PAVEL JAN HORSKÝ HIML
DISKUSE STUDIE A ROZEPŘE A ESEJE
[ 289 ]
kategoriemi, zůstane-li jen u jakési tušenosti jejich obsahů, hrozí, že se, třeba jen implicitně, budou podílet na substancionalizaci „národa“ a na uvedených metodických chybách přístupu, který jsem zde pracovně označil jako „politologicko-ideologický“. Předpoklady obecných teorií a drobnohledný výzkum Vymezení „národa“ vyslovená v rámci obecných (makroanalytických) teorií v sobě nejednou nesou předpoklady, které má smysl ověřovat podrobným a drobnohledným výzkumem, jenž kombinuje metody orálních dějin, mikrohistorie, sociální a kulturní antropologie či kvalitativní sociologie. Bádání se tak zároveň zaměřuje na malé skupiny, nejednou menšinového charakteru (národnostní skupiny, krajanská sdružení apod.). Jejich postavení může být jak výhodou, tak i překážkou. Téma skupinové identity u nich může být akcentováno více než u zbytku populace. Badateli se tak na jedné straně při mikroanalytickém výzkumu může dostávat více aktérsky explicitních stanovisek k problematice etnické identity, zároveň však není zřejmé, jak je možné tato stanoviska vztáhnout ke stylu myšlení většinové společnosti.35 Drobnohledné studie lze sice na jedné straně považovat za produktivní korekci makroanalytických teorií procesů a struktur, na straně druhé je však nutné předpokládat, že „velké“ dějiny nemusejí být jen – takříkajíc – pouhým součtem jednotlivých mikrohistorických případů. Jinak řečeno, v rovině makroanalytických studií lze pojednávat některé skutečnosti, které nejsou v mikrohistorii prostě uchopitelné, které by však bylo nesmyslné popírat jen proto, že na ně nelze mikrohistorickým bádáním narazit. Přes tyto možné výhrady bych chtěl upozornit na příhodnost drobnohledného prověřování dvou poměrně často se vyskytujících komponent obecných definic a teorií „národa“ („etnicity“, resp. „etnické skupiny“). Jde jednak o význam (vědomí) společné historie pro jeho existenci, jednak o předpoklad, že „národ“ je něčím spíše organicky vyrůstajícím. Důraz historismu na události (domněle) objektivně zřetězující časovou následnost byl spojen s přesvědčením, že dějiny jsou individualizačním procesem. V tomto duchu soudí Zdeněk Kalista, že historikův zájem se soustřeďuje na „dynamickou
35 Příkladem z nedávno publikovaných českých prací mohou být po metodické stránce studie: MAREK JAKOUBEK, Můžeme o „Romech“ hovořit jako o (jedné) skupině?, in: Vývoj a utváření osobnosti v sociálních a etnických kontextech – víceoborový přístup, (edd.) Petr Macek, Jiří Dalajka, Brno 2005, s. 489–499; ZDENĚK R. NEŠPOR, Reemigrace českých západních emigrantů v 90. letech 20. století z hlediska ekonomické sociologie, Sociologický časopis 41/2005, č. 1, s. 31–55.