Page 1


20

daniel vlček

con tent edi Š tor ial

Pas de trois

islám v evropě chceme

4 8

Top 5 bufety v čb radosti utrpení

ťastné 7. číslo! Kdo by tomu byl věřil. Nicméně jsme tady stále a dokonce ještě živější, než jsme byli předtím. Nevěříte? Tak vás tedy prostřednictvím tohoto editorialu zvu na Milk & Honey X-mas Party, na které oslavíme 7. číslo, rok našeho fungování a samozřejmě nadcházející další rok vydávání vašeho nejoblíbenějšího časopisu, a vy se budete moci sami přesvědčit, že na nás se zimní spánek nevztahuje. A jestli si do té doby chcete něco přečíst, pak vám tímto doporučuji pročíst Milk & Honey od první strany až do poslední, protože jako obvykle na každé najdete něco, co vás potěší, překvapí, možná i zvedne ze židle. Ale právě od toho tady pro vás jsme. Abychom vás nenechali v klidu. Přece proto nás máte už celý rok tak rádi, ne?

12 17 Vychází za podpory:

MILK&honey Editor: Gabriela Bošková | Writers: Zdeněk Brdek, Natalie Czaban, Jan Flaška, Šárka Kotzinová, Cyril Nováček, Ricardo Picante, Jiří Ptáček | Photo: Nika Brunová Cover: Sato with Wolfgang (2015), Photo: Nika Brunová | Design & production: Míra Adamec, Pavel Jaloševský Mascot: Oliver Mann | issue #: 7 (14.12.2015) Chcete-li nám přispět článkem, chcete-li s námi polemizovat, chcete-li nás podpořit inzercí, kontaktujte nás na redakční mail mnh.magazine@gmail.com | www.mandh.media

distribution AJG Wortnerův dům | AJG Hluboká nad Vltavou | Café au Chat Noir | Café Datel | Café Hostel | Café Slavie | Cuba Bar | Divadelní klub Dobrá čajovna | Dům U Beránka | Dům umění | Fér Café | Hammond Café | Highway 61 | Horká vana | Hotel Malý Pivovar | Infocentrum | JČU campus | JČU TF | Kafé Doslova Bar | Kanzelsberger | Kavkárna | MC Fabrika | Měsíc ve dne | plantage.menu | Pražírna kávy Jedna radost | Restaurace Vatikán | Singer Pub | SORTE ØYNE | Staré časy | Široko | Trh U vrby | Think Yoga | Vegetárna Impala | Velbloud | Železná panna


Nejsem příznivcem nejrůznějšího škatulkování a následného odsuzovaní v momentě, jde-li někdo proti konvencím a veřejnému přesvědčení. Takové ty společenské stereotypy zima – sněhulák, jaro – random známosti, podzim – válení se v listí (s náhodnou známostí?), léto – hory zmrzliny. Hrozně mě tedy těší, že ať je na teploměru kolem nuly, můžu jít a koupit si tři kopečky citronové. Cukrárny a kavárny nechávají zmrzlinu ve stálých nabídkách, co na tom, že kavárníci a cukrárníci na mě zvláštně hledí. Miluju zmrzlinu a mám radost, že si ji můžu dopřávat celý rok. šk

V době sociálních sítí má každý utkvělou představu, že se musí neustále k něčemu vyjadřovat a ve chvíli, kdy to neudělá, je automaticky pokládán za ignoranta. Tomu je tak ale nezřídka i v běžném životě. Lidi touží být slyšeni, i když jim z úst vychází koncentrované výpary blbosti. Proto mě těší, když lidi mlčí, přemýšlí, a když spolu jedou třeba autobusem, nemají hned nutkání začít rozebírat politickou či zahrádkářskou situaci. Prostě někdy je dobré sdílet ticho. Někdy je třeba produktivnější než neutuchající žvástání. #enjoythesilence šk

Sour milk

fresh honey

Je to sice dál, za to horší cesta. Nejen to ale platí o relativně nových prostorách, jimiž se Budějovice můžou pyšnit. Už to fakt chybělo, říkaj lidi a myslí přitom (na cokoliv), ale především na pop up ve Sfinxu. Tyhle prostory jsou fakt cool a stojí za nimi spoustu práce (rukama!!), a to se cení. Byla jsem tam třikrát a stále jako poprvé. Premiéra Pecha Kucha, retro party a opening party. Každá ze zmíněných akcí byla skvělá a každá navíc úplně jiným způsobem. Místo s obrovským potenciálem naplňuje mou duši nadějí, že v Budějcích pod dohledem Přémy, co stojí Na Sadech, nejde všechno z kopce! Snad to tak půjde dál! šk

Lidé posedlí vánočním šílenstvím od konce října a na náměstí stánky, stromy, blbinky s několikatýdenním předstihem, to nezkousnu. Nebetyčně mě točí, když se rozsvítí stromeček, zazvoní zvoneček a všichni se jako na povel vyhrnou na náměstí „punčovat“ skoro k bezvědomí, nikoliv však způsobeným alkoholem, ale nastalým hyperglykemickým šokem. Rolničky, zvonečky, perníčky, stromečky, dárečky. Za mě ok, ale proč ne, až když začíná advent? Čerti na Hluboké v půlce listopadu? Nebylo by lepší spojit všechny sváteční dny v jeden týden a nakoupit najednou čokoládové kraslice s vánočními motivy, pomlázku plést ze smrkových větví a stromek zasadit do vydlabané dýně za zpěvu prostonárodních amerických Rolniček? A chodit punčovat můžeme třeba rovnou z letní plovárny. PS: Na otázku „už máš dárky?“ pokládanou pravidelně od začátku října neodpovídám. ŠK

Kdybyste nevěděli, tak urban dictionary praví, že je to „someone who does not eat mammals.“ A já se ptám PROČ? Vegetariánem se člověk stane z nejrůznějších důvodů. Etické, náboženské, zdravotní, filozofické, spoustě lidí to prostě jen připadá in a ne zřídka se třeba hipsterská komunita spojuje s veganstvím. No co už, proti gustu… Co je ale k nevíře, jsou lidi, kteří si myslí, že když budou jíst jen ryby, planeta zezelená, koťátka radostně zamňoukají a kravičky na pastvě rozverně zamávají ocasem. „Nejím jen zvířata, která bych sám nikdy nezabil,“ slýchávám často. Že si ale pak v pohodě dají steak z tuňáka nebo krevetový koktejl, který přišel na svět obrovským zásahem rybolovných společností, které spolu s rybama semelou u dna celý ekosystém a na místě nevyroste už ani sasanka, to pesco-pollo-tariánům nevadí. Jedná-li se o zdravotní důvody, neříkám nic. Spojovat ale „jen“ konzumaci vodních tvorů se vztahem k přírodě mi připadá jako uříznout stromu „jen vánoční špičku“ a nechat ho stát v domnění, že přežije. ŠK #30dayspescopollotarian, #ilovenature, #healthylifestyle

Nám, stárnoucím ženáčům směřujícím nezadržitelně ke krizi středního věku, už život mnoho jiskřivých potěšení nepřináší. Jeden z mála slastných momentů, který ještě způsobuje určité rozechvělé očekávání, je prožitek ženské krásy. Pohybuju se ve vysokoškolském prostředí, takže mám naštěstí dost příležitostí pokochat se ve vší počestnosti dívčími půvaby. Pohled sklouzává po křivce nohou, zhoupne se v důlku boků, přes oblou plnost se dostane k jemným tvarům obličeje – a pak se zklamaně odvrátí. Estetické potěšení je totiž pokaženo velmi rozšířeným módním trendem, vytrhaným obočím. Ne že by mým idolem úplně byla Frida Kahlo (i když Salma Hayek je ve filmu o mexické malířce k nakousnutí), ale nepřirozeně tvarované obočí je zkrátka detail, který mi spolehlivě dokáže zkazit celkový dojem. ZB


4–5

prosinec 2015

Interview


Attila in Action: Leave your expectations in the lobby Natalie Czaban Nika Brunová

On a cold winter Budějovice evening, Milk and Honey tracked down one of the city‘s most daring and challenging artists, Attila Egerházi. For seven years Mr Egerházi has been quietly building up a ballet company and artistic scene which expands far beyond our little city and brings the waves of the world into České Budějovice. The modern ballet performance “Pas de Trois” consists of two parts, which are so radically different as to seem like two separate productions. Both are united by the music of composer Mario De Rose and violinist Pavel Šporcl, who alongside Attila make up the “pas de trois” of the title. In the Metropol lobby before the show, Attila Egerházi took the time to share his views on ballet, Budějovice and beyond.


Mario De Rose Music / Sounds and Pictures

Attila Egerházi Directing and Choreography Lost and Found / Sounds and Pictures

Pavel Šporcl Music and Violin solo / Lost and Found

6–7

prosinec 2015

Interview

On ballet What is ballet for you? Ballet is the “piccolo mondo”; all life is there. I love the power of sounds and pictures. Words cannot express what goes beyond words so we express that in motion. Tonight’s “pas de trois” also captures the challenge of working in equal part with the work of two fabulous musicians, setting all these powerful forces into contact with each other. The ballet is interactive, between the artists and the musicians, and between the audience and what they see. This is not storytelling as we know it, but impressions and feeling. The audience are brought in through understanding what they see with their hearts and senses. Is it true that you created the choreography for this ballet before the music? How and why? For “Lost and Found”, we created all the choreography along with the dancers first and then Pavel created the music to accompany them once he saw the movements of the dancers. For me, music is movement and movement is music. So it is possible to create movement before sounds. The music of the ballet was inside the dancers from the start; unheard, silent. Then it was up to Pavel to come along and interpret the right music to accompany them. For the dancers this was of course

novel, surprising. But you see the result on stage. How should we two Milk and Honey correspondents best prepare ourselves for this ballet? There is no preparation. I prefer to say that here in the lobby there is an “expectations box,“ into which viewers should throw all their ideas about what ballet is and what this ballet will bring them. You know, ballet, and art in general, is the ideal way of bringing us back to the child in us. The child which is fascinated by sounds and pictures, curious about what it sees. The child which is, unfortunately, often locked away or blocked but which longs to see the world with curiosity and excitement again. If you bring that type of awareness to the ballet this evening, then you will be best prepared. Do you think most of the audience here will manage that? I can only say that the audience in this town has been growing over the last few years and this style of ballet seems to be gripping them. This is a huge pleasure to see and it means even more than all the awards we have won with this company. The point is that you cannot go shopping with full bags. You need some space to allow new things in. When I see such a large and growing public here, I am confident that they have made space in themselves to be fascinated by this type of ballet.

On working in České Budějovice How will you remember your period in České Budějovice when you look back on your career? As a period of complete freedom. I have enjoyed my time here immensely because I was allowed to work with new ideas and to experiment. It has been a very exciting and fruitful time for me. Everyone has been very kind and supportive. Also the dancers are fantastically committed and talented. I have thoroughly enjoyed my seven years in České Budějovice. And do you feel part of the community here after seven years? Hard to say. I do not feel a huge difference between Czech culture and that of Hungary; I feel the mentalities are similar and that to a large extent they complement each other well. So that has made settling in here easier. But, in all honesty, I have not had much time to really “live“ in České Budějovice, as ballet takes up most of my time. And energy. As you can see from this evening, it is all involving. My community is the Jihoceský balet, although I have thoroughly enjoyed living here.


How would you say your ballet has affected the town? A group of this quality is not common in smaller cities. I would go as far as to say that this is a “treasure” of the town. We have dancers from all over Europe and the world who came here specifically because they wanted to work with this choreography. And it is a great blessing. But this company is still in progress. It takes a minimum of ten years to set up a ballet company. This group is still growing, evolving. It is not yet such an integral part of Budějovice as it would be if we remained here for another seven years.

(or what the correspondents saw)

Part 1: Sounds and Pictures The music for Part 1 is the work of Argentinian director and composer Mario de Rose and is directed by Jan Bubák. It is both orchestral and electronic, which maybe explains the slightly disconcerting quality. It did not put me at my ease, was not soothing or harmonic. I had to wonder if it was difficult for the dancers to move to such melancholic and disharmonic, often halting music. This piece in general is slow and intriguing. There is a lot of quick approaching movement and then what looks like escape. Characters tempted and touching. Then fleeing. One central motif is the way every new dancer returns to two stones which they find and then abandon mid-stage. Two normal grey stones which make a “clack” noise when banged together. Their curiosity became my curiosity. The final scene is stolen by the entry of a child; for Attila the ultimate symbol of curiosity and fascination with sounds and pictures.

Pas de Trois A Pas de Trois refers to a ballet involving three people. In this performance though, the “trois” are the three artists who made the ballet happen; composer, musician and choreographer. I have to say, I liked the combination of the two “halves“ in this piece. They were so distinct from each other that they made me more aware of what ballet is capable of.

Part 2: Lost and Found Lost and Found is a totally new experience, right from the start. The dancers burst onto the stage like a storm, dressed in bright squares of clothing that make them seem odd and archetypical, like something from another world. I remember the sense of whirl and chaos and the suffering expressed in the ballet dancers’ faces and movements. This maybe speaks of Attila’s emphasis on

About the ballet

memory and how we are constantly losing things that matter amongst the chaos. How memory makes us what we are. The presence of Pavel Šporcl actually on stage was really impressive. As he interacted with the dancers, we watched the music being produced right before our eyes.

Přijďte v pátek 18. 12. od 20.00 do Velblouda na první

Milk & Honey vánoční party a vyhrajte vstupenky na další představení Pas De Trois v lednu 2016!


Islám

v Evropě chceme

8–9

prosinec 2015

literature

T

Zdeněk Brdek

P

okud snad někdo neznal jméno francouzského spisovatele Michela Houellebecqa, musel je zaznamenat začátkem roku 2015 v souvislosti s teroristickým útokem na satirický časopis Charlie Hebdo. Ten totiž v den útoku (7. ledna) vyšel s obálkou, na níž byla karikatura kontroverzního romanopisce. Tento souběh okolností je smutný, ale také v něčem příznačný. Ukazuje, jak hluboce je Houellebecq vrostlý do aktuálního dění, jak dokáže držet prst na tepu doby. Na zmíněné karikatuře je spisovatel vyobrazen jako věštec (s nezbytnou cigaretou), což je pozice, kterou několikrát zaujal ve svých dřívějších románech. Houellebecq ve své tvorbě nejen diagnostikuje stav dnešní západní společnosti, pokouší se rovněž modelovat její budoucí vývoj. Třeba v závěru Elementárních částic (1998), románu, který jej proslavil ve světě, píše o nahrazení lidského druhu novými hermafroditními bytostmi, v Možnosti ostrova (2005) pak tuto vizi ještě rozvíjí v dystopickém příběhu klonovaných (a tudíž nesmrtelných) nadlidí. První Houellebecqova věštba na karikatuře se týká jeho samotného a tematizuje ztrátu zubů jakožto projev stárnutí. Jedná se o narážku na jednu z hlavních složek spisova-

telova pohledu na svět, který je ovlivněn přesvědčením, že kvalita lidské existence fatálně závisí na tom, jak kvalitně funguje lidské tělo, zejména ve vztahu k sexualitě. Sexuální rozkoš představuje pro Houellebecqa jedinou, aspoň dočasně smysluplnou hodnotu, veškeré lidské snažení je podle něho poháněno sexuálním pudem. Druhá věštba sugeruje, že romanopisec v blízké budoucnosti bude slavit ramadán, což je odkaz na jeho nejnovější knihu Podvolení (2015), jejíž příběh se odehrává ve Francii roku 2022, kde v prezidentských volbách zvítězí muslimský kandidát. Následnou postupnou islamizaci země sledujeme prostřednictvím

Michel Houellebecq Podvolení Odeon 2015, 242 stran přeložil Alan Beguivin

hlavního hrdiny Françoise, který je vysokoškolským profesorem literatury. Své místo však musí opustit, neboť v novém režimu mohou ve školství působit jen muslimové. Françoise je typický houellebecqovský protagonista známý i z autorových předešlých románů: cynický, emočně plochý, s narušenými rodinnými vztahy. Je finančně zabezpečený, v kariéře dosáhl určitého úspěchu, přesto není spokojený. Chybí mu pečující žena, když už jej neuspokojuje zaplacený pohlavní styk, a hodnoty, jež by stálo za to vyznávat. Snaží se ze svého zoufalství vymanit pomocí přimknutí ke křesťanským duchovním kvalitám, jenže pobyt v klášteře skončí krachem. Pod vlivem nastalých událostí se dostane do kontaktu s islámem, ovšem jeho závěrečná konverze se spíš než proměně vlivem nově zjevené víry podobá vypočítavému gestu, díky němuž získá ztracený univerzitní post a možnost vybrat si několik mladých poslušných manželek. Tak jako už tolikrát předtím i tentokrát Houellebecq své čtenáře překvapil. V minulosti byl totiž známý jako radikální kritik muslimské ideologie – a není divu, jeho matka údajně odešla v autorových šesti letech od rodiny právě kvůli konverzi k islámu. Ale v Podvolení je islám vylíčen překvapivě smířlivě. Nejde tu o žádnou násilnou invazi, muslimský prezident je řádně zvolen ve svobodných volbách, svou prosperující politiku realizuje v rámci demokratického systému a Francie ji přijímá, podvoluje se dobrovolně a ochotně. Islám je tak nahlížen dokonce jako duchovní a hodnotová obroda, jež zachrání drolící se evropskou civilizaci. Se svou náboženskou vírou a důrazem na centrální pozici rodiny se zdá být lékem na evropskou metafyzickou vyprahlost a společenskou krizi: „Masivní příchod (muslimských) imigrantů pocházejících z tradičních kultur dosud prosycených přirozenou hierarchií, podřízeností žen a úctou ke starším představuje historickou příležitost k movrálnímu a rodinnému znovuvyzbrojení Evropy, nabízí starému kontinentu perspektivu nového zlatého věku.“ Taková interpretace uprchlického problému je samozřejmě velmi provokativní a přesně v tom spočívá hlavní síla Houellebecqova psaní. Jeho styl není strhující, z textu občas čouhají dráty, vykládá svět příliš jednostranně, ale dokáže vyhmátnout z dneška to palčivé a donutí o tom čtenáře přemýšlet. A to přeci není málo.


Anketa

Které doporučení hodné knihy jste v uplynulém roce přečetli?

Hana Soukupová kulturní redaktorka Českého rozhlasu České Budějovice Mimořádně zajímavý text a mnoho unikátních snímků: to je kniha Markéty a Martina Slabových Poslední ráj Adolfa ze Schwarzenberku. Kníže Adolf (1890– 1950) připomínal svým vzezřením blahobytného pantátu, ale byl to vzdělaný aristokrat s dobrodružnými sklony, který miloval lov. Adolf i jeho žena Hilda hodně a rádi cestovali a nakonec si koupili farmu v Keni, kam potom jezdili na safari. Manželé Slabovi se po více než půl století vydali po jejich stopách, aby zjistili, jak to dnes na farmě Mpala vypadá. Oceňuji také, že autoři připomněli osobnost Adolfa ze Schwarzenberku, který sice nikdy nebyl fašista, přesto přišel po válce sporným zákonem Lex Schwarzenberg o svůj majetek.

Jiří Krejčí učitel češtiny a recenzent Čtenářům Milk & Honey doporučuji výbor Radka Malého z poezie Paula Celana, který vyšel nedávno ve zlínské Arše. Kniha s názvem Černé vločky mapuje hledání cesty z vězení řeči v díle jednoho z nejvýraznějších poválečných básníků německého jazyka. Z prozaických textů trvá mé okouzlení Sylvií Richterovou a jejím románem Každá věc ať dospěje na své místo (Torst, 2014). Kniha o malých i velkých českých dějinách posledních šedesáti let imponuje řemeslnou poctivostí, krásou jazyka a čistotou stylu. Z četby „non fiction“ vybírám rozhovor Petra Vaďury s Ladislavem Heryánem nad biblickými obrazy. Vyšehrad vydal přepsané a upravené rozhlasové pořady letos pod názvem Země bez obzoru.

Miroslav Pech spisovatel Zrovna jsem dočetl jeden románek. Jmenuje se Dánská občanská válka 2018– 2024 a napsal ji Kaspar Colling Nielsen. Vlivem ekonomický krize je v Dánsku rozpoutána občanská válka. Aktuální téma. Boje v ulicích, veřejný popravy politiků před rozlíceným davem, rabování, vypalování vesnic, sadistický mučení, znásilňování atd. Příběh vypráví čtyřistasedmdesátiletej chlápek, kterej se oněch bojů aktivně zúčastnil. Společnost mu dělá třísetpadesátiletá border kolie, která s ním vede debaty. Kniha je taky plná „doplňujících příběhů“. Dozvěděl jsem se z nich třeba to, že Gróňani si nejsou schopný ustřelit hlavu brokovnicí, protože na to maj příliš krátký ruce, nebo jak se z tyrana stane světec… Jo a pokud se zúčastníte programu na obnovu kmenových buněk, tak ve čtyřistasedmdesáti letech už vás nebude zajímat v podstatě nic jinýho než četba básní a grupen sex.


10 – 11

prosinec 2015

budweiser urban projectS

kultura na ulici ulicev kultuře T

Gabriela Bošková Kubo Križo

M

ilk & Honey se nedávno dohodlo na vzájemné spolupráci s projektem BU2R (čti bé ú dva er), který je side projektem pivovaru Budweiser Budvar. Ačkoli tento pivovar není za 150 let člověku aspoň zdánlivě spojenému s Budějovicemi neznámý, u BU2R už ono povědomí není tolik rozšířené. A tak abychom i my všichni v redakci měli jasno, kdo se upsal nám a komu my, rozhodli jsme se pozvolna představit BU2R Budějckým v celé šíři. BU2R funguje pod minimalistickým červeným logem od roku 2007 a za tu dobu má za sebou přes desítku projektů, zaměřujících se na městské prostředí. Začalo to dokumentem Kids On The Click, který mapoval letní tour hiphopového seskupení Indy & Wich + LA4. Dosud nejznámějším projektem BU2R se stala série KMENY, od knih až po dokumentární filmy, které na jaře tohoto roku odvysílala Česká televize. A jelikož my sami nevěděli, co o BU2R říct či napsat, nechali jsme mluvit Jakuba Stránského, hlavního koordinátora BU2R, který je mnohem povolanější osobou.

Z čeho vznikly projekty BU2R? Byla to přímá iniciativa Budvaru, který chtěl dotovat umělecké projekty, nebo jste se na spolupráci s Budvarem domluvili až po natočení Kids On The Click? Tahle potřeba vznikla ze samotné podstaty značky Budweiser Budvar, u které se kolem roku 2007 začalo projevovat, že Budvar pijí hlavně mladší lidi z měst. Když k tomu přidáme fakt, že Budvar má oproti běžným pivům specifickou méně hořkou chuť a přitom tvrdohlavě zachovává originální proces vaření, vylézá z toho projekt na podporu městských komunit, které jdou za svým navzdory mainstreamu. Oslovili jsme tedy umělce kolem hip hopu a vznikl vůbec první český hip hopový dokument o letní tour Indy & Wich. Následující rok jsme s Indym vytvořili kompilaci 20ERS, to už pod zkratkou BU2R, která lépe seděla pouliční kultuře, kterou hip hop představuje. Z dnešního pohledu vznikla platforma na podporu různorodých originálních projektů, které vycházejí z města. Takže jste se nesetkali s tím, že by značka BU2R projektům uškodila? Pořád je to přeci jen čitelné jako [budvar]. Za dobu fungování projektu jsme meli jednu výraznější výtku z redakce časopisu A2, kteří proti nám natočili dost tendenční dokument o tom, jak korporátní značka skrytě zneužívá komunity. Pokud se ale zeptáš kohokoli z tvůrců, se kterými jsme přímo spolupracovali a kteří s námi byli v kontaktu, věřím, že všichni potvrdí, že spolupráce byla oboustranně přínosná a bezproblémová.

A jak ta spolupráce probíhá? Do jaké míry vy vstupujete do projektu, případně kdy do projektu vstupujete? Naše spolupráce s autorem projektu je založená především na důvěře a z toho plynoucí tvůrčí svobodě. Snažíme se do projektu co nejméně zasahovat, abychom zachovali původní představu autora. V praxi to znamená, že autoři si sami vybírají svůj tým, což je pro kvalitní výsledek velice důležité. Ve chvíli, kdy jsou hranice dané, jsme v roli pozorovatelů a těšíme se na domluvené výstupy. Občas se stává, že se během realizace tvůrčí tým rozpadne, nebo nějaká složka je mnohem těžší než se zdálo a v té chvili do projektu aktivně vstupujeme a pomáháme s dokončením. Kolik tak podporujete projektů? Máte jich momentálně víc najednou, nebo pracujete na každém postupně V roce 2007 jsme začali na jednom projektu ročně a od roku 2010 jejich počet stále roste. V posledních letech děláme kolem čtyř velkých projektů za rok a k tomu máme desítky menších. Například letos jsme společně s Ondřejem Kobzou a jeho spolkem Piána na ulici rozjeli projekt na podporu regionů, kterému říkáme Kulturní jádra BU2R. Skrze jádra přímo nabíráme desítky podnětů pro další projekty. Přibliž trochu ta Kulturní jádra. O co v této iniciativě jde? Někdy v minulém roce jsme si uvědomili, že děláme skvělé projekty, vydáváme knížky, točíme dokumenty, ale naprostá


většina se soustředí na Prahu nebo je tvoří pražské tvůrčí týmy. A tohle by jádra měla změnit. Chceme více spolupracovat s aktivními lidmi v regionech. Proč jste se tolik soustředili na Prahu? Bylo to pro nás jako tým jednoznačně jednodušší, my jako BU2R sídlíme v Praze a vždycky je snazší spolupracovat s člověkem, který bydlí o dvě ulice dál, než s někým napříč republikou. Ale rozhodně to nebylo jen tím, že by v Praze byli na všechno nejlepší lidi. Do regionů jste se tedy vydali proč? Protože nás napadlo, že by bylo fajn nefungovat už jen na samostatných projektech, ale čerpat i z jednotlivých míst a projekty vytvářet přímo pro daná místa. Začali jsme hledat aktivní lidi v regionech, a tak jsme se spojili s Ondřejem Kobzou, který s tím má velké zkušenosti. Letos jsme realizovali projekty ve třech městech a příští rok bychom chtěli minimálně další tři. Pro 2016 jsme do konce roku vydali veřejnou výzvu, v níž vyzýváme lidi, kteří chtějí změnit své okolí, svoje město, ať nám pošlou tip a odhad kolik to může stát. Na začátku ledna vybereme nejlepší projekty, které v průběhu roku zrealizujeme. Takže podobně vznikl i Sfinx? Ano, tak nějak, ale ten by se spíš dal zařadit mezi BU2R místa. A BU2R místa jsou co? To jsou místa v regionu, která hrají důležitou roli pro to dané místo nebo nějak pracují pro místní komunitu a rozvíjejí ji. Mezi tato místa patří třeba bar Stereo v Liberci, kde se často pořádají výstavy nebo projekce filmů. Nebo v Praze máme další místo Music Town, což je prodejna desek, kde se pořádají křty, komorní koncerty a podobné aktivity. Takže BU2R místa ani nemusí být nutně spojená s pivem, hlavní je kulturní přínos svému okolí. Co se týče BU2R míst, tak jak probíhá spolupráce? Vy podporujete to dané místo jako takové, nebo akce a eventy, které produkuje? Je to kombinace obojího. Podporujeme jejich vlastní produkci, když za námi přijdou a řeknou „budeme dělat koncert“, tak my jim pomůžeme ho finančně zrealizovat. Ale důležité pro nás je, že místo generuje nějaký obsah, který se dá vyvézt i do dalšího místa. Třeba nedávno jsme vyvezli Světadíl z Budějovic, což je taková parta lidí, kde každý dělá něco jiného, ale dohromady tvoří aktivní celek. A tuhle partu jsme vyvezli do libereckého Sterea, kde se díky nim uskutečnila výstava a projekce skateových fotek Jakuba Novotného. Zkrátka jihočeši v Liberci, příště to bude zase naopak. Takže vy vytváříte síť kulturních míst po republice, které spolu budou komunikovat, do budoucna spolupracovat a vytvářet nějaký kulturní obsah? Ano, přesně tak, chtěli bychom jednotlivá místa propojit a inspirovat projekty odjinud. Přičemž u Kulturních jader nám jde především o zlepšení veřejného prostoru a u BU2R míst o podporu konkrétních podniků s jejich kulturních aktivit.

Kids On The Click (2007)

ACUO Urban Symphony (2012)

Produkce původního dokumentárního filmu o hiphopové legendě Indy & Wich + LA4, jehož režie se ujal Michal Dvořák, režisér mnoha hudebních videí PSH, Kontrafakt, Nironic a dalších, vyšel téhož roku na DVD, film se stal unikátním záznamem letní tour jedné z legend české scény, jeho atmosféry a lidí, kteří se na něm podíleli.

Projekt navazující na ACUO z roku 2010, který ovšem nabral trochu jiný směr. Dvanáct míst České republiky zachycených na audio a předaných předním hudebníkům, pohybujícím se na alternativní scéně, k vytvoření unikátní symfonie českého městského prostředí.

Kompilace 20Ers (2008) Další pohled do české hiphopové scény vznikl jako mapa zásadních počinů česko-slovenského hiphopu, ale i jako důkaz, že i český hiphop opouští svoje ghetta a přesahuje do dalších žánrů. Důkazem budiž skladby Pio Squad s Jarkem Nohavicou nebo Indyho s pražskou indie kapelou Clou.

CZOF (2009) …neboli Czech Original Fashion. Jeden z projektů, který je širší veřejnosti už o něco známější. Jedná se o fotografickou kroniku street módy z ulic českých měst doplněnou o profil 28 nejtalentovanějších mladých návrhářů v Čechách.

KMENY 0 (2013) Navazující publikace, mapující rozsah a fungování subkultur před rokem 1989.

Prkýnka na maso jsme uřízli (2013) Kniha o českém skateboardingu a jeho zrození za železnou oponou. O tom, jak vznikaly první skateboardy, a o tom, co se stalo se starou zakládající školou, když zeď padla.

BU2R Monumental Tour (2013) Putovní skateboardový závod na speciálních překážkách ve tvaru písmen BU2R.

The Martha Cooper Files (2013) Výstava americké fotografky, která se jako první rozhodla zmapovat newyorskou graffiti kulturu. Díky ní je mnoho z děl této zásadní graffiti scény uchováno.

ACUO (2010)

Daily Portrait (2014)

Audiovizuální experiment a interaktivní instalace v jednom, to bylo ACUO na Náměsí republiky v Praze. Místo, kde návštěvník zažil projekci přenášenou z vnějšího okolí pomocí reproduktorů a rozměrné LED projekce, která pokrývala všechny vnitřní stěny objektu. Unikátní trojcípý polygon vytvořil tým v čele s Michalem Šebou.

365 dní, 365 portrétů lidí z Prahy nebo v jejím prostředí. 365 polaroidových fotografií Martina Pavla z let 2013 a 2014 v jedné publikace, která jedinečně zachycuje Prahu v kontextu jejích obyvatel a návštěvníků.

Zde jsou psi (2010) Druhá kniha z edice BU2R. Jedinečný pohled do světa vizuální kultury české klubové scény. Spolu s předními českými fotografy se Michalovi Nanoru a Martině Overstreet podařilo vytvořit mapu bílých míst české popkulturní scény. A jelikož už nejsme ve středověku, na nikoho nečíhají hladoví lvi, ale nějaký ten zatoulaný pes se na neprobádaných místech najde.

KMENY (2011) Publikace, která zasáhla téměř každého, a každý o ní slyšel. Spolu s navazujícími KMENY 0, které vyšly v roce 2012, a dokumentární sérií odvysílanou Česku televizí v roce 2015 se jedná o zatím největší projekt, na kterém se BU2R podílelo Rozsáhlá sonda do života a stylu českých subkultur v 21. století a před rokem 1989 definovala v našem prostředí téma subkultur podobně, jako je chápáno za oceánem. KMENY byly v roce 2011 oceněny 2. místem v soutěži Nejkrásnější knihy, kterou každoročně vyhlašuje Národní knihovna v Praze.

BU2R YOYO (2014) V tomto roce bylo uspořádáno mistrovství světa World Yoyo Contest, který byl doprovozen dvěma dalšími projekty: knihou Yoyeur, mapující předešlých 10 let české yoyo scény. V této publikaci se po otevření skrývala limitovaná edice yoya, osázená kamínky Preciosa. A dokumentárním filmem o české yoyo kultuře a její historii.

Dokumentární série KMENY (2015) Celkem 16 dokumentů, které přibližují vybrané subkultury z knihy z roku 2011. Vyobrazují je v kontextu, na místech, kde se tyto komunity nejvíce pohybují, a zaměřují se nejen na jejich styl, ale i na jejich pohled na svět, na jejich myšlení o světě. Na 16 dokumentech se podílelo celkem 10 režisérů, kteří poskládali výmluvnou mapu dobových městských subkultur. Dokumenty jsou volně k dipsozici na www.kmeny.tv.

Kulturní jádra (2015) Fáze, která přibližuje BU2R regionům. Ve spolupráci s Piány na ulici se BU2R začíná zaměřovat na regionální dění a na lidi, kteří podporují regionální či místní kulturní život a veřejný prostor. Do této doby BU2R podpořil projekty v Ústí nad Labem, Kolíně a Sfinx v Českých Budějovicích.


Top 5 České Budějovice

y t e f Bu

Picante

12 – 13

prosinec 2015

town

T

o žek, Ricard ek, Jan Bla rd B k ě n e d ,Z Jaloševský ček, Pavel Cyril Nová

Rychle, levně, kvalitně. Říká se, že když něco pořizujete, můžete mít jen dvě z těhle tří kvalit, ta zbývající je vyloučená. Jestli ale tohle pravidlo někde neplatí, tak jsou to bufety, tyhle staromódní vývařovny vzdorující úspěšně gastro-diktátu dneška. Mámy s dětma tu sice nenajdete (díky bohu), jinak je však sociální skladba velmi pestrá: od vágusů cedících polívku skrz vousy přes uhlazené kravaťáky až po usedlé úřednice odvedle. Budějce jsou na podobná stravovací zařízení „na stojáka“ poměrně bohaté, vybrali jsme tedy několik z nich, co nám připadají nejzajímavější. Všechny mají v erbu: rychle, levně, kvalitně.


Vegetárna Impala

Maroko

(Nová 13)

(Kněžská 16)

Relativně nedávno otevřené zdravé vege/vegan bistro, které funguje každý všední den od 9:00 do 18:00. I když od otevření neuplynula žádná dlouhá doba, Impala má zcela zaslouženě široké a četné gastro publikum. Jak je to vlastně možné v době, kdy se spousta déle fungujících restaurací přetahuje o zákazníky a rychlých občerstvení se vyskytuje v Budějovicích téměř tolik, kolik čítá „fašounkovská“ základna pravdomluvné a vytříbené kapely Ortel (i když tolik to snad nebude)? Možná je to tím, že ozdravovný bufet zde chyběl, možná je to tím, že vege/vegan/raw prostě frčí. Já si ale myslím, že kouzlo úspěchu tkví v možnosti sestavení si vlastního obědo/svačino/večeřového kombíčka, v navýsost sympatickém a přátelském přístupu k hostům a hlavně, a to je nejpodstatnější, ve výborné a čerstvé kuchyni. A to jsem člověk, který si řízkovou nebo stejkovou příležitost ujít nenechá! RP

O tom, že se jedná o jeden z nejoblíbenějších podniků svého typu v centru, svědčí velmi hojná návštěvnost, kterou sem táhne pestrá nabídka gulášů i jiných hotovek (z klasik výpečky, smažák, čočka, dršťkovka atp.), dobrá kvalita i příznivé ceny. Za domácí kuchyní sem chodí i odměřené sekretářky, někdy si dokonce nechávají zabalit večeři. Atmosféru příjemné patiny dokreslují hliníkové příbory a dobrosrdečná obsluha. Díky kombinaci poměrně malého prostoru a velké návštěvnosti vzniká dojem pospolitosti, ale příliš dlouhé postávání si patrně odpustíte. Bufet se nachází v prvním patře řeznictví, a když si nahoře dáte oběd, dostanete slevu na nákup dole. ZB

Řeznictví a uzenářství FC

(Skuherského 60)

Dostanete-li chuť na oběd už v půl osmé ráno, zajděte do bufetu na Palačáku. Jedná se o jednu z nejlevnějších příležitostí, najíte se tu od 50 do 60 Kč za jídlo, 20 Kč polévka a 8 Kč limonáda Zonka. Výběr, pravda, není oslnivý, ale když je hlad: každý den dvě jídla, každý týden ta stejná. Vesměs jde o klasiku – zelí, guláš, knedlík, zabijačková polévka, řízek. Zeleninový salát tady rozhodně nehledejte. V bufetu je pár míst na sezení, většinou je to ale na stojáka. Věčně otevřená okna hlavně v zimě jasně signalizují, že tady nestojí o to, aby se tu člověk rozseděl; koukejte se pěkně fofrem najíst a zmizte, postává tady dlouhá fronta. Obsluha je blesku rychlá a je ve vašem zájmu nezdržovat se složitým vybíráním ze dvou jídel. Je taky záhodno přijít včas, v poledne už bývají vyjedení (ale sekanou s vlašákem dostanete kdykoliv). PAJ

Maso uzeniny Koutský

(roh ulic Rudolfovská a K Lučinám) Klasika na stojáka, 16 let rodinné tradice, dnes už v péči mladých, sympatických synů, kteří ale dělají svou věc stejně dobře jako starý pán. Denně do nějakých 12 hodin jedno teplé jídlo, většinou guláš s knedlíkem, znojemská, svíčková atp., dále polévka a výběr z lokálních klobás, párků, sekané, bůčku (Lišov, Vrábče, Protivín). K mání je limonáda ZON ve skle. Ještě nikdy jsem neodcházel nespokojen, stejně jako zástupy dalších strávníků, od lopaťáků po šéfy okolních firem, které se v exponovanějších časech táhnou od pultu až na ulici. O parkování přesto nemusíte mít strach, okolní ulice jsou během dne prázdné, takže za místní božskou manou nebudete muset vážit více než 30 kroků. JAB

Jídelna Nella

(Čechova 59)

I přesto, že Nella poskytuje své služby na samém šedivém okraji Havlindy, úspěšně láká do svých útrob jak hrdiny z kabin bagrů, kanclů plných rýsovacích prken, tak plešaté rentiéry s chrtem na vodítku. Výběr ze tří menu za 75–85 Kč plus polévka za 5 vočí do pěkně hluboké misky z varného skla. Poctivá a chutná porce papání se dá proložit šalátikem nebo kompotem jako ze školky a spláchnout točenou limčou nebo pivem. O sladkou tečku se postará skříňka s nápisem „nanuky“ či pohár grogu. Pro vege-ninjy jsou za říšských 88 Kč připraveny minutky typu zeleninové karbanátky, smažáci, čínské nudle se zeleninou, tortilla bez Babiše nebo nějaké to dolce. Kromě escortu chutí a vůní stojí za zmínku i snídaně, které ocení hlavně specialisté, kteří vyrážejí v pracovním týdnu večer „na jedno“ a domů se vrací nad ránem, v podobě funících a slintajících kreatur. CN

vegetariánské, veganské a bezlepkové rychlé občerstvení

RYCHLE A ZDRAVĚ HRAVĚ Nová ul. 13, Č. Budějovice www.vegetarna.com


Should I stay or should I go? Natalie Czaban

14 – 15

prosinec 2015

Student‘s life

Nika Brunová

M

any people spend their childhoods dreaming of a way out into the world. And their adulthoods dreaming of a way back in. There is always the balance of being too confined or too alone. I think this balance is important, not just for me, but because the trend today is towards “going”. Understandably, this is becoming the case here in the Czech Republic, where going was not really much of an option for so many decades. Once going is possible Is it really better to stay or go? It is undoubtedly thrilling to be out all alone, far from memory and home. Most of my school friends have arranged their lives in a whole different world from the one we shared during childhood. They have lived in different places, and had several “lives“ along the way. Families are for visiting and “Home,” the first home, is a long way away. I think this represents quite a normal approach to staying and going in the UK. However, I noticed a marked difference with the “traditional” Czech way on first arrival here. People kept asking me if I was breaking my mother’s heart to be so far away. Parents here seemed keen to keep their children close. It was the first time the

question of staying was presented to me. The magic of this arrangement, of staying, impressed me. Visiting friends in their country paradises was like returning to my own magic childhood days. I loved the feeling of belonging, of being looked after, of being deeply involved with people, the same people, as the year turned its course. But many Czechs have chosen the “go” way too. The Czech community in New Zealand and of ex-au-pairs in England testifies to that. I wonder how they handle that tension with the “stay” mentality still very much prevalent in this country. If they feel guilty for being so far away, beyond Sunday visits and name days. So again – should we stay or should we go?

Go go go!

Leaving everything behind, for a good long time, allows you to really and fundamentally change in a way you cannot do if tied to home with one arm all the time. I think the university example is key. My Dad used to say that if you don’t leave home when you go to university, you never will. How can you open yourself up totally to new experiences, dare to become someone new entirely, if you leave your new city every

Thursday for home, childhood and the known? Weekends at home keep you ever tied in to the person who you were. Of course, leaving home far behind brings a huge sense of freedom. I can empathise with Rilke’s, urge to “throw yourself out of the tangle of family” and breathe free air. It is possible that many kids of the “stay” persuasion don’t feel that pressure, that feeling of being confined and defined by family. And therefore they have no urge to leave. Though I do have my suspicions. Surely there are only so many times you can be quizzed about school, study or work. Or asked when the grandchildren will be on the way. In addition, my suspicion is that families who “stay together” and live on top of one another all the time are likely to bicker. They fight over small details because they have no space for themselves. They cannot see the glory and uniqueness of the other family member behind the tangle of annoyances that surround them. And maybe that space is needed to make families work. If your children are too close to you, it is hard to see them as individuals. Maybe there is some benefit to raising children of a different culture to your own. Andre Gidé once philosophised about his wish to raise children “fed from different foods


to those which fed me”. In short, made of entirely different stuff to himself. Even for less artistic temperaments, families are unlikely to encourage freedom where parents think they know their children, even when they become adults. The truth, that these are actually unknown and different adults, is maybe clearer when children grow up in a different culture to that of their parents. Or when they go away for a long time.

Reasons to stay But when it comes to children, there are many good things about staying too. Closeness to family, when it works, can be a primeval joy and one of those simple sources of happiness which many people crave in the modern world. It is deeper and greater than the more complicated joys we try to fill our lives with. I imagine it must be a massive sense of stability to move through the many different roles we play in life in the same place. To watch yourself move from pupil to parent to pensioner, against the same backdrop. Alongside many others on the same road, at their various stages. And the most blindingly obvious fact is that this staying isn’t just good for individu-

als but the family too. With all of us scattered all over the place, many typical unspoken agreements are broken. Agreements that we will have the chance to pay our parents back for their care by caring for them. Agreements that we started out together and will stay, to some extent, on the same track. And though I signed nothing, gave nobody my word, I do feel a sense of an obligation avoided. It is also hard to stop being a child when you don’t have the opportunity to step into the adult role and start giving back. To some, leaving their home would be a loss of their self. In which case nothing that could be gained along the way is worth it. I most envy those whose best friends are school friends. Meeting old friends is, for me, a joy similar to sunny Autumn days or good wine, an unbelievable blessing. I envy those who grew up together and raised their kids side by side, like many do in the small seaside town where I am from.

Where’s the middle way? I think the ideal would be to go away, for a good long time, and then come back to

where you started from. Most myths and stories point to this path of return. But in reality, it is fairly impossible. Most of us can’t just break up our new lives at some point and make the pilgrimage back to our families and home towns (if they are still where we left them). In general, we set out as young people on our paths and don’t really know where we will end up, or at what point we will come home, if ever. It is important to state that this line of questioning is, of course, a rare luxury in our modern world, where many children in all countries grow up in families where escape is the only option. Where millions of families are shattered and scattered by violence, war or poverty and would stay or go absolutely anywhere where their children might be safe and have a chance of a future. The lucky ones, who do have the freedom to choose, possibly come to the eventual realisation that either going or staying are not that important in themselves. As the journey was always inside anyhow. It is, as we know, often necessary to go away to realise what we want to come back to. But it’s a pity we can’t just make that realisation where we were at the start. Because wherever we find ourselves in reality, set between the two ideal scales of freedom and belonging, it’s sometimes too late to come back.


Co si představíš, když se řekne...

16 – 16

prosinec 2015

opinion

Gabriela Bošková

O

vlivněna dnešní situací a (ne)schopností médií podat ucelený obraz událostí a aspoň se pokusit netvořit strach se musím zamyslet nad tím, co je smyslem dnešní žurnalitiky. Dnes se zdá, že hledání pravdy a snaha o onen ucelený obraz událostí, které sviští kolem nás, to už téměř jistě nebude. Kdo ví, jestli to takto někdy fungovalo, ale obrázek neohroženého novináře, který bojuje za odhalení pravdy, je už značně rozpitý. Možná, že tento obrázek byl velmi blízko realitě ve 30. letech, nicméně dnes je vytvořen převážně filmovou a seriálovou produkcí, zakleslou v romantických dobách „nestranné“ žurnalistiky. Asi jsem optimista, ale věřím, že v každém koutě světa se pořád ještě najde nějaký ten novinář, který se snaží najít pravdu a sdělit ji světu. Avšak nejsem přesvědčena, že by tak fungovala novinařina jako taková a ještě v této době. Lze těžko zhodnotit, zda doby, kdy novinařina byla pokládána za společenské poslání, povolání, které s sebou neslo

vcelku vysokou společenskou prestiž, již minuly. Na jednu stranu, když se podíváte na oficiální zpravodajství, je až nechutné, jak očividná a neskrývaná selekce informací se každý den v redakcích novin či televizních stanic musí odehrávat. (O rádiu snad ani netřeba mluvit. Doby, kdy rozhlas fungoval jako zdroj informací o chodu událostí ve světě, jsou již vzdálenou minulostí.) Usmívá se na vás modelka, která se setkala s novinářskou praxí na stránkách Cosmopolitanu a momentálně ji nikde jinde nechtějí než jako „odříkávačku“ zpráv. O událostech se mluví jen do té míry, dokud jsou dostatečně šokující a hrůzu nahánějící, pak se slehne zem a chcete-li se dozvědět víc, zřejmě se musíte vydat na „místo činu“. V rámci politické korektnosti nelze říci nic, aniž by jeden druhého neurazil, nebo aniž by aspoň ten první neriskoval žalobu za jakoukoli, snad i fyzickou újmu. Uvnitř velkých mediálních skupin vlastnících jednotlivá média lze říct jen to, co nepoškodí ty nebo ony zájmy. A ačkoli se všechna tahle fakta zdají zjevná, potisíceré omletá jako oblázek u Jaderského moře,

stejně tak jsou i opomíjená a informace předávané těmito médii zaměnitelné a lze je velice lehce schovat mezi ostatní. Je až tragický fakt, kolik lidí vezme jeden oblázek, zahodí ho, vezme jiný a předpokládá, že na tom nesejde, jsou přeci téměř totožné. A právě to téměř je nejdůležitější důvod, proč by každý měl o žurnalistice a jejím smyslu pochybovat, a to aspoň jednou denně. V útlém věku, když jsem se rozhodla, že ze mě za každou cenu bude novinářka (nebo spisovatelka), byla jsem přesvědčená o tom, že jsem si vybrala cestu, která bude posláním v pravém slova smyslu. Dívám-li se na to zpětně, z růžových brýlí zůstaly jen slušivé obroučky a zbytek spálil žár tvrdé reality, a chci-li vidět žurnalistiku jako poslání, musím se přemáhat, abych se nezačala zoufale smát a v posedlosti šílenstvím si rvát vlasy z hlavy. Jediný smysl žurnalistiky vidím pouze v tom romantickém, „nikdy neumírajícím“ boji za pravdu, který je odedávna reprezentován investigativní žurnalistikou. Kolik lidí si asi denně otevře noviny, pustí zprávy, zkoukne online zpravodajství proto, aby našlo pravdu? Pár jich znám, nicméně bych stále více sázela na to, že více jich chce být pouze „v obraze“, ačkoli informace, které jsou jim servírovány, slouží spíše jako nástroj dezorientace a deziluze než snaha udržet lid informovaný. A ti, kteří se opravdu snaží najít onu „pravdu“, se do oficiálního deníku nebo na oficiální televizní zpravodajství podívají spíše, aby se pobavili, než aby hledali cestu, jak se k té pravdě dostat. Pak jim zbývají už jen neoficiální servery, kde se možná objevují informace, které jsou jinak z oficiálních médií vyselektované. Avšak v tuto chvíli zase přichází otázka relevance těchto informací, jelikož – má opravdu každý z těch přispěvovatelů, jejichž hlavním zaměstnáním konspirační teorie zřejmě nebudou, čas a sílu shánět a ověřovat zdroje? A dostáváme se do spirály hledání té pravé, pravdivé informace, která, a to zcela vážně, možná ani neexistuje. Smysl žurnalistiky se dnes zdá natolik vzdálený, že jej nelze uchopit. Pravdu neznáme nikdo, nikdo z nás ani neví, jestli existuje. O tom dávno už žurnalistika není. Dnes se zdá, že spíše vyjádření názoru, obhajoba vlastní pravdy se staly nositely relevantních informací.


Radosti utrpení Jan Flaška

Ř

ada mých přátel zastává názor, že k opravdu hodnotnému dílu se musí jeho autor protrpět. Měl by pokud možno trpět jak před vznikem díla, tak i při jeho vzniku, neboť jedině z bahna smutku a utrpení může vyrůst krásný květ. Smutný, chladný, ale krásný. Možná se to nezdá, ale mám úplně stejný názor. Stačí se podívat na to nejlepší, co se blýská na pultech našich knihkupců, abychom pochopili, že mí přátelé mají pravdu. Třeba takové pokračování kuchařky Ládi Hrušky určitě vznikalo v útrpných křečích, které se logicky musely dostavit po konzumaci jídel z prvního dílu. Samozřejmě, že těžkosti a strádání umělce nemusejí být zrovna fyzické. Naopak, většina literatury vzniká právě v reakci na trápení duševní a psychické. Mnoho literátů se i dnes pokouší zopakovat čtvrt tisíciletí starý úspěch Goethova „Utrpení mladého Werthera“ a vší silou se snaží protrpět ke kvalitnímu dílu; bohužel jediné, čím mnozí z nich trpí, je nedostatek talentu a soudnosti. Což je, mimochodem, také zásadní problém pisatele tohoto článku, který při psaní navíc trpěl ještě nedostatkem času, nápadů a celou řadou dalších problémů, o kterých – a to mi věřte –

nechcete nic vědět. Nejen literatura, také kvalitní hudba vzniká z utrpení. Nejlepší písně utrpení přímo tematizují („Vešla jsem jako bourací koule, ale nikdy jsem v lásce nenarazila tak tvrdě“, „Haló, to jsem já, Adéla! Chtěla jsem vědět, zda bychom se po těch letech nemohli sejít a všechno si to prominout“ apod.). K utrpení úpějícího výkonného umělce si ještě přidejte utrpení zvukových inženýrů, kteří to museli poslouchat šestsetkrát, než to konečně schválili producenti, přičtěte si k němu otrockou práci všech těch ekonomů, zástupců agentur, jednatelů a PR manažerů, kteří museli píseň protlačit klikatými střevy hudebního průmyslu až do vašich uší, a teprve v ten okamžik si uvědomíte, kolik lidské práce, odříkání, smutku a hrůzy stojí za každým tónem, za každým vzdechem zmučené umělkyně. Výjimkou z pravidla není ani architektura. Stačí se podívat třeba na to, co u nás staví většina developerů, abychom pochopili, že lidé, kteří ty domy navrhovali, museli při práci hrozně trpět, konkrétně museli trpět nějakou příšernou nemocí mozku, očí a rukou, protože jinak by nebyli schopní něco takového vymyslet a nakreslit. Jediný obor, kde si nejsem úplně jistý

pravdivostí rčení o hrůzách tvoření, je výtvarné umění. Byl jsem v poslední době na dvou výstavách; na jedné byly prázdné rámy a na druhé nějaké nesrozumitelné matlanice, ze kterých nešlo úplně poznat, jestli malíř správně trpěl, nebo ne. V souvislosti s utrpením ovšem nelze nezmínit sochu Přemysla Otakara II., která do Českých Budějovic prosákla přímo z paralelního vesmíru, přičemž tento paralelní vesmír je celý vyrobený ze žuly. Hrouda, která momentálně stojí v parku Na Sadech, se z něj odloupla v přibližně antropomorfní podobě a červí dírou dopadla do Českých Budějovic, kde byla opatřena štítkem a slavnostně odhalena a od té doby děsí nic netušící kolemjdoucí a pejskaře. Utrpení je v tomto případě čistě na straně kolemjdoucích a bude zajímavé sledovat, zda občany tento kosmický artefakt inspiruje k nějakému hodnotnému činu. Osobně si myslím, že vzhledem k tomu, že Přemysl Otakar II. byl zakladatelem města, bylo by vhodné jeho žulovou podobiznu symbolicky umístit do základů nějaké významné budovy. Jen bude potřeba dávat pozor, aby architekt, který bude stavbu navrhovat, při pohledu na tu bakuli žuly moc netrpěl, jinak hrozí, že vyplodí něco, jako je Prior.


art

Obraz je vlastně uložená vzpomínka

18 – 19

prosinec 2015

T

Jiří Ptáček

Výtvarník a hudebník Daniel Vlček opustil jižní Čechy kvůli studiu umění. Při pohledu do jeho životopisu ale zjistíme, že se sem průběžně vrací kvůli výstavám a koncertům. V českobudějovickém Domě umění bude od ledna do února k vidění jeho současná malířská práce.

Vloni jste s Eweline Chiu strávili měsíc na rezidenci Egon Schiele Art Centra v Českém Krumlově. Vytvořili jste zde malý autorský sešit o nostalgii. Sehrál v tom nějakou roli fakt, že jsi se na čas vrátil do města, kde jsi několik let studoval? S Eweline jsme na to téma přišli na Plášťovém mostě. Vůbec nehrálo roli, kdo z nás tam před dvaceti lety studoval a kdo tam byl poprvé. Krumlov je totiž příkladem města, které v základní struktuře nepodléhá změnám. Je to taková konzerva. To má vliv nejen na podobu místa jako takového, ale i na prožitky jeho obyvatel. Tato stálost věcí, na rozdíl od stresující pomíjivosti těla, byla spouštěčem úvah o nostalgii. Proto jsme pracovali s mixováním architektonických prvků z různých období a zajímali se o proces zakrývání a vzájemného vrstvení jako metafory vrstev města a paměti. Chtěli jsme částečně skrýt a abstrahovat základní koncept nostalgie, proto se v sešitu toto slovo vůbec neobjevilo. Také na mikrokoncertech, které jsme v Krumlově odehráli jako kapela ba:zel, jsme vrstvili a mixovali terénní nahrávky s dalšími stopami.

Vnímáte nostalgii jako obecnější rys našeho pojímání přítomnosti? Nostalgie je pojem, který se dál proměňuje, hlavně vlivem moderní rychlosti a technologie. Stesk po domově nebo po milované osobě nabírá trochu jiné rozměry. Facebook například algoritmicky vybírá a nekompromisně připomíná minulé události. Stejně tak malbu považuji za nostalgický akt, ať už kvůli jejímu historickému kontextu nebo jako objekt, který je úzce svázán s autorem a jeho „stavem“. Ten se v obraze zaznamenává. Obraz je vlastně jakousi uloženou vzpomínkou. Na tvých obrazech nacházím tři způsoby, jak se vztahuješ k času. Za prvé v rovině námětu symbolizuješ různé časové režimy. Za druhé tyto náměty „maluješ“ postupnými otisky hracích gramodesek do mokré barvy. Obrazy jsou tak záznamem tohoto procesu. A za třetí i na tvém pracovním nástroji, gramofonové desce, je zaznamenán čas. A ten ty při malování kopíruješ do barvy. Takže před chvílí jsme mluvili o nostalgii, tedy o prožívání přítomnosti, které je obrácené


k minulému a ztracenému, a teď zde máme celý aparát odkazů k času ve tvých obrazech. Proč tolik pozornosti k času? „Čas“ je dost obecné téma. Vyskytuje se u mnoha autorů v rozmanitých podobách. Soustředím se hlavně na proces malby a vrstvení, zkoumám nastavená schémata lidského vnímání, jeho šablony a mantinely, zajímá mě samotný průběh a fyzické aspekty času, osobní prožitek z přítomnosti a jeho ukládání do malby. Kdyby mi někdo řekl, ať si rychle vybavím tvůj obraz, tak si představím černou plochu s kruhovým motivem. Co tě k užívání kruhu stále vrací? Pro mě to je jednoduchá šablona, která se vyvinula díky touze reprodukovat a zaznamenat zvuk, zejména škálu repetitivních vzorců, s nimiž hudba, ať už akustická, nebo elektronická, nakládá. Samozřejmě kruh na sebe nabaluje nekonečné množství symbolik a interpretací, do kterých bych se nerad pouštěl. Mně vyhovuje možnost multiplikace motivu, vytváření určitého vzoru. Není to ale jenom kruh, pracuji také se spirálou, protože i vinylová deska obsahuje spirálu drážek. Někdy přemýšlím o kruhu a hudbě v nějakém archetypálním smyslu, ale nesnažím se to dostávat do popředí. Nechci se pouštět do nějakého mysticismu, zajímá mě hlavně jistá sériovost, související například se sériovou výrobou hudebních nosičů a tak dále. Ještě k té barevnosti. Když jsi se po letech práce s Groupe Guma Guar vracel k malbě, byly tvé první obrazy pestře barevné. Pak jsi barevnou škálu výrazně omezil. V čem ti toto omezení vyhovuje? Opět musím říct, že jsem se k ní dostal díky potřebě odkázat na materiál vinylu jako na prvotní východisko. Zároveň mi taková redukce dovoluje soustředit pozornost na vizualizovaná schémata. Jiné barevné pigmenty používám pouze ve spodních vrstvách a později zmizí pod přibývajícími

vrstvami. Na povrchu používám finální matné a lesklé laky. Kromě barevného odstínu tak začíná být důležitý světelný odraz na povrchu obrazu. Stejně jako spousta jiných malířů řeším otázku, co a jak malovat, tedy i jakým způsobem využít barvu. Prozatím je omezení na černou odpovědí na tyto otázky. Tvá poslední série obrazů a fotografií přichází s odkazy k oblasti kapitalistické produkce, k ekonomickým pojmům jako výkon a růst. Jako by do tvé práce zadními dveřmi vstoupila angažovanost, kterou jsi opustil spolu s utlumením činnosti Groupe Guma Guar. Co stojí za tímto obratem? Spíš než angažovanost bych mluvil o komentáři, v případě mých posledních obrazů dokonce o jakési ilustraci. Kolážování skenů průmyslových materiálu se starými reklamními fotografiemi odkazuje na sexy estetiku life style časopisů euforických osmdesátek. Na obrazech se zase objevuje symbol rotujícího míče, který se vám na počítači objeví, když procesor pracuje na plný výkon, zpracovává data, ale vy musíte trpělivě čekat, až to dokončí. Nemůžete pokračovat ve vlastní práci, jste úplně nečinní, ztrácíte čas, ale rotující míč vám oznamuje, že stroj jede na plný výkon. Před nějakou dobou jsi mluvil o záměru vybudovat si ateliér na Šumavě a pracovat v přírodě. Pak jsi se začal starat o Centrum umění Kvilda. Naplnily se tím tvé představy? Pražský ateliér jsi kvůli tomu neopustil. V tomto případě jde hlavně o rytmus, který je člověk schopen zvládat. Nakolik si umí plánovat den, co chce splnit a jakou má disciplínu. Od ateliéru na Šumavě jsem si sliboval, že mě od práce nebude rušit okolní svět. Na Kvildě se to dělo. I když za pěkného počasí je člověk raději na procházce. Rád pracuji mimo město a nechce se mi odtud vracet. Zároveň se ale bez společen-

Loop II, 2013 olej na pl​á​tně 150x150cm ského života neobejdu. Plán šumavského ateliéru stále mám, jen se mi o něm nechce mluvit, protože si uvědomuji, že to je projekt na dlouhou dobu, který také něco stojí. A nechce se mi vyprávět o něčem, co není, a nevím, jestli se to splní. V tvé výtvarné práci vždy nějak rezonovalo, čemu jsi se věnoval jako hudebník. Platí to také dnes? Existují nějaké paralely mezi tvou současnou výtvarnou tvorbou a hudbou vaší současné hudební formace ba:zel? Mezi mým výtvarným umění a naší hudbou příliš spojitostí nevidím, snad jen v užívání elektroniky jako nástroje, kterým ohledávám hranice hudebních struktur. V ba:zel nejsem sám, Eweline vymýšlí melodickou a harmonickou složku naší hudby. Řekl bych, že ona je z nás dvou ta lepší písničkářka. Já naši hudbu doplňuji beaty a samply, což se v obecné rovině samozřejmě podobá tomu, co dávám do svých obrazů. Ba:zel ale docela striktně odděluji od vlastní výtvarné práce. Takhle si to přejeme oba.

Daniel Vlček (*1979) pochází ze Strakonic. V minulém desetiletí byl členem výrazné uměleckoaktivistické Groupe Guma Guar. Vedle výtvarného umění se vždy věnoval hudbě, ať již spolu s Groupe Guma Guar, v kapelách Reverend Dick a Střešovická kramle, nebo v duu ba:zel, jehož druhou členkou je Eweline Chiu. Je zakladatelem Galerie Ferdinanda Baumanna v Praze. Nedávno skončila jeho samostatná výstava ve zlínské Galerii Kabinet T. Zastupuje ho Drdova Gallery v Praze. S jeho tvorbou se ale v posledních letech mohli seznámit i návštěvníci Galerie Nashledanou ve Volyni, bytového prostoru Zutý Mánes a Galerie D9 v Českých Budějovicích.

Dál a výš Galerie Kabinet T, Zlín, 2015


Mini recky LINDEMANN

music

Skills in Pills

Tillu Lindemannovi ze stagnujících Rammstein zřejmě dochází prachy nebo si chce dokázat, jak je po padesátce pořád hustej, a sbalit pár holek, co fotí pro nějakou východoněmeckou mutaci Suicide Girls. Anebo obojí. O tom, že Pain (Peter Tägtgren) nikdo neposlouchá, netřeba dlouze psát. Já si totiž jinak nedokážu vznik tohoto projektu vysvětlit. Po dlouhém mediálním teroru, který hlásal, že skandálníci již brzy přijdou s něčím, co jsme ještě neslyšeli, tady očekávaného potomka konečně máme. Žel Bohu, má mnoho defektů, který ale cool fakt nejsou. Prvně, rozumu rozhodně moc nepobral. Tah na posluchače s jedinou myšlenkou – šokovat. A to za každou cenu. Zpívánky na témata jako fety, piss, koitus s obézníma holkama nebo óda na potrat jsou jen a pouze trapný. A to hlavně proto, že ze všech otvůrků nebožáčka na mě čiší předpokládatelnost a kalkul. Lindemann sice zpívá anglicky, ale šlechtí si svůj důraz na hlásku „er“ i styl frázování. Jeho projev je tak v podstatě stejný jako u Rammstein. Co bych na druhou stranu uznal, je skladatelská zručnost. Podklady pro špuntíčkovo žvatlání jsou kvalitní, řekněme ušité na míru. Např. klávesy mne vyloženě baví. Nicméně celkově opět žádné překvapení. Takže? Muzika dobrá na sraz průmyslovky konaný v Horní Dolní, kdy se u kiosku při nohejbalovým hřišti pijou piva ve velkým. Třídní rošťák, který měl jako první z kluků sex už v pětadvaceti, se chlubí, že tu svoji po třech měsících známosti zbouchnul. Tancuje při tom na stole, leje si pivo na hlavu, křičí „I hate children“ a spolužákům dává Golden Shower. Do půl minuty dostává pěstí od místního dobrovolnýho hasiče, který točí pivo v kiáči, a ten pak pro zklidnění vášní pouští baladu od Walda Gangbangu. Každý zboží má svýho kupce, ale já bych v menu týhle hry určitě kliknul na „abort mission“. -cn-

Diät

20 – 21

prosinec 2015

Positive Energy O tom, že postpunk zažívá masovější obrodu, svědčí úspěch loňského stejnojmenného alba skupiny Viet Cong, který jste mohli vidět na sklonku prázdnin v Roxy, popřípadě elektrizovaných The Soft Moon, jejichž koncert proběhl nějak v září v MeetFactory. No a před nedávnem spatřila světlo světa bezmála 29minutová našlapaná deska Positive Energy od berlínských Diät. Deska je pozitivní zhruba asi jako oslík z Medvídka Pú nebo Evžen Huml. To, že vůbec nezní jako nahrávka z roku 2015, ale spíše z roku 1984, není vůbec na škodu. Ba naopak, člověk se nemůže ubránit dojmu, že poslouchá kámíky Joy Division, s kterýma občas papali drogy. Na rozdíl ale od Curtise není frontman Diät mrtvej, takže je tu dost velká šance spatřit klucí z Berlína naživo. Jen doufám, že zpěvák Oton neumí vázat uzly, popřípadě nemá zálibu v oprátkách.-rp-

GHOST OF YOU

Glacier and the City Brněnská young blood parta si za poslední tři roky zahrála nejen na Szigetu nebo Banátu, ale hlavně objížděla kluby, kde se dalo, a poctivě zkoušela. A právě vyhranost, um a nalezení vlastní identity jsou cítit z jejich nového alba, které působí nejen sebevědomě, ale i překvapivě. Splete se totiž ten, kdo by očekával na poslech lehce vstřebatelný komplet, prosycený posi indie sluníčkem, kterému zkříží cestu nějaký ten melancholický mráček. Součinnost kytar, elektroniky a teskného vokálu vytvořila jedinečný prostor. Zde se mísí ledovcově chladný popový minimalismus, psychedelické nálady, ale i eskalace energie, ve kterých je patrný odkaz matematiky a postrocku. To, že je soustava krabiček a kláves neustále v permanenci, netřeba přílišně zdůrazňovat. Na koho je glacierózní zážitek z nahrávky už trošku moc (nebo spíše málo), měl by rozhodně Ghost of You vidět naživo. Kapela má díky svému nasazení tu moc strhnout na svoji stranu vše živé i neživé pod pódiem, hitových refrénů je povíce a v mezích teatrální frontman Tomáš je zkrátka nyny. -cn-

Kangding Ray

Cory Arcane

K tomuhle chlapíkovi jsem se dostal přes Mondkopf, možná mi o něm ale říkal Pecháček, nevim to však jistě, protože oba máme hodně rádi hodně jégra. Na tom nezáleží; co je důležitý a to je to podstatný, že KR dělá super syrový techno jak tatarák ve tmě. Je mi jasný, že většina lidí si pod pojmem techno představí opičí trance, osvícenější pak možná Underworld. Jenže spektrum techna je rozmanitý jak záběr Bohdalový. Když jsem v létě pingloval v jedný nejmenovaný hospodě u Čerta v Třeboni a chtěl slušně odjebat místní zbytky existencí, pouštěl jsem právě KR a jeho Solen Arc, což slavilo úspěchy, protože většina hostů se šla buď zabít, nebo smrknout další lajnu pika. Byť novinka Cory Arcane působí trochu míň, že si chceš prostřelit koleno, pořád máš pocit, že trhání nehtů by krásně dokreslilo atmosféru desky. Ideální volba, jak si zpříjemnit náladu u vánočního stromku. -rp-

FIDLAR

Too

Předchozí desky Fidlar mne vystřelily kamsi do kosmíru a neuvěřitelně mě chytly. Z nahrávek čiší kamikadze styl života, sranda za hranou, ale i chytré nápady, instrumentální skills a samozřejmě zvuk tý nejvytříbenější (tedy nejšpinavější) garáže. A tak se pro mne stala partička věcně přiožralých skejťáků ze západního pobřeží takřka kultem. Očekávání nové desky tedy nebyla malá. O to větší zklamání přišlo po zveřejnění ochutnávky nové tvorby. Dýchla na mě nuda a těžkopádnost. Po ixtém poslechu celého alba se dojem naštěstí o něco zlepšil. Takže jak jsme na tom s novými Fidlar? Pořád platí, že jsou na tom instrumentálně výborně. Pořád platí, že jsou na tom dost dobře textově. Pořád platí, že jsou to hovádka a je s nima celkem sranda. Už ovšem neplatí, že jsou nezničitelní. Vystřízlivění a pud sebezáchovy udělají své. To snad ani nikomu nevyčítejme, právo na život má každý (až na hospodářský zvířátka, uprchlíky a cikány), že jo. Pomyslné vystřízlivění v tomto případě ovšem přineslo na úkor přímočarosti nudu a naopak přidalo patos. Blboulinký totiž vždycky je, když umělec pro boj se svými vnitřními démony používá jako prostředníka publikum, kterýmu navíc ještě nedávno tvrdil opak – tedy že levnej koks a pivo jsou super. Potom ale na detoxu vykaká Landovo hovínko a před tím samým publikem začne moralizovat. Pokud ovšem nechcete toto „oops!“ řešit, zařaďte na vašem bytovým mejdanu do playlistu vály jako West Coast, Drone nebo Punks a policajti na vás přijedou tak jako před dvěma lety. -cn-


Howl

Jako již výše zmíněný postpunk, tak i různé odnože elektronické hudby, teď mám na mysli hlavně deep house a minimal techno, vystupují z ulity undergroundu a stávají se pomalu masovou záležitostí. To samozřejmě s sebou nese i negativní vlivy na hudbu samotnou, kdy někteří djs mění háv originality za poplatnou kazajku spíchnutou z hoven. Rival Consoles toho naštěstí není příkladem. Děvetadvacetiletý Rayn Lee West si jede hudbu po svém a neohlíží se na trendy, díky čemuž si zachovává svůj originální sound, vycházející z vrstvení synťákových a analogových zvukových stop. Na jeho hudbu asi budete těžko „mrdat bedny“, pokud jste však fanoušci minimalistického Johna Hopkinse nebo islandských Kiasmos, bude pro vás Rival volbou jasnou jak Jihlavanka. -rp-

anketa

Rival Console

Blíží se čas, kdy se údajně narodil Jesus Christ Superstar (Kamil Střihavka). Na jaký projekt na HitHitu hodláš letos o Vánocích přispět?

Honza Kistanov true normcore

Stopro podpořím projekt Kafka na prázdninách – byl jsem na přednášce k tématu a mám moc rád Kafku, takže bych poslal peníze jedině tam. Zasloužíme si mít řádnou literární rezidenci.

HitHit – to někoho zajímá?

Tipy, triky, tripy

Laví Odeur de Violettes

NAABNAAB 12. 12. 15. 12.

Vánoční mejdan: Arktis/Air (A), SuperEgo Kid, VeLo, At Bona Fide, Sýček Don Vito (DE)

K2K2 11. 12. 12. 12. 18. 12.

Zakázaný Ovoce Depeche Mode party – metal mode (live) Toxymoron

Karolína Široká zčmáraná holka

VelbloudVelbloud 25. 12. 28. 12. 29. 12.

The Atavists, The Beautifuls, Bombs From Heaven, Stárneš Znouzectnost Silent Disco

HitHit jsem naposled otevřela při aféře „lid versus Pipes“, abych se zasmála a šla dál. Smysluplnýmu crowdfundingu fandím, ale zas takový srdcař a pracháč nejsem, abych mohla a chtěla přispívat samozvaným pankáčům na nahrávání desky za půl mega nebo samozvaným spisovatelkám na mateřský dovolený na vydání dětských knížek. To radši doplatím svýmu klukovi basovou bednu, kterou si vzal na splátky, aby nežebral po rodině a kámoších nebo skrz HitHit, a v klidu pak nahrál se svojí kapelou další EP, který na HitHitu bohudík nikdo nenajde.

Highway 61Highway 61 19. 12. 15. 01. 16. 01.

Heband: Vánoční koncert Rene Trossman Quartet (US/CZE) Roman Dragoun and his Angels

FabrikaFabrika 18. 12. 15. 01. 16. 01.

Satisfucktion unplugged, Seeking Horizon Záviš Insania, As Mercy Comes (IT), The Revolt

KomiksKomiks 16. 12. 18. 12. 15. 01.

Wash Up: Dj Snookey, Theya De Zrechts Sodoma Gomora + James Cole

Radim Oliva fanoušek hudby a pořadatel koncertů

Tak to se mě ptáš ve správnou chvíli. Na HitHitu jsem se rozhodl poprvé přispět, a to na projekt Flashtones, což je nová rozjíždějící se značka oblečení, a přispěním jsem si objednal barevné ponožky. Dokonce zde byla možnost koupi jakéhosi magic boxu, ze kterého si každé ráno vytáhneš fusekle, přičemž o barvě rozhodne osud! To je nejen praktické, pokud jste nerozhodní jako já, ale asi i vtipné! Tímto přeji Flashtones hodně zdaru a doufám, že mi ty fusky pošlou!


Jarda Konáš

Cíkal

pisálek

Jarda Jágr v kapelách Depakine Chrono a Stárneš

Míváš o Vánocích průjmy? Naštěstí ne, protože jsem jeden z mála, co jí o Vánocích naprosto normálně, jako kdyby svátek nebyl.

Míváš o Vánocích průjmy? Nepřetržitý průjem.

Vánoce jsou čas firemních večírků, co ty a firemní coitus? To se mě coby člověka na volný noze netýká, ale pokud by mě chtěl někdo na nějakej večírek pozvat, prosím, ať tam nehraje žádnej revival.

Vánoce jsou čas firemních večírků, co ty a firemní coitus? Divadlo nežije. Jaký je tvůj oblíbený hit z vánočních supermarketů? „V oddělení drogerie nyní až 25 % sleva na vybrané produkty.“

Jaký je tvůj oblíbený hit z vánočních supermarketů? Wham – Last Christmas. Tady není co řešit.

Jakou hudební nadílku bys chtěl, nebo naopak nechtěl najít pod mešitou? Kryl/Ortel

music / columns

Jakou hudební nadílku bys chtěl, nebo naopak nechtěl najít pod mešitou? Teď vyšla velká kolekce klipů od Beatles. To bych chtěl. Nechtěl bych cokoliv, co hraje na Šlágru.

Jaký je tvůj oblíbený Ježíš? Napoleon born to party.

Jaký je tvůj oblíbený Ježíš? Ten katolický.

umakart vs. ytong Umong ytakart.

umakart vs. ytong Umakart. Ideálně ten se Švejdíkem.

Sylvester vs. Stallone Sem v práci, nevim, dál...

Sylvester vs. Stallone Jedině Arnold!

Kryl vs. Ortel Krylův ortel.

Kryl vs. Ortel Kryl. Ortel je strašný zlo.

půlnoční vs. Ledecký ve slipech Beru Janka!

půlnoční vs. Ledecký ve slipech Půlnoční.

turek s rumem vs. Turek s Rusem Turci, Rusové – dám si oboje!

Křížovka

1.

vyluštěním získáte název naší oblíbené kapely

2.

22 – 23

prosinec 2015

turek s rumem vs. Turek s Rusem Rád bych viděl Turka s Rusem, jak si dávají turka s rumem. Ale to se teď nějakej čas nestane.

1. největší milovník falafelu 2. oblíbená přehrada Dana Landy 3. uprchlík = 4. exmilovník Becherovky 5. „Volal .....“ – „Čůrák, co chtěl?“

3. 4. 5.


Něco za něco

N

arozen na začátku 80. let 20. století stal jsem se účastníkem revoluce ve způsobech poslouchání hudby. Prošel jsem v podstatě klasickým vývojem: V dětství mi maminka pouštěla gramodesky (především Dalibora Jandu a Šimka s Grossmannem), na začátku puberty jsem machroval s walkmanem, který byl na jejím konci nahrazen discmanem, na vysoké jsem pak přesedlal na MP3 přehrávač. Někdy v souvislosti s tímhle technologickým posunem přemýšlím, jakým způsobem asi možnost pohodlného poslechu hudby, kdy se nám zachce, ovlivňuje to, jak ji samou vnímáme. Nejspíš prožíváme hudbu jinak než člověk středověku, pro něhož neexistovala možnost zvukového záznamu a následné reprodukce. Pravděpodobně u nás došlo zároveň k intenzifikaci i devalvaci hudebního citu, ale o tom teď hovořit nehodlám. Spíše chci formulovat důvody, proč jsem si kdysi umínil nepoužívat MP3 přehrávače. Tedy, ony jsou to užitečné věcičky, o tom není sporu – je to prostě super poslouchat během cesty do školy nebo do práce nové album oblíbené skupiny. Kolik muziky mi takhle prošlo hlavou! Ale když jsem si začal říkat, že život by byl docela pěkný videoklip, kdyby si člověk nemusel sundávat sluchátka, napadlo mě, že možná něco není v pořádku. A začal jsem pozorovat ostatní s kabílky v uších. Pokud bych je měl jednoduše charakterizovat, označil bych je jako „ponořené do svého světa“. Na tom jistě není nic špatného; na druhou stranu se však ocitá ten, kdo je ponořen do svého vnitřního světa, stranou světa vnějšího, světa druhých. A neměl bych náhodou věnovat větší pozornost tomu, co se odehrává okolo mě? Ono je samozřejmě příjemnější pustit si po ránu nějakou našlapanou pecku, jenže mám dojem, že za toto pohodlí platíme určitou ztrátou vnímavosti. Nezpůsobuje ono ignorování všech těch městských zvuků a ruchů jakousi fatální nevšímavost? Nepřicházím o něco, když neslyším motory dopravních prostředků, houkačky, banální rozhovory v MHD, křik malých dětí nebo třeba zpěv ptáků? Asi to celé souvisí s tím, že pojímáme naše městské cestování (a vlastně cestování vůbec) jako trochu méněcenný čas, jako nepříjemné provizorium, jež je nutno podstoupit kvůli 1.2.inzerce.pdf přesunu z jednoho místa na druhé. Je proto logické, že máme tendenci si tento nepohodlný stav zpříjemnit. Vždyť dějiny lidstva by se daly vyprávět jako dějiny usnadňování a zpohodlňování života. Ale ono je to vždycky něco za něco. A třeba nás ta hladká existence bez překážek stejně nebude bavit. Třeba má smysl v určitých okamžicích dobrovolně přijmout diskomfort, odepřít si slast, třeba nás překonávání obtíží nějak posiluje. Můj závazek neposlouchat při C pohybu venku hudbu ovšem nepramení jen z mírného sklonu k sebemrskačství. M Uvědomil jsem si v téhle souvislosti, Y že pomalu nadešel okamžik, kdy CM přestávám sledovat některé oblasti technologického pokroku a spokojuji MY se se „zastaralými“ variantami. Kromě MP3 přehrávačů se straním chytrých CY telefonů nebo elektronických čteček, CMY mám pocit, že jejich eventuální přínosy K (vykoupené na druhé straně nějakou ztrátou) by pro mě neměly valný význam. Ano, dalo by se to rovněž říct tak, že zkrátka stárnu. Zdeněk Brdek

Prázdné místo Schlemihl

V

Akademické knihovně Jihočeské univerzity leží mezi regály volného výběru kniha Podivuhodný příběh Petra Schlemihla (1814) neméně podivuhodného autora Adelberta von Chamissa, který coby mladý francouzský šlechtic na konci 18. století emigroval před revolucí do Prus, kde se stal vojákem, německým spisovatelem a přírodovědcem. Přestože je dnes mimo germanistické kruhy tato kniha méně známá, je součástí českého kánonu světové literatury (k dispozici je navíc v pěti překladech). Příběh, v němž hlavní hrdina prodá za kouzelný měšec vlastní stín ďáblovi, se nenápadně podobá vyprávění o kulhavých poutnících (třeba u Josefa Čapka), kteří hledají sami sebe. Schlemihl sice získá neomezené finanční prostředky díky bezednému měšci plnému peněz, jeho existence bez stínu mu však způsobuje značné nesnáze. Hrdina, ocejchovaný temnými silami, je vystaven reakcím okolí, jež se vyznačují projevy strachu či odmítnutí. Příznačný je i původ jména hlavní postavy, s nímž autor zjevně vědomě pracoval. Šlemíl, Schlemiel, Schlemihl či šlumiel v jazyce jidiš totiž znamená „nešiku“, „nešťastníka“ či „smolaře“. Za pozornost stojí rovněž hrdinovo překvapivé vysvobození z temných sil a jeho další životaběh. Ale víc už k ději ani muk… Čirou náhodou (che, che, che) také zmíněný exemplář knihy kulhá. Tiskařský šotek totiž způsobil, že na několika místech chybí dvojstrany. Na čtenáře, vtaženého do děje, tak náhle čekají prázdné bílé stránky. Někdo si domyslí a přeskočí, další si dohledají jiný výtisk. Mé pobouření a snaha nebohé knize pomoci nakonec vyústily v to, že jsem chybějící strany nechal okopírovat v městské knihovně a na univerzitě je pak do exempláře dolepili. Člověk si ale vzápětí řekne: Je to dobře, nebo ne? Nezničil jsem vlastně docela pěkné místo s tajemstvím? Nevyasfaltoval jsem další kousek myšlenkově svobodného palouku? Není to škoda, že další čtenáři nebudou hledat jinde? Naštěstí příroda obdařila kulháním i mne samotného. Nedávno jsem totiž tímto vyspraveným exemplářem byl nucen listovat znovu a zjistil jsem, že na jednom místě jsem jednu dvojstranu opomněl okopírovat a dodat knihovníkům. A třeba je to tak nakonec i dobře – aspoň malé místo s tajemstvím přeci jen zůstane. 1 10.12.15 13:12 Štěpán Balík

V PROSINCI PROBÍHÁ ZÁPIS DO KURZU JÓGY LEDEN-BREZEN NABÍZÍME SKUPINOVÉ I INDIVIDUÁLNÍ LEKCE JÓGY ASHTANGA, HATHA, PRANA VASHYA, ZÁKLONY, JIN JÓGA...

FYZIOTEREPAUTICKÉ KONZULTACE VÝZIVOVÉ PORADENSTVÍ


H & M S A X-M y part

5 1 0 2 . 2 1 . 18

| velbloud 0 0 . 0 2 drink

welcome ‘s daughter DJs Fischerman

Milk & Honey #7