Page 1


CHILSKÉ ČTVERCOVÉ VARIACE

CON TENT

16

UMĚNÍ VE MĚSTĚ

DÁLKY, DESIGN & MOTORKY

PUB GUIDE

JAK SE STÁT BUDĚJOVICKÝM STUDENTEM

4 11

6 15

EDI P TOR IAL

o létě klasicky přichází podzim, o tom ostatně všichni víme. Nicméně co přichází s podzimem je mnohem důležitější. Aspoň pro další, už páté! číslo Milk & Honey. Tradičně je totiž podzim specifický příchodem nových, dobrodružství chtivých, nevyřáděných studentů do všech univerzitních měst v České republice. Tedy až na naše malé Budějovice, kde zpravidla končí ono jedno vyřáděné procento studentů, pro něž je vrcholem vysokoškolského života zahákovaná přednáška. A právě tomuto tématu jsme se víceméně pokusili věnovat podzimní číslo. Trochu jsme si do vás, nově příchozí studenti, dovolili rýpnout v naději, že vás to přiměje k trochu odvážnějším činům než jít na zkoušku s prázdnou hlavou. A snad i vás ostatní, kteří jste přijeli obdivovat a objevovat vrcholy i propasti zdejší kultury a prostředí, donutíme dělat ještě něco víc. Třeba si na punkáče vydávat vlastní časopis, který s námi bude nesouhlasit. Ostatně i to je přínos. Tak tedy směle na věc, jelikož čas nás tlačí!

MILK&HONEY EDITOR: GABRIELA BOŠKOVÁ | WRITERS: TEREZA BARTOŇOVÁ, ZDENĚK BRDEK, JAN FLAŠKA, PETRA LEXOVÁ, CYRIL NOVÁČEK, RICARDO PICANTE, JIŘÍ PTÁČEK, RADEK SUCHÁNEK, PETR ŠMÍDEK | PHOTO: NIKA BRUNOVÁ | DESIGN&PRODUCTION: MÍRA ADAMEC, PAVEL JALOŠEVSKÝ | MASCOT: OLIVER MANN | ISSUE #: 5 (18.09.2015) CHCETE-LI NÁM PŘISPĚT ČLÁNKEM, CHCETE-LI S NÁMI POLEMIZOVAT, CHCETE-LI NÁS PODPOŘIT INZERCÍ, KONTAKTUJTE NÁS NA REDAKČNÍ MAIL MNH.MAGAZINE@GMAIL.COM | WWW.MANDH.MEDIA


POTÝKÁNÍ SE S KRIZÍ T

Gabriela Bošková

P

ůvodně jsem chtěla napsat nějakou vtipnou glosu o svém dvoudenním účinkování na Živitelce, jen abych chvíli taky nemusela přemýšlet nad tím vším, co se v dnešním světě děje. Jenže pak na mě na facebooku vybafla fotka toho malého černovlasého chlapečka, který bezvládně ležel na pláži s hlavou omývanou vlnami moře. Moře, přes něž se jeho rodiče vydali, aby mu zachránili život. Neznám další podrobnosti, nemohla jsem ty články číst. Ten chlapeček vypadal o něco málo mladší než můj syn. Neměl na sobě žádné otrhané oblečení, dokonce to vypadalo, že má i nové boty. Jeho rodiče zjevně nebyli žádná spodina, která by se vydala do Evropy vyžírat sociální systém a užívat si „našeho“ bohatství. Nemůžu si pomoct. Od chvíle, co jsem se sama stala matkou, mi každé dítě v nesnázích naruší můj klid. Představuji si, že je to moje dítě. A vždycky chci, aby mu někdo pomohl. Skoro jsem ani nedokoukala Nic nás

nerozdělí. Ten film o americké rodině, která trávila svátky někde v Asii, když v roce 2004 zasáhla tsunami. A ačkoli příběh té rodiny byl dramatický, nejhorší chvíle filmu přišla, když trochu opadla voda. Naomi Watts v roli matky a jednomu z jejích synů se podařilo zachytit u nějakého stromu, a vtom se odkudsi ozval dětský pláč. Kousek od nich, pod spadanými palmovými listy ležel malý klučina. Tak čtyřletý, blonďatý a byl sám. Nezraněný, ale sám. A já okamžitě viděla svoje dítě a víc než cokoli jiného jsem věděla, že bych chtěla, aby mu někdo pomohl. Aby ho někdo zachránil. Toho malého, černovlasého syrského chlapečka nikdo nezachránil. Evropa to nedokázala, nedokázal to nikdo. Nedokázaly to ty statisíce vojáků, které jsou nasazeny někde v iráckých a afghánských pouštích, ale nikdo je nepošle do Sýrie, aby tam zachraňovaly životy. Tam, kde lidi umírají v sutínách bombardovaných domů. Tam, odkud musí utíkat rodiny s dětmi, aby hledaly bezpečí někde jinde. Co to vypovídá o tom, proti komu vedeme a nevedeme války? Koho ochraňujeme a koho ne? Kladu si otázku, jak dohnat lidi k ohleduplnosti, empatii, troše lidského

porozumění? Nechci vyhánět lidi na válečná pole, aby si prožili to samé, aby měli onu osobní zkušenost, která by jim (a to jen možná) otevřela oči. Nechci nikoho soudit za to, že se bojí, že má strach. Jen bych si přála, aby všechny ty „naštvané matky“ zalarmovaly svůj mateřský cit vůči všemu živému, ne jen vůči svým vlastním dětem. Aby si všichni ti, co tak úzkostlivě chrání „klidný“ život svých dětí ve střední Evropě, uvědomili, že Sýrie žila do roku 2011 relativně klidným životem také. Že ten klid a mír, který my si tady tak chráníme a užíváme, je zcela relativní a nikdo nikdy neví, co se na nás chystá. Nevěděli to lidé v roce 1913, ani v roce 1938, stejně tak to nevíme dnes. Za několik let se můžeme ocitnout v úplně stejné pozici. A od koho my pak můžeme očekávat pomoc, když jsme nebyli schopní ji poskytnout lidem, kteří ji potřebovali nejvíc? Pro rodinu toho černovlasého chlapečka s novými botami na suchý zip je tento moment možná vyvrcholením jejich osobní tragédie. Pro nás je to teprve začátek. Evropa si dláždí svou cestu přímo do pekla těly utopených, udušených a vyčerpaných dětí. A pokud matka nedokáže vyjádřit rozhořčení, nýbrž radost, pak ta vydlážděná cesta padá strmě dolů.


TOWN 4–5

září/říjen 2015

SOCHAŘSKÝ PODNIK T

Jiří Ptáček

F

Nika Brunová

Letní sochařská přehlídka Umění ve městě končí, a tak je pravý čas na zamyšlení, co přináší do kulturního prostředí Českých Budějovic.

O

bliba Umění ve městě je nesporná. Zaujetí obyvatel a turistů sochami na veřejných prostranstvích si lze každoročně ověřit už pouhou procházkou mezi exponáty. Organizační práce mladého sochaře Michala Trpáka má tedy efekt, který kladně musí hodnotit účastníci i pořadatel – Statutární město České Budějovice. Avšak přehlídka Umění ve městě se vyznačuje i rysy, o kterých přinejmenším odborná veřejnost musí pochybovat.


Obecně vzato Trpák přistupuje k soše ze značně konzervativních pozic. To není v principu špatně, i když lze zalitovat, že veřejnosti představuje pouze takové umělecké přístupy, na jaké je v podstatě zvyklá, a nebere více v úvahu rozpětí současného sochařského umění. Zásadním problémem zato je výrazně kolísající kvalita vystavovaných prací. Ve valné většině jim chybí adresnější téma a sochařská idea, a někdy i elementární plastické uchopení. Tato tvrzení se přitom netýkají pouze autorů a autorek, od nichž to vzhledem k dlouhodobě naivním uměleckým výkonům ani nečekáme, ale rovněž těch nejrenomovanějších hostů. Například poslední ročník Umění ve městě představil pouze jedno nadprůměrné dílo, plastiku Blesk od mladé Diany Winklerové. Jeho nosnou sochařskou ideou je převod krátkého elektrostatického výboje v trvalý prostorový monument z lesklého kovu. Provedení je víceméně naturalistickou zmenšeninou blesku, což sochu odlišuje od jasně žluté, tvarově stylizované, ale koncepčně obdobné plastiky před stadionem hokejového klubu Tampa Bay Lightning ve floridské Tampě. Avšak právě díky zmíněnému naturalismu její řešení zajímavě upozorňuje na hranice realistického zpodobování v médiu sochy.

strategie. Co se humoristického aspektu Trpákovy vlastní tvorby týká, nemusíme za ním daleko. Nezpochybnitelný je například u Ohryzku Járy Cimrmana (2014), komornímu pomníku v areálu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, nebo u monumentální mouchy Co je to štěstí?, jež byla součástí Umění ve městě v roce 2013. Veselé sochy jsou patrně blízké Trpákově naturelu, a to i když vklouzne do kurátorského saka. V přímé návaznosti je ale dobré vnímat, že humor je tou nejlepší strategií v komunikaci s méně náročným lidovým publikem. Pravděpodobně to stojí i za úspěchem Umění ve městě. A právě zde snad smíme Trpákovi vytknout, že výtvarné umění ve jméně co nejširší odezvy příliš redukuje na zábavu. Vůbec přitom nejde o obecnou výtku vůči užívání humoru, grotesknosti nebo satiry v umění, ale o konkrétní míru a podobu, měnící tuto přehlídku v plejádu nezávazných hříček, které v rozporu s oficiálními prohlášeními nemohou přinášet „nová témata k dialogu“. Neupozorňují totiž na nic ožehavého, potlačovaného, pozapomenutého nebo neuvědomovaného ve sféře společenské debaty. Koncepce Umění ve městě je neadresná, apolitická, založená pouze na poetice laskavého potěšení a krátkodobého pobavení.

Rozmanitost a humorismus

O město ani tak nejde

Kriticky lze pohlížet také na sklon dávat velký prostor humoristicky laděným dílům. Kupříkladu letos jsme na slepém rameni Malše narazili na Nohy z vody od Kurta Gebauera a Bikiny klub od Veroniky Psotkové, na obou historických náměstích na barevné keramiky Zvíře a Židle od Alexandry Koláčkové, před děkanstvím u kostela sv. Mikuláše na keramický Papamobil od Petra Fidricha, na Pepíčka u baru a Kurtizánku od Evy Roučky v českobudějovické a hlubocké rezidenci Alšovy jihočeské galerie, nebo na vlastní příspěvek pořadatele Michala Trpáka, sochu nazvanou Headmanager, instalovanou na Sokolském ostrově. „Rozmanitost sochařských instalací“, o které se píše v oficiálních tiskových materiálech, tak přeci jen má své hranice. Při počtu deseti vystavujících lze konstatovat, že humor je převažující ideovou linií přehlídky. Její existenci potvrzuje i retrospektiva vícero ročníků přehlídky. Abychom ale celé věci lépe přišli na kloub, je vhodné zvážit jednak výtvarnou tvorbu samotného Michala Trpáka, a v druhé instanci nahlížet roli humoru jako komunikační

Vyznění děl ve veřejném prostoru vždy silně ovlivňuje konkrétní umístění. Také v tomto ohledu Trpák provádí pouze základní operace. Umění určené na vodu tudíž umisťuje na vodu, Papamobil logicky postaví ke kostelu, apod. Žádná z vystavených soch například není nepředstavitelná jinde, v úplně jiném městě. Pro Trpáka není důležité lokálně specifické sepětí (vybraná díla k tomu navíc nemají potenciál) a destinace soch vycházejí v lepším případě z velmi obecných souvislostí. Neméně zajímavé je sledovat umísťování exponátů z hlediska typologie městského prostoru. Tehdy zjistíme, že jsou pravidelně soustřeďovány pouze do nejužšího centra Českých Budějovic. Pro kurátora jsou v sociálně-urbanistické struktuře města zajímavé pouze zóny s velkým rekreačně-turistickým potenciálem. Slovo „město“ v názvu akce vlastně znamená „pouze exkluzivní lokality“, v případě Českých Budějovic jeho atraktivní historické jádro s nejbližším okolím. Zcela stranou zůstávají jiné části města, například sídlištní celky, kde ve skutečnosti žije většina jeho obyvatel.

Letošní rozšíření přehlídky do Hluboké nad Vltavou tento trend potvrdilo. Plastika Evy Roučky v oranžerii AJG, tedy v zámeckém areálu, je obdobou principu z Českých Budějovic. Dvě vápencové sochy Jiřího Plieštika na místním golfovém hřišti jsou potom ještě zřetelnějším doznáním snahy po obsazení exkluzivních lokalit, v tomto případě lokality hojně vyhledávané ekonomickou elitou regionu.

Sochařský podnik

Autor je kurátor a kritik současného umění. Žije v Českých Budějovicích a Praze. Je kurátorem Fotograf Gallery v Praze a jedním z dramaturgů Galerie Měsíc ve dne v Českých Budějovicích.

Jenže co když je všechno ještě trochu jinak a Umění ve městě není zcela zasvěcena sochařství a veřejnosti, ale také jednomu sochaři? Michal Trpák působí na jihu Čech. Zásluhou vlastní činorodosti je již dnes druhým nejvíce zastoupeným sochařem v Českých Budějovicích co do počtu stálých realizací ve městě – a to hned po barokním sochaři Josefu Dietrichovi. Takového jsme tedy neměli tři sta let. A tentýž Michal Trpák se pravidelně účastní i přehlídky, jíž sám připravuje. Na podobné jednání neexistují žádná závazná pravidla. Zvyklostí ale bývá, že umělec po přijetí role kurátora ustupuje do pozadí a sám se neprezentuje. Coby výjimka je akceptováno, když je tvorba umělce/ kurátora neopomenutelnou vzhledem k danému tématu. U tématicky tak rozostřené akce, jakou je Umění ve městě, ale tuto výjimku nelze uplatnit. Michal Trpák si ale se zvyklostmi a výjimkami nedělá starosti. Uvedená zvyklost má ovšem i své pragmatické opodstatnění: minimalizuje podezření, že daná akce slouží především osobnímu marketingu umělce/kurátora. Trpákova aktivní účast na „vlastní akci“ dává podnět k poznámce, jestli není zamýšlena jako nástroj vlastní propagace, přípravě půdy k osobnímu obchodnímu prospěchu. S vědomím, že takový pohled na veskrze populární událost bude považován za škarohlídství, nepřejícnost, intelektuální povýšenost, nebo dokonce za záškodnictví, musí být tyto výhrady poprvé vzneseny. Jedině poté totiž můžeme začít uvažovat o Umění ve městě v širších souvislostech umělecké praxe, včetně jejích etických hledisek, a otevřít debatu o našich nárocích na kulturu a umění ve městě, i kdyby měla vést k hlubším, avšak přesněji formulovaným rozporům. Hned nato se také můžeme zkusit porozhlédnout, jak jsou podobné akce organizovány jinde. Začít můžeme třeba v Brně u Soch v ulicích zajišťovaných Domem umění města Brna. Jejich pět ročníků může – i se všemi protichůdnými názory na jejich vrcholy a propady – být pro České Budějovice inspirací.


6–7

září/říjen 2015

INTERVIEW


DÁLKY, DESIGN& MOTORKY Funguje pod značkou Gas & Oil Bespoke M ­ otorcycles. Ačkoli silnice brázdí zatím jen jediný stroj, který prošel jeho rukama, může se rovnou na začátku p ­ ochlubit úzkou spoluprácí s kanadským filmovým ­štábem. Ovšem jeho práce je vidět víc než jeho ­obličej. I na facebookových stránkách se schovává za helmu a nechává za sebe promlouvat motorku, ­kterou předělával několik let. A jelikož dobře odvedená práce nepotřebuje reklamu, popovídali jsme si s Matějem Syslem aspoň o tom, co taková „nenáročná“ práce vůbec obnáší.

T

Gabriela Bošková

F

Nika Brunová


Tak mě hned ze začátku zasvěť do toho, co vlastně děláš. Co je náplní tvé práce s motorkami? Já bych asi začal tím, co bych chtěl dělat. Protože to začalo jedním strojem, ta práce mě nadchla a chtěl bych v tom pokračovat. To znamená, že bych chtěl předělávat stroje, nejlépe motocykly z 80. let. Samy o sobě totiž vypadají jako z doby vrcholnýho retra. Z použitých materiálů dýchá i ta poctivá práce, kterou na motorkách z dnešní doby, kde je spoustu elektroniky, už nevidíš. Kolik strojů máš tedy už za sebou? Zatím jeden, já mám debutovou motorku. A jak dlouho jsi na ní pracoval? Když řeknu, že tohle léto je motorka ve finále, pak jsou to čtyři roky.

8–9

září/říjen 2015

INTERVIEW

Čtyři roky jsi strávil na jedné motorce? Tomu se říká odhodlání. Hodně se to zbrzdilo s penězma. Když do toho člověk studuje, tak se koruny vydělávaj těžko. Hlavně jsem se všechno v procesu učil. Motorka měla před finální asi tři tváře, takže jsem prošel zásadním vývojem. Věřím tomu, že se to dá zredukovat do dvou třech měsíců. Dva tři měsíce zní docela ambiciózně. Tak samozřejmě v tom hrajou roli peníze. Pokud se na tom šetří a člověk udělá spoustu špatných investic, jako jsem udělal já, kdy jsem si uvědomil v procesu, že spoustu věcí jsem kupoval zbytečně, jde to pomalej. Když se toho člověk vyvaruje, tak se ten čas dá hodně zredukovat. Z toho, co říkáš, jsem pochopila, že jsi samouk. Takže ses všechno o motorkách, o technické stránce, naučil sám? Nebo tě k tomu někdo přivedl? Na prvopočátku příběhu Matěj a motorky byl kamarád, který má rád starý motocykly. Má Indiána a Harleye z 30. let. S ním jsem si uvědomil, že se mi to líbí, a tak jsem se začal zajímat. V souvislosti s těmi starými motorkami jsem se dostal do 60. a 70. let v Anglii, kde vznikal styl café raceru, který se dnes dělá se starými i novými motorkami. Stejně jako choppera můžeš udělat z jakékoli motorky, tak i tenhle styl se dá aplikovat na cokoli. Ale pro mě bylo finančně nedostupné koupit si motorku ze 60. nebo 70. let, tak jsem neustále sondoval novější motorky, až jsem se dostal k 80. letům, kde ty motorky jsou finančně dostupnější a vhodnější k přestavbě. Abychom měli jasno v terminologii, co je ten „café racer“, o kterém mluvíš? Ten styl pochází z 60. a 70. let z Anglie, kde se po 2. světové válce opravovaly silnice a dělaly se z nich rychlostní silnice, a vedle nich vznikaly motoresty. Těm se vlastně říkalo „cafés“. Podávaly se tam alkoholické nápoje a něco malého k snědku. Zároveň byl v Anglii zakázaný rock‘n‘roll, ale pořád to byla doba rozkvětu motorkářství.

V několika kavárnách měli v rock‘n‘roll v jukeboxu, a právě tam vznikaly okruhy, kdy si někdo pustil svou skladbu, sedl na motorku, dojel do další kavárny a musel se vrátit, než jeho skladba dohraje. A dnešní doba přeje retro-stylu, tudíž i motorkáři se začínají znova pídit po café racerech. Ty jsi se v poslední době se svou motorkou zúčastnil filmového natáčení s kanadským štábem. Jak jsi se k tomu dostal? V zásadě díky tomu, že byl moped vystavený na pražském motocyklovém salonu. Ona je to, když nad tím teď přemýšlím, taková zamotaná historie. Dlouhý příběh? To právě ani ne. Hned na začátku tě zklamu, ale spíš šlo o řetězec lidí. V produkci toho seriálu jsou čeští produkční, kteří se starají o kanadský tým. A jeden z těchto produkčních je bratranec mojí bývalé slečny a ten viděl mojí motorku. Sice filmaři původně chtěli BMW a zaplatit product placement, ale chtěli moc peněz a řešili to, typicky filmařsky, na poslední chvíli,

až došli k tomu, že jediným a posledním řešením jsem já. Takže tvoje role byla jaká? Tys dodával motorku nebo sis i zahrál nějakou vedlejší roličku? Seriál se natáčel z pohledu hlavního hrdiny, takže tam hrály moje ruce nebo nohy. Ta motorka je hodně specifická na řízení, tudíž jsem ji nechtěl svěřovat nějakému matlovi. Řekl jsem jim, že pokud jim to nebude vadit, rád bych si to odřídil sám. Oni po krátké době zjistili, že hereckého umu na to není potřeba mnoho a výhodou je, že se na té motorce já chovám přirozeně. Vždycky mi nainstalovali na helmu GoPro a poslali mě natočit nějaké záběry, přičemž v některých scénách je motorka i s jinými herci, tam já už potom nefiguruju. To zní jako dobré řešení. Jak probíhal ten výběr? Já jsem jim jel ukázat motorku do Prahy, jestli jí tedy chtějí nebo nechtějí. Oni měli určité požadavky, jak by ji trochu pozměnili, např. že by vyměnili nádrž, hlavně


Jednak jsem zjistil, že v tom asi můžu být dobrý, nápady jsou. Navíc se mi líbí ta průkopničina. Takže v Čechách toho zatím moc není? Dělá to tady ještě někdo další? Jo, vím o dalších lidech. V jižních Čechách, díky bohu, jich moc není. Vím o klukách v Prachaticích, ale ti dělají tu klasiku. To, co tady bylo, je a bude. Myslíš si, že tady funguje v tomto oboru i jistá kooperace jednotlivých garáží? Když je větší poptávka, že si přehodí zakázku, případně doporučí někoho, kdo by vyhovoval nárokům zákazníka líp? Liší se vůbec ta produkce? Jsem si jistý, že to tady funguje. Design je většinou klasika, ale i tak jsou tady lidi, co svým způsobem dělají to, co bych chtěl dělat já. Je to Plzeň, Praha, směrem na Moravu. Ale když se podíváš na motorky od těhle kluků, jsou v podstatě všechny stejné. Můžou se lišit barvou a detaily, ale není na nich nic osobitého, excentrického. Původně jsem měl dělat s klukama v Praze, kteří si založili vlastní garáž, říkají si Spark Plug (angl. motorová svíčka), ale nerozuměli jsme si po designové stránce. Já tomu chtěl dát nějakou tvář, vytvářet přes skicy, ne na místě, kdy držíš díl v ruce a nějak ho tam dáš, prásk prásk. Ale právě oni chtěli sekat jednu motorku za druhou. A máš nějaký vzor v oboru? Kdy se podíváš na něčí práci a řekneš si „Jo, tohle bych chtěl dělat“? Asi tedy spíš po stránce technické kvality, protože provedení se u tebe zřejmě bude hodně lišit. I po stránce designu, akorát nic není tuzemská produkce. Ve Francii jsou kluci, kteří se nebojí vzít přístrojovou desku z letadla, prsknout to na nádrž a dát tomu úplně jinou tvář, takže ani nepoznáš, co to bylo původně za typ. Naopak třeba ve Španělsku mají ten gotický styl, madony. Je to libivé, pohrávají si s mícháním barev, kontrastuje to. Je vidět, že s tím umí pracovat. Mně se líbí každá originální práce a važím si každého človíčka, který to dělá jinak. kvůli designu. Přeci jen já ji mám nějak pomalovanou a jim se to hodilo jinak. Na poslední chvíli jsme upravovali řidítka, takže se z ní pro natáčení stala trochu jiná motorka. Vlastně to tak úplně ta moje nebyla. Takže ten stroj, na němž ty jsi dělal čtyři roky, jsi nakonec ještě musel měnit? Ze začátku mi to ani nevadilo, ale časem jsem si říkal, že je to docela škoda. Ale pak se žačali natáčet externí záběry v Německu, ve Švýcarsku, v Itálii, Chorvatsku, Maďarsku a Rumunsku. Jezdili jsme ty nejhezčí silnice, nejkrásnější serpentiny a člověk tam sedí na té svojí motorce, říká si „Ty kráso, když jsem si tenkrát začal tu motorku stavět, to byl můj sen podívat se na ní někam k Jadranu“. Zrovna letos na jaře jsem sí říkal, že bych jel do Rumunska, ale nechtělo se mi na malé motorce tahat všechny věci. A pak najednou bum prásk a sedíš na stroji v Rumunsku. V tu ránu je ti jedno, jestli tam máš svojí nádrž nebo nádrž podle filmařů. Jsi tam.

Vrátíme se zas zpátky k tomu, co děláš nebo chceš dělat. Pochopila jsem to tedy dobře, že se přestavbou motorek chceš v budoucnu živit? Když nad tím tak přemýšlím, tak ono to má spoustu aspektů. Ale jde o to, že když si postavíš sám motorku, bez ohledu na další lidi, na tátu s mámou, je to jen tvoje. Máš takhle udělanou svojí motorku a přijedeš s ní mezi lidi, necháš někde stát a lidi ti říkají „To je hodně dobrý, to je moc hezký“. Tak mě napadlo, že bych to chtěl dělat pro lidi, podle jejich představ a požadavků. Je to podobné, jako když jdeš ke krejčímu. Já tu zkušenost nemám, ale představuju si to tak, že tam přijdeš a sdělíš svoje představy, krejčí se je bude snažit naplnit. On bude pracovat na základě svých zkušeností, se svými nápady, zkusí nějak efektivně umístit knoflík, aby šaty vypadaly zase trochu jinak, netradičně. To jsou aspekty, které ty si nejsi schopná vymyslet, protože do toho oboru nefušuješ a spoléháš se na práci profesionála. Vybíráš si krejčího, který oblečení dá originalitu. A to je věc, co mě baví.

Máš nějakou vysněnou destinaci, kam by ses chtěl na motorce podívat? Co bys chtěl projet? Spoustu míst jsi navštívil už při natáčení. Zbylo ti ještě něco? Dá se na menší motorce vůbec jet nějaký delší road trip? Když za tebou jede někdo, kdo ti veze ty věci, tak to jde. Mně se zalíbilo jezdit kolem Jadranu. Asi nemám jasný cíl, kam bych chtěl dojet. Ale největším snem je nejkrásnější motorkářský sraz Wheels & Waves. Je to jih Francie, kousek nad hranicemi se Španělskem, takže je to daleko. Jet tam na mojí motorce by chtělo někoho, kdo ti veze věci. Zrovna moje motorka je dělaná na to, aby mohla jet co největší rychlostí, takže jakmile máš batoh na zádech, už to po celým dni cítíš v rukách a je to plačtivé. Takže to není motorka na dálku? Na dálku ne, spíš aby jela co nejrychleji. Ale zase to není motorka, se kterou vjedeš na dálnici a jedeš. Spíš si jedeš po silničkách a díváš se kolem, zastavíš se, spíš kochací ježdění. Myslím si, že je to přirozenější, než když si koupíš novou R1, vyhodíš tam 180 a držíš se zuby nehty. Tak není problém si sestavit jinou motorku, ne? To by bylo na tuhle cestu ideální.


KTERAK SE ŠTUDÝROVALO ZA DÁVNÝCH ČASŮ, KDYŽ ­JEŠTĚ NEBYLO FREEVIDEO.CZ

(Z VYPRÁVĚNÍ STARCE) T

Jan Flaška

10 – 11

září/říjen 2015

STUDENT‘S LIFE

P

okaždé, když s nástupem nového akademického roku zaplaví ulice naší jihočeské metropole mladí, krásní, dosud nevzdělaní lidé, upadnu do jakéhosi kómatu vzpomínek na vlastní studentská léta. Ty obrazy jsou zahaleny růžovým oparem; ne snad proto, že bych si chtěl něco přikrášlovat, to ne, ale studoval jsem v Ústí nad Labem a čert ví, co tam ty chemičky vypouštěly do vzduchu. Ach, studentská léta, ta léta volnosti a ztřeštěných nápadů! Třeba ona slavná jízda na sáňkách po únikovém schodišti ve třináctém patře kolejí ve čtyři hodiny v noci u příležitosti Mezinárodního dne dětí! Bylo opravdu neskutečně ztřeštěné myslet si, že když někdo za zdí vašeho pokoje něco takového provozuje, že se u toho budete schopní naučit na zítřejší zkoušku z psychopatologie. Slovní spojení „studentský život“ je v představě spousty lidí synonymem nezřízeného sexu. Pokud si vzpomínám, tak je to úplná pravda. Sex nám na koleji opravdu nikdo nezřídil. Zato nám tam zřídili internet, a my jsme si tak většinou museli vystačit s tím, co tehdy nabízel. Protože byl tenkrát ještě v dětských plenkách, měl i řadu vlastností, které lze od průměrného dítěte očekávat – například pořád padal, co chvíli se posral a pořád se někde zasekával. Díky těmto vlastnostem měly tehdy i erotické stránky úplně jiné grády. Videa byla kratičká, v mizerném rozlišení a stahovala se celé věky; fotogalerie tedy byly mnohem rozumnější volbou. I tak se ale každý obrázek nahrával dlouhé vteřiny a jeho postupné zobrazování ve vás navozovalo elektrizující pocit napětí a očekávání, ne nepodobný tomu, když pomaličku svlékáte ženu.

Navíc se to celé většinou odehrávalo v potemnělé místnosti, takže to bylo vlastně skoro až romantické, teda když si odmyslíte, že jste u toho seděli s vypálenýma očima v nevětraném pokoji před obrovským blikajícím monitorem a z vedlejšího pokoje řvali z rádia Lunetic. Nejen rychlost, ale i obsah erotických stránek byl tehdy omezený. Když si chtěl například člověk rozšířit obzory a trochu se vzdělat, musel záběry lidí v gumových oblecích a plynových maskách, jak se mají všichni vzájemně ze všech stran rádi, složitě hledat, a ne že mu to omylem vyskočilo přes celou obrazovku a on z toho pak měl půl roku noční můry. O Japoncích ani nemluvě. Obecně vzato, proti tomu dnešnímu toho tehdejší internet až tak moc neuměl. Facebook nebyl. Google nebyl. Wikipedie nebyla. Seminarky.cz nebyly. Dodneška nechápu, jak se mi povedlo dostudovat. Nejen s internetem, jiné to bývalo třeba i s jídlem. Pokrmy, připravované pro nás v menze, se pohybovaly na hranici poživatelnosti, ale my jsme je téměř pokaždé snědli a ne si je jenom vyfotografovali, jako to dělají mladí lidé dnes. Tedy, ono by bývalo bezpečnější si je jen vyfotit, ale tenkrát ještě v mobilech nebyly foťáky a kinofilm byl moc drahý. Velké změny nastaly i v tom, co si člověk vaří sám na koleji: špagety za posledních patnáct let zdražily o tři koruny a kauflanďácký kečup dostal jinou etiketu. Za mých mladých let studenti také při studiu zdaleka tak neprokrastinovali jako dnes. Bylo to proto, že neexistoval Facebook, Twitter, Freevideo.cz, Instagram, Pinterest ani jiné sociální sítě, na nichž by se dozvěděli, co to znamená „prokrastinovat“. Tenkrát

se na studium prostě „sralo“. Přesto je třeba říct, že navzdory všem velkým změnám zůstala jedna věc stejná. Za těch dávných časů si stejně jako dnes každý student, sotva obdržel rozhodnutí o přijetí na školu, představoval, jak vychází z bran své alma mater s diplomem v ruce a celý svět mu leží u nohou. Jsem starší a zkušenější a jsem moc rád, že mohu tuhle věčnou studentskou představu potvrdit: když vystudujete školu a získáte titul, celý svět vám leží u nohou a svíjí se smíchy. (autor si vám lehne k nohám, až dostanete bakaláře)


HOSTEL

VELBLOUD

#krb #unplugged #pohádkovázahrádka

#koncerty #hard-core #tma

Kavárna, pub a hostel (jak bystří pochytili z názvu) stojí v jedné z nejstarších ulic ve městě v malebném minidomečku. V zimě potěší plápolající krb, když sníh roztaje, tento podnik se chlubí zahrádkou, kde se cítíte jak v pokojíčku. Ideální místo na hlučná setkání i na osamělé čtení Milk & Honey.

Dnes už legendární hudební klub, kde jsou vítání všichni posluchači nehoven. Škála stylů je pestrá jak peří rajek - od elektra po HC. Samosebou se tam leje budvar a jégr. No a když přeje i počasí, není problém venku rožnout třeba gril.

SINGER

#student #music #ex-old school

#legendarypub #internacional #vlastnípivo Mezinárodní návštěvníci, nejzajímavější obsluha ve městě a první nekuřácká hospoda. Ačkoli někdy se setkáte se strašnou hudbou, jejich pivo Beeranek stojí za zkoušku, i kdybyste jen chtěli podpořit lokální produkci. Svého času se zde scházela budějcká alternativa, ovšem to už je věcí minulosti. Bohužel.

DIVADELNÍ KLUB

#chillout #sklep #jídlo Ačkoli název může zavánět überintelektuálním prostředím, „divadelňák“ je sklepní hospůdka se smíšenou sortou návštěvníků. Domácí pivo (čti Budvar), koktejly, stěny bez oken. A máte-li chuť k pitivu něco i zakousnout, pak vězte, že lepší ciabatty na několik způsobů v Budějcích nenajdete!

CHAT NOIR

#nóbl #Francie #rande Šanson se line z amplionu, ve vzduchu jsou cítit čerstvé crepes a nad stoly se vznáší obláčky cigaretového kouře. Černá kočka je už dlouhá léta oblíbeným meeting pointem pro první i druhé rande. Ceny jsou lehce vyšponované, pravděpodobně kvůli krásnému výhledu na náměstí.

CUBA BAR

#punk #longnight #čezeta Jedna z hospod, které teď nejvíc letí. Velký výběr kvalitních rumů, fotbálek, možnost přespat v hostelu, pokud se party protáhne. Často se sem chodí na rozjezd, nebo naopak na zakončení večera, protože mají dlouho otevřeno. Kultovní podnik zejména pro flamendry z okolí Palackého náměstí.

HORKÁ VANA

#kultura #litina #indie Spojení baru a kulturního klubu, jeden z uzlových bodů budějovické kulturní scény. Velmi otevřená dramaturgie poskytuje prostor každému, kdo má chuť něco pořádat, Vana ráda zkouší nové věci. Potřebujete-li se dozvědět nejnovější drby ze světa budějovické bohémy, zamiřte přímo na bar.

VATIKÁN

#legendarypub #oldschool #alternativa Jedna z vlajkových lodí Budvaru, který tu mají opravdu výtečný. Nečekejte žádný vyvoněný podnik, jde o poctivou knajpu s dlouhou tradicí a fortelnou obsluhou. Dá se tu koukat na sport, přes léto lze sedět venku, přímo uprostřed Lannovy třídy.

ŽELEZNÁ PANNA

CAFE SLAVIE

Původně hospoda pro štamgasty se změnila na prostor pro studenty s rádoby ciderem, 100% Budvarem a na domov venkovního letního festivalu „Central Park“.

CAFÉ DOSLOVA BAR

#studentfriendly #retro Sesterská kavárna Železné panny, kde se nebudete nudit, ani když na večírek dorazíte sami. Můžete si tu totiž přečíst padesát let staré noviny, kterými je podnik vytapetován. Širokou nabídku leckdy o ­ riginálních nápojů doplňují pravidelné akce pro studenty.

MĚSÍC VE DNE

#studentfriendly #deskovéhry #kultura Literární kavárna je centrem kulturních akcí, jako jsou autorská čtení, koncerty či vernisáže v prvním patře, kde se nachází galerie současného umění. Vše je zde za lidové ceny, k dispozici jsou aktuální časopisy, knihovnička, deskové hry nebo tzv. zavěšené kafe.

U TONCARŮ

#čtyřka #kampus #oldschool Tenhle podnik jsem navštívil v rámci pořadu „putování po čtyřkách“. Takže je jasný, do jaké kategorie spadá. Každopádně pivko v pohodě. Ideální dostupnost pro studenty, protože Toncarů leží na začátku Branišovský. Můžeš si tam i něco zobnout, a protože takovýchto skanzínků ve velkých městech ubývá, bylo by fér je občas poctít návštěvou...

KAVKÁRNA

#posthipster #pivo #start Jeden z mladších přírůstků do světa rázovitých budějckých hospod. Lepší Budvar netočí ani v Masných krámech. I výběr toho ostatního k pití nepokulhává, tudíž nejste-li pijáci piva, nejste sice cílovka, ale návštěvou neprohloupíte. Strategická poloha hned u zastávky MHD dělá z Kavkárny nejlepší místo, kde začít tour de pub v jihočeské metropoli.

CAFÉ DATEL

#hipster #hipster #hipster Kavárna si svou inspiraci vzala z líhně stylových berlínských ­podniků. Péče, se kterou připravují kávu, se rovná téměř ­náboženskému obřadu. Ve vitrínách se na vás smějí domácí zákusky a ochotní č ­ íšnici jsou schopní vám o každé whisce říct její příběh. Pokud z ­ rovna nemáte v kavárně co číst, můžete se věnovat ­pozorování okolí. Díky velkým oknům vnitřní prostor téměř srůstá s venkovním.

ZLATÁ HVĚZDA

#gotika #drak #alternativa

#dědci #hermelín #pivnice

Jeden z nejmagičtějších podniků se nachází na místě s dlouhou historií (přilehlá věž byla ve středověku součástí městských hradeb a provádělo se v ní mučení). Příjemně členité prostředí doplňuje nabídka originálních nápojů včetně dobrých vín. Klidná romantika.

Podobně jako hostinec U černého koníčka i Hvězda už toho pamatuje hodně. Stejně jako její štamgasti. Ale atmosféry důchoďáku se tu nedočkáte, naopak je to autentická třetí cenová, akorát čistější a hezčí. Navíc Hvězda se dlouhou dobu pyšnila nejlepším nakládaným hermelínem v Budějovicích. Utopenci taky dobrý.


Klub malých pivovarů

Café Doslova Bar

U Toncarů

JCU hipstři hogofogo srdcovky

pivo no

ostatní

STROMOVKA

Pub


Guide Perla

MARIÁNSKÉ NÁMĚSTÍ

Zlatá hvězda Paluba Měsíc ve dne Horká vana

Cuba Bar

Kavkárna

Hostel Cenzoora

U Šebestů

Sahara

Masné krámy Fér Café

Paradox

Café Datel

LANN

Chat Noir

Singer Pub

OVA TŘÍDA

Vatikán

VA TŘÍDA L A N NO

Hammond

Modrý dveře Maxim Železná panna

Široko Starý časy

MC Fabrika

Broukárna

Divadelní klub

Highway 61 Slávie U Černého koníčka

Velbloud


KLUB MALÝCH PIVOVARŮ

#oldschool #meníčka #socreal

Samotný název prozrazuje hlavní přednost této oblíbené hospody, která není daleko od studentských kolejí: širokou a proměnlivou nabídku piv z menších pivovarů. Pro pivaře vskutku ráj. Dá se tu i dobře najíst, čímž je podtržen komplexní gastronomický zážitek.

Restaurace původně vznikla jakou součást kolektivního domu. V rámci socialistické idey neměly ženy trávit čas u ploten, ale raději u strojů, jíst se mělo právě v domovní restauraci. V nově předělaném prostoru odkaz historie připomínají už jen tradiční hotovky, které jsou stále za lidové ceny.

MODRÝ DVEŘE

#retro #meníčko #legendarypub

Hudební klub, restaurace a bar v jednom je oblíbeným místem v Budějovicích. Z toho důvodu si zde večer bez rezervace často nesednete. Lákavá je především široká nabídka alkoholických drinků a koktejlů, které si dobře sednout s miskou nachos či kuřecím burito. Do uší vám bude pohrávat jazz či blues a život nemůže být krásnější.

Klasická hospoda s nejčeštějším hospodským jídlem, které můžete dostat. Nečekejte žádná překvapení, špatná či dobrá (a nikdy si neobjednávejte těstoviny). Pivo je skvělé – tankový Platan. Můžete se chodit dívat na sportovní přenosy. Venku si ovšem nesednete.

U ŠEBESTŮ

#proflák #kóje #Kroužek

V chodbě každý rok hnízdí vlaštovky a ty by si jen tak něco nevybraly. Šebesti jedou celou noc a i v pět ráno se tady můžete výborně najíst. Obsluha se někdy trochu tváří, ale ve skutečnosti jsou to pohodáři. A jejich strop vás opravňuje k tomu, abyste si udělali selfie a nebyli za blbce.

MC FABRIKA

#koncerty #studentfriendly

STUDENT‘S LIFE

Jde především o hudební klub specializující se na tvrdou, rockovou, punkovou a metalovou muziku, ale člověk tu může i posedět s pivem nebo vyzvednout si bedýnku s regionální zeleninou. Kvůli své lokalitě vhodné především pro studenty pedagogické fakulty z Jeronýmovy ulice.

STARÝ ČASY

#cyklo #oldschool #malinovka Nejlepší místo, kde trávit babí léto - když se vám podaří urvat si místo. V opačném případě vám rádi dají kelímek a můžete se sunout po celém nábřeží. Hospoda sídlí v bývalých katovských domech, je to tam maličké, zaplavené všelijakými věcmi, ale dost útulné. Čepují malinové nebo borůvkové pivo, na které chodí většina obyvatel města.

No comment.

FÉR CAFÉ

#bio #eko #fairtrade Návštěva kavárny je především gastronomický zážitek. Od velkolepých snídaní přes domácí dorty, zákusky, pomazánky a polévky. Svědomí vám může hřát vědomí, že vše je v bio kvalitě a připravované rovnou na místě. Bio cappuccino vám udělají i z rostlinného mléka, ke kterému si můžete dát bezlepkový zákusek. A to je fér, především pro dietáře.

HAMMOND PUB AND CAFÉ

#jazz #retro #indie

Jak název napovídá, tahákem podniku jsou hammondky. Při troše štěstí na ně právě bude hrát Ondra Lenz a to potom nikam nechoďte, maximálně k baru. Kouří se na dvorečku, jehož miniaturní plocha sbližuje. Kromě nekdějšího průjezdu patří k Hammondu i sousední místnost pro hosty, kteří mají rádi a/ fotbálek, b/ více soukromí, c/ pravé úhly.

CAFÉ ŠIROKO

#kafe #hipster #klavír

Střešní terasa. Je třeba něco dalšího dodat ? Boží burgry z grillu, milá obsluha, která s vámi vydrží až do rána a téměř pravidelný hudební večírky. Ideální místo na strávení klidného večera.

SAHARA

#lifemusic #blues

Na první pohled trochu zvláštní pajzl s divnýma lidma (což jsou ve skutečnosti jen herci z Malého divadla, které je hned naproti), ale nedejte se zmást prvním dojmem. Po pár návštěvách vás všichni budou vítat jako staré známé. A občas se dočkáte pivních speciálů z Modravy. Plus: kdo si nedá hot shota, jakoby ani v Budějovicích nebyl.

Prostorný klub, kde si budou připadat dobře oba lidské druhy. Točí tu totiž jak Plzeň, tak Budvar. Obsluha si s vámi bude vědět rady, když přijdete s celým kruhem, i tehdy, pokud se necháte zmást bluesovým zaměřením klubu a budete chtít vyprávět obsluze, že vám utekla žena a pustili vás z vězení.  Koncerty jsou několikrát týdně. Za vynikající muzikou můžete do Hájveje, za Českou muzikou musíte do Dubného.

PALUBA

#disco #meatmarket #cocktails

Sice jde o podnik fungující pouze v letních měsících, nicméně kdy jindy byste chtěli posedávat nad Mlýnskou stokou v open air baru? Nemyslete na komáry, ani na rušnou cyklostezku za vašimi zády – užívejte jedinečnou romantiku výletní plachetnice v centru Budějc.

Pokud si chcete zatancovat, tohle jsou místa, kam jděte. Pokud hledáte flirt na jednu noc, tohle jsou místa, kam jděte. Pokud chcete někoho sbalit při poslouchání (především) špatné hudby, pak tahle místa budete milovat. Očekávejte obrovské množství gelu ve vlasech, pushupek a odhalené kůže (u obou pohlaví).

CENZOORA

září/říjen 2015

MASNÉ KRÁMY

Roztomilý personál, dvorek, vybavení i divočák. Všechny kávy jsou tu tak dobré, že zapomenete, že jste vlastně alkoholici a původně jste šli na čtyři piva.  Nebudete si tu připadat hloupě, ať už jste kávoví fašisté, neonacisté nebo kakaoneznabozi, kterým se pořád ty frenčpresy a érpresy pletou a kteří v koutku duše doufají, že picollo přeci jen někde existuje. Skoro irský „pub” se slušným ciderem a pivem, co se nejvíce v Budějcích podobá stoutu.

#grill #terasa #chalupastyle

U ČERNÉHO KONÍČKA

#jazz #rande #meníčka

#pizzaparma #jídlodo5dorána #papírovýstrop

14 – 15

PERLA

#gastro #party

#hotshot #kouř #friendly

#rozmarnéléto #komáři #openair

HIGHWAY 61

MAXIM/BROUKÁRNA/PARADOX


JAK SE STÁT BUDĚJOVICKÝM STUDENTEM T

Zdeněk Brdek

J

akmile si na koleji nebo na privátě poprvé zuješ boty, vyčůráš se a připojíš na wifinu (ne nutně v tomto pořadí), potvrzuješ tím své rozhodnutí stát se posluchačem vysoké školy. Následně máš před sebou v zásadě dvě cesty. Zaprvé se můžeš stát tzv. „studentem-zahnívačem“. Ten ve městě, kde studuje, tráví jen nezbytně nutnou dobu (zpravidla určenou k doplnění živin a k přesunům na vlak) a zastává názor, že všude dobře, na kolejích nejlíp. K prohlídce Budějovic používá Mapy.cz a StreetView. Jestli se tu něco děje, je mu šumák. Tím se zařadí k většině a chraň ho pámbu, aby někdy vybočil z řady a byl divnej. Druhá možnost je být divný a aktivní. Divný aktivní student rád objevuje potenciál města a jeho kulturního života, čímž se zpočátku myslí hlavně pochlastávání po knajpách a chození na kulturní akce. Ovšem leckterý divný student se leckdy prosedí a prochodí až k poznání, že akce lze nejen navštěvovat, ale i pořádat.

JAK SPRÁVNĚ ZAHNÍT

JAK SE STÁT DIVNÝM STUDENTEM

1. Udělej si přehled o hospodách v blízkosti kolejí. Zjistíš, že nejblíže je Káčko v suterénu K1 a Louka před pavilonem B Zemědělky, o trochu dál Nezmar (Studentská 2), Pedák (na Branišovské u zastávky MHD Vysokoškolské koleje směrem z města) nebo Jiskra (Jana Opletala 33). Pokud už někam budeš vyrážet, bude to v naprosté většině do těchto lokálů, centrum je přeci moc daleko. 2. Lítačku není nutné si pořizovat (pokud nemusíš z kolejí za výukou do centra), v týdnu využiješ MHD jen dvakrát: při cestě od vlaku na koleje a zpátky. Párkrát se možná rozhodneš jít pěšky, ale brzy takové bláznivé nápady zapudíš, protože při chůzi s krosnou na zádech ti bude v létě horko a v zimě chladno. 3. Jídlo si voz z domova od maminky v plastových pikslách. Nikdo nemá větší pochopení pro tvé citlivé chuťové buňky než máma. Základní potraviny si dokoupíš v Kauflandu nebo v sámošce na Šumavě. Občas samozřejmě můžeš zajít do menzy, ale to jen v nejnutnějším případě. 4. Mimo kolejí choď jenom do školy nebo maximálně na nákup či do nejbližší hospody. Ve městě se zdržuj jen nezbytně nutnou dobu, když šikovně zahákuješ vyučování, budeš se moct vrátit do rodného hnízda třeba už ve středu odpoledne. Na víkendy rozhodně nezůstávej, volný čas bez známých v neznámém prostředí ti nahání strach. 5. O kulturu nebo jiné společenské aktivity nemá cenu se zajímat. Některé z nich jsou sice zadarmo, ale zase je nutné vážit za nimi cestu do centra, které je tak daleko. Stačí stáhnout si z netu nějaký nový hollywoodský film (jiné neznáš), koupit do petky levné stáčené víno a o zábavu na kolejním pokoji je postaráno. 6. Nečteš nic kromě kamarádových zápisků z přednášek, a to jen pár dní během zkouškového. Občas na tebe sice vyskočí jakési zprávy či aktuality na internetu, ale u těch stačí zaregistrovat titulky, z nichž si ostatně vytváříš i svůj světonázor. Namáhavou četbou se pro tebe stávají už i komiksy. 7. Občasné otázky tvých blízkých na to, jak se vlastně žije v Budějovicích, odbývej jednak ohranou hláškou, že by tu chtěl žít každý, jednak znaleckým konstatováním, že tu chcípnul pes.

1. Udělej si přehled o hospodách v blízkosti kolejí. Samozřejmě narazíš na ty výše zmiňované, ale to ti nestačí. Vyrážíš pravidelně do centra, abys vyzkoušel zdejší puby a získal o nich přehled založený na vlastní zkušenosti. Ten se ti bude hodit při komunikaci s domorodci. Není nad to si občas zamachrovat před někým, kdo tu žije celý život. 2. Pořiď si kolo. V Budějovicích (a nejen tady) je to jednoznačně nejekonomičtější, nejekologičtější, nejzdravější a často i nejrychlejší dopravní prostředek. Město je placaté, takže se člověk příliš nenadře, a k cyklistům poměrně přátelské. Ideální je nějaký starší zachovalý model (tzv. hapina), který neláká zloděje. Pokud se stane, že zloděje naláká, nešlo o dostatečnou hapinu. 3. Pro poznání centra a bližšího okolí ideálně poslouží Pub Guide, který najdeš uprostřed časopisu. K seznámení se s okrajovými částmi Budějovic je ideální vyšetřit si volný den, koupit si za pade jednodenní jízdenku na MHD a nechat se volně vozit po městě. Je fajn střídat linky, i když dát si za den padesátkrát trasu Nádraží–sídliště Máj trolejbusem trojkou má v sobě zase něco zenového. 4. Choď jíst do menzy, poměr cena/výkon je jednoznačně nejvýhodnější. Kromě hlavní menzy v kampusu je k dispozici i menší pobočka na K5 a v centru, na Teologické fakultě. V kampusu je navíc možné chodit i na snídaně nebo večeře. 5. Koupej se za pěkného počasí v řece. V Budějovicích jsou k dispozici hned dvě: ve Vltavě se koupe hlavně v Rožnově podél cyklostezky, na Malši jsou k tomu vhodné oba dva jezy, Malý i Velký. V jejich blízkosti jsou občerstvení, kde se dá pěkně popít i pojíst, i dostatek stromů poskytujících stín. Hlavně v zimě je fajn i plavecký bazén na Sokoláku, kde je kromě plavání v ceně vstupenky i vířivka, velký tobogán a parní komora. 6. Zajímej se o kulturní akce, co město nabízí, a choď na ně. Funguje tu množství hudebních klubů, jsou zde divadla a galerie, koná se řada festivalů, nejen známý Majáles. Abys o akcích a kulturním dění měl přehled, čti pravidelně Milk & Honey, poslouchej Radio K2, informovat se lze také na www.inbudejovice.cz, www.kulturne.com nebo www.svrap.cz. 7. Postupně si najdi oblast, která tě zajímá (sport, kultura, aktivismus, hospody, ekologie atp.), a zapoj se do jejího fungování ve městě. Začneš pak trávit v Budějovicích čím dál víc času a zjistíš, že ses do jihočeské metropole beznadějně zamiloval. A že by tu, jen tak mezi námi, opravdu chtěl žít každý.


16 – 17

září/říjen 2015

ART

CHILSKÉ ČTVERCOVÉVARIACE

T

isíce kilometrů dlouhý pruh pouště sevřený mezi hradbami And a širým Pacifikem přitahuje v posledních letech širokou pozornost a naopak chilským tvůrcům se otevírá celý svět. Chilská architektura je nám Evropanům bližší, než by se mohlo zdát. Jen v Londýně se Chilanům během loňského léta věnovaly hned tři významné instituce, a aby toho nebylo málo, hlavním kurátorem XV. Benátského bienále, největší architektonické události nadcházejícího roku, byl jmenován Chilan Alejandro Aravena. Minulé prázdniny chilský samorost Smiljan Radić vytvořil v Kensingtonských zahradách čtrnáctý letní pavilon pro prestižní galerii Serpentine. Radićův návrh na návštěvníky sice působil podvědomým dojmem, ale současně je mírně nezneklidňoval, neboť se v objektu promítalo ‚prehistorické naleziště‘ i ‚futuristický kokon‘. Druhá londýnská instalace od chilských architektů, nesoucí název Tropický prales stála na náměstí Bedford Square před slavnou školou Architectural Association. Autorem impozantního pětimetrového pavilonu z textilních krápníků byl mladý chilský pár Lene Nettelbeck a Jorge Godoy. Za poslední loňskou chilskou invazí do Londýna stojí manželský pár Sofia von Ellrichshausen a Mauricio Pezo. Na výstavě Vnímání prostoru, pořádané Královskou

akademiíí umění poskytl návštevníků prostřednictvím architektonických instalací vícesmyslové zážitky. Právě tyto chilské architekty, fungující pod názvem Pezo von Ellrichshausen, budeme mít možnost poznat blíže na konci října, kdy jejich výstava přicestuje do českobudějovické Galerie současného umění a architektury. Sofía von Ellrichshausen (*1976) a Mauricio Pezo (*1973) tvoří argentinskochilský manželský pár, který si před čtrnácti lety otevřel vlastní studio ve třísettisícovém městě Concepción v centrální části Chile. V jejich společných pracích se tak prolíná vědecká logika s uměleckými ambicemi. Jejich portfóliu dominují malé rodinné domy pro přátele v okolí Concepciónu. S krátkodobými instalacemi se jim však podařilo prorazit do galerií po celém světě. Přísná geometrická kompozice domů Pezo von Ellrichshausen současně disponuje silnou figurálností, čímž připomíná tvorbu Johna Hejduka, dlouholetého děkana Cooper Union. Pezo von Ellrichshausen si libují v jednoduchých kubických formách a symetrii, do níž však dokáží hravě zakomponovat okenní otvory, zjemňující původně rigidní kompozici. Dokazují, že obyčejná kubická forma a čtvercový půdorys mohou nabízet netušená prostorová dobrodružství. Výškové situování místností je rozmýšleno stejně pečlivě jako umístění oken a nábytku. Jejich rodinné domy přes svoje malé měřítko působí monumentálně, ale zároveň si

udržují hravost. Současně si uvědomují, že jejich architektura není dokonalá. Používají surové materiály a jednoduché pracovní techniky. Pracují s drsnými a neošetřenými povrchy, jaké by klienti v Čechách těžko strávili. Navrhují schodiště, která by čeští úředníci nezkolaudovali. Díky tomu všemu stačí jejich stavby zestárnout dříve, než se odstraní bednění, čímž daleko lépe a rychleji zapadnou do svého prostředí. Dobrá architektura na sebe nepotřebuje přitahovat pozornost, ale zážitky v ní by měly patřit k těm nezapomenutelným, což domy Pezo von Ellrichshausen splňují. Nemají rádi slovo „designování“ neboť se příliš blíží dokonalosti, z níž se však vytrácí osobní lidský vklad. Pezo von Ellrichshausen vše pečlivě zvažují a promítají do návrhů jak racionální tak i intuitivní stránky. K pochopení jejich metod by mohla posloužit věta, kterou Mauricio Pezo pronesl na závěr své letošní přednášky na IIT v Chicagu: „Pokud chcete docílit skutečné dokonalosti, pak musíte stále dělat to samé, ale nikdy stejným způsobem.“ Díky budějovickému Domu umění nám bude tento podzim chilská architektura o něco bližší, neboť představí tvorbu předního ateliéru Pezo von Ellrichshausen a možná návštěvníky přiměje ke zvážení cesty přes půlku planety na aktivní seismický zlom mezi velehorami a nekonečnou vodní hladinou. Petr Šmídek


foto: Jiří Suchomel

J

iž dlouhou dobu je zřejmé že v Chile se, v oblasti architektury, dějí více než zajímavé věci. V tomto tušení nás poměrně pravidelně utvrzují chilské expozice na Bienále architektury v italských Benátkách, jakož i hojně publikované práce chilských architektonických hvězd Alejandra Araveny a Smiljana Radiće, což byl jeden z mnoha důvodů proč se vydat na cestu za chilskou architekturou. Značného ohlasu se dlouhodobě dostává systému chilského sociálního bydlení, které je zaměřeno na nejchudší část společnosti a jež je mimo architektonických kvalit ukázkou, jak kreativně motivovat občany k participaci na procesu vedoucí ke zlepšení jejich vlastního bydlení a nejbližšího okolí, což je možné považovat za vhodnou pobídku v probíhající české debatě o sociálním bydlení, jež je často stigmatizováno a odsouváno na okraj společnosti. Vedle těchto příkladů stojí tvorba architektonické dvojice Pezo von Ellrichshausen, jejíž práci jsme měli možnost na naší cestě sledovat, jako vytržená z problémů tohoto světa, orientovaná na základní kánony architektury – měřítko a rytmus. Na naší cestě jsme měli možnost vidět tři domy od této architektonické dvojice. První, vlastní dům této architektonické dvojice, Casa Cien, se nedá přehlédnout, je jím totiž pětipodlažní věž stojící na dvoupodlažním soklu, zaseknutém do svahu kopce vypínající se na centrální částí Concepciónu. Dům je prodchnut důmyslnou geometrií, která se dá číselně vyjádřit číslem 3. Věž je půdorysnou třetinou soklu a ten stejně jako věž dělen na další třetiny. Takto tvořené půdorysy vytvářejí

systém obsluhujících a obsluhovaných prostorů, známý z domů Louise Kahna, který však není důsledně uplatňován. Možná se dá dům číst také jako soustava otvírajících a zavírajících se prostorů, jež jsou akcentovány otvory a výhledy do krajiny. Jestliže část soklu je řešena jako dlouhé průhledové dispozice sloužící pro život rodiny a pracovní prostory, věž je řešena jako série malých intimních prostorů, jejichž hlavním motivem je výhled do krajiny. Detaily domu, spolu s volbou a zpracováním materiálů, nesou typické znaky tvorby autorů, jež je možné vyjádřit slovem – surový. Druhým rodinným domem je Casa Arco odkazující na silné zemětřesení, které Concepción postihla v roce 2010, stojící na místě svého zničeného předchůdce. Maurizio Pezo k záměru s jakým dům navrhovali říká „je tu něco nepříjemného v rozměrech strukturálních prvků domu, které vzhledem k malému objemu domu, se zdají být pro ocel až příliš mohutnou, ale na druhé straně příliš tenkou pro použití v betonu. Možná, že tato struktura (domu)není ničím více, než pouhým kusem infrastruktury“ a tak napětí čišící z neobvyklého použití struktivních prvků stavby jako by vyjadřovalo bolestnou zkušenost investorů, umělců, toužících po domu, jež odolá nejen času, ale zemětřesení, které může kdykoliv znovu udeřit. Masivní konstrukce domu se stává symbolem vzdoru a vůle a v neposlední řadě i hlavní výtvarnou složkou domu. Vlastní dům je věž z betonu a ocelových U profilů, se schodištěm uprostřed dispozice. Vstupní patro je vytvořeno jako černý betonový sokl, perforovaný pouze se vstupními dveřmi. Je to prostor bez oken, kde světlo proudí pouze čtyřmi čtvercovými světlíky umístěnými v podlaze prvního obytného podlaží, jež je tvořeno kuchyní

s jídelnou a obytným prostorem. Kuchyně se otvírá na betonovou terasu, jež je jediným rovným místem ve venkovních partiích pozemku. V dalších dvou obytných patrech je umístěna ložnice, koupelna, pracovna a pobytový prostor s krbem. Všechna tyto patra jsou konstrukčně řešena jako masivní ocelové rámy, vyplněné skleněnými stěnami s poloprůhlednými bílými závěsy. Třetím a posledním domem, je asi jejich nejslavnější realizace, Casa Poli, letní sídlo a kulturní centrum v jednom, stojící na pobřeží Pacifiku, na hraně monumentální skály. Betonový krychlový monolit má pozoruhodnou prostorovou skladbu, se schodištěm a servisními místnostmi po obvodu stavby, nechávajíce vnitřek domu zcela volný, otevřený průhledům do dalších místností a okolní krajiny. Za zmínku bezpochyby stojí i okolnosti vzniku samotného domu. Místo na hraně útesu neumožnilo použit stavební techniku při vlastní stavbě a tak jsou veškeré betonové konstrukce provedeny z ručně zpracovaného betonu a veškeré použité bednění je opětovně instalováno v interiéru domu, ve formě posuvných stěn či jako okenice chránící dům v době nepřítomnosti uživatelů. Na naší cestě po Chile jsme navštívili mnoho úchvatných staveb, projeli fascinující krajinou a zažili atmosféru mnoha měst, avšak domy autorské dvojice Pezo von Ellrichshausen patřili k tomu nejsilnějšímu, co nám podařilo spatřit. Radek Suchánek

PEZO VON ELLRICHSHAUSEN ARCHITECTURE / CHILE Galerie současného umění a architektury – Dům umění města České Budějovice 21. 10.–19. 11.


ART září/říjen 2015

18 – 19

OBKRESLOVÁNÍ

JAKO HODNOTA UMĚNÍ

T

Jiří Ptáček

Často nevíme, kdo žije v sousedním bytě. Často nevíme, kdo kolem nás žije. Cílem cyklu původních rozhovorů pro Milk & Honey je zvýšit povědomí o nejzajímavějších výtvarných umělcích s vazbami na jižní Čechy. O jejich tvorbě se většinou ví víc jinde, než tam, kde žijí, nebo odkud pocházejí. Většinou se zde veřejně nepředstavují, někdy už zde ani nežijí. První z této řady je konceptuální kreslířka Petra Herotová. Do Týna nad Vltavou jsi se přestěhovala ze soukromých důvodů. Jak bys definovala svůj vztah k regionu. Zajímá mě zejména, jak ho vidíš z profesní stránky - jako místo a společenství, ve kterých se ocitne mladá výtvarná umělkyně. Je pro ni život v jižních Čechách deficitem, nebo nabízí i nějaké benefity? Osobně i pracovně je pro mě zdejším benefitem rodina. V jižních Čechách mám přátele a konečně i vysněný ateliér. Když

chystám výstavu, tak mi manžel a jeho rodiče pomáhají. Po lidské stránce se zde tedy cítím dobře. Jinak přiznávám, že tady kulturně strádám. Musím si vždy čas od času vyjet do Budějovic nebo do Tábora. Chybí mi Praha, ale těším se, že po ukončení mateřské tam budu jezdit častěji. A v čem to strádání spočívá? Vždyť v jižních Čechách se toho děje hodně. Myslím spíš Týn nad Vltavou. Přestože se tu

koná řada kulturních událostí, jsou cílené na jiný typ diváka, než jsem já. Ale s tím jsem počítala, když jsem se sem před pěti lety stěhovala. Těžištěm tvé práce je kresba. Obvykle se jen řekne, že umělec využívá určité výtvarné médium, ale ve skutečnosti v tom je obsažené vědomí o specifickém způsobu práce, způsobu myšlení a způsobu vytváření významů. Jak se tyto aspekty


práce v médiu kresby projevují u tebe? Můj kresebný styl má dva póly. Jedním je pedantské šrafování, ať už iluzivně realistické nebo monochromatické vyplňování formátu. Druhým je opak: jednoduchá a strohá lineární kresba, která vychází z estetiky grafických značek, návodů a schémat. Svoji kresbu stavím často do konfrontace s principy strojového kopírování a reprodukce. Prakticky to znamená, že součástí mých instalací bývají například řady kreseb, ve kterých obkresluji, co vzniklo opakovaným kopírováním nebo skenováním motivu. Co tě na rozporu mezi rukodělností a strojovostí přitahuje? Nenazývala bych to rozporem, ale specifickou syntézou obou sfér. Připodobňování se strojům je zpochybňující narážkou na konzervativní představy o umělci. Zároveň mě také zajímá, jak moc taková kresba zůstává plnohodnotnou autorskou značkou. Jaké tradiční představy o umělci máš na mysli? A co myslíš autorskou značkou? V obecném povědomí stále existuje představa ideálního umělce jako řemeslníka, který umí dokonale napodobit viděnou realitu - krajinu, zátiší nebo portrét. Autorskou značkou zase myslím umělcův autentický rukopis, který vychází z jeho zručnosti a talentu. Ale když svoji zručnost člověk použije „pouze“ k obkreslování motivu vygenerovaného strojovou operací, tak vzniká otázka, jestli je kresba pořád stejně hodnotnou. A když se vrátím zpátky k začátku odpovědi na tuto otázku, tak si myslím, že se musíme zeptat, jestli nakonec taková strojová operace není aktuálnější realitou, jež je takzvaně vhodná pro plátno. Za velký klad tvé práce považuji, že tuto rovinu vyvažuješ obyčejnými náměty a humorem. Tvoje kresby se tím stávají osobnějšími. Je v tom nějaká strategie? Rozhodně to není cílená strategie. Obyčejné náměty jsem používala vždy. A s humorem to je stejné. Asi to jde ruku v ruce. Můj humor možná vychází právě z kontextu, ve kterém je obyčejný motiv použit. Například dominantou instalace v Domě umění byl velký červený kruh – nejelementárnější čistý estetický tvar. V další místnosti se objevil znovu, tentokrát

Řád a Chaos, tuš na papíře, 2012, foto: Jan Mahr na dvou tušových kresbách. Malý kruh na nich kopírovali Japonec a Japonka na kopírovacích strojích. Divák tehdy mohl říct: aha, ten velký červený kruh na začátku mohla být japonská vlajka. Do třetice se motiv zopakoval v podobě dekoru na stěně, který připomínal dětský pokojík. Zmnožený a zmenšený kruh tedy nakonec byl obyčejným puntíkem, jaký vídáme třeba na hrníčku. Když vezmeme tuto trojjedinost kruhu jako příklad, pověz mi, o čem by měla vypovídat? Když se mě ptáš takto, cítím velkou odpovědnost za odpověď. Kdyby ses zeptal, k čemu kruh odkazuje, nebo, co symbolizuje, bylo by to pro mě lepší. Navíc ta trojjedinost zní hrozně posvátně. Na ní to ale nestojí. Kruh se na výstavě mohl klidně objevit ještě jednou, dvakrát. Jedná se o jeden z nejzákladnějších tvarů. Může symbolizovat slunce, světlo, zeměkouli, zkrátka něco podstatného, nezaměnitelného. Ten velký kruh na výstavě ale fungoval jako poutač, nebo pomyslný maják. Byl totiž umístěn naproti dveřím, takže to bylo první, co divák při vstupu spatřil. Působil monumentálně. Když se pak objevil zmenšený a rozmnožený do puntíků, pak pocit monumentálnosti vytvářelo rozprostření po celé místnosti, navíc

Pohled do výstavy Něco tady nehraje, DU České Budějovice, 2012, foto: Jan Mahr

umocněno vědomím, že to vše bylo kresleno ručně fixem. Byla to hra s významem symbolu a jeho proměnlivostí v závislosti na formátu, počtu i způsobu jeho vzniku. V současné době jsi na mateřské dovolené. Jak se ji ti daří skloubit s uměleckou činností? Těžko. Co jsem na mateřské, tak hodně bojuji s únavou. Spíš mám za tu dobu v hlavě nastřádány nápady, které uskutečním teprve v blízké budoucnosti. Na druhou stranu, vždy před výstavou se mi podaří vzchopit a zamakat. Blížící termín mě vybičuje. Ty tři roky mateřské mi ale stály za to a vůbec jich nelituji.

Petra Herotová (1980) Vyrostla v Ostravě. Studovat odešla nejprve na FaVU VUT v Brně a odtud na VŠUP v Praze. Její diplomová práce v ateliéru Jiřího Davida byla oceněna mezinárodní cenou Start Point. V roce 2009 postoupila do finále Ceny Jindřicha Chalupeckého, naší nejprestižnější soutěže pro mladé výtvarné umělce. Vloni byla vybrána do pětice nejzajímavějších výtvarných umělců „českého ročníku“ německé Ceny Dorothea von Stetten. Před příchodem do Týna nad Vltavou působila jako kurátorka Městské galerie v Blansku u Brna. Svou koncepcí ji vyzdvihla vysoko nad obvyklou úroveň maloměstských výstavních síní. V jižních Čechách zatím vystavovala dvakrát. Vedle jednodenní prezentace v bytovém prostoru Zutý Mánes v Českých Budějovicích (2010) se jednalo o výstavu Něco tady nehraje v českobudějovickém Domě umění (2012). Častěji ale vystavuje jinde. Naposledy v Galerii 35m2 a Entrance Gallery v Praze, nebo v ostravské Galerii Dole.


COOL-TURA VE MĚSTĚ T

Petra Lexová

20 – 21

září/říjen 2015

ART/MUSIC

J

ak napověděl festival Město lidem-lidé městu na samém závěru léta, v Českých Budějovicích to umí pořádně ožít kulturními akcemi a zájem o ně je veliký. Piaristické náměstí tančilo v rytmu salsy, v ulicích se konaly módní přehlídky, divadelní a cirkusová představní. Lidé se povalovali na trávnících před kavárnami a Sokolák rozezněly hudební koncerty. Byl to nový pohled na žijící a tepající město. Nostalgicky vzpomínám a těším se na další ročník. Léto však skončilo a nám zbývá už jen malé ohlédnutí. V současném čísle vám přinášíme reakci teoretika umění Jiřího Ptáčka na Umění ve městě, který se zamýšlí nad umístěním a kvalitou soch, které lze do 30. září v Budějovicích potkat. I podzim bude bohatý na zajívamé kulturní akce a především výstavní projekty. Českobudějovický Dům umění představí dvojici architektonických výstav.

První se zaměřuje na dětské publikum a v Možnostech prostoru dává hravou formou poznat, co ovlivňuje naše vnímání jednotlivých prostor a “jak se architektura vlastně dělá”. Následující říjnová výstava pak představí světově uznávané chilské studio Pezo von Ellrichshausen Architects, které svou prezentaci mělo i v Royal Academy of Arts v Londýně. Od architektonického dua Sofie von Ellrichshausen a Mauricia Pezo vám přinášíme exkluzivní článek o tom, jak to v jejich studiu funguje. Ani Alšova jihočeská galerie tentokrát nezůstává pozadu. Na podzim si přichystala řadu zajímavých projektů. Ve Wortnerově domě se na začátku září objeví díla předních českých umělců přelomu 19. - 20. století jako byl František Kupka, Luděk Marold i Jan Preisler. Výstava Smyslné linie zachycuje jejich tvorbu s důrazem na erotizující motivy. V přízemí galerie pak budou k vidění grafiky Oty Matouška a Karla Štěcha, které představí proměnu

NÁDHERNÉ HEZKO VÝBĚR Z HROZNA: NEJKRÁSNĚJŠÍ FOTOGRAFIE

ZA PRAVDU A SPRAVEDLENOST! PROMĚNY HUSITSTVÍ V DÍLE KARLA ŠTĚCHA A OTY MATOUŠKA

Galerie Nahoře Vernisáž 1. 9. 2015 od 17. hod. 1. 9.–27. 9.

Wortnerův dům AJG v ČB Vernisáž 3. 9. 2015 od 17. hod. 4. 9.–8. 11.

POKOJE - MOŽNOSTI PROSTORU

SMYSLNÉ LINIE/ EROTICKÉ MOTIVY SECESE A SYMBOLISMU

Galerie současného umění a architektury / Dům umění města České Budějovice Vernisáž úterý 8. 9. 2015 od 18. hod. 9. 9.–9. 10.

Wortnerův dům AJG v ČB Vernisáž 3. 9. 2015 od 17. hod. 4. 9.–8. 11.

výtvarného zpracování motivu Mistra Jana Husa před druhou světovou válkou a po ní. Výstavy doplňuje dlouhodobý projekt Otevřené dílo, prezentující díla ze sbírek Alšovy jihočeské galerie, jejichž výběr budou provádět jednotliví zaměstnanci galerie. V zámecké jízdárně na Hluboké, pak bude k vidění výstava Buquyové v jižních Čechách. Kdo jste nestihl přes léto navštívit jihočeské buquyovské hrady a zámky, máte jedinečnou možnost seznámit se s jejich bohatstvím. Zážitkem jistě bude i výstava Nádherné hezko s podtitulem Výběr z hrozna: nejkrásnější fotografie v Galerii Nahoře českobudějovické skupiny “To jsou, odštěpený závod České Budějovice” (Lenka Pužmanová, Zuzana Skořepová, Karel Řepa a Jan Flaška). Jak členové uvádějí: “Po desetileté existenci a usilovné nečinnosti svého uskupení se opět setkali, aby prohrabali své fotoarchivy a vylezli na veřejnost se snímky absurdit a nenápadných směšností světa kolem sebe.”

OTEVŘENÉ DÍLO Wortnerův dům AJG v ČB Vernisáž 3. 9. 2015 od 17. hod. 4. 9.–29. 11.

BUQUYOVÉ V JIŽNÍCH ČECHÁCH Zámecká jízdárna AJG v Hluboké nad Vltavou Vernisáž 12. 9. od 15. hod. 13. 9.–6. 12.


MINI RECKY TAME IMPALA

Currents

Je rok 2012 a já poprvý poslouchám Tame Impala a jejich novinku Lonerism. Psychedelický indie znějící jak ideálně sjetí Beatles. V hlavě mi plujou animace z Jů Hele Neděle a já si mám chuť koupit morče, i když je nesnáším. O tři roky později už tu chuť nemám. Svíčkovou od babičky těžko přebiješ bagetou z benzínky, i když je v ní rukola. Nicméně i bageta dokáže bodnout a neurazit. A podobnej pocit mám i z nový desky TI. Rád si ji občas dáš, protože pořád chutná dobře a ukrátí ti chvíli, když čekáš na vlak do Veselí, ale nakonec stejně skončíš u tý svíčkový. -rp-

PAST

Demo

Pro Polsko mám obecně slabost, ale v tomto případě slova chvály nejsou ovlivněna geograficky, ale jen a pouze hudebním produktem varšavského kvarteta. Past přichází se sedmipalcem o symbolických čtyřech skladbách, ve kterých je ukryt vysoce kvalitní postpunkový extrakt. Při poslechu se pod nehty vrývají jak existenciální otazníky a smutek, tak i radost. Druhá vlna podnětů spouští reminiscenci na anarcho-punkové devadesátky. Struny, bicí, Korg a krásně zvučná polština vytváří emotivní dobře poslouchatelnou nahrávku, která zvládla balancování na hraně patetičnosti. -cn-

MÖBIUS

The Magic of Macabre Trenky - triko - kecky ani vohanbí kněžky lásky s jelenem ve zkumavce by neměly zastínit předprázdninový počin, který je hrůznější než chrlící aorta ve stanu s podlážkou. S hlasitě hrající dvojicí ze Žiliny jsem se prvně seznámil díky jejich remixu skladby Vidět vodu ze dna ostravské formace Schwarzprior a již tehdy mi bylo jasné, že jsem narazil na něco mimořádného. Predikt jest potvrzen rudým transparentním vinylem, z jehož drážek se pomalu, ale nezadržitelně, linou ódy na stoner a sludge metalovou poetiku, kterou by mohl editovat samotny Stan Blazkowicz. Finální mastering je ovšem dílem Jamese Plotkina a výsledkem je deska tvrdá, naléhavá a přesvědčivá. Play at high volume! -cn-

TOMÁŠ KLUS

Anat život není

Guru Tomáš si krom pletek s Andrejem poslední dobou pohrával i s křikem za doprovodu balalajky. Kam to tenhle korálek vokálně dotáhne, říkal jsem si. Growling? Napíše o Klusákovi pojednání známý odborník na grindcore a děti pod zákonem Jens Flaška? Ničevo! Kein hype! Návrat svetru vypraného v pervolu! Snad jen trocha již známého křiku á la Jirka Kára ve válu Anat, jinak žádná metalinda:( Možná i proto, že se Tomí připravuje na roční pauzu plnou pokory, aby následně přicválal na delfínovi s vlastní řadou balančních náramků, definoval nový řád Ku-Klus-Klanu a za mohutné energetické podpory pánevního dna Gábiny Partyšové uspořádal po boku Žiťáka po čertech velkej koncert pro všechny slušné lidi. Držíme palce, kocoure, a už teď se nemůžeme dočkat až nás všechny odháčkuješ! -cn-

FKA TWIGS

M3LL155X

BEACH HOUSE

Depression Cherry V současnosti asi nejznámější dreampopová kapela, za jejíhož doprovodu dochází k nejednomu coitu mezi dvěma, třemi, osmi lidmi nebo chlapem a ovcí. Devět spíše melancholických než depresivních třešní, který by člověka nutily lupnout si další tramal. Což vo to, písničky jsou to pěkný a mají, jak by řekl Tomio, hloubku a prostorovost. Ale v porovnání s tvorbou předešlou na nich ulpěl punc, sic dobré, ale průměrné, příjemné popiny, jež je ve světě tolik, kolik je typů Ládi Hrušky, jak si zkurvit snídani, oběd, svačinu a večeři zárověň. -rp-

Achjo. Předešlý dvě albíčka s poetickými názvy LP 1 a EP 2 zavály do vln trip-hopu příjemnej experimentální luftík. Spíš než zpěvem zaujala FKA propracovaným a líbezně se lámajícím beatem. Jenže co vlkodlak nechtěl, FKA začla randit s Robertem Patyzonem, kterej jí nejspíš v pauzách mezi brečením a líbáním říkal, jak krásně zpívá. No a to se bohužel podepsalo i na poslední nahrávce. Podkresy pořád zůstaly zajímavý, jenže byly upozaděny stmívajícím se kvílením. Ve výsledku to zní jak zhoubovaná Britney Spears, což může bejt v pohodě, pokud budeš sjetej jak Leoš. Tlačítko „delete“ nešlo snad ještě nikdy tak zlehka zmáčknout. -rp-


STUDENTSKÝ MRTKY T

Cyril Nováček, Ricardo Picante

22 – 23

září/říjen 2015

MUSIC

P

rázdniny, které z nás většina stejně nemá, skončily a do jihočeské maloměstské metropole se pomalu začnou sjíždět studenti, aby se později mohli sjíždět. Ti, kteří se zde mihotali během léta a pásli po nějakém tom kulturním rozptýlení, rozhodně zklamaní být nemuseli. Udála se toho celá řádka - festival Touch the Music, Central park Slavie, středy před K2, Krajinské korzo, letní kino, kultura v Háji a mnoho dalších. Všechny tyto akce byly hojně navštěvovány, mimo jiné i studenty. Člověk zajásá a říká si, jak je hezké, že přišli podpořit kulturu. Jenže podpora je snadná, když nevyžaduje žádné úsilí a člověk nemusí vytáhnout z kapsy ani korunu. V Českých Budějovicích je tři prdele - matematicky řečeno „šest půlek“ - studentů. Tudíž by měla být většina koncertů hojně navštěvována. Na své si přijde každý, protože většina klubů, a že jich není mnoho, nabízí široké spektrum hudebního vyžití. Jenže v tomto momentě dochází k pozastavení se nad otázkou, kde všichni ti studenti jsou? Pokud promotér nesáhne po instantním balastu typu Kabát nebo Tomáš Klus, je více než pravděpodobné, že si koncert užije jen s pár přáteli. Ale proč? Je 50 až 120 korun za vstup hodně, nebo je už dnešní studenstvo uvězněno v rádiových žumpách a spokojí se s gambáčem a Horkýžeslíže na kolejním pokoji? Kam se vytratila snaha rozšiřovat si obzory i za cenu toho, že se mi něco nemusí líbit? Proč do sebe cpát dokola šit z jednoho nejmenovaného rychlého občerstvení, když si můžeš občas dát lososa nebo zkusit třeba kalamáry? Lidé se vždy báli nových věcí, ale nejsme už ve středověku a tak by úzkoprsost neměla být na místě. Mezi otazníky nastíněná situace má mnoho důsledků a jedním z nich je i vznik dojmu, že se ve městě nic neděje – což je

samozřejmě nesmysl! Nicméně jedinec častokráte tomuto falešnému pocitu podléhá a snadno sklouzává k pohodlnosti až apatii, jednoduchým soudům až demagogii, Přátelům až Gang Bang Theory. „Na každém šprochu, pravdy trochu“ se špatně dostává z hlavy a nastávají smutné situace, kdy na respektované, mnohdá i cenami ověnčené umělce, opakovaně chodí plus minus kol padesátky hlav. Nutno podotknout, že mají povětšinou známé tváře. Co s tím? Vznik dalších gratis akcí během školního roku situaci rozhodně nevyřeší – ba naopak! Podobných, již existujících, eventů je až až. Pokud nemá jít pouze o podporu kulturní degenerace, musí jejich produkční teamy celkový koncept nastavit tak, aby akce podněcovala návštěvníky k interakci a aktivitě, a to nejen během jejího průběhu samotného. V ideálním případě je například zapojila do dlouhodobějšího cyklu práce na projektu. V opačném případě takové události nemají smysl a ať radši zaniknou. Výhody pro studenty? Proč ne!? Ukaž průkazku, můžeme se bavit o výhodnějším vstupu. Vylepíš plakáty nebo je rozneseš po barech, máš vstup a třeba něco k tomu. Umíš grafiku, neváhej. Nic neumíš, ale chceš něco umět – i to občas vyjde! Studentovi by se zkrátka do určité míry mělo vyjít vstříc. Nu, to byla jedna strana a teď ta druhá, dle mého důležitější – student samotný. Kdo jiný by totiž měl rozhýbat věčně stojaté vody a sám se nezačít bořit v bahně? Kdo jiný by měl být zvídavý, odvážný, odmítat stereotypy a naservírovaná jednoduchá řešení? Kdo jiný by měl překypovat aktivitou a nápady? Kdo jiný by měl v dnešní informované době chápat, že když chceme mít město (nebo jakékoliv jiné místo) barvité, musíme sami investovat nejenom čas a energii, ale také nějaký ten hmotný statek – rozuměj peníze! Samozřejmě, že STUDENT – jak se v historii už mnohokráte prokázalo. Mladý člověk

obecně, student zvláště, je odjakživa osobou, do které je vkládána velká naděje ve smyslu schopnosti vykonat zásadnější změnu. I proto je mi až trapné vám, studentům psát, že pokud nepřeklenete laciné pozlátko druhořadého konzumu, stanete se dalším zástupcem šedi, který akorát přijímá a vyprazdňuje, sem tam se nesmyslně vzepře a uboze vyvrcholí.

Pokud ­nevyměníte dvě piva za vstup na koncert, nezasloužíte si nic jiného než zmíněný rádiový fekál. Vy, s Icikama v peněženkách! Nezabředávejte do fenoménu levného chlastu, nekvalitních drog a tuny naolejovaného porna na kolejním hubu - to jste si měli odžít na základce, vy retardi! Jak říká (nejen) Orion „za kvalitu se platí“ - kor když se jedná o kulturu. To by si měl uvědomit každý, komu funguje mozek, nějaká ta chlopeň nebo jiný kus srdce – jestli tedy nechceme žít ve „slevomatí“ realitě, letargii a čecháčkovské zpruzenosti. Snad jen závěrem: Vy, co nechodíte na koncerty, nás pěkně serete! Nýmandy v ČB nechceme! To radši čerstvej falafel, než tupej knedl, chápeš to?!!!


DAVID PELTÁN

JIRKA STARÝ

FOTOGRAF, ŠÉFREDAKTOR KULTURNE.COM

ZPĚVÁK THE OWL, MILOVNÍK CIKOREK A SPARŤAN

Na jakým fesťáku nejvíc smrděli lidi? Letošní počasí smraďochům přálo, takže jsme smrděli všichni všude.

Na jakým fesťáku nejvíc smrděli lidi? Na každym, kde se v poledne ze stanu začali trousit vožralové, aby udělali ty pochcaný fronty na studenou sprchu.

Jaké je Tvé oblíbené jídlo, když je venku 40 stupňů? Chlazená desítka.

Jaké je Tvé oblíbené jídlo, když je venku 40 stupňů? Chleba se sádlem...a to já sádlo nerad!

NKETA

Je nějaká vzpomínka na léto, která Ti v hlavě ­uvízla jak Květa Fialová mezi batikovanejma ­podprsenkama? Sziget festival a skvělí lidé. A bohužel četná úmrtí.

Slavnosti piva x Slavnosti těstovin? Slavnosti piva. Dáda Patrasová x Felix Slováček? Dáša v Arabele, Felix s orchestrem.

Je nějaká vzpomínka na léto, která Ti v hlavě uvízla jak Květa Fialová mezi batikovanejma podprsenkama? Nejlepší vzpomínky mám vždycky na chvíle, kdy mě nějakej dobrák vytáhne na nějakej vole čupr vejlet. Ale kdybych nechtěl bejt vtipnej, tak to bylo tehdy, když jsem pod širym nebem slyšel živý New Order (ale z toho si taky moc nepamatuju, no - takže to asi nepla). Slavnosti piva x Slavnosti těstovin? Slavnosti jakýhokoli typu mrdám. Všude choděj kokoti tak maximálně. Dáda Patrasová x Felix Slováček? Po opětovném shlédnutí paparazzi fotky úplně vyndaný Patrasový volim Dádu.

Petr Kotvald x Klement Gottwald? Jasnej Míša David.

Petr Kotvald x Klement Gottwald? Ani jednoho, oba ublížili spoustě lidem.

Bylo nás pět x Čtyři z tanku a pes? ... a pěknej mejdan to byl...

Bylo nás 5 x 4 z tanku a pes? Bylo nás pět, to je jasný ne? Díky scéně, kdy si kucí tahaj z ptáků pijavice, jsem půlku mýho dětství nevkročil do potoka!

Co pro Tebe bylo nejlepším a nejhorším hudebním zážitkem léta?

Adam Pokorný pan velkokavárník v café-pub Široko, občasný drnkálek

Tereza Dohnalová módní návrhářka, zakladatelka módní značky atd...

Tomáš Kopáček dřívější zpěvy v Tempelhof, Black Tar Jesus, nyní kytara v Indie

Nikde jsem nebyl.

Moc jsem toho neviděla. Myslím, že jsem se zamilovala do Sepultury. To teď jedu furt!

Nejlepší: At Bona Fide na Psy-High, ranní psychedelický jamy v Psych tentu na Fluffu, Noise Party, Ought na Sedmičce, Viet Cong v NoD, Bill Frisell na Staromáku. Na žádnej špatnej zážitek si tohle léto nevzpomínám...

Lukáš Ferenc kytarista a textař kapely Gagarin Jeden z těch lepších asi koncert Emily Still Reminds. Ty kluci jsou děsně uvěřitelný. Nejhorší? Asi žádnej, těm se už záměrně vyhýbám. Jo, možná! Omylem jsem slyšel na Náplavce toho vlajkonoše, smrtonoše nebo smrtislava – nevim, ten s makeupem a brejličkama.


Finite Format / Konečný formát Pezo von Ellrichshausen

VÝSTAVA 22. 10. - 19. 11. 2015 PŘEDNÁŠKA KOSTEL SVATÉ RODINY / BIGY / STŘEDA 21. 10. od 16 hodin VERNISÁŽ STŘEDA 21. 10. od 18 hodin

Galerie současného umění a architektury - Dům umění města České Budějovice

Milk & Honey #5  
Advertisement