Page 1


1


2 editorial

téma - dod

rozhovor

poprvé se téma našeho časopisu bude točit více kolem milovaného gymnázia a ne kolem dění ve světě či v České republice – máme k tomu hned dva důvody. Za prvé se podle nás nestalo nic zajímavého – ano, byl sice zvolen prezident a jeden příspěvek se bude vztahovat k povolební situaci, ale každý už toho má dost a je rád, že je volba za námi… A za druhé se na jesenickém gymnáziu konala akce nemalého rozměru, událost charakteru obohacujícího studentskou duši a zkrášlujícího pověst našeho vzdělávacího institutu, událost hodnou toho, abychom se jí v tomto čísle nějakým způsobem věnovali. Tou akcí mám na mysli Dod – Den otevřených dveří. Kromě toho se také uzavřelo pololetí a studentstvo si odneslo výpis hodnocení za uběhlý půlrok – pro někoho ten papír znamenal pochvalu od rodičů, možná nějakou odměnu ve formě peněžité či jedlé, pro někoho ale onen dokument představoval výsledek nepříliš zdařilých výkonů ve školních lavicích. Když jsem se dozvěděl z úst paní třídní o celkovém prospěchu naší třídy to, že je nejhorší na škole (o absenci ani nemluvě), řekl jsem si pouze – na někoho to prostě spadnout musí, někdo je nejlepší a někdo zase nejhorší. Proto, i když vím, že nejde o nějaké sportovní klání, sláva vítězům a čest poraženým. Ty třídy umístěné někde uprostřed mají smůlu… Všem kolegům v údělu studentském přeji zdařilejších pět měsíců v budovách matičky gymnázia, školy, na kterou má cenu chodit – o čemž, doufám, všechny stávající studenty znovu přesvědčil už zmíněný Dod.

minitéma

Michael Dvořák

jinde…

šéfredaktor


téma

Na chodbě nervózně postávají hloučky deváťáků, kteří se přišli podívat, jak to tady na gymplu vlastně vypadá. Ujme se jich průvodkyně a sebevědomě je vede do chemické laboratoře. Tam je pro ně nachystaná série pokusů. Já mám ze všech laboratoří (počínaje kuchyní) patřičný respekt, a tak se držím vzadu, i přesto si ale všimnu, jak paní Malá předvádí rozdělávání ohně bez zápalek. „Ideální na pustý ostrov,“ dodává k experimentu, „no, vidíš to, potřebuješ k tomu akorát manganistan draselný.“ Pak nám ukáže „štěkání“ vodíku. Plynný vodík proudí do zkumavky a tu paní učitelka přiblíží k hořícímu kahanu. Štěk! Nadskočím leknutím. Není to sice rotvajler, ale ratlíkovi by se to možná vyrovnalo. Štěkající plyn se mi líbí; to by bylo, mít ho doma, ten by nedělal loužičky! Ptám se, jestli se někde prodává hlídací vodík. „Ne, to bohužel ne.“ Ach jo. Já jsem věděl, že v tom bude nějaký háček. Opustím návštěvníky a vyběhnu po schodech nahoru. Chvíli lapám po dechu, a pak nahlédnu do septimy B. „Co tu máte?“ Aha,

3

tady jsou slavné osobnosti. Nejprve mi holky ukážou nějaké fotky a ptají se mě, kdo to je. „A jsem v háji. Nechám se podat.“ Prý to je Leoš Mareš. A ty další už neznám ani podle jména. Asi aby mě utěšily, dají mi kvíz, který má ověřit moje literární znalosti. Zjišťuji, že o životě Boženy Němcové nevím skoro nic. Nakonec odcházím a málem vrazím do paní Chovančíkové. První slavná osobnost, kterou jsem poznal na první pokus. Zaklepu na dveře učebny fyziky, a když mi je otevřou, vyvalí se na mě cigaretový kouř. Rozkašlu se. V přítmí vidím postávající kuřáky, kteří, kdyby byli v kostele, jsou k nerozeznání od kadidla. Většina jich vydechuje čmoud na laserový paprsek, který se tím zviditelňuje – jen jeden potahuje v rohu učebny, a jak sám dodává, zvyšuje „takový to celkový zakouření“. Znovu vykašlávám; pak se vykašlu na pokusy a vypotácím se z učebny ven. Na chodbě moji pozornost přiláká plakát, upozorňující na historický muzikál o knížeti Jaromírovi. Nezní to špatně, a tak to jdu

omrknout. Šipky mě dovedou k učebně přeplněné lidmi. Ještě to nezačalo, a tak si zjistím něco málo o představení. Zaujali mě hlavně sponzoři: na muzikál přispěla firma Projímadla Zacpálek nebo Výškové stavby Libor Malý. Další mecenáši jsou Ovčí sýry Leona Bačovská a Věznice Mírov, kterou reprezentoval Tomáš Svoboda. To už ale začíná představení. „Dovolte, abych vás seznámil s historií našeho souboru,“ říká Michael Dvořák a my se dozvídáme, že soubor se původně věnoval loutkovému divadlu, ale pak vyhořeli při inscenaci historické hry Jan Hus. Loutky Jeníčka a Mařenky prý měly popáleniny třetího stupně… Pak začíná muzikál: trsátko drnčí o struny, herci zpívají a my se dobře bavíme. Nakonec se jen tak brouzdám po chodbě a opírám se o topení, které zase jednou za rok opravdu hřeje. Den, jak má být. (J.S., foto gymjes.cz)


téma

4 1)Ústav gymnaziální, dávejte pozor, studenty nahání na den open door. Položíte-li question, co je na tom dni, já dám vám suggestion: je interesantní. Ref. Jsi-li na vážkách a nevíš kam jít, Gymnázium tě bude jak matka kojit. 2) Něco k výbavě školy, bych také měl říct, máme tu židle stoly, to nemohu říct. Přestávky jsou zde věru, dlouhé převelice, sotva, že se nažeru, zajdu na WC. Ref. 3) V hodinách se učíme, všelijaké věci, zavírám já oči mé, když slyšíme ty…informace. Pakliže ti učitel leze na nervy, sluchátka jsou tvůj přítel, on už nic nepoví. Ref. 4) A když v hodině piju z flašky dvoulitrové, učitel řekne: ,,I see you‘‘ a k tabuli tě zve. Jestliže ses neučil, odejdeš s pětkou, kdo by to byl kdy tušil – praštíš ho tou petkou. Bridge: Nevěřte mi vše, co vám sladkou strunou servíruji, můžu vám totiž říct cokoli, třeba, že vás strašně miluji. Ref. . Jsi-li na vážkách a nevíš kam jít, Gymnázium tě bude jak matka kojit. Jsi-li na vážkách a nevíš kam jít, gymnázium tě bude jak krávu dojit. 5) Tato píseň promluví k těm co neví kam jít a gymnázium umí k maturitě připravit. Můžete nám děkovat, tak to není zač radši se půjdem schovat – Thank you very much. (M.D.) Po kliknutí na obrázek si můžete zazpívat hymnu dnu otevřených dveří s námi. Na youtube jsou také titulky k této písni.


Vidíte je skoro každý den. Procházíte kolem nich, z jejich rukou vám je vydán oběd. Z jejich úst asi nejčastěji slyšíte: ,,Jednička. Dvojka. Jednička‘‘ Největší problém bývá, když je na dvojce lepší jídlo než na jedničce a člověk nesleduje jídelníček… No, však to znáte, mí spoluobědníci… Ale o tomto problému jindy. Naše redakce se rozhodla pořídit rozhovor s jednou pracovnicí gymnázia. Asi každý student jesenického gymnázia ji zná. Ale asi málokdo ví, jak se tato vzrůstem malá paní jmenuje. A ještě méně lidí zná např. její názor na studenty nebo to, že je trojnásobná babička, že její synovec studuje jadernou chemii, a že si ráda zajde na ‚pívečko‘ . My vám chceme zprostředkovat rozhovor, který jsme pořídili s Evou Gregorovou.


rozhovor Hned první otázka bude směřována k vašemu názoru na studenty. Co vám na nich z vaší pozice nejvíce vadí? A čeho si na druhou stranu vážíte? No, zrovna teď je uklizeno, ale kdybyste viděli včera chlapecké záchody tam dole u jídelny… To bylo, to si nedokážete představit kluci… Neříkám, že to dělají vši-chni, ale někteří třeba neumí ani pozdravit, někteří se chovají velmi … nadnešeně. To jejich chování… A taky pod těma skříňkama… Já jim to vymetu jednou za týden a stačí mi to. V úterý jsem tam vymetala prvákům a druhákům, a můžete se podívat, jak to tam zase vypadá. Bývalo to dřív lepší? No byly časy, kdy jsem nadávala, ale teď si říkám, že je to ještě horší. V čem třeba? Nepořádek… Já jsem uklízečka, ale nejsem služka. Měli by se snažit po sobě víc uklízet, u skříněk, v jídelně – když je ovoce tak jsou taky třeba po zemi pomeranče, slupky. Jsou tam taky roztrhané ubrusy – to taky udělali studenti. To chování obecně je někdy hrozné, to by vám mohly povídat i moje kolegyně. Ale to je výchovou rodičů si myslím. Není to tak jak to bývalo, ještě na to, že to jsou studenti gy-

mnázia… Nevím… Jsou tady i takoví studenti, kteří když něco potřebují, tak to je dobrý den, dobrý den, a když jim pak vyho-

7 když jsme ještě sedávali na vrát- Já už tady jsem patnáctý rok, nici, který přede mnou hodil ba- abych vám řekla pravdu. Letos nán, netrefil se do koše, a když půjdu do důchodu, takže možná jsem ho upozornila, říkal, že on budu ráda. Ale mně ta práce nevadí, já jsem uklízečka, ale nejsem služka, jak jsem už říkala. My tady máme každá svůj úseček, Já jdu ráno na tělocvičnu, od šesti do sedmi, pak jdu domů, v jedenáct jdu do kuchyně, až do půl třetí. Pak se převleto nebyl, lhal mi do očí. Já jsem ču a dělám jídelnu, šatny, biolomu říkala, že jsem ho viděla. Tak gii, fyziku, počítače a knihovnu. jsem si přišla stěžovat paní třídní To je dost velký úsek. No, ale učitelce, ale on přišel, omluvil když se to už roztřídí, jeden den se, no a byl klid. Ale to už se ta- si něco udělám navíc, tam něco dy dneska málokdy děje, že něk- vysaju, tak zas poutírám prach… do z učitelů někoho napomene. V jídelně vydáváte obědy jak Jak dlouho tady na gymnáziu dlouho? pracujete? Dva roky. Předtím tam byly

JÁ NEJSEM SLUŽKA, ALE UKLÍZEČKA. vím, tak třeba na druhý den dělají, že mě vůbec neznají, to se zde taky dělá, že nepozdraví. Tady se to stalo. Jedna holčina ztratila peněženku, tak dobrý den a tak, a na druhý den šla kolem mě a ani neřekla bů. Najdou se tady i takoví, kteří jsou drzí. Byl tady jeden takový student, před lety,


rozhovor

8 paní kuchařky z ‚Emka‘, ony si navařily, pak tady přijely a vydávaly. Ale pan ředitel nám přidával práci, protože se školníkům a uklízečkám zkracovaly

My tam máme drtičku, takže se to drtí. Ovoce rozdáváme studentům jako přídavek. Co byste ještě chtěla studentům vzkázat? No, jak říkám, když uklízím ty záchody… Ty desky kdybyste viděli… Někdy jsou tam zase rozházené toaletní papíry. Kolikrát jsem to chtěla štětkou vyčistit a mně se chtělo normálně zvracet. Poflustané pisoáry, žvýúvazky. Jednu dobu jsme dokon- nachystat a vydáváme. Děcka by sis dal. Polívky, to je taky na kačky naházené. A když je k oce byly na vrátnici, vydávaly třeba kolikrát jídlo vrací a říkají: jedno brdo. Takže ať si stěžují bědu ovoce… Slupky po zemi, jsme oběd a ještě uklízely. Teď ,,To se nedá žrát‘‘. Tak dočista přímo tam, my s tím nic neudě- banány, pomeranče, mandarinky, máte vrátnici vy studenti, v rám- to řeknou. Já říkám, no jo, děcka, láme. To co nám pošlou, my vy- kiwi ještě rozšlápnou – však to ci komunikace s lidmi. Přitom já my jsme to nevařily, běžte si stě- dáváme. vidíte sami. Kolikrát je buchta, když tam čtu, co tam píšete… žovat na to ‚Emko‘, přímo jim. Hodně studentů řeší, co se tak to je taky nadrobené. Každý ‚Pán přišel za panem ředitelem.‘ Nebo ty jídelníčky, podívejte se stane s nesnězenými zbytky si myslí, že je student, ale chováAni jméno, nic. jak se ty jídla pořád opakují. jídla? ní mají jak … nevím jak se to řekne, to bych byla sprostá (směje se), ale to já nejsem. Takže to jsou takové spíš připomínky na toto chování. Děkujeme paní Gregorové za poskytnutí rozhovoru pro náš časopis. Třeba se chování některých studentů po přečtení tohoto článku zlepší, třeba ne. Paní uklízečky na školách byly, jsou a budou. Je jen na nás jak s nimi budeme vycházet. Važme si ale jejich práce, která je mnohdy náročná – zvlášť když studentstvo připraví nějakou záchodovou chuťovku.(M.D., J.S., FOTO M.D) Ještě bychom se chtěli vrátit k té jídelně. Hodně studentů nad jídlem ohrnuje nos… To jídlo vaří na ‚Emku‘, nám to tady dovezou, my to musíme

Jednou dají buchtičky s krémem na jedničku, za týden jsou na dvojce. Nebo ze dvou jídel se nedá co vybrat. A někdy jsou zase dvě dobré jídla a nevíš, co

NĚKDY JSOU TAM ZASE POHÁZENÉ TOALETNÍ PAPÍRY. POFLUSTANÉ PISOÁRY, NAHÁZENÉ ŽVÝKAČKY…


9 Snad všechny děti kulturně pokročilejšího světa toto slovo znají a domnívám se, že velká část z nich má při jeho vyslovení strach. Zvlášť když se blíží pololetí nebo tehdy, když se školní rok začne chýlit ke konci. známky, co na vysvědčení dostali kdysi i oni, začne se jim to zdát strašné a přijdou se sáhodlouhým kázáním, jak bychom se měli Pro mě osobně to také není slovo, které bych učit a nelajdat. V těchto chvílích člověk nikslyšel rád. Ale abych to uvedl na pravou mídy neví, co má dělat. Zpočátku samozřejmě ru, není to strach ze slova - je to strach z topozorně nasloucháme svému otci, jenže po ho, co vyjadřuje. Myslím tím ten krásně bílý papír s vodotiskem Českého lva a hlavně s tím nejdůležitějším, a to známkami, které jsme se usilovně snažili celý rok lepšit a lepšit, až se nám to nakonec nepovedlo. Každopádně vysvědčení není taková krize pro všechny, jak se vám teď může zdát. Žáci, kteří nelajdají nebo jsou dost inteligentní, s vysvědčením nemají sebemenší problém. Taktéž učitelům vysvědčení nedělá až tak velké starosti, po tom, co zapíší známky kamsi do databáze, už mají život lehký, jen nám předají ty cenné papíry a mohou začít svým bezstarostným „ejchuchu“. ,,Není to strach ze slova – je to strach z toho, co vyjadřuje.‘‘

,,Některé z maminek začnou vyvádět‘‘

,,Je to vlastně vykládání svědectví… ‘‘ Třeba, proč se vysvědčení jmenuje zrovna takto? Jaká dvě slova jsou to spojena? Myslím, že si všichni odpovídáte správně, je to vlastně vykládání svědectví. Svědectví o našem učení či neučení, které vykládají učitelé. Tato svědectví ještě můžeme rozdělit dle známek. Pokud dostanete jedničku, ano pak je to přímé svědectví, o kterém nemůže být pochyb. Jestli ale dostanete dvojku, pak už to není svědectví přímé, ba naopak toto svědectví je křivé a čím horší známka je, tím křivější je i svědectví. ,,Učitelský sbor by měl hromadně před zapsáním známek přísahat na bibli.‘‘

Tímto neuvěřitelně složitým myšNaopak nám lajdákům lenkovým pochopo předání vysvědčení dem jsem dospěl klesá nálada a přímo úk tomu, že učiměrně k nám klesá nátelský sbor by lada i našim rodičům, měl hromadně jakmile zahlédnou to, před zapsáním co je tam napsáno čerznámek přísahat ným na bílém. Hned Ilustrační foto – www.skolaklic.cz na bibli, že budou potom nastává doma psát jen a jen pra„sec mazec“ (pro toto pár minutách začne člověk upadat do stavu, vdu. Na celém tom šílenství okolo vysvědčeovšem nemám žádné řádné důkazy, znám to ní jsou stejně vždycky nejlepší vaší prarove kterém mu tatínkovo kázání letí jedním jen z vyprávění nezodpovědných vrstevuchem dovnitř a druhým ven. Jakmile se tak diče. Pochválí, i když známky jsou spíš na níků). Některé z maminek začnou vyvádět a stane, zatoulají se myšlenky na všechna mo- pořádnou facku a ještě vás pozvou třeba do říkat naprosto nesmyslné věci, jako napříkžná místa, jen né na výklad, který k vám letí cukrárny. To je ten jediný záchranný bod v lad: „Přivedla jsem tě na tento svět a můžu téhle hluboké bažině nazvané vysvědčení. z úst vašeho otecka. tě z něj zase rychle sprovodit!‘‘. Kdo by (M.P.) tomu věřil, že? Být rodičem musí být opravdu těžká věc. Samozřejmě ani tatínky to nenechává klidné, jak zahlédnou


10

r br k Jin e + (po)volby

Do čaje si potom panák rumu dám. Jakmile upiju, hned se lépe mám. Hrnek čaje s rumem, to vám povídám, je výborný přítel, když je člověk sám. (V.L.)

Zeman zvítězil, volební kolotoč skončil. 54,8% získaných hlasů je jasný výsledek. Ten lepší vyhrál a raduje se, poražený gratuluje. Máme prvního prezidenta zvoleného v přímé volbě občany, na kterém se národ shodnul. Je vybrán národem a je tedy hlasem národa. Ale je tomu opravdu tak? Je opravdu Zeman prezidentem „sjednotitelem“, prezidentem všech? Měl by být, ale není. Krátce po zvolení můžeme kromě radosti příznivců

sledovat nepřátelskou vlnu ze všech stran. I na internetových stránkách MF Dnes (idnes.cz), což je poměrně seriózní médium, se objevil poněkud tvrdý komentář aktuálních událostí. „Zemanovým štábem zní skandování „Už je to tady", připomínající heslo Listopadu 1989. Z úst lidí, jimiž se Zeman obklopil - komunistickými aparátčíky a bývalými estébáky - to zní poněkud paradoxně. Na facebooku je kritika ještě ostřejší.

Na stůl si položím tácek s jídlem. Napiji se, zavřu oči a poslouchám:

JÍDELNA

Když se někdy v zimě, večer cítím sám. Velký hrnek čaje sobě udělám.

Lidé šílí, řvou a křičí. Dav se hrne do dveří. Zezadu se někdo tlačí. Kdo nevidí, nevěří. Povánoční slevy jsou tu. Lidé rvou se o zboží. Z bohatého sortimentu do košíku naloží. Na všechno je sleva velká, všechno je tu k dostání. Akce platí do úterka. To k šílenství mě dohání. Úsměvy jim však ztuhly, Když měli jít zaplatit. O pár tisíc zase zchudli, teď se musí uskromnit. (J.K.)

VÝPRODEJ

Zimní přítel

Cink! Cink! Cink! Cink! Cink! Mlask! Mlask! Mlask! Mlask! Křáp! Křáp! Křáp! Křáp! Křáp! Třísk! Třísk! Třísk! Třísk! Třísk! Chramst! Chramst! Chramst! Ham! Ham! Ham! Ham! Ham! Polk! Polk! Polk! Polk! Polk! Glo! Glo! Glo! Glo! Glo! Glo! „Děcka!! Kdo chce přidat??“ … Hrobové ticho. (J.S.)

"Začínám se smiřovat s tím, že pro mě poprvé prezident nebude autoritou..." A takových statusů jsme mohli číst nespočet. Nejsem žádný Zemanův zastánce. Ani v nejmenším. Ale koneckonců je to náš nový, většinou zvolený prezident a s tím už minimálně 5 let nic nenaděláme. Můžeme a měli bychom samozřejmě ukázat svůj nesouhlas, ale nemyslím si, že by neustálé útoky na naši hlavu státu někomu prospěli. O tom jsou

volby a demokracie. Lid ve volbách rozhodl jasně. Snažit se nějakým způsobem změnit toto rozhodnutí už nejde anebo je to nelegální. Proto nesouhlasme či kritizujme, ale rozumně a slušně a ne hloupými bulvárními vtipy anebo nepodloženými pomluvami. Ať chceme nebo ne, je bohužel/bohudík prezident nás všech. (D.D.)

Ilustrační foto - tn.nova.cz


r br k Jin e Opravdu znáte mluvnické pády? Toto je takový krátký příběh smolaře. Když jsem ho napsal, byl ještě sníh a perfektně se běžkovalo. Hned si všechno poznamenal a radoval se, že psaní fejetonu už mám za sebou, ale pak se oteplilo. Je to vůbec možný? To je snad naschvál. Ale protože mi přišlo, že tato příhoda hezky dokresluje to, co se mi stalo, rozhodl jsem se, že žádný nový článek nenapíšu. Koneckonců, toto není fejeton. Je to pravda. Venku ležel bílý a chladný sníh. Na okapech vyrostly střechýly, které připomínaly nebezpečné kudly, ale děti je ulamovaly a proměňovaly ve výborná lízátka. Lesy v dálce vypadaly jako namrzlé nebo pocukrované. Nedalo se to vydržet. Prostě jsem musel na běžky. Já vím, že se vrátím funící a usoptěný, zpocený a uřícený, ale jakmile přijde takto krásná zima, prostě nemůžu sedět doma v županu! Navlékl jsem se tak, že jsem připomínal dobře vykrmeného medvěda, připraveného k zimnímu spánku. Když vyjdu na ulici, uslyším zvědavou otázku nějaké malé holčičky: „Mami, kam jde ta tlustá paní?“ Rozhlédnu

se. Široko daleko nikdo. To je divné. Že by ta holčička měla halucinace? Hmm. Dojdu až k hranici lesa, shodím lyže z ramene a začnu zápasit s vázáním. Po krátkém, za to krvavém zápase – strhl jsem si záděr - vyrazím po stopě. Ze stromů se pomalu snáší maličké vločky sněhu, všude panuje takové zvláštní klidné ticho. Občas se z některých sněhem přetížených větví zřítí malá lavina sněhu. Je krásně. Kloužu na lyžích a náhle – bum, prásk, křáp, třísk – jedna z těch lavin se mi zřítila zrovna za krk. Chvíli se hrozně vztekám a hůlkou udeřím ty drzé větve nade mnou. Bum, prásk, křáp, třísk. Po té, co se vyhrabu ze závěje sněhu, jsem úplně bílý a potěšeně zjišťuji, že ladím s okolím. Akorát na brýlích bych nic mít nemusel. K mojí spokojenosti si navíc spočítám, že jsem právě ušetřil za sprchu. Uháním lesem. Pak najedu na klacek a přijde první pád. Kdo? Co? Honza. Beru to celkem optimisticky a, aniž bych si toho všiml, dostal jsem se k asfaltce, která protíná les. vrUUm. vrUUm. Projíždí po ní auta a podivně vrčí. Jak se mám přes tu silnici doprčic dostat? Ani tu neudělali přechod. Začínám chápat diskriminované srnky, které jenom kvůli tomu, že jim nikdo nikam nenamaluje bílou zebru, musí přebíhat těsně před reflektory aut, aby tak upozornili na své příkoří. Jdu na to. Akce, kamera, klapka. Tučňákovitou

11 chůzí se kolébám přes cestu. Bez nehod. Pak sjedu zase do lesa. Druhý pád. Bez koho? Bez čeho? Bezhlavě a bez hůlky, jež uvízla v nepříjemně trnitém křoví. Paráda, jsem podrápaný a provlhlý jak žába, oblečení se na mě úplně lepí a začíná mě zebat. Sundám si rukavice a dýchám si na zimou zčervenalé ruce. Nakonec se znovu odpíchnu hůlkami a svištím z kopce. Třetí pád. Ke komu? K čemu? Tentokrát k zemi. Po různých peripetiích se dostanu ke sjezdovce a z lesa se dívám na různé lyžaře. Hele, tamten spadl už po třetí. To je jouza. Chechtám se pod vousy, které nemám, a abych jim jako ukázal, jak se to dělá, vyjedu z lesa na svah. A hurá z… Vidím koho? Co? Nevidím nic, rozbily se mi brýle. Tak to teda ne! Já na to kašlu! Jedu domů. Znovu vstanu. Ze sjezdovky letím závratnou rychlostí. Kolem mě víří sníh. Všichni lyžaři zůstávají někde za mnou. Vítr mě bodá do tváří. Jak zastavím? Pátým pádem oslovujeme voláme. „Ty vole, néééééé.“ Na cestě domů znaveně oddechuji. Vzpomínám na to, jak jsem se díval na začínající sjezdaře. Tak jsem si říkal, že polština určitě nemá jenom sedm pádů. To teda. Za to se zaručuji. Už se těším domů. Trochu se bojím, že to bude O kom? O čem? O fous; a S kým? S čím? Se zlomeninou, ale nic se mi nestane. Zrovna, když jsem připravený! Tsss. Na kraji města si zase sundám lyže a hodím si je na rameno. „Mami, ta tlustá paní už je zase tady!“ Hladový, unavený, a přesto jaksi vnitřně spokojený si klíči otevírám dveře. Zavoní na mě vepřové. Myslím, že kdybych v tu chvíli dostal anketní otázku, co je moje nejoblíbenější jídlo, nemusel bych moc dlouho přemýšlet. „Ahoj, jak to šlo?“ „Víš co? Docela dobrý. No… těch pár pádů… za to vlastně nemůžu. To jen proto, že jsem celý rok netrénoval.“ (J.S.)

Ilustrační foto – www.ekolist.cz


12

r br k Jin e

CHEMIE-CHEMIE CHEMIELCHEMIEECHEMIEO CHEMIENCHEMIEACHEMIEB CHEMIEACHEMIEČCHEMIEO CHEMIEVCHEMIESCHEMIEK CHEMIEÁCHEMIELCHEMIEE CHEMIEOCHEMIENCHEMIEA CHEMIEBCHEMIEACHEMIEČ CHEMIEOCHEMIEVCHEMIES CHEMIEKCHEMIEÁCHEMIELCHEMIEECHEMIEOCHEMIENCHEMIEA CHEMIEBCHEMIEACHEMIEČCHEMIEOCHEMIEVCHEMIESCHEMIEKCHEMIEÁ CHEMIELCHEMIEECHEMIEOCHEMIENCHEMIEACHEMIEBCHEMIEACHEMIEČ CHEMIEOCHEMIEVCHEMIESCHEMIEKCHEMIEÁCHEMIELCHEMIEECHEMIEO CHEMIENCHEMIEACHEMIEBCHEMIEACHEMIEČCHEMIEOCHEMIEV CHEMIESCHEMIEKCHEMIEÁ CHEMIELCHEMIEECHEMIEO CHEMIENCHEMIEACHEMIEB CHEMIEACHEMIEČCHEMIEO CHEMIEVCHEMIESCHEMIEK CHEMIEÁCHEMIELCHEMIEE CHEMIEOCHEMIENCHEMIEA CHEMIEBCHEMIEACHEMIEČ CHEMIEOCHEMIEVCHEMIES CHEMIEKCHEMIEÁCHEMIEL CHEMIEECHEMIEOCHEMIEN CHEMIEACHEMIEBCHEMIEA CHEMIEČCHEMIEOCHEMIEV CHEMIESCHEMIEKCHEMIEÁ CHEMIE-CHEMIE (anonym) Šéfredaktor listu: Michael Dvořák (M.D.), grafika: Michael Dvořák, Martin Lyko (M.L.), ilustrace: Marek Pavlík (M.P.), Martin Lyko, další členové redakce: Ján Staněk (J.S.), Vojtěch Lyko (V.L.), Daniel Dvořák (D.D.), Martina Kouřilová (M.K.), Jana Kráčmerová (J.K.)


Pepe je gorila velmi prazvláštního charakteru. Je to samec ve věku pěti let. Od mládí je v zoologické zahradě, kde se také poprvé setkal drogami. Na této fotografii je vyobrazeno jeho štěstí plynoucí z dostatku potřebné látky v těle. Když se mu ale delší dobu látky nedostává, začíná být nevrlý a poněkud podrážděný.

Nyní Pepe cítí velkou potřebu dostat látku do těla. Jeho abstinenční příznaky jsou jako u každého závisláka.

Pepe má velký absťák. Je ve stavu vysokého ohrožení. Je nebezpečný nejen zvířatům a lidem v jeho okolí, ale i sám sobě.

Únorové číslo časopisu Kolorit.  

Studenti Gymnázia Jeseník píší časopis, všebarevný a pestrý Kolorit. Najdete v něm postřehy na dění v ČR a ve světě, povídky, úvahy, básně a...

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you