Page 1


CON TENT

O ZRCADLENÍ BYDLETE SPRÁVNĚ

8 13

EDI S TOR IAL

GIRL POWER

PECHA KUCHA

ečteno a podtrženo, za minulý rok se nám podařilo vydat 7 čísel, což není na první ročník vůbec špatné. Zpětnou vazbu dostáváme minimální, převažuje lhostejnost nebo mírné sympatie, takže prostě zkusíme udržet rozjetou káru v chodu i letos. K tomu ale nestačí jenom naše krásné oči, dost by se nám hodila určitá podpora od sympatizantů, existují-li nějací. Podpora přitom může mít různou podobu: tvoje firma u nás může inzerovat, ty si můžeš koupit naši plátěnou tašku (viz protější strana), jestli máš chuť zapojit se přímo do přípravy časopisu, ozvi se a my už ti nějaký úkol najdeme. Vítáme redaktory, fotografy, grafiky, distributory, obchodní zástupce, kreativce, kameloty, organizátory i další podržtašky. Ať žije druhý ročník! ZB

14 16

VYCHÁZÍ ZA PODPORY:

MILK&HONEY EDITOR: GABRIELA BOŠKOVÁ | WRITERS: ZDENĚK BRDEK, NATALIE CZABAN, TOM CZABAN, MARTINA DVOŘÁKOVÁ, JAN FLAŠKA, ŠÁRKA KOTZINOVÁ, OLGA KRUPAUEROVÁ, CYRIL NOVÁČEK, RICARDO PICANTE, JIŘÍ PTÁČEK | PHOTO: NIKA BRUNOVÁ, ŠÁRKA KOTZINOVÁ | COVER: PHOTO – MIRRORING 2016 | DESIGN & PRODUCTION: MÍRA ADAMEC, PAVEL JALOŠEVSKÝ MASCOT: OLIVER MANN | MK ČR: E 22375 | ISSUE #: 6 (6.11.2015) CHCETE-LI NÁM PŘISPĚT ČLÁNKEM, CHCETE-LI S NÁMI POLEMIZOVAT, CHCETE-LI NÁS PODPOŘIT INZERCÍ, KONTAKTUJTE NÁS NA REDAKČNÍ MAIL MNH.MAGAZINE@GMAIL.COM | WWW.MANDH.MEDIA

DISTRIBUTION AJG Wortnerův dům | AJG Hluboká nad Vltavou | Born in London | Café au Chat Noir | Café Datel | Café Hostel | Café Slavie | Cuba Bar | Divadelní klub Dobrá čajovna | Dům U Beránka | Dům umění | Fér Café | Hammond Café | Highway 61 | Horká vana | Hotel Malý Pivovar | Infocentrum JČU campus | JČU TF | Kafé Doslova Bar | Kanzelsberger | Kavkárna | Kino Kotva | Knihkupectví U Mikuláše | MC Fabrika | Měsíc ve dne | plantage.menu Pražírna kávy Jedna radost | Restaurace Vatikán | Singer Pub | SORTE ØYNE | Staré časy | Široko | Trh U vrby | Think Yoga | Vegetárna Impala | Velbloud | Železná panna

Jeden z mnoha důvodů proč chodit na večírky Milk & Honey je, že můžete vyhrát super dárky v tombole. Na vánočním večírku se to stalo i mě (a žádné laciné finty v tom nebyly). Získala jsem dva lístky na představení Pas de trois, které vzniklo na základě spolupráce choreografa Attily Egerháziho, skladatele Maria De Rosi a houslisty Pavla Šporcla. O představení jste se mohli dočíst v minulém čísle a dlouze se o něm rozepisovat nemá cenu. Přesto musím říct, že ačkoliv baletu nerozumím, tahle kompozice pohybu a hudby mě zasáhla. Jako by se zařezávala ho hloubky lidského vědomí a brnkala na podvědomé struny prazákladních představ postavení člověka ve světě. Attila Egerházi koncem června 2016 jako šéf baletu Jihočeského divadla končí. Divadlo mu neprodloužilo smlouvu. Musím říct, že tímto představením odchází s grácií, i když se můžeme těšit ještě na jednu premiéru. PEL

SOUR MILK

BUDĚJCKÝ 4KY

SWEET HONEY

12

NOVÁ RUBRIKA:

Dům umění zůstává tam, kde má. Na náměstí Přemysla Otakara II. Během prosince médii zaševelila zpráva, že českobudějovické síni současného umění hrozí přestěhování do Galerie Mariánská. Došlo k tomu po jednání českobudějovického zastupitelstva nad rozpočtem, kdy návrh zmínil náměstek pro kulturu Jaromír Talíř. Naštěstí ale šlo o planý poplach. Město si pohrávalo s nápadem vytvořit v GM kulturní centrum, za kterým by stál Jaromír Schel. Po rozhovoru s kurátorem DU Michalem Škodou ale dospěl náměstek pro kulturu k závěru, že výstavní prostory GM umístěné v bývalých kasárnách jsou pro účely galerie současného umění nevyhovující. Dům umění tak snad má na chvíli klid. PEL

Dlouho nebyl vidět. Pod lešením a plachtovím se schovával, aby pak vykoukl v nové zrekonstruované podobě. Řeč je o původně gotickém Morovém špitálu na Pražské třídě (hned za zastávkou U Trojice). Jako malá jsem okolo něj chodila a pozorovala, jak historicky hodnotná stavba chátrá. Před rokem ji její majitel Národní památkový ústav nechal zrekonstruovat a brzy do ní přestěhuje své kanceláře. Podstatné však je, že se část špitálu otevře i pro veřejnost. Vedle barokní špitální kaple bude v přilehlé místnosti zřízené i muzeum Morového špitálu. Možná se vám to nezdá dost, ale zajeďte se tam podívat. Tahle malá stavba je ve střední Evropě svého druhu unikát a její rekonstrukce se opravdu vydařila. PEL

Jako bych se ocitla na divném maškarním, kde chlápek s kápí přes hlavu a jednohubkou v ruce říká: „Dnes to bude jízda.“ Proč, ptám se? V rohu stojí Snape a zazpívá Bowie. Probuzení. Tohle nebyl sen. Leden byl zvláštní měsíc. Nejen že odešla popová star David Bowie, ale v tom samém týdnu jej následoval i herec Alan Rickman. Umírat je přirozené. Děje se to každý den. Ale odejde-li někdo tak známý, vzedme se gigantická vlna pietních akcí, provolání, článků a ohlasů. Televizní stanice narychlo mění svůj program, aby zařadily pořady s právě odešlými osobnostmi a uctily tak jejich památku. Je k zamyšlení, proč až právě smrt vyvolá potřebu se o daného člověka více zajímat. Proč máme potřebu rekapitulovat jeho život? Neskrývá to v sobě náhodou ještě nějaký hlubší problém? Že jsme smrt vytěsnili na okraj svého vědomí, do tichého ústraní nemocnic a raději si ji nepřipouštíme k tělu? Vzpomínat je důležité, ale kdybychom byli se smrtí vyrovnaní, podle mého bychom tak činili tiše. Tak se měj a užij si ten večírek. S Bowiem to bude určitě jízda. Díky. PEL

Cesta Praha–Budějovice. Sedám si do kupé, otevírám knížku. Paní naproti otevírá Pestrý svět. Na titulní stránce je velký titulek „Konec velké lásky“. Pán vedle mě si časopisu také všiml a s paní navazují konverzaci. Od krachu velké lásky se dostávají k Ivetě Bartošové, prodeji nekvalitních výrobků od „šmejdů“ a uprchlíkům. Pán: „Ale ona ta Merklová na to dojede. Ještě že máme Milouše. No tak si rád přihne, ale v tomhle má recht. Ty čmoudy sem nepustí.“ Paní: „A slyšel jste, co se dělo v tom Kolíně? No hrůza.“ Pán: „A bude to ještě horší. Musíme postavit zeď okolo celý Evropy.“ Výměna názorů se stupňuje. Každý přihazuje ostřeji a ostřeji. Nevydržím to a říkám: „To myslíte vážně?“ Snažím se něco povídat, ale nemá to cenu. V otázce uprchlíků se nejedná o úplně snadnou situaci. Raději odcházím z kupé; smutná i nad vlastní neschopností něco změnit. PEL

Pozor soutěž!

Pozor tašky!

Chceš vyhrát nejnovější knihu Markéty Pilátové Hrdina od Madridu z budějovického nakladatelství Pikador Books?

Chceš nás podpořit a nevíš jak?

Tak se vyfoť s tímhle číslem Milk & Honey a pošli do 6. 3. fotku buď na mnh.magazine@gmail.com, nebo do zprávy na Facebook. Tam potom proběhne hlasování o nejbláznivější snímek, přičemž první dva získají zmiňovanou knihu. Neváhej!

Kup si originální Milk & Honey plátěnou tašku za pouhopouhých 150 Kč. Objednávej přes Facebook nebo mnh.magazine@gmail.cz.


Natalie Czaban Nika Brunová

4–5

únor/březen 2016

INTERVIEW

That everyone would like to live in České Budějovice is well known. But what happens when people from slightly further away come and stay? Can what they bring complement and add to native southern Bohemia culture? In this spirit, Milk & Honey decided to interview Chris Steer, English teacher at the University of South Bohemia as well as local musician and sportsman about his life here, his multinational hobbies and how they are received in the Czech Republic.

TRUBADÚR! FIRESTARTER! WHAT CHRIS STEER CAME TO TEACH THE PEOPLE OF BUDĚJOVICE

I have to start with the obvious: what brought you to České Budějovice? I basically came once as a very young man and never really left. I came in 1992, as part of an international program to teach English in former communist countries. My placement was in Jindřichův Hradec, where I made friends and met a lot of people who are still a part of my life now. I got involved in a lot of fun stuff and music that interested me and just kept coming back until I became a semi-permanent resident and settled in Budějovice. I always liked moving from place to place. I guess I like to think of myself as a modern day troubadour (trubadúr). Speaking of which, you are well known amongst students of the Science faculty for combining English lessons with bagpipe music. How do most students respond? “Nonplussed” is a word I might use for

a lot of them. And “is it the same as a recorder?” is a question I often get. In general, I think it brings something new to the lesson and to their lives. It’s not like I play it all the time, but I think it’s memorable. Where did the bagpipe hobby come from? I started to listen to Bulgarian bagpipe music from one album I was given. Then came my “pilgrimage” to Bulgaria when I was in my late twenties; it was just a place I had always really wanted to visit. I picked up these pipes and, I must admit, left them in the cupboard for a very long time before I got round to fixing them and learning to play. I learned through playing. So it’s just Balkan type stuff you play? It suits these types of pipes. But I think these Bulgarian pipes are more universal than Czech ones. I mean,

I could technically play Scottish music on them but it is out of tradition. I prefer to stick with the musical tradition which these pipes come from; Macedonian, Bulgarian, Slavic. I tend to find songs I like on YouTube and then learn by listening. A lot of words seem very similar to Czech but in fact are false friends, meaning something totally different. I get by with some help from my real friends with the lyrics, for example, a Bulgarian student of mine. Plus my knowledge of what I call “Slavsperanto” – the words and grammar common to many of the languages I work with. Is “Slavsperanto” your personal invention? I think the similarities are just very apparent to me, as someone who has learned Czech and has a lot of contact with other Slavic languages, such as Macedonian, Slovak and Bulgarian


through my music and travels. Maybe I see the similarities more where native speakers notice the differences. It’s amazing how you can get by with just a basic grasp of one Slavic language in many other countries. There are lots of hilarious and potentially dangerous mistakes to be made of course, seeing as so often similar words mean different things. In general, I think Czechs misunderstand other Czechs often enough. There’s always a hell of a lot of “jak to myslíš?” amongst Czechs, maybe more so than amongst English people speaking amongst themselves. But maybe that’s just when they’re talking with me.

Why, oh why, would I want to move back to Budějovice?

6–7

únor/březen 2016

INTERVIEW

Is there anything you miss about living in a country where everyone speaks your native language? Talking about cricket to people who know how to talk about cricket. How did your cricket team, the Budějovice Barracudas, get started? I noticed that there were a group of Indian guys who often played on the old tennis courts at the University of South Bohemia, so I got talking to them and we started training and eventually formed a team. We play friendly matches, three games a season. We could play more if the team grew a bit, we badly need new players as the existing ones have less and less time. Cricket is a great game, which I think Czechs could really get into. It is not totally dissimilar to baseball, which is much closer to Czech hearts. And a lot of my students seem interested in British culture and mentality. Cricket is a great inroad into that. But so far Czechs have not shown much interest in cricket? The main problem is a linguistic one. Czechs hear cricket and think of “kroket” or croquet, which is clearly a much more rubbish sport. The second thing I hear a lot is that “it’s very complicated”. As if that’s a bad thing! What most Czechs don’t understand is that half the joy of cricket is in debating what happened and what’s allowed. The “complicated” rules give you something to talk about; there’s a much richer language for joking and debating than in simpler sports. To me, ice hockey is not complicated but it is also totally uninteresting. I couldn’t watch it for hours at a time. There is a lot more to talk about in cricket. You’ve been here for more than

20 years; would you say you are fully integrated now? I don’t think anyone will ever be able to integrate me anywhere, fully or otherwise. What is it like to be an English Dad raising two kids in the Czech Republic? I think maybe having teenagers is a similar experience all over the world. Obviously, I wish they treated me a little more politely sometimes, but I think that goes for most modern Dads. The Czech language adds to that though. There is that real split created by the “tykat/vykat” system, when to use “ty” and “vy”. My kids are capable of coming out suddenly with incredibly formal Czech, very flowery and elegant, when talking to people they “vykat”. But their daily chat with me could certainly be a little more English. A few more “please’s”, and “would you mind’s...” would be nice. That one is maybe a Dad thing all over though. So you’ve tried to teach them about both the Czech and English cultures? I’ve mainly tried to teach them useful stuff. Like bushcraft, which means tricks for survival in the wild, or what Czechs would call “the nature”. Bushcraft is a happy medium between camping and survivalism. It involves making shelters from natural materials, scavenging food and gathering materials useful for making fires or for self-defence. One year I built an igloo in my garden and slept

in it. I’ve made my own snow shoes too. Useful stuff like that. I reckon every English kid like me wanted to be Ray Mears (bushcraft expert and celebrity) when they were growing up. What normal kid doesn’t like messing around with knives and making fires and climbing trees? I’ve tried to teach the students at the University a bit of bushcraft too. For example, I taught my Masters students how to make fire the natural way, without using matches or a lighter. How did they like it? Again, “nonplussed” is probably the word that comes to mind. I did once give an impromptu fire making lesson to a group of Archaeologists who were hosting a “Prehistoric Day” event at the University and couldn’t get the fire started. I think they were pretty happy to have someone like me around.

Cricket Cricket is a bat-and-ball game played between two teams of 11 players each on a field at the centre of which is a rectangular 22-yard-long pitch. The game is played by 120 million players in many countries, making it the world‘s second most popular sport. Each team takes its turn to bat, attempting to score runs, while the other team fields. Cricket is generally believed to have been first played in southern England in the 16th century. The game is most popular in Australasia, England, the Indian subcontinent, the West Indies and Southern Africa.

I

‘ve been away from České Budějovice for about four months. That‘s the longest I‘ve been away, and I‘ve lived there for seven years. Nobody will believe me now, but I‘m actually looking forward to going back. It‘s not because of the culture. I‘m in Barcelona now, a city with so many people that any event is interesting enough to at least fill a bar. Subcultures have sufficient weirdoes and nerds to get some action going. In Budějovice, the problem is often that niche events don‘t attract enough people to make it financially viable. That‘s a big problem, because without the niche events, we all get drowned out by the mainstream. The mainstream is average; a sludge of mediocrity, a killer of innovation. It‘s not because of the food. I love food from all over the world; South and North American, Asian, African, European. There is such a variety of choice here, and there is such a pride in the quality. People in Barcelona are outwardly proud of the food they present. They believe  they serve great food, and people expect it. This culture of food is missing in Budějovice. Too

many people visit average restaurants, get an average meal, but because it‘s a big portion, they blindly believe it to be good. It‘s not. It‘s not because of the bars. When a new bar opens in Budějovice, I‘m always excited. I‘m always hoping that someone will have the balls to do something wildly different, the cojones to do something that will make us, for a few seconds at least, believe we are in a place that belongs on the world stage. So far, that‘s not happened. It‘s not because of the politics. An organisation created a plan for how they wanted the environment for startup companies to look like in Barcelona. Not long after, the city of Barcelona adopted that vision and added to their own 10 year vision of the city. This is the kind of vision needed in Budějovice. Not to become a centre of startups, but to have a direction, a drive, a sense of purpose. And allowing the people who know what‘s going on to create that direction. Can you imagine the town hall in Budějovice doing anything close to this? Then why? Why would I be looking forward to coming back? Because despite its failings, there is huge potential. It‘s a place where the costs make it possible to create projects like Palac Creative Space, where there are still dreamers who create Sfinx pop-ups. And it‘s a place that needs innovators. The city needs everyone it can to help generate a vibrant, alternative, fearless community. But these people need to see the outside first. They need to see Berlin, London, Barcelona. And come back with massive ideas to scare the villagers. They need to see that a vision for this city should not be to be good enough for Tábor or Třeboň or Krumlov. We need to realise we can create on a level that makes a world-citizen proud and excited.  And we need to remember that we can‘t make everyone happy. Fuck it, we shouldn‘t even try to. We just need to make those who care happy. Screw the rest. Oliver Mann

Miluju ČB

M

iluju České Budějovice. Jsem jihočeská naplavenina, která když vystoupila před jedenácti lety z vlaku, tak hned věděla, že tady zůstane a chce tady žít. Miluju Chile. Pracuju tu v jednom malém hostelu na severu ve městě La Serena. Miluju město La Serena a mimo jiné je to tím, že mi připomíná České Budějovice. Když jsem tu před dvěma a půl měsíci vystoupila z autobusu, dostavil se podobný pocit jako před léty. La Serena je přímořské město ležící 520 km od hlavního města Santiaga de Chile. Je známá vysokou četností kostelů, kterých je jenom v centru 28. Město bylo založeno okolo roku 1550 španělskými kolonizátory, tudíž je postaveno v koloniálním stylu. Ulice jsou řazeny pravidelně do čtverců a připomínají ty kastilské. Ač má La Serena skoro čtyřikrát více obyvatel než Budějovice, svou atmosférou je velmi podobná. Na hlavním náměstí je velká kašna, kde se scházejí lidé, a kulturní a společenský život se odehrává v centru, kde je bezpočet barů a kaváren. Taktéž se tu nachází Univerzita. Město je teď o studenty chudší, protože tu mají letní prázdniny. Pacifik je od centra vzdá-

len okolo třiceti minut volné chůze. Dominantou pláže je maják, od kterého začíná pěší kolonáda, která vede až do sousedního města Coquimbo. Čítá okolo šesti kilometrů a je lemována hotely a bary pro turisty. Oceán je divoký a studený. Chile je vyspělá země a nebýt odlišné španělštiny a všude vyvěšených chilských vlajek, občas bych ani nepoznala, že jsem na druhé straně světa. Kulturní zvyky jsou podobné těm španělským, tudíž se vše odehrává trochu později. Koncerty nezačínají před jedenáctou v noci, obchody otevírají okolo osmé ráno a děti chodí spát okolo desáté. Hodně se tu kouří marihuana. Ve večerních hodinách je vzduch prosycený solí z moře a vůní z pálících se jointů. Pro nás je Chile známé hlavně dobrým vínem, ale samotní Chilané holdují spíše pivu a pálence z hroznů, která se jmenuje pisco a pije se s čerstvou citronovou šťávou. Co mě osobně překvapilo, že skoro všichni, s kterými jsem se setkala, věděli něco o České republice. Naše město svou německou variantou názvu přímo vybízí k diskuzi, proč se jmenujeme stejně jako americké pivo. Takže vysvětluju, proč tomu tak je, a taky, že naše pivo je lepší a že ho prostě musí přijet ochutnat. Lidi jsou tady velmi otevření a přátelští. Je obvyklé, že se mezi sebou začnou bavit úplně cizí lidé. Třeba prostě jen proto, že sedí vedle sebe v autobuse. Zároveň je zajímavé, že i když jsem okolo 15 000 kilometrů daleko, tak na ulicích potkávám „známé“, i když s odlišnými rysy a trochu jinou barvou pleti. Že se vždycky až leknu, co tady dělá ten či onen kamarád. Utvrzuje mě to v předsvědčení, že jsme všichni svou podstatou stejní. Ač máme trochu jiné kulturní zázemí a zvyky, duše, potažmo to, co cítíme a jací jsme uvnitř, zůstává neměnné. Majda Marková


ART

O ZRCADLENÍ Jana Šindelová

8–9

únor/březen 2016

Nika Brunová

N

a podnět kurátora Domu umění Michala Škody bude v Českých Budějovicích od 18. února do 19. března poprvé představena společná tvorba Václava Ciglera a Michala Motyčky, která je prezentována značně i v zahraničí. I přesto se dá říct, že má Cigler k jihočeskému kraji velice blízko, neboť Boršov nad Vltavou je rodiště jeho otce. Rodina Ciglerů se v 18. století přesídlila z Ulmu do jižních Čech, kde pracovali na velkostatku Schwarzenbergů. Inspirující krajinu jižních Čech v okolí Blatné si pak Václav Cigler zamiloval, když zde se svou první ženou malíř-

kou Zdenou Strobachovou objevili a zakoupili rybářskou baštu, kde také tvořili a s rodinou patnáct let pobývali o prázdninách a často i o víkendech. Václav Cigler své práce nerad vysvětluje a má pocit, že počin výtvarníka nebo kohokoliv jiného spočívá v touze vyjádřit se svým dílem. O své tvorbě říká: „V mém životě bylo a je mnoho lidí, kteří mně byli citově i názorově blízcí a kteří mě do jisté míry i lidsky formovali, měli jsme podobné zájmy a problémy, o kterých bylo možno svobodně a otevřeně mluvit. V době studií na vysoké škole to byl především můj profesor Josef Kaplický, kterého si nesmírně vážím nejen jako pedagoga a umělce, ale i pro jeho hodnoty lidské. Dodnes je pro mě měřítkem mého počínání a snažení. V ateliéru školy jsem poznal i několik výtvarných přátel, Adrienu Šimotovou a Jiřího Johna, se kterými jsme společně i lidsky obstáli

v časech nepříliš příznivých profesně i společensky. Padesátá léta byla roky našeho studia na vysoké škole. Je třeba říct, že díky našemu profesorovi, který vytvořil v ateliéru prostředí relativně svobodné tvůrčí práce, a také díky jeho osobní odvaze jsme přežívali všechna společenská napětí v poměrně příznivé atmosféře lidské i pracovní. K tomu přispělo i vědomí, že sklo, které jsme na škole studovali, se oficiálně nepovažovalo za výtvarný prostředek ideologicky závadný, na rozdíl od volné tvorby malířské a sochařské. Proto jsme se už i jako studenti mohli zúčastňovat veřejných soutěží a výstav.“

Spolupráce Pracovně se Václav Cigler a Michal Motyčka poprvé setkali při rekon-

strukci Sovových mlýnů v Praze, konkrétně můžeme uvést jeden z nejvýznamnějších společných počinů – realizaci terasy a skleněné lávky v Museu Kampa (2000–2009). Lávka je architektonický prvek vysunutý nad řeku Vltavu v délce osmi metrů. Dlouhá skleněná lávka procházející celou plochou terasy prozařuje spodní výstavní prostor. Celý prostor terasy byl autory proměněn ve tvar skleněného trychtýře s rafinovaně reflexivním povrchem o velikosti přibližně 20 × 20 metrů. Tvar trychtýře evokuje otevřenou náruč i směřování k nebi. Tím je zdůrazněna výjimečnost místa, které počítá s přítomností člověka. Pracovní i osobní vztah autorů je založen na podobném způsobu myšlení a uvažování o problematice současného světa přesahující obory vizuálního umění a architektury. Společná tvorba vychází z potřeby vést dialog o umění a reagovat na vzniklé podněty, v případě výstavy v Domě umění je záměrem instalace vytvořit pro diváky situaci, kterou mohou spoluvytvářet podle svého vlastního smyslu „jevící se“ události, vnímatelné při vhodném obrácení pohledu, při sebereflexi vlastního prožívání. Návštěvník může odhalit ve svém prožitku reflexe světla, ozáření či celkovou situaci, která se v obměnách opakuje, například měnící se odraz obrazu člověka, jenž mizí. Michal Motyčka se zabývá prostorovým konceptem, vychází z dané situace, vytváří opakující se prostorové průniky reflexivních ploch o velikosti formátu vstupního otvoru do galerie. Václav Cigler klade důraz na skutečnou tělesnou přítomnost člověka, jeho pohyb, prožitek prostoru a sebe sama, oscilaci tvarů a prázdna, přijetí a odcházení.

Smysl umění Umění, tak jako každá jiná činnost, je pro autory vnitřní nutností, potřebou. Někdy s úmyslem zužitkovatelnosti, někdy s pocitem hry ve smyslu obrazu a jeho odrazu nebo hry světla a stínu. Zkušenost se zrcadlením je Václavu Ciglerovi bytostně vlastní. Zrcadlení je v jeho tvorbě používáno jako vizuální prostředek, jenž je schopen dotvářet člověka pomocí vnímání vlastní subjektivity, a umožňuje autorovi i divákovi navázat komunikaci s bezprostředním okolím. Objevuje se v šedesátých letech v kolekcích šperků a předmětů jako prsten-anténa, čelenka s vysunutou květinou, maska před obličej s průzorem ve tvaru listu, náušnice se zlatým odlitkem ucha, plechová kravata nebo náramek ve tvaru spirály zakončený odraznými zrcadlovými plochami sloužícími k pozorování okolí. Teoreticky rozvíjí úvahy o zrcadlení například filozof, estetik a spisovatel Umberto Eco v knize O zrcadlech a jiné eseje. Od Lacanovy úvahy o vývojovém období zrcadla a paralelní zkušenosti se zrcadlem ve smyslu vnímání, myšlení a vědomí vlastní subjektivity dochází k imaginární a symbolické zkušenosti, zkušenosti ve smyslu fenomenologické redukce, jež vychází z každodennosti. Jak říká Umberto Eco, zrcadlový obraz můžeme vnímat jako způsob interpretace otisku či znaku. Vizuální instalaci nazvanou Cigler Motyčka Akčytom Relgic charakterizuje vyjádření jiného prostorového a pocitového vnímání světa ve smyslu být sám se sebou. Jak v básni říká Václav Cigler: „rozestavili zrcadla, aby se v nich zpřítomnili, pak nastavili zrcadla zrcadlům, zrcadla však přestala zrcadlit, rozmary špíglů... rozmarem světel a stínů, paměť špíglů... pamětí sněním znavených očí... úst ... paží.“

Václav Cigler

Michal Motyčka

Narozen 1929, mezinárodně uznávaný výtvarník a pedagog. V letech 1951–1957 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Josefa Kaplického. V roce 1965 založil a do roku 1979 vedl ateliér Sklo v architektuře na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Tvorba Václava Ciglera se zaměřuje na plastické objekty z broušeného optického skla, návrhy a realizace osvětlovadel a šperků, kresby, prostorové, světelné a kinetické projekty a kompozice pro architekturu. Zabývá se světelnou a sakrální architekturou. Jeho díla jsou zastoupena v řadě významných soukromých i veřejných sbírek.

Narozen 1974, architekt a umělec. Absolvoval fakultu architektury ČVUT v Praze, ateliér Sklo v architektuře u Mariana Karla na VŠUP v Praze, studijní stáž na Škole architektury u Emila Přikryla na AVU v Praze a studijní stáž na oboru skla u Bruce Chaa na Rhode Island School of Design v Providence v USA. Zabývá se architekturou a současným vizuálním uměním, v minulém roce vystavoval v mezinárodně respektovaných muzeích v Ebeltoftu, Aarhusu a Lommelu. Publikuje v časopise New Glass Review.

Mezi nejvýznamnější společné projekty patří: 2003 Mánes, Václav Cigler a absolventi Oddelenia Sklo v architektúre na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislavě v letech 1965–1979, Praha, CZ • SNG, Václav Cigler a absolventi Oddelenia Sklo v architektúre na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave v rokoch 1965–1979, Bratislava, SK • 2004 Galerie Caesar, Václav Cigler, Olomouc, CZ • Veletržní palác, NG, Václav Cigler, Praha, CZ • Galerie Benedikta Rejta, Václav Cigler, Louny, CZ • Gemeentemuseum, Thinking in glass, Václav Cigler and his school, Den Haag, NL • 2006 Galerie Pokorná, Václav Cigler, Praha, CZ • 2007 Caterina Tognon Arte Contemporanea, Václav Cigler, Venezia, I • Galerie moderního umění, Václav Cigler, Kresby, Roudnice nad Labem, CZ • 2008 Museum Kunst Palast, Zerbrechliche Schönheit, Düsseldorf, D • Kai de kai, Vodní hladiny, zrcadlení, čeření, Praha, CZ • 2009 Museum Kampa, Místa setkávání, Praha, CZ • Kramářova vila, Zdvojená vertikála, Praha, CZ • 2009 National Glass Centre, Light and Water as a Principle, Sunderland, GB • 2010 Litvak Gallery, Václav Cigler: Light and Space in the Garden of Reason, Tel Aviv, IS • 2012 dvorak sec contemporary, Václav Cigler ve spolupráci s Michalem Motyčkou: Hledání řádu, Praha, CZ • 2013 Galerie 19, Václav Cigler: Opět zde, Bratislava, SK • Muzeum v Bruntále, Václav Cigler, Michal Motyčka: Na hradě, Sovinec, CZ • Zámecký pivovar, Prostor chrámu, prostor krypty, Litomyšl, CZ • 2015 Regionální muzeum, Václav Cigler, Michal Motyčka: Projekty 2003–2015, Litomyšl, CZ • GHMP, Zámek Troja, Václav Cigler: Tady a teď, Praha, CZ

Společné realizace ve veřejném prostoru: 2000–2009 terasa a skleněná lávka, Museum Kampa, Sovovy mlýny, Praha, CZ • 2005 parkan, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Litoměřice, CZ • 2008 Vertikály, Palladium, Praha, CZ • 2009 Zrcadlící křídla na vodní hladině, vodní zámek Fraeylemaborg, NL • 2014 Sloup s odraznou plochou, piaristický chrám Nalezení sv. Kříže v Litomyšli • 2015 Menza a Světelný kříž, dokončení světelné sakrální instalace v piaristickém chrámu Nalezení sv. Kříže v Litomyšli


BUDWEISER URBAN PROJECTS

HOLKY TAKY HOLKY TAKY T

Gabriela Bošková

10 – 11

únor/březen 2016

Sany

M

apování oficiálně neexistujícího prostoru, který je zaplněný postavami s dvojí identitou. Neznalým by se to mohlo zdát jako tápání ve tmě, přešlapování ode zdi ke zdi. Dnes třicetiletá Sany se svým týmem s odhodláním vytvořila kontroverzní dokument vypovídající o ženském graffiti, které přesně takovým prostorem je. Dokument mapuje nedosažitelný svět v patnácti městech rozkládajících se na obou polokoulích naší planety. Vypovídá o dvojím životě, který znamená odříkání a zatvrzelost, ale především odhodlanost zachovat si svoje místo na poli, jemuž dominuje mužská polovina populace. Girl Power je snaha jedné writerky vytvořit něco pro všechny, které byly, jsou anebo budou součástí příběhu o ženském graffiti. Tento fenomén je sám o sobě dostateč-

ně kontroverzní materiál. Většinová společnost jej chápe jako vandalismus a zpravidla jen ti zasvěcení dokážou pochopit pohnutky těch, kteří ho tvoří. A v tomto světě Sany nachází linii, která propojuje snahu o ženskou emancipaci po celé planetě na tomto poli, o němž jsou někteří muži přesvědčení, že pro ženy není, že je pro ženy příliš nebezpečný. Součástí dokumentu se stalo i samo jeho natáčení. Nejen život Sany a writerek z celého světa, ale i natáčení filmu získává svůj vlastní příběh, který je nedílnou součástí vývoje, jímž za 7 let celý projekt prošel. Za kamerou stál po celou dobu Ondřej Rybár, kameraman spojovaný s pražskou hiphopovou scénou, který doprovázel Sany i při těch nebezpečnějších výpravách za materiálem. Na režii se podílel Jan Zajíček, jehož jméno figuruje i u jednoho z dílů dokumentárního seriálu Kmeny a který je jedním z prvních průkopníků graffiti v Čechách. Právě tato tvůrčí sestava dokončila v minulém roce historický dokument, který zatím v Čechách ani za jejich hranicemi nemá obdoby. Dokument Girl Power začal vznikat v roce 2009, od roku 2012 se na něm aktivně podílí městské projekty BU2R, které dopomohly týmu nabrat poslední dech k dotočení a jeho vypuštění do světa. Představení dokumentu proběhne v Českých Budějovicích a v Praze v březnu tohoto roku.

Abychom dodaly dokumentu kontext – jak a kdy jsi ty začala s graffiti? Na přelomu tisíciletí. Bylo mi 15 let a v Modřanech jsem dojížděla do základní školy. Byla tam dlouhá tramvajová trať a já si všimla, že na ni každý den přibývá graffiti – jména. Jeden den tam byl Ash a druhý Today. Pak jsem šla ke škole a viděla tam stejná jména a hledala jsem v tom spojitost. Zajímalo mě, kdo a kdy ty věci dělá a jak ty lidi vypadají. Začala jsem zkoušet malovat na papír a pak jsem začala malovat s mojí kamarádkou. Přes další lidi jsme poznaly holky, které také chtěly malovat, a založily jsme crew Girl Power. Holky ale časem přestaly malovat a já jsem zůstala v Praze sama.

se s nimi setkala. Většinu z nich jsem předtím nikdy neviděla. Jen jsem věděla, že tu jsou a malují. Graffiti komunita funguje stejně jako každá jiná subkultura. Cestuješ, poznáš writera a ten tě seznámí s dalším.

Kdy tě napadlo natočit dokument o ženském graffiti? Co tě motivovalo? V roce 2009, kdy jsem začala s natáčením, jsem byla v Praze jediná holka, která aktivně malovala. Věděla jsem, že ve světě je už docela dost holek, které jsou také aktivní. Dost, tím myslím pár desítek oproti tisícům writerů. Zajímala mě motivace ostatních writerek, proč něco tak nebezpečného dělají, a samozřejmě jsem je chtěla poznat. V neposlední řadě jsem ženy v graffiti chtěla podpořit a udělat něco, co nám už nikdo nevezme. Netušila jsem ale, jak moc mi to rozhodnutí změní život. Že to bude dlouhá a trnitá cesta.

Pustila by ses do toho znovu? Je těžké říci, zda bych do toho šla znova. Dneska jsem úplně jinde než tehdy. Nemám už stejnou motivaci, dnešní společnost a kluci mi přijdou méně „macho“. Možná je to také tím, že jsem si vydobyla respekt a chovají se ke mně jinak.

Jak vidíš postavení holek na graffiti scéně? Já jsem nikdy graffiti nedělila na kluky a holky, ale ta scéna dělila nás. Proto jsem se o to téma začala zajímat, rozhodla se podpořit ženy v graffiti atd. Pokud se bavíme o České republice, tak je to rozhodně mnohem lepší, než to bývalo. Dříve mi kluci kradli barvy nebo moje graffiti záměrně ničili nápisy „vrať se do kuchyně“. Holkám, co teď začínají, se to neděje. Já maluji téměř 15 let, namalovala jsem toho hodně i po světě. Organizovala jsem v Praze na podporu graffiti komunity hodně akcí, například výstavu graffiti writerek „Girl Power Forever“ nebo výstavu legendární fotografky Marthy Cooper „Martha Cooper Files“. V graffiti jsem svým způsobem obstála, dokázala, že to je moje vášeň a životní styl. Bohužel si pořád myslím, že jako holka toho musíš dokázat víc než kluk, nebo být extrémně výjimečná, aby tě scéna přijala. Jak jsi našla writerky, které se objevují v dokumentu? Graffiti komunita funguje na absolutní důvěře. Když děláš graffiti dlouho, přes různé kontakty se k těm lidem dostaneš. Musíš mít ale jejich důvěru, některé holky jsem naháněla několik let, než jsem

Jak bys charakterizovala Girl Power jako dokument? Film, který by nedokázal natočit nikdo mimo graffiti komunitu – navíc v tak velkém rozsahu. Je to první dokument, který mapuje toto dosud nezfilmované téma. Také boří některé stereotypy. Ve filmu navíc uvidíte mnoho míst, kam se pravděpodobně nepodíváte, a situací, které člověk jen tak nezažije.

Financování podobných kontroverzních projektů je boj. Jak jste dávali dohromady finance na Girl Power? Ve filmu je dobře vidět, kam je člověk ochoten zajít a co obětovat, pokud si jde za svým snem. Od začátku jsme věděli, že i když budeme pracovat bez nároku na honorář, celkový rozpočet se vyšplhá na několik miliónů. Po roce hledání jsme konečně našli producenta, řešili předběžnou smlouvu a natáčení dotovali z vlastních peněz. Nakonec řekl, že o Girl Power nemá zájem. Rozjetý vlak ale nešlo zastavit. Tohle vše v Girl Power uvidíte, protože se z toho stala jedna dějová linka. Film jsme dotočili díky podpoře městských projektů BU2R, které film podporují od roku 2012, kdy jsem je oslovila. Stál před námi ale další úkol: probrat 120 hodin natočeného materiálu. Když jsme ho dostali do konkrét-

nějšího tvaru, našli jsme koproducenta, získali podporu Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie a České televize. Díky nim se mohl dokument pohnout do postprodukce. Je film Girl Power nejzazší meta nebo hodláš vytvořit další podobný projekt? Ne, už nic podnikat nechci. Svoje graffiti sny jsem si splnila a nevidím už ani víc, čeho by se dalo dosáhnout. Film o holkách, které respektuju, jde do celého světa; přivezla jsem Marthu Cooper. Chci začít dělat něco pro sebe. Co pro tebe teda bylo po celou tu dobu největší motivací? Změnit postavení holek v graffiti, nebo ještě něco víc? Jak už jsem řekla, chtěla jsem dát šanci holkám se vyjádřit a udělat něco, co už nám nikdo nikdy nevezme. Neměla jsi ještě nějaký další motor, který tě přinutil udržet se celých 7 let? O žádném nevím, asi neměla. Tohle mi přijde dost silné na to ztratit téměř všechno.

GIRL POWER premiera:

11. 3. KD GERBERA režie: Sany, Jan Zajíček produkce: Punk Film, s.r.o. koprodukce: Sany, Yinachi, Česká televize


4KY U NEZMARA

(Studentská 556/2)

12 – 13

únor/březen 2016

URBAN LIFE

Cyril Nováček

D

oba, ve které si člověk nemůže být jistý, zda kolínka a rajská na fasádě kostela jsou konceptuálním uměním dotovaným z radničního grantu, nebo výsledek slučáku základky po 10 letech, je svým způsobem nesmírně unavující. Situaci bohužel nepřidá ani featuring polodementů s online pravdou v mobilu, fronty na swag, startupy vyskakující z každého druhého pisoáru a pluky wannabe cool děvčat se zákazem smíchu a kulatými zády. Na druhou stranu, tahle rektální sondáž společnosti je vlastně fajn, když si člověk umí odfrknout (ovšem ne jako Renč, že…). Pokud by si Kit Kat nedal, mohlo by se totiž stát to, že jednoho krásného dne poběží nahý po ulicích s obličejem od vlastních hovínek, bude křičet „normcore macht frei“ a prorážet tesařským kladivem kolemjdoucím lebky. Jeden pak raději periodicky tíhne

k opravdovosti, přímosti, lidové moudrosti a absenci trendy-píčovin. Nu a my jsme se v jednom okamžiku spontánně shodli, že všechno zmíněné chceme hledat a čerpat v jednom z nejkrásnějších přeživších úkazů naší kultury: v hospodách čtvrté cenové kategorie, tedy ve „čtyřkách“. V unikátních prostorách a vybrané společnosti si člověk osvěží základy fungování světa. Třeba jak seštelovat bojler, kde mají nejlepší uzený s křenem, že v parlamentu jsou všichni kokoti, komunisti jsou sice svině, ale současně zlatý jak Nagano. Očištění a následná edukace probíhají samozřejmě také prakticky – pomocí pití piva a hamáním pochutin, nad čímž z nebe dohlíží Jirka Kára, od výčepu kupodivu výčepní a od stolu sókratovskej dědek a jeho dívka Blesku. Jelikož se s vámi chceme o tyto nádherné momenty podělit, startujeme tímto číslem rubriku zvanou „Čtyřky“, která bude postupně mapovat to nejlepší z budějckých echtovních

putyk. Téma defloruje naše oblíbená hospoda U Nezmara! Hned po první návštěvě této malebnosti někdy vloni bylo jasné, že naše cesty povedou nikoli do Říma, ale zpět na místo činu. Byť tato anabáze trvala déle, než bychom si přáli, nakonec se nám podařilo sjednotit periody a opětovně se setkat v ulici Studentská. Za tu dobu se U Nezmara nic nezměnilo. Naštěstí. Představte si ta největší klišé z hospod vesnických a vměstnejte je do prostoru o cca pěti stolech. Série paroží střídaná vycpaným muflonem se slunečními brýlemi, poháry ze sportů, o kterých nemáme ani páru (jako třeba fotbal, volejbal a jim podobné uskupení kolektivní viny). Oku libý tapecírung a tabule s nápisy pochutin typu salám s cibulí, tláča, šmitec a další. Nutno podotknout, že došlo jak na šmitec a tlačenku, tak i na klobásu, vše valné chuti. Dalším z řady příjemných překvapení se stal fakt, že každou středu stojí pivo 15 (slovy: patnáct) Kč! Jelikož nesmíme na našich stránkách dělat reklamu jiným pivovarům než je Budvar, o tamním Samsonu raději pomlčíme. Osazenstvo s přibývajícími hodinami rostlo a s přibývajícími zlatavými moky krásnělo. Většinu hostů tvořili postarší pánové a dámy, jejichž nejlepší léta se pohybovala někde v době, kdy ještě Ljuba Skořepová dostávala měsíčky. Sem tam se dostavil i nějaký z rozumnějších studentů bez potřeby fotit skrze sépiový filtr popelník či oduševněle plácat něco o kategorickém imperativu, jak tomu bývá na nejednom místě v kavárnách ležících kolem centra. Prostě slast pro partu kamarádů, kteří jdou polemizovat o tom, zda si k párkům vybrat hořčici, nebo kečup či zda má hlubší záběr Paula Wild, nebo Vicky Vette.

BYDLETE SPRÁVNĚ I BEZ ČASOPISŮ Jan Flaška

J

estli máte byt nebo dům, ještě to není domov. Aby se z něj stal útulňoučký domůvek, musíte ho nejprve tzv. zabydlet a s tzv. zabydlením vám poradí specializované časopisy jako Můj dům, Pěkné bydlení, Moderní byt, Rodinný dům, Domov nebo Bydlení. Tyto časopisy nečtěte. Jsou plné obrázků, reklam a rad, jak správně bydlet, a pochopíte z nich akorát tak tři věci: 1) Vy nikdy správně bydlet nebudete. 2) Ke správnému bydlení potřebujete ze všeho nejvíc zkušeného fotografa a Photoshop. 3) Vy nikdy! Chápete? NIKDY! Abyste si nemuseli všechny ty strašné časopisy předplácet, řeknu vám to podstatné, co se v nich dá o správném bydlení nalézt: 1. Úvodník, napsaný milfkou kolem čtyřicítky. S vyfocenými místnostmi v časopise má společnou jednu věc: k tomu, aby vypadala použitelně, potřebovala zkušeného fotografa a spoustu Photoshopu. 2. Sedmistránkový článek o zelené barvě, nenápadně prokládaný půlstránkovými reklamami firem, co vyrábějí zelenou barvu.

3. Čtrnáct stránek reklam, kamuflovaných jako článek o tom, jak má správně vypadat bydlení pro malé holčičky. Texty jsou plné frází typu „dispozice prostoru si vyžádala netradiční řešení“ a „barevnost doplňků vyplynula z použitých materiálů“ a bývají doplněné obrázky antiseptických, inertních pokojíčků, v nichž jsou naaranžované rozesmáté holčičky, kterým ve Photoshopu někdo vyretušoval přirozený sklon všech malých holčiček chovat se jako ufrfňané fifleny. Nemusíte to ovšem číst, stačí vědět, že bydlení pro malé holčičky má být růžové, inspirující a nesmyslně drahé. 4. Šestnáct stránek na téma matrace a spánek. Netušil jsem, že se dá na takové téma napsat tolik textu až do doby, než jsem u tohohle článku usnul. 5. Rozhovor s Významným Designérem. „Chci, aby mé věci byly nejen hezké a originální, ale aby se i dobře používaly,“ říká Významný Designér. Významný Designér je vždy pohledný, vlivný muž mezi pětadvaceti a čtyřiceti lety, přičemž tím „vlivný“ myslím „s významným vlivem na hormonální hladinu žen, kupujících časopisy o bydlení“. 6. Šest stran reklamy, maskované jako

galerie „vychytávek“, kde naleznete skvosty typu „košík pro vnitřní použití, vyrobený z recyklovaných pantoflí (1 390 Kč)“. Opravdu. 7. Sedm stránek na téma „roura a jak ji použít“. 8. Rozhovor s Významnou Designérkou. „Dávám důraz na krásu a detail,“ říká Významná Designérka, jejíž svícny, lampy, mísy a vázy (nic jiného Významné Designérky a Významní Designéři nenavrhují) si můžete zakoupit. Významná Designérka je vždy elegantní a svá, přičemž tím „svá“ myslím „taková, aby se s ní dokázaly identifikovat ženy, kupující časopisy o bydlení, když doma vyrábějí andělíčky z ruliček od toaletního papíru“. 9. Desetistránkový článek s názvem „Pro radost i užitek“. Text je o čemkoli, na co si inzerenti zrovna zadali reklamu, a je provázený obrázky rozesmátých lidí, šťastných z toho, že si reklamní agentura vybrala právě je jako ideální jedince pro propagaci nové generace komínových vložek. 10. Osmnáct stran o stavebních materiálech. Odborné texty o kročejové tlumivosti jsou doplněné obrázky svalnatých fachmanů, kteří v hygienicky čistých, dokonale nasvícených prostorách staví z vypucovaných tvárnic a lesknoucích se dřevěných desek nějaké neurčité věci. Vypadají jako parta chirurgů, co infiltrovala Minecraft. 11. Čtyři stránky s receptem na výrobu nějakého zútulňovadla. Často jde o jednoduchý postup, jak si snadno a rychle vyrobit z odpadů nějaký jiný odpad. 12. Variace na body 2 až 11 ještě jednou nebo, nedej bože, i víckrát dokola. 13. Rozhovor s nejznámější českou výrobkyní lněných štuclů o tom, jak správně bydlí. Dozvíte se v něm, jak díky svému přístupu ke štuclům dokázala před svou haciendou skloubit citlivost japonské zenové zahrádky s betonovou fontánkou a krytým bazénem. 14. Nabídka předplatného a obsah příštího čísla (který je jen mírnou variací bodů 2 až 13). 15. Tiráž, z níž lze vyčíst, že redakce je z 98 % tvořena ženami, což vysvětluje úplně vše. Kdyby totiž takovýhle časopis vydávali chlapi, skončili by umaštěným letákem, na němž by stálo, že útulno je všude, kde je televize a pivo. autor je bydlenka


ZAČALO VYCHÁZET DÍLO PAVLA JURÁČKA Zdeněk Brdek

14 – 15

únor/březen 2016

LITERATURE

Z

pozornět by měl zejména ten, kdo byl okouzlen Juráčkovými filmy z 60. let (Postava k podpírání či fenomenální Případ pro začínajícího kata) nebo kdo se prokousal jeho tisícistránkovým Deníkem. Na začátku roku 2014 totiž Juráčkův syn Marek předal šest banánových beden otcovy pozůstalosti Knihovně Václava Havla, která okamžitě začala se tříděním, digitalizací a publikováním odkazu opomíjeného režiséra a scenáristy. První svazek ze zamýšleného Juráčkova díla ovšem dokládá, že také autorovy literární ambice byly oprávněné. Knížka nazvaná podle krátké povídky Prostřednictvím kočky obsahuje jednak jeho dosud nepublikované prozaické texty z 50. let, jednak výběr z deníků, jež časově předcházejí zmiňované bichli (která začíná rokem 1959). Juráček (1935–1989) se v lehce psychologických povídkách ukazuje jako zdatný vypravěč, na svůj mladý věk až nečekaně vyzrálý. Prózy se odehrávají většinou v prostředí mladých lidí, ale plnokrevně jsou vykresleny i jiné druhy postav. Hned několik textů propojuje téma milostného citu u dospívajících nebo čerstvě dospělých mladíků, kteří si s rozrušující emocí nevědí příliš rady. Ze souboru povídek pak svým rozsahem i kolektivním hrdinou vyčnívá „Ulice bez ctižádosti“, v níž sledujeme osudy několika obyvatel maloměsta. V některých případech prózy vyznívají dost kriticky vůči režimu, během něhož vznikaly, což jen potvrzuje Juráčkovu jasnozřivost a kritického ducha. Působivý literární zážitek poskytují rovněž autorovy deníkové záznamy, které se povídkám podobají jak formálně (využitím dialogu), tak tematicky (osamocenost na maloměstě, špatné poměry v JZD, trable s dívkou). Je pozoruhodné sledovat, jak se díky porovnání Juráčkových prozaických

a osobních textů smazávají hranice mezi literaturou jakožto fikčním světem a deníkem jakožto autentickým záznamem jedincových prožitků ve světě reálném. Autorovy zápisky totiž zachycují takové myšlení, které není nepřetržitým zápisem vědomí, jedná se naproti tomu o myšlení, jež věnuje čas hledání vhodné jazykové formulace. Mluvčí se namáhá s cizelováním výrazu, jakoby předpokládal čtenáře – nejde o nějakou soukromou záležitost s ryze subjektivní platností. Mnohem více se zdá, že autor si během zapisování vlastních zážitků předpřipravuje určité textové fragmenty, které by v budoucnu mohly být nějak použity při výstavbě povídek. Jsou ale takové záznamy opravdu tak autentickým slovním vyjádřením vnitřních dějů pisatele, jak bychom u deníků předpokládali, nebo onen jedincův vnitřní vesmír naopak podléhá literární stylizaci? Už dříve vydaný Juráčkův Deník každopádně vsazuje autora do linie „beletrizovaných“ zápisníků, která v české literatuře začíná u Jiřího Ortena a pokračuje dále přes Jiřího Koláře, Jana Hanče či Jana Zábranu. Hned první svazek z edice Dílo Pavla Juráčka tak přináší vskutku podnětné čtení. Jako další následovala v roce 2015 kniha Situace vlka, scenáristické zpracování povídky Jacka Londona odehrávající se za časů zlaté horečky. I letos by mělo vydávání Díla pokračovat, což lze ze čtenářského hlediska jen kvitovat. Pavel Juráček Prostřednictvím kočky. Texty z let 1951–1958 Knihovna Václava Havla 2014, 176 stran

PÁLENKA, KTERÁ STÁHNE HRDLO David Weller

M

inulý rok byla cenou Magnesia Litera, jako objev roku, oceněna první knížka (poněkud tajemného) autora Matěje Hořavy, Pálenka. Podtitul Prózy z Banátu dává tušit lehkou exotiku. Grafická úprava obálky láká šedou kompozicí skvrn a kruhů od sklenic, fialovou metalickou linkou a černou siluetou bource morušového. Už na první pohled se zdá, že v ruce držíte cosi nevšedního, něco s velmi původním a netypickým výrazem. Knížka je rozdělená do mnoha krátkých kapitol s neurčitými názvy. Kapitoly na sebe přímo nenavazují, jak začínají, tak taky končí. Nemají ani žádný pevný děj. Jedná se v podstatě o úlomky dnů a vzpomínek muže, jakéhosi českého učitele, který tráví čas v odlehlé rumunské krajině, v dobrovolném vyhnanství. Text se zmítá mezi přítomností a minulostí. Bezejmenný hrdina prožívá zdánlivě bezvýznamné příběhy, procházky a hovory s místními lidmi, bilancuje svůj život, vzpomíná na dětství, sny a lásky, občas trochu opilý alkoholem a téměř vždycky bolavý v srdci. Jeho osobní zpověď vyznívá jakoby do ztracena, jediným jejím posluchačem je čarokrásná a syrová krajina rumunských hor. A my čtenáři. Nic o něm nevíme a zároveň o něm víme mnohem víc než kdokoliv jiný. Při čtení knihy mě překvapila neuvěřitelná hutnost a (přitom) lyričnost každé z kapitol. Jsou krátké a silné, opravdu jako když do sebe naklopíte sklenku poctivého špiritusu. Nemůžete si je nechat převalovat po jazyce a degustovat

jako víno, nemůžete je zdlouhavě popíjet jako pivo, nejsou dost naparfémované, abyste je docenili jako luxusní destiláty. A přece je v nich mnohem víc, než byste dokázali vstřebat. Kapitoly vlastně dost připomínají básně – jsou neurčité a útržkovité, barvité a sugestivní, každá z nich tvoří jakýsi vlastní vesmír, ostrý a ryzí, který stáhne hrdlo. A divoká změť vsuvek, závorek a interpunkce k tomu ještě zamotá hlavu: „Schody nestudí; je jaro; naše první jaro; seděli jsme na stromě v nedalekém parku, kouřili javánský tabák, popíjeli víno, zpívali lidové písničky (zdálo sa ně, zdálo, že v poli horalo); houpali jsme se na houpačkách; a teď sedíme na sluncem vyhřátých schodech, s láhví vína; je podvečer; dým a květy… Měla jsi být už dávno doma, u svého milence; ale nejdeš, stále tu sedíš, piješ víno, vyprávíš, zpíváš, kouříš javánský tabák… Na krku Ti visí měděný krucifix; tře se o Tvou kůži, už trochu nazelenalý; tančí Ti na hrdle v rytmu slov, v rytmu kolébání (i na těchto schodech, i vsedě je každý Tvůj pohyb taneční); krucifix zahřátý Tvým tělem (o pár týdnů později bude viset na mém krku; stále tam visí)… Občas se na mě podivně, dlouze podíváš, zmlkneš, zvážníš, dětské rysy Tě opustí… Nakonec přece jen vstáváš; budeš muset jít… Až o mnoho let později; ve starém bavorském městě nad nazelenalým proudem Dunaje; až mnohem později mi řekneš: Vzpomínáš na ty schody; na těch jsi mě uhranul; na těch schodech jsem se zbláznila. Ještě pár vět řekneš, než se se mnou rozejdeš, tentokrát už definitivně, navždy… Teď jsi ještě tady; mladší, sluncem prohřátá; vstáváš, musíš jít za svým milencem; ale ten hluboký a vážný pohled už necháváš zde, necháváš jej u mě, necháváš jej mně, ten už Tvému milenci nepatří; jako mu už nepatříš Ty…“ Pálenka je knížka, která rozhodně stojí za přečtení.

Matěj Hořava Pálenka Host 2014, 124 stran

Anketa

Které doporučení hodné knihy jste v nedávné době přečetli?

Lenka Sládková studentka literární vědy

V loňském roce mě v české literatuře zaujaly především debuty. Jako první mě okouzlila útlá próza Matěje Hořavy Pálenka (Host, 2014), na niž najdete recenzi hned vedle. Jihočeský venkovský mikrosvět, v němž se vše točí pouze okolo velkosběru bylin, velmi zdařile vystihla Anna Bolavá v románu Do tmy (Odeon, 2015). Psychicky nevyrovnané postavy najdeme i v další prozaické prvotině. Sára Vybíralová napsala stylisticky podařený soubor deseti povídek Spoušť (Host, 2015). Neváhejte tedy dát šanci začínajícím spisovatelů, třeba vás stejně jako mě mile překvapí.

Hana Soukupová kulturní redaktorka Českého rozhlasu České Budějovice

Na knihu Anny Bolavé Do tmy jsem se těšila už proto, že se její děj odehrává ve Vodňanech (což je moje oblíbené město). Taky se mi moc líbila obálka a předsádka – pampeliškové chmýří je nostalgie sama! A nebyla jsem zklamaná, naopak, četba téhle knihy pro mě byl opravdový požitek. Celý vesmír pocitů a obrazů v mikrosvětě jednoho místa a jednoho vypravěče; atmosféra zachycená tak dokonale, že cítíte vůně, teplo, zimu i déšť; krásný jazyk; zvláštní nostalgický smutek a jednoduchý příběh, obklopený náznaky mnoha dramat. Znovu jsem si uvědomila, jak jsem vděčná za prostor, který mi takové náznaky poskytují. Už dlouho jsem nečetla nic s takovým zaujetím jako knihu Anny Bolavé Do tmy.

Miroslav Boček spisovatel a organizátor Literárního šlehu

Cesta do nejtemnějších hlubin našich stravovacích návyků – tak zní podtitul knihy Jíst zvířata (Dokořán, 2015) od známého amerického spisovatele Jonathana Safrana Foera, který se rozhodl, že je čas definitivně přestat s konzumací masa. A po přečtení této knihy se pro to možná rozhodnete i vy. Protože je to fakt „maso“. Autor nás zavádí do světa velkochovů i různých alternativních, z hlediska zacházení se zvířaty mnohem přijatelnějších variant. Činí tak vyváženě, bez fanatismu, na základě vlastního čtyři roky trvajícího výzkumu masného průmyslu. Jistou nevýhodou je fakt, že reálie jsou americké, a čtenáře by jistě zajímalo, jak se situace za oceánem liší od té evropské.


PECHA KUCHA NIGHT VOL. 2

ČTVRTEK 18. ÚNORA 20.20

AUTOBUSOVÉ DEPO DOPRAVNÍHO PODNIKU ČESKÉ BUDĚJOVICE (NOVOHRADSKÁ 738/40) VSTUP: 150 KČ PŘEDPRODEJ: WWW.CBSYSTEM.CZ, KAVÁRNY MĚSÍC VE DNE (NOVÁ 3) A ŠIROKO (ŠIROKÁ 19)

Po první, velmi podařené Pecha Kucha Night, jíž se zúčastnilo 280 diváků, organizátoři nezaváhali a pustili se znovu do přípravy tohoto jedinečného formátu, kdy se během večera představí deset řečníků. Ti během šesti minut přednesou, co jsou zač, co dělají a proč vlastně stojí na podiu. V desítce účinkujících se na druhé Pecha Kucha Night představí třeba bezdomovec Mojmír nebo Josef Elster, vědecký pracovník dojíždějící za svou prací za polární kruh. I tentokrát budou mít návštěvníci unikátní šanci podívat se na místo, které nebývá obvykle přístupné. Druhé pokračování PKN se totiž uskuteční v prostorách autobusového depa Dopravního podniku ČB. Po oficiálních prezentacích bude následovat afterparty, během které přednášející budou přístupní neformální konverzaci.

16 – 17

únor/březen 2016

TOWN

WWW.PECHAKUCHACB.CZ

Mojmír Obdržálek Abyste si vyzkoušeli těžký život a práci v zimě, nemusíte jezdit za polární kruh. Své o tom ví budějovický bezdomovec Mojmír. Jakožto bývalý chemik tvrdí, že když jste bezdomovec, nemusí to lidé poznat na 200 metrů. I bezdomovci si mohou způsob života vybrat a všechno je otázka morálky a přístupu. Nejen o tom promluví inženýr Mojmír, s nímž také můžete zažít netradiční procházku po městě v rámci projektu Pragulic České Budějovice. Více se o Mojmírovi dozvíte v článku „Kde domov můj?“ na str. 23 tohoto čísla. Kateřina Šedá Jedna z mezinárodně nejúspěšnějších českých výtvarných umělkyň a umělců. Zaměřuje se ve své práci na sociálně koncipované akce, v rámci nichž experimentuje s mezilidskými vztahy, aby vyvedla zúčastněné ze zažitých stereotypů nebo sociální izolace. „Materiál“ pro své projekty čerpá zejména z řad svých blízkých – z rodiny anebo ze svého bydliště v Líšni či okolí. V roce 2005 získala prestižní Cenu Jindřicha Chalupeckého pro mladé výtvarníky. Českobudějovické publikum mělo možnost zhlédnout Šedé tvorbu v roce 2014, kdy vystavovala v Domě umění projekt vzešlý ze spolupráce s babičkou.

David Grygar Architekt, který se zasloužil o znovuobnovení rozhledny Hýlačka u Tábora. Rozhledna byla v roce 2012 postižena požárem a musela být stržena. Její nynější ocelovou podobu má na svědomí architekt David Grygar, jehož vzdušný nehořlavý návrh na rekonstrukci se umístil na třetím místě v architektonické soutěži. Josef Elster Jaké to je pracovat v třeskutých mrazech za polárním kruhem ví Josef Elster. Vedoucí Centra polární ekologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské Univerzity založil na Antarktidě vědeckou základnu a ledové končiny zná jako své boty, neboť se zúčastnil již 23 vědeckých expedic do různých částí Arktidy i Antarktidy. Anna Šlechtová Díky Anně Šlechtové si v Českých Budějovicích můžete půjčit růžové kolo z bikesharingu Rekola, který funguje v mnoha městech republiky. Spoluorganizátorka cyklojízd a propagátorka městské cyklistiky pohovoří o stále větším zájmu o tento zdravý a trendy způsob dopravy.

Norwegian Guy V Českých Budějovicích žije mnoho cizinců, od nichž se toho můžeme dosti naučit (viz rozhovor s Chrisem Steerem nastr. 4 – 6 tohoto čísla). Co bychom měli vědět například o Norsku, než se tam vydáme, nebo jak se žije Norovi v českobudějovické komunitě, kde se zná skoro každý s každým? Srovnání dvou odlišných kultur provede seveřan žijící na jihu Čech necelých pět let. Jakub Štark Malíř, grafik, fanoušek street artu a street dance. Stvořil několik velkých grafik na ulicích i v interiérech, působí v Českých Budějovicích. Jak se tvoří podmanivé malůvky, jež jednoho pobouří a druhému suplují moderní umění jednadvacátého století? A jaký prostor pro graffiti se dnes naskýtá mladým umělcům, kteří spíše než po štětci sáhnou po spreji? Romana Šafránková Jako od babičky a dost možná ještě lepší. Pokud chcete ochutnat něco skutečně výjimečného a dobrého, tak jedině marmelády od vítězky prestižní The World’s Original Marmalade Awards 2015. Marmeládovna Šafránka vznikla z lásky a přesvědčení, že pokud člověk dělá poctivě to, co ho baví a naplňuje, může tím přinést radost a obohacení i ostatním.

Živá vila Vedle bezpočtu „mrtvých“, neobydlených a opuštěných objektů je Živá vila v Prachaticích příjemnou změnou. Občanská iniciativa a spolek na záchranu, oživení a smysluplné využívání unikátních prostor vily J. N. Krale v Prachaticích od vídeňského architekta Fritze Reichla pořádá kulturní a společenské akce, které mají vést ke zvýšení povědomí o významu tohoto objektu mezi širší veřejností. Roman Týc Spoluzakladatel umělecké skupiny Ztohoven, který nevěří ve stát s jeho veškerými donucovacími nástroji, ale spoléhá naopak na dobrovolnost a vzájemnou dohodu lidí. Ztohoven je česká diverzně-umělecká skupina, zabývající se performancí, reklamou, mediálním objektem. Skupina, v níž je údajně 20 až 100 umělců, stojí například za nedávným umístěním rudých trenek nad Pražským hradem. Roman Týc strávil v roce 2012 měsíc ve vězení, kam byl poslán za úpravu panáčků na semaforech; v roce 2013 bylo možné zhlédnout jeho výstavu v českokrumlovském Egon Schiele Artcentru.


Nepředstavoval jsem si ale, že to budu dělat tady v maštali. Později mi došlo, že nemám moc na výběr, když chci dělat, co chci, a nechci se přitom soustředit na to, jestli s tím budu komerčně úspěšný. Města se nezříkám, jezdím tam a pracuji, ale to, co dělám tam, nemohu dělat tady a naopak. Na práci potřebuji dost místa a materiálu a to všechno tady mám. Takže trashová estetika vychází z těchto podmínek. Samozřejmě. Naučil jsem se ale v životě dělat z mínusů plusy, najít něco i v nouzi a vyzobat z ní to, s čím se dá dál pracovat. V maštali, kterou jsem si svépomocí předělal na ateliér, jsem ale zalezlý proto, abych měl autonomní prostor, který jsem si schopen sám před sebou obhájit. Abych nebyl cvičená opička, zůstal aspoň do jisté míry nezávislý a nemusel naplňovat představy o tom, co dělat, aby to bylo přijatelné trhem.

ART

Nika Brunová

PŘÍMOČAROSTI SE ČEŠI DĚSÍ

T

Na tvých obrazech se objevují písmena a z nich složené kódy. Mám problém s realistickým zobrazením. Není to tím, že ho neumím. Na AVU a UMPRUM jsem strávil spoustu času, abych se ho naučil. Nemám ale touhu malovat realisticky. Proto do obrazů dělám písmena, protože písmo je realistické i abstraktní. Není to odkaz ke graffiti, ale signifikantní kód kultury, který se změní v abstrakci, jakmile ho vidí Číňan nebo Rus. Obrazy nebo objekty chci

Z Reichelových malířských intervencí do knižních publikací. prezentovat jako koncepčně uchopené principy. Proto o těch věcech uvažuji jako o modelech. Třeba v Měsíci ve dne chci zasekat prostor, dát tam hodně věcí. Všechny je ale považuji za vizuální modely, na kterých lze sledovat nějaké principy. Stejně jsem uvažoval i o obrazech pro Novou galerii. Tam jsem dělal menší diptychy coby základní modely nějaké sériovosti, která se na ně dá dál uplatňovat.

Jiří Ptáček

18 – 19

únor/březen 2016

Jihočeši mohou znát Julia Reichela díky barevné dřevěné šipce, kterou umístil na rozcestí silnic na Český Krumlov a Kaplici. Na rodinném statku v nedalekém Zvíkově má ateliér, kde pracuje na obrazech, objektech a autorských knihách. Podél silnice E55 čas od času umisťuješ objekty ze dřeva a oblečení. Co tě k tomu vede? Začal jsem je dělat potom, co mě přestalo uspokojovat graffiti ve sterilitě pojednávání plochy sprejovou technikou. Potřeboval jsem dělat objekty. Bavilo mě, že si najdu místo a nějak na něj reaguji. Silnice mě přitahuje jako komunikační kanál. Spousta lidí tudy jezdí do práce a za hranice. Prostor okolo je využíván pouze pro reklamu. Víc než intervence do stávajících billboardů nebo něco podobného mě zajímalo hledat vlastní východiska. Zároveň mě přitahuje jistá bezdůvodnost, chybění logického důvodu, proč tam ta věc je. Říkám si, že pro řidiče

může být zajímavé, když při řízení uvidí něco, co tam vlastně nemá co dělat a pro co není vysvětlení. Proč tak často ve svých intervencích, obrazech a objektech užíváš obnošené oblečení? Všichni máme plné skříně hadrů, které nenosíme. Vezmeme si je na sebe pouze občas. V oblečení proto vidím fetiš. A také strukturu materiálu, materiální věc. Teď oblečení používám jako plátna obrazů nebo prvek sochařských objektů. Zajímá mě textura, vzor, střih. Materiál sám nabízí nějaká východiska. Už když ho napneš na rám, tak to už je pojednaná plocha s nějakou historií, kterou

Julius Reichel (1981)

lze při určité senzitivitě dobře vnímat a nějak rozvíjet. Proč jezdíš pracovat sem na statek? Kdybych měl v Praze platit za ateliér a všechen materiál, co tady mám zadarmo a co vlastně zničím, tak se k práci nikdy nedostanu. Zjistil jsem, že je pro mě důležité nedělat kompromisy. S graffiti jsem také nepřestal, protože bych měl strach ze systému a restrikcí, ale protože jsem už neviděl žádnou perspektivu. Adrenalin a romantika se vyčerpaly. Bylo to jako chodit si pro rohlíky do krámu. První obraz jsem tedy udělal v 27 letech. No a časem jsem viděl, že v obrazech a objektech je daleko víc co vyvíjet.

Asi největší chybou by bylo, kdyby si čtenář pomyslel, že jsi pouze vesnický pankáč, který patlá barvy na látky a kreslí do knížek. Vesnický pankáč, to mě děsí. Mám třeba rád malbu od Baselitze nebo Pencka, vyhovuje mi jejich vztah k barvě a médiu. A u nich si také můžeme říct, že mohli dělat někde v maštali nebo v nevytopené továrně. Mám pocit, že české prostředí nemá příliš rádo přímočarost a živelnost. Je v něm snazší schovat se za nějakou chytrost, za vycizelovanou estetiku a debatu o valérech, než nějak vysvětlit, proč chrstnout zelenou na červenou. Je těžké si představit Jonathana Messe jako pražského umělce. Myslím, že by neuspěl. Němcům je blízký výraz Messeho, Kippenbergera nebo Pencka, protože se nebojí brutality a mnohem víc ji řešit. Možná kvůli traumatům z války. A nemyslím si, že to je punk, ale přímočarost.

Pohled do výstavy Julia Reichela a Davida Krňanského Představ si, že na stoličce mezi námi sedí nahá dívka… ve Fotograf Gallery, Praha (2014–2015).

Práce Julia Reichela na výstavě AABBABBAACBC v Nové galerii, Praha (2016).

pochází z obce Zvíkov u Velešína. Po ročním studiu na pražské AVU nastoupil do Ateliéru intermediální konfrontace na VŠUP v Praze. Část roku ovšem stále tráví ve svém ateliéru ve Zvíkově. V autorské dvojici s Davidem Krňanským vystavovali například v pražské Fotograf Gallery (2014-2015) a plzeňské Galerii Vestředu (2014). Na začátku letošního roku uspořádal s Krňanským, Jimenou Mendozou, Beátou Alexovou a Ladislavem Vondrákem výstavu AABBABBAACBC v pražské Nové galerii. V únoru a březnu proběhne jeho samostatná výstava v Galerii Měsíc ve dne.


20 – 21

únor/březen 2016

MUSIC

HO99O9

Dead Bodies In The Lake Ho99o9 (čti Horror) mne neúprosně chytli a nepouštějí, baví, překvapují a uspokojují. Ještě o nich mnohé uslyšíme. Než-li jsem se chopil klávesnice a toto napsal, pár vteřin jsem se musel reflektovat, jestli jsem duševně v pořádku, a vybavil se mi můj diplom z pedagogiky. No, nic. Tato dvojice chlapců se vkusem pro zvláštní krásu, původem z LA, už nějaký ten rok zajímavým způsobem mísí hip hop, industrial, elektroniku, hc/punk či metal. Z dua, které si dokáže vystačit se dvěma mikrofony, krabičkami a samplerem, se pro živá vystoupení stává díky bubeníkovi trio a teprve v tento okamžik začíná ten správný atak na posluchače (ano, bez živé kytary – ta je nasamplovaná). Pro lepší představu, formace hudebně osciluje někde mezi Death Grips, Skinny Puppy, Bad Brains, Black Flag či Eyehategod. Díky všem těmto připodobněním je jasné, že poslední mixtape nenabídne svému majiteli komfort předpokladu. Agresivní až psychotický rap je střídán trapovou slow flow, aby následně získal kadenci té nejostřejší londýnské no-go zóny. Za doprovodu tvrdého beatu, zkreslených kytar a dusivých perkusí mění všudypřítomné industriální a elektronické glosy jednak nálady, ale také staví i boří celé zvukové bloky. Vzniká tak prostor jak pro nadechnutí, tak pro vzdání holdu ostatním vlivům na tvorbu Ho99o9. Setkáváme se se zaříkáváním ve stylu Skull Katalog, hrdelními nářky, nečekaně „regulérním“ zpěvem, ale i čistě punkovým projevem. Na obsahu se výrazně podepisuje láska tvůrců k filmům Roba Zombieho, gore snímkům nebo urostlým dámským pozadím. Smysly opanovávají obrazy plné násilí, krve, sexuálních deviací a vzniká tak toxický koktejl, za který by se nemusel stydět ani samotný Alex DeLarge. Citelný je ovšem i odpor vůči společenským stereotypům a neschopnosti masy svobodně uvažovat. Dalo by se říci, že dílo v podstatě plní funkci konceptuálního umění a filosofie. Nutí totiž jeho konzumenty pohlížet na témata z jiných úhlů, klást si otázky, boří dogmata a nastavuje jim zrcadlo. Samozřejmě, nikdo doopravdy neví, z kolika procent je tato moje teze reálná a z jak velké části se jedná o pouhou sublimaci pokřivených myslí hudebníků. Pravda je zřejmě někde mezi. Ke konci nutno říci, že je zde důležitý rozdíl mezi Ho99o9 a obdobnými hudebně-artovými projekty, jež pracují především s temnou stranou. Jako by si kapela byla vědoma podmanivosti jejího morbidního zvuku a toku hlasů, protože nabízí posluchači očištění – alespoň tedy částečné. Mezi ryze současnými hudebními přístupy, které ve spojení s kontroverzní a nihilistickou obsahovou složkou mohou působit až traumaticky, je kladen velký apel na odkaz kvalitní a přímočaré hudby dekád minulých. Na „Dead Bodies“, a obzvláště na živých vystoupeních obecně, je stupňované napětí střídáno punkovými pasážemi, které podněcují k extatickým moshpitům a současně i katarzi všech zúčastněných, včetně hudebníků samotných. Po vypnutí přehrávače nebo opuštění klubu by tak jedinec neměl provést něco, o čem by Ho99o9

ANDRÉ BRATTEN

Gode Tenhle chlapík rozhodně může říct, že byl v oslu, protože je z Norska. A krom toho, že má zálibu ve zvířátkách, kroutí mimo jiné i čudlíkama. Byť se škatulkuje do experimentální elektroniky, jeho monster tracky jsou pěkně vypointovaný. Kdo by nerozuměl tomuhle epesnímu slovnímu spojení, vězte, že každá skladba má hlavu a patu. Občasná vybouřenost se mění v poslechovky se samplovaným klavírem nebo smyčci. Jsou desky, které i na osmý pokus stojí za vyližtatarku, pak desky, ke kterým si musíte najít cestu jak největší filmovej kokot Frodo do Mordoru, a pak desky, který zní na první dobrou a po každém dalším puštění v nich najdete něco nového. To je právě případ Andrého. Pokud máte rádi rozmanitost a váš hudební záběr si co do šíře nezadá s angažovaností Tomia Okamury, napusťe si vanu, uvelebte se, tentokrát do ní nevypouštějte moč, strčte kabel od rádia do zásuvky a vložte cd. Pokud chcete být v neustálém napětí, jak bude znít další vál, vložte do vany rádio. -rp-

LSD AND THE SEARCH FOR GOD

Heaven Is A Place Teprve druhý EP týhle bandy z Kalifornie, která i přes absenci mohutné diskografie stihla udělat na poli shoegaze pěkný voranice. Pokud mezi vaše oblíbence patří čeští Manon Meurt, LSD musíte zákonitě milovat. Všudypřítomná psychedelická linka jakoby dávala zapomenout na všechny strasti světa a lákala vás k jízdě na glitrovaných ponících skákajících z jednoho cukrovovatového mráčku na druhý, duhovo-marcipánový. A byť by se mohlo zdát, že 5 songů na desce může být málo, opak je pravdou, protože větší porce mezigalaktické lásky by mohla mít za následek srdíčkový průjem. Pokud uvažují vesmírní lidé o hymně, doporučoval bych jim oslovit právě LSD a následně ho i aplikovat. -rp-

TIPY, TRIKY, TRIPY

IAMX

Metanoia Této desky si cením už jen z jednoho prostého důvodu, a totiž, že vůbec vznikla. Je to možná trochu unfair, ale snad si to obhájím. Král dekadentního synth popu Chris Corner also known as srdce a tvář projektu IAMX, se po dvou letech boje s depresemi a chronickou insomnií vrací na hrací pole. A to nejen díky přesunu z Berlína do slunného LA, silné – až sektářské – základně fanoušků, ale i dlouhé léčbě a terapii, jejíž součástí bylo evidentně i natočení tohoto alba. Metanoia je temná a místy až chladná deska, která ovšem, dle samotného Cornera, byla tvořena v pozitivním rozpoložení. Absentují sice experimenty s živými nástroji, abstrakce a metafory, ale o to více je zpověď přímá a srozumitelná. Orthodoxní pouštěči předchozích alb jako Kiss + Swallow nebo The Alternative nahrávka potěšit nemusí, ale to rozhodně není rovnítkem nedostatku kvality. Naopak! -cn-

SAVAGES

Adore Life Dámskej čtyřlístek z jůkej, kterej do toho ale řeže jak kulturisti na spídu. A byť do toho holky buší teprve od roku 2011, už si udělaly slušný jméno a hlavně fanoušky po celým světě. Mimochodem, tuhle kapelu manažeruje John Best, který má pod sebou třeba takový jméno, jako jsou Sigur Rós. Pokud patříte mezi fanoušky žen a postpunku, tohle spojení se vám zaručeně bude líbit. Řízný a naléhavý vály, který míří přesně na solar. Výhoda týhle hudby je ta, že pokud ti dojde heroin, vždycky můžeš sáhnout po ředidle. Vedle loni vydaných Soviet Soviet, Diät, Viet Cong další příjemné rozšíření postpunkové knihovny roku 2016. -rp-

ANKETA

MINI RECKY

mohli na další nahrávce zpívat, ale zústavá jen chvění a méně nebezpečné otazníky. -cn-

Poslední dobou bohužel odešlo na věčnost několik výrazných osobností nejen ze světa ­hudebního. Naskýtá se otázka: koho nebo co bys na hudební scéně naopak nově uvítal?

Michal Tejmar grafik, pořadatel koncertů

Protože Iana Curtise už asi nikdo nevzkřísí, stačil by mi jiný zázrak: Kdyby se probral, uzdravil a nahrál desku Syd Barrett. Petr Kamberský komentátor Lidových novin

NAABNAAB 13. 02. C, Crossfirefuckinhurricane, Pretty Old Sound (Velbloud) 04. 03. Shitwife (UK), Depakine Chrono (ještě se neví kde)

K2K2 19. 02. The Chancers 12. 03. Power Station (Djs Duff, Krecek, Sindhyl a další)

Třeba mi ujel vlak, ale nevšiml jsem si, že by od dob Tokio Hotel vznikla nějaká výrazná kapela pro puberťáky. Chtělo by to nějakej takovejhle holčičí srdcerváč, Justinovi táhne na třiadvacet a pomalu by měl myslet na penzi.

Petr Hubík herec Malého divadla, mandolínkář a banjoman

Vzhledem k tomu, kolik významných osobností nás opustilo, bylo by dobrý zamyslet se nad tím, jestli se nenaučit hrát na nástroje a poslouchat živý interprety… na živo.

VelbloudVelbloud 14. 02. Psychocandy, Johnny Násilník, Boy Wonder 16. 02. Up Against The Fantom (NOR) 01. 03. LSD and the Search for God (US), Manon Meurt

SlávieSlávie 13. 02. Monkey Business 20. 02. Traband 25. 03. Buty

FabrikaFabrika 12. 02. Mucha, Tomcat Garfield‘s Empty Belly Club Band 13. 02. Hentai Corporation, Debustrol 04. 03. Lahar, But, Ytivarg, Brutally Deceased

KomiksKomiks 12. 02. Drum Effect (Rido, Dirty Boy, Brock a další) 04. 03. Smack

Libor Staněk posluchač, www.zivavila.cz

Současný hudební scény jsou hrozně roztříštěný, což je určitě dobře, na druhou stranu ale tady chybí ty hudební jistoty, který přirozeně odchází. Nevim, třeba na český poměry těžko žádat novýho Filipa Topola, ale mohl by se objevit někdo takovej, kdo skrze sebe autenticky, bez přetvářky, pojmenuje to, co žijeme. Obecně je ale muziky strašně moc, přijde mi, že ten, kdo nějak umělecky netvoří, jakoby nebyl. To je blbost samozřejmě, umět poslouchat je taky hrozně důležitý.


SVÁČA

22 – 23

YOUNG HAVEL SOUNDCLOUD.COM/YOUNGHAVEL

Jak si užíváš šestnáctku? Hodně.

Jak si užíváš šestnáctku? Dobrý, ale 15 lepší než 16, víš jak.

S jakým hudebníkem bys chtěl mít letos sex? Bambini di Praga.

S jakým hudebníkem bys chtěl mít letos sex? Lenka Dusilová, Marek Eben.

Když to venku klouže, máš přezuto, nebo jsi ten typ člověka, kterej si to dává bez gumy? Nemám řidičák, ani gumu.

Když to venku klouže, máš přezuto nebo si ten typ člověka, kterej si to dává bez gumy? Jezdim taxíkem nebo MHD.

Spousta lidí odjíždí v zimě do teplých krajin, která oblast je pro tebe ta nejteplejší? Postýlka u televizky.

Spousta lidí odjíždí v zimě do teplých krajin, která oblast je pro tebe ta nejteplejší? Brno.

Jsi vzrušený, když mrzne? Ne.

Jsi vzrušený když mrzne? Ano. Mráz mě budí k životu, zatímco teplo tě umrtví.

Závěje sněhu na: horách / pražské Homolce? Na horách (ale jen v televizce).

Závěje sněhu na: horách / pražské Homolce? Určitě Homolka.

Renč / Mykki Blanco? Dám se podat.

Renč / Mykki Blanco? Mykki Blanco nevim, co je, a Renč určitě ne.

Plamínek / Zákopčaník? Plamínek v oslu.

Plamínek / Zákopčaník? Nejlépe ve trojce s Geňou Genzerem.

Lída Baarová / sex.cz? Sex.cz.

Lída Baarová / sex.cz? Sex.tvojeholka.cz.

Vegan / uv gun? Uv gun.

Vegan / uv gun? Uv gun.

únor/březen 2016

MUSIC/TOWN

EXHROBNÍK, BUBEN V PLEASE THE TREES

RIP Highway

N

ení tomu tak dávno, co zavřel nejen jazz/ bluesový stánek Highway. A i když byly naše hudební cesty jiné, uvědomujeme si, že stejně jako Dům umění mělo tohle místo nadregionální přesah, a to díky perfektní dramaturgické práci Karla Macharta, který bohužel podlehl vážné nemoci. Avšak jeho místo zaujal a pomyslnou laťku špičkové kvality udržoval i Pavel Doležal. Nebudeme se zaobírat

důvody, proč došlo k ukončení činnosti klubu, jehož jméno nebylo nejen na evropském poli neznámé. Podstatnou informací zůstává fakt, že prostor je k mání, a pokud v něm vznikne jiný nebo podobně zaměřený klub, bude velmi obtížné navázat na vynikající výkony předchozích nájemníků. Nezbývá tedy než doufat, že pokud se bývalý Martys znovu stane domovem radovánek v oblasti muziky, uslyšíme na jeho prknech pokud možno co nejméně hudebních hoven. Ricardo Picante

KDE

DOMOV MŮJ? T

Šárka Kotzinová

K

dysi jsem slyšela, že co člověk nemá, to nepotřebuje. Docela mě ta myšlenka zaujala, ale bohužel se tahle rozmilá pravda nedá napasovat na všechny lidi – především potom na bezdomovce, kteří nemají kam složit hlavu. Tu chybí čepice, tu ponožky, tu zase hygienické návyky. I přesto to ale můžou být šťastní lidé. Potvrzuje to i jeden z budějovických bezdomovců Mojmír, kterého jsem potkala na vernisáži v Galerii Mariánská, kde bude až do 28. února k vidění výstava uznávaného fotografa Jindřicha Štreita. Štreit strávil dva roky pojížďkami mezi příbytky tvářícími se jako domovy. Věnoval se bezdomovcům v jihočeském kraji nebo na Olomoucku. Polorozpadlé dřevěné boudy, staré áčkové stany, azylové domy, maringotky nebo obyčejné 3+kk pod mostem. Připouští ale, že i v takovýchto nuzných podmínkách na něj mnohokrát dýchlo teplo domova. „Když má někdo dům, neznamená to automaticky, že má i domov,“ říká fotograf stojící za jedenácti sty autorských výstav. Pro Štreita však nejsou pohnuté lidské osudy jen senzací, na níž má s trochou

štěstí a dobrým světlem šanci vystavět srdceryvný příběh. Vidí především lidi. Lidi, s nimiž rozmlouvá o jejich problémech, starostech i radostech. Jejich příběhy si pamatuje a dovede se o nich dlouze rozvyprávět. Přesně tak, jak to udělal i na vernisáži v českobudějovické galerii. Po prohlídce fotek proběhlo promítání vybraných snímků s komentáři. Přítomný byl právě i budějovický bezdomovec Mojmír, jemuž je komunita lidí bez domova bližší než komukoliv jinému. Rozdíl tkví v tom, že byste Mojmíra za bezdomovce rozhodně neoznačili. Kultivovaně se vyjadřující pán v čisté vyžehlené košili a saku pokukoval na přítomné skrze brýle s jedním sklíčkem. To by se však dalo přehlédnout jako intelektuální roztržitost nebo umělecká performance. Mojmír Obdržálek je totiž vystudovaný jaderný vědec a chemik. Spíše než o rozpadu jádra by vám však byl ochoten hodiny vypravovat o tom, jak se žije budějovickým bezdomovcům na ulici, jaká platí pravidla a jak se liší životní styly těchto lidí. „Některé bezdomovce poznáte na 100 metrů. Není to ale potřeba, stačí si pravidelně zajít do skříně v Riegrově ulici, kde Diecézní charita poskytuje pomoc lidem v nouzi, a vybrat si

z čistého oblečení,“ říká sympatický šedesátník, který mimochodem vystoupí 18. února na druhé budějovické Pecha Kucha Night (více info o akci najdete na str. 16 – 17). Na dotaz, zda by chtěl pracovat, odpovídá bez váhání. „Chtěl, ale v mém věku je nepředstavitelné najít práci. Navíc když máte počmáraný trestní rejstřík,“ svěřuje se Mojmír, který byl v roce 2005 obviněn z pokusu o vraždu, když mu bouchly nervy a vystřelil v blízkosti svého souseda z nelegálně držené zbraně. Podle jeho slov ne s úmyslem zabít, ale vystrašit ho. Na můj poslední dotaz, zdali mi na sebe může nechat nějaký kontakt, vytahuje z kapsy zánovního saka vizitku. Stojí na ní: Ing. Mojmír Obdržálek, CSc. Rady a porady všeho druhu. Pro bezdomovce bývá zima nejtěžším obdobím v roce a jeden z mála způsobů, jak přečkat třeskuté zimy, jsou poklopy městských parovodů. Tomu ale budějovická teplárna letos opět udělala přítrž, když na poklopy v centru města nechala nainstalovat mříže, aby se na nich nedalo ležet. „Už minulou zimu několik konstrukcí vyrostlo, například v Žižkově ulici nebo v ulici Vrchlického nábřeží,“ všiml si Cyril Nováček. „Ze strany bezdomovců jsme zatím žádné stížnosti nezaznamenali,“ říká Josef Hes z Českobudějovické charity. „Pravda je taková, že ti lidé nemají právo si teplo z parovodů nárokovat. Neplatí, a proto by se neměli zlobit,“ říká Mojmír, který na ulici žije celou řadu let. Podobně to vidí i tiskový mluvčí teplárny Zdeněk Zuntych. „Teplárna i při celkové závažnosti tématu, jakým bezdomovectví je, nemůže plnit a ani neplní roli sociálního záchytného zařízení. To je role povolaných organizací a správních orgánů, které by se měly řadu let trvající, a podle našich zkušeností z terénu spíše se zhoršující, situací zabývat a systémově řešit.“ A dodává, že opatření jsou na místě z důvodu ochrany majetku teplárny. Osudy bezdomovců se různí ve všech představitelných rovinách. Výstava Jindřicha Štreita s názvem „Kde domov můj“ ukazuje citlivě tento společenský jev, který nejde přehlížet. Fotografie lidí, jež často řadíme na samotný okraj společnosti, ukazují lidskost v celé její obnaženosti a při procházení výstavou si uvědomíte, že z tklivých obrazů na vás koukají lidé stejní jako vy sami. Nic víc, nic míň. Potřebují jen jinou pomoc než my. „Jakékoliv setkání v životě vás může nějakým způsobem obohatit. Úplně jakékoliv,“ říká Štreit. V Galerii Mariánská probíhá až do konce výstavy sbírka teplého oblečení, dek a spacáků.


CIGLER MOTYČKA AKČYTOM RELGIC

GALERIE SOUČASNÉHO UMĚNÍ A ARCHITEKTURY DŮM UMĚNÍ MĚSTA ČESKÉ BUDĚJOVICE VERNISÁŽ 18. 02. 2016 OD 18.00 hodin VÝSTAVA 19. 02. – 19. 03. 2016

Milk & Honey #8  
Advertisement