na kazatelnu je zachován podpis s datací: „Karl Hütler / – Gablonz – / 1935“. Ze srovnání historických fotografií i ze situace na stěně je zjevné, že v presbytáři tehdy proběhla úprava jednobarevných ploch stěn: dvojitá linka okolo stěn byla redukována na jednu a nejspíš bylo upravováno i lemování oken. Je možné, že už s touto opravou souvisí také úprava křížů a druhá vrstva odlišného dekoru v  baptisteriu (podobný byl proveden i v sakristii v suterénu). Fontes Nissae | Prameny Nisy


zprávy

Průběh odkrývání vrstvy s malbou. Foto Jiří Bláha, 2013 Část pole nad oltářem v průběhu odkryvu původních vrstev. Viditelné dvě zkušební fáze malby: nejprve lemování motivů zlacenou linkou (dole), ve druhé vrstvě modrou linkou. V nakonec provedené variantě jsou tato místa světlá. Foto Jiří Bláha, 2015

Jak dokládá nedatovaná fotografie z archivu NPÚ zřejmě z konce 70. nebo začátku 80. let, v té době byly už i  malby v  presbytáři hodně poškozené zatékáním. Menší plochy maleb úplně chyběly, ale velká část byla pořád zřetelná. V  tomto stavu překryla zbytky maleb v  závěru oprav kostela, před jeho znovuvysvěcením v roce 1982, nová vrstva modrého nátěru. Na té se objevily jen izolované hlavní motivy starší výmalby, kříže a kalichy s hostií s monogramem IHS. Z původní vrstvy zůstaly nezakryté pouze zlacené paprsky v  centrálním kruhovém poli.38 Vztah k dekorativní malířské výzdobě novějších památek byl v té době a ještě i nějaký čas poté hodně přezíravý a podobný osud potkal i výzdobu mnoha dalších staveb. Památková ochrana, často spíše formální, se soustředila na  celkovou hmotu architektury a  takovéto „detaily“, vyžadující mnohdy náročnou údržbu nebo obnovu, byly vnímány spíše jako degradující a obtížné než jako důležitá součást celkové hodnoty památky. Důsledkem tohoto přístupu bylo nejen zabílení maleb, ale také téměř úplná ztráta povědomí o nich – teprve v průběhu debat o barevnosti štuků v lodi se díky několika historickým fotografiím začalo vůbec uvažovat o  tom, že součástí celkové výzdoby kostela byla také malířská výzdoba a že by bylo vhodné rekonstrukci barevnosti jednotlivých částí odvíjet od jejich vztahu k celku.39 I přes dílčí průzkumy nebylo před odkryvem zřejmé, XVII 2016 1

jestli budou malby pod novou vrstvou zachovány natolik, aby bylo možné je restaurovat nebo rekonstruovat. Přestože se v průběhu prací ukázalo, že na velké části ploch je zachován alespoň slabý otisk maleb, bylo i tak nutné odkryv v  průběhu první fáze prací doplnit studiem historických fotografií. Ne všechny tvary bylo totiž možné přečíst dostatečně zřetelně (situaci v tomto směru zkomplikovalo také dělení prací na etapy, kdy chybějící motiv nebylo možné dohledat na další části klenby). Nejstarší dochované fotografie z atelieru Karla Bellmanna pocházejí z doby krátce po dokončení kostela, další dokumentují stav kostela ve 30. a na začátku 50. let 20. století.40 Černobílé snímky pochopitelně nezachycují barevnost, kterou bylo možné vyčíst z lépe dochovaných fragmentů. Menší zmatek zde způsobil fakt, že různé typy fotografických materiálů zachytily rozdílně světlost jednotlivých odstínů – na některých snímcích tak malby působí téměř jako svůj vlastní negativ (světlejší tóny jsou zobrazeny jako tmavé a naopak). Velká míra poškození maleb umožnila při odkryvu sledovat postup jejich vzniku. Malby byly provedeny na  hladké vrstvě podkladního nátěru stejné barevnosti jako v lodi (celý kostel včetně presbytáře byl tedy nejprve vymalován stejnou barvou). Nátěr byl nanesen na omítku, která má na klenbě hladší povrch než na stěnách pod ní. Podkladový nátěr se ve finální malbě uplatňuje jako světlá linka lemující jednotlivé části dekoru.

38_ Motivy vytržené z původního kontextu a provedené na jednolitém nátěru výraznými barvami mohly působit až nepatřičně – snad proto jsou na fotografiích v KOBER–STRNAD, cit. v pozn. 1, s. 24 (J. Kovanic) a 25 (R. Kursa), úplně vyretušované. 39_Projekt HLAVA–KUNFT, cit. v pozn. 30, ještě malířskou výzdobu interiéru vůbec neřešil. První orientační průzkum presbytáře s vědomím toho, že zde byly malby, provedla až Houšťová, Miroslava. Restaurátorská zpráva o průzkumu nástěnných maleb, Jablonec nad Nisou. Kostel Povýšení sv. Kříže, presbytář a kůr. Tursko 2011. 40_Nejstarší fotografie ve fotosbírce NPÚ – GŘ. Kopie několika historických fotografií exteriéru a interiéru kostela v archivu farnosti jsou z doby po roce 1935 (srov. obr. na s. 95), originály jsou zřejmě v majetku některého bývalého farníka, odsunutého do německého Neugablonz. Detail snímku, zachycujícího hlavní oltář a část maleb v presbytáři, byl bez uvedení zdroje publikován: Klein, Dieter a Gabriele Stumpe. Jugendstil im alten Gablonz. Neugablonz: Leutelt-Gesellschaft, 2008, s. 59.

99


Jiří Bláha | Restaurování nástěnných maleb ve starokatolickém kostele Povýšení sv. Kříže v Jablonci nad Nisou

Celkový pohled na klenbu po restaurování. Foto Jiří Bláha, 2016 41_Při rekonstrukcích jsou dnes pro podobné dekorační malířské práce někdy ahistoricky vyžadovány vápenné barvy, v této době už pro složitější výzdobu příliš nepoužívané. O vápenné technologii nátěrů se během první fáze obnovy uvažovalo i zde (v lodi kostela). 42_Lampu zachycuje snímek v archivu farnosti (srov. pozn. 40). Další viz obr. na s. 94.

100

Na pohledově nejexponovanějším poli mezi středem klenby a zadní stěnou byly poté provedeny zkušební vzorky malby, nejprve ve dvou verzích odlišných od nakonec provedené varianty. V první vrstvě byly motivy lemované zlacenou linkou, ve druhé vrstvě totéž rozkresleno silnou modrou linkou; teprve třetí vrstva odpovídá dekoru provedenému nakonec na celé klenbě. Přesnou technologii původní malby neznáme. Výzdoba byla jistě provedena v té době obvyklými dekorativními barvami, jejichž složení je dnes většinou zapomenuté. Kromě mnoha variant levných klihových barev, snadno podléhajících zkáze, se používaly trvanlivější kombinace klihu a  dalších příměsí, barvy s  proměnlivým podílem oleje, kaseinové barvy i  množství nátěrů využívajících výdobytky rozvíjejícího se chemického průmyslu. Laboratorní rozbory podobných barev jsou náročné a  drahé a  většinou mohou přinést jen velmi přibližný obrázek o  složení použitých materiálů; pro rekonstrukci dekorativní výzdoby nemají příliš velký význam a snad s výjimkou umělecky nejvýznamnějších realizací se obvykle neprovádějí.41

zprávy

Po mechanickém odkryvu původní vrstvy a  vytmelení několika defektů v  omítce následovala rekonstrukce malby na fixovanou originální vrstvu. Rekonstrukci jsme provedli barvami z minerálních pigmentů pojenými akrylátovou disperzí, které byly plněny plavenou křídou. Zlacené části malby – kromě středu klenby ještě monogramy IHS v  hostiích – byly provedeny práškovým bronzem na  olejovém podkladu. Ve  středním poli byly nejprve vyzlaceny celé plochy výsečí a teprve na zlacení byly doplněny malované paprsky. Při restaurování jsme dochované části ztmavlého zlacení očistili a  k  retuším a  rekonstrukcím jsme použili dotónovanou akrylátovou barvu. V  původní podobě presbytáře mělo velký význam stropní svítidlo uprostřed klenby, které mohlo kromě osvětlovací funkce plnit také úlohu věčného světla. O existenci svítidla svědčila dostatečně už kovová trubka pro protažení drátu v kruhu uprostřed medailonu ve vrcholu klenby; jeho podobu známe zatím jen z  nepříliš zřetelných fotografií.42 Byla to jistě varianta dobově charakteristické stropnice z měděného plechu s fazetovaným Fontes Nissae | Prameny Nisy


zprávy Pohled na stropní svítidlo osazené po dokončení restaurování. Foto Jiří Bláha, 2015 Celkový pohled do presbytáře po restaurování ve večerním osvětlení. Foto Jiří Bláha, 2016

skleněným krytem, jaké se dodnes dochovaly v mnoha nejen jabloneckých domech z přelomu 19. a 20. století. Svítidlo v presbytáři mělo ovšem oproti běžným svítidlům tohoto typu větší rozměry a také vyšší a tvarově bohatší plechový korpus. V  průběhu práce se podařilo získat v  místním starožitnictví vhodnou variantu takového svítidla v požadovaném rozměru. Toto světlo jsme osadili do klenby, odkud je možné je s  pomocí lanek spustit dolů kvůli výměně žárovky, případně ho takto v budoucnu bez velké námahy nahradit jiným, které bude podobnější původnímu. S ohledem na spíše atypickou velikost a tvar původního světla nebude zřejmě možné nalézt stejné svítidlo, ale je možné uvažovat o výrobě repliky v případě, že bude nalezena přesnější dokumentace originálu. Zprovoznění světla potvrdilo po dokončení práce i jeho významnou estetickou funkci; prostor presbytáře a tím i celého kostela získal ve večerním osvětlení nový, překvapivý rozměr.43 Malby na  klenbě presbytáře jabloneckého starokatolického kostela jsou nepochybně pozoruhodnou ukázkou kvalitního dekoračního malířství, kterému je teprve po dlouhých letech přehlížení přiznávána jeho hodnota. Výzdoba je provedena z  ruky bez použití šablon, jistým a  uvolněným rukopisem. Malba významně doplňuje výzdobné motivy opakující se na  celé stavbě, navazuje na  barevnost lodi, potvrzuje provázanost všech prvků vybavení a  v  rámci celého prostoru podtrhuje význam presbytáře, ke kterému směřuje celá stavba a veškerá její výzdoba. V roce 2016 byla zahájena práce na obnově barevnosti lodi. Kromě hladkých ploch, které budou na vápenném podnátěru z roku 2010 opatřeny světle okrovým nátěrem, bude – opět v  několika etapách – obnovena také polychromie štukové výzdoby, barevně odpovídající malbám v presbytáři. Už teď je přitom zřejmé, že obnova maleb v  interiéru jabloneckého kostela zvýrazní mimořádnou uměleckou hodnotu této památky.44

XVII 2016 1

43_Součástí práce na elektroinstalaci bylo také osazení dvou novodobých bodových svítidel po stranách presbytáře těsně za vítězným obloukem. 44_Za konzultace a připomínky k textu děkuji ThDr. Karlu Koláčkovi.

101


zprávy

Das älteste erhaltene Christkind in den böhmischen Ländern? Ein neu entdecktes Werk des „Meisters der Michler Madonna“ in St. Marienthal Marius Winzeler

1_Christkind, Holz, polychrome Fassung, Leinenes Untergewand, Mantel und Haube aus Seidentaft mit Silber- und Goldspitze, H: 46 cm, B: 21 cm, T: 12 cm, Zisterzienserinnen-Abtei St. Marienthal. - Ich danke Hw. Äbtissin M. Elisabeth Vaterodt OCist und ihrer

Bekleidet mit einer Haube, einem weißen Untergewand und einem ausladenden Mantel aus glänzendem Seidentaft, besetzt mit goldenen Spitzen, galt das unpublizierte und der größeren Öffentlichkeit nicht zugängliche Christkind in der Oberlausitzer Zisterzienserinnenabtei St. Marienthal bisher als barocke Skulptur.1 Bei nähe-

Christkind, um 1330–1340, ohne Bekleidung, Zisterzienserinnen-Abtei St. Marienthal Foto: M. Čtveráček

102

rer Betrachtung offenbarten die feingeschnittenen Gesichtszüge und die unter der Haube erkennbaren symmetrischen Locken jedoch einen älteren Ursprung. Eine genauere Untersuchung und Fotokampagne bestätigte die Vermutung:2 Der Kopf dieses Christkindes stammt eindeutig aus dem Mittelalter – er ist stilistisch dem zweiten Viertel des 14. Jahrhunderts zuzuordnen – und weist außer Übermalungen keine Schäden auf. Demgegenüber ist der vollrund ausgeführte Körper zumindest insofern nachträglich verändert, als das ehemals vorhandene Geschlecht nachträglich entfernt und die Arme am Rumpf abgesägt, an ihrem Ansatz eiserne Gelenke eingebaut und die Arme dann wieder angebracht wurden und nun beweglich sind, damit die Figur besser bekleidet werden kann. Die partiellen Übermalungen am Halsansatz und an den Füßen zeigen ebenfalls deutlich, dass die Figur stets bekleidet war. Bei einer weiteren Analyse der Körperdarstellung erweist sich aber auch dieser als einheitlich mit dem Kopf geschaffenes Werk des 14. Jahrhunderts. Breitbeinig steht dieses Christkind auf einem (nachträglichen, wohl barocken) Sockel, in gerader Haltung ohne Kontrapost und Körperschwung, noch ganz in der Tradition der frühesten italienischen, vor allem sienesischen autonomen Christkindskulpturen des 14. Jahrhunderts – jener „Bambini“ (etwa dem berühmten Bambino von S. Maria Aracoeli in Rom), die den göttlichen Knaben als Wickel- und Wiegenkind zeigen. Der schmächtige Körper des St. Marienthaler Kindes mit seinen sehr minutiös ausgearbeiteten, kräftigen Zehen und Fingern weist an den Beinen, am Hintern und Rücken Fettpölsterchen und entsprechende Falten und Grübchen auf, was die genaue Beobachtungsgabe des Schnitzers ebenso bezeugt wie der betonte Nabel. Die rechte Hand ist zum Segensgestus geformt, in der linken hält das Kind eine goldene Kugel mit nachträglichem Kreuz, Zeichen für seine Bedeutung als Heiland Fontes Nissae | Prameny Nisy


zprávy

der Welt. Das symmetrische Gesicht mit flach geschnittenen Augen, einem kleinen Mund mit aufgeworfenen Lippen, die hohe runde Stirn, große Ohren und die regelmäßig-ornamental ondulierten Locken finden ihre engsten Parallelen in charakteristischen physiognomischen und stilistischen Details von herausragenden Skulpturen der Zeit um 1330–1340 in Böhmen und Mähren. Es sind dies Werke, die dem wichtigsten dort tätigen Meister jener Zeit zugeordnet werden, der nach seinem bekanntesten Werk, einer heute in der Prager Nationalgalerie befindlichen Standfigur der Muttergottes3, „Meister der Michler Madonna“ genannt wird.4 Unter den Werken, die diesem anonymen, mit der französischen und rheinischen Kunst des frühen 14. Jahrhunderts vertrauten Künstler zugeschrieben werden – etwa der Madonna aus der Klosterkirche Braunau/Broumov, deren Kind eine sehr ähnliche Kopfbildung zeigt5 –, befindet sich allerdings kein nacktes Christkind. Seine Madonnendarstellungen weisen bekleidete Kinder auf, wobei jedoch dasjenige der seiner Werkstatt zugeschriebenen Madonna von Prostějov (Nationalgalerie in Prag) zumindest einen nackten Oberkörper zeigt, der trotz Fragmentierung jenem des St. Marienthaler Kindes nahekommt.6 Hinsichtlich Körperhaltung und Statur bis hin zu den kleinen Falten an den Schenkeln gleicht diesem aber vor allem das miniaturhaft kleine Kind im Bauch der aus dem 2. Drittel des 14. Jahrhunderts stammenden Maria in der Hoffnung in der Zisterzienserinnen-Abtei St. Marienstern, die bisher als schlesisch galt, aber durchaus auch der Nachfolge des Meisters der Madonna von Michle zugewiesen werden kann.7 Für einen näheren Bezug zu diesem in Prag tätigen Bildhauer spricht im Fall des St. Marienthaler Kindes auch die Tatsache, dass die am gleichen Ort befindliche und jeher hoch verehrte Skulptur des Segnenden Auferstehungschristus bereits seit Längerem als Werk dieses Künstlers gilt.8 Die Übereinstimmung von Gesichtsbildung, Haar und der Feingliedrigkeit von Fingern und Füßen macht es wahrscheinlich, dass die beiden Darstellungen des Christkindes und des Segnenden Auferstehungschristus nicht nur in inhaltlicher Beziehung zusammen gehören, sondern auch in derselben Werkstatt entstanden sind. Für weitere Aussagen zum neu entdeckten Christkind von St. Marienthal sind jedoch noch umfassende restauratorische und kunsttechnologische UntersuXVII 2016 1

Národní galerie v Praze Vorgängerin Hw. M. Regina Wollmann OCist sehr herzlich für die freundliche Gewährung der Publikationserlaubnis und die Möglichkeit der Einsichtnahme sowie näheren Untersuchung, ebenso Sr. M. Theresia Lebsa OCist, St. Marienthal. 2_Für die gemeinsame Betrachtung und anregende Gespräche danke ich Dr. Helena Daňová, Dr. Anna Habánová, Mgr. Jana Šubrtová und Mgr. Michael Čtveráček. 3_Madonna von Michle, Meister der Michler Madonna, Prag, um 1330, Nationalgalerie in Prag, Inv.-Nr. P 701. 4_Zum Meister der Madonna von Michle zuletzt: Jiří Fajt/Robert Suckale, Der „Meister der Michler Madonna“ – Das Ende eines Mythos? Mit einem Anhang zur „neuen“ Löwenmadonna der Prager Nationalgalerie, in: Umění 54/1, 2006, S. 3–30; Ivo Hlobil, Der Meister der Michler Madonna – Wege und Stand der Forschung, in: Czech and Slovak Journal of Humanities. Historia artium 1, 2012, S. 24–41. 5_Broumov, Benediktinerkloster, Kirche St. Adalbert. Zuletzt: Ivo Hlobil/Jana Hrbáčová, Gotické Madony na lvu / Gotische Löwenmadonnen. Splendor et Virtus Reginae Coeli, Ausstellungskatalog, Olomouc 2014, Nr. 8 (Ivo Hlobil). 6_Madonna von Prostějov, Werkstatt des Meisters der Michler Madonna, um 1340, Nationalgalerie in Prag, Inv.-Nr. P 364. 7_Maria in der Hoffnung, zweites Drittel 14. Jahrhundert, Zisterzienserinnen-Abtei St. Marienstern. Siehe: Zeit und Ewigkeit. 128 Tage in St. Marienstern. Katalog der ersten sächsischen Landesausstellung, hrsg. von Judith Oexle, Markus Bauer und Marius Winzeler, Halle/ s. 1998, Nr. 2.8 (Gerhard Walther). 8_Ivo Hlobil, Der Meister der Madonna von Michle und der Segnende Auferstehungschristus in St. Marienthal, in: Für Krone, Salz und Kelch. Wege von Prag nach Zittau, hrsg. von Marius Winzeler und Uwe Kahl (Zittauer Geschichtsblätter 45), Zittau/Görlitz 2011, S. 78–83. 9_Eine umfassende Publikation ist danach gemeinsam mit Helena Daňová und ggf. beteiligten Restauratoren geplant. 10_Zu den entsprechenden Frömmigkeitsformen vgl. Spiegel chungen erforderlich.9 Schon jetzt ist aber meines der Seligkeit. Privates Bild und Erachtens die Aussage möglich, dass es sich bei die- Frömmigkeit im Spätmittelalter, Ausstellungskatalog des ser Skulptur um das bislang einzige bekannte Bei- Germanischen Nationalmuseums spiel eines einzelnen stehenden Christkindes aus dem Nürnberg, Nürnberg 2000; Frank Matthias Kammel, Im Zeichen 14. Jahrhundert in den böhmischen Ländern handelt. des Christkinds. Privates Bild und Der vor allem in Frauenklöstern beliebte Typus, der als Frömmigkeit im Spätmittelalter. der Ausstellung Spiegel Ausdruck der Freude über die Menschwerdung Gottes Ergebnisse der Seligkeit, Nürnberg 2003. gesehen werden kann, wodurch auch seine Nacktheit 11_Jeffrey F. Hamburger, Kunst legitimiert war, ist seit der Zeit um 1300 nachweisbar.10 und Bild. Frauenspiritualität im Spätmittelalter, in: Studien und Als bisher ältestes erhaltenes Werk dieser Art gilt das Texte zur literarischen und mateum 1320 entstandene Christkind der Margareta Ebner, riellen Kultur der Frauenklöster im Mittelalter: Ergebnisse eines das jene Mystikerin im Dominikanerinnenkloster Ma- späten Arbeitsgesprächs in der Herzog ria Medingen bei Dillingen in Schwaben 1344 erhalten August Bibliothek Wolfenbüttel, hatte (es befindet sich noch dort).11 Nebst der privaten 24. – 26. Febr. 1999, hrsg. von Falk Eisermann, Eva Schlotheuber, VolAndacht dienten diese Figuren vor allem dazu, dass ker Honemann, Leiden u.a. 2004, man sie in der Weihnachtszeit aufstellte, bekleidete und S. 1–43, insbes. 7 f. 12_Vgl. Zeit und Ewigkeit 1998 schmückte. In der schon erwähnten, 1248 gegründeten (wie Anm. 7). Zisterzienserinnenabtei St. Marienstern – wie das seit 13_Hans Peter Hilger, Das Jesus1234 bestehende St. Marienthal im einstigen böhmi- kind mit der Weintraube (Bayerisches Nationalmuseum Bildführer schen Kronland Oberlausitz gelegen –, blieben mehre- 19), München 1991.

re Darstellungen des Christkindes aus dem Mittelalter und der Barockzeit erhalten.12 Um 1500 wurden solche Figuren in Mecheln seriell hergestellt und fanden weite Verbreitung; die Beliebtheit des Themas in der Spätgotik belegen die meisterlichen Beispiele von Niclas Gerhaert van Leyden (Bayerisches Nationalmuseum München), Gregor Erhart (Museum für Kunst und Gewerbe Hamburg) und Veit Stoss (Staatliche Museen zu Berlin – Skulpturensammlung).13 Dazu gesellt sich nun als frühes Vergleichswerk das Christkind von St. Marienthal. 103


zprávy

Ivo Burian výtvarník a pedagog Kateřina Nora Nováková

Sklářský výtvarník a šperkař Ivo Burian ( 16. 4. 1939 – 19. 3. 2016 ) zanechal v  prostředí českého autorského šperku a sklářské tvorby nesmazatelnou stopu. I když se dnes v souvislosti s jeho jménem pravděpodobně většině mladých lidí nic konkrétnějšího nevybaví, byly doby, kdy se o něm ve vrcholných výtvarných kruzích mluvilo velmi často. Jeho práce, za něž obdržel mnohá významná ocenění u nás i v zahraničí, byly zvláště v 60. letech 20. století hojně publikovány v  českých a  zahraničních odborných časopisech. Ivo Burian se zabýval zejména tvorbou skleněných nádob, originálních břidlicových šperků a interiérových realizací ze skla i břidlice do architektury. Osobnost tohoto autora je s  Železnobrodskem spjata již od  prvních výtvarných počinů na  zdejší Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské, kterou absolvoval v letech 1957–1959 v oddělení malby na sklo. Tam se setkal s výtvarníkem, který jeho životní cestu ovlivnil ještě několikrát. Byl to Stanislav Libenský, který na škole v té době působil nejen jako ředitel, ale v malířském oddělení vedl výuku kreslení a navrhování. Burianův hluboký zájem o obor, talent a píle jej po maturitě v roce 1959 přivedly na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, do ateliéru skla. Ten v té době vedla osobnost české sklářské tvorby nanejvýš povolaná, profesor Josef Kaplický. Sklo zde nebylo využíváno jen jako materiál pro vytvoře104

ní díla nebo účelového designu v materiálu s jedinečnými vlastnostmi, ale zejména jako prostředek k  vyjádření autorovy myšlenky. Ivo Burian diplomoval pracemi s využitím malby na sklo již u Kaplického nástupce Stanislava Libenského v  roce 1965. Poté se jeho výtvarný talent zúročil ještě mnohokrát. Například ve  špercích s  tehdy ojedinělým využitím železnobrodské břidlice, za něž získal významná ocenění na výstavě Jablonec ´65 a posléze i na mezinárodním fóru. Břidlici využil i v některých větších realizacích v interiérech a designu užitných předmětů. Patří mezi ně zejména reliéfy i větší plastické objekty. Realizoval také skleněné vitráže, svítidla a  informační grafiku. Tak jako u mnoha studentů se i u Buriana právě v  oblasti souvztažnosti uměleckého díla s  architekturou uplatnil vliv výuky Kaplického a  Libenského. Burianovy šperky z břidlice byly skutečně významným přínosem pro českou výtvarnou scénu. Projevil se na nich jeho malířský cit pro kompozici, kterou se snažil formovat broušením a strukturou povrchového reliéfu čar a teček. Věnoval se i geometrickým šperkům s využitím smaltu. Za své malované dekory na vázách získal například významná ocenění na Expo ´67 v Montrealu. Jméno Ivo Buriana se také vrylo do povědomí mnoha studentů, které učil na  Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v  Železném Brodě, kde působil v  letech 1966–1972 jako vedoucí výtvarník v oddělení bižuterie. V roce 1972 se vzhledem k politické situaci a nepříjemné atmosféře rozhodl ze školy odejít a pracovat sám ve svobodném povolání. Ovšem znovu se do  této školy vrátil po  roce 1989 na  žádost ředitele – sklářského výtvarníka – Pavla Ježka. Vyučoval nejprve jako vedoucí pedagog oddělení hutního tvarování skla a  v  letech 1992–2000 pak v  oddělení tvarování, malování a  leptání skla. Zde vychoval celou řadu kvalitních výtvarníků. Za  jeho působení vytvářeli žáci na  tvarově ušlechtilých nádobách rytmizované geometrické, ale i ryze fantazijní abstraktní dekory, jejichž základem byl vždy detailní grafický návrh. Většina malovaných, leptaných a  pískovaných obrazců byla provedena s  velkou řemeslnou precizností, kterou Burian po svých studentech vyžadoval do detailu tak jako u své vlastní práce. Fontes Nissae | Prameny Nisy


zprávy

Severočeské muzeum v Liberci

Ivo Burian, Přívěsek, pískovaná a broušená břidlice , 1965 Foto A. Vrhel, archiv rodiny autora

XVII 2016 1

105


zprávy

Ladislav Postupa Fotograf s nadregionální působností (21. 9. 1929 – 14. 5. 2016) Kateřina Nora Nováková

Jméno libereckého fotografa Ladislava Postupy je známé nejen v našem regionu, ale také v celém světě. Jeho práce si díky svému jedinečnému charakteru získaly mnoho příznivců a sběratelů. Ladislav Postupa se narodil ve  východočeském   Náchodě. Po  ukončení studií pracoval několik let jako stavební projektant, ale od  roku 1959 se začíná fotografii věnovat s plným profesním nasazením. Autorovy fotografie z  té doby jsou ovlivněny typickou tematikou českého výtvarného umění počátku 60. let. Pro své fotografie vyhledával předměty každodenní potřeby, které se stávaly hlavními aktéry jeho fotografií, neaspirující na vysokou estetiku. Ladislav Postupa je nalézal v hromadách sběrných surovin. Svou fantazií odkrýval jejich tvarovou poetiku a  přetvářel ji do  svého nového světa. Jejich tvary jsou vždy nějakým způsobem narušené nebo pokřivené záhadnou minulostí, často bez možnosti rozpoznání jejich původního účelu. Autorova osobitá poetika osiřelých nepotřebných deformovaných předmětů, hledající novou krásu, se zde snoubí s  poetikou surrealismu a  informelu. Prapodivné kovové a  dřevěné objekty nebo textilní skrumáže se na  jeho fotografiích staly novou realitou, která je vyjadřovacím prostředkem autorových myšlenek. Ač by se mohlo zdát, že si Ladislav Postupa „hraje“ pouze s tvary, obrysy a stíny fotografovaných předmětů, skrývá se v každé z fotografií nějaký významný symbol. Podoby jednotlivých artefaktů jsou tak pro vnímavého diváka zachyceními smutných či radostných pocitů a  místy jakoby také apelovaly na  naši morálku. Důmyslně přetvořená realita je v Postupových snímcích ještě podtržena cíleně volenými názvy, které dovedou diváka k hlubšímu zamyšlení. Ladislav Postupa se ve své tvorbě věnoval i fotografiím ženských aktů. Velkou roli pro něj opět hrálo znázornění ženského těla jako určitého symbolu. Oku lahodící oblé napjaté tělesné křivky jsou podpořeny promyšlenou hrou světel a stínů, které jej citlivě zalévají či obklopují. 106

V autorově tvorbě patří toto téma do jakéhosi uzavřeného celku, ale i tak zde můžeme pozorovat nezaměnitelný rukopis se surrealistickým podtextem. Postupovu tvorbu pro mě osobně charakterizují ze všeho nejvíce fotografické techniky jako Sabatierův efekt (pseudosolarizace), solarizace nebo vícenásobná expozice, které z jeho fotografií vytvářejí „fotografickou grafiku“. Tedy grafiku, která je přísně do důsledku přenášena na film fotochemickou cestou. Jeho náměty jsou v těchto případech velmi jednoduché – například vidlička, peří, vážka, list či zajímavě tvarované a strukturované okvětí. Mnohé z těchto témat, provedených buď v černobílém kontrastu, nebo s monochromně kolorovanými motivy působí v konečném výsledku velmi dekorativně. Z  tohoto důvodu se také velmi často staly součástí autorových instalací ve  veřejných nebo soukromých interiérech. K  některým z  nich se vracel i  v  poslední době, kdy je využil v nových kombinacích svých fotografických kompozic. Typ adjustované fotografie na dřevěné desce s  vlastním patentovaným ochranným nástřikem stavěl

Fontes Nissae | Prameny Nisy


zprávy

Severočeské muzeum v Liberci

Vlak, 1963

XVII 2016 1

107


zprávy

Poselství, 1970

108

Fontes Nissae | Prameny Nisy


zprávy

Posel, 1999

Severočeské muzeum v Liberci

Město, 2014

Ladislav Postupa na úroveň interiérového doplňku a obrazu. Jeho tvorbu nalezneme prezentovanou v mnoha významných katalozích české i zahraniční fotografie a také v několika monografiích. Autorsky je reprezentativně zastoupen jak ve sbírkách českých muzeí a galerií, tak i ve sbírkách některých významných zahraničních institucí. Kvůli nenahraditelné ztrátě fotografického ateliéru v libereckém věžáku Nisa začal Ladislav Postupa pracovat v posledních letech také s digitálními technologiemi. Některé ze svých původních snímků modifikoval pomocí počítače. Překládal v nich přes sebe jednotlivé vrstvy, barevně upravoval jejich povrch a vytvářel i zcela nové obrazové vjemy. Jeho tvorba si i přesto stále zachovala velmi čitelný autorský rukopis a pomocí digitálního tisku a nové barevnosti nabyla aktuálního vzhledu se silným energetickým impulzem. Díky svému neustálému hledačství tak Ladislav Postupa nezůstal ani ve  svém pokročilém věku pozadu za generací mladších autorů.

XVII 2016 1

109


Recenze a zprávy o literatuře

Studie

110

Fontes Nissae | Prameny Nisy


recenze

Jiřina Vávrová a kol. Oldřichovské příběhy. Oldřichov v Hájích, Živo v Hájích, z. s. 2015, 166 s., ISBN 978-80-260-8855-4 Hlavní text Život na vsi ve dvacátém století je vděčným tématem etnografů i  historiků. Umožňuje totiž ukázat na  malém, často ještě soudržném společenství různorodé moderní proměny. Poloha vsi v podhůří a početnost obyvatel nemusí nutně znamenat „bezdějinnost“ či nudné čtení, jak po roce 1989 ukázaly studie a monografie o venkovských lokalitách.1 Kromě profesionálů se dějinám vlastních obcí často věnují lidé v oboru historie neškolení, více či méně poučení laikové, jimž ovšem mnohdy neschází detailní znalost prostředí, jež však obvykle nevede k mikrohistorickým sondám, nýbrž až k rozmělňujícímu výkladu, který je spíše určen domácím čtenářům, tj. znalcům lokality, než nezasvěceným, s  regionem neobeznámeným, a tudíž „cizím“. Přitom i literární úroveň takových spisů je kolísavá. Převážně obrazová kniha o Oldřichově v  Hájích však přináší příjemná překvapení. Kromě věcného výkladu (nedávné) minulosti obce a stylisticky čistého vyprávění pamětníků, jež doplňuje na půl druhého sta černobílých fotografií převážně z  20. století, může i  historika překvapit nevelká, v  regionu zakotvená publikace množstvím pramenného materiálu, který nabízí k dalšímu výzkumu. Autorka se svými kolegy(němi) zcela pochopitelně zpracovala vyprávění především nejstarší generace obyvatel někdejšího Buschullersdorfu, jenž se stal po roce 1945 jazykově i etnicky českým Oldřichovem v Hájích. Komentáře ke komplikované novodobé historii česko-německé jsou nestranné. Dokumentují je příklady soužití původních obyvatel, např. uznávaného léčitele Endlera a oblíbeného lesního dělníka Hausmanna s nově příchozími osídlenci. Vzpomínky i  fotografie dokládají skutečnou hmotnou nouzi po  druhé světové válce, kterou prožívali Němci i  Češi. Novoosadníci mezi sebou měli poctivé a  pracovité občany, stejně jako ty, jejichž cílem se stalo krátkodobé kořistění na  cizím a  nezájem v obci zůstat. Těžká práce v zemědělství málo úrodného kraje, ale i v kamenolomu a tehdy ještě početných textilkách přinášela potřebnou obživu, i když se žilo skromně. Vnuceně založená JZD, jež se do zdejšího kraje nehodila, situaci příchozích ještě zhoršila, stejně jako měnová reforma roku 1953. Obec měla s rozrůstajícím se Libercem dlouhá léta jen vlakové spojení, zbudované ještě v sedmdesátých letech 19. věku. Menší dopravní dostupnost mezi vsí a  městem však bezděčně pomáhala uchovávat XVII 2016 1

Instituce starou venkovskou pospolitost, jíž se učila i nejmladší generace například bezplatnou, obětavou výpomocí na  hospodářství v  době senoseče i  žní. Péče o  krajinu, ves i hřbitov byla viditelná. Lidé sice žili prací, ale uměli se i  pobavit. Vedle tradičních tancovaček se moderním prvkem staly světské poutě a  kino. Kniha představuje sondy do  poválečných dětských dobrodružství, jež by v 21. století nebyla považována za nevinná a pro rodiče by nezůstala bez následků. Péče o  mladou generaci se projevila starostí o školku i školu. Děti i dospělí se mohli představit svými dovednostmi např. v  ochotnickém divadle. Jeho trvání však vymezovalo jen osobní nasazení místních nadšenců, což je případ i jiných lokalit a dobrovolně organizovaných činností. Lékař byl jen ve městě, zásobování pouze díky jednomu obchodu. Obyvatelé se scházeli v  hospodách, avšak silnějším generačním pojítkem se staly Sokol a  obecně sportovní všestrannost pěstovaná ve  všech ročních obdobích. Z  nevelké obce překvapivě vzešel i reprezentant v sáňkování na Olympijských hrách v Grenoblu 1968! Mezi nejdůležitější spolky v každé obci patřili hasiči (v moderním a terminologicky nesmyslném označení „požárníci“). Ti se snažili zachraňovat nejen náhodně či úmyslně vznícené průmyslové i  soukromé objekty, ale pomáhali také při povodních, jež nejsou v  kraji vzácností. Kromě dědictví předchozího věku, totiž továrenské výroby, od  sedmdesátých let 20. století bezohledně omezované státním plánováním, což vedlo k  vylidňování obcí, zůstávala jednou z  možností obživy práce v lese. Stará zkušenost, již se správou obor a hvozdů učinili clam-gallasovští převážně němečtí úředníci, musela být získávána znovu.2 Autoři knihy se nevěnovali jen obyvatelům Oldřichova, z nichž někteří se stali známými postavami svým zvláštním přístupem k životu nebo povoláním (např. listonoš). Obec tvořily také domy, jež už neexistují, neboť po roce 1945 nebyly nikdy osídleny, což již v padesátých letech vedlo k jejich mohutnému chátrání a postupné likvidaci. Ukazuje se tu zcela nezáměrně jeden z  negativních důsledků poválečného vysídlení obyvatel označených za  Němce. Jejich pečlivě udržované příbytky a pozemky nenašly vždy nové hospodáře a úpadek se proto stal neodvratným. (V tomto případě by čtenář ocenil mapu obce, která svou délkou zjevně náleží k typu středověkých lánových vsí). Příznačné pro líčení poválečné doby je úplné zapomnění na  (katolickou) zbožnost. Zmínka o  nedělních návštěvách kostela v  Mníšku se váže pouze k  Němci Hausmannovi a  jeho ženě. Všichni nově příchozí Češi tedy byli bezvěrci? Katecheta zachycený mezi dětmi ve škole na fotografii (s. 72) vůbec není zmíněn, ač byly děti ještě několik let po válce vyučovány i v katolickém náboženství. Téma víry tak poněkud paradoxně zastupuje pouze úvaha, zda v Oldřicho-

1_Nejlepší a nejobsáhlejší monografií takového druhu zůstává dílo PETRÁŇ, Josef. Dějiny českého venkova v příběhu Ouběnic. Praha: NLN, 2012. 990 s. ISBN 978-807422-123-1.

111


recenze

Recenze a zprávy o literatuře

2_Zde kniha doplňuje dílo BECK-HARTMANN, Renate. Die Pohl-Förster in den Clam-Gallas Revieren. Auf den Spuren meiner Vorfahren in Böhmen. Neugablonz: Leutelt-Gesellschaft e. V., 2013. 184 s. 3_Novodobé zpracování dějin obce viz ULRYCH, Ladislav. První česká kronika obce Oldřichov v Hájích. Oldřichov v Hájích: Obec Oldřichov v Hájích, 2006. 512 s.

112

vě stál kostel (s. 21), jenž však není pramenně doložen, ale tvůrci knihy se domnívají, že jeho existenci „naznačují i tři mapy z 18. století“. Představenou minulost obce v posledních sedmi desetiletích vidíme z pohledu obyčejných lidí a  jejich každodennosti i  občasné svátečnosti, přírodních pohrom i dělného života. Tyto dějiny konkrétní venkovské pospolitosti, „viděné zdola“, svým způsobem nahrazují chybějící moderní folkloristické i  historické studie založené na populární metodě orálního výzkumu. Kniha přitom nemohla využít všechny poznatky, získané doposud z rozhovorů s obyvateli obce v roli pamětníků.3 Proto by čtenář měl věnovat svou pozornost i materiálu,

jenž je umístěn na webových stránkách www.zivovhajich. cz. Knihu bude každý číst jistě rozdílně podle své krajové příslušnosti, odborného zaujetí i  generačních prožitků. Množství fotografií poskytuje dostatek materiálu ke sledování vývoje, proměn či zániku venkovského intravilánu, estetice urbanistických zásahů v obci i dobové módy nejen v  odívání. Citlivý způsob grafického zpracování knihy zcela odpovídá pokornému autorskému přístupu k  výkladu minulosti Oldřichova v  Hájích v  posledních desetiletích. V obou případech jde o autorskou poctivost, která je dílu tou nejlepší vizitkou.

Zuzana Štěpanovičová, Marius Winzeler edd. Filip Leubner (1733–1803). Pozdní baroko na Lužické Nise.

nou kulturní výměnu na Lužické Nise v oblasti dnešního trojmezí ve druhé polovině 18. století. Je příkladem hledání kořenů v  rámci regionů, které po  staletí ústrojně vznikaly a trvají vzdor současným evropským hranicím. Publikace, která vychází česko-německy, obsahuje deset studií. Jejich výběr akcentuje na  jedné straně kulturní dění spojené s  klášterem cisterciaček v  Marienthalu,na druhé straně se podrobně věnuje osobnosti malíře Filipa Leubnera, jehož tvorba výrazně ovlivnila malířskou produkci na horním toku Lužické Nisy ve druhé polovině 18. a v 19. století. Přednesené příspěvky, které v mnoha případech publikují výsledky dlouholetého studia jednotlivých autorů, zároveň tvoří tematický celek, takže lze publikaci zařadit mezi kolektivní monografie. Nejrozsáhlejší text svazku se věnuje Filipu Leubnerovi (1733−1803), jedné z mála výraznějších malířských osobností druhé poloviny 18. století na území dnešního Liberecka. Monografické studii, opatřené soupisem malířova díla, je v rámci textů této publikace věnován velký prostor − je opodstatněný vzhledem k tomu, že kniha zároveň slouží jako doprovodná publikace k výstavě Leubnerových děl, kterou uspořádaly Oblastní galerie v  Liberci (17. 12. 2015 – 28. 2. 2016) a Städtische Museen Zittau (19. 3. – 5. 6. 2016). Filip Leubner realizoval celou řadu obrazů pro Kristiána Filipa Clam-Gallase na jeho severočeských panstvích a po roce 1773 pracoval také pro hornolužický Marienthal a Ostritz. Leubnerovo dílo tvoří zejména oltářní plátna, která jsou z velké části dochovaná ve velmi špatném technickém stavu. Jana Schlesingerová uvádí, že malíř ve svém díle naplňoval kompoziční a malířská schémata tak, jak si je vytvořil na počátku své kari-

Oblastní galerie Liberec – Städtische Museen Zittau 2015, 336 s., ISBN 978-80-87707-166, ISBN 978-3-944560-24-3 Filip Leubner: Pozdní baroko bez hranic? Tuto otázku si editoři publikace pokládají v jejím úvodu a poukazují tak na skutečnost, že se umění rozvíjelo v rámci uměleckých center jednotlivých regionů bez ohledu na politické hranice. A tak se logicky nabízí další otázka – jaká je úloha regionálního umění v  rámci dějin umění? Pojetí odpovědí každého z  autorů tohoto sborníku je pochopitelně odlišné, cíl však mají společný – odkrývat předivo souvislostí v kulturním dění jednotlivých regionů i jejich vztah k uměleckým centrům. A to je hlavním a vpravdě průkopnickým přínosem knihy. Publikace předkládá v tištěné podobě příspěvky, které zazněly ve dnech 6. − 7. listopadu 2014 na česko-německé konferenci nazvané Pozdní baroko bez hranic: Klášter Marienthal, Filip Leubner a  umění na  Lužické Nise 1750−1800. Konference proběhla v rámci pátých marienthalských rozhovorů ve  spolupráci Städtische Museen Zittau a Oblastní galerie v Liberci a za finanční podpory nadace Hanse Kotteka. Zaměřila se na vzájem-

Milan Svoboda

Fontes Nissae | Prameny Nisy


recenze éry, a že kvalita děl předních malířů té doby zůstávala pro Leubnera nedostižná. Zároveň však upozorňuje v tomto ohledu na důležitou skutečnost, že malířská úroveň jeho obrazů velmi pravděpodobně naplňovala očekávání objednavatelů. Příspěvek Ivo Habána a Jany Šubrtové tvoří dvě studie: Ivo Habán v  úvodu připomíná probíhající digitální fotodokumentaci sakrálních uměleckých předmětů v terénu i v depozitářích na území Libereckého kraje. Zmiňuje, že na základě zpracování terénních dat zde Národní památkový ústav eviduje přibližně 150 závěsných obrazů z druhé poloviny 18. století. Poukazuje na problematičnost autorského připsání části tohoto fondu, zejména obrazů, které jsou ve špatném technickém stavu či na obtížně dostupných místech, např. v  oltářních nástavcích. Ve druhé části textu se zabývá Leubnerovými díly, která tvoří v kontextu dobové malířské produkce mezi obrazy evidovanými NPÚ v Libereckém kraji poměrně početnou skupinu. Hodnotí pestrost i rozsah zakázek, které Leubner během svého života realizoval. Shodně se Schlesingerovou se vyjadřuje k uměleckým limitům malířovy tvorby, které se projevovaly mj. i v tom, že prestižní zakázky dostávali respektovanější umělci. Druhá studie popisuje situaci v  restaurování pozdně barokních uměleckých památek na  území dnešního Liberecka. Jana Šubrtová v ní shrnuje, co libereckým památkám přinesl „Program restaurování movitých kulturních památek“ a  zároveň hodnotí situaci z hlediska objemu financí, které na Liberecku chybějí k tomu, aby bylo možné umělecká díla zachraňovat tempem relevantním k jejich velmi špatnému technickému stavu. Leubnerova díla se dotýká také další studie. Její autoři Eliška Nová a Miroslav Nový se věnují stavební historii, vybavení i ikonografii kostela Nanebevzetí P. Marie v Konojedech. Velký prostor je věnován také mobiliárnímu vybavení kostela, včetně oltářních pláten, která provedl Filip Leubner. Malby do  konojedského kostela pro něj byly jednou z nejdůležitějších zakázek. Za největší přínos této studie lze považovat novou atribuci plánů kostela. Jak autoři vysvětlují, dosavadní tradiční připisování autorství stavby P. Wilhelmu Maria Löhrerovi není udržitelné a na základě slohové komparace konojedského kostela s  kostelem Nalezení sv. Kříže v  Dubé se domnívají, že autorem plánů kostela by mohl velice pravděpodobně být stavitel Zacharias Hoffmann z Lipové na Šluknovsku. Marcela Vondráčková hodnotí díla bavorského rodáka Felixe Antona Schefflera, která vytvořil pro kostel Nalezení sv. Kříže v Liberci v rámci své pozdní tvorby z let 1754−1758. Charakterizuje Schefflerovu tvorbu raných let, jež vznikala zejména pod vlivem jeho učitele Cosmy Damiána Asama. Zabývá se Schefflerovou pozdní tvorXVII 2016  1

bou a zjišťuje, že narozdíl od vyrovnané kvality Schefflerových závěrečných freskových realizací je na  oltářních plátnech z  této doby patrný určitý kvalitativní sestup. I přesto má tvůrčí epizoda tohoto malíře v kontextu uměleckého vývoje regionu svůj význam. Marienthalskému klášteru v Horní Lužici a umělecké produkci s ním spojené je zasvěceno několik dalších příspěvků. Marius Winzeler v rozsáhlé studii přibližuje historii kláštera v Marienthalu, sleduje jeho stavební i umělecký vývoj a  poukazuje na  čilý umělecký provoz, který vyvolaly klášterní zakázky přivádějící do  Marienthalu řadu malířů, sochařů i uměleckých řemeslníků, kteří často přicházeli z Čech. Patří sem např. Daniel Martin, Jan Hájek, Ignác Viktorin Raab nebo František Karel Palko z  Vratislavi, kteří opakovaně působili také v  Čechách. Autor zmiňuje i Filipa Leubnera či malíře Franze a Antona a sochaře Josepha Gareise rovněž pocházející z Čech. Velkým pozitivem autorova textu je jeho hodnocení vzájemných vztahů a kulturní výměny v rámci celé oblasti. V  další studii se Winzeler zabývá postranními oltáři ve farním kostele v Ostritz, jejichž recentní restaurování odhalilo původní vzhled oltářů a otevřelo tak nové možnosti pro jejich atribuci. Winzeler oltáře připisuje na základě důkladné slohové analýzy výše zmíněnému Danielu Martinovi a zabývá se také jeho dalšími realizacemi i kořeny jeho tvorby. Ve své studii pak shrnuje, že „i daleko od  větších uměleckých center a  významnějších opatství mohlo nakonec při vší provinciálnosti vzniknout překvapivě kvalitní a koherentní a náročné a zároveň samostatné umělecké dílo“. Nově odhalená tvorba Daniela Martina podle autora poskytuje představu o potenciálu regionálního uměleckého prostředí, z něhož mohly vyrůst takové osobnosti, jakými byli Filip Leubner nebo Franz Gareis. Nejlépe tak odpovídá na  otázku po  úloze regionálního umění v rámci dějin umění z úvodu sborníku. Studie Jana Zdichynce seznamuje s působením a korespondencí již zmíněné marienthalské abatyše Anastasie Röslerové v letech 1764−1784. Jak Jan Zdichynec v  úvodu svého textu předjímá, koncipuje svůj text jako „historické doplnění k uměnovědným příspěvkům zabývajícím se malířem Filipem Leubnerem a uměním na Lužické Nise“. Využívá celou řadu zčásti dosud neznámých pramenů, které dle autora „ naznačují stále trvající pevnou orientaci kláštera na  české země i  v  18. století, ale svědčí i o každodennosti katolické menšiny na jihu Horní Lužice“. Cenné jsou zejména podrobnosti o  osobnosti abatyše a jejím působení v klášteře, které zachycuje její rozsáhlá korespondence. Marienthalským klášterem se zabývá také stať Svena Tauberta, který představuje rozsáhlé restaurátorské práce, jež v  klášteře proběhly po povodni v roce 2010. Re113


Recenze a zprávy o literatuře

recenze

114

kapituluje rozsah škod i průběh a obtížnost záchranných prací. Zamýšlí se však také nad restaurováním kláštera v souvislosti s povodní roku 2002 jako novou šancí skloubit požadavky památkové péče se současnými potřebami zdejších řádových sester. Formou obsáhlých monografických studií jsou představeny také osobnosti dvou malířů spjatých svým původem s  Horní Lužicí. Anke Fröhlich-Schauseilová se věnuje malíři Janu Eleazaru Zeisigovi zv. Schenau (1737−1806) a  jeho sakrálním dílům. Tohoto rodáka z  Großschönau zavedla umělecká kariéra až do  Paříže a  na  drážďanskou akademii. Jak autorka poznamenává v  úvodu, práce má být především prvotním přehledem malířova života a  díla, zejména jeho sakrální tvorby, na který v budoucnu naváže soupis malířových děl. Snahu o „prvotní přehled“ autorka více než naplňuje, když zasazuje Schenauovu tvorbu do myšlenkového kontextu doby a zabývá se diskuzí, již vyvolal Schenauův obraz autorem darovaný evangelickému kostelu v Großschönau. Anke Fröhlich-Schauseilová připomíná specifika Schenauova přístupu ke  křesťanské ikonografii, která rezonují v hornolužické produkci knih určených k povznesení mysli.Tituly, které zde byly vydávány, tiskly často rytiny podle Schenauových děl. Studie Kaie Wenzela se zabývá dílem malíře Franze Gareise (1775−1803), který navzdory svému krátkému životu dosáhl v Drážďanech uznání jako portrétista a malíř historických obrazů. Pocházel však z Marienthalu, kde

jeho otec pracoval jako umělecký truhlář. Kai Wenzel připomíná, že Gareis své poměrně rozsáhlé dílo zvládl vytvořit během pouhých osmi let a usuzuje, že „patrně jeho časná smrt je důvodem, proč Gareis není řazen mezi přední představitele umění kolem roku 1800“. Význam obou malířů, jejichž osudy se protnuly na  drážďanské Umělecké akademii, překročil hranice jejich domoviny. Ani jeden z malířů však neztratil s rodným krajem kontakt. Johann Eleazar Zeisig, zv. Schenau, vytvořil již zmíněný oltářní obraz pro evangelický kostel ve svém rodišti v Großschönau a později namaloval také obraz pro kostel sirotčince v  Žitavě. Franz Gareis pak vytvořil obrazy pro farní kostel v Seitendorfu a pro marienthalský klášter. Sborník ve výsledku podává obsáhlé svědectví o současném stavu bádání. Jednotlivé studie publikují celou řadu nových poznatků − pro budoucí studium umění na  Lužické Nise má tedy publikace nezastupitelný význam. Poukazuje totiž na umělecký rozvoj oblasti, který dosud nebyl zcela doceněn, jak ostatně editoři zmiňují v úvodu. Pozitivní zprávou je, že se tato skutečnost začíná postupně měnit. Nejlépe to dokládá rozhodnutí o restaurování některých Leubnerových děl, např. ve výše zmíněných  Konojedech, v Železném Brodě nebo na Smržovce. K tomuto jednoznačně pozitivnímu posunu mohla bezesporu přispět také nedávná výstava děl Filipa Leubnera (viz výše) doprovázená recenzovanou publikací.

Jakub Chuchlík – Pavel Karous. O jablku a dalších. Průvodce po výtvarném umění 60. až 80. let ve veřejném prostoru Jablonce nad Nisou.

a krajiny od roku 2013. Cílem tohoto projektu je dlouhodobé mapování a  dokumentování různých vrstev města Jablonce nad Nisou. Výtvarné umění ve veřejném prostranství vždy zákonitě odráží širší společenskou i politickou situaci, bohužel díla, která vznikla v období po druhé světové válce až do konce let osmdesátých, představují pro mnohé jen pozůstatky doby komunismu, bývají zavrhována, opomíjena, často ničena. Byla to však doba, kdy díky tzv. čtyřprocentnímu zákonu z roku 1965, jenž ukládal věnovat jedno až čtyři procenta z  celkového rozpočtu veřejné stavby na výtvarné řešení, vzniklo v Jablonci nejvíce výtvarných děl v  jeho historii. Jejími autory byly takové osobnosti jako Vratislav Karel Novák, Oldřich Plíva, Jiří Dostál, Jiří Koňák, Jan Lukáš, Karel Malich a další. Jejich tvorba dalece přesahuje hranice regionu. Od devadesátých let pak v Jablonci nedošlo téměř k žádným novým realizacím. Publikace mapuje (s výjimkou sochy Mašle od Jiřího Hofmana, která byla v  průběhu přípravy knihy sešro-

Jablonec nad Nisou: Vladimír Opatrný – VladiMírové nakladatelství, 2014. 87 s. ISBN 978-80-905961-0-8 Knižní průvodce O jablku a  dalších, mapující příběhy výtvarných uměleckých děl ve veřejném prostoru města Jablonce nad Nisou, je první částí zamýšlené volné řady projektu Průvodce jabloneckého spolku PLAC (Platform for Landscape, Architecture and Culture), vyvíjejícího svoje aktivity v oblasti kultivace veřejného prostoru města

Martina Jandlová Sošková

Fontes Nissae | Prameny Nisy


recenze tována) osud dodnes existujících třiceti čtyř výtvarných děl na území města, představuje jejich autory, umístění, dobu vzniku a případné další architektonické souvislosti. Výběr se věnuje výhradně volné tvorbě, která byla často výsledkem úzké spolupráce výtvarníků s architekty. Jejich vzpomínky, nejednou až kuriózní příběhy, byly mnohdy hlavním zdrojem informací při sestavování knihy. Bez zajímavosti není ani fakt, že z dvaceti dvou představovaných výtvarníků přesně polovina spojila svoje studia s jabloneckou či železnobrodskou uměleckoprůmyslovou školou, přitom v drtivé většině případů pocházeli ze zcela jiných měst. Mnozí z nich v Jablonci žijí dodnes. Jméno města se často stalo inspirací při pojmenování děl. Názvy O jablku, Jablůňka, Jablko či Jablonecké setkání nenechají nikoho na pochybách, o jaké město se jedná. V několika případech autoři publikace uvádějí i  zlidovělé názvy soch, zejména tehdy, nebylo-li možné dohledat jejich skutečná jména, nebo když tato jména dokonce nikdy neexistovala. Tak se můžeme setkat například s Cibulí ve Smetanově ulici či se Smrčkem v ulici Na Výšině.

Grafickou podobu knihy navrhl Jan Picko, výtvarník, grafik a pedagog Střední uměleckoprůmyslové školy a  Vyšší odborné školy v  Jablonci nad Nisou. Možná se čtenářům budou zdát postprodukce fotografií soch nevýrazné, nicméně právě toto jejich „zahalení“ může podnítit zájem vydat se hledat sochy v reále. Mají k tomu originální návod – obálku, ze které se po rozložení stává mapa s vyznačenými objekty. Stačí ji vzít do ruky a jít po  stopách tajuplných soch. Je možné vybrat si ze čtyř barevně odlišených tras, nacházejících se v různých částech města. Autoři navíc v knize ke každému výtvarnému dílu přiřadili GPS souřadnice a QR kódy, což určitě ocení milovníci moderních technologií. Prohlédnout si detailněji jednotlivé sochy je však možné i  bez absolvování jednotlivých tras. Na webových stránkách spolku PLAC (http://placjablonec.cz/) je k dispozici fotogalerie, která vznikala při průběžném sběru materiálu pro připravovanou knihu. Za pozornost určitě stojí i další aktivity spolku, které jsou zde prezentovány.

Luboš Y. Koláček. Krkonoše. Rájem i peklem obřích hor.

formace bez pevného pořádku. Už jeden z prvních vědců, který se o  Krkonoších zmiňoval, jezuita Bohuslav Balbín, přece proslul svými Miscellanei, „rozmanitostmi“ z  krás a  bohatství české země.1 Ovšem pater Bohuslav byl ve  své době učencem par exellence, což se bohužel o  Luboši Y. Koláčkovi říci nedá. Bohuslav Balbín si byl druhdy vědom dobové zásady, že „knihy z kněh spisovati není hanba“.2 Koláček to bezostyšně činí, aniž takový přístup přizná, aniž, až na výjimky, své zdroje v textu cituje. Už jen letmé nahlédnutí do  připojeného seznamu užité literatury znalce krkonošské problematiky poněkud udiví. Jak je možné neuvádět práce Theodora Lokvence, nebo „bibli“ všech ctitelů našich nejvyšších hor, rozměrnou interdisciplinární česko-polskou encyklopedii Krkonoše?3 Dále také postrádám odkazy na  články z  populárněvědeckého časopisu Krkonoše (Krkonoše a Jizerské hory), vycházejícího po desetiletí. A každý, kdo třeba jen letmo zná historii Krkonoš, se musí podivit, že Koláček neuvádí ani jediný německy psaný titul, když přitom až do roku 1945 většina zdejších obyvatel mluvila německy! Množství německých historicko-vlastivědných prací je téměř nepřeberné. Luboš Y. Koláček (nevím, co znamená iniciála Y, kdyby se jednalo o I, věděla bych si rady) předkládá přehled lokalit v  kruhu od  Harrachova do  Harrachova. Někdy máme pocit, že čteme turistické průvodce, jindy jen stručné záznamy z internetu. Mezi vytěženými autory zjevně

Nakladatelství Regia 2015, 263 s., ISBN 97880-87866-11-5

Ve své sběratelské vášni pro literaturu věnovanou Krkonoším jsem si s  dychtivostí zakoupila výše uvedenou knihu. Samozřejmě, za chyby se platí… Dříve, než jsem v  knihkupectví na  jilemnickém náměstí vydala za  tuto tiskovinu 299 Kč, měla jsem nahlédnout do katalogu Národní knihovny, abych zjistila hlavní obor (obory) autorova zájmu. Učinila jsem tak až ex post a ke svému, po přečtení Krkonoš už jen malému údivu, jsem zjistila, že L. Y. Koláček v  rozmezí let 2004 až 2015 vydal 39 knižních titulů! Témata jsou různorodá: od dalajlámy přes Beriju po Babiše, od Karla IV., Zikmunda a dalších Lucemburků i  jejich manželek po  Vlada Napichovače (knížete Draculu), od historického románu po fantasy. V posledních letech ale převažují regionální místopisné náměty zaměřené na severní a severovýchodní Čechy. Hned na počátku autor (?) uvádí, že jej „nasměroval“ přítel Jan Bauer, který mu zapůjčil „vzácnou“ literaturu ze své knihovny. Nemohu si odpustit domněnku, že touto literaturou se Koláček zabýval tak jedno odpoledne, kdy si z ní naskenoval (ofotil) disparátně vybrané části. Nemám nic proti knihám shromažďujícím různorodé inXVII 2016 1

Jitka Nosková

1_Vědomě tu parafrázuji název českého překladu výběru z Balbínových Miscellaneí: BALBÍN, Bohuslav. Krásy a bohatství české země.Výbor z díla Rozmanitosti z historie Království českého. Helena Businská (překlad), Zdeňka Tichá (úvod), Praha: Panorama, 1986. 351 s. 2_Tento výrok J. F. Beckovského tvoří příznačně motto k přehledu užité literatury v knize KUČERA, Jan P. –Jiří RAK. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. Praha: Vyšehrad, 1983. 415 s. 3_Mám tu na mysli především dvě stěžejní Lokvencova díla pojednávající o historii Krkonoš: LOKVENC,Theodor. Krkonošské hřebeny (Jak člověk dobýval přírodu). Hradec Králové: Krajský dům osvěty, 1960. 163 s., a rozšířená verze TÝŽ, Toulky krkonošskou

115


recenze

Recenze a zprávy o literatuře

minulostí. Hradec Králové: Kruh, 1978. 267 s. Koláček sice v textu okrajově Lokvence zmiňuje, ovšem bez uvedení, z kterého jeho díla čerpá, a žádná z jeho prací není uvedena ani v závěrečném přehledu literatury. FLOUSEK,Jiří – HARTMANOVÁ Olga – ŠTURSA, Jan a Jacek POTOCKI. Krkonoše. Příroda, historie, život. Praha: Nakladatelství Miloš Uhlíř – Baset, 2007. 863 s. 4_JECH Jaromír. Krakonoš. Vyprávění o vládci krkonošských hor od nejstarších dob až po dnešek. Praha: Plot, 2008. 439 s.

116

preferuje plodného spisovatele a historika 19.  století Josefa Svátka. Třebaže uvádí zmínku o „kerkonošském“ českém nářečí, provádí čtenáře vesměs jen původně německými oblastmi. Jeho psaní se vyznačuje asociativním řazením zmínek, které kromě přejímek z knih jiných autorů zjevně ve změti kolotají v jeho paměti. Tak po líčení krás Špindlerova Mlýna objevuje, že tamtéž vyrůstala i zpěvačka Anna K. (s. 73). Asi ale neví, že tamtéž vyrůstala i dcera rovněž známého zpěváka Janka Ledeckého Ester, nyní veleúspěšná reprezentantka republiky na lyžích i snowboardu. To by zase přibylo textových řádek. Neoželíme ale sdělení, že „ve Vítkovicích lyžoval i prezident Klaus“ (s. 31). O  Hanči a  Vrbatovi se dozvídáme hned nejméně na  dvou místech, hrabě Jan Harrach, či učitel a  propagátor turistiky Jan Buchar byli známými krkonošskými osobnostmi, totéž platí i o známých šlechtických držitelích krkonošských statků Morzinech či Schaffgotschech. Do  Koláčkových Krkonoš se dostali i  Jan Adolf  I. ze Schwarzenberka nebo Eneáš SylviusPiccolomini, kteří se mihli v historii Janských Lázní, jak lze zjistit i z internetu. Rádoby vtipné uvedení kapitolky o Eneáši Sylviovi osloví snad jen čtenáře se značně sníženou inteligencí: „Vzdělaný cestovatel, diplomat a spisovatel erotické literatury to dotáhl až na papeže. To byl určitě Casanova…! Vykřikne hned po přečtení chytlavého titulku některý ze „znalců“ historie“. (s. 101). V této větě odkrývá Koláček de facto sám sebe: „chytlavými“ titulky a vložkami se jeho kniha jen hemží a takovým „znalcem“ historie je on sám také. Místy je text ideologicky bezpříznakový, jinde se L.  Y.  K. pouští do  obsáhlého horlení proti manýrám minulého režimu, jako v  případě poúnorového poklesu slávy Janských Lázní (s. 86). Devastací četných bud a jiných objektů po Listopadu 1989 se už nezabývá. Koláčkova kniha vyšla v ediční řadě Tajemné stezky. Inu, je to pěkný nakladatelsko-reklamní tah. O  skutečném tajemnu se však příliš nedočteme, více se připomíná jen v  souvislosti s  vládcem hor Krakonošem – zde byla

skutečnou studnicí vědomostí kniha vydaná z pozůstalosti Jaromíra Jecha4 a další tajemné střípky jsou přejaty z prací záhadologa Martina Stejskala či Ludvíka Součka. A v souvislosti s Krkonošemi by byly nepochybně čtenářsky zajímavé i  novodobé záhady a  tajemství: výstavba lanovky v  Rokytnici nad Jizerou, zničení hotelu Savoy ve  Špindlerově Mlýně a  zběsilá výstavba v  téže lokalitě, za  jejíž povolení „odměnil“ někdejší starosta stavební referentku dokonce fackou, požár Petrovky etc. etc. Poté, co jsem se vyrovnala s  četbou krkonošskou, prolistovala jsem alespoň i Jizerské hory a Podkrkonoší. Metoda analogická, výsledek stejný. Postup jednoduchý: vezmi několik starších děl, obsah zamíchej, náhodně vyber pasáže a  sestav v  nesystematický, neladný celek. Obávám se, že v dnešní době se autor nemusel ani příliš namáhat (a při takovém počtu stran by se jen při opisování muselo jednat o  fyzickou námahu) – obsluhovatel moderní techniky mnohé vyřeší jen třemi úkony: oskenovat, kopírovat a vložit. Vlastní Koláčkův styl je neobratný, k oživení textu si vypomáhá rádoby řečnickými otázkami, citoslovci a  výkřiky typu „bác ho, hurá, holt“ atd. Nechtěla jsem vypočítávat historické chyby a  nepřesnosti (vždyť se nejedná o vědecké dílo), ostatně mnohé padají na vrub některým titulům, z nichž autor (?) opisoval, ale především jsem chtěla upozornit na  povážlivě otřesný „tvůrčí“ přístup. A  dotázat se představitelů Nakladatelství Regia, zda jejich publikace neprocházejí recenzním řízením. Celkový náklad vydání není uveden, jak bývá nyní častým zvykem, ale nepochybuji, že si Koláčkovy Krkonoše zájemci, zejména v  turistických centrech hor a podhůří, koupí už kvůli líbivé obálce a vcelku zdařilým černobílým reprodukcím (s uvedením původu ilustrací se Koláček nenamáhal). Takže vydavatelé mohou své investice dostat zpátky a být spokojeni. Měli by ale také počítat s odpovědností vůči čtenářům, jimž se jejich přičiněním dostává zmetek.

Siegfried WEISS. Moje důvěrné krajiny ve stínu Ještědu.

představují regiony jemu drahé.1 Je jistě příznačné, že ke dvěma z nich napsal texty další věhlasný ctitel krás Jizerských hor a severních Čech – Miloslav Nevrlý.2 Nynější kniha je do jisté míry souhrnem těch předchozích, pečlivě koncipovaným a se zjevnou láskou vytvořeným vyznáním široce pojatému rodnému kraji. Vyprávění doprovázející skvostné fotografie je tentokrát dílem samotného Weisse a je tak bezprostřední a osobité, že by jistě obstálo i bez nich; ovšem ve vzájemné symbióze obou prvků je čtenáři dopřán nevšední zážitek. Weiss se narodil v  Jablonci nad Nisou v  roce 1933,

Příchovice: Nakladatelství Buk, 2014, 302 s., ISBN 978-80-87198-01-8 Siegfried Weiss není pro milovníky severních a severovýchodních Čech neznámou osobností. Je autorem řady krásných obrazových publikací, které vycházely především mezi lety 1995–2010 a  které postupně jednotlivě

Ivana Čornejová

Fontes Nissae | Prameny Nisy


recenze a Zprávy o literatuře a  tak mohl poznat ještě krajinné krásy nezasažené moderní devastací. Zaujetí pro přírodu, chození po horách a  objevování nových poznatků z  říše botanické v  něm vzbudil otec, na  něhož mnohokrát v  knize s  povděkem vzpomíná. S ním už od dětství poznával pohraniční hory a jejich okolí, před rokem 1945 bohatě osídlené, po válce pak nějaký čas i téměř liduprázdné… Vztah k přírodě pak sdílel i s manželkou, dětmi i vnuky. S tím vším se svěřuje tak bezprostředně, jako by oslovoval své nejbližší přátele a čtenáři tak získají pocit, že k jeho přátelům skutečně patří. A v textech najdeme kromě opěvování přírody, líčení milých historek a zajímavých „pohádek“ i ozvuky historické reality, vzpomínky na zajímavé osobnosti. Dozvíme se o cestách, které byly přerušeny, o tajemných mužích v černých kabátech potulujících se tu po skončení války, o  krásných jizerských nocích v  bivaku i  pohodovém či svízelném lyžování na starých lyžích s huitfeldovým pérovým vázáním a prošlapávání neposkvrněných zasněžených plání a stezek. Autor se postupně věnuje Jizerským horám, Krkonoším (na něž v dětství pohlížel jako na vzdálené Alpy), Českému ráji, Máchovu kraji, Lužickým horám, kde byl už před dávnými časy uchvácen horou Klíč s alpskou květenou, Ralské pahorkatině, jejíž značná část byla po dlouhá léta nepřístupná, protože zde „hospodařila“ nejprve československá, později i sovětská armáda, ještědskému pohoří a nakonec i Maloskalsku. Umělecké barevné fotografie skýtají pohledy na krajiny během všech ročních období, vidíme neotřelé snímky zdejších hradů a zámků, vše z let nedávno i dávno minulých. Ty nejstarší obrázky sa-

hají k počátku šedesátých let, kdy začal profesionálně fotografovat. A tak spatříme starou krkonošskou Labskou boudu i její ohořelé pozůstatky z roku 1965 (s. 88–89). Naproti tomu právem neuvidíme její nástupkyni, ono betonové nepřívětivé monstrum. Mimo jiné pohlédneme do interiéru někdejší České boudy na Sněžce a z Jizerek nechybějí pohledy na  nyní neexistující vrcholové lesní porosty (z roku 1960). „Na Sněžných věžičkách jsem si připadal jako v pohádkové říši, chyběla jen nějaká dobrá čarodějnice u malé chaloupky“ (s. 41). Půvabné je i srovnání skalních masivů v italských Dolomitech a maloskalských Suchých skal, v obou případech stejně pozoruhodných. Své putování končí Siegfried Weiss ve svém rodišti – Jablonci nad Nisou – a dodává: „Po dlouhém putování vycházím za tmy z lesa a vidím pod sebou město, kde se světla pomalu rozsvěcují. Hledím s láskou na místo, jež si moji milí rodiče vybrali, aby mi bylo kolébkou a mým domovem…“ (s. 297). Přiznávám, že ke krajinám, jež Weiss nazývá důvěrnými, mám i já stejně vřelý vztah. Proto se k této knize neustále vracím, spolu s autorem a jeho nádhernými fotografiemi procházím těmito krásnými kraji. Weissovy snímky je zachycují v ideálním, doslova panenském stavu; nezničené přívaly turistů, těžbou uranu či kamenolomy požírajícími bezohledně a nenávratně kopce Máchova kraje, aby pak jinde stejně bezohledně a ničemně jejich štěrk devastoval lesní cesty. Pak lze jen litovat, že trest, který pro podobné škůdce vymyslel Miloš Urban ve svém Hastrmanovi3, je pouhou literární fikcí.

Josef Špůr. Na loveckém zámečku.

menších kapitol autor věnuje mezilidským vztahům jak mezi nově příchozími, tak původním (ještě) neodsunutým německým obyvatelstvem a českými novoosídlenci. Kupodivu až na  výjimku (s. 66–68) nebyl svědkem politických rozepří mezi dvěma etniky znepřátelenými válkou. Poměrně kriticky reflektuje utváření a  upevňování svého negativního vztahů vůči Němcům (s. 64–66). Původem z komunistické rodiny, zažil ztrátu svých strýců v koncentračním táboře, smířlivě však pohlíží na Němce, s nimiž se v pohraničí setkával. Otázkou je, jak by autor paměti napsal v předchozím režimu. Pro regionální historii jsou cenné postřehy o stavu někdejší clam-gallasovské obory, pečlivě spravované též po roce 1945. Zmínek došly i pomníčky v lesích (s. 86), z nichž se stal turistický fenomén díky Knize o Jizerských horách od M. Nevrlého až o  tři desetiletí později. Přestože hlavní důraz klade na horskou přírodu, doplňuje vzpomínání J. Špůra naše znalosti historie kraje pro léta 1945 až 1947.

Praha, Episteme 2015. 259 s. Clam-gallasovský lovecký zámek na Nové louce v Jizerských horách se během pozemkové reformy v první třetině 20. století stal majetkem československého státu. Dr. Přemysl Šámal, kancléř prezidentů Masaryka a  Beneše, nechal objekt upravit pro prezidentské návštěvy, ač těch se objekt nedočkal. V roce 1945 sem na lesnickou praxi přišel sedmnáctiletý mladík. Dva roky strávené v této bývalé hraběcí dřevěnce popsal s odstupem sedmdesáti let s mimořádnými detaily zaměřenými zvláště na lesní zvěř. Svět pohraničí po válce tak vidíme očima dychtivého obdivovatele přírody, pozorovatele pernaté i spárkaté zvěře. Pohled lovce srnců a jelenů poněkud překrývá společenský život lidí „dole“: v Bedřichově či v jiných lokalitách na  okraji Liberce a  Jablonce nad Nisou. Přesto několik XVII 2016  1

1_Autorova bibliografie je připojena v této knize na s. 302. 2_WEISS, Siegfried – NEVRLÝ, Miloslav, Kouzelný Český ráj, Příchovice: Nakladatelství Buk 2001, ISBN 80-902862-0-8 a NEVRLÝ, Miloslav – WEISS, Siegfried, Kryštofovo údolí, Liberec: Nakladatelství Vestri 2005, ISBN 80-903029-4-7. 3_URBAN, Miloš, Hastrman: zelený román, 1. vyd. Praha: Argo 2001, ISBN 80-7203-347-6.

Ivana Čornejová

Milan Svoboda

117


Resume 118

Die Gegend um Friedland und Reichenberg in der Zeit des Barocks. Die Architektur und Künstler der Grafen Gallas_Jan Vejrych Studie (1836–1926). Das Leben und Schaffen des Architekten aus Horní Branná bei Jilemnice (Starkenbach)_Die „Isergebirgswoche“ der einheimischen Kultur und Arbeit und ihr Einfluss auf die Umwandlung der Stadt_Das Landessegelfliegerzentrum (LFZ) in Hodkovice 1946–1950_Entdeckung eines Porträts des Christian Christoph Grafen Clam-Gallas von Josef Bergler in den Sammlungen des Nationalmuseums_Das Haus Nr. 19 in Liberec-Františkov Spuren der Gründung und des Aufbaus des Dorfes im 17. Jahrhundert_Ziemia Frýdlantska i Liberecka w okresie baroko. Architektura Gallasowska i artyści_Jan Vejrych (1856–1926). Życie i dzieło architekta z  Horní Branné w  pobliżu Jilemnicy_Izerskogórski tydzień kultury regionalnej i  pracy i  ich wpływ na  przemianę miasta_Ziemski Ośrodek Szybownictwa Hodkovice 1946–1950_ Znalezienie portretu Krystiana Krzysztofa hrabiego Clam-Gallase autorstwa Josefa Berglera w zbiorach Muzeum Narodowego_Dom nr ewid. 19 v  Libercu-Františkov. Ślady założenia i  budowy wsi w drugiej połowie XVII wieku_ Die Gegend um Friedland und Reichenberg in der Zeit des Barocks. Die Architektur und Künstler der Grafen Gallas_Jan Vejrych (1836–1926). Das Leben und Schaffen des Architekten aus Horní Branná bei Jilemnice (Starkenbach)_ Die „Isergebirgswoche“ der einheimischen Kultur und Arbeit und ihr Einfluss auf die Umwandlung der Stadt_Das Landessegelfliegerzentrum (LFZ) in Hodkovice 1946–1950_Entdeckung eines Porträts des Christian Christoph Grafen Clam-Gallas von Josef Bergler in den Sammlungen des Nationalmuseums_Das Haus Nr. 19 in Liberec-Františkov Spuren der Gründung und des Aufbaus des Dorfes im 17. Jahrhundert_Ziemia Frýdlantska i Liberecka w okresie baroko. Architektura Gallasowska i  artyści_Jan Vejrych (1856–1926). Życie i dzieło architekta z Horní Branné w pobliżu Jilemnicy_Izerskogórski tydzień kultury regionalnej i  pracy i  ich wpływ na przemianę miasta_Ziemski Ośrodek Szybownictwa Hodkovice 1946–1950_Znalezienie portretu Krystiana Krzysztofa hrabiego Clam-Gallase autorstwa Josefa Berglera w zbiorach Muzeum Narodowego_Dom nr ewid. 19 v Libercu-Františkov. Ślady założenia i budowy wsi w drugiej połowie XVII wieku_ Die Gegend um Friedland und Reichenberg in der Zeit des Barocks. Die Architektur und Künstler der Grafen Gallas_Jan Vejrych (1836–1926). Das Leben und Schaffen des Architekten aus Horní Branná bei Jilemnice (Starkenbach)_Die „Isergebirgswoche“ der einheimischen Kultur und Arbeit und ihr Einfluss auf die Umwandlung der Stadt_Das Landessegelfliegerzentrum (LFZ) in Hodkovice 1946– 1950_Entdeckung eines Porträts des Christian Christoph Grafen Clam-Gallas von Josef Bergler in den Sammlungen des Nationalmuseums_Das Haus Nr. 19 in Liberec-Františkov Spuren der Gründung und des Aufbaus des Dorfes im 17. Jahrhundert_Ziemia Frýdlantska i  Liberecka w okresie baroko. Architektura Gallasowska i artyści_Jan Vejrych (1856–1926). Życie i dzieło architekta z  Horní Branné w  pobliżu Jilemnicy_Izerskogórski tydzień kultury regionalnej i pracy i ich wpływ na przemianę miasta_Ziemski Ośrodek Szybownictwa Hodkovice 1946–1950_Znalezienie portretu Krystiana Krzysztofa hrabiego Clam-Gallase autorstwa Josefa Berglera w zbiorach Muzeum Narodowego_Dom nr ewid. 19 v  Libercu-Františkov. Ślady założenia i  budowy wsi w  drugiej połowie XVII wieku_ Die Gegend um Friedland und Reichenberg in der Zeit des Barocks. Die Architektur und Künstler der Grafen Gallas_Jan Vejrych (1836–1926). Das Leben und Schaffen des Architekten aus Horní Branná bei Jilemnice (Starkenbach)_Die „Isergebirgswoche“ der einheimischen Kultur und Arbeit und ihr Einfluss auf die Umwandlung der Stadt_Das Landessegelfliegerzentrum (LFZ) in Hodkovice 1946–1950_Entdeckung eines Porträts des Christian Christoph Grafen Clam-Gallas von Josef Fontes Nissae | Prameny Nisy Bergler in den Sammlungen des Nationalmuseums_Das Haus Nr. 19 in Liberec-Františkov Spuren der Gründung und des Aufbaus des Dorfes im 17. Jahrhundert_Ziemia Frýdlantska i Liberecka w okresie baroko. Architektura Gallasowska i  artyści_Jan Vejrych


Zusammenfassung Jméno - recenze Název - recenze nakladatelství

Hlavní text Die Gegend

um Friedland und Reichenberg in der Zeit des Barocks. Die Architektur und Künstler der Grafen Gallas

Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých

Martin Krummholz | Die ursprünglichen Bindungen der Friedländischen Region an die Lausitz (vor allem Zittau und Görlitz) machten sich auch in der Architektur merkbar, wie es nebst des flächlich verbreiteten Typs des Kirchenschiffes mit einem vorgesetzten axialen Turm zu sehen ist, dessen unteres Prisma im oberen Teil die Form eines Oktogons hat. Mit der Ankunft der gräflichen Familie Gallas im zweiten Viertel des 17. Jahrhunderts, wird die Orientation des Gebietes von Friedland und Reichenberg ins böhmische Inland, bzw. zu Prag stärker. Das beträchtliche Vermögen ermöglichte vier Generationen der Grafen Gallas und den folgenden vier Generationen der Grafen Clam-Gallas in ihren Dienst „Hofarchitekten oder Baumeister“ aufzunehmen, die für einen pauschalen Gehalt den Stand aller Gebäude, die eventuellen Reparaturen und Bauarbeiten überwachten. Mit der Tätigkeit dieser einzelnen Architekten hängt der in der Region überwiegende Stil und Typologie (vor allem) der sakralen Architektur zusammen. An der Neige des 17. Jh. wurde Hausarchitekt der Grafen Gallas der Prager Baumeister Marcantonio Canevalle (1652–1712). An sein Werk knüpfte sein Polier Giovanni Francesco Mazza (Franz Matz) an. Thomas Haffenecker (1669–1730), der öfter mit dem vorrangigen europäischen Architekten Bernhard Fischer von Erlach (1656–1723) zusammenarbeitete, ist Schöpfer des bedeutendsten sakralen Bauwerkes der Region, des Pilgerdoms in Haindorf (1722–1729). Haffeneckers Vermächtnis entwickelten weiter seine Mitarbeiter Johann Folgenhauer (Felgenhauer, 1682–1739) und vor allem Jakob Schedel (Schödl, 1699? –1751), den als Baumeister der Grafen Clam-Gallas Johann Anton Jedlička (1736–1780), und Johann Joseph Kunz (1724–1800) folgten. Seine sakrale Architektur knüpft an die um hundert Jahre älteren Muster von Canevalle. In der Gegend von Reichenberg und Friedland hat sich keine bedeutende Bildhauerwerkstatt etabliert. Aufträge wurden Künstlern in der Umgebung anvertraut (Reichstatt, Kosmanos, Münchengrätz, Nimes). Qualitativ steht in Reichenberg die Peststatue der Heiligen Maria im Vordergrund, die der Werkstatt von Matthias Braun zugeschrieben wird. In der ersten Hälfte des 18. Jahrhunderts arbeitete für die Grafen Gallas öfters der angesehene Prager Bildhauer Dominicus Antonius Rappa (1685–1738). Die Tradition der Malerei hängt vor allem mit einigen Generationen der Familie Kaulfersch zusammen, an deren Wirken in der zweiten Hälfte des 18. Jh. der Reichenberger Landsmann Philipp Leubner (1710–1803) anknüpfte.

Jan Vejrych (1836–1926). Das Leben und Schaffen des Architekten aus Horní Branná bei Jilemnice (Starkenbach) Jan Uhlík | Das Ende des 19. und Beginn des 20. Jahrhunderts war in vielen Hinsichten eine stürmische Epoche der Umgestaltung von alten durchgemachten Regeln zur neuen Anordnung der Gesellschaft, wie auch zur neuen Erfassung der Gesellschaft und auch zur neuen Auffassung der Kunst. Das brachte große Ansprüche auf die Fähigkeit der Architekten die Ziele des eigenen Schaffens zu formulieren, und neue Ausdrucksmittel zu finden, die besser den Ansprüchen der Zeit entgegenkommen würden. Zu den Architekten die in Ehre den neuen Bedingungen gleichkamen, gehört zweifellos Jan Vejrych, Landmann aus Horní Branná bei Jilemnice (Starkenbach), dessen doppeltes Jubiläum – hundertsechzig Jahre von seiner Geburt und neunzig Jahre von seinem Tode – wir heuer gedenken. Vejrychs vierzigjährige umfangreiche und vielseitige Projekt- und Bautätigkeit hat ausdrucksvolle Spuren wie in Prag, so auch an vielen Orten in Böhmen hinterlassen, und durch die Realisierung des „Národní dům“ im slowenischen Maribor hat sie auch die internationale Dimension erhalten. Der Beitrag stellt eine ursprüngliche Studie dar, die sich im Gesamtkontext von Vejrychs Werke näher mit den Projekten auf dem Gebiet des heutigen Kreises Liberec (Liberecký kraj) Liberec, Semily, Jilemnice, Hrubá Skála, Horní Branná befasst, die einen wesentlichen Teil seiner Aktivitäten außerhalb Prags darstellen. Der Text der sich auf ein gründliches Studium der Dokumentation, die sich im Archiv der Architektur und des Bauwesens im Nationalen Technischen Museum und weiterer zugänglichen Quellen und Literatur stützt, widmet sich Vejrychs Schicksalen und seinem Werk, von seinen ersten Entwürfen die aus der Zeit stammen, als er in Bau- und Architektonischen Büro des Achille Wolf arbeitete, bis zu seinen späteren Arbeiten, knapp nach der Entstehung der Tschechoslowakischen Republik. Vier Jahrzehnte seiner Tätigkeit gliedern sich in einige relativ gut begrenzte Zeitabschnitte, die man als Schaffensperioden ihrer Art interpretieren kann, die neben qualitativen Fortschritten, Vejrychs Bestrebungen, sich auf entsprechende Weise mit neuen Gedanken und dem Fortschritt des ästhetischen Fühlens, dass sie begleitete, auseinanderzusetzen. Der Text berührt auch Vorschläge von Interieuren, die einen unteilbaren Bestandteil der bedeutsamen Projekte bilden. In der Beilage befindet sich eine chronologische Übersicht aller architektonischen Arbeiten, bei denen eine eindeutige Lokalisation möglich war.

2016 11 XVII 2016

119


resume

Die „Isergebirgswoche“ der einheimischen Kultur und Arbeit und ihr Einfluss auf die Umwandlung der Stadt Jana Velechovská | In den 20. und 30. Jahren des 20. Jahrhunderts fand an vielen Orten der Tschechoslowakischen Republik eine Unzahl von Aktionen zur Präsentation der Kultur und Entwicklung der Region statt. Aus der Erkundung des Archivmaterials und der zeitgemäßen Presse geht hervor, dass Gablonz an der Neisse (Jablonec nad Nisou) keine Ausnahme war. Im Jahre 1922 fand hier unter Schirmherrschaft des damaligen Bürgermeisters Karl Richard Fischer die „Isergebirgswoche“ statt. Eine ähnliche Aktion fand im Jahre 1926 statt. Damals wurde der 60. Jahrestag der Gründung des Handwerks- und Museumsvereins gefeiert, und mit der Ausstellung „Glas und Schmuck“ begleitet. Diese Aktion verlief gleichzeitig mit der „Sudetendeutschen Kulturwoche“ in Reichenberg, die die Präsentation der sudetendeutschen Volksidentität, Einheit und Bildung darstellen sollte. Aus dem ursprünglich regionalen Ziel verbreitete sich die ideologische Grundlage der gablonzer Feierlichkeiten immer mehr über die Grenzen der Region. Sie gipfelte im Rahmen des 6. Jahrganges der wandernden „Schlesischen Kulturwochen“ im Jahre 1930. Das Programm strebte überwiegend nach der Stärkung des deutschen Trachtens nach der nationalen Einheit. Laut bisherigen Feststellungen war so die „Isergebirgswoche“ im Jahre 1922 die einzige Aktion, die sich markant in der Stadt, in der Kultur und den sozialen Verhältnissen der Stadt Gablonz widerspiegelte. Aus dem Ertrag entstanden neue Institutionen zur Unterstützung der Bildung. Es wurde mit dem Bau einiger schon früher geplanten Bauten begonnen. Die Entwicklung auf dem politischen, wirtschaftlichen, sozialen, psychologischen Gebiet und folgend auch in der ideologischen Sphäre der ersten Hälfte des Restes der zwanziger und der ersten Hälfte der dreißiger Jahre, bot auf dem Gablonzer Gebiet nicht mehr so günstige Bedingungen, wie im Jahre 1922. Ein Ereignis von demselben Ausmaß wiederholte sich in Gablonz nicht mehr.

Das Landessegelfliegerzentrum (LFZ) in Hodkovice (Liebenau) 1946–1951 Vojtěch Hájek | Der Beitrag befasst sich mit der Tätigkeit des LFZ auf dem Flugplatz in Hodkovice nad Mohelkou in den Jahren 1946–1950. Auf Grund der Tätigkeit des Tschechischen Nationalen Aeroklubs und der deutschen Kriegssegelflugschule entstand nach dem Kriege in Hodkovice ein Segelflugzentrum, das neben der in Kralupy nad Vltavou und in Raná tätigen Zentren zu den Grundpfeilern des Segelfliegens gehörte. In den ersten Nachkriegsjahren wurden auf dem Flugplatz in Hodkovice einige Nationalrekorde aufgestellt und das Segelfliegen hinter den Bergmassiven geforscht. Außer dem Sportsegelfliegen widmete sich das Zentrum einer großen Zahl von Flugkursen, in denen sich die Piloten aus den umliegenden Aeroklubs ihre Kenntnisse verbesserten oder eine Qualifikation (z. B. Instruktor) erhielten. Die intensive Flugtätigkeit dauerte bis 1950, als nach der politischen Wende die Auflösung aller drei Zentren und die Gründung der Zentralen Segelflugschule in Vrchlabí/Hohenelbe beschlossen wurde. Die Studie behandelt die Gesamtänderungen im Sportflugwesen, vor allem zur Auffassung des Segelfliegens in den Nachkriegsjahren. In Rücksicht genommen wurde auch der regionale Aspekt in Hinsicht auf die Änderung des Luftverkehrs auf dem Flugplatz in Hodkovice nach der Auflösung des Zentrums und dem allmählichen Übergang des Sportflugzeugwesens nach Liberec. Dank den Beiträgen in der Zeitschrift Rozlet kann man eine Übersicht über die Zahl und einzelne Ausbildungskurse erhalten, die in Hodkovice stattgefunden haben und dank den erhalten gebliebenen Eintragungen, lässt sich genau feststellen, welche Personen in Hodkovice tätig waren, respektive welche Flugzeuge dort benutzt wurden. Zur Ausarbeitung dieser Studie wurden auch Archivmaterialien aus dem Staatsbezirksarchiv, aktuelle Periodika, Publikationen und Gespräche mit Zeitgenossen benutzt.

Resume

Entdeckung eines Porträts des Christian Christoph Grafen Clam-Gallas von Josef Bergler in den Sammlungen des Nationalmuseums

120

Lubomír Sršeň | Die Studie behandelt eine wertvolle Entdeckung in den Sammlungen des tschechischen Nationalmuseums aus der Jahreswende 2005/2006. Es handelt sich um ein Porträt, das dem Museum im August 1945 aus dem konfiszierten Vermögen des Friedrich Eduard Frey Freiherrn von Freyenfels, der im ehemaligen Schlösschen in Prag-Vysočany wohnte, übergeben wurde. Das Bild gehörte wahrscheinlich früher Barons Schwägerin, der berühmten Opernsängerin Ema Destinn (1878–1930), die mit Vorliebe Antiquitäten sammelte. Wo und wie sie das Bild bekommen hat, ist nicht bekannt. Das Ölgemälde, das sich in der Abteilung der älteren böhmischen Geschichte befindet (Inv. Nr. H2-31654) wurde als „Porträt eines jungen Offiziers“ von einem Anonymus vom Beginn des 19. Jahrh. bezeichnet und volle siebzig Jahre im Depositum aufbewahrt. Erst die jetzige Restaurierung führte zu neuen Erkenntnissen. Die gefundene Signatur hat klar bewiesen, dass das Bild im Jahre 1803 Josef Bergler (1753–1829), der erste Direktor der Prager Akademie der Künste gemalt hat. Diese Schule wurde von der Privaten Gesellschaft patriotischer Kunstfreunde im Jahre 1800 gegründet und spielte – auch dank ihrem Direktor, der sie volle 29 Jahre leitete – eine grundlegende Rolle bei der Entwicklung der bildenden Künste in der ersten Hälfte des 19. Jahrh. in Böhmen. Joseph Berglers Bedeutung als eines von Raffael beeinflussten Malers, eines ausgezeichneten Zeichners, eines Neuerers in der Graphik und beliebten Pädagogen, wird von der kunsthistorischen Forschung erst in den letzten Jahren voll gewürdigt. Im Zusammenhang mit der Feststellung des Autors des Bildes ist es auch gelungen, die Identität des porträtierten Mannes festzustellen. Dazu half die Identifizierung der dargestellten Auszeichnung und Uniform des Mannes. Es ist die Kleidung des Ritters des großherzoglichen St. Stephans Ordens. Daß

Fontes Nissae | Prameny Nisy


resume es sich um einen der wenigen Ritter dieses Ordens in Böhmen, Christian Christoph Graf von Clam-Gallas (1771–1838) handelt, der in den Orden im Jahre 1795 aufgenommen wurde, hat die Komparation mit seinen weiteren, erhalten gebliebenen, Bildnissen bestätigt. Dieser Inhaber einiger nordböhmischen Herrschaften, war eine der bedeutendsten Persönlichkeiten des politischen und kulturellen Lebens in Böhmen des ersten Drittels des 19. Jahrhunderts. Seit 1831 war er Höchster Marschall des Königreichs Böhmen und auf dem Gebiete der Kunst hatte er große Verdienste um die Gesellschaft der patriotischen Kunstfreunde, deren dritter Präsident er im Jahre 1830 wurde. Er selbst war Amateurzeichner und Graphiker, Privatschüler Joseph Berglers, mit dem er lange Jahre freundschaftliche Beziehungen unterhielt und zusammenarbeitete. Er war als Mäzen, Sammler und Philanthrop bekannt.

Das Haus Nr. 19 in Liberec-Františkov Spuren der Gründung und des Aufbaus des Dorfes im 17. Jahrhundert Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Die Entstehung von Franzendorf ist das Werk einer neuzeitlichen Gründung mit einer regelmäßigen Parzellierung des Katasters. Die Struktur der Gliederung des Dorfes ist heute auf den ersten Blick fast nicht lesbar und ist ausdrucksvoll durch neuzeitliche Verdichtung und zahlreiche Demolitionen von historischen Objekten unterdrückt. Desto wertvoller ist die Existenz aller Spuren, die auf die ursprüngliche Gestalt und Entwicklung der Siedlung hinweisen. Diese Spuren versuchte eine Flächenerkundung vom Jahre 2016 zu mappieren. Der umfangreichen Bautätigkeit auf dem Gebiet Franzendorfs in der zweiten Hälfte des 20. Jahrhunderts widerstand das Haus Nr. 19. Es ist ein direkter Beweis eines Objektes aus der Gründungszeit des Dorfes in der Mitte des 17. Jahrhunderts, das in einem außergewöhnlich authentischen Zustand erhalten geblieben ist. Durch sein Alter und Erhaltungsstufe gehört es zu den ältesten und wertvollsten Häusern auf dem Gebiet von Liberec. Das Haus Nr. 19 ist eine nicht genug zu würdigende Quelle, die die Veränderungen der Baugewohnheiten in der 2. Hälfte des 17. Jahrhunderts beweist. Es ist zu betonen, dass es sich um das älteste erhalten gebliebene Haus auf dem Gebiet des „Großen Reichenbergs“ handelt. Die Entdeckung dieses Objektes verschiebt ausdrucksvoll die Ansichten über das Alter der bisher häufig erhalten gebliebenen Schicht der hölzernen Stadtverbauung. Diese dominierte an der Neige des 18. Jahrhunderts ausdrucksvoll, und ihre Relikte verschwanden in der Innenstadt praktisch erst am Ende des 20. Jahrhunderts. In der Gegenwart finden wir die meisten historischen Holzbauten an Randgebieten der Stadt, also in der Struktur der früher selbständigen Dörfer, die mit der Stadt in einer Wirtschaftssymbiose leben. Ihre Existenz ist aber sehr durch den nicht kontrollierten Aufbau bedroht, und deshalb ist es nötig stets auf die Herstellung von Flächenuntersuchungen und Dokumentation dieser wertvollen Objekte hinzuweisen.

Nejstarší dochované Jezulátko v českých zemích? Nově objevené dílo „Mistra Michelské madony“ v St. Marienthalu Marius Winzeler | V  dosud téměř neprobádaném a nezveřejněném uměleckém inventáři hornolužického opatství kláštera cisterciaček v St. Marienthalu byla teprve nedávno rozpoznána socha Jezulátka coby dílo 14. století: Jedná se o zobrazení stojícího nahého Ježíška-chlapce, který ovšem byl stále oblečen. Zatímco jeho hlava zůstala zachována bez novějšího přepracování, tělo bylo později změněno. Odstraněno bylo pohlaví a paže byly opatřeny železnými klouby, aby šlo figuru snáze oblékat. Socha typově následuje svébytná italská Jezulátka 14. století – „Bambini“. Stylisticky postava nachází své nejužší paralely v sochách doby kolem 1330–1340 v Čechách a na Moravě v okruhu tzv. Mistra Michelské madony. Mezi díla, která jsou připisována tomuto umělci, obeznámenému s francouzským a rýnským uměním raného 14. století, patří také v St. Marienthalu uchovávaná socha Zmrtvýchvstalého Krista. Pro další výroky o nově objeveném Jezulátku budou potřeba obsáhlé restaurátorské a umělecko-technologické průzkumy. Již nyní však platí, že se jedná o dosud jediný známý příklad osaměle stojícího Ježíška ze 14. století v českých zemích. Tyto především v ženských klášterech oblíbené figury sloužily k soukromé bohoslužbě a byly vystavovány hlavně během vánoční doby.

XVII 2016 1

121


resume

Streszczenie Ziemia Frýdlantska i Liberecka w okresie baroko. Architektura Gallasowska i artyści Martin Krummholz | Pierwotne więzi przygranicznej Ziemi Frýdlantskiej z  Regionem Łużyckim (przede wszystkim Zgorzelec i Zittau) wpłynęły równieeż na architekturę, tak jak jest to widoczne między innymi w przestrzennie poszerzonym typie kościołów jednonawowych z wysuniętą wieżą osiową, której dolny graniastosłup przechodzi w części górnej w oktogon. Wraz z przybyciem rodziny Gallas w drugiej połowie XVII w. umocniona zostaje orientacja Ziemi Frýdlantskiej i Libereckiej na centralną część kraju, ewent. Pragę. Znaczna podstawa materiálna umożliwiła czterem generacjom Gallasów, naśladowanych czteroma generacemi Clam-Gallasów, angażowanie do swoich usług „dworskiego“ architekta lub budowniczego, który za stałą zapłatę doglądał na stan wszelkich budowli, ewentualnie napraw i na prace budowlane. Z działalnością gallasowskich, ewent. clam-gallasowskich architektów jest związany przewładający w regionie styl i typologia (przede wszystkim) architektury sakralnej. Pod koniec XVII w. architektem rodzinnym Gallasów został praski budowniczy Marcantonio Canevalle (1652–1712), na jego działalność nawiązuje jego podmajstrzy Giovanni Francesco Mazza / Franz Matz. Thomas Haffenecker (1669–1730), który częściej współpracował z czołowym architektem europejskim Johannem Bernhardem Fischerem von Erlach (1656–1723), jest on autorem najwybitniejszej budowli sakralnej w regionie – świątyni pielgrzymkowej w Hejnicach (1722–1729). Przesłanie Haffeneckera rozwijali dalej jego współpracownicy Johann Fogenauer / Felgenhauer (1682–1739) a przede wszystkim Jakub Schedel / Schödl (1699?–1751), którego w pozycji już clam-gallasowskiego budowniczego zastąpił Jan Antonín Jedlička (1736–1780) i Johann Joseph Kunz (1724–1800), którego architektóra sakralna nawiązuje do o stulecie starszych wzorów Canevallego. Na obszarze Ziemi Frýdlantskiej i Libereckiej nie etablował się żaden warsztet rzeźbiarski o większym znaczeniu; zamówienia kierowano do artystów z  okolicy (Zákupy, Kosmonosy, Mimoň, Mnichovo Hradiště). Jakościowo odznacza się liberecka mariańska kolumna morowa przypisywana warsztatowi Mateusza Bernarda Brauna. W pierwszej połowie XVIII w. przebywał częściej popularny praski kamieniarz Dominik Antonín Rappa (1685–1738). Tradycja malarska regionu jest przede wszystkim związana z kilkoma generacemi rodziny Kaulferschów, do ich działalności nawiązał w drugiej połowie XVII w. liberecki rodak Filip Leubner (1730–1803).

Resume

Jan Vejrych (1856–1926). Życie i dzieło architekta z Horní Branné w pobliżu Jilemnicy

122

Jan Uhlík | Koniec XIX i początek XX wieku był z różnych względów burzliwym okresem przekształcenia od starych przeżytych zasad do nowego zorganizowania społeczeństwa i współczesnego rozumienia sztuki. Kładło to znaczne wymagania na zdolności architektów w sformowaniu celu własnej produkcji i znalezieniu nowych środków wyrazu, które odpowiadałyby lepiej potrzebom okresu. Do  architektów, którzy z  nowymi warunkami wyrównali się z  honorem, należy bez wątpliwości rodak z  Horní Branné nie daleko Jilemnicy, Jan Vejrych, którego podwójny jubileusz, sto sześćdziesiąt lat od urodzenia i dziewięćdziesiąt lat od śmierci, przypominamy sobie w tym roku. Vejrychowa czterdziestu lenia obszerna i wszechstronna projektowa i budowlana działalność pozostawiła wyraźne ślady zarówno w Pradze jak i na różnych miejscach w Czechach a realizacja projektu Domu Narodowego w Mariborze w Słowenii uzyskała mu też międzynarodowy wymiar. Artykuł prezentuje pierwotne studium kierujące się w ogólnym kontekście dzieła architekta bardziej na projekty na obszarze dzisiejszego Kraju Libereckiego (Liberec, Semily, Jilemnice, Hrubá Skála, Horní Branná), które tworzą znaczną część jego mimo praskiej działalności. Tekst opierający się o szczegółowe studium planowanej dokumentacji umieszczonej w Archiwum Architektury i Budownictwa Narodowego Muzeum Technicznego i inne dostępne źródła i literaturę, skupia się na losy życiowe Vejrycha i jego profesjonalne dzieło od pierwszych planów, które pochodzą z okresu, w którym działał w biurze budowlano architektonicznym Achille Wolfa, do późnych jego prac z lat przed powstaniem samodzielnej Republiki Czechosłowackiej. Cztery dziesięciolecia twórczości architekta są rozdzielone na kilka stosunkowo dobrze ograniczonych okresów czasowych, które można interpretować jako pewnego rodzaju okresy twórczości i które odzwierciedlają, obok jakościowych posunięć, usiłowanie Jana Vejrycha o rozprawienie się z adekwatnym sposobem z nowymi prądami myślowymi i posunięciem estetycznego odczuwania, które im towarzyszyło. Tekst zauważa też interierowe projekty tworzące nieodzowną część wybitnych projektów. W załączeniu jest dołączony przegląd chronologiczny wszystkich prac architekta, w których można było wykonać ich jednoznaczną lokalizację.

Fontes Nissae | Prameny Nisy


resume

Izerskogórski tydzień kultury regionalnej i pracy i ich wpływ na przemianę miasta Jana Velechovská | W latach dwudziestych i trzydziestych XX. wieku odbywała w różnych miastach Republiki Czeskiej się niezliczona ilość imprez prezentujących kulturę i wspierających rozwój regionu. Z badań istniejących materiałów archiwalnych i regionalnego druku z tego okresu wypływa, że Jablonec nad Nisą nie był wyjątkiem. W roku 1922 odbywał się tu pod patronatem ówczesnego burmistrza Karla Richarda Fischera Tydzień Izerskogórski. Podobna impreza odbyła się w roku 1926. Zorganizowano wówczas uroczystość z okazji 60-tej rocznicy założenia Stowarzyszenia Rzemieślniczego i Muzealnego, której towarzyszyła Wystawa Szkła i Klejnotów. Impreza odbyła się równocześnie z Sudeckoniemieckim Tygodniem Kultury [Sudetendeutsche Kulturwoche] w Libercu skierowanym na prezentację sudeckoniemieckiej tożsamości narodowej, jedności i edukacji. Z pierwotnie regionalnego celu poszerzała się idea podstawowa uroczystości jabloneckich coraz bardziej poza granice regionu. Do eskalacji doszło w ramach 6. rocznika wędrownych Śląskich Tygodni Kulturowych Roku 1930. Program kierował się już przeważnie na umocnienie niemieckiej wizji jedności narodowej. Na podstawie dotychczasowych stwierdzeń był więc Tydzień Izerskogórki z roku 1922 jedynym przedsięwzięciem, które w znaczący sposób odzwierciadliło się w charakterze miasta, kulturze i warunkach socjalnych mieszkańców Jablonca nad Nisou. Z dochodu powstały nowe instytucje wspierające kształcenie. Rozpoczęto kilka budow budowli zaplanowanych już w latach wcześniejszych. Rozwój sytuacji politycznej, ekonomicznej, sfery socjalnej, psychologicznej a  następnie i  ideologicznej reszty lat dwudziestych i pierwszej połowy trzydziestych, nie tylko na obszarze danego regionu, nie przyniósł na tyle odpowiednich warunków jak w roku 1922. Wydarzenia takiego samego rozmiaru nie doczekały się już w Jabloncu nad Nisou swojej powtórki.

Ziemski Ośrodek Szybownictwa Hodkovice 1946–1951 Vojtěch Hájek | Artykuł skupia się na działalności Ziemskiego Ośrodka Szybownictwa na lotnisku w Hodkovicach nad Mohelkou, który działał w latach 1946–1950. Na podstawie działalności turnovskiego oddziału Czeskiego Aeroklubu Narodowego i Wojennej Niemieckiej Szkoły Szybownictwa powstał w okresie powojennym w Hodkovicach Ośrodek Latania Bezsilnikowego, który obok Kralup nad Vltavou i Rané należał do podstawowych filarów rozwoju bezsilnikowego lotnictwa w Czechosłowacji. W pierwszych latach powojennych ośrodek hodkovicki stał się świadkiem kilku rekordów narodowych i stopniowego badania lotnictwa bezsilnikowego za masywami górskimi. Obok szybownictwa sportowego ośrodek skupiał się na dużej ilości kursów lotniczych, w których poszczególni piloci z okolicznych aeroklubów podnosili swoje zdolności lotnicze, ewent. uzyskiwali nowe kwalifikacje (np. instruktor). Intensywna działalność lotnicza trwała aż do roku 1950, kiedy to podczas zmienionej sytuacji politycznej zdecydowano o rozwiązaniu wszystkich trzech ośrodków i powstaniu Centralnej Szkoły Szybownictwa w Vrchlabí. Studium jest umieszczone w ogólnej przemianie lotnictwa sportowego przede wszystkim w stosunku do szybowania w latach powojennych. Nie zapomniano ani na aspekt regionalny z uwzględnieniem przemiany działalności lotniczej na lotnisku hodkowickim po rozwiązaniu ośrodka i powolnym przesunięciu punktu ciężkości lotnictwa sportowego do Liberca. Dzięki artykułom w  czasopiśmie Rozlet można uzyskać przegląd o  możliwościach i  rodzajach poszczególnych kursów ćwiczeniowych, które odbywały się w Hodkovicach. Dzięki dochowanym notowaniom można dokładnie stanowić, które osoby działały w Hodkovicach, ewent. które samoloty były tam wykorzystywane. Do opracowania studium zostały też wykorzystane materiały archiwalne z Państwowego Powiatowego Archiwum w Libercu, specjalistycznych periodyków z danego okresu, publikacje i rozmowy z naocznymi świadkami.

Znalezienie portretu Krystiana Krzysztofa hrabiego Clam-Gallase autorstwa Josefa Berglera w zbiorach Muzeum Narodowego Lubomír Sršeň | Studium zapoznaje z cennym odkryciem, którego dokonano w zbiorach czeskiego Muzeum Narodowego na przełomie lat 2015 i 2016. Chodzi o portret, który przekazano muzeum w sierpniu 1945 ze skonfiskowanego majątku Friedricha Eduarda Freya barona z Freyenfelsu, zamieszkującego wcześniej zameczek w Pradze-Vysočany. Obraz należał kiedyś do szwagierki barona, słynnej piosenkarki operowej Emy Destinnovej (1878–1930), która pasjonowała się zbieraniem starożytności. Kto i jak mógł go uzyskać, nie jest znane. Obraz olejny, który znajduje się w zbiorach Działu Starszej Historii Czeskiej (nr inwentaryzacyjny H2-31 654), został zapisany jako „podobizna młodego oficera“ autorstwa anonima z początku XIX wieku, i całych siedemdziesiąt lat był przechowywany w depozycie. Dopiero obecne restaurowanie przyczyniło się do uzyskania nowej wiedzy, że obraz namalował w roku 1803 Josef Bergler (1753–1829), pierwszy dyrektor Praskiej Akademii Sztuki. Szkoła ta została założona przez Stowarzyszenie Narodowych Przyjaciół Sztuki [niem. Privat Gesellschaft patriotischer Kunstfreunde] w roku 1800 i odegrała – też dzięki swojemu dyrektorowi, który prowadził ją pełnych 29 lat – zasadniczą rolę w rozwoju sztuki artystycznej w Czechach w pierwszej połowie XIX wieku. Znaczenie Josefa Berglera, malarza będącego pod wpływem Raffael, wspaniałego rysownika, nowatorskiego grafika i popularnego pedagoga, który jest zupełnie doceniany przez artystyczno-historyczne badania aż w latach ostatnich. Na-

XVII 2016 1

123


resume wiązując do stwierdzenia autora obrazu udało się też objawić tożsamość portretowanego mężczyzny. Pomogła ku temu identyfikacja prezentowanego orderu i munduru, które miał on na sobie. Jest to odzież z dekoracjami rycerza toskańskiego arcyksiążęcego Zakonu św. Szczepana. To, że chodzi o jednego z nielicznych rycerzy tego Zakonu w Czechach, Krystiana Krzysztofa hrabiego Clam-Gallasa [niem. Christian Christoph Graf von Clam-Gallas] (1771–1838), który został przyjęty do Zakonu w roku 1795, potwierdziła i komparacja z innymi istniejącymi jego podobiznami. Ów właściciel kilku północnoczeskich posiadłości był wyśmienitą osobowości życia politycznego i kulturowego w Czechach w pierwszej trzeciej XIX wieku. Od roku 1831 był on najwyższym marszałkiem Królestwa Czeskiego a w dziedzinie kultury miał on dużo zasług w Stowarzyszeniu Narodowych Przyjaciół Sztuki, którego trzecim prezydentem został w roku 1830. On sam był amatorskim rysownikiem i grafikiem, prywatnym studentem Josefa Berglera, z którym zaprzyjaźnił się i współpracował długie lata. Był słynnym mecenasem, kolekcjonerem i filantropem.

Dom nr ewid. 19 v Libercu-Františkov. Ślady założenia i budowy wsi w drugiej połowie XVII wieku Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka| Powstanie Františkova jest dziełem współczesnego założenia z regularną parcelacją katastru. Struktura rozłożenia wsi jest dziś na pierwszy rzut oka prawie niezauważalna i wyraźnie stłumiona współczesnym zagęszczeniem zabudowy i częstym burzenie obiektów historycznych. O to cenniejsza jest egzystencja wszelkich śladów, odsyłających do pierwotnego charakteru i rozwoju siedliska. Ślady te usiłowały o mapowanie badań przestrzennych, wykonanych na początku roku 2016. Obszernym działaniom budowlanym Františkova w drugiej połowie XX wieku oparł się dom nr ewid. 19, który jest bezpośrednim dowodem budowy z okresu założenia wsi w połowie XVII wieku, który oprócz tego przetrwał w wyjątkowo autentycznym stanie. Swoim wiekiem i stopniem przetrwania należy on do najstarszych i najcenniejszych domów nie tylko na terenie Liberca. Dom nr ewid. 19 prezentuje nieocenione źródło materialne dokumentujące przemiany zwyczajów budowlanych w drugiej połowie XVII wieku, należy podkreślić, że chodzi tu o najstarszy dochowany budynek mieszkalny na obszarze Wielkiego Liberca. Odkrycie tego budynku posuwa wyraźnie wyobrażenia o wieku do niedawna licznie dochowanej warstwy zabudowy drewnianej miasta. Do końca XVIII wieku wyraźnie ona dominowała a jej relikty wewnątrz miasta przestały istnieć aż pod koniec XX wieku. Obecnie znajdziemy najwięcej historycznych obiektów drewnianych w obrzeżnych częściach miasta, tj. W strukturze wcześniejszych samodzielnych wsi żyjących z  miastem w  symbiozie gospodarczej. Ich istnienie jest jednak bardzo zagrożone niekontrolowanym budownictwem i dlatego należy ciągle apelować na wykonywanie badań przestrzennych i zadokumentowanie tych obiektów.

124

Fontes Nissae | Prameny Nisy


fontes Nissae Prameny Nisy historie | památky | umění KATEDRA HISTORIE, FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ , TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI Krajská vědecká knihovna v Liberci Městské muzeum v Železném Brodě Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci Oblastní galerie Liberec Severočeské muzeum v Liberci Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou Státní okresní archiv Liberec

XVII 2016 1

125


1 2

Jiří Dostál Vojtěch Dostál

Jan Harant

srdce v Lázních

Filip Dvořák

Matěj Jakoubek

Petra Lamačová-Čánská Tomáš Rýdl

lázně

126

Jarmila Maturová

Martin Pouzar DAVID segeta

Josef Šafařík

David Hanvald

Gabriela Koukalová

Matyáš Machat

Josef Oplištil

Lucie Robinson

Hanka Dýcková

Jitka Jelínková

Ingrid Račková

Jakub Stepanovic

Zdeněk Trs

Vladimír Véla

15. 12. 2016 – 26. 2. 201 Oblastní galerie Liberec, p. o. Masarykova 723/14 460 01 Liberec www.ogl.cz Otevírací doba Denně od 10 do 17 hodin, ve čtvrtek do 19 hodin. V pondělí zavřeno.

Fontes Nissae | Prameny Nisy


XVII 2016 1

127


Národní památkový ústav vyhlašuje výzvu na národní předvýběr pro pamětihodnosti ucházející se o označení E v r o p s k é

d ě d i c t v í

( E H L )

Označení Evropské dědictví/ European Heritage Label (EHL) označuje pamětihodnosti, které oslavují a symbolizují evropskou historii, ideály a integraci. Jedná se o prestižní ocenění Evropské unie, jehož cílem je přispívat k upevnění pocitu sounáležitosti evropských občanů s Evropskou unií na základě společného kulturního a přírodního dědictví. Jeho cílem je propagovat evropský rozměr pamětihodností, zpřístupnění co nejširší veřejnosti a zajištění vysoce kvalitních informačních, vzdělávacích a kulturních aktivit. Uděluje se kulturním a přírodním památkám stejně jako nehmotnému dědictví, které: prokáží symbolickou hodnotu pro Evropu předloží projekt propagující evropský charakter deklarují řádnou správu Žadatelé, kteří mají zájem přihlásit se do národního kola, kontaktují národní koordinátorku, seznámí se s pokyny pro pamětihodnosti a vyplní přihlášku v českém jazyce. Materiály a další informace jsou k nalezení na internetové stránce NPU: https://www.npu.cz/cs/ generalni-reditelstvi-npu/sluzby/european-heritage-label. Uzávěrka výzvy: 15. prosince 2016 ve 12:00 hod Kontakt: Pavla Hlušičková, tel.: 257 010 140, email: hlusickova.pavla@npu.cz

128

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Fontes Nissae XVII 2016 1  

historie | památky | umění