Page 1

PRŮVODCE PO BRNĚNSKÉM ÚSTŘEDNÍM HŘBITOVĚ BRÜNNER ZENTRALFRIEDHOFS-FÜHRER GUIDE TO THE BRNO CENTRAL CEMETERY


CS Hřbitovy jsou v naší kultuře místa se zvláštní spiritualitou. Místa, kde platí pravidla věčnosti. Živému člověku je zde na okamžik dopřána možnost vstoupit do světa mrtvých, navštívit své blízké a snad s nimi i rozmlouvat. Je to svět sám pro sebe, který často umisťujeme na okraj měst i zájmu. Kromě toho je však hřbitov ještě něčím dalším. Je důležitou pamětí města, která zaznamenává kulturu lidí žijících v určitém čase. Do podoby hřbitova tak vtiskujeme vlastní kulturu, tradice, své náboženské představy nebo aktuální politické a společenské poměry. Navštívíme-li tak kterýkoliv hřbitov, můžeme se na něm dozvídat příběhy jednotlivých lidí, ale i pochopit, jakou změnou prochází naše společnost. Svět mrtvých se prolíná se světem živých. Také brněnská ,,Centrálka“ plní tuto svoji funkci už přes 130 let. Aniž bychom si to mnohdy uvědomovali, je Ústřední hřbitov posledním místem, kde lze vyčíst stopu někdejšího vícenárodnostního soužití Brna, zejména pak stopu společné minulosti

česko-německé. Jak víme, přítomnost německého etnika v Brně měla být po roce 1945 co nejvíce potlačena a překryta. Tato snaha se mnohdy nevyhnula ani místu posledního odpočinku. Pokusme se tedy nyní zbavit ideologických interpretací a navštivme několik osobností německé národnosti, které byly s našim městem bezprostředně spojeny. Průvodce si neklade za cíl zmapovat všechna hrobová místa významných osobností města Brna. Jen torzovitě představuje dosud zachované hroby a hrobky vybraných osobností. Už nyní však pracujeme na velkém průvodci, který bude zachycovat všechny osobnosti bez ohledu na jejich náboženské vyznání či národností a jazykovou příslušnost. Michal Doležel zastupitel a člen Rady městské části Brno-střed

DE In unserem Kulturraum sind Friedhöfe Orte mit einer besonderen Spiritualität. Orte, wo die Regeln der Ewigkeit gelten. Die Lebenden dürfen hier für eine Weile das Reich der Toten betreten, ihre geliebten Angehörigen besuchen und vielleicht auch mit ihnen sprechen. Es ist eine eigenständige Welt, die sich oft am Rande der Stadt und am Rande des Interesses befindet. Außerdem ist ein Friedhof auch etwas Anderes. Er stellt das wichtige Gedächtnis der Stadt dar, das die Kultur der Menschen festhält, die in einem gewissen Zeitraum gelebt haben. In der Gestaltung eines Friedhofes widerspiegeln sich unsere Kultur, Traditionen, religiöse Vorstellungen oder auch die aktuellen politischen und gesellschaftlichen Verhältnisse. Wenn wir also einen beliebigen Friedhof besuchen, können wir dort die Geschichten von einzelnen Menschen kennenlernen, aber auch begreifen, welchen Wandel unsere Gesellschaft durchmacht. Die Welt der Toten überschneidet sich mit der Welt der Lebenden. Der Brünner Zentralfriedhof erfüllt seine Funktion seit mehr als 130 Jahren. Oftmals ist man sich nicht bewusst, dass der Zentral-

friedhof den letzten Ort darstellt, wo man die Spur des Zusammenlebens der verschiedenen Nationalitäten Brünns – insbesondere der gemeinsamen tschechisch-deutschen Vergangenheit – noch verfolgen kann. Wie bekannt, sollte nach 1945 die Existenz des deutschen Elementes in Brünn möglichst verdrängt werden. Diese Tendenz hat oft nicht einmal die letzte Ruhestätte verschont. Vergessen wir jetzt jede ideologische Interpretation und schauen wir uns einige deutschsprachige Persönlichkeiten an, die mit unserer Stadt unmittelbar verbunden waren. Dieser Friedhofsführer hat nicht das Ziel, alle Gräber bedeutender Brünner Persönlichkeiten zu erfassen. Er will nur einige bis heute erhaltene Gräber ausgewählter Persönlichkeiten vorstellen. Es wird aber bereits an einem großen Friedhofsführer gearbeitet, in dem sich alle hier begrabenen Persönlichkeiten befinden sollen, ungeachtet ihrer Konfession, nationaler oder sprachlicher Zugehörigkeit. Michal Doležel Gemeindevertreter und Mitglied des Rates des Stadtteils Brno-Mitte

EN In our culture, cemeteries are places with special spirituality. Places ruled by eternity. In a cemetery, we can enter the world of the dead, visit our loved ones or even talk to them. It is a world of its own, often situated on the outskirts of cities and towns, often marginalized. But the cemetery is also much more. It is an important memory of the city, which chronicles the culture of people living in certain periods of time. The cemetery is formed by our culture, traditions, religious ideas, and current political and social conditions. When we visit the cemetery, we can learn the stories of individual people and about changes our society has gone through. The world of the dead is intertwined with the world of the living. The Brno Central Cemetery has been in use for more than 130 years. Somehow, it has become the last place where we can find the trails of the former multi-cultural life of Brno, in particular,

the trail of the common Czech-German history. After 1945, the presence of the German minority Brno was supposed to be suppressed and hidden as much as possible. This effort included even the last resting place. Let us try to get rid of ideological interpretations and visit the graves of several personalities of German nationality associated with the city of Brno. This guide does not aim to map out all the grave sites of eminent personages of the city. It only documents the preserved graves and tombs of selected public figures. We are already working on a concise guide that will chronicle the life stories of all notables, regardless of their religion, nationality and mother tongue.

Michal Doležel Municipal representative and city councillor


CS Město Brno se od poloviny 19. století postupně stávalo moderní průmyslovou metropolí. V roce 1852 byl zrušen statut Brna jakožto vojenské pevnosti a otevřela se tedy možnost urbanistické modernizace města. Vedle radikální přestavby Brna se zástupci tehdejší radnice rozhodli vybudovat i odpovídající „město mrtvých“. Podle projektu Aloise Prastofera byl v polích u dnešní Vídeňské ulice založen na velkorysých šestnácti hektarech. Ústřední hřbitov města Brna. První pohřeb zde byl vypraven v roce 1883. Od počátku své existence byla nekropole určena všem obyvatelům Brna bez ohledu na národnost a víru – výjimku tvořili pouze členové židovské obce, kteří od roku 1852 pohřbívali na svém hřbitově v Židenicích. Jak se ovšem ve 20. století měnila politická situace a národnostní struktura Brna, měnil se i městský hřbitov. První vlna změn přišla po roce 1918 a týkala se zejména skupiny čestných hrobů. Řada zde pohřbených osobností německé národnosti byla přenesena do rodinných hrobek a čestný kruh byl vyhrazen obyvatelům Brna, kteří ztělesňovali odlišné ideály nového mladého státu. Masivní změny postihly hřbitov po roce 1945. Po odsunu obyvatelstva německé národnosti následovalo s časovým odstupem i „odsouvání“ jejich pohřbených předků. O německé hroby se až na výjimky již neměl kdo starat, takže řada hrobů včetně uměleckých náhrobků byla zejména v padesátých a šedesátých letech 20. století necitlivě odstraněna.


Městský hřbitov na dnešní Kounicově ulici. František Richter, 1826. Archiv města Brna Der Stadtfriedhof in der heutigen Kounicova-Straße, František Richter, 1826. Archiv der Stadt Brünn The city cemetery in today’s Kounicova Street. František Richter, 1826. The Brno City Archives

DE

EN

Die Stadt Brünn entwickelte sich ab Mitte des 19. Jahrhunderts zu einer modernen Industriemetropole. Im Jahre 1852 wurde der Status Brünns als Festungsstadt aufgehoben und der Weg für die urbanistische Modernisierung der Stadt stand frei. Neben dem radikalen Stadtumbau beschloss der Gemeinderat, auch eine entsprechende „Totenstadt“ zu errichten. In den Feldern entlang der heutigen Wiener Straße wurde nach dem Projekt von Alois Prastofer der Brünner Zentralfriedhof auf einer großzügigen Fläche von 16 Hektaren gegründet. Die erste Beisetzung fand hier 1883 statt.

From the mid-19th century, the city of Brno was gradually becoming a modern industrial metropolis. In 1852, it lost its status of military fortress, and urban modernization followed. In addition to the radical reconstruction of Brno, the city councillors decided to build an appropriate “necropolis”. The central cemetery of the city of Brno was designed by Alois Prastofer and built on the generous area of sixteen hectares in the fields at today’s Vídeňská Street. The first funeral in the cemetery was arranged in 1883.

Von Anfang an wurde die Nekropolis für alle Einwohner Brünns bestimmt – ungeachtet ihrer Nationalität und Religion. Eine Ausnahme stellten nur die Angehörigen der jüdischen Gemeinde dar, die ab 1852 auf ihrem eigenen Friedhof in Židenice (Schimitz) beigesetzt wurden. Mit der Entwicklung der politischen Situation und der nationalen Struktur im 20. Jahrhundert musste sich auch der Zentralfriedhof entwickeln. Der erste Wandel kam nach 1918 und betraf vor allem die Gruppe der Ehrengräber. Eine ganze Reihe von Persönlichkeiten deutscher Nationalität wurde in Familiengräber verlegt und die Ehrengräber blieben für die Bürger Brünns reserviert, die sich für die Ideale der neuen Republik eingesetzt hatten. Für den Zentralfriedhof kam der grundlegende Wechsel nach 1945. Der Vertreibung der deutschsprachlichen Bevölkerung folgte nach einiger Zeit auch die „Abschiebung“ ihrer in Brünn begrabenen Vorfahren. Es gab fast niemanden, der sich um deutsche Gräber kümmern konnte, deshalb wurde eine ganze Menge von Gräbern, die teilweise auch künstlerisch wertvolle Grabsteine besaßen, insbesondere in den fünfziger und sechziger Jahren gefühllos beseitigt.

Since the beginning of its existence, the necropolis served to all the inhabitants of Brno, regardless of their nationality and faith — with the only exception of the members of the Jewish community, who were buried in the Jewish cemetery in Židenice, Brno, since 1852. As the political situation and ethnic structure of Brno changed in the 20th century, so did the city cemetery. The first wave of changes came after 1918 and involved mainly the honorary graves. Many notables of German nationality were transferred to family tombs, and the “circle of honour” was reserved for the inhabitants of Brno who represented the ideals of the new Czechoslovak state. Massive changes affected the cemetery after 1945. The expulsion of the German population was later followed by the “expulsion” of their ancestors buried there. With some exceptions, nobody took care of the German graves for many years, and many of them, including their artistic gravestones, were removed in the 1950s and 1960s.


JOSEF ADOLF AUSPITZ 4. 3. 1812–10. 3. 1889 V původním hrobě J. Auspitze č. 25e/ hr.1 je dnes pohřben básník Jan Skácel Im ehemaligen Grab von J. Auspitz, Gruppe 25e/ Gr.1 liegt heute der Dichter Jan Skácel The poet Jan Skácel was buried in the original grave of J. Auspitz, group No. 25e/grave No.1.

Josef Adolf Auspitz. Archiv města Brna Josef Adolf Auspitz. Archiv der Stadt Brünn Josef Adolf Auspitz. The Brno City Archives

CS Matematik a uznávaný odborník na statistiku profesor Auspitz se narodil v Mikulově roku 1812. Zde navštěvoval piaristické gymnázium. Dále studoval filozofii na univerzitách ve Vídni a později v Budapešti. Po návratu z Uher do Vídně si Auspitz přibral ještě medicínu, vedle níž se věnoval i matematice, mechanice a astronomii. Při svých studiích navíc pracoval v několika vídeňských bankovních ústavech. Po dokončení univerzitního vzdělaní vyučoval soukromě matematiku. Ve svých 37 letech byl Auspitz jmenován profesorem obchodního práva a účetnictví a začal vyučovat na nově vzniklém C. k. technickém učilišti v Brně (z něj později vzniklo VUT). Je autorem učebnice teorie a praxe účetnictví, která byla přeložena do několika jazyků. V brněnském školství se Auspitz významně angažoval až do konce života. Vedle univerzitního působení vykonával funkci ředitele brněnské Německé c. k. státní vyšší reálky (dnešní Střední odborná škola, ulice Jánská 22), dále zasedal ve správní radě Moravské vyšší tkalcovské školy a roku 1869 byl jmenován zemským školním

inspektorem. Stál u zrodu školy pro řemeslníky, která byla první školou tohoto druhu v habsburské monarchii. Sám Auspitz se dokonce později pokusil založit školu, a to soukromou vyšší reálku, ale to se mu nepodařilo. Josef Adolf Auspitz působil jako brněnský obecní radní (v letech 1861–1886) a poslanec zemského sněmu. Byl činný taktéž jako člen Spolku Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Věnoval se rovněž žurnalistice – od roku 1870 přispíval do „Tagesbote aus Mähren und Schlesien“. Redakci těchto novin později převzal a vedl až do roku 1883. Auspitz byl dvakrát ženatý, z prvního manželství s Helenou Auspitzovou měl čtyři děti, z druhého s Natalii Kuhn von Kuhnefeld, dcerou velkoobchodníka, měl dvě děti. Syn Eugen z druhého manželství se stal bankovní ředitelem. Josef Adolf Auspitz zemřel roku 1889 a byl pohřben na Ústředním hřbitově.


DE Professor Auspitz, Mathematiker und Autorität auf dem Gebiet Statistik, wurde 1812 in Mikulov (Nikolsberg) geboren. Hier besuchte er das Piaristen Gymnasium. Dann studierte er an den Universitäten in Wien, später in Budapest. Nach seiner Rückkehr aus Ungarn fing er in Wien zusätzlich mit dem Medizinstudium an, darüber hinaus beschäftigte er sich auch mit Mathematik, Mechanik und Astronomie. Nach seinen Studienjahren arbeitete er in mehreren Wiener Bankhäusern. Nach seinem Universitätsabschluss unterrichtete er privat Mathematik. Mit 37 Jahren wurde er zum Professor für Handelsrecht und Rechnungswesen ernannt und unterrichtete auf der neu gegründeten k. k. Technischen Lehranstalt (später die Technische Universität Brünn). Auspitz verfasste das Lehrbuch des theoretischen und praktischen Rechnungswesens, das in mehrere Sprachen übersetzt wurde. Auspitz engagierte sich bis zu seinem Lebensende weitgehend im Brünner Schulwesen. Neben seiner Beschäftigung auf der Universität bekleidete er die Funktion des Direktors der deutschen k. k. Staats-Ober-Realschule (die heutige Fachmittelschule, Jánská 22),

gehörte zum Verwaltungsrat der Mährischen höheren Webereischule und 1869 wurde er zum Landesschulinspektor ernannt. Er war beteiligt bei der Gründung der Handwerker-Schule, der ersten Schule ihrer Art in der Österreichischen Monarchie. Auspitz versuchte sogar selbst, eine Privatrealschule zu gründen, was jedoch misslang. Josef Adolf Auspitz wirkte als Brünner Gemeinderat (in den Jahren 1861–1886) und Abgeordneter des Mährischen Landtages. Er war auch im Bund der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien tätig. Er widmete sich auch der Journalistik – ab 1870 schrieb er für den Tagesboten aus Mähren und Schlesien. Später übernahm er die Redaktion dieser Zeitung und führte sie bis 1883. Auspitz war zweimal verheiratet, aus der ersten Ehe mit Helena Auspitz hatte er vier, aus der Zweiten mit Natalia Kuhn von Kuhnefeld, der Tochter eines Großhändlers, zwei Kinder. Sein Sohn Eugen aus der zweiten Ehe wurde Bankdirektor. Josef Adolf Auspitz starb 1889 und wurde auf dem Zentralfriedhof begraben.

EN Professor Josef Auspitz, a mathematician and renowned expert on statistics, was born in Mikulov in 1812. In Mikulov, he attended the Piarist Grammar School. Then he studied philosophy at universities in Vienna and Budapest. When he returned to Vienna, Auspitz decided to study medicine; he was also interested in mathematics, mechanics and astronomy. During his studies, he worked in several Viennese banking institutions. After his graduation, he taught mathematics. At the age of 37, Auspitz was appointed professor of business law and accounting, and began teaching at the newly established Technical University in Brno. He also wrote a textbook on the theory and practice of accounting which was translated into several languages. Auspitz was involved in education until his death. In addition to teaching at university, he was also the director of the Brno German Imperial Royal Secondary School (today’s Secondary Technical School, 22 Jánská Street), sat on the board of the Moravian Secondary Weaving School, and was appointed the land school in-

spector in 1869. He was also a co-founder of a school for artisans which was the first school of its kind in the Hapsburg monarchy. Later, Auspitz tried to establish a private secondary school, but he failed. Josef Adolf Auspitz was also a city councillor in Brno (in 1861-1886) and a member of the Landtag. He was an active member of the Association of the Germans in Bohemia, Moravia and Silesia. He was also an eager journalist; since 1870, he contributed to the Tagesbote aus Mähren und Schlesien. Later, he took over the newspaper and was in charge until 1883. Auspitz was married twice; he had four children from the first marriage with Helen Auspitz and two children from the second marriage with Natalie Kuhn von Kuhnefeld, a daughter of a wholesaler. Eugen, his son from the second marriage, became a bank director. Josef Adolf Auspitz died in 1889, and he was buried at the Central Cemetery.


THOMAS BRACEGIRDLE 21. 11. 1795–27. 11. 1873 Hrob č. sk. 14/ hr. 38–40

Grab Gruppe 14/ Gr. 38–40

Group No. 14/ grave No. 38–40

CS Rakouský podnikatel britského původu pocházel z Leedsu. Vyučil se mechanikem v Manchesteru, počátkem třicátých let 19. století odešel do českých zemí. Zprvu se usadil na Liberecku, kde zakládal strojírenské závody. Rozvoj vlnařského průmyslu jej podnítil k odchodu do Brna. Ve čtyřicátých letech zde Bracegirdle založil spolu se svým synem Jamesem továrnu na výrobu strojů pro vlnařský průmysl. V revolučním roce 1848 začal vyrábět pušky pro národní gardu. Průmyslník se však setkal s odporem příslušníků cechu brněnských puškařů, kteří na něj podali stížnost magistrátu. Vedení města zakročilo ve prospěch cechu a Bracegirdle směl tedy – i přes několikero protestů – vyrábět pouze jednotlivé části pušek. Jeho továrna však na chvíli vstoupila do revolučního dění, když se během nepokojů v Brně demonstranti pokusili obsadit Bracegirdlův podnik na Malé Křenové (dnes Mlýnská ulice), aby se vyzbrojili; byli však vojskem rozehnáni. V dalších letech se Thomas Bracegirdle zaměřil kromě textilních strojů také na výrobu kotlů, jeřábů či hasičských stříkaček (s těmi se účastnil světové výstavy v Paříži v roce 1855). Počátkem šedesátých let postihla Bracegirdla osobní tragédie, předčasně zemřel jeho jediný syn a dědic James. Jeho továrna navíc přestávala prosperovat z důvodu nižší poptávky po textilních strojích. V této situaci mu však pomohlo spojenectví se schopným podnikatelem Theodorem Offermannem, podílníkem jeho firmy. Ten v předtuše ztráty prosperity Bracegirdlova podniku vyjednal sloučení továrny s konkurenční brněnskou strojírnou. Na tomto základě vznikla roku 1872 – tedy pouhý rok před Bracegirdlovou smrtí – První brněnská strojírenská společnost. Thomas Bracegirdle je rovněž považován za vynálezce a zlepšovatele, v roce 1871 získal privilegium na frotírovací stroj pro předpřádání.


Pohled na strojírenskou firmu T. Bracegirdla původně stojící v dnes zaniklém areálu podniku Vlněna při ulici Dornych. Ansicht der Fabrik T. Bracegirdles, die auf dem Platz des ehemaligen Betriebes Vlněna Am Dornich stand. Thomas Bracegirdle’s engineering company in the former complex of Vlněna at Dornych Street.

DE

EN

Der österreichische Unternehmer britischer Abstammung wurde in Leeds geboren. In Manchester lernte er Mechaniker, Anfang der dreißiger Jahre des 19. Jahrhunderts kam er nach Böhmen. Er ließ sich erst bei Liberec (Reichenberg) nieder, wo er Maschinenbaufabriken gründete. Die Entwicklung der Wollindustrie regte ihn zur Verlegung seiner Aktivitäten nach Brünn an. In den vierziger Jahren gründete Bracegirdle hier zusammen mit seinem Sohn James eine Maschinenfabrik zur Produktion von Wollindustrie-Maschinen. Im Revolutionsjahr 1848 produzierte er Gewehre für die Nationalgarde. Der Industrielle traf auf Widerstand der Brünner Büchsenmacherzunft, die eine Beschwerde beim Magistrat einreichte. Die Stadtverwaltung stellte sich hinter die Zunft und Bracegirdle durfte – trotz mehrerer Einsprüche – nur einzelne Teile von Gewehren herstellen. Seine Fabrik geriet für eine kurze Zeit in das Revolutionsgeschehen, als die Demonstranten während der Unruhen versuchten, die Bracegirdle-Fabrik in der Kleinen Kröna (heute Mlýnská ulice) zu besetzen, um sich zu bewaffnen; wurden allerding vom Heer auseinandergejagt.

Thomas Bracegirdle was an Austrian businessman who came from Leeds. He was trained as a mechanic in Manchester, and in the early 1830s, he left for the Czech lands. At first, he settled in the Liberec region where he established engineering plants. The development of the wool industry encouraged him to go to Brno. In the 1840, Bracegirdle founded a factory producing machinery for the wool industry together with his son James. In the revolutionary year of 1848, he began producing guns for the National Guard. The industrialist, however, met with resistance from members of the Brno guild of gunsmiths who filed a complaint with the municipality. The city leaders intervened in favour of the guild and Bracegirdle – despite several protests – could only produce rifle parts. His factory briefly took part in the revolutionary events: protesters tried to occupy Bracegirdle’s business in Malá Křenová (today’s Mlýnská Street) to arm themselves during the riots in Brno, but they were dispersed by the army.

In den nächsten Jahren konzentrierte sich Thomas Bracegirdle neben den Textilmaschinen auf die Produktion von Kesseln, Kranen oder Feuerwehrspritzen (mit den Feuerwehrspritzen nahm er an der Weltausstellung 1855 in Paris teil). Anfang der sechziger Jahre traf Bracegirdle eine persönliche Tragödie, als sein einziger Sohn und Erbe James starb. Dazu hörte seine Fabrik auf zu gedeihen, da die Nachfrage nach Textilmaschinen sank. In dieser Situation half ihm das Bündnis mit dem tüchtigen Unternehmer Theodor Offermann, dem Teilhaber in seiner Firma. Offermann sah den Rückgang von Bracegirdles Unternehmen voraus und handelte eine Fusion mit einer anderen Brünner Maschinenfabrik aus. So entstand im Jahre 1872 – also ein Jahr vor Bracegirdles Tod – die Erste Brünner Maschinen-Fabriks-Gesellschaft. Thomas Bracegirdle gilt auch als Erfinder und Reformer; 1871 bekam er ein Vorrecht auf die Vorspinn-Frottiermaschine.

In the following years, Thomas Bracegirdle produced not only textile machinery, but also boilers, cranes and fire engines (presented at the World Exhibition in Paris in 1855). In the early 1860s, Bracegirdle suffered a personal tragedy when his only son and heir, James, died prematurely. Moreover, his factory ceased to flourish because of lower demand for textile machines. In this situation, he was joined by Theodore Offermann, a capable entrepreneur who became a shareholder of his company. Anticipating the loss of prosperity, he helped negotiate a merger of Bracegirdle’s factory with a rival Brno engineer works. Thus, the First Brno Engineering Company was founded in 1872 – only a year before Bracegirdle’s death. Thomas Bracegirdle is also considered an inventor and innovator; in 1871 he won the privilege to the roving machine.


OTTOKAR FRANZ BURGHART 10. 3. 1843–18. 1. 1908 Hrob č. sk. 10/ hr. 93–99

Grab, Gruppe 10/ Gr. 93–99

Group No. 10/ grave No. 93–99

CS Inženýr, architekt a městský stavební ředitel Burghart se narodil v Brně roku 1843 v rodině zemského finančního revidenta. Absolvoval brněnskou reálku, dále polytechnické školy v Brně a Vídni, a to s vynikajícím prospěchem. Po studiích pracoval jako asistent na městském stavebním úřadě, po roce 1869 působil již jako samostatný architekt. Ve svých třiceti letech se opět vrátil na stavební úřad a později se stal jeho vedoucím. Tato pozice umožnila inženýru Burghartovi podílet se na návrzích mnoha staveb, jejichž účelem bylo modernizovat město Brno, a sice na výstavbě vodovodu, kanalizace či elektrifikace, ale třeba i městských jatek. Spolupracoval s dalšími architekty na návrhu budov několika brněnských škol, například Německé dívčí měšťanské školy korunní princezny Štěpánky (dnes ulice Rašínova 3) nebo Německé chlapecké obecné a měšťanské školy (dnes ulice Veveří 28) a mnoha dalších. Vyjadřoval se také k otázkám bydlení, přičemž prosazoval výstavbu levných bytů. Sám Burghart bydlel v nájemním bytě, jichž za život prostřídal několik. K jeho dalším dílům patří také regulační plán městské čtvrti kolem dnešního náměstí 28. října. Kromě Brna se realizoval také ve Znojmě; obě města mu udělila čestné občanství. Za své zásluhy obdržel Ottokar Burghart titul rytíř Řádu císaře Františka Josefa I. a také Zlatý záslužný kříž s korunou. Právem ho můžeme považovat za jednoho z nejvlivnějších brněnských stavitelů druhé poloviny 19. století. Ottokar Burghart v roce 1874 a dále v letech 1889–1907 zasedal v obecní radě města Brna. Byl činný v mnoha německých spolcích, například v Moravském průmyslovém spolku (Mährischer Gewerbeverein) či v profesním společenstvu geodetů a inženýrů. Zemřel v roce 1908 a je pochován ve společném hrobě s dalšími rodinnými příslušníky.


Ottokar Franz Burghart. Muzeum města Brna Ottokar Franz Burghart. Museum der Stadt Brünn Ottokar Franz Burghart. The Brno City Museum

DE

EN

Ingenieur, Architekt und Stadtbaudirektor Burghart wurde 1843 in Brünn in der Familie eines Landesfinanzrevidenten geboren. Er absolvierte die Brünner Realschule, dann polytechnische Schulen in Brünn und in Wien, beide mit ausgezeichneten Noten. Nach seinen Studienjahren arbeitete er als Assistent am Stadtbauamt, ab 1869 wirkte er bereits als selbstständiger Architekt. Mit dreißig Jahren nahm er seine Stelle am Stadtbauamt wieder auf und wurde hier später Leiter. Diese Arbeitsstelle machte Burghart möglich, sich an zahlreichen Bauprojekten zu beteiligen, die die Modernisierung Brünns zum Ziel hatten, und zwar handelte es sich um den Wasserleitungs- und Kanalisationsbau, um die Elektrifizierung, oder sogar um den Brünner Schlachthof. Er arbeitete mit weiteren Architekten an Entwürfen von mehreren Brünner Schulen zusammen (zum Beispiel die Kronprinzessin-Stephanie-Mädchenbürgerschule (heutige Rašínova-Straße 3) oder die Deutsche Volks- und Bürgerschule (heutige Veveří-Straße 28) ). Er engagierte sich auch zum Thema Wohnen und setzte sich für den Ausbau von billigen Wohnungen ein. Burghart selbst wohnte während seines Lebens in mehreren Mietwohnungen. Zu seinem Werk gehört auch der Regulierungsplan des Stadtviertels um den heutigen Náměstí-28. října-Platz. Außer Brünn war er auch in Znaim tätig; beide Städte machten ihn zum Ehrenbürger. Für seine Verdienste erhielt Ottokar Burghart den Franz-Joseph-Orden und das Goldene Verdienstkreuz mit Krone. Zu Recht kann er für einen der einflussreichsten Brünner Baumeister der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts gehalten werden.

Ottokar Burghart, an engineer, architect and city construction director, was born into a family of a provincial financial controller in Brno in 1843. He graduated from the Brno grammar school and the Polytechnic School in Brno and Vienna with excellent results. After graduation, he worked as an assistant at the Municipal Building Authority; after 1869, he became an independent architect. At his thirties, he returned to the Building Authority, and later, he became its director. This position enabled him to take part in many projects designed to modernize the city of Brno, namely the construction of the water mains, sanitation and electrification, or a slaughterhouse. He also collaborated with other architects to design several Brno schools, such as the German Girls’ School of the Crown Princess Stephanie (today’s 3 Rašínova Street), the German Boys’ Elementary and Secondary School (today’s 28 Veveří Street) and many others. He also dealt with the issues of housing, promoting the construction of affordable apartments. Burghart himself lived in several rented apartments. His other works include the regulatory plan of the area around today’s 28. října (28 October) Square. Besides Brno, Burghart also worked in the town of Znojmo; both cities awarded him honorary citizenship. For his efforts, Ottokar Burghart became the Knight of the Order of Emperor Franz Joseph I. and received the Golden Cross of Merit with Crown. He can be rightly considered one of the most influential Brno architects of the 19th century.

Ottokar Burghart gehörte in den Jahren 1874 und 1889–1907 zum Gemeinderat der Stadt Brünn. Er war in vielen deutschen Vereinen aktiv, z.B. im Mährischen Gewerbeverein oder im Fachverband der Geometer und Ingenieure. Er starb im Jahre 1908 und liegt im Familiengrab begraben.

In 1874 and between 1889 and 1907, Ottokar Burghart was a city councillor. He was active in many German clubs, such as the Moravian Trade Association (Mährischer Gewerbeverein), and in professional associations of surveyors and engineers. He died in 1908, and he was buried in a common grave with other family members.


FRANZ CZERMAK 24. 9. 1834–11. 7. 1911 Hrob č. sk. 21/ hr. 86

Grab, Gruppe 21/ Gr. 86

Group No. 21/ grave No. 86

CS Přírodovědec a učitel chemie Czermak se narodil v Brně v měšťanské rodině roku 1834. Od roku 1853 studoval na C. k. technickém učilišti v Brně (německá technika) a s touto institucí spojil i svoji pozdější kariéru – v třiadvaceti letech zde nastoupil jako asistent všeobecné chemie. Doktorský titul pak získal Czermak na univerzitě v Kielu, o čemž údajně nedal svým přátelům vůbec vědět, což bylo zřejmě dáno jeho povahou: celý život byl považován za člověka velmi skromného, až podivínského. Roku 1862 byl pak jmenován prvním soukromým docentem v dějinách německé techniky (soukromý docent měl nárok na poplatek studentů za navštěvování přednášek, ale nebyl zaměstnancem školy, kterého platí stát), a na této pozici Czermak setrval až do konce šedesátých let. Franz Czermak patřil k zakládajícím členům brněnského Přírodovědného spolku (Naturforschender Verein). V jeho bytě na Kozí ulici se uskutečnily první rozhovory, z nichž vzešel podnět k založení této organizace. Spolek vznikl roku 1861 a jeho zájmem byla floristika, mineralogie, ale i další přírodovědné obory (prezidentem spolku byl moravský šlechtic Vladimír hrabě Mitrovský a k členům patřil například i zakladatel genetiky Gregor Johann Mendel). Floristé ze spolku se věnovali sběru rostlin v různých částech Moravy, přičemž Franz Czermak se soustředil na květenu okolí Brna. Výsledkem jejich činnosti byl herbář, kterým členové výrazně přispěli k rozvoji botanického poznání v zemi. Úsilí přírodovědců podporoval také brněnský starosta d’Elvert. Franz Czermak rovněž vykonával funkci sekretáře a knihovníka spolku. Pod jeho obětavým vedením knihovna vzkvétala, přičemž sám Czermak mnohé knihy spolku věnoval. Je také považován za propagátora ochrany přírody. Zemřel v téměř 77 letech a je pochován na Ústředním hřbitově.


Budova C. k. vysoké technické školy na dnešním Komenského náměstí v době působení docenta Franze Czermaka. Muzeum města Brna K. K. Technische Hochschule am heutigen Komenského-Náměstí-Platz zur Zeit Franz Czermaks. Museum der Stadt Brünn The Imperial Royal Technical School in today’s Komenského Square when Franz Czermak was a lecturer there

DE

EN

Der Naturwissenschaftler und Chemielehrer Czermak wurde in Brünn in einer bürgerlichen Familie geboren. Ab 1853 studierte er an der K. K. Technischen Lehranstalt in Brünn (Deutsche Technische Hochschule) und verband mit dieser Institution auch seine spätere Karriere – mit 23 Jahren trat er hier die Stelle als Assistent für allgemeine Chemie ein. Seinen Doktortitel erwarb Czermak an der Universität in Kiel. Darüber informierte er seine Freunde angeblich gar nicht, was wahrscheinlich mit seiner Natur zusammenhing: sein ganzes Leben lang wurde er für einen äußerst bescheidenen und etwas verschrobenen Menschen gehalten. Im Jahre 1862 wurde er zum ersten Privatdozenten an der Deutschen Technischen Hochschule (einem Privatdozenten stand eine Gebühr von den Studenten zu, die seine Vorlesungen besuchten, war aber kein vom Staat bezahlter Angestellter der Schule) und diese Stelle behielt Czermak bis zum Ende der sechziger Jahre.

Franz Czermak, a naturalist and chemistry teacher, was born into a bourgeois family in 1834. Since 1853, he studied at the Imperial-Royal Technical School in Brno (the German Technical School); later, at the age of 23later, he became a lecturer in general chemistry at this institution. He earned a doctoral degree at the University of Kiel, but he allegedly did not tell his friends about it, which was apparently caused by his nature: he was considered a very humble, almost odd person for all his life. In 1862, he was appointed the first private senior lecturer in the history of the German Technical School (private senior lecturers were entitled to charge their students for attending the lectures, but they were not employees of the school paid by the state); he held this position until the end of the 1860s.

Franz Czermak war einer der Gründungsmitglieder des Naturforschenden Vereins in Brünn. In seiner Wohnung in der Gaisgasse fanden die ersten Verhandlungen statt, die Anlass zur Gründung dieser Organisation gaben. Der Verein entstand 1861 und interessierte sich für Botanik, Mineralogie und für andere naturwissenschaftliche Disziplinen (zum Vereinspräsidenten wurde Wladimir Graf Mittrowsky gewählt und zu den Mitgliedern gehörte auch Vater der Genetik, Gregor Johann Mendel). Die Botaniker des Vereins sammelten Pflanzen in unterschiedlichen Teilen Mährens, wobei sich Franz Czermak auf die Flora in der Umgebung Brünns konzentrierte. Das Ergebnis ihrer Tätigkeit stellte ein Herbarium dar, mit dem die Vereinsmitglieder zur Entwicklung der botanischen Erkenntnisse des Landes maßgebend beitrugen. Die Bemühungen der Naturforscher wurden auch vom Brünner Bürgermeister d’Elvert gefördert. Franz Czermak hatte die Funktion des Vereinssekretärs und Bibliothekars. Unter seiner liebevollen Führung blühte die Vereinsbibliothek auf, Czermak selbst schenkte dem Verein eine ganze Menge Bücher. Er gilt als Vorreiter des Naturschutzes. Er starb mit 77 Jahren und wurde auf dem Zentralfriedhof begraben

Franz Czermak was also one of the founding members of the Natural History Society (Naturforschender Verein). The first debates that inspired the founding of this organization took place in his apartment in Kozí Street. The Society was established in 1861, and it focused on floristics, mineralogy and other natural sciences (it was presided by Vladimír the Earl of Mitrov, a Moravian nobleman, and the members included, for example, the founder of genetics, Gregor Johann Mendel). While florists from the Society collected plants in various Moravian regions, Franz Czermak focused on vegetation around Brno. The result of their work was a herbarium, which contributed significantly to the development of botany in the country. The efforts of the naturalists were also supported by the Brno Mayor, Christian d’Elvert. Franz Czermak was also as a secretary and librarian of the Society. Its library flourished under his dedicated supervision, and many books were actually donated to the society by Franz Czermak. Czermak is also considered a promoter of conservation. He died in 1834, and he was buried at the Central Cemetery.


FRANZ DRESSLER

ALFRED DRESSLER

21. 9. 1846–12. 1. 1885

13. 12. 1870–27. 3. 1919

Hrob neznámý, snad ve stejném místě jako jeho syn

Hrob č. sk. 62/ hr. 112

Die Grabstelle unbekannt, wohl dieselbe wie die von seinem Sohn

Grab, Gruppe 62/ Gr. 112

The grave is unknown; Dressler might have been buried in the same place as his son

Group No. 62/ grave No. 112

CS Brněnský sochař a kameník Franz Dressler se narodil roku 1846 v Brně. Vystudoval gymnázium. Objevil v sobě výtvarný talent a nastoupil jako praktikant do dílny sochaře a architekta Adolfa Loose. Zde se vyučil sochařskému řemeslu a již jako učeň získal za své modely zlatou medaili Moravského průmyslového spolku (Mährischer Gewerbeverein). Později začal provozovat vlastní sochařskou dílnu a postupem času se mu podařilo vybudovat velký kamenosochařský podnik s několika učni a zaměstnanci. Roku 1881 postavil Dressler dům s ateliérem (na rohu dnešních ulic Václavská a Křídlovická), kde měl rovněž výstavní síň. Zajímavostí je, že Dressler si nechal patentovat vlastní vynález, a sice metodu tzv. „polevy“, která vytváří na soše hladký povrch. Výrobky Dresslerova ateliéru byly považovány za příkladné a staly se součástí stálé expozice Moravského průmyslového muzea. Franz Dressler byl členem Moravského průmyslového spolku a v neposlední řadě také brněnské obecní rady, a to celkem dva roky. Navzdory tomu, že zemřel v 38 letech, zanechal po sobě vcelku rozsáhlé dílo, především pokud jde o výzdobu brněnských budov. Jeho nejznámější architektonickou realizací jsou práce na novostavbě německého Městského divadla (dnešní Mahenovo divadlo). Věhlas získaly jeho portrétní busty (většinou brněnských osobností), dále náhrobky, pomníky a pamětní desky. Opomenout

nelze ani sochy v medailonech na fasádě Uměleckoprůmyslového muzea. Dressler se rovněž věnoval restaurování, například sloupu Nejsvětější trojice na Zelném trhu nebo gotického portálu na Staré radnici. Jeho syn Alfred Dressler se narodil roku 1870. Vystudoval sochařství na vídeňské akademii. Roku 1896 převzal kamenosochařský podnik svého zemřelého otce, který mezitím vedla jeho matka. Podobně jako Franz Dressler se Alfred věnoval funerální plastice a kamenické výzdobě novostaveb doby pozdního historismu – například Gerstbauerův nadační dům (dnes dům U Čtyř mamlasů na náměstí Svobody 10) nebo dnešní budova Divadelní fakulty JAMU (Mozartova 1). K jeho pracím patří i reliéfy v kostele sv. Klementa Hofbauera v Brně – Horních Heršpicích nebo figurální výplň atiky Úrazové nemocnice. Alfred Dressler je také autorem plastiky jihomoravského spisovatele Charlese Sealsfielda. Alfred Dressler se podobně jako jeho otec účastnil veřejného života v Brně. V letech 1904–1915 byl obecním radním, rovněž byl členem dalších německých brněnských spolků. Obdržel také titul Čestný občan Brna. Zemřel v březnu 1919, dva roky po svém synovi, který podlehl zraněním z první světové války.


DE Der Brünner Steinmetz und Bildhauer Franz Dressler wurde 1846 in Brünn geboren. Er hat ein Gymnasium absolviert. Er entdeckte seine künstlerische Begabung und trat als Praktikant in die Werkstatt des Bildhauers und Architekten Adolf Loos ein. Hier lernte er Bildhauer und bereits als Lehrling gewann er die goldene Medaille des Mährischen Gewerbevereins. Später betrieb er seine eigene Bildhauerwerkstatt und im Laufe der Zeit konnte er eine große Firma mit mehreren Lehrlingen und Angestellten aufbauen. 1881 baute er ein Haus mit Atelier (Ecke der heutigen Václavská und Křídlovická-Straßen), in dem sich auch eine Ausstellungshalle befand. Es ist interessant, dass sich Dressler eine eigene Erfindung patentieren ließ, und zwar die sog. „Glasur-Methode“, durch die eine glatte Oberfläche von Statuen gebildet werden kann. Die Produkte vom Dresslers Atelier galten als vorbildlich und gehörten zur permanenten Ausstellung des Mährischen Gewerbemuseums. Franz Dressler war Mitglied des Mährischen Gewerbevereins und nicht zuletzt zwei Jahre lang auch des Gemeinderates. Obwohl er mit 38 Jahren gestorben ist, hinterließ er ein umfangreiches Werk, vor allem was die Dekoration von Brünner Gebäuden angeht. Seine bekannteste architektonische Realisierung ist seine Mitarbeit am Neubau des Deutschen Stadttheaters (das heutige Mahen-Theater). Berühmt sind auch seine Büsten (überwiegend von Brünner Persönlichkeiten), Grabsteine, Denkmäler und Gedenktafeln. Die Statuen in den Fassadennischen des Kunstgewerbemuseums dürfen auch nicht beiseitegelassen werden. Dressler beschäftigte

sich auch mit dem Restaurieren, z.B. der Säule der Allerheiligsten Dreifaltigkeit auf dem Krautmarkt oder des gotischen Portals am Alten Rathaus. Sein Sohn Alfred Dressler wurde 1870 geboren. Er hat Bildhauerei an der Akademie der bildenden Künste in Wien studiert. Im Jahre 1896 übernahm er die Firma seines verstorbenen Vaters, die in der Zwischenzeit seine Mutter führte. Ähnlich wie Franz Dressler widmete sich Alfred der Gestaltung von Grabsteinen u.Ä. und dem Gebäudeschmuck der Neubauten des späten Historismus – da handelt es sich z.B. um das Haus von der Stiftung Gerstbauer (heute das sog. „Haus der vier Bengel“, Náměstí-Svobody-Platz 10) oder um den Sitz der Fakultät für Theater, der JAMU (Mozartstraße 1). Zu seinem Werk zählen auch die Reliefs in der Kirche des Hl. Klemens Hofbauer in Brünn – Ober Gerspitz, oder die Figuralplastik in der Attika des Unfallkrankenhauses. Von Alfred Dressler stammt auch die Büste des südmährischen Schriftstellers Charles Sealsfield. Alfred Dressler nahm, ähnlich wie sein Vater, am politischen Leben in Brünn teil. In den Jahren 1904–1915 war er Gemeinderat, er war in mehreren deutschen Vereinen in Brünn tätig. Er wurde zum Ehrenbürger von Brünn. Er starb im März 1919, zwei Jahre nach dem Tod seines Sohnes, der an Folgen einer Kriegsverletzung starb.

EN The sculptor and stonemason Franz Dressler was born in Brno in 1846. After his studies at a grammar school, he realized his talent for arts, and became an apprentice in the workshop of Adolf Loos, the sculptor and architect. He trained to be a sculptor, and as an apprentice he won the gold medal of the Moravian Trade Association (Mährischer Gewerbeverein) for his models. Later, he opened his own sculpture workshop, and managed to build up a large monumental masonry company with several apprentices and employees. In 1881, Dressler built a house with a studio and an exhibition hall (on the corner of today’s Václavská and Křídlovická Streets). Interestingly, Dressler took out a patent of his own invention, the so-called “glazing” method, used to create a smooth surface on the statue. The products of Dressler’s studio were considered classic, and became part of the permanent exhibition of the Museum of Applied Arts in Brno. Franz Dressler was a member of the Moravian Trade Association (Mährischer Gewerbeverein) and a city councillor for two years. Although he died at the age of 38, he left a fairly extensive work behind, namely the ornaments on some of the Brno buildings. His best known architectural project is the work on the new building of the German City Theatre (today’s Mahen Theatre). His portrait busts (mostly of Brno notables), gravestones, monuments and memorial plaques became famous, as well. The medallions statues

on the façade of the Museum of Applied Arts in Brno are worth mentioning, too. Dressler was also a renovator; for example, he renovated the Holy Trinity column in Zelný trh Square and the Gothic portal of the Old Town Hall. His son, Alfred Dressler, was born in 1870. He studied sculpture at the Academy of Vienna. In 1896, he took over the business of his deceased father, which was run by his mother in the meantime. Like Franz Dressler, Alfred created funeral sculptures and stone ornaments on new buildings of the late historicism – for example, the Gerstbauer’s Foundation House (today’s U čtyř mamlasů House in 10 Freedom Square) and today’s building of the Faculty of Theatre, Janáček Academy of Music and Performing Arts in Brno (1 Mozartova Street). His work also includes the reliefs on the Church of St. Clement Hofbauer in Brno-Horní Heršpice and the attic figural panel at the Trauma Hospital Brno. Alfred Dressler is also author of the sculpture of Charles Sealsfield, the South Moravian writer. Like his father, Alfred Dressler took part in public life. In 1904-1915, he was a city councillor, and he was also a member of many German societies in Brno. He received the title of honorary citizen of the city. He died in March 1919, two years after his son succumbed to injuries from World War I.


CHRISTIAN D’ELVERT 11. 4. 1803–28. 1. 1896 V původním hrobě Ch. d’Elverta č. 25e/ hr. 6 je dnes pohřben spisovatel Vladimír Pazourek Im ursprünglichen Grab Ch. d’Elverts, Gruppe 25e/ Gr. 6 wurde später der Schriftsteller Vladimír Pazourek begraben The writer Vladimír Pazourek was buried in the original tomb of Ch. d’Elvert; group No. 25e/ grave No. 6.

CS Brněnský starosta, historik a politik se narodil v Brně v rodině francouzských emigrantů, kteří se na Moravě usadili roku 1797. Christianův otec Johann Heinrich působil po bitvě u Slavkova jako jeden z nejvyhledávanějších překladatelů při jednání s francouzskými vojáky. Mladý Christian absolvoval brněnské gymnázium, později odešel do Olomouce studovat filozofické lyceum. Univerzitní studia práv zahájil v Praze a dokončil ve Vídni roku 1826. Věnoval se rovněž historii. Po ukončení studií působil jako úředník moravskoslezského gubernia. Christian d’Elvert byl politicky činný již během revolučních let 1848–1849, kdy byl členem Moravského zemského sněmu a poslancem Frankfurtského parlamentu, který rozhodoval o podobě budoucího německého státu. Patřil k německým liberálům tzv. Ústavní strany. Od roku 1850 působil v brněnském městském zastupitelstvu, přičemž celkem dvakrát zastával funkci starosty (1861–1864, 1870–1876). V sedmdesátých letech byl říšským poslancem. Jako historik publikoval Christian d’Elvert mnoho prací. K jeho dodnes oceňovaným zásluhám patří zejména edice pramenů, které byly dlouhá léta opomíjeny. D’Elvertovým ústředním zájmem byly dějiny Brna, Moravy a rakouského Slezska v raném novověku. V rámci Moravskoslezské hospodářské společnosti založil tzv. historicko-statistickou sekci; tento spolek představoval základnu moravské německé vlastivědy. Jakožto starosta Brna se Christian d’Elvert zasloužil o budování městské zeleně: inicioval vznik Císařského lesa (dnes Wilsonův les), dal podnět k úpravám parků na Špilberku, Kraví hoře a Kolišti. Christian d’Elvert zemřel v 93 letech. Hrob již neexistuje, v parku pod Špilberkem je však možné vidět d’Elvertovu pamětní desku. Také jeho bratři Friedrich a Johann dosáhli vysokých postů (zemský soudní úředník a důstojník císařského dělostřelectva) a patřili k významným osobnostem.


Christian d´Elvert. Archiv města Brna Christian d´Elvert. Archiv der Stadt Brünn Christian d’Elvert. The Brno City Archives

DE

EN

Der Brünner Bürgermeister, Historiker und Politiker wurde in Brünn in einer Familie französischer Emigranten geboren, die sich 1797 in Mähren niederließen. Christians Vater Johann Heinrich bewährte sich nach der Schlacht bei Austerlitz sehr als Dolmetscher bei den Verhandlungen mit französischen Soldaten. Der junge Christian absolvierte das Brünner Gymnasium, danach ging er nach Olmütz, um dort das Philosophische Lyzeum zu besuchen. Sein juristisches Studium begann er in Prag, beendete es 1826 in Wien. Er beschäftigte sich auch als Historiker. Nach dem Studienabschluss wirkte er als Beamte des mährisch-schlesischen Landesguberniums. Christian d’Elvert war bereits in den Revolutionsjahren 1848–1849 politisch aktiv, als er zum Mitglied des mährischen Landtages und zum Abgeordneten der Frankfurter Nationalversammlung gewählt wurde, die über die Form des zukünftigen deutschen Staates entscheiden sollte. Er gehörte zu den deutschen Liberalen, der sog. Verfassungspartei. 1850 wurde er in den Gemeindeausschuss der Stadt Brünn gewählt, wobei er zweimal zum Brünner Bürgermeister gewählt wurde (1861–1864, 1870–1876). In den siebziger Jahren war er Mitglied des Abgeordnetenhauses des Reichsrates in Wien.

Christian D’Elvert, the Mayor of Brno, historian and politician, was born into a family of French immigrants who settled in Moravia in 1797. His father, Johann Heinrich, became one of the most sought-after interpretors in dealing with French soldiers after the Battle of Austerlitz. Christian graduated from the Brno grammar school, and went to Olomouc to study the philosophical lyceum. He went to university in Prague and completed his studies in Vienna in 1826. He was also interested in history. After his studies, he worked as an official of the Moravian-Silesian government. Christian d’Elvert was politically active during the revolutionary years of 1848-1849, when he was a member of the Moravian Land Assembly and a member of the Frankfurt Parliament which decided on the form of the future German state. He was one of the German liberals of the so-called Constitutional Party. Since 1850, he was a city councillor, and he became the Mayor of Brno twice (1861-1864, 1870-1876). In the 1870s, he was a member of the Reichstag.

Als Historiker verfasste Christian d’Elvert viele Werke. Zu seinen bis heute gelobten Verdiensten gehören insbesondere seine Editionen von Quellen, die lange Jahren unbeachtet blieben. D’Elvert konzentrierte sich auf die Geschichte Brünns, Mährens und des österreichischen Schlesiens in der Frühen Neuzeit. Im Rahmen der k. k. Mährisch-schlesischen Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde gründete er die sog. Historisch-Statistische Section; dieser Verein stellte die Grundlage der deutschsprachlichen Landeskunde Mährens dar. Als Brünner Bürgermeister setzte sich Christian d’Elvert für den Aufbau des öffentlichen Grünraums der Stadt ein: er setzte Initiativen zur Gründung des Kaiserwaldes (heutiger Wilson-Wald), und zur Neugestaltung der Parkanlagen auf dem Spielberg, auf dem Kuhberg und in der Glacis (Koliště). Christian d’Elvert starb mit 93 Jahren. Sein Grab gibt es nicht mehr, im Park unter der Burg Spielberg kann man jedoch d’Elverts Gedenktafel finden. Seine Brüder Friedrich und Johann erreichten hohe Posten (Landesgerichtsbeamte und Offizier der k. k. Artillerie) und gehörten auch zu den bedeutenden Persönlichkeiten Mährens.

As a historian, Christian d’Elvert published many works. His merits to this day include a series of sources that had not been studied for years. D’Elvert’s was mainly interested in the history of Brno, Moravia and Austrian Silesia in the Early Modern Age. Within the Moravian-Silesian Trade Association, he established the Moravian German national history in the so-called historical-statistical section. As the Mayor of Brno, Christian d’Elvert contributed to the expansion of urban greenery, initiating the creation of the Imperial Forest (today Wilson’s Forest) and inspiring the reconstruction of the parks at Špilberk, Kraví hora and Koliště Street. D’Elvert died at the age of 93. His grave no longer exists, but his memorial plaque can be found in the Špilberk Park. His brothers, Friedrich and Johann, also achieved high and important positions (the land court officer and imperial artillery officer, respectively).


VALENTIN FRANZ JOHANN JOSEF FALKENSTEINER

VALENTIN GERSTBAUER

14. 12. 1800–7. 5. 1884

16. 7. 1836–1. 8. 1898

Původně byl uložen v dnes prázdném hrobě č. sk. 2/ hr. 28

hrob č. sk. 18/ hr. 8–10

Lag ursprünglich im Grab in der Gruppe 2/ Gr. 28 – heute leer

Gruppe 18/ Gr. 8–10

Originally buried in the now empty tomb in group No. 2/ grave No. 28

group No. 18/ grave No. 8–10

CS Brněnský podnikatel, mecenáš a městský rada Valentin Franz Johann Josef Falkensteiner se narodil v Brně v rodině advokáta. Bydlel v domě na Kapucínském náměstí. Nejprve vychodil obecnou školu, poté strávil čtyři roky v učení u svého strýce, majitele obchodu s koloniálním a smíšeným zbožím, kde byl také následně zaměstnán jako příručí. V 19 letech byl již měšťanem. Roku 1828 si otevřel vlastní obchod s koloniálním zbožím a barvami. Mnohem později, v roce 1857, koupil Falkensteiner cihelnu na Úvoze a začal ji sám provozovat. Od šedesátých let do své smrti zasedal v brněnském obecním výboru. Falkensteiner byl členem mnoha spolků a působil v První moravské spořitelně. Valentin Falkensteiner se zapsal do dějin města Brna především jako štědrý mecenáš, který téměř veškeré své jmění poskytl na dobročinné účely. Významně přispěl na výstavbu městského sirotčince (dnešní budova A Filozofické fakulty MU), který byl slavnostně otevřen roku 1872. Sám neměl děti, proto odkázal značnou částku svému synovci Valentinu Gerstbauerovi, čímž podpořil založení

jeho dobročinné nadace (Gerstbauerova nadace). Falkensteiner však ve své závěti z roku 1883 zřídil i vlastní nadaci, jejímž účelem bylo poskytování finanční podpory studentům, sirotkům a chudým. Současně měla přispívat na stavbu příslušných institucí. Základem této nadace byly cenné papíry, hypoteční pohledávky, peněžní vklad a především nájem z několika brněnských domů, které nadaci patřily. Jeho synovec Valentin Gerstbauer, obchodník se suknem, pokračoval v charitativních aktivitách. Jeho nadace obnášela 400 000 zlatých, k nimž Gerstbauer přiložil ještě 50 000 od svého strýce Falkensteinera. Nadaci později převzala brněnská městská rada, která rozhodla, že peníze z tohoto fondu budou určeny především na podporu pozůstalých z rodin obou mecenášů a dětí brněnských měšťanů a usedlíků. V této souvislosti nechalo město postavit již zmiňované domy, z jejichž nájmu byla nadace dále financována. Na tomto místě uveďme alespoň dnešní dům „U Čtyř mamlasů“ na náměstí Svobody 10.


DE Brünner Unternehmer, Mäzen und Gemeinderat Valentin Franz Johann Josef Falkensteiner wurde in Brünn in der Familie eines Anwaltes geboren. Er wohnte in einem Haus am Kapuzinerplatz. Zuerst besuchte er eine Volksschule, dann verbrachte er vier Jahre in der Lehre bei seinem Onkel, dem Besitzer eines Kolonialwarenladens, wo er als Handlungsgehilfe angestellt war. Bereits mit 19 Jahren wurde er zum Stadtbürger. 1828 eröffnete er seinen eigenen Kolonialwaren- und Farbenladen. Viel später, im Jahre 1857, kaufte Falkensteiner die Ziegelei in der Hohlweggasse und betrieb diese auf eigene Kosten. Ab den sechziger Jahren bis zu seinem Lebensende saß er im Brünner Gemeindeausschuss. Falkensteiner war Mitglied von mehreren Vereinen und war in der Ersten Mährischen Sparkasse. Valentin Falkensteiner hat einen festen Platz in der Geschichte Brünns, vor allem als ein großzügiger Mäzen, der fast sein ganzes Vermögen für wohltätige Zwecke ausgab. Sehr bedeutend war seine Unterstützung für den Bau des Waisenhauses (heutiges Haus A der Philosophischen Fakultät der Masaryk-Universität), das 1872 eröffnet wurde. Er selbst hatte keine Kinder, deshalb vermachte er

eine bedeutende Summe an seinen Neffen Valentin Gerstbauer, wodurch die Gründung dessen wohltätiger Stiftung unterstützt wurde (Gerstbauer Stiftung). Falkensteiner gründete durch sein Testament aus dem Jahre 1883 auch seine eigene Stiftung, deren Ziel es war, Studenten, Waisen und Arme zu unterstützen. Gleichzeitig sollte sie zum Aufbau von entsprechenden Institutionen beitragen. Die Grundlage dieser Stiftung bestand aus Wertpapieren, Hypothek-Forderungen, Geldeinlagen und vor allem die Miete von mehreren Häusern in Brünn, die der Stiftung gehörten. Sein Neffe Valentin Gerstbauer, ein Tuchhändler, fuhr mit wohltätigen Aktivitäten fort. Seine Stiftung betrug 400.000 Fl.; dazu legte Gerstbauer noch 50.000 Fl. von seinem Onkel dazu. Die Stiftung wurde später vom Brünner Stadtrat übernommen, der beschloss, dass dieses Geld für die Unterstützung der hinterbliebenen Angehörigen der beiden Mäzene und Kinder von Brünner Bürgern und Anwohner genutzt werden sollte. In diesem Zusammenhang ließ die Stadt die erwähnten Häuser bauen, aus deren Mieten die Stiftung weiter finanziert wurde. Hier muss wenigstens das „Haus der vier Bengel“ am Náměstí-Svobody-Platz 10 erwähnt werden.

EN The entrepreneur, patron and city councillor Valentin Franz Johann Josef Falkensteiner was born in Brno into a family of a lawyer. He lived in a house at Kapucínské Square. After elementary school, he became an apprentice of his uncle, an owner of a general and grocery store, for four years, and then worked as a shop assistant. At the age of nineteen, he was already a townsman. In 1828, he opened his own grocery and paint store. Much later, in 1857, Falkensteiner bought and began to manage a brickworks firm in Úvoz Street. From his sixties until his death, he sat in the Brno City Council. Valentin Falkensteiner was a member of many associations and worked for the First Moravian Savings Bank. Falkensteiner made his mark in the history of the city of Brno as a generous patron who gave almost all his fortune to charity. He contributed significantly to the construction of the city orphanage (today’s building A of the Faculty of Arts, Masaryk University) which was ceremonially opened in 1872. Falkensteiner had no children, so he bequeathed a considerable sum to his nephew Valentin

Gerstbauer to support the establishment of his charitable foundation. In his testament from 1883, he also set up his own foundation to provide financial support to students, orphans and the poor. The foundation was supposed to support the construction of necessary institutions, as well. Its funds included securities, mortgage receivables, a cash deposit and money from the rents from several houses in Brno, which belonged to the foundation. His nephew Valentin Gerstbauer, a cloth merchant, continued in his charitable activities. His foundation fund included 400,000 guilders to which Gerstbauer added 50,000 guilders from his uncle Falkensteiner. The foundation was later taken over by the Brno City Council, which decided to use its money to support primarily the bereaved of both the patrons and the children of Brno townsmen and residents. The city also built several houses to finance the foundation. One of them is today’s U čtyř mamlasů House at 10 Náměstí Svobody (Freedom Square).


GUIDO GLÜCK 7. 1. 1882–18. 8. 1954 Hrob č. sk. 68 / hr. 385–386 je dnes opuštěný, náhrobní deska se nachází v Památníku písemnictví na Moravě v Rajhradě Das Grab Gruppe 68/ Gr. 385-386 ist heute verlassen, der Grabstein befindet sich im Denkmal des Schrifttums in Mähren in Rajhrad Group No. 68/ grave No. 385-386 is now abandoned; the tombstone is in the Museum of Literature in Moravia in Rajhrad

CS Pedagog, dramaturg, libretista a spisovatel Glück se narodil roku 1882 v italském městě Barco, jeho však rodiče pocházeli z Moravy. Rodina se později odstěhovala do Brna, kde Guido začal navštěvovat německé gymnázium. Poté odešel studovat germanistiku do Vídně a Štýrského Hradce. Po návratu na Moravu vyučoval v letech 1904–1910 na břeclavském gymnáziu němčinu, latinu a řečtinu. V roce 1910 se vrátil do Brna a působil jako profesor německého gymnázia. Když vznikla Československá republika, spoluzaložil německou divadelní společnost a stal se divadelním kritikem, který publikoval v mnoha novinách (založil i divadelní časopis Die Rampe). Až do roku 1932 pak pracoval jako divadelní dramaturg a režisér, byl rovněž autorem mnoha inscenací a her. Guido Glück zastával pozici sociální demokracie; po roce 1933 opustil společenské dění, ale současně se snažil pomáhat emigrantům z nacistického Německa, kteří se dočasně usadili v Brně. Po vzniku protektorátu se stáhl zcela do ústraní a působil jako lektor německého jazyka, přičemž se – podle pozdějších tvrzení jeho studentů – odvážil v hodinách kritizovat nacistický režim. Dokonce se pokusil zachránit před koncentračním táborem syna své partnerky Zdenky Fuchsové. V soudním procesu, kde šlo o určení otce Jaromíra Fuchse (který byl židovského původu), se Glück prohlásil za Fuchsova skutečného otce. Mladý muž díky tomu druhou světovou válku přežil. Protinacistický postoj Glücka později uchránil před poválečným odsunem Němců. Guido Glück zemřel roku 1954 v Brně. Náhrobní deska z místa jeho posledního odpočinku se dnes nachází ve sbírkách Památku písemnictví na Moravě. Guido Glück po sobě zanechal poměrně rozsáhlé a různorodé dílo. Vedle divadelní kritiky, kterou publikoval v mnoha brněnských listech, se věnoval poezii a psaní románů a novel (knižně však vyšlo pouze několik z nich). Jeho zkušenosti z národnostně smíšeného města se odrážejí v románu Der goldene Boden (Zlaté dno).


Guido Glück. Archiv města Brna Guido Glück. Archiv der Stadt Brünn Guido Glück. The Brno City Archives

DE

EN

Der Pädagoge, Dramaturg, Librettist und Schriftsteller Glück wurde 1882 in Barco, Italien geboren, seine Eltern stammten jedoch aus Mähren. Die Familie zog später nach Brünn, wo Guido das Erste Deutsche Gymnasium besuchte. Danach studierte er Germanistik in Wien und in Graz. Nach seiner Rückkehr nach Mähren unterrichtete er in den Jahren 1904–1910 am Gymnasium Lundenburg die deutsche, lateinische und griechische Sprache. 1910 kam er nach Brünn und wirkte hier als Professor am Ersten Deutschen Gymnasium. Nach der Entstehung der Tschechoslowakei half er, den Verein zur Förderung deutscher Theater- und Musikpflege zu gründen und publizierte als Theaterkritiker in mehreren Zeitungen (er gründete die Theaterzeitschrift Die Rampe). Bis 1932 arbeitete er als Theaterdramaturg und Regisseur, und schrieb auch mehrere Theaterstücke.

The educator, playwright, librettist and novelist Guido Glück was born in the Italian town of Barco in 1882, but his parents came from Moravia. The family later moved to Brno where Guido started to attend the German grammar school. Then he went to study German studies in Vienna and Graz. After his return to Moravia, he taught German, Latin and Greek at the grammar school in Břeclav in 1904-1910. In 1910, Glück returned to Brno and worked as a teacher at the German grammar school. When the Czechoslovak Republic was established, he co-founded a German theatre company, became a theatre critic and published texts in many papers (he also founded the theatre magazine Die Rampe). Until 1932, he worked as a theatre playwright and director, and authored many productions and plays.

Guido Glück vertrat die Positionen der Sozialdemokratie; nach 1933 zog er sich aus dem gesellschaftlichen Geschehen zurück, gleichzeitig versuchte er aber, Emigranten aus dem nationalsozialistischen Deutschland zu unterstützen, die zeitweilig in Brünn lebten. Nach der Errichtung des Protektorats lebte er in völliger Zurückgezogenheit und wirkte als Deutschlehrer, wobei er sich – laut späteren Äußerungen seiner Schüler – wagte das NS-Regime zu kritisieren. Er versuchte sogar, den Sohn seiner Partnerin Zdenka Fuchs vor dem Konzentrationslager zu retten. Bei einem Gerichtsprozess, in dem es sich um die Feststellung des tatsächlichen Vaters von Jaromír Fuchs handelte (welcher jüdischer Abstammung war), erklärte sich Glück für Fuchs‘ biologischen Vater. Der junge Mann überlebte deswegen den Krieg. Nach dem Krieg blieb Glück dank seiner antinazistischen Einstellung von der Vertreibung der deutschsprachigen Einwohner Brünns verschont. Guido Glück starb 1954 in Brünn. Sein Grabstein befindet sich in der Sammlung des Denkmals des Schrifttums in Mähren. Guido Glück hinterließ ein relativ umfangreiches und vielfältiges Werk. Neben der Theaterkritik, die in mehreren Brünner Blättern erschien, schrieb er Gedichte, Romane und Novellen (als Buch sind nur einige davon erschienen). Seine Erfahrungen einer ethnisch vermischten Stadt widerspiegeln sich im Roman Der goldene Boden.

Guido Glück was a social democrat; after 1933, however, he stopped being active in politics, and helped émigrés from the Nazi Germany who temporarily settled in Brno. After the establishment of the Protectorate of Bohemia and Moravia, he retired and worked only as a teacher of German, criticizing the Nazi regime in his lessons – as his students later claimed. He even tried to save the son of his partner (Zdenka Fuchsová) from a concentration camp. When her son’s origin was to be determined at court, Glück claimed he was the father (not Jaromír Fuchs who was Jewish). His testimony helped the young man survive World War II. Glück’s anti-Nazi stance saved him from the later expulsion of the Germans from Czechoslovakia. Guido Glück died in Brno in 1954. The tombstone from his final resting place is now in the Museum of Literature in Moravia in the town of Rajhrad. Guido Glück left behind a relatively extensive and diverse work. In addition to theatre criticism, he published texts in many Brno papers, and he wrote poetry, novels and novellas (however, only a few of them have been published so far). His experience from the multi-ethnic city of Brno is reflected in his novel Der goldene Boden (The Golde Bottom).


HERRINGOVI

Hrobka č. sk. 22a/ hr. 1–10.

Gruft, Gruppe Nr. 22a/ Gr. 1–10.

Group No. 22a / grave No. 1–10.

CS Jedná se o bavorskou rodinu, která přišla do Brna koncem 18. století. Johann Paulus Herring (14. 2. 1758–15. 1. 1836), který pracoval pro obchod s textilem v Norimberku, totiž navštívil několikrát brněnské trhy. Poté co norimberská firma založila v Brně roku 1780 svoji pobočku, stal se Herring jejím vedoucím a přesídlil definitivně do moravské metropole. O jedenáct let později zde položil základy vlastního obchodu. Během života směřoval svůj zájem do několika různých oborů, a sice vlnařství, hornictví a bankovnictví. V roce 1796 se Herringovi podařilo s pomocí vlivných osobností získat tajně z Anglie plány na stavbu přádelních strojů, které měla vyrábět nová brněnská továrna, na jejímž vedení se Herring posléze podílel. Roku 1803 založil horní těžařskou společnost v Rosicích u Brna (jednalo se o největší společnost pro těžbu uhlí v rosicko-oslavanském revíru). Byl spolumajitelem Moravské úvěrní banky, a to na téměř dvacet let. Za tyto četné aktivity a práci mu císař František I. propůjčil tzv. malý kříž Císařského rakouského Leopoldova řádu, povýšil ho do rytířského řádu a rovněž mu udělil inkolát pro Čechy a Moravu. Výčet Herringových zájmů a aktivit však výše uvedeným nekončí. Jako člen C. k. moravskoslezské společnosti pro povznesení orby, přírodovědy a vlastivědy věnoval tomuto spolku kabinet vybavený fyzikálními přístroji. Angažoval se jako představený brněnské evangelické obce a finančně podporoval církev i školy. Manželstvím s Franziskou Ungerovou vyženil dům U Zlaté lodi na náměstí Svobody (dnes sídlo pobočky Národního památkového ústavu, náměstí Svobody 8). Protože manželství zůstalo bezdětné, adoptoval Johann Paulus syna svého zemřelého bratra, kterého povolal z Tennenlohe do Brna, aby mu svěřil své dědictví. Johann Paulus Herring zemřel roku 1836 v Brně. Herringův synovec a současně adoptivní syn Ernst Johann (17. 10. 1816–31. 10. 1871) přišel jako mladý na Moravu, aby se ujal dědictví

po svém strýci. Jeho matka prosadila, aby zdědil i šlechtický titul. Stejně jako Johann Paulus byl Ernst Johann velice činorodý a angažoval se v mnoha průmyslových i jiných odvětvích. Převzal vedení strýcovy těžební společnosti Ritter Herring u. Comp. v Rosicích, kde koncem padesátých let spoluzaložil železárnu (z důvodu nekvalitní suroviny a malého odbytu společnosti však museli majitelé nechat dovážet železo z Vítkovic). Ernstu Johannu Herringovi můžeme připsat podíl na rozvoji železniční sítě na Brněnsku (trať Brno–Rosice), což výrazně přispělo k industrializaci Brna. Jeho zásluhou byl také další rozvoj moravského bankovnictví, kdy stál u zrodu několika bank. Svůj zájem věnoval i školství – inicioval například vznik Moravské tkalcovské školy a živnostenské školy v Brně. Ernst Johann Herring byl politicky činnou osobností. Od roku 1861 byl poslancem v moravském zemském sněmu, později zasedal v panské sněmovně říšské rady ve Vídni. Za projev rakouského vlastenectví a loajality je považována jeho účast v doprovodu rakouského ministra zahraničí při diplomatickém jednání o příměří po prusko-rakouské válce roku 1866. Následně byl povýšen do stavu svobodných pánů, přičemž získal predikát „von Frankensdorf“ a erb a heslo „Laborando Libertatem“ (Prací ke svobodě). Ernst Johann zasahoval také do politiky lokální jako člen městské rady v letech 1861–1871. V rámci této funkce inicioval vznik brněnské plynárny, podporoval zkrášlování města a rovněž péči o sirotky a chudé. Ernst Johann Herring zdědil již zmíněný dům U Zlaté lodi a nechal ho výrazně přestavět. Roku 1851 se rozhodl vystavět nový rodinný náhrobek v novogotickém duchu (podle návrhu vídeňského architekta Josefa Fusse provedl kameník Franz Paster). Tento náhrobek byl později spolu s Herringovými ostatky (i ostatky adoptivních rodičů) přenesen na nově vzniklý Ústřední hřbitov a patří zde k nejhonosnějším. Synové Ernsta Johanna Herringa zemřeli v Rakousku, jeden z nich, Viktor Franz Johann Herring, byl však pochován do brněnské hrobky.


Fotografie zachycuje Chleborádovu vilu na dnešní Kounicově ulici. Za vilou je možné vidět neogotický náhrobek rodiny Herringovy v původní poloze na někdejším Městském hřbitově. Archiv města Brna Auf dem Foto ist die Chleborád-Villa in der heutigen Kounicova-Straße. Hinter der Villa ist das neugothische Grabmonument der Familie Herring in der ursprünglichen Lage auf dem ehemaligen Stadtfriedhof sichtbar. Archiv der Stadt Brünn The photograph captures Chleborád’s villa in today’s Kounicova Street. Behind the villa, you can see the neo-Gothic tomb of the Herring family in its original position in the former city cemetery. The Brno City Archives

DE Es handelt sich um eine bayerische Familie, die am Ende des 18. Jahrhunderts nach Brünn kam. Johann Paulus Herring (14. 2. 1758–15. 1. 1836), der im Textilhandel in Nürnberg tätig war, besuchte nämlich mehrmals Brünner Märkte. Nachdem die Nürnberger Firma 1780 eine Niederlassung in Brünn gründete, wurde Herring zu ihrem Leiter und zog endgültig in die mährische Metropole. Elf Jahre später legte er hier die Fundamente seines eigenen Handels. Sein Interesse galt mehreren Wirtschaftsgebieten, konkret ging es um Wollhandel, Bergbau und Bankwesen. 1796 konnte er mit Hilfe einflussreicher Personen die Pläne von Spinnmaschinen heimlich gewinnen, die in einer neuen Brünner Fabrik produziert werden sollten, an deren Führung Herring später Anteil hatte. 1803 gründete er die Bergbaugesellschaft in Rossitz (es handelte sich um die größte Gesellschaft für Steinkohlenbergbau im Rossitzer-Oslawan-Revier). Er war Mitinhaber der Mährischen Kreditbank Moravské úvěrní banky, und zwar fast zwanzig Jahre lang. Für diese zahlreichen Aktivitäten verlieh ihm Kaiser Franz I. das sog. Kleine Kreuz des St. Leopoldordens und erhob ihn in den Ritterstand, und erteilte ihm das Inkolat für Böhmen und Mähren. Die Aufzählung von Herrings Interessen und Aktivitäten ist bei weitem nicht komplett. Als Mitglied der K. K. Mährisch-schlesischer Gesellschaft für Ackerbau, Natur und Landeskunde schenkte er diesem Verein ein mit physikalischen Geräten ausgestattetes Kabinett. Er engagierte sich als Vorstand der evangelischen Gemeinde in Brünn und förderte finanziell die Kirche und Schulen. Durch seine Ehe mit Franziska Unger erheiratete er das Haus Zum Goldenen Schiff am Náměstí-Svobody-Platz (heute Sitz der Niederlassung des Nationalens Denkmalamtes, Náměstí-Svobody-Platz 8). Da die Ehe kinderlos blieb, adoptierte Johann Paulus den Sohn seines verstorbenen Bruders, den er von Tennenlohe nach Brünn berief, um ihm das Erbe anzuvertrauen. Johann Paulus Herring starb im Jahre 1836 in Brünn.

Herrings Neffe und gleichzeitig Adoptivsohn Ernst Johann (17. 10. 1816–31. 10. 1871) kam als junger Mann nach Mähren, um das Erbe seines Onkels anzunehmen. Seine Mutter setzte durch, dass er auch den Adelstitel erben soll. Genau wie Johann Paulus war auch Ernst Johann äußerst tatkräftig und engagierte sich in vielen Industrie- und Wirtschaftsgebieten. Er übernahm die Leitung der Bergbaugesellschaft Ritter Herring u. Comp. In Rossitz begründete er Ende der fünfziger Jahre eine Eisenhütte mit (da der lokale Rohstoff von minderer Qualität war, was einen schlechten Vertrieb zur Folge hatte, musste das Eisen aus Vítkovice zugeführt werden). Ernst Johann Herring trug zur Entwicklung des Eisenbahnnetzes in der Region bei (Brünn – Rossitzer Eisenbahn), was die Industrialisierung Brünns positiv beeinflusste. Sein weiterer Verdienst stellt auch die Weiterentwicklung des Mährischen Bankwesens dar, da er sich an der Gründung mehrerer Banken beteiligte. Sein Interesse widmete er auch dem Schulwesen – er initiierte zum Beispiel die Gründung der Mährischen Webereischule und der Gewerbeschule in Brünn. Ernst Johann Herring war politisch aktiv. Ab 1861 war er Abgeordneter des Mährischen Landtags, später saß er im Herrenhaus des Reichsrates in Wien. Seine Begleitung des österreichischen Außenministers bei den Waffenstillstand-Verhandlungen nach dem Preußisch-österreichischem Krieg 1866 galt als Ausdruck des österreichischen Patriotismus und der Loyalität. Anschließend wurde er zum Freiherrn erhoben, wodurch er das Prädikat „von Frankensdorf“, das Wappen und das Motto „Laborando Libertatem“ (Durch Arbeit zur Freiheit) gewann. Ernst Johann beeinflusste auch die lokale Politik, indem er in den Jahren 1861–1871 Mitglied des Stadtrates war. In diesem Amt initiierte den Bau des Brünner Gaswerkes, setzte sich für die Verschönerung der Stadt und für die Fürsorge von Waisen und Armen ein. Ernst Johann Herring erbte das Haus Zum Goldenen Schiff und ließ es grundlegend umbauen. Im Jahre 1851 entschied er sich, ein neues neugotisches Familiengrabmal


Vchod do Městského hřbitova v Kounicově ulici s původním umístěním neogotické hrobky rodiny Herringů. Leopold Masur. Archiv města Brna Das Tor des Stadtfriedhofes in der Kounicova-Straße mit der ursprünglichen Lage der Herring-Gruft. Leopold Masur. Archiv der Stadt Brünn Entrance to the City Cemetery at Kounicova Street with the neo-Gothic tomb of the Herring family – Leopold Masur. The Brno City Archives

EN zu schaffen (der Entwurf des Wiener Architekten Josefa Fuss wurde vom Steinmetz Franz Paster umgesetzt). Dieses Grabmal wurde später, zusammen mit sterblichen Überresten Herrings (und seiner Adoptiveltern), auf den neuen Zentralfriedhof übertragen und gehört hier zu den Prunkvollsten. Die Söhne von Ernst Johann Herring sind in Österreich gestorben, einer von ihnen, Viktor Franz Johann Herring, wurde jedoch in der Brünner Gruft begraben.

The Herring family came to Brno from Bavaria in the late 18th century. Johann Paulus Herring (14. 2. 1758–15. 1. 1836) worked for a textile store in Nuremberg, and visited the fairs in Brno several times. After the Nuremberg company founded its branch in Brno in 1780, Herring became its director and moved to the Moravian metropolis for good. Eleven years later, he laid the foundations of his own company. He was interested in many different disciplines, such as wool production, mining and banking. In 1796, Herring managed to get secret plans for the construction of spinning machines from England. The machines were supposed to be manufactured in a new factory in Brno, later managed also by Herring. In 1803, Herring founded a mining company in Rosice near Brno (it was the greatest coal mining company in the Rosice-Oslavany coal district). Herring was also a co-owner of the Moravian Credit Bank for almost twenty years. For his activities and work, Emperor Franz I lent him the Cross of the Imperial Austrian Order of Leopold, promoted him to the knighthood, and granted him the aristocracy citizenship of Bohemia and Moravia. Herring had numerous interests and took part in an immense number of activities. As a member of the Imperial Royal Moravian-Silesian Society for the Edification of Ploughing, Natural Science and National History, he donated a study equipped with physical devices to the Society. He was a superior of the Brno protestant community and financially supported the church and its school. By marriage with Franziska Unger, he gained the U zlaté lodi (The Golden Ship) House at 8 Náměstí Svobody (Freedom Square; now the seat of the National Heritage Board). Since the marriage remained childless, Herring adopted his deceased brother’s son, who came to Brno from Tennenlohe to gain the heritage. Johann Paulus Herring died in Brno in 1836. Herring’s nephew and adopted son Ernst Johann (17. 10. 1816–31. 10. 1871) came to Moravia to take over the fortune


Hrob rodiny Herringovi. Foto Miloš Strnad Die Herring-Gruft. Foto Miloš Strnad The tomb of the Herring family. Photo by Miloš Strnad

bequeathed to him by his uncle. His mother pulled some strings, so he inherited the title of nobility, as well. Like his uncle Johann Paulus, Ernst Johann was very active and engaged in many industrial and other areas. He took over his uncle’s mining company Ritter Herring u. Comp. in Rosice, where he also co-founded an ironworks in the late 1850s (due to poor quality raw materials and a small sales, however, the owners had to import iron from Vítkovice). Ernst Johann Herring helped to develop the railway network in the Brno region (the route Brno-Rosice), which significantly contributed to the industrialization of the city. He also enabled further development of Moravian banking, having co-founded several banks. He was interested in education, as well – for example, he initiated the establishment of the Orava Weaving and Trade School in Brno. Ernst Johann Herring was an active politician. Since 1861, he was a member of the Moravian Landtag; later he sat in the House of Lords of the Reichstag in Vienna. His participation in the escort of Austrian Foreign Minister at the diplomatic negotiations on ceasefire after the Austro-Prussian War of 1866 was considered an example of his Austrian patriotism and loyalty. Subsequently, he was promoted to the status of free Lord with the predicate “von Frankensdorf” and the coat of arms with the motto “Libertatem Laborando” (Working for Freedom). Ernst Johann was also active in local politics as a member of the City Council in 1861-1871. At that time, he initiated the establishment of the Brno gas company, and supported the beautification of the city and the care of orphans and the poor. Ernst Johann Herring inherited the above-mentioned U zlaté lodi (The Golden Ship) House at Náměstí svobody (Freedom Square) and had it significantly reconstructed. In 1851, he decided to build a new family tomb in the neo-Gothic style (designed by the Viennese architect Josef Fusse and made by the mason Franz Paster). The tomb was later moved, along with Herring’s (as well as his adoptive parents’) remains to the newly

established Central Cemetery, and is now one of the most luxurious tombs in the cemetery. Ernst Johann Herring’s sons died in Austria; one of them, Viktor Franz Johann Herring, however, was buried in the tomb in Brno.


ANTON JELINEK 17. 1. 1855–10. 4. 1931 V původním hrobě A. Jelinka sk. 20, hr. 36–41 je dnes pohřbena rodina Drinkova. Im ehemaligen Grab von A. Jelinek Gruppe 20, Gr. 36–41 liegt heute Familie Drink begraben The Drinek family was buried in the original grave of A. Jelinek, group No. 20/ grave No. 36–41.

CS Rodina Jelinků pocházela ze Židlochovic (okres Brno-venkov) a proslavila se nejvíce v oboru stavebnictví. Antonův otec Josef Jelinek st. byl nejprve zedníkem a poté brněnským městským stavitelem. Založil rodinnou stavební firmu, ve které pracovali i jeho tři synové – architekt Anton (1855–1931), který vystudoval německou techniku v Brně, stavitel Josef ml. (1864–1934) a stavební kreslič Alois (1862–1887). Po otcově smrti převzal rodinnou firmu nejstarší z bratrů Anton Jelinek. Josef Jelinek ml. (1864–1934), který na stavebních projektech s bratrem spolupracoval, se více věnoval politice. Nejprve se stal poslancem Moravského zemského sněmu za Německou pokrokovou stranu (1899–1902) a později byl dokonce zvolen do vídeňského říšského sněmu. Jelinkova stavební firma se zabývala stavbou jak nájemních a rodinných domů, tak i veřejných objektů. Mezi její práce patří například vila Carla von Offermanna na Hroznové ulici 2 nebo nájemní domy na ulici Dvořákově, Údolní, Rašínově a Kozí. Jelinkovi byli dále pověřeni stavbou Studentského domova na Žlutém kopci, který byl určen studentům německé techniky, nebo stavbou tzv. Zemského domu II. (dnešní sídlo krajského úřadu Jihomoravského kraje) na Žerotínově náměstí. Jejich stavby však můžeme nalézt i mimo Brno. V devadesátých letech 19. století postavila v Olomouci Jelinkova firma novou zemskou nemocnici a také okresní soud s věznicí. Anton Jelinek byl velmi činný také v brněnském veřejném životě. Třicet let byl členem brněnského městského zastupitelstva a v době 1. světové války byl dokonce místostarostou Brna. Dále byl členem státní stavitelské zkušební komise, Německé demokratické svobodomyslné strany a řady spolků (např. Schulverein či Turnverein). Za veřejně prospěšnou činnost byl Anton Jelinek jmenován císařským radou. Roku 1913 mu byl udělen titul čestného občana města Brna.


Anton Jelinek. Archiv města Brna Anton Jelinek. Archiv der Stadt Brünn Anton Jelinek. The Brno City Archives

DE

EN

Die Familie Jelinek stammte aus Židlochovice und wurde auf dem Gebiet Bauwesen berühmt. Antons Vater Josef Jelinek d.Ä. war zuerst Maurer, dann wurde er Brünner Stadtbaumeister. Er gründete ein Familienunternehmen, eine Baufirma, in der auch seine drei Söhne beschäftigt waren – der Architekt Anton (1855–1931), der die Deutsche Technische Hochschule absolvierte, der Baumeister Josef d.J. (1864–1934) und der Bauzeichner Alois (1862–1887). Nach Vaters Tod übernahm der älteste Bruder Anton die Firma. Josef Jelinek d.J. (1864–1934), der mit seinem Bruder an Bauprojekten mitarbeitete, widmete sich mehr der Politik. Zuerst wurde er zum Abgeordneten des Mährischen Landtags für die Deutsche fortschrittliche Partei (1899–1902), später wurde er sogar in den Wiener Reichsrat gewählt. Jelineks Baufirma baute nicht nur Mietsund Einfamilienhäuser, sondern auch öffentliche Gebäude. Dazu zählen zum Beispiel die Karl-von-Offermann-Villa in der Hroznová-Straße 2 oder die Mietshäuser in der Dvořákova-, Údolní-, Rašínova- und Kozí-Straße. Jelineks wurden mit dem Bau des Studentenwohnheimes auf dem Gelben Berg beauftragt, das für die Studenten der Deutschen Technischen Hochschule bestimmt war, oder mit dem Bau des sog. Landeshauses II. (heutiger Sitz des Kreisamtes Südmährens) am Žerotínovo-Náměstí-Platz. Ihre Bauten sind aber auch abseits von Brünn zu finden. In den neunziger Jahren des 19. Jahrhunderts baute Jelineks Firma in Olmütz das neue Landeskrankenhaus und das Bezirksgericht mit einer Strafanstalt.

The Jelinek family came from Židlochovice (near Brno) and it was active and famous in the construction industry. Anton’s father, Josef Jelinek, was first a mason, and then a city builder. He founded a family construction business where his three sons – the architect Anton (1855-1931), who studied the German Technical School in Brno; the builder Josef Jelinek, Jr. (1864–1934); and the building designer Alois (1862–1887) – also worked. After father’s death, the eldest brother, Anton Jelinek, took over the family business. Josef Jelinek, Jr., who collaborated on building projects with his brother, was more interested in politics. At first, he became a member of the Moravian Land Assembly for the German Progressive Party (1899–1902); later, he was even elected to the Reichstag in Vienna. Jelinek’s construction company built rental and family houses, as well as public buildings. Its projects inclu– ded, for example, Carl von Offermann’s villa at 2 Hroznová Street and rental houses in Dvořákova, Údolní, Rašínova and Kozí Streets. The Jelineks were also commissioned to build the Student’s Home at Žlutý kopec, designed for students of the German Technical School, and the so-called Zemský dům II (The Municipal House II, today’s seat of the regional office of the South Moravian Region) at Žerotínovo Square. Buildings constructed by the Jelineks can also be found outside of Brno. In the 1890s, their company built a new state hospital and a district court with a prison in Olomouc.

Anton Jelinek war im Brünner öffentlichen Leben sehr aktiv. Dreißig Jahre lang war er Mitglied der Brünner Stadtvertretung und während des Ersten Weltkrieges war er sogar der stellvertretende Bürgermeister Brünns. Er war Mitglied der Staatlichen Prüfungskommission für Bauwesen státní stavitelské zkušební komise, der Deutschen Demokratischen Freiheitspartei und einer ganzen Reihe von Vereinen (z.B. Schulverein oder Turnverein). Für seine gemeinnützige Tätigkeit wurde Anton Jelinek zum Kaiserlichen Rat ernannt. Im Jahre 1913 erhielt er den Ehrenbürger-Titel der Stadt Brünn.

Anton Jelinek was also very active in Brno’s public life. He was a member of the Brno City Council for 30 years, and he was even the Deputy Mayor of the city during World War I. He was also a member of the State Building Testing Commission, the German Democratic Liberal Party, and a number of associations (e.g. Schulverein and Turnverein). Anton Jelinek was named Emperor’s Councillor for his services to the city. In 1913, he was awarded the title of honorary citizen of the city of Brno.


ADOLF ANTON LÖW 13. 2. 1824–23. 2. 1883 Hrob č. sk. 18, hr. 144–149

Grab, Gruppe Nr. 18, Gr. 144–149

Group No. 18/ grave No. 144–149

CS Zakladatel významného vlnařského podniku Adolf Anton Löw se narodil 13. 2. 1824 v Uherském Ostrohu jako Aron, syn Salomona Löwa, židovského familianta a řezníka. Na katolickou víru přestoupil v květnu roku 1848, před sňatkem s dělnicí Františkou rozenou Schönovou. Původně tkalcovský tovaryš začal podnikat na konci čtyřicátých let 19. století. A již roku 1850 založil podnik v Brně na Cejlu a za zásluhy o rozvoj podnikání získal od obecní rady mistrovské právo na výrobu vlněného cajku. Se svým společníkem Friedrichem Schmalem se ve svém podniku starali o vše, od nákupu surové vlny po prodej hotových výrobků. Anglické a německé konkurenci čelili výrobky z ovčí vlny smíšené s bavlnou, tzv. vigognovým zbožím, se kterými uspěli zejména v Itálii a Orientu. Firma Adolf Löw und Schmal byla první, která toto zboží v Brně vyráběla. V šedesátých a sedmdesátých letech se původní zábrdovický podnik rozšířil o podniky v Heleníně a Malém Beranově. Firma vyráběla veškeré vlněné zboží, od tištěné příze přes jemné druhy česané a mykané příze až po plsť a koňské přikrývky. Své podnikatelské nadání prokázal Adolf Löw zejména během krize v polovině sedmdesátých let, kdy z firmy vystoupil F. Schmal a naopak vstoupil Adolfův syn Karel (1849–1930). Název firmy se tehdy změnil na Adolf Löw und Sohn. Adolf Löw byl členem řady prospěšných spolků, zasedal ve správních radách několika firem i Dělnické nemocniční a penzijní pokladny. Jeho podnik se mohl chlubit na tehdejší dobu vyspělým sociálním systémem. Löw nechyběl mezi průmyslníky, kteří přispěli nově vzniklému Moravskému průmyslovému muzeu nějakým sbírkovým předmětem. Sám Adolf Löw muzeu daroval mamutí zuby. Roku 1880 získal za zásluhy o rozvoj průmyslu rytířský kříž Františka Josefa a zlatý záslužný kříž s korunou. Adolf Anton Löw zemřel 23. 2. 1883 v Brně. Jeho synové Karel Anton, Adolf Anton a Theodor pokračovali v práci v rodinné firmě.


Továrna na plsť Adolfa Löwa na Zábrdovické 2-4 zničená požárem v roce 1911. Technické muzeum v Brně Die 1911 durch den Brand beschädigte Filzfabrik von Adolfa Löw in der Zábrdovická-Straße 2-4 . Technisches Museum in Brünn Adolf Löw’s felt producing factory at 2-4 Zábrdovická Street, destroyed by fire in 1911. The Brno Technical Museum

DE

EN

Adolf Anton Löw, Gründer einer bedeutenden Wollfabrik wurde am 13. 2. 1824 in Uherský Ostroh als Aron, Sohn Salomon Löws, eines jüdischen Familianten und Fleischhauers geboren. Im Mai 1848, vor der Trauung mit der Arbeiterin Franziska, geb. Schön, konvertierte er zur katholischen Kirche. Ende der vierziger Jahre des 19. Jahrhunderts begann der Webergeselle seine unternehmerische Tätigkeit. Bereits 1850 gründete er in Brünn auf der Zeile sein Unternehmen und für seine Verdienste für unternehmerische Entwicklung erwarb er vom Gemeinderat das Recht, als Meister das Zeug aus Wolle zu produzieren. Er und sein Gesellschafter Friedrich Schmal kümmerten sich in ihrem Unternehmen um alles, von der Beschaffung der Rohwolle bis zum Vertrieb der fertigen Produkte. Den englischen und deutschen Konkurrenten boten sie die Stirn durch ihre Produkte aus Schafwolle, die mit Baumwolle vermischt wurde, mit der sog. Vigogno-Ware, mit der sie insbesondere in Italien und im Orient Erfolg hatten. Die Firma Adolf Löw und Schmal produzierte diese Ware als die Erste in Brünn. In den sechziger und siebziger Jahren kamen Niederlassungen in Helenín und Malý Beranov hinzu. Die Firma produzierte sämtliche Wollwaren, vom Druckgarn, über das Kamm- und Streichgarn, bis zu Filz und Pferdedecken. Seine unternehmerische Begabung bewies Adolf Löw vor allem während der Krise Mitte der siebziger Jahre, als F. Schmal die Firma verließ und Adolfs Sohn Karl (1849–1930) in die Firma eintrat. Der Firmenname wurde auf Adolf Löw und Sohn geändert.

Adolf Anton Löw, the founder of a major wool company, was born in Uherský Ostroh as Aron, son of Salomon Löw, a Jewish butcher, on 13 February 1824. He converted to Catholicism in May 1848, before he married Františka, née Schön, a factory worker. Originally a weaving journeyman, Löw started his business in the late 1840s. Already in 1850, he founded a company in Cejl Street in Brno, and he gained the right to produce wool from the City Council. Together with his business partner Friedrich Schmal, he took care of everything, from the purchase of raw wool to the sale of finished products. The Adolf Löw und Schmal company faced the English and German competition with products from sheep wool mixed with cotton, the so-called Vigogne goods, which was successful particularly in Italy and the Orient. It was the first company to produce such items in Brno. In the 1860s and 1870s, the original factory expanded and had its branches in Helenín and Velký Beranov. The company produced all kinds of woollen goods, from printed yarn, fine worsted and carded yarn types, to felt and horse blankets. Adolf Löw proved his entrepreneurial talent during the crisis in the mid-1870s, when Schmal left the company and was replaced by Adolf’s son Karl (1849–1930). The company was then renamed to Adolf Löw und Sohn.

Adolf Löw war Mitglied einer ganzen Reihe von gemeinnützigen Vereinen, er saß in Verwaltungsräten mehrerer Firmen, der Arbeiter-Kranken- und Rentenkasse i Dělnické nemocniční a penzijní pokladny. Sein Unternehmen konnte ein – für die damalige Zeit - entwickeltes Sozialsystem aufweisen. Löw konnte unter den Industriellen nicht fehlen, die dem frisch gegründeten Mährischen Gewerbemuseum verschiedene Objekte schenkten. Adolf Löw steuerte Mammutzähne bei. 1880 bekam er für seine Verdienste um industrielle Entwicklung das Ritterkreuz des Franz-Josephs-Ordens und das goldene Verdienstkreuz mit Krone. Adolf Anton Löw starb am 23. 2. 1883 in Brünn. Seine Söhne Karl Anton, Adolf Anton und Theodor setzten die Arbeit im Familienunternehmen fort.

Adolf Löw was a member of a number of community associations, sat on boards of several companies and the Worker’s Hospital Pension Coffers. His company could boast of a developed social system. Löw was also one of the industrialists who donated items, namely mammoth teeth, to the newly established Moravian Industrial Museum. In 1880, he was awarded for his merits to the development of industry with the Knight’s Cross of Franz Joseph and the Golden Merit Cross with Crown. Adolf Anton Löw died in Brno on 23 February 1883. His sons, Karl Anton, Anton Adolf and Theodor, continued to work in the family business.


GREGOR JOHANN MENDEL 20. 7. 1822–6. 1. 1884 Hrob č. sk. 2/ hr. 81

Grab, Gruppe Nr. 2/ Gr. 81

Group No. 2/ grave No. 81

Gregor Johann Mendel. Archiv města Brna Gregor Johann Mendel. Archiv der Stadt Brünn Gregor Johann Mendel. The Brno City Archives

CS Gregor Johann Mendel, brněnský augustiniánský opat a zakladatel genetiky, se narodil v selské rodině v severomoravských Hynčicích. Odmala se jevil jako nadaný hoch. Byl poslán studovat gymnázium do Opavy, kde si kvůli nedostatku financí od rodičů musel sám vydělávat doučováním svých spolužáků. Po maturitě odešel studovat do Olomouce na Filozofický ústav. Ve svých jednadvaceti letech byl doporučen jako vhodný kandidát pro přijetí do augustiniánského řádu, který platil za jedno z intelektuálních center tehdejšího Brna, neboť jeho členové se zabývali vědou, vzděláváním, ale také žurnalistikou a politikou. Mendelovým zájmem byly přírodní vědy a ve volných chvílích se věnoval klášterní zahradě, kde později prováděl pokusy s křížením rostlin. Jako řeholník měl ale především spoustu povinností. Vedle kněžského působení v nemocnici, které ho velmi vyčerpávalo (od mládí trpěl na slabší nervovou soustavu), pracoval také jako učitel. Vyučoval matematiku, řečtinu a latinu na reálce v Brně a na znojemském gymnáziu. Učitelství Mendela těšilo a rovněž byl velmi oblíbený, proto se rozhodl vykonat zkoušky učitelské způsobilosti ve Vídni. Je paradoxní, že tento v budoucnu uznávaný vědec při této zkoušce neobstál. Neodradilo ho to však od dalších studií, na vídeňské univerzitě zůstal ještě v letech 1851–1853. Věnoval se zde především matematice, fyzice a fyziologii rostlin, a sice v seminářích u tehdejších vědeckých kapacit Christiana Dopplera a Franze Ungra. Poznatky z vídeňských studií Mendel hojně využil při svých výzkumech týkajících se dědičnosti, které prováděl v nově postaveném skleníku klášterní zahrady. Ke svému pozorování si vybral hrách setý, u kterého se soustředil na několik vybraných znaků (např.

barva zrnka hrachu, jeho tvar apod.), přičemž každý z nich zkoumal a hodnotil zvlášť. Mendel došel ke závěru, že tyto jednotlivé znaky se dědí nezávisle na sobě. Rovněž objevil, že první generace kříženců hrachu se v určitém znaku podobala pouze jednomu z rodičů a že tedy znaky od obou rodičů se dohromady nemísí. Potomci, kteří se podobali druhému z rodičů, se objevili až v další generaci kříženců. (Na základě Mendelových závěrů byly o mnoho let později dalšími vědci formulovány obecné zákony dědičnosti.) Díky svému vzdělání a znalosti statistiky a kombinatoriky si Mendel uvědomil, že je dobré provádět pokusy na více vzorcích a opakovaně, což mu umožnilo následně získaná data statisticky vyhodnocovat. Brněnský řeholník tedy postupoval při výzkumu na svou dobu zcela netradičním způsobem, a to znamenalo přínos pro rozvoj metodiky vědecké práce. Když Mendel své závěry přednesl roku 1865 v Brně v Přírodovědném spolku, pochopení se mu nedostalo, neboť jeho postupy byly pro ostatní kolegy příliš abstraktní. Uznání v oblasti dědičnosti se tedy Mendel během svého života nedočkal. Přesto svoji práci vydal knižně. Roku 1868 byl Mendel zvolen opatem, což mu přineslo spoustu dalších společenských povinností. V této době se již pokusům nevěnoval, neboť měl potíže se zrakem. Zůstal ale aktivní a věnoval se svým zájmům, především meteorologickým pozorováním a včelaření. Působil rovněž jako ředitel Hypoteční banky. Mendel zemřel v lednu roku 1884 na zánět ledvin a je pohřben ve společné hrobce augustiniánů na Ústředním hřbitově.


DE Gregor Johann Mendel, Abt der Brünner Abtei St. Thomas und Vater der Genetik wurde in einer Bauernfamilie in Heinzendorf in Österreichisch-Schlesien geboren. Von klein auf wies er eine große Begabung auf. Er besuchte das Gymnasium in Troppau, wo er wegen knapper Unterstützung seitens seiner Eltern bezahlte Nachhilfe geben musste. Nach dem Abitur studierte er am Philosophischen Institut der Universität Olmütz. Mit 21 wurde er als geeigneter Kandidat für den Eintritt in den Augustinerorden empfohlen, der eines der Bildungszentren des damaligen Brünns darstellte, da sich seine Mitglieder mit Wissenschaft und Ausbildung, aber auch mit Journalistik und Politik beschäftigten. Mendel interessierte sich für Naturwissenschaften und in seiner Freizeit kümmerte er sich um den Klostergarten, wo er später seine Kreuzungsexperimente durchführte. Als Ordensbruder standen ihm viele Pflichten zu. Neben seiner geistlichen Tätigkeit im Spital, die ihn sehr beanspruchte (sein Nervensystem war seit jeher etwas schwach), arbeitete er auch als Lehrer. Er unterrichtete Mathematik, Griechisch und Latein an der Oberrealschule in Brünn und als Aushilfslehrer am Gymnasium in Znaim. Das Unterrichten machte ihm Spaß und er war bei den Schülern sehr beliebt, deshalb bemühte er sich an der Universität in Wien um Zulassung für das Lehramt an Gymnasien. Erstaunlicherweise bestand der später bedeutende Wissenschaftler die Prüfung nicht. Er ließ sich dadurch vom weiteren Studium nicht abbringen und blieb in den Jahren 1851–1853 an der Universität. Hier widmete er sich vor allem Mathematik, Physik und Pflanzenphysiologie bei den wissenschaftlichen Kapazitäten Christian Doppler und Franz Unger. Seine Erkenntnisse aus der Universität nutzte Mendel bei seiner Vererbungsforschung, die er im neuen Gewächshaus im Klostergarten trieb. Zu seinen Betrachtungen wählte er die Erbse, bei der er sich auf sieben Merkmale konzentrierte (die Samenform und

-farbe, usw.), wobei er jedes Merkmal separat betrachtete und bewertete. Mendel kam zu Schluss, dass diese Merkmale voneinander unabhängig vererbt werden. Er entdeckte auch, dass die erste Generation von Erbsen-Hybriden sich bei einem Merkmal nur einer der Elternpflanzen ähnelt, dass sich also die Merkmale von beiden Eltern nicht vermischen. Die Nachkommen, die der Anderen der Elternpflanzen ähnelten, kamen erst in der nächsten Generation (auf Grund Mendels Erkenntnisse wurden viele Jahre später von anderen Wissenschaftlern Gesetze der Genetik formuliert). Dank seiner Ausbildung und statistischen und kombinatorischen Kenntnisse war Mendel sich bewusst, dass es gut ist, die Versuche mit mehreren Proben und wiederholt durchzuführen, was ihm ermöglichte, die gewonnenen Daten statistisch auszuwerten. Der Brünner Ordensbruder ging also bei seiner Forschung auf eine damals unkonventionelle Art und Weise vor und trug somit zur Entwicklung der Methodik des wissenschaftlichen Arbeitens bei. Als Mendel 1865 seine Ergebnisse dem Naturforschenden Verein in Brünn vortrug, traf er auf wenig Verständnis, da seine Vorgehensweise für seine Kollegen zu abstrakt war. Zu seinen Lebzeiten fand Mendel für seine Vererbungsforschung kaum Anerkennung. Trotzdem veröffentlichte er sein Werk. 1868 wurde Mendel zum Abt gewählt, was ihm eine ganze Reihe weiterer Verpflichtungen erbrachte. Zu dieser Zeit betrieb er seine Experimente nicht mehr, weil seine Augen nicht mehr gut waren. Trotzdem blieb er aktiv und widmete sich seinen Interessen, insbesondere der Meteorologie und der Bienenzucht. Er wirkte auch als Direktor der Mährischen Hypothekenbank. Mendel starb im Januar 1884 an einer Nierenentzündung und wurde in der Augustiner-Gruft auf dem Brünner Zentralfriedhof beigesetzt.

EN Gregor Johann Mendel, the Augustinian abbot and founder of genetics from Brno, was born into a peasant family in the North Moravian village of Hynčice. He was a gifted boy from an early age. He was sent to study a grammar school in Opava, but due to lack of finance from his parents, he had to earn money by teaching his classmates. After graduation, he went to study at the Faculty of Arts in Olomouc. At the age of 21, he was recommended as a good candidate for the Augustinian order, whose abbey was one of the intellectual centres of Brno at that time since its members were engaged in science, education, journalism and politics. Mendel was interested in natural science, and in his free time, he worked in the monastery garden, where he conducted experiments with the cross-breeding of plants. As a monk, however, he had a lot of obligations. In addition to his priestly duties in the hospital, which exhausted him (he suffered from a weak nervous system since his youth), he also worked as a teacher. He taught mathematics, Greek and Latin at grammar schools in Brno and Znojmo. Mendel liked teaching and he was also a popular educator, so he decided to sit for the exams in teaching competence in Vienna. The paradox is that the scientist did not pass the exams. However, this did not deter him from further studies at the university in Vienna in 1851-1853. He studied mostly maths, physics and physiology of plants in the seminars led by Christian Doppler and Franz Unger. Mendel used his knowledge gained in Vienna in his research of inheritance he conducted in a newly built a greenhouse in the monastery’s garden. For his observations, he chose the pea. He concentrated on a few select characters (such as the colour, shape, etc.), and researched and evaluated each of them. Mendel came

to the conclusion that the characters are inherited independently of each other. He also discovered that the first generation of pea hybrids has a similar character to one of the parents, and the characters from both the parents are not combined. The descendants that resemble the other of the parents, appeared in the next generation of hybrids. (Based on Mendel’s findings, the general laws of inheritance were formulated by other scientists many years later.) Thanks to Mendel’s education and knowledge of statistics and combinatorics, Mendel realized it was good to conduct repeated experiments with more samples, which enabled him to evaluate the obtained data statistically. Thus, the monk proceeded in his research in a completely innovative way, and contributed to the development of scientific methodology. When Mendel presented his conclusions to the Natural History Society in 1865, his procedures were too abstract and difficult to understand for his colleagues. Therefore, Mendel’s findings in the science of inheritance were not recognized during his life. Yet he published his work as a book. In 1868, Mendel was elected the abbot, which meant a lot of other social obligations for him. At that time, he no longer conducted experiments due to his poor sight. But he remained active, and he was still interested in his hobbies, particularly meteorological observation and bee-keeping. He was also the director of the Mortgage Bank. Mendel died of inflammation of the kidney in January 1884, and he was buried in the Augustinian tomb at the Central Cemetery.


JINDŘICH RABAS 21. 8. 1847–22. 7. 1920 Hrob č. sk. 1, hr. 137–139

Grab, Gruppe 1, Gr. 137–139

Group No. 1/ grave No. 137–139

CS Z podnikatelské rodiny Rabasů je nejznámější osobností Jindřich Rabas, který se narodil 21. 8. 1847 v Cholticích u Pardubic. Nejprve byl zaměstnán jako inženýr na zemském stavebním úřadě v Brně, později se stal dokonce tamním stavebním radou. Od roku 1910 byl faktickou hlavou firmy Rabas-Kosina-Weiner, kterou tvořili kromě Jindřicha Rabase i podnikatelé Josef Kosina a Emil Weiner. Jejich firma se zabývala především průmyslovou výstavbou. Mezi nejvýznamnější stavby této firmy patří projekt přehrady Bystřička u Valašského Meziříčí. Jedná se o jednu z nejstarších přehradních hrází v České republice, která měla zásobovat vodou plánovaný Dunajsko-oderský průplav. Stavba přehrady probíhala v letech 1908–1912 a může se pochlubit několika zajímavostmi. Například rozměry hráze představovaly ve své době vrchol vodního stavitelství a poprvé na území Čech a Moravy byla použita nová metoda výpočtu stability hráze. Rabas se také zabýval řešením přepravy těženého materiálu v lomech výstavbou tzv. brzdových drah (např. u Roučky na Moravě). Jindřich Rabas zemřel 22. 7. 1920 ve věku 73 let.


Pohled na přehradu Bystřička u Valašského Meziříčí, která byla jednou z nevýznamnějších realizací firmy Rabas-Kosina-Weiner. Der Stausee Bystřička bei Wallachisch Meseritsch - einer der wichtigsten Aufträge der Firma Rabas-Kosina-Weiner. The Bystřička dam at Valašské Meziříčí, one of the most important projects of the Rabas-Kosina-Weiner company.

DE

EN

Die bekannteste Persönlichkeit der Unternehmerfamilie Rabas ist Jindřich Rabas, der am 21. 8. 1847 in Choltice bei Pardubitz geboren wurde. Zuerst war er als Ingenieur am Bauamt der Stadt Brünn angestellt, später wurde er hier zum Baurat. Ab 1910 war er der faktische Leiter der Firma Rabas-Kosina-Weiner, in der neben Jindřich Rabas auch die Unternehmer Josef Kosina und Emil Weiner Anteil hatten. Ihre Firma spezialisierte sich vor allem auf industrielle Bauten. Zu den bedeutendsten Bauten dieser Firma gehört das Projekt des Stausees Bystřička bei Wallachisch Meseritsch. Es handelt sich um einen der ältesten Staudämme in Tschechien. Dieser Stausee sollte den geplanten Donau-Oder-Kanal mit Wasser versorgen. Die Bauarbeiten verliefen in den Jahren 1908–1912, das Werk weist mehrere Merkwürdigkeiten auf. Die Ausmaße des Dammes stellten zu dieser Zeit den Gipfel des Wasserbaus dar. Zum ersten Mal in Böhmen und Mähren wurde hier eine neue Berechnungsmethode für die Stabilität des Dammes angewandt.

Jindřich Rabas, born in Choltice near Pardubice on 21 August, was the most famous member of a business family. First, he was employed as an engineer at the Regional Engineering Office in Brno; later, he became the construction councillor. Since 1910, he was the head of the Rabas-Kosina-Weiner company (managed also by the entrepreneurs Josef Kosina and Emil Weiner). The company dealt primarily with industrial construction. The most important buildings included the dam project at Bystřička near Valašské Meziříčí. It is one of the oldest dams in the Czech Republic, which was supposed to supply water to the planned Danube-Odra Canal. The dam was built in 1908-1912, and it is interesting in many ways. For example, it was one of greatest water constructions of the time, and its architects used a new method of calculating the dam stability.

Rabas beschäftigte sich auch mit der Materialbeförderung in Steinbrüchen, indem er die sog. Bremsbahnen baute (z.B. bei Roučka in Mähren). Jindřich Rabas starb am 22. 7. 1920 im Alter von 73 Jahren.

Rabas also helped with the transportation of mined materials from quarries by building the so-called braking rails (e.g. near Roučka na Moravě). Jindřich Rabas died on 22 July 1920, at the age of 73.


RIPKA VON RECHTHOFEN Hrobka č. sk. 2, hr. 105–107

Gruft, Gruppe 2, Gr. 105–107

Group No. 2/ grave No. 105–107

CS Rodina Ripkových začala podnikat roku 1852 ve výrobě barviv. Od ostatních výrobců se Ripkovi lišili tím, že svá barviva vyráběli mechanicky z barevného dřeva, nikoli chemicky. Tím byly jejich výrobky oproti konkurenci levnější. Karel Ripka (1818–1874) se kromě barvířství věnoval také špeditérství, které stejně jako firmu na výrobu barviv založil jeho otec. Jeho starší bratr Adolf (1812–1884), který byl roku 1879 povýšen do dědičného šlechtického stavu s predikátem von Rechthofen, byl nejprve společníkem v rodinné barvířské firmě. Poté se stal majitelem velkoobchodu s koloniálním a barvířským zbožím na Novobranské ulici v Brně a majitelem dřevařského podniku, který se specializoval na výrobu intarzovaného nábytku. Za své zásluhy byl roku 1850 jmenován císařským radou a o tři roky později se stal měšťanem města Brna. Dvanáct let působil jako poslanec Moravského zemského sněmu. Oba bratři byli aktivními turisty. Karel například vybudoval rozhlednu na dnešním Babím lomu u Lelekovic (Ripka Ruhe) a Adolf byl zakladatelem a prvním předsedou brněnské pobočky Österreichischer Touristen-Clubu. Po Adolfu Ripkovi byl roku 1882 pojmenován dnešní Horní můstek nad propastí Macocha (Ripka Warte). Velkoobchod a továrnu po Adolfově smrti zdědil jeho syn Adolf Josef Ernst Ripka (1845–1924), který byl mimo jiné členem střelecké rady Měšťanského spolku. V Brně nám po této rodině zůstaly, kromě jejich hrobky z dílny Josefa Tomoly, dvě architektonické památky. První z nich můžeme najít na Benešově ulici 8: jedná se o nájemní dům Carla Adolfa Ripky von Rechthofen v neorenesančním stylu, který nechal v šedesátých letech 19. století postavit Adolf Ripka. Tato budova byla součástí první fáze zástavby brněnské okružní třídy. Druhou památkou je pak vila Herminy Ripkové ve stylu německé renesance, kterou nechal své ženě postavit Adolf Josef Ernst Ripka roku 1883 v tehdy velmi oblíbeném vilovém letovisku v údolí Svratky (dnes Veslařská 244).


Vila Hermíny Ripkové od architekta Augusta Prokopa na Veslařské ulici. Die Villa von Hermina Ripka in der Veslařská-Straße (Architekt August Prokop). Hermina Ripka’s villa at Veslařská Street designed by August Prokop.

Adolf Ripka. Muzeum města Brna Adolf Ripka. Museum der Stadt Brünn Adolf Ripka. The Brno City Museum

DE

EN

Die Ripka Familie betrieb ab 1852 ihr Unternehmen für die Produktion von Farbstoffen. Von anderen Herstellern unterschied sich ihre Produktion dadurch, dass ihre Farbstoffe nicht chemisch, sondern mechanisch aus Farbhölzern gewonnen wurden. Dadurch konnten ihre Produkte im Vergleich zu den Konkurrenten billiger sein. Karel Ripka (1818–1874) betrieb neben der Färberei auch eine Spedition, die ebenfalls von seinem Vater gegründet wurde. Sein älterer Bruder Adolf (1812–1884), der im Jahre 1879 in den Adelsstand mit dem Prädikat von Rechthofen erhoben wurde, war anfangs Gesellschafter in der Farbstoff-Firma. Später besaß er einen Großhandel mit Kolonial- und Farbstoffwaren in der Neutorgasse in Brünn und eine Firma mit Produktion von intarsierten Möbeln. Für seine Verdienste wurde er 1850 zum Kaiserlichen Rat ernannt und drei Jahre später wurde er zum Brünner Bürger. Zwölf Jahre lang saß er als Abgeordneter im Mährischen Landtag. Beide Brüder waren aktive Touristen. Karel ließ zum Beispiel einen Aussichtsturm am Babí Lom bei Lelekowitz errichten (Ripka Ruhe) und Adolf war Gründer und erster Vorsitzender des Österreichischen Touristen-Clubs in Brünn. Nach Adolf Ripka wurde 1882 die heutige „Obere Brücke“ über die Macocha-Schlucht benannt (Ripka Warte). Nach Adolfs Tod erbte den Großhandel und die Fabrik sein Sohn Adolf Josef Ernst Ripka (1845–1924), der u. a. Mitglied des Rates des Landesverbandes mährischer Schützen war.

The Ripka family started manufacturing dyes in 1852. Unlike others, they produced them mechanically from coloured wood, not chemically. Thus, their products were cheaper compared to the competition. Karel Ripka (1818-1874), was not only a dyer, but also a forwarder, like his father. His older brother Adolf (1812–1884), who was awarded the hereditary title of nobility with the predicate “von Rechthofen” in 1879, was the first business partner in the family dyeing company. Then he became the owner of a grocery and dyed goods wholesale in Novobranská Street in Brno and the owner of a timber company, specialized in the production of inlaid furniture. For his merits, he was appointed Imperial Councillor in 1850, and he became a townsman of Brno three years later. He was also as a member of the Moravian Landtag for 12 years. Both brothers were active tourists. Karel, for example, built a lookout tower in today’s Babí lom near Lelekovice (the Ripka Ruhe), and Adolf was the founder and first chairman of the Brno branch of the Österreichischer Touristen-Club. Today’s Upper Bridge over the Macocha abyss (the Ripka Warte) was named after Adolf Ripka in 1882. After Adolf’s death, the wholesale and factory was inherited by his son, Adolf Josef Ernst Ripka (1845–1924), who was a also member of the shooting council of the Civic Association.

Von dieser Familie sind in Brünn – neben der Gruft aus der Werkstatt von Josef Tomola – zwei Baudenkmäler geblieben. Das erste findet man in der Benešova-Straße Nr. 8: Es handelt sich um das Mietshaus von Carl Adolf Ripka von Rechthofen im Stil der Neorenaissance, das Adolf Ripka in den sechziger Jahren des 19. Jahrhunderts erbauen ließ. Dieses Gebäude gehörte zu ersten Phase des Ringstraßen-Baus. Das andere Baudenkmal ist die Villa von Hermina Ripka im Stil der deutschen Renaissance, die Adolf Josef Ernst Ripka 1883 für seine Frau im Schwarzatal erbauen ließ (heute Veslařská-Straße 244).

In addition to the family tomb made by Josef Tomola, there are two architectural monuments left by the family in Brno. The first one can be found at 8 Benešova Street: it was a rental house of Carl Adolf Ripka von Rechthofen built in the neo-Renaissance style in the 1860s. The building was part of the first phase of the Brno ring road. The second one is Hermina Ripka’s villa built in the German Renaissance style by Adolf Josef Ernst Ripka for his wife in the popular resort near the Svratka River (now 244 Veslařská Street) in 1883.


ELSE RÜTHEL SCHABER 3. 8. 1899–19. 7. 1938 Hrob č. sk. 104, hr. 479

Grab, Gruppe. 104, Gr. 479

Group No. 104/ grave No. 479

CS Německá levicová básnířka, překladatelka a herečka Else Rüthelová se narodila 3. 8. 1899 v Kolíně nad Rýnem. Dětství strávila v Petrohradě, kde pracoval její otec, původně z Estonska, jako zahradní architekt. Poté co se její rodiče rozvedli, se se svou německou matkou vrátila do Německa. V Mnichově vystudovala divadelní školu. Roku 1927 se provdala za německého novináře a spisovatele Willa Schabera. Else Schaberová pracovala v Jihoněmeckém rozhlase, vystupovala v divadle Münchner Kammerspiele a v kabaretu Simplicissimus. Byla také jednou z nejlepší recitátorek v Německu a poradkyní svého manžela. Napsala stovky básní, z nichž mnohé dosud nejsou vydány. Nástup národních socialistů k moci znemožnil Else a Willovi Schaberovým politickou i uměleckou činnost. Rozhodli se proto opustit Německo. Jejich první cesta vedla do Estonska, odkud chtěli utéct do Vídně. To se jim však nepovedlo, protože v Břeclavi je zadržela rakouská pohraniční hlídka, která jim oznámila, že Rakousko již politické emigranty nepřijímá. Československý hraničář Schaberovým poradil, aby odjeli do Brna, kde žije velká německá menšina. Zde rychle navázali kontakt s dalšími německými antifašisty. Díky šéfredaktorovi listu Tagesbote Albertu Weißovi začali Else a Will psát pro časopis Měsíc (i jeho německé vydání Der Monat), Prager Tagblatt či Basler Nationalzeitung. Společně s dalšími německými emigranty začali vydávat časopis Press Service, který měl zásobovat německý tisk mimo nacistické Německo. Odebíraly ho noviny v Československu, Švýcarsku, Rumunsku či Palestině. Else Schaberové vyšla roku 1936 v nakladatelství Monat sbírka básní Rozednění (Anbruch des Tages). Po čtyřleté nemoci zemřela Else Schaberová v brněnském Domě útěchy dne 19. 7. 1938. Její hrob je jednou z mála brněnských památek na německé emigranty třicátých let 20. století.


Else Rüthel Schaber. Muzeum města Brna Else Rüthel Schaber. Museum der Stadt Brünn Else Rüthel Schaber. The Brno City Museum

DE

EN

Die deutsche linksorientierte Dichterin, Übersetzerin und Schauspielerin Else Rüthel wurde am 3. 8. 1899 in Köln am Rhein geboren. Sie wuchs in St. Petersburg auf, wo ihr Vater, der aus Estland stammte, als Gartenarchitekt wirkte. Nach der Scheidung ihrer Eltern kehrte sie mit ihrer Mutter nach Deutschland zurück. In München besuchte sie eine Theaterschule. 1927 heiratete sie den deutschen Journalisten und Schriftsteller Will Schaber. Else Schaber arbeitete beim Süddeutschen Rundfunk, war Mitglied der Münchner Kammerspiele und des Kabaretts Simplicissimus. Sie war auch eine der besten Vortragskünstlerinnen in Deutschland und Beraterin ihres Ehemannes. Sie schrieb mehrere Hundert Gedichte; die meisten wurden bis heute nicht herausgegeben. Der Aufstieg der Nationalsozialisten an die Macht hinderte Else und Will Schaber an ihrer politischen und künstlerischen Tätigkeit. Sie beschlossen deshalb Deutschland zu verlassen. Ihre erste Reise führte nach Estland, von hier aus wollten sie nach Wien fliehen. Das gelang jedenfalls nicht, da sie in Lundenburg von einer österreichischen Grenzpatrouille angehalten wurden und erfuhren, dass Österreich keine politischen Emigranten mehr annimmt. Ein tschechoslowakischer Grenzbeamter riet den Schabers, nach Brünn zu gehen, wo eine große deutschsprachige Minderheit lebte. Hier nahmen sie schnell Kontakte zu anderen deutschen Antifaschisten auf. Dank dem Chefredakteur des Tagesboten, Albert Weiß, fingen Else und Will an, für die Zeitschrift Měsíc (auch für ihre deutschsprachige Version Der Monat), für das Prager Tagblatt und die Basler Nationalzeitung zu schreiben. Mit weiteren deutschen Emigranten gaben sie die Zeitschrift Press Service heraus, die die deutsche Presse außerhalb des nazistischen Deutschlands versorgen sollte. Press Service wurde von Zeitungsredaktionen in der Tschechoslowakei, in der Schweiz, in Rumänien oder in Palästina abonniert. Im Jahre 1936 erschien im Monat-Verlag die Gedichtsammlung Anbruch des Tages. Nach einer vierjährigen Krankheit starb Else Schaber am 19. 7. 1938 im Brünner Haus des Trostes. Ihr Grab stellt eine der wenigen Erinnerungen an die deutschen Emigranten der dreißiger Jahre des 20. Jahrhunderts dar.

Else Rüthel, the German leftist poet, translator and actress, was born in Cologne on 3 August 1899. She spent her childhood in St. Petersburg, where her father, originally from Estonia, worked as a garden architect. After her parents divorced, she returned with her German mother to Germany. She studied the theatre school in Munich. In 1927, she married the German journalist and writer Wil Schaber. Else Schaber worked at the South German Radio, performed at the Münchner Kammerspiele Theater and in the Simplicissimus cabaret. She was also one of Germany’s best reciters and her husband’s adviser. She wrote hundreds of poems, many of which have not been published yet. The rise of national socialists to power made Else and Will Schaber’s political and artistic activity impossible, so they decided to leave Germany. Their first trip led to Estonia, and then they wanted to flee to Vienna. However, they were held by the Austrian border guards in Břeclav and told that Austria no longer accepts political emigrants. The Czechoslovak border guard advised the Schabers to leave for Brno, where a large German minority lived. In Brno, they quickly established contact with other German anti-fascists. Thanks to Albert Weiß, the Tagesbot editor-in-chief, Else and Will began to write for the journal Měsíc (and its German edition, Der Monat), Prager Tagblatt and Basler Nationalzeitung. Together with other German expats, they established the Press Service, which was supposed to inform the German press outside of the Nazi Germany. They were subscribed to by newspapers in Czechoslovakia, Switzerland, Romania or Palestine. In 1936, Else Schaber published a collection of poems Anbruch des Tages at the Monat publishing house. After four years of illness, Else Schaber died in a Brno hospice on 19 July 1938. Her grave is one of the few monuments to the German expats of the 1930s in Brno.


SCHOELLEROVI

Hrob č. sk. 25d, hr. 19–28

Grab, Gruppe. 25d, Gr. 19-28

Group No. 25d / grave No. 19–28

CS Rodina Schoellerových patřila mezi významné brněnské průmyslníky a velkoobchodníky ve vlnařství, cukrovarnictví a ocelářství. Počátky jejich podnikání spadají až do 18. století, tehdy továrna na sukna ještě působila v Dürenu v Porýní. Do Brna byl podnik přenesen roku 1818 a již o rok později zde Schoellerovi koupili tovární budovu se zařízením firmy Hopf a Bräunlich na Cejlu 46/48. V Brně se do historie firmy nejvíce zapsal Phillip Wilhelm (1797–1877) a jeho syn Gustav Adolf (1830–1912). Phillip byl roku 1823 pověřen jejím vedením, a o rok později založil se svým bratrem Adolfem v Brně továrnu na vlněné zboží a plsť. Příchod Schoellerů do Brna je označován jako počátek nové epochy vlnařství, a to díky tomu, že do své výroby zaváděli moderní technologie. Firma Gebrüder Schoeller měla jako první v monarchii své provozy osvětlené plynovými lampami, jako první použili Schoellerovi hydraulický lis při výrobě sukna a také pořídili dva parní stroje. Kvalitu jejich výrobků ocenila porota na světových výstavách v Londýně (1851) i Paříži (1855), zejména za pečlivé vedení výrobního procesu od výběru kvalitních surovin po závěrečnou úpravu. V Londýně byl dokonce Phillip Schoeller jedním z porotců. V dubnu 1863 byl Phillip a jeho syn Gustav, který vedl firmu po otcově smrti roku

1877, povýšen do rytířského stavu. Roku 1880 založil Gustav Schoeller spolu s ostatními brněnskými a vídeňskými výrobci akciovou společnost k provozování přádelny česané příze v Brně. Rodina Schoellerových byla důležitým členem brněnského veřejného a kulturního života. Podporovala například Moravský umělecký spolek a spolek Německý dům. Přispívala také Moravskému průmyslovému muzeu. Phillip Schoeller byl mj. poslancem Moravského zemského sněmu a říšské rady. Gustav Schoeller byl německým honorárním konzulem pro Moravu a Slezsko v Brně či prezidentem brněnské obchodní a živnostenské komory. Někteří historikové ho dokonce označují za šedou eminenci brněnského veřejného života. O tom, jak velkou roli tato rodina v brněnské měšťanské společnosti hrála, svědčí i fakt, že právě Schoellerovi spravovali první konzulát USA v českých zemích, který byl roku 1863 zřízen v Brně. Dnes si v Brně můžeme kromě jejich hrobky prohlédnout i novorenesanční palác na ulici Cejl, který si nechal roku 1868 Gustav Schoeller postavit hned vedle své továrny a který zdobí malby vídeňského malíře Gläsera.


Továrna na vlněné zboží Bratři Schoellerové na Cejlu 48-50 zachycená na vedutě z konce 19. století. Technické muzeum v Brně Die Tuchfabrik der Gebrüder Schoeller, Zeile 48-50, eine Stadtansicht vom Ende des 19. Jahrhunderts. Technisches Museum in Brünn The Schoellers’ felt producing factory at 48-50 Cejl Street in the city view from the end of the 19th century. The Brno Technical Museum

Gustav Schoeller. Muzeum města Brna Gustav Schoeller. Museum der Stadt Brünn Gustav Schoeller. The Brno City Museum

DE Die Angehörigen der Familie Schoeller gehörten zu bedeutenden Brünner Industriellen und Großhändlern auf dem Gebiet Woll-, Zuckerrüben- und Stahlindustrie. Die Anfänge ihres Unternehmens fallen in das 18. Jahrhundert, damals befand sich ihre Tuchfabrik noch in Düren in Nordrhein-Westfalen. Das Unternehmen wurde 1818 nach Brünn verlegt und ein Jahr später erwarben Schoellers von der Firma Hopf und Bräunlich eine Fabrik mitsamt Ausstattung (Zeile 46/48). In Brünn gingen besonders Phillip Wilhelm (1797–1877) und sein Sohn Gustav Adolf (1830–1912) in die Firmengeschichte ein. Phillip wurde 1823 mit der Leitung der Firma beauftragt und ein Jahr danach gründete er mit seinem Bruder Adolf in Brünn eine Tuch- und Filzfabrik. Der Einzug Schoellers in Brünn gilt als Anfang einer neuen Epoche der Tuchindustrie, da sie die technische Modernisierung einführten. Die Firma Gebrüder Schoeller schaffte als Erste in Österreich eine Gasbeleuchtung an, setzte als Erste eine hydraulische Presse bei der Tuchproduktion ein und schaffte auch zwei Dampfmaschinen an. Die Qualität ihrer Produkte wurde auf den Weltausstellungen in London (1851) und Paris (1855) hoch bewertet, insbesondere wegen der sorgfältigen Führung des Produktionsprozesses, von der Auswahl hochwertiger Rohstoffe bis zur finalen Appretur. In London war Phillip Schoeller sogar einer der Preisrichter. Im April 1863 wurden Phillip und sein

Sohn Gustav, der später, nach dem Tod seines Vaters 1877, die Firma leitete, in den Ritterstand erhoben. 1880 gründete Gustav Schoeller mit anderen Brünner und Wiener Fabrikanten eine Aktionsgesellschaft zum Betreiben einer Kammgarnspinnerei in Brünn. Die Familie Schoeller engagierte sich weitgehend im kulturellen und politischen Leben Brünns. Sie förderte zum Beispiel den Mährischen Kunstverein und den Verein „Deutsches Haus“. Sie unterstützte auch das Mährische Gewerbemuseum. Phillip Schoeller gehörte u.A. als Mitglied dem Mährischen Landtag und dem Reichsrat an. Gustav Schoeller war deutscher Honorarkonsul für Mähren und Schlesien und Präsident der Brünner Handels- und Gewerbekammer. Manche Historiker halten ihn für die graue Eminenz des Brünner öffentliches Leben. Einen Beweis dafür, was für eine Rolle diese Familie in der Brünner bürgerlichen Gesellschaft spielte, liefert die Tatsache, dass die Schoellers das erste Konsulat der USA in böhmischen Kronländern verwalteten, das 1863 in Brünn errichtet wurde. Heute kann man in Brünn neben der Gruft auch den Palast im Stil der Neorenaissance in der Cejl-Straße besichtigen, den 1868 Gustav Schoeller in der Nachbarschaft seiner Fabrik erbauen ließ und der von Gemälden des Wiener Malers Gläser geschmückt ist.

EN The Schoeller family was among the major industrialists and wholesalers in the wool, sugar and steel industry in Brno. The beginnings of their business date back to the 18the century when their cloth factory operated in Düren in the Rhineland. The company was moved to Brno in 1818; a year later, the Schoellers bought a factory equipped by the Hopf and Bräunlich company at 46–48 Cejl Street. Phillip Wilhelm (1797–1877) and his Gustav Adolf (1830–1912) were the most important figures in the history of the company. Phillip became its manager in 1823; a year later, he founded a factory producing woollen goods and felt with his brother Adolf. The arrival of the Schoellers to Brno is known as the beginning of a new era of the wool industry because they introduced modern technology in their factories. Gebrüder Schoeller was the first company in the monarchy which used gas lamps to light their factories and the hydraulic press in the manufacture of cloth; they also bought two steam engines. The quality of their products was awarded at the world exhibitions in London (1851) and Paris (1855), in particular for the careful management of the production process – from the selection of raw materials to the final production. In London, Phillip Schoeller was even one of the

jurors. In April 1863, Phillip and his son Gustav, who managed the company after his father’s death in 1877, were elevated to the status of the knights. In 1880, Gustav Schoeller co-founded a joint-stock company with other Brno and Vienna manufacturers to operate a spinning mill producing worsted yarn in Brno. The Schoeller family was also active in the Brno public and cultural life. They supported the Moravian Art Association and the German House, and donated items to the Moravian Industrial Museum. Phillip Schoeller was also a member of the Moravian Landtag and the Reichstag in Vienna. Gustav Schoeller was the German Honorary Consul for Moravia and Silesia in Brno and the President of the Brno Chamber of Commerce and Trade. Some historians even call him the grey eminence of the Brno public life. The fact that the Schoellers operated the first U.S. consulate in the Czech lands, established in Brno in 1863, proves the importance of the family in the Brno society. In addition to the Schoeller family tomb, visitors to Brno can also admire the neo-Renaissance palace in Cejl Street, built by Gustav Schoeller next to his factory in 1868 and decorated with paintings by the Viennese painter Gläser.


RUDOLF VON SINGULE 8. 4. 1883–2. 5. 1945 Hrob č. sk. 58, hr. 71–73

Grab, Gruppe 58, Gr. 71–73

Group No. 58/ grave No. 71–73

CS Poručík Rudolf von Singule se narodil 8. 4. 1883 v Pule. Pro vojenskou kariéru byl předurčen už tím, že jeho otec pocházející z Brna byl komisařem námořnictva. Roku 1901 vystudoval námořní akademii v Rijece, poté následovala služba na lodích a torpédovcích. K ponorkám, které mu přinesly největší slávu, se dostal roku 1909, kdy prodělal výcvik na nově zařazené ponorce U-4. Jejím velitelem se stal 9. 4. 1915. První úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Již 9. 6. 1915 jeho ponorka těžce poškodila britský křižník Dublin. Největšího válečného úspěchu, za který byl i vyznamenán, se dočkal nedlouho poté. Dne 18. 7. 1915 dosáhl potopení italského vlajkového křižníku Giuseppe Garibaldi. Do konce války pak potopil ještě dalších 15 lodí. Roku 1918 byl jako instruktor převelen na ponorkovou základnu v Pule. Dále s ním bylo počítáno jako s velitelem zaoceánské ponorky. Konec války mu však přichystal jiný osud, a to návrat do Brna a práci úředníka v penzijní pojišťovně. V armádě však alespoň částečně zůstal, v československé armádě byl zařazen jako záložní důstojník ženijního vojska. Okupace německými nacisty však opět změnila jeho plány. Aby zachránil svou židovskou manželku a děti, přihlásil sedo německého námořnictva, kde v letech 1940–1943 sloužil v hodnosti korvetního kapitána jako velitel školní ponorky UD-4 v Kielu a později v Itálii. Svou manželku Doru však ochránit nedokázal. Perzekuce německými úřady ji v prosinci 1940 dohnala k sebevraždě. Tragický osud úspěšného velitele ponorek Rudolfa von Singuleho skončil 2. 5. 1945 v Brně. Když bránil svoji druhou ženu a dcery před rabujícími sovětskými vojáky, jeden z nich ho zastřelil. Za své vojenské úspěchy získal šlechtický titul i řadu vyznamenání, například německý Železný kříž první třídy nebo vojenský řád Marie Terezie.


Rudolf von Singule. Internetová Encyklopedie dějin Brna Rudolf von Singule. Online-Enzyklopädie der Stadtgeschichte Brünns Rudolf von Singule. The Internet Encyclopaedia of the Brno History

DE

EN

Leutnant Rudolf von Singule wurde am 8. 4. 1883 in Pola geboren. Seine Militärkarriere war schon dadurch vorbestimmt, dass sein aus Brünn stammender Vater am Marina-Kommissariat in Pula arbeitete. 1901 absolvierte Rudolf die Marineakademie Fiume (heute Rijeka). Danach diente er auf mehreren Schiffen und Torpedobooten. 1909 wurde er an die gerade gegründete U-Boots-Basis überstellt, wo er eine Ausbildung auf dem U-4 absolvierte, das ihm den größten Ruhm bringen sollte. Am 9. 4. 1915 wurde er Kommandant dieses U-Bootes. Die ersten Erfolge ließen nicht lange auf sich warten. Bereits am 9. 6. 1915 beschädigte sein U-4 den britischen Kreuzer Dublin. Der größte Kriegserfolg, für den er dann auch ausgezeichnet wurde, folgte kurz darauf. Am 18. 7. 1915 versenkte er den italienischen Panzerkreuzer Giuseppe Garibaldi. Bis zum Kriegsende versenkte er weitere 15 Schiffe. Im Jahre 1918 wurde er wieder an die U-Boot-Basis in Pola als Ausbilder versetzt. Es wurde mit ihm als geeigneter Kommandant eines Langstrecken-U-Bootes gerechnet. Nach dem Kriegsende erwartete ihn jedoch ein anderes Schicksal, und zwar die Rückkehr nach Brünn, wo er bei einer Pensionsversicherung arbeitete. In der tschechoslowakischen Armee wurde er Reserveoffizier der technischen Truppen. Die deutsche Besetzung der Tschechoslowakei änderte seine Pläne erneut. Um seine jüdische Frau und Kinder zu retten, meldete er sich zu der deutschen Kriegsmarine, wo er in den Jahren 1940–1943 in Kiel als Korvettenkapitän das U-Boot UD-4 kommandierte, das Schulungsaufgaben in der Ostsee durchführte. Seine Ehefrau Dora konnte er allerdings nicht retten. Die Verfolgung seitens der deutschen Behörden trieb sie im Dezember 1940 zum Selbstmord. Das tragische Schicksal des erfolgreichen U-Boots-Kommandanten Rudolf von Singule vollendete sich am 2. 5. 1945 in Brünn. Als er seine zweite Frau und seine Töchter vor Übergriffen sowjetischer Soldaten schützen wollte, wurde er von einem von ihnen erschossen. Für seine Militärverdienste erwarb er einen Adelstitel und mehrere Auszeichnungen, zum Beispiel das deutsche Eiserne Kreuz 1. Klasse und das Ritterkreuz des Militär-Maria-Theresien-Ordens.

Lieutenant Rudolf von Singule was born in Pula on 8 April 1883. His military career seemed to be predetermined by the fact that his father was a Navy commissioner (although he was from Brno). In 1901, he graduated from the Naval Academy in Rijeka, and then he soldiered on ships and torpedoes. In 1909, he underwent training for the newly assigned U-4 submarine, and started soldiering on submarines which made him famous. He became the U-4 commander on 9 April 1915. His first achievements came soon. On 9 June 1915, his submarine severely damaged the British cruiser Dublin. Shortly afterwards, he was honoured for his greatest wartime success. On 18 July 1915, he managed to sink the Italian cruiser Giuseppe Garibaldi. By the end of World War I, he sank other 15 ships. In 1918, he was transferred to the submarine base in Pula as an instructor. He was to become the commander of an ocean submarine. However, the fate had something else for him in store: the return to the city of Brno and clerical work in a pension insurance company. Singule remained in the army at least partially as a reserve engineer officer of the Czechoslovak army. The Nazi occupation changed his plans again. To save his Jewish wife and children, he joined the German Navy, where he served as Lieutenant Captain and commander of the UD-4 school submarine in Kiel, and he served in Italy in 1940-1943. However, he did not manage to protect his wife Dora. The persecution by the German authorities forced her to commit suicide in December 1940. The tragic fate of Rudolf von Singule, the successful submarine commander, ended on 2 May 1945 in Brno. When he was defending his second wife and daughters from the raging Soviet soldiers, one of them shot him. For his military achievements, he won a number of awards, such as the German Iron Cross of the First Class or the Military Order of Maria Theresa.


HEINRICH JOSEF RICHARD STOREK 5. 7. 1862–10. 11. 1918

Hrob č. sk. 1, hr. 105–107

Grab, Gruppe 1, Gr. 105–107

Group No. 1/ grave No. 105–107

CS Heinrich Storek se narodil 5. 7. 1862 v Brně do rodiny Ignaze a Theresie Storkových. Jeho otec byl majitelem malé slévárny. Heinrich se však původně tomuto oboru nevěnoval, ve Vídni vystudoval obor farmacie. Do vedení rodinného podniku zasáhl až v době otcovy nemoci roku 1887. Již od začátku ale projevoval velkou prozíravost v podnikání. Jako třetí v habsburské monarchii nechal Heinrich Storek v rodinné slévárně vybudovat siemensmartinskou pec. Následně začal s výrobou ocelové litiny a krátce nato i kujné temperované litiny. Ruku v ruce s tímto pokrokem šla i řada stavebních rozšíření. Od roku 1913 byla v podniku vybudována strojírna, která vyráběla například náhradní díly pro textilní a cukrovarnický průmysl. Z malého rodinného podniku se tak stala jedna z největších sléváren v Brně, jejíž výrobky se vyvážely do celého regionu. V tovární laboratoři působil i profesor Viktor Kaplan, který právě zde, za značné materiální podpory Heinricha Storka, pracoval na svých vynálezech vodních turbín. V květnu 1919 tak mohla Storkova slévárna vyrobit první Kaplanovu vodní turbínu. (Tohoto úspěchu se však Heinrich Storek nedožil, zemřel 10. 11. 1918.) Během 1. světové války zapojil Heinrich Storek svůj závod do válečné výroby. Pro své zaměstnance zřídil Storek podnikové důchodové zabezpečení a učňovský domov. Byl činný také ve veřejném a kulturním životě. Byl například předsedou Moravského živnostenského spolku, členem Spolku rakouských chemiků apod. Za své zásluhy o rozvoj průmyslu monarchie získal Heinrich Storek roku 1918 titul císařského rady.


Reklamní tisk firmy Storek. Ein Werbedruck der Firma Storek. Storek advertisement.

DE

EN

Heinrich Storek wurde am 5. 7. 1862 in Brünn geboren. Sein Vater Ignaz war Besitzer von einer kleinen Gießerei. Heinrich widmete sich diesem Industriezweig ursprünglich nicht, da er in Wien Pharmazie studierte. Erst 1887 übernahm er die Leitung des Betriebs, weil sein Vater erkrankte. Von Anfang an zeigte Heinrich einen guten unternehmerischen Weitblick. Als dritter Fabrikant in der Habsburgermonarchie ließ er einen Siemens-Martin-Ofen aufstellen und begann mit Stahlguss- und später auch Tempergussherstellung. Mit dem technologischen Fortschritt kamen auch bauliche Erweiterungen. Ab 1913 gehörte zu dem Unternehmen auch eine Maschinenfabrik, in der z.B. Ersatzteile für die Textil- und Zuckerindustrie produziert wurden. Das kleine Familienunternehmen entwickelte sich zu einer der größten Gießereien in Brünn, deren Produkte in der ganzen Monarchie Absatz fanden. Im Betriebslabor wirkte auch Professor Viktor Kaplan, der hier, unter beträchtlicher materieller Unterstützung seitens Storek, an seinen Wasserturbinen arbeitete. Im Mai 1919 konnte das Werk die erste Kaplan-Turbine herstellen (diesen Erfolg erlebte Heinrich Storek jedoch nicht mehr, da er am 10. 11. 1918 verstarb.) Zur Zeit des Ersten Weltkrieges beteiligte sich Storeks Betrieb an der Kriegsproduktion.

Heinrich Storek was born into the family of Theresa and Ignaz Storek in Brno on 5 July 1862. His father owned a small foundry. Heinrich, however, was not interested in this field at first; he graduated in pharmacy in Vienna. He did not manage the family business until his father’s illness in 1887. From the very beginning, he showed great foresight in business. He had the third Siemens-Martin furnace in the Hapsburg monarchy built in the family foundry. Then he started to produce steel cast iron, and shortly afterwards, malleable tempered cast iron. A number of building extensions went hand in hand with this progress. Since 1913, an engineering plant was built for the company that manufactured, for example, spare parts for the textile and sugar industries. Thus, the small family enterprise became one of the largest foundries in Brno, whose products were exported to the whole region. Professor Viktor Kaplan also worked in the factory lab, working on his water turbine inventions there, with a substantial material support from Heinrich Storek. In May 1919, Stork’s foundry was able to produce the first Kaplan water turbine. (Heinrich Storek did not live to see this achievement, however, he died on 10 November 1918.) During World War I, Heinrich Storek’s factory took part in the war production.

Für seine Angestellten gründete Storek eine Rentenversicherung und ein Lehrlingsheim. Er war auch öffentlich aktiv. Er war u. A. Präsident des Mährischen Gewerbevereins und Mitglied des Vereins Österreichischer Chemiker. Für seine Verdienste um die Industrieentwicklung erhielt Heinrich Storek 1918 den Titel des Kaiserlichen Rats.

For his staff, Storek set up a corporate pension fund and a home for apprentices. He was also active in the public and cultural life. He was, for example, the chairman of the Moravian Trade Association, and a member of the Association of Austrian Chemists. For his contribution to the development of the industry, Heinrich Storek was awarded the title of Imperial Councillor.


FRANTIŠEK VÁCLAV SÜSSER 28. 2. 1890–26. 10. 1956 Hrob č. sk. 1, hr. 204–205

Grab, Gruppe 1, Gr. 204–205

Group No. 1/ grave No. 204–205

CS Akademický malíř, grafik a kreslíř František Süsser se narodil 28. 2. 1890 ve Vídni. Tam také navštěvoval nejdříve soukromý kurz sochaře Antonína Břeňka, kde se věnoval hlavně kresbě, a poté uměleckoprůmyslovou školu, kterou absolvoval roku 1913. Následující rok strávil na studijní cestě po Itálii. Po dvouleté vojenské službě přijel Süsser na Moravu. Zde nejprve rok učil na keramické škole ve Znojmě a poté získal místo profesora na Vyšší průmyslové škole textilní v Brně. Vyučovat textilní kreslení mu ovšem nevyhovovalo, a tak když roku 1924 byla založena Škola uměleckých řemesel v Brně, stal se František Süsser jedním z jejích prvních profesorů. Úkolem školy podle něj bylo odvádět žáky od povrchnosti a módnosti a naopak je vést k solidnímu studiu skutečnosti. Toho se plně držel při své výuce figurálního kreslení. Vždy zdůrazňoval určitost lineárního obrysu proti malířsky neurčité modelaci. Ve své tvorbě i ve škole důsledně potíral improvizaci. František Süsser se nesoustředil pouze na pedagogickou činnost, ale také spoluvytvářel profil brněnského výtvarného života v první polovině 20. století. Nejprve byl členem Klubu výtvarných umělců Aleš a poté Skupiny výtvarných umělců v Brně, která vznikla roku 1922. Skupinu tvořili moderně smýšlející umělci, kteří se ideově rozešli se spíše tradicionalistickým Klubem. Süsser, který byl jedním ze zakládajících členů, přinesl do Skupiny myšlenky, které se v té době nejvíce uplatňovaly mezi vídeňskými umělci (např. expresionismus). Süsserovu tvorbu nejprve ovlivňovalo Picassovo a Derainovo dílo (zejména neoklasicistní styl), následovalo sblížení s kubismem a poté popisný realismus. Süsserovo dílo si v dnešní době můžeme prohlédnout v Národní galerii v Praze, v Moravské galerii, v Muzeu města Brna či ve Státní galerii ve Zlíně.


Reklamní tisk firmy Eduard Till. Ein Werbedruck der Firma Eduard Till. Eduard Till’s advertisement.

DE

EN

Der akademische Maler, Grafiker und Zeichner František Süsser wurde am 28. 2. 1890 in Wien geboren. Dort besuchte er einen Privatkurs bei Bildhauer Antonín Břenek und widmete sich vor allem dem Zeichnen. Dann besuchte er die Kunstgewerbeschule, die er 1913 absolvierte. Das folgende Jahr verbrachte er auf Studienreise in Italien. Nach zwei Jahren Militärdienst ging Süsser nach Mähren. Hier unterrichtete er an der Fachschule für Keramik in Znaim, dann bekam er eine Professur an der Textilgewerbeschule in Brünn. Es gefiel ihm jedoch nicht, die Textil-Zeichnung zu unterrichten, deshalb wurde er zu einem der ersten Professoren der im Jahre 1924 gegründeten Kunstgewerbeschule in Brünn. Seiner Meinung nach, sollte die Schule die Schüler vom Oberflächlichen und Modischen ablenken und sie zum fundierten Studium der Tatsachen anregen. Diesen Grundsatz befolgte er bei seinem Figurenzeichnung-Unterricht. Er betonte immer die Bestimmtheit des linearen Umrisses gegenüber der malerisch unbestimmten Modellierung. In seinem Werk und in der Schule stellte er sich konsequent gegen die Improvisation.

The painter, graphic artist and illustrator František Süsser was born in Vienna on 28 February 1890. He attended a private course of the sculptor Antonín Břeňek, where he studied mainly drawing, and then graduated from the School of Arts and Crafts in 1913. He spent the following year on a study tour to Italy. After two years of military service, Süsser came to Moravia. First he taught at a ceramics school in the town of Znojmo, and then he was appointed a professor at the Textile Secondary School in Brno. He did not like to teach textile drawing, however, so when the School of Art Crafts in Brno was founded in 1924, František Süsser became one of the first professors. According to Süsser, the school should divert the pupils from superficiality and trendiness and teach them to study the reality – and this what he taught in his lessons of figural drawing. He always emphasized the certainty of the linear contour against vaguely indeterminate modelling. In his work and at school, Süsser consistently countered improvisation.

František Süsser konzentrierte sich nicht nur auf die pädagogische Tätigkeit, sondern gestaltete auch das Profil der Brünner bildenden Kunst der ersten Hälfte der zwanziger Jahre des 20. Jahrhunderts mit. Er war Mitglied des Vereins bildender Künstler Aleš und dann der Gruppe bildender Künstler in Brünn, die 1922 gegründet wurde. Diese Gruppe vereinigte die modern gesinnten Künstler, die sich ideologisch von dem eher traditionellen Verein trennten. Süsser, einer der Gründungsmitglieder, brachte in die Gruppe neue Ideen ein, die zu dieser Zeit am meisten unter Wiener Künstlern zur Geltung kamen (z.B. Expressionismus). Süssers Werk wurde anfangs von Picasso und Derain beeinflusst (vor allem der neoklassizistische Stil), dann kamen der Kubismus und später der beschreibende Realismus dazu. Süssers Werk kann man heute in der Nationalgalerie in Prag, in der Mährischen Galerie, im Museum der Stadt Brünn oder in der Staatlichen Galerie in Zlín besichtigen.

František Süsser did not concentrate only on pedagogical activities, but he also took part in the Brno art life in the first half of the 20th century. At first, he was a member of the Artists’ Club Aleš and then the Group of Visual Artists in Brno, founded in 1922. The Group was formed by modern-minded artists who left the rather traditionalist Artists’ Club Aleš. Süsser, one of the founding members, brought ideas which were most common among Viennese artists at that time (such as Expressionism). Süsser’s work was first influenced by Picasso and Derain (especially Derain’s neo-classical style), and by Cubism and descriptive realism. Today, Süsser’s work can be seen in the National Gallery in Prague, the Moravian Gallery in Brno, the Brno City Museum, and the State Gallery in Zlín.


EDUARD TILL 16. 10. 1824–25. 5. 1898 Hrob č. sk. 25a, hr. 37–45

Grab, Gruppe 25a, Gr. 37–45

Group No. 25a / grave No. 37–45

CS Velkoobchodník a průmyslník v oboru železářství Eduard Till se narodil 16. 10. 1824 v Lysicích do rodiny tamního mydlářského mistra Paula Tülla. Po dokončení gymnaziálních studií odjel do rakouského Steinu nad Dunajem, kde nastoupil do učení k obchodníkovi se železem Ferdinandovi Csankovi. Další praxi získal v Uherském Hradišti a později ve velkoobchodě ve  Floridsdorfu u Vídně. Zkušenosti, které na svých cestách posbíral, zužitkoval ve funkci obchodvedoucího u Franze Neuhausera v Brně. V době nástupu mu nebylo ještě ani pětadvacet let. Na této pozici setrval téměř deset let, až do roku 1853, kdy tento obchod koupil od jeho majitele Roberta Bartelsmanna. V Tillových rukou se obchod změnil na velkoobchod, největší svého druhu na Moravě. Od roku 1863 nesla firma název Eduard Till. Později se spojil s Antonem Heiderem, se kterým společně založili firmu na výrobu železných drátů a nýtů. Roku 1880 Heider z firmy vystoupil a E. Till se tak stal jejím jediným majitelem. I tento podnik byl velice úspěšný. Měl svoji pobočku ve Vídni a na výstavách získávaly jeho výrobky četná ocenění. Jako většina úspěšných podnikatelů i Eduard Till působil ve veřejném životě. Byl členem Obchodní a živnostenské komory v Brně, přísedícím obchodního soudu, za což získal titul císařského rady, dále cenzorem pobočky Rakousko-uherské banky a členem správní rady Moravské eskontní banky. Eduard Till zemřel 25. 5. 1898. Protože jeho manželství bylo bezdětné, stali se jeho dědici jeho synovci Eduard a Methud, kteří se ve firmě angažovali už od roku 1890 a které roku 1897 adoptoval.


Hrob Eduarda Tilla. Foto Miloš Strnad Das Grab von Eduarda Till. Foto Miloš Strnad Eduard Till’s grave. Photo by Miloš Strnad

DE

EN

Der Großhändler und Industrielle im Bereich Eisenwaren Eduard Till wurde am 16. 10. 1824 in Lysice in der Familie des Seifensieders Paul Tüll geboren. Nach dem Gymnasium ging er nach Stein an der Donau, wo er die Lehre bei dem Eisenwarenhändler Ferdinand Csank antrat. Weitere Erfahrungen sammelte er dann in Ungarisch Hradisch und später in einer Großhandlung in Floridsdorf. Seine Erfahrungen verwertete er als Geschäftsleiter bei Franz Neuhauser in Brünn. Als er diese Stelle antrat, war er nicht einmal 25 Jahre alt. In dieser Position blieb er bis 1853, als er dieses Geschäft dem Besitzer Robert Bartelsmann abkaufte. In Tills Händen wurde das Geschäft zur Großhandlung, die größte ihrer Art in Mähren. Ab 1863 hieß die Firma Eduard Till. Später gründete er mit Anton Heider eine Firma für Draht- und Nietenproduktion. 1880 verließ Heider die Firma und E. Till blieb als einziger Eigentümer. Dieses Unternehmen war auch sehr erfolgreich. Es hatte eine Niederlassung in Wien und seine Produkte erwarben bei Ausstellungen viele Preise.

Eduard Till, a hardware wholesaler and industrialist, was born into the family of the soap maker Paul Tüll in Lysice on 16 October 1824. After graduating from the grammar school, he went to Stein an der Donau, where he was an apprentice of Ferdinand Csanko, an iron merchant. He gained more experience in the town of Uherské Hradiště, and later in Floridsdorf near Vienna. His experience proved useful when he worked as a trader at Franz Neuhauser’s company in Brno. When he joined the company, he was 24. He remained in this position for almost ten years, until 1853 when he bought the company from the owner, Robert Bartelsmann. In Till’s hands, the company became the largest wholesale of its kind in Moravia. Since 1863, the company was been named Eduard Till. Later, Eduard Till teamed up with Anton Heider to found a company to produce iron wires and rivets. In 1880, Heider left the company, and Till became its sole owner. Again, he was very successful. He had a branch in Vienna, and his products were awarded at numerous exhibitions.

Wie die meisten erfolgreichen Unternehmer war auch Eduard Till im öffentlichen Leben aktiv. Er war Mitglied der Handels- und Gewerbekammer in Brünn, Beisitzer am Handelsgericht, wofür er zum Kaiserlichen Rat ernannt wurde, Zensor der Niederlassung der Österreichisch-Ungarischen Bank und Vorstandsmitglied der Mährischen Escomptebank. Eduard Till starb am 25. 5. 1898. Da seine Ehe kinderlos war, wurden seine Neffen Eduard und Methud zu seinen Nachfolgern, die sich in der Firma ab 1890 engagierten und die 1897 von Eduard adoptiert wurden.

Like most successful entrepreneurs, Eduard Till was also active in the public life. He was a member of the Brno Chamber of Commerce and Trade, an associate judge of the Commercial Court, for which he obtained the title of Imperial Councillor, the censor of the Austro-Hungarian Bank branch, and a member of the board of directors of the Moravian Discount Bank. Eduard Till died on 25 May 1898. Since his marriage was childless, his nephews, Eduard and Methud, who had been engaged in the company since 1890 and whom he adopted in 1897 became his heirs.


WAWROVI

Hrob č. sk. 18, hr. 17–21

Grab, Gruppe 18, Gr. 17–21

Group No. 18/ grave No. 17–21

Karl Franz Wawra. Archiv města Brna Karl Franz Wawra. Archiv der Stadt Brünn Karl Franz Wawra. The Brno City Museum

CS Wawrovi, brněnská rodina mlynářů, vlastnili v 19. století v Brně dva mlýny. První se nacházel na ulici Mlýnské (dnešní areál Vlněny) a druhý v líšeňském Mariánském údolí (dnešní tzv. Horní mlýn). Poslední z Wawrů, kdo na těchto mlýnech hospodařil, byl Antonín Wawra (1793–1845). Jeho tři synové se už mlynářství nevěnovali a mlýny tedy spravovali nájemci. Wawrovi tak na líšeňský mlýn jezdili jen na letní byt a sami bydleli na dnešním Moravském náměstí. Do historie Brna se nejvíc zapsal Karl Franz Wawra (1826–1905), ředitel 1. moravské spořitelny a přednosta 1. brněnského okrsku. V šedesátých letech byl členem obecního výboru, založil několik nadací na podporu sirotků a zchudlých měšťanů. Roku 1896 se stal čestným občanem města Brna. Známější, hlavně v oboru botaniky, je však nejmladší z bratrů Jindřich Blažej Wawra (1831–1887). Ten nejprve studoval, zejména botaniku, u starobrněnských augustiniánů a poté filozofii v Brně a medicínu ve Vídni. Roku 1855 nastoupil jako lodní lékař k námořnictvu. Později se stal dokonce osobním lékařem a společníkem mexického císaře Maxmiliána (bratra Františka Josefa I.) nebo princů sasko-koburských (např. bulharského cara Ferdinanda I.).

S nimi podnikl řadu námořních cest po celém světě, na kterých se věnoval hlavně botanice. Objevil přes 170 druhů rostlin, deset je po něm dokonce pojmenováno. Vzorky rostlin, které na svých cestách sbíral, byly po návratu zasazeny ve sklenících zámku Schönbrunn, ale také v botanické zahradě u Ponávky v Brně, kterou sám založil. Za své zásluhy v oboru botaniky získal například brazilský řád Růže, mexický řád Quadelup nebo řád Františka Josefa. Roku 1873 byl povýšen do rytířského stavu (s predikátem von Fernsee – z dalekých moří). Svou pozůstalost, kterou tvořilo kromě jiného 900 fotografií, herbáře a různé kulturně historické a národopisné předměty, odkázal Františkovu muzeu v Brně (dnešní Moravské zemské muzeum). Dnes bychom ovšem prakticky nic z tohoto dědictví v Brně nenašli. Až na několik sbírkových předmětů, které dodnes zůstaly v Muzeum města Brna, byla po roce 1945 Wawrova pozůstalost odvezena do pražského Náprstkova muzea. Po bratrech Wawrových byly pojmenovány i dvě brněnské ulice. Do roku 1918 se jmenovala na počest Jindřicha Wawry dnešní ulice Hybešova na Starém Brně, do roku 1945 se pak po Karlovi nazývala současná ulice Havlíčkova ve Stránicích.


DE Die Brünner Müllerfamilie Wawra besaß im 19. Jahrhundert zwei Mühlen. Die erste stand in der Mühlgasse, die andere in Mariental in Lösch (die heutige Obere Mühle - Horní mlýn). Der letzte Angehörige der Familie, der die Mühlen persönlich betrieb, war Antonín Wawra (1793–1845). Seine drei Söhne widmeten sich der Müllerei nicht mehr und die Mühlen wurden deshalb verpachtet. Wawras benutzten die Löscher Mühle nur als eine Sommerwohnung da sie am heutigen Moravské-Náměstí-Platz wohnten. Die deutlichste Spur in der Brünner Stadtgeschichte hinterließ Karl Franz Wawra (1826–1905), Direktor der Ersten Mährischen Sparkasse und Vorstand des 1. Brünner Bezirks. In den sechziger Jahren war er Mitglied des Gemeindeausschusses, er gründete mehrere Stiftungen zur Unterstützung von Waisen und verarmten Bürgern. 1896 wurde er zum Ehrenbürger Brünns ernannt. Noch bekannter als Karl Franz – insbesondere auf dem Gebiet der Botanik – war der Jüngste von den Brüdern, Jindřich Blažej Wawra (1831–1887). Dieser studierte u. A. Botanik bei den Altbrünner Augustinern und dann Philosophie in Brünn und Medizin an der Universität Wien. Im Jahre 1855, nach dem Studienabschluss, trat er als Schiffsarzt der Österreichischen Kriegsmarine bei. Später wurde er sogar zum Leibarzt des Kaisers Maximilian von Mexiko (Bruder von Kaiser Franz Joseph I.) oder des Prinzen von Sachsen-Coburg

(z.B. von Ferdinand I., dem Zaren von Bulgarien) berufen. In deren Begleitung unternahm er mehrere Expeditionen, bei denen er sich vor allem der botanischen Forschung widmete. Er entdeckte mehr als 170 Pflanzenarten; zehn davon wurden sogar nach ihm benannt. Die Pflanzen, die er bei seinen Reisen sammelte, wurden danach sowohl in den Pflanzenhäusern im Schönbrunner Schlosspark, als auch in einem von ihm gegründeten botanischen Garten am Ponávka-Bach in Brünn angepflanzt. Für seine Verdienste auf dem Gebiet der Botanik erhielt er zum Beispiel den brasilianischen Orden der Rose, den mexikanischen Guadalupe-Orden oder den Franz-Joseph-Orden. 1873 wurde er in den Ritterstand erhoben (mit dem Prädikat von Fernsee). Seinen Nachlass, bestehend aus u. A. 900 Fotos, Herbarien und verschiedenen kulturgeschichtlichen und ethnographischen Objekten, hinterließ er dem Kaiser-Franz-Museum (das jetzige Mährisches Landesmuseum). Heute würde man in Brünn kaum etwas von diesem Nachlass finden. Abgesehen von ein paar Gegenständen, die bis heute im Museum der Stadt Brünn geblieben sind, wurde Wawras Verlassenschaft nach 1945 in das Náprstek-Museum in Prag verlegt. Seine Heimatstadt Brünn benannte nach Jindřich Wawra die heutige Hybešova-Straße in Altbrünn (bis 1918). Die heutige Havlíčkova-Straße hieß bis 1945 Karl-Wawra-Gasse.

EN The Wawra family owned two mills in Brno in the 19th century. The first one was in Mlýnská Street (the former Vlněna complex) and the other one in Mariánské údolí in Líšeň (the so-called Upper Mill). The last member of the family who worked in these mills was Antonín Wawra (1793–1845). His three sons were not interested in the milling industry, and the mills were managed by tenants. The Wawras used the Upper Mill as a summer cottage and lived in today’s Moravské Square. The most important member of the family was Karl Franz Wawra (1826-1905), the director of the First Moravian Bank and head of the first Brno district. In the 1860s, he was a city councillor, and he established several foundations to support orphans and impoverished city dwellers. In 1896, he became an honorary citizen of the city of Brno. His youngest brother, Jindřich Blažej Wawra (1831–1887), was known for his interest in botany. First he studied botany at the Augustinian monastery in Brno, and then philosophy in Brno and medicine in Vienna. In 1855, he worked as a ship’s surgeon in the navy. Later he became the personal physician and companion of the Mexican Emperor Maximilian (brother of Franz Joseph I.) and

the Princes of Saxony-Koburg (e.g. the Bulgarian Tsar Ferdinand I). He travelled all over the world with them, and studied mainly botany. He discovered over 170 species of plants, and ten of them have been named after him. The plant samples he had collected on his travels were planted in the greenhouses of the Schönbrunn Palace and at the Brno Botanical Garden which he founded. For his merits in the field of botany, he was awarded, for example, the Brazilian Order of the Rose, the Mexican Order of the Quadelup, and the Order of Franz Joseph. In 1873, he was promoted to the status of knight (with the predicate “von Fernsee”). He bequeathed his estate, consisting of 900 photographs, a herbarium and various cultural, historical and ethnographic objects, to the Franz’s Museum in Brno (today’s Moravian Regional Museum). Today, however, almost nothing of this heritage can be found in Brno. Except for a few items that are still in the Brno City Museum, Wawra’s estate was moved to the Náprstek Museum in Prague after 1945. Two streets in Brno were named after the Wawra brothers. Today’s Hybešova Street in the Brno Old Town used to be named after Jindřich Wawra until 1918, and today’s Havlíčkova Street in Brno-Stránice was named after Karel Wawra until 1945.


Rodinná hrobka

Pohřbené osoby

Narození / úmrtí

Spřízněné osoby

Familie / Gruft

Beerdigt

Geb. / gest.

Verwandte

Family  /  tomb

People buried

Dates of birth  / death

Related parties

Josef Adolf Auspitz

4. 3. 1812 / 10. 3. 1889

Thomas Bracegirdle

21. 11. 1795 / 27. 11. 1873

Ottokar Franz Burghart

10. 3. 1843 / 18. 1. 1908

Franz Czermak

24. 9. 1834 / 11. 7. 1911

Alfred Dressler

13. 12. 1870 / 27. 3. 1919

Christian D’elvert

11. 4. 1803 / 28. 1. 1896

Valentin Gerstbauer

16. 7. 1836 / 1. 8. 1898

Franz Dressler

Valentin Franz Johann Josef Falkensteiner

Guido Glück

7. 1. 1882 / 18. 8. 1954

Johann Paulus Herring

14. 2. 1758 / 15. 1. 1836

Ernst Johann Herring

17. 10. 1816 / 31. 10. 1871

Anton Jelinek

17. 1. 1855 / 10. 4. 1931

Adolf Anton Löw

13. 2. 1824 / 23. 2. 1883

Gregor Johann Mendel

20. 7. 1822 / 6. 1. 1884

Jindřich Rabas

21. 8. 1847 / 22. 7. 1920

Karel Ripka

4. 11. 1818 / 29. 4. 1874

Adolf Ripka

30. 9. 1812 / 17. 2. 1884

Adolf Josef Ernst Ripka

5. 6. 1845 / 13. 4. 1924

Else Rüthel-Schaber

3. 8. 1899 / 19. 7. 1938

Phillip Wilhelm Schoeller

1797 / 1877

Gustav Adolf Schoeller

1830 / 1912

Rudolf Von Singule

8. 4. 1883 / 2. 5. 1945

Heinrich Josef Richard Storek

5. 7. 1862 / 10. 11. 1918

František Václav Süsser

28. 2. 1890 / 26. 10. 1956

Eduard Till

16. 10. 1824 / 25. 5. 1898

Antonín Wawra

1793 / 1845

Karl Franz Wawra

16. 10. 1826 / 10. 10. 1905

Jindřich Blažej Wawra

2. 2. 1831 / 25. 5. 1887

Herringovi

Ripka Von Rechthofen

Schoellerovi

Wawrovi

Karel Anton Löw


Narození  / úmrtí

Lokalizace

Poznámka

Geb. / gest.

Ort

Anmerkung

Dates of birth  / death

Location

Note

sk. 25e/hr. 1 Gruppe 25e/ Gr. 1 group No. 25e/grave No. 1

V původním hrobě je dnes pohřben básník Jan Skácel

Im ursprünglichen Grab liegt der Dichter Jan Skácel begraben

The poet Jan Skácel was buried in the original grave.

sk. 62/ hr.112 Gruppe 62/ Gr.112 group No. 62/ grave No. 112

Hrob neznámý. Snad ve stejném jako jeho syn

Die Lage der Grabstelle ist unbekannt. Vielleicht im selben Grab wie sein Sohn

Unknown grave. He might have been buried in the same grave as his son

sk. 25e/hr. 6 Gruppe 25e/ Gr. 6 group No. 25e/grave No. 6

V původním hrobě je dne pohřben spisovatel Vladimír Pazourek

Im ursprünglichen Grab liegt der Schriftsteller Vladimír Pazourek begraben

The writer Vladimír Pazourek was buried in the original grave

sk. 18/ hr. 8–10 Gruppe 18/ Gr. 8–10 group No. 18/ grave No. 8–10

Valentin Falkensteiner byl původně uložen v hrobě sk. 2/ hr. 28, tento hrob je dnes prázdný

Valentin Falkensteiner wurde im Grab Gruppe 2/ Gr. 28 beerdigt, dieses Grab ist heute leer

Valentin Falkensteiner was originally buried in group No. 2/ grave No. 28; this grave is now empty

sk. 68/ hr. 385–386 Gruppe 68/ Gr. 385–386 group No. 68/ grave No. 385–386

Hrob je dnes prázdný. Náhrobní deska je uložena v Památníku písemnictví v Rajhradě

Das Grab ist leer. Der Grabstein befindet sich im Denkmal des Schrifttums in Mähren in Rajhrad

The grave is now empty. The tombstone is stored in the Museum of Literature in Rajhrad.

Im ursprünglichen Grab liegt Familie Drink begraben

The Drinek family was buried in the original grave.

sk. 14/ hr. 38–40 Gruppe 14/ Gr. 38–40 group No. 14/ grave No. 38–40 sk. 10/ hr. 93–99, čestný hrob Gruppe 10/ Gr. 93–99, group No. 10/ grave No. 93-99, honorary grave sk. 21/ hr. 86 Gruppe 21/ Gr. 86 group No. 21/ grave No. 86

21. 9. 1846 / 12. 1. 1885

14. 12. 1800 / 7. 5. 1884

sk. 22a/hr. 1–10 Gruppe 22a/ Gr. 1–10 group No. 22a / grave No. 1–10 sk. 20, hr. 36–41 Gruppe 20, Gr. 36–41 group No. 20/ grave No. 36–41

28. 5. 1849 / 19. 4. 1930

sk. 18, hr. 144–149 Gruppe 18, Gr. 144–149 group No. 18/ grave No. 144–149 sk. 2/ hr. 81 Gruppe 2/ Gr. 81 group No. 2/ grave No. 81 sk. 1, hr. 137–139 Gruppe 1, Gr. 137–139 group No. 1/ grave No. 137–139

sk. 2, hr. 105–107 Gruppe 2, Gr. 105–107 group No. 2/ grave No. 105–107

sk. 104, hr. 479 Gruppe 104, Gr. 479 group No. 104/ grave No. 479 sk. 25d, hr. 19–28 Gruppe 25d, Gr. 19–28 group No. 25d / grave No. 19–28 sk. 58, hr. 71–73 Gruppe 58, Gr. 71–73 group No. 58/ grave No. 71–73 sk. 1, hr. 105–107 Gruppe 1, Gr. 105–107 group No. 1/ grave No. 105–107 sk. 1, hr. 204–205 Gruppe 1, Gr. 204–205 group No. 1/ grave No. 204–205 sk. 25a, hr. 37–45 Gruppe 25a, Gr. 37–45 group No. 25a / grave No. 37–45

sk. 18, hr. 17–21 Gruppe 18, Gr. 17–21 group No. 18/ grave No. 17–21

V původním hrobě je dnes pohřbena rodina Drinkova


Osudy německých osobností Průvodce po brněnském Ústředním hřbitově

Překlad do němčiny Tomáš Butala

Ideová koncepce Michal Doležel / mdolezel@seznam.cz

Fotografie Julie Přikrylová Miloš Strnad Muzeum města Brna Archiv města Brna Technické muzeum v Brně Internetová Encyklopedie dějin Brna

Vydavatel Meeting Brno / info@meetingbrno.cz Redakce Barbora Antonová Autoři textů Anna Pečinková / Muzeum města Brna Simona Mátlová / Muzeum města Brna Zvláštní poděkování Petr Vachůt / Muzeum města Brna Překlad do angličtiny Sylva Ficová

Grafický design Veronika Rút Nováková Veronika Holikovic Tisk Tiskárna Didot, spol. s r.o. Vydáno za finanční podpory Česko-německého fondu budoucnosti Brno, 2017

Schicksale deutschsprachiger Persönlichkeiten Brünner Zentralfriedhofs-Führer

Deutsche Übersetzung Tomáš Butala

Idee Michal Doležel / mdolezel@seznam.cz

Fotos Julie Přikrylová Muzeum města Brna (Museum der Stadt Brünn) Archiv města Brna (Archiv der Stadt Brünn) Technické muzeum v Brně (Technisches Museum in Brünn)

Herausgegeben von Meeting Brno / info@meetingbrno.cz Redaktion Barbora Antonová

Grafische Gestaltung Veronika Rút Nováková Veronika Holikovic

Texte Anna Pečinková / Muzeum města Brna (Museum der Stadt Brünn) Simona Mátlová / Muzeum města Brna (Museum der Stadt Brünn)

Druck Tiskárna Didot, spol. s r.o.

Bedanken Petr Vachůt / Muzeum města Brna (Museum der Stadt Brünn)

Herausgegeben mit finanzieller Unterstützung des Deutsch-Tschechischen Zukunftsfonds Brno, 2017

Englische Übersetzung Sylva Ficová

The Life Stories of German Notables Guide to the Brno Central Cemetery

Translation into German Tomáš Butala

Ideological concept Michal Doležel / mdolezel@seznam.cz

Photographs Julie Přikrylová The Brno City Museum The Brno City Archives

Published by Meeting Brno / info@meetingbrno.cz Editor Barbora Antonová Texts written by Anna Pečinková / Brno City Museum Simona Mátlová / Brno City Museum Special thanks to Petr Vachůt / Brno City Museum Translation into English Sylva Ficová

Graphic design Veronika Rút Nováková Veronika Holikovic Printed by Tiskárna Didot, spol. s r.o. Published with financial support from the Czech-German Fund for the Future Brno, 2017


PRŮVODCE PO BRNĚNSKÉM ÚSTŘEDNÍM HŘBITOVĚ  

Průvodce přináší osudy několika výrazných osobností německého etnika, kteří jsou pohřbeni na Ústředním hřbitově města Brna.

PRŮVODCE PO BRNĚNSKÉM ÚSTŘEDNÍM HŘBITOVĚ  

Průvodce přináší osudy několika výrazných osobností německého etnika, kteří jsou pohřbeni na Ústředním hřbitově města Brna.

Advertisement