Page 1


Vydáno ve spolupráci s Folio Literary Management, LLC a Prava i Prevodi Literary Agency. Copyright © Jenny Han, 2011 Translation © Vanda Senko Ohnisková, 2013 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-417-9


„Ne. Žádnou holku nemám.“ V té chvíli dorazilo na stůl šampaňské, a když jsme měli kaž­ dý plnou sklenku, pan Fisher zaťukal nožem o sklo. „Rád bych pronesl přípitek.“ Máma sotva znatelně protočila panenky. Pan Fisher byl svý­ mi proslovy neslavně proslulý, ale dnes se přípitek opravdu hodil. „Chtěl bych vám všem poděkovat, že jste přijeli, abychom společně oslavili Susannu. Je to slavnostní den a já jsem moc rád, že ho můžeme prožít společně.“ Pak zvedl sklenku a zvo­ lal: „Na Suz!“ Máma s kývnutím dodala: „Na Báru!“ Přiťukli jsme si a napili se. Než jsme stačili skleničku položit, Jeremiáš se na mě významně podíval jakože, připrav se, jdeme na to! Zakručelo mi v  břiše. Znovu jsem si lokla šampaňského a přikývla. „Musím vám taky něco říct,“ oznámil všem Jeremiáš. Zatímco všichni čekali, s čím se vytasí, pokradmu jsem se podívala na Konráda. Měl položenou paži na opěrce Steveno­ vy židle a zrovna se něčemu smáli. Vypadal spokojeně a skoro šťastně. Najednou jsem měla sto chutí Jeremiáše zastavit, zavřít mu pusu dlaní a umlčet ho. Všichni byli tak šťastní. Tohle jistojistě všechno zkazí. „Říkám rovnou, že je to fakt skvělá zpráva,“ prohlásil Jere­ miáš a každému věnoval osobní úsměv, zatímco já se obrnila a připravila na nejhorší. Chová se strašně nenuceně a zbrkle, napadlo mě. To máma nemá ráda. „Požádal jsem Belly o  ruku a  ona souhlasila. Souhlasila! V srpnu budeme mít svatbu!“ Najednou jakoby v restauraci všechno utichlo — jako by 100


někdo všechen hluk a hlasy z místnosti odsál. Všechno se ná­ hle zastavilo. Podívala jsem se přes stůl na mámu. Měla pope­ lavě bledou tvář. Stevenovi zaskočila voda v krku. Odkašlal si a řekl: „Co to sakra jako — “ A Konrádova tvář byla najednou úplně prázdná. Byla to surreálná, neskutečná situace. Číšník právě dorazil s  předkrmy — s kalamáry, garnáty a tácem plným ústřic. „Už víte, co si objednáte, vážení?“ za­ hlaholil a  přemístil věci na stole tak, aby na něm bylo dost místa na všechno jídlo. „Ještě minutku, prosím,“ odpověděl pan Fisher přiškrce­ ným hlasem a podíval se na mámu. Vypadala omráčeně. Otevřela a zase zavřela ústa. Pak se na mne zpříma podívala: „Jsi těhotná?“ Cítila jsem, jak se mi nahnala krev do obličeje. A víc jsem cítila, než slyšela, jak se Jeremiáš vedle mě zalkl. Pak máma řezavým, roztřeseným hlasem dodala: „Já tomu nemohu uvěřit! Kolikrát jsme spolu tu antikoncepci probíra­ ly, Isabel!“ Nemohla jsem se cítit poníženěji. Podívala jsem se na pana Fishera, který byl rudý jako rajče, a pak na číšníka, který prá­ vě u sousedního stolu naléval hostům vodu. Naše oči se se­ tkaly. „Mami, já nejsem těhotná!“ Jeremiáš se obrátil na mámu a vážně řekl: „Laurel, přísa­ hám, že o nic takovýho se nejedná.“ Máma si ho ale vůbec nevšímala. Dívala se jen na mne. „Tak co se to tady děje? Co to má znamenat?“ Najednou jsem měla pocit, že mám úplně vysušené rty. Letmo jsem si vzpomněla, co vedlo Jeremiáše k tomu, že mne požádal o ruku, ale rychle jsem tu myšlenku odehnala. Už to nehrálo žádnou roli. Šlo jen o to, že se milujeme. „Chceme se prostě vzít, mami.“ 101


„Jsi moc mladá,“ odpověděla monotónním hlasem. „Oba jste moc mladí.“ Jeremiáš zakašlal. „Laur, milujeme se a chceme být spolu.“ „Vy ale spolu jste,“ odsekla máma. Pak se podívala na pana Fishera a oči se jí zúžily. „Tys o tom všem věděl?“ „Uklidni se, Laurel. Dělají si legraci. Že si děláte legraci?“ Podívali jsme se s  Jerem na sebe, než jemně odpověděl: „Ne, neděláme.“ Máma dopila poslední doušek šampaňského ve sklen­ ce. „Vy dva se brát nebudete! Žádná svatba nebude. Hotovo dvacet. Vždyť oba ještě studujete, proboha! Je to neuvěřitelná hloupost!“ Pan Fisher si odkašlal a dodal: „Možná až doděláte školu, můžeme si o tom znovu promluvit.“ „Pár let poté, co doděláte školu,“ doplnila ho máma. „Ano, správně,“ hlesl pan Fisher. „Tati —,“ spustil Jeremiáš. Jenže než mohl doříct větu, za zády pana Fishera se zno­ vu objevil číšník. Chvíli tam jen tak stál, a pak se nejistě ze­ ptal: „Máte nějaké dotazy k menu? Nebo zůstanete dnes jen u předkrmů?“ „Zaplatíme,“ pronesla máma se  rty staženými do úzké linky. Na stole byla spousta jídla, ale nikdo se ho ani nedotkl. Nikdo nic neříkal. Měla jsem pravdu. Byla to chyba, taktic­ ká chyba s meganásledky. Neměli jsme jim to oznámit tímto způsobem. Teď se z nich stal tým, který se spojil proti nám. V podstatě jsme se vůbec nedostali ke slovu. Pod stolem jsem si z  kabelky vytáhla zásnubní prstýnek a  natáhla si ho na prsteníček. Byla to jediná věc, která mě v dané chvíli napadla. Když jsem se natáhla po sklenici s vo­ dou, Jeremiáš si prstenu hned všiml a stiskl mi znovu koleno. 102


Máma ho uviděla taky — oči se jí zaleskly a okamžitě se po­ dívala jiným směrem. Pan Fisher zaplatil — a pro jednou máma ani neprotesto­ vala. Všichni jsme vstali od stolu. Steven v rychlosti zabalil garnáty do ubrousku. A pak jsme šli — já se vlekla za mámou a Jeremiáš za panem Fisherem. Slyšela jsem, jak za mými zády šeptá Steven Konrádovi: „Do pytle! To je šílený. Tys o  tom věděl?“ Slyšela jsem, jak mu Konrád odpovídá, že nevěděl. Venku na rozloučenou objal mámu, nasedl do auta a odjel. Ani je­ dinkrát se neohlédl. Když jsme došli k autu, tichým hlasem jsem se jí zeptala: „Dáš mi klíče?“ „Proč?“ Navlhčila jsem si rty. „Musím si vytáhnout tašku s knihami z kufru. Jedu s Jeremiášem, však víš.“ Viděla jsem, jak máma v sobě dusí zlost. „Ne, nejedeš! Je­ deš s námi domů.“ „Ale mami —“ Než jsem mohla dokončit větu, už podala klíče Stevenovi a sedla si na místo vedle řidiče. Zavřela dveře. Podívala jsem se bezmocně na Stevena. Pan Fisher seděl už taky v autě a Jeremiáš čekal… Jak jsem si přála, abych s ním mohla odjet! Víc než cokoli jiného. Fakt jsem se příšerně bála nasednout do auta k mámě. Měla jsem problém — větší než kdykoli předtím. „Nastup do auta, Belly,“ ozval se Steven. „Nedělej to ještě horší.“ „Hm, raději jeď s nimi,“ řekl Jeremiáš. Přeběhla jsem k němu a pevně ho objala. „Večer ti zavo­ lám,“ zašeptal mi do vlasů. „Jestli ještě budu živá,“ odpověděla jsem taky šeptem. 103


Pak jsem se vrátila k autu a nasedla. Steven nastartoval — v klíně mu trůnil bílý ubrousek plný jídla. Máma zachytila můj pohled ve zpětném zrcátku. „Ten prsten vrátíš, Isabel.“ Kdybych teď ustoupila, všechno by bylo ztracené. Musela jsem být silná. „Nevrátím,“ řekla jsem.

104


Kapitola dvacátá druhá

S mámou jsme spolu nemluvily celý týden. Vyhýbala jsem se jí a  ona mne ignorovala. Pracovala jsem v  Behrs — hlavně abych nemusela být doma. Zůstávala jsem tam na obědy i ve­ čeře. Po směně jsem vždycky zaskočila ještě za Taylor, a když jsem se vrátila domů, volali jsme si s Jeremiášem. Prosil mě, abych se s mámou aspoň pokusila promluvit. Věděla jsem, že ho trápí, že by ho teď mohla nenávidět, a ujistila jsem ho, že on není rozhodně ten, na koho je tak šíleně naštvaná. Naštva­ ná byla totiž jen a jen na mě. Jeden večer po dlouhé směně v restauraci jsem se vracela k sobě do pokoje. Najednou jsem se zastavila — za zavřený­ mi dveřmi mámina pokoje jsem slyšela zdušený pláč. Ztuhla jsem na místě a  srdce se mi divoce rozbušilo. Jak jsem tak stála před jejími dveřmi a poslouchala, jak vzlyká, byla jsem najednou připravená všechno vzdát. V tu chvíli bych udělala cokoli, řekla cokoli, aby přestala plakat. V  ten moment mě 105


dostala. Ruku jsem už měla na klice a na rtech nachystaná slova — oukej, tak to neudělám. Jenže ona najednou ztichla. Přestala plakat sama od sebe. Ještě chvíli jsem počkala, a když už jsem pláč neslyšela, pusti­ la jsem kliku a pokračovala v chůzi do svého pokoje. Ve tmě jsem se svlékla a zalezla si do postele. A pak jsem se rozpla­ kala taky. Probudila jsem se do vůně tátovy turecké kávy. V rozespalosti mi bylo na pár vteřin zase deset, táta stále ještě bydlel s námi a mou největší starostí byl úkol z matiky. Už už jsem se znovu ponořila do spánku, ale pak mi to došlo. Existoval jen jediný důvod, proč tu táta byl. Máma mu to pověděla. A přitom jsem to chtěla být já — chtěla jsem mu to vysvětlit sama. Vyhrála nade mnou. Byla jsem na ni naštvaná, ale zároveň jsem vlastně byla svým způsobem ráda. Když to tátovi řekla, vyplývalo z toho, že tu věc konečně začala brát vážně. Vysprchovala jsem se a  sešla domů. Seděli v  obýváku u kávy. Táta měl na sobě oblečení, co nosí jen o víkendu — rifle a  tričko s  krátkým rukávem. A  pásek — vždycky nosí pásek. „Dobrý ráno,“ pozdravila jsem. „Sedni si!“ odpověděla máma a položila šálek. Posadila jsem se. Měla jsem ještě mokré vlasy a snažila si rozčesat zacuchané pramínky. Táta si odkašlal a řekl: „Tak máma mi pověděla, co se děje.“ „Tati, chtěla jsem ti to říct sama. Fakt že jo. Máma mě před­ běhla.“ Podívala jsem se na ni s výčitkou v očích, ale zdálo se, že je jí to úplně jedno. „Belly, mně se to taky nelíbí. Myslím, že jsi moc mladá.“ Táta si znovu odkašlal. „Probrali jsme to s  mámou, a  jestli 106


chcete od podzimu bydlet s Jeremiášem mimo kampus, ne­ jsme proti. Jestli bude nájem dražší než koleje, budete si na něj muset přispět, ale dáme ti tolik peněz, kolik jsme ti dávali doteď.“ To jsem nečekala. Kompromis. Jsem si jistá, že to byl tátův nápad, ale stejně jsem ten návrh nemohla přijmout. „Tati, já přece nechci s Jeremiášem jen bydlet… To není ten důvod, proč se bereme!“ „A proč se tedy berete?“ ozvala se máma. „Milujeme se. A všechno jsme si důkladně promysleli. Fakt že jo.“ Máma mávla rukou směrem k mé levé ruce. „A kdo zapla­ til za ten prsten? Já přece vím, že Jeremiáš nepracuje.“ Položila jsem si ruku do klína. „Zaplatil kreditkou.“ „Kreditkou… takže to byly Adamovy peníze. Když si to Jeremiáš nemohl dovolit, neměl ten prsten co kupovat za pe­ níze někoho jiného.“ „Nebyl drahej.“ Nevěděla jsem sice, kolik ten prstýnek stál, ale diamant v něm byl opravdu droboučký, takže jsem došla k závěru, že zase až tak drahý ten prsten určitě nebyl. Máma si povzdechla a přejela očima tátu a pak mě. „Mož­ ná že nebudeš věřit tomu, co ti teď řeknu, ale když jsme se s  tátou brali, taky jsme se milovali. Hodně, opravdu hodně jsme se milovali. Vstoupili jsme do manželství s těmi nejlep­ šími úmysly. Ale ani to všechno nestačilo…“ Jejich vzájemná láska, láska ke Stevenovi a mně, naše rodi­ na — nic z toho nestačilo k tomu, aby jejich manželství fun­ govalo. To všechno jsem ale už věděla. „A ty toho teda lituješ?“ obrátila jsem se na ni. „Belly, to nemůžeš tak zjednodušovat…“ Skočila jsem jí do řeči. „Lituješ, že máš rodinu? Lituješ, že máš mě a Stevena?“ 107


Vždycky budeme mít LÉTO  

Dva bratři. Jedna opravdová láska. Léto už nikdy nebude takové jako dřív.

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you