Page 21

Ještě k jižním Čechám, v Selským baroku se zabýváte násilnou kolektivizací a atmosférou padesátých let. Myslíte si, že se dějiny otiskují i do krajiny, jsou v ní nějakým způsobem cítit? Do krajiny se samozřejmě dlouhodobý proces združstevňování otiskl. Velké lány kdysi zcelených polí, zanikly polní cesty, remízky a všechno, co s tím souvisí. Velkokapacitní sila, stáje, to je dnešní obraz. I na vesnicích je to pořád znát. Skoro v každé vsi se dodnes najde aspoň jeden zchátralý statek, stavení, rozpadlá stodola. Jinak specifika kolektivizace podle krajů, to si netroufnu říct. Do nedávné historie se vracíte i ve svém novém románu Rybí krev? Čím vám osobně doba přelomu osmdesátých a devadesátých let přijde zajímavá? V čem je psaní o době, která je stále aktivně žitá (oproti padesátým létům), jiné? O té době píšu právě proto, že jsem ji zažil. Představoval jsem si při psaní, že to budou číst mí vrstevníci, že píšu o něčem, co naše generace zažila – atmosféra, jednotlivosti, společné vzpomínky. O padesátých letech jsem psal záměrně nepřímo, jinak jsem ani nemohl, skrze zápisy v kronikách a vyprávění pamětníků.

Jíří Hájíček

čerpá z rodné hroudy jako rostlina Jiří Hájíček, romanopisec původem z jižních Čech, se do povědomí širší veřejnosti zapsal zejména ziskem prestižní ceny Magnesia Litera za svůj román Selský baroko, ve kterém se zabývá vyrovnáváním se s minulostí padesátých let a násilnou kolektivizací. V současnosti vydává další román, který se opět odehrává v jeho rodném kraji, ale tentokrát se čtenáři nevydají až do padesátých let, ale do nedávné historie přelomu osmdesátých a devadesátých let. Vyrůstal jste v jižních Čechách, řekl byste o sobě, že jste „Jihočech“? Co

pro vás jižní Čechy znamenají, v čem jsou zajímavé? Jako správný „pecivál“ jsem nevytáhl paty z rodného kraje, kromě roku na vojně, takže se považuju za Jihočecha. Jsem tu doma. Jak vás jižní Čechy inspirují jako autora? V podstatě čerpám z rodné hroudy jako rostlina. Skoro všechny romány a povídky se tu odehrávají. Leze to do mě z několika směrů – z krajiny, ze starých kronik a samozřejmě prostřednictvím hovorů místních lidí.

Vaše tvorba bývá často pozitivně hodnocena za popisování obyčejna, běžného. Cítíte to také tak? Co vás na „obyčejném“ fascinuje? Nevím, jestli to dokážu vyjádřit. Mně přijde správné to, co je jednoduché, nemám rád patos nebo přílišnou upovídanost. A taky mě jako čtenáře vždycky nejvíc bavily příběhy vyprávěné zdola, obyčejnými lidmi, kteří nehýbali dějinami, ale dějiny smýkaly jimi, a oni jim kolikrát nerozuměli, neviděli je z nadhledu, ale prostě je žili a tím svým osobním příběhem o nich svým způsobem podali svědectví. Soukromé, nezobecněné, jedinečné. Co je pro vás jako spisovatele při práci nejdůležitější? Asi najít tu jistotu, že moje téma je nosné, že bude zajímat i jiné lidi. A taky, zda se cítím nějakým způsobem oprávněn o tom tématu psát. cakme

Rybí krev Nakldatelství Host vyjde v květnu 2012 www.hostbrno.cz

21

ME K N I H Y

KNIHY

426 magazin Praha  
426 magazin Praha  

26. 4. - 9. 5. magazin Praha

Advertisement