Issuu on Google+

Edmond Rostand

Cyrano z Bergeracu třetí inscenace šedesáté první sezony 2008/2009 Divadla pod Palmovkou

Premiéry 26. a 27. září 2003. Obnovené premiéry 14. a 20. února 2009

TISKOVÁ ZPRÁVA

1


Cyrano z Bergeracu Režie a úprava:

Petr Kracik

Překlad:

Jindřich Pokorný

Scéna:

Karel Glogr

Hudba:

Peter Niňaj

Kostýmy:

Zita Miklošová a Lucie Morávková

Pohybová spolupráce:

Karel Basák

Dramaturgická spolupráce:

Ladislav Stýblo

2


OSOBY A OBSAZENÍ:

CYRANO Z BERGERACU……………………………………………………..Martin Stránský j.h. KRISTIÁN DE NEUVILLETTE…………………………………….………………………....Jan Teplý HRABĚ DE GUICHE…………………………………………………………..………..….Radek Zima RAGUENEAU………………………………………………………………………...….Miloš Kopečný LE BRET……………………………………………………………………………….………...René Přibil CARBON DE CASTEL-JALOUX…………………………………………….………….Ivo Kubečka LIGNIERE, KADET……………………………………………………………….…………..Karel Vlček DE VALVERT………………………………………………………………….……………Ondřej Kavan MONTFLEURY, KADET………………………………………………….………..Jindřich Hrdý j.h. BELLEROSE, KADET…..……………………………………………………….……..……….Jiří Havel CUIGY, KADET……………………………………………………………………………………Ivan Jiřík BRISSAILLE, KADET……………………………………………….……………………..Jan Konečný DOTĚRNÝ MUŽ, KADET……………................…Luděk Nešleha nebo Otto Rošetzký VRÁTNÝ, KAPUCÍN………………………………….………………….……………..Rudolf Jelínek KUCHTÍK……………………………………………………….…………………..……….....Aleš Alinče ROXANA……………………………………………………..……………………Tereza Kostková j.h. SESTRA MARTA, HEREČKA…………………….………………………….Zuzana Čapková j.h. nebo Tereza Šefrnová j.h. LÍZA……………………………………………….……………….……………..…Marcela Nohýnková DUEŇA………………………………………….……………………………………….Jitka Sedláčková nebo Zuzana Slavíková MATKA MARKÉTA od sv. Kříže, HEREČKA…..…………………..Kateřina Macháčková nebo Miroslava Pleštilová PRODAVAČKA, SESTRA KLÁRA…….…………………….….…………………..Eva Kodešová nebo Barbora Valentová

3


O AUTOROVI:

Edmond Rostand (1868 – 1918) Jeden z nejúspěšnějších francouzských dramatiků se narodil 1. dubna 1868 v Marseille jako potomek vážené, zámožné a staré rodiny. Rostandův otec byl vzdělaný a úspěšný vysoký státní úředník, člen dvou francouzských akademií. Není bez zajímavosti, že ve své době proslul jako velký lidumil: pod vlivem tzv. utopického socialismu (tehdy módního) se intenzivně zajímal o

sociální

zákonodárství

Bouches-du-Rhône

a

dokonce

v departmentu řídil

i

Lidovou

spořitelnu. Uzavřený rodinný kruh jej však znal také

jako

Edmonda

příležitostného Rostanda

je

básníka. dodnes

Dětství opředeno

Edmond Rostand na dobové fotografii

nejasnostmi a poněkud pokrouceno legendami. Jisté je, že Rostand začal v Marseille studovat gymnázium a že ve svých středoškolských studiích úspěšně pokračoval také v Paříži. Do doby středoškolských studií se také datují Rostandovy první kontakty se světem divadla: během pravidelných letních pobytů v pyrenejském lázeňském městečku Luchonu, kam v době Rostandova mládí zajížděla celá rodina, prý Rostand často navštěvoval představení divadelních souborů, které sem zajížděly z Paříže i odjinud. Bezstarostné mládí Edmonda Rostanda se odehrávalo zcela ve znamení snů o hrdinství. Legenda uvádí řadu příhod z autorova dětství, které jsou Rostandovými životopisci dávány do souvislostí s jeho nejslavnějšími díly. Je přitom jisté, že budoucí dramatik vášnivě četl dobrodružné romány Alexandra Dumase – zejména jeho Tři mušketýry. Hltal však také Shakespeara, Goetha, Huga a Cervantese a romantické básníky. Měl však přitom příležitost vnímat hrdinské příběhy i ze svého rodinného prostředí: V jedné z pozdějších vzpomínek Rostand uvedl, že jeden rodinný přítel Rostandů – rytíř VilleboisMareuil – který bojoval v mnoha občanských a koloniálních válkách na straně osvobozujících 4


se národů a nakonec padl v Búrské válce, měl nápadně blízko k Cervantesovu Donu Quijotovi i Dumasovu d'Artagnanovi: „(…) rázný, vždy jako ze škatulky, s naježeným knírkem a modrýma očima … Rozjařeně mě vyzvedával, přenášel mě do nevšedních krajů a vyprávěl mi ušlechtilé příběhy o vláčení a lásce. Občas mělo některé z jeho slov zdravou hořkost žvýkaného listu; až do večera přímo sršel vtipem, ač se o to nesnažil a moudře mluvil jakoby nedopatřením; zpátky mě odváděl oslněného a pookřátého; vše mne naučil jen tak, mimochodem.“ Vedle hrdinských vyprávění a románových příběhů však zájem mladého Rostanda přitahovalo hlavně divadlo. Během studií na pařížském gymnáziu dokonce založil vlastní studentský divadelní spolek a ve vile svého otce v Luchonu často hrál loutkové divadlo. Pro domácí loutkové divadlo napsal také své první dramatické pokusy – mj. dnes ztracenou veršovanou komedii Sen (Le Rêve) a rovněž ztracenou komickou operu Dívčí čepec (La Bavolette). Vedle dramatických pokusů se však mladý Rostand pokoušel také o vlastní básnickou tvorbu. V roce 1887, ve svých devatenácti letech, získal cenu marseillské Akademie věd za svou esej Dva provensálští básníci (Deux romanciers) pronikavě srovnávající dva zdánlivě si nepodobné básníky - Honorého d'Urfé (již tehdy pozapomenutého autora pastorálních románů z první poloviny 17. století) a Rostandova současníka Emila Zoly. Rostandovo bezmála idylické dětství a dospívání bylo poněkud narušeno rodinným konfliktem v roce 1886, když budoucí dramatik dokončil svá středoškolská studia a poté oznámil otci, že hodlá svůj celý život zasvětit výhradně poezii a literatuře. Rostandova otce synovo rozhodnutí nemile zaskočilo: připravoval syna na diplomatickou kariéru a nikdy jej nenapadlo, že by se poezie a literatura měly pro jeho syna stát něčím jiným než krásným a ušlechtilým koníčkem. Rodinný spor byl nakonec zažehnán dohodou, ve které syn otci slíbil, že se zapíše na právnickou fakultu. Otec naopak přislíbil, že nebude synovi nadále bránit v jeho literární dráze. Edmond Rostand se skutečně na právnickou fakultu zapsal a jeho otec poté všemožně (i když zprvu se značnou nedůvěrou) podporoval jeho tvorbu – přímluvami i finančně. Edmond Rostand se tedy mohl oddat milované literatuře, aniž by přitom kdy trpěl hmotnou nouzí. Inspirace dobrodružnou literaturou a romantickou poezií se stala jádrem celého Rostandova díla a pevným základem jeho pojetí neoromantismu (vlastně poněkud zmodernizované verze původního romantismu z počátku devatenáctého století, která se v Rostandově době silně prosazovala v architektuře, hudbě i malířství). Legendy však praví, že dalším podstatným vlivem, který stojí za Rostandovými nevětšími díly, byla autorova 5


touha vyrovnat se své snoubence (a později manželce) - krásné a neobyčejně vzdělané Rosemondě Gérardové, která byla v době jejich seznámení již poměrně uznávanou autorkou. Rostandovi životopisci obvykle přičítají milostnému a pracovnímu vztahu obou literátů mimořádný význam a hledají v něm dokonce kořeny Rostandových stoupajících literárních ambicí, jeho vzrůstající tvůrčí odvahy – i neustálých pochybností o svých schopnostech. Za důležitý moment pak většinou považují rok 1889, kdy Rosemondina básnická sbírka Píšťalky (Les Pipeaux) dosáhla obrovského ohlasu u čtenářů i kritiky, zatímco Rostandova divadelní čtyřaktovka Červená rukavice (Le Gant rouge), na které spolupracoval s Rosemondiným nevlastním bratrem, zcela propadla. V Rostandově dopise Rosemundě, pocházejícím přibližně z této doby, se nikoliv náhodou objevuje první skutečně konkrétní předzvěst Rostandova nejslavnějšího díla, Cyrana z Bergeracu: „Toužím ponořit se opravdu do literární práce. Přímo dychtím napsat něco, nač bych mohl být hrdý, co by bylo především moje, co by obsáhlo něco z mé osobnosti, něco původního. Prahnu po umění, po opravdovém, umném, a snad i mocném díle, po něčem, co by mi rozbušilo srdce vzrušením a pýchou. Co to bude? Nevím. Snad veršovaná hra, to je útvar vyžadující všestrannou lásku a péči. A mne forma mocně přitahuje. Vše, co není promyšleno, se mi hnusí.“ To, že umělecká rivalita mezi manžely sehrála v Rostandově životě a díle opravdu nepominutelnou úlohu je přitom zřejmé i z dalších dochovaných dokumentů. Manželé se sice po čase odcizili, jejich složitý pracovní vztah však trval i nadále. Svůj skrytý podíl na Rostandovu tvorbu ostatně dlouho po jeho smrti šetrně přiznala i Rosemonda Gérardová. Ctižádostivý

Edmond

Rostand

nejprve uspěl jako básník: v roce 1890 byla slavným skladatelem Emmanuelem Chabrierem

zhudebněna

Rostandova

báseň Óda na hudbu (Ode à la musique). Koncertní provedení této skladby se Edmond Rostand na dobové fotografii

o rok později stalo triumfem. Ve stejném 6


roce pak vyšla také Rostandova sbírka básní Lelkování (Musardises), která překvapila čtenáře i kritiku vybroušeností verše a prostou účinností námětů. Na divadle, kde se Rostand toužil prosadit především, na sebe však nechaly úspěchy čekat déle: v roce 1890 sice Rostand napsal aktovku Dva Pieroti (Les deus Pierrots), ta však nevyvolala prakticky žádný zájem, protože divadlo té doby bylo náměty inspirovanými komedií dell'arte doslova přesyceno. Ani další Rostandova hra s názvem Romantici (Les Romanesques) z roku 1894, která autobiograficky pojednávala o vzpouře dětí proti snaze rodičů ovlivňovat jejich osudy, nepřinesla autorovi očekávaný úspěch. Hra s velmi tradiční a nevýraznou zápletkou (navíc nápadně připomínající Mussetovy Dívčí sny) se tehdejšímu publiku zdála zastaralá a nezajímavá. Prvního úspěchu na divadle se houževnatý Rostand dočkal až v roce 1895, kdy napsal veršovanou hru Vzdálená princezna (La princesse lointaine. Hra vypráví o osudech středověkého trubadúra Jauffrého Rudela, který vzplane láskou k princezně Mellisindě, o které ovšem pouze slyšel z vyprávění. Jauffré se (podobně jako Cervantesův Don Quijot) vydává za svou láskou, během strastiplné cesty však vážně onemocní a za paní svého srdce pošle věrného přítele Bertranda. Mellisinda se mylně domnívá, že Bertrand je oním ctitelem ze vzdálené země, o kterém se již doslechla, a zahoří k němu láskou. O zamilovaném Jauffrém přitom nechce ani slyšet. Nakonec však pochopí, že skutečný cit není možné pominout a zradit a odchází za nemocným Joffrém – ten poté zemře s kadeří jejích vlasů v dlani. Také v této hře (nijak nezastírající inspiraci v romantickém divadle) je zřetelný Mussetův vliv. Zároveň jsou zde také zřetelné souvislosti s Cyranem z Bergeracu – jakoby se jednalo o jakéhosi „Urcyrana“. Nadšeně sice tato hra přijata nebyla, část kritiky si však povšimla dramatického nadání mladého básníka. Další Rostandovo drama bylo napsáno a uvedeno v roce 1897 a neslo název Samaritánka (La Samaritaine). Podobně jako předcházející hra obsahovalo četné motivy, které se později objevily i v Cyranovi z Bergeracu. Hra volně zpracovávala biblický námět setkání Krista s ženou ze Samary a ústila v poznání, že skutečným smyslem života a nejpoctivějším měřítkem jeho kvality je láska (milenecká, obecně lidská i přátelská). I přesto, že v titulní roli excelovala tehdy slavná a neobyčejně populární herečka, Sarah Bernhardtová, hra se s velkým úspěchem nesetkala. Téma bylo opět shledáno poněkud zastaralým a hra byla považována publikem i kritikou za nepříliš vzrušující. Rostand se však nemínil vzdát: začal se intenzívně věnovat studiu dramatické techniky a dalších divadelních zákonitostí. Pod vlivem tohoto studia, získaných divadelních zkušeností a dobových událostí 7


(Francie byla v roce 1871 poražena na hlavu ve válce s Pruskem - a kocovina z této porážky byla naléhavým tématem vlastně až do vypuknutí První světové války) se Rostand rozhodl zpracovat látku z francouzských dějin a využít přitom všeho, co na publikum účinkovalo v jeho dřívějších hrách. V roce 1897 Edmond Rostand dokončil svůj „opus magnum“ – veršovanou hru Cyrano z Bergeracu, ve které šťastně spojil historické reálie francouzského „velkého století“, skvěle promyšlenou dramatickou konstrukci, dokonale vybroušený a přitom živý jazyk, virtuózní herecké příležitosti, vlivy dobrodružných a historických románů, vlastenecké apely, francouzský temperament - a také autobiografické motivy. Hra zřejmě vznikala velmi dlouho, o čemž svědčí neobyčejná propracovanost každého jejího detailu. Vše nasvědčuje tomu, že Rostand do svého Cyrana z Bergeracu od počátku vkládal velké naděje a že si byl vědom toho, jaké dílo vytvořil. Text své nové hry proto ihned po dokončení zadal přímo Comédii-Française, odezva však byla velmi vlažná: po malém úspěchu Samaritánky se první francouzská scéna stavěla k Rostandově dílu velmi nedůvěřivě a autorovi oznámila, že čekací lhůta na rozhodnutí o uvedení je nejméně tři roky. Zklamaný Rostand poté přečetl část svého Cyrana herci Coquelinovi mladšímu, který hrál roli mnicha Trofima v jeho Samaritánce (jednalo se o slavný výstup, kde Cyrano zdržuje De Guiche povídačkou o své cestě na Měsíc). Coquellinovi se ukázka velmi zalíbila a dal ji přečíst svému slavnému otci, herci Constantu-Benôitu Coquelinovi. Tomu se rovněž výstup zalíbil a prosadil uvedení celé (tehdy ještě zřejmě nedopsané) hry v divadle Porte-Saint-Martin. Rostand se rozhodl, že hru zrežíruje a uvede na vlastní náklady (divadlo totiž bylo tehdy na pokraji krachu a nic jiného mu tedy ani nezbývalo). Cyrana měl hrát sám slavný Coquelin, Ragueneaua Coquelin mladší a Roxanu Sarah Bernhadtová – ta se však na zkoušení nakonec neuvolnila ze svých pracovních závazků a tak musela být její role přeobsazena méně známou herečkou, Marií Legaultovou. Zkoušky Cyrana z Bergeracu probíhaly ve velmi napjatém ovzduší, které se ještě zhoršovalo Rostandovými neustálými úpravami textu. Hercům se hra nelíbila a dávali svou nechuť patřičně najevo. Dokonce i Rostand ještě den před premiérou očekával debakl. Ještě po generální zkoušce prý prosil Coquelina o odpuštění slovy: „Odpusťte mi! Nezlobte se na mne, drahý příteli, že jsem vás zavlekl do takového zničujícího dobrodružství“. A svým přátelům večer před premiérou údajně řekl: „bude to nejpříšernější propadák celé sezony“. Premiéra domnělého propadáku se konala 27. prosince 1897 a dnes je nesmazatelně zapsána do dějin moderního francouzského a evropského divadla. Úspěch Rostandova 8


Cyrana z Bergeracu totiž byl nevídaný a naprostý. Ovace diváků trvaly celé dvě hodiny a ministerský předseda, který byl premiéře náhodou přítomen, dokonce ihned po odehrání balkónové scény udělil Rostandovi v šatně řád Čestné legie. Z Rostanda se přes stal uznávaný autor a režisér, od kterého se očekávaly doslova zázraky – byl dokonce považován za tvůrce nové francouzské filozofie. Jeho pojetí divadla, ač bylo ve své podstatě dokonale konzervativní (a navíc dosti nepůvodní), bylo ve své době považováno za skutečně revoluční - a vnímáno jako dlouho očekávané občerstvení moderního evropského umění. Během pouhých dvou let se představení Cyrana z Bergeracu jen v Paříži odehrálo bezmála čtyřistakrát před plně vyprodaným sálem (a Divadlo PorteSaint-Martin bylo finančně zachráněno – hraje se v něm dodnes). Sarah Bernhardtová bezprostředně po slavné premiéře nastudovala roli Roxany, se kterou poté podnikla úspěšné turné po Belgii, Británii a Americe. Cyrano z Bergeracu byl rychle přeložen do řady jazyků (zásluhou Jaroslava Vrchlického v roce 1898 také do češtiny), a s úspěchem inscenován prakticky ve všech velkých městech Evropy. Edmond Rostand se rozhodl, že se bude nadále věnovat výhradně divadlu – psaní her a případně jejich režírování. Stal se z něj miláček salónů, univerzit i pařížské ulice. Svou „veřejnou roli“ bral velmi vážně: v roce 1894 se například odvážně zapojil do antisemitsky laděné Dreyfusovy aféry, když se postavil na stranu Alfréda Dreyfuse odsouzeného na galeje za údajnou špionáž a veřejně žádal obnovení procesu. Podobně se později postavil i za Emila Zolu, když mu hrozilo zatčení. Všemožně se také snažil podporovat začínající autory (leckdy i navzdory vlastním obchodním zájmům) a přitom se nepřestával považovat pouze za miláčka štěstěny, jehož úspěch je vlastně nezasloužený. Rostandova divadelní hra, která následovala záhy po Cyranovi z Bergeracu byla vlastně autorovým pokusem vyrovnat se s nároky, které na něj byly kladeny. Nesla název Orlík (L'Aiglon, 1900) a v hlavní mužské roli v premiérovém obsazení vystoupila Sarah Bernhardt. Hra si opět brala námět z francouzských dějin: tentokrát však méně slavné. Vyprávěla o Orlíkovi, synovi Napoleona I., který se musí rozhodnout, jestli se má postavit do čela promonarchistické červencové revoluce z roku 1830 (která jej může vynést k moci) nebo zda má i nadále zůstat v tichém ústraní. Atraktivní historický kolorit, problematizovaní napoleonského císařství a naléhavá politická i obecně lidská témata jsou důvodem, proč je Orlík stále inscenován – i když mnohem řidčeji než jeho slavnější předchůdce. Poslední Rostandovou divadelní hrou, která byla vydána a uvedena za jeho života, bylo alegorické drama Kokrháč (Chantecler) z roku 1910, někdy do češtiny překládané také 9


jako Jasnozpěv. Je to hra v kontextu Rostandovy tvorby dosti výjimečná: obsahuje satirické a autobiografické prvky, ale využívá také postupy typické pro bajky. Hra vypráví o fanfarónském kohoutu Jasnozpěvovi, který se rád holedbá tím, že každé ráno budí slunce. Pravda však vyjde najevo, když kohout jednoho dne zaspí - a slunce přesto vyjde. Když navíc Jasnozpěv zaviní smrt básníka zvířecí říše (slavíka), přijme svou novou úlohu, která více odpovídá jeho schopnostem: každé ráno slunce halasně pozdraví. Alegorie o lidské aroganci, namyšlenosti a sebeklamu, ale také o znovu získané pokoře a o tvůrčích pochybnostech, je vlastně jakýmsi Rostandovým uměleckým epitafem. Hra Poslední noc Dona Juana (La dernière nuit de Don Juan) byla vydána až posmrtně. Na podzim roku 1918 - pouhých čtrnáct dní po podepsání příměří, které konečně přineslo na západní frontu „remarquovský klid“ - se Edmond Rostand v zákulisí divadla během divadelní zkoušky na jednu ze svých her nachladil a ulehl s těžkou chřipkou. Dne 2. prosince 1918 ve věku pouhých 50 let zemřel. „Trochu brzy“, řekl prý, když pochopil, že leží na smrtelné posteli. Jeden z největších francouzských dramatiků je pohřben na pařížském hřbitově Saint Pierre.

Dobová fotografie z premiérového uvedení cyrana z Bergeracu s Coquelinem v hlavní roli

10


O HŘE CYRANO Z BERGERACU: Rostandova pětiaktová veršovaná heroická komedie o Cyranovi z Bergeracu, lásce, cti a síle poezie je skutečně impozantním dílem. Nejen proto, že obsahuje více než 2500 veršů, ale také kvůli své mimořádně propracované formě a stylu: na jedné straně je dílem dokonale moderním, přitažlivě evokujícím nálady a atmosféru doby, ve které vznikla. Na straně druhé dílem příjemně historizujícím. Rostand ve své hře šťastně spojil motivy vlastenecké

s

hrdinskými,

mravoučnými,

romantickými, společenskokritickými, duchaplnými i „pouze“ kratochvilnými. Neobyčejné bohatství témat, množství výkladových rovin, rafinovanost (a přitom všeobecně snadná Cyrano z Bergeracu na dobové rytině

srozumitelnost) veršů a v neposlední řadě také virtuózní herecké příležitosti nepochybně činí

z Rostandova Cyrana z Bergeracu jednu z vůbec nejatraktivnějších her evropské dramatiky. Jádrem hry je vlastně důmyslná směs Rostandových autobiografických zážitků a legend, anekdot, výmyslů i skutečných událostí, které se váží k obdivuhodnému muži jménem Hector-Savinien Cyrano de Bergerac (1619 - 1655). Skutečný Cyrano z Bergeracu, jehož život a doba inspirovaly Rostandovu heroickou komedii, se narodil 6. března 1619 v Paříži (naprosto tedy nebyl Gaskoňcem, jak o něm ve své hře tvrdil Rostand) a dochované portréty dokládají, že jeho nos byl opravdu nápadně veliký. Cyranův děd byl původně jen drobným obchodníkem s rybami, později se však zmohl a zakoupil dvě nepříliš výnosná zemanská léna nedaleko Paříže: Mauvières a Bergerac. Jeho syn Abel (a Cyranův otec) nebyl podle všeho dobrý hospodář - a zdá se, že ani příliš neuspěl jako otec. Vztahy v rodině Bergeraců totiž zřejmě nebyly nijak idylické: otec Abel dokonce oproti dobovým zvyklostem majetkově nezaopatřil své dva syny, Cyrana a Abela, takže ti byli až dlouho do dospělosti závislí na jeho libovůli.

11


Historický Cyrano z Bergeracu měl podle všeho velmi bystrého ducha a byl také nesmírně odvážný, hrdý, tvrdohlavý a statečný. V šesti letech byl dán na výchovu do jedné řádové školy, kde byl jeho spolužákem a poté celoživotním přítelem muž jménem Henry Le Bret – voják, advokát, kanovník a později i první vydavatel Cyranových spisů. V roce 1638, tedy během třicetileté války, přesvědčil Le Bret Cyrana, aby vstoupil do pluku gaskoňských kadetů. Oba poté sloužili v gardě vedené Carbonem de Castel-Jaloux, jak o tom ve své hře píše ostatně i Rostand. Již v dobách Cyranovy vojenské služby začaly po Paříži kolovat zkazky i legendy o jeho statečnosti – byl podle všeho skvělým šermířem a také velmi obávaným rváčem. V roce 1639 byl Cyrano během obležení Castel-Jalouxova oddílu rakouskou armádou těžce raněn střelou z muškety. Rok poté však znovu vstoupil do vojska, tentokráte do oddílu prince Contiho, se kterým se zúčastnil obtížného obléhání Arrasu, o kterém je v Rostandově hře také řeč. Byl zde znovu těžce raněn: tentokrát bodnou ranou do krku. Po vyléčení se Cyrano trvale vzdal vojenské služby a nadále se věnoval především studiu a literární tvorbě. Další zprávy o Cyranově životě jsou již pouze kusé: jisté je snad jen to, že se v roce 1641 u Nesleské brány postavil sám necelé stovce najatých zabijáků, že sedm z nich poranil, dva zabil a ostatní zahnal na útěk. O této události si totiž vyprávěla celá Paříž, stejně jako o tom, že Cyrano hrdě odmítal přízeň mocných, kteří mu za tento jeho vpravdě hrdinský kousek nabízeli podporu. Neutěšená finanční situace a literární ambice však nakonec historického Cyrana (na rozdíl od toho Rostandova) přivedly ke změně názoru: v roce 1653 totiž vstoupil do služeb vévody z Arpajonu, který mu nabídl vydání jeho spisů. Roku 1654 skutečně vyšel tiskem Cyranův spis Rozličná díla (Oeuvres diverses). Tento poměrně obsáhlý svazek obsahoval kromě jiného také divadelní komedii Napálený školomet (Le Pédant joué), ze které později čerpal inspiraci i slavný Molière, a tragédii Smrt Agrippiny (Mort d'Agrippine), do které podle všeho vkládal Cyrano velké naděje. Paradoxně se však právě kvůli ní stal svému ochraniteli obtížným: Smrt Agrippiny totiž byla všeobecně shledána urážlivou a stažena po protestech diváků z repertoáru Divadla v Burgundském hotelu (tedy toho, kam Rostand zasadil známý výstup s hercem Montfleurym). Vévoda z Arpajonu se po nepříjemném incidentu se Smrtí Agrippiny snažil nepohodlného a vzdorného Cyrana zbavit, což po dobrém vzhledem k Bergeracově tvrdohlavosti nešlo – a tak se stalo, že Cyranovi spadl na hlavu trám právě ve chvíli, když vcházel do Arpajonova paláce. Těžce zraněného básníka se ujali vzdělaný (a vysoce postavený) šlechtic Tanneguy Regnault des Blois-Clairs, Cyranova sestra – a jeho sestřenice paní de Neuvillette (tedy vlastně Roxana, jejíž osud však byl od toho, který ji byl přisouzen 12


v Rostandově hře velmi odlišný). Některé prameny mluví o tom, že kromě zranění hlavy se u tehdy Cyrana ohlásila ještě jakási blíže neurčená dávná choroba – velmi pravděpodobně venerická (koneckonců – Cyrano byl velkou část svého života vojákem). Obě Cyranovy příbuzné se poté pokoušely nemocného Cyrana přivést k víře, což se jim podle všeho také podařilo. V roce 1655, dlouhých patnáct měsíců po smrtelném zranění hlavy, Cyrano z Bergeracu zemřel na venkovském statku svého bratra Abela, kam se nechal nedlouho před smrtí odvést. Bylo mu tehdy pouhých 36 let. Během svého života se nedočkal žádného uznání za svou literární činnost: jeho nejslavnější a nejvýznamnější dílo, Cestu do Měsíce (Etat et Empires de la Lune) pocházející zřejmě již z roku 1648, vydal až v roce 1657 Le Bret. Právě z tohoto duchaplného a pronikavě vtipného díla, které je plné vážně míněných (a leckdy i na svou dobu skutečně objevných) myšlenek a zábavných fantasmagorií, pravděpodobně čerpal Edmond Rostand inspiraci pro svou hru: a to z hlediska formy, stylu i obsahu. Právě v Cestě do Měsíce totiž byla obsažena Cyranova charakteristika své osoby, která se promítla i do stavby a „atmosféry“ Rostandova dramatu: „Jsem člověk žlučovitý, melancholický, a proto co jsem ve světě, ve snách jsem bez přestání vídal jeskyně a oheň. V mládí se mi zdávalo, že s tlupou zuřivých vrahů v patách se najednou nadlehčuji a stoupám až nad mraky: ale ať se sebevíce snažím a namáhám, stále narážím na nějakou zeď a zmožen únavou se u ní zastavuji. Anebo když jsem si usmyslil vznést se přímo vzhůru, nakonec jsem se vždy ocitl blízko země, ačkoliv jsem pažemi dlouho plaval oblohou; třebaže jsem se necítil unaven ani těžký, nepřátelům navzdory všemu rozumu stačilo jen sáhnout a už mne drželi za nohu a táhli k sobě. Tedy takové sny jsem míval, co se znám.“ Další Cyranova díla byla vydána v roce 1662 – nejvýznamnějším z nich je volné pokračování Cesty do Měsíce nazvané Státy a říše na Slunci (Etats et Empires du Soleil), česky také známé jako Cesta do Sluneční říše. Cyranovo dílo však nedlouho po svém prvním (a dlouho i posledním) vydání upadlo do zapomnění. A to i přesto, že z něj prokazatelně - byť nepřiznaně - čerpali i takoví velikáni jako Rousseau nebo Molière, a že je dodnes živé třeba v populárních historkách o baronu Prášilovi. Tragikomický osud temperamentního nosáče, vynikajícího šermíře, básníka a snílka však v podobě anekdotických příběhů přetrval až do Rostandovy doby. Rostandem více či méně přesně vykreslený příběh historického Cyrana z Bergeracu a obraz jeho doby jsou pouze jedním z kořenů Rostandovy hry. Tím druhým, a neméně důležitým, jsou autobiografické prožitky jejího autora - zejména lidský a tvůrčí svár odehrávající se v každém člověku, který o něco tvořivě usiluje. Dochované prameny 13


autobiografické základy Cyrana z Bergeracu plně potvrzují: zatímco Rostand hluboce pochyboval o svých literárních schopnostech, pravděpodobně nikdy nezaváhal o tom, že radosti a muka jeho duše mají být (po vzoru velkých romantiků) ve všeobecně pochopitelné rovině literárně zpracovány a předloženy publiku. Proto také jsou historické reálie i Cyranův skutečný osud volně používaným lokálním koloritem, který se zcela podřizuje autorovu subjektivnímu pohledu. Právě z tohoto důvodu je plně v logice věci, když se v prvním obraze hry mihne i jedna ryze románová postava, jež však pro autora i jeho drama znamenala mnohé - d'Artagnan. Také proto není Cyrano z Bergeracu historickou hrou v pravém slova smyslu, přestože obsahuje velmi bohatý historický kolorit, ale vlastně je více či méně univerzálním obrazem básníkovy duše. Formálně Rostandova hra vychází z žánru tradiční francouzské heroické komedie (comédie heroïque), tedy divadelního žánru blízkého tragikomedii: žertovná zápletka s prvky hrdinského eposu zde má obvykle vážné až tragické vyústění. Rostand však tento žánr, obvyklý zejména v barokním a klasicistním francouzském dvorském divadle, objevně zmodernizoval, když téměř úplně rezignoval na sentiment a položil důraz na individualitu hrdiny. Autor se dokonce svérázným způsobem pokusil vyrovnat s dobovým fenoménem filmu: důraz na virtuózně konstruované a přitom živoucí básnické slovo bylo přesně tím, čím se divadlo nejvíce odlišovalo od němého filmu, zatímco vizuální potenciál Rostandovy hry a barvitost jejího prostředí jakoby mu šly naproti a vyhovovaly filmem ovlivněné touze po moderní dynamice a atraktivnosti. Inspiraci filmem je ovšem možné odhalit také v dynamickém střídání komorních a davových scén a v Rostandově důrazu položeném vedle tragických také na komické až groteskní situace (autor se přitom nezalekl ani travestií či parodií – jako např. ve slavné balkónové scéně, která je zjevně inspirována Romeem a Julií). Cyrano z Bergeracu je skutečně velkolepou a složitou hrou protikladů (beroucí si v tomto smyslu námět z barokního umění, které je ostatně jedním z jeho důležitých témat). Každá postava a každá situace proto má v Rostandově hře svůj protipól, který ji ironizuje - nebo naopak zvážňuje. Přestože je Cyrano z Bergeracu vybudován na vpodstatě velmi tradičních dramatických základech a po obsahové i tematické stránce obsahuje jen málo skutečně objevného, je dramatem opravdu strhujícím. Místy snad lavíruje až na hranici banality, nikdy však ani na okamžik nenudí - a především nepůsobí lacině, příliš sentimentálně, neupřímně nebo dokonce podbízivě. Možná proto si Cyrano z Bergeracu získal ve své době takovou oblibu a podržel si ji dodnes – přináší totiž na jeviště hluboce promyšlený a do detailů 14


vybudovaný umělý divadelní svět s vlastní svéráznou logikou. Jeho poselství je jasné a stále aktuální: běžné životy jsou promrhané (a viděno Cyranovýma očima dokonce trestuhodné), pokud se jim nedostává statečnosti, zdravé hrdosti, fantazie a dostatečného prostoru pro skutečné city. A v tomto smyslu je veden i Cyranův fanfarónský, paličatý a marný boj proti všemu falešnému a pokryteckému (umění přitom nevyjímaje – protože to není náhodou právě divadlo, kde se Cyrano v Rostandově hře poprvé nechává poznat). Stojí za zmínku, že obrovský divácký úspěch Cyrana z Bergeracu nebyl vnímán jednoznačně a že vyvolal ve své době vášnivou diskuzi – nikoliv nepodobnou té, jakou dříve vyvolal např. Hugův Hernani. „Boj o Cyrana“ se tak stal jednou z bitev o moderní divadlo. Ve srovnání s tezovitými a emotivně přepjatými dramaty, která hojně zaplňovala evropská jeviště konce devatenáctého století, totiž představoval Rostandův Cyrano z Bergeracu cestu ke kořenům divadelnosti – a také příklon ke skutečně lidovému divadlu. Václav Černý o Cyranovi z Bergeracu napsal: „Celé to veliké a dlouhé a sporné tajemství vítězství Rostandova kusu neleží jinde, než že se v něm divadlo, jakožto divadlo, rozpomnělo na sebe samé a prohlásilo, že nechce být ničím jiným než dramatickým uměním: tedy ani inscenovaným románem, ani nedělním kázáním, ani debatním filozofickým kroužkem, ani sociální večerní školou a konečně ani okultistickou seancí. Cyrano byl jednoduše plebiscit: obecenstvo rozhodlo, že má již dost užitkového společensko-moralistického propagačního suchopáru, tezí a odstrašujících případů; dost také mystických rekvizit, sabatů, žen-květin, kněží-rytířů, grálů, tajemných šuškotů ve tmách a průvanů smrti; dost konečně i představení, která se podobají provozování komorní hudby. Historickou zásluhou Rostandovou je, že ve chvíli, kdy dramatikové proměnili divadlo v katedru na jedné straně sociálně-didaktickou a na druhé straně mystickou, on jej vrátil životu.“ Dodnes zůstává Cyrano z Bergeracu velkou výzvou pro herce i inscenátory, impozantním dílem, které tradičním a přitom stále živým způsobem vrací jevišti jeho nejvlastnější vyjadřovací prostředky a úkoly. Je mimořádně atraktivní, dokonale sdělnou a po všech stránkách přitažlivou podívanou pro diváka, která ne náhodou bývá nejvíce vyhledávána ve chvílích, kdy syrovost běžného života začne vytlačovat lidské emoce, životní poezii, fantazii a vědomí cti. Je zkrátka dílem, které bývá vnímáno jako vizitka divadelních souborů a příslovečným prubířským kámenem jejich usilování a schopností. V Divadle pod Palmovkou je Cyrano z Bergeracu uváděn v obnovené premiéře jako „remake“ původního nastudování z roku 2003, kdy se v hlavních rolích představili Boris Rössner a Hana Seidlová. Ladislav Stýblo 15


O INSCENÁTORECH: - sty -

Petr Kracik (* 3. 6. 1958) Režie a úprava Narodil se v Trutnově. V letech 1975 až 1977 studoval herectví na Lidové konzervatoři a v letech 1980 až 1986 režii na DAMU. Absolvoval režií Majakovského Ledové sprchy a Brechtovy Krejcarové opery a poté nastoupil do brněnského Loutkového divadla Radost, kde inscenoval mj. Ibsenova Peera Gynta, Molièrova Dona Juana či Puškinovo O careviči a sedmi bohatýrech. Poté následovala hned Praha, a sice angažmá v tehdejším Divadle E. F. Buriana, kde režíroval Schillerova Fiesca, Landovského Sanitární noc a Kopkovova Slona. Záhy přišla nabídka od Oty Ševčíka na místo režiséra v Divadle pod Palmovkou, kde se Petr Kracik zanedlouho stal uměleckým šéfem a od r. 1992 také ředitelem. Věnuje se především činohernímu divadlu. V domovském Divadle pod Palmovkou režíroval např. Sperrovy Lovecké scény z Dolního Bavorska, Shakespearův Tragický příběh Hamleta, dánského prince, Steinbeckovo O myších a lidech, Ibsenova Peera Gynta, Brechtova Pana Puntilu a jeho služebníka Mattiho, Dostojevského Idiota, Lorcův Dům doni Bernardy, Calderónův Život je sen, Molièrův Don Juan, Gorkého Letní hosty, Goethovo Utrpení mladého Werthera, Tolstého Vládu tmy, Williamsovu Kočku na rozpálené plechové střeše, Kohoutova Ubohého vraha, Millerův Pohled z mostu, Rostandova Cyrana z Bergeracu, Ingův Návrat do pekla, Shakespearovu Bouři, O'Neillův Smutek sluší Elektře, Preissové Gazdinu robu, Boltovo Ať žije královna!, Wassermanův Přelet nad kukaččím hnízdem či Williamsovu Báječnou neděli v parku Crève Coeur. Spolupracoval také s dalšími českými a moravskými divadly – především s Divadlem na Vinohradech (A. Strinberg - Královna Kristina, L. Hellmanová - Podzimní zahrada, F. Schiller – Valdštejn, N. Simon – Drobečky z perníku aj.), s pražským Národním divadlem (J. K. Tyl – Paličova dcera), s Městským divadlem Brno (N. J. Lermontov – Maškaráda) a s Východočeským divadlem v Pardubicích (R. Planchon – Tři mušketýři, A. Jirásek – Vojnarka). Vytvořil také řadu inscenací v žánru hudebního divadla: V Divadle pod Palmovkou inscenoval např. Dvořákova a Wenigova Čerta a Káču, Brechtovu a Weillovu Krejcarovou operu, v Hudebním divadle Karlín režíroval Straussova Netopýra, Kalmánovu Hraběnku Maricu a Lehárovu Zemi úsměvů, v Městském divadle Brno Zolův, Uhdeův a Štědroňův muzikál Nana či Dogovy a Lotjanuovy Cikáni jdou do nebe, v Divadle Milénium Blažkovy a Rychmanovy Starce na chmelu a v Ústí nad Labem Dvořákova Jakobína.

16


Zita Miklošová Kostýmy Narodila se v Trenčianských Teplicicích, vystudovala gymnázium v Trenčíně a scénografii na pražské DAMU. První angažmá získala v roce 1980 v Severomoravském divadle v Šumperku. Poté následovalo divadlo v Chebu a v Plzni, od roku 1989 je na „volné noze. Navrhla kostýmy nebo scénu k více než dvěma stovkám inscenací – mj. pro Muže z La Manchy, Královnu Kristinu (Divadlo na Vinohradech), Peera Gynta, Idiota, Dům doni Bernardy, Život je sen, Vládu tmy, Kočku na rozpálené plechové střeše, Sliby chyby, Gazdinu robu, Ať žije královna!, Přelet nad kukaččím hnízdem, Báječnou neděli v parku Crève Coeur (Divadlo pod Palmovkou), Jakobína, Polskou krev, Carmen, Bohému (Divadle v Ústí nad Labem), Paličovu dceru (Národní divadlo, Praha), Starce na chmelu (Divadlo Milénium, Praha), Princeznu Alariku (Divadlo J. K. Tyla, Plzeň), Rozmarné léto (Národní divadlo, Brno), Ženitbu (Divadlo bratří Mrštíků, Brno), Mou férovou Josefínu, Hraběnku Maricu, Zemi úsměvů, Zpívání v dešti, Netopýra, Za zvuků hudby (Hudební divadlo Karlín), Rose Marii (Slezské divadlo, Opava), Anatola (Městské divadlo v Mladé Boleslavi), Garderobiéra (Městské divadlo v Karlových Varech), Pokrevní bratry, Tři mušketýry (Východočeské divadlo v Pardubicích). V České televizi vytvořila návrhy kostýmů a scény např. pro inscenaci Smetanový svět nebo Zakletá třináctka. Spolupracovala také s T. Töpferem na Letních shakespearovských slavnostech a byla při vzniku Divadla na Fidlovačce, kde vytvořila scénu a kostýmy pro inscenace Fidlovačky, Cyrana z Bergeracu a Přeletu nad kukaččím hnízdem. Od roku 2002 učí na Střední odborné škole multimediální tvorby v Praze 4 - Háje.

Lucie Morávková (* 12. 12. 1977) Kostýmy Narodila se v Praze, vystudovala Střední průmyslovou školu oděvní a poté působila jako garderobiérka a loutkoherečka v zájezdovém souboru Černého divadla Jiřího Srnce. Navrhla a realizovala kostýmy pro inscenace Labyrint a Bílý pierot v černém, které se představily na divadelních festivalech ve Španělsku a Dánsku. V roce 2002 ukončila studium na Vyšší odborné škole oděvního návrhářství. Pro divadelní spolek CD 2002 navrhla kostýmy pro inscenaci Pes Baskervillský. Od roku 2002 působí v Divadle Pod Palmovkou, kde pracovala nejprve jako rekvizitářka a nyní jako vedoucí garderoby a kostýmní návrhářka. S režisérem Petrem Kracikem spolupracovala jako výtvarnice kostýmů na inscenacích Divadla pod Palmovkou Konkurenti a Smutek sluší Elektře, společně se Zitou Miklošovou pak vytvořila kostýmy k inscenacím Gazdina roba, Sliby chyby, Ať žije královna! Přelet nad kukaččím hnízdem a Báječná neděle v parku Crève Coeur. Věnuje se také komerčním návrhům dětského oblečení.

17


O HERCÍCH: Martin Stránský j.h. (* 11. 2. 1970)

Narodil se v Jihlavě, vystudoval gymnázium v Telči a poté účinkoval jako elév v Horáckém divadle v Jihlavě, kde byl jeho otec úspěšným hercem a ředitelem. V roce 1989 začal studovat herectví na DAMU. Absolvoval rolí Laca v dramatu Gabriely Preissové Její pastorkyňa. Od roku 1993 je v angažmá plzeňského Divadla J. K. Tyla, kde hrál více než šedesát rolí - mj. Franciho v Langerově Periférii, Francka v Mrštíkových Maryše, Leonarda v Lorcově Krvavé svatbě, Laerta v Shakespearově Hamletovi, Miláčka v Maupassantově Miláčkovi, Mánka Mešjaného v Preissové Gazdině robě, Biffa v Millerově Smrti obchodního cestujícího, Eddieho v Millerově Pohledu z mostu, Joea v Tracyho Zabijáku Joeovi, Jamieho v O'Neillově Cestě dlouhým dnem do noci, Ekdala v Ibsenově Divoké kachně, Žvanikina v Gogolově Ženitbě či Petra v Zelenkových Příbězích obyčejného šílenství. Vedle toho se intenzivně věnuje také dabingu (např. Dr. House, Sběratelé kostí, Taxi, MacGyver), televizním seriálům i filmům (mj. Ulice, Agentura Puzzle, Nikdo neměl diabetes) a rozhlasu. Účinkoval také ve filmech Pravidla lži a Pramen života. V Divadle pod Palmovkou účinkuje v roli lorda Bothwella v Boltově Ať žije královna! a McMurphyho ve Wassermanově Přeletu nad kukaččím hnízdem.

Tereza Kostková j.h. (* 14. 6. 1976) Narodila se v Praze, vystudovala Střední pedagogickou školu a poté herectví na Vyšší odborné škole herecké v Praze 4. Již během studií hostovala v hudební komedii Anděla a piráti v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Po ukončení studií nastoupila do angažmá v Západočeském divadle v Chebu. Z rolí: Dorotka v Tylově Strakonickém dudáku, Zelenoočka v Ebenově Kocourku Modroočkovi, Madlen v Lichého Fanfánu Tulipánovi, Markétku v Goethově Urfaustovi, Emilku ve Wilderově Našem městečku. Po dvou letech odešla na „volnou nohu“ – hostovala v roli Soni v Gorkého Letních hostech v Divadle pod Palmovkou, kam 1. 11. 1999 nastoupila do angažmá (a později zde tři roky pracovala také jako tajemnice uměleckého souboru). Z rolí: Lota v Goethově Utrpení mladého Werthera, Akulina v Tolstého Vládě tmy, Fanynka v Beaumarchaisově Figarově svatbě, Kateřina ve Schafferově Amadeovi, Druhá herečka v Kohoutově Ubohém vrahovi, Tereza v Laholových Skvrnách na slunci, Ester v Procházkově Přes přísný zákaz dotýká se sněhu a Nataša v Ještě jednou, profesore, Momon v Edith a Marlene Èvy Pataki, Curleyová ve Steinbeckových O myších a lidech a Eva v Preissové Gazdině robě. Kromě svého angažmá v Divadle pod Palmovkou účinkovala také na jiných scénách – např. v Divadle Miriam (Nastěnka v Dostojevského Bílých nocích), v Paláci Blaník (muzikály Miluji tě, ale a Pokrevní bratři), v Divadle u Hasičů v roli Rajny v Shawově Čokoládovém hrdinovi, v Divadle Viola v roli Betty MacDonaldové ve hře Hodně smíchu a pár slz. Hojně spolupracuje také s televizí – účinkovala nebo účinkuje např. v seriálech Lékárníkovic holka, Četnické humoresky, Bazén, Pojišťovna štěstí, Proč bychom se netopili. S Viktorem Polesným natočila také televizní inscenaci Deset způsobů lásky. Moderovala televizní pořady Babeta, Snídaně s Novou, Tajnosti slavných, Zlatá mříž, Clever, Hvězda mého srdce a Star Dance I., II., III. Účinkovala 18


také ve filmu Všechno nejlepší. Spolupracovala také s rozhlasem na pohádkách pro děti. Věnuje se také moderování společenských a firemních akcí.

Jan Teplý (* 4. 6. 1976) Narodil se v Praze, kde také vystudoval konzervatoř. První angažmá získal v Hradci Králové (např. Valér v Molièrově Tartuffovi, Pan Hýžďala v Anouilhově Neapol nebo zemřít). V roce 1998 Jan Teplý odešel do Divadla pod Palmovkou, kde hrál nebo hraje mj. v inscenacích Camusova Caliguly, Gorkého Letních hostů, Millerova Pohledu z mostu, Anouilhovy Eurydiky, Shakespearovy Bouře, Preissové Gazdiny roby (role Mánka Mešjaného), v Boltově Ať žije královna! (role Roberta Dudleyho) či v Nashově dramatu Pozor, jaguár! (role Davida Rickse). Je spoluzakladatel, zpěvák a kytarista kapely Chichotaj (www.chichotaj.cz). Kromě hraní na jevišti repertoárových divadel (vedle Divadla pod Palmovkou hostoval také v Divadle na Vinohradech a ve Švandově divadle na Smíchově) účinkoval také v menších divadlech (Rubín - inscenace Pan Človíček, režie Štěpán Chaloupka; Lyra Pragensis – Oceán moře, režie František Kreutzman). Jan Teplý účinkoval také v Riceově a Weberově muzikálu Jesus Christ Superstar v pražské Spirále (role apoštola Jana) a v Divadle Rity Jasinské, kde ztvárnil roli Algerona v inscenaci Wildeova Jak je důležité být (s) Filipem. Hrál také v několika televizních inscenacích a filmech (mj. Zdivočelá země, Prázdninové známosti, Ani málo ani moc, Vrah jsi ty, Návštěva staré dámy, Specialita šéfkuchaře, Kožené slunce, Lovec vodního ticha, Tři dámy s pistolí).

Radek Zima (* 27. 12. 1973) Narodil se v Ústí nad Labem, kde vystudoval gymnázium. Poté studoval historii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, ale ve čtvrtém ročníku odešel na Vyšší odbornou školu hereckou v Praze. První angažmá získal v Horáckém divadle v Jihlavě (mj. zde hrál Tournela ve Feydeauově Broukovi v hlavě). Několik let působil jako herec na „volné noze“, od roku 2004 je členem Divadla pod Palmovkou, kde ztvárnil několik výrazných rolí: Johna Williamsona v Mametových Konkurentech, Daniela v Procházkově Ještě jednou, profesore, Thea Sarapa v Edith a Marlene Èvy Pataki, Ariela v Shakespearově Bouři, Orina v O'Neillově dramatu Smutek sluší Elektře, Samka Jagoše v Preissové Gazdině robě, Chucka Belloca v Bacharachově, Simonově a Davidově muzikálu Sliby chyby, lorda Bothwella v Boltově Ať žije královna!, Dala Hardinga ve Wassermanově Přeletu nad kukaččím hnízdem a Hilltopa v Nashově dramatu Pozor, jaguár! Účinkoval také v muzikálu Starci na chmelu (Divadlo Blaník) a v několika televizních seriálech a filmech (Sjezd abiturientů, Nemocnice na kraji města po dvaceti letech nebo Revizor ad.). Vystupuje v roli Riffa ve West Side Story v Severočeském divadle opery a baletu Ústí nad Labem, účinkuje v seriálu České televize Proč bychom se netopili.

19


Miloš Kopečný (* 18. 9. 1944) Narodil se v Třebíči, vystudoval gymnázium a činoherní herectví na JAMU. První angažmá získal ve Východočeském divadle v Pardubicích, kde hrál zejména komické a muzikálové role. V roce 1969 odešel do Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Z rolí: Vocilka v Tylově Strakonickém dudákovi, Don Juan v Molièrově Donu Juanovi či Higgins v Shawově Pygmaliónu. V roce 1983 odešel do Činoherního studia v Ústí nad Labem, kde hrál mj. markýze Sada ve hře Petra Weisse Marat-Sade, Schwittera v Dürrenmattově Meteoru či starého Karamazova v Bratrech Karamazových. V roce 1993 odešel do pražského Divadla Labyrint (dnešní Švandovo divadlo na Smíchově), kde hrál např. Komtura v Grabbeho Donu Juanovi a Faustovi či starého Millera v Schillerových Úkladech a lásce. Záhy však přešel do Divadla pod Palmovkou. Z rolí: Polonius v Shakespearově Tragické historii Hamleta, dánského prince, Puntila v Brechtově Panu Puntilovi a jeho služebníku Mattim, Král v Calderónově Život je sen, Teirésius v Sofoklově Oidipu vladaři, Cherea v Camusově Caligulovi, Aaronow v Mametových Konkurentech, Ragueneau v Rostandově Cyranovi z Bergeracu, lord Cecil v Boltově Ať žije královna! nebo Cheswick ve Wasermanově Přeletu nad kukaččím hnízdem. Hostuje v Divadle v Dlouhé (Verchovenský v Dostojevského Běsech, Sardelli v Pratchettově a Briggsově Maškarádě), v Divadelním spolku Kašpar (Fraynova Kodaň, Harwoodův Garderobiér, Shakespearův Hamlet). Významnou roli hrál také v televizní inscenaci Andělský smích a ve filmu Bony a klid.

René Přibil (* 17. 4. 1946) Narodil se v Plzni, kde také vystudoval gymnázium. Poté studoval herectví na JAMU v Brně, zakončené absolventskou rolí Othella ve stejnojmenné Shakespearově tragédii. První angažmá získal René Přibil v roce 1969 v Plzni, kde mj. ztvárnil role Romea v Shakespearově Romeovi a Julii, Petruccia v Shakespearově Zkrocení zlé ženy, Goga v Laholových Skvrnách na slunci či Dona v Gersheho Motýlech. Poté odešel na tři roky do Západočeského divadla v Chebu, kde hrál mj. Eilifa v Brechtově Matce Kuráži, Kristiána v Rostandově Cyranovi z Bergeracu, Edmunda v Shakespearově Králi Learovi či Arnulfa v Molièrově Škole pro ženy. V roce 1976 odešel René Přibil do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kde mj. účinkoval v roli Hamleta v Shakespearově Hamletovi, Zajíčka v Jiráskově Lucerně či Radůze v Zeyerově Radůzovi a Mahuleně. V roce 1981 se vrátil do Plzně, kde hrál např. Salieriho v Shafferově Amadeovi, Ženicha v Lorcově Krvavé svatbě či Rodriga v Shakespearově Othellovi. V roce 1988 René Přibil odešel do pražského Národního divadla, kde hrál mj. jednoho z manželů v Mittererově Návštěvní době, Richarda v Goldmanově Lvu v zimě, Otce v Kamenném hostu Tirsa de Moliny nebo Bardolfa v Shakespearově Jindřichu IV. i Jindřichu VI. V roce 1991 se René Přibil vrátil potřetí do Plzně, kde hrál mj. Hamilkara v Jamiaqueově hře Pan Hamilkar či Malvolia v Shakespearově Večeru tříkrálovém. V roce 1996 odešel René Přibil do Divadla pod Palmovkou, kde hrál a hraje řadu výrazných rolí – za všechny jmenujme Mackie Messera v Brechtově Krejcarové opeře, Le Breta v Rostandově Cyranovi z Bergeracu, Ezru Mannona v O'Neillově dramatu Smutek sluší Elektře, ředitele Sheldraka v Simonově, Bacharachově a Davidově muzikálu Sliby chyby, Walsinghama v Boltově Ať žije královna!, či Meekera v Nashově dramatu Pozor, jaguár! V devadesátých letech René Přibil také často hostoval: v Západočeském divadle v Chebu v inscenacích her V + W Kat a blázen, Nebe na zemi a Slaměný klobouk, v Mladé Boleslavi opět v roli Hamilkara v inscenaci Pan Hamilkar, ve Středočeském divadle Kladno v roli Prokopa v muzikálu Šakalí léta a konečně na otáčivém 20


hledišti v Českém Krumlově jako Richelieu v Dumasových Třech mušketýrech. Hojně také hrál ve filmu - např. Jáchyme, hoď ho do stroje, Zlatý Budha, Radikální řez, Sázka na třináctku, Kdo se bojí, utíká, Kolja či Prachy, prachy, prachy. Reného Přibila jsme mohli také vidět v seriálech Rodinná pouta, Dobrodružství kriminalistiky, Bazén či v Četnických humoreskách. Spolupracoval také s plzeňským rozhlasem.

Ivo Kubečka (* 9. 4. 1945) Narodil se v Petřvaldu, vystudoval gymnázium v Orlové a v roce 1967 herectví na JAMU. Ztvárnil více než 150 divadelních rolí. První angažmá získal v ostravském Divadle Petra Bezruče, poté působil v tehdejším Divadle pracujících ve Zlíně a od roku 1970 v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (dnešní Švandovo Divadlo na Smíchově). Dva roky byl také členem zájezdového Divadla Maringotka. V roce 1973 nastoupil do Severomoravského divadla v Šumperku, kde hrál např. Vala ve Williamsově Sestupu Orfeově, Cyrana v Rostandově Cyranovi z Bergeracu či Míťu v Dostojevského Bratrech Karamazových. Poté odešel do Horáckého divadla v Jihlavě, kde hrál mj. Karla IV. ve Vrchlického Noci na Karlštejně nebo Martina v Casonově Jitřní paní. V roce 1977 přešel do olomouckého divadla Oldřicha Stibora, kde hrál např. J. J. Rybu v Boučkově Noci pastýřů, Hamleta v Shakespearově Hamletovi či Myškina v Dostojevského Idiotovi. V roce 1988 nastoupil do Státního divadla v Brně, kde hrál např. v Uhryově Projížďkách paní Daisy či Tajemníka v Havlově Asanaci. V roce 1992 odešel do Divadla pod Palmovkou, kde působí dosud. Z rolí: Akimov v Tolstého Vládě tmy, SimonovPisčik v Čechovově Višňovém sadu, Schikaneder v Shafferově Amadeovi, ředitel Dobitch v Bacharachově, Simonově a Davidově muzikálu Sliby chyby, lord Morton v Boltově Ať žije královna! či Turkle ve Wassermanově Přeletu nad kukaččím hnízdem. Účinkoval také v několika filmech, např. Sokolovo, Kamenný řád, Sen o bílém koni nebo Zapomenuté světlo.

Karel Vlček (* 2. 4. 1959) Narodil se v Liberci, vystudoval gymnázium v Praze a poté herectví na DAMU. Během čtvrtého ročníku jej obsadil režisér Jan Kačer do Shakespearovy Bouře v tehdy vznikajícím „Studiu Bouře“. Právě za Janem Kačerem odešel společně se svou ženou, Evou Rajterovou, do Ostravy. Z rolí: Loupežník v Čapkově Loupežníku, Pěnkava v Tylově Tvrdohlavé ženě, Jan Josef ve Vančurově Pekaři Janu Marhoulovi. V roce 1988 Karel Vlček nastoupil do Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Z rolí: Malvolio v Shakespearově Večeru tříkrálovém, Merkucio v Shakespearově Romeu a Julii, princ Jindra v Shakespearově Jindřichu IV., Zdeněk v dramatizaci Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále. V roce 1993 odešel do Divadla za branou II. Účinkoval zde v inscenacích Čechovova Višňového sadu, Pirandellových Obrů z hor a Hofmannstahlova Nemožného člověka. Po zrušení divadla odešel do vznikajícího divadla v Mladé Boleslavi, kde se setkal mj. s Miroslavem Horníčkem (Dva muži v šachu a V tomto domě spal Bůh), Jaromírem Pleskotem (Figaro v Beamarchaisově Figarově svatbě a Laertes v Shakespearově Hamletovi), Ladislavem Vymětalem (Thomasova Past na osamělého muže) a Jakubem Korčákem (Veršinin v Čechovových Třech sestrách a James v O'Neillově Měsíci pro smolaře). V roce 1998 Karel Vlček odešel do Divadla pod Palmovkou, kde působí dosud. Z rolí: Vychovatel v Lenzově Vychovateli, Rjumin v Gorkého Letních hostech, Gooper ve Williamsově Kočce na rozpálené plechové střeše, Alfieri v Millerově Pohledu z mostu, Trofimov v Čechovově Višňovém sadu, ředitel Vanderhof 21


v Simonově, Bacharachově a Davidově muzikálu Sliby chyby, John Knox v Boltově Ať žije královna!, náčelník Bromden ve Wassermanově Přeletu nad kukaččím hnízdem a Yetter v Nashově dramatu Pozor, jaguár!

Ondřej Kavan (* 3. 4. 1978) Narodil se v Českých Budějovicích, vystudoval gymnázium a v letech 1996 až 2000 herectví na DAMU. První angažmá získal v roce 2000 ve Středočeském divadle Kladno. Z rolí: Scapino v Molièrových Scapinových šibalstvích, Tybalt v Shakespearově Romeovi a Julii, Eda Drábek v Hlasově, Jarkovského a Hřebejkově muzikálu Šakalí léta, Švanda dudák v Tylově Strakonickém dudákovi ad. V roce 2005 odešel na „volnou nohu“ - mj. hostoval v Divadle pod Palmovkou, jehož členem je od roku 2006. Z rolí: Gogo v Laholových Skvrnách na slunci, Miloš Hrma v Nývltově divadelní adaptaci Hrabalových Ostře sledovaných vlaků, Richard Roma v Mametových Konkurentech, Ferdinand v Shakespearově Bouři, Chuck Belloc v inscenaci Bacharachova, Simonova a Davidova muzikálu Sliby chyby, David Rizzio a Orniston v Boltově Ať žije královna!, Billy Bibbit a Ruckly ve Wassermanově Přeletu nad kukaččím hnízdem a Jeejee v Nashově dramatu Pozor, jaguár! V roce 1999 hrál Ondřej Kavan v televizním filmu Polojasno (role V. Bartušky). Je členem Originálního pohybového divadla Veselé Skoky, které získalo v zahraničí řadu ocenění. Hostuje také v A Studiu Rubín v inscenaci McDonaghovy Krásky z Leenane. Účinkoval také v televizních seriálech Světla pasáže a Bazén. V současné době natáčí hlavní roli ve filmu Smyčka podle stejnojmenného románu Pavla Kohouta.

Jindřich Hrdý j.h. (* 23. 6. 1956) Narodil se v Praze, vyučil se zlatníkem a poté vystudoval hudebně dramatický obor na pražské konzervatoři. Jako třináctiletý vystupoval v televizním seriálu F. L. Věk, během studií na konzervatoři účinkoval v tehdejším Divadle Jiřího Wolkera (dnes Divadlo v Dlouhé). První angažmá získal v Západočeském divadle v Chebu, kde hrál např. Mladíka v inscenaci Szaniawského hry Kovář, peníze a hvězdy. V roce 1982 odešel do Divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde hrál např. v Pasti na myši A. Christie, Molièrově Tartuffovi, Bryllově muzikálu Na skle malované nebo v Zelcerově Červeném střevíčku. V roce 1983 odešel Jindřich Hrdý do divadla v Příbrami, kde hrál např. Miloše Hrmu v divadelní adaptaci Hrabalových Ostře sledovaných vlaků, Prince v adaptaci Twainova Prince a chuďase či v Shakespearově Snu noci svatojánské. V roce 1988 odešel na „volnou nohu“ a poté vystupoval v nejrůznějších rolích u divadla, v televizi i ve filmu. O rok později se začal vracet ke své původní profesi zlatníka a v roce 1990 si otevřel rodinný zlatnický obchod. V roce 2007 v Divadle pod Palmovkou nastudoval čtyřroli Lékaře, Vězně, Sládka a Kněze v Boltově Ať žije královna! a Martiniho ve Wassermanově Přeletu nad kukaččím hnízdem. Profese zlatníka je přitom stále jeho hlavním povoláním.

22


Jiří Havel (* 25. 1. 1942) Narodil se v Praze, vystudoval gymnázium a v roce 1963 herectví na DAMU. Během studií ztvárnil mj. role Tobiáše Říhala v Shakespearově Večeru tříkrálovém či Berseněva v Turgeněvově hře V předvečer. Hrál také v Kohoutově později zfilmované hře Dvanáct napsané přímo „na tělo“ pro ročník, ve kterém Jiří Havel studoval. První angažmá získal Jiří Havel v divadle Petra Bezruče v Ostravě, kde působil do roku 1967. Hrál zde mj. Osipa v Gogolově Revizorovi, Dona Juana v Nezvalově Schovávané na schodech či Jörgena v Dykově Krysaři. Poté Jiří Havel odešel do Městského divadla v Kolíně, kde byl jeho asi nejvýraznější rolí Ježíš Kristus v Kopeckého adaptaci lidové pašijové hry Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána našeho a spasitele Ježíše Krista. Od ledna 1969 je Jiří Havel stálým členem Divadla S. K. Neumanna, respektive Divadla pod Palmovkou, kde ztvárnil řadu velkých rolí mj. Boidangiena ve Feydeauově Takové ženské na krku, Jima v Nashově Obchodníkovi s deštěm, Mortimera v Keselringových Jezinkách a bezinkách, Antonia ve Websterově Vévodkyni z Amalfi, Karla v Klicperově Divotvorném klobouku, Malcolma v Ayckbournově Posteli pro hosty, generála Jepančina v divadelní adaptaci Dostojevského Idiota, Porotce číslo 6 v Roseových Dvanácti rozhněvaných mužích, Slima ve Steinbeckově O myších a lidech, Komisaře a Waltera I. v Edith a Marlene Évy Pataki či Horského krále v Ibsenově Peeru Gótovi, ředitele Eichelbergera v Simonově, Bacharachově a Davidově muzikálu Sliby chyby, Biskupa v Boltově Ať žije královna! či Sama v Nashově dramatu Pozor, jaguár! Kromě divadelních rolí hrál Jiří Havel také ve filmech Okurkový hrdina a Tam kde hnízdí čápi. V současné době vystupuje rovněž v seriálu Ulice. Jiří Havel je dlouholetým fanouškem a akcionářem klubu Bohemians Praha.

Ivan Jiřík (* 12. 3. 1962) Narodil se v Písku, vystudoval sportovní gymnázium v Praze a herectví na DAMU. První angažmá získal v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kde hrál např. Kalafa ve Fischerové Princezně Turandot nebo Dobšinského v Gogolově Revizorovi. V roce 1989 odešel do Divadla S. K. Neumanna, respektive Divadla pod Palmovkou, ve kterém působí dodnes. Z rolí: Epstein v Simonově Biloxi blues, Aram ve Sperrových Scénách z loveckého života, Véna v Topolově Kočce na kolejích, Ovčák Jirka ve Wenigově a Dvořákově Čertovi a Káče, Almaviva v Beamarchaisově Figarově svatbě, Curley ve Steinbeckových O myších a lidech, Kapitán Brant v O'Neillově dramatu Smutek sluší Elektře, Rubač v Preissové Gazdině robě, William Davison v Boltově Ať žije královna!, ošetřovatel Warren ve Wassermanově Přeletu nad kukaččím hnízdem a Frank v Nashově dramatu Pozor, jaguár!. Účinkoval také ve filmu – např. Tichá bolest (s Rudolfem Hrušínským st.), Poklad hraběte Chamaré nebo Devátý den (režie Volker Schlöndorff). Hraje také v televizním seriálu Ordinace v růžové zahradě. Vystupuje v dabingu a v rozhlase (mj. hrál Des Grieuxe v Nezvalově Manon Lescaut v režii Josefa Henkeho). V titulní roli Rostandova Cyrana z Bergeracu hostoval v Severomoravském divadle v Šumperku.

23


Jan Konečný (* 21. 3. 1983) Narodil se v Praze, vystudoval Gymnázium Chodovická v Horních Počernicích a herectví na DAMU (2008). Absolvoval titulní rolí v Molièrově Donu Juanovi. Během studií hrál v autorském Divadle SKOK, nyní účinkuje v Divadle Aqualung (mj. zde účinkoval v inscenaci Cesta kolem světa za 60 dní, hrál Rakera v inscenaci Pán času a Drákulu v inscenaci Dracula), Divadle ABC, Divadle v Řeznické (Pomoc) a ve Východočeském divadle v Pardubicích (mj. zde účinkoval v inscenaci Muž sedmi sester). Od října 2007 je členem souboru Divadla pod Palmovkou - hraje zde v Preissové Gazdině robě (Danyš), v Edith a Marlene Èvy Pataki (Konferenciér), v Bacharachově, Simonově a Davidově muzikálu Sliby chyby, v Boltově Ať žije královna! (David Rizzio) ve Wassermanově Přeletu nad kukaččím hnízdem (Billy Bibbit a Ruckly) a v Nashově dramatu Pozor, jaguár! (Wally Wilkins). Pracuje také v dabingu a hraje menší role v televizních seriálech a filmech (Zdivočelá země, Ordinace v růžové zahradě, Tajemství). Je laureátem recitační soutěže Wolkerův Prostějov a držitelem Ceny Jiřího Adamíry pro začínající umělce.

Luděk Nešleha (* 1. 9. 1945) Pražský rodák vystudoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v pražské Ječné ulici a poté herectví na DAMU, které absolvoval v roce 1967 v inscenaci Filippovy hry Maria, Josef a zlodějíček. Během studií účinkoval v Divadle za branou v jeho prvních inscenacích – Topolově Kočce na kolejích a Ghelderodových Maškarách z Ostende. Po ukončení studií Luděk Nešleha nastoupil do angažmá v Hradci Králové, kde hrál mj. Puka v Shakespearově Snu noci svatojánské nebo titulní roli ve starofrancouzské frašce Mistr Petr Pleticha. V roce 1972 nastoupil v Divadle Antonína Dvořáka v Příbrami, kde hrál mj. Vilíka Roškota ve Šrámkově Měsíci nad řekou, Vocilku v Tylově Strakonickém dudákovi, Wurma v Schillerových Úkladech a lásce, Trofimova v Čechovově Višňovém sadu či lorda Burleigha v Schillerově Marii Stuartovně. V roce 1981 přešel do Městského divadla v Kolíně, kde účinkoval mj. v roli Patrona Fortunata v Goldoniho Poprasku na laguně, Kuligina v Čechovových Třech sestrách, hraběte Almavivy v Beaumarchaisově Figarově svatbě, Tuláčka v pohádce Marie Kubátové Jak přišla basa do nebe, Matěje Kuřete v Šotolově a Potužilově Kuřeti na rožni, Koniklece v Shakespearově Mnoho povyku pro nic nebo dvojroli Dromia efeského a Dromia syrakuského v Shakespearově Komedii plné omylů. V roce 1992 Luděk Nešleha odešel na volnou nohu, ale trvale spolupracoval s příbramským i hradeckým divadlem a šest let byl také pravidelným hostem v kladenském divadle. V roce 1997 se stal stálým členem Divadla pod Palmovkou, kde ztvárnil řadu rolí: mj. Helicona v Camusově Caligulovi, Antonia v Beaumarchaisově Figarově svatbě, ředitele Kirkebyho v Simonově, Bacharachově a Davidově muzikálu Sliby chyby a zatím naposledy De Quadru v Boltově Ať žije královna!. Hojně také účinkoval v rozhlase, televizi a filmu. Za všechno jmenujme filmy Každý mladý muž, Po stopách krve, Jak se plaší Smrtihlav nebo Píseň nemilovaného či televizní seriály Úsměvy mistrů (dramatizace povídek Jaromíra Johna), Přítelkyně z domu smutku a televizní filmy Trojlístek, Dívka a smrt či Klauni a vlastenci. Luděk Nešleha také namluvil několik knih do Knihovny pro nevidomé K. E. Macana.

24


Otto Rošetzký (*16. 2. 1965) Narodil se v Trnavě, v Praze vystudoval Střední průmyslovou školu potravinářské technologie - kvasný obor. V letech 1988 až 1992 studoval herectví na DAMU, po absolutoriu účinkoval v divadelním studiu Amfitryon (role Sosia v Molièrově Amfitryonu). Členem Divadla pod Palmovkou je od roku 1992. Z rolí: Izák Vengerovič v Čechovově Platonovovi, Karel v Büchnerově Vojckovi, Mladý otrapa v Kunderově a Diderotově Jakubu a jeho pánovi, Zamyslov v Gorkého Letních hostech, Jepichodov v Čechovově Višňovém sadu, James Lingk v Mametových Konkurentech, Mucius v Camusově Caligulovi, Konferenciér v Edith a Marlene Èvy Pataki, Whit ve Steinbeckově O myších a lidech, Policista v Procházkově Přes přísný zákaz dotýká se sněhu, Trinkulo v Shakespearově Bouři, Třetí stárek a Žiga v Preissové Gazdině robě, Karel Kubelik v Bacharachově, Simonově a Davidově muzikálu Sliby chyby, Martini ve Wassermanově Přeletu nad kukaččím hnízdem a Ormiston v Boltově Ať žije královna! Hojně účinkoval také v televizních seriálech (Ulice, Pojišťovna štěstí, Redakce) a filmech (např. Bylo nás pět, Hříchy pro pátera Knoxe, Život otroka, Spirála nenávisti). Intenzivně se věnuje také dabingu a reklamám, spolupracuje s Českým rozhlasem (např. rozhlasová inscenace Život Beethovena).

Rudolf Jelínek (* 27. 2. 1935) Narodil se v Kutné Hoře, vystudoval gymnázium a herectví na DAMU. První angažmá získal v Beskydském divadle Nový Jičín (mj. zde hrál Des Grieuxe v Nezvalově Manon Lescaut či Ruy Blase ve stejnojmenném dramatu Victora Huga). V roce 1960 odešel do Divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde hrál např. devatenáct převlekových rolí v Planchonových Třech mušketýrech, Kristu Mahona v Syngeově Hrdinovi západu či Caligulu v Camusově Caligulovi. V roce 1963 přešel do tehdejšího Divadla S. K. Neumanna, kde hrál např. hlavní roli v Behanově Rukojmím, Nicka v Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové nebo Josefa K. v Brodově dramatizaci Kafkova Zámku. Poté přešel do Divadla za branou, kde mj. hrál Kuligina a Soleného v Čechovových Třech sestrách a Stricka v Nestroyově Provazu o jednom konci. Po zrušení divadla nastoupil do Divadla na Vinohradech. Z rolí: Mercucio v Shakespearově Romeovi a Julii, Ben v Simonově Vstupte!, Holm v Strinbergově Královně Kristině ad. V roce 2004 odešel do divadla Antonína Dvořáka v Příbrami, kde hrál např. Candyho ve Steinbeckově O Myších a lidech. Od ledna 2007 je opět členem Divadla pod Palmovkou. Z rolí: Seth v O'Neillově dramatu Smutek sluší Elektře, pravotár Huspeka v Preissové Gazdině robě, Claud Nau v Boltově Ať žije královna!, Dr. Spivey ve Wassermanově Přeletu nad kukaččím hnízdem či Děda Ricks v Nashově dramatu Pozor, jaguár! Hrál také ve více než šedesáti filmech (např. Robinsonka, Smrt v sedle, Páté kolo u vozu, Atentát) a v mnoha televizních inscenacích a seriálech (např. Ze života hmyzu, Čtvrtý obratel, Třicet případů majora Zemana).

25


Aleš Alinče (* 5. 12. 1963) Narodil se v Pardubicích, vystudoval Střední ekonomickou školu v Hradci Králové a poté pracoval jako inventurník v pardubických Domácích potřebách. Od mládí navštěvoval dramatický kroužek a později pardubické Studio uměleckého přednesu. Hrál také v amatérském divadle Volné sdružení pardubických amatérů, které se několikrát dostalo až na vrcholnou přehlídku amatérského divadla Jiráskův Hronov. Romantické představy o životě jej posléze dovedly na vrátnici Východočeského divadla v Pardubicích, kde však vydržel pouhé tři měsíce. Poté jej oslovil tehdejší šéf činohry, Michael Tarant, a nabídl mu angažmá v uměleckém souboru (nápověda a herec menších rolí). V pardubickém divadle Aleš Alinče působil čtyři sezony, když si jej všiml Petr Kracik a nabídl mu místo inspicienta v Divadle pod Palmovkou. Členem Divadla pod Palmovkou je Aleš Alinče od září 1994 a kromě své profese zde také vystupoval či vystupuje v menších rolích – např. v inscenacích Ibsenova Peera Gynta, Hamptonových Nebezpečných vztahů, Kohoutova Ubohého vraha, Preissové Gazdině robě či v Boltově Ať žije královna! Ve Wasermanově Přeletu nad kukaččím hnízdem vystupuje v roli ošetřovatele Williamse.

Zuzana Čapková j.h. (* 12. 8. 1975) Narodila se v Košicích, kde také vystudovala herectví na konzervatoři a poté muzikálové herectví na brněnské JAMU. Absolvovala rolí Nelle v inscenaci Gorinova Thyla Ulenspiegela. Již během studií hostovala v Městském divadle Brno - mj. v inscenacích My Fair Lady (ze Zelňáku) a Svět plný andělů. Po absolutoriu zde nastoupila do angažmá a účinkovala v řadě muzikálových i činoherních inscenací. Z rolí: Rybářka v Righiniho a Portově Kamenném hostu, Služebná v Calderónově Znamení kříže, Mahulena v Zeyerově Radůzovi a Mahuleně, Čára v Bernsteinově West Side Story, Candy ve Wasermanově Přeletu nad kukaččím hnízdem, Jefka v Mošově a Ulrychově Koločavě, Nebeská panna a Mara v Mošově a Mertově Babylonu, Helga v Canderově a Ebbově Cabaretu. V lužickosrbském Bautzenu účinkovala v Shakespearově Snu noci svatojánském. Po osmi letech svého brněnského angažmá začala spolupracovat s pražským Divadlem Bez zábradlí, kde hraje v pohádce Páté přes deváté a v O'Neillově Cestě dlouhým dnem do noci (role Katariny). S Divadlem pod Palmovkou začala spolupracovat v roce 2008. Účinkuje zde v inscenaci Simonova, Bacharachova a Davidova muzikálu Sliby chyby, Wassermanově Přeletu nad kukaččím hnízdem a v Preissové Gazdině robě. Účinkuje také v televizním seriálu Velmi křehké vztahy a v právě natáčeném seriálu Vyprávěj.

Tereza Šefrnová j.h. (* 4. 5. 1980) Narodila se v Praze, kde vystudovala Vyšší odbornou školu hereckou a Vyšší odbornou školu publicistiky. Nyní studuje na Fakultě humanitních studií UK obor humanitní studia. Od dvanácti let účinkuje v divadlech: nejprve v Divadle v Řeznické a posléze v Divadle v Trojické. Z rolí: Rusalka v Puškinově Rusalce, Vendla ve Weedekindově Procitnutí jara, Anastázie ve Witkieviczově Na malém dvorku, Máří Magdaléna ve Zvolského Pašijích, či Janinka v Karafiátových Broučcích. V angličtině nastudovala také čarodějnici v Shakesperově Macbethovi. V roce 2006 hostovala v Městském divadle Brno (Lucietta v Goldoniho Poprasku na laguně). Píše scénáře pro televizní pořady Odhalení a O češtině. Moderovala 26


několik televizních pořadů a spolupracuje také s rozhlasem. Je autorkou knih Moja a páv, Moja, Tatu a tiplíci a Pohádky ze zoologické zahrádky. S Divadlem pod Palmovkou spolupracuje poprvé.

Marcela Nohýnková (* 4. 10. 1948) Narodila se v Brně, kde také vystudovala herectví na konzervatoři. Poté pokračovala ve studiích herectví i na pražské DAMU, v ročníku profesora Miloše Nedbala. Své první divadelní angažmá získala v Hradci Králové, kde jako svou první roli hrála Roxanu v Rostandově Cyranovi z Bergeracu. Z politických důvodů po roce odešla do Prahy, kde nastoupila do angažmá v Divadle za branou. Toto divadlo však bylo po roce zrušeno politicky motivovaným úředním výnosem – podobně jako Divadlo Maringotka o rok později, kde Marcela Nohýnková rovněž účinkovala. Poté jedenáct let působila v kolínském divadle (mj. zde hrála Julii v Shakespearově Romeovi a Julii, Maryšu ve stejnojmenném dramatu bratří Mrštíkových nebo Idiotku ve stejnojmenné komedii Marcela Acharda aj.). V roce 1985 nastoupila do angažmá v Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou), kde působí doposud. Vytvořile zde řadu výrazných rolí – hrála mj. v inscenacích režisérů Jana Grossmana, Pavla Háši, Josefa Janíka, Juraje Deáka, Lucie Bělohradské či Petra Kracika (z poslední doby jmenujme roli Mešjanovky v dramatu Gabriely Preissové Gazdina roba a paní Gluckové ve Williamsově Báječné neděli v parku Crève Coeur). Vedle svého divadelního angažmá také hojně pracuje v dabingu, účinkuje také v divadelním spolku Háta a v Divadle Blama.

Jitka Sedláčková (* 18. 3. 1961) Narodila se v Praze, v letech 1979 – 1983 vystudovala herectví na DAMU. Do svého prvního angažmá nastoupila v Ústí nad Labem (mj. Maňušku v Bulgakovově Zojčině bytu), působila také v Národním divadle v Brně (zde hrála mj. Polly v Brechtově a Weillově Žebrácké opeře). Od roku 1989 je stálou členkou Divadla pod Palmovkou. Z rolí: Drahunka v Albeeho Kdopak by se vlka bál, Mae ve Williamsově Kočce na rozpálené plechové střeše, Třetí herečka v Kohoutově Ubohém vrahovi, Amy v Dumasově a Sartrově Keanovi, Duňaša v Procházkově Ještě jednou, profesore, Marge McDougallová v Simonově, Bacharachově a Davidově muzikálu Sliby chyby či Bodey ve Williamsově Báječné neděli v parku Crève Coeur. Vedle svého stálého divadelního angažmá také často spolupracuje s Divadlem v Řeznické (např. Dolly ve Stewartově a Hermanově Hallo Dolly!, Líza v Nashově Obchodníkovi s deštěm, Drahunka v Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové, Tonka v Macourkově Tonce Šibenici nebo Matka Ubu v Jarryho Králi Ubu), s Divadlem Na lávce (spolu s Jaroslavem Duškem inscenace 4 polohy a 1 Vesna), s Divadlem Rokoko (Anna v Nowakowskeho Ústech Micka Jaggera) a s Divadlem Semafor (Hlasivko ve Štěpkově a Suchého Nevestě pro(e)dané Kubovi). Vede Malé Nosticovo divadlo nad Čertovkou, které poskytuje prostor především komorním, dětským a charitativním aktivitám. Dva roky také moderovala televizní pořad Prima jízda a účinkovala v televizním pořadu Lampárna na TV Prima. Účinkovala také v televizních inscenacích Maryša, I ve smrti sami a Hop nebo trop či v seriálech Nemocnice na kraji města (druhá a třetí série), Světla pasáže, Místo v životě, Zdivočelá země, Černá sanitka, Poslední sezona a Hotel Herbich. Hrála také ve filmech Mach a Šebestová, Prachy dělaj člověka, Co chytneš v žitě a Zdivočelá srdce. Hojně se věnuje také dabingu (seriály Merloce Place, Žena 27


zákona, Chicago Hope a dabing Barbary Streisand ve filmovém muzikálu Hallo Dolly!) a rozhlasu. Moderuje charitativní akce pro seniory.

Zuzana Slavíková (* 13. 5. 1965) Narodila se v Českých Budějovicích, vystudovala přírodovědnou větev na gymnáziu v Ivančicích. Tři roky pracovala v Českém rozhlasu Brno - nejprve jako magnetofonistka osmistopého magnetofonu a později jako asistentka režie. V roce 1986 začala studovat JAMU, obor syntetických divadelních žánrů, který absolvovala rolí Taťány v činoherní inscenaci Puškin – Oněgin. Poté nastoupila do angažmá v tehdejším Státním divadle v Brně (dnes Národní divadlo v Brně), kde ztvárnila řadu výrazných rolí - mj. Julii v Shakespearově Romeovi a Julii, Violenu v Claudelově Zvěstování panně Marii, Markétku v Goethově Faustovi, Maryšu v Mrštíkových Maryše, Královnu Alžbětu v Schillerově Donu Carlosovi, Markýzu de Merteuil v Hamptonových Nebezpečných vztazích, Kněžnu v Jiráskově Lucerně, Margitu Pikolovou v Shakespearových Veselých paničkách windsorských, Inez ve Třech verzích života Yasminy Rezy, Gábi v Thomasových Osmi ženách. Účinkovala také v několika televizních pohádkách a pořadech, věnuje se dabingu a rozhlasu. Od září 2007 je členkou Divadla pod Palmovkou, kde ji můžeme vidět např. jako Kristinu v O'Neillově dramatu Smutek sluší Elektře, Kotlibovku v dramatu Gabriely Preissové Gazdina roba, královnu Alžbětu v Boltově Ať žije královna!, vrchní sestru Ratchedovou ve Wassermanově Přeletu nad kukaččím hnízdem a Bodey ve Williamově Báječné neděli v parku Crève Coeur. Účinkovala také v roli Emilie v Shakespearově Othellovi uvedeném na Pražském hradě v rámci Letních Shakespearovských slavností.

Kateřina Macháčková (* 30. 11. 1949) Herečka a spisovatelka, dcera režiséra a herce Miroslava Macháčka a operní pěvkyně Věry Štiborové. Na jevišti vystoupila prvně jako pětiletá v Prodané nevěstě v Českých Budějovicích. V roce 1967 hrála v prvním československém muzikálu B. Ondráčka a M. Schneidera Gentlemani a o rok později také poprvé hrála ve filmu (Bylo čtvrt a bude půl, režie Vladimír Čech). Po ukončení studií herectví na DAMU nastoupila v roce 1972 do Divadla S. K. Neumanna (nyní Divadlo pod Palmovkou), kterému zůstala věrná doposud. Ztvárnila zde kolem sto padesáti rolí a spolupracovala s mnoha významnými režiséry: mj. s Václavem Lohniským, Otomarem Krejčou, Janem Grossmanem či Petrem Kracikem. Z mnoha libeňských inscenací, ve kterých Kateřina Macháčkova účinkovala, jmenujme např. Čechovova Platonova, Vinterbergovu a Rukovu Rodinnou slavnost, Molièrovu Školu pro ženy, Albeeho Kdopak by se vlka bál, Preissové Evu krajčířku, Shakespearova Hamleta, Ibsenova Peera Gynta, Lorcův Dům doni Bernardy, Gorkého Letní hosty, Tolstého Vládu tmy, Procházkovo Ještě jednou, profesore (role Emy), Preissové Gazdinu robu (role Tetky) či Williamsovu Báječnou neděli v parku Crève Coeur (role Heleny). Kateřina Macháčková také hrála v desítkách televizních inscenací (za všechny jmenujme seriál Život na zámku, Cirkus Humberto, Netopýra nebo Polskou krev), patnácti filmech (mj. Svatá hříšnice, Plavení hříbat, Katapult, Vinobraní, Motýlí čas). Píše fejetony, zpracovala deníky svého otce do Zápisků z blázince, zdramatizovala román J. W. Goetha Utrpení mladého Wernera, který uvedlo Divadlo pod Palmovkou (2000) a zadaptovala scénář filmu Federica Felliniho Ginger a Fred, 28


který sama režírovala v pražském Divadle Broadway (2006). V Malém Nosticově divadle nad Čertovkou účinkuje v monodramatu V dešti a na suchu.

Miroslava Pleštilová (*27. 1. 1966) Narodila se v Liberci, vystudovala gymnázium ve Frýdlantu v Čechách a herectví na DAMU. Po absolutoriu v roce 1988 nastoupila do Divadla S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou), kde působí dodnes. Z rolí: Lucie v Goethově Stelle, Lukrécie v Machiavelliho Mandragoře, Tonka ve Sperrových Loveckých scénách z Dolního Bavorska, Évi v Topolově Kočce na kolejích, Dynamene ve Fryově Velice hojném Fénixovi, Solvejga v Ibsenově Peeru Gyntovi, C. Melketová ve Shafferově Černé komedii, Aglája v dramatizaci Dostojevského Idiota, Eva v Brechtově Panu Puntilovi a jeho služebníku Mattim, Saša v Čechovově Platonovovi, Martirio v Lorcově Domě doni Bernardy, Emilka v Topolových Dvou nocích s dívkou, Krista ve Strinbergově Slečně Julii, madame de Tourvel v Hamptonových Nebezpečných vztazích, Clo v Maupassantově Miláčkovi, Olivie Nealová v Allenových Výstřelech na Broadwayi, Zuzanka v Beaumarchaisově Figarově svatbě, Beatrice v Millerově Pohledu z mostu, Varvara v Čechovově Višňovém sadu, vrchní sestra Ratchedová ve Wassermanově Přeletu nad kukaččím hnízdem aj. Hostovala také v Divadle na Vinohradech (Mimi v Čapkově Loupežníkovi) a v Divadle na Zábradlí (Markéta v Havlově Pokoušení) a v Činoherním klubu (Aneta v Rezině Bohovi masakru). Účinkovala v mnoha televizních inscenacích a pohádkách, ráda pracuje v rozhlase, věnuje se i dabingu. Od roku 2006 vyučuje herectví na DAMU.

Eva Kodešová (* 12. 8. 1980) Narodila se v Rakovníku, vystudovala Střední pedagogickou školu v Berouně se specializací dramatická výchova a v roce 1999 začala studovat Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor učitelství pro 1. stupeň ZŠ. Od roku 2002 souběžně studovala na JAMU herectví (absolvovala rolí Olivie v Shakespearově Večeru tříkrálovém). Hostovala v brněnském Divadle v 7 a půl (Desirée v inscenaci Nebe, Tamara Alexejevna v inscenaci Roger Krowiak a případ zločinného paštikáře), divadle DIVO4 a v HaDivadle (Frida v inscenaci Frida, Frida Kahlo), divadle REPT (inscenace Identita I.: Islám). V Praze vystupovala nejprve pohostinsky (Orsetta v Goldoniho Poprasku na laguně – Divadlo ABC). Členkou Divadla pod Palmovkou je od února 2007. Z rolí: Hazel v inscenaci O'Neillova dramatu Smutek sluší Elektře, Zdenička v Hrabalových a Nývltových Ostře sledovaných vlacích, Nataša v Procházkově Ještě jednou, profesore, Duňaša v Čechovově Višňovém sadu, slečna Gilhooleyová v Bacharachově, Simonově a Davidově muzikálu Sliby chyby, sestra Flintová ve Wassermanově Přeletu nad kukaččím hnízdem a Janna v Nashově dramatu Pozor, jaguár! Eva Kodešová také spolupracuje s Českým rozhlasem, s Českou televizí i televizí Nova (Četnické humoresky, Redakce, Horákovi).

29


Barbora Valentová (* 7. 1. 1986) Narodila se v Praze, vystudovala herectví na Konzervatoři hlavního města Prahy. V rámci školních představení hrála mj. Matku v Lorcově Krvavé svatbě nebo Roxanu v Cyranovi z Bergeracu. Od ledna 2006 je členkou Divadla pod Palmovkou. Z rolí: Miranda v Shakespearově Bouři, Máša v Hrabalových a Nývltových Ostře sledovaných vlacích, Momon v Edith a Marlene Èvy Pataki, Lavínie v inscenaci O'Neilova dramatu Smutek sluší Elektře, Fran Kubeliková v Bacharachově, Simonově a Davidově muzikálu Sliby chyby, Candy Starrová a Sandra ve Wassermanově Přeletu nad kukaččím hnízdem a Dorothea ve Williamsově Báječné neděli v parku Crève Coeur. Spolupracuje také s menšími divadly – s Divadlem Aqualung, Strašnickým divadlem a Divadlem Na prádle. Vedle herectví se také zabývá zpěvem šansonů a momentálně se podílí na projektu GREGORY, experimentujícím s propojením zpěvu a elektronické hudby. Hrála ve filmu Tomáše Vorla Skřítek (role Brejlatky).

30


KONTAKTY:

PR, propagace: Milana Hrůzová tel.: 283 011 119 nebo 728 518 037 e-mail: hruzova@divadlopodpalmovkou.cz

PR, styk s médii: Karel Ulík Tel.: 605 228 528 e-mail: karel.ulik@atlas.cz

Dramaturgie: Ladislav Stýblo tel.: 603 77 14 04 e-mail: ladasty@gmail.com

www.divadlopodpalmovkou.cz 31


Cyrano - divadelní hra