Page 1

D

I.

Z VESELÉ GASKONĚ DO PAŘÍŽE.

aleko na západě, v samém srdci tajuplné a veselé Gaskoně, na rozhraní bývalých hrabství ďArmagnacu a Fezensacu, na pahorkatině ovládající údolí Garonny se tyčí malý zámek Castelmore. Dvě kulaté věže převyšují koruny košatých stromů rostoucích kolem zámecké budovy, která nikdy nepoznala velkého přepychu. Za doby dobrého krále Jindřicha žil na zámku bodrý šlechtic Bertrand de Batz, seigneur de Castelmore a de La Plagne, který se oženil 27. února 1608 se sličnou Františkou de Montesquiou, jež mu přinesla pět tisíc liber věnem a obdařila ho osmi dítkami, pěti chlapci, Karlem, Pavlem, Janem, Karlem a Arnoldem, a třemi dívkami, Klaudií, Jindřiškou a Janou. Prostřední z dětí, Karel, náš hrdina a pozdější hrabě d’Artagnan, žil v nejútlejším mládí životem venkovských šlechtických synů tehdejší Francie, kteří dohlíželi na své pozemky, vstávali dříve nežli sluhové, řídili polní práce a v neděli objížděli svá příští dědictví. Zdravý vzduch a jízdy na koních otupily jejich plíce a zocelily jejich svaly. Nemilovali žití v ústraní na svém zámečku, naopak rádi se zúčastňovali hlučných slavností v osadách, vesele hodujíce a škádlíce děvčata. Nejmilejší zábavou byla ovšem honba ... Gaskoňští šlechtici byli bohatší dobrým humorem a zdravím než penězi a pozemskými statky a častěji jídali slaninu než datle a korintské hrozny, pochoutky, jež v tehdejší době bylo možné vidět toliko na tabulích nejrafinovanějších. Náš ďArtagnan trávil své dny dětství ve veselé společnosti svých sourozenců. Byl to statný jinoch, který se svým bratrem Pavlem s rozkoší jezdíval do lesa ď Aignanského a Claracského na lov kanců, vlků nebo lišek. Avšak záhy se v něm probudila touha všem Gaskoňcům vlastní — touha po dobrodružství, Paříži a vojenské službě. Gaskoněc totiž miluje válku, a vojenská zdatnost této hubené, 5


ale nezdolné rasy je známa — vždyť v šestnáctém století Gaskoňci vyplňovali všechny oddíly vojsk francouzských králů. „Biahore, Biahore!“ — toť jest jejich poplašný signál, „Billegagnée!“ — toť vítězný válečný pokřik ... Drobná šlechta gaskoňská vstupovala do vojenských služeb, lákána příkladem svých předků, kteří se stali královskými lieutenanty a maršálky Francie, když v jejich čele malý navarský král hrotem svého kordu dobyl Paříže a celého království ... Jindřich IV. byl sice již dlouho mrtev, ale na dvoře Ludvíka XIII. byli ještě Gaskoňci a Bearňané, kteří přívětivě vítali každého nového krajana, přicházejícího s dobrým doporučujícím listem z venkova, schovaným v podšívce kabátce nebo v torbě u sedla. Dvěstěpadesát liber stačilo k vykonání cesty do Paříže, ke koupi kordu, muškety, bandalíru a obleku, a ještě k ušetření trochu peněz na drobná vydání... A nyní po tomto krátkém seznámení čtenáře s rodnou kolébkou našeho hrdiny ponechme jemu samému líčení jeho osudů! Karel de Batz de Castelmore hrabě ďArtagnan začíná takto své Paměti:

Začínám-li zde líčit svůj život, nečiním to naprosto proto, abych se vychloubal dobrodružstvími, která jej vyplnila, nejsou valně odlišná od osudů jiných, ale proto, že mravy nejsou již takové jako za dob, kdy kardinál de Richelieu řídil záležitosti tohoto království, a tudíž tato dobrodružství mohou dnešního dne mnohým překvapit. Nebudu se zde rozpovídávat o svém dětství, neboť nenacházím v něm ničeho, co by bylo hodno zaznamenání. Řeknu-li, že jsem se narodil šlechticem ze starobylého rodu, nezískávám tím mnoho předností, neboť narození je tak trochu příčinou náhody či spíše dílem Prozřetelnosti. Ostatně bylo-li jméno ďArtagnan známo již v době mého zrození, nevyrovnalo se jménům des Chatillon, des Montmorency a jiným rodům, vynikajícím mezi šlechtou Francie. Neboť jsem byl vychován dosti chudobně, nepomýšlel jsem než vydati se za štěstím, jakmile jsem dosáhl věku patnácti let. 6


Nelišil jsem se tím nikterak od jiných kadetů z Gaskoně, kraje, odkud pocházím, neboť naše rasa je od přírody bojovná; naše půda, která je dosti neúrodná, nemůže vyhovět všem našim choutkám, a konečně další důvod, a to ne nejmenší: před několika lety odešel chudý šlechtic z našeho sousedství s malým vakem na zádech do Paříže, získal u dvora velké jmění, a jelikož byl obratný právě tak jako statečný, dosáhl všeho, čeho si mohl přát. Král mu dal setninu královských mušketýrů, jež byla v té době toliko jediná. Tento šlechtic se jmenoval Jan du Peyer, hrabě de Trois-villes, čili zkráceně Tréville. Z domova jsem obdržel koníka v ceně dvaceti dvou franků a deset tolarů do kapsy, zato však hojnost dobrých rad. Byl jsem varován, abych se nikdy nedopustil zbabělosti, neboť stalo-li by se tak jenom jedenkráte, jakživ bych se této hanby nezbavil. Čest vojínova je tak choulostivá jako čest ženy, jejíž ctnost nikdy nesmí býti podezřívána, neboť by tím pozbyla vážnosti u všech, byť i později nalezla možnost se ospravedlnit. Bývá však někdy nebezpečné vyličovat jinochovi mnohé věci příliš zářivými barvami, poněvadž nemá ještě dostatečně vyvinutého ducha k jejich zažití, a já jsem se dopustil mnoha chyb, snaže se zařídit podle toho, co vše jsem slyšel. Tak nejprve, když jsem pozoroval, že mne někdo upřeně pozoruje, vyvolával jsem rozpory s lidmi, kteří neměli ani nejmenšího úmyslu mne chtít urážet. Poprvé se mně to přihodilo v malém městečku Saint-Dié, na levém břehu Loiry, mezi Blois a Orléansem, a toto dobrodružství mi přišlo draho, aniž jsem jím však nějak zmoudřel. Můj koník byl již tak cestou znaven, že stěží klopýtal. Nějaký šlechtic z oné krajiny se zastavil, aby se smíchem pozoroval mne i mého koně, načež se jal šuškati se třemi či čtyřmi svými druhy. Napadl jsem ho hned urážlivými slovy, byl však dosti rozumný, že se tvářil, jako by jich neslyšel. Byl to mladý muž vysoké postavy, který mě jistě považoval za děcko, třebaže jsem vyhlížel starším, než jsem vskutku byl. Jeho druhové ho mezi sebou chválili za jeho umírněnost a mně vytýkali mé rozezlení. 7

Paměti hraběte Dartagnana  

Prostředního syna chudého gaskoňského šlechtice nečekalo doma nic zajímavého. A proto se patnáctiletý Karel de Batz de Castelmore rozhodl op...