Page 1

Číslo 6 Červen 2012 Noviny Gymnázia a SOŠ Aš Facebook: Napříč // napricmag@gmail.com

Charlie Straight:

„Si zábil, brácho.“

Rozhovor s kapelou, která je dozajista pevnou součástí nové nastupující vlny v českém hudebním rybníku, nemůže probíhat standardně. Rozhovor se musí dvakrát posunout, člověk na koncertě zmokne jako myš a ještě je cepován „pěstounkou“ nezletilé, německé kameramanky za to, že rozhovor už dávno neproběhl. Avšak díky Bohu za všechny tyto útrapy, protože bez nich by se možná pocit z dobře odvedené, novinářské práce vůbec nedostavil. (chaot) více čtěte na straně 6

PVo průběhu roce bez předsudků? Jen s pochopením celého roku jsme

vás prostřednictvím našich novin informovali o tom, jak probíhal celorepublikový projekt pod patronátem neziskové organizace Step by Step s názvem „Předsudky jsou OUT“. V úterý dne 19. 6. 2012 proběhla závěrečná prezentace našeho celoročního úsilí, které se sice mnohdy mohlo jevit jako zábava, ale minimálně náš mozek neodpočíval nikdy. (druhá zadní lavice u dveří blíž k uličce)

14. ročník Ašlerek za námi! Všichni divadelní i hudební nadšenci si přišli

Napříč letoškem

Přišel konec června a s ním i poslední číslo Napříč tohoto školního roku. Zase si můžete přečíst, co se za poslední měsíc událo v našich životech a co si o tom myslíme. Nutno říci, že Napříč tento rok prošel mnohými úskalími, světlými událostmi a také změnami. Konkrétně to byly různé technické problémy s tiskem, které jsme nakonec vyřešili nákladnějším, ale hlavně kvalitnějším tiskem v chebské tiskárně HB Print. Na postu sazeče-grafika těchto novin se letos vystřídaly čtyři osoby a i Napříč nasadil 3 různé grafické kabátky. Prošli jsme také celostátní soutěží školních novin, ve které jsme se umístili na 13. místě z více než dvoustovky přihlášených. A poslali jsme přihlášku do jejího dalšího ročníku, doufajíce v ještě větší úspěch. Do příštího roku můžu za celou redakci Napříči přát, aby měl více zapálených redaktorů a stejně tak zapálených čtenářů. Protože není nic hezčího, než když jdete po městě a vidíte lidi, kteří si čtou vaše noviny. (tram) 2 Po roce bez předsudků?

Jen s pochopením

14. ročník Ašlerek za námi! 3 Letos bez vody, ale na Mácháč více čtěte na straně 2

na své. A nejen oni. Divadelně-hudební festival Alšerky je totiž pro všechny Ašany každého věku, kteří mají rádi dobrou společnost v dobré atmosféře. V takové se totiž i ty letošní Ašlerky nesly, ačkoliv tentokrát opravdu „ultranetradičně“ v AKS. (prasárna) více čtěte na straně 2

4 Kvinta EKO projektanty

Za kostelem v hávu noci 5 Významné dny v červnu 6 Septimánčin rok

Charlie Straight: „Si zábil, brácho.“


noviny gymnázia a soš aš Duben-květen 2012

Po roce bez předsudků? Jen s pochopením

14. ročník Ašlerek za námi!

„S vůní Axu letos v AKSu,“ zazněla při zahájení tato slovní hříčka jako motto celého letošního ročníku. Jak bylo již naznačeno, Ašlerky se v kulturním středisku konaly letos vůbec poprvé a všichni jsme byli velice zvědaví, jak se se změnou místa změní ráz festivalu. Dle mého názoru si pořadatelé precizně vyhráli s výzdobou všech prostor toho našeho zašlého, fádního, neudržovaného a poměrně nemoderního střediska. Bar plný pochopení pro žíznivé návštěvníky a stan plný palačinek, vonných tyčinek a krásných slečinek tomu nasadili korunku a sama za sebe říkám, že mně bylo v AKS snad vůbec poprvé velice příjemně. Teď pojďme rychle k programu, co zde mohlo být k vidění? Kromě ašské divadelní scény, která se rok od roku rozrůstá jako houby po dešti, a která bývá každoročně hojně navštěvována rodiči, přáteli a blízkými známými všech herců, jsme mohli vidět taky celou řadu zajímavých hostů. Buchty a loutky nám již tradičně hned na úvod festivalu zahrály pohádku pro ty nejmladší, u které se však ani dospělí nenudili. První den pak už ovládlo divadlo DNO (tvůrci známého komiksu Fagi), které zahrálo dvě velice svérázná představení a doplnilo je o koncert vlastní kapely Sen. Druhý festivalový den nás kromě již zmíněné ašské scény kulturně obohatilo divadlo Anička a letadýlko, které je, podobně jako DNO a Buchty s loutkami, již pár let tradičním hostem Ašlerek. Hlavní hvězdou večera by samozřejmě herec z chebského divadla, ale především slavný doktor z televizního seriálu, Petr Konáš. Ve svém kousku hrál parodii sám na sebe, herce žijícího mimo realitu v seriálu. Po něm se k nám na okamžik ještě vrátili Buchty a loutky a předvedli skvělé dílko plné jejich osobitého humoru, zinscenované podle komiksového filmu Barbarella. Sluníčko zapadlo a za pár hodin přišel nový den, který přinesl hned zčerstva pohádku O perníkové chaloupce, dopoledne hranou domácími, Podividlem Ažažaš. V poslední festivalový den samozřejmě nechyběl studentský majáles, počínající průvodem studentů v převlecích v čele s nablýskanou limuzínou, pochodující a burácející skrz město po Hlavní ulici.

Jak jsem prozradil již v posledním díle naší „předsudkové“ rubriky, ve třetím bloku, který se skládal ze 3 supervizí, byla naše třída rozdělena do 4 skupin, které si měly připravit svůj vlastní projekt, o němž věděli jen to, že bude někdy v budoucnu prezentován. Poté, co nás naši lektoři Honza Žáček a Iveta Němečková, která je zároveň matkou této myšlenky, naučili vytvořit si svůj vlastní projektový plán, nechali nás vymyslet, na co náš projekt bude zaměřen a jak bude prezentován. Jak jsem již výše zmínil, byly 4 skupiny a mezi tématy se objevil například krátkometrážní film s názvem Dětské sny, který poukazoval na psychicky velmi náročnou práci s dětmi, jež vyvrcholila dětským dnem v obci Krásná. Dále cca půlhodinový dokument o tom, jak se u nás žije menšinám, jak je to na Ašsku s drogami a kriminalitou obecně, a který měl za cíl všeobecně uvést některé věci na pravou míru. Dále projekt s názvem Úprava ašské vodárny, který byl náročný především fyzicky a jehož plody jsou jistě nejviditelnější. A poslední z nich s názvem Sprejeři, který měl za cíl zkrášlit město a připravit výstavu obrazů pro každoroční událost tady u nás, Den pro město. Příprava těchto 4 projektů trvala bezmála 3 měsíce a její prezentace proběhla v koncertním sále v AKS. Díky organizaci Step by Step a financování celého projektu Evropskou unií bylo možno připravit pro všechny návštěvníky hojné občerstvení a pak už jen stačilo je pohodlně usadit na jejich místa a nechat je zhlédnout čtvrt roku naší tvrdé práce. Naše očekávání na ohlasy nebyla nikterak vysoká, ale nakonec se vše ukázalo v dobrém světle a lidé se zdáli být z našich projektů nadšení, občas možná pohoršení (i když všechny emoce se počítají), ale určitě ne znudění, jak to u podobných akcí, které trvají déle než 40 minut, bývá. To nás velmi potěšilo a já ještě jednou děkuji za septimu z Gymnázia a SOŠ Aš za účast a přeji všem příjemně strávené prázdniny. (druhá zadní lavice u dveří blíž k uličce)

foto: Tomáš Hovorka

•2•


noviny gymnázia a soš aš Duben-květen 2012

Divadelní program začínal tradičně okolo čtvrté a to hned dvěma pohádkami. Po dvou představeních místních souborů přišla na řadu improliga, velice specifická divadelní disciplína. Kdo nezažije, nepochopí, fakt, byla to nehorázná legrace. Dokument Járy Balíka o fanoušcích Star Wars byl šokující. Co ty lidi dneska nenapadne! Po závěrečných titulkách přiběhli Ašlerovi náměstci a věcně podotkli, že loni jsme na „Tyršáku“ běželi maratón za obnovu ašské kultury, která je teď, i přes všechny snahy, vyloženě na ulici. Tam také začal poslední bod programu, koncert výtečné dechové kapely Fanfáre Oranžáda, která nás za doprovodu trubek odvedla před infocentrum, kde se alespoň na pár chvil roztančila celá veřejnost. Naděje umírá poslední. Věřme tedy stále v to, že ašská kultura nikdy úplně nezmizí, nikdy nezanikne a že bude vždy dost silná, aby se projevovala třeba i na ulici. Gratulujeme všem místním souborům za velice podařené výkony a děkujeme všem organizátorům, jako vždycky na výbornou! (Prasárna)

Letos bez vody, ale na Mácháč

Máchovo jezero; oblast plná historie, centrum turistiky, výjezd za zábavou a nezapomenutelnými zážitky. Jsem si jist, že každý z účastníků letošního sportovně-turistického kurzu pro septimu a 3. IE, který se konal od 10. 6. do 15. 6., smýšlí nad tímto výletem jinak, ale pro každého měl jeden význam stejný, nebo alespoň podobný - užít si poslední třídní výjezd na střední škole. Pro mě osobně to rozhodně znamenalo směs všech těchto věcí dohromady a až na počasí, jež nám nedopřálo koupele v tomto proslulém jezeře, jsem zase o něco moudřejší, zážitky nabitější a moje játra znova zdevastovanější než kdy dřív. Už před výletem jsme tušili, že nám počasí příliš přát nebude, a od toho se odvíjela i náplň celého kurzu. Místo nekonečného hraní plážového volejbalu, fotbalu a podobných aktivit jsme nachodili přes 80 kilometrů a viděli jsme hrady jako Bezděz či Sloup, nebo jsme mohli zhlédnout mistrovskou práci sklářů v Lindavě, kde se nachází jedna z předních skláren Evropy Ajeto. První den jsme podnikli okruh, který vedl od Starých Splavů zpět do Doks, kde jsme byli ubytováni. Nebylo sice k vidění nic s historickým původem či zajímavým provozem, nebo jídlem a pitím zadarmo, ale i v dnešní

době, věřte, nevěřte, dokáže příroda mluvit sama za sebe a její nádech může pomyslně omámit klidem, pomalým tempem a krásou přírodně tvořených útvarů. Avšak jeden z hlavních programů přišel až den druhý; nekonečný výšlap na hrad Bezděz. Hrad Bezděz byl poprvé zmíněn za vlády Přemysla Otakara II. v roce 1264. Do české historie se zapsal především jako místo, kde byl vězněn jako malé dítě Václav II., a jako místo, ve kterém občas přebýval Karel IV. či Albrecht z Valdštejna. Podívaná nezapomenutelná, výšlap pro nohy zničující a průvodkyně hradu totálně mimo mísu, to vše vám tento velkolepý hrad, nacházející se 605 metrů nad mořem, může nabídnout a já bych milovníkům historie rozhodně doporučoval tohle místo navštívit. Další velmi zajímavá podívaná přišla den třetí, kdy jsme se vydali z Nového Boru na hrad Sloup. Již totálně zničeni nachozenými kilometry, čekala nás poslední prohlídka, která byla naštěstí doprovázena výborným komentářem a skvělým zážitkem. Nikdy by mě nenapadlo, že něco tak megalomanského je možno vybudovat uvnitř skály, a hlavně asi nikdy nepochopím, jak toho dříve byli lidé schopni. I přesto, o jak specifické místo se jedná, je jeho historie plná jmen, která znamenají spíše málo, a proto nemá cenu se o nich zmiňovat. Poslední den před odjezdem se začalo trochu vyjasňovat a jedinci, kteří chtěli, mohli zůstat v kempu a dopřát si konečně také trochu zábavy v podobě sportu a ne jen nekonečného chození.

Na druhou stránku bylo dobře, že ostatní, jež vyhlídka sportování moc nebrala, mohli podniknout výlet do Mladé Boleslavi, která se může pyšnit exkurzemi ve výrobně Škoda (i když jsou nyní tyto prostory kvůli restaurování velmi omezené), nebo nádherným náměstím. Nutno podotknout, že všechny tyto dny byly povětšinou zakončeny výbornými fotbalovými utkáními na Euru 2012, turnajem ve fotbálku, nebo všudypřítomným, klasickým a jistým nádechem i rodinným táborákem s písněmi nám povětšinou známými. Snad nebudu mluvit jen za sebe, když všem budoucím účastníkům LTSK doporučím, aby se kurzu zúčastnili a nehledali nekonečnou spoustu možností, proč jet nemohou. (druhá zadní lavice u dveří blíž k uličce)

•3•


noviny gymnázia a soš aš Duben-květen 2012

Kvinta EKO projektanty

V supermarketu Tesco jsme měly možnost mluvit s jeho ředitelem, který nám podal informace o sortimentu BIO, který jejich obchod nabízí. Ale nejširší a podle mého nejdůvěryhodnější nabídku jsme nalezly v drogerii DM, značky AlnaturA. Částí našeho úkolu byla anketa, při které jsme se tázaly různých lidí, co vlastně ví o BIO a jestli ho kupují. Bylo velice zajímavé sledovat názory lidí, které byly zcela odlišné, někdo si byl jist, že jsou BIO potraviny stoprocentně pravé, a někdo je řadil mezi jednu velkou lež. Avšak obrázek o skutečnosti, které budete věřit, si musíte udělat sami. Abyste věděli, jak taková anketa vypadala, zde máte jednu náhodně vybranou ku příkladu.

Na konci každého školního roku se na naší škole spustí mnoho projektů s různým zaměřením pro jednotlivé třídy. Letos se naše třída kvinta zúčastnila ekologického projektu, který měli na starost páni učitelé Ing. Lhoták a Mgr. Staněk. Rozděleni jsme byli do pěti skupin a každá měla za úkol zjistit co nejvíce informací ohledně individuálně daného tématu. Někdo sbíral podklady ohledně vody na Ašsku a to jak pitné, tak volně tekoucí v přírodě. Další skupina prozkoumávala stav odpadu na našem nejbližším území, kdy samozřejmě stihli navštívit i sběrný dvůr, kde se dozvěděli i ty nejpeprnější informace ohledně třídění odpadu v Aši. Zeleň rostoucí v centru i na okraji města prověřovala trojice dívek, která se snažila spočítat stromy v našich nejznámějších parcích a zhodnotit jejich situaci. Míněn je tím počet zeleně před několika lety a nyní. Následná parta zjišťovala fakta o dopravě a měla možnost se na Městském úřadě optat na situaci našich silnic. Naše skupina, ve které byly pouze tři dívky, měla na starost BIO potraviny. Toto téma jsme si vybraly, protože se zdálo býti nejsnazším, ale opak byl pravdou. Čekalo nás obíhání všech obchodních řetězců v Aši a zkoumání či focení BIO produktů.

(žena, 35 let) Víte, co je to BIO? Ano. Co je podstatou BIO výrobků? Jsou bez chemie. Kupujete BIO výrobky? Jak často? Málo, mám vlastní, pěstuji si ovoce a zeleninu. Podle čeho poznáte BIO? Podle značky na obalu. Jaké BIO výrobky kupujete? Mléčné výrobky a obilniny. Věříte BIO kvalitě? Doufám v ni. Vadí Vám cena BIO výrobků? Nevadí mi. Každopádně jsme projekt uzavřeli a nakonec každá skupina tvořila prezentaci, na své téma. Kterou budeme příští školní rok 2012/2013 prezentovat kvintě, tak jako to dělala nynější sexta. (vanilka)

Za kostelem v hávu noci

1. červen nebyl letos spojený pouze s oslavami Mezinárodního dne dětí; v tento den se po celé České republice konala Noc kostelů. Tato již tradiční akce byla pořádána poprvé v Německu v roce 2003 a od té doby se rozšířila do několika dalších evropských zemí, například na Slovensko, do Německa, Rakouska, Nizozemí či Estonska. V České republice proběhla již čtvrtým rokem. Její hlavní cíle jsou jednoduché: nezávazně přiblížit co nejširší skupině lidí křesťanskou víru a vzbudit zájem o společenskou a kulturní hodnotu kostelů. Tudíž se tuto noc pořádají v kostelech koncerty, přednášky a také komentované prohlídky jejich prostor.

Již druhým rokem se do Noci kostelů zapojil i ašský kostel sv. Mikuláše. Nejen já jsem se té noci vydala na prohlídku jeho prostor. Bohužel jsem stihla až jednu z posledních a tím pádem propásla přednášku o liturgickém náčiní a oblečení, čehož lituji. Ale vynahradila mi to prohlídka kůru, varhan – mohli jsme si prohlédnout, jak vypadají uvnitř, a dokonce si na ně i zkusit zahrát pár tónů. Poté jsme vystoupali do podkroví kostela, což potěšilo všechny nadšence pro běžně nepřístupné prostory, kde jsme se v tajemném šeru prošli nad klenbou lodi a také prozkoumali vnitřek věže. Bohužel kvůli chatrnosti jejích schodů jsme se nemohli podívat až ke zvonům a hodinovému stroji. Toto však vynahradily jejich fotografie vystavené v interiéru kostela, kde se také nacházely informace o ostatních kostelech spadajících pod ašskou farnost. U soch a obrazů svatých byly umístěny informace o jejich životě a úryvky z Bible pojící se k nim. Pro mě byla tato akce rozhodně zajímavá a poučná jak z hlediska společenského, tak i stavebního – jak často máte možnost se podívat, jak vypadá klenba kostela seshora? Těším se na příští rok, na který si farnost zcela určitě připraví podobně zajímavý program. (tram)

•4•


noviny gymnázia a soš aš Duben-květen 2012

VČerven ýznamné dny v červnu nám přinesl další várku významných dnů. Várku tak

velkou, že bych o tom mohla psát donekonečna. Proto jsem vybrala jen pár těch nejzajímavějších (a jen ty, o kterých se dalo něco napsat). Příjemné počtení!

1. červen: Mezinárodní den dětí

Oslavovat děti bylo navrhnuto poprvé roku 1949 a již o rok později se tak stalo. Máme si vlastně v tento den připomenout dětské potřeby a práva. Nevím, do jaké míry mi soutěže o bonbóny na ,,Tyršáku“ připomínaly, že mě nemá nikdo právo bít. Nicméně každý z nás se asi vždy těšil na tento den, kdy se jakoby kouzlem stanou učitelé i rodiče milejšími.

4. červen: Mezinárodní den nevinných dětských obětí agrese

Dětmi jsme začali, dětmi i pokračujeme, ovšem ne už tak zlehka. Tento den nám připomíná izraelský vpád do Libanonu z roku 1983.

5. červen: Světový den životního prostředí

Od dětí už tedy upusťme a vrhněme se na toto tisíckrát omílané téma. Tento významný den byl vyhlášen roku 1972 za účelem rozvoje ekologické vzdělanosti a prý je považován za jeden z nejdůležitějších dnů v roce. Nevím tedy, zda-li tento den zajímá někoho víc, než Silvestr. Podstatou je, že se každým rokem koná v jiné zemi (loni to bylo v Indii, letos v Brazílii) a pokaždé nese jiné motto, to letošní znělo: „Zelená ekonomika – týká se to i Tebe?“ No, co myslíš?

15. červen: Mezinárodní den odpůrců vojenské služby

Bohužel jsem k tomuto dni nic o jeho vzniku nenašla. Fascinuje mě ale, že se nevzdává pocta jen těm, kteří šli a zabíjeli pro vlast (ha, ha), ale i těm, kteří zabíjet odmítli. „Když mě brali za vojáka…“ - každý kluk asi není od mala vojáčkovskej fanatik.

16. červen: Den afrického dítěte

A vraťme se k dětem, tentokrát k těm, nám velmi vzdáleným. Od roku 1991 nám tento den má připomínat nejen stovky postřílených studentů při protestech proti nízké úrovni vzdělávání černochů v jihoafrickém Suwetu, ale i samotnou nynější úroveň života afrických dětí. Dále tu máme Evropský den židovské kultury, který nám má pomoci sblížit židovské kultury s nežidovskými. Ehm. V Praze se tedy asi něco dělo, nějaké ty koncerty, zpřístupněné židovské objekty a synagogy a tak…

20. červen: Světový den uprchlíků

Velkou poctu musíme složit těm, kteří byli nuceni uniknout ze své země kvůli válkám, nebo třeba kvůli politickému systému. The UN Refugee Agency (agentura OSN pro uprchlíky) věří, že i kdyby byl na celém světě jediný uprchlík, bylo by to mnoho.

21. červen: Mezinárodní den trpaslíků To mě tedy opravdu pobavilo. Den byl vyhlášen roku 2002 Frontou za osvobození zahradních trpaslíků. Prý má učit toleranci k zahradní architektuře.

Ke Dni květů 21. června a Světovému dni házené 23. června jsem bohužel nic nenašla. Zní to ale zajímavě. Dejme tomu, že v prvním případě můžeme obdivovat celý tento den květiny, v druhém případě si zase jít zahrát s přáteli házenou. Co jiného.

24. červen: Světový den osteoporózy

A aby nebyl nikdo pozapomenut, vrhněme se rovnou na dospělé. Pátý červen totiž nazýváme také Den rozvoje a vzdělávání dospělých. Prý má vzbudit v dospělých touhu dále se vzdělávat nebo získávat vyšší kvalifikace. Totiž prý nejen děti se mají co učit.

8. červen: Mezinárodní den oceánů

Ačkoliv žijeme ve vnitrozemí, náš život je také úzce spjat oceány a je důležité si je chránit, přece jen mají podstatnou životadárnou roli v našich životech. Asi tohle tím chtěla říci Kanada roku 1992 v Rio de Janeiru.

14. červen: Světový den dárců krve

No samozřejmě, jak obrovskou roli hrají dárcové krve v našich automobilových nehod plných životech. Motto zní: „Krev je dar pro život. Děkujeme.“ A nezní to krásně? Darujte život. Z těch zhruba pěti litrů vám zas tolik neubude a když, večer to v hospůdce pivkem zase dolijete.

Osteoporózou trpí údajně v České republice až 500 000 žen a 200 000 mužů. Tato nemoc se někdy nazývá „tichý zloděj kostí“. Způsobuje totiž řídnutí kostí, na které se často přijde až velice pozdě, při prvním příznaku: zlomenině velkých kostí (obratle, kyčle). Bohužel je zlomenina často velmi komplikovaná a doprovázená infekcí, na kterou většina pacientů umírá. U nás byla založena Liga proti osteoporóze jako odpověď na rostoucí počet nemocných. Má samozřejmě za úkol prevenci: osvětu, včasnou diagnózu a potlačit v lidech lhostejnost k tomuto problému. Není to sranda, to vám povím.

26. červen: Mezinárodní den boje proti drogám

Vzhledem k neustále se zvyšujícímu počtu lidí, zneužívajících drogy (ať už je řeč o alkoholu, kouření, konopných látkách nebo syntetických drogách), má tento den velice důležitou roli. A to především v Čechách, které posledních pár let dominují v žebříčcích, srovnávajících užívání drog mladistvými po celém světě. A zrovna v Aši, v přepravišti onoho drogového trhu, bychom tomu možná mohli začít více věnovat pozornost. Nikdo nechce přece posílat své děti hrát si do ulic plných lidí z podsvětí. Naproti tomu tu máme i Mezinárodní den podpory obětem násilí. Tady si snad nemusíme nic vysvětlovat.

27. červen: Den politických vězňů

To jsou ti, ke kterým budeme vždy vzhlížet a ptát se sami sebe, jak bychom se zachovali a jejich místě.

•5•


noviny gymnázia a soš aš Duben-květen 2012

Světový den rybářství můžeme oslavit několika způsoby: 1. Ulovím rybu, donesu ji domů, připravím, sním. 2. Ulovím rybu, daruji jí život a pustím ji zpět (pro jiného rybáře). 3. Popijeme s přáteli u vody, možná nahodíme pruty. 4. Neslavím, nejsem rybář (ale rybářům přeji příjemnou zábavu).

Světový den diabetiků můžeme strávit v některém z pochodů, které se pořádají na všech kontinentech a upozornit tím na tuto závažnou civilizační chorobu. Mně se zdá ale přínosnější dodržovat zdravý životní styl a pomáhat i svým blízkým najít tu správnou cestu ke zdraví. Světový den sdělovacích prostředků

Nové technologie = nové typy komunikace. Ale je to pro nás opravdu tolik přínosné, jak se to tváří?

30. červen: Den armády

Nebudu k tomu nic psát, musela bych se opravdu, ale opravdu rozčílit! (Prasárna)

Septimánčin rok

Tak si říkám, jak je to vůbec možné a jestli pořád není září a nemáme všechno před sebou. Avšak kalendář mě ujišťuje, že je konec června a další rok našeho studia přeletěl neúprosnou rychlostí bleskové střely. Letošek nebyl ani tak bohatý na rozmanitost mých zážitků jako spíše na jejich hloubku, kterou mě zasáhly. Hned na začátek proto zmiňuji projekt Předsudky jsou OUT, jenž nás provázel celým školním rokem a o kterém bylo již v Napříči řečeno mnoho. Rozhodně jsme si z něj všichni odnesli něco, co si budeme pamatovat celý život, ať už šlo o teorii pravdy nebo hlavu Santy. Velká část z nás se během podzimu roztančila na tanečních kurzech s každotýdením strachem ze srážky se sloupem v „tanečním sále“. Celý rok někteří trénovali také házení diskem a doufám, že nepřestaneme - konečně jsem se naučila nenaříkat nad každým zlomeným nehtem. Redakce Napříče se přihlásila do celorepublikové soutěže školních novin a na začátku prosince se její část vydala napříč republikou až do vzdáleného Brna, aby zde mohla vyslyšet, že její list je třináctým nejlepším studentským periodikem. Co však zamrzelo celou školu, byla absence školní besídky, a ta je v naší třídnici neomluvitelná. Pronikli jsme do tajů olympijských her při projektovém týdnu, vrátili se v čase a zahráli si košandu v retro stylu. Zjistili, jak to vypadá Doma u Hitlerů. Předali šerpu maturantům ze západu a doprovodili je na jejich cestě skrz spleti maturitní zkoušky. Strávili jsme týden na Mácháči, ovšem jsme se v něm příliš nemáchali, osmdesát kilometrů cest jsme určitě prošli a při návratu z Bezdězu děsivě zmokli. Rok jsme završili ostře sledovaným Majálesem s vůní AKSu. Teď už nám zbývá jen těšit se na oktávu. (tram)

Charlie Straight: „Si zábil, brácho.“

Tenhle rozhovor vůbec nevznikl náhodou. Náhodou jsem si nevyjel 7. června do Chebu na Dvorky, abych se tam celý den toulal po městě a sledoval ať už divadla či výstavy, dokumenty nebo workshopy či se zkrátka odebral do Jazz Rock Café, kde bych veškerý kumšt obracel dnem vzhůru. Jak už to tak bývá, na začátku byla vize. A vize byla taková, že když mám ksakru možnost udělat rozhovor s kapelou, která zrovna zahřívá moje iTunes na plné obrátky, tak proč bych jí nechytil za pačesy? V souvislosti s Charlie Straight se neustále používá slovo „světovost“, což mnohým lidem po jejich poslechu přijde přinejmenším přehnané. Abych byl upřímný, vůbec se takovým lidem nedivím. Žánrově zaškatulkovaná britpopová kapela není ani v Čechách nic výjimečného a v kontextu směřování světové hudby je to spíše krok zpátky. Když si potom člověk spojí, že Charlie Straight mají na kontě už pěknou výstavku ocenění (tři Anděly, Českého slavíka za videoklip a ocenění od MTV za Best Czech/ Slovak act) a nálepku naděje české hudební scény, dojde jednoduše k závěru, že se jedná o nafouklou bublinu (neboli hype) zkamenělé české hudební scény. Odpovědí na všechno je koncert. Tam se teprve naplno ukazuje nakolik talentovaná, zábavná a také světová je kapela Charlie Straight. A co k samotným klukům? Při prvním setkání vás trkne, jak moc jsou vstřícní, slušní a zároveň skromní. Pak vás trkne typický třinecký dialekt. A nakonec odcházíte z interview s pocitem toho, že jsou to úplně normální kluci s rozumnými názory, láskou k hudbě a velkou profesionalitou. Na úvod taková ta obligátní otázka, na kterou se ptají čeští novináři zahraničních kapel, když přijedou do Česka. Akorát místo „Jak se vám líbí Praha?“ se zeptám: „Co Cheb a Karlovarský kraj obecně? Co se ti vybaví?“ Albert: Jo, no třeba docela nedávno jsme hráli v Karlových Varech na Goodfestu, na který nás pozvala kapela Goodfellas (přirozená anglická výslovnost je samozřejmostí), kterou mám moc rád, protože je to malá kapela, na které je vidět že se snaží a má zahraniční potenciál. Přičemž nám vlastně doporučili člověka z Francie Jean Pierre… Mysterious guy? (pozn. red. V průběhu turné napsala kapela na twitter, že je doprovází jakýsi Mysterious guy from France, se kterým si to strašně užívají a o kterém jsem se mimo rozhovor dozvěděl, že to byl chlápek z OSY, kterým jim například radil různé věci ohledně choreografie apod.) Albert: (překvapený výraz) Přesně tak, přesně tak. Vidím, že sleduješ… No, s tímhle člověkem jsme teď strávili pár dní a bylo to hrozně příjemné. Takže moje asociace na Karlovarský kraj jsou vlastně asi Goodfellas.

•6•


noviny gymnázia a soš aš Duben-květen 2012

Ptám se, protože když jsem dnes četl ten tweet, tak tam bylo něco ve smyslu: „God, we play in Cheb tonight.“ Tak jsem si říkal, jestli to znamená jako: „Bože, dneska Cheb, hrozná otrava...“ anebo „Jo, super Cheb.“ Albert: Já jsem to myslel tak, že jsme hlavně hodně unavení po tom dni s Jeanem Pierrem, takže… To bylo náročné. (unavený úsměv) Ne, že by mě Cheb tolik zajímal, my z něho ani nejsme. My jsme z Aše, a tak by mě zajímalo, co ti tak Aš třeba říká. Albert: No, vlastně blízko Třince máme takovou vesnici, která se jmenuje Hrčava a je to vlastně nejvýchodnější bod České republiky. Navíc tam docela dost rostou houby a náš bubeník Pavel hodně chodí na houby, takže už tam myslím i byl. Takže když se řekne Aš, což je pokud vím, nejzápadnější město České republiky, tak si vybavím cestu z Aše do Hrčavy, což je prostě největší štreka, kterou si u nás můžeš dát. Za deset dní tomu budou přesně tři roky od vydání vaší první desky She is a good swimmer. A časy, kdy jste se museli představovat a donekonečna objasňovat význam názvu své kapely, jsou už dávno pasé. Z Charlie Straight se za ty necelé tři roky stala etablovaná kapela minimálně na tuzemské klubové scéně s řadou prestižních ocenění na kontě a také s nevyhasínající nálepkou „naděje české hudební scény“. Kdybys teď měl zpětně zhodnotit ty tři roky… Albert: Řekl bych, že jsme na začátku byli trochu víc namyšlení. A teď je to vlastně tak, že část z nás je méně namyšlená a náš zvukař je víc namyšlený (výbuch smíchu). Ne, já si myslím, že za ty tři roky člověk hlavně pochopí, že i když předtím říkal, že česká scéna za nic nestojí, že neposlouchá Kabát a nelíbí se mu Chinaski, tak si těch kapel začne mnohem více vážit. Je jasné, že když se s těmi kapelami osobně potkáš v backstage a slyšíš je na koncertě, tak na ně musíš mít zákonitě jiný pohled. Já jsem si třeba vždycky myslel, že ze zásady nebudu poslouchat české kapely, a to proto, že třeba neumí dobře anglicky, nebo mě to jednoduše nebaví a tak, ale opak je pravdou. Slyšel jsem Sunflower Caravan, strašně se mi líbí Luno, Lenka Dusilová, Toxique, což jsou naši kamarádi. A vlastně naše sousedka vedle z vesnice je Ewa Farna, která teď nedávno zrušila svoje auto na cestě, po které já jezdím skoro každý den, když jsem doma. A je možný tam vůbec to auto zrušit, když jsi střízlivý? Albert: Já nevím, nedokážu si to představit, ale ona to evidentně dokázala (smích). Ale když se vrátím zpět, tak z čeho já mám třeba osobně za ty tři roky největší radost je jednoduše z toho, že lidi znají a zpívají s námi naše písničky. V čem všem se změnil svět, ve kterém jste žili před třemi roky a ve kterém žijete teď? Myslím to tak, že si představuju, jak začínáte jako mladá kapela z Třince, která se snaží prosadit, a teď už jste součástí nějakého určitého společenského, řekněme pražského, života… Albert: Myslím si, že člověk by se tím neměl nechat moc

zviklat. Samozřejmě, že se tím můžeš nechat pohltit a jet si v tom víru večírků a říkat si, jaká jsi celebrita, ale já nevím, nevím… Podle mě je nejdůležitější vždycky nějaký obsah. To, jestli opravdu něco děláš. V momentě, kdy to jaké máš kalhoty a jestli ti k nim ladí střih, začne být důležitější než hudba. A co teprve jestli máš zkoušku s kapelou… Praha nám třeba hodně pomohla, ale já osobně bych se do ní v životě nepřestěhoval. Podle mě Praha člověka hodně ruší, ačkoliv chápu, proč v ní lidé bydlí. Třeba polovina naší kapely v ní bydlí. Michal (klávesista) v ní studoval odjakživa a teď je vlastně bakalář na HAMU, kde studuje klasiku. No, hroznej borec. A teď se tam vlastně přestěhoval i Honza (basák). A já je samozřejmě chápu, protože je tam skvělý kulturní život, ale mně se to v Třinci líbí a s bubeníkem Pavlem tam teď ještě zůstaneme… (Přichází zbytek kapely) Budeme tedy pokračovat… Právě jste na turné s novou deskou Someone with a slow heartbeat, o které se ještě budeme bavit, ale mně zajímá jiná věc. V červnu odehrajete podle vašich slov nejvíc koncertů, které jste kdy během v průběhu jednoho měsíce odehrály. Kolik jich vůbec bude a myslíte si, že jste na to fyzicky a psychicky připraveni? Michal: Tak jsme teprve na začátku, takže uvidíme až posléze. Honza: Samozřejmě, že to bude náročné, ale hrajeme spolu už nějaký rok, vlastně už šest let. Takže se už známe a vytvořili jsme si nějaký systém vzájemné tolerance. Ne, že bych vám nevěřil, ba naopak. Nejenom, že jste v koncertování už poměrně zkušení, ale Vaše živá vystoupení jsou přímo vyhlášená svou energií, precizností a především také jakýmsi nepopsatelným intimním souzněním s každým fanouškem. Myslím, že to souvisí to do jisté míry s osobní intimitou, kterou, Alberte, vkládáš do textů. Je emočně hodně náročné být takhle často „nahý“ před tolika očima? Jak se po takovém koncertu cítíš? Albert: Já se cítím dobře. Místo toho, aby mě někdo poslouchal v hospodě u piva, tak já se na koncertě jakoby „vykecám“ a můžu jít spát. Teď přejdeme k vaší nové desce. Nahrávali jste jí v nahrávacím studiu vašeho fanouška ve Švýcarsku a produkoval jí Guy Fixsen (produkoval mimo jiné takové kapely jako The Pixies, My Bloody Valentine atd.), přičemž by mě zajímalo, jaký je člověk, jaký má třeba tvůrčí přístup. Honza: Je to strašně skvělý chlap a já už se nemůžu dočkat, až se zase potkáme, což bude vlastně tenhle Silvestr, který s ním budeme trávit v Londýně společně. A ta spolupráce byla prostě super, a to i když jsme byli mimo studio a třeba prostě kecali. Často se vám vyčítá to, jak moc jste „cítit“ ostrovní scénou, ale to je myslím případ vaší první desky. Z té druhé je podle mě cítit mnohem víc cítit taková ta americká alternativní hudba soustředěná kolem Pitchforku. Grizzly Bear, Real Estate, souhlasíte s tím? •7•


noviny gymnázia a soš aš Duben-květen 2012

Honza: Jo, to je pravda, protože musím říct, že zrovna tyhle kapely teď s Albertem dost posloucháme. Takže ten inspirační vzor, který byl na první desce v Coldplay, The Killers. Michal: Hodně jazzu, ale nikdy to pochopitelně to nebylo tak, že jsme si řekli: „Jo, teď to bude znít jako tohle.“ Bereme to všechno tak, jak to přichází. Michale, mě hodně zaujalo, že máš klíče od třineckého kostela a hrál si tam na svatbách… Michal: Jo, na bohoslužbách, na svatbách. Někdy se mi stalo, že jsem hrál třeba na čtyřech svatbách za sebou. Jak to na tebe třeba působilo? Protože kostel často působí takovým všeobsáhlým dojmem a člověk se tam cítí často takový malý… Honza: Podle mě záleží na tom, kdo tam zrovna mluví, protože když jsem byl jednou v kostele, tak ten kněz, nebo kazatel, nevím, jak to mám nazvat, byl prostě tak špatný, že ten zážitek tam nebyl. Michal: Já si tam často chodil třeba kolem devátý, otevřel jsem si prázdný kostel, vypl jsem světla a prostě si hrál. A ten obrovský prostor, tma… něco neskutečného. Tam se často odehrávaly moje sebereflexe, bilance. (smích) Musím říct, že jsem se moc bavil při čtení blogu „How I met Charlie Straight“, který píše váš tajemný řidič. A obzvlášť mě tam, jako fanouška stopu, zaujalo, že jsi, Honzo, absolvoval stop z Prahy do Barcelony, tak kdybys k tomu mohl říct něco víc… Honza: (úsměv) My jsme to absolvovali s Vojtou, což je náš tour manažer a řidič v jedné osobě, mezi pátým a šestým ročníkem na Gymnáziu, takže nám bylo kolem těch osmnácti a co k tomu říct. Bylo to prostě super. Z Třince do Prahy nás hodil otec od jednoho kamaráda a pak už vlastně sami. Zvláštní na tom bylo to, že to bylo docela rychlé, protože nás někdo vezl třeba pět hodin a tak. Zaujal mě taky článek Benjamina Slavíka a reportáž Pavla Turka, ve které vás napadají z toho, že celá vaše tzv. „světovost“ je umělá. Prý jenom krásně zapadáte do české verze britského popu. Jednoduše řečeno jsou lidi rádi, že si můžou poslechnout něco, co zní jako každá jiná okresní kapela z Anglie, i v Příbrami. Slavík dokonce říká, že jste kapela, která účelně vznikla proto, aby se prosadila v zahraničí. Takové a podobné názory často slýchám i z mého okolí… Michal: Samozřejmě. Na první zkoušce jsme sepsali plán na šest let dopředu, kde je předpoklad růstu, pravděpodobnost a je tam plno grafů. No, a podle toho vlastně fungujeme a jenom si škrtáme, co už máme splněno a co ještě zbývá. (smích) V jednom diskusním fóru jsi, Alberte, prohlásil věc, která se mi strašně líbila. Na otázku, jak by vypadala tvoje ideální partnerka, jsi odpověděl něco ve smyslu: „Aby aspoň trochu věděla, co chce, uměla být šťastná a často nosila legíny.“ Úplně jsem se v tom nalezl. Albert: (šokovaně na mě kouká) Fakt? Čest, brácha (dá mi high five). Si zábil (a hrabe se v tašce, přičemž mi po •8•

chvilce dává do ruky osobní vizitku se soukromým číslem, skypem atd.) Normálně ti řeknu, že jsi jeden z nejlepších rozhovoristů, co s námi kdy dělal rozhovor. Má euforie už dosahuje takového vrcholu, že pokládám poslední otázku. Co byste vzkázali ašským studentům? Honza: Ať si hlavně užijí tohle životní období… Albert: Člověk si tohle období může plně užít, protože ví, co se od něho chce, a může to splnit. Pak přijde období, kdy člověk ani neví, co se od něho chce. Honza: A mně to takhle vyhovuje. (úsměv) Albert: Je mnohem jednodušší, když víš, co se máš naučit, dostaneš jedničku, maminka tě pochválí, babička tě pochválí, teta tě pochválí. No, není to skvělé?! (chaot)

Kouř

S ja

ko P

OEZI

Nemohu již věřit více, jak se moje křehké plíce planí strastí, zhoubou představujíc pouhou starost z okolního světa, beztvarost, která nenamítá. Vítá, vrací v tiše spíše. Píše klišé, mění níže ve výše a v ostrost, která nenamáhá nic než prostor v plicích. Pouhá touha na všechno zapomenout a zas hezky tiše vzplanout. (Ondřej Kindl)

E

Poslední číslo školního roku 2O11/2012 pro vás připravili... (šéfredaktorka) Michaela Trávníčková (administátor) Michal Trkal (redaktoři) Dominik Čech Vanda Eisenhammerová Sarah Erbanová Ondřej Kindl Matěj Tkadlec (GRAFICKÁ ÚPRAVA) Michaela Trávníčková Napříč

Napříč Červen 2012  

Noviny Gymnázia a střední odborné školy Aš Poslední číslo školního roku 2011/2012