Issuu on Google+

KAPITOLA I.

Popis místa, kde se narodil Oliver Twist a okolnosti, doprovázející jeho narození.

Mezi různými veřejnými budovami v jistém městě, o němž z mnohých důvodů bude nutno se později zmíniti, ale jež nyní nechci označiti určitým jménem, jest ode dávna jeden druh ústavů, který bývá většině měst, velkých jako malých, společným, totiž chudobinec a v tomto chudobinci se narodil hoch — o datu se nemusím zmiňovati, poněvadž to není nutné k poučení čtenáře, jehož jméno však pro všechny případy uvedl jsem v záhlaví této kapitoly. Když bylo dítě uvedeno do tohoto světa strastí a utrpení obecním lékařem, zůstávala po dlouhou dobu vážná pochybnost, bude-li dítě tak dlouho živo, aby bylo třeba dáti mu nějaké jméno. V tomto případě bylo více než pravděpodobné, že by tyto memoáry nebyly vůbec vyšly, nebo i kdyby byly vyšly, byly by obsahovaly jen několik stránek a byly by měly tu neocenitelnou zásluhu, že by byly nejkratším a nejvěrohodnějším pokusem životopisným, stávajícím v literatuře všech dob a zemí. Přes to však nejsem nakloněn tomu, tvrditi, že naroditi se v chudobinci jest již samo o sobě nejšťastnější a záviděníhodnou okolností, která může potkati lidskou bytost. Chci říci, že při této zvláštní příležitosti, bylo to pro Olivera Twista to nejlepší, co se mohlo státi. Musíme konstatovati, že byly vážné obtíže při narození Oliverově, jmenovitě než se naučil dýchat; jest to zvyk obtížný, ale jeden z nutných k naší snadnější existenci. Nějakou dobu ležel těžce dýchaje na malé hromádce žíněnek, nalézaje se stále mezi tímto a oním světem a váhy jeho života skláněly se spíše k poslednímu. Kdyby byl býval Oliver během tohoto těžkého období obklopen péčí babiček, starých tet, zkušených chův, lékařů hlubokých vědomostí, býval by byl nepochybně a nevyhnutelně zabit a nebyl by mu nikdo pomohl. Ale byla tu chudá, stará žena, která následkem neobvyklého požití piva bývala ve veselé náladě 23


a obecní ranhojič, který měl tyto záležitostí ve smlouvě. Oliver a příroda bojovali spolu. Výsledek toho byl, že po krátkém boji Oliver dýchal, kýchal a pokračoval v ohlašování sebe jako nového břemene obyvatelům chudobince, které bylo vloženo na obec tím, že spustil veliký křik, jaký mohl býti očekáván jen od chlapce a jenž se rozléhal kolem déle než tři a čtvrt minuty. Když dal Oliver první důkaz vlastní a svobodné činnosti svých plic, zaplátovaná pokrývka, která byla nedbale hozena přes železnou postel, zašustila. Bledá tvář mladé ženy odrážela se slabě od podušky a slabý hlas nejasně slabikoval: „Ukažte mně dítě a já zemřu“. Lékař seděl s tváří obrácenou k ohni a ohříval si dlaně rukou a třel je střídavě. Když mladá žena promluvila, povstal a přistoupil k loži nemocné a pravil s větší laskavostí, než se mohlo od něho očekávati: „Nemusíte nyní mluviti o smrti“. „Bůh žehnej jejímu drahému srdéčku,“ prohodila chůva, ukládajíc spěšně do kapsy zelenou láhev, na jejímž obsahu si v koutě s velikým zalíbením pochutnávala. „Bůh žehnej jejímu drahému srdéčku, bude-li žíti tak dlouho, jako já žiji, pane a bude-li míti svých vlastních třináct dětí a všechny až na dvě zemřou; pak se už v tom lépe vyzná, Bůh žehnej jejímu drahému srdéčku. Uvažte, co je to býti matkou; tu jest to drahé, malé jehňátko.“ Patrně tato utěšující perspektiva matčiných vyhlídek minula se svým pravým výsledkem. Nemocná potřásla hlavou a rozepjala ruce k dítěti. Lékař je položil do jejích rukou. Vtiskla své studené, bledé rty vášnivě na jeho čelo a pohladila je po tváři, rozhlédla se divoce kolem, zachvěla se, klesla zpět a zemřela. Třeli její hruď, ruce a spánky, krev se však zastavila navždy. Mluvili o naději a útěše. Byli si tak dlouho navzájem cizí. „Je po všem, paní Thingummyová,“ pravil nakonec lékař. „Ach, chudinka, tak je to,“ pravila chůva, zvedajíc zátku ze zelené láhve, která vypadla na podušku, když brala dítě. „Chudinka.“ „Nemusíte posílati pro mne, bude-li dítě plakati, chůvo,“ pravil lékař oblékaje rukavice velice opatrně. „Bude to pro nás asi velice obtížné. Dejte mu trochu krupovky, bude-li plakati.“ Dal klobouk na hlavu a zastaviv se u postele při chůzi ke dveřím, 24


dodal: „Byla velice hezké děvče, odkud přišla?“ „Včera večer jí sem přinesli,“ odpověděla stará žena, „na rozkaz dozorce. Nalezli jí, když ležela na ulici. Šla asi dlouho, poněvadž měla rozbité boty na kousky, ale odkud přišla nebo kam šla, neví nikdo.“ Lékař se naklonil nad tělo a zvedl levou ruku. „Stará pohádka,“ pravil, potřásaje hlavou, „jak vidím, žádný snubní prsten. Ach, dobrou noc.“ Lékař gentleman odešel k obědu a chůva, použivši ještě jednou zelené láhve, posadila se na nízkou židli před krbem a počala oblékati hošíka. Jaký znamenitý příklad umění oblékacího byl mladý Oliver Twist. Zahalený do přikrývky, která až dosud byla jediným jeho oblekem, mohl býti dítětem šlechtice nebo žebráka. Bývalo by pro každého velice těžké, aby určil jeho postavení ve společnosti lidské. Ale nyní, když byl zabalen do staré plátěné košile, které zežloutla v této své dlouhé službě, byl určitě poznamenán a octl se pojednou na svém místě — obecní dítě — sirotek z chudobince — pokorný, polohladový otrok — odstrkovaný a bloudící světem — opovrhovaný všemi a nepolitovaný nikým. Oliver plakal statečně, a kdyby byl mohl vědět, že jest sirotkem, ponechaným péči církevních představených a dozorců, možná, že by byl plakal ještě více.

25


Oliver Twist