Issuu on Google+

NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ

NAPŘÍČ

08 • 2 0 1 1

Za vyřezaným černým dřevem [ M Ě S T O ]

Podzim, čas deště, zimy a teplých kabátů. Spíše než na procházku parkem člověk myslí na návštěvy doktorů. Když už jsme u těch doktorů, zastavme se u jednoho domu s ordinacemi. Nazývají ho vilou Christofera Fischera podle ašského textilního podnikatele, který si ji nechal v roce 1923 vystavět. Od té doby stojí na konci Palackého ulice v téměř nezměněné podobě. Nejvýznačnějším prvkem vily je patrně velké schodišťové okno viditelné z ulice. Pokud se však podíváte na dům z druhé strany, jistě Vás upoutá rizalit se třemi úrovněmi, ve spodní části s arkádovými oblouky a v horní části s krytou verandou, jenž původně zasklena nebyla. Nemálo říms na fasádě doplňují organicky tvarované ozdoby kolem oken a nad dveřmi, taktéž i dekorativní okenní mříže. Za zdobenými vstupními dveřmi dominuje interiéru schodišťová hala s černým obložením stěn, krbem a nepostradatelným obrázkem Krtečka, na nějž se vždy ráda usmívám. Vitráže s ovocem v bývalé jídelně (ordinace dr. Trynerové), staré umyvadlo v původní koupelně (dnes místnost pro preventivní prohlídky dětí), štukované stropy a vyřezávané zárubně – to vše a mnohé další připomíná dobu, ve které byla vila vystavěna. V zahradě se v trávě skrývají krátké schůdky, které vyrovnávají její svažitý terén. Vedou ke kamenné kašně se lví hlavou, která připomíná zašlou krásu zahrady. Nemálokdy přemýšlím, jak si asi Fischerovi v této vile žili, občas i když mi berou z žíly. (tram)

Odpadky k snídani [EKO]

Od chvíle, kdy člověk „vynalezl“ odpadky uplynula již celá staletí a odpadky mezitím prošly dlouhým vývojem, staly se odolnějšími a doba jejich rozkladu se neustále prodlužovala, až se nakonec staly velkým problémem téměř každého státu, každého města i vesnice. Člověk dnes za jedinný den vyprodukuje těchto nutných ale

nechtěných artefaktů neuvěřitelné množství a většinou si to ani neuvědomuje. Máme prostě své koše a své popelnice, do kterých koše dle potřeby vysypeme a jednou za týden přijedou „týpci v oranžovém“ a popelnice vysypou do ještě větší popelnice, pak odjedou buhví kam, a tam tu větší popelnici vysypou do další, ještě větší „popelnice“. Tak proč se všude po městě válí odpadky? Bohužel, ne každého doma naučili, kam odpadky patří a ne každý je natolik poctivý, aby při stavbě či rekonstrukci objednal kontejner a odvoz odpadu zaplatil. Výsledkem jsou pak nejen odpadky, povalující se v ulicích, které částečně uklidí městské služby, ale především černé skládky, a to třeba i uprostřed městkých parků. Občanské sdružení Zelený dědek proto ve spolupráci s Českým svazem ochránců přírody a v rámci mezinárodní kampaně Ukliďme svět! (Clean Up The World!) pořádá veřejné úklidové akce*, kterých se může zúčastnit každý, komu jeho okolí není lhostejné. Sám jsem byl při úklidu zatím posledním, který se konal v sobotu, 17. září 2011, v parku pod ZŠ Okružní mezi 10. a 13. hodinou. Spolu se mnou se úklidu účastnilo dalších 36 lidí, včetně dětí z dětského domova. Za krásného, letního dne se tak podařilo naplnit téměř 40 velkých pytlů během pouhých cca tří hodin. Jedna černá skládka zmizela z povrchu zemského a po uklídu proběhlo ještě předání PET láhve plné injekčních stříkaček, aneb buchen, Policii ČR. Ta tento danajský dar ochotně přijala. Je fascinující povšimnout si, jak společná práce dokáže sjednotit tak různorodou skupinu lidí a navodit příjemnou atmosféru. S jak dobrým pocitem pak člověk sundavá zablácené rukavice a oprašuje boty. Ale možná za to může i počasí. (dw) _________ *) Pro informace o dalším úklidu, předběžně plánováném na jaro 2012, a jiné, navštivte stránky o.s. Zelený děděk – http://intr.zelenydedek.cz – a stránky ČSOP – http://www.csop.cz .

•1•


NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ

Na sněžné hoře nesněžilo, hrálo se tam divadlo

[KULTURA] Naší němečtí sousedé nás čas od času pozvou na jejich divadelní festival. Letos tomu bylo zrovna tak, a tak jsme se v sobotu 15.10. vydali do východoněmeckého Schneebergu, abychom ukázali po pár letech naše pokroky. Naši sestavu tvořily týmy: Škytavky pod vedením Aničky Trčkové, PiŠkvorky, MIDIlidi a Píďalky pod vedením Páji Hoškové a Jirka Růžička, náš osobní technik, dokumentarista, hudebník a velká psychická podpora. Zahráli jsme celkem šest představení. Z německé strany jsme se dočkali tří vystoupení včetně perličky na závěr, muzikálu s názvem „Tanz der Vampire“, a ačkoliv jsme byli předem upozorněni, že by nás při něm mohl přepadnout velký strach, nebylo to nakonec tak horké. Řeknu to jednoduše: když neumíš zpívat, tancovat a hrát, tak nedělej muzikály. Vyráželi jsme autobusem už brzy ráno, a ani namrzlé silnice nám nebyly překážkou. Do cíle jsme pak mířili doprovázeni východem slunce a ranními mlhami, které se rozhodně daly krájet, asi hodinu a půl. Po příjezdu se již rozpoutal program, kterým nás doprovázely dvě sličné německé slečny a celý den docela hezky běžel. Festivalu přihlížela odborná porota, byl totiž soutěžní, a na konci dne nás čekalo vyhlášení cen za nejlepší představení, za nejlepší režii, za nejlepší ženskou a mužskou hlavní roli, nejlepší vedlejší roli a ceny diváků. K našemu překvapení jsme nedopadli špatně a Aši jsme udělali čest hned třemi oceněními: cena za nejlepší představení padla Kuchtám Buchtám (Škytafky), ztvárněným Aničkou Šáchovou, ­Lindou Hudecovou a Dandou Uhlíkovou. Nejlepší režii měla podle poroty naše koláž nazvaná Eintopf (Škytafky), koláž o teleshopingu, jaderné elektrárně, poezii a Kobře 11, na jejíž režii jsme se podíleli všichni stejným dílem. Nejlepší vedlejší roli si pak vybojoval Daniel Temerov (Píďalky), když vyprávěl příběh o Fridolinovi a Vilhemině a doprovázel ho hrou na svou kytaru. Mohu říci, že celý festival se vydařil: organizace dobrá, příjemní lidé, divadelní sál – nic velkolepého, ale takový by nám tu bohatě stačil, k obědu špageti, žádné problémy při našich výstupech a německá představení… no… jak se říká, jiný kraj, jiný mrav. (Prasárna)

Předsudky jsou out, aneb poučme se! [ Š K O L A ] Bečov nad Teplou je pro naši třídu, letos již zvanou septimu docela památným místem z důvodů mnoha zajímavých i nezajímavých. Na začátku letošního roku jsme se dověděli, že se do tohoto městečka s jednou z největších historických památek u nás vrátíme ještě několikrát, abychom zde obohatili sami sebe a pochopili věci společností často nepochopené, které se dají shrnout pod slovem „předsudky“. Celý tento projekt je organizován společností Step by Step a jeho cílem je pracovat se studenty středních škol a vštípit jim do hlavy základy interkulturní komunikace či multikulturní výchovy a zbavit je přežitých řekněme možná i dogmat, týkajících se například rasismu a xenofobie. To vše je podtrženo zvýšením informovanosti o tom, jak na tom etnické menšiny u nás jsou a z jaké části je vlastně pravda, co se o nich tvrdí. Přijeli jsme do Bečova ve středu 5.října a nikdo z nás, dokonce ani pan Staněk nevěděl, co očekávat. Hned první „úkol“ nebo spíše prosba, protože každý mohl odmítnout da­nou aktivitu provozovat, pokud mu byla něčím nepříjemná, se skládal z pokládání jasných, přímočarých, ale občas velmi osobních otázek, na které jste měli krátce a v rychlosti odpovědět (Nebylo doopravdy jednoduché odpovědět krátce a rychle, když vám někdo položil otázku: „Jaké máš vztahy v rodině“ nebo „Čeho si sám na sobě nejvíce vážíš“). Postupem těchto 3 dnů, kterými nás prováděli naši osobní lektoři Honza s Ivetou, jsme byli vzdělávání a spousta cvičení, která jsme dělali, měla vést ke zbavení se předsudků hlavně mezi

08 • 2 0 1 1

sebou navzájem a poznat všechny lidi, se kterými budu celým projektem s výjimkou závěrečné prezentace procházet. Mě samotného překvapilo, kolik věcí jsem o ostatních lidech ze třídy nevěděl, a že je někdo z nich schopen udělat něco tak dokonalého jako předvedl tam. Byli jsme vedeni ke vzájemné pokoře a pochopení prostřednictvím užitečných a velmi silných, přitom ve své podstatě tak jednoduchých cvičení. Některá by vám mohla přijít smyslná, jiná ne, ostatně jste měli právo říct, tohle dělat odmítám. To, co jsme vždy zažili přes den, bylo značně vyčerpávající a rozhodně to v nás probouzelo mnoho asociací, které se vztahovali k našemu životu a z toho také plynuly někdy až pětihodinové konverzace, které se táhly dlouho do rána, a díky kterým jsme si uvědomili, jak moc byl tento výlet obohacující. Ze svého skepticky-pozitivistického pohledu na věc, považuji tento výlet, který ale například pro mě skončil až den potom v 1 ráno, kdy jsem odcházel ze skleničky skvěle vychlazené kofoly díky přenesení celé té třídenní nálady sem do Aše, za neuvěřitelně přínosný a stále častěji si opakuji, jak jsem rád, že jsme před 3 roky, neodešel do toho Chebu. (druhá zadní lavice u dveří blíž k uličce)

Slovo Časoprostora

Tak počasí v září a začátkem října se vyvedlo nad očekávání, nepamatuji si, že bych někdy v tomto období šel venku v tričku =). Ale už nás zasáhl klasický podzim- velká oblačnost, deště, studené větry, brzo tma, slunce v nedohlednu. Fráze „řekni si, že ti je teplo“ když mrznete venku, také už moc nepomáhá. A to vše na náladě nepřidá, ba naopak. Ale je opravdu nutné nechat se zdeptat podzimním počasím? V tomto období potkávám častěji lidi, kteří si stěžují. Stěžují si na už zmíněné počasí, stěžují si na školu, na práci, stěžují si lidi kolem sebe, stěžují si na město, stěžují si na nudu. Jsou nervóznější, rozčílí je každá maličkost. Sebemenší p*čovinka je rozčílí. Díky tomu, že pořád myslí na to, kde si vylít přebytek negativní energie, jsou bez nálady. Kráčí svými každodenními cestami bez toho, aniž by se pokusili nenechat se strhnout ponurou atmosférou zamlžené mrazivé Aše. Řešící svoje vlastní problémy, nezajímajíc se o druhé, se ostatním stále více vzdalují. Samotné je nebaví poslouchat, jak si lidé stěžují. Ale lze to opravdu stahovat na špatné počasí? Podal jsem to jako jeden z důvodů, ale možná, že jsem sám zaslepen ašskou mlhou. Neleží pravda jinde? Nebo neexistuje více pravd? Možná, že lidé jsou nespokojení se svým každodenním stereotypem. Možná, že jsou znechucení chováním jiných lidí. Možná jsou nespokojeni i tím, čím jsou. Možná jsou i nespokojeni tím, s kým a kde jsou. Ale záleží na tom vůbec? Nejsou důležitější problémy, než ty naše vlastní? Proč někteří lidé využívají svého postavení k tomu, aby nám znechutili náladu na několik dní? Nebo jsou tak pyšní na svoje povolání, že si myslí, že ostatní lidé jsou odpad a tak se podle toho mohou k ostatním chovat? Kde je vzájemný respekt a úcta, která by měla být mezi lidmi samozřejmností, ať jsou, čím jsou? Asi všechny odpovědi najdeme tam, kde jsme všichni bez rozdílu. Je to sedací část těla a vzájemně se tam často posíláme. Důkazy, že tam všichni jsme? Tak za prvé: všichni bez rozdílu umřeme, ať jsme bohatí, chudí, Muslimové nebo učitelé. Druhý důkaz: Až se ekonomický systém zřítí, peníze budou bezcenné, tak se všichni bez okolků vrátíme na stromy. Třetí důkaz: Vody na světě ubývá. Ne mořské, ale pitné.Nebo taky takové, ve které se vesele koupeme. Na Blízkém východě se jim to přestane brzo líbit. A tak tu asi budou spory o vodu. Velmi pravděpodobně spory válečné. Čtvrtý důkaz: Politici, především američtí, ale nejsou výjimkou i ostatní, mají moc ovlivnit naše osudy jak se jim zachce. Jak je to možné? Peníze si Centrální americká banka taky tiskne dle libosti a tak snižují jejich hodnotu. Pátý důkaz: To, co nám je denně předhazováno medii, je to skutečně pravda? Není to jen mystifikací politků a vymývání našich mozků? Je to skutečně pravda, že Bin-Ládin je mrtvý? A existoval •2•


NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ

vůbec, nebo si americká vláda vymyslela nepřítele, aby odůvodnila svoje vojenské výboje v Afghánistánu a Íráku? Protože čím víc válek, tím víc práce pro zbrojenský průmysl a tím víc vydělávájící podniky a tím více vzrůstající americká ekonomika? Dozvíme se někdy pravdu? Dalšími důkazy toho, kde všichni jsme, nebudu pokračovat. Jsme obyčejní lidé a není v moci jednotlivce tyto problémy vyřešit. Každopádně jsme si to vše způsobili sami. Je to dáno nejen historickým vývojem, ale právě i přehlížením toho, co se děje. Proto nezavírejte oči před tím, co se kolem nás děje, neřešte pouze své vlastní problémy, nenahlížejte na ně jako na neřešitelné, neuzavírejte se. A také hlavně nezapomeňte se radovat z každodenních maličkostí, jelikož tu radost, ten momentální stav, ten zážitek, vám nikdo nevezme. A třeba i ta mlha venku není tak hnusná, jak se zdálo. (Časoprostor) (pozn.Autor tento článek napsal v záchvěvu deprese a v hledání odpovědí na existencionální otázky)

Metoda „pokus-omyl“,

ale tohle byl děsně velkej omyl ... [FEJETON]

Uznávám filozofii „Všechno se má zkusit.“ Nemám totiž ráda, když lidé vše odsoudí dříve, než to vůbec poznají. Jednou přišel kamarád Honza s tím, že si našel novou práci. Jeho spolužačka mu ji předala, protože ji sama nestíhala. Nevím, co mě tenkrát, na začátku září, sotva začala škola, popadlo, ale okamžitě jsem řekla, že tu práci chci také. Snad mě hlodalo svědomí, že jsem si za celé prázdniny nenašla brigádu, když jsem to před prázdninami strašně slibovala, a musela jsem pořád obírat o peníze mamku a

08 • 2 0 1 1

celou rodinu. (Líná Sára si prostě válela šunky doma.) Hned, jak jsme se s Honzou domluvili, šlo to ráz na ráz a já najednou stála ve vchodě našeho domu s obří kopou letáků na roznos a volala na mamku: „Mami, mám brigádu!“ Divila se, neřekla jsem totiž, poprvé za posledních pár měsíců: „Mami, mám brigádu, ale…“ nebo „Mami, mám brigádu, když to vyjde..“ nebo „Mami, mohla bych mít brigádu, pokud mi budou dobře platit.“ Ne. Tentokrát jsem byla již v podstatě zaměstnaná a měla jsem z toho velmi dobrý pocit. Začali jsme s Honzou hned druhý den. Naložili jsme si batohy, ale tahat se s těmi kily papíru na zádech nebylo nejlepší. Později jsme přešli na přepravu v invalidním křesle, což se nám zdálo vtipné, avšak kolemjdoucím lidem se to, podle jejich výrazu, moc nelíbilo. Skončili jsme u kárky, na které to převážíme, rozvážíme a vyvážíme dodnes. Já jsem si vzala do hlavy, že když už dělám tak hloupou, zbytečnou a nesmyslnou práci, zkusím na ní najít všechna pozitiva a držet se jen jich. Měla jsem radost, když jsem si uvědomila, že se procházím místo válení se doma u počítače. Je to rozhodně zdravé pro moje klouby, kosti, svaly a i pro můj mozek. Zkoumala jsem, jak lidé žijí, v čem žijí, jak vypadají jejich schránky a jestli se o zevnějšek svých domů starají nebo ne. Naštěstí máme „rajón“ se spoustou rodinných domků a spoustou přírody. Často jsem si říkala: „V takovém domku bych chtěla jednou žít se svou rodinou.“ A někdy mě spíš napadlo: „Takovej kýč, co za maniaky tady asi žije?!“ V každém případě mě naše práce bavila, i když není úplně naplňující. Někdy jsem se také uklidňovala tím, že čím více lidí si na základě mých letáků koupí zboží, které reklamují, tím méně jídla se pak bude muset vyhodit. Nesnáším, když se musí vyhazovat jídlo. Po pár roznosech nás s Honzou vtip a pozitivní přístup neopouštěly a vymýšleli jsme „roznašečský slang“. Paní, která nám vozila letáky, jsme pojmenovali Roznaša Letáková a dále jsme vymýšleli výrazy pro vyjádření toho, jak jsme leták vsunuli do schránky: „na čouháka“, „na muchláka“, „na šoupáka“ (tzn. když chybí u dveří schránka a letáky lze šoupnout pod dveřmi), včera vznikl pojem „muchlovačka“, která nastane, když je schránka již plná letáků, ale my tam musíme „namuchlat“ ještě ty naše. Honza se dokonce rozhodl napsat román o naší práci, a tak jsme vymýšleli názvy typu „Proč je ta škvíra tak úzká?“ nebo „Mám rád svou škvírku“, tyto romány měly pojednávat o dobrodružstvích nás, distributorů. Těmito historkami „ze života roznašečů“ jsme pak často bavili po večerech kamarády v hospodě. Já jsem také nafotila album s názvem „Paměti distributorů“, plné fotek krásných západů slunce, na které jsme s Honzou naráželi den co den při naší distribuci. (Ke shlédnutí na mém fb profilu.) Když bylo nejhůře, zpestřili jsme si výpravy za distribucí zpíváním táborových odrhovaček, ať to zní jakkoliv. Vypadá to ideálně, já, Honza, krásné počasí, hromada letáků a sem tam nějaký náš kamarád na pomoc, krásná procházka krásnou Aší a vydělané peníze. Ne, takhle to nemohlo být navždycky. Začala jsem najednou pozná-

Námět & Kresba: dw

* * S P Ó R A #3 v

Tehoz dne v blizkosti lesa...

?! HEJ! Naval prachy,

mobila a vypadni! DENNÍ STIS

K

Situace je kritická ... // k ácení pokračuje ... // a co na to miniStr obrany? // kupte Si repelentka dceru nikam nepouštějte , tohle bude maSakr... •3•


NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ

vat, kolik času mi tahle práce sebere. Říká mi někdo: „Hele, dneska všichni něco podniknem, půjdeš s náma?“ A já na to: „Ne, musím roznášet.“ Říká někdo jiný: „Na zítra do školy nic nemáme, všichni večer někam vyrazíme, přidej se.“ A já na to: „Co myslíš?! Stejně jako poslední dva týdny, NEMÁM NA NIC ČAS!“ Nemám čas. Na školu, na mé zájmy (a že jich nemám málo), na kamarády, na rodinu, na sebe. A to všechno kvůli debilním papírům, který stejně nikoho nezajímají. Papírům, kvůli kterým umírá zbytečně moc stromů, než aby si jich mohl někdo vážit a respektovat je. Papírům, kterých dostáváme vždycky o tolik víc, než jich potřebujeme, a pak nevíme, co s nimi, a když je uvidí Roznaša, bude průser, mám jich plnej pokoj a sakra nevím, kam je dát! Papírům, ke kterým je napsaná hloupá příručka, jak s nima zacházet, ačkoliv jsou tak nedůležitý a zbytečný! Papírům, kvůli kterým chodí kontrola (a to mi někdo povězte, co za lidi může dělat tuhle práci!), která hlídá, aby byly v každičký schránce, a to nezmuchlaný, nezmoklý a esteticky dobře vypadající! Papírům, kvůli kterým musím hlídat, ověřovat, zapisovat a nahlašovat „nedobytné vchody“. Už ten pojem „nedobytný vchod“ říká, že tady něco není v pořádku s tím, kdo ho vymyslel. Roznášení, neroznášení, poctivě, nepoctivě, včas, pozdě, a pak přijede v neděli v sedm hodin ráno ge­ nerální ředitel naší distributorské společnosti až z Prahy, aby zjistil, že Sára s Honzou neroznesli letáky z Lidlu do soboty sedmi hodin večer a mají z toho teď průšvih, ačkoliv ty letáky reklamují zboží až na příští týden, počínaje pondělkem! Asijské týdny, Řecké týdny, XXL týdny a voni se asi zbláznili nebo co! A Penny Market, aby ne­ byl pozadu, musí vysílat do světa letáky s akcemi minimálně dvakrát týdně! Jednou, když mě popadl amok a Honza ze mě dostal strach, již bylo jasné, že déle než měsíc tuto práci nezvládnu dělat. Měsíc není dlouhá doba, však podle toho, jak ho berete. Pro mě znamenal tento měsíc 14 roznosů, 9800 letáků (a to počítám jen s jedním druhem, většinou však roznášíme aspoň 4 druhy letáků najednou, a to pak číslo 9800 šplhá do astronomických výšek!), asi 70 hodin courání se cizím lidem po jejich zahradách a výplatu zhruba 1000 korun českých. Stačil jen jediný měsíc, abych si uvědomila, že i kdybych neměla co do huby, nechci v žádném případě už nikdy vidět za svými okny Roznašino červené autíčko a Roznašu, vykládající z auta hromady letáků. Chtěla jsem založit distributorské odbory a bojovat za lepší platy a podmínky všech těch chudáčků. Teď na to bohužel nemám čas, ale doufám, že až budu jednou velký a vlivný zvíře, vzpomenu si za nepříznivého počasí, při pohledu z okna, na všechny ty zbytečné otroky v celém světě, kteří se trmácejí ulicemi s promoklými papíry, schýlení pod jejich obří tíhou, a kontaminují lidem jejich schránky tímto odporným parazitem. A tehdy jim snad poskytnu zadostiučinění, protože já už vím, že si to zaslouží. Já si to totiž zkusila. Na závěr snad trocha humorných rýmů: Páč nemáme chechtáky, roznášíme letáky… nic víc v tom není. (Prasárna)

Méně je někdy více

a pro film to platí dvojnásob Dnes se bude jednat o mou osobní úvahu nad něčím, co mi přijde ve světě filmografie doopravdy jako velký kýč a problém. Každému z nás je jasné, že dostat ve škole za 5 je mnohem horší než být výborný student a mít na každém papíře, který dostanete od pana učitele, spíše za 1. Existují určité výjimky, které v sobě většinou zahrnují známky z předmětů, které nejsou mezi studenty zrovna dvakrát oblíbené, ale i tady je lepší za 2 nebo 3. Každopádně ta 5 není vítána nikdy, stejně jako tam nikdy nebude 7 nebo 12. Co tím myslím, se dozvíte, pokud budete číst dál.

08 • 2 0 1 1

Nekonečné příběhy

Představte si Saw. Myslím, že většina z vás tuší, o jakém filmu je řeč, protože to položilo základ hned 8 dílům a jednomu parodovanému zpracování, které všemu jen nasadilo korunu. Je to případ řekněme takové fyziky. Saw první díl je nevyvratitelná klasika, která přišla přece jen s něčím trošku novým a stala se tak celkem normálním „zpříjemněním“ jakéhokoli večera, kdy prostě nevíte coby. Jenže se jedná o fyziku a ta někdy na 1 prostě napsat nejde, a proto o rok později přišlo Saw: Hra o přežití, které se může pyšnit čirou pozitivní kritikou a několika oceněními z hororové festivalové scény. Bylo to naprosté vyvrcholení, které bohužel znamenalo jednu věc. Dalších 6 dílů o fanatickém vrahovi Jigsaw, který je každý díl debilnější a potom už to asi ani není on. Jedinou útěchou na tomto nekonečném příběhu zůstává, že poměrně mladý a talentovaný režisér z Malajsie, jménem James Wan, má na svědomí právě jen Saw a Saw: Hra o přežití a například spojitost mezi ním a Saw 6 je doopravdy nulová. Dále máme na talíři komedii většiny pubertálních hochů American Pie, která stojí na jednoduchém humoru mladých lidí, teenagerů, které v životě tíží pouze otázka panictví a peněz, které chtějí využít na koupi alkoholu, protože dneska večer bude ta „hardcorejaksviněpárty“. Nic proti tomu nemám. Je to taková chemie a od 1 do 4 je to prostě pochopitelné, neškodné a rozhodně to nemůže nikoho urazit, protože humor v podobných komediích je tvořen tak, aby byl jednoduchý a mohli jste se zasmát i po dni plném školy, práce a tréninků, kdy už nic jiného nepochopíte. Navíc to byl jeden z prvních filmů, který proslavil herce Seanna Williama Scotta, na kterého už jen kvůli jeho mimice a dokonalé práci s hlasem nedám dopustit, ale nyní se opět dostáváme k jádru problému a objevují se lidé, kteří si myslí, že s 5 a výš to někam dotáhnou. Dát mi někdo do ruky pistoli a postavit přede mě Johna Putche, který má na starost režii 7. dílu Kniha lásky, nebo Davida H. Steinberga, který ke stejnojmennému filmu dělal scénář, tak neváhám a střílím hlava nehlava. Je to ostuda i pro film tak nízké kvality jako byly „Prcičky“ již od začátku, a to se prostě nedělá. Poslední nekonečný příběh, o kterém něco napíšu, bude vaše noční můra, která tentokrát ale přichází z Elm Street a ne z vašich snů. Jakožto dřívější obdivovatel této série, kdy pro mě byl film vyloženě jen zábavou a ne koníčkem, je mi doopravdy líto, že ho musím postavit do žebříčku filmů nejlépe „déčkových“. I když nápad je vskutku dobrý a Robert Englund ztvárnil svou roli překvapivě dobře, a i když budu brát v potaz, že to byl první film, ve kterém kdy vystoupil dnes již legendární Johnny Depp, stále nezbývá nic jiného než si pro sebe říct „wtf?“ Tohle se dá srovnat maximálně s tělocvikem. 1 je úplně normální, očekávaná klasika, ale je jasný, že jsou lidi, kteří sportovně moc nadaní nejsou, a i ti sportovně nadaní mají věci, se kterými se trápí. Z toho plyne, že 2 je ještě taková v pohodě, u 3 si říkáte, že něco není v pořádku, a dál už škoda mluvit. Radši mít 87,5% absenci, podívat se jen na úvodní díl Nightmare on Elm Street a zbylých 7 vynechat a místo toho si jít zaběhat ;).

Co se může stát, aneb někde to končit musí

Přejděme k jednoduchým a správně (SNAD) končícím klasikám, které nepřesáhly level nesnesitelnosti. V tomto případě by jednoho mohla napadnout „hororová“ klasika Nezvratný osud, akčností a super vytuněnýma kárama narvaný Rychle a Zběsile, kultovní sci-fi thriller Matrix v čele s Keanu Reevesem, nebo třeba prozatím hranici 4 plnící Piráti z Karibiku, i když je známo, že i ti co nevidět zajedou až do Německa, protože tam se s 6 počítá. Nějak tak namíchám dohromady Rychle a Zběsile s Nezvratným osudem, protože to je jeden a ten samý případ. I když se jedná o filmy naprosto jiného žánru, až do letošního roku u nich platilo, že přiblížit se kvalitou prvnímu dílu je vzácné, takřka nemožné, ale někdy se vám stane, že i z předmětu, který vám normálně jde, dostanete za 5, protože jdete večer předtím pařit, ale my, kteří jsme to zažili, víme, že potom může být ta 5 i lepší než 1, protože z ní plyne nezapomenutelný zážitek. Obě tyto série letos přišly se svým 5. dílem a ten se v obou případech po dlouhém •4•


NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ

čekání několika let zase konečně přiblížil většinou nejlepšímu dílu, a to jak v očích mých, tak kritiků z plátku „Premiere“ nebo jen lidí, zaregistrovaných na čsfd. Bohužel dle konce Rychle a Zběsile soudím, že hranice konečna bude přerušena a vše možná dopadne stejně jako u Saw. O Pirátech z Karibiku nemá cenu se moc rozepisovat, protože je to rozhodně jedna z nejrozporuplnějších sérií vůbec. Jen málo filmů se může pyšnit takovou základnou fanoušků a odpůrců zároveň, a proto bych to asi přirovnal k výtvarné výchově. Fanoušci jistě žijí z povedených efektů či úderné hudby Hanse Zimmera a přítomnosti vynikajícího Johnnyho Deppa a Geoffryho Rushe, zatímco odpůrci stojí na přílišné komerčnosti a jednoduchém, stále dokola se opakujícím tématu. I když podobných sérií či trilogií by se našly spousty, já zmínil už jen Matrix, pod kterým si představte svůj oblíbený předmět, na který se naučíte klidně i v průběhu té propařené noci nebo se na něj prostě učit nemusíte. Sednete a v podstatě jen sledujete, posloucháte a hltáte, protože se vám před očima odehrává dokonale promyšlený děj na téma, které se naší doby dotýká až nechutně blízko a zpracovává ho s doopravdy velkou razancí. Je to jen útěk od reality, nebo skutečná rezignace?

Výjimky a filmy, které se omlouvají

Existuje jeden několikadílný snímek, který bych rád zmínil a u kterého se jedná o výjimku a zároveň se omlouvá jeho mnohodílné zpracování. Řeč je o filmu Alien či Aliens. Fenomén, který poprvé vešel do kin roku 1979 a stal se jednou z nejlepších sérii všech dob. V čele s nejobávanější zrůdou ve světě filmu si vysloužil pozornost jmen takové velikosti, jakou drží například James Cameron, ­Ridley Scott nebo David Fincher. Výjimkou je v tom smyslu, že 2. a dokonce i 3. díl s velkým předstihem překonal svého předchůdce z roku 1979, což se vidí doopravdy zřídka. Další světové ságy, u kterých se to bude určitě omlouvat, jsou zajisté dle knižní předlohy zpracovaný Harry Potter a nekonečná vesmírná klasika Star Wars. O obou už jsem někdy psal, takže nemá cenu se o nich rozepisovat znova, ale řekněte si pro sebe: Dokážete si jednu z těchto ság představit jako například pouhou trilogii? To asi ani nejde. Další a poslední film, o kterém se zmíním, je také výjimkou a asi není jen náhoda, že opět pochází z dílny podle mnoha filmových akademiků nejlepšího (podle mnoha filmových akademiků) režiséra všech dob, Jamese Camerona. Řeč je o filmu Terminátor 2, který to vyhrál na plné čáře zejména ve dvou věcech. Cameron jakožto mistr efektů do něj vnesl neuvěřitelnou realitu i přesto, o jaký žánr se jedná, to zaprvé, a zadruhé patří k jednomu z nejvýdělečnějších filmů všech dob, protože jeho zpracování stálo proklatě málo, když ho srovnáme s astronomickou částkou, jakou tento film vydělal, a přeci jen si musíme přiznat, že i film je Byznys, což je bohužel ten největší problém, a proto některé série ne a ne skončit. To je má úvaha a zakončím ji prohlášením, že někteří lidé zastupující role „profesionálních“ režisérů by se asi měli nad svou prací zamyslet. (druhá zadní lavice u dveří blíž k uličce)

Člověk

S jako POEZIE

08 • 2 0 1 1

Jsem člověk, chodím po dvou, často ve dvou, jsem přechodný jako prvek, jsem vhodný úryvek, zárodek, jsem pýcha, vztek i pokora. Rodový záměr, platový výměr, směr tam a nikdy zpátky, nebezpečné hrátky, to známky pokroku. Plejáda výroků, nároků rok od roku stoupajících. A hlas buněk hnijících předků léta spících v hlíně. V hlíně dřevěné výkladní skříně zavřené tiše čekají, až se k nim připojí další. Dokud počet nedosáhne kritické hodnoty 1, či 0. (dw)

Za ŘÍJNOVÝM vydáním Napříč stojí... [ŠÉFREDAKTOR]

Michal Trkal

[REDAKTOŘI]

Sarah Erbanová Jiří Novák Marian Pekár Matěj Tkadlec Michaela Trávníčková [GRAFICKÁ ÚPRAVA]

Marian Pekár

Facebook : NAPŘÍČ //

e-mail : noviny.gympl@seznam.cz

•5•


Napříč (08/2011)