Page 1

Pan lesnĂ­


Upozornění k okleštění stromoví a jiných porostů


Povídání Radko Táslera o dolování ve Špindlerově Mlýně První zmínky o kutání před 500 lety Jak uvádí stručná informace v brožurce, vydané Královéhradeckým krajem pod titulem „Hornictví v Krkonoších“, první zmínky o místním kutání pocházejí z roku 1516. Přestože se po konzultacích s odborníky, ani v historických análech doposud nepodařilo najít více informací vztahujících se k tomuto roku, Špindlerův Mlýn si letos připomíná 500 let od začátku kutání nerostných surovin ve Svatém Petru. RNDr. Radko Tásler, odborník a soudní znalec v oboru těžba, který před nedávným časem vedl v Městské knihovně ve Špindlerově Mlýně pro veřejnost zajímavou besedu o těžbě nerostných surovin v Krkonoších, uvedl: „V Krkonoších máme hodně probádané lokality Černý Důl, Herlíkovice, Obří důl. Svatý Petr ve Špindlerově Mlýně nám z velké části schází. Což o to, informací o těžbě máme hodně, ale je třeba je systematicky uspořádat. Vlastníme starý orientační plánek, ze kterého lze identifikovat stará důlní díla. Jsou v něm zakreslena důlní místa ve Sv. Petru od Kamenky nahoru (depandance hotelu Esprit). Začátek těžby je tu datován na rok 1906. Další letopočty např. r. 1913, kdy tu začali „zmáhat staré věci“. Víme, že ve Sv. Petru byly v žílách vydobyty vysoké úzké prostory. Stejně tak zavalených prací je tu celá řada. V terénu se však velice těžko hledají. Ve stráních je také velmi mnoho rudných „děl“. Pod Stohem jsou kamenné stavbičky, což byl pravděpodobně někHornická kaplička ve Svatém Petru byla vybudována obcí kolem roku 1725. V roce 1807 přestavěna do dnešní kamenné podoby. Je zasvěcena sv. Petru, ale na oltářní menze stojí Panna Marie, proto je nazývána mariánskou.

Z regionu

dejší hornický domek. Podle zachovalosti tipuji na konec 19. a začátek 20. století.

Přístup k ústí jedné z šachet ve Svatém Petru. Vstup dovnitř není možný. Naleznete ho za potokem za srubem Správy KRNAP. Více napoví gravírovaná informační tabule. Po rudném průzkumu v padesátých letech 20. století vznikly v nepevných horninách také pěkné štoly. Např. štola Barytka. Byla ve značně zdevastovaném stavu. Před více než 10 lety jsme ji zajistili a oplotili prudký svah. V tomto dole se těžilo, v dalších částech byl jenom průzkum. Naproti Barytce ke Kozím hřbetům byly nejrozsáhlejší těžební práce. Vlastníme geologické mapy z 50. let, které vznikly po průzkumu mapy z Pražského archivu. Jsou pěkně zobrazeny např. řez hlavní štolou i boční štoly. Je evidováno, že bloky byly prozkoumány, něco se vytěžilo, něco ne. Geologická mapa má štoly barevně vyznačené, zobrazuje jednotlivé horniny, případně zrudnění. Pracovníci rudného průzkumu ve Špindlerově Mlýně udělali velmi podrobnou dokumentaci. Později zjistili, že rudy je málo, a tak už nepokračovali.“ Krkonoše jsou poměrně intenzivně poznamenány hornickou činností snad již od roku 1009, ale identifikovat a lokalizovat staré „dobývky“ či ústí štol je dnes takřka nemožné. RNDr. Radko Tásler ve svých materiálech dále uvádí: „Staré hornické práce ve Sv. Petru byly přefárány v padesátých letech 20. století uranovým průzkumem, v rychlém sledu za ním následoval průzkum rudný. V jižní části revíru pozůstatky po hornické činnosti z velké části setřela rekreační výstavba a činnost s ní spojená.“ Osídlování horníky Východní a střední Krkonoše osídlili v 16. století dřevaři, ale krátce před nimi přišli prospektoři a horníci. Určitě

dorazili i do Svatého Petra. První zmínka o tamním kutání je z roku 1516, kdy český král Ludvík Jagellonský povolil úlevy na daních. K rozvoji těžby došlo ale asi až v letech 1612-23, kdy jsou známy výnosy vrchlabských železáren a výnosy z prodeje zlata, stříbra a mědi a z desátků odváděných vrchnosti za propůjčky dolů. V té době patřilo panství Vilému Miřkovskému ze Stropčic, a zdá se, že to bylo nejvýnosnější období svatopetrských dolů. Historické důlní dílo Ve starých listinách je nejvíce zmiňováno důlní dílo Sv. Petr, lokalizované do místa zvaného Klausengraben pod Kozími hřbety. Zcela jistě od něho bylo odvozeno jméno pro celou osadu Svatý Petr. Za dobu provozu dolu se zde vystřídalo několik šichtmistrů a podnikatelů. Důl je vždy spojován se stříbrem, případně mědí. Zlato nebylo ani moderním průzkumem potvrzeno. Rok 1622 byl zřejmě pro těžbu nejúspěšnější. Do pražské mincovny bylo odevzdáno stříbro a měď v hodnotě necelých 2 500 zlatých. V příštích letech však byla ruda chudší a chudší a v roce 1628 byl důl opuštěn. V roce 1634 je sice zmínka o žádosti na propůjčku Jana Mehra, ale v jakém rozsahu se těžilo, neznáme. Pro nás je důležité, že v propůjčce se výslovně žádá o „těžní jámy a obou svrchních horních výměr, též domku na jámě, puchýrny, vodního toku a těžní štoly,“ tedy o důl rozsáhlý.

Důlní činnost ve Sv. Petru se připomíná již v 15. století. Roku 1534 získává důlní právo Kryštof Gendorf. V letech 1589 - 1621 jsou v provozu doly sv. Matthis, sv. Václav, sv. Duch, Pomoc Boží pod Kozími hřbety, Boží požehnání a Tři králové na Stohu, sv. Petr, sv. Pavel a sv. Siegmund pod Železnou horou. Práce poprvé zastaveny za švédských válek roku 1630. Znovu obnovená těžba 1687. Těžba stříbra, mědi a arzeniku je přerušena důlním požárem 1704, spodní voda zastavuje práce 1725. Do Prahy a do Kutné Hory bylo dodáno mědi a stříbra za 109 000 florinů = zlatých (cena 1 krávy = 7 zlatých, sudu piva = 8 zlatých). Obnovenou těžbu 1858 zastavuje průtrž mračen a další zimu sněhová lavina. Zmínka o posledním pokusu těžby 1908 pochází z roku 1925. Šachty rozmanitých jmen V okolí důlního díla Sv. Petr se snažili různí podnikatelé o otevření dalších štol a šachet. Dochovala se jména Bartoloměj, Boží pomoc, Boží milost, Duch svatý, Karel, Sv. Kryštof, Sv. Pavel, Sv. Petr, Sv. Vilém, Útěcha bohatých, Boží požehnání, Štěstí, Šest bratří, Mladý sv. Benedikt, Stříbrná ží-

la pod Stohem, Spodní štola. Nejrozsáhlejší z nich byl zřejmě důl Sv. Alžběta situovaný pod Kozí Hřbety. Z doby Valdštejna, který panství koupil v roce 1624, je o dolování zpráv méně. Svatopetrský potok důvodem zkázy V roce 1692 noví majitelé panství Morzinové v těžbě s problémy pokračují. V roce 1705 požár zničil drtírnu rudy, zařízení na čerpání vody a těžební zařízení a v roce 1720 jsou uváděny velké problémy s přívaly spodních vod. Těžba mědi a stříbra však pokračovala jen do roku 1737, kdy byly pro malou výnosnost doly opuštěny. Další snahy o obnovení těžby jsou už více méně jen pokusy z let 1794-96. Jiné pokusy na dolových měrách Regina a Petr, datované do roku 1885, jsou též neúspěšné. Vše skončilo rozvodněním Svatopetrského potoka a zatopením dolů. Touha po železné rudě Na začátku 20. století, konkrétně snad mezi lety 1907-21, bylo raženo několik štol severozápadním směrem do Kozích hřbetů i na jih a jihozápad do mohutného horského masivu Stohu. Snaha byla nalézt železnou rudu, které byl v době 1. světové války nedostatek. Z této doby se dochovalo mnoho zápisů, většinou zpráv pro báňský úřad. Citujme alespoň jeden z nich pro představu, jaká to byla doba: Na výnos c. k. revírního horního úřadu č.j. 4395 ze dne 22. srpna 1915 podáváme vysvětlení, že na počátku války náš vedoucí provozu, jakož i horníci ve Sv. Petru byli povoláni k vojenské službě. Provoz v důsledku toho musel býti zastaven, a dodnes není možno zaručiti, že bude možno sehnati jiné síly. Jakmile bude osádka nalezena, ihned se začne s provozem. Podepsán Sobitschka.

Nejdelší štola je pod Kozími hřbety Po sečtení všech důlních děl nám vyjde číslo 20. V terénu však při vší snaze nalezneme zbytky po 11 dílech. V tom jsou započítána i ústí průzkumných důlních děl z padesátých let dvacátého století, která však některá stará důlní díla přefárala. Nejdelší štola je hned za potokem u někdejšího srubu Správy KRNAP. Je dlouhá 117 m, ražená po křemenné žíle směrem pod Kozí hřbety v přímém směru. V metráži 85 m je do boku zakládka neznámé chodby a čelba je též založena hlušinou. V některých mapách je tato štola označována jako štola sv. Pavla, v jiných zase jako sv. Petra. Je to ukázkový případ vydobyté žíly malé mocnosti do výšky téměř 10 m. V padesátých letech minulého století byl na čelbě štoly zřízen sklad trhavin pro ražbu průzkumných děl. V té době byl prováděn též průzkum měděných, železných a arzenových rud. Svatý Petr jako ložisko barytu Upadlo v zapomnění, že se ve Svatém Petru v letech 1956-58 těžil baryt. Ložisko bylo otevřeno překopem Robert, z něho vyraženy dva komíny, ložisko bylo rozblokováno a z bloků 7, 9,

RNDr. Radko Tásler, soudní znalec v oboru těžba, při besedě v Městské knihovně ve Špindlerově Mlýně. 11, 13 a 2 se vytěžilo přes 1 800 tun barytové rudy. Ostatní bloky byly nedobyvatelné. Po ukončení těžby se oba komíny propadly a komín označený jako K 6 „přestřihl“ stařinu. Utajený uranový průzkum Uranový průzkum prováděly Jáchymovské doly, n. p., pod dohledem sovětských poradců. Měřičské důlní mapy byly sice vyhotoveny, ale podrobná geologická dokumentace v Krkonoších se většinou neprováděla. Největším paradoxem je, že v roce 1953 geolog dr. Drbohlav prohlédl a zdokumentoval již opuštěné jáchymovské práce ve Sv. Petru. Dochovala se nejenom podrobná geologická důlní mapa, ale i popis nafáraných stařin, které pro nebezpečný přístup nebyly prozkoumány. Ve zprávě se jen konstatuje, že jsou zřejmě velkého rozsahu. K tématu dolování ve Špindlerově Mlýně své postřehy doplnila Mgr. Sylvie. Dlouhá, vedoucí odboru Cestovního ruchu, kultury a sportu při MěÚ ve Šp. Mlýně: „Město má v plánu připomenout zajímavou historii dolování ve Špindlerově Mlýně. Jako první počin byl pořízen hornický vozík. Nechali jsme ho instalovat ve Sv. Petru na otočce autobusu. V blízké budoucnosti by právě od něj měla začínat Hornická naučná stezka.

Zatím nemáme k dispozici žádné odborné podklady, jako je např. graficky zpracovaný řez některou z původních šachet apod. Počítáme se spoluprací Správy KRNAP a odbornými konzultacemi RNDr. Radko Táslera. Stezka by měla obohatit stávající tři Mlynářovy okruhy o další čtvrtou trasu.“ Zpracováno z podkladů RNDr. Radko Táslera. Text a foto: -dp-

Krkonoše mají novou kulturní památku

Stala se jí železniční stanice Martinice v Krkonoších. Martinické nádraží se může pyšnit, nemá v ČR obdoby. Slouží od roku 1871, o 28 let později se stalo železniční křižovatkou, když se stalo výchozím bodem lokálky přes Jilemnici do Rokytnice nad Jizerou. Budovu vyprojektoval architekt Carl Schlimp, který je autorem bývalého nádraží Praha - Těšnov. Slavnostního aktu se zúčastnila řada osobností včetně hraběte Harracha „Platí heslo: „Kdo nechce, hledá důkaz, kdo chce, hledá způsob“, uvedli své vystoupení členové Spolku železniční historie Martinice v Krkonoších. Především připomněli, že pobytem na nádraží se navrací do světa dětství, do světa mašinek, které je unikátem nejenom oblastním, ale celorepublikovým, resp. mezinárodním. Úžasnou architekturou vrací do doby, která ve valné většině míst mizí. Příběh Martinické železniční stanice skončil dobře. Budeme žádat o národní kulturní pa-

mátku a pak půjdeme do UNESCA,“ přesvědčoval přítomné hosty předseda Spolku Petr Penička. Podle zprávy z Dopravní fakulty ČVUT v Praze je kolejiště a zabezpečovací zařízení cenné jako komplet. Jeho zachování neohrožuje provoz a neomezuje modernizaci na navazujících zařízeních. Leoš Mejvald, starosta Martinic, uvedl, že zachránit stanici dalo hodně práce, ale stojí za to ji uchovat. „Zpracovali jsme návrh tak dobře, že získal pochvalu a podporu.“ PHDr. Jan Luštinec, ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici, z pohledu historického zrekapituloval vývoj železniční stavby. „Po jejím dokončení nastal obrovský průlom cestování do Krkonoš. Výrazně se usnadnilo také zásobování. A tak vzniká myšlenka vybudovat celou dopravní síť. „Koňka“ byla náročná, železnice vše usnadnila. Měla zásadní význam, mnoho lidí z Jilemnicka získalo spojení se světem, lokálka přepravovala uhlí, zboží. Mezi přítomnými hosty byl

Ilustrační fotografie přítomných osobností. i „hrabě František Harrach s chotí“. Ten v závěru slavnostního aktu připomněl: „Za mého života se změnil svět a zrychlil se neuvěřitelným tempem. Výstavbou trati se cesta do Prahy zkrátila na tři až čtyři hodiny. Přípravy stavby trati trvaly čtvrt století. Zásluhou horalů a českých inženýrů, kteří tu pracovali do úmoru, trvala samotná stavba sedm let. Kvalitu tehdy odvedené práce nutno ocenit, za uplynulou dobu se tu mnoho nezměnilo.“

Nádraží - jedno z posledních z přelomu 19. a 20. století Martinické nádraží leží na trati z Chlumce nad Cidlinou do Trutnova. Je jednou z posledních ukázek, jak stanice vypadaly na přelomu 19. a 20. století. Tak by také měla zůstat, což zaručí status kulturní památky. „Nádraží je památkově velmi cenné tím, že jeho součástí je plně funkční elektromechanický zabezpečovací systém, který spolehlivě a bezpečně pracuje na základním původním principu, s mechanickými návěstidly odjezdovými, vjezdovými, včetně předvěstí a již zcela ojedinělými mechanickými seřaďovacími návěstidly. Vyhlášení památky nebrání železničnímu provozu. Je v zájmu státní památkové péče, aby areál železniční stanice i nadále sloužil svému původnímu účelu, neboť tím bude zajištěna jeho údržba i další životaschopnost jako kulturní památky,“ shrnula mluvčí ministerstva kultury Simona Cigánková.

Martinické nádraží ve výšce 485 metrů nad mořem je nejvýše položenou stanicí jak na trati z Chlumce do Trutnova, tak i do hor, do Rokytnice nad Jizerou. Druhé ,,nej“ je patrně největší počet mechanických návěstidel (rovných patnáct). Železniční stanice Martinice v Krkonoších leží na uzlu tratí 040 (Chlumec nad Cidlinou - Trutnov) a 042 (Martinice v Krkonoších - Rokytnice nad Jizerou). Trať 042, která bývá označována jako ,,Pojizerský pacifik“ byla otevřena v roce 1899 a její celková délka činí 20 km. Na trati jsou provozovány osobní vlaky, a to zejména v úseku Martinice - Jilemnice - Jablonec nad Jizerou. Text a foto: -dp-


.

Špindlerovské noviny 10/2016  

Špindlerovské noviny - říjen 2016

Špindlerovské noviny 10/2016  

Špindlerovské noviny - říjen 2016

Advertisement