VRCHOLNÝ STŘEDOVEK / církev, sekty, filosofie (12.-13. století) Papežský primát (12.-13. století)
Ve 12. a 13. stol. dosáhlo papežství vrcholu moci (setřesení nadvlády německé církve). Nezabránilo tomu ani schizma za papeže ANAKLETA II. (1130-1138) a nepokoje, které vyvolal ARNOW Z BRESCIE, požadující návrat zesvětštělé církve k apoštolské chudobě. Oporu na�lo papežství u fr. panovníků a v jeho zájmu vystupoval i mystik a ka zatel BERNARD Z CLAlRVAUX, usilující o prohloube ní zbožnosti. Ve sporu mezi papežstvím a císařstvím o vedoucí postavení v záp. křesťanstvu se FR! D RICH J. (s. 165) střetl s papežem 1159-1181 Alexandrem III., s nímž nakonec uzavřel mír ( 1177). 1179 třetí lateránský koncil: po špatných zkuše nostech při ALEXANDROVĚ volbě bylo stanoveno, že k volbě papeže je nutná dvoutřetinová většina kardinálských hlasů. 1198-1216 Inocenc III. nevystupoval jen jako zá stupce apoštola Petra, ale jako náměstek Krista, či dokonce samotného Boha (vicarius Cbristi). Z jeho rukou měli svět. vládci přijímat své říše v léno. Vazalskou svrchovanost uznali král sicil ský, anglický a portugalský, papcž účinně Z,L�a1lO val i do vnitř. poměrů v Řiši (s. 173), Ilrancii (s. 159) a Norsku (s. 163). INOCENC omezil pra vomoc biskupll a při centralizaci moci se opřel o institut papež. legátů působících i v Srbsku a Bulharsku. Zřízení kat. církve v latinském císař ství po dobytí Konst'l.I1tinopole (1204). 1215 čtvrtý lateránský koncil: přijal ustanovení o bisk. inkvizici, o transsubstanciaci, o povinné ušní zpovědi a omezil zakládálú nových řádů. V boji o primát nad celým křestanstvem pokra čovali papežové ŘEHoR IX. (1227-1241) a IN O CENC IV. (J 243-1254). V právním životě se pa pež. universální církev opírala o Decretum Gratiani, souhrn círk. zákonů, sestavený kolem 1140, jehož spojením s pozdějšími právními sbírkami vznikl Corpus iuris canonici.
149
Katarští duchovní vytvořili vlastní hierarchii v čele s biskupy. Po katarském sněmu v Saint Félix de Caraman (J 167) nabylo převahy radikálně dualis tické učení N lKETASE Z KONSTANTINOPOLE. Nejdů ležitější katarskou skupinu tvořili jihofrancouzští albigenští (podle města Albi). Rychle se rozšířili rovnčž valdenští, navazující na učení lyonského kupce Petra Valdese a snažící se žít důsledně podle evangelia. Vedle fr. valdenských (pauperes spiritu) vznikla jejich spojením se severoital. h umi li áty (po kornO druhá větev - lombard. chudí (pauperes lombardi), která se osamostatnila asi 1210. Evange lijní zvěst šířili valdenští i kataři v nár. jazycích (pře klad Nového zákona do provensálštiny). Doslovné následování slov kázání vedlo valdenské k odmítání hierarchické církve, přísallY, trestu smrti a k zavržení uctívání svatých, odpustků a očistce. Církev reagova la zakládáním nových řádIl (s. 141), zřízením inkvi zice a křížovými taženími proti heretikům. 1209-1229 války proti albigenským (s. 159).
Filosofie
Pojem scholastika (z latinského scbola škola) představuje směr středověké filosofie a teologie, kte rý logickými postupy promýšlel předcházející tradicionalistickou teologii. Rozvíjením dialektické metody myšlení se snažila schola�tika dospět k pro hloubenému chápfuú víry. '=
Raná
scholastika:
Anselm
z
Canterbury
(1033-1109) vyšel z priority víry a snažil se o po znání obsahu víry (Credo, ut intellígam - Věřím,
abych rozuměl). ANSELM vyložil satisfakční teorii o smyslu Kristovy smrti (Cur Deus bomo) a podal ontologický důkaz boží existence. Petr Abélard (1079-1142) se stal zakladatelem dialektické me tody (Sic el non - Ano a ne). Hlavním filos. problé mem doby se stal spor o obecné pojmy (univer salia). Zatímco realismus pokládal všeobecniny za skutečně existující, nominalismus je pojímal jen ja ko rozumové abstrakce. Zákl. výklad teologického učení podávalo dílo PETRA LOMBARDA (t 1160)
Inkvizice
SentenUarium Ubri IV.
Do 12. stol. církev postihovala heretiky klatbou ne bo internací v klášteře. Zavedení bisk. inkvizice (1215) nepřineslo očekávané výsledky, a proto zří dil ŘEHoR IX. inkvizici podřízenou přímo papežům (1231). Za hrdelní zločin prohlásili kacířství i něm. císař a franc. král.
Vrcholná scholastika: objevení ARISTOTELOVÝCH
Sekty
MAGNUS (I 193?-1280): komentáře k ARISTOTELO
Získáním nezávislosti na světské moci (tibertas ecc lesiae) nezpřetrhala církev svá pouta k pozemskému světu. To vedlo ke vzniku sekt, zpochybňujících ná rok církve na světskou vládu a požadujících návrat k apoštolské chudobě. Sekta katarů navázala na učení bulharských bogomilů, ovlivněné naukami pu tujících kacířských skupin; její podstatou radikální dualismus, přísná askeze a apoštolský způsob života.
spisů, zprostředkovaných židovskými a arabskými fi losofy, předevšún AVERROESEM (lBN RuSD, 1126-1198), se stalo předpokladem pro vznik systé mů veškeré teologie (sumy), vzešlých z čin nosti učenců žebravých řádů: ALEXANDER Z HALES
(t 1245): Summa universae tbeologiae; ALBERTUS VI, Tomáš Akvinský (1225-1274): Summa contra genUles - Suma proti pohanům, Summa tbeologica (jeho hlavní dílo), De regimine principum (státně
filosofický spis). TOMAS sjednotil přirozené a nad přirozené poznání, rozum a zjevení v jeden velký har monický systém. V protikladu k jeho intelektualismu, spjatému s myšlenkou určité teleogie, zastával Jan Duns Scotus (t 1308) učení sv. AUGUSTINA.