Issuu on Google+

ZJEVENÍ DUŠÍ

P

řed nemnoha lety stál „na vartě” u vyšehradského hřbitova vojáček, který se „takto nebál”. Noc byla podzimní, tichá a tmavá. Vojáček vzpomínal na svou milenku, kterou měl tady na Vyšehradě, a „nemyslel na nic”. Ale panečku! Když šlo na půlnoc, „lezly nějaké strachy” na vojáčka. Vojáček vzal tedy „paradešrit” (z něm. přehlídkový krok) na pochůzku a hodně dupal, „aby se - nebál”. Ale paradešrit mu nic neprospěl: jak byla půlnoc, vidí, jak se mřížemi (za kostelem) soukají ze hřbitova duše. Protáhly se jako gloria (páska, již nosívají andělé s nápisem Gloria) a už jich byla plná cesta. Vojáček vlezl do budky a úzkostí byl jako preclík. A duše se soukaly a soukaly a cesta se jimi plnila - najednou vojáček slyší řinkot ostruh a šavle - blesky Boží - inspekce! Vojáček vezme paradešrit k zbrojnici a čáka hrůzou vstává mu na vlasech. Než se vrátil podle zbrojnice - inspekce tu a vojáček vzdává zbraní čest. A teď dělej co dělej, mezi duše musí. Je tu oficír. Vojáček jde jako po žhavém uhlí - duše všecky tytam. Vojáček došel na konec zbrojnice, obrátí se - Rodičko Boleslavská! Duše se teď zas soukají plotem ze zbrojnice ven, odkud je oficír nejspíš vyplašil. Co dělat? Vojáčkovi se nějak stahuje řemen - duší jako fáborů a na hřbitov nelezou - všecky se rojí na cestě. Vojáčkovi hoří rozum v hlavě - co dělat? Ve zbrojnici jest oficír (z něm. důstojník) a každé chvíle odtud může vyjít, a duší tady plná cesta a stále se soukají z plotu u zbrojnice. Vojáčkovi kmitne hlavou spásná myšlenka - je voják - děj se co děj - povinnost je povinnost - a vojáček zahřmí na duše: „Holberdó!” a žene se bojovně do nich a myslí si: „S Pánem Bohem - ať mne třeba roztrhají!” Ale duše vojáčka neroztrhaly - vědí také dobře, co je povinnost. Jakmile však vrazil do jejich houfu, zavřel oči a tu cítil, jako by mu kolem hlavy plavaly útržky mokrého „organtýnu“. Vojáček však statečně „vyrážel kroky“ maje oči zavřeny a vrazil tak statečně do stromu, až mu 31


čáka spadla a bouli měl na hlavě. Tu ovšem otevřel oči, a jen si čáku nasadil, oficír už tu byl opět zpátky. Když přešel, vojáček se dívá po duších, ale ty už byly pryč na hřbitově. Na jiného vojáčka lezly duše rovnou přes zeď, ale ten nečekal, vzal „roha“ - ze stráže! - nechal duše dušemi a utekl. A dobře to skončilo a neprozradilo se to - vojáček se později vrátil a u hřbitova „už bylo čisto“. A jiného ještě vojáčka vystrašila duše v podivné podobě. Vojáček „už se bál z domova“ zjevení a duchů, neboť už ledacos viděl doma na horách. I šel tedy na vartu ke hřbitovu a nebylo mu volno. Pořád se koukal ke hřbitovu, a nikoliv na zbrojnici. A najednou vidí „duši“, jak přelítla hřbitovní zeď a „plave“ rovnou proti němu. Panečku - a byla ta duše pěkná! Tělo jako husa, křídla „jako čert“ (s blánou) a ženskou hlavu s vlasy. Duše byla všecka bílá a jako „hmla“ (mlha). No - s vojáčkem bylo amen: duše šla rovnou proti němu. Vojáček si řekl nahlas: „Chval každý duch Hospodina a čekal, řekne-li duše: - „ i Ježíše, jeho syna.“ Ale duše to neřekla a „plavala“ pomalounku, polehounku stále proti vojáčkovi. I myslí si vojáček: „No - Tondo - už je s tebou konec! Duše tě podáví. “ Ale přece ještě chopil se poslední pomoci. Vzkřikl mocným hlasem: „Holberdó!“ a z vlastního dodal ještě: „Stůj!“ Nemyslel, že se duše zastaví, ale spíše chtěl někoho přivolati. A když se duše pořád blížila, strhl vojáček v zoufalství pušku a chtěl vystřelit, ale vtom dostal takovou ránu do hlavy, „že vzal pochopa2)“ na tři kroky a potom už nechal duši duší a letěl dolů do brány na strážnici. A když to polomrtvý „félovi“ (z něm. Feldwebel ~ rotmistr, rotný) dole povídal, féla mu nekřesťansky vyčinil, nadal mu oslů, telat a dromedárů a bůhví čeho ještě, slíbil mu pár pohlavků „sám za sebe“ a hnal ho znova na stráž. Ale féla byl ještě dost „lidský“ a nehlásil to a šel se přesvědčit, zdali šel voják na stráž. A „přesvědčil se“: přišel na félu černý pes s ohnivýma očima na schodech ke kříži a féla měl „toho dost“. Tolik s vojáčky u hřbitova; podobných příběhů by bylo bez konce. Zajímavé je, že v místech, kde většina vojáčků mívá vidění, bývala za starých časů vrata na hřbitov (v místech hrobky Levého za presbytářem). 32


Pověsti vyšehradské