Issuu on Google+

Číslo 9 Listopad 2012 Noviny studentů Gymnázia a Soš Aš vydávané ve spolupráci s

MěDDM Sluníčko Aš Štefánikova 2515 IČO: 47722363 Facebook: Napříč // napricmag@gmail.com

Výroční koncert ZUŠ

Výroční konzert ZUŠ Aš byl opět tradičně netradiční. V útrobách článku se dozvíte perličky ze života R. Schumanna (lásky a jiná trápení) a také se dozvíte o významné roli města Aš se Schumannem spojené. (Francis) více na straně 2

The 2nd Law in Prague

Muse vystoupili již podruhé v České republice, tentokrát v Praze. více čtěte na straně 6

RPoozhovor s Ivetou Grófovou odpoledním promítání filmu Až do města Aš jsem měl to potěšení udělat

rozhovor se samotnou režisérkou Ivetou Grófovou. Pokud se vám film zalíbil, nebo vás zkrátka zajímají názory a impulzy této mladé začínající režisérky, čtěte. (druhá zadní lavice u dveří blíž k uličce) čtěte na straně 5

PStudentská/ašská rodloužená tanečních kurzů Podzim 2012 kulturní scéna opět obohacena! Studenti naší školy mají za

sebou prodlouženou, bezmála 200 lidí zaplnilo Sokolovnu v Krásné. Těšme se na závěrečný ples tanečních kurzů „Podzim 2012“. (Francis) dále na straně 2

Napříč soutěží

Právě je před Vámi další vydání našeho měsíčníku - tentokrát listopadové. Listopad... Už od děství se mi spojuje s boji ve jménu svobody, mlhavým počasím a prodlužujícími se večery, jež halí černá tma. Již druhým rokem si však listopad spojuji i s příchozivším oznámením, že naše noviny postoupily do finálového kola soutěže Školní časopis roku, a následnou cestou do Brna na vyhlášení vítězů začátkem prosince, snad bude stejně dobrodružná jako loni. Když mluvíme o soutěžích, zalistujte na stanu 7, najdete na ní úvahu o reformách, se kterou se náš redaktor z druhé zadní lavice u dveří účastnil soutěže „O reformách BEZ EMOCÍ“. Úvaha byla vybrána mezi dvacet nejlepších a náš redaktor je pozván na dvoudenní seminář do Českého Těšína. Dále bych Vás ráda upozornila na čtenářskou soutěž, jež vyhlásila redaktorka Prasárna v souvislosti s listopadovými významnými dny připadajícími na 16. listopad. Více se o soutěži dozvíte na straně 4. Tudíž neváhejte a soutěžte s námi. (tram) 2 Výroční koncert ZUŠ R. Schumanna

3 4 5 6 7 8

Prodloužená tanečních kurzů podzim 2012 Exkurze na „hotelovce“ Před Vánoci do Sluníčka Významné dny v listopadu „Dám si hambáč a zakouřím si“ Rozhovor s Ivetou Grófovou The 2nd Law in Prague Zmrtvýchvstání plátna Reformy pro lid v režii vlády bez lidu Čtyři slova, čtyři různé pohledy


Napříč Listopad 2012

Výroční koncert ZUŠ Roberta Schumanna

Průřez historií a současností školy, divadelně-hudební koláž o vztahu Ernestiny von Fricken a Roberta Schumanna, nebo dobrovolné vstupné? Čím z těchto hesel vás plakát zvoucí na výroční koncert ZUŠ nalákal, víte sami nejlépe. Pokud jste však páteční odpoledne strávili i tak sedíc doma, sami jste se ochudili o kulturní zážitek, který ani samým úvodem prostý a očekávaný nebyl. 9. listopad byl ve znamení historického průřezu existencí uměleckého vyučování v Aši. Během prezentace, komentované pořadatelkami Annou Pokornou a Pavlou Hoškovou, bylo odhaleno působení učitelů v různých budovách v různých zájmových útvarech při různých podmínkách. Po nostalgickém zavzpomínání završeném předáním kytice panu Štěpánovi (dlouholetě pracujím na postu ředitel) jste mohli být svědky snahy - a to velmi zdařilé snahy - o vylíčení života R. Schumanna, tak trochu netradičním způsobem, živou knihou. Měla celkem 6 kapitol, z nichž nutno vypíchnout například kapitolu o zamilovanosti Roberta do Ernestiny vyjádřené složením písně inspirované Aší nebo kapitolu o seznámení Roberta s rodiči možné/nemožné nevěsty. Mezi jednotlivými kapitolami fungovala jako „vycpávka“ - a opět velmi zdařilá vycpávka - jednotlivá vystoupení žáků současných i minulých naší zušky. Do programu také vhodně a dobově preludovala na akordeon paní učitelka Hana Miklošová, spolupracujíc tu a tam s pěveckým souborem Háj, který vždy uzavíral danou kapitolu. Bezmála dvouhodinový program byl zakončen umístěním pamětní desky na plaketu naší ašské zušky. Všem účastníkům, ať je bylo možno vidět, nebo byli v zákulisí, patří velká poklona. Opět se ukázalo, že i dosti zanedbávaná místa, ke kterým se řadí například i Kulturní dům v Aši, jsou stále schopena vytvořit ve spolupráci prima lidmi zážitek nevšedního kalibru. (Francis)

Prodloužená Podzim 2012

tanečních

kurzů

V pátek 2. Listopadu se roztančenými studenty ašského gymnázia zaplnil parket krásenské Sokolovny. Již každoročně se v Aši pořádají taneční kurzy určené nejen pro studenty gymnázia, ale pro všechny, kteří rádi tančí a chtějí se něco nového naučit, například společenské výchově, která ke kulturnímu životu neodmyslitelně patří. Zahajovacím projevem paní Benešové byl odstartován bohatý program, kterého se zúčastnilo 24 tanečních párů, většinou studentů Gymnázia. Následovala první série tanců, která sloužila především k nalazení společenské nálady ve všech přítomných. Jelikož je „prodloužená“ stále taneční výukovou hodinou, nesměla chybět ani malá zmínka o společenské výchově. Po krátké pauze následoval další blok společenských tanců, kterých se postupně

zúčastnilo mnoho párů z řad diváků, což působilo velice příjemně. Na žádné akci tohoto typu nesmí chybět ani společenské hry, jako například tanec s jablkem mezi čely a jiné. Ašská kulturní scéna se opět přesvědčila o tom, že kultivovanost ve studentech stále je a že není nic ostudného na tom, přihlásit se a navštěvovat taneční kurzy vedené paní A. Benešovou a Mgr. M. Knoblochovou. Tohle celé by ovšem nefungovalo bez tanečního mistra pana M. Hubáčka a jeho partnerky paní J. Havlíčkové, všem patří velký dík a my už se můžeme těšit na závěrečný ples, který proběhne 30. Listopadu v bývalém AKS v Aši. (Francis)

Exkurze na „hotelovce“

Dne 29.10. se kvinta, doplněná několika studenty ze sexty a septimy, zúčastnila slavnostní recepce na Střední hotelové škole v Mariánských Lázních za doprovodu p. uč. Pěnčíkové a p. uč. Horké. Školou nás provázela paní profesorka Třmínková, která nám představila kuchyň, kde se vaří pro veřejnost, a také kuchyň, kde se dělají svačiny pro školu základní, která se nachází naproti hotelové. Dále pak místnosti pro výjimečné události (svatby, návštěva významných osob...) a místnost pro veřejnost. Po prohlídce jsme usedli ke stolům. Ještě než nám začali nosit jídla, předvedl nám jeden student z třetího ročníku šejkrování koktejlu Kubalibre, který obsahoval alkohol a který proto dostaly pouze naše paní učitelky. Poté se nám představila hlavní manažerka, pro kterou tato událost znamenala praktickou maturitní zkoušku. Nastoupilo také 8 servírek z druhého ročníku, které nás po celou dobu obsluhovaly, odnesly talíře, které jsme měli před sebou, a začaly nám nosit jídla. Přitom nám profesorka Třmínková vysvětlovala, jakým příborem se jí dezerty, hlavní jídla, polévky, z jaké strany se hostovi dává jídlo na stůl, kdo je to someliér a podobně. Po příjemném obědě nám ještě nakonec ukázal tentýž student, který nám předvedl na začátku šejkrování, jak se flambuje káva. Poté jsme poděkovali všem kuchařům, servírkám, paní profesorce a také manažerce. A také bych chtěl poděkovat paní učitelce Pěnkočíkové, která tuto akci zorganizovala a my si díky tomu mohli nasytit své bachory. (tříska)

•2•


napříč Listopad 2012

Před Vánoci do Sluníčka

Příkladným pesticidem je popularizované DDT, které se zhruba v polovině minulého století hojně používalo po celém světě, přičemž ani Československo nebylo výjimkou, jako zázračný všelék všeho špatného. V roce 1975 jej však zakázali jako silně toxickou chemikálii. A proč právě tento den bez pesticidů? V roce 1984 došlo v indické továrně na pesticidy k havárii, při níž až 40 tun jedovatých chemických látek uniklo do ovzduší a bezprostředně po havárii usmrtilo na 8000 lidí. O čtrnáct let později vyvinuli politici v nizozemském Rotterdamu mezinárodní úmluvu, kterou se zúčastněné státy zavazují kontrolou výroby těchto látek, bezpečným zacházením s nimi, stejně tak jako šetrností k našemu životnímu prostředí.

6. listopad: Mezinárodní den pro prevenci ničení životního prostředí ve válkách a ozbrojených konfliktech Tady je vše řečeno již v názvu…

V pátek 23. 11. začala v ašském Sluníčku ve spolupráci s místním nízkoprahovým centrem Dětský úsměv Předvánoční příprava pro maminky pod vedením Vlasty Cickové ml. Na první schůzce, jíž jsem měla možnost zúčastnit se, maminky tvořily z keramické hlíny vánoční ozdoby na stromeček a udělaly si z ní také adventní svícen. Vzhledem k tomu, že se většina ze šestice žen zná, byla zde velmi uvolněná a příjemná atmosféra. Maminky modelovaly hlínu, obkoukávaly nápady jedna od druhé, obdivovaly výtvory malých dětí, které byly v dílně vystaveny, a samozřejmě si povídaly o manželích a o dětech – bez toho by žádná skupina maminek přeci jen nemohla existovat. Příští schůzku stráví maminky v kuchyni, je pro ně naplánováno pečení lineckého cukroví a vanilkových rohlíčků. Další týden se pustí do vosích hnízd a budou slepovat linecké placičky. Na závěrečné schůzce si nabarví ozdoby, které si vytvořily o schůzce první, a zakončí celý kurz. (tram)

VNejdříve ýznamné dny v listopadu bych chtěla upozornit, že v každém měsíci byste

jistě dohledali mnohem obsáhlejší seznam významných dnů, než ten, který již tradičně uvádím v každém čísle našich novin. Na vysvětlenou – já si vybírám. Dobře si vybírám.

3. listopad: Den bez pesticidů

Pesticidy jsou látky používané k hubení škůdců. Pro lidskou populaci mají tak zvlášť důležitou funkci, a to hlavně v zemědělství, kde napomáhají k dobré úrodě bez ztrát. Má to ale háček: pesticidy jsou pro živočichy vysoce škodlivé. Mohou poškodit nervovou soustavu, narušit genetickou strukturu buněk nebo třeba významně ovlivnit vývoj mozku. Tím mohou vzniknout nejrůznější nemoci od různých druhů nádorů, přes mentální postižení až k Parkinsonově chorobě.

11. listopad: Den proti drogám

Nejenže přijíždí již tradičně Martin na bílém koni (no, ptala jsem se známých a tak, ale nikdo ho letos zase neviděl, tak já tomu už vážně nerozumím). Tento den se také týká zejména různých protidrogových center, která často nabízí testování zdarma na nemoci přenášené injekčními stříkačkami. Já bych doporučila i veškerým dealerům dát si v tento den dovču. Vždyť je to nedůstojné, nectít některé významné dny. Stejně se vsadím, že prodávají i na Vánoce.

13. listopadu: Mezinárodní den nevidomých 14. Listopadu: Světový den diabetu

Již tradičně je každý měsíc věnováno pár dní slabším článkům naší populace. Nevidomých žije na celém světě asi 40 milionů, z toho odhadem 100 tisíc v Čechách. A v některých zemích se místo vodících psů používají vodící poníci. To jen pár zajímavostí. Každopádně, pokud se dítě narodí doživotně slepé, může dobře rozvinout své ostatní smysly a zazářit v mnoha oborech lidského života, kde zrak není tím nejdůležitějším. Pokud vidíte, a já věřím, že jo, dávejte na své oči pozor. Vždyť oči jsou jedny z nejdůležitějších orgánů, které máte! Naproti tomu diabetes je vážnou chorobou dnešní civilizace, spojovanou často s obezitou a nesprávným životním stylem. Že jím často trpěli staří lidé, na to jsme byli zvyklí, ale dnes nejsou výjimkou ani děti, které musí dodržovat předepsaný jídelní režim a dávkovat si pravidelně inzulín. Nejméně dětí postižených touto nemocí je údajně v Číně, nejvíce, možná překvapivě, ve Finsku. Po celém světě je pak na 215 milionů diabetiků, z tohov České republice asi 770 tisíc. Jejich počet přirozeně stoupá kvůli medicínskému pokroku, díky kterému se dnes většina diabetiků dožije stáří. Nicméně, nepodceňujte tuto nemoc a laskavě se starejte o to, co jíte, pijete a zda-li se dost hýbáte. Ačkoliv cukrovku má dnes každá druhá babička, neznamená to, že ji musíte mít za pár let také. Život s cukrovkou je mnohem náročnější, než bez ní, na to nezapomínejte.

15. listopad: Den vězněných spisovatelů

…má připomínat, že existují ještě dnes státy bez svobody slova. Na druhou stranu si říkám, jestli taková svoboda vůbec existuje. Například: já si na někoho v článku v rámci svobody slova ,,otevřu hubu“, ten mě zažaluje v zájmu své svobody, já budu splácet třeba milionovou pokutu, na kterou nemám a ještě dlouhá léta budu žít v zajetí exekutorů. No, tak jakápak svoboda. •3•


napříč Listopad 2012

16. listopadu: Mezinárodní den tolerance, Den poezie, Mezinárodní nekuřácký den

Tady se nám to pěkně sešlo. V rámci tohoto dne bych ráda vyhlásila soutěž:

Zahřejte mozkové buňky, nechte se políbit múzou a napište nám rozvernou báseň s nadhledem na téma: Netolerujeme nekuřáky! Sdílejte vaše dílka na facebookové stránce našich novin, posílejte je na náš e-mail. Bavte se dílky přidanými ostatními čtenáři a počítejte s tím, že to nejlepší bude vybráno a otisknuto v příštím čísle. Pro inspiraci se sama pokusím: Do hospod nechodívají, kde se kouří, nadávají, že jim smrdí oblečení, pořád ňákej problém mají!

jí věnovat pozornost, o tom žádná. Ale pozdravy? No ano! Nejenže je pozdrav určitým vyjádřením úcty a samozřejmě také slušného vychování, američtí bratři Brian a Michael chtěli tímto dnem také světu sdělit, že konflikty lze lépe řešit s nadhledem slovně, nežli fyzickou silou. A tak je nutno v tento den pozdravit nejméně 10 lidí. No, upřímně, vsadila bych se, že někteří „nevychovanci“ nepozdraví tolikrát ani za měsíc. A nakonec: 25 listopad: Den bez nákupů a na něj navazující

28. Listopad: Mezinárodní den nekupování ničeho

Toto jsou počiny běžné populaci moc neznámých antikonzumních aktivistů. Diskuzi na téma „konzumní společnost“ bychom mohli rozvést do stostránkových detailů. (Prasárna)

„Dám si hambáč a zakouřím si.“

Že si morousové stěžovali, nový zákon pro ně stanovili. Cigaretu číšník mi típnul, já mu za to hned jednu lípnul… Slabší kousek, kdo mě překoná? ;)

17. listopad: Mezinárodní den studentstva

Tento jediný den celosvětového významu má svůj původ zakořeněný v Čechách, lépe řečeno v Protektorátu Čechy a Morava. Blíže popisovat tento den snad nemusíme. Letos proběhly 17. Listopadu v Praze velké demonstrace s nemalými ambicemi. Jak však kolem nich všechno vyšumělo, říkám si, že už ani demonstrace dneska nikoho nezajímají. Dovolím si odcitovat jednu větu, kterou jsem zaslechla v přímém přenosu, a která se mi zalíbila: „Promiňte nám, politici, že nevyděláváme tolik, kolik vy kradete.“

A protože to tu už dost natahuju, vezmu zbylé dny zkrátka. Za zmínku stojí ještě:

21. listopad: Světový den televize, Světový den pozdravů, Den filozofie

To je jasný, televize, bohyně všech bohyň potřebuje přeci pořádně uctít. No, jako by to nedělala většina lidí denně a s pořádnou vervou. Filozofie má svou hodnotu a je třeba

Ministerstvo zdravotnictví varuje: „Kouření způsobuje smrtelnou rakovinu plic.“ Ale i naše oblíbené jídlo z fast foodů je jenom karcinogenní*… karcinogenní? Například ve slazených nápojích najdeme nejhorší benzoát sodný uváděný pod zkratkou E211. V nápojích a salátových zálivkách je proto, aby hubil kvasinky, bakterie a plísně. Avšak při smíchání s vitaminem C pak vzniká velmi karcinogenní benzen. Proč nám tedy neprodávají hamburgery a hranolky s nápisy o varování z ministerstva? Bohužel je na naší iniciativě, zda se budeme zabývat tím, co je pro naše zdraví nejlepší. Proto je právě nevědomost a lhostejnost v oblasti důležitých informací o globálních problémech největším postihem naší civilizace. Nechci tím však říci, že kouření cigaret není škodlivé, to vůbec ne. Avšak kladu větší důraz na to, že je tu spousta dalších a dalších věcí, které lidé přehlížejí a nechávají se tak dobrovolně zabíjet. Třeba nám všem známé „zlaté oblouky“, již milionkrát (berte s nadsázkou) zmiňované, dietology zatracované, ale stále v kurzu. Opravdu můžou jen za obezitu? Nový náhled na tuto situaci jsem získala po zhlédnutí dokumentárního snímku s názvem „Super size me“. Morgan Spurlock jakožto absolutně zdravý muž, se pod záštitou speciálního týmu lékařů rozhodne jeden měsíc držet McDonaldovou dietu. A nejenže se mu nehorázně vyšvihne váha nahoru, ale s ní i další nebezpečné hodnoty např. cholesterol, krevní cukr. S tím přichází i velká únava a snížení výkonu v sexuální aktivitě. Tento snímek je faktem o tom, jak si nezvykle zdravé tělo zdevastovat do jednoho měsíce. Nechci z tohoto obviňovat pouze zmiňovaný McDonald, ale možná on sám si může za to, že díky své komerci napadne každého jako první, když se řekne fast food. Vlastně je v dnešní době na nás, jakou sebe destrukci si vybereme… *karcinogen: látka, vyvolávající zhoubné rakovinové bujení (panda) •4•


napříč Listopad 2012

Rozhovor s Ivetou Grófovou

Dne 1. listopadu jsme měli možnost shlédnout film Až do města Aš, a to hlavně díky jednomu z pořadatelů Davidu Nushartovi. Celé promítání bylo zakončeno menší besedou s filmovým štábem, který nám odpovídal na naše dotazy. Po této akci jsem měl velmi zajímavý a příjemný rozhovor. Měl jsem tu možnost zeptat se na pár otázek samotné režisérky filmu Ivety Grófové, která mne svým uhranutím pro film a skromností velmi ohromila. Tak čtěte a posuďte sami.

Mohla byste se pro naše čtenáře nejdříve trochu představit? Přeci jen to byl váš režisérský debut (i když nutno podotknout, že co se pouze celovečerních filmů týče) a spousta lidí ani netuší, jak jste se k režírování filmu dostala. Studovala jsem animaci a předtím jsem dost kreslila. Vlastně už na animaci jsme s Věrkou Bačíkovou točili nějaké dokumenty a potom jsem si uvědomila, že mě to baví víc a přestoupila jsem na režii dokumentárního filmu. Můžete nám říct něco o vaší předchozí tvorbě? Aspoň, že tak; Politika kvality a tak dále. (Nazdar Partička, Bolo nás 11, Gastarbelteri) Bolo nás 11 je animovaný film, jen videoklip, bylo to vysloveně cvičení pro katedru animace. Partička je film o mladých lidech, kteří žijí v Bratislavě a jsou v životním stádiu, kdy si potřebují najít práci, najít si bydlení a podobně. Zakomponovala jsem tam jejich pocity a situaci v Bratislavě to byla součást mojí bakalářské práce. A Gastalbelteri byl můj absolventský snímek. Je to jen o příbězích některých jedinců žijících v Ukrajině a podobně. Co vás přesvědčilo jako první režírovat hraný film. Přeci jen máte vystudovanou dokumentární a animovanou tvorbu. Nikdy jsem si nepředstavovala, že budu mít hraný film a ani jsem o tom nesnila. Z filmu Až do města Aš jsem udělala hraný snímek jen proto, že se to nejvíce hodilo pro jeho děj. Tento film bylo nejlepší udělat zkrátka hraně. Jak se zrodil námět na váš první celovečerní film a kde jste brala inspiraci? Důležité je to, že jsem chtěla udělat film o tom, že tohle se mladému člověku může klidně stát. Neexistují žádné škatulky, ty jsi prostitutka, ty jsi feťačka, ty jsi dobrý student a podobně. Chtěla jsem ukázat pocit děvčete, jehož život se za různých okolností může snadno změnit. Je důležité uvědomit si, o co jde. Ona se nenarodí jako prostitutka, stane se to nějakou cestou, která může potkat nás všechny. Záměrem filmu bylo poukázat na život, který si spousta z nás nedokáže ani představit, i když je to pro Aš denní chleba, jak jste se k tomu dostala vy? Dozvěděla jsem se to, když jsem byla tady. Nevím ani, kam by směřovala moje cesta, kdyby mě nepřijali na vysokou školu. Pro mě je důležité, že když se člověk na ten film podívá, můžou se u něj probudit nějaké empatie. Přeci jen, ne každý je schopný držet svůj život pěvně v rukách. Ve vašem filmu vystupovali lidé neznámí a pro ašáky i známí, jak probíhalo vybírání hereckého obsazení? Bylo to velmi různé, ale například k tomu „Němcovi“ jsem přišla takovým způsobem, že jsem přišla do Lva a zeptala jsem se, kdo z vás hraje? On přišel. Dále jsem se zeptala na nejlepšího tanečníka a přišel Péťa. Jelikož jsem to chtěla původně dělat

jako dokument, nechala jsem se inspirovat tím, jaký kdo byl, a proto probíhalo vybírání herců velmi spontánně. A k hlavní herečce jste přišla jak? Původně jsem měla vybranou reálnou postavu z Aše, ale představa, že jí budu sledovat, jak se jí s*re život, to se nedalo. Proto jsem se rozhodla pro Dorotku, děvče, které to bude hrát, a které bude z takových sociálních poměrů. Snažila jsem se vybrat tak, aby mohla v podobných situacích jednat sama za sebe, stejně jako Sylvie. Nyní se tedy přesuneme k samotnému filmu. Jsem si jist, že většinu obyvatel našeho města bude zajímat, proč jste zvolila zrovna Aš. Máte k ní nějaký osobní vztah? Pro mě je to fascinující město, protože je velmi malé, ale i přesto se tu setkává spousta národností. Mě fascinuje, že jsou tu pohromadě Mongolové, Rusové, Ukrajinci a tak dále. Je to velmi fotogenicky zajímavý materiál. Vybírání a domlouvání prostor pro natáčení probíhalo spontánně, nebo jste měla dopředu vybráno, kde chcete určité scény natáčet? Sám jsem si všiml okolí malého a velkého nádraží, hotelu Lev a několika záběrů na Hlavní ulici. Člověk si musí to město vybrat dopředu, musí počítat s tím, jestli to místo bude dobré pro natáčení. V tomhle hraje roli spoustu prvků, nad kterými musí člověk přemýšlet. Hotel Lev velmi výtvarný prostor, nesmí to být moc přeumělkované, ale musí to mít nějaké vizuální kvality. V Karlových Varech měl váš film velmi dobrý ohlas a dokonce i vyhrál cenu na mezinárodním festivalu Tofifest v Polsku. Co na takový úspěch říkáte? Největší šok pro mě byl, že se ten film vůbec dokončil a šel do kin. Neměl takové ambice, nedovolila jsem si uvažovat nad tím, že půjdu po nějakých cenách a podobně. Už jsem si zvykla na to, že se to některým lidem líbí a je to skvělé. Je to pro mě úžasný začátek. Máte už nějakou hrubou představu na svoji budoucí tvorbu? Děláme scénář podle jedné Slovenské knihy, která je podle mě velmi podceňovaná, i když na Slovensku dostala velmi významnou literární cenu. Už máme rozpracovaných více námětů, takže se to nějak určitě vyvine. Děkuji, to bude vše. (druhá zadní lavice u dveří blíž k uličce)

•5•


napříč Listopad 2012

The 2nd Law in Prague Poprvé u nás Muse vystoupili v roce 2010 v rámci největšího

rockového festivalu České republiky - Rock for People. Po 2 letech se znovu vrátili při turné se svojí novou deskou The 2nd Law, která vyšla letos v září a která vzbudila spoustu ohlasů. Na jedné straně kritici, kteří tvrdí, že Muse jsou jen vykradači rockových legend jako Queen či U2, na straně druhé zarytí fanoušci; ti považují jejich napodobování (NE vykrádání) za trefu do černého, a to hlavně díky Bellamyho skvělému hlasu. Zkrátka převažuje oslnění z namíchání elektroniky a starých kytarových rifů v souladu s dokonalou světelnou show nad faktem, že Muse si našli své idoly, kterým se snaží přiblížit. Vše začínalo v 19:30, kdy začali hrát britští Everything Everything. Jako předkapela si Muse rozhodně nezvolili špatně, protože žánrově se k sobě velmi blížili a Everything Everything byli dobrou přípravou pro hlavní bod večera. S téměř hodinovým spožděním se zhasínají světla a Matthew s Dominicem a Christopherem přichází na pódium při znění jejich úvodního songu k novému albu pojmenovaném The 2nd Law: Unsustainable. Řeknu vám, že byste těžko hledali lepší volbu pro intro nějakého koncertu, protože s jejich vizuálními efekty působil tento dubstepový pokus přímo ohromujícím způsobem. I když se jednalo o turné s novým albem, ze kterého zaznělo přesně 8 písní, celý koncert trval téměř 2 hodiny a kapela zahrála písní celkem 23. Proto nechyběli srdcové písně pro fandy Twilight jako Supermassive Black Hole, Starlight, či téměř 8minutový elegantní kousek s názvem Neutron Star Collision. Dále také zazněly jedny z jejich nejvíce protěžovaných písní jako Knights of Cydonia či Plug in Baby. K mému překvapení mi připadalo, že většina arény (návštěvnost byla kolem 15 000 diváků) reagovala mnohem více na písně z alba nového, než na jejich nejvíce známé klenoty minulosti. To zejména u první písně, která spatřila světlo světa už začátkem září - Madness, či u zakončení celého koncertu, kdy hrál jakýsi „theme song“ letošní olympiády - Survival. Co mě osobně na kapele takového formátu těší možná nejvíce, je jejich touha dělat věci pro lidi. Jejich krédem je vytřít zrak s nejvíce extravagantními výstřelky, které jsou k mání. Pro to je typickým příkladem Mattovo kytara, která má v sobě zabudovaný kaossilator, nebo basa Christophera, který měl na každém pražci jednu diodu svítící podle toho, jak moc vysoko hrál. Dále taky jejich slavné promítací plátno, které měli tentokrát udělané jako pyramidu, která vysela ze střechy arény, a poté detaily jako piáno, které vyjíždí odkudsi z podzemí, točící pódium, nebo Mattovo brýle, které byly udělány tak, aby na nich jel text jedné z písní do barev celé laserové show. Nemají za co utrácet, ano, ale proč těmi zbytečnými milióny nepotěšit obecenstvo? Závěrem bych se samozřejmě rád omluvil za jednu věc, a to již tradičně za mojí subjektivitu, která je ostatně v podobném článku nejspíš očekávána. Přeci jen jsem navštívil jejich koncert jako dlouholetý fanoušek, jenž byl naprosto ohromen dokonalostí Mattova a Christopherova hlasu, které zní ještě líp naživo, než z elektronických nahrávek (při dnešních možnostech tomu už velmi často bývá opačně), totálně odzbrojen jejich show, a který byl trochu na měkko z jejich jednání se svým obecenstvem přiznejme si, kolik frontmanů světa jde mezi své fanoušky, aby si s nimi podali ruku a dali jim polibek? Vážně neexistuje krásnější pocit, než se nechat unášet piánem a houslemi z písně The 2nd Law: Isolated System a prožívat s 15 000 lidmi chvilku ticha a cítit to ohromení, které je přesně o počet sledujících silnější. (druhá zadní lavice u dveří blíž k uličce)

Playlist

The 2nd Law: Unsustainable

Supremacy Panic Station

Map Of The Problematique Resistance Supermassive Black Hole Animals Monty Jam Explorers Neutron Star Collision Sunburn Time Is Running Out Save Me Madness Follow Me Undisclosed Desires Plug In Baby Stockholm Syndrome The 2nd Law: Isolated System Uprising Knights Of Cydonia Starlight Survival

Zmrtvýchvstání plátna Byl jsem požádán, abych se nějak vyjádřil k tomu, co se má

nazývat Ašský filmový klub, popřípadě Filmový klub Gymnázia. Ironií osudu jsem psal o tom samém v úplně prvním vydání toho, co právě držíte v ruce. I když to, co bylo tehdy a co je to teď, není to samé. Je dost dobře možné, že právě o „filmáči“, jak jsme ho familiérně naučili nazývat, píšu naposledy. A jelikož je to společně s divadlem pravděpodobně jediná věc, která by mě na naší škole provázela tak dlouho, pojmu to jako takové menší (doopravdy) shrnutí. Shrnutí existence něčeho, co mi dost dalo, stejně tak jako vzalo, mluvíme-li o perspektivách a iluzích. Shrnutí všech tmavých večerů v pokoutné knihovně, někdy v multimediální učebně a buďto před plátnem, nebo televizí z roku 99. Jsem jeden z nejzaujatějších lidí, co by o tom mohli psát, a proto to asi taky píšu. Ohledně prvního Filmového klubu, kterého jsem se zúčastnil si jsem maximálně nejistý. Něco mi říká, že to bylo ve třídě bývalé oktávy (kdo má vědět, co je tam teď?) a jednalo se o Příběh Alvina Straighta, ojediněle „normální“ film z režisérské filmografie Davida Lynche. Byl jsem tehdy snad v kvintě, možná v sextě a prostě se mi to líbilo. Bylo příjemné se dívat společně s lidmi na film, vidět jejich reakce, slyšet jejich názory, mít možnost říct ty svoje. Poznávat lidi skrze umění. Nepamatuji si na žádnou nepropustnost, výlučnost nebo elitářství. Nikdy. Filmáče se staly něčím, co mě provázelo během dospívání. Na věci, které vždycky budou zahaleny do pláště nostalgie a na které se bude, chtě nechtě, vzpomínat v dobrém. Jenomže ono skutečně je na co vzpomínat, a to proto, že každý rád vzpomíná na to, jak objevil něco, do čeho se zamiloval, co ho podmanilo. U mě to byly filmy. Znal jsem „ty z televize“, řada z nich se mi líbila. Potom jsem objevil i ty další a několik se mi jich velmi líbilo. Z některých jsem byl unesen, z jiných mi bylo špatně, o dalších jsem ustavičně přemýšlel. A pak jsem v nich najednou začal hledat, všímat si detailů a uvažovat nad nimi. Snažit se dívat i jinýma očima, než těma „obrázky hltajícíma“. Nakonec jsem je začal sám v sobě hodnotit, srovnávat, zařazovat. Věděl jsem, co se mi nelíbilo, proč se mi to nelíbilo. Film není věda, akorát v něm musí člověk chtít hledat a vědět, že cokoliv tam najde, tam taky skutečně je. Tohle a mnohem víc mi Filmový klub dal. Dal mi zajímavé večery s lidmi, na které jsem se mohl těšit. Ať už na ty večery, anebo lidi. Dnes prožívám to samé. Jsem rád, že vidím nové tváře, protože byly doby, kdy žádné nebyly. Jsem rád, že i v Aši existují možnosti mít (alespoň nějaké) kulturní možnosti. (chaot)

•6•


Napříč Listopad 2012

Reformy pro lid v režii vlády bez lidu

lepší život na stará kolena, hořký život v produktivním věku

Státní reformy byly zřizovány již v dobách středověku a ty nejvýznamnější na našem území se začaly odehrávat v 17. století pod záštitou tehdejší panovnice Rakouska-Uherska, Marie Terezie - povinná školní docházka, zrušení cla na hranicích jednotlivých protektorátu a držav, sjednocení měr a vah a mnoho dalších. V tomto duchu pokračoval i její syn Josef II., za kterého bylo například zrušeno nevolnictví. Takto by se dalo historicky rozebrat spousty reforem různých panovníků, kteří byli s to jednat a hlavně konat pro lidi a nebagatelizovat problémy majetnicky středních a nejnižších vrstev. O tomto by se v našem moderním světě 21. století dalo často polemizovat. Ve světě plném stále dokola omílaných slov jako tunelování, lobbing, korupce a šarlatánství, kde málokdo smýšlí doopravdy demokraticky, tudíž pro lid, za lid a s (k)lidem. Dnešní pravicovou vládu sjednocuje jasný cíl - snížit státní dluh, přičemž je jasné, že jít přes mrtvoly a nebrat ohledy na majetně chudé, se přímo vyžaduje. Otázka zní, jestli jsou neustálé škrty na různých úřadech a daňové reformy tou pravou cestou, jak se někam dostat. Ze stále nekončících případů korupce totiž jasně plyne, že i podobné věci potřebují, pro nás obyčejné smrtelníky, jakési fluidum. Fluidum v podobě lidí, o kterých se my nikdy nic nedozvíme, a k nimž nevede ani pramalé vodítko- bohužel se ale zdá, že zákony, vyhlášky a podobné úpravy se často vytváří tak, aby vyhovovali právě jakési elitě; ta je ale bohužel často neviditelná. Myslím, že pro tento případ je více než trefné citovat bývalého premiéra britské vlády Benjamina Disraeliho, který řekl: „Světu vládne úplně někdo jiný, než si myslí lidé, kteří nevidí za oponu.“ Proto je nutno klást velký důraz na to, aby měl každý povědomí o tom, co se v našem světě, potažmo republice odehrává, a to na všech frontách. Bohužel, bohudík nestačí jen tupě zírat na to, co je nám s pravidelností hurikánů na Floridě dennodenně předhazováno masmédii, ale jít do hloubky problému a přesvědčit se o tom, jestli média, vláda a další nefungují jen jako prostředek marginalizace. Byť jen čtvrtina lidí by netušila, o co přesně se v jednotlivých reformách jedná, musí všem dojít, že něco není v pořádku. V důsledku všech těchto problémů je více než zřejmé, že komunikace mezi lidem a vládou je prachbídná, tudíž je v našem státě demokracie spíše kontraproduktivní. Zlepšit se dá samozřejmě vše, a to zejména snahou každého jedince, poté už zbývá jen otázka, jak moc daleko jsou ochotní naši státníci a naše média zajít k zajištění vlastního profitu. V tomto ohledu není tedy první krok nikterak překvapující každý musí chtít vědět, každý musí chtít konat a nikdo se nesmí bát říci NE! Dále je potřeba, aby se do procesu „zlepšování povědomí občanů naši republiky o politické scéně,“ zapojili sami politici a hlavy jednotlivých masmediálních korporací, kteří mají tu moc spolupracovat s lidem a dát jednotu a pevnost nějakému cíli, který by lid spojoval, protože by pro něj mohl zapříčinit lepší podmínky pro život. Z toho pro mě jednoznačně bohužel vyplývá to, že mystifikace běžných lidí je záměrná a účelně konstruovaná, avšak nikdo se proti ní nevzbouří. Proč? Tu otázku si pokládám už dlouho a jediným logickým vysvětlením pro mě je lenost, strach z toho sundat ty růžové brýle, které naší duši dávají aspoň trochu klidu, v jinak stresujícím životě.

Jako příklad reforem jsem zvolil reformu daňovou a reformu důchodovou, a to z jednoduchého důvodu. Důchodová reforma se zdá jako čin, který by mohl mít v budoucnu skutečný dopad na větší blahobyt lidí v poproduktivním věku, kteří už práce nejsou schopní, nebo toho mají za celý život zkrátka dost, daňovou reformu už teď všichni nenávidí. Ta důchodová zahrnuje 3 hlavní pilíře, jejichž hlavním záměrem je zasloužený život v odpočinku. Když se ale podíváme blíže do jádra celé věci, zjistíme, že v ohledu jedince nemusí být ani tento záměr tak čistý, jak se na první pohled zdá. Profitovat budou zejména penzijní fondy a pojišťovny. Pro nás může být reforma nevýhodná především v tom, že nebudeme tak úplně moci rozhodovat o našich úsporách, zkrátka je tato reforma i její interpretace lidu skrz politiky a média stejně ambivalentní, jako cokoli jiného, co se kolem zlepšování života lidí týče. První pilíř se týká státního systému a paradoxní je už jen to, že pokud jedinec do toho procesu vstoupí (což je pro lidi do 30 let povinné a pro lidi starší dobrovolné), už z něj není možno vystoupit. Tento pilíř je financovaný ze sociálního pojištění a to ve výši 25-28%. V pilíři druhém je vstup už dobrovolný, ale jeho opuštění stále není možné a zde už je jasně daná sazba, kterou bude každý jedinec povinen odvádět. 3% hrubé mzdy bude muset odvádět zaměstnavatel s 2% navíc, jež bude odvádět každý účastník. Pilíř třetí spadá stejně jako ten druhý pod penzijní společnosti a obsahuje příspěvek jak státu, tak zaměstnavatele, tak libovolný příspěvek účastníka. Zvednout, zvednout, zvednout a snížit státní dluh. Neustálé zvyšování HDP a sociálního se zdravotním je také nekonečným bludištěm otazníků, a to zejména proto, že i přes tyto upravování těchto hranic není vidět žádný rozdíl. Otázkou je jestli by byl vidět po delší době, to se ale dostáváme k jakémusi schizma české politické scény. Lidé zvolí levici, protože sociální stát je výhodnější pro lid, pro skupiny, nesoustředí se tolik na jedince a je schopen větší vyrovnanosti. Jenže u nás to funguje tak, že po 4-6 letech, co je u moci levice, převážně ČSSD, se začínají rodit spekulace o tom, že státní dluh se nezvratným tempem zvyšuje a pokud nepřijde razantní změna, budeme „v prdeli jak Řecko“. Pak se tedy lidé rozhodnou pro pravici, většinou právě po 8 letech, kdy je na koni levice a přijde zvyšování všech možných sazeb, začne se s poplatky u doktora a podobnými reformami či změnami, které lidem už po 2 letech tak lezou na mozek, že se znova na 8 let uchýlí k levici a takhle stále dokola.

jen sedět a koukat, modlit se a pak plakat

Shrnutí tohoto textu je jistě nezbytné, i když ho sám považuji za zbytečné, protože si z něj každý odnese to své a každý v něm uvidí to své. Nic to však nemění na tom, že je nutno začít hýbat s některými věcmi, a to víc, než radikálně. Není přeci možné, aby se různé špatnosti, lhaní a tunelování opakovaly stále dokola s tolerancí natolik silnou, že se po všem vždy slehne zem a radostně se dál skanduje a pláče při proslovech lidí, kteří za ten zpackaný život dost možná můžou. Vláda lidu = zodpovědnost lidu, avšak to se bohužel neslučuje s pohodlností ani slabostí pro vytvoření hybné síly, která by byla schopná něco změnit. (druhá zadní lavice u dveří blíž k uličce) •7•


napříč listopad 2012

ČZkusili tyři slova, čtyři různé pohledy jsme si v redakci menší slohovou hru. Pravidlo bylo

jednoduché – napsat krátký text a použít v něm předem zadaná slova. Zadání jsme dali dohromady tak, že každý řekl jedno slovo, co ho napadlo, aniž by reagoval na slova předchozí. Co vzniklo, můžete vidět níže. A kdo vyhrál? Posuďte sami. zadání první: ježek asfalt lžička skleník

Jakmile dorazil ježek do skleníku, kde bydlel, říkal si, že by si mohl uvařit čaj po tak namáhavém dni. Tak si dal vařit vodu do konvice, hodil pytlíček čaje do hrnečku, vyndává ze skříňky cukr a v tom si uvědomí, že nemá nic, čím by ten čaj zamíchal. Rozhodl se, že si pro lžičku dojde k myšce, ale byl v tom malý háček. Myška bydlela přes asfalt, kde jezdila auta a kde to bylo pro ježka moc nebezpečné. Tak si řekl, že žádný čaj si dělat nebude a že si radši udělá šťávu – tu si míchat nemusí. (tříska) Byl jeden ježek, ano, právě ten ježek, který se stále flákal a celé dny nic nedělal, ale dnes tomu bude týden, co zažil náramné dobrodružství. Řekl si, že půjde zkontrolovat úrodu ve skleníku jednomu zahrádkáři, a jak se tak nemotorně procházel úrodou, zakopl o lžičku a spadl do plechovky tekutého asfaltu. Možná se vám to nezdá moc zábavné, ale pro ježka to bude příhoda na celý život. Je teď zaasfaltovaný avšak lenost ho neopustila. (panda) Kterak starý ježek asfaltoval lžičkou skleník Ve starém skleníku byla kdysi pěšina. Byla z dřevěných prkének, která však postupem času ztrouchnivěla a nebyla k použití. Starý ježek Lžička si tento skleník koupil, aniž by si ve smlouvě přečetl, že již zmíněný skleník nemá cestičku. A protože pracoval pan Lžička v Ašských službách v oboru komunikací, schovával si tajně každým dnem dvě hrsti asfaltu, kterými vždy večer po práci cestičku spravoval. Za 59 let byla cestička dokončena, potom přišel zaměstnanec úřadu a nařídil demolici skleníku. (Francis)

Kráčel dál po silnici, slunce stále pálilo a horko bylo stále větší než v kterémkoli skleníku, jenž navštívil. Aspoň lžičku, lžičku vody kdyby měl. A v tom začalo pršet. (tram) zadání druhé: brýle poklop den tkanička

… „Ten poklop nejde otevřít,“ řekla dívka chlapci, se kterým prozkoumávala starobylý krov opuštěného domu na kraji města. „Ale jakto?“ ptal se hoch, „vždyť jsme tudy přišli.“ „Tak počkáme, jestli se nám to povede za chvíli…“ řekla dívka prohledávajíc staré krabice ležící v rohu. O chvíli později začala křičet: „Pomoc! V té krabici je had.“ Klučina ji rychle přiběhl na pomoc, avšak když se přiblížil, zjistil, že to žádný had není. „Je to tkanička! Prosím tě, na co máš brýle?!“ zakřičel na ni vážným tónem. … (panda) Stará paní Martínkova babička byla vdovou, k tomu všemu se sama musela starat o vnoučka Martina. Klouček byl velmi šikovný, měl však jednu vadu, od dětství nosil boty se suchým zipem a nikdy se pořádně nenaučil tkaničky zavazovat. Když mu babička pořídila nové tenisky, přidělala si tím akorát každodenní starosti v podobě zavazování Martínkových bot. Jednou si však babička velmi neočekávaně rozsedla svým očekávaným pozadím své nečekané brýle a právě proto spadla skutečně nečekaně ráno při zavazování do kanálu, kde nečekaně chyběl poklop. Těžko však odhadnou, jak se v panelovém domě ve 3. patře ocitl kanál. (Francis) Tkanička na brýle. Tkanička na brýle, kterou používá každý den, tkanička na brýle, kterou si upletla z provázků kůže, tkanička na brýle, které nosí už od první třídy, tkanička na brýle, bez nichž nic nevidí, tkanička na brýle, díky níž si připadá dospělá, tkanička na brýle, uzlíky tvořená, tkanička na brýle, jež se přetrhla, tkanička na brýle, která měla bránit tomu, aby brýle nespadly do díry bez poklopu, tkanička na brýle zklamala. Tkanička na brýle… Tkanička na… T-K-A… (tram)

Do Říma Otočil se. Uviděl fatamorgánu tvořenou horkým stoupajícím vzduchem, který se tetelil nad černou silnicí, byl si vědom, že nevidí realitu, strávil v poušti už několik dní a jediné, co mu dávalo naději na přežití, byl tenhle kus asfaltu. Musel přece někam vést. Třeba do Říma. Všechny cesty vedou do Říma. Přejel si dlaní po zpocené tváři. Ježek, který mu za těch několik dní vyrostl, už mohl usilovat o jméno dikobraza. Jako první, co udělám, až se dostanu odsud, se oholím, pomyslel si.

Pro studenty Gymnázia a SOŠ...

Za Listopadovým vydáním NAPŘÍČ 2012 stojí... (šéfredaktorka) (Sídlo redakce) Michaela Trávníčková MěDDM Sluníčko Aš Štefánikova 2515 (administátor) IČO: 47722363 Michal Trkal (redaktoři) Dominik Čech Vanda Eisenhammerová Sarah Erbanová Tomáš Střeska Matěj Tkadlec Michal Trkal (GRAFICKÁ ÚPRAVA) Michaela Trávníčková Napříč

•8•


Napříč listopad 2012