Page 1

esprit

1

9–10

2010 zdarma

časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

téma:

Edvard Munch: Vampýr

fokus

Terapeutická Komunita na Velkém Kriváni (2) | Škola seznamování začíná (3) | Otevřený dopis neziskovek (4) FOKUS zápasí o komunitní péči už dvacet let (6) | Blázníš? Řekni o tom studentům! (8) Na Vysočině chybí chráněné bydlení (10) | V blázinci je bláznivý systém (12) Duševní nemoci a bezdomovectví (14) | Život za obrazy Edvarda Muncha (15)


2

zprávy z čapz

zprávy z čapz

tématem Espritu, který právě držíte v ruce, je fenomén zvaný Fokus. Termín fokus má mnoho významů, nejčastěji však označuje těžiště, střed, či ohniště. V naší republice je Fokus znám jako občanské sdružení provozující na různých místech různé druhy zařízení, která napomáhají lidem s vážnějším duševním onemocněním vrátit se zpět do zdraví. Byl jsem u zrodu tohoto sdružení a rád vzpomínám na naše vášnivé diskuse v kavárně pražského hotelu Kriváň. Dodnes mě překvapuje, jak tehdy vše probíhalo relativně bezproblémově. Doba se změnila, ale jsem přesvědčen, že podmínky pro zakládání podobných sdružení nejsou dnes o tolik horší. Fokus byl první, a coby vlajková loď prokázal, že když se ve vhodný okamžik spojí lidé, kteří mají společný cíl, tak se věc podaří. Takže pro mě slovo fokus znamená naději. 

MUDr. Martin Jarolímek

Terapeutická Komunita na Velkém Kriváni

Lubor Brabec

P

řed pár měsíci nás napadlo, že by bylo dobré vyrazit někam ven, do přírody, na vodu nebo hory, někam, kde bychom mohli být několik dnů intenzivně všichni pospolu. Přišlo několik nápadů a začaly se rýsovat první nesmělé plány. A když se přehouplo léto, byla volba jasná. Pojede se na Slovensko! Velmi výhodná nabídka majitele penzionu rozhodla. Domluvili jsme se totiž, že za ubytování nebudeme platit, když pomůžeme s úklidem po letní sezoně. Taková nabídka se přece neodmítá. Zbývalo už jen sehnat mikrobus za rozumnou cenu. To se také díky přízni osudu a hlavně díky vstřícnému jednání majitele a řidiče autobusu v jedné osobě, podařilo. Nakoupili jsme nějaké zásoby, vyměnili koruny za eura, v neděli ráno se naskládali do velkého červeného forda a vyrazili. Když nepočítám pár toaletních, tak první pořádná zastávka byla u Mohyly míru u Slavkova. Důkladně jsme obhlídli bojiště, posvačili a jeli dál. Z dolíku Hané jsme se přehoupli mezi slovenské vršky, jeli proti proudu Váhu a v podvečer už nás za Žilinou přivítal majestát Malé Fatry. A na jejím úpatí se nám otevřely brány Jánošíkova dvora v Zázrivé. Parádní dřevěnice v tradičním stylu, ovšem uvnitř vybavené moderně. Ubytování skvělé, příroda úchvatná. V úžasu jsme pak setrva­li celý týden. Hned v pondělí jsme viděli jednu z nejúžasnějších scenérií Malé Fatry. Otevřel se před námi kaňon jménem Dolné a Nové Diery. No, nečekali nás pouze díry, ale také pěkně vysoký žebřík, který nakonec překonali všichni. Odměnou nám byl na závěr trasy výstup do sedla Príslop a pohled do kotle Vrátné Doliny.

Po relativně náročném pondělku jsme v úterý zdolávali „jen“ nejbližší sedlo za chatou. Po hodině stoupání se před námi rozprostřelo neuvěřitelné panorama východním směrem, doprovázené zvuky stovek ovčích zvonců. Byla to nádhera. Když jsme se dosyta pokochali a seběhli zpátky dolů, rozdali si to někteří ještě na adventure golfovém hřišti. Ve středu jsme se chtěli vyvézt lanovkou na Chleb, ale zrada. Premávajů iba v piatok až nedělu! Tak jsme se rozdělili na dvě skupiny, jedna šla přes Chatu na Grůni do Štefanovej a druhá Tiesnavami do Terchové. Autobus nás zase všechny úspěšně svezl do našeho dřevěného domečku a po večeři jsme se dohodli, že lanovku si tedy dáme až v pátek jako třešničku. Čtvrtek byl ve znamení turnaje v adventure golfu. Majitelé penzionu věnovali ceny pro vítěze, takže nasazení bylo o to větší. Některým golf ten den nestačil, a tak se šplhalo ještě směrem na Rozsutec. Po náročném hodinovém stoupání po cestě zasypané bukovým listím, na nás mezi paprsky zapadajícího slunce pokýval Velký Rozsutec a bylo nám jasné, že takové obrazy se v životě člověka neopakují.

Poslední den, v pátek, jsme se rozloučili se Štefanovou chatou, kde jsme ten luxusní týden pobývali, zaduli si s panem správcem rozlučnou na fujaru a zamířili jsme ještě pod lanovku. Někteří se spokojili s výškou horní stanice, ti nejzdatnější si to namířili k vrcholu Velkého Kriváně. Ač značky udávaly skoro hodinu, za pětadvacet minut jsme byli nahoře na nejvyšší hoře Malé Fatry! Mraky se kolem nás rozestoupily a již tak dokonalý zážitek ještě umocnily. Pak už jen poslední občerstvení na slovenské horské půdě a zpátky dolů a domů. Ze zpáteční cesty stojí za zmínku zastávka v Rožnově, kde je krásný skanzen i náměstí a kde jsme si nakoupili frgály k večeři. Fara v Mýtě nás mateřsky přivítala kolem desáté večer, hned jsme se utahaní uložili a několik následujících dní třídili dojmy z podzimní výpravy. Pořídili jsme spoustu fotografií a všem, kteří s námi nebyli, je promítli při Velké komunitě. Čtenáři si je mohou prohlédnout na našem facebooku. Děkujeme všem, kteří nám tuto expedici pomohli zrealizovat, a těšíme se na příští! Lubor Brabec, terapeut

Škola seznamování začíná Komunikační dovednosti

V polovině listopadu startuje první běh Školy seznamování, kterou pořádá Česká asociace pro psychické zdraví. Projekt je zaměřen na získání komunikačních dovedností a má lidem s duševním onemocněním usnadnit možnost navázání partnerského vztahu.

Ve druhé fázi Školy seznamování dostane prostor nácvik různých situací, ve kterých obvykle dochází k navázání kontaktu, oslovení partnera a seznámení. „Budeme se bavit o neverbální komunikaci, probereme základy asertivity a budeme pracovat i s video-analýzou, abychom získali zpětnou vazbu. Nácvik komunikačních dovedností poběží zase pět týdnů. Vždycky hodinu a půl, možná dvě hodiny,“ říká Andrea Scheansová.

Š

kola seznamování reaguje na častý problém mladých lidí s duševním onemocněním – osamělost. „Mnoho mých pacientů tráví svůj volný čas doma, nenavštěvují místa, kde by se mohli seznámit s potenciálním partnerem nebo partnerkou. Často nemají koníčky a nevyhledávají aktivity, při kterých by se dostali do kontaktu s jinými lidmi. Chybí jim také dostatečné komunikační dovednosti a znalosti, které by jim umožnili nejen navázat, ale i udržet si partnerský vztah,“ vysvětluje MUDr. Martin Jarolímek, iniciátor a hlavní tvůrce programu Školy seznamování. Podle něj i vážně duševně nemocný člověk má stejné potřeby jako všichni ostatní – chce se uplatnit v životě a najít si partnera či partnerku.

Životní partner? Ano!

Zkušenosti doktora Jarolímka čerpané z ambulantní praxe, odpovídají výsledkům výzkumu, který v rámci své disertační práce uskutečnila koordinátorka projektu Mgr. Andrea Scheansová, Ph.D. Zaměřila se na zkoumání základních psychosociálních potřeb u dvaceti pacientů z Psychiatrické léčebny Bohnice. Všichni měli za sebou ­alespoň čtyřtýdenní psychotickou epizodu, ale v době výzkumu byli bez akutních příznaků. Výsledky výzkumu potvrzují zkušenosti z praxe. Z dvaceti pacientů jich čtrnáct nemělo partnera. Zbývající pacienti, kteří partnera měli, se ve vztahu cítili emočně spokojeni a přáli si s partnerem žít ve společné domácnosti. „Třináct z účastníků výzkumu si přálo najít životního partnera, deset z nich by uvítalo více příležitostí pro seznámení se s lidmi opačného pohlaví,“ říká Andrea Scheansová. U jediné pacientky, která „o nikoho nestála“ se později ukázalo, že v době výzkumu byla ještě pod vlivem akutních bludů. Čtrnáct z dvaceti dotazovaných pacientů si přálo vychovávat děti.

Sebepoznávací skupina

Psychické onemocnění znesnadňuje hledání partnera a navázání perspektivního vztahu. „Lidé, kteří trpí nějakým duševním

Rady odborníků a vaření

Netzanette, Flickr.com

Vážení čtenáři,

3

onemocněním, mají nižší sebevědomí, jsou si nejistí, často žijí osamoceně. Cílem projektu Škola seznamování je posílit jejich komunikační dovednosti, pracovat s jejich sebevědomím,“ uvádí Andrea Scheansová. V první fázi Školy seznamování, která právě probíhá, dostávají účastníci kurzu v rámci „sebepoznávací skupiny“ příležitost seznámit se navzájem, ale především s pomocí ostatních lépe poznat sami sebe. „Je to vlastně krátká psychoterapie, ale raději než psychoterapeutická skupina tomu říkám sebepoznávací skupina. Scházíme se v pondělí v podvečer po dobu pěti týdnů, vždycky tak na hodinu a půl. Setkání slouží k tomu, aby se lidi poznali, hovořili o tom, jaký mají vztah sami k sobě, ke svému tělu, jak jsou na tom, co se týče přátelství a zkušeností i s partnerským životem. Čeho se obávají,CMYK po čem touží. Jde o sdělování vzájemných zkušeností a nejistot,“ říká Andrea Scheansová. Prvních skupina odvážlivců, složená z mladých mužů a žen, se poprvé sešla 15. listopadu v prostorách Denního psychoterapeutického sanaRGB s jednou smíšetoria Ondřejov. „Začali jsme nou skupinou. V ideálním případě by v první fázi běžela paralelně skupina dívčí a skupina mužská,“ uvádí Andrea Scheansová s tím, že v příštím roce to tak doufejme bude.

Třetí fáze bude zahrnovat čtyři odborné přednášky. Přednášejícími budou MUDr. Martin Jarolímek (rodičovství u lidí s duševním onemocněním), prof. Petr Weiss (intimita lidí s duševní nemocí, rizika sexuál­ního života, antikoncepce). Tématy manželství, manželských vztahů, rodičovství a intimity se budou ve svých přednáškách zabývat také MUDr. Leona Prokopcová a manželský poradce PhDr. Petr Šmolka. „Dál jsou na řadě tematické programy nebo praktické minikurzy. Jeden na téma vaření, další na téma základy společenského tance. Určitě základy péče o sebe – lekce vizážistky, jak o sebe dbát, jak sladit oblečení,“ popisuje náplň navazující části kurzu Andrea Scheansová. Celým kurzem bude podle ní prolínat ještě jedna aktivita. „Od začátku bychom chodili do společnosti na místa, kde mohou přijít do kontaktu s lidmi a zvykat si na to. Šli bychom někam, kde se tančí, na výstavu, pokud by se na tom shodli tak třeba i do bazénu. Hodně bych to nechávala na tom, o co by stáli. Určitě tam budou i základy etikety,“ říká koordinátorka Školy seznamování. –ga–

škola seznamování Pokud se chcete přihlásit do Školy seznamování, zavolejte Mgr. Andree Scheansové na 777 783 166. Po dohodě můžete být zařazeni ještě do prvního běhu kurzu, nebo do další Školy seznamování v příštím roce.


aktuality

aktuality

Otevřený dopis neziskovek i organizační problémy,“ tvrdí autoři otevřeného dopisu. Podle nich to v některých případech povede ke zrušení služeb.

Reakce kraje

Humanitární fond pro sociální oblast, který Středočeský kraj zřídil usnesením zastupitelstva v říjnu loňského roku, je podle Mgr. Jana Vtípila z Krajského úřadu Středočeského kraje, pouze doplňkovým nástrojem, který by neměl zabezpečovat hlavní nároky na finanční udržení dané sociální služby. „Tento finanční nástroj byl zřízen k tomu, aby přispíval k rozvoji sociálních služeb. Základním finančním nástrojem pro financování běžného provozu sociálních služeb mají být dotace ze státního rozpočtu či další finanční nástroje, kterými jsou například úhrady od uživatelů za poskytnutou péči,“ uvádí Jan Vtípil. Dotace z Humanitárního fondu (sociální oblast) je přiznána 104 neziskovým organizacím, které budou získávat dotace ve 12 měsíčních splátkách. Ve Středočeském kraji je však registrováno

Obáváme se, že středočeský kraj bude chtít v budoucnu financovat pouze své příspěvkové organizace. více než 600 sociálních služeb, které poskytuje více než 340 poskytovatelů sociálních služeb. Jejich financování tedy není závislé pouze na dotacích kraje. „Humanitární fond Středočeského kraje, tak slouží jako prostředek pro kofinancování specifických a ojedinělých projektů,“ uvádí J. Vtípil a dodává, že pro další kofinancování sociálních služeb začíná Středočeský kraj realizovat individuální projekt, který má zajistit přísun více než cca 550 mil. korun. „Zpoždění v zasílání splátek dotace je zcela běžnou praktikou ve většině dotačních fondů České republiky. S podobnými zpožděními se setkáváme také u dotací z Evropské unie, kdy finanční prostředky k příjemcům dotací plynou se čtvrtletním či delším zpožděním,“ konstatuje Jan Vtípil. Podle něj není pravda, že Středočeský kraj náhle změnil svá minulá rozhodnutí týkající se vyplácení dotací z Humanitárního fondu Středočeského kraje. „Dle Pravidel

pro poskytování účelových dotací v rámci Středočeského Humanitárního fondu schválené Usnesením Zastupitelstva Středočeského kraje č. 82-6/2010/ZK v čl. 4, bod 14 je jasně řečeno, že požadavky a podmínky pro čerpání a účtování dotace budou poskytovatelem (resp. krajem) zahrnuty do Smlouvy o poskytnutí dotace. V rámci transparentnosti všech procesů byl návrh této Smlouvy umístěn na internetové stránky Středočeského kraje, aby měli všichni poskytovatelé sociálních služeb možnost se se všemi podmínkami předem seznámit,“ tvrdí Jan Vtípil. Návrh smlouvy je však v rozporu s harmonogramem dotačních řízení obsaženým v Pravidlech. Podle tohoto harmonogramu měly být dotace propláceny v červenci až prosinci roku 2010.

Oč Středočeskému kraji jde

Lze se jen dohadovat, oč nakonec Středočeskému kraji jde. Může jít o šetření chybějících peněz (kvůli hrazení zdravotnických poplatků, proplácení jízdného do škol apod.) a současně o atak na poskytovatele služeb, kteří nabízejí alternativu k ústavním službám. Ale také může jít jen o hloupost středočeských úředníků, kteří připravují smlouvy. Podle ředitele občanského sdružení Fokus Praha Pavla Nováka hrozí poskytovatelům především problémy v cash flow, tedy průběžném financování započatých aktivit. „Domnívám se, že jde o ušetření finančních prostředků kraje a přenesení finanční zátěže cash flow na poskytovatele,“ říká Pavel Novák. Většina neziskovek poskytuje služby již od začátku roku a na jejich financování musí někde získat peníze – musí mít finanční rezervy nebo půjčku či úvěr. „Naše organizace si bere úvěr od banky již více než deset let. Naší výhodou je, že máme vlastní majetek a můžeme tudíž bance ručit nemovitostí, kterou jsme kdysi obdrželi darem,“ uvádí ředitel Fokusu Praha. Některé neziskovky však podle něj takovou možnost nemají a jejich pracovníci se zadlužují osobně u kamarádů a známých. „Obávám se, že kraj bude chtít v budoucnu financovat pouze nebo převážně své příspěvkové organizace. A toto je finanční rezerva pro ně. Také si dovedu představit, že tímto způsobem některé organizace, zejména NNO, natolik odradí, že odmítnou podepsat smlouvu na letošní rok a v případě vypsání dotačního řízení v roce příštím žádat vůbec nebudou,“ říká ředitel Novák. –red–

V

září 2010 zahájila provoz netradiční vegetariánská restaurace Mlsná kavka, která pod jednou střechou a v jedné kuchyni spojuje kvalitní bezmasá jídla a pracovní uplatnění lidí znevýhodněných na trhu práce. Jedná se o společný podnik Občanského sdružení Green Doors a šéfkuchaře Filipa Kavky Smiggelse. Restauraci naleznete na samém začátku Karlína, v blízkosti stanice metra Florenc. „V Mlsné kavce si můžete vybrat z nápaditých pokrmů připravených z čerstvých potravin a ingrediencí. V každém ročním

foto: Green Doors

N

estátní neziskové organizace (NNO), které získaly neinvestiční dotaci z Humanitárního fondu Středočeského kraje pro rok 2010, se obrátily na krajský úřad a zastupitelstvo Středočeského kraje otevřeným dopisem, v němž protestují proti opožděnému proplácení dotací. „Hlavním problémem je, vedle zpoždění v administraci a ratifikaci smluv, především výrazná změna ve způsobu čerpání a proplácení dotací, které měly původně být uhrazeny úspěšným žadatelům do konce roku 2010 a to na náklady poskytování sociálních služeb roku 2010. Navrhovaná ‚Smlouva o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Středočeského kraje ze Středočeského Humanitárního Fondu v rámci tematického zadání – sociální oblast‘ je postavena na zcela jiném modelu proplácení dotací, než bylo standardem předchozích let, a než bylo v roce 2009 uvedeno v dokumentu ,Pravidla pro poskytování účelových dotací v rámci Středočeského Humanitárního fondu‘. Tato smlouva garantuje poskytovatelům proplácení dotace ve 12 pravidelných měsíčních splátkách, čímž v důsledku zpoždění jejího podpisu, odkládá uhrazení nákladů vzniklých v roce 2010 do roku 2011, s tím, že poslední splátka dotace bude de facto uhrazena rok po vynaložení nákladů v období prosince 2011 nebo dokonce ledna 2012!,“ uvádějí představitelé deseti nejvýznamnějších NNO ve Středočeském kraji (ALKA, o. p. s., Fokus Praha, o. s., Kolpingova rodina Smečno, Magdaléna, o. p. s., Prostor, o. s., ROSA, o. s., Semiramis, o. s., Společně k bezpečí, o. s., STŘEP, o. s., Šance, o. s.). „Poskytujeme po mnoho let základní sociální služby pro zdravotně postižené, sociálně vyloučené, duševně nemocné či podporující rodinu a náhradní rodinnou péči, a to v souladu se Střednědobým plánem sociálních služeb Středočeského kraje,“ uvádějí signatáři dopisu s tím, že náklady na tyto služby již reálně vznikly (případně vzniknou do konce roku 2010) a pramení z nich i závazky poskytovatelů vůči zaměstnancům a klientům. „Pokud bude dotace na rok 2010 proplácena v 12 měsíčních splátkách až během roku 2011, jsou nuceni poskytovatelé sociálních služeb zajistit prostředky na úhradu vzniklých nákladů z vlastních zdrojů. Tím jsou poskytovatelům z řad NNO způsobeny mimořádně vážné ­finanční

5

Mlsná kavka vlétla do Karlína období Vás překvapíme novým jídelním lístkem sestaveným ze sezónních surovin,“ seznamuje nás šéfkuchař Filip Kavka Smig­ gels se záměrem restaurace,“ samozřejmostí potom je vysoká kvalita obsluhy.“ Partnera projektu – o. s. Green Doors možná již znáte jako provozovatele tréninkových kaváren, kde pracují mladí lidé s duševním onemocněním. „Kromě Mlsné kavky můžete navštívit naše Café Na půl cesty v pankráckém parku a Klub V. kolona v areálu Bohnické psychiatrické léčebny,“ shrnuje ředitelka sdružení Lucie Broukalová. –red–

Via Bona – ocenění in memoriam

N

adace VIA vyhlásila laureáty 13. ročníku Ceny VIA Bona za individuální a firemní filantropii. Poprvé v historii ceny bylo uděleno ocenění in memoriam. Cenu pro individuálního dárce získal středoškolský profesor Lubomír Kohout, který svou závětí podpořil nadaci Inka a nevládní organizaci La Strada. Lubomír Kohout se zároveň stal prvním laureátem v nové kategorii Cena novinářů, kterou udílejí zástupci předních českých médií. Ti ho ocenili za pionýrský přístup v nakládání s dědictvím. „V České republice je na rozdíl od jiných zemí dar neziskové organizaci prostřednictvím závěti stále poměrně nezvyklou formou dárcovství. Zatímco například ve Velké

Británii se jedná o desítky tisíc dobročinných odkazů v závětech ročně,“ upozornila Irena Konečná, ředitelka organizace La Strada. Cenu za dlouhodobé partnerství získala agentura Ogilvy Group, která propaguje Konto Bariéry a spolupracuje na projektech Nadace Charty 77. Porota ocenila také českou pobočku rakouské advokátní kanceláře za bezplatné služby občanskému sdružení „Občané proti závislostem“. Oceněna byla i Vysoká škola ekonomie a managementu za podporu projektu „Všem v Africe“ a filmového festivalu „Jeden svět“. Cenu za zapojování zaměstnanců do dárcovství a dobrovolnictví dostala společnost PricewaterhouseCoopers ČR. Zdroj: Helpnet.cz

Třináctý ročník konference GAMIAN-Europe proběhl v Lisabonu

K

oncem září se v Lisabonu uskutečnila XIII. výroční konference GAMIAN-Europe. Hlavnímu tématu konference „posílení úlohy pacienta při zlepšení péče o duševní zdraví“ se během dvoudenního programu věnovalo 60 delegátů z 22 zemí, zastupujících 29 národních organizací. Za Českou republiku se konference zúčastnil Jan Jaroš – výkonný ředitel o. s. KOLUMBUS a Mgr.et Mgr. Lucie Rybová. Účastníci konference diskutovali především o postavení nevládních organizací v oblasti péče o duševní zdraví, o tom jak účinně postupovat při prosazování zájmů pacientů a rodin osob s duševní chorobou a jak v této souvislosti zlepšit finanční postavení členských organizací. Program a většinu prezentací (v anglickém

foto: Kolumbus

4

jazyce) naleznete na webových stránkách www.gamian.eu/convention. XIV. výroční konference se bude konat příští rok na podzim v Dublinu. Jan Jaroš

Plán Alzheimer

Z

ačátkem října přijala vláda návrh koncepce řešení problematiky Alzheimerovy choroby a obdobných onemocnění v České republice nazvaný „Plán Alzheimer“. Koncepce, na níž se vedle ministerstva práce a sociálních věcí, ministerstva zdravotnictví a ministerstva školství, bude podílet také ministerstvo spravedlnosti, by měla být dokončena v červnu 2011. „Plán Alzheimer“ by měl analyzovat současnou situaci lidí s demencí a jejich rodinných příslušníků, zejména dostupnost a kvalitu zdravotnických a sociálních služeb a zajištění dalších potřeb. „Vzhledem ke stárnutí populace se jedná o velmi závažný společenský problém, který je třeba řešit,“ řekl Jaromír Drábek, ministr práce a sociálních věcí. Plán bude obsahovat opatření v oblasti poskytování zdravotní péče, kde se zaměří zejména na určení včasných diagnostických a léčebných postupů, v oblasti sociálních služeb, vzdělávání profesionálů veřejnosti a seniorů. Bude se věnovat také výzkumu mechanismů onemocnění. Součástí by měla být i opatření směřující k systematické podpoře péče v domácím prostředí. Plán by měl zahrnovat problematiku nejen Alzhei­ merovy choroby, ale i dalších demencí či degenerativních onemocnění s obdobnými důsledky.  Zdroj: mpsv.cz


7

téma

FOKUS zápasí o komunitní péči už dvacet let Nejvíce sociálních služeb poskytují v České republice duševně nemocným neziskové organizace, které mají v názvu slovo FOKUS. Nejstarší z nich, FOKUS Praha, slaví v letošním roce dvacáté výročí svého založení.

H

lavním posláním FOKUSU je pomáhat lidem s duševním onemocněním zvládat každodenní život a nalézat ve společnosti možnosti pro jejich osobní realizaci. V praxi to znamená každoročně získat peníze na chráněné bydlení, sociálně terapeutické dílny, centra denních aktivit a mnoho dalších sociálních služeb, které u nás v minulosti vůbec neexistovaly a dodnes slouží jen zlomku potenciálních uživatelů. Po založení pražského FOKUSU v roce 1990 začaly vznikat FOKUSY v dalších místech České republiky. Síť organizačně i právně samostatných FOKUSŮ tvoří FOKUSY Písek, Vysočina, Turnov, Liberec, Tábor, Ústí nad Labem, České Budějovice, Mladá Boleslav, Opava a Praha. Zastřešující organizace FOKUS – Sdružení pro péči o duševně nemocné není společným „velitelstvím“, ale místem společné snahy o další rozšíření kvalitních služeb pro duševně nemocné.

Reakce na stav psychiatrie

Občanské sdružení FOKUS Praha sdružuje (a podle možností i zaměstnává) sociální pracovníky, psychiatry, psychology, psychoterapeuty, socioterapeuty, pracovní tera­ peuty a další odborníky. Sdružuje a zaměstnává také zdravotně postižené (převážně s duševním onemocněním) a navazuje spolupráci s dobrovolníky, především s rodiči a přáteli psychiatrických pacientů. O vznik FOKUSU se zasloužila parta lidí, kteří se znali z různých psychotera­ peutických výcviků, seminářů a konferencí a měli podobný pohled na věc. Byli nespokojeni s tím, jaká pomoc byla poskytována psychiatrickým pacientům do roku 1989. „Psychiatrické léčebny byly v té době ještě o něco málo větší a byly v nich ještě horší podmínky než dneska. Takže bylo jasné, že je potřeba něco dělat s léčebnami,“ uvádí Pavel Novák, ředitel FOKUSU Praha. S fungováním psychiatrických léčeben měla většina zakladatelů FOKUSU špatné zkušenosti.

„Snažili se je buď reformovat zevnitř, nebo je zrušit a vybudovat v komunitě systém služeb, které jdou klientům vstříc a neřeší dokola syndrom otáčecích dveří. Viděli, že do léčeben se lidé vracejí, jsou tam zbytečně dlouho a tím ztrácejí veškeré vazby. Nemyslím si, že by se to zas tak moc změnilo,“ říká Pavel Novák. Kritici tehdejšího stavu psychiatrické péče a iniciátoři změn většinou pracovali v denních stacionářích, které fungovaly jiným způsobem než zbytek psychiatrie. „Klíčovým člověkem byl MUDr. Jan Pfeifer a lidé z tehdejšího Výzkumného ústavu psychiatrického, dnes je to Psychiatrické centrum Praha. Třeba Ondřej Pěč nebo Luboš Krbec. Zakladatelů, které jsme letos oceňovali, bylo asi osmnáct. Patří k nim například Kamil Kalina, který založil a vedl Sanatorium Ke Karlovu, kde působili Milan Kinkor, Michal Vančura, Ivona Lucká. Z ondřejovského sanatoria Martin Jarolímek a plno dalších lidí, kteří jsou dnes všude možně,“ vzpomíná Pavel Novák.

Služby a vzdělávání

FOKUS Praha nabízí řadu služeb spadajících do kolonky „sociální a pracovní rehabilitace“. Patří sem chráněné bydlení, podpora zaměstnávání včetně poradenství a chráněných dílen, sociálně terapeutické dílny, centra denních aktivit, nízkoprahové programy a krizová pomoc. FOKUS Praha poskytuje také psychiatrickou, psychologickou a psychoterapeutickou péči, organizuje svépomocné aktivity a věnuje pozornost zaměstnávání lidí s duševním onemocněním. „Oproti ostatním FOKUSŮM máme jednu oblast, o které jsem nemluvil, protože se netýká služeb, a to je vzdělávání. Hlavně pro lidi pracující v oblasti psychiatrické komunitní péče. Vzdělávací programy by se měly co nejvíc financovat samy. Pokud se na vzdělávání podaří získat peníze z evropských fondů, je to samozřejmě bezvadný, ale musí se uživit i bez nich,“ říká Pavel Novák.

Každoroční boj o přežití

FOKUS Praha se navíc snaží ovlivňovat ve prospěch duševně nemocných lidí veřejné mínění a veřejnou správu. „Nemůžeme dělat jen na svém, musíme kopat za celý segment. Samozřejmě, čím menší organizace, tím méně je slyšet. FOKUS Praha má za sebou patnáct set klientů a dvacetiletou historii, takže přeci jen můžeme být slyšet trochu víc, byť mám často pocit, že je to bušení na zavřená vrata. Snažíme se ovlivňovat i politiku, což ve chvíli, když jsme finančně ohroženi, je náročné,“ konstatuje ředitel Novák. I po dvaceti letech existence totiž FOKUS Praha bojuje každoročně o přežití. „Letos jsme dostali opět méně peněz než vloni a vloni jsme si vyboxovali dorovnání až na konci roku. A to na sociální služby, ve kterých máme v Praze tradici a silnou pozici,“ říká Pavel Novák. Vedle nedostatku financí je podle něj příčinou existenčních problémů většiny neziskovek nastavení systému. „Je to stálý boj za služby sociální prevence a za služby, které poskytují neziskové organizace. Přitom do sociální práce vnesly moderní metody právě neziskovky, o tom není pochyb,“ zdůrazňuje Pavel Novák.

Komunitní péče v neefektivním systému

V roce 2009 zaměstnával FOKUS Praha 232 osob, z toho 141 zdravotně postižených a měl roční obrat více než 58 milionů korun. Všechny FOKUSY ukrajují z celkových výdajů na sociální služby jen asi 130 milionů korun ročně. „Přitom do celého systému sociálních služeb teče asi pětadvacet mi­ liard. FOKUS je zaměřen na služby sociální prevence, na které připadá asi sedm procent z této částky. To je absurdní. Asi osmnáct miliard se vyplatí v příspěvcích na péči. Pokud jsou využívány na sociální služby, tak v rezidenčních zařízeních. Více jak devadesát procent peněz teče do zastaralých druhů služeb, do ústavů a domovů pro seniory, kde se lidé převážně zneschopňují,“ tvrdí Pavel Novák. V Evropské unii podle něj už léta probíhá transformace sociálních služeb. „Evropská unie jasně říká, že je třeba přenést těžiště péče z velkých ústavů do malých zařízení rodinného typu a mít co nejvíce komunitních služeb,“ uvádí ředitel Novák.

Zdravotní péče o duševně nemocné

FOKUS Praha, zatím jako jediný z celé sítě, má také oblast zdravotnických služeb. Psychiatrickou, psychologickou a psychoterapeutickou péči poskytuje Denní sanatorium. Sídlí v Břevnově a je registrováno jako ambulantní zdravotnické zařízení. V Břevnově máme denní stacionář a psychiatrickou ambulanci. Individuální i skupinovou terapii zaměřujeme na lidi trpící vážnou duševní nemocí, především psychózou, ale i na těžké neurotické stavy,“ říká Pavel Novák. Do zdravotnické části patří i atelier Extraart, který nabízí expresivní terapie a psychoterapie. Lidé s psychiatrickou diagnózou, ale i ostatní se zde mohou zapojit do individuální nebo skupinové expresivní terapie (dramaterapie, arteterapie, muzikoterapie nebo taneční a pohybové terapie), i do expresivní psychoterapie, která je však určena především klientům s psychotickým onemocněním (schizofrenie, těžké poruchy nálad). Zapojit se však mohou i další klienti, kterým může být prospěšná psychoterapeutická práce. FOKUS Praha má také výjezdovou službu rychlé intervence pro lidi, kteří se ocitnou v psychické nebo sociální krizi. „Krizový tým jsme zakládali asi před čtyřmi lety. Funguje spíše k večeru a večer s možností výjezdu,“ uvádí ředitel Novák. V loňském roce měl krizový tým 43 klientů a poskytl 308 intervencí. Lidé mohli v krizové situaci i volat na krizovou telefonickou linku nebo osobně přijít do kontaktního místa krizové pomoci. Většímu rozvoji zdravotnických služeb brání nedostatek peněz. Celý tým sanatoria čítá devět lidí včetně externistů. „Psychiatři zde pracují na 2,5 úvazku, což je málo. Problém je v tom, že zdravotní pojišťovna nechce podepsat rozšíření smlouvy. Už několik let bojujeme o psychiatra a sestru a nedaří se nám to,“ vysvětluje ředitel Novák.

Komunitní týmy

Klíčovou roli při propojování zdravotní péče a sociálních služeb hrají komunitní týmy. Ve FOKUSU Praha pracují celkem čtyři. Tři z nich si dělí Prahu (na regiony sever, jih a západ), čtvrtý komunitní tým působí v části Středních Čech, pracoviště má v Mělníku a v Sedleci u Líbeznice. Členové komunitních týmů se věnují takzvanému „případovému vedení“ jednotlivých klientů v daném regionu. Jsou zodpovědní za naplánování a realizaci rehabilitačního plánu a provázejí jednotlivé lidi systémem služeb. „Členové komunitních týmů mají pravidelná setkávání s psychiatrem z Denního sanatoria. Konzultují s ním klinický obraz onemocnění, jaká je prognóza, co by bylo pro klienta dobré, jak je možné řešit konkrétní situaci,“ říká Pavel Novák. V sociální oblasti pomáhají klientům zabezpečit důstojné životní podmínky a prosazovat jejich práva a zájmy. Pracují s klienty dlouhodobě, individuálně (hledají pro ně služby „šité na míru“) a snaží se je vést k vlastní odpovědnosti. Komunitní týmy jsou místem prvního kontaktu s klientem a vstupem do služeb sociální a pracovní rehabilitace. Současně mají důležitou roli prostředníka mezi klientem a zdravotními službami, ať je nabízí FOKUS nebo někdo jiný. „S psychiatrickými zařízeními máme standardní vztahy. V ambulancích to záleží na osobnosti psychiatra, někde jsou vazby výborné a někde je to složité. Výhodnou spolupráci v oblasti komunitní péče máme s Ústřední vojenskou nemocnicí ve Střešovicích a s Psychiatrickou léčebnou Bohnice. Scházíme se, děláme společné semináře, ale individuální spolupráce závisí na konkrétním oddělení, psychiatrovi a naší službě. Někde je to výborné a někde to jde ztuha,“ říká ředitel Novák.  Josef Gabriel

;12>:g<>;/5;@57A9 "!.0@;/.0588A?¨ (U9<;9įơ2A<>.B5@@>UB2:g .<;1<;ĥ5@59A:5@Ae <=9;Ċ8@A?.CF /27A2;.CFCVƥ2;<B@A?.CB.G1?.Cɀƥ6C<A;h@AF9f VC8<CV;h=<.0A</.0699B@&‰8.=@92Ȁ12;;Ċ 5<16;F=ĥ21 Bƥ6Ah:;2/<=<Bƥ6Ah.;A6/6<A68.=<.0A</.0699B@©‰8.=@9212;;Ċ '=<G<?;Ċ;h(ɀ?</28;2;hB?Ą2;=?<1ĊA61< 92A ,7.ơ1b4;<>;1.:b4; /.82:gBĊ:A6292 Ą<>; inzerce

6

DDD.=<F1?.C60F


8

téma

Blázníš? Řekni o tom studentům! Období okolo puberty přináší řadu zátěžových změn – například přechod na střední školu, rodinné konflikty, nebo odchod na vysokou s sebou nesou velké riziko propuknutí duševní nemoci. Zároveň se v tomto věku projevuje zvýšená citlivost k sociální tématice. Proto dal Fokus před časem do pohybu projekt Blázníš? No a!, který u středoškoláků otevírá téma duševního onemocnění.

P

rojekt probíhá celý jeden školní den. „Rádi začínáme v půl deváté, aby studenti cítili posun od tradiční školní výuky. Občas se musíme na počátku vypořádat s přístupem typu ,tak co nám to tady zase budete vysvětlovat‘, ale nakonec se ledy vždycky prolomí,“ říká koordinátorka projektu Blázníš? No a! Jana Hronková. Tým složený z moderátora a jednoho až tří lidí s vlastní zkušeností s duševní nemocí se nejprve snaží studenty motivovat k dialogu a zjistit jejich povědomí o tématu duševní nemoci. „Často mají zkušenosti s lidmi ve svém okolí, kteří duševní nemocí onemocněli. Nejde jen o schizofrenii, ale i deprese, okrajově zmiňujeme závislost, bulimii, anorexii, styl Emo, který s sebou přináší depresivní nálady a sebepoškozování,“ odkrývá J. Hronková širokou škálu psychických strastí, které mladé lidi ohrožují. Studenti pak ve skupinkách společně diskutují o svých pocitech a postojích týkajících se nemoci a prezentují své závěry

Verruecket? Na und! K rozšiřování mýtů o duševně nemocných velkou měrou přispívá nesprávné (bulvární) mediální pojetí a kriminalizace těchto lidí. Také toho si byla vědoma německá novinářka Manuela Richter-Werling, když inicio­vala vznik projektu Verruecket? Na und! (Blázníš? No a!), který by destigmatizoval duševně nemocné, učil mladé lidi komunikovat o duševních strastech, o tom, jak na nás působí, co v nás mohou vyvolat. Právě odtud v roce 2005 přejal Fokus projekt Blázníš? No a!, a rozšiřuje ho do českých středních škol. Kontakt na koordinátorku projektu Mgr. Janu Hronkovou je 774 804 620

ostatním. Vyjadřují své představy a předsudky, a také poukazují na skutečnou realitu průběhu duševních onemocnění. Obvykle se dostanou až k praktickým otázkám, například jak probíhá péče o duševně nemocné, jaká je možnost vyhledat lékaře, psychologa, kdo další může v nouzi poradit a jak to prakticky udělat, kdyby někdo takovou pomoc potřeboval. Postupně se během dne přesouvá pozornost od studentů k lidem, kteří duševní nemoc překonali. Studenti se mohou těchto „expertů na vlastní zkušenost“ ptát na cokoli z jejich života, jak je nemoc ovlivnila, a při takovém kontaktu mohou sami zažít situaci, při které mohou mít předsudky. Právě změna postojů je jedním z cílů projektu Blázníš? No a!, jehož program vychází z moderních výzkumů psychiatrické stigmatizace. Ukazuje se totiž, že edukace a dostatek objektivních informací o duševním onemocnění a léčbě odbourávají myšlenkové stereotypy, odstup a strach.

Typický předsudek: strach z agresivity

Projektový tým se studenty často diskutuje o obavách typu „blázen mi může ublížit“. „Automatické propojování duševní nemoci s násilím je součástí mýtu, který prohlubují média a film. Divák může s násilníkem, který je ve filmu ukázán jako chudák duševně nemocný schizofrenií, snadněji soucítit než s bezcitným psychopatem. Na druhou stranu ale tak dostávají nálepku násilníka všichni lidé se schizofrenií, což samozřejmě neplatí. Tito lidé častěji obracejí agresi vůči sobě, u lidí s touto diagnózou se vyskytuje vysoké procento sebevražd i sebepoškozování. Navenek jsou spíš velmi plaší, stažení do sebe, prožívají strachy a úzkosti. Více než násilí hrozí osamělost, izolace, ztráta vztahů a vypadnutí z běžného života,“ popisuje J. Hronková, že při osobním setkáním s experty studenti zjišťují, jak se mohou lidé během ataky své nemoci cítit.

îîî¥åØÛØÚÜëéìÚâßÜãç¥Úñ—————

ÒÙëä\æpå˜Ü\êÛçîëãg˜ËÅ˘æ٘epëä瘰¯¯¯¯˜ îݘìîÙê혼Å˘ÌÊÍ»ÃÀ½ÄȘ î˜ÛÝäãçîg˜ÛÝæh˜«¨˜Ãe˜è…áëèpî\ìݘe\ëìãçí˜ ª¯˜Ãe˜æ٘ŒeÝì˜æÙÜÙÛݦ˜

9

Přesto nebo právě proto je přítomnost expertů pro ně samé velkým přínosem. „Kolegové, kteří duševní nemocí prošli, prožívají tato setkání obvykle velice intenzivně. Na konci dne prožívají zadostiučinění. Jsou někdy až dojatí, protože cítí přijetí, dostane se jim uznání, že se dokáží otevřít a sdílet svou osobní zkušenost. Zároveň pro ně bývá náročné mluvit o svých niterných prožitcích, předem svůj příběh probírají s kolegy z týmu, připravují se na otázky, které by je mohly zaskočit,“ poukazuje J. Hronková na nelehkou práci expertů. Stabilní skupinu projektu nyní představuje pět moderátorů a pět expertů. Členové týmu by do budoucna ve svých řadách rádi viděli více mužů, kteří by se o své zkušenosti v boji s duševním onemocněním chtěli se středoškoláky podělit.

Plány, nadšení a humor

Blázníš? No a! zatím působí na pražských středních školách. Další etapou je rozšíření projektu alespoň do tří větších měst. Jako vzor slouží českému projektu německá organizace Irrsinnig Menschlich, která od roku 2005 pomáhala českým kolegům zdejší projekt rozjíždět. Němečtí školitelé docházejí už i do vyšších ročníků základních škol a navíc se snaží dostat informace o duševních onemocněních do osnov a zpřístupnit je tak plošně všem mladým lidem. „Rozšíření je také otázkou financí. Můžeme jít cestou, kterou neziskové organizace často volí, dělají věci z nadšení. Takhle dlouho fungoval i tento projekt. Nadšení je důležité, ale ne jen samo o sobě. Zároveň už je ale čas na to, abychom se profesionalizovali. Je potřeba, abychom dostali zaplaceno za to, že jdeme za studenty a bereme si volno v hlavním zaměstnání,“ vykresluje situaci pokulhávajícího financování neziskových organizací J. Hronková. To ale projektu Blázníš? No a! vítr z plachet nebere. Nakonec i zde je důležitá nadsázka a humor. „I do komunikace o schizofrenii, strastech takového onemocnění a předsudcích je důležité vnést humor, odlehčení. Tím je najednou i takové téma studentům bližší, odhalují své zkušenosti a postoje a problematika se jich najednou hlouběji dotýká. Tak se dostáváme k bazální prevenci, k otázce prožívání sebe sama, určování vlastních hranic, možností a vlastní zranitelnosti, podpory a ochrany vlastního duševního zdraví,“ uzavírá J. Hronková. –red–

ÉÈÆÈÓ;™½,;ƥ™

èçò’ëìÙä“å˜èç˜çÚhìÝÛà˜ÜçèêÙîæpÛà˜æÝàçܘ…áÜáe’˜èêçÞÝëáçæ\䒤˜˜ òè’ëçÚÝæ“Ûà˜è…á˜î“ãçæí˜èçîçä\æp˜æ\ãäÙÜæp˜Ù˜ÙíìçÚíëçîg˜ÜçèêÙîñ¦ Íiæâíè™óé“ìèÛò™æ“—ÞíޙÝiíÞæ™çÚÝÚÜޙé†âìéií³ È…ÝîçÜÝå˜e\ëìãñ˜æ٘ ìêÙæëèÙêÝæìæp˜ŒeÝì˜æÙÜÙÛݲ

ÒÙãçíèÝæpå˜èäñˆçîg˜àêÙeãñ˜ î˜àçÜæçìh˜ªª¨˜Ãe˜ ©¨¨˜Ãe˜âݘ è…pëèhîÝã˜æÙÜÙÛá¡

ª¬²²©±±©©ª¨®®©©

ÇØéëå܄à—åØÛØÚܱ

¼ÌÉÆǼËɸÅÊ£—ê¥é¥æ¥

DŽàêçgíæíØëÜãf±

ÇÉƽÀ—¸ÌËƗºÑ—Ø¥ê¥

ÄÜÛà[ãåo—çØéëå܄à±

66


10

téma

téma

Na Vysočině chybí chráněné bydlení FOKUS Vysočina letos funguje jako samostatná organizace již osmnáctým rokem. Jeho posláním je podporovat lidi s duševním onemocněním, případně jiným handicapem, v jejich samostatnosti tak, aby mohli vést plnohodnotný život podle svých představ. O aktuálním dění ve Fokusu Vysočina jsme hovořili s odborným ředitelem Mgr. Pavlem Říčanem. Jak se vám daří zajišťovat potřebné služby? Od 1. 1. 2010 je část našich služeb – sociální rehabilitace a sociálně terapeutické dílny – financována z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost. Uspěli jsme ve veřejné soutěži na dodavatele sociálních služeb pro duševně nemocné na Havlíčkobrodsku, Pelhřimovsku a Hlinecku na období tří let. Tím se stalo, že část našich služeb je zajištěna na tři roky, což je situace, ve které jsme ještě nikdy nebyli. To, že máme určitou částku garantovanou, je pro nás velká změna. Vždy to bylo tak, že jsme žádali o peníze na další rok a nevěděli jsme, jak to dopadne. Jestli nebudeme muset rušit služby, bojovat o peníze… v této situaci jsme byli permanentně. Strategicky plánovat je poněkud absurdní, když reálně čekáte na to, jestli na příští rok dostanete peníze. Nyní máme určité finance smluvně zajištěné, což je výborné, můžeme plánovat a nemusíme řešit urgentní existenční nejistotu. Zároveň ovšem musíme naplnit poměrně náročné takzvané monitorovací indikátory – tedy poskytnout služby většímu počtu lidí než dosud. Jaké služby konkrétně jste mohli z tohoto programu rozjet? Částečně jsme rozšířili naše komunitní týmy, o což jsme dlouhodobě usilovali. Tím pádem máme prostor na intenzivnější spolupráci s ambulantními psychiatry a psychiatrickými léčebnami v Jihlavě a v Havlíčkově Brodě, což je způsob práce, který jsme vždycky chtěli dělat, ale neměli jsme na to dostatečnou kapacitu. Není to úplné novum, spíše jsme spolupráci více systematizovali. Pravidelně jezdíme do léčeben a kontaktujeme pacienty, kteří jsou z našeho regionu, ještě během jejich hospitalizace. Informujeme je o spektru naší nabídky služeb a potom je kontaktujeme po propuštění. Všeobecně se ví, že období po propuštění z psychiatrické léčebny je kritické. Člověk se vrací zpátky po léčbě a je ohrožen mnoha sociálními komplikacemi – zkomplikují se vztahy, může přijít o práci, pokud studoval, má problémy se studiem, někdy řeší invalidní důchod… My se právě tady snažíme navázat na lékařskou péči. V tuto chvíli není naším záměrem rozšiřovat se do okresů, kde služby pro psychiatrické pacienty jsou, ale doplnit vějíř naší nabídky. Zvýšil se počet klientů Fokusu Vysočina od doby, co jste zintenzivnili spolupráci s psychiatrickými ambulancemi a PL Havlíčkův Brod a Jihlava? Máme větší počet nových klientů. A většina těchto lidí přichází právě přes kontakty s léčebnami. Od letošního ledna do září je to celkem

Mgr. Pavel Říčan

78 nových klientů. Komunitní týmy v Pelhřimově, H. Brodě, Chotěboři a Hlinsku mají celkem 29 nových klientů, tým podpory v zaměstnávání v Pelhřimově 16, v H. Brodě 15. Sociálně terapeutickou dílnu v Pelhřimově nově navštěvuje 10 klientů v Havlíčkově Brodě 8 klientů. Očekáváte nějaké změny zvenčí, např. v souvislosti s volbami, které by mohly mít vliv na vaši práci? Ne všechny naše služby jsou pokryty z Individuálního projektu kraje Vysočina. Tam budeme standardně žádat o peníze u Ministerstva práce a sociálních věcí ČR o roční dotaci. Dále máme poměrně velký program – celkem osm chráněných dílen, kde zaměstnáváme ročně asi 80 lidí. Zaměstnávání lidí s duševním onemocněním bylo jednou z prvních činností, kterým jsme se před 18 lety začali věnovat. Tato práce je určena převážně pro lidi s duševním onemocněním, ale pracují u nás i lidé, kteří mají invalidní důchod (ID) z jiné indikace. Tady je situace taková, že nevíme, jak se změní legislativa, pravidelně dostáváme informace, že se změny plánují. V současnosti existuje příspěvek na zaměstnávání osob se zdravotním postižením, který se v praxi hojně zneužívá. Jsou tu firmy, které lidi s ID zaměstnávají formálně a berou jim pod-

Co nabízí fokus vysočina FOKUS začal poskytovat služby na Vysočině již začátkem devadesátých let jako součást celostátního Sdružení Fokus. Prvním střediskem byla Želiv, kde fungovalo chráněné bydlení a chráněné dílny. K rozdělení federálního Fokusu a vzniku FOKUSU Vysočina jako samostatného právního subjektu došlo v roce 1992. V roce 1995 se služby přesunuly do Havlíčkova Brodu a Pelhřimova, kde se zpočátku rozvíjely hlavně programy pracovní rehabilitace – chráněné dílny. Tato dvě střediska se postupně rozšiřovala, důraz se posunoval na práci s uživateli v jejich přirozeném prostředí. Nabídka služeb v těchto dvou střediscích je dodnes nejširší – zahrnuje kromě terénní práce a chráněných dílen i chráněné bydlení, systematickou podporu v zaměstnávání včetně sociálně terapeutických dílen a dobrovolnická centra. V roce 2001 a 2002 zakládá FOKUS Vysočina spolu s dalšími neziskovými organizacemi v kraji Vysočina dobrovolnická centra, která zajišťují rozvoj dobrovolnických programů v regionech Havlíčkův Brod, Pelhřimov a Chotěboř. Středisko Chotěboř fakticky vzniklo v roce 2004 převzetím do té doby městského Stacionáře pro osoby s mentálním, tělesným a kombinovaným postižením. Krátce nato zde vznikly také terénní služby určené duševně nemocným. V září 2005 zahájilo činnost nové středisko poskytující služby osobám s duševním onemocněním v Hlinsku. Od roku 2007 poskytuje FOKUS Vysočina tyto sociální služby – sociální rehabilitaci (H. Brod, Pelhřimov, Chotěboř, Hlinsko), chráněné bydlení (H. Brod, Pelhřimov), sociálně terapeutické dílny (H. Brod, Pelhřimov), denní stacionář (Chotěboř) a osobní asistenci (Hlinsko). Vedle služeb zaměřených na zlepšení sociálních dovedností, nabízí FOKUS Vysočina i služby zacílené na integraci do pracovního procesu. Provozuje osm chráněných dílen, ve kterých zaměstnává převážně osoby s duševním onemocněním. Práce v dílnách má přímou návaznost v programech podpory v zaměstnávání, které již probíhají na otevřeném trhu práce.

statnou část mzdy na různé pseudoslužby. Pokud by se tento příspěvek plošně snížil, tak nám to může naše chráněné dílny úplně položit. Jaké máte plány na příští tři roky, kdy budete mít pokrytu většinu služeb z individuálního projektu? V tuto chvíli asi nejambicióznější plán, který vzešel z pracovní skupiny pro rozvoj služeb pro osoby s duševním onemocněním při kraji Vysočina, je zřízení komunitního chráněného bydlení. To je služba, která na území kraje zcela chybí. Je poměrně snadno doložitelné, že poptávka po tomto typu služby tu existuje. V léčebnách jsou lidé, kteří by potřebovali nejen tři roky, ale i delší dobu – 5, 8 let – žít v komunitním chráněném bydlení. Na Vysočině existuje pouze Domov se zvláštním režimem ve Věži, který poskytuje azyl trvale a má stabilně cca 80 lidí v pořadníku. V současnosti máme chráněné bydlení individuální – dva byty v H. Brodě a dva byty v Pelhřimově – což je bydlení pro poměrně samostatné lidi, kteří nepotřebují celodenní přítomnost personálu. V jaké fázi se myšlenka komunitního chráněného bydlení na Vysočině nachází? Ideální by bylo v H. Brodě nebo jiném větším městě na Vysočině získat či postavit objekt a mít peníze na provoz. V tuto chvíli nemáme ani jedno. Zajímali jsme se, jak funguje komunitní chráněné bydlení jinde a ideální je, aby tam bylo alespoň osm až dvanáct lidí. V tuto chvíli máme zpracovanou poměrně přesnou představu, jak by taková služba měla fungovat – jak by měl vypadat objekt, co by to pro nás znamenalo personálně, a začínáme se poohlížet po vhodných prostorách. O peníze na provoz je možnost žádat na MPSV, pokud se kraj Vysočina za tuto myšlenku postaví nebo také v rámci individuálního projektu, který je v tuto chvíli naplánován na tři roky a je předpoklad, že by mohl být prodloužen ještě na

další dva roky. Komunitní chráněné bydlení bychom rádi založili, máme zkušenosti s poskytováním služeb, daří se nám naplňovat standardy kvality. Doufáme, že finance se dříve, nebo později najdou. Myslím, že do tří až pěti let by se tento projekt mohlo podařit zrealizovat. Myslíte si, že návazná péče o psychiatrické pacienty na Vysočině je dostatečná, nebo vidíte ještě rezervy? Ke zlepšování by se určitě něco našlo. To co funguje v zahraničí, a co já osobně považuji za dobrou praxi – když zdravotníci a pracovníci sociálních služeb vytvářejí terénní pracovní týmy. Což znamená, že se na komunitní péči účastní i personál lůžkových zařízení. V našich podmínkách by to zřejmě znamenalo rozšíření činnosti psychiatrických léčeben o terénní výkony. Tady také narážíme na tradiční uspořádání, kdy zdravotní a sociální služby jsou hodně oddělované. Např. nemáme přístup ke zdravotní dokumentaci pacientů, všechny informace o zdravotním stavu a léčbě se k nám mohou dostat jen s výslovným písemným souhlasem pacienta. Tyto dvě oblasti jsou prostě odtrženy od sebe a to je špatně. V tuto chvíli jsme na velmi dobré úrovni, co se týče spolupráce s léčebnami, nicméně pořád v jednom týmu nejsou zdravotníci a pracovníci komunitních služeb. V léčebně máte tým, který se o pacienta stará v době hospitalizace – lékaři, zdravotní sestry, jsou tam sociální pracovníci, ale ne vždy je tento tým v kontaktu s ambulantním psychiatrem, který se o pacienta staral do té doby. Máme tu systém předávání pacientů, který má svoje limity. Duševních onemocnění přibývá, roste spotřeba psychofarmak, v některých regionech jsou dostupné komunitní služby – systém péče se však zásadně nezměnil – potřebovali bychom ho víc propojit dohromady. Netroufám si odhadnout, kdy se to podaří.  Eva Vorálková

inzerce

odborný db časopis zdr zdravotnických drr pracovníků v sociálních službách

Nový odborný časopis pro zdravotnické pracovníky v sociálních službách Odborný časopis Ošetřovatelská péče je dvouměsíčník pro podporu celoživotního vzdělávání, profesního rozvoje a výměny zkušeností zdravotnických i nezdravotnických pracovníků sociálních služeb.

Našimi čtenáři jsou zdravotníci i nezdravotníci v: • • • • • • •

pobytových zařízeních sociálních služeb terénních sociálních službách agenturách domácí péče hospicové a paliativní péči léčebnách dlouhodobě nemocných řídící pracovníci všech těchto zařízení lidé pečující o osobu blízkou.

Při včasném objednání získáte navíc ZDARMA dvoučíslo 2-3/2010!

11

Výhodné podmínky předplatného na rok 2011 Individuální předplatné

250 Kþ

Zvýhodněné předplatné (pro studenty a pedagogy)

200 Kþ

Pro členy Profesního svazu zdravotnických pracovníků v sociálních službách

ZDARMA

Více informací na www.osetrovatelskapece.cz Adresa redakce:

Siviliania s.r.o., Lidická 51, 602 00 Brno, tel.: 531 010 910, e-mail: sefredaktor@osetrovatelskapece.cz, www.osetrovatelskapece.cz


příběh

příběh

V blázinci je bláznivý systém Čas od času mě v minulosti napadla myšlenka, jak musí být hrozné, když se stane justiční omyl a někdo je neprávem zavřen do vězení. Netušila jsem, že se něco podobného stane i mně. Nebylo to však vězení, ale psychiatrická léčebna.

„vždy pravdu“, mě dopravit do nemocnice, jsem se nakonec obětovala. Řekla jsem, že když už musím do blázince, tak raději do Černovic. Doufala jsem, že tam snad bude ten správný psychiatr, který pozná, že jsem normální a propustí mě. Nechala jsem se tedy záchrankou odvézt do Černovic.

ředstavte si, že žijete normální život. Nemáte žádné psychické problémy, nikdy jste nebyli u psychiatra ani psychologa. Najednou ve vašem životě nastanou změny a tyto změny se zdají ne vám, ale okolí, zvláštní, divné, nepochopitelné. Jediné, co z toho vyvodí je, že asi nejste psychicky v pořádku a začnou vás nutit k psychiatrickému vyšetření. Věděla jsem, že se v mém životě staly velké změny a že se mé chování může zdát někomu přinejmenším zvláštní, ale já sama jsem tyto změny vnímala velice pozitivně a považovala jsem je za vývoj a růst mé osobnosti. Rodina a přátelé však měli o mě strach a naléhali, abych se přece jen na psychiatra obrátila. Protože jsem věděla, že to se mnou myslí dobře a mají o mě obavy, souhlasila jsem tedy s návštěvou u doktora. Věřila jsem, že alespoň tímto způsobem budu moci vyvrátit jejich mylné mínění, když odborný psychiatr po vyšetření pozná, že jsem psychicky v pořádku. Nenapadlo mě však, jaké neuvěřitelné peklo mi v životě způsobí jediná desetiminutová návštěva u psychiatričky.

Pro doktorku na příjmu jsem už automaticky byla psychicky nemocný pacient. Vše, co jsem řekla, bylo považováno za příznak nemoci – i to, že jsem nevěděla, kolikátého zrovna je. Na její otázku: „Vy hodně cestujete, kde jste všude byla?“ jsem pravdivě vyjmenovala všechny státy, které jsem navštívila – Austrálii, Kanadu, Japonsko, USA, Izrael, Irsko, Řecko, Španělsko, Itálii, Anglii, Německo… Bezelstně jsem ji informovala o tom, že jsem se den před tím vrátila z Madridu, před tím jsem byla čtrnáct dní u sestry v Irsku, tento týden mám jet do Varšavy na duchovní setkání mladých, poté bych měla letět za kamarádkou do Milána a v Itálii mám také v plánu shlédnout vystavované Turínské plátno. Asi se jí vše zdálo jako jasný výplod fantazie a naznala, že patřím na uzavřené oddělení 12. Pochopila jsem, že mi nezbývá nic jiného, než doufat v dalšího lékaře, který snad pozná, jak na tom doopravdy jsem. (…)

P

Za důvěru do…

Obrátila jsem se na lékařku, kterou naše rodina znala jako matku spolužáka mého bratra z gymnaziálních let. Mluvila jsem s ní tehdy otevřeně, přátelsky, s důvěrou a snažila jsem se jí vysvětlit, že se cítím naprosto v pořádku, že se nic zvláštního neděje, že problém má jen okolí a z legrace jsem prohodila, že mě doufám nezavře do blázince. Ubezpečila mě, že nikoli, ale že prý potřebuje další vyšetření v bohunické nemocnici. Protože jsem o psychiatrickém oddělení v Bohunicích v minulosti slyšela jen to nejhorší, nesouhlasila jsem s dalším vyšetřením v tomto pro mě naprosto nedůvěryhodném ústavu. Záhy jsem však poznala, že když se jednou dáte všanc psychia­ trům, nezajímá je váš názor a vaše přání. Pro ně jste v ordinaci psychicky nemocný pacient, který již nemá právo o sobě rozhodovat a v podstatě doslova ztrácí svéprávnost. Psychiatrička zavolala do ordinace mé rodiče, naléhavě jim sdělila, že jsem velice „vážný případ“ a musím být akutně převezena na psychiatrické oddělení do Bohunic.

Jako nesvéprávná

Vystrašení rodiče se mě snažili dopravit do nemocnice. Já jsem to však striktně odmítala, snažila jsem se dokonce i utéct, protože normální argumenty nefungovaly. V tu chvíli jsem si opravdu začala připadat jako nějaký blázen. Do ordinace jsem vstoupila jako normální člověk a z ordinace jsem odcházela jako bych byla nedůvěryhodný člověk zbavený svéprávnosti. Takhle se u nás v České republice přistupuje k lidem, kteří se obrátí na „odbornou“ lékařskou pomoc? Začala jsem si připadat jak v nějakém neuvěřitelném filmu. Protože mi bylo líto otce, který celou situaci nesl velice těžce, snažil se mě při útěku dohonit a na doporučení doktorů, kteří mají přece

13

Leojam, Flickr.com

12

Na uzavřené oddělení

Druhý den jsem se po injekci a několika lécích probudila v takovém stavu, že jsem stěží došla ke stolu v jídelně.

Bez svobody a důstojnosti

Na oddělení 12 jsem dostala pyžamo, byly mi odebrány mé věci a okamžitě mi personál podával léky. Ty jsem odmítla s tím, že jsem ještě nebyla odborně vyšetřena a pokud mi nebyla stanovena jasná diagnóza, nevidím důvod, proč bych měla užívat nějaké medikamenty. Záhy jsem však pochopila, že toto si v psychiatrickém ústavu absolutně nesmím dovolit, protože tam se vás nikdo neptá, tam musíte poslouchat na slovo, jinak zde existují velice účinné donucovací prostředky… Když jsem alespoň chtěla vědět, co je to za léky a jaké jsou případné vedlejší účinky, byla povolána posila v podobě svalnatého muže s injekcí v ruce. V tu chvíli mi bylo vše jasné. Ocitla jsem se v nepřátelském prostředí, nikoli ve zdravotnickém zařízení, které by mělo za cíl člověka léčit a pomoci mu. Byla mi odňata nejen svoboda, ale i lidská důstojnost a to je možná horší. Člověk je člověkem proto, že má právě svobodu a důstojnost. V psychiatrickém ústavu však tyto dva pojmy neexistují. Neuvědomují si zde, že já jako svobodný člověk se rozhoduji, jestli budu, či nebudu, brát léky. Nikdo nemá právo nutit mi nějakou léčbu proti mé vůli. (…)

S léky a bez nich

Druhý den jsem se po injekci a několika lécích probudila v takovém stavu, že jsem stěží došla ke stolu v jídelně. Cítila jsem se naprosto příšerně, jak se lidově říká „oblblá“. Všechno mi bylo jedno, zajímaly mě jen biologické potřeby, nic víc. Chtělo se mi pořád spát. Navíc mi bylo z těch léků špatně i fyzicky. Tedy jednoduše řečeno, po lécích mi bylo fyzicky i psychicky hůř než před jejich požitím. (…) Okamžitě jsem pochopila, že je-li mi život milý, léky nesmím brát. Jak toho ale dosáhnout, když má zdravotnický personál hlavní a zdálo se i jedinou prioritu – doslova obřad – ráno, v poledne a večer dostat léky do pacientů. Protestovat nemá cenu, stejně vás donutí všemi prostředky. Naštěstí jsem našla způsob, jak léky nesníst a přitom nevzbudit sebemenší podezření. Měla jsem ale velké štěstí a hodně jsem riskovala. Léky jsem požila jen první

den – poprvé a naposled. Tím, že jsem léky neužívala, jsem si udržela čistou a jasnou hlavu a mohla jsem tak začít pracovat na svém osvobození.

Jak se dostat z blázince

Zajímavé je, že mi nikdo ze zdravotnického personálu nevysvětlil vůbec nic. Nejenže mě nikdo nepoučil o mých právech, o mé nové situa­ci, o tom, jaké jsou možnosti a co se mnou budou dělat, ale nesdělili mi například ani to, jak probíhá vizita. Ležela jsem na posteli a čekala, až bude pokoj po pokoji chodit skupina lékařů včetně primáře tak, jak jsem byla zvyklá z běžných nemocnic. Místo toho za mnou přišla jedna pacientka a ptala se, proč nejdu na vizitu. Odpověděla jsem, že na ni čekám v posteli. Vysvětlila mi, že tady vizita nechodí, ale musím jít čekat do fronty před ordinaci primářky a tam probíhá vizita formou rozhovoru. Nikoli tedy personál, ale pacienti se stali mými informátory, poučovateli, poradci, zasvěcovateli, pomocníky a spojenci. Od nich jsem se dozvěděla základní informace o své situaci v léčebně a oni mi v podstatě poskytli odborný právní servis. Na základě jejich poznatků, zkušeností a rad jsem se mohla začít orientovat v systému tak složitém a absurdním, že jsem po několika dnech poznala jistou skutečnost: blázinec se nejmenuje blázinec proto, že jsou v něm blázni, ale proto, že je v něm bláznivý systém. Postupně jsem začala právnicky pronikat do své nelehké situace a snažila jsem se z tohoto „blázince“ co nejrychleji dostat legální cestou. Musela jsem myslet racionálně, s klidem, střípek po střípku skládat mozaiku všech informací a poté dávat pokyny své rodině tak, abych se odtud co nejrychleji dostala, a to dřív, než mi vlivem toho hrozného prostředí opravdu propukne nějaká duševní nemoc.

Ošetřující lékař

Jedna má naděje se však přece jen splnila. V léčebně mi byl přidělen ošetřující lékař, který ke mně přistupoval s respektem a jako jediný mě bral vážně a nejednal se mnou jako s nesvéprávnou bláznivou osobou. Díky své inteligenci a schopnosti vyslechnout druhého člověka poznal, že tam opravdu nemám co dělat, proto mě na moji žádost po třech dnech propustil na revers z uzavřeného oddělení 12 přímo na svobodu. Do propouštěcí zprávy napsal, že jsem bez agresivity vůči sobě a okolí a netrvá tedy indikace k další hospitalizaci. Člověk může být v naší zemi proti své vůli legálně uzavřen do psychiatrické léčebny jen tehdy, když je nebezpečný sobě nebo okolí. Je to mimo jiné velmi zneužitelné a nepohodlní lidé se tak jen na základě pouhého ústního svědectví druhých mohou octnout bez soudu za mřížemi. Já jsem však nebezpečná nebyla ani sobě, ani okolí, a přesto jsem v léčebně také skončila. Z toho vyplývá, jak je velmi snadné v naší zemi někoho zavřít do blázince. Proto je potřeba okamžitá reforma systému psychiatrického léčení v naší zemi. (…) Je třeba pomoci lidem, kteří nikomu nic neudělali a přesto jim byla bez soudu odňata svoboda na několik měsíců a někdy dokonce i na několik let. (…) Pobyt v psychiatrické léčebně mi narušil moji lidskou identitu, okolí mě po mém propuštění přijímalo velice kriticky, se strachem a obavami a tím pokračovalo v destrukčním procesu mé osoby, který začal jednou nevinnou návštěvou u psychiatričky. Naštěstí jsem krátce po propuštění jela pracovně do Milána. V tomto zahraničním prostředí u svých přátel jsem se doslova léčila z psychického šoku, který mi způsobila brněnská psychiatrie. Pracovala jsem zde na svém výzkumu a narovnávala své pošramocené sebevědomí s přáteli a odborníky z mého oboru, kteří mě uznávali a přistupovali ke mně velice lidským způsobem, za který jsem jim byla velmi vděčná. (…) Petra Štěpánová


14

blog

Bláznivé umění

15

Duševní nemoci a bezdomovectví Přibližně polovina bezdomovců trpí vážnou duševní nemocí. O to, jak jim pomoci, se zatím nikdo nestará. V naší republice se o bezdomovectví po řadu minulých desetiletí nevědělo, respektive nemluvilo. Nepřizpůsobiví jednotlivci, mezi nimi i duševně nemocní, byli při pořádání komunistických sjezdů či při návštěvách hlavních představitelů bývalého režimu preventivně na pár dní zavíráni do psychiatrických léčeben. Mizeli z ulic stejně jako popelnice a kontejnery. Česká republika je v současnosti ve značně jiné situaci než před rokem 1989. Preventivní hospitalizace „potenciálně nebezpečných individuí“ již nehrozí. Avšak na rozdíl od většiny států EU u nás nedošlo k rozvoji komunitní péče. Za tímto pojmem se skrývá přenesení těžiště péče o duševně nemocné z velkých institucí blíž k domácímu prostředí nemocných. V případě bezdomovců doslova na ulici. Výzkumné studie WHO uvádějí, že každý čtvrtý občan EU potřebuje během svého života minimálně jedenkrát vyhledat odbornou pomoc pro řešení svých psychických problémů. Obecně se udává, že 30 až 40 procent populace v zemích EU má určité psychické problémy trvalejšího charakteru. Z tohoto počtu dvě až pět procent lidí trpí vážnou duševní nemocní. Tito lidé mnohdy potřebují komplexní psychiatrickou, psychologickou a sociální pomoc. I v zemích EU, kde je komunitní péče značně rozvinuta, tvoří 25 až 40 procent bezdomovců lidé s duševními problémy. V důsledku své nemoci nejsou schopni zajistit si základní životní potřeby jako důchod, střechu nad hlavou a podobně. Lze předpokládat, že procento duševně nemocných mezi našimi bezdomovci bude minimálně stejné, spíše však vyšší.

Diskuse voroshilov Většinou si můžou za svoji bídu sami – zadlužení, exekuce, ztráta práce za opilství, gamblerství. Když jim stát nabízí pomocnou ruku, najednou jim vadí omezování svobody. Totiž chtějí být svobodní, aby pokračovali ve svém mizerném životě? Chudí (a nejenom bezdomovci) jsou otravnější než bohatí – neumějí se oblékat, smrdí, nestarají se o své zdraví, nesportují, nemají vkus, jejich kraksny kazí ekologii. Jenom nadávají, nechtějí pracovat, nesnaží se změnit svůj život k lepšímu – jenom čekají, až jim někdo přinese něco v zobáku nebo vyhrají v sazce. Líné a tupé stádo, většina velkých osobností vyšla z chudých poměrů. vlada511 Některé příspěvky jsou docela drsný. Je třeba si uvědomit, že duševní nemoc je nemoc a o ne-

Optimální způsob pomoci těmto lidem nabízí systém komunitní péče. Avšak zvláště v naší republice často dochází k chybnému výkladu tohoto pojmu. Profesionálové pracující v komunitních službách jsou osočováni z tendence rušit lůžková psychiatrická zařízení a nahrazovat je něčím jiným – jakýmsi „pouličním“ typem péče. To je samozřejmě naprostý nesmysl. Systém komunitní péče má propojovat všechny typy zařízení a služeb potřebných pro pacienty, a to od klasických lůžkových psychiatrických zařízení po terénní komunitní služby. V České republice existuje jenom pár programů cílených na obecnou pomoc bezdomovcům. Žádný z nich však není zacílen na pomoc duševně nemocným bezdomovcům, kteří tvoří minimálně polovinu z celkového množství těchto lidí. Přičteme-li k nim ještě počet lidí závislých na různých návykových látkách, dostáváme se k devadesáti procentům. Kdo a jak jim pomůže?

MUDr. Martin Jarolímek http://blog.aktualne.cz/blogy/martin-jarolimek.php

mocné by se měla umět společnost postarat. Autor řešení nakonec i navrhuje, jen je třeba ho přečíst. Není třeba vymýšlet – s prominutím – blbosti. Stejně nesmyslně by se dalo psát o smradlavých důchodcích nebo o tom, že někoho nebaví dívat se na mrzáky, jak se belhají na ulici. Tak prosím chovejte se k duševně nemocným s tím vědomím, že onemocnět může každý. MaB Z některých příspěvků jde smrad tak odporný, že bych je vykázal mimo slušnou společnost. voroshilov … nemám důvod zastávat se „chudáků“ kteří dobrovolně ničí svůj život – fetují, chlastají, čtou bulvár, věří slibům falešných politiků, visí na krku státu a příbuzných, parazitují na slušné společnosti, protože nemají rozum nebo mají dvě ruce levé. (…) je to dobytek bez vůle, bez kreativity,

Psychiatr, narozen 1955 v Praze, vystudoval medicínu na 1. LF UK, zakladatel a hlavní lékař Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov, kde se věnuje především léčbě schizofrenie. Hájí zájmy duševně nemocných a jejich rodin. Je zakladatelem a prezidentem České asociace pro psychické zdraví. Stál u zrodu dalších pacientských a rodičovských organizací (Sympathea, Fokus, Green Doors, Baobab) a iniciativ k transformaci systému psychiatrické péče v ČR.

bez jasného cíle (mimo tělesných p ­ otřeb). Zapni NOVU, vypni mozek a dej si u telky čtyři lahváče, to je jejich představa plnohodnotného života. Tencokida Hnuj Zvláštní je, že tě to tak bere, když podle mě je vidíš tak maximálně z bezpečné vzdálenosti svého klimatizovaného vozu. To je divné, nemyslíš? voroshilov Není to divné, já sám pocházím ze skromných poměrů (ne z chudoby) a ve dvaceti sedmi letech už jsem byl milionář, celé roky jsem šel k cíli jako beran přes překážky a teď vděčím sám sobě za svoje odhodlání, za ty kvality charakteru, které jsem vypěstoval (…) Tencokida Hnuj Možná to je tím, že ses stal tím milionářem příliš brzy. Díky kvalitě charakteru říkáš? Buď v tom trochu skromnější.

Žárlivost

Život za obrazy Edvarda Muncha Psychiatr MUDr. Michal Maršálek, CSc., který působí jako primář v Psychiatrické léčebně Bohnice, se vedle péče o pacienty věnuje studiu uměleckých děl. Všímá si hlavně života a díla umělců trpících psychickými problémy. Jedním z nich je největší norský malíř Edvard Munch. Proč jste si mezi tolika malíři vybral právě Muncha? Zajímala mě otázka, co se stane, když se umělec, který má psychické problémy, začne léčit. Jak se to projeví na jeho tvorbě. Jestli se zlepší, zhorší nebo zůstane stejná. Edvarda Muncha jsem si vybral mimo jiné proto, že se to u něj dá velmi dobře sledovat. Čím je pro vás jako umělec zajímavý? Byl to člověk nesmírně vzdělaný, schopný zabývat se různými oblastmi lidské psychiky. Byl první malíř, který systematicky maloval úzkost, ale i různá jiná duševní rozpoložení. Ve svém díle například ztvárnil různé typy depresí. Jednotlivé pocity jsou až naturalisticky odpozorovány ze skutečnosti a Munch s nimi pak dál pracoval. Díky tomu má Munchovo subjektivní umění neuvěřitelnou sílu. Byl vynikající pozorovatel. Zachovaly se jeho deníky, kde například popisuje hráče v Monte Carlu. To jsou klinicky přesné popisy. Z čeho pramenily jeho psychické problémy? Trpěl revmatizmem a tuberkulózou, na kterou zemřela jeho matka a dva sourozenci. Od dětství měl zkušenost se smrtí. Jedna z jeho

fotografií zachycuje obličej čtrnáctiletého mladíka, který byl přesvědčen, že za několik měsíců zemře na těžkou tuberkulózu. Naštěstí přežil tuberkulózu i záchvaty revmatické horečky, což je až neuvěřitelné. Výrok, který pronesl: „nemoc, šílenství a smrt byli černí andělé, kteří stáli stráž u mé kolébky a kteří mě celý život provázeli,“ byl hluboce prožitý, není to žádná póza. Jaká byla historie Munchovy rodiny? Pocházel ze vzdělané rodiny s bohatou tradicí. Patřili k ní také filozofové a umělci, jeho otec byl vojenský lékař, charismatický člověk. Matka byla velice krásná žena, dochovala se její fotografie s pětiletým Edvardem krátce před tím, než zemřela na tuberkulózu. Munch do svých dvaceti let prožil nesmírně dramatický život. Ve čtrnácti mu zemřela jeho milovaná sestra Anna Sofie, v pětadvaceti náhle zemřel otec, v jedenatřiceti jeho bratr Andrea na tuberkulózu, později zešílela jeho sestra Laura. Když umřela matka, tak se otec uzavřel do sebe, stal se z něho velice zbožný člověk zaměřený na charitu, ale dětem se moc nevěnoval. Celé rodiny se ujala matčina sestra Karin, která vychovávala Edvarda do dospělosti a i v pozdějších letech, když se natrvalo usadil, žila v jeho domě. Vlastně u něj dožila. Kdy začal umělecky tvořit? V roce 1880 kvůli svému zdravotnímu stavu odešel z techniky, na které necelý rok studoval, a začal se věnovat umění. O tři roky později se účastnil prvních společných výstav v Kristianii, v dnešním Oslu, hlavním městě Norska, které v té době bylo součástí Švédska. V Kristianii se přidal ke zlaté mládeži, k volnomyšlenkářům a ateistům pod


16

Bláznivé umění

Bláznivé umění

v­ edením jistého Jaegera. Ten měl na Muncha velký vliv, byl vyznavatelem volné lásky a pro své názory se několikrát dostal do vězení. Na začátku umělecké dráhy ho poznamenala smrt otce. Byl na něj silně vázaný, ale názorově si nerozuměli. Zpráva o otcově smrti Muncha zastihla na první studijní cestě do Paříže. Zcela se zhroutil, na tři měsíce propadl hluboké depresi a přerušil kontakty se světem. Izoloval se v Saint Claud, v malé vesničce na periferii Paříže, a napsal tam manifest, kde shrnuje své tehdejší názory na umění. Cestou z Paříže dostal záchvat revmatické horečky a do Kristianie se vrátil až po roce léčení.

s nimi byl vždycky nešťastný. V době kdy neměl trvalé bydliště a spal po hotelích, ho životem provázela nejprve dcera bohatého podnikatele Tula Larsenová a později anglická violoncelistka Eva Mudocciová. Zvlášť Tula Larsenová, zhýčkaná a hysterická milionářka, mu dělala ze života peklo. Munch byl v té době chudý, Tula byla občas ochotná koupit si nějaký jeho obraz, tím ho vydírala. Když toho měl dost a rozešli se, začala rozesílat dopisy známým, že je syčák, že ji obíral o peníze, že nic neumí. Pak si kvůli němu vzala nějakého naprosto podřadného malíře, protože věděla, že ho tím raní. Munch, i přes život, který vedl, byl nesmírný slušňák. Nesnášel například sprostá slova. Když mluvil o volné lásce, říkal, že si nemůže vzít trvalou partnerku, protože je těžce nemocný. Tuberkulóza se v té době brala jako dědičná nemoc, netušili ještě, že příčinou je infekce. Říkal, že je poznamenaný a nemůže mít děti, proto raději žije ve volné lásce.

Jakým způsobem tehdy maloval, lze ho nějak zaškatulkovat? Do té doby byl klasický impresionista. V Saint Claud začal poprvé malovat neimpresionistickým způsobem, je v tom jeho melancholie, samota. Vytvořil zde obraz, který připomíná to, co maluje později – melancholickou atmosféru s osamělým mužem, měsíc, který vrhá světlo dramaticky do místnosti, zatímco život je někde jinde. V dálce svítí světla, která jsou od samotného autora vzdálená. To byl začátek toho, co ho později proslavilo. Tedy obrazy s motivem úzkosti, strachu… Po návratu z Francie namaloval ještě poklidný impresionistický obraz – ulici Karla Johana v Kristianii. Uplynulo půl roku a nastal prudký zvrat, stejnou ulici vidí Munch úplně jinak. Připomíná hru, která se jmenovala „sonáta příšer“, vypadá jako její ilustrace. Děsivé, vytřeštěné tváře, osamělý chodec, ulice, která nikam nevede a paralelně jasně rozsvícená okna s podivným tíživým stínem u jednoho stromu. To je jeden z prvních slavných obrazů, kde jsou všechny prvky jeho pozdějšího umění. Munch se v podstatě stává malířem úzkosti a patrně nejsugestivnějším ze všech, kteří se kdy tímto tématem zabývali.

Smrt v pokoji nemocné

Prosadil se Munch během pobytu v Paříži? První samostatnou výstavu, kde vystavil už 110 obrazů, měl v Berlíně. Paříž ho nikdy nepřijala, stejně jako van Gogha. Svým stylem nevyhovoval francouzské rafinovanosti, byl na Francii příliš zemitý. Soustředil se celoživotně na Berlín. Mezi lety 1892 až 1908 zde prakticky vytvořil jádro svého díla. Začalo to berlínskou výstavou, na kterou ho pozval Max Liebermann, velmi významná postava německého impresionismu. Výstava vyvolala obrovský skandál, Munchovy obrazy byly prohlášeny za zvrhlé umění a po čtrnácti dnech byla výstava zavřena. Munch z toho ale měl obrovskou reklamu. Skandál navíc vedl k založení berlínské secese. Max Liebermann se totiž pohádal s kolegy, kteří chtěli, aby se výstava zavřela, odtrhl se od německého svazu umělců a založil berlínskou secesi. Munch se pak několik let pohyboval po berlínských barech, spával po hotelech nebo na stolech v různých podnicích. Začalo se o něm psát jako o velice nadaném, ale kontroverzním malíři. Připojil se Munch v Berlíně k nějaké umělecké skupině nebo směru? V Berlíně se dostal do zajímavé společnosti kolem hospůdky U Černého prasátka, kde se scházeli lidé hlavně ze severu Evropy jako dramatik August Strindberg, ale také budoucí otec polské dekadence Stanisław Przybyszewski, německý básník Richard Dehmel, kunsthistorik Julius Meier-Graefe později proslulý pracemi o manýrismu, El Grecovi, van Goghovi. Tady snad vzniká základ první vlny expresionistického hnutí. Jsou to lidé vzdělaní, Munch mezi nimi zvláště vyniká svou všestranností. Przybyszewski je zběhlý medik, psycholog, satanista, vynikající klavírista, virtuos, který na divokých večírcích neustále hraje Chopina. Klíčovou postavou byla Dagny Juel, fatální žena a současně múza této skupiny, která v tom podniku často tančila. Do Berlína přišla jako

Dokázal si udržet duševní rovnováhu? V letech 1902 – 1908 se u něj střídala období zběsilé tvorby a vyčerpanosti, byl paranoidní k přátelům, postupně se s nimi rozcházel a byl paranoidní i vůči ženám. Také začínal mít vážné problémy s alkoholem. Jak napsal v jednom svém výroku: „Začali jsme pít před snídaní, abychom vystřízlivěli, a později jsme v tom pokračovali, abychom se opili.“ Tak vypadal Munch v této době – nevyspalý, fascinovaný svým uměním, pijící od rána do večera, ve vleku fatálních žen, neuroticky se hroutící. V mnoha směrech pro něj byl tragický rok 1901. V tomto roce Dagny Przybyszewskou zastřelil její milenec a pak sám spáchal sebevraždu. Munch byl na Dagny velice silně vázán a tato událost na něj měla velký vliv. Navíc Muncha ve stejném roce střelila do ruky Tula Larsenová. Když se s ní rozešel, Tula si lehla do rakve a předstírala, že spáchala sebevraždu. To zinscenovala se svými přáteli. Ve chvíli, kdy se Munch vyznal, že ji vlastně miloval, vstala z rakve. Vznikla z toho rozepře, Tula vytáhla revolver, že se skutečně zabije. Munch pravděpodobně srazil její ránu a kulka ho zasáhla do ruky. K této události, která se dnes už nedá přesně rekonstruovat, se vracel celý život a ženám tohle nikdy neodpustil. Na autoportrét se dokonce namaloval s prostřelenou rentgenovou rukou a zabýval se jí hypochondricky celý život.

modelka a studentka muzikologie společně s Munchem, ale brzy se intimně seznámila se Strindbergem, pak i s Przybyszewským a dalšími, čímž vnesla anarchii mezi anarchisty a uvedla do naprostého rozvratu celou skupinu U Černého prasátka. Nakonec si vybrala za manžela divokého Slovana Przybyszewského a Strindberg, protože se bál jeho černých kouzel, prchl až do Paříže. Snažil se dělat různá proti-čarování, aby nebyl uhranut touto šťastnou manželskou dvojicí.

Projevilo se nepřátelství k ženám i v jeho tvorbě? Téma ženy zobrazil ve velké šíři. Na slavném obraze Puberta z roku 1894 je smutná vytřeštěná dívka s divným plíživým stínem. V několika obrazech se vracel ke smrti své sestry. Na jednom z nich je u smrtelného lůžka celá rodina a celý ten dramatický výjev je podtržen naturalistickým detailem bažanta, do kterého chodila sestra močit. Stavěl obrazy tak, že člověk měl pocit, že je jejich součástí. Tady má divák pocit, že stojí přímo u té smrtelné postele. Základní témata, kterými se zabýval, jsou procitnutí lásky, její rozkvět a míjení, život v úzkosti a smrt. Stále častěji maloval tíživé erotické obrazy. Skandál vyvolal obraz, na kterém namaloval Dagny jako madonu, kolem jsou znázorněny spermie. Pocit, že žena ovládá muže a zaplétá ho do svých tenat, v něm neustále sílil. Od až mystického obdivu k ženám dospívá k obrazu ženy jako upíra, který vysává muže. Na některých obrazech muž v přítomnosti žen krvácí. Ženské vlasy se táhnou jako pavučiny po kamenech, které připomínají lidské lebky. Na dalším slavném obrazu má žena podobu Vampýra s vlasy jako chapadla. Fatální žena, která ničí muže, to byl dost častý obraz odpovídající dobové módě. Munch byl personifikací dobových tendencí, ale není to u něj jen módní trend, všechno to zažil na své kůži.

Jaký vztah měl Munch k ženám, které ho inspirovaly? Munch byl vysoký, atletický a velice atraktivní muž, tak se o něj zajímaly ženy zvláštně fatálního typu. Na ženy měl štěstí, i když pak

Čím trpěl Munch po duševní stránce? Někdy se tvrdí, že trpěl bipolární afektivní poruchou. Tvrdí to i psychiatři, ale já myslím, že to není pravda. V jeho životě není žádná

Výkřik

17

inzerce

Tip na vánoční dárek více na s. 19

Artedílna — Terapie uměním Srdečně Vás zveme do prostor naší artedílny. Přijďte objevit svůj výtvarný potenciál a příjemně se odreagovat. Nemusíte se ničeho bát! Sezení jsou zdarma a není podmínkou, abyste uměli malovat. Setkání probíhají každý pátek od 14 do 16 hod v prostorách klubovny Mostů ve Fokusu Praha o. s., Dolákova 24, 180 00 Praha 8-Bohnice. Skupina je otevřená, kapacita je ovšem omezená. Pokud máte zájem, prosím kontaktuje Barboru Gecovou na tel. č.: 774 279 355 nebo Blanku Chválovou na tel. č.: 774 279 356, případně rovnou přijďte.

nový projekt o. s. Kolumbus


18

Bláznivé umění

známka bipolarity, je tam jedno depresivní zhroucení v období smrti jeho otce. Pozdější výkyvy a psychické zhoršování se dají vysvětlit chronickým přepracováním při divokém způsobu života, pitím alkoholu, možná závislostí. To myslím stačí i na vysvětlení Munchovy paranoidity.

inzerce Kdy se začal léčit a s jakými výsledky? Paranoidní a neurotický se poprvé dostal k léčbě u doktora Jacobsona v Kodani, kde strávil v roce 1908 asi tři čtvrtě roku. Říkalo se, že dostával elektrokonvulze, to je naprostý nesmysl. Zachovala se i kresba, jak to probíhalo a bylo to něco podobného dnešní iontoforéze. Bylo to v roce 1908, prakticky čtvrt století před objevem elektrokonvulzí. Možná prodělal psychoanalýzu a v každém případě abstinoval a podstoupil nějakou psychoterapii. Těžko říct jakou, jestli psychoanalytickou nebo jinou. Prakticky od té doby nepil. Celý zbývající život byl abstinent.

Tip na vánoční dárek

Jak se změnila jeho tvorba po terapii? Změnil velice styl, najednou se tam ztrácí emoční napětí, přestává malovat obrazy úzkosti, žárlivosti, takové ty bezprostřední, začíná malovat obrazy víc konstruované, víc zaměřené na kompozici neboli najednou to začíná být chladné, zajímavé, ale ztrácí to tu emoční hloubku, která je pro něj typická na prvních obrazech. Jinak řečeno – tím vyléčením ztrácí to, co je na něm nejzajímavější. Je to nejspíš tím, že přestaly působit dramatické faktory, ale nesmí se zapomenout, že alkohol mohl zanechat organické následky neboli, že se emočně oploštil.

Kalendář Linky psychopomoci Jeho koupí uděláte radost svým blízkým a zároveň podpoříte Linku psychopomoci

Léčba tedy vezme umělci zdroj inspirace? Je otázka, jak by dopadl, kdyby se neléčil. Možná by spáchal sebe­ vraždu, nebo by vlivem alkoholu došlo k organickému rozpadu mozku. Výsledek by nebyl, že si zachová tvořivost, tvorba by dopadla ještě hůř.

Úzkost

Mohl byste navrhnout stručnou diagnózu pro Edvarda Muncha a jeho umění? Hysteroidní extrovert, který maloval velmi dobře dramatické situace, a mohl se pustit hodně daleko, protože ho to vnitřně tak moc neohrožovalo. Sám řekl o svém umění: „Nemyslím si, že mé umění je nemocné. Když namaluji nemoc, třeba nemocné dítě, je to naopak pro mne zdravé uvolnění. Je to zdraví ve mně. Když maluji chtíč, je to zdravá reakce proti němu, něco z čeho by se lidé mohli poučit.“ To je myslím fantastická definice, charakteristika umělecké tvorby. Josef Gabriel

objednací lístek

ODBĚRATEL: Do konce roku 2010 Vám budeme Esprit zasílat zdarma. Stačí, když vyplníte tento objednací lístek a zašlete jej na adresu: ČAPZ, Klánova 300/62, 147 00  Praha 4-Hodkovičky.

10 20

Madona

Kalendář s ilustracemi Martina Kubáta vydává ČAPZ za laskavého přispění společnosti VEMEX s. r. o. Objednat si jej můžete e-mailem na info@capz.cz, telefonicky 224 212 656, nebo osobně či poštou na adrese ČAPZ, Klánova 62/300, Praha 4. Kalendář zašleme na dobírku. Cena 99 Kč + poštovné.

Souvisí nějakým způsobem duševní nemoc s tvorbou? Podle Stanislava Drvoty, který se odvolává na další umělecké školy, vzniká tvorba interakcí mezi typem osobnosti a neurotoidní tenzí. Umělec buď tenzi snižuje a skrývá, nebo ji naopak vyhledává. Platí pravidlo, že čím nižší je intrapsychická tenze, tím vyšší mají umělci tendenci k vnější desintegraci. Neboli mohou s tenzí pracovat navenek, protože je vnitřně neohrožuje. Často se ale říká: „To je hrůza co namaloval, co asi musel prožít?“ Pravda je opačná, ti, kteří jsou vnitřně stálejší, mají větší tendenci pracovat s dramatickými prvky. Nejzranitelnější jsou malíři, kteří jdou do klidné abstrakce, konstruktivismu a podobně, to jsou lidé, kteří většinou mají intrapsychickou tenzi vysokou. Munch byl typický představitel extrovertů – demonstrativních či hysteroidních, kteří mají tendenci se předvádět, celkově neurotického typu. Takoví lidé mají zájem o okolí, obvykle jsou sociál­ ně úspěšní, zajímaví, mají dost problémů v somatické oblasti, protože to, co se děje uvnitř v těle, si nechtějí připustit. Toho, co se děje ve vnitřnostech, při sexu, ve zraněních se trochu štítí. Ale o to zajímavější jsou tyhle věci pro práci, takže se často objevují v jejich díle.

19

Adresa pro zaslání Jméno a příjmení:.........................................................Titul:................................................ Obec: ...........................................................................PSČ:................................................. Ulice: ................................................................................................................................... Případně uveďte telefon: .............................................e-mail:.............................................. Esprit si můžete objednat také na e-mailu: esprit@capz.cz

předplatné Podle svých možností můžete přispět na pokrytí nákladů spojených s vydáváním Espritu. Orientační cena jednoho výtisku je 30 korun. Číslo konta ČAPZ: 182843294/0300. Podpořit nás můžete také zasláním dárcovské DMS ve tvaru DMS PSYCHICKEZDRAVI na číslo 87777. Cena jedné DMS je 30 kč, ČAPZ získá 27 Kč. Za jakoukoli finanční pomoc předem děkujeme.

esprit

Časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

MK ČR 13874, ISSN 1214-2123 Časopis České asociace pro psychické zdraví Ročník XIV, číslo 9–10 Cena výtisku: zdarma Kontaktní adresa Klánova 300/62, 147 00  Praha 4-Hodkovičky Tel.: 224 212 656, E-mail: esprit@capz.cz, Blog: www.casopis-esprit.blogspot.com Redakce

šéfredaktor: Mgr. Josef Gabriel redaktorky: M  agdalena Martínková,

Petra Klusáková korektorka: Marcela Mojžíšová Art director: Josef Gabriel ml. Tisk: Ahomi, s. r. o.

Redakce si vyhrazuje právo krácení a úpravy příspěvků způsobem, který nezmění jejich smysl. Nevyžádané materiály nevracíme. Názory autorů uveřejněné v článcích se nemusí shodovat s názory ČAPZ. Své názory, připomínky a články zasílejte nejlépe e-mailem nebo na adresu redakce. Časopis Esprit vychází za finanční podpory Úřadu vlády České republiky.


20

Nejen léky Vám mohou pomoci předejít hospitalizaci!

S jednou SMS týdně a s léky, které berete, máte větší šanci vyhnout se hospitalizaci. ITAREPS je program, který pomáhá bránit návratu příznaků schizofrenie a hospitalizaci. Stačí sledovat časné varovné příznaky nemoci a informovat o nich svého lékaře pomocí textové zprávy z mobilního telefonu.

ITAREPS – jednodušší už to být nemůže!

CZNRS00014

V případě zájmu o program ITAREPS kontaktujte prosím svého psychiatra.

Program byl vyvinut odborníky z Psychiatrického centra Praha a je pod záštitou České psychiatrické společnosti JEP. Sponzorem projektu je firma Eli Lilly ČR, s.r.o.

21

Esprit 09-10 2010  

časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné