Page 1

OHEŇ A VODA

1


2

Simona Ahrnstedtová

ukázka z knihy

U Krbu 35 100 00 Praha 10 www.metafora.cz Copyright © 2015 by Simona Ahrnstedt First published by Forum, Sweden 2015 Published by arrangement with Nordin Agency AB, Sweden Translation © Irena Lysáčková, 2017 Czech Edition © Metafora, 2017 All rights reserved ISBN 978-80-7359-540-1


OHEŇ A VODA

Simona Ahrnstedtová

OHEŇ A VODA

Přeložila Irena Lysáčková

3


4

Simona Ahrnstedtová

Od stejné autorky v češtině dosud vyšlo: Dohoda s ďáblem Z donucení Nepřátelé a milenci (Metafora, 2016)


OHEŇ A VODA

5

1. Když se Alexander De la Grip vzbudil, nevěděl, kde je. Podle světla usuzoval, že je ráno, ale ve které je zemi a ve kterém městě a s kým strávil noc, si vybavoval jen mlhavě. Na druhou stranu na tom nebylo nic tak neobvyklého. Rychle vyhodnotil, v jakém je stavu. Nahý. V cizí posteli. Má kocovinu, ale zase ne až tak brutální. Natáhl ruku a vyhledal telefon. Uviděl, že ještě není ani osm, ale cítil se svěže. Pravidelné pití a večírky přece jen mají nějakou výhodu. Člověk získá docela slušnou toleranci a druhý den je relativně bez následků. I když teď, jak se mu paměť začíná vracet, si vybavuje šampaňské a drinky i ženy ve všech těch klubech, do kterých zavítal, než se nakonec zjevně octl tady. Jenže kde tady? Alexander lovil v paměti. Začal v Chelsea, pak zašel do Meat Packing, ale ostatní už se mu ztrácí v mlze. Poškrábal se na vousech. Ajajaj, dneska má letět do Stockholmu. Setkat se – jestli ne se všemi svými démony – tak každopádně s částí své rodiny. Vyklouzl z postele, kde tvrdě spala jeho noční společnice. Vlasy měla rozhozené po polštáři, pleť lehce opálenou. Alexander spočinul pohledem na jejích nahých zádech. Když spolu včera flirtovali na střešní terase, byla krásná. Sexy, tou sršící energií, jakou mívají mladé ženy přicházející do New Yorku hledat štěstí. Švédka, má za to. Imponovalo mu, jak je cílevědomá. A šlapala si na jazyk, což bylo k zbláznění vzrušující. Vlastně pro něj byla asi moc mladá, kdyby si z toho teď měl začít dělat hlavu. Kolem dvaceti, velké oči a pořád


6

Simona Ahrnstedtová

se hihňala. V jejím pohledu se občas mihla bezohlednost. Včera měl moc vypito, aby ho to znepokojovalo, ale teď si na to vzpomněl. Setkali se v restauraci Romeo’s a dali se spolu do řeči. Byla chytrá, zábavná a myšlenkami vždycky napřed, takže se jejich konverzace z  počátečního hašteření a dobírání brzo rozvinula v něco víc. Má nějaké staré švédské jméno. Linda nebo Jenny a je... Svraštil čelo a pátral očima kolem sebe po svém oblečení. Novinářka? Ne, to ne. Našel spodky a kalhoty, natáhl si je a dopátral se i košile, kožené bundy a bot. Studentka? Fotomodelka? Ne, to taky ne. Je sice dostatečně štíhlá na to, aby byla modelkou, ale Alexander se domnívá, že její práce zahrnuje víc než jen mít dlouhé nohy a trpět poruchami příjmu potravy. Zastrčil si telefon do kapsy, nahmatal, že peněženku má u sebe, přetáhl dívce přikrývku přes záda a namířil ke dveřím. Potichu je otevřel, octl se na ulici a hned se zastavil. No jasně, ta Švédka bydlí v Brooklynu. Nasadil si sluneční brýle a zorientoval se. Nadto v té zaručeně lepší části. Koupil si kafe a ohlížel se po nějakém autě. Je vděčný, že skončili v Jessičině bytě (Jessica, tak se jmenovala!), a ne v jeho, i když to je k němu domů jen kousek. Ne snad že by měl něco proti tomu vodit si ženy domů. Svůj byt v Upper West miluje a jeho portýři, všechen ten luxus a výhled na Manhattan ohromují dokonce i ty nejblazeovanější návštěvy. Ale teď se musí sbalit, a oba věděli, že to je jen na jednu noc. Takhle je jednodušší zmizet. Právě když naskočil do taxíku, zazvonil telefon. Podíval se na displej, kdo volá, sevřel ho známý pocit nelibosti a telefonát od matky vymáčkl. Už je prakticky na cestě do Stockholmu a čím déle bude rozhovor s ní oddalovat, tím líp. Po cestě přes Brooklynský most telefon zazvonil znovu. Tentokrát si přečetl, že volá Romeo, a tak to s radostí vzal: „Talk to me, baby,“ ozval se bodře a přitom se podíval z okna. Jaro do New Yorku přišlo už před dlouhou dobou, všude kvetly třešně a tulipány. Ranní provoz nebyl nijak nebezpečný a Alexander cítil, že kafe z něj vypudilo poslední dozvuky nočního hýření. „Chtěl jsem se jen ujistit, že jsi v pořádku,“ spustil Romeo Rozzi, kuchař s přídomkem zázračné italské dítě, celebrita


OHEŇ A VODA

7

mezinárodního světa restaurací a hospod a Alexanderův nejlepší kamarád. „A proč bych neměl být v pořádku?“ „Byl jsi totálně namol, když jsi včera odcházel z mé restaurace.“ „To je jeden z mých nejlepších stavů,“ odpověděl Alexander odměřeně. „Víš vlastně, co dělá? Ta holka?“ Romeo na druhém konci hlasitě vzdychl. „Ty si to nepamatuješ? Říkal jsem ti, abys s ní byl opatrný, několikrát jsem to opakoval.“ „Aha, jasně, blogerka, že jo?“ „Vede populární blog zaměřenej na drby. Jeden z  nejhorších. Řekl jsi, že jí poskytneš něco, o čem by mohla psát. Udělal jsi to?“ Alexander si skládal střípky z noci, kterou se Švédkou, netrpící žádnými zábranami, strávil. Vybavoval si otázky, které mu kladla, a věci, co spolu zkoušeli. „Nejspíš jo,“ odpověděl. „Jde jí o rekord v  návštěvnosti. Já tě varoval. Byla jako řízená střela, jakmile tě uviděla. Chceš, abych to zastavil? Můžu promluvit s pár lidmi.“ Alexander se snažil přijít na to, jestli mu vadí, že zase bude figurovat v nějakém bulvárním blogu či něčem takovém. „Lidmi?“ podivil se naoko, zatímco právě projížděl kolem Central Parku. „Jestli máš na mysli to, co já, tak italskou mafii bychom snad mohli ještě nějakou chvíli vynechat, ne? Je mi to jedno, ať si holka dělá, co chce.“ Znovu těžký povzdech. „Ty nic nebereš vážně?“ „Co blbneš. Svoje flámy beru smrtelně vážně.“ „Ty víš, jak to myslím.“ Alexander zmlkl. Věděl, co tím Romeo míní. V uplynulém půlroce se odvazoval víc než kdykoli dřív a občas to vypadalo, že o tak velké novinové titulky usiluje jen proto, aby se dostaly až domů do Evropy k rodičům. Na podzim měl románek s popovou ikonou Zoe Taylorovou. Sotva krátký, ale intenzivní poměr skončil, zpěvačka bezprostředně poté nazpívala píseň My Favorite Swede, která na Spotify dosáhla jistého rekordu. Zůstalo otevřenou otázkou, zda píseň doopravdy byla o Alexandrovi, ale Zoe, jedna z nejznámějších žen na světě, to nepopřela a noviny ho pak


8

Simona Ahrnstedtová

štvaly jako zvíře. Zoe teď má vztah se svým bodyguardem, ale My Favorite Swede je dosud jednou z nejhranějších písní všech dob. „Alessandro. Fakticky mám o tebe starost.“ Alexander věděl, že Romea doopravdy znepokojuje, jak se mu pití, večírky a holky přece jen vymykají z rukou. Ale ruku na srdce. Vzhledem k tomu, co se stalo – je na tom opravdu něco tak divného? Zadíval se z okna ven. Žluté vozy taxi, novinové stánky a lidi. Jedna ulice za druhou. Po Zoe si začal s  řadou dalších žen, než potkal Lanu, dědičku realitního impéria. Vydrželi to spolu celých čtyřiadvacet dní. Lana byla nejskandálnější dědičkou ve Státech a její románek s výlupkem švédské smetánky se dostal na stránky amerických i evropských novin. Má-li být Alexander upřímný, z doby, kdy byli spolu, si toho moc nepamatuje. V jednom kuse pařili, ale pak se těsně před Vánocemi po vzájemné dohodě a v dobrém rozešli. Lana odjela domů na rodinný ranč v Texasu a tam se zasnoubila se svým přítelem z dětství. Je to jen pár týdnů, co se vzali. Alexander páru dokonce poslal svatební dar. Podařilo se mu získat větší část ansámblu nejnestydatějšího muzikálu, který se kdy hrál na Broadwayi, celému souboru uhradil cestu letadlem, pobyt i exkluzivní vystoupení na svatbě. Umělci, výlučně muži, předvedli jednu z nejskandálnějších písní muzikálu, plnou nadávek, obscénního sexu a rouhání. Co si o představení – Alexander vystupujícím zaplatil sumu navíc za to, že budou oblečení jen v  kravatách a kraťasech – myslela nevěstina hluboce věřící rodina, nevešlo ve známost. Ale Alexander si byl dost jistý (každopádně téměř), že Lana žert ocenila. Jak Vánoce oslavil sám, to už si příliš nepamatuje. Na Maledivách? Seychelách? V  hlavě se mu míhají nejasné vzpomínky na nahé ženy a luxusní jachty. Nebo to bylo na silvestra? V okamžiku, kdy auto na jedné z křižovatek zahnulo a v dálce před ním se objevila Upper West Side, se Alexander vrátil do přítomnosti. „Jsem skoro doma. Můžu ti zavolat, až dorazím do Stockholmu?“ „A jo, ty dneska jedeš domů. Jakej z toho máš pocit?“ Nádhernej, k podělání.


OHEŇ A VODA

9

Podíval se na hodinky. Bude devět. „Takovej, že bych potřeboval panáka.“ „Ten váš švédský princ, mimochodem, je neuvěřitelně sexy. Moc rád bych pro něj vařil.“ „Pokud se s ním setkám, vyřídím mu to,“ slíbil Alexander a zavěsil. Osprchovaný, čerstvě oholený a převlečený Alexander včas dorazil na letiště Newark. Řidič přijal spropitné s úšklebkem a Alexander si bez průtahů nechal odbavit zavazadla. Nikdy s  tím neměl problém. Ať už za přepážkou seděl kdokoli, stačilo, aby se na něj oslnivě usmál, a jeho kufry hladce propluly. V odletové hale pro VIP zamrkal na robustní dámu za barovým pultem a sledoval, jak přísný výraz její tváře změkl. Přejela si rukou po vlasech a podala mu vodku s ledem. Newyorské ženy patří k  těm, které je těžké okouzlit, ale vždycky zapojil všechno, co má, a dosud se nesetkal s neúspěchem. Pokaždé to šlo zcela automaticky a vyhrály takříkajíc obě strany: on získal servis, který chtěl, ony měly radost. Když otevřeli gate a vyhlásili nástup do letadla, dvorně před sebe pustil maminku s nemluvnětem, pomohl jedné starší dámě s taškou a potom vstoupil na palubu. Obklopil ho nevtíraný luxus první třídy. Alexander si před jídlem objednal drink a na větší část letu se mu podařilo usnout. Do Stockholmu obvykle létá touhle linkou, je to v optimální dobu, a pokaždé dbá na to, aby pil tak akorát a mohl usnout. Brzo ráno po přistání na Arlandě se cítil vyspalý. Se svým švédským pasem prosvištěl celnicí, bez potíží si vyzvedl zavazadla – další výhoda létání první třídou – a mávnutím si přivolal taxi. „Je zima,“ podotkl k řidiči a ten mu odpověděl zevrubným výkladem o teplotách a hodinách slunečního svitu, které dosud v dubnu měli. Počasí je pro všechny Švédy oblíbeným tématem hovoru. Míjeli stockholmská předměstí. V New Yorku byl Central Park jedním velkým mořem tulipánů a narcisek, ale tady jaro ještě tolik nepostoupilo. Řidičovu monologu jen přizvukoval. Rád poslouchá lidi a má rád Švédsko, ten čistý vzduch a poklidnější atmosféru. Co nemá rád, je vlastní rodina. Pokusí se odložit setkání s ní, na jak dlouho to


10

Simona Ahrnstedtová

jen půjde. Možná dokonce až do neděle, kdy mají být křtiny. Rodinným setkáním se mu daří vyhýbat už od podzimu, ale teď budou křtiny a svatba, o něž by sám nerad přišel, a tak nezbývá než zatnout zuby a snést dobré i zlé. Dny stráví tím, že se bude vzpamatovávat z časového posunu, a noci věnuje ženám a alkoholu. Taky se bude muset setkat – vzdychl už jen při pomyšlení na to – se všemi svými lidmi z banky. Přejeli přes velký kruhový objezd na Roslagstull a pustili se po ulici Birgera Jarla. Ulice se mu zdály tak malé a čisté, lidé pěkně oblečení, deprimující byl jen fakt, že počet žebráků citelně narostl. Rychle prosvištěli kolem náměstí Stureplan a finanční čtvrti. Připadalo mu, že noční kluby a hospody na něj přívětivě mrkají. Tohle je jeho stará známá oblíbená čtvrť. Nehraje roli, že mejdany v New Yorku, Bangkoku nebo v  Londýně ho už neuvádějí do vytržení, Stockholm je v  tomhle ohledu výjimečný. Vyrazí si hned dnes večer, přesně to potřebuje. Taxi zastavilo před hotelem Diplomat, kde Alexander pobývá pokaždé, kdykoli přijede do Stockholmu. Voda zálivu Nybroviken se třpytila a navzdory ledovému vzduchu se po pobřežní promenádě procházeli lehce odění, na jaro natěšení Švédové. Zvedl jeden kufr a zbývající přenechal hotelovému personálu. Zůstane tu několik týdnů, a tak si sbalil věci pro všechny možné případy. Jakkoli má Stockholm rád, je těžké tady narazit na slušné oblečení, tedy pokud někdo upřednostňuje superkvalitu oděvů šitých na míru. A to on ano. Vytáhl jednu švédskou bankovku, dal ji žebračce, která seděla na chodníku, zastyděl se za to, jak tlumí své černé svědomí, a vešel do vstupní haly hotelu. Má teď ve Švédsku neteř, opravdu by si měl ve Stockholmu sehnat byt, napadlo ho za poslední měsíce určitě podvacáté. Usmál se na ženu v  recepci a poté, co ho zapsala, jí podstrčil pětistovku. Zčervenala, ale vzala si ji, dobře si vědomá toho, že pokud je v hotelu Alexander De la Grip, jistá pravidla přestávají platit. A jestliže se má Alexander sejít s rodinou, klidně si ještě na chvíli dopřeje volnost. Netvrdil by, že svou rodinu nenávidí, to přímo ne, a rozhodně ne všechny její členy. Je to... komplikované. A on nemá rád, co je komplikované. Celý život se snaží, navíc celkem


OHEŇ A VODA

11

zdatně, komplikacím vyhnout. Osprchoval se, vybalil, vzal si peněženku a telefon a opustil hotel. Měl samozřejmě v plánu se vrátit, ale jeden nikdy neví. Sundal si sluneční brýle a začal listovat v seznamu kontaktů. Ať si o tom myslí kdo chce co chce, ale Alexander De la Grip je zase ve městě. A Stockholm ho miluje.

2. Isobel Sørensenová uhnula spěchajícímu řidiči a zastavila na červenou v ulici Valhallavägen. Bylo chladno, ale Isobel doufala, že ji projížďka na kole zahřeje. Na schůzku v Medpaxu jela pozdě, a jakmile naskočila žlutá, šlápla do pedálů a vystřelila. Zamkla kolo, odepnula si helmu a spěchala po schodech nahoru. Vešla dovnitř a pozdravila Astu, dobrovolnici, která zde vykonávala službu recepční i asistentky zároveň, a pak uviděla Blanche Sørensenovou. „Bonjour, maman,“ pozdravila Isobel, rozepnula si bundu a dala mamince dva letmé francouzské polibky na tváře. „Jsi zpocená,“ poznamenala Blanche. Isobel si odhrnula vlasy, otírala si čelo a pohledem přejela po mamince. Zaznamenala, že její plavé vlasy září novotou a i kostýmek Chanel je nový, jistě z první letošní kolekce. Ale maminka nemá morální předsudky, pokud jde o peníze, které vynakládá na svůj vzhled. „Vypadáš pěkně, zdržíš se na poradu?“ S maminkou člověk nikdy neví. Blanche byla předsedkyní a tváří Medpaxu skoro celých třicet let. Přestože od všech svých oficiálních úkolů před dvěma lety odstoupila, neoficiálně tu dosud má silnou pozici a občas si usmyslí, že se zúčastní pravidelných týdenních schůzí. Nebývají právě nejproduktivnější. „Přišla jsem si jen pro poštu.“ Isobel zadržela úlevné vydechnutí. Maminka ve své době bývala oslňující osobnost, intelektuální i společenská kapacita, s níž se dalo počítat, ale poslední roky byly, ehm, neklidné. „Isobel, tady jsi,“ pozdravila ji Leila, generální tajemnice


12

Simona Ahrnstedtová

Medpaxu, přicházející k recepci. Tmavýma očima si změřila Blanche a zvedla černé obočí. „Ráda tě vidím, Blanche. Opět.“ Mluvila dokonalou švédštinou, ale přízvuk jejího chraplavého hlasu prozrazoval perský původ. „Leilo,“ pokynula jí Blanche odměřeně. Poté, co Blanche skončila s prací vrchní primářky Huddingeské nemocnice a šla do penze, sama se rozhodla, že oficiálně odejde i z Medpaxu. Neoficiálně ji k tomu přinutilo vedení. Působila tam zkrátka příliš velký zmatek. Toho současně využila a do důchodu odešla i tehdejší ředitelka organizace, letitá dáma, která ponejvíc fungovala jako prodloužená ruka Blanche, a pustila se do pěstování pelargonií. Vedení podalo inzerát, že hledá nového šéfa – a tak do Medpaxu s vervou perského vojevůdce vtrhla Leila Dibahová a od té chvíle nic nebylo jako dřív. Dvaapadesátiletá psycholožka, která jednou po půl lahvi Rioji před Isobel vybrebentila, že práci v Medpaxu vzala v  důsledku těžké krize středních let, sama sebe už po několika dnech prohlásila za generální tajemnici. Dále zavedla pravidelné schůze celého personálu jednou týdně a nato se pustila do napravování zmatku, který přivodily roky neprůhledného, absolutistického vedení. Pouze díky Leilině práci Medpax jen o chloupek prošel v mimořádném auditu, který jim byl uložen poté, co sklidili ostrou kritiku ze strany Švédského kontrolního úřadu veřejných sbírek. Jinými slovy, najmout tuto inteligentní psycholožku byl od vedení – dosud poněkud otřeseného, jak nutno přiznat – geniální tah. „Omlouvám se, že jdu pozdě,“ pronesla Isobel k Leile, zatímco si obě starší ženy vyměnily chladné pohledy. „V práci byl chaos.“ Blanche nic neřekla, ale Isobel přesně věděla, co si myslí. Že Isobel k sobě chaos přitahuje a že si za to může sama, že se s tím nedokáže vypořádat. Kritika beze slov, v tom byla mistr. Medpax založil v roce 1984 Henri Pelletier, Isobelin dědeček z matčiny strany. Hlavní kancelář sídlila v Paříži. Ve starém činžovním domě na okraji francouzského hlavního města dosud působila jedna jejich ospalá administrativní jednotka. Isobel tam naposledy byla letos v zimě. Setkala se se dvěma dámami, které tu byly zaměstnané, pila s nimi


OHEŇ A VODA

13

francouzské kafe a poslouchala historky o starých dobrých časech. Dědeček býval vynikající lékař, na svou dobu moderní. Angažoval se ve zlepšování životních podmínek domorodců v afrických zemích, které jsou, nebo dříve byly, francouzskými koloniemi. Z  tohoto jeho úsilí vzešla humanitární organizace Medpax. Bylo samozřejmé, že dcera půjde v jeho stopách. Isobelina volba poněkud odlišné cesty – jiného lékařského zaměření – a zájem o jiné projekty bývají doteď tématem debat, zaminovaných jako afghánská louka. „Nejdeš pozdě,“ odpověděla Leila a vrátila Isobel do přítomnosti. „Právě se chystáme začít. Díky za návštěvu, Blanche, opatrujte se. Na shledanou.“ Byla to narážka a Isobel zadržela dech. Střety mezi Blanche a Leilou v poslední době trochu ustoupily, ale napětí mezi oběma ženami bylo patrné a ne vždy se dalo doufat, že se setkání obejde bez scény. Ale Blanche si jen sebrala hromádku své pošty, pronesla ledové na shledanou a vytratila se mahagonovými dveřmi ven. Leila pevným pohledem pozorovala Isobel. Její tmavé oči vypadaly, jako by už viděly všechny možné lidské újmy, a dosud nedokázaly rozhodnout, zda je život komedie, nebo tragédie. „Můžeme?“ Otevřela a podržela dveře konferenční místnosti, kde již čekala převážná část nepočetné a většinou neplacené pracovní síly Medpaxu. Asta je následovala. Isobel postupně pozdravila Theu Nilsonovou, dvě nakrátko ostříhané studentky politologie, které zde jsou na praxi a obě se jmenují Katarina, a paní von Fersenovou se šedomodrými vlasy, hlavní organizátorku všech sbírek a vedle toho i obědů, večeří a galavečírků, jež tvoří velkou část (příliš velkou, smí-li se k tomu Isobel vyjádřit) činnosti Medpaxu. Pak se posadila. Obecně se má za to, že schůzování je neskutečným mrháním času, ale ukázalo se, že jejich nově zavedené týdenní porady jsou překvapivě vitální, a nyní se Isobel pokaždé těší, až se sejde se stejně smýšlejícími lidmi a bude debatovat o humanitární pomoci, práci v terénu a budoucnosti. Připojil se k nim Sven, chirurg s vlasy do ohonu a kovbojskými botami, a po něm dorazila Lin-Lin, odbornice na otázky veřejného zdraví, kterou se Leile podařilo získat,


14

Simona Ahrnstedtová

či ukradnout – podle toho, koho se zeptáte – Lékařům bez hranic. Tím byli přítomni všichni členové personálu Medpaxu. Zatímco se Leila držela pořadu jednání, Lin-Lin se natáhla pro sušenky na stole. Obě Katariny si horečně zapisovaly a Isobel, která se za celý den nestačila napít, si podala karafu s vodou. Probírali rozvrh na víkend a výdaje, ale pak se rozpoutala diskuse o etické otázce humanitární pomoci, což brzo přešlo v živou výměnu názorů mezi Svenem a Astou. Dožadovali se, aby i Isobel připojila své mínění, a najednou ji to natolik stimulovalo, že únava po dlouhém pracovním dni byla pryč a pocítila nový příval energie. To miluje. Tyhle jejich vášnivé diskuse. Jak neustále zvažují, zda to, co dělají, je správné. Asta se zvedla a mluvila o morálce a zodpovědnosti, až jí žhnuly tváře. Isobel souhlasně přikyvovala. Z pomoci potřebným a práce v terénu se nikdy nesmí stát hobby bohatých bílých ze Západu, co mají špatné svědomí. „Je to otázka moderní humanitární pomoci,“ prohlásila Asta. „Obyvatele těch zemí je třeba pokládat za kompetentní, svéprávné jedince.“ „Ale je to taky otázka ohromné spousty zkušeností,“ namítl Sven. „Isobel?“ Asta se otočila přímo k ní. „Ty se mnou nesouhlasíš?“ Isobel dobře věděla, že ve světě, kde se hodnota lidí měří počtem a dobou trvání misí, jež absolvovali, je sama takřka unikátní. Málokdo odpracoval v terénu tolik jako ona, už to jí přidávalo na vážnosti. Ale všichni v Medpaxu taky věděli, že je zapálená pro otázky morálky a etiky, ráda o nich debatuje a na tomto poli není ochotná přistupovat na kompromisy. „Dělat dobro nestačí. Musíme taky dělat to, co je správné.“ Asta přikývla, ale Sven se ušklíbl. „Ne vždycky existuje správně a špatně.“ Isobel vlastně s chirurgem souhlasila. Někdy to prostě je tak, že něco je špatně a něco ještě víc špatně. Vždyť kolik lidí jí v Libérii zemřelo přímo před očima? Kolik dětí nedokázala zachránit, nebo se jich dokonce ani dotknout? Připadala si tam jako v očistci. Žádný z výjezdů do těchto zemí není snadný. Někam vyjet vždycky znamená dostat se


OHEŇ A VODA

15

na jedno z nejhorších míst na Zemi, kde se člověk pokouší pomáhat místním lidem. Ale v Libérii jako by se to peklo ještě vystupňovalo. „Chci říct, že v dané situaci musíme pokaždé zvažovat, co nás motivuje,“ dovysvětlila. „Je snadné udělat impulzivní rozhodnutí, protože v tu chvíli to člověku připadá správné. Ale musíme vždycky myslet na to, jaké důsledky to přinese dlouhodobě.“ „To může vést ke značně chladnýmu jednání.“ Isobel souhlasila. Hranici mezi racionálním jednáním a nelidskými rozhodnutími není vždycky snadné rozpoznat, pro ni samotnou to platí nejvíc ze všech. Má Sven pravdu? Stane se z toho, kdo má na sebe v otázkách morálky a vlastní integrity velké vnitřní nároky, chladný člověk? Isobel by na to moc ráda znala odpověď. „Ještě budeme mít příležitost o tom víc mluvit,“ uzavřela to Leila a podívala se na Svena. „Možná až se vrátíš z Čadu?“ V  zářných dobách Medpax provozoval tři dětské nemocnice, v Čadu, Kongu a Kamerunu. V průběhu let dvě z nich přešly pod příslušný stát. Podle Isobel to bylo skvělé, považovala to za přirozený a žádoucí vývoj, ale Blanche to vzala jako osobní urážku, což jí je podobné. Ale bez ohledu, jak se na to kdo dívá, jim už teď zbývala jen jedna dětská nemocnice. Měla čadský personál a pomáhalo tam několik dobrovolníků a někdy lékaři z jiných humanitárních organizací. Avšak provozoval ji Medpax. Od podzimu tam nikdo z nich nebyl, ale teď se tam má Sven vydat, aby si udělal představu, jaká opatření budou do budoucna potřeba, a sepsal plán postupu. „Jo, když už je o tom řeč,“ promluvil Sven zvolna. „Nemůžu tam jet.“ Kolem stolu se rozhostilo ticho. „Proč?“ zeptala se Isobel nakonec. Snažila se, aby to neznělo jako výčitka, jenže terénní lékaře, kteří mohou odjet do dětské nemocnice v Čadu, člověk nenajde na každém rohu. Na podzim, než pokračovala dál do Libérie, v Čadu sama byla, a tak věděla, že je tam Sven potřebný. Někdo tam musí zmapovat situaci. „Moje žena nechce, abych jel.“ Leila naklonila hlavu na stranu. „Určitě?“


16

Simona Ahrnstedtová

„Je mi líto, ale nic se na tom nedá změnit. Dostal jsem ultimátum a svému manželství dám přednost.“ Isobelino cynické já se podivilo, proč Sven, známý tím, že se vyspal v podstatě s každou zdravotní sestrou, na kterou narazil, teď usoudil, že musí upřednostnit svoje manželství, ale nic neřekla. Každý se musí rozhodnout sám za sebe, zda se vydá pracovat do terénu. Leila kývla hlavou. „Uvidíme, jestli najdeme jiné řešení. Ale ještě tu mám něco, o čem chci mluvit.“ Vzala si k prasknutí plné desky, které jí Asta podávala. „Máme problémy s jedním dárcem. Vážné finanční problémy.“ Paní von Fersenová, mající na starosti sbírky a dary, dosud seděla tiše a prohlížela si své stříbrně nalakované nehty, ale teď se na všechny dívala s vážným výrazem. Leila rozdala papíry plné sloupců čísel a Isobel i ostatní je přelétli očima. Isobel naskočila vráska na čele. Není žádná odbornice na ekonomiku, ale... „Zdá se, že to je nějaký fond.“ Zvedla oči. „To jsme na nich tolik závislí? Na jednom jediném dárci?“ Leila souhlasně kývla hlavou. „Teď ano. Dávali nám hodně peněz, ale pak zčistajasna přestali. O některé dárce jsme přišli, ještě než jsem tu začala, jak víte. Pak nám bylo několik žádostí zamítnuto a deficit jsme nedohnali.“ Po svém nástupu Leila zachránila, co se dalo, ale skutečnost byla taková, že Blanche postupem let o důležité vztahy s dárci pečovala čím dál hůř. Isobel samozřejmě, čistě rozumově, věděla, že ona za to nemůže, ale přesto se na židli ošívala. Věděla, že maminka byla s  věkem tvrdší a tvrdší, stále nekompromisnější a často lidi urážela. Měla Isobel tušit, jak zle na tom jsou? Kdyby maminku poslechla a víc se v Medpaxu angažovala, možná by do toho bývala mohla zasáhnout mnohem dřív. Upřeně hleděla na své kartáčkem vydrhnuté pihaté ruce. Někdy jí připadalo, že ať dělá co dělá, všechno je špatně. „Nemohli jsme si dovolit o ně přijít,“ pokračovala Leila. „Dost dobře nechápu, proč to skončilo. Nikdo mi nevolá zpátky, přestože jsem jim nechala několik vzkazů.“ Jméno fondu jí nic neříkalo, ale sídlil na jedné z nejdražších ulic Stockholmu, takže jim asi nestálo za námahu volat zpátky psycholožce z nějaké nevýznamné humanitární organizace.


OHEŇ A VODA

17

Isobel dál pročítala sloupce. „Ale kdy přestali?“ „Těsně před Vánocemi.“ To byla v Libérii. Viděla víc mrtvých lidí, zpustošených vesnic a traumatizovaných pečovatelů o nemocné, než si dokázala zapamatovat. V uprchlických táborech, v zemích, kde se válčí nebo které postihly přírodní katastrofy, začala pracovat už jako dospívající holka. Ale Libérie... Trvalo týdny, než se zbavila těch nejhorších nočních můr. „Měla jsi něco říct. Jak se dotyčný nebo dotyčná jmenuje?“ „Kdo?“ „Ten, kdo stojí za tím fondem.“ „Tady,“ ukázala Leila ukazováčkem na jedno místo v deskách. „Muž. Alexander De la Grip.“ „To si děláš legraci,“ vyslovila Isobel nedůvěřivě. Leila zvedla hlavu. „Ty víš, kdo to je?“ Thea, Lin-Lin, Katariny i Asta si spolu vyměnily dlouhé, významné pohledy. Isobel tušila, že ony vědí přesně, kdo tenhle blonďatý král mejdanů Alexander De la Grip je. Nejlépe oblečení mladí muži. Nejbohatší Švédové pod třicet. Nejkrásnější muži na světě. Isobel by nedokázala spočítat, v kolika seznamech jeho jméno viděla. V kolika bulvárních plátcích figuroval. Ne proto, že by jeho jméno vyhledávala, ale proto, že se v novinách vyskytuje jako jeden dlouhý nechutný román na pokračování. „Jo,“ odpověděla stručně. Kromě toho měla s Alexandrem De la Grip svou vlastní společnou historku. Setkali se náhodou minulé léto. Tehdy hodně cestovala; New York, Skåne. Čad. A pak Libérie. Pokoušel se s ní flirtovat a ona ho poslala kamsi. Únavou si mnula čelo. Vlastně několikrát. Pravda je, že pokaždé, kdykoli s ní Alexander mluvil, mu odpovídala nevlídně, to sama přiznává. Ale bylo to, jako kdyby ji celý jeho zjev dráždil. Opilý pohled, primadonské způsoby. Je opravdu tak snadné ho urazit? Hloupá otázka, jasně že je, jeho ego je určitě křehčí než oslabený imunitní systém. Urazila ho a on z pomsty přijel domů zastavit přísun peněz do Medpaxu. Je to jednoduché vysvětlení. Leila si ji zkoumavě prohlížela zpoza černých obrouček brýlí. „Je možné s ním promluvit? Zkusit ho přesvědčit, aby změnil postoj? Třeba při obědě?“


18

Simona Ahrnstedtová

Isobel si prsty pohrávala s papírem. „Myslím, že se to může zkusit,“ připustila neochotně. Není neobvyklé setkávat se s potenciálními dárci na společném obědě, večeři nebo i při snídani. Udělala to už mnohokrát a ví, že je v tom obratná, že na lidi vždycky udělá dojem. Ale z představy, že bude podlézat tomuhle rozmazlenému frackovi z vyšších vrstev, se jí skoro dělá nevolno. „Ujmeš se toho?“ Isobel si v duchu představovala, co by tomuhle urážlivému princi, patřícímu k té „nejtučnější“ společenské smetánce, nejradši udělala, ale snažila se nedat na sobě nic znát, podívala se na Leilu s klidným výrazem a pronesla jen: „Jasně.“ „Dobře. Protože když se nám nepodaří sehnat víc peněz, jsme v háji. To bychom Medpax museli do léta položit.“ Ostatní u stolu si vyměnili znepokojené pohledy. „Přeháníš,“ nevěřícně namítla Isobel. Leila má sklon k melodramatu, tak zlé to přece jen snad nemůže být? Psycholožka ukázala na papír. „Klidně si to znovu překontrolujte. Ale já už jsem to udělala dvakrát. Bez peněz žádná další humanitární práce nebude. To je jednoduchá matematika.“ Když Leila schůzi zakončila a ostatní se začali vytrácet, otočila se k Isobel: „Můžeš tu ještě chvíli zůstat?“ Dveře se zavřely a Leila s Isobel zůstaly samy. „No?“ zeptala se Isobel. Leila si ji chvíli zkoumavě prohlížela. „Jen jsem se chtěla ujistit, jak ti vlastně je.“ Isobel položila ruku na stůl, lehce zaťukala prsty, a jak rychle začala, tak rychle zase přestala. „Dobře,“ odpověděla. Je to v podstatě pravda. „Co spánek?“ Isobel se zatvářila podezíravě. „To má být psychologický posudek?“ Leila nehnula brvou. „Potřebuješ nějaký?“ Isobel se přinutila sedět bez hnutí a nedat najevo ani nejmenší psychosomatický neklid. Nadechla se. A vydechla. Jsou pachy a obrazy, které dosud nedokáže vytěsnit. Ale


OHEŇ A VODA

19

nejnáročnější byly první týdny po návratu a teď už je doma víc než tři měsíce. Život je celkem vzato jako dřív. „Prášky na spaní už jsem přestala brát. Všechno se vyvíjí správným směrem.“ Chvíli seděly tiše. „Do té dětské nemocnice opravdu někoho potřebujeme, to víš stejně dobře jako já,“ promluvila Leila nakonec. Isobel tušila, že to přijde. „Nejsem dětský lékař.“ Ale byla to směšná námitka a obě to věděly. S ohledem na to, co umí, jaké zkušenosti má, není na světě nemocnice, která by z ní neměla užitek. „Ale můžeš o tom popřemýšlet, ne?“ „Ano.“ „A při přemýšlení o Čadu můžeš taky přemýšlet o Skåne, co říkáš?“ Isobel tuhle frašku úplně odsunula stranou. Medpax se má zúčastnit nějakého velkého dobročinného večírku někde na skånském venkově. Na úchvatném zámku se sejdou bohatí lidé, zástupci podniků, politici a rozmanití představitelé vyšších vrstev. Budou konverzovat, popíjet víno, jíst drahé jídlo a snad se je taky podaří přemluvit k tomu, aby darovali velké peníze na dobročinné účely. „Nestačí, že budu podlézat De la Gripovi?“ „Poslyš, Isobel, tebe mají všichni rádi. Jsi třetí generace Medpaxu, máš globální svědomí a všechno tohleto. A jsi mladá žena, to prodává vždycky. Víš, kolik bychom přitáhli peněz, kdybys tam jela?“ „Není to citové vydírání?“ „Rozhodně,“ souhlasila Leila. Poklepala prstem na papír se sloupci. „Ale když se ti nepodaří vyřešit tu věc s Alexandrem De la Grip, bude to stejně jen taková náplast na otevřenou ránu. Potřebujeme vybudovat rezervy, získávat pravidelné částky.“ Takže se od ní čeká, že nejdřív bude podlézat jednomu z nejnemorálnějších mužů na světě a pak pojede do Skåne vtírat se dalším bohatým lidem. Teď už jí je doopravdy špatně. „Zvládneš to, Isobel?“ „Jo.“ Zvládne, protože zvládne vpravdě cokoli. Ale napadlo ji, že možná přece jen radši měla zůstat v Libérii.


20

Simona Ahrnstedtová

3. Alexander schoval říhnutí do ruky. Měl monstrózní kocovinu. Technicky vzato byl stále ještě opilý. Zhluboka dýchal. Vodka, drinky a šampaňské dva dny a dvě noci za sebou v kombinaci s potížemi adaptovat se na změnu časového pásma zjevně překonaly hranice jeho tolerance. No nazdar. Takhle zle mu nebylo od jeho třinácti, kdy mu Åsa Bjelkeová ukázala, jak nejefektivněji vyprázdnit barovou skříňku rodičů. Protáhl se na kancelářské židli. Měl na sobě oblek, ale neměl sílu k němu vyhledat kravatu, natož si zapnout knoflíky košile, a tak si pod sako vzal jen tričko. Pohledy mužů středního věku, kteří se na něj dívali z druhé strany konferenčního stolu, dávaly najevo znechucení. Položil dlaň na stůl. Doufal, že ho chladná deska stabilizuje. „Začneme?“ vyzval je a polkl. Jeden z  mužů vytáhl desky, ostatní ho následovali s  vlastními složkami a dokumenty a brzo byl celý stůl před Alexandrovýma očima pokrytý Důležitými Papíry. Toto jsou jeho bankéři a právníci, jinými slovy lidé starající se o švédskou část jeho značného majetku. Jsou to zaneprázdnění a zodpovědní občané a soudě podle jejich výrazů ani v nejmenším neocenili, že je Alexander přinutil, aby dorazili sem, do působivé kanceláře fondu. Jeho fond sídlí ve Smålandské ulici uprostřed stockholmské části Norrmalm. Před hodinou jim poslal zprávu a všem nařídil, aby se sešli tady, a změnil tak původní plán, podle nějž se on měl dostavit za každým z nich zvlášť do jejich kanceláří. Ve svém současném stavu by se ovšem nezvládl dostat ani z dolního Östermalmu do jeho snobské horní části, tím spíš ne na čtyři různé adresy. Uf, sotva trefil sem, a to se nadace nachází prakticky nadohled od hotelu. Teď tady sedí a vypadají, že spolkli všechno od citronů po mouchy. Ale Alexandrovi je fuk, jestli jim naboural rozvrh. Mohli přece odříct, pokud se jim to nehodilo. „Opravte mě, pokud se mýlím, ale jistě ode mě pobíráte honorář, který dosahuje výšin skandálních až astronomických?“ otázal se jich ledově.


OHEŇ A VODA

21

Odpovědí mu byla svraštělá čela a sevřené rty. „Prosím?“ ozval se ten napravo. Alexander si nepamatoval jeho jméno. „Navrhuji, abychom na chvíli zanechali nepřátelství. Třeba bychom mohli nasimulovat jeden dva úsměvy?“ Muži se na židlích nervózně ošívali a Alexander se rozhodl, že je všechny vyrazí, pokud ho neposlechnou. Takových, co můžou pracovat v bance, je třináct do tuctu. Bankéři se na sebe podívali. A rty se stáhly zpátky, rysy tváří se vyrovnaly a objevily se zuby. Alexander vzdychl, asi nemá na to, aby se staral o všechno, co se děje kolem. Zavrtěl hlavou. „Tak pojďme, ať už to máme za sebou.“ Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vešla žena s tácem. Kafe, pane bože, díky. Žena nalila kávu ze stříbrné konvice do šálků a na stůl postavila misku s malými kulatými bonbony z peprmintové čokolády v barevných obalech. Neexistuje snad nic horšího. Opravdu je někdo na světě jí? Vzal si podávaný šálek a muži mezitím vytáhli pera a pustili se do třídění hromádek dokumentů podle jakéhosi specifického pořádku. Alexander upíjel kafe a zachmuřeně se díval na stohy, které má očividně podepsat. První z nich byl skoro decimetr vysoký. „Potřebujeme tady vaše podpisy,“ promluvil jeden z mužů a ukázal na hromady papírů. „Obávám se, že to je zcela nezbytné,“ dodal, jako kdyby tušil, že jediné, co Alexander touží udělat, je vstát, vyjít ze dveří a nevrátit se zpátky. Alexander nedokázal říct, proč tohle tolik nenávidí. Doma v New Yorku měl všechny svoje obchody zcela pod kontrolou. Možná je to tím, že mu tihle muži s káravými pohledy připomínají otce, který ho během  dospívání systematicky kritizoval a srážel. Možná jen nemůže vystát všechno, co souvisí se švédským finančním životem. Po tom, co se stalo minulé léto, se musel ze Švédska vzdálit – a to tím způsobem, že strčil hlavu do písku a svoje povinnosti ignoroval. Teď za to platí. „Tak to sem dejte,“ zamumlal. Zasmušile se pustil do podepisování. Papír po papíru. „Tady to podepište, tady a tady,“ ozývalo se jako po zmáčknutí tlačítka repeat.


22

Simona Ahrnstedtová

Investice. Zaplatit. Plná moc. Když se přiblížil čas oběda a dosud se nedostali ani do poloviny, pomyslel si Alexander, že se musí napít i něčeho jiného než kafe a nadechnout se i jiného vzduchu než toho v konferenční místnosti. „Dáme si deset minut,“ navrhl, rychle vyšel na chodbu, zavřel oči a zhluboka dýchal. Byl by rád řekl, že je prima, že se do toho pustili, že mu kafe pomohlo překonat kocovinu, ale... Otevřel oči, jakmile zaslechl nějaké hlasy, a u recepčního pultu spatřil vysokou ženu se zrzavými vlasy. „Ale já nemohu nikomu dávat jeho číslo,“ slyšel recepční a zamířil k nim. Zněla podrážděně, jako kdyby opakovala něco, co už několikrát řekla. „A můžete mi aspoň říct, jestli se vyskytuje ve Stockholmu? Psala jsem e-mail, ale nikdo mi neodpověděl. Má přijet do Švédska? Jak bych ho v tom případě mohla zastihnout? Musí to přece nějak jít.“ Alexandrovi se zúžily oči, ten hlas mu zněl povědomě. Už ho někde slyšel. Recepční, ho spatřila a zatvářila se varovně. Ale dlouhovláska si toho musela všimnout, protože se otočila, a Alexander ji okamžitě poznal. Isobel Sørensenová. Vskutku. Cuklo mu v koutcích úst. To je něco příjemnějšího než podepisovat papíry, pomyslel si a zamířil k recepci. I na dálku byla Isobel tak hezká, jak si ji Alexander pamatoval. I když hezká není to správné slovo. Isobel Sørensenová byla krásná. Stejně krásná jako lesní požár, exploze nebo přírodní katastrofa. Doširoka se usmál a Isobel po krátké chvilce úsměv opětovala. Zdvořilý úsměv, který jí zdaleka nedosahoval k očím. „Snažila jsem se vás sehnat,“ vysvětlila stručně a podala mu ruku. Pocítil pevné stisknutí a Isobel vzápětí ustoupila a pozorně si ho prohlížela. Ovládl nutkání přejet si rukou po vousech. Kéž by se ráno oholil. „Psala jsem vám e-mail. Zašla jsem sem, abych se pokusila získat vaše telefonní číslo. Není možné vás zastihnout.“ „A přece se vám to podařilo.“ Na tom není nic divného, že ho nezastihla. Všechny e-maily z fondu jdou z doručené pošty rovnou do složky, kterou neotevřel už... Ani neví, jak


OHEŇ A VODA

23

dlouho. Musí tam mít stovky nepřečtených zpráv, uvědomil si. „To je v pořádku,“ ubezpečil recepční a pak se zase obrátil k Isobel. Zapojil veškerý svůj šarm. „Neměl jsem tušení, že se se mnou tak naléhavě chcete setkat. S čím vám mohu pomoci?“ Blýsklo jí v očích. Dveře konferenční místnosti se otevřely. „Alexandře?“ No nazdar, ty ponuré lidi přes finance už vytěsnil. „Budeme pokračovat po obědě,“ odbyl muže, který vykoukl ven. „Tohle musím vyřídit.“ Je upřímně zvědavý, co mu Isobel Sørensenová může chtít. Ne že by jí za uplynulý půlrok věnoval jedinou myšlenku, ale pamatuje si ji velmi dobře. Kdyby se ho někdo zeptal, jak o něm Isobel asi smýšlí, přiznal by: Nechápu to, ale je to jedna z mála žen, která nepodlehla mému šarmu. Pokaždé když se setkali, se chovala odmítavě nebo nepřátelsky či přímo nezdvořile. To je samosebou neodolatelné. Podíval se tázavě na recepční. „Je volná nějaká místnost, kam bychom si mohli sednout?“ Obrátil se na Isobel. „Kávu?“ „Ne, děkuji.“ Recepční odklapala na podpatcích pryč a Alexander pokynul Isobel, aby šla napřed. Tak je vychovaný, to má vštípené až do morku kostí a k ženě nikdy nedokáže být nezdvořilý, i kdyby se o to snažil. Ale přitom má skvělou příležitost prohlédnout si Isobel zezadu. Díval se na její větrovku, vlasy sepnuté do ohonu a dlouhé nohy. Na neforemných kalhotách má cákance a Alexandrovi okamžik trvalo, než mu došlo, že to má nejspíš z kola. Kdy on jel naposledy na kole? A k tomu nízké, praktické boty. Viděl málo tak nesexy bot a pomyslel si, jestli si to o ní jen nenamlouvá, že je atraktivní. Isobel se posadila a – ne, vůbec si to nenamlouvá. Nevzpomínal si, kdy, jestli vůbec, viděl tak krásnou ženu. Dal by nevím co za to, kdyby ji mohl vidět v přiléhavých šatech. Nebo, to se ví, ze všeho nejradši nahou. Pod vrstvami všeho toho šustotu, praktických látek a rozumných barev tuší spoustu zajímavých křivek a vzrušujících tajemství. Sedl si. Den, který začal tak žalostně, se právě teď podstatně vylepšil. Isobel si přehodila jednu dlouhou nohu přes druhou a Alexander si nemohl pomoct, aby nemyslel na to, jak asi vypadají. Určitě jsou svalnaté, jestli všude jezdí na kole. Co


24

Simona Ahrnstedtová

mu jen může chtít? Něco ho napadlo. Nespal s ní přece, ne? Ježíšmarja, to by si snad pamatoval? Pátral v paměti a uniklo mu, že už začala mluvit. „Promiňte,“ zarazil ji. „Mohla byste to zopakovat?“ Isobel zamrkala. Výraz jejího obličeje byl stále stejný, ale v očích jí zažhnulo. Zmizelo to však stejně rychle, jako se to objevilo, jako by se v ní nekontrolovaně uvolnila nějaká emoce, kterou odhodlaně a nekompromisně zahnala. Začala znovu, tentokrát pomalu a přehnaně zřetelně, jako by byl Alexander dítě. „Máte veškeré právo dělat, co chcete. Jsou to vaše peníze, tomu rozumím. Ale chtěla bych se omluvit. A přece jen doufám, že to dokážete nahlédnout v širším záběru. Že vaše jednání zasáhne mnohem víc lidí než jen mě. Že se jedná o lidi z masa a kostí.“ Alexander se podrbal na čele. Isobel by klidně mohla mluvit nějakým mrtvým jazykem a chápal by stejně málo. Otevřel pusu, ale zase ji zavřel, protože znovu spustila. „Pro lidi, které to postihne, je to v podstatě katastrofa. To, co se stalo mezi námi, jak jsem říkala – nejradši bych to vzala zpátky. Ale je to vážné, v neposlední řadě pro ty děti. Nepřeženu to, když řeknu, že je to otázka života a smrti.“ Vytáhla desky a začala na stůl klást fotografie – se záběry podvyživených dětí a něčeho, co vypadalo jako postele pro nemocné – a různé archy papírů se sloupci čísel. „Isobel...,“ přerušil ji Alexander a pak nuceně zakašlal. „Prosím vás, promiňte mi to, ale měl jsem náročné ráno, nějak to nechápu.“ Položila si ruce na klín a dlouho se na Alexandra dívala. Zhluboka se nadechla. Na tvářích jí naskočily dva slabé ruměnce. Mezi obočím, mimochodem naprosto fascinujícím, se vytvořila vráska. Mezi ohnivě rudým obočím pod světlým čelem. Je to opravdová kráska. V duchu vidí, jak se ho drží za rámě a přicházejí spolu do jednoho z newyorských klubů. Nebo radši: Isobel pod ním, v jeho posteli nebo na kožešině. Ksakru taky už, teď řekla něco, co zase neslyšel. Přinutil se soustředit. „Jsme zcela závislí na našich dárcích.“ „Ano,“ přitakal, aniž chápal, co to s ním má společného. Zamrkal a přál si, aby ten kofein, co do sebe nalil, rozptý-


OHEŇ A VODA

25

lil mlhu, která mu zatemňuje mozek. „Takže pokud jsem tomu správně porozuměl, někde chybějí peníze?“ shrnul, ale už když to vyslovoval, cítil, že je tu něco zásadního, co nepochopil. Isobel několikrát zamrkala. Napjatý rys jejích úst způsobil, že její profesionální výraz zbledl. „Dovolte, abych vám zopakovala to nejdůležitější,“ spustila odhodlaně. Vrhla se do dalšího monologu o hladovění, dětech a penězích. Tentokrát se Alexander skutečně snažil, aby vnímal souvislosti. Bez ohledu na to, co si o něm Isobel myslí, nijak zaostalý není. A nakonec se mu povedlo dešifrovat, co mu sdělovala. „Dávali jsme vaší organizaci peníze. A teď jsme přestali. A vás to – ehm – rozlítilo,“ shrnul to na závěr. „Vím, že jste to udělal proto, abyste se pomstil. Ale já...“ „Pomstil?“ přerušil ji. Opravdu není lehké rozumět souvislostem. „Ano, ale vy víte. Protože jsem...“ Tady dokonce trochu zčervenala. Je narušený, když ho vzrušuje červenající se žena? Ale Isobel vypadá fakt jako amazonka a ta její zranitelnost ji dělá ještě víc sexy. „Protože jsem byla nepříjemná.“ „Nepříjemná? Aha, to když jste mi řekla, abych odprejsknul?“ pomáhal jí. „Nebo myslíte tehdy na letišti, jak jste se ke mně obrátila zády? Nebo možná jak jste předstírala, že nerozumíte švédsky? Nezlobte se, ale bylo to tolikrát, že si nejsem jistý, co z toho máte na mysli.“ Teď jí na krku vyskočilo několik červených pruhů. Má téměř průsvitnou pleť, bílou jako hedvábí a šlehačka, posetou zlatými pihami. „Takže důvod, proč jste tady a křičíte na mě...,“ pokračoval. „Nekřičím,“ přerušila ho. „Důvod tohoto rozhovoru je: vy jste řekla něco hnusnýho, já jsem se šíleně naštval, típnul peníze, co chodily organizaci zachraňující lidský životy, a tím jsem zapříčinil masové umírání dětí v Africe?“ ujasňoval si. „Ne v Africe. V Čadu.“ „Tam jste odjížděla, když jsme se potkali na Arlandě?“ „Ano.“


26

Simona Ahrnstedtová

„Tehdy jste říkala Afrika,“ poukázal. „Myslela jsem, že nevíte, kde Čad je,“ přiznala kysele. „Hm,“ zabručel. Většina z toho, co vykládala, mu zněla neznámě, ale co on ví. Poslední půlrok je v mnohém mlhavý. „Medpax dělá v Čadu nesmírně důležitou práci. Ale jsme jen malá organizace, a tudíž zranitelná. Je mi opravdu líto, jestli jsem se vás dotkla. Klidně vám ukážu, jak pracujeme.“ Z praktické kabely začala vytahovat další složky a Alexander zvedl ruku, aby jí v tom zabránil. „Moc vás prosím,“ zasténal. „Žádné další papíry.“ Přestala a strnule se usmála. „Můžete o tom, co jsem vám řekla, aspoň přemýšlet?“ „Určitě.“ Zatvářila se podezíravě. „Je to doopravdy důležité.“ „Popřemýšlím o tom, vždyť jsem to už řekl,“ odsekl. Možná to bylo tím, že celé dopoledne musel snášet opovržlivé chování od čtyř mužů, jejichž rodinám pravděpodobně poskytuje obživu. Možná jenom tím, že nebyl zvyklý na ženy, jako je Isobel. Ale točila se mu hlava a už vší té nepřátelskosti začínal mít dost. Nepřijel do Stockholmu proto, aby se nechal urážet od lidí, kterým nic špatného neudělal. Aspoň ne záměrně. „Medpax spustil několik vakcinačních programů. Děláme mimořádně důležitou práci, třeba co se týče malárie, podvýživy. Dosáhli jsme...“ „Isobel, promyslím to,“ přerušil ji. Jestli ještě uslyší slovo o umírajících dětech a hrdinných lékařích, exploduje. „Není to žádný povrchní projekt, který by někdo měl jen jako hobby. Naši lékaři jsou v tomhle jiní. Musíte pochopit, že...“ Alexander se na židli protáhl. Položil jednu ruku na stůl a zadíval se jí do očí. „Věc se má tak, že já nemusím nic.“ Dosud si nebyl zcela jistý, o co tu jde. Byl sice ještě opilý, ale pochopil aspoň to, že tahle strojeně zdvořilá lékařka po něm chce velké peníze. „Prověřím to, jak jsem už řekl, několikrát.“ Chtěl dodat něco ve smyslu, že je docela zásadní, abychom lidem, od nichž chceme získat peníze, nedávali svoje opovržení tak zřetelně najevo, ale nepřiměl se k tomu. „Přesto si myslím...“ začala.


OHEŇ A VODA

27

„To stačí,“ utnul ji, vstal a snažil se rozmrkat závrať. Asi by se měl něčeho najíst. „Zavolám vám,“ sdělil jí a snažil se, aby to znělo co nejpevněji. Vypadala, jako že chce ještě něco říct, ale pak si jen posbírala svoje papíry, strčila je do vybledlé tašky a zvedla se. „Děkuji, že jste mi věnoval čas,“ pronesla a podala mu ruku. Alexander ji chytil a pevně stiskl, ale vzápětí měl bizarní nutkání přitáhnout si ji k ústům a políbit ji. Spokojil se s tím, že se na jejich spojené ruce díval. Má dlouhé prsty, krátké nehty, žádné šperky. Kompetentní lékařské ruce. „Zavolám vám,“ zopakoval. Odtáhla ruku zpátky a s odrbanou taškou přes rameno namířila ke dveřím. Její větrovka slabě šustila. Pospíšil si, aby jí otevřel a podržel dveře. Dlouze se na něj podívala, a přestože nic neřekla, v jejích šedých očích, očích stejné barvy jako listopadový den bez slunce, viděl, že její nízké mínění o něm po této schůzce ještě o něco kleslo. Z nějakého důvodu mu to vadilo. „Na shledanou, Isobel,“ vyslovil potichu. Zmizela, už nic neřekla a Alexander se za ní dlouho díval.

4. Isobel si došla z ordinace pro dalšího pacienta, ženu jejího věku, která měla potíže jednak se spánkem a stresem a jednak se svou maminkou. Zatímco poslouchala, co jí žena říká, pomyslela si, že s posledně jmenovaným by sama taky nejspíš potřebovala pomoct. Uvažovala, zda jí má napsat doporučení k psychologovi, ale rozhodla se ještě počkat. Zároveň musela konstatovat, že ať se snaží sebevíc, nedokáže setřást příšerný pocit, že včerejší schůzku s  Alexandrem De la Grip moc dobře nezvládla. Vytiskla ženě recept, naordinovala jí méně interakcí s matkou a pak přijala dalšího pacienta. Ale ať se sebevíc snažila soustředit na práci, neblahé tušení, že tu záležitost s fondem zvorala, nedokázala zapudit. Doopravdy zpackala. Jak to je vůbec možné, ptala se v duchu, zatímco měřila tlak a předepisovala léky na žaludeční vředy. A zrovna ona,


28

Simona Ahrnstedtová

pověstná svou obratností a uvážlivým jednáním. Všechny hysterické a náročné pacienty vždycky objednávali k ní, rozrušené sestřičky a přetažené terénní lékaře na misích utěšovala ona. Na lékařských fakultách mívala přednášky o tom, jak jsou důležité sociální kompetence. A pak nakluše k Alexandru De la Grip a chová se jako vzdorovitá puberťačka. V jeho překrásné kanceláři. V sídle jeho exkluzivního fondu, na němž závisí, zda Medpax přežije. Jaký výraz ji nejlíp vystihuje? Pitomá. Ale byla nervózní. Alexander byl tak krásný muž, že se s tím těžko dokázala sžít. Žádný muž nemá právo vypadat takhle dobře, je to až nepřirozené. Navzdory rozcuchaným blond vlasům, drsnému strništi na tváři a zmuchlanému obleku byl tak atraktivní, že se na něj stěží dokázala dívat bez červenání. Alexander De la Grip je kromě toho pro jistotu ještě nejen urozeného původu, ale taky bohatý. Tedy přesněji superbohatý. Nikdy si ovšem nenamlouvala, že život je spravedlivý. Ale, no tak. Proč by to mělo být tak hrozně nespravedlivé? Pohár přetekl až tím, když viděla, jak má červené oči a smrdí kocovinou. Jak má žaludek na to, sedět tady ve svém fondu a nechat lidi, aby mu poklonkovali, a přitom vypadat, jako že celý týden nedělal nic jiného, než pařil, zatímco ona tu bojuje za přežití Medpaxu. To bylo zkrátka moc. A tak se nechala ovlivnit okolnostmi, do kterých jí nic nebylo, a připustila, aby její chování ovládly nemístné malicherné emoce, a byla z toho katastrofa. Zavřela dveře, vzala si telefon, vzdychla a zavolala Leile. „Nevolal Alexander De la Grip?“ zeptala se, sotva to Leila vzala. „Ne. Měl by?“ Isobel se pohodlně opřela na židli a položila si nohy na stůl. Má ještě nejmíň osm, možná i víc pacientů, ale krátký rozhovor snad stihne. „Včera jsem ho seřvala. Možná taky urazila. Už zase. Takže ne, nejspíš by volat neměl.“ „Chápu. A jak ti dnes je?“ „Jsem narušená. Můžeš si mě analyzovat, jestli chceš. Co je to se mnou špatně?“ Leila se ušklíbla. „Nemám potřebu tě analyzovat, protože vyznat se v tobě není žádná výzva. Ty jsi podávala vysoké vý-


OHEŇ A VODA

29

kony nejspíš už v děloze, pořád se znepokojuješ, jestli nejsi podvod. Záleží ti na tom, aby tvoji blízcí i kolegové cítili, že je nepřehlížíš. Všichni lidi, s kterými se setkáš, tě obdivují, ale ty to nechápeš, protože celou dobu přemýšlíš, jak to udělat, aby tvoje egoistická máma i táta, který už je po smrti, na tebe byli hrdí. Zapomněla jsem na něco?“ Isobel zavřela oči. Není si jistá, jestli byl dobrý nápad volat Leile. „Bylo to asi docela... vyčerpávající,“ připustila sklesle. „Jsi člověk, kterého všichni chtějí do týmu, Isobel.“ „Ale znemožnila jsem se.“ „Ano. Vítej v reálném světě, kde se lidi občas znemožní. Pusť to teď už z hlavy.“ „Co to je za psychologický kydy? To není tak lehký.“ „To ne. Ale ty to ani lehký nechceš. Prosím, máš to ode mě zadarmo.“ Isobel přijala dalšího pacienta, konzultanta v  oblasti PR, který ji opakovaně vyhledává kvůli nespavosti a vyhřezlé ploténce. Zdržela se toho, aby mu sdělila, že jeho spánek by se možná zlepšil, kdyby přestal neustále podvádět svoji ženu, a místo toho mu předepsala léky na tišení bolesti a objednala ho na tolik dalších návštěv dopředu, jak to bylo možné. Pak si vyslechla vystresovaného novináře, který si stěžoval, že ho „trochu bolí v  krku“. Přitom měl závratně vysokou horečku a další příznaky, které ještě předtím, než přišly výsledky z laboratoře a potvrdily to, Isobel přisoudila spále. Když se podívala na hodiny, byly tři, a tak se rozhodla, že vynechá kolektivní přestávku na kafe, a místo toho se zavřela ve své ordinaci. Seděla u počítače, jedla švédské suchary s marmeládou a googlovala obrázky na téma „Alexander De la Grip“. Když ho včera viděla, vypadal svalnatější, než když se setkali předtím, a to už tenkrát působil mohutným dojmem. Vysoký, podstatně vyšší než ona, a to se často na muže dívá z výšky a jako holka musela celou dobu bojovat proti sklonům se hrbit. „Narovnej se, Isobel.“ „Hraješ basket, když jsi tak dlouhá?“ „Isobel, proč ti jsou kalhoty vždycky krátký?“ Hraje to nějakou roli, že je vysoký? Ale ano. Vysocí, urostlí muži jsou přitažliví. Je zvyklá u lidí odhadnout výšku


30

Simona Ahrnstedtová

a váhu, aniž by se na to přímo zeptala. Kohokoli si změří pohledem, u toho ví, kolik má kilogramů a centimetrů. Alexander měří nejmíň sto devadesát šest a vážit musí tak mezi sto pěti a sto deseti kilo; široká ramena, svalnatý krk a vypracované břišní svaly. Projížděla si fotografie a našla tu nejslavnější, kde stojí polonahý a natřený olejem se dvěma nahými ženami u nohou. Porovnala ji s tou nejposlednější a se svou vlastní vzpomínkou, jak jí utkvěl. Něco se sebou musel udělat. Možná chodí do fitka? Smetla drobky z pečiva do koše, zavřela webový prohlížeč a šla pro dalšího pacienta. Jakmile Isobel vyřídila svoje poslední pacienty, nasadila si helmu a vydala se na kole přes město domů. Dnes večer má jít společně s partou terénních lékařů na pivo někam do Södermalmu, ale váhá nad tím. Nejspíš by měla jít. Ví přece, že není dobré držet se stranou. Zítra, řekla si. Zítra se do všeho pustím. U televize snědla koupenou večeři, v Lékařských novinách přečetla článek o malárii a popíjela rooibos. Zítra, říkala si znovu, když totálně zmožená ležela v posteli, a přesto nemohla usnout. Zítra všechno vyřeším. Budu lepším člověkem. Zavřela oči. Spí nahá, když je doma, dopřává si tenhle luxus. V terénu si to žena musí pořádně rozmyslet, ale doma může spočinout na hladkém prostěradle holou kůží. Je vzrušená. Má se začít hladit? Orgasmus uvolňuje oxytocin a snížil by jí tlak. Pohybovala rukama po těle, ale nešlo to, mozek se zabýval něčím jiným. Možná je to dobře. Sexuální život je další problematická oblast, se kterou se nedokáže vypořádat. Podívala se na hodiny, vzala telefon a napsala zprávu Leile. Rozhodla jsem se. Do Čadu pojedu. Psycholožka neodpověděla. Nejspíš proto, že má nějaký život. Isobel si lehla na bok a dívala se z okna ven. Trvalo několik hodin, než usnula.

Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji zakoupit v našem e-shopu http://www.metafora.cz/cz/katalog/beletrie.html

Ohen a voda - ukázka z knihy  
Ohen a voda - ukázka z knihy  
Advertisement