Page 1

I. Na konci listopadu, za oblevy, v devět hodin ráno, plnou parou přijížděl k Petrohradu vlak petrohradsko-varšavské dráhy. Bylo tak vlhko a mlhavo, že se stěží rozbřesklo; na deset kroků, napravo i nalevo od dráhy, těžko bylo aspoň něco rozeznat z oken vagonu. Mezi cestujícími byli také někteří, kteří se vraceli z ciziny; ale spíše byla naplněna oddělení třetí třídy, vesměs lidmi drobnými a pracovitými, ne tuze zdaleka. Všichni, jak tak bývá, byli unaveni, za noc měli všichni oči těžké, všichni prokřehli, všechny tváře byly bledě žluté, barvy mlhy. V jednom z vagonů třetí třídy, od úsvitu, octli se proti sobě, u samého okna, dva cestující: oba lidé mladí, oba téměř lehce oblečení, ne elegantně, oba dost pozoruhodných tvářností, a oba si konečně přející vstoupit navzájem do rozhovoru. Kdyby byli navzájem věděli, čím jsou obzvláště v této chvíli pozoruhodní, byli by se ovšem podivili, že je náhoda tak podivně posadila proti sobě ve vagoně třetí třídy petrohradsko-varšavského vlaku. Jeden z nich byl neveliké postavy, asi sedmadvacetiletý, kučeravý a téměř černovlasý, s šedýma, malýma, ale ohnivýma očima. Jeho nos byl široký a splácnutý, tvář s vysedlými lícními kostmi; tenké rty se neustále skládaly v jakýsi drzý, posměšný a dokonce zlý úsměšek; ale jeho čelo bylo vysoké a dobře zformované a krášlilo neušlechtile vyvinutou dolní část obličeje. Obzvláště nápadná byla v této tváři její mrtvá bledost, dodávající celé tvářnosti mladého muže unaveného vzhledu, přes dosti silné složení, a zároveň také něco vášnivého, až trpitelského, co nebylo v souladu s drzým a hrubým úsměvem a s jeho ostrým, samolibým pohledem. Byl teple oblečen, měl široký, beránčí, černý kožich, a za noc neprokřehl, zatímco jeho soused musil snést na svých prokřehlých zádech celou slast vlhké listopadové ruské noci, na niž zřejmě nebyl připraven. Měl na sobě dosti široký a tlustý plášť bez rukávů a s ohromnou kapucí, právě takovou, jaké často užívají ces7


tující v zimě, někde daleko za hranicemi, ve Švýcarsku nebo například v severní Itálii, neuvažujíce ovšem přitom i na takové konce cestou, jako od Eydtkuhnen do Petrohradu. Co se však hodilo a plně uspokojovalo v Itálii, ukázalo se ne docela vhodným v Rusku. Majitel pláště s kapucí byl mladý muž, také asi šestadvacetiletý nebo sedmadvacetiletý, postavy trochu větší než prostřední, velmi světlých a hustých vlasů, s vpadlými tvářemi a s lehkou, ostrou, téměř docela bílou bradkou. Jeho oči byly veliké, modré a upjaté; v jejich pohledu bylo něco tichého, ale těžkého, cosi plného onoho podivného výrazu, podle něhož někteří uhádnou v člověku na první pohled padoucnici. Tvář mladého muže byla ostatně příjemná, jemná a suchá, ale bezbarvá, a teď dokonce do modra prokřehlá. V jeho rukou se houpal hubený uzlík ze starého, odřeného hedvábí, v němž, zdálo se, bylo celé jeho cestovní jmění. Na nohou měl boty s kamašemi a tlustou podrážkou, — všechno ne po rusku. Černovlasý soused v kožichu všechno to prohlédl, dílem proto, že neměl nic na práci, a konečně se otázal onoho s oním delikátním úsměškem, v němž tak bezobřadně se někdy vyjadřuje lidská spokojenost při nezdarech bližního: „Mrazí?“ A pokrčil rameny. „Velmi,“ odpověděl soused s neobyčejnou pohotovostí, „a povšimněte si, to je ještě obleva. Copak kdyby byl mráz? Nemyslil jsem ani, že je u nás tak chladno. Odvykl jsem.“ „Z ciziny snad?“ „Ano, ze Švýcarska.“ „Uf! A to se podívejme!...“ Černovlasý zahvízdl a zasmál se. Zapředl se rozhovor. Pohotovost světlovlasého mladého muže ve švýcarském plášti odpovídat na všechny otázky svého černovlasého souseda byla podivuhodná a beze všeho podezření naprosté nedbalosti, nemístnosti a nicotnosti některých otázek. V odpovědi prohlásil mezi jiným, že opravdu dlouho nebyl v Rusku, přes čtyři léta, že byl poslán za hranice pro nemoc, pro nějakou podivnou nervovou nemoc, na způsob padoucnice nebo posunčiny, nějakého chvění a křečí. Černovlasý jej pozorně pos8


louchal, přičemž se během jeho výkladu několikrát pousmál. Obzvláště se zasmál, když na otázku: ,Což, vyléčil jste se?’ — světlovlasý odpověděl: „Ne, nevyléčil.“ „He! Co asi peněz jste zbytečně vyhodil, a my jim tu věříme,“ jízlivě poznamenal černovlasý. „Skutečná pravda!“ vmísil se do rozhovoru jeden špatně oblečený pán, sedící vedle, něco na způsob úředníka, zhrublého při písaření, čtyřicetiletého, silného složení, s červeným nosem a uhrovatou tváří. „To je skutečná pravda, prosím, jen všechny ruské síly nadarmo k sobě přivádějí!“ „Ó, jak se v tomto případě mýlíte!“ vpadl švýcarský pacient tichým a smiřujícím hlasem, „Ovšem, hádat se nemohu, protože všechno nevím, ale můj doktor mně ze svých poslední ještě na cestu dal, a téměř dvě léta mne tak vydržoval na svůj účet.“ „Copak, neměl snad kdo platit?“ otázal se černovlasý. „Ano, pan Pavliščev, který mě tam vydržoval, před dvěma lety zemřel; psal jsem potom sem generálové Jepančinové, své vzdálené příbuzné, ale odpovědi jsem nedostal. Tak proto jsem také přijel.“ „Kampak jste přijel?“ „Tedy tážete se, kde se usídlím?... Ale nevím ještě, opravdu... tak...“ „Nerozhodl jste se ještě?“ A oba posluchači se znovu rozesmáli. „A v tomto uzlíčku je snad všechno vaše?“ otázal se černovlasý. „Jsem ochoten se vsadit, že je tomu tak,“ vpadl s neobyčejně spokojeným vzezřením úředník s červeným nosem, „a že další náklady ve vozech pro zavazadla nejsou, třebaže chudoba cti netratí, čehož opět nelze nepoznamenat.“ Vyšlo najevo, že i tomu bylo tak, světlovlasý mladý muž ihned a s neobyčejným spěchem se k tomu přiznal. „Váš uzlíček má přece nějaký význam,“ pokračoval úředník, když se dosyta vynasmáli (je pozoruhodné, že i sám majitel uzlíčku se začal konečně smát, přičemž se na ně díval, což zveličilo jejich veselost), „a třeba je možno se vsadit, že v něm nejsou zlaté, 9


zahraniční svitky s napoleondory a friedrichsdory, ani s holandskými zlatkami, o čemž možno ještě usuzovat třeba jen podle kamaší, halících vaše zahraniční boty, ale…. jestliže se k vašemu uzlíku přidá nádavkem taková prý příbuzná, jako příkladně generálová Jepančinová, nabude i uzlík jakéhosi jiného významu, ovšem, jen v tom případě, jestliže se v roztržitosti nemýlíte, což je tuze, tuze vlastní člověku, nu třebas... z nadbytku představy.“ „Ó, opět jste uhodl,“ vpadl světlovlasý člověk, „vždyť opravdu se téměř mýlím, to jest, že to téměř není příbuzná; dokonce do té míry, že jsem se opravdu nijak nepodivil tehdy, že mně tam ani neodpověděli. Také jsem to tak čekal.“ „Zbytečně jste vydal peníze na frankování dopisu. Hm!... jste aspoň prostomyslný a upřímný, a to je chvalitebné! Hm!... vždyť generála Jepančina znám, prosím, hlavně proto, že je to člověk všeobecně známý; a také nebožtíka pana Pavliščeva, který vás ve Švýcarsku vydržoval, také jsem znával, jestliže to jen byl Nikolaj Andrejevič Pavliščev, protože byli dva bratranci. Druhý je dosud na Krymu, ale Nikolaj Andrejevič, nebožtík, byl člověk úctyhodný a měl styky, a svého času měl čtyři tisíce duší…“ „Právě tak, jmenoval se Nikolaj Andrejevič Pavliščev.“ A současně se svou odpovědí pohlédl mladý muž upřeně a zkoumavě na pana vševěda. S těmito pány vševědy se někdy setkáváme, dokonce dosti často, v určité společenské vrstvě. Vědí všechno, všechna neklidná zkoumavost jejich rozumu a schopnosti usilují nezadržitelně v jednu stranu, protože tu ovšem není vážnějších životních zájmů a názorů, jak by řekl současný myslitel. Slovy ,všecko vědí’ je nutno rozumět ostatně oblast dosti omezenou: kde slouží ten a ten, s kým se zná, jaké má jmění, kde byl gubernátorem, s kým je ženat, kolik vyženil, kdo je jeho bratrancem, kdo vzdáleným příbuzným atd., a vůbec všechno toho druhu. Ponejvíce chodí tito vševědové s roztrhanými lokty a dostávají sedmnáct rublů měsíčního platu. Lidé, o nichž vědí všechny podrobnosti, by si ovšem nevymyslili, jaké zájmy je řídí, a přece mnozí z nich touto znalostí, rovnající se vědě, jsou naprosto potěšeni, dosahují sebeúcty a dokonce vyšší duchovní spokojenosti. Však je to také 10


věda lákavá. Vídal jsem učence, literáty, básníky, politické činitele, kteří nabyli a nabývají právě v této vědě svého vyššího smíření a cílů, kteří naprosto jen tím si udělali kariéru. Za celého toho rozhovoru černovlasý mladý muž zíval, díval se bez cíle oknem a netrpělivě očekával konec cesty. Byl jaksi roztržitý, nějak tuze roztržitý, div ne znepokojen, začínal být dokonce nějak podivný; někdy poslouchal a neposlouchal, díval se a nedíval, smál se a chvílemi sám nevěděl a nepamatoval se, čemu se smál. „Ale dovolte, s kým mám čest?“ obrátil se znenadání uhrovatý pán k světlovlasému mladému muži s uzlíkem. „Kníže Lev Nikolajevič Myškin,“ odpověděl onen s naprostou a neprodlenou pohotovostí. „Kníže Myškin? Lev Nikolajevič? Neznám, prosím. Takže jsem dokonce ani neslyšel, prosím,“ odpovídal v zamyšlení úředník, „To jest já ne o jménu, jméno je historické, v Karamzinově historii je možno najít a jistě tam jsou, mluvím o osobě, a také knížata Myškinové se jaksi už nevyskytují nikde, dokonce i pověst ztichla, prosím.“ „Ó jakpak by ne!“ ihned odpověděl kníže, „knížata Myškinové teď vůbec nejsou, kromě mne; zdá se mi, že jsem poslední, A pokud se týká otců a dědů, mívali u nás také jeden dvorec. Můj otec byl ostatně v armádě podporučíkem, býval junkerem. Ale to nevím, jakým způsobem také generálová Jepančinová se octla mezi kněžnami Myškinovými, také poslední svého rodu…“ „He-he-he! Poslední svého rodu! He-he! Jak jste to obrátil,“ zasmál se úředník. Usmál se také černovlasý. Světlovlasý se poněkud podivil, že se mu podařilo říci slovní hříčku, dosti špatně ostatně. „A považte, vůbec jsem řekl nezamýšleje toho,“ vysvětlil konečně udiven. „Ale to je už pochopitelné, pochopitelné, prosím,“ vesele přisvědčil úředník. „A co vy, kníže, i vědy jste studoval, u profesora?“ otázal se znenadání černovlasý. „Ano… studoval jsem…“ 11

Idiot - Fjodor Michajlovič Dostojevskij  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you