Issuu on Google+

LEGISLATÍVA 1.2. Legislativa může znamenat: zákonodárná moc neboli legislativa – oprávnění vydávat zákony právní řád – soubor platných zákonů legislativní proces – proces přijímání zákonů zákonodárný sbor, parlament

1.3. Právní řád Právní řád v užším smyslu označuje soubor právních norem, které platí v určité době na určitém území. V širším smyslu do právního řádu spadají i všechny individuální akty upravující právní vztahy na daném území , např. zápisy v pozemkových knihách, záznamy o uzavření manželství v matrikách, stavební povolení, rozsudky soudů apod. Právní řád je inherentně spojen se státem, který jeho právní normy, resp. individuální akty, vydává a vymáhá. Změní-li se na určitém území státní moc, mění se i právní řád. Aby se předešlo právní nejistotě, bývají po takové změně vyhlašovány recepční zákony, které stávající právní předpisy prohlásí za (dočasnou nebo trvalou) součást nového právního řádu.

1.4. Legislativní proces Legislativní proces nebo též zákonodárný proces je proces přijímání či vydávání zákonů. Proces schvalování zákonů se liší v jednotlivých zemích podle typu parlamentu, ústavy a jednotlivých parlamentních procedur.

1.5. Zákon Zákon je obecně závazný právní předpis přijatý zákonodárným sborem (parlamentem). Pokud jde o právní sílu, jsou zákony nadřazeny podzákonným předpisům (vyhláškám a nařízením), avšak podřízen Ústavě a ústavním zákonům a jim naroveň postaveným mezinárodním smlouvám.

Z hlediska oblasti právní úpravy není zákonodárce ničím omezen, může tedy normovat kteroukoli oblast společenských vztahů, aniž by k tomu potřeboval zvláštní zmocnění. Obecně platí, že povinnosti lze fyzickým a právnickým osobám ukládat pouze zákonem; podzákonným předpisem tak lze činit, pouze existuje-li k tomu zvláštní zákonné zmocnění. Ukládání některých povinností, například placení daní a poplatků, je však vyhrazeno zákonu.


1.6. Nařízení Nařízení ve užším smyslu státněprávní terminologie je druhem podzákonného právního předpisu. V obecném významu slova je nařízení jakýkoliv pokyn, jímž někdo z pozice moci jinému ukládá něco učinit. Takové nařízení může být v rámci soukromoprávního nebo pracovněprávního vztahu závazné. Státní právo neomezuje užívání slova „nařízení“ v obecném významu. Další text článku se zabývá pouze prvním významem slova. Nařízení je vždy prováděcím předpisem, tzn. je omezeno tím, co stanovuje jím prováděný zákon (nařízení musí normovat secundum et intra legem, tzn. podle zákona a v souladu s ním). Podle některých výkladů jsou právní normy obsažené v prováděcích předpisech v rozporu s článkem 2 Ústavy ČR i s článkem 2 Listiny základních práv a svobod, podle nichž jsou závazné pouze povinnosti a omezení uložené přímo zákonem. Prováděcí předpis podle tohoto výkladu může pouze upřesňovat obsah právních norem obsažených v zákoně, nikoliv přidávat byť sebemenší samostatné právní normy. Vládní nařízení například vymezuje, které látky se považují za návykové, ale nestanoví žádné právní důsledky takového zařazení.

1.7. Vyhláška Vyhláška je druh podzákonného právního předpisu. Vyhlášku ve smyslu právní terminologie smí vydat jako prováděcí předpis k zákonu ústřední orgán státní správy (například ministerstvo) nebo i jiný úřad, který k tomu zákon zmocní). Prováděcím předpisem může kromě vyhlášky být též nařízení vlády – k nim bývá dáváno zmocnění v záležitostech týkajících se více resortů. V samostatné působnosti mohou vydávat vyhlášky obce a kraje. Vyhlášky schvalují zastupitelstva těchto samosprávných jednotek. Právní předpisy vydávané v přenesené působnosti státní správy se nazývají nařízení a schvalují je rady samosprávných jednotek. V obecném smyslu slova lze vyhláškou nazvat jakýkoliv způsob vyhlášení nějakého sdělení, například interní předpis firmy nebo vývěsku o odečítání údajů z vodoměrů. Užívání slova vyhláška není zákonem vyhrazeno jen pro právní předpisy. Podle Legislativních pravidel vlády vyhlášky jako prováděcí předpisy smí být vydávány jen na základě výslovného zmocnění zákonem a smí obsahovat jen takové právní normy, které odpovídají zákonnému zmocnění.


1.8. Právní předpis Právní předpis je dokument vydaný jednostranně z pozice moci, který zpravidla obsahuje jednu nebo více právních norem nebo jejich složek. Právní předpis je součástí právního řádu. Za právní předpis se nepovažují smlouvy (s výjimkou přímo aplikovatelných mezinárodních smluv), rozhodnutí, usnesení, rozsudky, výměry, deklarace a podobné akty, třebaže obsahově se jim některé právní předpisy podobají. Právním předpisem se obvykle rozumí především obecně závazný právní předpis, tedy předpisy veřejně vydávané orgány veřejné moci v rámci veřejné správy. Protikladem obecně závazného právního předpisu je například vnitřní předpis, což je neveřejný dokument (jehož zveřejnění ovšem je přípustné), kterým právnická osoba, ať už veřejnoprávní nebo sou kromoprávní, upravuje práva a povinnosti svých pracovníků, členů, zaměstnanců či zástupců v rámci své působnosti. Některé vnitřní předpisy musí právnická osoba vydat povinně na základě zákona a zákony ukládají povinnost se jimi řídit nebo zněním vnitřních předpisů podmiňují některé právní vztahy. Právní předpisy v České republice V právním řádu České republiky existují následující typy právních předpisů: Ústava, Listina základních práv a svobod a ústavní zákony, zákony a zákonná opatření vyhlášky (ústředního orgánu státní správy nebo jiného úřadu zmocněného k jejich vydávání, obce nebo kraje) nařízení (vlády, obce nebo kraje)


1.10. Dohoda Dohoda se používá ve více významech: v právu závazný kontrakt vynutitelný soudem. jako Dohoda (Trojdohoda) se označuje jedna ze stran bojující v první světové válce. jako Malá dohoda se označuje politické a vojenské spojenectví Československa, Jugoslávie a Rumunska, které existovalo mezi světovými válkami. Název byl odvozen původně spíš ironicky od Dohody z první světové války. lidově - ústně uzavřená smlouva

2. Ústavní pořádek České republiky

Ústavní pořádek České republiky představuje souhrn (ústavní pořádek) ústavních zákonů a pramenů ústavního práva České republiky. Ústava České republiky nepodává přesnou definici ústavního pořádku České republiky. Avšak dle čl. 112 Ústavy ČR lze dovodit, že se tímto pojmem míní souhrn určitých ústavních zákonů a dalších Ústavou výslovně jmenovaných pramenů práva v úrovni nejvyšší právní síly: Dle článku 112 odstavce 1 Ústavy České republiky tvoří ústavní pořádek České republiky: Ústava České republiky Listina základních práv a svobod, potažmo nezadatelná práva a svobody v této listině popsané ústavní zákony České národní rady přijaté po 6. červnu 1992 ústavní zákony přijaté podle nové Ústavy ústavní zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění ČSSR a České národní rady upravující státní hranice České republiky: Pod ústavními zákony přijatými dle Ústavy České republiky je míněno: 1. ústavní zákony pro určité instituty Ústavy České republiky, například čl. 11 o změně státní hranice; čl. 100 odst. 3 o vytvoření nebo zrušení vyššího územního samosprávného celku ústavní zákony měnící nebo doplňující Ústavu České republiky, například ústavní zákon o bezpečnosti České republiky.


3. Dodržovaní zákonnosti a výklad zákonů

Parlament Parlament České republiky je dvoukomorový zákonodárný sbor České republiky. Je tvořen Poslaneckou sněmovnou (dolní komora) a Senátem. Parlament České republiky: vykonává zákonodárnou moc má právo měnit Ústavní pořádek České republiky vydává souhlas k ratifikaci mezinárodních smluv volí na společné schůzi obou komor prezidenta České republiky vyslovuje důvěru či nedůvěru vládě (pouze Poslanecká sněmovna) schvaluje rozpočet vlády na příští rok a projednává státní závěrečný účet roku minulého (pouze Poslanecká sněmovna) pro vyšetření věcí veřejného zájmu může zřídit vyšetřovací komisi (pouze Poslanecká sněmovna) rozhoduje o vyhlášení válečného stavu v případě napadení nebo plnění mezinárodních závazků a rozhoduje o účasti České republiky v obranných systémech NATO vyslovuje souhlas s vysláním armády mimo území státu, jakož i s pobytem cizích vojsk na území České republiky (nerozhoduje-li zde vláda)

Vláda Vláda České republiky je vytvořena na podkladě voleb do Parlamentu ČR. Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci, skládá se z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů. Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně

Ministerstvá


Ministerstvo dopravy Zákon č. 2/1969 Sb. o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, v paragrafu 17 stanoví, že Ministerstvo dopravy je ústředním orgánem státní správy ve věcech dopravy, který odpovídá za tvorbu státní politiky v oblasti dopravy a v rozsahu své působnosti za její uskutečňování. Legislatíva ministerstva dopravy: Letecká doprava - Národní a mezinárodní dohody a předpisy Mnohostranné smlouvy Předpisy řady L Předpisy řady JAR - Letecké dohody Seznam dvoustranných dohod o leteckých službách/dopravě sjednaných Českou republikou (včetně ČSR, ČSSR, ČSFR) Seznam dohod o některých aspektech leteckých služeb sjednaných na úrovni ES Seznam jednotných leteckých dohod sjednaných na úrovni ES -

Přehled nařízení a směrnic Evropského spoločenství Ochrana cestujících Ochrana CL před protiprávními činy Hospodářská soutěž Řízení letového provozu Jednotné evropské nebe Letecká bezpečnost Životní prostředí Vnitřní trh Pracovní podmínky Ostatní

Odbory, sekce Sekce silniční, letecké a vodní dopravy Úrady: Úrad civilního letectví


Úrad civilného letectví

OTÁZKY: Co chápeme pod slovem legislatíva? Co chápeme pod slovem právní řád? Co je legislativní proces? Co je zákon? Jaký je nejvíš postavený zákon? Co je nařízení? Co je vyhláška? Co je právní předpis? Jaký je právní předpis v ČR? Co je dohoda? Co je norma? Jaké ministerstvo a jaký ústav řídí leteckou dopravu v ČR



Legislativa