Page 1


Copyright © Edith Holá, 2014 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2014 ISBN 978-80-7462-546-6


Za pár m ě sí ců Když ráno přijela autem na kliniku asistované reprodukce do Jesenice, mediátor byl opět na místě dřív. Uvědomila si, že Suchoně začíná brát jako spojence. Už tolikrát s ním jela zpět autem, když si nemohla vzít to, které vlastnili s manželem. V tom luxusním bílém prostředí byl jako kamarád z reálného života. Přesto by potřebovala prášky na nervy. Měla strach, i když věděla, že samotný transfer oplodněného vajíčka bude rychlý a údajně nebolestivý. „Skoro jako kdybychom vám zaváděli antikoncepční tělísko,“ vtipkoval Růžička, když ji do toho zasvěcoval. Dneska ji nerozesmál. Na sále čekala. Kdy se asi dostaví pocit radosti, že bude mít miminko pro jinou ženu? Aspoň dámy na netu vzpomínaly na libé pocity, které jim pomáhaly všechno přežít. Soustředily se na to, že je to dárek. Ten největší. Jiným lidem předá život. Nohy zvednuté a položené v gynekologických třmenech se jí klepaly. Ještě může couvnout. Zatím by se nic

31


nestalo. Napadl ji citát, kdo ví od koho, že pro dobro nebo zlo se rozhodujeme každou minutu, ale to už doktor Růžička přicházel. „Jste připravená?“ Zřejmě si všiml, jak se jí klepou nohy. Nemohla ten třes zastavit. „Klid.“ A přidržel jí teplými dlaněmi lýtka. „Chcete si je dát na chvíli dolů?“ „Ne, ne. Chci to mít rychle za sebou.“ „Tak fajn.“ A ještě ji upozornil, že to trochu zatlačí, a pak do ní zaplula tenoučká kanyla. Vzpomněla si, jak při prvním početí měla záblesk intuice, že bude mít dítě. Nástroj ji nepříjemně tlačil. Měla co dělat, aby ho svaly nevypudila ven. Čekala na záblesk, ale žádný se nedostavil.

Po zákroku odpočívala na pohovce v soukromém pokoji. Nohy musela mít na vyvýšené stoličce, kterou ji pod ně dal sám Růžička. Celé dvě hodiny zbrkle listovala magazíny a srkala brčkem nějaký nutridrink. Pak ji konečně vyzvedla asistentka. Doktor se usmíval, jako vždy jí nabídl kávu, ale jako vždy odmítla. Měla chuť na svůj bílý čaj z  automatu, který byl na recepci. Pokaždé chodila k němu do ordinace rovnou s ním. Už to ani nekomentoval. Teď si ho nechala přinést a slečna jí ho přelila do sklenky. „Jak se cítíte?“ „Nic necítím.“ „Vy máte ale suchý humor.“ Pobavila ho odpověď. „Už jsem si toho párkrát všiml.“ „Říkají to o mně.“

32


„Opravdu si něco nedáte? Mám tady…“ „Ne, musím pro děti do školy a do školky.“ Možná by jí povídání s Růžičkou pomohlo, ale něco ji nutilo být sama se sebou. Schoulit se do sebe. Upila svého čaje rovnou půlku skleničky, aby mu to bylo jasné. „Dobře. Nebudu vás zdržovat. Nezbývá tedy než čekat, jestli se ve vás vajíčko ujme, nebo ne. Všechno nasvědčuje tomu, že by mělo. Sliznici máte výborně připravenou – osm milimetrů vysokou. Ale tyhle věci jsou mezi nebem a zemí… Kdyby něco, volejte. Možná vás bude trochu pobolívat podbřišek. Když se budete cítit v pořádku, tak se uvidíme až za měsíc na ultrazvuku.“ „Ano,“ řekla do ztracena a už vestoje si brala kartičku s termínem. „Opatrujte se. Žádné nachlazení, vyhýbejte se kolektivům, vždyť to znáte z těhotenství. Hlavně nezapomeňte každý den brát Utrogestan.“ Pokýval dobrácky hlavou a podal jí ruku. Než došla k  autu, roztřásla ji zimnice. To mívala i  v  těch dnech, kdy musela brát léky, aby jí vyrostla děložní sliznice. „Peřinka“ tomu krásně říkají a v ní se možná dnes uchytilo embryo, náhle se začala těšit. Cestou přemýšlela nad tím, že se David ještě nezeptal, proč má tak šílené nálady. Ještě mu to nedokázala povědět. Možná to nedokáže nikdy. První týdny to může dopadnout jakkoliv, přesvědčovala sama sebe … Proboha, v co to doufám? Večer mu to už musím říct. Úzkostí se jí stáhl hrudník. Nebo ještě ne. Nebudu mu zatěžovat hlavu, kdyby se to nepovedlo. Radši si pustila Majerovky. Na první benzince zastavila a koupila si horké kapučíno, aby polevila zimnice a mohla vůbec řídit.

33


Měsíc utekl jako voda. Ani by nemusela na ultrazvuk chodit. Začalo jí všechno smrdět. Jako při předchozích těhotenstvích. Nemohla vstoupit do žádných obchodů s potravinami. Už ode dveří cítila puch a zvedal se jí žaludek. Začala měnit ustálené trasy. Chodila jinými ulicemi do školky. Nekontrolovaně se smála. Těhotenské hormony štěstí jí připomínaly důvod, proč do toho šla. Milovala měsíce, kdy se jí před tělem vzdouvalo velké břicho. Cítila se jako královna. Připadala si v tomto období nejkrásnější a nejšťastnější…, žádné problémy. Jen ona a embryo. Jako kdyby byli spolu v nějakém obalu. Proto si ji i vybrali. Vzpomněla si, jak Suchoň říkal při prvním setkání, že objednatelé nechtějí někoho, komu je dítě v těhotenství ukradené. Objednatelé. Příšerné slovo. Genetičtí rodiče. To je jediné pojmenování, které snesla. Ale biologickou matkou by tu ženu nenazvala. Nikdy… Vzápětí si uvědomila, že přestala používat jméno a napomenula se. Musí se hlídat a nebudovat si k miminku vztah. Je Ilonino.

„Davide, já nevím, co budeme vařit. Zapomněla jsem včera nakoupit. Teda spíš jsem koupila jen samé blbiny,“ klokotavě se zasmála. „Veru, ty jsi zamilovaná? Poslední dobou jsi pořád veselá, s ničím si neděláš starosti… Jako tehdy, když jsi čekala kluky.“ Zasáhlo ji to jako kulový blesk. „Kristepane, doufám, že nejsi těhotná,“ zděsil se. Tohle není dobrý moment. „Davide,“ vydechla. Chtěla se mu dívat do očí, i když se její tělo jen ztěžka otáčelo k němu a oči by radši ucukly. „Já… stala jsem se náhradní matkou.“

34


Díval se na ni nechápavě. „Co to je?“ „Podepsala jsem surogátní smlouvu. Čekám cizí dítě a hned po porodu ho dám genetické matce. Dostaneme za to jako odměnu čtyři sta tisíc.“ Odříkala věty jako stroj. Koukal na ni jako na vraha. „Tohle nikdy nepochopím. Ty snad věříš v jiného Boha.“ Prásknul dveřmi od balkonu, až se málem vysypalo sklo. Viděla, jak si zapaluje. Střežená úzkost se protrhla. „Davide! Davidééé, prosím tě, nic se neděje. Odnosím dítě a ani ho neuvidíme. Ty peníze potřebujeme,“ hulákala jako blázen přes skleněnou výplň. Škubnutím dveře otevřela. „Nechtěla jsem ti to říkat, protože bys byl proti.“ „To bych byl. Ty peníze si strč do prdele,“ zařval a odvrátil se. Zabouchla dveře a lítostí i vzteky rychle rázovala obývákem. Děti se začaly motat kolem ní. Nechtěla to probírat před nimi, a ne takhle. Za pár minut se vrátil. Bez emocí. Byl cítit kouřem a jí se chtělo zvracet, jako když čekala kluky. V těhotenství jí smrděl nasládle jako mrtvola. „Jaké jsou sankce při porušení smlouvy?“ snažil se o věcnost v hlase. „Žádné, zákon neexistuje…, ale to dítě není naše. Byla by to krádež… a na potrat nepůjdu,“ tišeji, ale důrazně dodala. Otočil se k ní zády: „Je to tvůj byznys. Dál se o tom nebudeme bavit.“ Kluci po ní šplhali a pořvávali jako vždy, když se hádali. Děti napětí ventilovaly, a vytvářely tak ještě hustší atmosféru. V  noci se špatně usínalo nejen jí. David si ustlal v obýváku. Z manželského lože se škvírou mezi rámem

35


a závěsem dívala na hvězdy. Přála si, aby nějaká spadla. Modlila se a čekala na ni. Za celý život žádnou padat neviděla. Pokaždé dřív usnula.

Mezi ní a Davidem už to tak zůstalo. Do ložnice se nevrátil. Pokoušela se mu párkrát vysvětlit, jak ji mrzí, že se rozhodla bez něho. Stál si za svým a nikdy o tom nechtěl mluvit. Vypadal, jako kdyby odplul na jiný ostrov, i když fyzicky byl přítomen. Období těhotenství jí dávalo sílu všechno líp ustát, i když si uvědomovala, jak těžká krize to je. Necítila úzkost. Důvěřovala životu jako malé děcko. Radovala se, když ji lidé začali v  tramvaji pouštět sednout už ke konci třetího měsíce. Břicho bylo dalším těhotenstvím rychle vidět. To při Jáchymkovi ji pouštěli až v šestém. Byla na své tělo a dítě v něm pyšná stejně jako na kluky, které držela za ruce. Teprve díky druhému dítěti se konečně cítila matkou. Měla pocit, jako by si žena napodruhé dokázala, že to nebyla jen náhoda mít dítě, ale až druhým dítětem stvrdí, že je matkou. Hrdou matkou. Jáchymkovi říkala, že je její srdíčko, a Vojtíšek byl šperk. Kluci se tomu smáli a Vojta jí bral náhrdelníky a dával si je na hlavu jako královskou korunku. Čím by bylo třetí dítě? Rozhodla se, že nebude chtít vědět pohlaví. Bála se, že pokud by to byla holčička, nechala by si ji.

David se přistihl, že si přeje, aby potratila. Jediný, kdo by mu mohl pomoct, byl Norbert. Už se dlouho

36


neviděli. Od té doby, co ho církev poslala z Prahy do farnosti na malou vesnici, na sebe neměli čas. Jenom na silvestra Norbert zajížděl do Prahy a  chodili společně na Halíkovu půlnoční. Jeho kamarád ze semináře to dotáhl na kněze. Ve všech farnostech byl oblíbený, i v té malé, kde to před jeho příchodem skomíralo. Uměl přilákat mladé lidi. Na fakultě byli tři kamarádi. On a  Ráďa vyklouzli. Kvůli ženským. Zatímco se Radek s tou svou oženil, on sám se s Naďou rozešel za půl roku. Miloval ji. Její baculaté tvary, veselou až bezstarostnou povahu. Jenže byla hysterka. Pořád ho kibicovala, honila, nutila přestat kouřit. Nešlo to. I když vztah ukončil on, bylo mu zle. O to víc, protože kvůli ní opustil Boha. Polemizoval s ním, ale do semináře už se nevrátil, i když mu záchranný kruh házeli. Příliš miloval ženský a musel si přiznat, že uznávat církevní poslušnost mu také nikdy moc nešlo. Norbert ho z toho vytáhl. Vzal ho k sobě na týdenní křesťanské duchovní cvičení a dal ho dohromady. Pak byl dlouho sám, až přišla Veronika. Vyťukal jeho číslo, ale Norbert to nebral. Za chvíli mu přišla textovka, že ho církev poslala na další studia do Říma. Jestli něco potřebuje, ať napíše e-mail. Bral to jako znamení, že si má tentokrát poradit sám. Tak jen stručně odepsal, že mu napíše večer. Jenže ani večer ani v následujících dnech se k tomu nedostal. Propadal pocitům, že všechno mělo být jinak. Hloubil si tunel k útěku. Dnes mohl kázat lidem, být jim ku prospěchu, získávat druhé pro víru. Doktorát z kanonického práva v Mnichově ale nedodělal. Co má Norbertovi psát? Že mu závidí, že má klid, studuje si a neřeší bláznivou ženskou, která daruje dítě někomu

37


jinému? Po týdnu mu napsal, k čemu dospěl s pomocí Boží. Norbert mu odepsal se svým břitkým humorem. Pamatuj, že Ti na sobě vždy vadilo, že se bereš moc vážně. Nezlehčuji Tvou situaci, to ani náhodou, ale máš dvě dě . Vždycky, když ses dokázal sám sobě zasmát, našel jsi řešení. A to bylo to pravé. Bohužel do Prahy nepřijedu dřív než za rok, nemám prachy, ale piš mi. Neukvapuj se, dokud se sám sobě nezasměješ. Norbert Seděl s cigárem na balkoně a dost naštvaně myslel na Norbertova slova. Připomněl mu jeho Achillovu patu. Jenže nebylo čemu se smát.

Bylo vedro k zalknutí a kluci z toho chytli nějakou střevní virózu. Když David dorazil z práce, Veronika vyběhla nakoupit dietní potraviny. Taky si potřebovala od dětí na chvíli odpočinout a  vyčistit si hlavu. Šla do nejbližšího supermarketu. Klimatizace nestíhala ani tam. Přijatelně bylo pouze u jogurtů. Moc toho nepotřebovali. Dětem piškoty, rohlíky, rýžové chleby a banány, aby si dietu aspoň trochu osladili. Oni s Davidem si dají rohlík se salámem a sýrem. Pro sebe ještě vzala zakysaný jogurt a zeleninu. Přihodila pytel mrkve, která už klukům lezla krkem stejně jako černý čaj. Slíbila jim, že přinese colu a dostanou lžičku. Pamatovali si, že se to při průjmu může, tak to za ní ještě volali, aby nezapomněla. Dostala se ke kase. Před ní tři lidi a  za ni se postavila dvojice s kočárem. Dítě začalo plakat. Posunula se

38


o jedno místo dopředu. Pláč nepřestával. Pohladila si své břicho a nedalo jí to a podívala se na ženu u kočáru. Proč proboha to dítě nevezme do náruče. Jsou na něj přece dva a vedro k zešílení. Přemýšlela, jestli to těm dvěma s  narvaným košem má poradit. Stáli netečně. Veronika cítila, jak se jí stahují svaly na šíji. Nakonec budu mít migrénu z pláče cizího dítěte. Vzpomněla si, jak jí na bioenergetice lektorka říkala, že psychosomatické bolesti vznikají, když nějaký pohyb neudělá, co emoce tělu vysílají. Co ale můžu dělat? V kočáru neviděla žádné hračky. Přece nepopadnu do náruče dítě někoho jiného? Nejradši by té matce nacpala hlavu do kočárku, aby věděla, že je v něm v tomhle vedru jako v  peci. Nikdy nenechala kluky plakat. Ne proto, aby ji druzí nepomluvili, ale protože si říkala, kdo ví, co právě prožívají, a  neumějí to říct jinak než pláčem. Tohle měla po mámě. Ta jí vyprávěla to samé. Všechny kolem ní nechávaly své děti vyřvat, ale máma ji prý vždy hned pochovala. „A  to bylo, Verunko, v  sedmdesátých letech normou. Žádná pozitivní psychologie o  výchově neexistovala. Tvrdilo se, že pláč rozšiřuje plíce. To tak. Tyhle děti poznáš podle vpadlých hrudníků. Zůstal v  nich pocit, že svět je nebezpečné místo,“ řekla maminka a významně pokývala hlavou. „Byla jsem za mámu, co tě rozmazluje. Když jsi už nechtěla být v kočárku, tak jsem tě nesla v klubíčku a nožičkami a jednou mou rukou jsme kočár posunovaly před sebou. Táhly jsme se jako šneci, ale ty jsi byla šťastná. Viděla jsi na svět a byla jsi u mámy.“ Pousmála se té vzpomínce a bylo jí miminka za ní líto. Naštěstí přišla na řadu a rychle zaplatila. Ještě u  východu slyšela žalostný nářek. Co by tomu asi

39


máma řekla, kdyby věděla, že nosím pod srdcem dítě, které odevzdám jiné? Veronika si přehodila tašku do druhé ruky. Sama mě vedla k tomu, že mám mít odvahu k tomu, co chci. Před sedmi lety jí přesně v takovém vedru Veronika volala, jestli už má svázanou diplomku. Ale nebrala to. Její máma se v  padesáti rozhodla pro dálkové studium psychologie. Každou jedničkou se chlubila jako malá. Večer jí to nedalo a zajela k ní, bylo to pár stanic tramvají. Na zvonek nereagovala, tak si Veronika otevřela sama. Máma seděla na pohovce v obýváku, jako by spala. V rukou třímala tři vydání své diplomky a usmívala se. „Mami, mami,“ slyšela Veronika svůj hlas, než pochopila, že máma spí na věčné časy. V té době již čekala Jáchymka. Nesmírně ji zabolelo, že už ho neuvidí. Myslela v  té chvíli jen na to a  rozplakala se. Máma si s sebou odnesla i tajemství, kdo je její otec. Veronika ho znala z jediného obrazu, který jí máma líčila. A čím byla starší, tím víc ho přibarvovala. Nic dalšího prý o něm nevěděla, protože odjel pryč a neví kam. Máma ho viděla na tajném promítání, když přijel prezentovat svůj dokument. Černobílý, o lidech na Západě. Po skončení filmu stál na malinkém pódiu a dostal květiny. On však řekl, že patří jeho divákům, zvlášť těm, co přišli do klubu, i když jim hrozí stíhání. Sešel po schůdcích do hlediště a přes celou místnost šel směrem, kde seděla s přáteli. Mámu vůbec nenapadlo, že dá kytku jí. „Jo, Verunko, to udělalo to hippie tričko, co jsem tenkrát nosila. Kamarádka, která odešla do Finska, mi poslala oranžové triko s velkou kopretinou. Vzala jsem si kytku a snad jsem i zčervenala. Pak jsem ho potkala

40


před klubem. Tajní tam nestáli, nebo aspoň nebyli vidět, tak jsem ho pozvala k nám. O půlnoci všichni odešli a on zůstal. Táta s mámou na chatě. A já milovala intelektuály s brejličkama.“ „No, mami, jak víš, že byl intelektuál? Podle těch brejliček?“ „To se pozná, ne? A taky podle toho černobílého dokumentu, i  když podle něj by to mohl být i  muž bez identity. Asi i byl.“ „To si děláš srandu. Chceš mi říct, že můj táta je nějaký depresivní bezdomovec?“ „Ten dokument byl depresivní dost. Možná proto jsem ho přitahovala svým veselým tričkem.“ Dobírala si ji máma, protože tuhle historku už znaly obě zpaměti. Máma jen pokaždé přidala nějaký nový detail. „Mami, a opravdu o něm nic víc nevíš? Vždyť jsi musela znát jeho jméno. Nebo sis ho mohla dohledat podle toho dokumentu.“ „A proč? Viděli jsme se pak ještě druhý večer. A další den odletěl. Měl sen natočit kontrast mezi lidmi žijícími někde v Barmě a třeba v Japonsku. Copak jsem mu mohla jeho sen brát?“ Takovou silnou osobnost po ní nepodědila. Možná kdyby znala svého tátu, třeba by pochopila, proč je tak nerozhodná, proč nemá odvahu jít za svými přáními. Třeba za svým snem táta taky neodjel. Třetí těhotenství bylo jediné navzdory všemu. Máma by tedy mohla mít radost. Zazvonila na kluky, jak to měli rádi, a už slyšela jejich pleskající tlapky, jak jí běží otevřít. „Maminečko, cos nám koupila?“

41


O ženách a o lásce  

Ženy jsou složeny z mnoha barevných provázků. Člověk nikdy neví, za který má zatáhnout. Ať už zatáhne za jakýkoli, vždy se stane něco, co vů...

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you