Page 15

a návštěvy jednotlivých míst v arcidiecézi. Škodlivost těchto arcibiskupových činů, evokujících dokonce dojem, že sám ztratil víru, autor demonstroval analýzou pěti konkrétních případů. Všechny prý jednoznačně dokazují Kohnovy chybné kroky a odhalují neúnosnost celého jeho režimu nepříznivě vnímaného církevními i světskými kruhy. Rectus došel k závěru, že v roce 1892 širší lidové vrstvy jeho nástup do čela církevní správy vřele vítaly, avšak po deseti letech panuje všeobecné rozčarování a nespokojenost. Arcibiskupovi doporučil, aby se nad těmito výtkami formulovanými v zájmu dobra církve a nevyjadřujícími pouze názor jednotlivce, zamyslel a vzal si je k srdci. Pikantní byla navíc skutečnost, že pisatel Rectus se vydával za kněze a vlastně tvrdě kritizoval svého duchovního otce, autoritu, svého nadřízeného, jemuž při svěcení sliboval poslušnost, úctu a věrnost. Neméně mnohé překvapilo, že záležitost týkající se svou podstatou poměrů uvnitř církve, se dostala do novin známých svými útoky na katolicismus, a stala se tak veřejnou záležitostí posuzovanou širokou laickou veřejností s různým poměrem k náboženským otázkám. Rectovy články pochopitelně vzbudily senzaci. Ve všech novinách se objevily komentáře doprovázené přetiskem pikantních pasáží útočících na arcibiskupa, přičemž církvi nepřátelské kruhy výkladu událostí využily nejen k zpochybňování osobnosti samotného moravského metropolity, ale posloužily jim jako vítaný materiál k agitaci a k útokům na církevní instituce i jednotlivce spjaté s katolicismem. Nezaujatá veřejnost kampaň kolem Kohna zpočátku vnímala jako překroucené dezinformace zapadající do rámce české kampaně Pryč od Říma. Po zveřejnění pamfletu rozčilený arcibiskup Kohn zahájil v arcidiecézi velké pátrání, na jehož konci mělo být zjištění Rectovy totožnosti. Vyšetřování v prvé řadě zaměřil na duchovní, s nimiž se v posledním období dostal do konfliktu. Jeho podezření záhy padlo na P. Františka Ocáska (1857–1945), kněze působícího ve Velkých Kunčicích pod Ondřejníkem. Měl totiž v čerstvé paměti nedávný příběh, kdy se v Olomouci na faře u sv. Michala sešlo několik kněží, mezi nimiž byl i P. Ocásek, kteří se občas bavili na jeho účet. Když se arcibiskup o smýšlení duchovních indiskrecí dověděl, všechny je přeložil na jiná působiště. Ocáskův odchod z Olomouce provázel hlučný konflikt, při němž kněz arcibiskupovi vyhrožoval pomstou.5

7

Glosy k aféře Rectusově, Věstník Jednoty katolického duchovenstva 3, 1903, č. 16, 10. 5., s. 243–245. – P. Augustin Strnad (12. října 1874 v Okříškách na Moravě – 8. června 1930 v Plzni) gymnázium vystudoval v Třebíči a pak vstoupil v Olomouci do řádu. D ne 25. září 1895 složil v Olomouci řeholní sliby a 22. července 1899 přijal ve Štýrském Hradci kněžské svěcení. Působil jako kazatel v Olomouci, kaplan ve Znojmě, Praze a Plzni. V letech 1915–1924 byl převorem ve Znojmě. Po ukončení třetí kadence byl asignován do Plzně a působil zde opět jako kaplan. Je pohřben v Plzni. http://opusculum.op.cz/2010/06/ opus06.pdf. Vyhledáno 28. 11. 2011.

21. Kopie telegramu Josefa Hofera adresovaný arcibiskupu Kohnovi do Skaličky dne 10. srpna 1902, ZAO-O, fond AO, inv. č. 2593, sign. E 3/6, kart. 877

Kromě toho Kohn měl v rukou Rectův telegram6 a myslel si, že na základě grafologické analýzy písma P. Ocáska jednoduše usvědčí. Proto si hned od správy pošt vyžádal originál písemnosti a jeho rukopisnou podobu nechal srovnat s desítkou Ocáskem psaných materiálů. Vídeňský grafolog Franz Kirchner mu zpracoval posudek, v němž došel k závěru, že písmo telegramu je se srovnávaným materiálem totožné, a že tudíž Rectem je P. František Ocásek. Na základě tohoto důkazu arcibiskup duchovního okamžitě suspendoval a ten musel v dubnu 1903 nastoupit do kněžského „vězení“ v Kroměříži. Postup olomouckého arcibiskupa musíme označit za překotný, unáhlený a nedomyšlený. Přestože byl také právníkem a obecně ho současníci považovali za velkého odborníka, touha vypátrat pisatele hanopisu byla tak silná, že překryla chladnou úvahu a také respekt k předpisům kanonického práva. Při Ocáskově potrestání byl Kohn žalobcem a soudcem v jedné osobě, „pachatel“ nebyl vyslechnut a nedostal příležitost obhájit se, a to přesto, že od první chvíle svou vinu popíral a prohlašoval, že není ani pisatelem článků v Pozoru, ani Rectem. Přesto se disciplinovaně podřídil a odebral do internace. Ocáskova tvrzení arcibiskupa nezviklala, vše postavil na jediném důkazu, který se později ukázal pochybný, a jen na nepřímo podložených domněnkách a podezřeních. Kohnovo počínání bylo riskantní a neopatrné i proto, že už od srpna 1902 měl k dispozici svědectví olomouckého dominikána P. Augustina Strnada (1874–1930),7 jemuž se pravý Rectus při zpovědi svěřil s autorstvím článků v Pozoru a vyslal ho k arcibiskupovi s výzvou, aby nepronásledoval nevinné lidi. Řeholník Rectovu totožnost arcibiskupovi sice neprozradil, ale zřejmě skutečnost, že i tato stopa směřovala do Olomouce, Kohna zaslepila. Mohla se pro něj stát alespoň výzvou ke zdrženlivosti. Ocáskovu suspenzi lze považovat za zásadní zvrat ve vývoji Rectovy aféry. Pokud se arcibiskup Theodor Kohn domníval, že problém vyřešil, našel viníka a potrestal ho, pak se velmi mýlil. Kdyby byl býval

35

Profile for  Muzeum umění Olomouc

Theodor Kohn (1893–1904) | Neklidný osud talentovaného muže  

Jedněmi oslavovaný a obdivovaný, jinými odsuzovaný. Výraznou osobností byl olomoucký arcibiskup Theodor Kohn (1893–1904). A právě pro svou n...

Theodor Kohn (1893–1904) | Neklidný osud talentovaného muže  

Jedněmi oslavovaný a obdivovaný, jinými odsuzovaný. Výraznou osobností byl olomoucký arcibiskup Theodor Kohn (1893–1904). A právě pro svou n...

Advertisement