Page 1


© Angie Sageová, 2013 Illustration © Pavel Čech, 2013 Translation © Jaroslava Novotná, 2013 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978–80–7462–332–5

4


20

Čarodějnice na stopě

L

„T

y bláho, to byl mejdan,“ řekl Septimus o mnoho hodin později, když vyprovázeli rozdováděné účastníky večírku noční chodbou v horním patře. „Díky, Sepe!“ Jenna překypovala vzrušením; byl to báječný večer. Hosté pomalu odcházeli zšeřelou chodbou a netušili, že je se shovívavým úsměvem doprovází celý průvod palácových duchů — staří sluhové, dávní úředníci i některé královny a princezny, které měly rády společnost. Duchové se radovali: v paláci začíná být opět veselo jako za starých dobrých časů. Společnost se smíchem scházela ze schodů a nakonec vyšli ven z paláce, kde se do nich opřel ledový noční vítr. Z úst jim vycházela pára a jako bílé obláčky zůstávala viset v mrazivém vzduchu, když pomalu přecházeli po širokém dřevěném můstku přes zamrzlý příkop a ve světle úplňku se obdivovali sněhovým sochám. Co chvíli se ozval hotový chór obdivného „ách“ a „jé“, když se společnost zastavila před obzvláště vyvedeným výtvorem. Pár hochů se začalo koulovat a Jenna jim šla raději z cesty. Ocitla se vedle Broučína, který se něčemu smál s Maryškou. Jenna přemýšlela, co by tak řekla zajímavého, ale zrovínka v tu chvíli ji nic nenapadalo. Broučín na tom nebyl o nic lépe. Zato Maryška byla k nezastavení. „Hele, Broučíne, jdeš zpátky do Manuscriptoria?“ „Jo,“ kývl Broučín. „Já teď bydlím v Botkově krámku hned naproti. Mám tam pronajatý pokojík. Tak můžeme jít spolu, ne?“ 168


Broučín překvapeně kývl: „Ach. No jo. Ovšem. Jak se má chudák paní Botková?“ Maryška pokrčila rameny. „Ani nevím. Moc toho nenamluví.“ Broučín se obrátil k Jenně a zlatý prýmek na jeho admirálském kabátku se zaleskl v měsíčním světle. „Jenno. Děkuji za příjemný večer,“ řekl poněkud formálně. Jenna se usmála. „Ach, a já děkuji tobě, žes přišel, Broučíne. Moc ráda jsem tě viděla,“ řekla a okamžitě si přála, aby to byla neřekla. Znělo to tak princeznovsky, pomyslela si. Ne, hůř, znělo to upjatě. „Jo, bylo to fakt bezva,“ zahihňala se Maryška a ovinula ruku kolem Broučínovy paže. „Tak ahoj.“ S těmi slovy Maryška odvlekla Broučína do sněhové galerie a pak Jenně zmizeli z očí za obří sněhovou žábou. Možná, pomyslila si Jenna, jí Maryška není tak milá, jak si předtím myslela. Jo-Jo, Matt a Marcus se přestali koulovat. „Kam se poděla?“ chtěli vědět. „Kdo se kam poděl?“ nevěděla Jenna. „Však ty víš kdo, Jenničko,“ řekl Jo-Jo. „Maryška.“ „A co tě to vůbec zajímá?“ loupl Marcus po Jo-Joovi očima. „Po tom ti nic není,“ odsekl Jo-Jo. „Hele, ty lesní divochu, moc si dovoluješ —“ „Nechte toho,“ vstoupila Jenna mezi ně. „Odešla s Broučínem, abyste věděli.“ „S Broučínem?“ ozvaly se tři nevěřícné hlasy. „Sákryš.“ Chlapci zdrceně zmlkli a znovu se začali koulovat, tentokrát o poznání surověji. Pak se postupně všichni loučili, až zůstala jen Jenna, Septimus a Róza. „Co je, Jenno? Není ti nic?“ zeptal se Septimus. „Ne, je mi fajn.“ „Vydařilo se to, viď?“ „Jo,“ odsekla Jenna. „Teda chci říct, fakt to bylo skvělé.“ 169


„Tak my už jdeme, Jen,“ řekl Septimus. „Musím Rózu doprovodit zpátky, než jí propadne propustka.“ Jenna dostala nápad. „Když si pospíšíte, dohoníte Broučína.“ Septimus se zasmál. „Třeba po tom netouží, abychom ho dohonili.“ „Mluvíš hlouposti,“ odsekla Jenna. „No, tak dobrou, Jen,“ řekl Septimus. „A díky. Fakt bezva mejdan.“ „Díky,“ přidala se Róza. „Bylo to opravdu báječné.“ Septimus se s Jennou objal; pak s Rózou odkráčeli po ušlapané cestičce mezi sněhové sochy, obešli obří žábu, minuli velkou slepici, loďku, ohromnou korunu, tři tlusté medvědy, sprostého vodníka a sněhuláka, který pozoruhodně připomínal Marciu Overstrandovou s hromadou lívanců na hlavě a který je mimořádně pobavil, až došli k bráně paláce. V dálce Septimus zahlédl Broučína s Maryškou, jak kráčejí zavěšeni do sebe po Cestě čarodějů. Po chvilce uvažování vzal Rózu za rámě a pomalu, ne rychleji než Broučín, vyšli z brány. Jenna se cítila jednoznačně nesvá. Zvedla oči k paláci, zářícímu do noční tmy stovkami svíček v oknech, a vzdychla si. Vypadal tak vlídně, ale jí se ještě nechtělo spát. Ještě ne. Potichu se vrátila do vstupní haly a vzala si ze šatníku ten nejtlustší kožich. Vedle na věšáku visel plášť, který tenkrát ukradla čarodějnicím; popadla ho a zlostně ho zmuchlala do koule: tohle skončí v popelnici. Čarodějnic měla plné zuby. S pláštěm pod paží se Jenna pustila cestičkou zadem kolem paláce k novým kuchyním, kde byly popelnice. Právě cpala plášť do železného koše, když tu se jí něco otřelo o šaty. Jenna se podívala dolů. „Binky!“ Kocour lampářky Majky upíral na Jennu zlověstný pohled. Jenna se trochu lekla — Binky nebyl typ kočky, kterou byste chtěli potkat sami v noci. Být to nějaká jiná zatoulaná kočička, Jenna by ji vzala do náruče a odnesla někam do tepla, ale dobře věděla, že Binky na sebe nenechá sáhnout. Jenna se dívala, jak kocour odkráčel 170


k houštině na kraji parku. Pocítila podivný neklid a něco ji přimělo, aby sáhla do koše a znovu čarodějnický plášť vytáhla. Přehodila si ho přes červený kožich a vydala se k řece — v tom plášti měla kdoví proč pocit bezpečí. Za dračištěm u Ohnivákovy stáje bylo nepoužívané přístaviště lodí, kam Jenna ráda chodívala, když si chtěla v klidu o něčem popřemýšlet. A právě teď po tomto místě zatoužila. Když si krátila cestu přes park, ohlédla se do houštiny na kraji zahrady. Zachvěla se a byla ráda, že ji čarodějnický plášť halí jako stín. Binky, náčelník lesních koček a nový Morwennin familiár, zatím v houštině spokojeně předl a matka čarodějnice Morwenna ho hladila a sladce k němu promlouvala. „Skvělá práce, ty můj špiclíku. Skvělá práce.“ Zvedla otep klestí a tiše se propletla mezi stromy pryč. Tentokrát jí princezna neuteče, jako tehdy ve Hvozdu, pomyslela si potměšile. Každý sbor čarodějnic má převelikou touhu získat pravou princeznu, neboť mít princeznu dává čarodějnicím mimořádnou moc nad ostatními sbory. Morwenna věděla, že tohle je její poslední šance. Brzy už Jenna přestane být princeznou a pak budou muset wendronské čarodějnice čekat na její dceru. Matka čarodějnice se ponuře usmála. Příště už se s tím wendronky párat nebudou, vždyť ukrást dítě z kolébky je mnohem jednodušší. Škoda, že tenkrát před čtrnácti lety dala slib tomu pěknému mladému čaroději, jinak mohly děcko vyměnit už tehdy. A všechno mohlo být úplně jinak. Morwenna šla za Binkym dolů k řece. Kocour s ocasem vysoko zdviženým lehce našlapoval po ledové krustě, zatímco Morwenna se propadala do sněhu tak hluboko, že jí sníh zalézal do vysokých bot. Blížili se k přístavišti a Morwenna s údivem zjistila, že princezna má na sobě plášť sboru přístavních čarodějnic. No to se povedlo. Pravda, zaslechla něco o tom, že Jenna unesla nejmladší čarodějnici tohoto sboru a ukradla jim plášť. Morwenna se usmála. Princezna v plášti přístavních čarodějnic u wendronek. To bude stát opravdu za to. 171


Když Jenna zašla mezi stromořadí vedoucí k dračišti, její plášť se zachoval přesně tak, jak to čarodějnické pláště umějí — splynul se stíny. Morwenna najednou princeznu neviděla. Vyděsila se — wendronky nesmí o svou princezničku přijít. Nedá se nic dělat, musí se uchýlit ke krokování. Krokování je stará čarodějnická technika. Spočívá v tom, že stopař vstoupí přímo do šlépějí pronásledovaného. Jakmile taková čarodějnice udělá ve stopách své oběti tři kroky po sobě, ví, že kořist už nemůže uniknout, ať jde kamkoliv. Skrz nejhustější les, přes nejvyšší hory, tou nejhlubší řekou, čarodějnice jí bude neustále v patách. I tato technika má ovšem své výhody i úskalí, jako ve většině případů, kdy čarodějnice využívají magyk. Výhodou je, že čarodějnice má jistotu, že jí oběť neunikne. Nevýhodou pak, že nemá jiné volby. Při sledování musí vstoupit do každé šlépěje, dokud nedosáhne svého cíle. Někdy to může být nebezpečné: například jestliže se pronásledovaný zřítí z útesu, pronásledovatel nemá na výběr a musí svou oběť následovat. Morwenna si byla vědoma, že není radno to brát na lehkou váhu, ale Jennin čarodějnický plášť jí dělal starosti — s touhle princeznou to je vážnější, než si myslely. Nesmí jí dát žádnou šanci. Najít tři po sobě následující otisky Jenniných nohou nebylo tak snadné, jak si Morwenna myslela, protože čarodějnický plášť od­vedl svou práci dobře. Jak se Jenna pohybovala sněhem, plášť zametal její stopy a nebylo možno je ve sněhu rozeznat — k tomu jsou ostatně takové pláště určeny. Ale pak se Jenna zastavila, aby otevřela branku, a Morwenna měla štěstí — ve sněhu našla tři dokonalé otisky princezniných bot. Čarodějnice zašeptala krokovací zaklínadlo a vyrazila. Tohle bude hračka, pomyslela si. Možná by to byla hračka, kdyby se Morwenna neocitla na dračím území. Jenně Ohnivák bez okolků dovolil, aby prošla jeho dračištěm, i v tom čarodějnickém plášti. Leč na opravdové čarodějnice měl docela jiný názor. Když někdo provádí krokování, nemůže od stop odtrhnout zrak. Morwenna měla zářivě modré oči čarodějnice přilepené k zemi, 172


a tak se opravdu lekla, když před sebou uviděla dvě obrovské zelené dračí tlapy s velkými, ale opravdu velkými drápy. (Teď už Ohnivákovi nikdo drápy nestříhal. Dokonce i hlídač draků Vilda Kropítko to vzdal — vždycky na nich ztupil pilu.) Morwenna utrousila velmi sprostou nadávku a zpomalila — zastavit se však nemohla. Musela kráčet v Jenniných stopách a ty mířily přímo pod břicho draka s velmi nepříjemným kukučem. Tohle nebylo v plánu. Téhož názoru byl i Binky, který s ocasem zježeným jako štětka na láhve vystřelil pryč a zmizel ve tmě. Ohnivák výhružně zafrkal. Morwenně přistál na zimním kožešinovém plášti velký cákanec dračích slin a vypálil do látky cestičku malých dírek. Do nosu ji udeřil ohavný puch pálících se rosomáčích chlupů, ale nemohla dělat nic než kráčet dál v Jenniných stopách. S jistými obtížemi se protáhla pod Ohnivákovým břichem a pokračovala k jeho zadním nohám s ostrými ostruhami. Morwenna se začala bát — ty pichláky byly ostré jako meč. Mohlo by ji to rozsekat na kousky. Ohnivák si po nedávném boji s temným drakem nechal narůst pořádné dospělácké ostruhy a byl na ně velmi pyšný, ale ačkoliv byly mimořádně ostré, byly zároveň velmi křehké a Ohnivák nestál o to, aby se kolem jeho zbrusu nových ostruh motala nějaká čarodějnice. A tak k Morwennině údivu drak opatrně zvedl nohy a přešlápl si. Morwenna vypadla z dračiště jako namydlený blesk — ale ještě předtím ji přímo doprostřed zad zasáhla dobře mířená sprška dračích plivanců. Ohnivák se ještě znechuceně za pádící čarodějnicí ohlédl a pak se dal na cestu do loděnice, aby jako každou noc dělal společnost dračí lodi. Morwenna se rychle a neslyšně pohybovala po tmavé cestičce, která vedla podél říčního břehu. Měsíční světlo neodhalovalo víc než pohybující se stíny, neboť Morwennin plášť lesní čarodějnice splýval se sněhem i řekou. Rychle kráčela vpřed a byla ráda, že ji krokování napadlo — kdoví kde už by princezna mohla být. Pak Morwenna dorazila k ohybu cesty a s překvapením zjistila, že stopy 173


uhýbají stranou a vedou skrz mezírku ve křoví. Protáhla se mezi zasněženým listím a tiše vstoupila na staré molo. Čarodějnice se usmála. Chachá, to se hodí, pomyslila si. Ještě zvečera uvázala na konec mola svůj člun. Jenna seděla na molu a opírala se o kůl, ke kterému se uvazovaly lodě, pozorovala odraz měsíce na zrcadlově černé hladině řeky a v duchu se ptala sama sebe, proč jí tak vadí, že Maryška poprosila Broučína o doprovod. Vzpomněla si, jak jí Maryška povídala o pronajatém pokojíku nad Botkovým obchůdkem a jak měla radost za ni — až později ji napadlo, že Botkův krámek je přímo naproti Manuscriptoriu. A z nějakých nevysvětlitelných důvodů z toho vůbec neměla radost. Dokonce se přistihla při myšlence, jak by to bylo pěkné mít tu svobodu a pronajmout si pokojík někde poblíž Manuscriptoria, a nemuset bydlet tak daleko, až v paláci. To ji uvedlo do naprostého zmatku. V paláci to milovala — jak by se vůbec mohl rovnat s pokojíčkem, kde to smrdí starými plášti z Botkova vetešnictví? Proč by chtěla bydlet právě tam? Zatímco Jenna zvažovala přednosti paláce a krámku s obnošeným šatstvem, ucítila, že se molo najednou zhouplo. Ohlédla se a zatrnulo v ní. Uviděla, jak se k ní pomalu krade mohutné tělo čarodějnice a jakýmsi zvláštním způsobem pokládá chodidla do sněhu. Jenna věděla, že musí okamžitě pryč — když se za vámi dávno po půlnoci plíží čarodějnice a vy jste úplně sami na kraji zamrzlé řeky, nevěstí to nic dobrého. Jenna pomaloučku, aby Morwennu nevyplašila — čarodějnice vypadala jako v tranzu — vstala. Být někde jinde, dala by se do běhu, ale jediná úniková cesta vedla přímo k Morwenně, která svým objemným tělem zabírala podstatnou část mola. Jenna váhala. Byla si jistá, že ji Morwenna nevidí — matka čarodějnice upírala pohled na stará prkna, jako by něco ztratila. Ale byla stále blíž a blíž a v jejím kroku bylo něco podivně důležitého, co Jennu děsilo. Rozhodla se, že nejlepší bude Morwennu překvapit. Zahalila se do čarodějnického pláště, jako by se chtěla obrnit, a rozběhla se přímo proti 174


Morwenně. S trochou štěstí proklouzne kolem ní dřív, než se čarodějnice zmůže k nějakému činu. Jenna se nadechla a rozběhla se. Když už byla na dosah, Morwenna zvedla zrak. „Princezno!“ vyjekla. Jenna se zastavila. Očima poměřovala prostor vedle čarodějnice — mohlo tam být tak patnáct centimetrů místa, víc ne. A pod tím ledová řeka. Morwenna o krok popošla a Jenna o krok ustoupila. „Morwenno,“ řekla, aby získala čas. „To je… milé, že vás tu potkávám.“ Morwenna neodpovídala. Snažila se rozpomenout si na pravidla krokování. Může teď skočit po své oběti, nebo musí odkrokovat všechny šlépěje? Musí nejprve dojít až na konec mola a pak se vrátit? Kdyby si tak vzpomněla! „Ano,“ řekla Morwenna roztržitě, „jak milé.“ A pak, když její kroky míjely Jennu, zavrčela: „Morsec hadry!“ Je to tak, musí odkrokovat všechny stopy. To je ale pitomé kouzlo, pomyslila si. „Omluvte mě na chvilku, princezno Jenno. Ech, hned jsem zpátky.“ Jenna zdvořile ustoupila z cesty a nechala Morwennu projít, a přitom ji ovanul zemitý pach lesní prsti. Jenna byla zmatená. Předtím si byla jistá, že ji Morwenna sleduje, a jak vidno, nebylo to tak. Ukolébána falešným pocitem bezpečí Jenna zamířila zpátky do paláce. Morwenna zatím nasadila překvapující rychlost. Doběhla na konec mola, obrátila se jako na obrtlíku a zamířila rovnou zpátky. A pak už si Jenna jen uvědomila pach zetleného listí za zády, když Morwenna vložila svoji delikátní čarodějnickou nožku do poslední Jenniny šlépěje. Jenna se překvapeně ohlédla, a v tu chvíli na její ramena dopadly těžké ruce a zaryly se jí do kůže jako pařáty. „Mám tě!“ zaskřehotala Morwenna vítězoslavně. „Konečně.“

175


Oheň. Příběhy Septimuse Heapa 7  

Velkolepé završení příběhů Septimuse Heapa s krásnými ilustracemi Pavla Čecha.

Advertisement