34 Seznamte se s projekty a neziskovkami
Centrum J. J. Pestalozziho
NEBUĎTE V TOM SAMI Někteří naši klienti mluví o tom, jak několik let chodili Štěpánkovou ulicí a až před nějakým časem si všimli cedule Krizové centrum. Všimli si cedule, až když řešili svůj vlastní problém. Další klienti hovoří o tom, že nejdříve jen chodili delší dobu kolem a až po čase se odhodlali zazvonit. Nedávno jsem si v práci vyzkoušel posadit se na chodbě jako klient. Prohlížel jsem si interiér naší budovy, zahleděl se na stěny a dveře pracoven. Najednou jsem si připadal jako v čekárně u lékaře. Asi přirozeně, neboť máme tendenci přirovnávat nové situace těm, které známe, těm co jsme již zažili. Dovolím si tedy v článku zůstat u tohoto příměru. U lékaře to známe všichni, tam se chodí, když nás bolí tělo a očekáváme, že se naše situace zlepší, doktor nám sdělí minimálně diagnózu, bude nás léčit nebo nás rovnou vyléčí. Nevím jak vy, ale já mám tendenci být u lékaře poddajným. Vzhlížím k lékaři jako odborníkovi, k tomu, který ví a zná. Nesnažím se mu moc odporovat (obzvláště, když má v rukávu spoustu latinských slov a ve skřínce hodně injekcí). Přijímám jeho způsob léčby, důvěřuji mu, že to se mnou myslí dobře. Pomyslně mu předávám zodpovědnost za své zdraví. Stejně to dle mého má u lékaře většina lidí. Přemýšlel jsem o tom, jak to asi vnímají lidé, kteří k nám chodí, mají to podobně? Co si asi říkají? U lékaře vím, jak to bude probíhat, ale tam? U lékaře si svléknu triko nebo kalhoty, aby mě vyšetřil. Pak mi řeknou diagnózu a postup léčby. Ale co po mně budou chtít tam? Co mi asi v Krizovém centru řeknou? Nebudu je otravovat? Jsem tady správně? Nebudou mě posuzovat, zda jsem normální? J a k to u n á s c h o d í ? K d y ž to h o d n ě zjednoduším, tak k nám chodí dva typy lidí. První typ by se rád rychle zbavil svých problémů. Chce něco podobného jako u lékaře - chce návod, chce odpověď nebo radu. Někteří z nich mají tendenci nás nazývat
doktorem, ačkoliv nemáme medicinské, ale psychosociální vzdělání. Možná přirozeně pojmenovávají roli pracovníka podle toho, co znají nebo s čím mají nějakou zkušenost. U těchto klientů je víceméně zřejmé, že věří, že máme MOC. Moc zbavit je jejich problémů stejně jako lékař. Ovšem nic takového jim nemůžeme zajistit. U nás to takto nefunguje. Psst, sdělím vám tajemství: „Univerzální rady a návody na odstranění všech problémů neexistují“. Každý z nás jsme totiž originál. Na každého z nás funguje něco jiného a k tomu se musíme nejprve společně dopracovat. Druhý typ klientů přichází s nejistotou. Představa, že budou muset mluvit o sobě, o svých problémech, vede u některých k obavám. Někteří z nich mají obavu, že budou hodnoceni, primárně negativně hodnoceni. To, že vyhledali pomoc, berou jako svou špatnou vizitku. Někdy slýcháváme, že si klienti dlouho mysleli, že situaci zvládnou sami. To, že problém nezvládli vyřešit, považují za své selhání. Někteří se ujišťují, zda nás neotravují malichernostmi, další se omlouvají za to, že na konzultacích pláčou. Zbytečně. Máme za to, že v životě se každý člověk dostává do různých situací, které dokáže vesměs zvládat sám. Avšak leckdy se objeví situace, která je pro nás nová a natolik náročná, že na ni prostě lidské síly nestačí. Uvedu příklad – když vás bude trápit zánět slepého střeva, také si ho musíte zvládnout vyoperovat sami? Jistěže nikoliv. Jako by přijmout pomoc bylo společností považováno za slabost. My toho názoru rozhodně nejsme. Kdo si dokáže říci o pomoc, ten si umí připustit, že nemusí zvládat vše sám. Nemusí být superhrdinou, může být člověkem! A my máme raději opravdové lidi než superhrdiny bez emocí. My jsme totiž taky jenom obyčejní lidé, jen připraveni na to mluvit s druhými o jejich situaci.