medailon
Mezi lety 1943 a 1945 bydlí rodina Václava Renče ve Fryštáku u Zlína. Renč, od roku 1942 spisovatel z povolání, se ve válečném období soustřeďuje zejména na dramatickou tvorbu (připomenout ovšem musíme veršovanou pohádku Perníková chaloupka z roku 1944, která má v oblasti moderní poezie pro děti zakladatelský význam). Za jeho nejvýznamnější hry můžeme pokládat drama Marnotratný syn (inspirované středověkým dramatem), Císařův mim a Barbora Celská, přepracovaná později jako Černý milenec. Nastudování Marnotratného syna z roku 1940 v režii Jiřího Frejky bylo cenzurou zakázáno den před premiérou, na pražském jevišti se krátce objevilo pouze v provedení píseckých ochotníků (1941). Císařův mim, asi nejznámější Renčova hra, je inspirována dramatem Lope de Vegy, avšak barokní text, roztříštěný, nedotažený a na moderním jevišti nehratelný, přetavil Renč ve vlastní osobité básnické dílo, sevřené po stránce myšlenkové i dramatické stavby. Císařův mim měl premiéru 12. února 1944 v Národním divadle (režie Jiří Frejka, výtvarníkem představení byl Jiří Trnka, v hlavní roli Eduard Kohout) a byl okamžitě přivítán kritikou i publikem s nadšením a označován za největší divadelní událost sezony. Příběh o prvokřesťanském herci Genesiovi se stal ve válečné době otevřeným protestem proti diktátorské zvůli a poselstvím o právu na svobodu, o převaze vnitřní pravdy nad vnější mocí. Úspěšnému představení učinil předčasný konec zákaz divadel. Den před ním, 31. srpna, měla v Kladně generálku Renčova Barbora Celská, na divadelní prkna se už tedy nedostala, vychází v roce 1944 pouze knižně. V poválečném období Václav Renč zůstává u divadla: v sezoně 1945–46 působí jako dramaturg olomouckého divadla, poté jako režisér a dramaturg brněnské činohry. 14. února 1948 má v brněnském Národním divadle premiéru Černý milenec, drama vzniklé přepracováním Barbory Celské. Nejde o hru historickou (přestože je děj soustředěn kolem historické postavy, manželky císaře Zikmunda), ale o moderní duchovní drama, které si pokládá – podobně jako Renčova dramata předchozí – věčné otázky po podstatě lidského bytí. Hra byla očekávána se značným zájmem a vyzdvižena
pochvalnými recenzemi nejširšího spektra kritiků. Je oceňována stavba příběhu a jeho dramatická síla, sugestivita vyhrocených scén i působivost básnického slova, plynulý, zvučný volný verš. Václav Renč je nazýván nadějí české dramatické tvorby, dokonce jedním z vrcholů moderního českého dramatu. Únorový převrat však učiní jeho úspěchům rázný konec. Renč je z divadla propuštěn a živí se pouze příležitostnými pracemi. V tíživé atmosféře počátku padesátých let píše České žalmy (vznikly v roce 1950, poprvé vyšly až v roce 1989 v Římě). V sedmi rozsáhlých básních-žalmech vyslovuje básník hrůzu ze světa, jenž dospěl na hranici zkázy. Z propasti zla a marnosti vidí jedinou cestu v Bohu, k němuž volá o záchranu a slitování. Verš se odpoutává od snadné zpěvnosti, zahušťuje se a soustřeďuje k myšlence. Monumentální patos i tematika sbírky připomene Zahradníčkovu skladbu Znamení moci, vyrostlou ze stejného času. 21. května 1951 byl Václav Renč zatčen. Z procesu s katolickou inteligencí (v němž byli obžalováni např. Jan Zahradníček, Václav Prokůpek, Josef Knap, Bedřich Fučík, Zdeněk Kalista a mnozí další) byl na poslední chvíli vyňat a společně s básníkem Josefem Kostohryzem přiřazen k vykonstruovanému procesu s tzv. Zelenou internacionálou. Přibližně rok po zatčení je odsouzen k 25 letům žaláře. Manželka s dětmi (syn Ivan se narodil v r. 1937, dcera Zuzana v r. 1943, nejmladší Václav až po otcově zatčení, v r. 1952) je poslána do pohraničí, nakonec však nachází útulek u P. Ladislava Simajchla na faře v Kloboukách u Brna. Renč je vězněn ve Znojmě, v Brně, v Litoměřicích, v Praze na Pankráci, mezi lety 1952 a 1960 v nechvalně proslulém Leopoldově, pak ve Valdicích a opět na Pankráci. V nesmírně tvrdých podmínkách vznikají tři mariánské skladby: Popelka nazaretská, Loretánské světlo a Pražská legenda. Ve vězení bylo přísně zakázáno psát (sešit na poznámky měl Renč jen na krátkou dobu), každé nalezené zapsané slovo se platilo dnem samovazby, v níž byl Renč častým „hostem“ – a básně tedy mohl „zapisovat“ pouze do paměti své a svých spoluvězňů, výjimečně se je podařilo zapsat na cigaretové papírky. Po nejrůznějších cestách tak verše putovaly mezi vězni, až za žalářní zdi. Popelka nazaretská, kterou Renč považoval za skladbu
32
blok DUHA listopad 2011.indd 32
12/12/2011 1:35:37 PM