Issuu on Google+

V

ČERNÉ VĚTVE

ršovci, rod v Čechách mocný, knížete Jaromíra v nenávisti měli, jakož odedávna Přemyslovcům Vršův rod byl nepřítelem. Za časů Jaromírových starostou rodu Vršovců byl Kochan, a ten sám zamýšlel se knížetem stát. A proto Přemyslovců záhubu hledal a zvláště Jaromíru knížeti o život ukládal. Na oko oddaní knížeti Vršovci při dvoře jeho na Vyšehradě prodlévali, aby potajmu pro zrádné úmysly své mohli pracovat. A tak vyzvali jednou v létě za časného jitra knížete Jaromíra na hon. Ještě v údolí mlha ležela a šero, ale nebe bylo čisté, a nad lesy stála jitřenka jasná a skvoucí, na pěkný den ukazovala. Kníže ochotně pobídku přijal a koňmo vydal se s Vršovci na hon. Vzal s sebou jen dva z lovecké družiny své: Hovoru a Hřivce. Do lesů jeli, kterými řeka Mže k Vltavě pospíchá. Kníže byl dobré mysli, na lov se těšil, smál se a žertoval. Tou dobou manželka Jaromírova ještě na loži dlela a k ránu usnuvši měla sen podivný. Zdálo se jí, že svatý Jan Křtitel k loži jejímu přistoupil a řekl jí: „Vstaň honem a hleď, abys manžela svého zachránila. K zá5


hubě své pospíchá; ti, kteří s ním jsou, o život jemu ukládají. Přikaž, ať padesát oděnců se vydá za ním, ať ho hledají a jemu jsou ku pomoci.“ Kněžna přestrašena ze spánku se vytrhla, vstala rychle, oblékla se a kázala ozbrojené jezdce vypravit za knížetem, aby po lesích ho hledali. Mezitím Vršovci s Jaromírem až na horu Velíz přijeli. Kníže sám jel napřed, za ním Vršovci, a Hovora a Hřivec pozadu. Tu, když Kochan znamení dal, dva z jeho rodu koně pobídli a jeli ke knížeti. Jaromír řekl jim: „Aj, snad že zvěři nějaké jste na stopě?“ Což když Kochan zaslechl, vzkřikl posměšně: ,,Ba že, kníže milý, takovýť jejich úmysl zvěř vzácnou polapit.“ V té chvíli pak oba Vršovci na knížete se obořili, z koně ho strhli, odzbrojili a k lípě veliké přivlekše tam jej provazem uvázali ke kmeni. Potom bili jej a posmívali se mu. Kníže ve strachu a v úzkosti, v rukou nepřátel bezbranný o pomoc k Bohu a k svatému Janu Křtiteli volal. Vršovci jen posměch z toho sobě tropili a řekli: „Volej, jen volej, ani Bůh, ani svatý Jan tobě ku pomoci nepřijdou.“ Potom šat z knížete strhli a na koních objíždějíce jako pro kratochvíli nějakou z luků k němu stříleli. Ale na div šíp žádný neranil knížete, jakoby zázrak v tom byl. Zatím Hovora, lovec věrný pánu svému, koně pobídl a v lese zmizel. Pospíchal, aby knížeti pomoc nějakou vyhledal včas. A hle, setká on se s ozbrojenými lidmi z Vyšehradu, kteří ve vsi u lesa koně své zanechavše, pěšky drali se houštinami, aby knížete svého nalezli. Hovora všechno jim vypověděl a ku spěchu je pobízel. Pravil pak jim: „Škoda, že koně dole jste zanechali. Snad že už pozdě bude, nežli dojdete. Já sám na koni napřed pospíším, a vy podle zvuku rohu mého loveckého cestu najdete.“ Pospíšil pak Hovora zase na Velíz. Když jej spatřil druh jeho Hřivec, který s Vršovci držel, zvolal: 6


Bohatýrské zvěsti