Page 1

VELKOLEPÉ PADOUŠSTVÍ 90. LET RNDr. Čestmír Hofhanzl

2013


© VELKOLEPÉ PADOUŠSTVÍ 90. LET Čestmír Hofhanzl Nakladatelství Václav Šplíchal Regia Editoři © Václav Šplíchal a Pavel Bajer


VELKOLEPÉ PADOUŠSTVÍ 90. LET RNDr. Čestmír Hofhanzl

2013


ISBN: 978-80-87586-03-7


Obsah 1 Úvahy o vládě .............................................................................................. 9 2 Volební vítězství „pravice“ v roce 1992 a ODA .............................. 15 3 Úloha Občanského fóra a velký přesmyk ........................................... 18 4 Rozdělení Československa, nová ústava a politické strany .......... 22 5 Ovládnutí politické scény silami, stojícími mimo volené struktury .. 24 6 ODA na počátku 90. let .......................................................................... 28 7 Ovládnutí médií technokraty................................................................. 32 8 Kuponová privatizace a vytunelování českých lesů ....................... 35 9 Pacifikace politické scény a moje záhadná havárie ........................ 45 10 Slušovické paralely .................................................................................. 48 11 Prosazení „kontinuity“ právního řádu ............................................... 50 12 Aféra Romana Češky ............................................................................... 52 13 Úloha sdělovacích prostředků .............................................................. 53 14 Pokus o prosazení většinového volebního systému ....................... 55 15 Dva Václavové ........................................................................................... 58 16 Josef Lux .................................................................................................... 60 17 Vladimír Dlouhý ....................................................................................... 62 18 Miloš Zeman .............................................................................................. 65 19 Petr Pithart ................................................................................................ 68 20 Jan Stráský .................................................................................................. 70 21 Tomáš Ježek .............................................................................................. 73 22 Jan Kalvoda ................................................................................................ 75 23 Josef Zieleniec ......................................................................................... 78 24 Pavel Rychetský ....................................................................................... 81 25 Miroslav Sládek ........................................................................................ 84 26 Ivan Mašek a Viktor Dobal ................................................................... 88 27 Třetí etapa popřevratového vývoje ..................................................... 96 28 Doktorská aféra a pacifikace ODA .................................................... 107 29 Politický guláš ......................................................................................... 112 30 Sarajevský atentát .................................................................................. 115 31 Historické recidivy ................................................................................. 117 32 České Palermo ....................................................................................... 120 Seznam zkratek ............................................................................................... 127 Jmenný rejstřík ............................................................................................... 128 Místní rejstřík .................................................................................................. 133 Věcný rejstřík .................................................................................................. 136

5


6


Poznámka editorů Pátý svazek edice prací RNDr. Čestmíra Hofhanzla „Za  demokracii, proti totalitě“, nazvaný „Velkolepé padoušství 90. let,“ představuje průřez české politické scény od  listopadu 1989 do  Opoziční smlouvy mezi ODS a  ČSSD v  roce 1998. Autor zde nastiňuje vývoj porevoluční České republiky od  prvních let zneužitého idealismu a nezkušenosti přes postupnou etablaci struktur navazujících na totalitní KSČ a  její tajnou bezpečnost, po  dobu politiky ovládané „Ctihodnými společnostmi“ a jimi kontrolovanými médii. Konec devadesátých let v ČR sám autor nazývá „Českým Palermem.“ Ve  svém díle podrobuje Hofhanzl drtivé a  nekompromisní kritice hlavní protagonisty posametové politiky. Hlavním tématem této knihy jsou vlastně dějiny Občanské demokratické aliance od  vzniku do jejího zániku, psané jejím bývalým členem a poslancem ČNR a Parlamentu ČR a zároveň i pamětníkem, ve světle dějin novodobé české politiky. Hofhanzl se nevyhýbá ani kritice afér vlastní strany, jako například půjčka 52 milionů Kč od bankéře Moravce či aféře neoprávněně používaného titulu JUDr. u bývalého předsedy ODA Jana Kalvody. Některé Hofhanzlovy výroky a vývody jsou dosti kontroverzní, někdy se dokonce pohybují na samé hraně korektnosti a slušnosti (Michal Prokop - slepice na  hnoji, líný bonvián Jan Kalvoda, předseda ODA šašek Michael Žantovský apod.). Nesmíme však zapomínat, že se především jedná o subjektivní pohled jednoho z aktérů a pamětníků zde uvedených událostí. Se všemi jeho názory nemusíme souhlasit, jedná se však o cenný pohled a reflexi tehdejší doby a společnosti. Kniha nám poskytuje také náhled do morálky a myšlení české společnosti, reflektující frustraci ze současné doby a nemilosrdně ukazující její původ v minulosti. Autor reprezentuje konzervativně pravicový světonázor a moralizující pohled, který sdílí pouze menšina naší společnosti. Jedná se také o  pohled morálně bezúhonného občana a  politika názorově blízkého politickým subjektům jako Konzervativní strana ve  Velké Británii nebo Republikánská strana v USA. Snad jedinou slabinou knihy je, že nenabízí žádný autorův politický model, který by se pokusil účinně řešit tehdejší i současnou krizi české společnosti a politiky. Souvislý nečleněný text jsme k větší přehlednosti a čtivosti rozdělili do 32 samostatných částí a vybavili příslušným názvem. V několika případech jsme záměrně ponechali pojmy, které více odpovídají dialektu a hovorové mluvě autora. Sice jsou v rozporu s pravidly českéhoho jazyka, ala na druhé straně odpovídají autorovu naturelu. Jinak celý text zůstal v  původním znění autora. Je doplněn jen poznámkovým aparátem, který autorova tvrzení vysvětluje, upřesňuje, obohacuje, dává do širších souvislostí a zároveň jejich účin umocňuje. 7


Závěrem patří vyjádřit náš velký dík kolektivu Nové tiskárny Pelhřimov, v čele s  jejím ředitelem Bedřichem Kocmanem, bez jejichž přispění by tato kniha nemohla vzniknout. Editoři: Václav Šplíchal a Pavel Bajer

8


1 Úvahy o vládě John Stuart Mill (1) před jeden a půl stoletím v Úvahách o vládě - ústavní“ napsal, volně cituji: „Každé společenství, nebo národ si žádá vládu, která odpovídá jeho stupni vývoje, tradicím a  zvykům. Nelze vlád­ nout černochům v  Africe ústavně podle demokratických principů.“ Citátem nechci ranit hlasatele mezilidské lásky, vzájemnosti a  lidských práv, i když ve své většině jsou pokrytci a často papírovými idejemi zakrývají jiné úmysly. Nejtragičtější důsledky v základních otázkách individuální i  společenské existence má lež o  morální pojmy, tolik skloňovaná lidská práva se v naší době sta­la mlhou, kterou jejich hlasatelé a  političtí manipulátoři používají k  zakrytí skutečných záměrů. Sami podle nich nejednají a nežijí. Po staletí jsme neměli vlastní stát, území Čech a Moravy bylo sou­ částí středoevropské habsburské říše. Po Bílé hoře došlo ke konfiskaci majetku a vyhnání velké části českých a moravských šlechtických rodů, které v  té době představovaly politický národ. Nová, z  ciziny dovezená šlechta se ani za dvě století ve své většině nedokázala ztotožnit se svou novou vlastí a vytvořit vlastenecky cítící rodovou aristokracii. Maďarská aristokracie si v revolučním roce 1848 vymohla duální uspořádání habsburské monarchie (2). Česká část, ač hospodářsky nejproduktivnější, ničeho takového nedosáhla. Po tři století jsme byli jen pasivním subjektem dějin, vepsalo se to do české mentality. Světlou výjimkou byl zakladatel Československa, obnovitel české státnosti, Tomáš Masaryk (3). Humanista vyrostlý z idejí devatenáctého sto­letí jako muž věděl, že když mluví zbraně, musí umět střílet. Ve  věku šedesáti pěti let se učil střelbě z  revolveru a  vytvořil legie. Legie svou účastí v bojích války, a svým průchodem Ruskem, zmítajícím se v bolševické revoluci, prokázaly, že mimo slova jsme schopni vytvořit i vojenskou moc. Po  nástupu Hitlera v  Německu a  mnichovské zradě spojenců se česká politická a vojenská elita nepostavila na obranu československé státnosti. Eduard Beneš (4) v  roce 1943 vyjednával v  Moskvě se Stalinem, svým jednáním dal kavkazskému mafiánovi najevo, jak lehkým soustem po válce budeme. Západním spojencům poskytl alibi za mnichovskou zradu. Po  válce jsme si komplex vlastní nestatečnosti vykompenzovali vyhnáním celého německého etnika. Z politické scény byla odstraněna a  zakázaná nejsilnější prvorepubliková státotvorná strana agrární (5). To všechno byly činy a akty, které připravo­valy a otevíraly cestu ke komunismu. Komunisté byli hnutím, které necítilo odpovědnost k  určitému území a  kultuře. Jejich ideje měly chatrný lidský a  kulturní zá­ klad. Karel Marx (6) ve čtyřicátých letech devatenáctého století v průmys­lově bouřlivě se rozvíjející Anglii pochopil latentní sílu, ukrytou v mase továrních dělníků hromadících se v  předměstských slumech. Pro potencionální mocich­ tivce napsali ideologii a  technický návod jak využít této společenské vrstvy bez politických práv k  uchopení moci. Napsal jednoduchý návod: „Jděte, 9


vezměte si vše, je to vaše lidské právo.“ Marxismus a komunismus byly technologickým návodem pro mocenské ctižádostivce, jak se rychle uchopit moci a  prostředků, které společnost vytvořila. Cíli odpovídal a  byl uzpůso­ ben celý ideový aparát, i metodiky komunismu. Komunismus cíleně a úmyslně ve svých zásadách popřel vnitřní hodnotu života a bytí člověka. Vše bylo pod­ řízeno a uzpůsobeno k získání moci. Komunismus a jemu blízké ideologie měly úspěch v zemích a státech s  primitivní společenskou strukturou. V  zemích, ve  kterých se neutvořila, nebo způsobem vládnutí byla potlačena společenská vrstva cítící a  nesoucí spoluzodpovědnost za  svou zemi i  společenství. Čeští (českoslovenští) komunisté za  své výsostné postavení a  vládu po roce 1948 vděčili cizí moci. Sovětští komunisté po  vyhrané válce vnutili obsazeným územím své pojetí státu a dosadili sobě podřízené a poslušné protektory. Pro výstrahu, aby bylo jasné, že nebudou trpěny žádné úchylky, vyvolali uvnitř stranického aparátu čistky a soudní procesy. Provést si je museli českoslovenští komunisté proti vlastním kolegům a spolupracovníkům. Museli si poskvrnit ruce jejich krví. Komunismus je společenská nemoc, která postihuje samé základy kultury a společenské existence. Kulturní vývoj i  exaktní vynálezy jsou plodem invence individuálního myšlení a  ducha, jejich hromadění a  udržování v  tradici. Komunisté, kde zasáhli, jejich vliv ničil a  hubil individualitu, nezávislé osobnosti. Nepřítelem byl každý, kdo byl schopen svou činností dosáhnout přirozeného uznání. Kampaň proti kulakům, živnostníkům, inteligenci a jejich věznění měly jediný účel – zničit jednotlivce i společenské skupiny schopné svéprávného a samostatného rozhodování. Čtyřicet let probíhal v  české společnosti „nepřirozený“ společenský výběr a třídění, postihl celou společnost. Ve svých důsledcích i ty, kteří zrůdnou kariéru nastavili. Výsledkem byl alibismus, neochota na sebe přijmout jakousi konkrétní odpovědnost. Absolutní ztráta smyslu pro fair play. Jedinečnou ukázkou a důkazem je, že z celého vedení „Pražského jara“, jediný doktor Kriegel (7) nepodepsal moskevský diktát. Ač byl komunista, měl svou životní válečnou zkušenost ze Španělska a Číny. „Pražské jaro“ a  následná „přátelská pomoc“ navršily krizi systému. Skuteční držitelé moci, kteří svá postavení ve státní bezpečnosti, hospodářství, státní správě dosáhli via stranické legitimace, se úzkostlivě vyhýbali politické odpovědnosti. Stranický aparát, ústřední výbor se staly doménou druhořadých a třetiřadých kariéristů. Moc a rozhodování v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let převzala hospodářská, státně-bezpečnostní a  úřednická technokracie. Charakteristický pro ni byl odpor a  opovržení k  idejím, demoralizace a  pečlivé vyhýbání se veřejné odpovědnosti. Smyslem jejich snažení bylo mocenské postavení, výhody a požitky z toho plynoucí. Žil a pracoval jsem v sedmdesátých letech a na počátku let osmdesátých v Gottwaldově – Zlíně. Viděl jsem vývoj Slušovic (8) a chování papalášů s nimi spojených. Kariéru udělali na  komunismu a  mezi sebou se komunismu posmívali. Odporný mi byl posměch a anekdoty, které si na svých sedánkách o své rodné straně vyprávěli. 10


To, že ze sovětských satelitů se komunistický systém nejpozději zhroutil v Československu, mělo své vnitřní lidské i  společenské příčiny. Vládnoucí strana se v  naší zemi nejvíce odtrhla od  reality a zdegenero­vala. Veřejnou odpovědnost navenek nesl zkamenělý aparát, na jehož vrchol se dostal Milouš Jakeš (9). Faktičtí držitelé moci, kteří to monstrum skutečně řídili, stáli za bukem, a jak byli zvyklí, odmítali si pálit prsty prosazením byť jen mírných reforem. Proto listopad 1989, následující měsíce a první roky devadesátých let měly rysy spontánnosti. Zdálo se, jako by bývalá moc zcela zkolabovala a vytratila se. Byl to vnější dojem, vytratili se a byli obětováni jen aparátčíci, kteří šéfovali skeletu partaje v  konci osmdesátých let. Úlohu mouřenínů v přechodném období prvních dvou-tří popřevratových let sehráli členové poslaneckých klubů komunistické strany ve federálním i národních parla­mentech. Jako mouřenínové, ve  své většině posloužili poslanci Občanské­ho fóra (10) úmyslně účelově vyrobení moravisté (11), republikáni (12) i zemědělská strana Františka Trnky (13). Lidovci, pod taktovkou reprezentanta družstevních bossů Josefa Luxe (14), pokračovali v roli, kterou hráli po celých čtyřicet let. S odstupem času jsem si vědom, že i  nám (ODA) byla přisouzena podobná role. To, že jsme ji někteří nepřijali, bylo příčinou ostudného konce a likvidace ODA (15). ODS (16) se po přetransformování v rukách Václava Klause (17) stala reprezentantem překlonovaných komunistických technokratů, zbohatlíků a zlodějů. Sociální demokracie (18) je „levicovou“ variantou téhož. O  tom, že stratégové sametové přeměny komunistických technokratů v  kapitalisty měli koncepci promyšlenou a  připravenou, svědčí mimo jiné důraz na  prosazení kontinuity právního systému. Nezakázání komunistické strany – prokazatelně zločinecké organizace – s  perfidní argumentací dodržování lidských práv a  svobod. Ti, kteří práva druhých neznali a  po­přeli, promyšleně a  systémově těchto pojmů ve  svůj prospěch zneužili. Pracovníci Prognostického ústavu řízeného ÚV KSČ se stali rozhodujícími ministry prvých vlád. Komunistická strana se nepřejmenovala proto, že „prognostici“ velmi dobře věděli, že v  prvních svobodných a  ještě nezmanipulovaných volbách, na  jaře 1990 by nová přejmenovaná strana dostala minimum hlasů. V nejdůležitějším a rozhodujícím okamžiku a čase, kdy probíhalo předávání moci a  dělení majetku státu, by jejich zástupci vy­padli z parlamentní politické hry. V České republice a je to české spe­cifikum, je do obecného podvědomí vestavěnou vlastností neochota veřejně nést odpovědnost za  své činy a  skutky. Tvůrci a strůjci tohoto epochálního přesmyku zůstali za scénou, po které se pohybovali mouřenínové a  herci, kteří ve  své většině si ani nebyli vědomi, o co se hraje a podle jakých not. První dva roky do voleb 1992 klíčová usnesení, zákony týkající se vyrovnání s minulostí, lustrací, důsledného postupu reformy v České národní radě (19) blokovali při hlasování společnými silami komunisté, moravisté a  poslanci Občanského hnutí (20). V  případě potřeby 11


posloužili někteří lidovci či tak zvaně nezařazení poslanci. Schopným organizátorem a manipulátorem takových dohod a hlasování byl Václav Žák (21). Poznámky

(1) John Stuart Mill (20. 5. 1806 – 8. 5. 1873), britský filozof. Kritizoval některé vady kapitalismu. Politický liberál, stoupenec liberálních reforem. (Kol. autorů, Malá čes­ koslovenská encyklopedie, M – Pol, Praha 1986, s. 253.) (2) Dualismus habsburské monarchie, politický proces, který se odehrál v roce 1867 pod hrozbou maďarského povstání v  Uhrách po  prohrané prusko-rakouské válce 1866. Došlo tím k  rozdělení Habsburské říše na Rakousko-Uhersko. Hranici tvořila řeka Litava. Jednalo se o konfederativní soustátí s vlastními vládami. Říši spojoval spo­ lečný císař, zahraniční politika, obrana a částečně finance. Došlo k obnovení uherské ústavy z  revolučního roku 1848. (Kol. autorů, Malá československá encyklopedie, Pom – S, Praha 1987, s. 255.) (3) Prof.  Tomáš Garrigue Masaryk (7. 3. 1850 Čejč – 14. 9. 1937 Lány), český filo­ zof, politik a  státník. Od  roku 1879 docent univerzity ve  Vídni; 1882 mimořádný a od 1897 stálý profesor na české univerzitě v Praze. Roku 1887 založil stranu rea­ listů, působící nejprve ve staročeské a později v mladočeské straně, za níž byl v letech 1891 – 93 poslancem říšské rady a českého sněmu. V roce 1900 spoluzakladatel České strany lidové (realistické), jež se o pět let později přejmenovala na Českou stranu po­ krokovou a kterou 1907 – 11 zastupoval v říšské radě. Po vypuknutí 1. světové vál­ ky odešel do emigrace, kde se rozhodující měrou zasloužil o vznik nezávislého Česko­ slovenska, jehož se stal v letech 1918 – 35 prvním prezidentem. Odpůrce marxismu, stoupenec sociálního reformismu, který měl politicky blízko k pravému křídlu sociální demokracie. (Desider GALSKÝ – Richard ŽÁKOVSKÝ, Kdo je kdo ve  20. století, Praha 1967, 282 – 283.) (4) Dr. Edvard Beneš (28. 5. 1884 – 3. 9. 1948), český diplomat a státník. Vystudoval postupně filozofii a sociologii v Praze, politické vědy na Sorbonně a práva v Dijonu. Za  první světové války jedním z  hlavních organizátorů protirakouského odboje, teh­ dy byl členem realistické strany. V roce 1918 spoluzakládal nezávislé Československo. V letech 1918 – 35 ministr zahraničí a hlavní tvůrce zahraniční politiky ČSR (v letech 1921 – 22 zároveň předseda vlády). V roce 1923 – 35 byl členem národně socialistické strany. V  roce 1935 se stal po  abdikaci T. G. Masaryka druhým prezidentem ČSR. Po Mnichovské dohodě v roce 1938 abdikoval a odešel do emigrace. Za druhé světové války stál v čele československého zahraničního odboje a svým diplomatickým úsilím se výrazně zasloužil na znovuobnovení ČSR. V letech 1945 – 48 byl opět prezidentem re­ publiky. V únoru 1948 po tvrdém nátlaku komunistů schválil vládu nadiktovanou K. Gottwaldem. Dne 7. 6. 1948 na protest proti rodící se diktatuře jedné strany odstoupil z úřadu prezidenta. (Josef TOMEŠ, Průkopníci a pokračovatelé, Osobnosti v dějinách České sociální demokracie 1878 – 2005, Praha 2005, s. 31 – 32.) (5) Agrární strana, celým názvem Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, československá pravicová politická strana. Hlavním ideologem agrárního hnutí v Čechách byl A. Šťastný. V roce 1899 vznikla agrární strana v Čechách a po svém sloučení s moravskými agrárníky v roce 1905 přijala název Českoslovanská strana agrární. Za  První republiky se přejmenovala na  Republikánskou stranu českoslo­ venského venkova a stala se nejsilnější a nejvlivnější stranou v ČSR. Předsedy stra­ ny byli 1909 – 33 Antonín Švehla a 1933 – 38 Rudolf Beran. Na konci 30. let se uvnitř strany silně projevovaly tendence k autoritativní formě vlády. Reprezentovala zejména bohaté zemědělce a finanční kapitál. Na podzim 1938 se stala hlavní slož­ kou Strany národní jednoty, která reprezentovala autoritativní vládu pomnichovské republiky. Po roce 1945 nebyla strana obnovena a část jejího bývalého členstva přešla k národním socialistům a na Slovensku do Demokratické strany. (Kol. autorů, Malá československá encyklopedie, Pom – S, Praha 1987, s. 313.) (6) Karel Marx (5. 5. 1818 – 14. 3. 1883), německý filozof, právník a sociální reformá­ tor. V roce 1848 napsal spolu s Bedřichem Engelsem „Manifest komunistické strany“. Autor teorie nadhodnoty, kterou rozvinul ve svém hlavním díle „Kapitál“. Ve svých

12


(7)

(8)

(9) (10)

(11)

(12)

(13)

dílech hlásal třídní boj a přerozdělení majetku. Za iniciátory revolučních změn pova­ žoval rychle se emancipující dělnickou třídu, která byla tehdy zcela bezprávná, vysta­ vená nemilosrdnému vykořisťovaní majiteli továren a živořící v katastrofálních pod­ mínkách. Komunisté jeho učení zvulgarizovali a přetvořili podle svých potřeb. V této podobě pak bylo jimi zneužito k neomezené diktatuře nad všemi. (Kol. autorů, Malá československá encyklopedie, M – Pol, Praha 1986, s. 114 - 115.) MUDr.  František Kriegel, CSc. (10. 4. 1908 Ivano – Frankivsk – 3. 12. 1979 Praha), český lékař a  politik. Jako zástupce velitele Lidových milic se aktivně po­ dílel na komunistickém převratu v únoru 1948. V letech 1949 – 1952 působil jako náměstek ministra zdravotnictví. Po antisemitské čistce ve vedení strany byl z funk­ ce odvolán a  skončil jako závodní lékař v  Tatře Smíchov. Počátkem 60.  let odjel jako poradce pro otázky zdravotnictví na Castrovu Kubu. Po svém návratu se stal členem předsednictva tehdejšího parlamentu,  předsedou jeho zahraničního výboru a  členem předsednictva ÚV KSČ. Po  intervenci vojsk Varšavské smlouvy v  srpnu 1968 byl spolu s dalšími vedoucími československými komunistickými politiky odve­ zen do Moskvy, kde jako jediný odmítl podepsat tzv. Moskevský protokol. Na podzim 1968 byl odvolán z předsednictva ÚV KSČ i z funkce předsedy Národní fronty. Jako poslanec hlasoval proti smlouvě o pobytu sovětských vojsk v ČSSR. V květnu 1969 byl vyloučen z KSČ a v roce 1970 penzionován. Patřil mezi první signatáře Charty 77. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Kriegel) JZD Agrokombinát Slušovice, bývalý obří zemědělský podnik v  tehdejším okresu Gottwaldov, který se rozkládal na 6 000 ha půdy na katastru 17 obcí. Kromě země­ dělské výroby JZD produkovalo zemědělské stroje a mikropočítače. Jeho dlouholetým ředitelem byl František Čuba. (Kol. autorů, Malá československá encyklopedie, Pom – S, Praha 1987, s. 703.) Milouš Jakeš (* 1922), český politik. V  letech 1987-1989 generální tajemník ÚV KSČ, 24. listopadu 1989 donucen rezignovat na všechny funkce, vzápětí byl vyloučen z KSČ. (Československý biografický slovník A – Ž, Praha 1992.) Občanské fórum, vzniklo jako občanská iniciativa během listopadu 1989. Požado­ vala konec totalitního režimu a  politickou pluralitu. Nejvýznamnější osobností OF byl Václav Havel. Předsedy OF byli Petr Pithart, Jan Urban, Petr Kučera a Václav Klaus. V roce 1991 se Občanské fórum rozpadlo. Vyčlenily se pak z něho jako politic­ ké strany: Občanská demokratická strana (ODS), Občanské hnutí (OH) a Občanská demokratická aliance (ODA). Moravisté = Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slez­ sko (HSD – SMS), moravské politické hnutí, působící v  parlamentu v  letech 1990 – 1996. Jeho zakladatelem byl Boleslav Bárta a hlavním cílem hnutí bylo vytvoření spolkového státu. Později se od něj odštěpilo několik dílčích stran a v lednu 1994 se přetransformovalo na  Českomoravskou stranu středu (http://cs.wikipedia.org/wiki/ Hnut%C3%AD_za_samospr%C3%A1vnou_demokracii_-_Spole%C4%Dnost_ pro_Moravu_a_Slezsko) Republikáni = Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa (SPR – RSČ), česká krajně pravicová strana založená 30. prosince 1989 a  zastoupená v  parlamentu v  letech 1992 – 98. Předsedou strany byl Miroslav Sládek. Strana udržovala kontakty s jinými ultrapravicovými stranami, jako např. s ruskou Libe­ rálně demokratickou stranou Vladimíra Žirinovského. Po roce 1998 upadla strana do  bezvýznamnosti a  2001 byl na  ni uvalen konkurz. V  roce 2008 byla obnovena, ale již o dva roky později byla její činnost pozastavena Nejvyšším správním soudem. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Sdru%C5%BEen%C3%AD_pro_republiku_-_Repub­ lik%C3%A1n-sk%C3%A1_strana_%C4%8Ceskoslovenska) Zemědělská strana, česká středová politická strana v letech 1990 – 1996, která hájila zájmy členů bývalých JZD. Od  prosince 1991 byla členkou Liberálně sociální unie. Po  volbách v  roce 1992 působila v  Parlamentu ČR. V  roce 1996 se sloučila spo­ lu s  dalšími stranami v  Českomoravskou unii středu. (http://cs.wikipedia.org/wiki/ Zem%C4%9Bd%C4%9Blsk%C3%A1_strana) František Trnka (* 1931), český po­ litik a vysokoškolský učitel. V letech 1984 – 1990 působil jako top manager v JZD Slušovice. V  roce 1990 založil Zemědělskou stranu, v  jejímž čele stál až do  roku

13


(14)

(15)

(16)

(17)

(18)

14

1992. Poté se věnoval dráze vysokoškolského učitele; v listopadu 2009 ještě vyučo­ val na  univerzitě Tomáše Bati ve  Zlíně. (http://www.padesatpetplus.cz/cs/site/lide­ -a nazory/pamatujete/Slusovice_vcera_a_dnes.htm a  http://cs.wikipedia.org/wiki/ Zem%C4%9Bd%C4%9Blsk%C3%A1_strana ). Josef Lux (1956 Ústí nad Orlicí – 1999 Seattle), český politik. V letech 1975 –1980 studoval na  VŠ zemědělské v  Brně, 1980 –1990 pracoval jako zootechnik v  JZD Zálší a v roce 1990 byl krátce jeho místopředsedou. V l. 1990 -1992 byl předsedou Československé strany lidové (ČSL), posléze KDU – ČSL (1992–1998 ). V  obou vládách Václava Klause (1992–1997) byl vicepremiérem a  ministrem zemědělství. Pod jeho vedením KDU – ČSL z koalice vystoupila v listopadu 1997 a přiměla tak k demisi vládu. Stejné funkce zastával i ve  vládě Josefa Tošovského (1998), na je­ jímž sestavení se podílel. V září 1998 odešel z politiky z důvodu onemocnění leukémií, kterému o  rok později podlehl. (viz PEHR, Petr a  kol: Cestami křesťanské politi­ ky, Biografický slovník k dějinám křesťanských stran v českých zemích, Praha 2007, s. 158 a http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Lux). ODA, Občanská demokratická aliance, malá liberálně – konzervativní strana v le­ tech 1990 – 2007. Už v listopadu 1989 patřila k nejpravicovější části OF, postupně se výrazně vymezovala proti V. Klausovi a  Občanské demokratické straně (ODS). Zakládajícím předsedou byl Pavel Bratinka. Strana zanikla po finančních skandá­ lech jejích ministrů za předsednictví Jiřiny Novákové. ODA byla členkou Evropské li­ berální a reformní strany. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Ob%C4%8Dansk%C3%A1_ demokratick%C3%A1_aliance ODS, Občanská demokratická strana vznikla rozpadem OF v dubnu 1991 v Olo­ mouci. Jedná se o pravicovou stranu liberálně – konzervativního zaměření. Vládní stranou byla v letech 1992–1997 a podruhé od podzimu 2006 do současnosti. Před­ sedy strany byli v její historii Václav Klaus (do 2002), Mirek Topolánek (do 2010) a  Petr Nečas (od  2010). (http://cs.wikipedia.org/wiki/Ob%C4%8Dansk%C3%A1_ demokratick%C3%A1_strana) Prof. Ing. Václav Klaus, CSc. (* 19. 6. 1941), český ekonom, vědecký pracovník, po­ litik a  státník. Po  úspěšném absolvování studia na  VŠE působil v  Československé akademii věd (ČSAV), přitom absolvoval dvě studijní stáže, v  Itálii v  roce 1966 a roku 1969 na Cornell University v USA. Od roku 1968 je kandidátem ekonomic­ kých věd. V roce 1970 odešel pracovat do Státní banky československé, kde se setkal mimo jiné také s Janem Stráským. V roce 1987 nastoupil do Prognostického ústavu ČSAV. Odmítl podepsat petici Několik vět. Zhruba v téže době se setkal v Prognos­ tickém ústavu s  agentem KGB a  StB Karlem Köcherem, který byl v  USA odsouzen za špionáž a později vyhoštěn. Státní bezpečnost na něj jako na sledovanou osobu, vedla již od roku 1958 signální svazky, v nichž jej označovala krycími jmény „Var­ šava“, „Kluk“, „Bog-85“ a „Rek“. Po Sametové revoluci byl získán Václavem Hav­ lem pro spolupráci do Občanského fóra (OF). Po rozpadu OF, jehož se stal na konci roku 1990 předsedou, byl následně spoluzakladatelem Občanské demokratické stra­ ny (ODS) a jejím prvním předsedou. Od prosince 1989 do června 1992 vykonával funkci federálního ministra financí. V letech 1992 – 1997 byl nejprve předsedou fede­ rální a po rozdělení země 1. 1. 1993 předsedou české vlády. Od roku 2003 vykonává úřad prezidenta republiky. (viz. cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Klaus a elek­ tronická databáze Archivu bezpečnostních složek). ČSSD, Česká strana sociálně demokratická, středolevá politická strana. Byla zalo­ žena v roce 1878 jako součást celorakouské sociální demokracie. Na konci roku 1919 se její levé křídlo odštěpilo a o dva roky později založilo KSČ. Sociální demokracie byla v  době První republiky zastoupena ve  většině koaličních vlád. Po  Mnichovské dohodě v září 1938 byla strana rozpuštěna a její členstvo přešlo do Národní strany práce. Po  osvobození v  květnu 1945 byla činnost strany obnovena. Působila však pouze do  června 1948, kdy byla v  komunistickém Československu násilně sloučena s KSČ. Strana byla znovuobnovena v lednu 1990. Vládní stranou byla v letech 1998 – 2006. (Josef TOMEŠ, Průkopníci a pokračovatelé, Osobnosti v dějinách České soci­ ální demokracie 1878 – 2005, Praha 2005, s. 8 – 24.)


(19) Česká národní rada, v letech 1969 – 1992 ve federativním Československu nejvyšší orgán státní moci České republiky, vybavený také mocí zákonodárnou. Skládala se z 200 poslanců volených na pět let. (Kol. autorů, Malá československá encyklopedie, A – Č, Praha 1984, s. 788 – 789.) (20) Občanské hnutí (OH), vzniklo v roce 1991 po rozštěpení Občanského fóra. Jednalo se o středové liberální politické hnutí, působící na české politické scéně do roku 1996. Jeho předsedou byl po celou dobu existence Jiří Dienstbier. Nástupnickými stranami OH se stali Svobodní demokraté – Liberální strana národně sociální a Strana pro otevřenou společnost. http://cs.wikipedia.org/wiki/Ob%C4%8Dansk%C3%A9_hnu­ t%C3%AD (21) Ing. Václav Žák (* 28. 7. 1945), český kybernetik a politik. Vystudoval Fakultu tech­ nické a jaderné fyziky ČVUT a poté pracoval ve Výzkumném ústavu matematických strojů Praha. Roku 1977 podepsal Chartu 77. V  letech 1990 – 91 místopředseda ČNR za  OF. Po  rozpadu OF jeden ze zakladatelů Občanského hnutí. Na  začátku roku 1990 se stal ředitelem odboru informatiky na  Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. V současnosti je šéfredaktorem dvouměsíčníku Listy, redaktorem týde­ níku Ekonom a přednáší teorii transformace v Ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. (http://blisty.cz/aut/56/bio.html)

2 Volební vítězství „pravice“ v roce 1992 a ODA Ve  volbách 1992 zvítězila „tak zvaná“ pravice, vládu vytvořila ODS, ODA a  KDU-ČSL (22). Občanské hnutí vykonalo svou práci a  sklidilo za  ni ovoce, nepřekročilo pětiprocentní hranici a  jeho zástupci se nedos­tali do parlamentu. Je dobré se zmínit o některých věcech. V prosinci 1990 a lednu 1991 se po krizi ve vedení ČNR, vyvolané odměnami, které si ke konci roku předsednictvo podle pravidel své komunistické předchůd­kyně udělilo, došlo k reorganizaci vedení ČNR. V  jednáních, která probí­hala, se podařilo zástupcům tehdejšího Klubu demokratické pravice (23) prosa­dit odvolání z  místopředsednických postů zástupce komunistů Michala Krause (24) a Václava Žáka (OH). Místopředsedy se stali Jan Kalvoda (25) a Jiří Vlach (26). Změna znamenala přechodné posílení poslanecké skupiny, která kladla větší důraz na reformu státu a privatizaci a byla označována jako pravice. Výsledkem tohoto mocenského přeskupení byl návrh Ústavy České re­publiky se zakomponovanými institucemi ústavního soudu a dvoukomorového parlamentu se sněmovnou a Senátem. V  ODA před volbami 1992 vyvolal Vladimír Dlouhý (27), kterého do ODA přivedl Daniel Kroupa (28), se svými příznivci vlekoucí se diskusi. Prosazo­val zrušení ODA a  vstup členstva do  ODS. Zpochybňovali samostatnou existenci ODA až do  doby několika týdnů před volbami. V té době nabídl bankéř Moravec sekretáři ODA Josefu Reichmanovi půjčku na  volební kampaň. Moravcova Průmyslová a  kreditní banka byla jako mnoho dalších pochybnou bankou. Jak 15


ukázal čas, posloužila k některým strategickým hrám, vyprání peněz a  převedení jiných do  správných kapes (29). Dozvěděl jsem se o půjčce asi o rok později, když si ze mne někteří poslanci ODS utahovali, kdy na nás ten dluh vytáhnou. Své mínění jsem vedení ODA řekl. V okamžiku přistou­pení na takové financování strany jsme byli na špagátu a v případě nepo­slušnosti vydíratelní. Kauza dluhu ODA byla vytažena na veřejnost v lednu 1994 a byla to dělostřelecká příprava na vnitrostranický převrat a uchopení vedení ODA skupinou Vladimíra Dlouhého. Jedinečné bylo se dívat na morální rozhořčení lidí, o kterých jsem věděl, že šli do politiky jen za kořistí. Situaci dokresluje, že oni sami, když ODA vnitřně zničili, si ten mediální marast nakonec museli ještě rozmazat po  své vlastní tváři. Nikomu, z morálně rozhořčených psavců nevadilo, že tak byly financovány všechny politické strany a že to byl systém konsolidace české popřevratové politiky do rukou starých mo­cenských skupin a nových mafií. Při konečném doražení atrapy ODA křesťan­skému politikovi Cyrilu Svobodovi (30), který by měl mít morálku v popisu práce, nikdy nevadilo, že zmíněný bankéř Moravec býval poradcem Josefa Luxe. Všechny kauzy kolem stranických peněz a jejich přetřásání v médiích byly účelovými kampaněmi, nikdy nešlo o to ukázat skutečnost a zavést pořádek a průhlednost do financování politických stran. Mediální kampaně byly účelové hry k  zastrašení, odvedení pozornosti nebo diskreditaci, podle potřeby se poodhrnoval cípek tajemství stranického financování. Účel kampaní byl opačný, než jak byl předkládán čtenářům a nezasvěcenému publiku. Byla to metoda úpravy politických stran i politiků k použitelnosti. Klíčovým nástrojem marxismu-leninismu (31) byla dialektika a v praxi široce užívaná metoda „účel světí prostředky“, prognostiky a státníky počátku devadesá­tých let. Všemi svými činy zajistili pokračování těchto způsobů. Na počátku zrodu „demokracie“ v Čechách měli v ruce všechny trum­fy ti, kteří před listopadem byli součástí státního, či stranického stro­je komunistické strany. Byla to jediná politická organizační struktura, která na  konci komunistické éry v  zemi existovala. Mluvit o  disentu jako o  organizované skupině, která mohla být matricí pro vznik nových organizačních uskupení utvářející se demokratické společnosti a  státu, je bezpředmětné. Jestli disent nějaké organizační vazby měl, ovládali je bývalí komunisté. Oni jediní věděli, jaký význam organizační struktury mají. Celý disent, jak to ani jinak ve státě, který byl sovětským sate­litem, nemohlo nebýt, byl prorostlý agenty státní bezpečnosti. Polovinu svých „kamarádů“, kteří zde zůstali a  neemigrovali, jsem našel po  roce 1990 v  seznamech státní bezpečnosti. Skutečný politický disent s  připravenými představami změny vedení a  organizace státu, který by byl na  demokra­tických principech a  fair play politické soutěži, v  Československu před rokem 1989 neexistoval. Kdyby zde taková organizovaná politická skupina byla, nikdy by nemohla přistoupit na  kontinuitu právního 16


řádu s předpře­vratovým právem komunistického státu a  trvala by na  zákazu totalitní komunistické strany. Tyto dva první kroky předeterminovaly celý další politic­ký, společenský a hospodářský vývoj Československa i České republiky. Poznámky

22) KDU – ČSL, Křesťanská demokratická unie – Česká strana lidová, česká středová politická strana. V roce 1990 vznikla společná volební koalice lidové strany (ČSL) s  Křesťansko demokratickou stranou (KDS) s  názvem Křesťanská a  demokratická unie (KDU). V červnu 1990 vypukla tzv. Bartončíkova aféra, když lustrační komi­ se oznámila, že předseda ČSL Josef Bartončík spolupracoval s StB. Výsledkem toho byl nízký volební výsledek, krize a rozkol ve straně. KDS se začala sbližovat s ODS a Bartončík a jeho stoupenci založili Křesťansko sociální unii (KSU). Krize byla za­ žehnána téhož roku, kdy byl novým předsedou zvolen Josef Lux. V  roce 1992 byla strana přejmenována na  Křesťansko demokratickou unii – Československou stranu lidovou (KDU – ČSL). Po sloučení KDS s ODS o čtyři roky později část jejího člen­ stva přešla do KDU – ČSL. Strana byla až do roku 2010 členkou všech koaličních vlád. Ve  volbách 2010, zejména kvůli aférám svého předsedy Jiřího Čunka, zcela propadla a  nedostala se ani do  parlamentu. (Michal PEHR a  kol., Cestami křes­ ťanské politiky, Biografický slovník k  dějinám křesťanských stran v  českých zemích, Praha 2007, s. 20 – 22, 28 – 29 a 158 – 159.) (23) Klub demokratické pravice, meziparlamentní klub v ČNR. Vznikl v září 1990 pře­ vážně z iniciativy Daniela Kroupy, a stal se nejsilnější parlamentní frakcí v rámci OF. Jeho členové tehdy nesouhlasili s převážně levicovou orientací Občanského fóra. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Ob%C4%8Dansk%C3%A9_f%C3%B3rum) (24) Mgr. Ing. Michal Kraus PhD. (* 1. 10. 1957, Konice), český politik. Vystudoval VŠ chemicko – technologickou v Pardubicích. Od roku 1984 byl členem KSČ, za kterou byl v letech 1986 – 1992 poslancem ČNR. Od prosince 1989 do 1990 člen ÚV KSČ, posléze se stal mluvčím platformy Demokratické levice a členem Demokratické strany práce. V  roce 1993 vstoupil do  ČSSD, za  kterou byl až do  roku 2006 poslancem Parlamentu ČR. Po tzv. kakaové aféře (pochybný nákup podniku na zpracování ka­ kaových bobů v Ghaně) odešel z vysoké politiky do podnikatelské sféry. (http://www. nasipolitici.cz/cs/politik/711-michal-kraus) (25) Jan Kalvoda (* 30. 10. 1953, Praha), český advokát a  politik. Vystudoval Práv­ nickou fakultu UK a  poté pracoval jako advokát. V  letech 1990 – 96 byl poslan­ cem ČNR a později Parlamentu ČR. V letech 1992 – 97 byl předsedou strany ODA. V druhé Klausově vládě zastával posty ministra spravedlnosti a místopředsedy vlá­ dy. V  roce 1996 rezignoval na  své politické funkce, protože neoprávněně používal titul JUDr., ačkoliv nesložil rigorózní zkoušky. V současné době je privátním advo­ kátem. (http://cs.wikipedia/org.wiki/Jan_Kalvoda) (26) Jiří Vlach, český politik. Poslanec a místopředseda ČNR v letech 1990 – 92 a od roku 1993 do 2002 poslanec Parlamentu ČR. V letech 1992 – 98 byl místopředsedou ODS. (http://cevro.cz/cs/cevrorevue/aktualni-cislo-on-line/2011/special-2011---20-let-od­ s/231060-mistopredsedove-ods-vizitek.html) (27) Vladimír Dlouhý (*  1953 Praha), český ekonom a  politik. V  letech 1977- 1989 byl členem KSČ, v letech 1984 – 1989 působil v Prognostickém ústavu, kde dosáhl funkce zástupce ředitele. V období 1989 až 1992 byl ministrem hospodářství ČSFR, v  letech 1992 – 1998 byl ministrem průmyslu a  obchodu v  Klausově vládě. Od  r. 1991 do 1998 byl členem strany ODA jako její místopředseda. V letech 2009 - 2010 byl členem Národní ekonomické rady vlády ČR. http://cs.wikipedia.org/wiki/Vladi­ m%C3%ADr_Dlouh%C3%BD_(politik) (28) Mgr.  Daniel Kroupa PhD. (* 6. 1. 1949, Plzeň), český politik, pedagog a  filozof. Signatář Charty 77. V letech 1990 – 92 byl poslancem ČNR a 1996 – 98 Parlamentu ČR. Mezi roky 1998 – 2004 byl senátorem za  ODA. Od  roku 1998 do  2001 byl předsedou ODA. V současné době je členem předsednictva Unie evropských federalistů. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Daniel_Kroupa)

17


(29) Jednalo se o politickou kauzu, která měla za  následek rozpad čtyřkoalice. Jednou z prvních soukromých bank, která se dostala do krachu, byla Kreditní a průmyslová banka Antonína Moravce. Česká národní banka zjistila špatné hospodaření, zkres­ lování výkazů, hazardní půjčování peněz atd. Dne 30. září 1993 uvalila na banku nucenou správu. Bankéř Moravec posléze skončil ve vazbě. Při vyšetřování bylo zjiš­ těno, že ODA má u této banky dluh ve výši 52 milionů Kč. Směnku podepsal tehdejší předseda strany Jan Kalvoda. ODA dluh bance uhradila prodejem stotisícového s.r.o. Marklap, do kterého byl vložen nepeněžitý vklad v hodnotě 52 milionů Kč. (http://m. rozhlas.cz/cro6/komentare/_zprava/691439) (30) JUDr.  Cyril Svoboda (* 24. 11. 1956, Praha), český právník politik. Vystudoval Právnickou fakultu UK a poté pracoval nejprve jako referent ve společnosti Transgas a později vykonával práci státního notáře. Od roku 1990 vládní úředník. V roce 1995 vstoupil do KDU – ČSL. V letech 1992 – 96 náměstek ministra spravedlnosti ČR a 1996 – 98 náměstek ministra zahraničních věcí. Leden – červenec 1998 ministr vnitra. Od r. 2001 do r. 2003 předseda KDU – ČSL. Roku 2002 uzavřel koaliční smlouvu s ČSSD. V letech 2002 – 06 ministr zahraničních věcí. Autor učebnice ústav­ ního práva. (Michal PEHR a kol., Cestami křesťanské politiky, Biografický slovník k dějinám křesťanských stran v českých zemích, Praha 2007, s. 250.) (31) Marxismus – leninismus, filozoficko politický směr. Jedná se o V. I. Leninem zvul­ garizované učení Karla Marxe a  přetvořené do  ruských podmínek. Hlásal násilné revoluční převzetí moci dělnickou třídou. Protože v  Rusku tvořili dělníci menšinu obyvatelstva, Lenin obhajoval myšlenku, podobně jako francouzský revolucionář Blanqui, že revoluční převrat může uskutečnit skupina profesionálních revolucioná­ řů, kteří nastolí revoluční diktaturu a budou vládnout jménem dělníků. Důraz kladl také na vytvoření nového člověka prostřednictvím nového kulturního života.

3 Úloha občanského fóra a velký přesmyk Občanské fórum v prvních popřevratových měsících bylo přechodnou organizační formou. Úkolem jeho vůdců, mínili-li by svou roli vážně, mělo být smést ze scény komunisty. Základními zákonnými pravidly nastavit směr další diferenciace a  ustavit instituce hlídající dodržování zákonů a  dohod. Neudělali nic, někteří měli jiný záměr a  úmysly, jiní nevěděli, co je politika a  jakou odpovědnost politik v takovém čase má. Jedním z nejdů­ležitějších úkolů té doby, chtěli-li jsme vytvořit demokratický politic­ký systém založený na  svobodné soutěži politických stran, měla být kodi­fikace zákona o politických stranách. Zákona, který by jasně definoval, co je politická strana, jasná pravidla a nekompromisní sankce za překro­čení zákona. Přesná pravidla financování a jejich kontro­lu. Nic takového se úmyslně neudělalo a nestalo. Všechny pozdější pokusy a návrhy zákonů o poli­tických stranách byly jen variace na zneužití. Ustavení se podivného systému nesvéprávných a  nesvébytných politic­kých parlamentních stran předurčily tyto skutečnosti: čtyřicet let vládla v  Československu jediná mocenská skupina, ve  jménu jediné tolerované ideologie. Jiné politické názory nebyly připuštěny, 18


natož aby byla povolena jejich nositelům možnost se organizovat. Lidovou (32) a socialistickou stranu (33) té doby není možno považovat za skutečné poli­tické subjekty. Zima 1989-90 byla z pohledu politického pluralitního systému bodem „nula”. Politickým národem v tom okamžiku byla úzká skupinka bývalé partajní nomenklatury, technokracie a  jejich rodinní přís­lušníci. Mimo tuto společenskou skupinu byli jen sem tam osamělí jedin­ci, kteří měli vůli k  aktivní politice. Většinová masa obyvatelstva měla ve své mentalitě odpor k jakékoli pozitivní a aktivní politické angažovanosti. Noví držitelé moci se s představiteli odcházející garnitury do­hodli, že neučiní nic pro rozbití jejich organizačních struktur, naváží právní kontinuitu, nezabaví jim majetek a finanční fondy. Rozhodující ministerstva a  posty obsadili kmenoví příslušníci komunistického ministerstva budoucnosti – Prognostického ústavu. Ti vstoupili i do různých politických stran – Tomáš Ježek – ODA (34), Václav Klaus, Karel Dyba – ODS (35), Miloslav Ransdorf – KSČM (36), Vladimír Dlouhý – ODA apod. Lidé, kteří vstoupili do  politiky přes Občanské fórum s  poctivým úmyslem, neměli za zády nikoho. Vedení Občanského fóra neudělalo pro bu­doucí diferenciaci do politických stran, přípravu jejich struktur a zázemí nic. Jediná politická síla a strana, která měla na počátku devadesátého roku organizační stroj a  aparát, byli komunisté, případně lidovci. Jejich lidé seděli v úřadech a na ministerstvech. Byl jsem u  zakládání politické strany ODA, vstoupil jsem do  Občan­ské demokratické aliance den po  jejím založení, jako její první venkovský člen. Dnes tvrdím, že i u založení ODA byli. Od počátku měla být pod kontrolou a posloužit. Nepochybuji o zaúkolování Tomáše Ježka, Romana Češky (37), Jiřího Skalického (38), Pavla Bratinky (39) a dalších. Vladimír Dlouhý byl do ODA vložen s jasným úmyslem k jejímu ovládnutí a pozdější likvidaci. Přesto se v ODA sešli lidé, kteří svou angažovanost v popřevratové poli­tice mínili vážně, a jejich motivem byl obecný zájem. Jako jediná nově vzniklá politická strana jsme začali poměrně brzo budovat odborné sekce z  vlastních členů, abychom byli svébytným politickým organismem. Mimo komunistů, kteří měli zázemí ve strukturách státu, to žádná jiná strana nebyla schopna začít dělat a generovat. Lidovci, stejně jako ko­munisté, měli své zázemí v minulosti a tomu odpovídala i orientace jejich politiky. ODS, jakmile se stala nejsilnější vládní stranou v  roce 1992, nic takového nepotřebovala a  Václav Klaus ani nic takového nechtěl. Stejně tak jako mocenští předchůdci jejich šéfa se po usednutí do Strakovy akademie ODS ztotožnila se státem. Programy a rozbory jim děla­li ministerští úředníci a zájmová loby, která od samého počátku pracova­la na ovládnutí tohoto perspektivního politického subjektu. Sociální demokraté v té době o něčem podobném ještě ani nesnili. Moravisté, Slád­kovi republikáni, Trnkovi zemědělci byly politické subjekty účelově umě­le vytvořené pro kanalizaci nálad, energií, odvedení pozornosti, či k  posílení určitého trendu, kam byl 19


politický vývoj směrován. Osobnosti jejich zakladatelů a vůdců mluví jasnou řečí – Boleslav Bárta (40) si zadal s StB, Miroslav Sládek (41) – bývalý pracovník cenzurního úřadu, František Trn­ka – ekonom Slušovic. Jediní, kteří neměli nikdy potíže s financováním stranické činnos­ ti, a jejichž financování nebylo propíráno v médiích, byli komunisté. Po­dobné platilo o  moravistech, republikánech a  zemědělcích. Také v důle­žitých věcech pravidelně hlasovali s komunisty. Jen republikáni, když o nic nešlo, měli protikomunistickou rétoriku. První tři roky také byla jejich spolupráce s komunisty bezproblémová. Nezbývá mi než se domnívat, že byli financováni ze stejných zdrojů. Ve  volbách 1992, jak jsem již napsal (podle používané terminologie), zvítězila pravice – ODS, KDU-ČSL a  ODA. Zcela propadla část bývalého Občanského fóra, nazý­vaná Občanské hnutí. První dva roky, za  vlády tzv. Národního porozumění Petra Pitharta (42), jeho lidé drželi většinu resortů výkonné moci. Vládu vy­tvořila ODS, KDU a ODA. Václav Klaus se stal na čtyři roky suverénem politické scény. Za scénou se rozběhl proces, ve kterém zájmové mocenské skupiny, které doposud podporovaly Občanské hnutí, komunisty, moravisty, republikány, se přeorien­továvají na  vítěze voleb. V  prvních dvou-třech letech ještě neměly poli­tickou scénu pevně ve  svých rukách. Přes stranické prominenty nabízejí stranám svou podporu a služby. Ústředními problémy podzimu 1992 a zimy 1993 bylo dělení státu, příprava a proces schvalování ústavy. V souvislosti s dělením státu se naskytla příležitost a možnost zbavit se federálních poslanců. Málokdo si v té době byl vědom významu a důsledků této hry. Velice dobře si toho byl jistě vědom Václav Klaus a  ti, kteří za  ním stáli. Otevírala se možnost zbavit se nepohodlných federálních poslanců, mezi nimiž byli lidé, které do politiky přivedl étos převratu. Václavu Klausovi se tak otevírala možnost pevného ovládnutí ODS. Převratová doba končí, jde již jen o to, jak ovládnout novou politickou garnituru a zcela se chopit te­chnologie politiky. Poznámky

(32) Československá strana lidová (ČSL), česká křesťansko středová politická strana. Vznikla po vyhlášení nezávislosti Československa na přelomu 1918 – 19 sloučením české a  moravské křesťansko sociální a  katolické národní strany. V  prvorepubliko­ vém Československu byla zastoupena ve  většině koaličních vlád. Jejím dlouholetým předsedou byl v letech 1919 – 1948 Msgre. Jan Šrámek. Tiskový orgán se jmenoval Lidové listy. Po převratu v únoru 1948 byla ovládnuta prokomunistickým křídlem a včleněna do komunisty kontrolované Národní fronty (tiskový orgán Lidová demo­ kracie). Po  listopadu 1989 opět nezávislá politika. V  roce 1992 se sloučila s  Křes­ ťansko demokratickou unií ve stranu KDU – ČSL. (Kol. autorů, Ottova všeobecná encyklopedie, A – L, Praha 2003, s. 238 - 239.) (33) Česká strana (národně) socialistická, česká středolevá politická strana. Byla zalo­ žena v  roce 1897 Václavem Klofáčem pod názvem Česká strana národně sociální. Původně měla organizovat národně smýšlející dělníky, později do  ní také vstupo­ vali drobní živnostníci a  úředníci. Byla syntézou mezi reformistickým socialismem a  českým umírněným nacionalismem. Byla odpůrkyní ideologií marxismu, interna­ cionalismu a  jejich reprezentantky sociálně demokratické strany. V  době před první světovou válkou silně antimilitaristická. Za  války se podílela na  domácím odboji.

20


(34)

(35)

(36)

(37)

(38)

(39)

Později se sblížila se sociální demokracií. Do svých řad přijala část anarchokomu­ nistů a  přejmenovala se na  Československou stranu socialistickou. V  roce 1926 se s  anarchokomunisty rozešla a  přejmenovala se na  Československou stranu národně socialistickou. Byla členkou většiny koaličních vlád První republiky. Roku 1938 byla strana rozpuštěna, její členové se za druhé světové války podíleli na domácím odboji. Po osvobození byla činnost strany obnovena. Od roku 1946 se strana stala důsled­ nou odpůrkyní KSČ. Po únoru 1948 část jejích členů emigrovala. Zbytek strany byl přejmenován na Českou stranu socialistickou a začleněn do komunisty kontrolované Národní fronty. Po roce 1989 byla nezávislá činnost strany obnovena, avšak zane­ dlouho se stala okrajovým politickým subjektem. (Josef TOMEŠ, Průkopníci a  po­ kračovatelé, Osobnosti v  dějinách České sociální demokracie 1878 – 2005, Praha 2005. s. 175 – 176.) Doc.  Ing.  Tomáš Ježek (* 15. 3. 1940), český ekonom, politik a  vysokoškolský pe­ dagog. V  letech 1957-1962 studoval na  Národohospodářské fakultě VŠE v  Pra­ ze, 1966-1969 pracoval jako vědecký pracovník v  Ekonomickém ústavu ČSAV, 1986-1989 byl vědeckým pracovníkem v  Prognostickém ústavu ČSAV. Od  r. 1996 učí na  Národohospodářské fakultě VŠE v  Praze, od  r. 2004 také na  Západočeské univerzitě v  Plzni. V  roce 1989 pomáhal při založení ODA, v  roce 1994 vstoupil do  ODS. V  r. 1990 byl poradcem V. Klause, ministrem vlády ČR pro privatizaci a správu národního majetku, předsedou Fondu národního majetku a poslancem sně­ movny Českého parlamentu. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Tom%C3%A1%C5%A1_ Je%C5%BEek) Prof.  Ing.  Karel Dyba CSc. (* 21. 10. 1940, Prostějov), český ekonom, diplomat a politik. Vystudoval VŠE v Praze, kde pak působil jako pedagog. Od roku 1972 byl zaměstnancem Ekonomického ústavu a od roku 1984 Prognostického ústavu ČSAV. V letech 1990 – 96 byl ministrem pro hospodářskou politiku a místní rozvoj za OF a poté za ODS. Od roku 1997 je soukromým konzultantem v oblasti ekonomického poradenství. V letech 1997 – 98 byl členem několika dozorčích rad (Komerční ban­ ka a  české radiotelekomunikace). Od  října 2007 je stálým představitelem OECD a od roku 2009 působí jako pedagog na VŠE v Praze. (http://cs.wikipedia.org/wiki/ Karel_Dyba) PhDr.  Miloslav Ransdorf, CSc. (* 15. 2. 1953, Rakovník), český filozof, historik a politik. Vystudoval Filozofickou fakultu UK a poté pracoval v Prognostickém ústa­ vu ČSAV. Do  aktivní politiky se zapojil po  sametové revoluci jako člen reformní­ ho Demokratického fóra komunistů. V  letech 1990 – 92 byl poslancem Federálního shromáždění za KSČM. V období od roku 1996 do 2004 poslanec Parlamentu ČR. Od  roku 2004 je poslancem Evropského parlamentu. Uvnitř KSČM zastupuje re­ formní proud, podpořil vstup ČR do EU. V souvislosti s jeho častými autonehodami byla v roce 2012 na jeho majetek uvalena exekuce. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Milo­ slav_Ransdorf) Ing.  Roman Češka (* 29. 1. 1964, Plzeň), český ekonom a  politik. V  90. letech se významně podílel na  řízení české privatizace jako náměstek ministra privatizace a jako výkonný předseda Fondu národního majetku. Podílel se na řízení, finanční re­ strukturalizaci a privatizaci strategicky významných podniků a bank. Poslanec Par­ lamentu ČR, člen hospodářského výboru sněmovny a člen delegace v OBSE. (http:// konzervativnilisty.cz/archiv/137-roman-eka-ohlednuti-do-devadesatych-let) Ing.  Jiří Skalický (* 26. 4. 1956), český politik. Absolvoval Vysokou školu chemic­ kotechnologickou v Praze. Od června 1990 pracoval v oblasti syntetických látek. Byl zakladatelem OF a zakládajícím členem ODA. V r. 1990 byl zvolen do FS a 1996 do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR za ODA. V letech 1992-1996 byl ministrem pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR. Od června 1996 ministr ži­ votního prostředí ČR. V r. 1998 byl zvolen senátorem. (http://cs.wikipedia.org/wiki/ Ji%C5%99%C3%AD_Skalick%C3%BD). Ing.  Pavel Bratinka (* 14. 3. 1946, Bratislava), český fyzik, politik a  podnikatel. Vystudoval Fakultu jaderné a technické fyziky ČVUT. Byl spoluzakladatelem a v le­ tech 1989 – 1992 prvním předsedou strany ODA, ze které o šest let později vystou­ pil. V letech 1990 – 92 byl poslancem Sněmovny národů FS, 1992 – 96 náměstkem

21


ministra zahraničí a 1996 – 98 ministrem bez portfeje a poslancem Parlamentu ČR. V současné době podniká v poradenské firmě Euroffice Praha – Brusel a.s. (http:// cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Bratinka) (40) Doc. PhDr. Boleslav Bárta, CSc. (14. 8. 1929 Rozhraní – 31. 5. 1991 Budmerice), český psycholog a  politik. Vystudoval na  Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně psychologii a filozofii. Po studiích pracoval jako klinický psycholog v Psychi­ atrické léčebně v  Kroměříži. Roku 1958 založil v  Brně Dětskou psychiatrickou po­ radnu. V době normalizace mu bylo pro moravistické aktivity zastaveno habilitační řízení a  byl nucen opustit místo vysokoškolského pedagoga. Po  listopadu 1989 byl rehabilitován a  založil Hnutí za  samosprávnou demokracii – Společnost pro Mo­ ravu a Slezsko, se kterým se dostal poprvé a naposledy do Federálního shromáždění. Byl zastáncem trojfederace. Stal se ikonou moravismu. (http://cs.wikipedia.org/wiki/ Boleslav_B%C3%A1rta) (41) Miroslav Sládek (*1950), český krajně pravicový politik. V roce 1989 založil poli­ tickou stranu Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa (SPR – RSČ) a stal se jejím předsedou. Poslanec Parlamentu ČR do roku 1998. Po jejím zániku v roce 2001 zakladatel strany Republikáni Miroslava Sládka, která po šesti letech zanikla. V roce 2008 obnovil SPR – RSČ, avšak již roku 2010 byl odsouzen za předlužení této strany. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Sl%C3%A1dek (42) JUDr. Petr Pithart (* 2. 1. 1941, Kladno), český politik, právník a pedagog. V le­ tech 1960 až 1968 byl členem KSČ. Po srpnové intervenci vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR ze strany vystoupil. Byl jedním ze signatářů Charty 77. V roce 1989 vstou­ pil do OF. Únor 1990 – červenec 1992 byl předsedou české vlády. V roce 1991 při rozpadu OF se stal spoluzakladatelem a  místopředsedou OH, které po  prohraných volbách 1992 opustil.  Roku 1998 vstoupil do strany KDU – ČSL. V letech 1996– 1998 a 2000–2004 byl předsedou Senátu a v letech 1998–2000 a od roku 2004 jeho místopředsedou. V roce 2003 neúspěšně kandidoval na funkci prezidenta České repub­ liky. Od roku 1990 působí zároveň jako docent Právnické fakulty Univerzity Karlo­ vy. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Pithart+PETR+PITHART&ct=clnk)

4 Rozdělení Československa, nová ústava a politické strany Díky rozdělení Československa byla schválena nová „Ústava“ českého státu. Za  situace, která v  České národní radě po  převratu i po volbách 1992 byla a jaký byl reálný poměr sil, nebyla naděje získat pro její schválení sto dvacet poslaneckých hlasů. Vadil dvoukomorový parlament i  pravomoc ústavního soudu. Obě instituce vytvářely zpětnou vazbu proti možnému uchopení se moci jednou politickou a mocenskou skupinou. Nakonec při hlasování ve sněmovně, na podzim 1992, byla ústava schválena 173 hlasy. Nebylo to hlasování o  konkrétním znění a  formulacích nejvyššího zá­kona nového státu. Mimořádná situace postavila problém tak, že hlasováním pro ústavu rozhodovali poslanci tehdejší České ná­rodní rady o tom, že oni se stanou první garniturou politiků ve svých stranách. Bylo mi tehdy z toho, co rozhodlo o  schválení ústavy, morálně zle. S  odstupem času dnes tvrdím, že schválením ústavy, proces, který proběhl v  roce 1997–98 22


s vládní krizí, předčasnými volbami a následnou „Opoziční smlouvou“ by se býval odehrál dříve – někdy v roce 1993-94. Jisté též je, že bych již v témže čase byl odejit z politiky. Otázka je, zda pro poli­tický, společenský a v časovém horizontu i hospodářský vývoj v České republice by to nebylo lépe – karty by se odkryly dříve. Rozdělení státu pomohlo Václavu Klausovi a mocenské skupině, která stála za  ním, odstranit z  cesty a  z  politiky federální poslance. Spor o  naplnění druhé komory parlamentu – senátu, napoprvé federálními poslanci vypadal a  byl tak předkládán všemi médii, jako zajištění pohodlných ko­ryt politickým prominentům. Sám za  sebe říkám, že jsem tehdy problém též podcenil. V  České národní radě jsem hlasoval proti naplnění senátu federálními poslanci bez voleb. Tehdy jsem se domníval, že kvůli možnos­ti precedensu by měly být nové volby. Bylo to zásadně špatně. Byli tím v kritické a rozhodující době vyřazeni z vrcholné české politiky lidé, kteří měli přesvědčení, odvahu a  vůli angažovat se ve  veřejné práci a  politice. Velmi to usnadnilo Václavu Klausovi převzít absolutní moc a kontrolu nad ODS. Ovlivnilo to celý další vývoj Občanské demo­kratické strany, její přerod ve  stranu postkomunistickou a  reprezentantku vzmohlíků, které vygenerovala sametová perestrojka. Bez vyrovnání se s  minulostí a  privatizací důsledně nekontrolovanou zákonem. Mezi federálními poslanci byli lidé, kteří by velice ztížili Václavu Klausovi jeho cíl – převzetí absolutní kontroly nad ODS. Pochopil jsem v  těch letech, jak tragický je nedostatek osobností v  době, kdy se rozhoduje téměř o  všem a  nastavuje směr vývoje. Změnu v  přístupu a jednání poslanců ODS jsem ucítil téměř nosem, když jsem se po parlamentních prázdninách 1993 vrátil do sněmovny. Do té doby jsme se ve sněmovně bez problémů dokázali dohodnout na zása­dách a  postupech při prosazování zákonů nebo jednáních ve  sněmovně. Pak již to šlo jenom s jedinci a ti byli v následujících volbách 1996 vyřazeni. Nedostali se na  volitelná místa kandidátek a  přizpůsobili se. Změna byla vidět i na lidech, kteří se objevili ve stranickém vedení ODS i vedení poslaneckého klubu. Klasickým příkladem, jaké lidi si Václav Klaus vybíral, je Libor Novák (mladší) (43). Snaživý, nevýrazný mladý právník, který nikdy nemohl svého šéfa ohrozit, natož mu oponovat. Asi proto dos­tal do  ošetřování stranické finance. Pamatuji si na  něj jako na  předse­du parlamentní komise, která měla být garantem zákona „O  protiprávnosti komunistického režimu“. Jako předseda garanční skupiny měl zaručit, že zákon bude jen formálním, nevymahatelným blábolem. Byl jsem členem skupi­ ny za  ODA. Když jsem po  dvou-třech sezeních zjistil, o  co jde, že v  žád­ném případě nejde o  vytvoření normy, která by umožňovala důsledně postu­povat, z komise jsem odstoupil a své návrhy podal při projedná­vání zákona ve  sněmovně. Spíše než za  stranické financování a podivné sponzory Bácse (44) a Sinha (45) by měl být někdy volán Libor Novák za bezzubost tohoto zákona. Jemu se propůjčil v tomto případě. Na stranické peníze byl od počátku nastr­čen jako „bílý kůň,“ na kterého se to shodilo. 23


V ODA, na podzim 1992, se Vladimír Dlouhý poprvé pokusil převzít vedení strany. V těžkém vnitřním konfliktu nakonec uhájil místo předsedy politického grémia. Byli jsme nedůslední a i sám na tom nesu vinu. Měli jsme tehdy šanci se Vladimíra Dlouhého zbavit. Média samozřejmě byla zcela na straně v té době nejpopulárnějšího politika. Neodvolali jsme ho z vedení strany. Hlavní důvod byl, že jsme neměli šanci veřejnosti vysvětlit, co se hraje a jaké jsou důvody. Média již byla v rukách těch, pro které Dlouhý pracoval. ODA byla partičkou rozhádaných intelektuálů. Lidovou stranu nebylo třeba konsolidovat, ta pod vedením Josefa Luxe reprezentovala a  prosazovala zájmy bývalé socialistické ven­ kovské technokracie. Poznámky

(43) Libor Novák (* 6. 2. 1962, Bílovec), český politik. V roce 1988 absolvoval Práv­ nickou fakultu UK. V  letech 1992 – 97 poslanec nejprve ČNR a  poté Parlamentu ČR, 1994 – 96 zároveň místopředseda ODS. Funkce poslance se vzdal po vypuknutí sponzorské aféry ODS. (http://hn.ihned.cz/c1-753610) (44) Lájos Bács, kontroverzní maďarský podnikatel. Spolu s Radživem Sinhem fiktivní sponzor ODS. Jejich odhalení vedlo k tzv. Sarajevskému atentátu. Jméno L. Bácse, který tehdy již nežil, se stalo v ČR synonymem politické korupce. (http://cs.wikipedia. org/wiki/Lajos_B%C3%A1cs_a_Radjiv_M._Sinha) (45) Radživ Sinh, kontroverzní mauricijský podnikatel indického původu. Spolu s Lájo­ sem Bácsem fiktivní sponzor ODS. Jejich odhalení vedlo k tzv. Sarajevskému atentá­ tu. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Lajos_B%C3%A1cs_a_Radjiv_M._Sinha)

5 Ovládnutí politické scény silami, stojícími mimo volené struktury

Mezi roky 1993 až 95 se dokončilo ovládnutí parlamentní politické scény silami a uskupeními stojícími mimo volené struktury. Odráželo se to v chování a proměnách parlamentních stran a jejich klubů. Do  roku 1993 na  venek kompaktní kluby komunistů, moravistů, republikánů a  pozdě­ji i  Trnkovi zemědělci se začínají zmítat ve  vnitřních rozepřích. Komu­nisté se rozpadají na tři uskupení. Od moravistů, republikánů a později i trnkovců odcházejí někteří lidé. Příčinu nastalé krize a dělení vidím v tom, že skončila finanční podpora z mimoparlamentních zdrojů a uskupení. Mouřenínové splnili svoji úlohu. Zajímavý byl způsob i výsledek štěpení u komunistů. Skupinu kolem Jaroslava Ortmana (46) tvořili mladší straničtí funkcionáři, kterým bylo jas­né, že politika předlistopadového vedení neodpovídá době. Při „normál­ním“ běhu věcí by převzali nástupnictví a provedli ve  svém zájmu jisté reformy. Koncem roku 1989 se však běh věcí urychlil a „sametovým převratem“ jim ujel vlak. Pupeční šňůrou své 24


dosavadní existence byli příliš svázáni s rodnou stranou, než aby mohli za jízdy přestoupit do jiného vagonu. Zůstala na ně špinavá práce, kterou měli vykonat v  přechodném období pro svou třídu a  kastu stvořenou komunistickou érou. Ve sněmovně byli jedinou ucelenou skupinou, která věděla, o čem je politika a jak mají postupovat a jednat. V  tom počátečním období vykonali největší část práce pro přetransformování se stranických vyžírků v  šéfy akciovek, fon­dů a  převtělení se v  kapitalisty. Když se po  volbách 1992 změnila poli­tická mapa a  čísla v  zastupitelském sboru, mocenská a  ka­pitálová loby změnila své preference. Postupně a nemilosrdně hodili své dosavadní zástupce a reprezentanty v parlamentní politice přes palubu. Někdy v roce 1993 nebo 1994 jsem v předsálí sněmovny Jaroslavu Ortmanovi položil otázku: „splnili jste úlohu mouřenínů, a můžete jít?“ Studeně pokývl hlavou a  ušklíbl se. Ortman se svými lidmi přejmenovali svou frakci na  „Demokratickou levici.“ Po  volbách 1996 vypadli z  parlamentu. Druhá velká skupina členů poslaneckého klubu komunistů a někteří bývalí federální poslanci (pro zajímavost jmenuji: Václav Exner – agent StB (47), Matulka – kádrovák, Vojtěch Filip – registrovaný agent StB (48), Miloslav Ransdorf – prognostický ústav, M. Grebeníček (49) atd.) si pragmaticky na prs­tech spočítala, že mají jistý volební elektorát kolem 10 % voličů a po­držela si značku KSČM (50). Dovolím si vyslovit domněnku, že původní stratégo­vé „velkého přechodu“ a přeměny komunistických vyžírků v pravičáky a kapitalisty tuto variantu ani neměli v plánu. Později se jim ve variant­ním postupu hodila a dodnes úspěšně svými bývalými soukmenovci straší voliče. Od  roku 1990 se hraje v  České republice falešná hra na  pluralitní politický systém založený na  soutěži politických stran. Novináři i  „po­litologové“ píší komentáře a  studie o  politické soutěži mezi pravicový­mi a  levicovými stranami, přitom oni sami dobře vědí, že zde nic takové­ho neexistuje. První dva roky 1990 až 1992 bylo možno za politickou stra­nu v České národní radě považovat jenom komunisty, snad trochu lidovce. Občanské fórum byla směska všeho možného – od několika jedinců, kteří vědomě šli pracovat politicky pro změnu, bývalé komunisty, většinu, kterou mimořádná doba vynesla do  politiky a kteří šli dělat kariéru a poli­tické ideje je nezajímaly. Až po zaúkolované agenty i vyslovené chaoty použitelné ke všemu. Moravisté byli účelově založené uskupení k  odvedení pozornosti i  energie. Jistě ne náhodou si jeho zakladatel Boleslav Bárta zadal s StB. První dva roky nesla Pithartova vláda podivný a  zavádějící název „Vláda národní jednoty,“ sestavena byla ze zás­tupců Občanského fóra, lidovců a moravistů. Mimo tuto „koalici“ byli jako „trpění“ komunisté. Ten divný spletenec nikdy nefungoval a nespo­lupracoval, zvláště v případě klíčových aktivit týkajících se vyrovnání s minulostí, reformy a  s  nimi spojených zákonných předloh. V  době Pithartovy vlády se položily základní kameny k  mafianizaci české politiky a  k  jejímu přenesení mimo zastupitelské sbory a volené zastupitele. Když jsme na  podzim 1990 ustavili meziparlamentní klub demokratické pravice, byl to pokus se z této schizofrenie vymanit. O pár měsíců poz­ději, 25


při založení Občanské demokratické strany, se do jejího čela prosadili lidé, kterým šlo o  vše jiné než o  vybudování standardní pravico­vé politické strany stojící na idejích a programu – Václav Klaus a Jo­sef Zieleniec (51). Občanská demokratická aliance založená již v  prosinci 1989 měla stejné typy mezi „otci zakladateli“, jejich skutečnou tvář a zaúkolování ukázal čas. Míním Jiřího Skalického, Tomáše Ježka, Romana Češku. Dnes k nim počítám i Pavla Bratinku. Mezi ně samozřejmě patřil později přistoupivší Vladimír Dlouhý a  další. Občanskou demokratickou stranu „zkonsolidoval“ Václav Klaus v průběhu roku 1993. V té době také vyhlásil, že reforma je ukončena. Některá klíčová hlasování u návrhů podávaných vládou prohlasovávala ODS s Ortmanovou frakcí komunistů. Poz­ději, v letech 1995 a na jaře 1996 je nahradili odpadlíci od republiká­nů, moravistů a bývalí trnkovci. U zákonů týkajících se zemědělství a zpracovatelského průmyslu, i všechny naše pokusy o novelizaci zákona „O půdě“, přehlasovával nebo blokoval Josef Lux s koalicí komunistů, lidov­ců, republikánů, sociálních demokratů a  trnkovců. Všechny předlohy záko­nů přicházející do  sněmovny z  ministerstva zemědělství měly již do  svých paragrafových znění vestavěné záměrné možnosti zneužití. Občas se nám podařilo v  zemědělském výboru zákon opravit anebo jeho prosazení delší dobu blokovat. Pro ilustraci uvádím, že při projednávání předlohy zákona o barvení pohonných hmot mi jeden z trnkovců řekl: „Čestmíre, pře­ce nejsi blázen, kdyby nebyly lehké top­ né oleje, tak družstva zkrachují“. U zákona o „Potravinářské inspekci“ se mi podařilo zablokovat klíčový paragraf ministerské předlohy. Věděl jsem, že jeden z repu­blikánů v zemědělském výboru dříve pracoval v družstvu s Josefem Luxem a neměl ho rád. Před hlasováním o návrhu dotyčného paragrafu jsem si vzal republikána stranou a řekl mu: „přece neodkývneš, aby Pepinovi ta lotrovina prošla, hlasuj s námi.“ Když se zvedly ruce, paragraf o hlas ne­byl schválen. Během pěti minut předkladatelka návrhu požádala o  přeru­šení jednání a  přeložení na  příští schůzi výboru. Návrh pak již nepro­šel. Neplatilo žádné schéma koalice – opozice, již předem při podávání předloh zákonů ministerstvy si zájmové skupiny připravovaly podporu u  vedení stran i ve sněmovně. Většinou se šlo přes vedení stran, které zaúkolovaly předsedy poslaneckých klubů. Jedinečným příkladem byl Jiří Honajzer (52), předseda klubu ODS – občas se Klausovi vzepřel, ale pak vždy splnil, co na něm žádal a donutil k tomu i svůj poslanecký klub. Výsledkem pak zpravidla bylo ještě větší padoušství, než kdyby konal přímo – stejně jako páter Had v Šotolově „Tovaryšstvu Ježíšovu“. Splnil svou špinavou práci a po tzv. Sarajevském puči skončil v  Uhelných skladech, jak jsme říkali Unii svobody (53). Před hlasováním o  zákoně „O  protiprávnosti komunistického režimu“, kde jsem ve svých pozměňovacích návrzích žá­dal zákaz komunistické strany, mi Honajzr řekl: „snad bys je, Čestmíre, ne­zakazoval, stanou se kapitalistama a nebudou komunisti“. Stejné mi tenkrát řekl Stanislav Volák (54) a skalní ODS-ák Holub (55). Přes své dobré služby svou parlamentní dráhu již také skončili. 26


Poznámky

(46) Jaroslav Ortman, český advokát a politik. Byl členem KSČ, ze které v  roce 1993 spoluinicioval vytvoření progresivní strany Levý blok, jež se rozešla s komunistickou minulostí. Od KSČ se tato strana distancovala. V letech 1993 – 94 byl Ortman jejím místopředsedou a  od  roku 1994 do  1997, kdy strana zanikla (sloučení se Stranou demokratické levice), jejím předsedou. (http://www.sds.cz/docs/prectete/eknihy/kvcr/ kvcr_81.htm) (47) RNDr. Václav Exner, CSc. (* 20. 9. 1942, Bukovina u Čisté), český fyzik a politik. Vystudoval Matematicko – fyzikální fakultu UK. Od 60. let členem KSČ (s krátkou přestávkou v roce 1969). Od roku 1992 do 2010 poslanec ČNR a Parlamentu ČR za KSČM. (http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Exner) (48) JUDr. Vojtěch Filip (* 13. 1. 1955, Jedovary u Českých Budějovic), český právník a politik. Vystudoval práva na univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně a poté pracoval jako právník podniku Sfinx v  Českých Budějovicích. Od  roku 1983 člen KSČ. Od roku 1986 byl veden v registrech StB jako její spolupracovník pod krycím jménem Falmer. O tom, jestli tato spolupráci byla vědomá či nevědomá, se doposud vedou právní spory. V letech 1990 – 92 poslanec Federálního shromáždění a od roku 1996 poslanec Parlamentu ČR za KSČM. Od roku 2005 je předsedou strany KSČM. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Vojt%C4%9Bch_Filip) (49) Doc. PhDr. Miroslav Grebeníček, CSc. (* 21. 3. 1947, Staré Město u Uherského Hradi­ ště), český vysokoškolský pedagog a politik. Je synem obávaného vyšetřovatele StB Aloise Grebeníčka. Vystudoval univerzitu Jana Evangelisty Purkyně v Brně. V roce 1968 se účastnil studentských protestů proti intervenci vojsk Varšavské smlouvy do Českosloven­ ska, avšak v  roce 1975 vstoupil do  KSČ a  v  témže roce začal působit jako pedagog na univerzitě J. A. Purkyně, v oborech dějiny 19. a 20. století, dějiny dělnického hnutí a ekonomická teorie. V letech 1990 – 92 poslanec Federálního shromáždění a od roku 1996 Parlamentu ČR za KSČM. Od roku 1993 do roku 2005 byl předsedou KSČM. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Greben%C3%AD%C4%8Dek) (50) KSČM, Komunistická strana Čech a  Moravy. Krajně levicová politická strana. Vznikla v letech 1990 – 91, kdy se z KSČ vydělily dvě národní strany KSČM v Če­ chách a Strana demokratickej ľavice (SDĽ) na Slovensku. Z KSČM se ještě v první polovině 90. let oddělily reformní skupiny, které založily nové politické strany (Stra­ na demokratické levice, Levý blok, Demokratická strana práce). (Josef TOMEŠ, Průkopníci a pokračovatelé, Osobnosti v dějinách České sociální demokracie 1878 – 2005, Praha 2005, s. 181 – 182.) (51) Josef Zieleniec (28. 4. 1946, Moskva), český politik. Před listopadem 1989 byl čle­ nem KSČ, po rozštěpení Občanského fóra spoluzaložil v roce 1991 Občanskou demo­ kratickou stranu a stal se jejím místopředsedou. V letech 1992 – 1997 byl ministrem mezinárodních vztahů, později ministrem zahraničí České republiky v  Klausových vládách. Účastnil se jednání o  rozdělení Československa (1. 1. 1993). Na  podzim 1997 odstoupil z důvodu finančních skandálů ODS ze všech veřejných funkcí a vzdal se členství ve straně. Později založil firmu JZP, zabývající se bankovnictvím a evrop­ skou integrací. V letech 2004 - 2009 byl poslancem Evropského parlamentu za poli­ tickou stranu SNK Evropští demokraté. V roce 2010 neúspěšně kandidoval do senátu za Věci veřejné. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Zieleniec) (52) Jiří Honajzer, český politik. Poslanec ČNR a Parlamentu ČR za ODS, bývalý před­ seda poslaneckého klubu ODS. Jeden z  iniciátorů protiklausovského puče ve  straně na  počátku roku 1998. (http://www.cibulka.com/nnoviny/nn2000/nn0500/ob­ sah/8/02.htm) (53) Unie svobody, česká pravicová politická strana. Na  konci roku 1997 čelila ODS skandálu s nelegálním financováním strany. Tehdejší vedení odmítlo v čele s Vác­ lavem Klausem vzít politickou odpovědnost a celou záležitost řádně vyšetřit. Došlo k  rozpadu ODS a  od  1. ledna 1998 začala působit nová politická strana Unie Svobody (US). V  prosinci 2001 došlo ke  spojení Unie Svobody s  Demokratickou unií a  byla vytvořena politická strana s  názvem Unie svobody – Demokratická unie (US – DEU). (http://cs.wikipedia.org/wiki/Unie_svobody_-_Demokratic­ k%C3%A1_unie)

27


(54) PhDr. Stanislav Volák (* 30. 9. 1947), český psycholog a  politik. Vystudoval Fi­ lozofickou fakultu UK v oborech pedagogická psychologie a filozofie. Byl poslancem Parlamentu ČR za  ODS a Unii svobody. V  letech 1997 – 98 byl ministrem práce a sociálních věcí. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Stanislav_Vol%C3%A1k ) (55) Ing. Josef Holub (* 12. 9. 1951), český manažer a politik. Vystudoval Fakultu stroj­ ního inženýrství ČVUT v  Praze. V  dalších letech pak pracoval jako vývojový pra­ covník podniku FEROX Děčín a vedoucí tepelného hospodářství Bytového podniku Děčín. V letech 1992 – 98 byl poslancem nejprve ČNR a po rozdělení federace Par­ lamentu ČR za ODS. Po skončení mandátu odešel do komerční sféry: od roku 2003 předseda představenstva firmy Severočeská energetika, od  roku 2004 viceprezident Svazu průmyslu a dopravy a 2007 – 2010 ředitel podniku ČEZ Distribuce. (http:// cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Holub_%28politik%29)

6 ODA na počátku 90. let V ODA jsem na podzim 1993 vyvolal v poslaneckém klubu nové volby předsedy a  vedení klubu. Předsedou klubu byl v  té době Oldřich Kužílek (56), podivná postava. Předsedou se stal, protože to zpočátku nikdo ne­chtěl dělat. U  Oldy Kužílka si člověk nikdy nebyl jist tím, co a pro koho hraje. Vedení klubu, včetně Jana Kalvody nejevilo pro volby žádné nadšení. Argument, že jsme demokratická strana a měla by být možnost obměny vedení, těžko mohli odmítnout. Přes snahu o  odlo­žení volby po  prvním nerozhodném kole, se ve  druhém kole podařilo zvolit předsedou Ivana Maška (57) a místopředsedou Viktora Dobala (58). Tato volba znamenala významnou změnu v politické činnosti poslaneckého klubu i ODA jako takové. Trvali jsme na  tom, že v  období mezi volbami mají nejvyšší politické pravomoci lidé zvolení v parlamentních volbách. Ministři ODA – tedy i  Vladimír Dlouhý a  Jiří Skalický museli respektovat a  ve  vládě prosazovat to, na  čem se usnesl poslanecký klub. Tím jsme se vymkli běžnému schématu, jak to fungovalo ve  všech ostat­ních stranách. Postavili jsme se i  trendu, který se začal projevovat i  v  ODA samotné po  komunálních volbách 1994. Do  ODA vstoupili lidé, pro něž se stala strana koněm, na  kterém vyrazili za svými místními kariérami, bez ohledu na program a politické zásady. V lednu 1994 byl mediálně vytažen na scénu případ dluhu ODA u Moravcovy Průmyslové a kreditní banky, pochá­zející z  jara roku 1992. Nešlo o  to, ukázat na  neprůhledné a  ne­čisté financování politických stran a  vyvinout tlak na  zavedení jasných pravidel a sankcí. Byla to facka a varování – přizpůsobíte se, nebo půjdete. Celá akce byla bezpochyby dohodnuta a  spoluhrána s  Vladimírem Dlouhým, který ji se svými stoupenci v ODA využil již k třetímu útoku na  vedení ODA a  její existenci. Byla to neuvěřitelná podívaná pozorovat morální rozhořčení největších vyžírků v ODA. 28


Vladimír „Miláček“ se tvářil ustaraně a spravedlivě. Média nás trhala na cuc­ky. Ti, kvůli kterým se celé to divadlo konalo, ve své většině do té doby ani nevěděli, jak to všechno vzniklo. Mám z té doby silné zážitky. Přes neuvěřitelnou mediální kam­paň, kdy do  nás kopali všichni ti, s  přívlastkem zvláště vybraní šmejdi. Nám se podařilo uvnitř ODA v březnu na sněmu situaci ustát. Stoupenci Vladimíra Dlouhého se sešli 1. května v Třeboni při pečení a konzumaci na farmě jihočeského člena ODA pana Habersbergra (59), kde si dohodli další postup a  taktiku. Habersberger byl pro zajímavost zainteresován na výstavbě turistického zábavního parku v Rajchéřově u Starého Města pod Landštejnem. Dohodli se, že před celostátním sněmem ODA, který se měl konat v  červnu na  Lipně, odhlasují oblastní výbory v  místech, kde měli stoupenci „poctivého Vladimíra“ většinu, usnesení se žádostí na odstoupení vedení ODA. Měl jsem tehdy, asi jediný, informaci o této dohodě a plánu. Usnesení měla být den před konáním sněmu zveřejněna ve  všech denících a  televizním zpravodajství. Jednalo se o Severní Moravu – předsedou byl Miroslav Tošer (60), který studoval občanskou nauku v Sovětském svazu. V rodných Kravařích klub ODA tvořilo celé jeho příbuzenstvo. Jižní Moravu – předsedou byl Dušan Navrátil (61), který byl později pracovníkem BIS a  dnes je šéfem Bezpečnostního úřadu. Jižní Čechy předseda Miroslav Leština (62), který je dnes ředitelem Českobudějovických pivovarů. Do  této funkce jej jmenoval Chvalovský (63). V  den, kdy mělo být usnesení schváleno v Brně, jsem přijel do Brna na oblastní výbor. Když Navrátil předložil uvedený návrh k hlasování, zeptal jsem se přítomných: „kdo z  vás viděl v  televizi film Most přes řeku Kwaj?“ Když několik lidí přisvědčilo, pokračoval jsem. „Ten anglický plukovník se svými zajatými vojáky posta­vil most pro nepřítele, nebyl si schopen uvědo­ mit souvislost toho, co dělá. Zradil vlastní armádu a zradil svou vlast. To uděláte vy nyní, když odhlasujete navržené usnesení. Ta hra je o něčem zcela jiném, než jak je vám předkládána. Vy tím pomůžete zničit ODA, která přes všechny chyby a to, co se kolem ní hraje, je v této zemi stále nejslušnější stra­ nou. Proviníte se proti své vlasti.“ Většina členů výboru odmítla o návrhu usnesení hlasovat. Za  týden mělo být podobné usnesení schváleno v  Českých Budějovi­cích. V určenou dobu jsem se na místě objevil. Leština, Habersberger a Jan Vondrouš (tehdejší krumlovský starosta) (64) se mne zeptali, co zde dělám. Nemám tam co pohledávat. Leština přerušil jednání a  šli se s  dotyčnými pány poradit. Pak oznámil ostatním, že ruší jednání. Sešli se za  týden, dva dny před jednáním sněmu. Druhý den byly plné noviny, že oblastní výbory ODA ze Severní Moravy a Jižních Čech žádají odstoupení vedení ODA. Sněm se konal v Černé u Lipna, v hotelu, který se z Fondu národního majetku, privatizoval přes Leštinovu agenturu „Šemík“. Jedná­ní začalo asi ve čtyři hodiny odpoledne a hádání běželo celou noc. V půl čtvrté ráno jsem nevydržel a  řekl „Miláčkovi“ Vladimírovi a  jeho squadře: „Co zde vykládáte a hrajete? Sešli jste se prvního května v Třeboni a dohodli celou tuto taktiku. Nelžete a nehrajte si na něco, co nejste, a není pravda.“ Leština vyskočil, 29


a začal na  mne křičet, že lžu. Seděl jsem na  druhé straně místnosti, vstal též a odpověděl: „Pane, Hofhanzl nikdy nelhal, když by měl lhát, tak nemluví…“ Leština běžel kolem stolů na mě. Fyzickým vzhledem je dnešní pan ředitel pivovarů reprezentantem dnešní vrstvy vzmohlíků. Ke dvěma metrům výšky, hlavu a šíji býka, snad lépe řečeno vola. Postavil jsem se mu a  řekl: „tak začni a  dostaneš nakládačku, jakous ne­ viděl. Hofhanzl se rval celý život a umí to.“ I tento výstup pomohl rozhodnout při konečném hlasování o  podpoře vedení. S „Miláčkem“ Vladimírem zůstalo jen pár Tapírů (tak jsme jim říkali). Šel jsem spát po čtvrté hodině ráno, se smutným přesvědčením, že budeme muset svolat mimořádnou celostátní konferenci ODA, kterou sice vyhrajeme, roztrhneme se, ale stejně to bude na nic. Lidem nebudeme mít šanci vysvětlit, o  co jde a  co se hraje. Ráno přišel Vladimír Dlouhý a  asi po  poradě se svými řídícími orgány přinesl napsané prohlášení, že odstupuje od podobných aktivit a vystoupí s prohlášením v televizi, že bude respektovat vedení ODA. Vyhráli jsme bitvu, válku jsme vyhrát neměli šanci, byla to opotřebovávací válka. Celý společenský systém byl v roce 1990 nevyrovnáním se s minulostí, bez jasně prokazatelné vůle trestat zneužití a zločin, nastaven na pokračování způsobů i lidí, kteří využili komunismu. Na počátku roku 1996, při schvalování metody výběru kandidátů do parlamentních voleb na celostátní konferenci ODA, prosadil Ivan Mašek návrh, podle kterého pořadí na volebních kandidátkách určí primární vol­by všech členů ODA. Nebudou možné žádné změny. Zachránil tím původní ODA a osobnosti, které dělaly její politiku a reprezentovaly ji v parlamentu. Prodloužil naši agónii. „Miláčkovi“ tapíři prosazovali, aby oblast­ní výbory mohly provést úpravu konečného pořadí na  kandidátkách. V  oblastních výborech, mezi funkcionáři měli již většinu. Politika i v ODA již nebyla o zásadách a idejích. Aktivní byli ti, kteří si chtěli přes poli­tiku něco přihrát nebo plnili zadání. Ani Maškův návrh ale nedomyslel všechny možnosti zneužití do důsledků. – Volební lístky a jejich platnost měla být potvrzena razítkem oblastního výboru, které měli jejich předse­ dové. - V tom byl háček. Na Jižní Moravě, kde jsem kandidoval, byl jedničkou na kandidátní listině Vladimír Dlouhý. Všichni, kdo mysleli na svou budoucnost, byli v jeho družině. Začali jezdit na volební kampaně, mne poslance sněmovny za  ODA, z  toho zcela vyloučili. Řekl jsem si tehdy, že nejde jen o mne, padouchům neuhnu a nevyklidím pole. Byla to absurdní situace. Jez­dil jsem se svým autem po  mítincích za nimi, sedal si za stůl na podium, kam mne nechtěli pustit. Snažili se mi ujet, domlouvali si na mne v sále křiklouny. Před primárními volbami v  Brně uspořádali pro brněnské členy ODA debatu adeptů na  přední místa kandidátky. Když zjistili, jakou převahu mám, udělali přestávku. Po přestávce, jakmile jsem promluvil, začala domluvená klaka v  sále hlučet a  pískat. Organizovala to volební manažerka, kterou byla žena tehdejšího privatizátora Královopol­ských strojíren Pánka (65). Pořadí primárek mezi mnou a Dušanem Navrátilem upravili. Podle oficiálně sečtených hlasů jsem byl o jeden hlas třetí za Dušanem Navrátilem, který byl předsedou oblastního výboru. Neměli 30


teh­dy ještě odvahu zmanipulovat pořadí zcela. Dojímavá byla snaha „Miláčka“ Vladimíra o věrohodnost, když mne starostlivě žádal, abych si dal do sčítací komise svého člověka. Věděl jsem, že je to zbytečné, budou mít spočítáno předem. Razítkoval předseda. Na jaře 1996 ještě větší část řadových členů ODA nepodlehla rezi­gnaci. Přes masovou masáž médií byla schopná rozlišovat a výsledkem bylo, že po primárních volbách čelo volebních kandidátek ve  větším pomě­ru obsadili lidé nepatřící do  „Miláčkova“ tábora. Díky demokratickému volebnímu systému přežila ODA v  roce 1996 svou klinickou smrt. Dnes, s odstupem času vím, že kdyby se parlamentní volby v roce 1996 konaly o pár měsíců později, ODa a její zástupci by již ve sněmovně nebyli. Morál­ní rozklad společnosti v tom čase postupoval velmi rychle. Vše se v předstihu odráželo v politice. Když jsem byl po třetí zvolen do sněmov­ny, smál jsem se a říkal, že jsem asi přírodní zázrak, přesto jakým padou­chům a mafiím jsem se postavil, jsem přežil. Tehdy mne ani nenapadlo, že ve  sněmovně byli všichni přesvědčeni, že nemám šanci se tam dos­tat. Po volbách 1996 navrhl Ivan Mašek politické radě přechod do opozi­ce. Z toho, jak vypadala politická scéna a co reprezentovali naši poli­tičtí partneři ODS a KDU-ČSL, bylo člověku, který nerezignoval na důvo­dy, se kterými šel do politiky, jasné, že účast v  takové vládě bude naše smrt. Popřeme své politické zásady i  program za mísu šošovice, kterou sežere stejně někdo jiný. Měli jsme jedinou šanci, postavit se zády ke zdi, pojmenovávat špinavé hry a jejich důsledky. Doufat, že si to někdo zapamatuje. Tapíři a všichni v ODA, kteří z účasti ve vládě profitovali, nebo plnili zadání zlikvidovat politický subjekt ODA, nás chtěli roztrhat. Poznámky (56) Ing. Mgr. Oldřich Kužílek (* 1956), český divadelní umělec a politik. Vystudoval Fa­ kultu stavební ČVUT a Divadelní fakultu AMU v Praze. Od ledna do června 1990 byl poslancem Federálního shromáždění a  potom až do  roku 1992 poslancem Čes­ ké národní rady za Občanské fórum. V letech 1992 až 1998 byl členem Parlamentu ČR za ODA. V letech 2002 až 2010 byl členem zastupitelstva městské části Praha 6. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_Ku%C5%BE%C3%ADlek) (57) Ivan Mašek (28. 7. 1948), český politik a  ekonom. V době totality působil jako di­ sident, spoluzakladatel ODA. Od  roku 1990-1992 poslancem ČNR a  1996–1998 Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. V roce 2010 byl zvolen do zastupitelstva MČ Praha 10 za TOP – 09. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Ivan_Ma%C5%A1ek) (58) Ing. Viktor Dobal (*1947, Nitra), český chemik a politik. Vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze a do roku 1990 se zabýval chemií a termodynami­ kou paliv. V  následujících letech byl poslancem České národní rady a  později Par­ lamentu ČR za  stranu ODA. V  letech 1996–1998 byl náměstkem ministra Pavla Bratinky. Do února 2003 byl tajemníkem Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. (http://www.vesmir.cz/autor/ing-viktor-dobal) (59) Ing. Petr Habersberger, český podnikatel v oblasti ubytování a zábavního průmyslu a politik. Bývalý člen jihočeské ODA. (60) Miroslav Tošer, český podnikatel a politik. Po listopadu 1989 vstoupil do OF. V roce 1992 se stal členem ODA. Spoluzakladatel regionálního hnutí na Kravařsku Aliance nezávislých občanů a starosta obce Kravaře. V roce 2001 vstoupil do ODS. (http:// zpravy.idnes.cz/domaci.aspx?r=domaci&c=A011114_082754_ostr_zpravy_inc ) (61) Ing.  Dušan Navrátil (* 2. 7. 1955), český politik. Zakládající člen a  vůdčí činitel ODA v Brně. V letech 1996 – 98 poslanec Parlamentu ČR za ODA. Poté pracoval

31


(62)

(63)

(64)

(65)

jako náměstek v BIS. (http://www.darius.cz/ag_nikola/kgb16.html a  (http://www. psp.cz/sqw/detail.sqw?id=292&o=2) Miroslav Leština (* 25. 1. 1964), český podnikatel a politik. Šéf oblastního sdružení jihočeské ODA. V roce 1997 poslanec Parlamentu ČR za tuto stranu. Od roku 1999 předseda představenstva Jihočeských pivovarů. (http://www.psp.cz/sqw/detail.sqw?i­ d=339&o=2 a http://www.agris.cz/clanek/82547) Ing.  František Chvalovský (* 17. 4. 1954, Blšany), český kontroverzní fotbalo­ vý funkcionář a  podnikatel. V  70. letech brankář vesnického fotbalového klubu FK Chmel Blšany. V 80. letech fotbalový funkcionář a od 90. let ve vedení českého fotba­ lu. Zasloužil se o raketový vzestup FK Chmel Blšany z krajského přeboru až do nej­ vyšší české fotbalové soutěže. V  letech 1993 – 2001 byl předsedou Českomoravského fotbalového svazu. V roce 2001 byl v souvislosti s úvěrovými podvody zatčen (asi 1,5 miliardy Kč.), ale záhy byl propuštěn. Případ není doposud uzavřen. (http://cs.wiki­ pedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Chvalovsk%C3%BD) Ing.  Jan Vondrouš (* 1953), český podnikatel a  politik. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou a poté pracoval nejprve ve Státní bance československé a později v Ko­ merční bance Český Krumlov. Po  listopadu 1989 vstoupil do  ODA a  začal podni­ kat v cestovním ruchu. V letech 1990 – 98 starosta Českého Krumlova. V roce 1996 z  ODA vystoupil a  jako nezávislý neúspěšně kandidoval do  Senátu. (http://www. zpravodaj.krumlov.cz/index.php3?page=showdetail&cid=web_4182275820965) Zdeněk Pánek, kontroverzní český podnikatel. Na konci 90. získal 51 % akcií Králo­ vopolské strojírny Brno, protože nebyl schopen splácet dohodnutou cenu a firma téměř zkrachovala, vrátil ji již v roce 1997 Fondu národního majetku. Později čelil obvi­ nění, že podnik přes svoji firmu Kenap vytuneloval. V roce 2003 byl soudem zproštěn obvinění. (http://www.radio.cz/cz/rubrika/ekonomika/kralovopolska-je-oddluzena­ -a-ceka-na-privatizaci a (http://euro.e15.cz/profit/nejdriv-kapitani-prumyslupak-tu­ nelari-891743)

7 Ovládnutí médií technokraty V roce 1995 se začíná mediálně rozehrávat nová verze varianty popřevratové „demokratické“ politiky. Výsledek privatizace je jasný. Rozhodující kapitálové zdroje, fondy, podniky mají v rukou skupiny navazující na předlistopadovou technokracii. Ve svých rukách měli již i média, mohli již manipulovat a vyrábět veřejné mínění. Přichází čas, kdy k  dovršení svých záměrů potřebují zúžit a  zjednodušit politické spektrum stran, které hrají parlamentní hru na demokracii. Zajímavé je, že hlasatelem „většinového volebního systému“ se stává „hradní“ politolog (z kategorie podivných emigrantů osmdesátých let – Hodač, Kožený, Kühnl) Jiří Pehe (66). Není dnes již moderní, když společenský rozvrat, který z  větší části navršíme záměrně, chceme řešit rukou statečného, sil­ného muže. Doba je citlivá k  „papírovým“ lidským právům, právům menšin a moderní jsou „demokratické“ postupy. Nejideálnější je dnes volební systém, který zajistí existenci jen dvou parlamentních politických stran. Zvláště, když je možno se zaklínat tím, jak skvěle takovýto volební systém a způsob vlády funguje ve  dvou klasických světových demokraciích v  Anglii a  USA. Nikdo 32


nebude voličům vysvětlovat, že vět­šinový volební systém se ustavil ve dvou anglosaských zemích, kde poli­tika má svůj základ v náboženství – a to ještě v puritanismu (67), s jeho modli se a pracuj a hluboce zažitým smyslem pro fair play. V takových zemích je politický systém dvou stran střídajících se u moci ideální kombinací demokracie a vlády monokratické (68). Prosazování většinového volebního sys­tému v posttotalitní a postkomunistické zemi, s argumentem umožnit stranám vládnout bez přílišných kompromisů a  dohadování s  koaličními partnery je zvláště vybrané padoušství. V naší zemi, s její půl stole­tou tradicí totalitních poměrů, kde figurky v čele státu byly kreatury cizí velmoci, znamená většinový volební systém návrat k tolik „osvědče­ nému“ systému jedné mocenské vládnoucí skupiny. Je to modernizovaná va­rianta modelu, ve kterém komunističtí aparátčíci – předvoj dělnické třídy se sami předurčili k úkolu: vést pracující dobytek k blaženým svět­lým zítřkům. V poměrech české politiky, individuální morálky, při faktické neexistenci smyslu pro fair play – by volebním mechanismem způsobená redukce hráčů na  politické scéně na  dva měla stejný efekt jako komunistickou ústavou zakotvená vedoucí úloha předvoje dělnické třídy. Již nejméně přes dvacet let v naší zemi funguje mocensky systém, kdy rozhodovací moc měli a mají lidé a uskupení, kteří nejsou veřejně známí. Nefigurují v čele politických stran či vládních institucí a nenesou veřejnou zodpovědnost. Fungovalo to tak již nejméně v  posledním desetiletí komunismu. Po  krátkém přeryvu se podobný systém obnovil a stabilizoval v průběhu devadesátých let. Domnívám se, že je to přirozený vývojový mezistupeň způsobu, jakým sovětští držitelé moci vládli vazalským státům svého koloniálního společenství. Formálně byly státy sovětského bloku samostatnými státy – s vládou, státní komunistickou stranou i zákony. Všechna klíčová rozhodnutí zahraniční politiky i  vnitřního státního života se rozhodovala v Moskvě, ne ve vládě daného státu. Jak se sovětský mocenský systém vnitřně rozkládal, klesala vymahatelnost naří­zení a  „rad“. Šéfové místních mocenských aparátů, ředitelé velkých státních institucí a podniků začali uplatňovat podobné praktiky na vlastním hřišti. Sovětský kolos se svými vazalskými státy vstoupil do stadia satrapizace (69). V základních rysech proběhl tento proces v zemích všech so­větských satelitů. Vyhraněné podoby dosáhl v naší zemi. Snaha zavést většinový volební systém je pokusem koncentrovat znovu politickou moc do  rukou těch, kteří ji nekontrolovatelně drželi již před zhroucením sovětského mocenského systému. S demokratickým způ­sobem vládnutí nemá nic společného. Ti, kteří dnes již ovládají veřejnou, politickou i mediální scénu, jen usilují o zjednodušení systému svého ovládání společnosti. Nezodpovědný a veřejně nekontrolovatelný byl celý komunistický systém řízení. V posledních desetiletích se přeměnil v soupeření stranických mafií. Ideová prázdnota a vnitřní konflikt byly přímou příčinou kolapsu.

33


Totalitní systém způsobil hluboký společenský rozklad. Neexistovala žádná organizovaná síla, ani společenská skupina, stojící na společných hodnotách, které by vstoupily do  opuštěné­ho mocenského prostoru a  převzaly moc a  zodpovědnost. S  krátkým přeryvem chaosu počátku devadesátých let, se mocenský systém mafií zastřešených jednou politickou stranou, změnil v  systém mafií nezodpovědných institucionálně, ani ideově nikomu a  ničemu. Jsou kontinuálním pokračováním uskupení, která existovala již před sametovou revolucí. Na rozdíl od situace z předpřevratové doby se zcela vymanily z kontroly státu či politické strany. Jsou nad státem i nad stranami. Zakládají politické strany, odstraňují ze scény ty, které splnily svou úlohu. S potupou likvi­dují ty, které nepřijaly jejich hru. Dnešní parlamentní strany nejsou svéprávnými politickými subjekty, zodpovědnými svému programu, členům a voli­čům. Postup ve stranické hierarchii, místo na parlamentní volební kandidátce, se dnes nedosahuje kvalitou nebo přínosem pro stranu. Stranické lídry dosazují a  mediálně vyrábějí uskupení nebo vlivné osoby stojící mimo stranu. Podobné platí pro vlivná místa ve vládním aparátu. V systému mafií se může jistá rovnováha udržovat jen, je-li systém jednoduchý, tvořený dvěma – třemi subjekty. Dva – tři si mohou dohodnout, kontrolovat dodržování teritoriálních, odvětvových a  jiných nepsaných dohod o  rozdělení sfér vlivu. Více skupin mafií při takovémto způsobu vlády znamená již riziko a nebezpečí nekontrolovatelného množství sporů a konfliktů. V takovém případě již vzniká akutní nebezpečí, že se někte­rá ze skupin vůbec postaví proti takovémuto způsobu politiky a  spravová­ní státu. V  naší zemi déle než půl století největší padouši nikdy nenesli odpovědnost za  své činy a  zločiny. Nejdůležitějším signálem sametového převratu v samém jeho kontextu byla zpráva, že zneužití i zločin se v novém státě nebudou postihovat. Předvoj dělnické třídy ve své modernizo­vané podobě konce osmdesátých let, spolu s talenty, které svým příkla­dem vychoval, vyrazili vpřed ke kapitalismu. Neměli se čeho bát, žád­ný ze zákonů a pravidel jim nebránil v rozletu. Vnitřně je neomezo­vala žádná předepsaná pravidla etiky či morálky. Ta přece neplatí pro vyvolené. Dnes zde máme nový předvoj „kapitalistické, podnikatelské“ třídy. V terminologii Jiřího Pehe „občanských aktivistů“, kteří nás nablblíky povedou k blaženosti. V roce 1996 končí druhá velká etapa popřevratového vývoje. Mezi roky 1992 až 1996, za vlády Václava Klause proběhl převod rozhodujícího objemu majetku státu. Nejlepší pozici k  jeho uchopení měli bývalí správ­ci z doby před rokem 1990. Členové aparátů stranických i vládních úřadů se svými přáteli a rodinnými klany. Čas ukázal, jak velkou roli v tomto převodu a procesu sehráli pracovníci bývalých tajných služeb. Václav Klaus byl jejich reprezentantem v čele státu. Privatizace byla od počát­ku směrována do rukou této společenské vrstvy a lidí. „Státníci“ Klaus, Lux, Ježek, Dlouhý, Stráský (70), Dyba a spol. skloňovali v každém svém proslo­vu přednosti a výhody zodpovědného vlastníka nad nezodpovědností státu. Ve skutečnosti udělali vše pro to, aby převzetí majetku zodpovědnými vlastníky 34


zabránili. Vytvoření zodpovědného vlastnického a podnikatelského stavu co nejvíce ztížili a blokovali. Svědčí pro to všechny mé zkuše­ nosti z té doby. Poznámky

(66) Jiří Pehe (26. 8. 1955, Rokycany), český politický analytik, autor a spoluautor ně­ kolika odborných knih. Studoval na Právnické a filosofické fakultě UK v Praze, kde získal titul JUDr.  V  roce 1981 emigroval do  USA a  v  r. 1985 a  ukončil studium na  Škole mezinárodních vztahů na  Kolumbijské univerzitě v  New Yorku. Od  září 1997 do května 1999 byl ředitelem Politického odboru Kanceláře prezidenta republi­ ky Václava Havla. V r. 2002 vydal knihu Vytunelovaná demokracie, Demokracie bez demokratů a další. Byl členem programového výborua správní rady Nadace Forum 2000. Je spoluzakladatelem a jedním z prvních mluvčích občanského hnutí IMPULS 99. V  současné době je ředitelem New York Univerzity v  Praze, kde také přednáší. Zároveň vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a  kulturu Newyorské uni­ verzity a přednáší na Fakultě sociálních věd UK v Praze. Je také předsedou redakční rady čtvrtletníku Přítomnost, který se věnuje problematice politického a  kulturního vývoje ve střední Evropě. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Pehe) (67) Puritanismus, radikální směr evangelické reformace v Anglii. Byli ovlivněni učením Jana Kalvína. Od roku 1567 působili jako samostatná církev. Požadovali očištění anglikánské církve od  zbytků katolictví. V  osobním životě kladli důraz na  přísnost mravů, střídmost, pracovitost. Mnohdy byli nesnášenliví ke svému okolí. Za tyto své postoje byli v  Anglii pronásledováni a  část jich odešla do  Ameriky a  do  Nizozemí. V době anglické revoluce v letech 1640 – 1653 ovládli parlament. Záhy poté se rozdě­ lili na tři směry: presbyteriány, independenty a levellery. (Kol. autorů, Malá českoslo­ venská encyklopedie, Pom – S, Praha 1987, s. 212.) (68) Monokratická vláda, vláda tvořená jednou osobou. (69) Satrapie, vojenská a daňová oblast v Perské říši s dosazeným správcem, satrapou. (Encyklopedický slovník, Praha 1993). (70) PhDr. Jan Stráský (* 24. 12. 1940, Plzeň), český ekonom a politik. Vystudoval filo­ zofii a politickou ekonomii na Filozofické fakultě UK v Praze a poté pracoval v ban­ kovnictví. V letech 1964 – 69 člen KSČ, ze které vystoupil. Od května 1991 do čer­ vence 1992 místopředseda vlády ČR a  zároveň předseda Hospodářské rady ČR. Spoluzakladatel ODS a do roku 1997 její místopředseda. Roku 1992 byl poslancem ČNR a předsedou poslední federální vlády, od července do konce roku s pravomocemi prezidenta republiky. V letech 1993 – 95 ministr dopravy a 1995 – 98 ministr zdra­ votnictví ČR. V  roce 1998 opustil ODS a vstoupil do Unie svobody. Od února 2011 je prozatímním ředitelem Národního parku Šumava. (http://cs.wikipedia.org/wiki/ Jan_Str%C3%A1sk%C3%BD)

8 Kuponová privatizace a vytunelování českých lesů

Kuponová privatizace byla založena a vycházela ze stejného princi­ pu jako taktika politické strategie přechodu od  totalitní vlády jedné strany k formální liberální demokracii. Na počátku byla podpora co největšího množství politických stran, s úmyslným vytvořením a podporou extrémních a nacionálních stran. 35


Měly zředit a odventilovat možnou poli­tickou energii po  převratu. Odvést pozornost od ústřední otázky smyslu převratu. Kuponová privatizace odvedla pozornost milionů od  základního principu a  smyslu privatizace. Vytvořit a  stabilizovat společenskou vrstvu konkrétních, odpovědných vlastníků. Po  rozdělení kuponů se rozbě­hlo to, čemu sami po  straně říkali – primární akumulace kapitálu. Zákon­nými pravidly, veřejně známými a  kodifikovanými pravidly neregulovaný a nekontrolovaný proces, rozkradení a vykradení kuponově privatizovaných podniků a majetku. Bylo to úmyslné padoušství. Zločin proti společenství občanů a  proti státu. Stratégové komunistické reformy a  privatizace neměli odvahu rozdělit majetek stá­tu mezi sebe – právem moci a  síly. V  žádném případě nechtěli vstoupit do  rovné soutěže schopností, práce a  odříkání. Kuponová privatizace s  jejími kupony, akciemi, fondy zastřešenými bankami byla připravena a využita k „vytunelování“ základního objemu majetku státu a země. Umožni­la anonymitu, neprůhlednost, nikdo nebyl zodpovědným – podle předpokladu autorů, nikdo nebyl konkrétně vinen. Nebude jej možno v budoucnu hnát k odpovědnosti. Sledoval jsem proces modelového příkladu vytunelování jednoho odvětví národního hospodářství. Téměř osm let, od  roku 1990 jako posla­nec České národní rady a později poslanecké sněmovny, jsem se angažoval proti způsobu, takzvané, „transformace a reformy“ lesního hospodářství. Umožnilo mi to vidět a  zdokumentovat pozadí, vývoj a záměry „reformáto­rů“ celého odvětví. Při konfliktech, kterými jsem prošel, mnozí aktéři nechtěně odkrývali svou tvář a úmysly. Na jaře roku 1990 se na tehdejším ministerstvu zemědělství, vodní­ho a lesního hospodářství ustavila skupina pro reformu lesního hospodář­ství. Její hlavou byl ing. Jan Mičánek, (71) lesník a dřívější taxátor z Bohdanče u Kutné Hory. Podle informací, které mám přivedl v zimě les­ nického reformátora do Koordinačního centra Občanského fóra Ladi­ slav Lis (72). Tchán Jana Mičánka byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti v Kutné Hoře. Jan Mičánek sestavil na ministerstvu zemědělství reformní skupinu z členů big bandu „Patrik,“ country kapely, se kterou si za studií na brněnské lesnické fakultě krátili dlouhé chvíle a obveselovali studenty. Její muzikanti o něco později obsadili klíčová místa v  řízení lesního hospodářství. Pavel Rybníček (73) se stal v roce 1990 náměstkem ministra zemědělství pro lesní hospodářství a Jiří Oliva (74), houslista – se stal generálním ředitelem státních lesů. František Morávek (75), který podle potřeby konal špinavou práci, dnes šéfuje odboru lesnické politiky ve státních LČR. Jako odborného garanta, tvůrce a  obhájce koncepcí přibrali ing.  Zdeňka Domese (76), taxátora a lesnického ekonoma. U Zdeňka Domese je zajímavé, že byl účastníkem a  delegátem vysočanského sjezdu KSČ v  srpnu 1968. V  květnu 1990 se skupina reformátorů sešla v  Pivoni u Domažlic s českým premiérem Petrem Pithartem, kterému předložili rámcový návrh reformy tzv. „Pivoňskou výzvu.“ (77) Zajímavé bylo jejich prohlášení o tom, jak je České lesnictví a lesy, následkem komunistického hospodaření zdevastované vyplundrované. Neuplynula 36


dlouhá doba a titíž začali tvrdit – tvrdí, že lesy jsou přestárlé a je v nich přebytek dřevní hmoty, proto je třeba kácet. První varianta reformy, kterou předložili parla­mentnímu výboru, navrhovala přeměnit existující státní lesní závody (bylo jich asi 89) na akciové společnosti. Akciové společnosti by dostaly do  dlouhodobého nájmu (25-30 roků) lesy ve svém území. Státní lesy, jako vlastník, by se přeměnily na jakousi dozorovou a  inspekční instituci, která by zhotovovala smlouvy o  nájmu, dlouhodobé plány hospodaření a kontrolovala je. Jeden stání lesník měl dozorovat lesní území o rozloze 25 až 30 tisíc hektarů. Koncepce navozující stav nezakrytě nekontrolova­telný, s jasným úmyslem ke zneužití a vykradení. V koncepci nepočítali s restitucí lesů, maximálně byli ochotni jen k navrácení velkých lesních majetků. Návrhu jsme se postavili a odmítli jej. Stejně tak většina les­nické veřejnosti, která tehdy ještě nerezignovala. Druhý jejich návrh předpokládal privatizaci stávajících lesních závodů do formy lesních akciových společností prostřednictvím kuponové privatizace. Nové lesní akciové společnosti měly získat do  svého majetku movité a  nemovité věci majetku stávajících lesních závo­dů. Předmětem privatizace nebyla lesní půda. Privatizační projekty musely odpovídat mustru, který reformátoři připravili projekty na ministerstvu zemědělství, potvrzovali a  schvalovali. Současně s  tím navrhli reorganizaci podniku státních lesů. Státní lesy ČR navrhli jako centralizovanou organizaci se sídlem v Hradci Králové. Bez provozních zaměstnanců, strojů, manipulačních skladů a  pil. Zbavili se i  lesních školek. Práce a hospodaření v  lese měly vykonávat privatizované akciové společnosti. Státní lesy s nimi uzavíraly na  hospodaření a  těžbu v  určitém území na  dobu několika let. Snažili se prodloužit dobu smlouvy na pět až deset let. Jeden státní lesník měl v počátku dozoro­vat 1600 až 3000 ha lesa. „Nejkrásnější“ na celém modelu byl prodej dřeva. Ten, kdo těžil a kupoval dřevo (akciová společnost), si sám měřil, určoval kvalitu a tím i cenu. Kontrola správnosti byla jen namátková. Koncepce neuvěřitelná, kterou by žádný hospodář nikdy nemohl, byť jen připustit a o ní uvažovat, navozovala stav, ve kterém nešlo nic kontrolo­vat a s odstupem krátké doby nic prokázat. V okamžiku, kdy byla uvádě­na v život, se její autoři rozmístili na klíčová místa ovládající a kontrolující odvětví. Jan Mičánek se stal ředitelem a.s. Sylvaco Horní Měcholupy, monopolního dodavatele lesnických strojů a vybavení. Zde zorganizoval kuponovou privatizaci lesních akciových společností prostřed­nictvím Forest fondů. Pavel Rybníček zůstal lesním náměstkem na ministerstvu zemědělství. Jiří Oliva se stal bez výběrového řízení generálním ředitelem Státních lesů České republiky. Otec reformy Zdeněk Domes se stal prvním ekonomickým ředitelem státních lesů. Přes jeho ruce musely projít všechny smlouvy o hospodaření a prodejích dřeva. V regionech s bohatými zásobami dřeva ustavili osm Forest fondů, které všechny měly sídlo ve Zlíně. Zastřešovala nově ustavená Fores bank. Přes tyto Forest fondy a Fores bank proběhlo přelití peněz z privatizovaných lesních akciových společností a  dřeva v  těch letech vytěženého v  českých lesích. Aby spojení a  zastřešení fon­dů Fores bankou, o  kterém 37


všichni věděli, vyhovovalo antimonopolnímu zákonu, jmenovaly se fondy Forest a banka Fores. Jak jinak to pojmenovat než český privatizační Kocourkov. Pro jistotu byla manželka antimono­polního ministra Bělehrádka (78) členkou a  podílnici s.r.o. Ekobena (79), která měla v pronájmu asi 5000 ha státního lesa u Rájeckých Teplic. Prvním předsedou představenstva Foresbank se nestal nikdo jiný než Jan Mičánek, Zdeněk Domes dostal malou trafiku člena Forestinvest s.r.o. (80) Schéma a  systém spojení privatizačních Forest fondů, zastřešených vlastní Fores bankou, bylo prvním modelem schématu, který byl následně využit k  vytunelování dalších odvětví v  procesu kuponové privatizace. Zdá se sice absurdní, že odvětví, které přispívá k národnímu důchodu jen nepatrným podílem 0.3 až 0.5 %, mělo takovou průkopnickou – pionýrskou roli. Má to své historické, strukturální a politické příčiny. Podíváme-li se do evropské historie posledních dvou-tři sta let, uvidíme, že po každé větší válce, či politickém převratu došlo v dotyčných zemích a  územích k  vyrabování lesů. Jakmile ochabl nebo přestal platit právní systém, šlo se do  lesů pro peníze, které ve  dřevu stromů našetřili předko­vé. Stalo se tomu tak po  prusko-rakouských válkách (81), po  Francouzské revoluci, Rakousko-uherském vyrovnání a pokus o stejné proběhl po ustavení Československa po roce 1918. Zemědělství a lesnictví mělo v českosloven­ském komunistickém státě, zvláště po roce 1968 jisté mimořádné postavení. Řízení státu i jeho hospodářství se stále více centralizovalo. Státní, stranická i  hospodářská věrchuška se pokoušela řídit a  kontrolovat stát, společnost i  hospodářství do nejmenších podrobností a  to poměrně dobře šlo v  továrnách a  podnicích. V  zemědělství, které hospodaří a vyrábí pod volnou oblohou a je vystaveno vlivům a změnám počasí, nelze vše na­řídit a účetně kontrolovat. Předsedové družstev v sedmdesátých a  osmdesá­tých létech se stali nejvlivnějšími stranickými i hospodářskými magnáty. Měli největší míru volnosti ve vytváření si černých fondů, přes které získávali svá vlivná postavení i  možnosti podnikání v  přidružené výrobě. Kdo v  té době se chtěl povznést hmotně, společensky i mocensky, byl kama­rádem předsedů zemědělských družstev. Fenomén Slušovic je toho příkladem a  syndromem. Mimořádné postavení předsedů zemědělských družstev v  sedmde­ sátých a osmdesátých létech bylo jedním z důsledků a projevů rozkladu a satrapizace komunistického systému. Z lidí, kteří řídili lesnické odvět­ví, udělal komunistický systém organizátory výroby dřeva pro socialisti­cký průmysl. Jak se morálka stranických, státních i hospodářských aparátčíků rozkládala, začali holdovat některým feudálním a buržoasním rozkoším. Šéfové lesních závodů dostali jedineč­nou příležitost k  povznesení svého vlivu, prostřednictví organizace loveckých radovánek pro prominenty všeho druhu. Žil jsem deset let ve Zlíně (1974-83), po­zoroval vývoj a aktivity Slušovic, z toho, co jsem viděl, tvrdím. V  sedm­desátých a  osmdesátých letech došlo v  uvedených dvou sektorech k  zájmovému propojení prominentů, kteří svá postavení získali díky stra­nické legitimaci. Ti lidé neměli žádné zábrany, ani ohledy, jedinou ideu, kterou společně sdíleli, bylo – udržet 38


si své výhody a mocenská postavení. S  komunismem měli společné jen to, že mechanismy, kterými vládli, jim umožnily dosáhnout kariér, o kterých by se většině z nich za normálních po­měrů nesnilo. Byli si toho vědomi. Již v sedmdesátých a osmdesátých létech vděčily Slušovice a František Čuba (82) za své výjimečné postavení své práci pro Státní bezpečnost i její starší sestru. Jistě není náhodné, že model lesní transforma­ce sídlo Forestfondů a Foresbank – model propojení fondů s bankou patřily k tomuto místu a městu. V roce 1990 jsme měli šanci a naději výrazně změnit způsoby politického, mocenského, hospodářského i právního fungování a ovládání české společnosti a státu. Bylo to možné jediným způsobem. Znamenalo to důsledně rozbít struktury, vazby i hospodářské zázemí, ze kterého vyrostla státně-bezpečnostní, úřednická i hospodářská technokracie totalitního státu. Nikdo si doposud nechce přiznat a otevřeně konstatovat, že komunistický systém takovou společenskou vrstvu vytvořil a že ona byla na konci osmdesátých let politickým národem. Přistoupení na konti­nuitu právního systému, nezakázání komunistické strany, byly prvními kro­ky. Po nich již samospádem následovaly další. Kuponová privatizace s jejími fondy a  neprůhlednými přesuny peněz zablokovala vznik zod­ povědných vlastnických subjektů a  vztahů. Umožnila vykradení celých odvětví, převedení jejich majetku neprůhlednými transakcemi do rukou těch, kteří věděli, jaká hra se hraje a jaký je její smysl a účel. V  politickém grémiu tehdejší ODA jsme naléhali na  Tomáše Ježka (otce kuponové privatizace) a Romana Češku, aby urychleně vypracovali a  předložili návrhy zákonů na  regulaci tohoto procesu – tvrdili nám, že to nejde. S  odstupem času je jasné proč. O  původu a  zdroji peněz, ze kterých byly uvedeny na scénu harvardské fondy (83), by mohl něco blíže říci tehdejší čes­ký premiér Petr Pithart, který za tímto účelem si nechal vypracovat zprávu. Protože celá hra, průběh a výsledek kuponové privatizace byla od počátku tak zamýšlena a směrována, svědčí všechny mé praktické zkuše­nosti z těch roků. Na podzim 1990 jsem se jako člen výboru pro životní prostředí České národní rady začal blíže zajímat o takzvanou „transformaci a reformu“ lesního hospodářství. Když jsem pochopil, že je posta­vena na principech, které odporují všem zásadám zodpovědného, dlouhodo­bého hospodaření s lesem, vzepřel jsem se a vstoupil do dlouhodobého kon­fliktu s jejími aktéry. V krátkosti se pokusím vysvětlit, o co šlo. Les jako majetek má hospodářský cyklus sto let. Zodpovědnost za toto mimořádně důležité rostlinné společenstvo i zdroj suroviny-dřeva přesahuje generace. Výnosovost lesa, jako majetku je velmi malá, udává se 1 až 4 % – s  periodou stoletého cyklu. Když zloděj ukradne vlastníkovi lesa 4 stromy ze sta, je jeho zisk ve stoleté periodě nulový. Nemá ani na to, aby mohl inves­tovat do jeho prosté obnovy. Výsledek je jediný, jde se do podstaty le­sa, nebo se musí vzít zdroje odjinud. Tato jednoduchá logika diktuje neúprosně pravidla dobrého hospodaření s  lesem. Vlastník lesa musí být dlouhodobě zodpovědný za stav lesa před zákonem i před potomky. Ekonomi­ka hospodaření musí být co nejšetrnější. Z lesa nelze, bereme-li v úva­hu jeho setrvalost, získat bohatství. 39


V lesnicky i kulturně vyspělých zemích provádí práce v lese vlastník sám anebo malé místní rodinné firmy, které mají minimální náklady. Prodej dřeva, jeho kvalitu a  cenu musí vlastník důsledně a  přesně kontrolovat. Většina zisku z prodeje a ceny dřeva se má vracet vlastníkovi, jen tak je možno přirozeně zajis­tit obnovitelnost a udržitelnost lesa. V odvětví lesního hospodářství šlo, při jeho charakteru, poměrně nejjednodušším způsobem provést zodpovědnou privatizaci. Navázat pravid­ly i institucionálně na to, co zde existovalo i fungovalo za prvé repu­bliky i po válce. Umožnit i podpořit vznik malých místních firem. Stal se pravý opak. Největší vlastník lesa, stát, se prostřednictvím „předvoje tržní kapitalistické třídy“ (od  slova trhni co můžeš) vzdal ve  svém stát­ním podniku jakékoli kontroly nad jeho hospodařením. Způsobem organizace podniku, způsobem prodeje dřeva, předáním ziskových činností subjek­tům nestátním, umožnil převod zisku zcela jinam než do  pokladny stát­ního podniku a  státu. Když jsem v  roce 1991 napadl Jiřího Olivu, že kon­cepci mají cíleně vymyšlenou na zneužití a vykradení, dnešní generální ředitel státních lesů mi odpověděl: „děláme jen to, co na nás chtějí nejvyšší státní představitelé.“ O prodeji větší části dřeva ze státních lesů přes soukromou firmu pana Dejnožky (84) Hradecká dřevařská (85), fíglech s  jeho převody a  spojení na skupinu Foresbank by mohli lesničtí ekonomové psát. Na podzim 1998 po nastoupení Jana Fencla (86) na post ministra zeměděl­ství si ten tunel legalizovali formálním odkoupením 49 % akcií Hradecké dřevařské. O tom, jak se předvoj dělnické třídy dokonale přesublimoval v předvoj kapitalistický, ukazuje i to, že pan Dejnožka byl původně odbytářem dřívějších státních lesů. Když se převtělil v soukromníka a kapitalistu, jeho sídlo zůstalo i nadále v budově nových státních LČR. O tom, že skupina, která za bývalý „předvoj dělnické třídy“ realizovala jejich koncepci lesnické transformace, věděla, co chce, svědčí i  další činy a  výroky klíčových osob. Zdeněk Domes na  podzim 1990 prosadil dotaci asi devět milionů korun pro svou skupinu na Vsetínsku na nákup výpo­četní techniky. Ing. Škrabal (87), šéf Foresty Velké Karlovice a po Mičánkovi další z předsedů představenstva Foresbank v roce 1991 prohlásil: „budeme-li mít informační systém o ma­ lých lesích, budou naše.“ Po schválení záko­na „O půdě“ ve Federálním shromáždění v  květnu 1991, Zdeněk Domes ve  výbo­ru pro životní prostředí ČNR na adresu vlastníků malých lesů s ús­měškem prohlásil: „oni nám to rádi vrátí.“ Zákon stanovil a kodifikoval restituce lesů malým vlastníkům. Skutečně pak udělali vše, aby bránili obnovení bývalých lesních družstev a  vydání lesních družstev obcím. Nejkrásnější bylo, když to odůvodňovali „listinou práv a svobod“ (88). Cíleně bránili vzniku prostředí, které by staronové vlastníky lesa vedlo k  zod­ povědnému přístupu a  hospodaření s  lesem. Co se pak rozběhlo a dnes se dě­je s rabováním malolesů, bylo úmyslně a cíleně nastaveno. Kuponová privatizace a  fondy umožnily monopolizaci prostředí kolem lesního hospodářství a obchodu se dřevem. I  za  tím účelem ustavili Českou asociaci podnikatelů v lesním hospodářství (ČAPLH) a  jejím předsedou se stal Jan Mičánek. Když se již roky píše 40


o nezodpovědném hospodaření a  rabování malolesů, není primární příčina v  jejich vlastnících, oni jsou jen spoluvinní. Celý systém byl nastaven tak, aby se určitá zájmová vrstva dostala i ke zdrojům z těchto malolesů a přelila peníze z nich získané, z větší části do svých kapes. Převážná část podivných podnika­telů, kteří vykupují lesy od babiček anebo opilců, nebo prostě vykácí les, jsou nastrčení bílí koně. Celá koncepce „reformy“ lesního hospodářství byla metodou, jak v  přechodné, popřevratové době, kdy byl zcela zpochybněn právní systém, vytunelovat celé odvětví. Bez ohledu na  důsledky vykrást zdroje, které vytvořily a našetřily předchozí generace. Je to o to obludnější, že to nebyla aktivita zločinných jedinců, ale zastřešil ji stát a vlády státu. V obludné transakci kolem lesů a lesního hospodářství šlo při tom jen o  to, že bývalý „předvoj dělnické třídy“ tak získával zdroje k  ovládnu­tí hospodářské, mediální a  politické scény. Svou přeměnu na „předvoj kapitalismu.“ Bohužel, logika lidských věcí je neúprosná – „prostředky určují cíle“. Na doplnění, aby bylo jasné, že vedoucí představitelé státu věděli, co a jak se hraje a směruje, uvádím. Na podzim 1991 zorganizovali poslan­ci ČNR Miroslav Wolf (89) a Petr Kraus (90) ve sněmovně ČNR veřejné slyšení a de­batu k posudku, který na navrhovaný model lesnické transformace vypraco­vali profesoři lesnických fakult ve Vídni a Mnichově, pánové Glück a Voltz. Posudek byl jasně negativní a varoval před důsledky, které uvede­ní modelu do praxe bude mít. Stejné jsem uvedl ve své interpelaci na ministra zemědělství Bohuslava Kubáta (91) též v  roce 1991. Byly to tehdy neuvěřitelné věci. Dvakrát jsem se fakticky vlámal do  takzvané „porady ekonomických ministrů“, kde jsem vystoupil a  varoval před privatizací lesních akciových společností kuponovým způsobem a řekl, jaké to bude mít důsledky pro lesní hospodářství. Václav Klaus svým typickým způso­bem se mne pokoušel ponížit. Na mé vystoupení reagoval slovy: „kdo to je, co to je, o čem ten člověk mluví.“ Tomáš Ježek, ministr privatizace při předkládání návrhu privatizace lesních a.s. členům porady doslova řekl, cituji: „v lesním hospodářství je konkurenční tržní prostředí.“ Na můj protest, že to není pravda, dopověděl:… „když vlastníci lesa, ty babičky, budou potřebovat, tak si motyčky koupí.“ Když později jsem ho potkával, vtipkoval: „Čestmíre, stromy jsou zelený.“ Byl jsem při oficiálním předávání privatizačních projektů lesních a.s. na Fondu národního majetku. Projekty předávali náměstek Pavel Rybníček a  Zdeněk Domes. Domes je předával Ježkovi se slovy: „v lesním hospodářství je kon­kurenční, tržní prostředí, podniká zde osm tisíc firem.“ Na má slova: „lžete, opsali jste si z okresních živnostenských rejstříků, kdo si za­psal motorovou pilu. Tím, co teď děláte, vytváříte základy monopolu v ce­lém odvětví,“ reagoval Zdeněk Domes s  tklivým a  starostlivým úsměvem a  slovy: „pane poslanče, vy jste musel překročit bludný kořen.“ Neměli jsme šanci, většina lesníků se přizpůsobila, kdo se z profesních důvodů koncepci postavil, toho nemilosrdně vyhodili. Fondy i Foresbanka posloužily k tunelování lesů a nakonec k vykradení vlastních akcio­vých společností. Většina z  nich již též zkrachovala. 41


Vykradená skončila i Foresbank, stát a to je my všichni, jsme zaplatili jejich dluhy. Zajíma­vý byl směr, kterým se pohybovaly peníze získané z této velkolepé kráde­že. V roce 1994 se mnou chtěl hovořit Jan Vávra (92), tehdejší zpravodajská hvězda TV NOVA. Chtěl informace kolem lesní transformace a Foresbank. Dělal jsem si ve své prostotě naději, že bych mohl dostat šanci se objevit na obrazovce a říct, co se hraje. Skutečnost byla, ale tristní. Váv­ra přišel ze mne tahat informace o Foresbank a lidech za ní. Společnost Beseda holding (93), jedno z převtělení, kterým pokračovala lesní transformace, kupovalo většinový podíl v TV NOVA. Předvoj dělnické třídy ve své sofis­tikované moderní podobě vstupoval do nejmocnějšího veřejného média. Zajímavé a jistě „zcela náhodné“ bylo umístění sídla pražské „rezidentury“ Foresbank, která sídlila v  zadním traktu hlavního sekretariátu ODS nad Sněmovní ulicí, v blízkosti hospody U hrocha. Když byla rozehrána mediální hra s financováním ODS, objevilo se jméno místopřed­sedy ODS, který měl na  starosti financování strany Libora Nováka, jméno jeho tajemníka Ludvíka Otto (94), musel jsem se jen smutně zasmát. Ten chlapec byl nezapomenutelný. Jeho tvář a  jednání se nedalo zapomenout. Když jsem v letech 1991-92 a 93 jako poslanec obíhal úřady, hledal informace a sna­žil i přesvědčit zodpovědné činitele, o co se hraje v lesní transformaci, narazil jsem na ministerstvu privatizace na tohoto pána. V té době, snad pětadvacetiletý chlapec, dělal na ministerstvu privatizace ředitele odboru privatizace zemědělství a lesnictví. S potěšením a požitkem se mi vysmíval, když jsem se ho snažil přesvědčit o tom, co se hraje v lesní privatizaci. Věděl to daleko líp. Seděl na tom místě proto, aby jistil úspěšný průběh jejich privatizace. Pak jsem objevil jméno pana ředitele jako zaměstnance Foresbank a jistě ne zcela náhodou se ten mladý nadějný muž stal tajemníkem finančního místopředsedy nejmocnější politické strany Libora Nováka. Poznámky

(71) Ing. Jan Mičánek, podnikatel v oblasti zpracování dřeva, zakladatel firmy Less, jed­ noho z  největších lesnicko – dřevařských holdingů v  ČR (1992). Absolvent Střední lesnické školy v Písku a v roce 1976 ukončil Lesnickou fakultu VŠZ v Brně. Věnoval se tvorbě lesnických map, v l. 1990-1991 působil na ministerstvu zemědělství jako ře­ ditel odboru lesnické politiky a podílel se na transformaci lesního hospodářství. V roce 1991 založil firmu na těžbu dřeva a obchodování s ním. O rok později zakládá bu­ doucí holding Less, v roce 1995 Českou asociaci podnikatelů v lesním hospodářství, o pět let později se stává jejím prezidentem. V roce 2007 zakládá v Čáslavi největší moderní závod, který zahrnuje pilu, elektrárnu na biomasu a továrnu na zpracování dřeva. Ve stejném roce byl vyhlášen podnikatelem roku. (viz internetové články) (72) JUDr.  Ladislav Lis (24. 4. 1926, Mlaka – 18. 3. 2000, Sosnová), český politik. Vystudoval Vysokou stranickou školu při ÚV KSČ a  práva na  Univerzitě Karlo­ vě. Od roku 1943 do 1960 člen KSČ. V 50. letech krátce předseda ČSM, nesouhlasil s  měnovou reformou v  roce 1953. Roku 1968 byl znovu přijat do  KSČ, ale o  rok později v  období normalizace z  ní opět vyloučen, protože nesouhlasil s  intervencí vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Poté pracoval jako dřevorubec, byl čty­ řikrát vězněn. Signatář Charty 77 a člen VONS. V letech 1990 – 92 byl poslancem FS nejprve za Občanské fórum a po jeho rozpadu za Občanské hnutí. V roce 1993 vstoupil do ČSSD. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Ladislav_Lis)

42


(73) Ing. Pavel Rybníček, český lesník a politik. Po celá devadesátá léta zastával funkci náměstka ministra zemědělství. (74) Jiří Oliva (15. 4. 1952), český vysokoškolský pedagog, lesník, politik, člen předsed­ nictva českého parlamentu, poslanec za  stranu TOP 09. Vystudoval Fakultu lesní­ ho inženýrství VŠZ v Brně, v roce 1990 jmenován ředitelem Východočeských státních lesů. Byl pověřen založením celostátního podniku Lesy ČR v Hradci Králové, který řídil až do roku 2003. Od r. 2004 přednášel na Lesnické a dřevařské fakultě ČZU AV v Praze. V r. 2009 zvolen členem předsednictva TOP 09. (http://cs.wikipedia.org/ wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Oliva) (75) Ing. František Morávek, český lesník. Člen vedení lesů ČR. V roce 2007 byl výrobně technickým ředitelem LČR. (http://www.silvarium.cz/lesnicka-prace-c-3-99/lesy-a­ -velkoplosna-zvlaste-chranena-uzemi) (76) Ing. Zdeněk Domes, český lesní odborník a politik. V srpnu 1968 účastník Vysočanské­ ho zasedání ÚV KSČ. (77) Pivoňská výzva, vzešla ze setkání skupiny lesníků s českým premiérem Petrem Pithar­ tem v Pivoni u Domažlic. Jednalo se o  návrh lesní transformace. (78) Ing.  Stanislav Bělehrádek (* 10. 12. 1943, Rozseč nad Kunštátem), český technik a politik. Vystudoval VUT Brno a  během studia se stal členem ČSL. V  letech 1969 – 1987 byl předsedou OV ČSL Blansko. V roce 1987 byl zvolen místopředsedou jiho­ moravského KV ČSL a členem ÚV ČSL. V letech 1981 – 90 byl poslancem Federál­ ního shromáždění a v letech 1993 – 96 poslancem Parlamentu ČR. (Michal PEHR a kol., Cestami křesťanské politiky, Biografický slovník k dějinám křesťanských stran v českých zemích, Praha 2007, s. 34 – 35.) (79) Ekobena s.r.o., česká společnost vznikla v roce 1995 a specializuje se na poskytování komplexních služeb v  oblasti požární ochrany, bezpečnosti práce a  ochrany zdraví, životního prostředí a hygieny. Má za partnery kolem 1 200 čerpacích stanic na území ČR. Služby poskytuje také pro  autodopravce, autoservisy, letiště a  stáčiště. (http:// www.ekobena.cz/index.html) (80) Forestinvest s.r.o., v  letech 1993 – 95, kdy zanikla, investiční společnost se sídlem ve Zlíně. Jedním ze společníků se vkladem zde byl Ing. Jan Mičánek. (http://rejstrik. penize.cz/48533769-forestinvest-investicni-spolecnost-spol-s-r-o) (81) Prusko – rakouské války, jednalo se o dlouholeté soupeření mezi Rakouskem a Prus­ kem o hegemonii v Německu. Rakousko usilovalo o volnou federaci německých států, která by byla pod jeho kontrolou. Prusko usilovalo o sjednocení Německa pod žezlem pruského krále. Vyvrcholením byla Prusko-rakouská válka v roce 1866, která skonči­ la drtivou porážkou Rakouska. Vytvořily se tak předpoklady pro sjednocení Německa a  oslabené Rakousko se muselo dohodnout s  Maďary na  konfederativním Rakous­ ko-uherském vyrovnání. (Kol. autorů, Malá československá encyklopedie, Pom – S, Praha 1987, s. 254 - 255.) (82) Ing. František Čuba (* 23. 1. 1936), český agronom a manažer. V roce 1960 ukončil studium na Vysoké škole zemědělské v Praze, působil jako agronom v JZD Březůvky, v  letech 1963 – 1990 byl předsedou JZD Slušovice. V  80. letech se JZD Slušovice mimo zemědělské produkce věnovalo výrobě strojírenské, mikroelektronek, biotech­ nologií apod. Zaváděl nové prvky v hodnocení pracovníků, stimulační prvky, vnit­ ropodnikový boj, mnohdy se pohyboval na  hranici zákonnosti. Po  pádu totalitního režimu byl obviněn, že spolu s dalšími spolupracovníky založil bez souhlasu Státní banky československé ve vnitropodnikové bance družstva soukromá konta i pro klien­ ty, kteří nebyli členy družstva. V roce 1998 mu za to byl uložen trest odnětí svobody na jeden rok s tříletou podmínkou. Čuba se odvolal a v roce 2000 byl obžaloby zproš­ těn. (cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_%C4%8Cuba). (83) Harvardské fondy, symbol tunelování státního majetku a nepovedené kuponové pri­ vatizace. Mediálně stál po celou dobu v jejich čele Viktor Kožený, avšak ve skutečnosti je za nimi ukryto více osob. Objevil se předpoklad, že Viktor Kožený (sám ruský žid, původním jménem Lederer) byl bílým koněm agentů StB a KGB. Harvardské fondy zakládal Kožený spolu se svým dědem, bývalým generálem generálního štábu armády ČSSR Františkem Stehlíkem. V době svých největších úspěchů kontrolovala Harvard­ ská skupina 50 nejlukrativnějších podniků. V  roce 1996 jdou Harvardské fondy

43


(84) (85) (86)

(87) (88)

(89) (90) (91) (92) (93) (94)

44

do likvidace a svůj obrovský kapitál přeměňují v bezcenné akcie od firmy Daventree Ltd., kam byl vložen jejich majetek. Teprve v roce 2003 jsou obviněni Viktor Kožený a Boris Vostrý z podvodu. Stihnou však utéct, Kožený na Bahamy a Vostrý do Belize. (http://www.komodity.cz/Ceske-tunely-Harvardske-fondy-(BNavratil)-x3064) Ing. František Dejnožka, bývalý šéf Hradecké lesní a dřevařské a.s., v současné době je uváděn jako významný akcionář společnosti. (http://www.hlds.cz/cs/hotnews#g­ Zw19NuBoXuIHdKe7DHYGQ%3d%3d) Hradecká lesní a dřevařská a.s., firma se sídlem v Hradci Králové, byla založena roku 1994 po  transformaci lesního hospodářství. (http://www.hlds.cz/cs/hotnews#g­ Zw19NuBoXuIHdKe7DHYGQ%3d%3d) Ing. Jan Fencl (* 12. 6. 1942, Uherské Hradiště), český politik. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Brně a poté působil na různých funkcích v Agropodniku. V letech 1990 -1991 byl prvním prezidentem Českomoravské agrární unie a v letech 1998 – 2002 ministrem zemědělství. Členem ČSSD byl v období 1996-2009 a od roku 2009 je spoluzakládajícím členem Strany práv občanů Zemanovci (SPOZ). (http://cs.wiki­ pedia.org/wiki/Jan_Fencl) Ing. Miroslav Škrabal, ředitel Foresty, od roku 2005 je místopředsedou představen­ stva této společnosti. (http://rejstrik-firem.kurzy.cz/60735384/foresta-sg-as) Listina práv a svobod, byla přijata v roce 1991 Federálním shromážděním ČSFR. Je součástí ústavy ČR. Základní práva a svobody obsažené v Listině v zásadě vyja­ dřují vztah mezi státem a občanem. Pro všechna základní práva a svobody platí, že jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná, a že jsou pod ochranou soudní moci. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Listina_z%C3%A1kladn%C3%ADch_ pr%C3%A1v_a_svobod) Miroslav Wolf (* 8. 11. 1954), český politik. V  letech 1990 – 92 poslanec ČNR za OF a po jeho rozpadu za ODS. V současné době pracuje jako tajemník Výboru pro životní prostředí Parlamentu ČR. Petr Kraus, český politik. V  letech 1990 – 92 byl poslancem ČNR nejprve za  OF a po jeho rozpadu za OH. Bohumil Kubát, český politik. V letech 1990 – 92 ministr zemědělství a výživy české vlády za  Občanské fórum. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_ministr%C5%AF_ zem%C4%9Bd%C4%9Blstv%C3%AD_%C4%8Cesk%C3%A9_republiky ) Jan Vávra (* 1954), český moderátor a herec. Byl šéfredaktorem zpravodajství TV Nova. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_V%C3%A1vra_%28Nova%29) Beseda holding a. s. Praha 1, zabývá se různými druhy finančního poradenství, za­ kladatelem firmy byl 28. 2. 1996 JUDr. Ján Čarnogurský. Předsedou představenstva je PhDr. Jan Outlý. (http://rejstrik-firem.kurzy.cz/64949800/beseda-holding-as/) Ludvík Otto (* 18. 8. 1967), český automobilový jezdec, podnikatel a politik. V 90. letech byl ředitelem odboru zemědělství na ministerstvu privatizace a členem dozorčí rady Karlovarské Becherovky. Je majitelem automobilové stáje Rallye Cars, jež podle policejního vyšetřování figurovala v placení výdajů za volební kampaň ODS 1996, které nikdy neprošly stranickým účetnictvím a  měl také spravovat spolu s  bývalým místopředsedou ODS Liborem Novákem konto ve  Foresbank. (http://www.ewrc-re­ sults.com/profile.php?profile=290 a http://blisty.cz/art/28511.html)


9 Pacifikace politické scény a moje záhadná havárie V  první polovině devadesátých let proběhla pacifikace politické scény. Prostřednictvím privatizace cíleně směrované ke  zneužití si předvoj dělnické třídy vytvořil dostatečné zdroje k  uchopení moci mediální. Co jsem do  podrobností a  zblízka viděl při likvidaci jedné politic­ké strany a  na  příkladu tunelování jednoho odvětví národního hospodář­ství, proběhlo obecně a  všude. Vláda „prognostiků“ nebyla náhodná, schéma převratu i své převtělení v kapitalisty měli připravené. Rozsadili se do různých stran. Když jsem se někdy v roce 1999 naposledy dostal na televizní obrazovku, coby dav k diskusi jednovaječných dvojčat Ransdorfa a  Kühnla (95), otázal jsem se „prognostika“ Ransdorfa: „pane doktore, podle jakého klíče se rozhodovalo, kdo do  které strany půjdete?“ Dostal jsem odpověď: „každý šel, kam ho srdce táhlo.“ Zajímavé je, že všechna původně rudá srdce zazářila pod tak širokým spektrem barev. Ne všichni, kdož jsme v  letech 1989-90 vstoupili do politiky, jsme byli tak říkajíc, jako prognostici a jiní. Podle své míry „natvrdlosti nebo umanutosti“ jsme museli projít procesem úpravy k  použití. Nepoužitelný, nový materiál, který neodpovídal parametrům „demokratické perestrojky“, byl z  výrobního procesu odstraňován. Nejhumánnější způsob byl, že přes všechny klady a práci, kterou poslanec ve sněmovně dělal, se nedostal na volitelné místo kandidátky. Tak to fungovalo v ODS. Byly i mnohem drastičtější způsoby. V  listopadu 1994 jsem při komunální volební kampani navštívil Zlín a druhý den Brno. Večer jsem jel z Brna osobním autem po dálnici do Prahy, od Brna za mnou visel Ford tranzit s přívěsem. Asi třikrát jsem mu ujel a zase se za  mnou objevil. Za  Velkým Meziříčím jsem před sebou zpozoroval zatarasenou vozovku, byla tma, asi 18 hodin. Dál­nice byla přehrazena asi čtyřmi automobily, které tam měly havarovat. Zastavil jsem na  doraz vedle Formana, před kterým byl malý náklaďák, a přede mnou byla Škoda Favorit. Když jsem si řekl, je to dobré, dostal jsem náraz odzadu. Probral jsem se našlapán vedle volantu, přežil jsem zázrakem v jediném místě, které zůstalo v mém Favoritu volné, zaklopený sedadlem. Vylamovali mne z té trosky dvacet minut a pak mne odvezla zá­chranka. Druhý den jsem se nechal zavézt autem na Domašov, na policejní stanici u Devíti křížů, kde bylo mé havarované auto odtaženo. Měl jsem krk v korzetu, poranil jsem si při havárii páteř. Záznam nehody, který mi policisté předložili k podpisu, byl napsán zcela jinak, než se nehoda skutečně odehrála. Připisovali mi, že jsem měl narazit do Formana, kte­rý stál vedle mne. Ford, který mne rozjel, v záznamu nehody vůbec nebyl. Zjevně počítali s tím, že jsem byl v šoku a nic si nepamatuji. Protokol jsem odmítl podepsat. Vše jsem řekl novinářům o podezřelých okolnostech nehody. V novinách, mimo kratičké zmínky, že jsem havaroval, nebylo nic. O  každém jiném poslaneckém štrejchnutí byly plné deníky. Za  půl roku jsem dostal od  pojišťovny Kooperativa výzvu, že jim mám zaplatit 45


čtyřicet ti­síc. Měl jsem prý nabourat Forman patřící a.s. Sazka a ta žádá náhradu. Nestačil jsem zírat. Napsal jsem odvolání a žádal ministra vnitra, kterým byl tehdy Jan Ruml (96), žádost o přešetření případu mé havárie. Výsledkem mé žádosti bylo jediné. V druhém zápise nehody již byl zaznamenán Ford tranzit, který mne rozjel. Dále se nevyšetřovalo nic. Nežádali již též ode mne zaplatit dotyčných čtyřicet tisíc. Zkusili, zda udělám chybu a nechali toho. Zajímavé bylo personální propojení Sazky s lidmi kolem Foresbanky. O dva roky později při senátních volbách v roce 1996 kandidoval do Sená­tu ve volebním obvodu Kutná Hora za lidovou stranu Jan Mičánek. Napsal jsem tehdy článek o  tom, kdo Jan Mičánek je a  o  návaznosti na  financová­ní lidové strany. Dal jsem článek novinářce Mladé fronty, redaktor rub­ riky mi přislíbil článek otisknout. Za deset dní za mnou dotyčná novi­ nářka přišla a řekla mi: „pane poslanče, já se stydím, ale oni to neotisknou.“ Stejné se opakovalo u  Zemědělských novin. Po  počátečním souhlase se mi za týden stejným způsobem omluvil novinář, kterému jsem článek dal. Do třetice jsem dal článek redakci Práce, která v té době patřila Steh­líkovi (97). Článek v Práci vyšel a týden poté jsem dostal od České pojišťov­ny upozornění, že jim mám zaplatit dvacet tisíc, prý jsem před dvěma roky nenahlásil pojistnou událost. Nahlásil jsem svou havárii asi tři dny po dotyčné události, samozřejmě, že jsem nenahlásil, že jsem někoho naboural, jak se to na mne snažili uhrát. Znovu jsem si musel vzít práv­níka a protestovat. Opět pohrozili a zkusili, zda udělám chybu a necha­li toho. Příliš mnoho podivných náhod. Ač jsem byl poslanec, neměl jsem šanci. Jenom jsem se mohl slabě bránit sám a náhodou jsem přežil. Jan Kalvoda měl asi pravdu, když mi pár dní před tím, než mne na  dálnici skoro sešrotovali, řekl, že jsem natvrdlý. Byl jsem s  ním v  Tře­bíči na  volebním mítinku a  pan předseda asi čtvrt hodiny lidem přítomným v sále rozšafně vykládal, že základy právního státu jsou již položeny a  teď se to bude již jenom vylepšovat. Nevydržel jsem a vzal si po něm slovo. Řekl jsem, že naštěstí v ODA nemusím papouškovat pana předsedu, protože pan předseda má vždy pravdu. Právní stát máme jenom na  papíře, dokud v  čele ustavených institucí a  úřadů nebudou stát slušní lidé, kteří nastaví normy fungování těchto institucí. Dokud v  naší zemi nebude vytvo­řen silný malý a  střední stav lidí svobodných a  nezávislých, není jisté nic. Když jsme po mítinku vyšli ze sálu, pan předseda na mne skoro plival, že už s ním nikdy nesmím na mítinky. Ve vztahu k tomu, co jsem řekl na  mítinku v  Třebíči, mne označil za  natvrdlého o  pár dní později ve sněmov­ním předsálí. Odpověděl jsem: „ano jsem natvrdlý, ale ty jsi Honzíku na­tvrdlý jiným způsobem a hůř.“ Nakonec ho vyřídili takovým způsobem, že muž, který by měl jen zlomek cti v  těle, by to mohl vyrovnat jenom krví. Aféra „JUDr Gate“ byla jedinečnou etapou a příznakem vývoje české poli­tické scény. Mediálně široce, až labužnicky rozebíraný případ neoprávně­ného užívání vysokoškolských titulů u brněnské sociálnědemokratické poslankyně a poté u poslance ODS Zeminy (98) byly předehrou a přípravou na sólokapra. Byla to 46


dlouho předem připravená a rozehraná hra. Poslední dějství s vytažením na veřejnost neoprávněného používaní titulu JUDr. místopředsedou vlády a  předsedou ODA Janem Kalvodou bylo načasováno perfektně. Nám se v  ODA po  šesti letech vnitřní války a  neuvěřitelných podrazů podařilo odstavit Vladimíra Dlouhého. V okamžiku, kdy svitla nadě­je, že budeme moci dělat otevřenou, transparentní politiku, bez nepříte­le v  týle, vystoupil ve  sněmovně Jan Kalvoda s  prohlášením, že odstupuje ze všech svých funkcí. Nic takového jsem netušil a ani nebyl v tom okam­žiku ve sněmovním sále. Byla to poslední rána, kterou nás dorazili. Jan Kalvoda byl líný bonviván, ale hloupý nebyl. Dnes, s  odstupem času nevěřím, že to byla jenom lenost. Oficiální přiznání titulu JUDr. mohl být pro něho problém maximálně týdne. Sedět v mraveništi a  domnívat se, že mne mravenci nesežerou, je na  moji fanta­zii příliš. Ten širokoplecí pán s vizáží a knírem Josifa Vissarionoviče byl na špagátě. ODA pak už jenom umírala. Jan Kalvoda přišel „jenom“ o čest? Nám zabili koně, na kterém několik intelektuálů, kteří nebyli „in“, klopýtalo se svou nadějí na poctivou změnu. V  roce 1996 skončila druhá velká etapa popřevratového a  perestrojkového vývoje. O  tom, že rozhodující ekonomickou, mediální i politickou moc v novém popřevratovém českém státě mají a budou mít uskupení a lidé přímo navazující na předpřevratové poměry, bylo rozhodnuto. Naše skupinka v  ODA, která ještě prošla volbami, byla již jen okra­jovým fenoménem. Celkový výsledek voleb končil patovou situací mezi dvěma mocenskými uskupeními, která navazovala na předpřevratové po­měry. Poznámky

(95) Karel Kühnl (12. 9. 1954), český politik a diplomat. V  letech 1973-1978 studoval na Právnické fakultě, ještě před dokončením studia byl z politických důvodů vyloučen ze školy a  obviněn z  trestného činu pobuřování proti státu. V  roce 1980 emigroval a od r. 1983 pracoval v radiu Svobodná Evropa. Byl členem ODA, od roku 1998 byl členem US-DEU, kterou vedl od března 2000 – 2001, v letech 1993-1997 se stal ministrem národní obrany, 1997-1998 ministrem průmyslu a obchodu. V lednu 2006 se měl stát předsedou dozorčí rady Aero Vodochody, pod palbou ostré kritiky raději přešel do diplomatických služeb, byl jmenován velvyslancem ČR v Chorvatské repub­ lice. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_K%C3%BChnl) (96) Mgr. Jan Ruml (* 5. 3. 1953), český politik a občanský aktivista. Syn bývalého ko­ munisty a pozdějšího disidenta Jiřího Rumla. Vystudoval Právnickou fakultu ZČU v Plzni. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a o dva roky později se stal členem VONSu. Po listopadové revoluci spoluzakládal týdeník Respekt. V letech 1992 – 98 poslanec FS a  Parlamentu ČR za  ODS. V  roce 1990 náměstek federálního ministra vnitra a zmocněnec vlády pro otázku uprchlíků. V letech 1992 – 97 ministr vnitra. Po ne­ úspěšné snaze o sesazení Václava Klause z postu předsedy ODS ze strany vystoupil a založil Unii svobody, jejímž se stal předsedou. V letech 2000 – 2004 místopředseda Senátu PČR. V roce 2004 ze strany vystoupil a o šest let později se stal členem Strany zelených. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Ruml) (97) Vladimír Stehlík, kontroverzní český podnikatel, symbol nepovedené privatizace z po­ loviny 90. let, majitel Poldovky v Kladně, uzavíral i miliardové kontrakty, pokoušel se kandidovat do Senátu. (http://webcache.googleusercontent.com/search?rlz=1T4AD­ BF_enCZ301CZ305&hl=cs&q=cache:HMOSbzuQj84J:http://zpravy.idnes.cz/steh­ lik-chce-kandidovat-do-senatu-nema-ale-ani-na-kredit-do-mobilu-px9- ; /domaci.

47


aspx?c=A110120215352_domaci_brm+VLADIM%C3%8DR+STEHL%C3%8D­ K&ct=cink) (98) Ondřej Zemina (*13. 10. 1963), český právník a politik. V letech 1992 – 96 posla­ nec nejprve ČNR a po rozdělení federace Parlamentu ČR za ODS. Rezignoval poté, co bylo zjištěno, že neoprávněně používá titul JUDr. (http://www.psp.cz/sqw/detail. sqw?id=197&o=1 a  http://zpravy.idnes.cz/lzidoktori-drive-odchazeli-z-funkci-ti­ -dnesni-mlzi-f8j-/domaci.aspx?c=A091103_105853_domaci_itu)

10 Slušovické paralely Vrátím se zpět do sedmdesátých a  osmdesátých let. Vidím paralelu existence stejných mocenských uskupení, která soupeřila o mocenský vliv uvnitř tehdejší komunistické strany i státu. Stavem, který se v  nové České „demokratické“ republice vynořil po  překonání přechodného, chao­tického období počátku devadesátých let. V  tehdejším Gottwaldově s  jeho fenoménem Slušovic mohl nezainteresovaný pozorovatel v  jednání a  chování místních „činitelů“ a  snaživců rozlišit určité prvky systémového chování a konfliktu. Bylo zřejmé, že za navenek jednolitou fasádou se uvnitř odehrává soutěž mezi dvěma uskupeními. Slušovice byly jedinečný příznak stádia vývoje komunistického totalitního systému. Socialistický kolchoz v neznámé vesničce na  kopanicích se účastnil a  za­sahoval do  vysoké mocenské politiky. Co totalitní komunistický stát ne­mohl činit přímo svými orgány a institucemi, s  ohledem na  mezinárodní dohody a  veřejná mínění, dělal za  něj svou „přidruženou“ výrobou neznámý kolchoz. Slušovice vyvážely zbraně Rudým brigádám (99) a  jiným teroristickým skupinám. Přes svou přidru­ženou výrobu počítačů, fingovanou „výstavbu hotelů“ ve  Vietnamu, dovážely špičkové komponenty počítačových technologií z Tchaj-wanu a Hongkongu pro sověts­ké rakety. Za tuto „bohulibou“ činnost měly výhody. Směly dělat „progre­sivní“ činnosti, o kterých se nikomu v totalitním komunistickém státě ani nesnilo. Mocenská skupina kolem Slušovic byla přímo napojena na některé členy ústředního výboru a  na  tajné služby. Nemusela se podřizovat úřed­nímu stranickému postupu a brát ohledy na věci, které u druhých systém tvrdě vyžadoval. V  sedmdesátých letech byl jejich garantem Alois Indra (100), později Milouš Jakeš. Oba byli v mládí Baťovi mladí muži. Druhou skupinu tvořili straničtí prominenti a podnikoví ředitelé, kteří svých postavení dosáhli „regulérním“ stranickým služebním postupem. Obě skupiny na  sebe navzájem nevražily a  soutěžily o místní vliv a výho­dy. Převahu a vrch měla slušovická skupina. Její exponenti se často po straně, někdy i na  venek tvářili jako oponenti režimu. Jejich metody a způsoby byly sofistikovanější. Ani mne příliš nepřekvapilo, když jsem v  roce 1991 zjistil, že za  lesní transformací

48


a Foresbank jsou lidé, kteří na konci sedmdesátých let a v letech osmdesátých patřili ke slušovické skupině. Deset let, které jsem strávil v  tehdejším Gottwaldově, považuji za školu života. Můj šéf napodoboval Františka Čubu a jeho metody. Měl jsem možnost to prožít a pochopit jejich metody i způsob myšlení. Čuba po roce 1968 přijal a dal práci ve slušovickém kolchoze mnoha lidem, kteří se v „krizovém“ roce 1968 postavili na „nesprávnou“ stranu. Všichni tito lidé pak prošli procesem úpravy k použití a výběrem. Vyšetřoval jsem v polovině sedmdesátých let, jako pacienta, jedno­ ho z  tehdejších řídících pracovníků družstva. Ten člověk mi řekl: „pane doktore, věci, které dělám, jsou často protizákonné, nic mi již nezbý­ vá. Když řeknu ne, strčí to na  mne a  mám naději na  deset-patnáct roků.“ Vedoucí jedné z přidružených výrob mi při podobné příležitosti řekl: „předseda mne tlačí do věci, kterou když udělám, nemám už šanci couvnout.“ Vždy po určité časové periodě František Čuba dělal reorganizaci provozu a  řízení, žádný z  jeho podšéfů si nesměl být jist tím, co bude dělat zítra. Všichni museli přestoupit zákon, diskreditovat se a stát se použitel­nými. Na  každého vedoucího pracovníka si předseda svými opatřeními pěs­toval a  vydržoval dravého náhradníka, který své podšéfy udržoval v  ne­jistotě. Celý ten systém je velmi podobný starým „ruským“ a sovětským způsobům. Stejné bylo zkoušeno na mne ve zdravotnictví, v nemocnici. Viděl jsem, jak to i zde funguje. Nikdy jsem tato podivná zločinná pravidla nepřijal a nenechal se přinutit k překročení hranice profesní i obecné etiky. V těch deseti letech jsem prošel přípravou na svou parlamentní kariéru. Angažovanost lidí, kvůli kterým jsem na  počátku osmdesátých let šel dělat nádeníka, mne hned v počátku našeho sametového převratu upozor­nila na cosi podivného v naší „revoluci.“ Poznámky

(99) Rudé brigády (Brigate Rosse), italská ultralevicová teroristická organizace založená v roce 1969 manžely Curciovými. Nejaktivnější byly v 70. letech 20. století. Nejvíce se proslavila v roce 1978 únosem a vraždou italského premiéra Alda Mora. V roce 1989 byla tato organizace rozbita a většina členů byla odsouzena k vysokým tres­ tům. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Rud%C3%A9_brig%C3%A1dy) (100) Alois Indra (17. 3. 1921, Medzev – 2. 8. 1990, Praha), slovenský politik, tajemník ÚV KSČ. Spoluautor zvacího dopisu pro zásah okupačních vojsk Varšavské smlou­ vy v srpnu 1968. Neúspěšně se pokoušel sestavit kolaborantskou dělnicko-rolnickou vládu. Aktivně se podílel na následné posrpnové normalizaci. V roce 1990 byl vy­ loučen z KSČ. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Alois_Indra)

49


11 Prosazení „kontinuity“ právního řádu

V klíčové úloze prosazení „kontinuity“ právního řádu a nezakázání komunistické strany jsem se již zmínil. Na ně navazovaly další, o kterých politici i média povětšinou mlčely. Jedním z takových kroků bylo zruše­ní zákona o  socialistickém státním majetku a  vlastnictví, o  tom většina lidí ani nevěděla. Natož, aby tušila důsledky zrušení takové normy. Na druhé straně takovéto chvatné a cílené zrušení normy, která kodifikovala ochranu majetku státu, při současném trvání na právní kontinuitě, jasně ukazuje na  záměry „reformátorů.“ Musel jsem se trpce pousmát, když jsem před pár týdny (listopad – 2002) viděl na obrazovce televize vyšetřovatele kriminálky stěžovat si, že byl zrušen zákon o státním majetku a oni nemě­li žádnou normu, podle které by mohli postupovat při vyšetřování majet­kové trestné činnosti. V roce 1991 jsem napsal do Českého deníku článek o zrušení této normy s tím, že zákon byl zrušen cíleně a úmyslně, aby nebyla žádná nor­ma, podle které by se rozkrádání mohlo vyšetřovat a  trestat. Napsal jsem též, že zodpovědný je federální místopředseda vlády pro legislativu Pavel Rychetský (101). Dostal jsem od pana místopředsedy dopis s úřední hla­vičkou a s tím, že se mu veřejně omluvím, nebo mne nechá trestně stíhat. Zákon, že byl zrušen v  květnu 1990 a  on byl federálním místopředsedou vlády až od  června. Neomluvil jsem se, pan doktor Rychetský byl v  květnu 1990 generálním prokurátorem České republiky. Pokud se nemýlím, v pravomoci a povinnostech generálního prokurátora bylo dodržování zákonnosti i ochrana majetku státu. Za nedlouhý čas později mne chtěl žalovat další z nejvyšších garantů a ochránců zákonnosti a právního prostředí, předse­da Nejvyššího soudu Otakar Motejl (102). Napsal jsem, že jako federální posla­ nec a člen právního výboru se podílel na prosazení právní kontinuity, blokoval lustrační zákon a vyrovnání se s minulostí. Nese vinu za to, co se v naší zemi odehrává. Opět jsem dostal od předsedy Nejvyššího soudu dopis s tím, že se veřejně omluvím nebo budu trestně stíhán. Neomluvil jsem se, a napsal panu předsedovi, že jsou to jenom fakta a jsem ochoten si s ním o nich podiskutovat. Píši tyto dvě příhody, protože potvrzují, že tito dva dnešní nejspravedlivější od  počátku velmi dobře věděli, o  co jde. Pro zajímavost, Pavel Rychetský před „převratem“ pracoval jako právník bytového družstva Pokrok, což byl v bytovém družstevnictví podobný subjekt, jako Slušovi­ce v družstevnictví zemědělském. Když na počátku devadesátých let navštívil poprvé Českou národní radu guvernér Národní banky Josef Tošovský (103), udivilo mne nadšení, s  jakým tu mlčící sfingu ve  sněmovně uvítali komunisté. Bylo to nefalšo­vané nadšení, které nedokázali skrýt. Překvapilo mne to tehdy a nikdy jsem tomu člověku nedůvěřoval. Komunisté věděli své, jistě v té době znali roli, kterou ta „moudrá“ – proto mlčící sfinga, měla sehrát v převedení majetku státu do správných kapes. Nebývalá 50


tolerance v udělování bankov­ních licencí, v době tak mimořádně důležité pro budoucí zdraví finančního i  hospodářského sektoru, jistě nebyla projevem vnitřního názorového libera­lismu pana guvernéra. Smyslem a  účelem byla, taktně odborně řečeno, prvotní akumulace kapitálu v  jejich kapsách. Ne prostřednictvím dlouhodobé poctivé a usilovné práce, ale via zločinné zneužití výhod, které drželi ve svých rukách. V lednu 1993 zveřejnily tehdejší Zemědělské noviny článek ministra privatizace Jiřího Skalického o  privatizaci lesů. Byla to nehoráznost, která popírala zkušenosti o  zodpovědném pojímání lesa jako majetku. Ač to byl ministr mé strany ODA, na  článek jsem odpověděl. Ocitoval jsem dvě-tři věty z páně ministrova článku a napsal, že je to důkaz o úrovni dneš­ní oficiální ekonomické věrchušky. Jsou to lidé, kteří vystudovali komunistické vysoké školy a pak v teple ústavů četli knihy západních ekonomů. Žádný z  nich nešel za tátou v  brázdě za pluhem, aby věděli, o čem je vla­stnictví a zodpovědnost. O pár dní později na  politickém grémiu ODA mne Skalický napadl s  pěnou u  huby, co jsem si to dovolil. Uhodil jsem ten­krát ještě netušíc na správnou citlivou strunu a mladý pan ministr se ne­udržel a vyjevil své ládví. Do důsledků jsem pochopil až později. Skuteč­nost byla daleko horší, než jsem si dovedl představit. Skalického otec byl důstojníkem vojenské kontrarozvědky a  dovolím si tvrdit, že to byl hlavní kvalifikační předpoklad syna na funkci ministra privatizace a později i předsedu likvidační ODA. Poznámky

(101) JUDr. Pavel Rychetský (* 1943), český politik a právník. Signatář Charty 77. V le­ tech 1974 – 89 pracoval jako právník Stavebního bytového družstva Pokrok. V lis­ topadu 1989 spoluzakladatel OF. V červnu 1990 se stal nakrátko místopředsedou vlády ČSFR. Po rozštěpení OF v roce 1991 vstoupil do OH, jehož byl místopřed­ sedou. Po  rozpadu OH vstoupil do  ČSSD, za  níž byl senátorem. Od  roku 2003 je předsedou Ústavního soudu (Československý biografický slovník, Praha 1993 a http://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Rychetsk%C3%BD) (102) JUDr. Otakar Motejl (1932, Praha – 2010, Brno), český právník a politik. Od 23. ledna 1990 do 31. prosince 1992 předseda Nejvyššího soudu ČSFR a 1993 až 1998 předseda Nejvyššího soudu ČR. V  letech 1998 – 2002 ministr spravedlnosti. Dne 18. prosince 2000 byl zvolen veřejným ochráncem práv a tento úřad vykonával až do své smrti. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Otakar_Motejl) (103) Josef Tošovský (* 28. 9. 1950), bankovní úředník a politik. V roce 1998 byl předse­ dou Státní banky československé. V letech 1993-2000 byl guvernérem České národní banky. V roce 1998 v době vládní krize se stal premiérem přechodné vlády. V součas­ né době je předsedou Institutu pro finanční stabilitu v Basileji. (http://cs.wikipedia. org/wiki/Josef_To%C5%A1ovsk%C3%BD)

51


12 Aféra Romana Češky V zimě 1997-98 byla, opět via-media, vytažena na  veřejnost aféra s pokusem o krádež osobního automobilu, někdy v roce 1987, při kterém byl policistou přichycen mladý student ekonomie Roman Češka. „Zcela náhodou“ se objevil doklad o mladickém hříchu nejvyššího pána nad majetkem českého státu. Románek splnil své zadání a byl „jemně a ohleduplně“ staho­ván z oběhu. Večer toho dne, kdy se na obrazovce objevil koktající správce národního majetku, se v jednací místnosti poslaneckého klubu ODA konalo politické grémium zaměřené k tomuto tématu. Češka nejdříve napadl pravou frakci ODA, že jsme odpovědní za  vytažení aféry na  veřejnost. Když ho Ivan Mašek tvrdě odkázal, ať hledá mezi těmi, kteří ho řídili, se správce majetku českého státu rozbrečel. S pláčem začal všechny odprošovat, jak to dělal vše jen pro ODA. Nezvládli to tenkrát chlapci, ze Skalického vylezlo, že o Češkově maléru věděl nejméně od roku 1992. Přesto mu to nebránilo, jako zodpovědnému ministrovi, jmenovat vydíratelného člověka šéfem tak mimořádně důležité a významné instituce. Odešel jsem tehdy z místnosti, měl jsem pocit, že po stěnách v tenkém filmu vzlínají sračky (útlocitné duše mi prominou). Dnes se stydím, že jsem nešel někoho zfackovat. Ta nepodařená krádež byla hlavním kvalifikačním předpokladem mla­dého Románka na místo, tak důležitého „bílého koně.“ „Zcela náhodou“ se 17. prosince 1989 na  schůzce v  bytě Pavla Bratinky, kde byla založena ODA, objevil mladý ekonom Češka. Asi jej znali Skalický a Bratinka. Stal se „Otcem zakladatelem“ a odstartoval svou závratnou revoluční kariéru. Splnil i svou druhou velkou roli, kterou jej pověřili jeho řídící orgány – likvidaci ODA jako strany, jejíž část odmítla plnit zadání. S tímto úkolem byli do ODA vloženi lidé jako on, Dlouhý, Tošer, Skalický, Leština a jiní. Později pak Žantovský (104), Kühnl. V  roce 1995-6 se objevuje on, Otec zakladatel v  čele nových mladých tváří ODA, které mají obrodit „rozhádanou“ a neposlušnou Občanskou demokratickou alianci. Byla to kampaň cílená a byla součástí třetího velkého cyklu, jímž staronové struktury obnovovaly a stabilizovaly svou moc v popřevratové době. V té souvislosti je zajímavý sponzorský dar 27 milionů korun od v té době již převážně ztrátových a krachujících lesních akciových společností do volebního fondu ODA v zimě 1996. Peníze šly přes mladou tvář „bílého koně“ Češky. Byly to též peníze na moji likvidaci. Úkol se jim podařilo splnit až předčasnými volbami v roce 1998. Jako mnoho jiných malých i velkých hvězd naší perestrojkové doby si Románek nebyl schopen uvědomit, že „bílí koně“ obvykle končí v koňském salámu. Napsal jsem již, že v roce 1995-96 začíná třetí etapa popřevratového vývoje – konsolidace politické moci staronových struktur. Předcházela jí mediální příprava, čas přece jen pokročil a nelze již své oponenty jednoduše zavřít, pověsit a obvinit ze zrady idejí revoluce. Monopol v médiích umožňuje dělostřeleckou přípravu, kterou je výroba veřejného mínění. 52


Poznámky

(104) Michael Žantovský, český publicista, spisovatel, překladatel, politik a diplomat. Za­ kládající člen OF, tiskový mluvčí a  poradce prezidenta Václava Havla. Od  roku 1996 člen ODA, na podzim téhož roku byl zvolen senátorem za tuto stranu. V le­ tech 2003 - 2009 velvyslanec v Izraeli. Od roku 2009 je velvyslancem ve Spojeném království Velké Britanie a  Severního Irska. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Micha­ el_%C5%BDantovsk%C3%BD)

13 Úloha sdělovacích prostředků Veřejná informační média – noviny, rozhlas, televize po listopadu 1989 nikdy zcela poctivě neinformovala a nehledala objektivní pravdu. V prvních třech letech, kdy ještě leccos šlo a bylo možno do novin i na obrazovku dostat objektivní informace, byla vina v neschopnosti a  nezralosti novinářů. Nebyla zde jediná novinářská osobnost s  širokým rozhledem, která by v  kontextu informovala a komentovala, co se na scéně vskutku odehrává. Staří „šíbři“ komunistického tisku věděli, co se od nich očekává a nebyli natolik naivní, aby si mladickou nerozvážností pálili prsty. Elévové bez vzdělání, vyrostlí v  prostředí bez široké kulturní dimenze a  opravdovosti, ani nevěděli, co se kolem nich děje. Nakonec přijali práci na  žold. V  době, kdy leccos šlo otevřeně říct, zveřejnit a  tím ovlivnit další vývoj, mlčeli anebo psa­li o podružnostech. Na počátku devadesátých let, kdy bylo vidět i co se odehrá­vá za scénou, nenašel se jediný novinář, který by měl odvahu a udělal si jméno. Měl jsem roky možnost srovnávat skutečnost a její obraz v médiích. Bylo to tragické, a o to víc, že v počátcích šlo ve značné míře o  neschopnost. Jak se systém vracel k  předpřevratovým zvyklo­stem, stalo se opět normou, že obraz odpovídal vkusu objednavatele. Informace a komentáře z dění parlamentu téměř nikdy nebyly o klíčových událostech. Nebyl žádný zájem hledat a vypíchnout rozhodující příčiny a důsledky toho, co se odehrávalo anebo bylo schváleno. A dnes to pimprlátkové divadlo na Sněmovní ulici je usměrňováno a řízeno virtuálním obrazem, který vyrábí sdělovací prostředky. Není lepšího příkladu než letité psaní a  komentování o  rozhádanosti Občanské demokratické aliance, klubu rozhádaných a  nesnášenlivých intelektuálů, jak jsme byli nazýváni. Nikdy nebylo napsáno a poctivě komentováno, co se uvnitř odehrává a v čem je problém. Způsob likvidace ODA, via její předvolební půjčka a dluh z jara 1992, bude za pár roků klasickým pří­kladem taktiky a metod, kterými staronová komunistická elita v  deva­desátých letech obnovovala svou moc a likvidovala odpůrce. Neměli to těžké, čtyřicet let komunismu s jeho „výrobou“ lidí poddajných, přizpůsobivých a použitelných přineslo své ovoce. Základní praxí komunistické­ho ovládání společnosti bylo kompromitovat každého. Učinit ze všech spo­luviníky. Šance 53


na kariéru, ať již stranickou, či profesní měl jen ten, kdo byl vydíratelný. To zajišťovalo, že se nepostaví proti systému a praktikám, na kterých systém stál a které zajišťovaly jeho kontinuitu. I rituál voleb, které nebyly volbou, sloužil jen k tomu, aby v periodických intervalech přinutil ovláda­nou masu ke  lži. Sami sebou jsme museli opovrhovat a oni měli argument a bič – vždyť si volil a souhlasil. Česká společnost za čtyři desítky let komunismu vstřebala a bytost­ ně se do jejích zvyků a mentality vestavělo, že život je jenom „jako,“ nic není doopravdy. Ve své valné většině jsme přijali život jako podvod a švindl. Podle toho jsme žili, vnímali dění kolem sebe a hodnotili i  druhé. Proto tak snadno prošla a  byla přijata Havlova (105) hříšná fráze z počátku devadesátých let o „tlusté čáře za minulostí,“ že „nejsme jako oni.“ Nechtěli jsme se podívat do svého vlastního svědomí, vyrovnat se s  vlastními hříchy a  nectnostmi. Přirozeně že duchovní tvůrci a udržovatelé obludného systému, proti kterému se převrat měl konat, přešli za  pomyslnou čáru, za  kterou oni i  jejich metody měly být vyřazeny z politiky i společenského života. Od samého počátku „podivné revoluce“ oni určovali pravidla hry, rozdávali karty a  vybírali klíčové hráče. Hrálo se a  hraje dále podle zvyklostí, které se jim tak osvědčily a díky nimž si udrželi své privilegované postavení. Většina osobností, které na přelomu osmdesátých a  devadesá­tých let vstoupily do  politiky s  vůlí ke  skutečné změně, se přizpůsobila. Ti, kteří známou hru na „jako“ nepřijali, ty již běžící stroj nelítostně vytřídil a vyřadil. Většinu jich tradičním způsobem nejdříve zdiskreditoval, pošpinil a „poslal na smetiště dějin.“ Smutné je, že mnozí z nedostatku sebeúcty a hrdosti na svém odstranění spolupracovali. Přes všechny peripetie, kterými prošel můj život, jsem vděčný, že se mi dostalo příležitosti účastnit se a  vidět na  vlastní oči „náš český postkomunistický převrat.“ Byla a  je to pro mne neopakovatelná zkušenost. Po pravdě říkám, působil jsem osm let v české poslanecké sněmov­ně jako králův šašek. Žádal jsem, co jsem považoval za správné, špatné pojmenovával jako špatné a  padouchům neříkal státníci. Často při tako­vých příležitostech se mi otevíraly obzory. Přežil jsem nebývale dlouho, a  když v  roce 1997 na  oblastní konferenci ODA v  Českých Budějovicích „mladá tvář“ Románek Češka prohlásil, že poslanci Mašek a Hofhanzl jsou politické mrtvoly a mumie, odpověděl jsem: „Raději budu politickou mrtvolou a  mumií než hajzlem. Mumii mohou nalézt za pět set, tisíc let a bude se vě­dět, že někdo takový byl. O haj­ zlovi nikdo nebude vědět zítra.“ Poznámky

(105) Václav Havel (* 1936, Praha – 18. 12. 2011, Hrádeček u Trutnova), český disi­ dent, dramatik a státník. V listopadu 1989 nejvýraznější osobnost sametové revoluce a spoluzakladatel OF. V letech 1990 – 93 prezident ČSFR a v letech 1993 – 2003 prezident ČR. (http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Havel)

54


14 Pokus o prosazení většinového volebního systému

Taktika s většinovým volebním systémem rozehrávaná již od roku 1995-96 ukázala, že není významného rozdílu mezi dvěma rozhodujícími postkomunistickými mocenskými uskupeními v  nazírání na smysl a cíle po­litiky. Alfou a omegou jejich úsilí byla opět centralizace moci, zúžit a zjednodušit politické spektrum. Rozhodovací a řídící pravomoci vrátit do rukou nevoleným a veřejně nezodpovědným padrinům v  mocenském centru. Většinový volební systém by svými pravidly zúžil spektrum parlamentních stran na dva-tři subjekty. Tak, jak byly na počátku devadesátých let rozdány karty, Ten kdo má v rukách ekonomickou a mediální moc, by určil výsledky voleb, ty by se staly formální záležitostí. Královský způsob vlády byl ideální v  čase, kdy krajem táhly loupeživé tlupy. Dokázala-li silná osobnost vytvořit vojenskou družinu a obhájit své území, stala se králem z vlastní vůle. Byl-li ještě nato­lik moudrý a  nechal své poddané žít, mohl vytvořit rod a na delší čas stabilizovat poměry na svém území. Ke královskému privile­giu ale patřilo, že král musel stát a bojovat v čele svého vojska. Demokracie a demokratický způsob vlády v Evropě vznikl díky jedinečným poměrům, které se v evropském prostoru vytvořily po rozpadu římského impéria. Bylo to i  dědictví Říma a  křesťanství. Kdo v době temných staletí po zániku Říma odkázal se svou družinou obhájit svůj kraj před loupeživými tlupami, založil šlechtický rod. Šlechtické družiny spojovaly proti silnému nepříteli své síly pod praporem krále. Ten ale neměl tolik síly, aby ze svých spolubojovníků udělal nevolníky. Papež v Římě byl nejen mocí duchovní, měl i své vojsko. Žádný panovník si z něho nemohl udělat svého služebníka. Po dlouhá staletí, přes vzájemné boje a konfrontace, žádná z těchto tří mocí nebyla schopna si definitivně podrobit druhé dvě. Po staletí se musely mezi sebou dohadovat a nachá­zet vzájemné kompromisy. Za  parlamentní způsob vlády a  většinový volební systém vděčí Anglie své ostrovní poloze a  puritánské variantě křesťanství. Ostrovní poloha zaručovala Britům omezené zasahování a vliv pevninských mocností do vlastních záležitostí. Britský šlechtic se o svátcích účastnil pobožnosti ve farním kostele se svými poddanými. Nikdy se zcela nevydělil z  obecného společenství. Anglická společnost se po  sta­letí učila chápat i  zájem toho druhého a  nacházet míru. Na  vznik poli­ tiky, její obsah i pravidla mělo velký vliv náboženství a jeho puritánská forma. Většinový volební systém v  těchto poměrech je ideálním kom­promisem mezi vládou královskou a  demokracií. Garantem jeho fungování je smysl anglické společnosti pro fair play. Jsou to nepsané zákony a hodnoty, které se nepřekračují, za nimiž se člověk stává pa­ douchem. Chce-li někdo, pod sebelíbivějšími argumenty prosadit většinový volební systém v postkomunistické zemi, jsou jeho úmysly sebelépe míněné špat­né. Komunistický totalitní systém svým přístupem k člověku, 55


hodnotám a smyslu lidské existence, do hloubky narušil a poničil systém. Lhát, zneužít, krást se stalo normální. Poškodilo nás to v  růz­né míře. Všechny. Výsledkem komunismu je, že naše společenství nectí jeden společný hodnotový systém, kdy určité hodnoty platí téměř absolutně. Nediskutuje se o nich a je na nich obecná shoda. Omezí-li se a zúží zákonem politické spektrum v postkomunistické zemi, je jisté, že se prosadí ti nejhorší. Při nedostatku smyslu pro fair play budou bez jakékoli zpětné vazby, tak důležité pro fungování většinového systému. Devadesátá léta a to, co se v jejich průběhu událo na politické scéně, v privatizaci, na společenské a kulturní scéně, ukazuje, že rozklad české společnosti pokračuje. Pro mediální diskusi o většinovém volebním systému platí, že stejně jako většina politických témat „veřejně diskutovaných“ byla účelová a nepoctivá. Hlavními argumenty Jiřího Pehe bylo, jak dobře funguje většinový systém v Anglii a Spojených státech a jak by umožnil vytvářet stabilní vlády a vládnout. Ani slova o podmínkách, ve kterých to může platit a zpětných vazbách, jež brání zneužití většinového volebního systému. Napsal jsem v  té době několik článků, které ukazovaly na pochybenost a nebezpečí volebního systému v podmínkách postkomunistické země. Nezve­řejnil je nikdo. Někdy v roce 1996 se konal na právnické fakultě semi­nář a panelová diskuse k většinovému volebnímu systému. Za stolem řídí­cím panelovou diskusi seděli čtyři páni profesoři, z nichž dva předná­šeli na zahraničních univerzitách. Všichni hovořili o výhodách většino­vého systému, ani slovo o prostředí, do  kterého by v  naší zemi vstoupil a  jaká jsou rizika. Vystoupil jsem v  diskusi, popsal prostředí české politiky a  řekl důvody, které povedou ke  zneužití, prosadí-li se takový volební zákon. Řekl jsem též, že z těchto důvodů je většino­vý volební zákon prosazován. Zajímavá byla reakce některých přítomných „politologů“ v  plénu. Viděl jsem, jak při mých argumentech horlivě přiky­vují. Žádný z nich to ale ve svých rádoby zasvěcených komentářích v tisku nikdy nenapsal. Česká společnost je nesvobodná a nepoctivá. V roce 1938-39 jsme se nepostavili jako stát nacistickému Německu a  nehájili svoji státnost. Tehdejší českoslovenští politikové považovali ztrátu státnosti a otroctví za přijatelnější než zdánlivě beznadějný boj. Hrdinové největšího činu československého odboje Gabčík (106) a  Kubiš (107) byli padesát let oficiálně, i většinovým míněním považováni za hazardéry. Po válce jsme, když nic nehrozilo a mnozí se mohli obohatit, vyhnali tři miliony Němců. Bez rozdílu a hledání viny. Lehce jsme podlehli komunismu. Počet členů komunistické strany na počet obyvatel byl v naší zemi nejvyšší ze zemí sovětských satelitů. Poturčenci byli horší Turka. Zažil jsem to a dobře pamatuji, jakými vyvrheli jsme byly i my děti, když tátu zavřeli do pracovního tábora. Politická programová opozice u  nás neexistovala ještě ani v  osmdesátých letech. Jádro disentu před listopadem 1989 tvořili bývalí komunisté. Divil jsem se, kolik odpůrců režimu jsem nalezl v sez­namech tajné bezpečnosti, registrovaných v kategorii agentů nebo spolu­pracovníků. 56


Na konci osmdesátých let končil v  „sovětském“ prostoru doktrinářský komunismus, jak jej v polovině devatenáctého století, v počátcích kapi­talistické tovární výroby vymyslel Marx, a který v ruské velmocenské praxi využil Vladimír Iljič (108). Vnitřně ideově byl mrtev již dlouho. Neodpovídal realitě světa, poškozoval již i ty, kteří na jeho existenci a doktrínách vybudovali svá postavení a kariéry. Ve vnitřním mocenském konfliktu uvnitř sovětské nomenklatury převážilo ve prospěch „reformního“ křídla vědomí toho, že nejsou schopni vyrovnat, natož zvrátit převahu vojens­kých technologií Spojených států. To byla hlavní příčina náhlého kolap­su komunistické technologie a jejích mocenských struktur. Společenské vrstvy, které komunistický stát ovládaly, spolu s mentalitou, kterou vytvořil, zde zůstaly. Až na jedince, i mentalita české společnosti zůstala komunistická. Nejlépe je to vidět na „vůdcích a státnících“ české revoluce a reformy. Naše země byla pod mocenským, politickým a mentálním vlivem ruského způsobu nazírání světa jen čtyři desetiletí. Je až s  podivem, jak postkomunistická garnitura politiků přijala jejich normy. Kateřina Veliká (109) před více než dvěma stoletími si dopisovala s Voltairem (110) a francouzskými encyklopedisty (111). Pod jejich vlivem jako první na  světě zrušila v  Rusku trest smrti. Podle ruské „humanistické“ tradice ho nahradila čtyřiceti ranami železnou tyčí. Stejně tak my jsme museli urych­leně v roce 1990 přijmout „papírovou“ Listinu práv a svobod a zakázat trest smrti. V neprávním státě, který oficiálně navázal právní kontinui­tu na  právo státu a  systému, který jsme o  něco později označili zákonem jako protiprávní a  zločinný. A  všechno jen proto, aby nedej Bože, se nedostalo satisfakce tisícům těch, které předešlý režim zavraždil, statisí­cům, které uvěznil a  milionům, kterým zkazil život. Místo důsledného budování, krok po  kroku právního systému, na jehož samém začátku mělo být jasné znamení, že zneužití a zločin se trestají, jsme udělali gesto. Gesto, které nejenže bylo prázdné, ale bylo úmyslně zneužito. Byl jsem u toho, vím to a protestoval jsem. Výsledek je, že nejsme právním státem a  základy našeho nového státu jsou prorostlé zločinem. Petr Veliký (112) se vydal do  Evropy na  zkušenou, když desetitisícové vojsko švédského krále pochodovalo Ruskem a kdy se mu zamanulo, poráželo stotisí­cová ruská vojska. Šel se učit evropské vojenské i lodní technologii a nakupoval skotské plukovníky. Když se vrátil, sepsal a  vydal pro své úřady seznam zakázaných filosofických děl a knih, které v Rusku nesměly být tištěny a  čteny. Chtěl pro sebe a  svou říši užitečnou evropskou organizaci a technologii. Snažil se zabránit, aby se do Ruska dostalo to, čeho plodem evropské technologické vymoženosti byly, co bylo zpětnou vazbou a bránilo jejímu zneužití. Poznámky

(106) Jozef Gabčík (8. 4. 1912 – 18. 6. 1942), slovenský voják, rotmistr. Za druhé svě­ tové války příslušník československé zahraniční jednotky v Polsku, Francii a Velké Británii. Na konci roku 1941 vysazen jako příslušník skupiny Anthropoid na území Protektorátu Čechy a Morava, kde 27. 5. 1942 spolu s J. Kubišem spáchal úspěš­ ný atentát na  zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Padl při

57


přestřelce s německými vojáky v  chrámu svatého Cyrila a  Metoděje v  Praze. (Kol. autorů, Malá československá encyklopedie, D – Ch, Praha 1985, s. 550.) (107) Jan Kubiš (24. 6. 1913 – 18. 6. 1942), český voják, rotmistr. Za druhé světové vál­ ky příslušník československé zahraniční jednotky v Polsku, Francii a Velké Británii. Na konci roku 1941 vysazen jako příslušník skupiny Anthropoid na území Protekto­ rátu Čechy a Morava, kde 27. 5. 1942 spolu s J. Gabčíkem spáchal úspěšný atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Padl při přestřelce s ně­ meckými vojáky v chrámu svatého Cyrila a Metoděje v Praze. (Kol. autorů, Malá československá encyklopedie, I – L, Praha 1986, s. 550.) (108) Vladimír Iljič Lenin (1870 – 1924), ruský a později sovětský filozof a státník, za­ kladatel a  vůdce bolševické strany (původně radikální frakce ruské sociální demo­ kracie). Přetransformoval ideje K. Marxe a B. Engelse do ruských podmínek, které se staly ve zvulgarizované podobě komunistickou ideologií. V roce 1917 byl vůdcem říjnové revoluce, od listopadu 1917 – 1924 předseda vlády. Inicioval a řídil teror proti odpůrcům sovětské moci, tvůrce „válečného komunismu“. V roce 1921 inicio­ val přechod k Nové ekonomické politice (NEP), která byla umírněnější formou sovět­ ské moci. (Encyklopedický slovník, Praha 1993). (109) Kateřina II. Alexejevna Veliká (2. 5. 1729 – 17. 11. 1796), ruská carevna. Pů­ vodně německá princezna Anhaltsko – Zerbtská, od roku 1745 manželka budoucího cara Petra III., kterého 1762 za pomoci gardy svrhla a sama se prohlásila carev­ nou. Upevnila absolutismus, připojila k Rusku Krym, pravobřežní Ukrajinu a vý­ chodní Polsko. (Kol. autorů, Malá československá encyklopedie, I – L, Praha 1986, s. 344.) (110) Francois Marie Arouet Voltaire (21. 11. 1694 – 30. 5. 1778), francouzský osvícen­ ský filozof a spisovatel. Encyklopedista, zastánce osvícenského absolutismu. Za své protikatolické spisy byl několikrát vězněn. Hlásal princip tolerance. Jeho myšlenky ovlivnily Velkou francouzskou revoluci. (Kol. autorů, Malá československá encyklo­ pedie, Š – Ž, Praha 1987, s. 608 - 609.) (111) Encyklopedisté, skupina francouzských osvícenských filozofů v 18. století (J. J. Rou­ sseau, F. M. Voltaire, Ch. L. Montesquieu a další), kteří pod vedením D. Diderota a J. B. d´Alemberta sepsali Encyklopedii. Kritizovali despotický feudalismus. (Kol. autorů, Malá československá encyklopedie, D – Ch, Praha 1985, s. 316.) (112) Petr I. Alexejevič Veliký (9. 6. 1672 – 8. 2. 1725), ruský car od roku 1682 z dynastie Romanovců. Vedl úspěšné války se Švédy a  Turky. Zmodernizoval armádu a  ná­ mořnictvo podle západoevropských trendů. Zakládal textilní a metalurgické manu­ faktury. V roce 1703 založil Petrohrad, čímž odevřel Rusku přístup k Baltu. (Kol. autorů, Malá československá encyklopedie, M – Pol, Praha 1986, s. 867.)

15 Dva Václavové Václav Havel desetiletí hlásal morálku a etiku, když měl dostát slovům a  pojmům, o  kterých tak dlouho krásně psal a  kázal, popřel je svými činy jako politik i člověk. Dohodl se s odcházejícími komunisty. Blokoval zákaz strany, která byla organizační strukturou těch, kteří potlačili svobodný život a kteří ve jménu komunistické ideologie spáchali zločiny a sloužili cizí moci. Bránil pod falešnou záminkou lustraci i  zveřejnění seznamů spolupracovníků tajné bezpečnosti. Argumentoval morálními pojmy, jako by i  jen zveřejnění těch, kteří se upsali ďáblu, bylo nemorální. Popřel pojem a  smysl morálky, když v  jejím 58


jménu pardonoval systémové zločinné jednání. Morální pojmy mají smysl a platí, když zločin a  zločinné jednání stihne zasloužený trest. Velkodušnost je velkodušností po  upřímném pokání a  očistci. Jinak je to hloupá nebo zákeřná lež. Jak již čas ukázal, byla to zákeřná lež. Jejím důsledkem je další zpochybnění morálních pojmů, ke kterému došlo v devadesátých letech. Václav Klaus je excelentním příkladem inženýra lidských duší. Technokrata, jak je stvořil ideově prázdný, rozkládající se komunistický systém. Technokrat vyrostlý v bezduchém komunismu, kde již jen účel světil prostředky, citující národohospodáře, z nichž nic nepochopil a  ani pochopit nechtěl. Hlasatel tržního kapitalismu, kde trh měl vyřešit vše. Zamlčel, že to neplatí někdy ani v  civilizované společnosti, která do­držuje dohodnutá pravidla a  důsledně sankcionuje jejich překračování. Dobře věděl, co dělá trh bez pravidel a  sankcí, dával všechny výhody těm, které reprezentoval a  kteří ho poslali na scénu. Dosvědčují to jeho vý­roky z počátku devadesátých let, kdy vyhlásil „schopní vpřed“, aniž byla definována schopnost. Na  otázku, co mají lidé dělat, odpověděl „vy­dělávejte peníze.“ Kuponovou privatizací odvedl pozornost, pomohl blo­kovat skutečnou privatizaci na konkrétní, zodpovědné vlastníky. On otev­řel ten nekonečný tunel, kterým přes akciové společnosti zastřešené fondy a  bankami, protekl a stále teče majetek této země. Většinou do nená­vratna. Konkrétní zodpovědný vlastník nikde, nikdo není vinen. Všichni, kdo do  procesu vstoupili, nebo byli zataženi, jsou spoluvinní. Místo ko­munistů zde máme loupežné bratrstvo, kde všichni na  sebe něco vědí. To je pouto, které drží „dnešní českou elitu pevně pohromadě.“ To také byl famózní cíl té jedinečné operace, kterou se komunistická technokracie stala většinovým vlastníkem České republiky. Pod praporem kapitalismu si zachovali všechny zvyklosti a  způsoby své komunistické minulosti. Jenom ten parazitizmus je více vidět, nemohou se již zaklínat otřepa­nou frází, že to všechno udělali pro lid. O  tom, že jsme postkomunisti­cký stát se vším všudy, usvědčují sami sebe, když Václava Klause označu­jí za  konzervativce a  pravičáka. Jeho způsob privatizace byl skutečně jedinečným pokusem zakonzervovat v  prominentním postavení hospodářskou, stranickou i  státní technokracii komunistického státu.

59


16 Josef Lux Josef Lux – organizátor zemědělské výroby, jak je stvořila ke své­ mu obrazu technologie kolchozního zemědělství. Ani ne správce, vědomý si své komplexní zodpovědnosti za svěřený majetek v čase. Jen technolog dohlížející a řídící svůj technologický úsek. Jeho ruce byly rukama pacholíčka či andělíčka z  oltářních sádrových sošek. Neměl ruce zemědělce. Zato měl jedinečný talent a  učenlivost v  taktikách a  intrikách postkomunis­tické politiky. Absence hlubšího obecného vzdělání a širokého rozhledu, spolu s tím, že v raném mládí asi neslyšel od své mámy, přeskoč, přelez, nepodlez, způsobila, že neměl vnitřní brzdu. V době, kdy politika nezbytně žádala nadhled. V době, kdy se kladly základy k budoucím trendům a vývoji, chápal a provozoval politiku jen jako mocenské manipulace a podrazy. V tom byl profesionál. Nedá se zapomenout na jeho číhavý pohled, kterým odhadoval svého protivníka. Co se týče smyslu a  metod politiky, byl o  několik tříd lepší Miroslava Sládka. Dovedl perfektně využít slabosti a temná místa protivníka, někdy to byla orgie. V zemědělském výboru Vlasti­ mil Tlustý (113), tehdy hlavní zemědělský expert ODS, občas zaútočil na Josefa Luxe. Končívalo to obvykle, obrazně řečeno, že Lux nosil Tlustého v čelistech a vytíral s ním podlahu. Tlustý měl svá slabá mís­ ta a nepříliš čisté aktivity a Josef Lux to mistrně dovedl využít. Máchal ho v té špinavé vodě, až ho někdy člověku bylo líto. Na dokreslení uvádím vlastní zkušenost: V roce 1997 jsem při pří­ležitosti oslav a  předávání vyznamenání 28. října na  Pražském hradě pot­kal Josefa Luxe s manželkou. Ač jsme nikdy přátelé nebyli a naše vztahy byly dost vyhrocené, zíral jsem. Přiběhl ke  mně, potřásal mi rukou, mile hleděl do očí, pak zavolal manželku a představoval mne. Druhý den jsem si na poslaneckém klubu vyzvedl poštu a měl v ní dopis od ministra zemědělství Josefa Luxe. V něm stálo, že se mu veřejně omluvím nebo mně dá trestně stíhat, poněvadž jsem v novinách napsal, že dotace zeměděl­cům byly kapesným pana ministra a  volebním fondem KDU-ČSL. Odepsal jsem tehdy, že se samozřejmě neomluvím a jestli chce, předložím všechna usne­sení zemědělského výboru k problému dotací zemědělcům. Čtyři roky nám trvalo, než dotační pravidla vůbec byla, dotace zemědělci dostávali na počátku roku a ne na konci. Teprve letos jsme dosáhli, že jsou ze zákona, při schvalování státního rozpočtu. Dodal jsem, že jsem vždy i jako poslanec parlamentu jednal důsledně podle svého svědomí a  odborných znalostí, a  mé svědomí není široké. Nebyl schopen překousnout, že na mne nic nemá a jsem nevydíratelný. Když jsem ho náhodně potkal a nikdo kolem nebyl, syčel na mne: „vy musíte být velmi zlý člověk, proč vy mne tak nenávidíte“? Odpověděl jsem mu: „to není nenávist, vy děláte špat­né věci.“ Jako předseda Lidové strany, strany, která ve své historii byla vždy stranou malých lidí, podvedl své straníky a voliče. V polistopadové politice zastupoval zájmy socialistické venkovské technologické technokracie. S oblibou gestikuloval a kázal, jak vše, co bylo ukradeno, musí 60


být vráceno. Ve skutečnosti a v praktické činnosti svého ministerstva ztěžoval a blokoval restituce zemědělského a lesního majetku oprávněným majitelům. Od roku 1992, kdy se stal ministrem zemědělství, již fakticky soukromý zemědělec neměl šanci ujmout se svého majetku a začít hospodařit. Nedovedl si představit sám sebe jako soukromého vlastníka hospodařícího na  půdě, dovedl jen manipulovat a  řídit. V  době, kdy k  tomu byla jedi­nečná a  těžko opakovatelná šance obnovit instituci hospodáře, hospodařícího na zděděné půdě, dělal vše, aby k  tomu ve  větší míře nedošlo. Jako politik hájil a  prosazoval zájmy své společenské a profesní skupiny a nebyl schopen vidět za horizont dne. Byl jsem u všech poslaneckých poku­sů o novelizaci zákona „O  půdě,“ spolehlivě likvidoval naše snahy. Jako ministr zemědělství realizoval koncepci „reformy“ lesního hospodářství, schválenou za  jeho předchůdce Bohumila Kubáta. Koncepci popírající všechny zásady dlouhodobého a  zodpovědného hospodaření s  lesem, úmyslně a  cíleně vymyšlenou k vytunelování zdrojů lesa v  popřevratovém období. Roky se vydával za přesvědčeného a hlavního zastánce nároků církve na vrácení majetku zkonfiskovaného církvi komunistickým režimem a  okázale předváděl svou zbožnost. Jako ministr, do  jehož pravomoci spadaly lesy a půda, neučinil ve skutečnosti nic, aby církvi byly vraceny zkonfiskované lesy a  zeměděl­ská půda. Majetek, který by církvi nesl nějaký zisk a činil ji do jisté míry nezávislou. Potřeboval církev závislou na své politické straně. Na bývalé církevní lesy si činili nárok ti, které v politice reprezento­val a s nimiž spolupracoval. Na  osobě Josefa Luxe bylo jedinečným způsobem možno vidět v  téměř tragickém rozměru, jak postkomunističtí technokraté a  „politici“ nedokázali překročit svůj stín. Dokázali nahlížet na  svět jen v rozměru své technolo­gické zkušenosti, jejíž hranice určil odlidštěný rozkládající se komu­nismus. Myslím, že ke  konci svého života již Josef Lux tušil, snad i  věděl, čeho se zúčastnil a  co i  zapříčinil. Vysvětluji si tím jeho reakce na mne, nebyl jsem mu soupeřem ani partnerem. Věděl, že hluboce nesouhla­sím s tím, co a jak dělal a nemám žádné taktické ani postranní úmysly. Škody, které Josef Lux napáchal na  českém zemědělství a lesnictví, se budou napravovat desítky let. On upravil cestu do postu ministra země­dělství organizátorovi tunelování zemědělských družstev a statků Janu Fen­clovi. V důsledcích těžce poškodil Lidovou stranu, když z ní udělal poli­tického reprezentanta venkovské socialistické nomenklatury. Politikou uvnitř strany v zárodku potlačil každou byť jen potenciální osobnost, která mohla pokračovat v tradiční politice obhajoby a prosazování záj­mů malých lidí a vrstev orientovaných na křesťanské hodnoty. Poznámky

(113) Ing. Vlastimil Tlustý, CSc. (* 19. 9. 1955, Slaný), český politik. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze, po níž pracoval ve Výzkumném ústavu zemědělské tech­ niky v Praze a později jako odborný asistent na Vysoké škole zemědělské. V polovině 80. let vstoupil do KSČ. Po listopadu 1989 z KSČ vystoupil a v roce 1991 vstoupil do  ODS, za  kterou byl v  letech 1992 – 2010 poslancem Parlamentu ČR. V  letech

61


2006 – 2009 ministr financí. V té době založil uvnitř ODS reformní skupinu, která se postavila proti vládním ekonomickým návrhům. Navíc čelil obvinění z nekalých machinací, v nichž figurovali také členové Tlustého rodiny. Objevila se také indicie, že podle policejních odposlechů, mohl v letech 1999 – 2001 spolupracovat s kmotrem českého podsvětí Františkem Mrázkem. V  roce 2009 byl z  funkce ministra financí odvolán. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Vlastimil_Tlust%C3%BD)

17 Vladimír Dlouhý Vladimír Dlouhý – Jedinečný prototyp mazaného „českého Pepíka“, kterého k dokonalosti přivedlo posledních dvacet let komunismu. „Miláček“, jak jsme mu říkali, snad musel mít plastiku obličeje. Nedovedu si jinak vys­větlit, při všech příležitostech stejně upřímný a  opravdový výraz jeho tváře. Musel být úspěšný za  jakéhokoli režimu. Do  Občanské demokratické aliance byl jistě úmyslně delegován, když řídící orgány sametové revoluce vysílaly chlapce z Prognostického ústavu na  nová pracoviště. Svědčí pro to skutečnost, že zaměstnanci tohoto komunistického „ministerstva budoucnosti“ obsáhli celé „demokratic­ké“ politické spektrum po převratu: Václav Klaus, Karel Dyba – ODS, Vladimír Dlouhý, Tomáš Ježek – ODA, Miloš Zeman (114) – ČSSD a Miloslav Ransdorf – KSČM. Jinak museli mít velmi široké srdce, je-li pravda, co mi odpověděl poslední ze jmeno­vaných na mou otázku. V roce 1999 jsem se naposledy dostal na televizní obrazovku jako dav do nedělní televizní diskuze na Primě mezi Milosla­ vem Ransdorfem a  Karlem Kühnlem. Na  mou otázku podle jakého klíče se v Prognostickém ústavu rozhodovali, kdo do které strany půjde, mi Ransdorf odpověděl, že každý šel, kam ho srdce táhlo. Nejroztomilejší bylo, když v  parlamentní debatě občas předhazoval komunista Ransdorf pravicovému ministru Dlouhému, že byl předsedou stranické buňky v prognostickém ústa­vu. Kdyby důsledky nebyly celonárodní tragédií, byl by to krásný folklor. V ODA se kolem něho shromáždili všichni, kdo vyrazili do politiky udělat kariéry a  využít politiku k  dosažení výnosného postavení. „Milá­ček“ to samozřejmě věděl a se svými koňmi hrál vnitrostranické intriky. Nebylo to samozřejmě zadarmo, jen z  přátelské příchylnos­ti duší. Někdy se mu to nevyplatilo, protože jeho spolubojovníci nebyli též ořezávátka. Takovým případem byla aféra s  privatizací opavského obchodního domu Breda. Ten ministerstvo průmyslu zprivatizovalo kamará­dovi severomoravského lídra ODA Miloslava Tošera, čtyřiadvacetiletému mladíkovi jménem Kolek (115). Když šlo do tuhého a média podivnou privatizaci rozmázla, mladík kopal. Stejně se veřejně nevědělo, že na  počátku privatizace Poldi Kladno byl Vladimír velký kamarád se Stehlíkem a  pak dělal bojovníka za  zákon 62


a spravedlnost. V  roce 1997 opozice v  parlamentu prosadila zřízení poslanecké komise na kontrolu privatizace Poldi Kladno. Hlásil jsem se na  poslaneckém klubu ODA do  této komise. Když to viděl „poctivý Vladimír,“ vyskočil, že Čestmír tam nesmí, proto­že ten by první žádal, aby zavřeli Dlouhého a Češku. Zasmál jsem se a řekl: „máš pravdu, Vladimíre.“ Absolvoval jsem s Dlouhým na Jižní Moravě dvě volební kampaně, v roce 1992 a 1996. Někdy už se to nedalo strávit. V roce 1992 ještě nebyli tak silní v kramflecích, ale těžko jsem snášel, že jsem měl mlčet k tomu, co jako lídr kampaně mluvil. Stále stejně, že už jsme překročili na nejnižší bod a teď už se bude hospodářství jen zle­pšovat. Když jsem věděl, že stojíme na hnoji, nic se nezaložilo poctivě, jedeme dále z podstaty. Mluvil jsem jinak a byli jsme podivná agitující dvojice. Jinak to mohlo sloužit jako sociologická studie o stavu myslí a mentalitě lidí v naší zemi. Dlouhý byl nejpopulárnější politik, ať jim lhal jakkoliv, obecenstvo mu sežralo všechno. Veliká popularita Vladimíra Dlouhého v  českém společenském prostředí byla z  hlediska priorit, které naše společ­nost upřednostňuje, oprávněná. Většina nechtěla vědět pravdu, za komunis­tů, vždy se usilovně vyhýbali nepříjemnostem a z daných možností vždy chtěli v pohodlí vyzískat co nejvíc. Vladimír šikovný za komunistů, úspěšný po „revoluci“ jim to všechno s širokým úsměvem a opravdickým vý­razem sliboval. Volební kampaň v  roce 1996 už byla jiné kafe. Vladimír se svými Tapíry (jak jsme jim říkali) rozjeli volební kampaň a já poslanec parla­mentu jsem vůbec nebyl o ničem informován, fakticky mne vyřadili. V Br­ně a na jižní Moravě, kdo myslel na svou budoucnost, byl v Miláčkově dru­žině. Nejkrásnější bylo, že jimi hluboce opovrhoval. Jednou si povzdychl v  Praze, před člověkem, který mi to pak řekl, že má kolem sebe samé blbce, Hofhanzl aspoň dobře ví, o  čem je politika. V  roce 1996, když se stavěl plynovod na  Západ, abychom nebyli závislí jen na  plynu z  Ruska, hrál hru, kterou je možno nazvat jako vlastizrada. Plynovod měla provozovat německo-holandsko-ruská společnost a  plyn měl být ruský. Měl jít jako oklikou. Půl roku cestoval po  světě, nebo vždy náhle onemocněl, když mělo být jednání poslaneckého klubu anebo celostátní sněm ODA. Aby nebyla příležitost, kdy by mu bylo možno konkrétně a oficiálně položit požadavek a otázku na vysvětlení té podivné diversifikace dodávek zemního plynu do  České republiky. Dověděl jsem se to asi týden před tím, než jsme měli uzavřít smlouvu s Ruskem o dodávkách plynu. Řekl jsem to do ČTK a pak do televize. Vyslovil jsem to, co se všichni báli otevřeně říct. Miláček tehdy ztratil svůj pravdomluvný výraz, když se ho za  deset minut tatáž televize zeptala, co říká na  mé sdělení. Na  kameru vyhrožoval, že si to se mnou vyřídí. V Brně městská organizace ODA odhlasovala mé odsouzení a  navrhovala mne vyloučit z  ODA. Pak totéž měl odhlasovat jihomoravský oblastní výbor. Dostavil jsem se na  jeho jednání, všechno měli přichystané a  napsané. Před hlasováním jsem jim řekl: „šel jsem do  politiky hájit zájmy své vlasti, a  když se připravuje nějaká hajzlovina proti mé zemi, vím, že se musím postavit 63


včas. Ujišťuji vás, že se postavím i ďáblovi. Hlasujte a zvedněte ruce, ať je vidím. Posílejte rezoluce, tak jako před půl stoletím dělnické kolektivy žádaly smrt Milady Horákové (116). Zrazujete svou zemi. Oni to neodhlasovali, ale ty zvednuté ruce si pamatuji.“ Opakovalo se to o čtrnáct dní později na celostátním sněmu ODA, kde mé odsouzení žádal Tošer. Píši tyto podrobnosti proto, aby bylo zřetelné, jaká hra se hrála po  sametové revoluci a  o  čem jsou politické strany v  naší „demogracii“. Vladimír Dlouhý byl bezesporu talent na  úspěšného muže, dovedl předstí­rat snad všechno. Na špinavou práci si našel vždy dost dobrovolníků. Nedalo se mu věřit nic. Pro dokreslení jedna drobnost z jeho osobního života. Jeho žena lékařka byla dcerou komunistického akademika a člena ústředního výboru, parazitologa Rosického (117). V kampani 1996 s ní jezdil po jižní Moravě a předváděl vzorného manžela, ale se svou ženou nežil. Když skončil svou veřejnou politickou kariéru, vrátil se domů a ujišťoval svou ženu, že dají věci zase do pořádku. Druhý den odešel a neřekl, že odchází defini­tivně. Poznámky

(114) Miloš Zeman (* 1944, Kolín), český politik a prognostik. Člen KSČ 1968 – 70, kdy byl ze strany vyloučen. V  letech 1984 – 89 pracovník a vedoucí odboru řízení kon­ cepcí a  prognóz v  Ústavu racionalizace řízení v  Praze. Od  roku 1990 pracovník Prognostického ústavu ČSAV v  Praze. Po  listopadové revoluci člen OH, ze které­ ho odešel a roku 1992 vstoupil do ČSSD. V letech 1993 – 2001 byl předsedou této strany. 1998 – 2002 předseda vlády. Po neúspěšné kandidatuře na prezidenta roku 2003 dočasně odešel do ústraní. V roce 2007 vystoupil z ČSSD. V roce 2010 založil Stranu práv občanů – Zemanovci, jejímž významným sponzorem je český zástupce ruské ropné společnosti Lukoil. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A1_Zeman) (115) Kamil Kolek (* 1970), český kontroverzní podnikatel. V roce 1993 koupil za pod­ hodnocenou cenu obchodní dům Breda v  Opavě na  základě rozhodnutí minister­ stva průmyslu, které vedl tehdy Vladimír Dlouhý (ODA). Ve stejné době poskytl ODA sponzorský dar ve  výši 2 milionů Kč. Kolem obchodního domu vytvořil postupně několik firem a ten postupně chátral a krachoval. Čelil také podezření z úvěrových podvodů. Za nepovolené stavební úpravy v Módním centru Ostravice, kdy se zřítila tři patra budovy, byl odsouzen k 18 měsícům podmíněného trestu. V současnosti žije s  rodinou na  zámku v  Štáblovicích. (http://opavsky.denik.cz/zpravy_region/kamil­ -kolek-kvuli-brede-mam-vycitky-svedomi.html ) (116) JUDr. Milada Horáková (25. 12. 1901, Praha – 27. 6. 1950, popravena), česká právnička a politička. Absolvovala Právnickou fakultu na UK. V roce 1929 vstou­ pila do Československé strany národně socialistické, působila také v ženském hnutí a v Československém červeném kříži. Za okupace činná v odbojovém hnutí. V roce 1940 byla zatčena a až do konce války vězněna na Pankráci, v Terezíně a v Aicha­ chu u Mnichova. Během procesu v roce 1944 v Drážďanech se hájila sama a proku­ rátor pro ni navrhoval dokonce trest smrti. Po  osvobození 1946 – 48 poslankyně Národního shromáždění. Po únoru 1948 se na protest proti uchopení moci komunis­ ty vzdala poslaneckého mandátu. V září 1949 byla zatčena StB, ve vykonstruova­ ném politickém procesu obviněna z velezrady, odsouzena k trestu smrti a popravena. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Milada_Hor%C3%A1kov%C3%A1 ) (117) Prof.  Bohumír Rosický (* 18. 4. 1922), český parazitolog. Profesor univerzity v Bratislavě, člen ČSAV, jejímž byl v letech 1970 – 77 místopředsedou. V 80. letech ředitel Institutu hygieny a  epidemiologie ministerstva zdravotnictví ČSR. Od  roku 1969 do konce 80. let poslanec a člen předsednictva ČNR. (Kol. autorů, Malá česko­ slovenská encyklopedie, Pom – S, Praha 1987, s. 368.)

64


18 Miloš Zeman Miloš Zeman – jeden z prognostiků. Dovolím se domnívat, že jeho článek „o společenské krizi“ v Technickém magazínu v roce 1989 byl okam­žikem, kterým trenéři „prognostického mužstva“ poslali jednoho ze svých hráčů na hřiště, na kterém připravovali změnu taktiky a metodologie hry. Když v listopadu 1989 ředitel komunistického ministerstva budoucnosti Valtr Komárek (118) nesmírně sugestivně prohovořil o zvěrstvech komunismu, pomalu by mu člověk ruce zulíbal. Již tenkrát, ale mělo být podivné, že tak promlouval šéf instituce, kterou řídil ústřední výbor KSČ. Za mnou v době publikace článku přišel kolega z práce a řekl mi, že v Tech­nickém magazínu vyšel článek, ve kterém je napsáno všechno, o čem již roky přesvědčuji lidi kolem sebe. Ta krize byla ve vzduchu, je zpozdilé si myslet, že to osvícenější z privilegovaných a vládnoucích nevěděli. Dnes po třinácti-čtrnácti letech od klíčové změny herní strategie by bylo dobré si uvědomit, proč mocenský stroj se skoro již vrozenou menta­litou začne navenek chovat jinak. Politika, především komunistická mocenská politika, nikdy nebyla o morálce. Ideologie, na které komunis­mus vznikl, byla prázdná a mrtvá. Ti, kteří na konci osmdesátých let mocen­ský stroj ovládali, si byli vědomi, že nezmění-li oficiální filosofii, vývoj je nemilosrdně smete. Dnes tvrdím, že v pragma­tickém mocenském úsudku se vůdcové perestrojky a sametové revoluce inspi­rovali Vladimírem Iljičem. V realitě hospodářských a společenských pomě­rů konce osmdesátých let by studený mocenský pragmatik Lenin, v  zájmu udr­žení moci a privilegovaného postavení, radil kapitalistickou tržní réto­riku mixovanou s mlhou hlásání lidských práv a relativismu. Krásná réto­rika bez skutečného účtování a vyvozování závěrů. Publikovaný článek Miloši Zemanovi otevíral cestu do nejvyšší politiky po sametovém převratu. V  době dělení Občanského fóra na  konci roku 1990 se Miloš Zeman připojuje k tzv. Liberálnímu klubu (119), který organizoval Václav Žák a  jehož členy byli na  příklad Pavel Rychetský, Petr Pithart, Dagmar Bure­šová (120) a  další. Po  volbách 1992 Občanské hnutí, ve které se přeměnil Libe­rální klub, nepřekročilo pětiprocentní hranici a nedostalo se do České národní rady. V té době lidé ještě měli naději na  změnu. Občanské hnutí sklidilo ve  volbách ovoce za  svou zjevnou snahu blokovat vyrovnání se s  minulostí i  za  brzdění výraznější politické a hospodářské změny. Po rozdělení státu v lednu 1993, kdy skončila existence Federálního shro­máždění, tak vypadli zástupci Občanského hnutí a s nimi i Miloš Zeman z parlamentní politiky. Po volbách 1992 se mění strategie podpory parlamen­tních stran. Komunisté, moravisté a republikáni, spolu s Občanským hnu­tím ztrácejí finanční i mediální podporu. Ti, kteří měli převratem prohrát, se přeorientovávají na vítěze voleb. Ve sněmovně se tato vnitřní změna politiky odrazila v krizi, kterou procházejí jmenované strany a je­jich poslanecké kluby. Rozpadá se Ortmanův klub komunistů, od moravistů a republikánů odcházejí někteří poslanci. Této krize zůstává ušetřen 65


v té době nevelký klub Sociálních demokratů. Domnívám se, že proti této krizi je ochránila historická značka. Pragmatický kalkul pak rozhodl o tom, že Miloš Zeman byl vložen do sociální demokracie a stal se roduvěrným sociálním demokratem. Je dobré si rovněž uvědomit, že v  té době vznikající „formální“ pluralitní stranický politický systém vznikal a  utvářel se z  ničeho. Tradiční, předúnorové politické strany byly v povědomí polistopadové po­pulace bytostně mrtvé. Neexistence politického disentu před „listopadem“ znamenala, že zde nebyli potenciální vůdcové, kteří v  konfliktu s  komu­nismem měli čas ukovat „zdravé jádro“ příštích demokratických politic­kých stran. Navíc předlistopadový disent byl profízlován od  zdola naho­ru a  od  shora dolu. Komunistický mlýnek na  maso umlel ze společnosti směs, v  níž každý kousek měl téměř stejnou barvu, chuť i  vůni – nebo lé­pe řečeno, byl bez barvy, chuti i zápachu. Byla to jedinečná příležitost pro „velké kormidelníky“ umíchat z této základní substance politické strany, jaké si přáli. Záměrně použitou terminologií vyhrocuji skuteč­nost. Faktem je, když pohlížím nazpět, na počátek devadesátých let, ne­poznal jsem mezi novými lidmi na  politické scéně osobnost, kterou bych se odvážil označit jako „státníka“. Těch pár, kteří alespoň byli o něčem, mělo takové banální slabiny, že nebylo problémem je podle potřeby kdy­koli zdiskreditovat a poslat „na smetiště dějin“. Lze-li tak říct, byli zde jen „osobnosti“ s vizí co rozkrást, zneužít, nebo sehrát roli Hérostrata (121). Za  této situace byl na  přelomu let 1993-94 vložen do  firmy s  lu­ krativní značkou připravený prognostik a rétor Zeman. Jedno jsem v  české postkomunistické politice pochopil, že celá lid­ská společenská stavba stojí a  je držena pohromadě jemným předivem ab­straktních idejí a  hodnot, které uznává a  dodržuje většina individuál­ních členů společenství. Toto křehké, nehmotné předivo udržuje pohroma­dě i dnešní strašlivé stroje moderních států vybavené dříve neznámými možnostmi ničení. Stejně tak možnostmi ovlivňování a výroby veřejného mínění. Nejhorší, co po sobě komunismus zanechal, bylo těžké poškození hodnotového systém společenství, které ovládal. Nepsaných zvyklostí a  zákonů, jejichž přirozené dodržování a respekt k nim, dělá z milionů individuí civilizované společenství. Dobrá politika stojí na idejích. Jasně definované a dodržované ideje jsou nástrojem, kterým a podle kterého dobrý a zodpovědný politik řeší společenské problémy. Takový politik musí celým svým vzhledem, každým svým gestem a slovem reprezentovat ideje, na kterých stojí jeho politická strana. Činy a  svou veřejnou prací to musí potvrzovat. Co po­liticky nazýváme pravicí a pravicový politik má klást větší důraz na  individuální iniciativu a  zodpovědnost. Se samozřejmou spoluzodpovědnos­tí za společenství i své slabé. Levicový politik, jak v demokraciích je chápán, klade větší důraz na organizační, přerozdělovací a  zaopatřovací vliv a  podíl státu. Tyto přístupy a  politické nástroje mají být jasně transparentní, a jak se mění společnost, její zdroje i vnitřní hodnoty, se u politické moci střídají.

66


„Velcí kormidelníci“ českého postkomunismu tento model pluralit­ního demokratického státu stojícího na soutěži politických stran zneuži­li. Miloš Zeman je mutantem jednoho klonu, téhož, ze kterého vyšel i  Václav Klaus. Václav Klaus se stal politickým reprezentantem a ideologem těch, kteří přišli dříve na scénu a chtěli urvat při dělení kořisti, co šlo. Milo­še vložili „kormidelníci“ do  čela těm, co přišli později se stejným úmyslem. S  politickými idejemi pravice či levice to nemělo nic společné­ho. Václav Klaus na  počátku svého veřejného angažmá se posmíval každé ideologii a  říkal, že má každý pro sebe dělat dobře. Když si jeho parta při­hrála, stal se „pravičákem a  konzervativcem“. Ve  skutečnosti tím, co chá­peme jako hodnoty a  ideje, je zcela nepolíben. Miloš Zeman fungoval v  té velké transformaci jako stínový ministerský předseda cara Nikolaje. Na  veřejnost médii vystavovaný konflikt mezi Václavem Klausem a Milošem Zemanem byla dohodnutá hra, měli rozdělené role. Jeho kritika kuponové privatizace byla oprávněná. I  ti, kdo ji spustili, zajisté věděli, jaké budou důsledky. Když se stal předsedou vlády a  mohl něco změnit a napra­vit, mlátil hubou a odváděl pozornost. Když v roce 1998 vyjmenoval členy své vlády, musel jsem se zasmát. Ministrem zemědělství se stal Jan Fen­cl, který od roku 1990 organizoval tuneláže zemědělských družstev a stat­ků. Akce čisté ruce byla úsměvná. „Opoziční smlouva“ byla dohodnuta a uzavřena již v okamžiku, kdy určité zájmové společenství zafinancovalo volební kampaň ODS a  Sociální demokracie v roce 1998, ale o tom později. Odstoupení z  místa předsedy sociální demokracie a  slib odchodů z  politiky po  ukončení funkčního období ministerského předsedy byla pří­prava pozice na prezidentské volby. Kdo byl v české politice deva­desátých let, nebyl slepý a nejel s nima, se mohl jen smát. Mysleli a myslí „kormidelníci“ na roky dopředu: připravena byla mutace „K,“ pro jistotu, změnily-li by se okolnosti a  podmínky, je v  záloze mutace „Z.“ To jak to hrají a s čím hrají, ukazuje jen, že považují české obyva­telstvo a voliče za bezprizorný dobytek. Jisté je, že ve  společnosti s  jistou politickou i  kulturní úrovní, se smyslem pro fair play, společnosti nepostkomunistické by takovéto hry hrát nemohli a lidé jako Miloš Zeman a Václav Klaus by nikdy nedosáhli takových postavení. Pro zajímavost nakonec, článek z  Technického magazínu původně napsali Tomáš Ježek a  Pavel Kysilka (122), publikován byl pak Miloši Zemanovi. Poznámky

(118) Prof. doc. Valtr Komárek (* 10. 8. 1930, Hodonín), vlastním jménem Berger, český ekonom a politik. Pro židovský původ své matky strávil roky 1942 – 43 v koncen­ tračním táboře. Od roku 1946 člen KSČ. Vystudoval Moskevský státní ekonomický institut a VŠE v Praze a poté pracoval ve Státní plánovací komisi. Od roku 1962 docent na  VŠE. V  letech 1964 – 67 poradce kubánského ministra průmyslu. 1968 – 70 generální sekretář Hospodářské rady vlády ČSSR a  člen komise předsednic­ tva ÚV KSČ pro vypracování nové realizační směrnice hospodářské politiky KSČ. Poté pracoval jako poradce státních činitelů a v akademických funkcích. V roce 1984 založil a 1984 – 86 byl ředitelem Kabinetu prognóz ČSAV. V letech 1986 – 92 ředi­ tel Prognostického ústavu ČSAV v Praze. Od roku 1990 profesor VŠE. Do politiky

67


vstoupil jako v době sametové revoluce, v lednu 1990 vystoupil z KSČ a vstoupil do OF. Od prosince 1989 do června 1990 místopředseda vlády ČSFR a poslanec Federálního shromáždění. Odpůrce ekonomické koncepce Václava Klause. V  roce 1991 vstoupil do  ČSSD. O  dva roky později odešel z  aktivní politiky. (Josef TO­ MEŠ, Průkopníci a pokračovatelé, Osobnosti v dějinách České sociální demokracie 1878 – 2005, Praha 2005, s. 85 – 86.) (119) Liberální klub – OF, vznikl v  prosinci 1990 jako protiváha Meziparlamentního klubu demokratické pravice. Byl početně slabší a stál v opozici vůči předsedovi OF Václavu Klausovi. Vytýkal druhé části Občanského fóra odklon napravo a absenci sociálního a ekologického programu. Z významných osobností v něm působili: Petr Pithart, Jiří Dienstbier, Jan Sokol a  Miloš Zeman. (http://cs.wikipedia.org/wiki/ Ob%C4%8Dansk%C3%A9_f%C3%B3rum ) (120) JUDr.  Dagmar Burešová (* 19. 10. 1929, Praha), česká advokátka a  politička. V  období normalizace zastupovala v  procesech disidenty. Prosinec 1989 - červen 1990 ministryně spravedlnosti a  v  letech 1990 - 1992 předsedkyně České národní rady. Od  roku 1998 je členkou správní rady Česko-německého fondu budoucnosti. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Dagmar_Bure%C5%A1ov%C3%A1) (121) Hérostratos (4 století př. n. l. – popraven). V roce 356 př. n. l. se pokusil podpálit Artemidám chrám v  Efesu, protože chtěl vstoupit do  historie. (http://cs.wikipedia. org/wiki/H%C3%A9rostratos) (122) Ing. Pavel Kysilka (* 5. 9. 1958), český ekonom. Vystudoval VŠE v Praze a poté pracoval v Ekonomickém ústavu ČSAV. V letech 1990 – 91 ekonomický poradce mi­ nistra pro ekonomickou politiku. Jako výkonný guvernér České národní banky řídil rozdělení československé měny v roce 1993; 1994 – 97 expert Mezinárodního měno­ vého fondu. Později pracoval na různých manažerských postech v bankovní sféře. V roce 2004 zvolen členem představenstva a od 1. 1. 2011 předseda představenstva a generální ředitel České spořitelny. (http://www.csas.cz/banka/nav/o-nas/predsta­ venstvo-d00014366)

19 Petr Pithart Petr Pithart – V prvních dvou devadesátých letech, v  době kdy Petr Pithart byl předsedou české vlády, jsem si říkal, že je neštěstí, když v okam­žiku, kdy se rozhoduje o celém příštím směřování a dělí se posty, rozho­dující místo získá člověk ctižádostivý a  nestatečný. Dnes vím, že to bylo horší. Petr Pithart byl vyloučený komunista. Stín svého původu a  prostředí, ze kterého vyšel, překročit nemohl. Mezi těmi, kterým se moc předávala a kteří tak přicházeli v úvahu, se snad člověk bytostně nesvá­zaný s komunismem a jeho zvyky nevyskytoval. V  době jeho předsedování české vládě, přešli komunisté, jejich právní řád i  technokratické struktury bezbolestně za  linii převratu poli­ticky. Následující „pravicová“ Klausova vláda proces dokončila ve  sféře hospodářské a  ekonomické i  faktickém monopolu mediálním. Petr Pithart plul, kam šel proud, narazil-li na odpor, zakličkoval a uhnul. Na podzim 1990, když začaly spory s Mečiarem (123), jsem mu na  klubu Občanského fóra řekl: „pane premiére, doufám, že si pa­ matujete éru amerického mi­nistra zahraničí Kisingera (124) a  pamatujete, 68


jak jezdil za každým černošským náčelníkem? Doufám, že si pamatujete, že jeho éra byla výprodejem demo­kracií ve  velkém. Jako biolog Vás musím upozornit, že v přírodě i v po­litice se někdy nesmí ustupovat a někdy se vrčí i kouše.“ Petr Pithart zčervenal a neodpověděl. Někdy v roce 1991 zakládali moravisté moravský sněm, svolali poslance zvolené v  moravských krajích do sněmovního sálu České národní rady. Šel jsem tam, abych se jim postavil. V sále byl pří­tomen předseda české vlády Petr Pithart se svým poradcem (osobním psy­chiatrem, jak jsme říkali) Petrem Příhodou (125). Vystoupil jsem a řekl mu: „co zde děláte, tady se organizuje komplot proti státu a  vy to svojí přítom­ností legalizujete, místo toho, abyste takové shromáždění dal rozehnat.“ Zčervenal a  neodpověděl. Když o nic nešlo, nebo protivník byl slabý, řeč­nil a řval jako lev. Předsedou moravistického klubu byl po určitý čas Ján Kadlec (126). Rumunský Slovák, jehož rodiče se po válce vrátili do Česko­slovenska. Bydlel v  Olomouci, převratová doba z  něho udělala moravistu a  vyplavila do parlamentu. Byl to snad jediný slušný a přemýšlivý člověk moravistické sestavy, také od  nich odešel. Ve  své řeči ve  sněmovně se nějak ukecnul, vůbec nestálo za  řeč na  to reagovat. „Ministerský předseda“ Pithart vyrazil a  jeho řeč činila dojem, jako by se hrdina postavil ce­lé hordě indiánů. Přitom ten lev držel v tlamě nešťasného malého králíč­ka, který ani nevěděl, co udělal. Když o nic moc nešlo, postavil se za dobrou věc, na druhé straně věděl, kdy má držet basu, aby se udržel v dnešní politice. V roce 1999 se mne zeptal při jedné příležitosti na Slušovice. Vě­ děl, že jsem žil deset let v  tehdejším „Gottwaldově“. Popsal jsem, co jsem viděl, řekl, že František Čuba využíval a zneužíval způsobů, které komunismus uvedl v  život a  legalizoval. Fenomén Slušovic je projevem satrapizace totalitního, neslušného systému, kdy se zločinná ideologie a systém mění ve zločinecké tlupy a uskupení. Za dva-tři měsíce jsem v  televizi spatřil pořad, který se pokoušel o  rehabilitaci „manažera Františka Čuby“ a  v  něm Petra Pitharta, jak hovoří o schopnostech a antikomunismu pana předsedy. Neschopnost rozeznat zlo a jeho příčiny je vada a tudy cesta z dnešní krize nevede. Poznámky

(123) JUDr. Vladimír Mečiar (* 26. 7. 1942, Zvolen), slovenský právník a politik. Vystu­ doval práva na Komenského univerzitě v Bratislavě. V letech 1962 – 70 byl členem KSČ, ze které byl vyloučen pro nesouhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy do Čes­ koslovenska. V roce 1990 se stal slovenským ministrem vnitra a životního prostředí jako nestraník nominovaný VPN. V  letech 1990 – 91 a  1992 – 94 byl předsedou vlády Slovenska, nejprve za VPN, po rozkolu uvnitř hnutí založil nacionalistické Hnutie za  demokratické Slovensko, se kterým vyhrál volby 1992. Byl iniciátorem rozdělení Československa 1. 1. 1993. V letech 1994 – 1998 byl opět slovenským pre­ miérem. Ve volbách 1999 a 2004 neúspěšně kandidoval na funkci prezidenta repub­ liky. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Me%C4%8Diar) (124) Henry Alfred Kissinger (* 27. 5. 1923), americký politik, diplomat a politolog. Pro­ fesor Harvardské univerzity pocházející z Německa, který od roku 1938 žije v USA. Exponent republikánské strany. V  letech 1969 – 75 zvláštní poradce pro otázky národní bezpečnosti prezidentů Nixona a Forda a 1973 – 77 státní tajemník (mi­ nistr zahraničí). Ve své zahraniční politice se orientoval na rozvoj vztahů s Čínou

69


a na snížení hrozby studené války. V době, kdy zastával úřad státního tajemníka, byly ukončeny války ve Vietnamu a na Středním východě. V roce 1973 mu byla udě­ lena Nobelova cena za mír. (Kol. autorů, Malá československá encyklopedie, I – L, Praha 1986, s. 385.) (125) MUDr. Petr Příhoda (* 17. 1. 1939, Netolice), český psychiatr, křesťanský pedagog a publicista. Vystudoval psychiatrii na Masarykově univerzitě v Brně a poté praco­ val jako ambulantní psychiatr. V letech 1990 – 92 byl poradcem a tiskovým mluvčím českého premiéra Petra Pitharta. Od roku 1992 přednáší etiku na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_P%C5%99%C3%ADhoda) (126) Ján Kadlec, český politik slovenské národnosti. V  letech 1990 – 92 byl poslancem ČNR za Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko.

20 Jan Stráský Jan Stráský – Na počátku devadesátých let místopředseda federální vlády. Po  volbách 1992 předseda federální vlády, který pohřbíval Československo. Posléze ministr dopravy a zdravotnictví české vlády. V roce 1993 zpočát­ku kandidát ODS na prezidenta. Jan Stráský celým svým zjevem a vystupo­váním připomínal komisního seriozního úředníka. Na jeho příkladu a osob­nosti bylo možno vidět, jak se do našeho jednání a  osobnosti vepisuje historie života. Stráský byl bankovním úředníkem a  jistě po  desetiletí vykonával svůj úřad spolehlivě, jak nadřízení i řád socialistického ban­kovnictví vyžadoval. Na Janu Stráském jsem na počátku devadesátých let pochopil princip postkomunistické ekonomické reformy. Slavní ekonomičtí reformátoři, včetně ředitele zeměkoule Václava Klause, celý svůj život sloužili či „organizovali výrobu“ pro parazita. Komunismus svou podstatou byl obrovský centralizovaný parazit, který ležel na médiu celého státu i společnosti a sál jeho štávy. Popře­ní Boha, historie a paměti bylo u komunismu logické, jejich existence by byla neustálou výzvou ke vzpouře. Stejně logickou součástí české postkomunistické „transformace“ byla kontinuita nezodpovědnosti. Nikdo ne­směl být konkrétně vinen a volán k zodpovědnosti. Jejich „ekonomická re­forma“ si přímo žádala něco podobného jako kuponovou privatizaci, akciové společnosti, fondy, společnosti s ručením omezeným. Nikdo z nich ve svém profesním životě nikdy nenesl zodpovědnost, že když udělají ně­co špatně, natož když záměrně zneužijí, ztratí všechno, i svět se s nimi propadne. Jsa původem selský synek velice brzo jsem byl vtažen do  koloběhu práce, která se musí udělat a nedá se jí vyhnout. Zvláště když tátu v roce 1950 poslali do pracovního tábora a my děti musely s mámou dělat celou sedlačinu. Nutnost a nezbytnost pomoci mámě, která s námi čtyřmi dětmi zůstala, do  mne vestavěla návyk určitých povinností a zodpovědnos­ti. V těch letech jsem asi též pochopil práci i vlastnictví a předev­ším zodpovědnost. Přežil jsem tak i komunismus, nedokázali to ze mne vymýt. S tímto pocitem jsem šel v roce 1990 i do politiky. 70


Výbor pro životní prostředí České národní rady, jehož jsem byl členem, byl garančním výborem, tak zvané, transformace lesního hospodář­ství. Někdy na počátku roku 1991 jsem pochopil, že to, co je nám předklá­dáno jako reforma, svými principy odporuje zásadám dlouhodobého zodpovědného hospodaření s  lesem. Stejně tak, že ta jejich reforma otevírá cestu ke zneužití. Začal jsem o té věci psát. V roce 1992 jsem se dvakrát vlámal do tak zvané „porady ekonomických ministrů“, když projednávali privatizaci stávajících státních lesních závodů na „lesní akciové společnosti“, formou kuponové privatizace. Postavil jsem se jim a řekl, že v lesnictví s jeho dlouhodobým, stoletým hospodářským cyklem a  malou výnosovostí nelze takovým způsobem provést privatizaci. V první řadě je nutno zajistit dlouhodobou zodpovědnost a většina zisku ze dřeva se musí vra­cet vlastníkovi lesa, zodpovědnému za setrvalost lesa v čase i před zá­konem. Způsob privatizace, který prosazují, povede k převodu zisků do rukou subjektů a  lidí za  les nezodpovědných a  ještě k  monopolizaci ob­chodu se dřevem v  jejich rukou. Výsledkem bude dlouhodobá devastace lesů a jde jen o odčerpání zdrojů, které našetřily předchozí generace. Jan Stráský mi velmi oponoval. Za několik dnů od této porady jsem zastavil Jana Stráského ve sněmovně a znovu se ho snažil přesvědčit. Nakonec jsem mu řekl: „pane ministře, představte si, že v  restituci dostanete statek. Vy místo toho, abyste hospodařil sám, si najmete jednu firmu, aby vám pěstovala obilí, druhá vám bude chovat dobytek a třetí se starat o úklid dvora. Dopadnete jediným způso­ bem, rozkradou vás. A to zemědělství má výrobní cyklus v podstatě jeden rok a oproti lesu několikanásobně vyšší výnosovost. Z té vaší privatizace vyřazujete to nejdůležitější, jasnou vlastnickou zodpovědnost.“ Nepřesvědčil jsem ho. Za rok jsem v době, kdy jako ministr dopravy pro­sazoval privatizaci státních drah, zastavil Stráského na schodech sně­movny a řekl mu: „To co jste udělali blbě v lesnictví, děláte to samé u železnice. To, co jezdí po kolejích a vydělává, zprivatizujete. To, po čem to jezdí, do čeho se musí stále vkládat peníze a prostředky, necháte stá­tu. Rozkradou vám to, zodpovědnost je neděli­ telná. Bude to bezedná stud­na.“ Za další rok jsem jej zastavil, již coby ministra zdravotnictví. Řekl jsem mu: „co jste udělali v lesnictví a pokusili jste se udělat s že­leznicí, chcete udělat s nemocnicemi. V zemi, kde mají skoro všichni holou prdel, nemůžete privatizovat nemocnice. Můžete udělat pár privátních nemocnic pro bohaté, ale nemůžete to udělat jako princip. Zase se rozkrade, co půjde, a to dráhy měly štěstí, že se musí jezdit a je to br­zy vidět. Ve zdravotnic­ tví se to brzy každého dotkne, jen se zase roz­krade. Lesy měly smůlu, dlouho to není vidět a bolet to začne za dvacet let.“ Tentokrát už si nebyl tak jistý, ale svůj stín překročit nemohl. Jak se do  něho komunismus zadřel, lezlo ven, když se projednávaly restituce církevního majetku. Přímo z něho lezl niterný odpor k tomu, aby církev měla majetek. Nebyl schopen pochopit to, že máme-li se pohy­bovat směrem k demokracii, nesmí v tomto postkomunistickém státě s  celou jeho mentalitou, být církev existenčně závislá na dotacích a darech stá­tu. Majetek, který by nesl nějaký zisk, by ji činil do jisté míry existen­čně nezávislou. Bylo by to i pouto k realitě života a prostor k nezávislosti ducha a víry. 71


Na Janu Stráském jsem si uvědomil jak historie života, zvyky a zkušenosti člověka determinují a dávají limity. Spolehlivý bankovní úřed­ník odúřadoval, kam byl postaven a co na něm inženýr lidských duší Klaus žádal. Otevíral cestu postkomunistickým lupičům.

72


21 Tomáš Ježek Tomáš Ježek – byl ekonomicky vzdělaný člověk, přeložil Friedmana (127), překládal von Hayeka (128), navenek působil jako člověk otevřený, přímý a pravdivý. Možná, že ve svém mládí i takový byl. Co měl vepsáno ve tváři, tak vypadalo. Ekonomicky byl liberál v prostředí, které bylo neliberální a  jehož problémy, nejen ekonomické, nešlo liberálními postupy řešit. S námětem využít kuponové privatizace přišel Jan Švejnar (129). Zajímavé je, že možnost využití (zneužití) kuponové privatizace okamžitě pochopil tehdejší Klausův náměstek a  poradce Tříska (130), který jistě ne náhodou byl agentem Státní bezpečnosti. Tříska chtěl kuponově privatizovat veškerý majetek státu. Tomáš Ježek na  počátku kuponovou privatizaci a  její výz­nam chápal jako politický startovací moment. Jejím prostřednictvím chtěl privatizovat jen malé procento majetku. Později žárlil na Klause, že si kuponovou privatizaci přivlastnil. Mám na  Tomáše Ježka velmi těžké srdce. Chodil jsem za  ním a  pře­svědčoval ho, aby neprivatizovali v lesním hospodářství kuponovou meto­dou. Dokládal jsem mu, jaké to bude mít dlouhodobé zhoubné důsledky u  odvětví s  tak mimořádným celospolečenským významem. Nedosáhl jsem niče­ho. Jeho argumentace na poradě ekonomických ministrů byla ubohá a jen dokládala, že vůbec neví, o čem rozhoduje. Stejné to bylo při oficiálním předávání projektů privatizace lesních akciových společností pracovníky ministerstva zemědělství na Fondu národního majetku. Lidé by měli jednou vědět, kdo a jak v té privatizační době jednal a z jakých podnětů roz­hodoval. Později, když jsem ho potkal, měl poznámky: „Čestmíre, stromy jsou zelený.“ Dělal jsem mezi roky 1992 až 96 předsedu kontrolní rady Fondu pro životní prostředí. Členem rady byl ze své funkce předsedy Fondu nár­odního majetku i Tomáš Ježek. V roce 1994 se rozhodl uvolnit z prostředků Fondu národního majetku 6,1 miliardy korun na program ozdravění ov­zduší a převést tyto prostředky do  zdrojů Fondu životního prostředí. Byla to příkladná ukázka, jak popřevratoví „státníci a  reformátoři“ řeši­li problémy země a  jak zacházeli s  prostředky, které jim byly svěřeny do  správy. Celá akce byla v prvním plánu podporou plynárenské loby, až v druhé řadě šlo o snížení emisí a ozdravění ovzduší. Tomáš Ježek napsal kratičký zákon o uvolnění prostředků ze zdrojů FNM, aniž se obtěžoval problém šíře konzultovat. Byla zde, při té příležitosti, jedinečná mož­nost řešit koncepčně politiku cen topných médií. Upravit ceny tak, aby se lidé a spotřebitelé museli a mohli rozhodovat, čím budou topit. Já se jako předseda kontrolní rady FŽP dozvěděl o uvolnění prostředků jako hotovou věc. Protestoval jsem a argumentoval bezvýsledně, byla to cílená podpora plynařské loby. Navíc Tomáš Ježek byl členem Občanské demokra­tické aliance a jezdil jsem s ním na volební mítinky před komunálními volbami 1994. Děs na mne padal, když Tomáš v Hodoníně a Břeclavi na mí­tinku oznamoval, že budou uvolněny tyto peníze a  jak si mají podávat žádosti na  plynofikace a  dostanou ještě dvacet 73


tisíc na plynovou přípoj­ku. Ty peníze měly-li být efektivně využity, pro co největší počet lidí a obcí, mohlo z nich být zainvestováno jen dovedení plynu do obcí. To co sliboval, byla lež, celá ta částka by se v takovém případě promrhala na několik městeček, která by se ještě k té možnosti mohla dostat jen pro­tekcí nebo korupcí. Na místě jsem musel proti svému stranickému kolegovi protestovat a vyvracet, co sliboval. Tak jsem poznával charakter Tomáše Ježka. V roce 1995 jsme s hrůzou v grémiu ODA zjistili, že v České Lípě, kde měl Tomáš Ježek poslaneckou kancelář, má ODA dva poslanecké kluby. Jeden normální, který měl šest členů a druhý klub Tomáše Ježka, který měl asi dvě stě členů a řídil ho sekretář jeho poslanecké kanceláře. Členy klubu byli zaměstnanci dvou českolipských podnikatelů, kteří svým zaměstnancům zaplatili stranické legitimace a příspěvky. Přes Tomáše hráli své projekty. Při kampani, která se dlouhodobě proti ODA v médiích hrála, to bylo neuvěřitelné sousto, až by kausa byla vytažena. Tehdy Josef Reichman (131) s  Liborem Kudláčkem (132) akutně jeli do České Lípy likvidovat Tomášův „podnikatelský klub“. Tomáš Ježek se cítil velmi ukřivděn a brzo pře­stoupil do  ODS. Mediálně bylo interpretováno, jak ekonom a  politik Ježek nemohl v té rozhádané ODA vydržet. Nemyslím si, že by zainteresované „zločinecké“ uskupení nevědělo o podstatě problému, jistě měli Tomáše již dávno na špagátě. V daném okamžiku ale ještě nebyla ta správná doba a okamžik k vytažení na veřejnost a rozehrání mediální hry. S jistotou tvrdím, že měli s Tomášem Ježkem ještě další úmysly. Asi o dva roky poz­ději byl v kampani při dorážení ODA problém klubu v České Lípě medi­álně použit jako doklad špinavých her ODA proti Tomáši Ježkovi. Celá záležitost byla napsána úplně opačně a nikdo neměl zájem zjišťovat, jak to opravdu bylo. Nemyslím si, že Tomáš Ježek byl jedním z hlavních strůjců a orga­ nizátorů zločinecké transformace komunismu v  kapitalistický komunismus. Ve  spořádané době by asi byl uznávaným ekonomem, spořádaným a  váženým občanem. Komunismus se mu vepsal do  duše, připravil ho o  charakter, pro kariéru a  veřejné uznání ze sebe udělal onuci. Konal špinavou práci za horší a upravoval jim cestu, může očekávat, že se mu spravedlivě odmění. Poznámky

(127) Milton Friedman (* 31. 7. 1912), americký ekonom. Profesor Columbijské univer­ zity. Odpůrce keynesiánství, zastánce omezení státních zásahů do ekonomiky. V roce 1976 získal za svoji práci Nobelovu cenu. (Kol. autorů, Malá československá encyk­ lopedie, D – Ch, Praha 1985, s. 525.) (128) Friedrich August von Hayek (* 8. 5. 1899), rakouský ekonom. Zakladatel Ústavu pro výzkum konjunktury ve  Vídni. Od  roku 1962 působil v  bývalé NSR. Obhájce liberalismu a volné konkurence. V roce 1974 získal spolu s G. Myrdalem Nobelovu cenu. (Kol. autorů, Malá československá encyklopedie, D – Ch, Praha 1985, s. 733.) (129) Prof. Jan Švejnar M.A. Ph.D. (* 2. 10. 1952), český ekonom a politik. V roce 1970 s rodiči opustil Československo a poté až do roku 1990 žil v USA. Vystudoval eko­ nomické obory na Cornell Univerzity a Princetonské univerzitě. V roce 1991 založil při UK Centrum pro ekonomický výzkum a  doktorské studium (CERGE). V  letech 1994 – 2002 ekonomický poradce prezidenta Václava Havla. Od roku 1996 do roku 2011 působil na  Michiganské univerzitě. Od  roku 2012 je profesorem Kolumbijské

74


univerzity a ředitelem místního Center Economic Governance. Od roku 2003 je před­ sedou dozorčí rady Československé obchodní banky. Ve volbách 2008 protikandidát Václava Klause na  funkci prezidenta republiky. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Ja­ n_%C5%A0vejnar) (130) Dušan Tříska (* 14. 4. 1946), český ekonom a politik. Náměstek ministra financí a poradce premiéra Václava Klause. Jeden z autorů kuponové privatizace. Podle zá­ znamů ABS Praha bývalý agent StB. (http://neviditelnypes.lidovky.cz/diskuse.asp?i­ ddiskuse=A110227_100119_p_cirkus_wag&razeni=time&strana=26 a  http://www. abscr.cz/cs/vyhledavani-evidencni-zaznamy) (131) Josef Reichman, český politik, bývalý šéf sekretariátu ODA. V roce 1995 byl obviněn v souvislosti s 52 milionovým dluhem ODA. Téhož roku byl zproštěn všech obvinění. (132) RNDr. Libor Kudláček (* 18. 7. 1957, Pardubice), český podnikatel a politik. Vy­ studoval Přírodovědeckou fakultu UK v  Praze, po  níž pracoval jako urbanista. V listopadu 1989 vstoupil do OF, o rok později se stal členem ODA, jejímž členem byl do roku 1998 a byl zároveň jejím místopředsedou. V letech 1990 – 92 byl poslancem Federálního shromáždění a 1996 – 98 poslancem Parlamentu ČR. V roce 1998 zalo­ žil společnost Euroffice Praha – Brusel a.s., jejímž je ředitelem. (http://cs.wikipedia. org/wiki/Libor_Kudl%C3%A1%C4%8Dek)

22 JAN KALVODA Jan Kalvoda – Proč šel Jan Kalvoda po listopadu 1989 do politiky, choval se v  ní tak, jak se choval a  nakonec se nechal odejít tak nedůstojným způsobem, je mému myšlení obtížně pochopitelné. Jan Kalvoda měl rodinné kořeny v  komunismu. Jeho otec byl jako interbrigadista ve Španělsku, za komunistů působil v zahraniční službě a naposledy byl velvyslancem v Ar­gentině. V roce 1969 zemřel za nejasných okolností v Husákově vězení. Když jsme na podzim 1990 ustavili v České národní radě Klub demokratické pravice poslanců Občanského fóra, vtáhli jsme Jana Kalvodu do  jeho vedení. Nebyla to jeho vlastní iniciativa. Při reorganisaci vedení ČNR v lednu 1991 jsme Jana Kalvodu prosadili na místo místopředsedy ČNR, zastupoval demokratickou pravici. Po  založení Občanské demokratické strany na počátku roku 1991, do které přešla většina poslanců inklinujících k  demokra­tické pravici, do  ODS nevstoupil a přiklonil se k ODA. Jediné období za šest roků, co byl v politické špičce, kdy byl originální a aktivní, byla doba dělení státu. V té době jediný z české politické reprezentace pojmenovával věci pravými jmény, nemlžil a jednal, jak v té době bylo nezbytné. Porovnám-li to období s dobou celé jeho politickém angažovanosti, až do odstoupení, není mi jasné, co jej v té době probudilo z letargie. Po volbách 1992, kdy se ODA stala partnerem ODS a KDU-ČSL v  koal­iční vládě, se stal Jan Kalvoda místopředsedou vlády, zodpovědným za  legislativu. V  té době se osobně změnil. Z  aktivního politika se stal utahaný, připosražený seladon, který z  vlastní iniciativy 75


neučinil nic. Přičítal jsem to tomu, že není schopen osobně unést neustálý demoralizující tlak ze způsobů, s jakými Václav Klaus zacházel s  ministry své vlády. Dnes myslím, že to bylo hlouběji. Jan Kalvoda neměl vnitřní hna­cí moment, možná mu někdo připomněl jeho limity. Počátkem ledna 1994 byla mediálně na  veřejnost vytažena kauza dluhu ODA u  Moravcovy Kreditní a  průmyslové banky. Již jsem se zmínil, že to byla od  počátku cíleně nastavená past, do  které vedení ODA před volbami 1992 samo vlezlo. Vhodný okamžik k vytažení na veřejnost si načasovali na počátek roku 1994. Byl to atak na integritu ODA a na její vedení. Domníval jsem se tehdy a na grémiu ODA to řekl, že bychom tomu měli otevřeně čelit a říct, jak se věci ve své podstatě mají. Jan Kalvoda k  tomu odvahu neměl a  koncem ledna ve  spolupráci s  Josefem Luxem vystoupil s  protiútokem na  vedení Bezpečnostní informační služby, kte­rou obvinili ze sledování ústavních činitelů. Byl to útok na tehdejšího šéfa BIS Stanislava Devátého (133). V ODA přišel s touto akcí Ivan Mašek. Byla to akce podivná, protože mediální kauza dluhu byla atakem, který připra­voval převzetí vedení ODA skupinou Vladimíra Dlouhého. Při mediálních útocích na  ODA byla vždy v  pozadí vzorná spolupráce Vladimíra „Miláčka“ s Josefem Zielenciem i Josefem Luxem. Bylo podivné, že se Jan Kalvoda nechal vtáhnout do protiakce s lidmi, kteří většinou hráli zákulisní in­triky proti němu a  tomu, co zastupoval. Ještě podivnější byla iniciati­va v  této aktivitě u  Ivana Maška. Na  veřejných vystoupeních Jana Kalvo­dy v té době byla zřetelně cítit nevěrohodnost, on sám nevěřil tomu, co říkal a hájil. Dostali ho, kam chtěli. Na  podzim 1994 jsem na  předvolebním mítinku ke  komunálním volbám v  Třebíči měl s  předsedou Kalvodou konflikt. Mluvil o právním řádu, základy jsou položeny a už nic nemůže ohrozit demokratický vývoj v ČR. Nevydržel jsem a oponoval mu. Řekl jsem, že položeny jsou jenom formál­ní základy, zajištěno není nic. Dokud nebudou nastaveny normy fungování demokratických institucí, vytvořen a  stabilizován malý a  střední stav nezávislých a  zodpovědných lidí, není jisté nic. Po  mítinku řekl, že už s  ním nesmím nikdy na mítink a že jsem natvrdlý. Odpověděl jsem, že to je možné, „ale ty jsi natvrdlý jinak a hůř.“ Jak mi později řekla jeho sekretářka, velmi se ho to dotklo. Celé roky jsem Jana Kalvodu v  ODA podporoval a kryl mu proti „Miláčkovým“ tapírům záda. Ač byl lenoch a bonviván, bylo na něm vidět, že poblblé intriky, kterých byla česká politická scéna plná a o kterých se někdy zdálo, že ony jsou smyslem veškeré činnosti, mu nedělají dobře. Může se zdát, že to, čím odůvodňuji svou podporu, je málo, ale ono se ani nedalo více najít. Dnes vím, že hry intrik a zamlžování byly ústředním smyslem polistopadové politiky. Hlavním účelem bylo odvést pozornost od  smyslu převratu, důsledné refor­my státu, jeho institucí, i  hospodářství. Skutečná reforma by znamenala hlubokou destrukci a likvidaci podivné elity, kterou vytvořil komunis­tický „řád“. Jan Kalvoda, ač se mu způsoby i hodnoty elity, ze které svým původem vyšel, nelíbily, pocházel z ní a nedovedl svůj stín překro­čit. 76


Po volbách 1996 jsme někteří chtěli, aby ODA přešla do  opozice, protože nám bylo jasné, že politika, kterou ODA v  rámci nutné spoluprá­ce s  ODS a  lidovci musí dělat, je cesta do  ztracena. Ač nás Dlouhého křídlo „tapírů“ ve  volbách ještě nedostalo, bylo zřetelné, že diskredi­tací celé ODA dostanou i nás. Jan Kalvoda to nemohl nevědět, neudělal nic. Strčil hlavu do oprátky, kterou mu chystali jako symbolu ODA již několik roků. Předsedou ODA se stal především proto, že fungoval jako prostředník mezi námi, kteří jsme stranu vybudovali a dali jí obsah i tvář. Důrazem na reformu, restituce i vyrovnání s minulostí. A křídlem zvaným „liberální, či pragmatické.“ Nebyli to liberálové ani pragmatici v původním slova smyslu. Byli to lidé, kteří vyrazili do politiky za kořistí a kariérou, dělali jen to, o čem mysleli, že jim přinese kýžené ovoce. Byli postkomunisty v pravém smyslu toho slova. Kdyby Jan Kalvoda byl schopen důsledného uvažování a tomu odpovídajících činů, muselo by mu být jasné, že „pragmatickým tapírům“ a těm, co jsou za nimi, již jen překáží a bude odstraněn tak jako tak. Mohl si zachovat alespoň čest. Stále více se přikláním k názoru, že to nebyla jen lenost, na to byl Jan Kalvoda příliš inteligentní. Byl veden na porážku a s ním celá ODA. Celá kauza „Lžidoktorů“ v české politice a poslanecké sněmovně byla dělostřeleckou přípravou na  sólokapra „JUDr.“ Kalvodu. Byla vytaže­na v okamžiku, kdy se pravému křídlu ODA podařilo ustát volby. Do posla­necké sněmovny jsme dostali více zástupců a po několika letech faktické­ho boje o existenci se nám podařilo uvnitř strany omezit vliv Vladimí­ra Dlouhého. Místo okamžiku úlevy jsme via předseda Kalvoda dostali smr­tící ránu. Jan Kalvoda vystoupil v poslanecké sněmovně s prohlášením, že uží­ val neoprávněně titulu JUDr. vyvozuje z toho důsledky a odstupuje ze všech svých funkcí. Na  druhý den byla připravena vydání deníků se zveřej­něním této zprávy - vlastním vyhlášením tomu předešel. Pouhý tento fakt, bez ohledu na osobu, nebo osobnost Jana Kalvody je výpovědí o tom, o čem byla popřevratová politika a jací byli lidé, kteří se v ní pohybovali. Hodnotím-li Jana Kalvodu jako politika, tak z těch, která jsem v  těch letech viděl a  potkal, byl alespoň o  něčem. Zároveň byl lenoch, požit­kář a  nezodpovědné individuum. Byla to bolestná doba a  naděje na skuteč­nou změnu v nedohlednu, když i ti lepší měli takovéto osobní, lidské slabosti a nectnosti. Mimo titulu JUDr, měli na něho v záloze nemanžel­ského potomka a účast v privatizaci domu na Malé Straně. Nepotrestali jsme velké zlo a  nevyrovnali se s  minulostí, protože skoro každý se v té špíně komunismu přinamočil nebo nechal přinamočit a měl obavu, aby se neodřel. Proto se to zlo vrátilo a narostlo. Dnes organizuje a  manipuluje českou politiku, hospodářství i  společenský ži­vot podle svých představ. Případ Jana Kalvody by měl být pro každého muže, který ví, co je sebeúcta varováním, co nesmí udělat. Jan Kalvoda sám, i způsob jeho diskreditace a odstranění z politiky je jedním z mement, o čem je česká politika. Po marxisticku by se dalo říct, že Jan Kalvoda se odtrhl od své materiálně-technické základny a to se mu stalo osudným. 77


Poznámky

(133) Stanislav Devátý (* 8. 6. 1952, Zlín), český disident, advokát a politik. Vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou a poté pracoval jako technik elektrikář, mj. také v  JZD Slušovice, které musel v  roce 1985 opustit, když podepsal Chartu 77. V letech 1988 – 89 mluvčí Charty 77. Člen VONS. V roce 1989 byl z politických důvodů opakovaně vězněn. Když byl v srpnu 1989 odsouzen k 20 měsícům nepod­ míněně, emigroval do Polska, odkud se vrátil až na počátku prosince 1989. Důraz­ ný odpůrce komunistické strany, vystupoval také proti bývalým komunistům v OF. V  letech 1990 – 92 poslanec Federálního shromáždění za  OF a  po  jeho rozpadu za ODS. Od roku 1993 do roku 1997 ředitel BIS. Při této funkci vystudoval dálko­ vě Právnickou fakultu UK. V současné době pracuje jako advokát. (http://cs.wikipe­ dia.org/wiki/Stanislav_Dev%C3%A1t%C3%BD )

23 Josef Zieleniec Josef Zieleniec – Snad klasický příklad a reprezentant „českého pro­tikomunistického“ revolucionáře – politika a  státníka sametové revoluce devadesátých let. Josef Zieleniec pochází z rodiny polských pracovníků Kominterny a  pozdějšího Informbyra (134). Narodil se a vyrostl v Moskvě, odkud se rodina, asi za prací, přesídlila do Československa. Před rokem 1969 pra­coval v  Ekonomickém ústavu Akademie jako vedoucí oddělení ekonomických analýz. V  osmdesátých létech pořádal ekonomické semináře, konkurenční seminářům, které pořádal tehdejší zaměstnanec Státní banky Václav Klaus. Zajímavé je, že tajemníka těchto seminářů dělal Josefu Zieleniecovi pozdější ekonomický redaktor Lidových novin Karel Kříž (135), který od  svých ko­legů nesl přezdívku „privatizační komsomolec“. Později tentýž Karel Kříž byl poradcem a  pravou rukou předsedy Fondu národního majetku Roma­na Češky. V  roce 1996 se spolu s  Románkem stali mediálními „novými mladými tvářemi“ a  „pragmatiky“, kteří likvidovali ODA. Při této příle­žitosti je vhodné poznamenat, že tajemníkem seminářů pořádaných Václavem Klausem byl pozdější úspěšný a dnes soudně stíhaný, „zajisté zcela nevin­ný,“ bankéř IPB Libor Procházka (136). Josef Zieleniec byl od  počátku u  zakládání Občanské demokratické strany, podle tehdejších členů fungoval jako šedá eminence ODS. Se svým vzezřením bodrého strýce našeptával, moudře přikyvoval a své zá­měry vždy prováděl rukama někoho jiného. Zorganizoval a řídil tzv. „po­radní sbor“ Václava Klause, kde jeho členy a účastníky nechal vykecat, přičemž závěr byl vždy předem připraven. Hlasovalo-li se, hlasoval vždy s Václavem Klausem. Zajímavé je, že členem tohoto poradního sboru býva­la i dnešní lidovecká senátorka Zuzana Roithová (137). Pro ilustraci uvádím jeho aktivitu při pacifikaci bývalých federál­ ních poslanců. Již jsem se zmínil, že po  rozpadu federace se 78


stali federální poslanci pro Václava Klause problémem, který ohrožoval jeho nástup k hegemonickému ovládnutí ODS. Mezi federálními poslanci byly některé osobnosti, které zásady, se kterými šly do politiky v převratové době, mínily vážně. Po zániku federálního shromáždění vznikl pro Václava Klause problém, jak je z  politiky odstranit. Předsedou klubu federálních poslanců ODS byl MUDr. Jaroslav Mlčák (138). Josef Zieleniec, v té době ministr zahraničních věcí, na něj naléhal, aby přijal místo velvyslance na  Novém Zélandě. Zajímavé bylo, že velvyslanectví na  Novém Zélandě bylo v  té době ve  stádiu zrušení. Nakonec doktora Mlčáka odklidili na místo kultur­ního atašé na vyslanectví v Rakousku. Josef Zieleniec měl vždy kolem sebe skupinu novinářů, kterým v příhodný okamžik přihrával informace a via tyto novináře a jejich listy rozehrával politické mediální hry. V  mediálních aférách ODA vždy velmi dobře spolupracoval s  Vladimírem Dlouhým a  jeho lidmi. Není opět bez zajímavosti, že již rok před vytažením na  veřejnost v  lednu 1994 mne někteří poslanci ODS upozorňovali, že při vhodné příleži­tosti na nás bude kauza dluhu u Průmyslové a kreditní banky použita. Není bez zajímavosti se zmínit o  tom, že jedním z  těch dobře informova­ných novinářů býval dnešní ministr informatiky Vladimír Mlynář (139). Jeho dědeček, novinář a  spisovatel Stanislav Budín (140) byl členem a pracovníkem Kominterny. V samotné ODS měl Josef Zieleniec přezdívku „páter Josef“, podle historické osobnosti Josefa de Tremblay (141), který byl šéfem tajné služby kardinála Richellieu (142). Je možné se domnívat, že Josef Zieleniec působil a  fungoval v  ODS podle starého, osvědčeného způsobu, kterým carové ovládali své mi­nistry a vlády. Na předsedu vlády i na ministry si drželi stínové pretendenty, kteří je kontrolovali a  byli vyhrůžkou, že je vymění. Fungovalo to tak již za  komunistů. Na  Husáka (143) si vydržovali a pěstovali věrného Biľaka (144). Domnívám se, že takzvaný „Sarajevský puč“ (145) mohl být pokusem o výměnu klíčové figury Václava Klause. Některé osobnosti, ale naznačují, že to byla dohodnutá politická hra za  účelem očisty a  bolševizace kapitalistické ODS. Co zde píši, samozřejmě lidé ve vysoké české politice vědí a znají. Stejně tak to vědí novináři zabývající se politikou, nemluvě o  tak zvaných politolozích. Jejich jednání, mlčení nebo prezentace politika Josefa Zieleniece vypovídá o jejich záměrech a zájmu o české věci veřejné. Podobně odhlédnou od dnes již systematické výroby veřejného mínění sdělovacími prostředky. Vypovídá o  stavu a  úrovni českého veřejného mínění to, že před dvěma roky byl Josef Zieleniec zvolen v Praze již v prvním kole voleb do senátu. Pro věc veřejnou, budoucnost i zájmy této země je tragické, když voliči i v hlavním městě nejsou schopni vycítit disonance v jednání politiků i veřejných osob podobných Josefu Zieleniecovi.

79


Poznámky

(134) Kominterna (Komunistická internacionála, III. internacionála), centrální komuni­ stická organizace, se sídlem v Moskvě. Působila v letech 1919 – 1943 jako Komin­ terna a s její pomocí kontroloval SSSR činnost komunistických stran po celém světě. Roku 1943 byla tato organizace přejmenována na Informbyro, které působilo v le­ tech 1943 – 1956 a sdružovalo nejprve devět a později osm evropských komunistic­ kých stran. V letech 1947- 48 sídlilo v Bělehradě a po sovětsko-jugoslávské roztržce se jeho sídlo přesunulo do Bukurešti. (Kol. autorů, Malá československá encyklope­ die, I – L, Praha 1986, s. 59 a 470.) (135) Karel Kříž (*1962), český novinář a finanční analytik. Ekonomický redaktor Lido­ vých novin a poradce premiéra Mirka Topolánka. (136) Libor Procházka (* 18. 10. 1958), český bankéř. V  letech 1992 – 2000 působil v  představenstvu IPB banky. Prostřednictvím banky byla financována činnost ODS. Ministr Kočárník jí za to odpustil dluhy na daních. Docházelo k převádění aktiv na dceřiné společnosti. V roce 1997 je pro podezření z tunelování Procházka zatčen, záhy je však propuštěn a zůstává ve funkcích. V roce 2000 byla IPB obsa­ zena zásahovou jednotkou a  představenstvo odvoláno. (http://darny.blog.cz/0708/ privatizace-nejvetsi-podvod-v-dejinach-cr-iii) (137) MUDr. Zuzana Roithová (* 30. 1. 1953), česká lékařka a politička. Vystudovala medicínu na Fakultě všeobecného lékařství UK a poté pracovala až do roku 1990 jako radiodiagnostička v  nemocnicích v  Berouně, Motole a  Královských Vinohra­ dech; 1990 – 98 ředitelka Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. V  roce 1998 ministryně zdravotnictví. Roku 1999 vstoupila do KDU – ČSL; 2001 – 2002 mís­ topředsedkyně strany. V  letech 1998 – 2004 senátorka. Od  roku 2004 poslankyně Evropského parlamentu. (Michal PEHR a  kol., Cestami křesťanské politiky, Bio­ grafický slovník k dějinám křesťanských stran v českých zemích, Praha 2007, s. 213 – 214.) (138) MUDr.  Jaroslav Mlčák (* 16. 2. 1938, Ostrava), český lékař a  politik. Absolvo­ val Lékařskou fakultu UK v Hradci Králové a poté pracoval jako lékař. Podepsal Chartu 77 a Několik vět. Od roku 1988 byl po třech infarktech v invalidním důcho­ du. V letech 1990 – 92 poslanec Federálního shromáždění nejprve za OF a po jeho rozpadu za  ODS, jehož federálního klubu byl předsedou. V  roce 1993 z  ODS vy­ stoupil a do roku 1998 působil jako velvyslanecký rada ve Vídni. (http://cs.wikipe­ dia.org/wiki/Jaroslav_Ml%C4%8D%C3%A1k) (139) Vladimír Mlynář (* 15. 1. 1966, Praha), český lobbista a politik. Syn reformního komunisty Zdeňka Mlynáře a Rity Klímové. Kvůli rodinnému původu nebyl přijat na  vysokou školu a  do  listopadu 1989 pracoval jako sanitář a  později kotelník. Signatář Charty 77. Od roku 1992 redaktor a 1994 – 97 šéfredaktor časopisu Re­ spekt. V roce 1998 ministr bez portfeje. V témže roce vstoupil do Unie svobody, stal se místopředsedou strany. V  letech 2003 – 2005 ministr informatiky. Byl hlavním poradcem premiéra Jana Fischera a nyní pracuje ve finanční skupině PPF. (http:// cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Mlyn%C3%A1%C5%99 ) (140) Stanislav Budín (26. 3. 1903, Kamenec – Podolskij – 12. 8. 1979, Dačice), český novinář a  politik židovského původu. Vlastním jménem Bencion Bať. Vystudoval ČVUT v  Praze. Člen KSČ, 1934 – 36 šéfredaktor Rudého práva. Po  vyloučení z KSČ přišel o práci. V roce 1939 emigroval do USA (redaktor Newyorských listů). V roce 1946 redaktor Kulturní politiky, 1947 – 49 redaktor tiskové agentury Prago­ press a 1948 – 49 přednášel zahraniční politiku na Vysoké škole politické a sociální. V letech 1966 – 68 redaktor a šéfredaktor časopisu Reportér. Signatář Charty 77. (http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=353) (141) Francois Joseph le Clerc du Tremblay, zvaný také páter Josef (4. 11. 1577 – 18. 12. 1638), francouzský politik a  diplomat, šedá eminence kardinála Richelieua, člen řádu kapucínů. V roce 1616 zástupce Francie na mírovém jednání v Loudonu; 1630 vyslanec na sněmu kurfiřtů v Řezně, kde přispěl k pádu Albrechta z Valdštej­ na. Prosadil spojenectví se Švédskem na konci třicetileté války. (Kol. autorů, Malá československá encyklopedie, Š – Ž, Praha 1987, s. 276.)

80


(142) Armand Jean du Plessis kardinál Richelieu (1585 – 1642), francouzský duchovní a politik. V letech 1585 – 1642 byl prvním ministrem a hlavním tvůrcem politiky krále Ludvíka XIII. Patřil k nejvýznamnějším francouzským státníkům raného no­ vověku. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Armand-Jean_du_Plessis_de_Richelieu) (143) JUDr. Gustáv Husák (10. 1. 1913, Bratislava – 18. 11. 1991), slovenský politik a státník. Pocházel z nábožensky založené rodiny. Vystudoval práva. V letech 1946 – 1950 předseda Sboru pověřenců (autonomní slovenská vláda). V  roce 1951 byl zatčen, obviněn ze slovenského buržoazního nacionalismu a v roce 1954 odsouzen na doživotí. V roce 1960 byl amnestován a následně rehabilitován. Po srpnu 1968 podpořil normalizační proces. V letech 1969 – 1987 vykonával funkci generálního tajemníka ÚV KSČ a v letech 1975 – 1989 byl prezidentem ČSSR. Měl hlavní po­ díl na zavedení režimu policejního státu v Československu. (http://cs.wikipedia.org/ wiki/Gust%C3%A1v_Hus%C3%A1k a Ilustrovaný encyklopedický slovník, svazek A – I, Praha 1980, s. 861). (144) Vasil Biåak (* 11. 8. 1917, Krajná Bystrá), slovenský politik rusínského původu. Vyučil se krejčím a této profesi se věnoval do svého vstupu do politiky v roce 1949. V  letech 1955 – 71 byl členem ÚV KSS, 1954 – 89 členem ÚV KSČ, 1968 – 88 členem jeho předsednictva a  tajemníkem ÚV KSČ pro otázky zahraniční politi­ ky a  ideologie. Patřil ke  konzervativním silám uvnitř strany a  výrazně se podílel na  zastavení reformního procesu za  pomoci intervence vojsk Varšavské smlouvy do Československa. V následujících letech patřil k hlavním představitelům normali­ začního režimu. Na konci 80. let odpůrce Gorbačovových reforem. V prosinci 1989 byl vyloučen z KSČ. Za svůj podíl na sovětské intervenci a podílu na následné nor­ malizaci nebyl nikdy potrestán. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Vasil_Bi%C4%BEak) (145) Sarajevský puč. Na konci roku 1997 čelila ODS skandálu s nelegálním financo­ váním strany. Tehdejší vedení v čele s Václavem Klausem odmítlo vzít politickou odpovědnost a podezření a celou záležitost řádně vyšetřit. Vnitrostranická opozi­ ce v čele s Jiřím Honajzrem a Janem Rumlem využila návštěvy Václava Klause v  Sarajevu a  neúspěšně se jej v  nepřítomnosti pokusila sesadit z  postu předsedy strany. Došlo k rozpadu ODS a od 1. ledna 1998 začala působit nová politická strana Unie Svobody (US). (http://cs.wikipedia.org/wiki/Unie_svobody_-_Demo­ kratick%C3%A1_unie)

24 Pavel Rychetský Pavel Rychetský – Vyloučený komunista. V osmdesátých létech praco­val jako právník pražského bytového družstva Pokrok. Co byly a  jaké možnosti měly v  zemědělském družstevnictví Slušovice, to samé znamenalo v  bytovém družstevnictví družstvo Pokrok. Dnes, s odstupem času je možno konstatovat, že v těchto „družstvech“, která mohla a směla, co ostatním bylo zakázáno, se prakticky připravovaly metody a kádry pro příští přeměnu komunismu v komunistický kapitalismus. Po  sametovém převratu se stal generálním prokurátorem České repu­bliky. Nejvýše postaveným státním úředníkem dohlížejícím nad do­držováním právního řádu a zákonů v české části československé federace. Po volbách 1990 se stal místopředsedou federální vlády zodpovědným za legislativu. 81


Když dnešní sociálně demokratický ministr spravedlnosti se tváří jako spravedlnost sama, kritizuje nefunkčnost soudů a obnovuje právní řád v České republice, je možné použít parafrázi o „kozlovi, který se stal zahradníkem“. Pavel Rychetský byl jedním z  nejvýše posta­ vených činitelů státu zodpovědných za právní řád a jeho dodržování, když se po  „převratu“ pokládaly základy právní soustavy a  pořádku „de­mokratického státu“, on nesl a nese spoluzodpovědnost za prosazení kontinuity právního řádu s právem totalitního státu. On nese spoluzodpovědnost za to, že se na samém počátku nedalo jasné znamení, že zneužití a zločin v našem státě vždy dojde spravedlivého trestu. Na  podzim 1990 vystoupil na  klubu poslanců Občanského fóra Čes­ké národní rady a  jako federální ministr spravedlnosti a  vysoký čini­tel Občanského fóra nás přesvědčoval o nutnosti právní kontinuity a dokazoval, že není možné komunistickou stranu zakázat. Napadl jsem ho a řekl, že bez zákazu komunistické strany a jasného potrestání zneužití a  zločinů nemůže být změny, protože právní řád nebude fungovat a platit. Odpově­děl, že to nejde, argumentoval lidskými právy a promlčením. Pavel Rychetský je zodpovědný za  to, že některé zákony, které jsme s právním řádem převzali, se účelově rušily a nebyly nahrazeny novými normami. Úmyslně se v hospodářské a ekonomické sféře vytvářel stav, kdy nebyly platné právní normy, podle kterých bylo možno soudit a trestat hospodářské přestupky, přesuny a zcizovaní majetku státu. V roce 1991 jsem do Českého deníku napsal článek o zrušení zákona o  socialistickém majetku a  vlastnictví. Napsal jsem, že byl zrušen záměrně, aby nebyla norma, podle které by se dalo postihovat zcizování majetku státu. Zodpovědný je za to federální ministr spravedlnosti Pavel Rychetský. Dos­tal jsem od pana místopředsedy vlády dopis, že se mu veřej­ně omluvím, nebo mne dá trestně stíhat. Zákon, že byl zrušen v  květnu 1990 a  on byl místopředsedou vlády zodpovědným za legislativu až od června. Jaksi zapomněl, že v té době byl generálním prokurátorem. Velmi dobře věděl, o čem zákon byl a proč byl zrušen. Neomluvil jsem se, neměl jsem za co. Jako nejvyšší legislativec byl v  té době zodpovědný za  to, že se vytvářely a schvalovaly zákony, které neměly sankce. Předlohy těchto zákonů připravovaly ministerstva a  vládní úřady. Stejné platí pro formu­lace záměrně do  zákonů vkládané s  možností jiné interpretace a zneužití. Není pravda, že se takovéto „chyby“ dostávaly do zákonů „tvořivostí“ poslanců, při projednávání ve sněmovně. Nejdříve to byla praxe vládních předloh, mnozí poslanci se na počátku snažili, pokud na  to přišli, tyto „chyby“ opravovat. Až později se stalo běžnou praxí, že se takovéto „chyby“ vkládaly do  zákonů via poslanci, když se tzv. lobing profesionalizoval. Základy takové tvorby zákonů se kladly za pana doktora Rychetského. Komunismus byl společenská rakovina. Při zhoubném bujení dochází k  poruše řádu biochemických a  biologických procesů, kterými příroda staví a  obnovuje tkáně organismů. V  určitém místě biologického procesu se poruší zpětná vazba, která proces zastavuje, nebo 82


směruje jinam. Tkáň pokračuje v bujení a taková tkáň, protože se vymkla řádu, ohrožuje celý organismus, prorůstá jím a nakonec jej zahubí. Komunismus je jednou z  etap a  období lidské společenské existence a vývoje, kdy došlo k poruše­ní řádu hodnot, jež udržovaly lidské společenství v  rovnováze a  bránily zneužití a  excesům. Ve  svých základních idejích je postaven na  lži, která odporuje pravdě i  realitě individuální a  společenské existence člověka. Integrální součástí lži a jejím následkem je násilí, chce-li se lež dlouhodobě udržet, používá násilí. Komunismus, aby se udržel, vytvořil celý systém, kterým zatahoval celé ovládané společenství do pocitu spoluviny. Těžce poškodil hodnotový systém, plod tisíciletého hledání řádu, který byl zpětnou vazbou bránící zhoubnému bujení. Privilegované vrstvy, které vytvořil, postihlo zhoubné bujení nejvíce, ony se staly nádorem a metastázami, dodnes ohrožují život celého společenského organismu. Prvním protinádorovým lékem, cytostatikem, který měl být české společnosti podán zkušeným a zodpovědným lékařem, mínil-li léčbu rako­viny vážně, mohlo být jen poctivé vyrovnání se s minulostí. Jasné, exemplární potrestání zneužití a  zločinů komunistické éry, to měla být první zpětná vazba vložená do  společenského organismu. Společenský signál, že léčba duchovní choroby je míněna vážně. Jen tak mohla začít adekvátní léčba zhoubného bujení. Pavel Rychetský je falešný lékař, sám byl produktem zhoubného bujení. Je jedním ze „státníků“ devadesátých let, kteří na  politické úrovni za­jišťovali transplantaci metastáz do  novéno média. Přechod privilegované vrstvy, jejíž vnitřní hodnoty a mentalitu vytvořil totalitní systém, do státu a společnosti, která chtěla být pluralitní a demokratická. Znovu jsou privilegovanou vrstvou a opět stojí na lži. Když jsem slyšel ministra „spravedlnosti“ Pavla Rychetského v  rozhlasové diskusi tvrdit, že nezná žádný případ korupce v  soudnictví, vím, že jen plní to, co dělal od samého počátku. Vyrostl a byl odchován v dialektickém pojímání světa, pravdu má ten, kdo má moc a dnes majetek. Proto na počátku nesměl být vytvořen precedens, že zneužití a zločin se trestá. Moc a majetek již mají, tématem dne a náplní práce ministra „spravedlnosti“ jejich „demokracie“ je „zatloukat, zatloukat, za­tloukat.“ Potřebují ještě deset roků, aby se „transplantát“ doko­nale ujal a  přihojil. Úkolem falešného lékaře je co nejvíce prodloužit dobu nefunkčnosti právního systému, aby pak již nic nebylo dohledatelné a prošly lhůty promlčitelnosti. Podivný to úkol ministra spravedlnosti.

83


25 Miroslav Sládek Miroslav Sládek – Spolu s Kotasem-Včelařem (146) a dalšími byl dokladem, že jde-li o politickou a hospodářskou moc, přes vnější znaky demoralizace a rozkladu, zůstávají tajné služby a organizační aparáty totalitních států intaktní. Výhoda praktické zkušenosti s politickou mocí, informace a provázanost lidí spojených s výhodami držby rozhodovacích postavení, může zvrátit mocí situace, kdy se zdá, že všichni jsou proti a určitá éra končí. Nepochybuji o tom, že technologická mocenská elita, kterou vytvořil totalitní stát, která jej ve skutečnosti již v  posledním desetiletí řídila, si byla vědoma nutnosti změny značky a měla připravené varianty. Prvním předpokladem úspěšného zvládnutí „převratu“ a převtělení se „předvoje dělnické třídy“ v  kapitalisty a  představitele „demokratického“ státu bylo udržet neporušené organizační struktury svého aparátu. Proto nebyla zakázána komunistická strana. Svými organizačními struktu­rami a  vazbami musela překlenout přechodné období. První dva-tři roky po roce 1990 to nevyvratitelně dosvědčují. Proto Václav Havel, jako součást hry, vystoupil s heslem „nejsme jako oni“. Musela být urychleně par­lamenty přijímána listina práv a  svobod. Nejdůležitějším aktem této pr­vní části „velikého přechodu“ bylo, aby lidé spjatí s minulým režimem v co největším rozsahu zůstali na svých místech. Politika je záležitostí jednoduchých symbolů, název strany nebo politického hnutí může oslovit nebo upoutat pozornost, jen dokáže-li vyvolat v  lidech představu určitého politického směru a  jednání. Nejsou tolik důležité politické programy, důležitá je politická značka. Jak dobře to věděli bezejmenní technokraté a byli na konec komunistické éry připraveni, svědčí průběh prvních roků „velkého přechodu“ devadesátých let. Republikánská strana byla značka na konci komunistického období lukrativní a nebezpečná, Hrozilo, že kolem této značky se mohou dát dohromady lidé, kteří mají určité politické představy, kteří by mo­hli trvat na důsledné demontáži komunismu. Není náhodné objevení se na  české politické scéně v  roce 1990 podivného republikána – emigranta Kotase. Stejně tak publicita, které se tomu chaotovi dostalo. Málokdo již ví, že v  počátcích ODS byl i  poradcem Václava Klause. Daleko úspěšnější verzí „republikána“ byl Miroslav Sládek. Česká, „nezávislá“ a „objektivní“ informační média, jaksi po celá léta zapomínala informovat a důsledně analyzovat minulost i anamnézu (147) republikánského „charismatického“ vůdce Miroslava Sládka. „Mirín“ Sládek byl bezpochyby talent, a  dobře vycvičený talent. K  profesi zaměstnance cenzorního úřadu a  cenzora jistě patřil jemný cit a  smysl pro dvojsmysly, záludnosti a  „hajzlovinky“. Na  jisté pokleslé úrovni v  tom byl mistr. Mirin Sládek byl profesionál a  jednou, doufám, bude jím v  realitu uvedený projekt republikánské strany a  českého republikánství synonymem „sametové“ revoluce, 84


parodií na čes­kou politiku. Sládek byl na  oběžnou dráhu české popřevratové politiky svými duchovními otci vyslán s  úkolem obsadit značku republikánské strany. Odvést pozornost, zamlžit, diskreditovat pluralitní poli­tiku jako takovou a  pro budoucnost zničit značku republikánství. Jeho politikou, píši jeho, protože všichni ostatní byli v  té podivné tlupě jenom loutky nebo pokřivenci. Byly polopravdy a  virvály. Poměrný úspěch byl součtem toho, že vyplňoval zakázku určité pokleslé společenské vrst­vy, nevěrohodnosti ostatních politických subjektů a podpory, kterou via media měl od svých zaměstnavatelů. Ve sněmovně, když o nic nešlo, vyřvával on i jeho soukmenovci proti komunistům nebo naopak proti vládě. Na  dlouhé hodiny a  dny blokovali jednání čtením nesmyslných textů. Při hlasování o politicky a hospodářsky důležitých věcech hlaso­ vali vždy s komunisty. Když o nic nešlo, podávali formálně i skutkově pochybené a nereálné protikomunistické návrhy. Ve volebním období 1992 až 1996, kdy Sládek do  sněmovny nebyl zvolen a  nebyl fyzicky přítomen, postihla jeho klub jistá nedisciplinovanost. Při krizi, která v roce 1993-94 zachvátila opoziční kluby, opustili jeho stranu asi tři poslanci a přešli do jiných klubů. Poslance, kteří byli zvoleni v roce 1996, již ovládal tvrdou rukou a žádný z nich si nedovolil nedbat pokynů svého vůdce. O způsobech a o tom, jakým subjektem byla republikánská strana Miroslava Sládka, leccos vypovídá i to, že v poslaneckém klubu byla jeho dcera, zeť a milenka. Jan Vik (148), místopředseda poslaneckého klubu byl zvláště pokřivená lidská kreaturka. Pro ilustraci politických aktivit a  zadání, která Miroslav Sládek a  jeho boys na  politické scéně poloviny devadesátých let plnili, si dovo­lím uvést pár konkrétních příkladů. S odstupem času tvrdím, že virvál a  zadržení Miroslava Sládka před volbou Václava Havla prezidentem České republiky v roce 1997 a zabránění jeho účasti na této volbě byla dohod­nutá a připravená hra. Šlo o to zpochybnit věrohodnost volby, dát Václavu Havlovi mocenské skupině, kterou reprezentoval, znamení, jaké meze má, a oslabit jeho mandát. Václav Havel byl tehdy zvolen většinou jednoho hlasu. Zainteresovaní organizátoři této mocenské hry měli jistě předem spočítány pravděpodobné počty hlasů. V případě, že by v uvedeném kole hlasování Havel zvolen nebyl, nic se nedělo, po vyjednávání by byl s jistotou zvolen a jeho mandát by byl ještě slabší. Pro informaci dodá­vám, že jsem pro Václava Havla nehlasoval a  předem to řekl i  napsal. Na  jaře 1998 vyvolala opozice ve sněmovně hlasování o zbavení imunity Ivana Kočárníka (149). Kočárník ještě jako ministr financí poskytl finanční skupině PPF půjčku ze státních peněz, ačkoliv byla již soukromou společností a  vlastnila Českou pojišťovnu. Po odchodu z místa ministra se stal členem jejího představenstva. Při hlasovaní ve sněmovně byla žádost o vydání Ivana Kočárníka soudu zamítnuta. Přispěli k  tomu především republikáni, kteří pro vydání nehlasovali. Po  ukončení hlasování jsem ze svého místa šel dozadu ke stěně jednacího sálu, abych viděl reakci celé sněmovny. Sládek seděl v pravé krajní řadě a vedle přes ulič­ku ve střední řadě seděl Ivan Kočárník. Když ukazatel součtu hlasů ukázal, že 85


vydání neprošlo, Sládek vstal a s  rozzářeným úsměvem volal na  Kočárníka: „je to výborné, Ivane, co?“ Pro doplnění ještě uvádím, že jsem pova­žoval toto hlasování za velmi důležité a za znamení určité politické epochy, dá-li se tak říct. Vystoupil jsem v diskusi a řekl: cituji smysl mého vystoupení: „konkrétní žádost o zbavení imunity Ivana Kočárníka byla politickým předvolebním aktem opozice a to je špatně. Na druhé straně podpořím zbavení imunity a to proto, že naše činy v tomto období devadesá­ tých let musí být zváženy nezávislými soudy a institucemi. Nevydání Ivana Kočárníka vyšetřování a sou­du bude znamením druhé tlusté čáry za minu­ lostí. Nevěřím na dlouhodobé trvání státu, natož na jeho prosperitu, je-li za­ ložen na skutečnosti, že zneužití a zločin jsou beztrestné.“ Pro vydání jsem hlasoval jako je­diný vládní poslanec. Sládek byl jako ryba ve  vodě, když mohl na  jedince nebo na  vládu vytaho­vat jejich nekorektnosti, podrazy nebo korupci. Nešlo, ale o  kritiku takové činnosti nebo chování, byla to jenom příležitost k diskreditaci určitých lidí a celé scény. Nebyla-li mu dána příležitost a  neměl co vytahovat, byl trapný. Měl jsem s  ním několik slovních střetů při jednání sněmovny. Jeho jediným a posledním argumentem na mne bylo vždy nakonec: „poslanec Hofhanzl je ve straně s Vladimírem Dlouhým.“ Jedinečným dokladem, že znal dobře záměry a cíl sametové politické hry na  demokracii, byla jeho slova ze sněmovní tribuny na mou adresu při naší poslední řečnické kontroverzi. Nepamatuji se již, čím to začalo, ale měl na moji adre­su nějakou poznámku. Slušným způsobem jsem ho poslal, kam patří. Když znovu vystoupil a byl hrubší, reagoval jsem stejně. Nakonec znovu došel k mluvítku, chvíli hleděl a pak se svým typickým šklebem mávnul rukou a řekl: „Co se budu s  poslancem Hofhanzlem dohadovat, až ho vymetou a  jako že ho už brzy vymetou, nikdo ho nezaměstná.“ Vstal jsem, došel k mluvít­ku a odpověděl: „…ten pán, co zde mluvil přede mnou, měl bohužel pravdu, neznamená to však, že budu jednat jinak.“ Když jsem končil svou dráhu poslance, samozřejmě, že, mi nikdo zaměstnání nenabídl. Ani jsem to nečekal, velmi dobře jsem poznal, jak nepřijatelný je člověk, který jedná nekompromisně přímo. V  nemocnici v  Jihlavě, kde jsem pracoval před svým zvolením do  České národní rady, měly zainteresované osoby strach, aby mne nenapadlo se vrátit. Ředitel ctihodného ústavu, který po dobu mého poslancování neopomněl jediného svátku a výročí, aniž by mi poslal přání, se ani nevynořil z vedlejší místnost, když jsem po skončení poslaneckého mandátu přišel ukončit zaměstnanecký poměr, i když rozvázání pracovního poměru musel podepsat. Neměl ani na  to, aby věděl, že soudný muž dvakrát do  jedné řeky nevstupuje. Ředitelem nemocnice se stal bývalý velitel míst­ní vojenské posádky díky své spolupatřičnosti k  charitativnímu ctihod­nému spolku rotariánů (150), kterými se stali všichni staronoví velikáni středověkého důlního města. Nabídl jsem o něco později své služby Národnímu parku Šumava. Byl jsem u zakládání parku a znal do podrobností ne­čistou hru, která se celá devadesátá léta kolem tohoto přírodně lukra­tivního a strategicky významného území doposud hraje. Když o  rok a  půl později obě 86


komory parlamentu i pan prezident schválili vydání lesů v národních parcích obcím, dal jsem výpověď s  tím, že u  rozkradení Šumavy být nemusím a požádal o předčasný odchod do důchodu. Ředitel se stejně již dlouho jako státní zaměstnanec bál, co kde řeknu a napíšu. Miroslav Sládek se svým oddílem byl jednou ze strategických figur sametové kampaně o  mocenské, kapitálové a  politické znovuovládnutí českomoravské kotliny. Když jeho pouliční hordy splnily svou historickou úlohu, dohrál i on svou roli a byl stažen z oběhu. Nebylo zapotřebí vzpurné námezdníky dorážet v  temných zákoutích, stačilo stáhnout jejich hejtmana z mediálního oběhu. Poměrný úspěch Sládkovy strany v přelomové době devadesátých let je dokladem, jak bohatým rezervoárem pokřivenců, šašků a paskřivců je česká společnost. V posledním půl století, kdykoli jsme měli i jen naději na pozvednutí se, zlepšení našeho údělu a otevíra­la se cesta k svéprávnosti, ukázaly se hlubiny české duše. Poznámky

(146) PhDr. Jiří Kotas – Včelař (* 7. 6. 1952), český podnikatel a  politik. Vystudoval Filozofickou fakultu UK a poté pracoval v Československém institutu ČSAV. V roce 1979 emigroval do Kanady. Po listopadu 1989 se vrátil do Československa, kde se stal předsedou konzervativní strany – Svobodný blok a ekonomickým poradcem Vác­ lava Klause. V roce 1991 založil banku Bohemia, která po třech letech zkrachovala. Později vstoupil do Liberálně sociální unie, v roce 1992 kandidoval za Hnutí dů­ chodců - Za životní jistoty. V témže roce neúspěšně kandidoval na prezidenta. V sou­ časné době žije v  Kanadě, v  ČR je stíhán pro podezření, že obchodoval s  padělky obrazů. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Kotas) (147) Anamnéza, soupis významných údajů o prodělaných chorobách. (148) Jan Vik, český krajně pravicový politik. Člen strany SPR – RSČ, kde zastával post muže č. 2 po Miroslavu Sládkovi. Poslanec Parlamentu ČR za tuto stranu. V roce 2002, po rozpadu SPR – RSČ, založil stranu Republikáni, která má za hlavní cíl očistit stranu od vzpomínky na Miroslava Sládka. (viz internetové články) (149) Ing. Ivan Kočárník, CSc. (* 29. 11. 1944, Třebonín), český ekonom a politik. Vy­ studoval Vysokou školu ekonomickou a  poté pracoval ve  Výzkumném ústavu fi­ nanční a  úvěrové politiky. Před rokem 1990 byl členem KSČ. Po  sametové revo­ luci poradce ministra financí V. Klause a 1992 poslanec Federálního shromáždění za ODS. V letech 1992 - 97 ministr financí ČR, 1992 - 96 zároveň místopředseda vlády ČR a  1996 - 98 poslanec Parlamentu ČR. Po  vypršení mandátu předseda představenstva PPF a 2007 - 2009 předseda dozorčí rady ČSA. Od července 2010 poradce ministra financí Miroslava Kalouska. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Ivan_ Ko%C4%8D%C3%A1rn%C3%ADk) (150) Rotariáni, členové organizace vzniklé v roce 1905 v Chicagu. Je podobného charak­ teru jako Svobodní zednáři. Velký důraz klade na charitativní činnost. (Kol. auto­ rů, Malá československá encyklopedie, Pom – Š, Praha 1987, s. 374.)

87


26 Ivan Mašek a Viktor Dobal Ivan Mašek a Viktor Dobal – Ivan i Viktor se mohli dostat do vysoké politiky jen v přelomové, „chaotické“ době počátku devadesátých let. Jen tehdy se do české politiky mohly dostat i skutečné individuality. Jsou ale též příkladem toho, jak jsme si všichni ve svých osobnostech nesli poznamenání prostředím, ve kterém jsme žili a vyrostli. Ivan Mašek byl vyloučen ze studií na Filozofické fakultě, myslím si, že mohl spíše své učitele učit, a  později vystudoval ekonomii. Pracoval jako programátor. Co mu Pán Bůh nedal na fyzickém vzhledu, bohatě vyna­hradil v  intelektuální kapacitě. Viktor Dobal vystudoval chemickou te­chnologii a v době svého mandátu v České národní radě současně řídil výzkumný ústav farmakologický, kde usiloval o  jeho funkční transformaci. Viktor i Ivan byli na poměry české poslanecké sněmovny jedinečně všeo­becně vzdělané osobnosti. Mohu říct, že mi bylo potěšením být s  nimi členem jedné strany a  poslaneckého klubu. Poslouchat jejich argumenty, sledovat běh jejich úvah bylo často intelektuálním požitkem. Viktor z počátku působil dojmem nenápadného intelektuála pospávajícího ve  své poslanecké lavici. Zpracoval a  připravil předlohy klíčových návrhů záko­nů, které kdyby byly v té době přijaty, mohly nasměrovat vývoj naší země jiným směrem, než je dnešní marasmus. Předložil návrhy zákonů o  politických stranách, veřejně prospěšných organizacích, restituci církevního majetku a mnohé jiné. Při projednávání ve sněmovně a hlasování je shazo­vala se stolu opozice se zdravým jádrem ODS. Jedinečný byl příklad zá­ kona o  veřejných zakázkách, někdy v  roce 1995. Měli jsme k  tomuto materi­álu jako poradce Čecha – emigranta, který v oboru pracoval roky v  Němec­ké spolkové republice. Připravili s  Viktorem k  vládní předloze komplexní pozměňovací návrh, ve kterém vychytali „chyby“ a jistili kritická místa vládního návrhu. Při projednávání ve sněmovně, když Viktor předlo­žil svůj návrh, opozice spolu s  velkou částí vládních poslanců jej s pos­měchem shodila. Nebylo co diskutovat, návrh neodpovídal smyslu transfor­mace, jak byla nastavena. Zájmové loby, které byly za  všemi poslaneckými kluby, si nepřály zákon, který by bránil zneužívání veřejných zakázek. Viktor Dobal svým nadhledem měl dar vyprovokovat hlupá­ky k nepříčetné reakci. Komunisté předložili ve  sněmovně populistický návrh jazykového zákona. Viktor v diskusi, aby ukázal na pochybenost předlohy, přednesl svůj příspěvek ve slovenštině. Reakce některých pánů, včetně dnešního ministra kultury Dostála (151), nebo Michala Krause byla neu­věřitelně hloupá, doslova se odkopali. Někdy nezbývalo než hledět, jaké živočišné averze ten astenický intelektuál u  některých „ctihodných“ členů sněmovny vyvolával. Přednesem i obsahem svých vystoupení o řády převyšoval úroveň sněmovny. Bohužel, zároveň z  něho byla cítit intelektuální křehkost a to, že není rváč. Parlament je společenskou laboratoří a zkumavkou, ve které se odráží mentální, hodno­tový a intelektuální stav země, společnosti i politiky. V jeho činnosti, debatách 88


přes všechny manipulace a klišé se vyjevuje vnitřní stav jedno­tlivců i uskupení, které reprezentují. Viktora Dobala, vzdělance a křeh­kého intelektuála hloupost a  živočišné averze deprimovaly a  těžce je snášel. Politika v postkomunistické zemi, měla-li k něčemu pozitivnímu směrovat a  vést, nebyla možná bez statečných mužů a  bojovníků se smyslem pro fair play. Nemohl jsem se s  Viktorem, jak měl věci promyšlené a  připravené, většinou srovnávat, ale stál jsem nohama na  zemi a  věděl, v  jakém pros­tředí se pohybuji. Mohl a postupně jsem říkal ve sněmovně věci, které si jiní nemohli dovolit, ale znamenalo to, že jsem nesměl udělat chybu. Nesměl jsem dát příležitost, aby bylo na  mne možno vytáhnout nějaký poklesek. Byl-li jsem napaden, musel jsem vrátit větší úder. Bohužel komu­nismus rytířům nesvědčil, tak většinu sametových revolucionářů tvořili pohrobci komunismu, vychytralci, hajzlíci i chaoti, kteří nevěděli ani do jaké dějinné hry se připletli. Viktor měl v  sobě jakýsi ostych, nepotřeboval se předvádět a  byl velmi pracovitý. Dokázal zpracovat, připravit a  napsat přes noc materiá­ly za skupinu expertů. Bohužel, ale k tomu, aby odrušil své vnitřní zábra­ny, si musel někdy něco vypít a pak to býval intelektuální a argumentační gejzír. Hlupáci a kariéristé, kterým šlo o všechno jiné než o  zasvěcené řešení věcí a  pozitivní cíle politiky, které nezajímalo, co bylo řečeno, měli argument. Bída byla, že když na politickém grémiu nebo i  ústředním sněmu ODA byly debaty nejblbější a  „Vladimírovi chlapci“ hloupostí kvetli, tak Viktor s  Ivanem často odcházeli na  pivo. Stejné se stáva­lo při jednání sněmovny. Když ve sněmovně byly debaty nejstupidnější a bylo třeba, aby tam byla i druhá strana a odpověděla, seděli s Ivanem v „dolní sněmovně“ u piva. Chodil jsem pro ně a prosil je, aby šli do jednacího sálu, že tam ti hajzlové něco dohodnou a usnesou. Odpovídali mi, že hňupy poslouchat nemusí. Jednou z  velikých příčin dnešního politického, společenského i  hospodářského marasmu, toho, že jsme se vrátili zpět tam, proti čemu jsme na konci osmdesátých let revoltovali, je nepevnost našeho přes­vědčení a našich charakterů. Komunismus šel do kolébek, šel na kořeny myšlení a k základům utváření zvyků, zásad a charakterů. Jejich největším „úspěchem,“ lze-li to tak říct, bylo, že na konci jejich éry v  zemích, které postihl ten mor, neexistovala společenská vrstva lidí svébytných a  zodpovědných. Na  konci osmdesátých let naše země neměla osobnosti od kolébky rostlé na pevných zásadách, hluboce vestavěných do jejich zvyků a jednání. Hodnot, od kterých se neustupuje a  o  kterých nepotřebuji ani přemýšlet. Jsou-li tací lidé, je naděje na  skutečnou změnu. Teprve do  podstaty osobnosti přirozeně vrostlé přesvědčení dává sílu, když se zdá, že přesila je příliš velká a naděje žádná. Nejdříve přichází myšlenka, pochopení problému, že něco je z  podstaty špatné. Je to světélko na  počátku tunelu. Formulovaná myšlenka se pak může stát i  vlastnictvím ostatních, kteří o  problému hlouběji nepřemýšleli. Teprve myšlenka, která se začne stávat 89


součástí zvyků a jednání množství lidí, otevírá cestu ke  změně. Až pak se vstu­puje do tmavého ústí štoly a začíná pochod za světélkem na druhé straně. Listopad 1989 byl pouze na  veřejnosti formulovanou myšlenkou, že komunismus je špatný a zhoubný, bylo to světélko na počátku tunelu. I většina těch, kteří s tou myšlenkou vystoupili, byla komunismem infikována, měli jej hluboko ve svých zvycích a duši. Není lepšího příkladu, než je symbol „sametové revoluce“ Václav Havel. Slovy mluvil o morálce, etice, odsuzoval komunismus, jako politik se dohodl s  provozovateli komunismu a  umožnil jim jako společenské třídě přejít za linii „převratu“. Většina z nich pod starou značkou, s novou ideologií a  inovovanou technologií pokračovala v  tomtéž, co činili za  komunismu. Václav Havel poslou­žil jako krycí figura a  jistě sám měl pocit, jak významnou roli hraje. Jako politik svými činy úspěšně pomohl diskreditovat myšlenku veřejně vyslovenou na přelomu osmdesátých let. Měl jsem neopakovatelnou příležitost vidět v laboratorní zkumav­ ce parlamentu, jak se v  průběhu času měnili lidé i  strany, které po  devadesátém roce vstoupily do  české politiky. Celý ten vývoj determino­vala lež, která se stala na  samém počátku. Veřejně se vyslovilo, že komu­nismus je zločinný a páchal zlo. Pak se s lidmi, kteří jej reprezento­vali, a stranou, která byla jejich organizační platformou, uzavřela doho­da. Do veřejnosti tím byl vyslán signál, že nic není doopravdy, zařizujte se po starém. Zlo zůstalo věrohodné a začalo obnovovat svou sílu. Ti, kteří v krizové, přelomové době s přesvědčením vystoupili proti špatné­mu systému a jeho strukturám, ve své většině lež přijali a nevzepřeli se důsledně. Bezprostředně nastal proces rozkladu. Ten proces se rozběhl na samém počátku devadesátých let, ani nebyl čas uvěřit ve skutečnou změ­nu. ODA byla malým ostrůvkem pozitivní deviace, ale sama v  sobě, lidech, kteří ji zakládali a byli do ní vloženi, s úkolem jejího ovládnu­ tí a  zneužití, měla zárodek své zhouby. Viktor s  Ivanem byli tvůrci a duší politiky ODA. Přitom ani jeden z nich neas­piroval na oficiální statutární vedoucí funkce, které by jim dávaly právo za  ODA veřejně vystupovat a v rámci pravomocí rozhodovat. Bylo to poznamenání, které jsme si nesli jako důsledek toho, že jsme byli třetiřadými občany. Vyrostli jsme v pocitu přirozené averze k vnějším ofi­ciálním strukturám, nebyl to náš stát. Neměli jsme do svého myšlení a jednání zvykově vestavěný pocit spoluodpovědnosti a vůli k rozhodování. Byla to vnitřní podvědomá neochota se zavazovat, přebírat na sebe i formálně závazky a  tím i  zodpovědnost. Jakýsi zvrácený pocit svobo­dy znovu otevíral široký prostor pro nezodpovědné a kariéristy. Proto tak snadno Viktor s Ivanem odcházeli na pivo, když debaty a spory na politickém grémiu nebo poslaneckém klubu byly nejblbější. Na  podzim 1993 jsem vyvolal v  poslaneckém klubu ODA volby nového vedení klubu. U dosavadního předsedy klubu Oldřicha Kužílka nikdy člověk nemohl vědět, jakou hru a s kým hraje. Olda Kužílek byl mistr na  jednací řády, formální technologie a  intriky pro intriky. 90


Předsedou klubu se stal, protože to nikdo nechtěl dělat. Velmi rád se toho ujal. Prosadil jsem novou volbu i přes odpor Jana Kalvody i dalších. Navrhl jsem za  předsedu Ivana Maška a  po  jeho zvolení ještě za místopředsedu Viktora Dobala. Tehdy jsme si, když se na to dívám s odstupem času, podepsali ortel politické smrti. Ivan s Viktorem zodpovědnost vzali. V  první řadě trvali na  tom, že mezi volbami zásady politiky ODA, určují a  rozhodují poslanci zvolení voliči ve  volbách. Členové vlády za  ODA, tedy i  Vladimír Dlouhý, museli dodržovat a respektovat rozhodnutí poslaneckého klubu. Před zasedáním a jednáním vlády se museli zúčastnit jednání klubu a byli zavázáni ve vládě prosazovat jím přijatá rozhodnutí. Postavi­li jsme se tím proti již přijatému úzu, jak fungovaly ostatní strany a k čemu směřovala česká postkomunistická politika. Směrování a cíle politiky neurčovali volení zástupci a  parlament se stával již jenom divadlem pro natřásání peří a odvádění pozornosti. Viktora se podařilo odstranit z politiky ve volbách 1996. Kandido­ val v  Plzeňském kraji na  druhém místě kandidátky, za  Pavlem Bratinkou. Ve volebním kraji vykonal za Bratinku celou volební kampaň a  práci. Zvolený na  kandidátce ODA byl pouze první v  pořadí Bratinka. Měli spolu nepsanou dohodu, že když se stane Bratinka ministrem, odstoupí od mandátu a na jeho místo by nastoupil do sněmovny Viktor. Pavel Bratinka se stal ministrem bez portfeje a z mandátu neodstoupil. Dokonalé deziluze Viktor došel, když jako jeho náměstek připravoval Bratinkovi do  vlády materiá­ly a  ten je prakticky nikdy nepoužil a neprosazoval. Poslední ránu dostaly iluze intelektuála Dobala, když po  likvidaci ODA za  nějaký čas zjistil, že Pavel Bratinka je spolupracovníkem ing.  Ulčáka (152), posledního předsedy Socialistického svazu mládeže a  dnes jednoho z  největších mafiánů privatizačních fondů. Ivan Mašek byl nejlepší mozek české politiky devadesátých let, měl i charakter. Tyto schopnosti se bohu­žel kombinovaly s okamžiky a obdobími téměř totální nezodpovědnosti. Základní části a mechanismy české ústavy, které brání zneužiti moci a náhlým změnám politické moci a pořádku – funkce ústavního soudu a kontrolní role Senátu byly prosazeny díky Ivanovi. Myslím, že v  roce 1993 před jednáním o  rozpočtu si na  kapesní počítačce spočetl a  odhadl základní položky státního rozpočtu. Jeho odhad byl přesný, lišil se snad jen o dvě-tři miliardy. Ivan Kočárník v těch letech záměrně nad­hodnocoval objem rozpočtu a udržoval si v něm nepřiznanou rezervu v objemu 30 až 40 miliard. Tyto peníze a zdroje, samozřejmě s vědomím Václava Klause, byly používány k tomu, co bych nazval centrální korupcí. Byly přidělovány na různé projekty a akce těm, které chtěl Václav Klaus a ODS získat na svou stranu. Ivan k rozpočtu připravil pozměňova­cí návrhy, které měly omezit a odstranit tuto nepřiznanou rezervu, aby rozpočet odpovídal realitě a  zamezil zneužívání rozpočtových rezerv. Reakce sněmovny byla jedinečná a  vypovídala, o  čem je česká politika. Při projednávání a pak hlasování nás pro návrhy hlasovalo 15 až 20, zbytek sněmovny hlasoval proti a nezakrytě se nám smál. Všichni včetně 91


komunistů počítali s tím, že si z této rezervy jejich starostové a zájmové skupiny za protislužby, i při hlasování o některých zákonech, také něco utrhnou. Takovýmto způsobem se od  shora nastavovaly normy ko­rupce a dával příklad fungování do nižších článků státní správy i sa­ mosprávy. Novináři o těchto praktikách samozřejmě věděli a znali je, ale nepsali o nich, naopak, rozepisovali se o populismu a extrémismu ODA. Nejasná mi byla a  je role Ivana Maška, při projednávání zákona „O  protiprávnosti komunistického režimu“ v  roce 1993. Ivan byl ve  sněmovně zpravodajem předlo­ženého návrhu. Podal jsem k  projednávanému tisku pozměňovací návrh, že komunistická strana se ode dne účinnosti zákona zakazuje a rozsáhle odůvodnil, proč návrh předkládám. Obecně byla velká obava, aby návrh nebyl schválen. Ivan před hlasováním o mém návrhu jako zpravodaj řekl sněmovně, že návrh je nehlasovatelný, protože je legislativně špatně podán. Nebyla to pravda a  sám mi to přiznal. Nevím, jestli důvodem bylo již obec­ně přijaté přesvědčení, že to nejde – neboli tak zvaná politická moudrost, která obvykle vede do pekel, nebo něco jiného. V  lednu 1994 byl na  ODA mediálně vytažen dluh u  Komerční a prů­myslové banky z jara 1992. Proti ODA byla rozpoutána nevybíravá kampaň. Již jsem se zmínil o načasování a vnitřní spolupráci skupiny Vladimíra Dlouhého. Ve stejné době byly nalezeny na ústředním sekretariátu ODA v Rytířské ulici odposlechové „štěnice“. Jan Kalvoda s Ivanem nález zveřejnili, ale celá věc byla polovičatá a zbabraná. Médiím se podařilo věc zmanipu­lovat, že vypadala jako nepodařená a nevěrohodná protiakce vedení ODA k zakrytí dluhu a odvedení pozornosti. Po nálezu štěnic je nechali odpojit pracovníkům ministerstva vnitra, kteří se od toho distancovali, že to je práce BIS. Až teprve potom věc zveřejnili, ale pak už mohla protivná strana nález zpochybňovat a mediálně vyzněla kauza proti ODA. Kalvoda ani Ivan neřekli celou pravdu, ať již z  jakéhokoli důvodu. Těm, kteří byli za  oběma kauzami, se podařilo ODA znevěrohodnit. Připomínám, že rok před vytažením dluhu na  veřejnost mne dva poslanci ODS upozor­ňovali, že je připraveno vytáhnout na ODA případ jejího dluhu. Na celostátní stranické konferenci ODA před volbami 1996 zachrá­ nil Ivan ODA prosazením své­ho návrhu pravidel primárních voleb, které měly určit pořadí kandidátů na  volební stranické kandidátce. Jeho návrh trval na  tom, že pořadí určí počet hlasů, které kandidáti obdrží ve stranických primárkách, nebude možno, aby krajská ústředí mohla dělat nějaké změny. Stoupenci „Miláčka“ Vladimíra prosazovali, aby krajská ústředí mohla upravit konečné pořadí. Ve vedení sekretariátů krajů měli již Vladimírovi chlapci většinu, měli zdroje a bez bázně a hany manipulovali a kupovali hlasy. Po  volbách 1996 navrhl Ivan politická radě, aby ODA odmítla vstup do Klausovy vlády a šla do opozice. Bylo to jediné poctivé a rozumné řeše­ní. Všechny vlády od roku 1990 stejně nebyly žádnými koaličními vládami, politiku těchto vlád od samého počátku neurčovali volení poslanci a po­litici. Určovali ji zcela jiní lidé a struktury přes pár 92


prominentů v čele stran, vlád a šéfů vládních úřadů. Dědictví komunismu a první popřevratové základní kroky způsobily, že scéna byla tak roztříštěná, že ve  sněmovně se nebylo možné na  ničem dohodnout. Jeho návrh byl odmítnut a  málem nás vyloučili. ODA pak již spěla ke svému smutnému konci. Na politické radě ODA po tak zvaném „Sarajevském puči“ odmítl, aby se ODA připojila k Luxovu vystoupení z vlády, s nímž přišel Skalický. Jasně jim řekl, jaké to bude mít následky – porážku ve volbách toho, co si doposud říká pravice, a konec ODA. Na  celostátní konferenci ODA v  Mostě, kde byl zvolen předsedou Žantovský, se nechal zatáhnout jedním Tošerovým hochem do  hospody. Protáhli několik hospod a  skončili v  nějaké cikánské. Celé ty dva dny, kdy ODA ostudně a definitivně umírala, byl namol opilý. V  jednacím sále křepčili hlupáci, najatí hrobníci a  zlodějíčci, předse­dou ODA se stal šašek. Byly to dva velmi smutné dny. Řekl jsem ve své řeči sálu, že zničí nástroj, který jsme stavěli, aby pomohl vést naši zemi ke svobodě. Vykřičeli mne. Myslím, že i umírat se má důstojně. Viděl jsem mnohokrát Ivana bojovat a perfektně argumentovat a pak někdy, kdy šlo o mnoho anebo i o vše, nepřijít anebo být na mol opilý. Nechápal jsem a dodnes nejsem schopen pochopit tato jeho období absolutní ztráty zodpovědnosti a sebekázně. Proč vůbec šel do politiky a angažoval se. V takovýchto okamžicích popíral vše, co měsíce a roky dělal. Kdyby nevěděl, o čem politika je a v jakém prostředí se pohybujeme, snad by šlo leccos pochopit, ale jeho perfektní logika a znalosti doká­zaly předvídat. V jeho osobnosti byla černá díra, do které se někdy vše zhroutilo. Věděl, ze nejhlouběji v české politice je princip vydíraní a zneužití slabých míst, k ovládání nebo odstranění nepohodlných lidí. Přesto svými opileckými eskapádami jim dával příležitost. Dnes, s odstu­pem let si bohužel myslím, že opilecký výpadek na  celostátní konferenci ODA v  Mostě byl úmyslný. Bylo to alibi, kterým se Ivan vyhnul totální konfrontaci. Svým projevem tehdy mohl významně ovlivnit průběh. Vyhnul se tomu, proč, pod jakým tlakem, nevím. Bylo by to jen prodloužilo agónii ODA. Vyhrát jsme nemohli, k  tomu jsme již v celko­vých okolnostech české politiky neměli šanci. Myslím si ale, že muž i jako politik nemá umírat jako dobytek. Je českou charakterovou vadou a  čeští politici již desítky let ji exemplárně předvádějí, že nemáme sebeúctu. A  neměli ji, a  nemají ani ti lepší z  nich. V  životě je normální, že prohráváme, v  politice to platí mnohonásobně. Někdy musím prohrát, když okolnosti a síly jsou takové, že nemám šanci. Prohrát, když mám pravdu, mám se ctí. Pro budoucnost mi to dává právo znovu vstát, dát příklad těm, kteří přijdou po  nás. České prohry minulého století nesly všechny znaky nesta­tečnosti a trapnosti. Devadesátá léta, která byla nadějí, že postavíme základy našeho státu na  slušný a  poctivý základ, byla opět totální prohrou. Prohrou o to horší, že již nešlo o život. Devadesátá léta ukázala hloubku duchovního marasmu, do kterého je ponořena česká 93


společnost. Vyhráli stejní lidé, kteří zneužívali komunismus a nastavi­li stejné normy a techniky, jaké jim zajišťovaly privilegované posta­vení, coby předvoji dělnické třídy. Pár lepších, kteří sami sebou měli nastavit přiklad, se sami zneuctili. Spolupomohli vytvořit vnější dojem, na kterém stojí dnešní „porevoluční demokratický“ režim, že všichni jsme šmejdy. Není ani nebylo věrohodného subjektu. Můj přítel mi před časem řekl: „byl to podivný převrat, všichni se dali k vítězům.“ Viktor Dobal ukončil svou kariéru poslance volbami 1996. V Plzeň­ ském kraji, kde kandidoval, postoupil, jak jsem se již zmínil, jen Pavel Bratinka. Z druhého skrutinia dostala ODA jedno místo. O tom, kdo tento mandát dostane, se rozhodovalo na pro mne památném sněmu v Dlouhé ulici na Starém Městě. Památném proto, že jsem zde ztratil iluze o některých lidech. Rozhodovalo se mezi Viktorem Dobalem a Michalem Prokopem (153). Viktor byl beze sporu nejvýkonnějším a  nejužitečnějším poslancem ODA. Michalu Prokopovi jsme říkali „slepice na  hnoji“. Jeho snaživost a  touha po  ně­jaké trafice byla nenapodobitelná. Obvykle se do  něčeho velmi vehementně zaangažoval, zábrany neměl žádné. Když zjistil, že šlápnul do  hovna, začal se podobat domácímu ptáku pobíhajícímu a  hrabajícímu v  kupě slámy promíchané s  produkty hovězího metabolismu. Pouze z  rockového barda nic nevypadávalo, jako ze jmenovaného ptáka, asi že měl kalhoty. Ztratil jsem tehdy definitivně iluze o pravdomluvné a ctihodné senátorce Jarušce Moserové (154), jako později ještě vícekráte. Když v konci ledna 2003, coby prezidentská kandidátka ve Španělském sále ve své řeči pravila, že nikdy nelže, pokřižoval jsem se, a do čtyř světových stran jsem vzal jméno boží nadarmo. Viktor po volbách 1996 ještě do odstoupení Klausovy vlády pracoval jako náměstek u Bratinky. Když jsme z pravé frakce ODA založili Stranu kon­zervativní smlouvy (155), napsal nám ještě text konzervativní smlouvy, sám se již odmítl jakkoli politicky angažovat. Ivan Mašek ve sněmovně ještě významně vystoupil a postavil se pro­ ti projednávání zákona „O předčasných volbách“, na kterém se dohodli soci­ální demokraté a ODS s ostatními stranami. Trval na tom, že se nemají přijímat taková účelová řešení a krize má být řešena podle pravidel, která určuje ústava. Pro ty, kteří mocenskou hru rozehráli, byla jakákoli pravidla zbytečnou překážkou, účel světil prostředky, tak to bylo celá devadesátá léta. Poslední půlrok mandátu poslance chodil do sněmovny již velmi málo. Stranu konzervativní smlouvy, kterou jsme zalo­žili, bral již jen ze setrvačnosti. Dobře věděl, že to, co se v české politice, hospodářství i  s  veřejnou morálkou stalo v  devadesátých letech, na  dlouhé roky zakonzervovává mocenské poměry. Motivaci, kte­rou dává život vyrostlý v tradici s pevnými zásadami, neměl a sám odešel ze scény. Nejhorší, co jsem v devadesátých letech v české politice a na ve­ řejné scéně viděl a  zažil, byl rozklad a  demoralizace i  těch lepších, kteří o něčem byli. Jak se přizpůsobovali a přijímali hodnoty a realitu postkomunistického kapitalismu. To, že Ivan přijal jakousi podivnou

94


roli v Masného hře s  odkupem dluhu ODA (156), bylo nedůstojné jeho formátu. Myslím, že určité věci člověk nemá a nesmí udělat. Poznámky (151) Pavel Dostál (25. 2. 1943, Olomouc – 24. 7. 2005, Brno), český dramatik, novi­ nář a politik. Vystudoval Střední průmyslovou školu chemickou v Olomouci a poté pracoval jako divadelní režisér, dramaturg a scenárista. V letech 1962 – 69 člen KSČ, ze které na protest proti okupaci země vojsky Varšavské smlouvy vystoupil. Za podíl na protiokupačním vysílání propuštěn ze zaměstnání a nucen pracovat v dělnických profesích. V období sametové revoluce člen klubu Obroda. V letech 1988 – 90 režisér a 1990 – 93 umělecký ředitel Hudebního divadla v Olomouci. Od roku 1990 do roku 1996 poslanec Federálního shromáždění a od 1. 1. 1993 Parlamentu ČR, nejprve za OF a po jeho rozpadu za sociální demokracii. Od července 1998 do své smrti ministr kultury. (Josef TOMEŠ, Průkopníci a pokračovatelé, Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878 – 2005, Praha 2005, s. 45.) (152) Ing. Martin Ulčák (* 1964), český podnikatel. Vystudoval VŠE v Praze. V prosinci 1989 se stal předsedou SSM, který v  lednu 1990 přejmenoval na  Svaz mladých, v němž o dva roky později skončil a odešel do podnikatelské sféry. Se svými firmami se účastnil privatizace Sokolovské uhelné, Třineckých železáren a Českomoravských dolů. V  současné době je aktivní ve  společnostech Geco Tabák, Evraz a  Vítkovice. V  roce 2011 čelil obvinění z  podílu na  krachu loterijní společnosti Sazka. (http:// zpravy.idnes.cz/kdysi-vedl-svazaky-ted-taha-za-nitky-martin-ulcak-po-20-letech­ -promluvil-1ms-/kavarna.aspx?c=A091119_092800_kavarna_bos a  http://ekono­ mika.idnes.cz/sazka-vyplatila-stamiliony-za-poradenstvi-firme-martina-ulcaka­ -pw9-/ekonomika.aspx?c=A111012_094505_ekonomika_hro) (153) Mgr. Michal Prokop (* 13. 8. 1946, Praha), český rockový zpěvák, skladatel a poli­ tik. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a obor kulturologie na Filozo­ fické fakultě UK. Od roku 1963 veřejně vystupuje, nejprve jako kytarista a od roku 1967 i jako zpěvák. V roce 1977 podepsal Antichartu. V letech 1990 - 92 byl poslan­ cem Federálního shromáždění nejprve za OF a po jeho rozpadu za ODA a 1996 98 poslanec Parlamentu ČR za ODA. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Michal_Prokop) (154) MUDr. Jaroslava Moserová, Dr.Sc.(17. 1. 1930 – 24. 3. 2006), česká lékařka, spe­ cialistka na  popáleniny, překladatelka, diplomatka a  politička. V  roce 1990 byla zvolena do ČNR, předsedkyně výboru pro vědu, kulturu a vzdělání, 1991 – 1993 velvyslankyní v Austrálii a na Novém Zélandě. V letech 1996 – 1998 místopředsed­ kyní Senátu Parlamentu ČR. V roce 2003 kandidovala na úřad prezidenta České republiky, v roce 2005 zvolena místopředsedkyní Masarykova demokratického hnutí. Vedle obsáhlé překladatelské činnosti napsala řadu povídek a dětských knih. (http:// cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslava_Moserov%C3%A1) (155) Strana konzervativní smlouvy, česká pravicová politická strana. Vznikla v  roce 1998 z pravé frakce ODA. Jejími zakladateli byli: Čestmír Hofhanzl, Ivan Mašek, Daniel Korte a Roman Joch. V roce 2001 se strana sloučila s Konzervativní stra­ nou. Programově se strana hlásila ke  konzervativním hodnotám západoevropské křesťanské civilizace, antikomunismu, ekonomickému liberalismu a euroskepticismu. (http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cestm%C3%ADr_Hofhanzl a http://cs.wikipe­ dia.org/wiki/Konzervativn%C3%AD_strana_%28%C4%8Cesko%29) (156) Masný a odkup dluhu ODA. Jednalo se o 68 milionový dluh strany z roku 1992. Před volbami 2002 se kvůli dluhu ODA dostala čtyřkoalice do  složité situace a  naléhala na  ODA, aby dluh vyrovnala. K  odkupu dluhu se tehdy nabídl pod­ nikatel Radim Masný, blízký přítel Miroslava Šloufa (tehdy ČSSD), s  cílem ODA zničit. (http://zpravy.idnes.cz/podnikatel-masny-znicim-oda-dpr-/domaci. aspx?c=A011212_232637_domaci_was)

95


27 Třetí etapa popřevratového vývoje V průběhu roku 1996 již naplno běžela třetí etapa „popřevratového vývoje“. Mediální propagace většinového volebního systému byla dělostřeleckou přípravou na  redukci spektra politických parlamentních stran. Moravisté splnili úlohu, která spočívala v  odvedení pozornosti od smyslu a priorit převratu. Ztratili finanční i mediální podporu a pomalu se vytratili. Stejné platilo i  pro Trnkovu Zemědělskou stranu. Volby 1996 znamenaly její konec. Jednalo se o strany uměle, účelově založené. Důvodem jejich existence bylo využití momentu a nálady, která v  určitých společenských vrstvách byla ke  zcela jiným politickým záměrům. Ve  prospěch mého tvrzení svědčí podezřelé postavy v čele těchto stran a okolnosti, jak se obě strany v průběhu let chovaly. Stejně to potvrzuje neexistence skutečných osobností v čele těch stran. Republikáni si podporu udrželi a měli poměrný úspěch. Ještě mohli být užiteční v ústřední politické hře. Namátkou se zmíním o volbě prezidenta v roce 1997, zablokování zbavení imunity Ivana Kočárníka na jaře 1998 a častá dlouhá extempore blokování jednání sněmovny. Miroslav Sládek a jeho řídící orgány pro tentokrát již nic neponechali náhodě. Sládkovi lidé ve sněmovně byli spolehlivě ovladatelné postavičky. „Pozoruhodnou“ postavou byl „vůdcův“ zástupce, mladičký poslanec a  místopředseda republikánů Jan Vik. Tohoto chlapce mi dnes velmi připomínají vedoucí aktivisté skinheadů a  Vlastenecké fronty (157). O těch mladých pánech soudím, že jsou mezi nimi frekventanti jisté speciální složky policejní akademie. V  ODA Vladimír Dlouhý se svými příznivci, za  vzorné spolupráce médií, intenzivně pracovali na eliminaci a diskreditaci křídla, které tvořilo linii politiky ODA. Pokusili se zmanipulovat volební řád primárních voleb a  tak nás vyšachovat z  pořadí na  volitelných místech parlamentní kandidátky. Měl jsem možnost z  těsné blízkosti a na vlastním těle zažít a pozorovat tu hru. Byl to cílený a promyšlený padoušský systém. Vybraní aktéři věděli, co hrají a jaká je jejich role. Nebyl to přirozený a ži­velný politický proces. Pro zajímavost a ilustraci uvedu něco z toho, co se odehrávalo kolem mne. Moje žena, lékařka, dělala doma v  Telči asi od  roku 1986 šéf­ku polikliniky. Po roce 1989, když polikliniky dostaly organizační a  ekonomickou subjektivitu si poctivě s  ekonomkou věci spočítaly a zorganizovaly činnost celého zdravotnického zařízení. Činnosti, které podle rozumné úvahy bylo možno privatizovat, nechaly zájemcům zprivatizovat. V  době, kdy se podle tisku z  důvodů nedostateč­ného financování hroutilo zdravotnictví, z regulérních příjmů zařízení a lékařů polikliniku přístrojově vybavila. Nenechaly nikoho nic si při­hrát a hlídali chod a ekonomiku zařízení. Udělaly privatizační projekt převodu polikliniky na město. Nová budova byla postavena z městských peněz v  akci zet. V  podmínkách, které byly, jí bylo jasné, že někdo 96


musí za budovu i  chod zařízení v  čase nést dlouhodobou zodpovědnost. Z příjmů za zdra­votnické výkony placené pojišťovnou se zařízení nemohlo dlouhodobě uži­vit a udržet. V okamžiku, kdy se měl projekt a  převod realizovat, zjis­tila, že starosta města, dnešní senátor a  člen ODA Václav Jehlička (158) má jiný záměr. Byl připraven projekt pronájmu polikliniky spo­lečnosti, jejíž hlavní nastrčenou osobou byl provozovatel místního obchodu se zbraněmi Jan Florián. Celá transakce byla v zastupitelstvu města, které pan starosta pevně ovládal, připravena a zajištěna. Zastupitelstvo pronájem schválilo a zdravotnické zařízení zajišťující zdravotní péči pro obvod asi patnácti tisíc lidí měl provozovat obchodník se zbraněmi. Hra o místní zdravotnické zařízení měla samozřejmě své širší pozadí a  to i  politické. Popisuji v  hrubých rysech ten případ, protože je ukázkovým schématem toho, co se v privatizaci, v souvislosti s politikou odehrávalo, jaké byly způsoby, důsledky a navenek předkládaný obraz. Za  projektem pronájmu místní polikliniky byla brněnská KEY Pharma, společnost, která obchodovala mimo jiné s  automobily a  se zbraněmi. KEY Pharma skupovala a pronajímala na celé jižní Moravě lékárny a malá zdravotnická zařízení a prala na nich peníze. Politicky s ní spolupracovala a upravovala cestu skupinka brněnských a jihomoravských členů ODA, kteří patřili do  skupiny Vladimíra Dlouhého. V  Telči, městečku vedeném v  seznamu památek UNESCO, šla hra o  nedávno po­stavenou lukrativní budovu polikliniky. KEY Pharmě dal starosta Jehlička již předtím do nájmu lékárnu v této budově, hrálo se o  budovu. Došetřil a  dohledal jsem si celé pozadí akce. Podařilo se nám podivuhodný pronájem zdravotnického zařízení obchodníkům se zbraněmi zvrátit. Navíc páni lékaři ještě zjistili, že smlouva, kterou měli podepsat, byla napsá­na tak, že druhý den je bylo možno propustit. Nejkrásnější bylo, že já se z celé republiky dovídal, že si chci v Telči se ženou zprivatizovat polikliniku. Přitom moje žena by byla vyhozena první. V  ODA „Vladimírovi“ poc­tiví chlapci dvakrát projednávali na ústředním sněmu bod, jak poslanec Hofhanzl poškozuje ze zištných důvodů práci nejlepšího starosty ODA Václava Jehličky. Ještě dnes bych mnohdy zvracel. Tím, co popisuji, se připravovalo a  vytvářelo prostředí pro třetí etapu popřevratového vývoje v  ODA. Většina lidí se o to, co se skutečně děje, nezajímala. Sami byli zvyklí, že většinou nejednali na  rovinu, raději nechtěli nic po  pravdě vědět. Tehdy se nám podařilo v poslední chvíli zabránit tomu, že město nepřiš­lo o budovu, v níž se zajišťují základní zdravotní služby. Kariéry dvou hlavních aktérů této zločinné transakce, kteří jako starostové za to nesli zodpovědnost, se to nijak nedotklo. Jeden je senátorem a druhý byl hejtmanem Kraje Vysočina. Podlost se honorovala a všechny talenty, když už nehrozilo žádné nebezpečí, začaly budovat svou kariéru. Byl to v tom čase jedinečný a  velmi smutný pohled pozorovat, jak se česká společnost rozkládá. ODA byla z  tohoto pohledu jedinečné společenství a  politický subjekt. Měla své idealistické jádro, dvě-tři desítky lidí, kteří brali své zásady a politiku vážně. Pár stovek čle­nů, kterým dělalo dobře a bylo jim 97


sympatické, že patřili ke společen­ství, které vypadalo, že dělá slušnou zásadovou politiku. Pak samozřejmě kariéristy a cíleně do ní vložené jedince, kteří měli tento politický subjekt pacifikovat nebo ovládnout. Již toto vnitřní složení, otevře­ná struktura a možnost vnitřní diskuse ji v reálném a bezskrupulózním postkomunistickém prostředí činilo velmi zranitelnou. Uvnitř ODA v předstihu několika měsíců bylo možno cítit a  registrovat změny morálního, společenského i  politického klimatu, jak se česká společnost na počátku devadesátých let proměňovala a vracela k předpřevratovým zvyklostem. V letech 1994-95 jsme ještě dokázali uvnitř ODA ustát linii i  zásady politiky, kterou jsme v parla­mentu prosazovali. Již tehdy to byl boj o život. Na ústředních sněmech měli již „Vladimírovi“ chlapci většinu. Byly to vždy dva dny utrpení diskutovat o hovadinách, nebo vyvracet účelové podrazy, které byly v médiích spolurozehrávány. Většina členů ústředního sněmu i těch, kteří patřili do „Vladimírovy“ skupiny, to věděla, ale byl to jen mocenský boj. Déle než dva roky se nám to dařilo ustát především díky tomu, že morální společenský rozklad ještě nepřekročil určitou hranici. Postkomunističtí vyžírkové ještě neměli odvahu bez bázně a hany tvrdit, že černé je bílé. Část z nich se ještě styděla. V roce 1996 se proces společenské demoralizace prohloubil a odra­ zilo se to i ve ztrátě zábran lidí, kteří počítali, že na tom vydělají. Průběh primárních voleb v  Jihomoravském kraji jsem popsal na  jiném místě. Dnes mohu jen konstatovat, že kdyby se volby do  poslanecké sněmovny konaly v roce 1996 o pár měsíců později až na podzim, ODA by již své poslance v parlamentu neměla. O pár měsíců později by „Vladimírovi“ chlapci výsledky primárních stranických voleb již bez bázně a hany sešvindlovali. Do médií by se pravda o tom, jak to ve  skutečnosti bylo, nedostala. Do  sněmovny by se nedostali ani ti, kteří by špinavou práci uvnitř ODA vykonali. Pár z nich, kteří by se nejvíce zasloužili, by dostalo trafiky v dozorčích radách anebo na se­ kretariátech, jak se stalo později. Jedinečnou ukázkou, kam vývoj jde a jak se věci hrají v hospodář­ ské oblasti, v návaznosti na politiku, byla výstavba druhé roury plynovodu směrem na  Západ. Hlavní důvod výstavby plynovodu směrem na Německo byl především politický. Zajistit České republice u této strate­gické suroviny nezávislost na  dodávkách z  Ruska. Garantem výstavby strategického plynovodu byl ministr průmyslu a  obchodu Vladimír Dlouhý. „Čestný“ Vladimír svou roli hrál, tak jako vše, přeobratně. Řečnil o  význa­mu stavby, potřásal rukama, ale jednal zcela jinak. Roura šla západním smě­rem, jejím provozovatelem a dodavatelem plynu měla být německo-holandsko-ruská společnost. Háček byl v  tom, že plyn měl být ruský. Měl jít z  Ruska jenom oklikou. Dozvěděli jsme se tuto hru a snažili se v ODA po stranické linii přinutit Vladimíra Dlouhého zrušit tuto hru. Zavázat členy vlády za ODA k  tomu, že plyn i  smlouvy budou uzavřeny na  surovinu z  jiných, norských, zdrojů. Půl roku se Vladimír Dlouhý vyhý­bal dostavit se na poslanecký klub, zúčastnit se ústředního sněmu i se vyhýbal účasti na jednáních vlády. Z neodkladných důvodů cestoval po celém světě, 98


nebo uléhal v nemocnici. Jsem si jist, že předseda vlády Václav Klaus věděl a  musel vědět, jaká hra se hraje. V  ODA se rozhodující konflikt odehrál na jednání ústředního sněmu v Jeseníkách pod Červenohorským sedlem. Tam jsme tehdy o  jeden hlas proti „Vladimírovu“ kříd­lu prosadili usnesení, které zavazovalo ministry vlády za  ODA prosadit ve vládě odstoupení od varianty, kterou jsem popsal. Někdy v týdnu poté jsem problém východo-západního plynovodu popsal novináři z ČTK. Po uveřejnění v četce za mnou přišla televize, jestli jim na kameru řeknu, co jsem sdělil do ČTK. Když chvíli poté oznámili Vladimíru Dlouhému, co jsem řekl a mají natočeno, nezakrytě mi vyhrožoval. Věc se dostala do médií a na veřejnost pár dní před předpokládaným uzavřením smlouvy. V ODA se ze strany „Vladimírových“ stoupenců rozběhla jedinečná kampaň. Jaksi se vytratilo, že realizace původní­ho projektu bude znamenat závislost české republiky ve  strategické su­rovině na  Rusku. Dlouhého stoupenci žádali mé vyloučení z  ODA, že jsem prý poškodil ODA před senátními volbami. V  Brně městská organizace při­jala usnesení, v němž žádali mé vyloučení. Pochoutkou bylo vidět, k čemu se propůjčily některé „ctihodné“ osobnosti. Starosta městské části Brna pan Rubina (159) a  historik Pernes (160) (napsal mimo jiné knihu o  na­cistickém zrádci Emanuelu Moravcovi (161)) napsali dopis, ve  kterém žádali mé vyloučení z  ODA. Oba pánové chtěli získat podporu své nominace za  ODA do  senátních voleb. Dušan Navrátil, předseda oblastního výboru v  Brně, svolal oblastní výbor, na kterém měli odhlasovat podobnou rezoluci žádající mé vyloučení. Jel jsem na  zasedání do  Brna. Usnesení měli napsaná a  předložili je členům oblastního výboru k odhlasování. Postavil jsem se jim a řekl: „Šel jsem v roce 1990 do politiky hájit zájmy své vlasti. Za ten čas vím, že když se chystá proti mé zemi něja­ké svinstvo, musím se proti tomu postavit včas. Ujišťuji vás, že se postavím i ďáblovi. Vidím, že jsme zase v podobných poměrech jako v  pa­desátých letech, kdy dělnické kolektivy přijímaly rezoluce a  usnesení pro popravu Milady Horákové. Hlasujte a  zvedněte ruce, ať je vidím.“ Dušan Navrátil úkol nesplnil, snad se ještě v některých hnulo svědomí. Usnesení asi o  dva hlasy neprošlo. Nezapomenutelná byla zvednutá ruka dnešního senátora Václava Jehličky, který byl kandidátem v senátních vol­bách. Na  následujícím ústředním sněmu ODA v  Chrudimi požádal o projedná­vání bodu „vyloučení poslance Hofhanzla“ Miroslav Tošer, předseda seve­romoravské oblasti (studoval občanskou nauku v Leningradě). Řekl jsem jim tenkrát: „Pánové, jestli nechcete pochopit, tak vás mu­ sím upozornit, že muž umírá v botách.“ Hleděli na mne jako idioti. Byla to „roztomilá“ doba, byl jsem na  mítinku v  Českých Budějovicích a chtěl přespat u své sestry v nedalekém Vidově. Když jsem v  půl jedenácté přišel, uvítal mne švagr se sestrou slovy jaký je to bordel a jak všichni kradou a já že jsem stejný. Odpo­věděl jsem jim: „proč to říkáte mně, což neznáte, jak jsem celý život žil.“ Vlastní sestra mne takhle urazí. Odešel jsem hledat nocleh jinam a řekl jim, že nepřekročí práh mého domu. Nebýt vzácných okamžiků, kdy se mi například 99


stalo, že před půlnocí při přecházení cesty na Malo­stranském náměstí vedle mne zastavilo auto. Řidič stočil okno a řekl mi: „Pane, nezlobte se na mne, asi nejsem normální taxikář, ale já si vás velmi vážím za to, co děláte.“ Nebýt takového vzácného okamžiku, asi by to člověk někdy neunesl. Volby 1996 nevyřešily vše, oč již delší dobu usilovali postkomu­ nističtí hybatelé české politiky i jejich aktivisté v politických stranách. Skončili moravisté i  zemědělská strana, přes masivní snahu uvnitř ODA i masáž médií se nepodařilo ještě zcela rozložit a vymazat ODA. Josef Zieleniec před volbami přes spřízněné novináře rozšiřoval myšlenku spojení ODA s ODS. Vladimír Dlouhý se svými spřízněnci pro tuto variantu pracovali. V  případě, že by se jim poda­řilo zmanipulovat primární volby a dostat do čela volebních kandidátek své lidi, nestálo by splynutí ODS s ODA nic v cestě. Vladimír Dlouhý se svými boys by posílili Zieleniecovo křídlo. Že vůbec nešlo o  politiku stran jako suverénního politického subjektu, je nejlépe vidět z toho, že jak v ODA, tak i v ODS šlo o to odstranit z voli­telného místa osobnosti, které prokázaly svou věrohodnost a s jejichž jmény byla politika stran spojována. Mne před volbami 1996 vcelku ani nenapadlo, že bych neměl být zvolen. Lidé, které měl nejpopulárnější Vladimír kolem sebe, byli o ničem, jen vyběhli do politiky za kariérou a navíc neuměli ani otevřít hubu. Česká postkomunistická politika byla taková. Nešlo o to, aby v čele stran byly věrohodné osobnosti, které věří tomu, co dělají, pro­sazují a  považují za  správné. Takoví lidé byli stále více anomálií. Byli nebezpečím, které hatilo záměry skutečným hybatelům v pozadí scény. Když jsem po volbách přišel do sněmovny, řeklo mi několik lidí s  podivením, že nikdo nečekal mé zvolení. Měli to naplánované a ono to ještě nevyšlo. Když mi předseda staré sněmovny Milan Uhde (162) předával jmenovací dekret, zasmál jsem se a řekl mu: „pane předse­do, jsem přírodní zázrak, přesto kolika mafiím jsem se po­ stavil, ještě mě nesmázli.“ Odpověděl mi: „snad se to obrací k lepšímu, že se pro­sadí i  osobnost.“ Milan Uhde je příkladem, jak nejsme schopni vy­mknout a vymanit se z běhu svého života. Jako člověk, intelektuál a spisovatel si zadal s komunistickým režimem. Jako předseda poslanecké sněmovny dokázal udržet určitou úroveň a étos jednání. Když po volbách 1996 se stal řadovým poslancem, dával jsem mu občas číst své texty. Věděl dobře, jaké hry se v české politice hrají, ale nakonec vždy dodr­žel a udělal to, co si Václav Klaus přál. V té době dělal vše pro to, aby mohl být alternativním kandidátem ODS na  prezidenta. Často to pro něho muselo být dost nechutné. Nebyl si schopen uvědomit, že pro nové postkomunistické vlky, stojící za ODS, je nepřijatelný staromódní páprda. Čas pokročil a způsoby jsou drsnější a svou úlohu splnil. Dnes, když ho občas vidím na obrazovce v pořadu, který mu nechali jako trafičku, je mi ho líto. Už se asi nedožiju toho, aby vysocí představitelé státu, v kterém jsem prožil celý svůj život, věděli, co je hrdost čest a tvář. Domnívám se, že mocenské skupině, která v  roce 1995 a  na  jaře 1996 aktivně rozehrávala hru s většinovým volebním systémem, volby 100


1996 nevyšly. Skončily patem, nepodařilo se jim ovlád­nout ODA, a spojit ji s  ODS a  posílit křídlo Josefa Zieleniece. Navíc tzv. pravé křídlo ODA přežilo volby, nerespektovalo politickou i  společenskou realitu a stále ohrožovalo jejich záměry. Již jsem se zmínil, že nejméně od počátku sedmdesátých let sou­ těžily v  Československu o  moc a  vliv, uvnitř stranického mocenského a  vládního aparátu, dvě mocenské skupiny. Jednu tvořili straničtí, vládní činitelé a  šéfové institucí, kteří dosáhli svých jme­nování a  postavení díky „regulérnímu“ stranickému či kariérnímu postupu jmenování. Druhou skupinou bylo mocenské centrum uvnitř strany, kolem tajných služeb. Tato skupi­na se vyznačovala neortodoxními způsoby a metodami. Jak samo vyplývá z podstaty práce tajných služeb, infiltrovala všechna prostředí. Nemuse­la dodržovat hierarchické postupy a její metody byly sofistikovanější a inteligentnější. Zaměřovala se, aby měla své lidi a  vliv v  mo­censky a  hospodářsky významných institucích. Samozřejmě měla své lidi v  disentu. Oproti prvně jmenované mocenské skupině a situaci, kdy se komunistický systém rozkládal a  satrapizoval, měla výhodu – navenek formálně nenesla žádnou zodpovědnost. Obě skupiny v  základních otázkách udržení sys­tému a  ovládání země spoluhrály. V  dílčích zájmových problémech a  pos­tupech mezi sebou vedly nekompromisní poziční boj. Měl jsem to možnost pozorovat v sedmdesátých i na počátku osmdesátých let v tehdejším „Gottwaldo­vě,“ s  jeho již postkomunistickou „satrapií“ Slušovicemi. Poslední „předpřevratový“ generální tajemník strany Milouš Jakeš byl aparátčíkem, kterého do  čela strany i  první mocenské skupiny prosadily ve  skutečnosti zájmy druhé mocenské skupiny. Aparátčík bez invence měl usnadnit ovládání stranického i  státního aparátu. Strategický výpočet těch, kte­ří Milouše do  čela strany v  osmdesátých letech prosadili, byl pro zájem a budoucnost celého mocenského uskupení zastřešeného komunistickou stranou krátkozraký. Dá se ale říci i opak. Zakonzervoval aparát i jeho postupy. Zabránil liberalizaci politiky i určitým reformám v mění­cím se společenském i hospodářském prostředí. Je ale též pravdou, že strnulost a  rigidita, která byla důsledkem, v  následném období překotného vývoje zabránila možné reak­ci ze strany „konzervativního křídla“. Prozíravější osobnosti obou mocenských uskupení pak mohly v  období „zmatků“ konce osmdesátých a  počátku devadesátých let prosadit svou koncepci dohod s  „nekomunistickou“ opozicí. To v průběhu první poloviny devadesátých let zajistilo bezproblémový proces privatizace státního majetku, převážně do rukou jejich společenské vrstvy. Stejně tak následné ovládnutí mediálního prostoru a  vyša­chování a  vyloučení z  politické parlamentní scény těch, kteří komunistický způsob kapitalismu a demokracie odmítali přijmout. Tvrdím, že jmenovaná dvě mocenská uskupení přešla bez velkých potíží a  změn za  linii „sametového“ převratu. Dnes jsou rozhodují­ cí politickou silou, která ovládá českou politiku. První dva roky 101


převažoval vliv druhého uskupení. Ovládalo část Občanského fóra, označovaného jako Občanské hnutí. Jeho výtvorem byli moravisté i Sládek. Měli převažující vliv u  komunistů i  lidovců. Své lidi měli v ODA, KDS i ODS. Václav Klaus byl mužem a  reprezentantem tohoto mo­cenského uskupení. Na  popřevratové politické scéně byl od  počátku repre­ zentantem společenské vrstvy, která dosáhla v  předpřevratovém totalit­ním státě svých postavení via stranická knížka a návaznost na Státní bezpečnost. Tito lidé a  společenská vrstva v  osmdesátých letech komunistický stát fakticky ovládala a  technicky řídila. Václav Klaus byl na konci roku 1990 a počátku 1991 vložen do nově se ustavující Občanské demokratické strany. Ovládl ji a  pacifikoval. Svědčí pro to mnohá fakta. Na  počátku se ostře stavěl proti restitucím, byl proti privatizaci na  konkrétní individuál­ní osoby, které by se o  konkrétní majetek mohly zajímat a na základě určených pravidel se o něj ucházet. Chtěl provádět privatizaci především do ru­kou managementů podniků. Nebyl autorem představy kuponové privatizace. Nejprve se postavil ostře proti. Přijal a přivlastnil si ji, když pocho­pil, jak se dá pro zájmy těch, které reprezentoval, využít a zneužít. V roce 1992 neměli ještě postkomunisté politickou a hlavně medi­ ální scénu zcela v rukou. Volby 1992 nedokázali ještě zcela zmanipulovat. Mělo to za  následek propad Občanského hnutí, které mě­řeno počtem ministrů bylo nejvlivnější politickou silou v  prvních dvou devadesátých letech. Média ještě nedokázala manipulovat a  ov­livnit veřejné mínění. Voliči zaregistrovali netransparentní jednání a postoje reprezentantů Občanského hnutí. Výsledek byl ovlivněn i vnitřním konfliktem, který mezi oběma postkomunistickými uskupeními přes základní společné zájmy byl, a na veřejnosti se i odrážel. V  ODA na  jaře 1992 Vladimír Dlouhý prosazoval spojení s  ODS a  trval, s  opatrností jemu vlastní, na  sloučení s  ODS a  na  již společ­ né volební kampani. Zpochybňoval samostatnou existenci ODA až do doby asi pěti-šesti týdnů před volbami. Výsledkem voleb bylo výrazné vítězství ODS, která byla spojena se jménem Václava Klause, a současně fatální propad Občanského hnutí. Výsledkem voleb, v terminologii tehdy užívané, bylo vítězství „pravice“. Václav Klaus vytvořil vládu s ODA a KDU-ČSL. Ve skutečnosti výsledek voleb znamenal, že skutečná reálná politická moc ve  státě se přesunula ve prospěch druhého mocenského centra. V prvním volebním období 1992-96 je pro tuto mocenskou skupinu prioritní konsolidace a  ovládnutí ODS Václavem Klausem. Mimořádný význam v tomto ohledu mělo, po rozdělení federace, odstranění z politického života poslanců bývalého Federálního shromáždění. Proto byl Václav Klaus tak důrazně a vytrvale proti naplnění senátu federálními poslanci. Šlo o to vyloučit z politického života osobnosti, které vynesla vlna převratu. V  tom byl zájem obou postkomunistických mocenských uskupení identický. Schválení ústavy, v předloženém znění, jak jsem již popsal, nešlo již zmanipulovat, i když nevyhovovala oběma uskupením. Schválení ústavy se stalo existenční záležitostí těch, kteří 102


v okamžiku dělení státu seděli v lavicích České národní rady. Osobní zájem mnohých poslanců ČNR v tomto okamžiku náhodně a paradoxně byl identický s dlouhodobým zájmem státu. Schválili ústavu, která měla v sobě vestavěny v institucích senátu a ústavního soudu mechanismy zpětné vazby, které bránily náhlé změně mocenských poměrů a zneužití mocenského postavení. Pod tlakem shody okolností schválili něco, co si oni i mocenská uskupení, která reprezentovali, nepřála. V  letech Klausova premiérování způsob privatizace státního majetku na  léta předurčil, kdo bude v  České republice rozhodující politickou silou, kdo se stane „společenskou elitou“ a  jaké politické způsoby se budou v naší zemi uplatňovat. Tyto roky upevnily postavení staronové vládnoucí třídy, tentokrát v dresu kapitalistů. Základní transfer majetku státu, při způsobech a metodách, jaké byly politicky nastaveny, proběhl do rukou lidí a uskupení, s původem a základem v předpřevratových poměrech komunistického státu. Tito lidé i subjekty způsobem a  okolnostmi, jak celá tato obrovitá transakce proběhla, zůs­taly systémově svázány s postupy, fungováním, politickými i správními zvyklostmi předpřevratové doby. Dnes tvrdím, že již v  roce 1996 měla reálný politický vliv a  moc opět pevně v  rukou obě, dříve zmíněná, mocenská uskupení, která v prvních popřevratových letech fakticky splynula v jednu mocenskou skupinu. Skupina, která měla v rukou peníze, upevňovala svou moc nad médii, ovládala policii, soudy i státní aparát. Z pozadí za scénou určovala politiku, ovládala všechny politické subjekty a dosazovala jejich vedení. Nás několik, kteří jsme byli označováni jako „pravá frakce“ ODA, bylo již jen anomá­lií. Bylo otázkou nedlouhého času, kdy budeme ze scény zcela odstraně­ni. Na druhé straně použité nástroje, v podobě moravistů, zemědělců i republikánů Miroslava Sládka, již též nebyly zapotřebí a  byly uschovány do  suterénu. Miroslav Sládek byl „vymeten“ stejně jako já, jak mi proro­koval ve sněmovně na jaře 1998. Byl bych jen zvědav, zda si byl vědom, že jeho hybatelé se již chystají vyjmout „šém“, který do jeho tělesné schránky v roce 1990 vložili. Pro to, co tvrdím, svědčí politické hry, které se odehrávaly uv­nitř ODA, jejich hlavní aktéři, jejich anamnéza i  podivné vazby. Před volbami 96 byl stranicky reaktivován jeden z  otců zakladatelů, pozdější šéf Fondu národního majetku Roman Česka. Student Roman Češka byl přichycený krátce před rokem 1989 policistou při krádeži automobilu. Celé roky po svém úspěšném vložení do ODA v prosinci 1989 a úspěšné kariéře náměstka a pozdějšího šéfa Fondu NM se ve  stranické politice ODA významněji neangažoval. Plně se věnoval úkolu kanalizace národního majetku, s nímž byl do ODA vložen a zaúkolován. Před volbami 1996 mu jeho duchovní otcové uložili nový nelehký úkol, stal se „novou mladou tváří“, která měla obrodit zkostnatělou, nepragmatickou partu „kamará­dů z Dlouhé“. Tak zněla většina titulků, mediálních kampaní, které se v  tom čase kolem ODA rozběhly. Útočil na  „zkostnatělou“, nepragmatickou politiku vedení ODA, která neodpovídá době a  poškozuje „pravici“. Stal se jedním 103


z hlavních Vladimírových mladých mužů a volební jednič­kou na kandidátce v Jihočeském volebním kraji. Zde mezi jeho hlavní spolupracovníky patřili tehdejší předseda oblastního výboru ODA a  ředitel Českobudějovických pivovarů Miloslav Leština. Již jsem se zmínil, že do  této lukrativní funkce byl jmenován fotbalovým mecenášem a velkopodnikatelem Chvalovským, též registrovaným agentem Státní bezpečnosti. Podobně pan Petr Habersberger, hlavní osoba z české strany v  podivném projektu turistického zábavního parku v  Rajchéřově u  Staré­ho Města pod Landštejnem. Příhraniční oblast Starého Města byla za komunistů vyhrazenou rekreační oblastí lidí pracujících u Státní bezpečnosti. V roce 1996 je vložen do ODA a i zvolen do Senátu Michael Žantovský, jehož anamnéza je stejně zajímavá a  leccos napovídá. V  roce 1966 byl legálně ve  Spojených státech, ze kterých se vrátil až roce 1972-3. Okolnosti jeho návratu byly podivné, mluvilo se o jeho vypovězení. Byl po listopadu mluvčím Václava Havla a poté českosloven­ ským a  českým velvyslancem ve  Washingtonu. Zajímavý byl i  jeho vstup do  ODA , který zprostředkovali Jiří Skalický s  Pavlem Bratinkou. Specifický byl i způsob, kterým se předvedl členstvu ODA. Vrátil se z  Ameriky a  představil se členstvu ODA téměř jako Klement Gottwald, když přišel z  Hradu před lidové milice. Měl napsanou dvoustránkovou řeč o  morálce, právu a  obnově právního prostře­dí a spravedlnosti. Slyšel jsem ho ten papír číst během jednoho týdne třikrát, při různých příležitostech a na různých místech. Bylo to tak nevěrohodné, že se mi obracel žaludek. Jeho řídící orgány mu vypraco­ valy slohovou práci, kterou se měl uvést na  svém novém pracovišti, kde měl dokončit pacifikaci a  anihilaci (163) ODA. „Nejkrásnější“, co přesně ukazo­valo, o  co jde, byl při všech třech příležitostech aplaus, kterým na tu slátaninu reagovali ti z přítomných, které jsem znal jako čistě politické vyžírky. Vložením Michaela Žantovského do ODA byla zahájena definitivní anihilace. Vnitřní i vnější diskreditace ODA jako politické strany. Co nedokázal za pět roků nejpopulárnější politik „Miláček“ Vladimír dovedli do  „vítězného“ konce Michael Žantovský s Karlem Kühnlem. Politická hra, jejímž hlavním účelem byla redukce politického spektra parlamentních politických stran a  odstranění z  politiky posledních zbytků osobností, které postkomunistické mocenské praktiky nepřijaly, vygradovala na jaře 1997. Dne 10. června při zprávě o stavu hospodářství, kterou předkládal Václav Klaus, došlo ke kontroverzi s guvernérem Národní banky Tošovským. Ke konci projedná­vání vystoupil Miloš Zeman za  sociální demokracii, napadl ministra finan­cí Kočárníka a ministra průmyslu Vladimíra Dlouhého a požádal o jejich odvolání. Celá ta hra musela být předem dohodnuta s hlavními aktéry i oběťmi Dlouhým i Kočárníkem. O tom svědčí celý následující vývoj. Vladimír Dlouhý bez odporu, po tom všem, co jsme s ním roky zažívali, odstoupil a stáhl se i ze své­ho aktivního působení uvnitř ODA. Stejně tak odstoupil i Ivan Kočárník. Vladimír Dlouhý byl ve své funkci ministra ODA nahrazen Karlem Kühnlem, jehož vstup do ODA opět 104


zprostředkoval Jiří Skalický. Anamnéza Karla Kühnla i jeho politická kariéra po  roce 1989 je specifická. Odešel do  emigrace kolem roku 1980, krátce po  maturitě. Kolem roku 1980 odešla do emigrace řada mladých mužů, kteří v roce 1990 se vynořili jako privatizátoři a politické veličiny – bílí koně. Na Západě vystudoval práva, byl hlasatelem a spolupracovníkem Svobodné Evropy. Po roce 1989 se stal československým a  českým velvyslan­cem ve  Velké Británii. Když se později po  vytvoření čtyřkoalice jedna­lo o  jmenování oficiálního šéfa tohoto politického uskupení a byl na toto místo všemi prostředky prosazován Karel Kühnl, měl na něj na jedná­ní ve Žďáře nad Sázavou vytáhnout Jan Kasal (164) doklad, že si zadal s minulým režimem. Do doby jeho vložení do ODA jsem Karla Kühnla osobně neznal. Pr­vní zkušenost jsem s  ním získal, když po  svém jmenování ministrem hos­podářství za  ODA navštívil poslanecký klub ve  sněmovně. Když jsem spatřil, kdo za  ním nese aktovku a  balík spisů, protočily se mi panenky pětkrát dokola. Tajemníka oblastního výboru ODA v Brně dělal Dušanu Navrátilovi Jan Matoušek (165), asi dvaadvacetiletý chlapec, absolvent brněnské politologie. Ten chlapec byl ochot­ ný zfalšovat cokoli a  věrně sloužil Vladimíru Dlouhému, který si ho nakonec vzal na  ministerstvo a  udělal z  něho svého sekretáře. Pana Ma­touška převzal Karel Kühnl po Vladimíru Dlouhém. Dále mu dělal sekre­táře. Tehdy jsem Kühnla zastavil a řekl mu: „pane ministře, víte, kdo vám dělá sekretáře? Zjistěte si, kdo pan Matoušek je.“ Později mne ještě úředník ministerstva upozornil na podivné praktiky, které Jan Matoušek z pozice své funkce podniká. Znovu jsem Karla Kühnla v dobré víře oslovil a řekl mu, aby si ty věci ověřil. Šlapal jsem samozřejmě zcela vedle, páno­vé jeli ve zřejmé shodě. Později, když již Kühnl ministra nedělal, byla na  něho v  médiích vytahována aféra s  aktivitami kolem nějaké podivné firmy. Krycí figurou v té firmě byl jmenovaný pan Matoušek. Dnes je Matoušek sekretářem bankovní asociace. Dalším dějstvím politické rošády, která započala šestého června konfliktem kolem zprávy o  stavu hospodářství a  odvoláním, či odstoupe­ním Vladimíra Dlouhého a  Ivana Kočárníka, byla „slavná“ řeč Václava Havla v prosinci na společném sezení poslanců sněmovny a senátu v Rudolfi­nu. Celý ten teátr se měl konat o dva tři měsíce dříve, ale z důvodů Havlova onemocnění k němu došlo až 10. prosince. V ten čas jsem neznal pozadí celé té hry, jaké je její aranžmá a smysl. Vnímal jsem tehdy kulisy i celou Havlovu řeč jako nesmírný trapas. Celé aranžmá, a  ceremoniál haproval, asi to byly záměrné vyvolané zádrhele. Seděl jsem podle zasedacího pořádku na místě, které mi přidělili vedle sněmovních komunistů. Ti jistě na rozdíl ode mne věděli, co se tam má odehrát, a jednotlivé akty s pos­měšky komentovali. A já se styděl, protože ten, kdo měl mluvit a pak mluvil, byl mým prezidentem. Celá řeč, která pak byla mediálně předkládána lidu jako státnický projev prezidenta, hodnotila prů­běh „obrodného procesu“. Byla to účelově sestavená politická intrika jedné mocenské politické mafie proti druhé. Komunisté, opaku­ji, to věděli a  v  průběhu „prezidentovy“ řeči uvedená slova nahlas s  posmě­chem komentovali. Někdy, 105


i když člověk přesně neví, o co se hraje, více a někdy vše, řekne atmosféra události a okamžiku. Měl jsem veliký spleen a věděl, že věci jsou úplně jinde, než kvůli čemu jsem šel před osmi lety do politiky. Žádný novinář ani noviny nenapsaly, co bylo podsta­tou zaranžování toho velkého divadla a  jaká mocenská hra byla v  pozadí. Všichni se předháněli v  ódách na  velikost myšlenek státnické řeči pana prezidenta. Bývalý kádrovák a komunistický poslanec parlamentu Dalibor Matulka (166) měl z těch státnických kydů upřímnou „prdel“ a celou dobu se smál. Citlivé duše mi prominou. Šel jsem po té „slávě“ s kolegou Milanem Kynčlem (167) na Malou Stranu do hospody na pivo. Popíjeli jsme Krušovice a smutně věděli, že další éra končí. Česká „elita“, po kolikáté již, opět ve vší slávě naději, kte­rou jsme měli, „posrala“ a řekl bych to ještě hůř. Poznámky

(157) Vlastenecká fronta, české nacionalistické, krajně pravicové občanské sdružení vzniklé v červnu 1993 v  Brně. Odmítá multikulturalismus, členství ČR v  NATO a  EU, registrované partnerství a požaduje obnovení trestu smrti. Hnutí se staví také pro­ ti smíšeným manželstvím a požaduje ochranu českých podnikatelů v rámci volného trhu. Současným předsedou je David Macháček. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Vlaste­ neck%C3%A1_fronta) (158) Mgr. Václav Jehlička (* 24. 3. 1948, Domažlice), český pedagog a politik. Vystudo­ val Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity a  poté působil jako učitel. Postupně člen stran ODA, KDU – ČSL a v současnosti TOP 09. V roce 1990 se stal starostou Telče. V letech 1996 – 2010 senátor a 2007 – 2009 ministr kultury ČR. (http://cs.wi­ kipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Jehli%C4%8Dka) (159) Mgr. Pavel Rubina, český politik. V 90. letech místostarosta a starosta městské části Brna střed za ODA. Kandidát do senátu. (160) Doc. PhDr. Jiří Pernes, Ph.D. (* 4. 7. 1948, Svitavy), český historik a politik, hlásí­ cí se k moravské národnosti. Vystudoval český jazyk a historii na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně a poté pracoval v několika muzeích. Od roku 1994 pracovník Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Únor - květen 2010 ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů odvolaný pro podezření z  údajného plagiátorství. V  90. letech člen ODA a  neúspěšný kandidát do  senátu. V  současné době je členem strany Moravané a  jejím lídrem v  Jihomoravském kraji. (http://cs.wikipedia.org/ wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Pernes) (161) Emanuel Moravec (18. 4. 1893 – 5. 5. 1945), český důstojník a  publicista. Za  1. světové války důstojník československých legií v  Rusku. Od  roku 1931 profesor válečných dějin a  strategie na  Vysoké škole válečné v  Praze a  od  roku 1933 plu­ kovník generálního štábu. V  době mnichovských událostí důsledný zastánce obrany Československa, ale již v  roce 1939 začal spolupracovat s  nacisty. V  letech 1942 – 45 protektorátní ministr školství. V této funkci byl propagátorem převýchovy české mládeže v  duchu nacistických idejí. V  době vypuknutí pražského povstání spáchal sebevraždu. (Kol. autorů, Malá československá encyklopedie, M – Pol, Praha 1986, s. 330.) (162) Doc. PhDr. Milan Uhde (* 28. 7. 1936, Brno), český spisovatel, dramatik, scéná­ rista a  politik. Absolvoval Filozofickou fakultu univerzity J. E. Purkyně v  Brně. V  roce 1972 se dostal na  seznam zakázaných spisovatelů. Psal pod jinými jmény divadelní hry a  publikoval v  samizdatu. Podepsal Chartu 77 a  dokument Hnutí za občanskou svobodu. V letech 1990 - 92 federální ministr kultury za ODS. V roce 1992 poslanec ČNR a 1993 - 98 Parlamentu ČR. V červnu 1992 byl zvolen předse­ dou poslanecké sněmovny. V roce 1998 opustil aktivní politiku a stal se spisovatelem z povolání. V současné době je předsedou Rady České televize. (http://cs.wikipedia. org/wiki/Milan_Uhde)

106


(163) Anihilace, fyzikálně přeměna částice a její antičástice na  jiné částice. (Kol. autorů, Malá československá encyklopedie, A – Č, Praha 1984, s. 173.) (164) Ing. Jan Kasal (* 6. 11. 1951, Nové Město na Moravě), český technik a politik. Vy­ studoval Fakultu strojní ČVUT v Praze a poté v letech 1975 – 1990 pracoval jako konstruktér ve  Žďasu Žďár nad Sázavou. Od  roku 1986 člen ČSL a  zanedlouho poté vedoucí její městské organizace ve Žďáře. V listopadu 1989 spoluzakladatel OF ve Žďáře n. S. a o měsíc později se stal místopředsedou místního ONV. V letech 1990 – 93 člen a  místopředseda ČNR a  od  roku 1993 byl až do  roku 2010 nepřetržitě poslancem Parlamentu ČR. V letech 1992 – 98 a 2001 – 2006 místopředseda KDU – ČSL. V letech 1999 – 2001 byl předsedou této strany. Petr PEHR a kol, Cestami křesťanské politiky, Biografický slovník k  dějinám křesťanských stran v  českých ze­ mích, Praha 2007, s. 124 – 125.) (165) Mgr.  Jan Matoušek (* 1971), český politolog. V  roce 1996 vystudoval politologii na  Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v  Brně a  poté pracoval jako sekretář V. Dlouhého a K. Kühnla. Člen strany ODA. V současné době pracuje jako náměstek ředitele České bankovní asociace. (http://polit.fss.muni.cz/uploads/doku­ menty/newsletter/KPOL_newsletter_1_2012.pdf) (166) JUDr. Dalibor Matulka (* 12. 7. 1953, Brno), český politik. Po absolvování gym­ názia v Brně pracoval v dělnických profesích. V roce 1985 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity J. E. Purkyně v  Brně a  poté pracoval v  Městském ústavu ná­ rodního zdraví. V letech 1992 - 2002 poslanec ČNR a po rozpadu federace Parla­ mentu ČR za KSČM. Po skončení svého mandátu zastával pozici asistenta soudce Nejvyššího soudu a od roku 2003 je členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. (http://www.nasipolitici.cz/cs/politik/2580-dalibor-matulka) (167) Ing. RNDr. Milan Kynčl (* 2. 1. 1940), český politik. V letech 1997 - 98 poslanec Parlamentu ČR za ODA. (http://www.psp.cz/sqw/detail.sqw?id=336&o=2)

28 Doktorská aféra a pacifikace ODA Abych se vrátil o  měsíce zpět, celé této velké mocenské šará­dě mezi dvěma hlavními mocenskými uskupeními postkomunistické scény předcházely aktivní kroky pacifikace ODA. Akce vyřadit takzvané orto­doxní křídlo „regulérním“ postupem aktivizací „mladých tváří“, zmanipu­lováním primárních voleb nebyla úspěšná. Nastoupil razantnější postup, který se též již delší čas variantně připravoval. Sem patřila celá medi­álně dlouhé měsíce přetřásaná akce neoprávněně používaných akademických titulů poslanci parlamentu. Akce byla mediálně žive­ná nejméně rok. První aktérkou byla sociálně demokratická poslankyně M. Noveská (168), která používala titulu JUDr., fakultu však nikdy nedokončila. Pak to byl poslanec ODS Zemina, absolvent práv, bez přiklepnutého titulu JUDr.  Zemina před svým zvolením za ODS byl pracovníkem aparátu poslanec­ké sněmovny, byl věrným a  poslušným sloužícím své strany. Pak myslím ještě jedna lidovecká poslankyně. Všichni tito tři nešťastníci se jen připletli se svým malým osobním podvodem do  cesty daleko větší obludě, která hrála velkou hru o moc. Vůbec nešlo o poctivost zákonodárců. Myslím, že režiséři sametové hry od počátku znali slabiny Jana Kalvody. Scénu si 107


připravili a náležitě „načančali.“ V  příhodný okamžik s  maximálním efektem vytáhli doktorát Jana Kalvody na  veřejnou scénu. O  tom je politika a česká postkomunistická politika především. Odstoupení Jana Kalvody pro mne bylo šokem. Nevěděl jsem tehdy, že ten seladon a  bonviván, kterého jsem ce­lé roky uvnitř ODA bránil a  kryl mu záda, je nezodpovědný hlupák, který vleze do  klece  s  šelmami s  holým zadkem. Když mu ji pazourem přinatrhnou, přičupeně se statečným výrazem v  tváři vycouvá. Neodvážím se tak daleko domnívat, že i to byla role. Shovívavější je snad varianta, že náš ramenatý předseda se stalinským knírem nebyl muž. Pak již při konečné pacifikaci ODA neponechávali nic náhodě. Instalace Michaela Žantovského do  křesla předsedy ODA byla připravová­na do  detailu. Oblastní konference před celostátní konferencí, na které měl být volen nový předseda ODA, se konaly nejdříve na  nečisto. Několik dní před jejich konáním se v  příslušných oblastech tajně sešly „mladé pragmatické tváře“ a připravily a secvičily scénář konference. Vlastní průběh konferencí byla jedna velká manipulace. Na  počátku roku 1997 již obecný společenský morální rozklad pokročil. Odešly všechny zábrany a  nás bylo málo. Většina běžných členů nevěděla, co se děje a i na těch slušnějších se již odrážela únava a nechuť z politiky. Ze všech stran z médií do nich byla bušena virtuální realita. Jihomoravská oblastní konference se konala v Třebíči. Pokud si pamatuji, Vladimír Dlouhý na ní nebyl přítomen, nebo nanejvýš jen krátce. Vystoupil jsem a po pravdě řekl, co se odehrává a jaké budou důsledky. Ovlivnit průběh jsem již neměl šanci. Pamatuji si jen jak Alešek Musil (169), podivná postavička, oficiálně poradce Vladimíra Dlouhého na ministerstvu hospodářství, odbíhal na chodbu a s mobilním telefonem konzultoval průběh a další postup na konferenci. Alešek byl talent. Po odstoupení Vladimíra Dlouhého z funkce ministra zajistili mladému nadějnému chlapci místo na  brněnském ministerstvu pro hospodářskou soutěž. Po nějaké době mě kontaktoval pracovník tohoto úřadu. Chtěl na  mně, jestli nemám o  Musilovi nějaké informace, na podkladě jichž by se ho mohli zbavit. Naposledy jsem pana poradce nejoblíbenějšího poli­tika spatřil na konci devadesátých let na televizní obrazovce, kde byla probírána kauza rozkradení Nakladatelství Mladá fronta. Figuroval zde coby představitel skupiny, která nakladatelství vytunelovala. Zajímavé bylo, že tu skupinku tvořily „mladé pragmatické“ tváře ODA z  Ostravy. Všichni kolem roku 1997-98 pracovali na  ústředním sekretariátě ODA a  na  Vladimírově ministerstvu hospodářství. Jedním z  nich byl i  poslanecký tajemník Daniela Kroupy. Dan Kroupa s  „mladými tvářemi,“ v  zájmu svého dočas­ného přežití, pomohl anihilovat stranu, kterou zakládal. Stejně na  nečisto byla připravena celostátní konference na  jaře 1997 v Mostě. Předběžně byl vypracován scénář, dohodnuty seznamy, kdo bude volen a kdo ne. Proběhla i secvičná. Již jsem napsal, že to bylo smutné a nechutné umírání. Manipulace již byla zcela nezakrytá. Aktivisté běhali se seznamy, koho volit. Nezapomenutelná byla snaživá sekretářka sená­tora Václava Jehličky, Denčevová, která když 108


proti předloženému návodu byla do ústředního sněmu zvolena Vlasta Parkanová (170) běhala po sále a vy­křikovala: „ta kráva byla zvolená.“ Vystoupil jsem a  řekl, kam došla po­převratová politika, co se dnes na tomto místě odehrává a navrhl na předsedu ODA Karla Ledvinku (171). Nakonec jsem řekl: „velmi važte, jak budete hlasovat, můžete dnes zničit nástroj, který jsme s úsilím a poctivě budovali a stavěli, aby pomáhal vést naši zemi ke svobodě a demokracii.“ Křičeli na mne a dělali hlomoz. Ivan Mašek byl celé dva dny ožralý. Protáhli s  ostravským hochem, kterého na něj nasadili, snad všechny mostecké hospody. Jsme národ a lidské společenství bez cti, i umírat musíme jako prasata. Zajímavé je, že během jednání po mém vystoupení za mnou při­šel bývalý federální poslanec, tehdy pracovník slovenského vysla­nectví v  Praze Stank (172), původně komunista. Později se stal ministrem obrany slovenské Dzurindovy (173) vlády. Byl na  konferenci jako host a pozorovatel. Požádal mne, jestli mám kopii své řeči, že to byla jediná státnická řeč na konferenci. Smutná útěcha nebo kondolence? Větší potupu a lepší mediální tah k diskreditaci a zesměšnění ODA u veřejnosti si autoři a iniciátoři zvolení Michaela Žantovského vymyslet ani nemohli. Krátce po jeho zvolení sice, podle průzkumů, volební preference ODA vzrostly, ale pak následoval úpadek. Ten tajtrlík, bez ohledu k čemu byl naprogramován, měl od Boha dar působit jako nevěrohodná a  trapná figurka. Splnil to, s  čím byl do  ODA vložen – dis­kreditovat a ztrapnit, za slušnou a intelektuální stranu považovanou Občanskou demokratickou alianci. Povedlo se mu to běhen několika měsíců. Když poprvé přišel Michael Žantovský, jako kandidát na  předsedu strany do parlamentního klubu poslanců ODA, zastavil jsem si ho a  řekl mu: „Pane Žantovský, už jsem dost starý chlap, moje životní zku­ šenosti a roky v české politice mne naučily, že důvěřuji jen lidem, které jsem viděl jednat v těžkých, krizových situacích. Vás neznám, neviděl jsem po více let, zblízka Vaše chování a jednání. Říkám Vám narovinu, volit Vás nebudu. Nikdy ve svém životě jsem nepodepsal nevyplněnou směnku. Vy jste nevyplně­ ná směnka.“ Zajímavé je, jak jsou všichni ti „umělí lidé“ nevěrohodní, jak se v krátkém či delším čase sama jejich tvář stane průkazem nevěrohodnosti. Sem patří z vyrobených politiků již jmenovaný Michael Žantovský, Ivan Pi1ip (174), Vladimír Mlynář, Karel Kühnl, myslím i Cyril Svoboda, a jistě Jiří Skalický. Svou roli, pro vnější pozorovatele, profesionálně sehráli Václav Klaus, Pepino Lux, Miloš Zeman i „Miláček“ Vladimír Dlouhý. Role jim přidělené odpovídaly jejich vnitřnímu naturalu a měli talent. Přesvědčivě hrál svoji roli bodrého strýce i „páter Josef“ Zieleniec. Je dob­ré si uvědomit a připomenout, že v roce 1989 začínala pluralitní politi­ka v celém sovětském bloku a stejně to platí pro českou politiku z bodu nula. Politické strany se uplácávaly z řídkého bláta. Osobností nesvázaných s  minulým režimem, s  demokratickým přesvědčením, s rozumnou koncepcí a morálním étosem bylo jako zlatého písku v  řekách. Už vůbec nemluvím o  finančních zdrojích potřebných k politice, zkušenosti, stycích a záze­mí. Nových lidí, 109


kteří chtěli skutečnou politickou změnu a měli étos, bylo pár. Téměř všichni „přední“ čeští politici byli vyrobeni. Dnes v  politice zůstali jen, ti, kteří od počátku byli lidmi starých mocenských uskupení nebo noví lidé, kteří ve svém zájmu přijali kritéria a metody těch, kteří určovali hru.

110


Poznámky

(168) Marie Noveská (* 13. 5. 1953 - září 1998, autonehoda), česká politička. V letech 1996 - 98 poslankyně Parlamentu ČR za ČSSD. V roce 1997 bylo zjištěno, že neo­ právněně používá titul JUDr., i když studium práv nikdy nedokončila. Sněmovnu odmítla opustit ani na výzvu Václava Havla ani na naléhání svých stranických kole­ gů, kteří ji nakonec vyloučili z poslaneckého klubu. Zahynula při autonehodě. (http:// www.psp.cz/sqw/detail.sqw?id=231&o=2 a http://vsp.blog.cz/0602/titulhari) (169) Aleš Musil (* 1966), český právník a úředník. V letech 1995 - 96 poradce pro evrop­ skou integraci ministra průmyslu V. Dlouhého a poté pracoval v soukromé sféře. V sou­ časné době pracuje jako vedoucí oddělení na Generálním ředitelství pro hospodářskou soutěž Evropské komise. (https://www.euroskop.cz/207/sekce/cesi-v-evropske-komisi/) (170) JUDr. Vlasta Parkanová (* 21. 11. 1951), česká právnička a politička. Po absolvo­ vání Právnické fakulty UK v Praze pracovala do roku 1990 jako podniková práv­ nička. V listopadu 1989 spoluzakladatelka Občanského fóra v Táboře. V letech 1990 – 92 poslankyně Federálního shromáždění. Členka strany ODA 1991 – 97 a od roku 2001 do 2010 KDU – ČSL. Leden 1997 - červenec 1998 ministryně spravedlnosti. Od roku 1997 poslankyně Parlamentu ČR. V letech 2007 – 2010 ministryně obrany. Po volebním neúspěchu KDU – ČSL v roce 2010, kdy se strana nedostala do parla­ mentu, přestoupila do nové výrazně pravicové strany TOP 09. (Petr PEHR a kol, Cestami křesťanské politiky, Biografický slovník k dějinám křesťanských stran v čes­ kých zemích, Praha 2007, s. 186.) (171) Karel Ledvinka (*18. 4. 1941, Pardubice), český politik. Při zaměstnání v n. p. Or­ ličan studoval Institut národohospodářského plánování, odkud byl v  roce 1969 vyloučen. Poté pracoval jako dělník a  ekonom. V  červnu 1990 byl za  OF zvolen poslancem České národní rady. V prvním volebním období stál v čele národohospo­ dářského výboru a  až do  prosince 1992 byl členem předsednictva ČNR. V  prosinci 1991 vstoupil do Občanské demokratické aliance a byl za ni v parlamentních volbách zvolen poslancem a místopředsedou ČNR. V letech 1993 až 1997 byl místopředsedou ODA. Od vzniku České republiky 1. 1.1993 působil jako místopředseda Parlamentu ČR pro ekonomiku. V roce 1998 na protest proti politickým praktikám odešel z ODA a vrcholné politiky. V současné době působí v Konzervativní straně. (http://www.kon­ zervativnistrana.cz/osobnosti.html?tx_feuserlisting_pi1%5BshowUid%5D=18) (172) Ing. Jozef Stank, CSc. (26. 10. 1940, Nitra - 7. 3. 2005, Bratislava), slovenský poli­ tik. Vystudoval Slovenskou vysokou školu technickou a poté pracoval v elektrotechnic­ kém průmyslu, 1980 - 86 byl ředitelem Tesly Bratislava. V letech 1986 - 92 poslanec Federálního shromáždění za  KSS. Stoupenec reformního křídla uvnitř komunistic­ ké strany, podílel se na  její transformaci na  Stranu demokratické levice. Potom až do roku 2001 působil v diplomatických službách. V letech 2001 - 2002 byl ministrem obrany v Dzurindově vládě a 2002 - 2004 vedoucí Kanceláře prezidenta Slovenské republiky. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Stank) (173) Ing. Mikuláš Dzurinda, CSc. (* 4. 2. 1955, Spišský Štvrtok), slovenský politik. Vystu­ doval Vysokou školu dopravy a spojů v Žilině a zaměstnání pak nalezl ve Výzkumném ústavu dopravním a později na oblastním ředitelství Československých státních drah. V době sametové revoluce jeden ze zakladatelů Křesťansko demokratického hnutí. Poté náměstek ministra dopravy a pošt SR a 1992 poslanec Slovenské národní rady. V roce 1994 ministr dopravy, pošt a veřejných prací. Od roku 2000 do roku 2012 předseda pravicového bloku Slovenská demokratická koalice. V letech 1998 - 2006 předseda vlá­ dy SR. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Mikul%C3%A1%C5%A1_Dzurinda) (174) Ivan Pilip (* 4. 8. 1953), český ekonom a  politik. Bývalý ministr školství, mlá­ deže a  tělovýchovy 1994-1997, ministr financí 1997-1998, od  r. 2004-2007 vice­ guvernérem Evropské investiční banky. V lednu 1990 vstoupil do OF, 1993-1996 byl předsedou Křesťanské demokratické strany (KDS), se kterou se připojil v  roce 1996 k  ODS. V  roce 1997 se zúčastnil „sarajevského atentátu“, namířeného proti V. Klausovi. V  roce 2001 byl zatčen na  Kubě ještě s  Janem Bubeníkem za  setkání s tamními disidenty. (http://webcache.googleusercontent.com/search?rlz=1T4ADBF_ enCZ301CZ305&hl=cs&q=cache:xJgwN2YPXMkJ:http://cs.wikipedia.org/wiki/ Ivan_Pilip+ivan+Pilip&ct=clnk)

111


29 Politický guláš Píší-li dnešní „režimní“ politologové o schématech „pravice - levice“, vědomě klamou. Nepodezřívám je, že by nevěděli, že toto tradiční schéma pluralitních demokracií v  postsovětské České republice neplatí. Stejně tak jako si nelze vymýšlet strany tradičních názvů i programů v „mateřské zemi“ dnešního českého politického režimu, Rusku. Sovětský komunismus semlel ruskou společnost v beztvarou masu, která nemá společenské vrstvy schopné rozlišovat a brát za své ideje zodpovědného individualismu, kte­ré bychom mohli označit za pravicové. Stejně tak ideje paternalismu za zaměstnance a námezdní pracovníky, které bychom mohli označit za sociál­ně demokratické. Jestli v Rusku mohou vzniknout subjekty podobné poli­tickým stranám, tak to mohou být politické mocenské subjekty, v jejichž pozadí může být vojensko-průmyslový komplex, mocenský subjekt bývalých funkcionářů komunistické strany, Gaspromu (175) a především KGB. Rusko nemá strukturovanou, dlouhým vývojem stabilizovanou společnost, v  níž by se systém politických stran založený na  již tradicí upevněných hodnotách mohl ujmout. Sledoval jsem v  devadesátých létech, jako pozorovatel OBSE (176) volby v roce 1993 a 1995 a viděl jsem to. Padesát let je dlouhá doba, za  dvě tři generace pod totalitním tlakem mizí tradice. Zanikly podnikatelské společenské vrstvy, z venkov­ské agrární svéprávnosti se stal opak. Ze sociáldemokratismu jeho pasvil a lidová strana, se čtyřicet let přiživovala na tom, co spad­ lo pod stůl a  za  to funkcionáři pacifikovali ty malé lidi, jejichž stranou za  monsignora Šrámka (177) lidová strana byla. Z  lidové strany se po roce 1989 stala strana, ze které Josef Lux vytvořil nástroj hájící zájmy venkovské družstevní „aristokracie“. Luxova lidová strana pomohla malé lidi okrást o  všechno a  udělala je nádeníky svých bývalých družstevních šéfů. Příčinou toho, co se v  roce 1997 odehrálo na  české politické scéně, nebylo nepřesvědčivé, těsné vítězství „pravice“ ve volbách 1996. Systém demokratických voleb, se záměrem jej manipulovat, je vždy nedokonalý. Přes mediální manipulace a  šarády se ruka voliče nedá přesně vést. Mocenský manévr na  vyřazení některých politických subjektů rukama voliče se nepodařilo dokonale podle mocenského zadání provést. K dosažení zamýšlených záměrů přistoupili „plánovači“ české politiky k jiným přímějším prostředkům a metodám. Zakalkulovali do svých výpočtů obecnou demoralizaci a vyvolali účelově politickou krizi. Vyvolat politickou krizi a  volby ve  čtvrtině volebního období, kdy opozice je u veřejného mínění v lepší pozici, je protismyslné… Tradiční západoevropské schéma pravice-levice, v postkomunistickém Československu a později České republice, nikdy neplatilo. Pro politickou scénu České republiky je nejpřiléhavější použít označení: 112


„je to podle starého receptu umíchaný guláš.“ Ze základního substrátu posttotalitní společnosti bylo možno uvařit či upéct cokoli, od svítku až po  zmíněný guláš. V  žádném případě ze šmelcu totalitní kafilerie a otrub nešlo udělat dobře propečenou roštěnku s tatarkou či šťavnatý biftek. Do základní směsi v samém počátku úmyslu vařit „perestrojkový“ guláš přidali kuchaři koření, které zaručovalo, že ať bude technologie vaření jakákoli, výsledný pokrm bude mít chuť, na kterou jsou zvyklí. Pak už se jenom přikládalo, občas zamíchalo, vyndala kost, která ztěžovala míchání, nebo sebrala pěna. Občas se vedení kuchyně i nepohodlo o aktuálním technologickém postupu, kterou kost je třeba vyhodit, nebo kdy sebrat pěnu a komu dát líznout nebo vznikl kompetenční problém, kdo má právě míchat. Od počátku vařili pro sebe a podle své chuti, nezajímalo je, že většině jejich perestrojkový guláš bude obtížně poživatelný. „Slavným“ rudolfínským projevem „zitz předseda“ jedné skupiny dietologů, autorů receptu guláše, sváděl vinu na jeho podivnou chuť na šéfa kuchyně. Pomlčel o tom, že recept, surovinu i koření přidávali jeho řídicí orgány. Proto se komunisté při projevu tak smáli a řeč komentovali. Poznali recepturu a všechno to bylo z jejich skladu. Rudolfínský projev a  co následovalo jsou jedinečným dokladem metodiky hry, v našem případě technologie vaření českého politického guláše. Termín „Zitz předseda“ jsem použil z  knihy „Zlaté tele“ autorů Ilfa (178) a Petrova (179). Asi je to starou klasickou ruskou metodou používat nastrče­ných osob. Ilf a Petrov popisují těsně po ruské revoluci zakládání fiktivních firem, kterými se vykrádaly firmy a podniky existující. „Zitz předseda“ byl v dnešní terminologii „bílý kůň“, který byl placen za  to, že pak bude sedět, až bude vykradeno a  autoři s penězi zmizí. Už tenkrát to v konečném důsledku nevyšlo, kavkazský mafián Stalin nakonec shrábnul všechno a všechny. Dnešní autoři „perestrojkové revoluce“ a  nakonec i  jejich „bílí koňové“ počítají s  tím, že svět se zhumanizoval. Listina práv se dá použít na omluvu jakékoli lumpárny a i velcí mafiáni mají dnes jemnější způsoby a metodiky. Vždyť obecnou odpovědí a  filozofií je, že stejně je všechno lumpárna, tak kdo by co soudil a kdo má právo hodit kamenem? V listopadu 1997 došlo uvnitř ODS k takzvanému „Sarajevskému atentátu.“ K  pokusu vnitrostranickým převratem odstranit z  postu předsedy strany Václava Klause. Celé to nel­ze označit jinak než jako divadelní frašku. Osoby hlavních pučistů ukazují, které mocenské centrum celou tu politic­kou šarádu organizovalo. „Páter“ Josef Zieleniec se svou rodinnou tradicí pracovníků Kominterny a návazností na služby, které za touto „bohulibou“ sovětskou institucí byly. Jan Ruml rovněž se svou rodinou i  „disidentskou“ tradicí styků se státní bezpečností, upevněnou po  „sametové“ re­voluci postem ministra vnitra. V  klíčovém období, kdy se rozhodovalo, zda vůbec a  k  jaké změně v obsazení a fungování vnitra a bezpečnostních služeb dojde. Výsledky ministrování Jana Rumla bezpochyby svědčí, jakou úlohu v tom čase na vnitru plnil. A Ivan Pilip, jehož celá politická dráha 113


v devadesátých letech vypovídá o tom, kdo jej na politickou scé­nu vyslal a jaké úkoly zde plnil. Poznámky (175) Gasprom a.s., největší ruská společnost a největší exportér plynu na světě. Dodává plyn do  zemí střední a  východní Evropy, do  zemí bývalého SSSR i  do  USA. Vět­ šinovým vlastníkem je ruská vláda (50,01 %). V roce 2009 činil roční obrat 99,1 miliardy dolarů a v roce 2007 měla společnost 445 000 zaměstnanců. (http://cs.wi­ kipedia.org/wiki/Gazprom) (176) OBSE, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, vznikla v r. 1995. Sdru­ žuje 56 států Evropy, při Středním moři, také zakavkazské státy, středoasijské země, USA a Kanadu. Kromě jiných úkolů, vykonává např. také dohled nad regu­ lérností průběhu voleb v postsovětských státech. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Organi­ zace_pro_bezpe%C4%8Dnost_a_spolupr%C3%A1ci_v_Evrop%C4%9B) (177) Msgre. Jan Šrámek (11. 8. 1870, Grygov u Olomouce – 22. 4. 1956, Praha), český teolog a politik. Absolvoval teologickou fakultu v Olomouci a poté působil na něko­ lika místech jako kaplan. V roce 1906 jmenován docentem a 1911 profesorem křes­ ťanské sociologie na bohosloveckém učilišti v Brně. O rok později se stal papežským komořím. Roku 1899 založil křesťansko sociální stranu na  Moravě a  1902 Vše­ odborové sdružení křesťanského dělnictva českoslovanského. Od roku 1906 poslanec moravského zemského sněmu a od 1907 poslanec říšské rady ve Vídni. Po celou dobu trvání první republiky 1918 – 38 poslanec NS a předseda ČSL vzniklé po sloučení českého a moravského katolického hnutí. V letech 1921 – 22 ministr železnic, 1922 – 25 ministr zdravotnictví, 1925 – 26 ministr pošt, 1927 – 29 ministr sociální péče a 1929 – 38 ministr pro sjednocení zákonů a organizaci správy. Po Mnichově 1938 emigroval. V  letech 1939 – 40 místopředseda Československého národního výboru v Paříži a 1940 – 45 předseda exilové vlády v Londýně. Duben 1945 – únor 1948 náměstek předsedy vlády. V době únorových událostí podal demisi a po neúspěšném pokusu o emigraci byl vítězným komunistickým režimem do konce života internován. (Desider GALSKÝ – Richard ŽÁKOVSKÝ, Kdo je kdo ve 20. století, Praha 1967, s. 418 – 419 a Kol. autorů, Malá československá encyklopedie, Š – Ž, Praha 1987, s. 66.) (178) Ilja Ilf (1897 – 1942), sovětský satirik. Představitel oděské skupiny básníků a spi­ sovatelů. Tvořil v  autorské dvojici s  Jevgenijem Petrovem. Padl za  druhé světové války. (http://www.databazeknih.cz/zivotopis/ilja-ilf-20532) (179) Jevgenij Petrov (1903 – 1941), sovětský satirik. Představitel oděské skupiny básníků a spisovatelů. Tvořil v autorské dvojici s Iljou Ilfem. Jejich nejznámější román se jmenuje Zlaté tele. Padl za druhé světové války. (http://www.databazeknih.cz/auto­ ri/jevgenij-petrov-20533)

114


30 Sarajevský atentát Pokus o vnitrostranický převrat provedli v době nepřítomnosti Václava Klause v zemi, kdy byl na návštěvě v bosenském Sarajevu. Celá ta politická šaráda byla tak amatérská a nedůsledná, že musím pochybovat o tom, zda byla myšlena vážně. Byl to mocenský konflikt me­zi dvěma mocenskými uskupeními, která českou politickou scénu ovládají již nejméně od  sedmdesátých let, jak jsem v  předchozím textu popsal. Okolnosti celé třetí etapy popřevratového politického vývoje v letech 1996 až 98 i to, co následovalo, mě nutí uvažovat o tom, nakolik to byl konflikt skutečný a nakolik to byla jen taktická přestřelka sloužící k přeorganizování pozic a odvedení pozornosti. Současně se „Sarajevským“ převratem se konala v  Brně celostátní konference ODA, na  které „tajtrlík“ Michael Žantovský nabídl své místo „letního krále,“ předsedy ODA. Za půl roku dokázal ODA i sebe veřejně znevěrohodnit. Ve své řeči svedl vše na „pravou frakci“ ODA a státnicky navrhl za svého nástupce Jiřího Skalického, bezbarvého úředníka, který ve funkci předsedy měl asi zakončit celou svoji misi, s níž byl do ODA vložen při jejím založení. Pod hlavičkou ODA a její politickou garancí byl klíčovým ministrem privatizace. Když jako politický nástroj splnila ODA svou pro ně užitečnou funkci, měl zajistit a  garantovat její odchod ze scény. Dnes s  odstupem času jsem si jist, že Sarajevský atentát i předání žezla v ODA Skalickému byly synchronizované akce. Po  vnitrostranickém puči v  ODS a  nástupu Jiřího Skalického do čela ODA následovalo prohlášení Josefa Luxe o vystoupení lidové strany z vlády. K Luxovu odstoupení se připojili Jan Ruml s odpadlíky z ODS a za ODA Jiří Skalický. Ivan Mašek na politické radě ODA s odstoupením nesouhlasil a uvedl jim tehdy důvody a následky, které celá tato šará­da bude mít. Na rozhodování Skalického vedení ODA jsme už tehdy neměli fakticky žádný vliv. Poslanecký klub ODA se rozdělil na dvě části. Část, která trvala na původním smyslu a principech politi­ky a část, která chtěla přežít a spolupracovala se Skalického vede­ním. O poměrech na klubu vypovídá i tato příhoda. Někdy v roce 1997 prosadili komunisté ve  sněmovně zřízení komise na  vyšetření privatizace Poldi Kladno Vladimírem Stehlíkem. ODA měla mít v komisi jednoho člena. Při projednávání na klubu jsem se do komise přihlásil, nešlo o nic luk­rativního a nikdo se tam nehrnul. Když Vladimír Dlouhý zjistil, že se hlá­sím, vyskočil a prohlásil, že Čestmír do komise nesmí, protože ten by jako první žádal zavření Vladimíra Dlouhého a  Romana Češky. Zasmál jsem se a  řekl Vladimirkovi: „jak to můžeš tak dobře vědět, samozřejmě, že bych to žádal.“ Dali tam potom věrného Ládíkova přisluhovače Dušana Navrátila, následně pracovníka BIS a dnes šéfa NBÚ (Nejvyšší bezpečnostní úřad). Z  odpadlíků ODS se utvořila „pod vedením“ Jana Rumla Unie svobody. Myslím, že když se ve  volbách 1996 nepodařilo legitimně, rukou voliče ODA vyřadit z  parlamentního zastoupení, neuspělo ani 115


několikaleté úsilí Vladimíra Dlouhého zahnat ODA s ODS do jednoho chlívku, byla Unie alternativní variantou divadelního Sarajevského puče. Od počátku devade­sátých let bylo jasné, že v „poperestrojkové“ České republice existuje volební elektorát voličů kolem 10 % hlasů, kteří preferují intelektuálně profilovanou pravicovou stranu. Pokus s  ODA, obsadit a  ovládnout tento volební elektorát, nevyšel. Intelektuálně založení lidé jsou nebezpečím pro každý direktivní a manipulátorský režim. V  převratové a  popřevratově době, kdy lidé ještě něčemu a na něco věřili, se do ODA dostalo několik osobností, které šly do politiky se skuteč­ným úmyslem změnit věci v naší zemi. Unie svobody byla ustavena s úmyslem převzít a obsadit volební elektorát, který do  té doby obsazovala a  vyplňovala ODA. Proto co tvrdím, že to byl cílený, úmyslný proces mám tyto argumenty. Do vedení Unie svobody se za  dobu její existence nedostala jediná věrohodná tvář. Čas i  na  manipulované televizní obrazovce nemilosrdně ukazuje falešnost a  nevěrohodnost tváře uměle instalovaného politika. Není lepšího a ilustrativnějšího příkladu než tvář „poctivého a zásadového“ Jana Rumla, dle žurnálu vybraných tvá­ří politických manekýnů Ivana Pilipa, Vladimíra Mlynáře a  Karla Kühnla. Věrohodnost, jistý lidský i politický étos asi figurám vyslaným na scénu nelze naordinovat ani injekčně podávat. Na  druhé straně se v  Unii svobody neměli šanci prosadit lidé, které jsem měl šanci v  poli­tice poznat jako věrohodné a kteří jako poslanci o něčem byli. Dušan Kulka (180), když se bortila ODA, chvilkově neustál, že když prohraji bitvu a moje věc jde do nicoty, pro budoucnost své věci i svoji čest se někdy musím dát zabít nebo odvléct do zajetí. Přestoupil z ODA do Unie. Dušan byl poslanec par excelans, člověk, na jehož slovo bylo spolehnutí. Samozřejmě, že nedostal šanci, aby se ve volbách 1998 na kandidátce Unie dostal na volitelné místo. To samé platí pro Jana Černého (181), který za  ODS šéfoval čtyři roky zemědělskému výboru poslanecké sněmovny. A  šéfoval dobře. Člověk, kterého by si každá politická strana, jíž by šlo o její pověst a postavení, preferovala do svého vedení a popředí. V jistém směru to platí i pro Jiřího Honajzera, přes to, že vykonal mnoho nečisté práce pro Václa­ va Klause, jako předseda parlamentního klubu ODS. Pánové si nebyli schopni srovnat v hlavě, že určité vlastnos­ti, jednání a postoje v politice hybatelé, české postkomunistické poli­tické scény nezapomínají. Tak, jak jsem viděl Unii svobody a  její představitele po  dnes, již více než pět let se pohybovat a jednat na politické scéně, tvrdím, že byla cíleně založena a  směrována s  cílem vymazat volební elektorát voli­čů intelektuálně profilované pravicové strany. Politická reprezentace této uměle, se specifickým záměrem a účelem vytvořené strany, musí v li­dech a voličích vytvořit pocit ztráty všech iluzí. Ztráty iluzí, že by mohla existovat inteligentní, věrohodná politická strana a politikové, kteří jsou schopni vzbuzovat důvěru a plnit slovo. Hybatelé dnešní politi­cké scény pracují na tom, aby vytvořili pro ně ideální stav. Ideální bude, až lidé buď k volbám vůbec nepůjdou anebo budou reagovat

116


jen na jednoduchá schémata. Schémata uměle mediálně vytvořená, která se skutečností nebudou mít nic společného. Jejich systém hospodářsky prohrál a  vzhledem k  okolnímu světu nelze již společnost nezakrytě přímo a centralisticky dirigovat. Vytvořili si virtuální pluralistický systém. Ten systém mu­sí být co nejjednodušší. Obyvatelstvo – „voliči“ bez iluzí, s vlastnost­mi dobytka. Jistě budu napaden, že si vymýšlím spiklenecké teorie a  nemám dů­kazy pro svá tvrzení. Je dobré si uvědomit, že sovětský komunismus tr­val v  naší zemi čtyřicet let. Za  dvě generace cíleného, nekompromisního nátlaku a  výchovy vyroste společenská vrstva, která přijme za  své meto­dy a  hodnoty svých učitelů. Takovéto mocenské a privilegované společenské vrstvy neodcházejí ze scény samy a dobrovolně. Stejně dobrovolně se nezřeknou toho, co bylo zárukou jejich společenského postavení a moci. Poznámky

(180) Dušan Kulka (* 21. 5. 1962), český ekonom a politik. V letech 1996 - 98 poslanec Parlamentu ČR za ODA a starosta Přelouče. Z ODA přestoupil do Unie svobody. V současné době ekonomický konzultant firmy Berman Group se zaměřením na země bývalého SSSR. (http://obcinst.cz/dokumenty/Letni-skola-OI_2012.pdf a  http:// www.psp.cz/sqw/detail.sqw?id=291&o=2) (181) MVDr. Jan Černý (* 23. 4. 1959, Praha), český veterinář a politik. Vystudoval Vy­ sokou školu veterinární v  Brně a  do  roku 1992 pracoval jako veterinární lékař. V letech 1992 - 98 poslanec ČNR a po rozpadu federace Parlamentu ČR za ODS. V  roce 1998 vstoupil do  Unie svobody, kterou reprezentoval leden - červen 1998 ve  vládě Josefa Tošovského jako ministr pro místní rozvoj. V  letech 2007 - 2010 byl posledním předsedou US - DEU. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_%C4%8Cer­ n%C3%BD_%28ministr%29)

31 Historické recidivy Sovětský systém navázal na způsoby a tradice ruského carského samoděržaví. Tak jako ono si vybíralo to, co se mu hodilo z evropských moder­ních postupů, hospodářských, vojenských i  politických. Zneužilo či upravilo si evropské vynálezy a metody ke své potřebě a zvyku. Stejně fungoval a pracoval sovětský systém. Uvedu některé historické paralely. Kateřina Veliká si dopisovala s  francouzskými encyklopedisty a pod jejich vlivem zrušila v Rusku jako první na světě trest smrti. Na­ hradila ho čtyřiceti ranami železnou tyčí. Odsouzence mlátili od paty a zemřel vždycky, přeražený na x-dílů. Petr I. Veliký se vydal do Evropy na  zkušenou, když desetitisícové švédské vojsko pochodovalo Ruskem, kde si zamanulo a  poráželo dvěstětisícové ruské armády. Šel se učit vojen­ské a lodní technice a nakupovat skotské plukovníky. Když se vrátil, vydal rozkaz, ve kterém vydal seznam zakázaných 117


filosofických, nábožens­kých a jiných publikací, které do  Ruska nesmějí. To co dlouho do­kázalo držet evropské technologie na  uzdě, do  Ruska nesmělo. Lenin do­vezl do  Ruska evropskou politickou technologii komunismu, upravil ji ruským zvykům a svým potřebám. Výsledek známe. Sovětský systém na hospodářském poli i ve vojenských technologi­ ích jasně prohrál, v  soutěži se Spojenými státy evropsko-americkou hospodářskou i  politickou technologií. To bylo hlavní příčinou mocenského kolapsu sovětské, ruské říše. Neprohrál vojensky, jeho mocenská vládnoucí třída nebyla zničena. Zůstala se všemi svými zvyky a platí to i pro jejich české pobratimy. Dnes napodobují v Čechách západní plura­litní politický systém, upravený svým zvykům a potřebám. Pohlédneme-li zpět do  evropské historie, můžeme vidět, že vždy když v  evropské historii posledního století převládla technologická část evropského génia, vedlo to k  centralistickému státu, diktatuře a  zneužití. Centralistický stát a  diktátorské, totalitní režimy na  určitý čas umožnily lépe využít nové technologie a  rozsáhle zvětšit politickou i  vojenskou moc takového státu. Zpětným důsledkem moci bylo potlačení a  destrukce lidské tvořivosti a  étosu, který evropskému du­chu daly do vínku jeho křesťanské základy. Stavba totalitního státu a  mocnosti začala vnitřně chátrat. Nakonec, protože jí nepatřil a neovlá­dala celý evropský svět, prohrála. Stejně, ale můžeme vidět, že dokud nebyla prohra hluboká, snad totální, dokud nebyla poražena společenská vrstva, která byla nositelem mocenského technologického principu, následovala recidiva, která byla ještě horší. Můžeme to vidět na  přikladu Španělského království. Zámořské výboje a z nich plynoucí bohatství povýšilo moc a potlačil konkurenční vliv křesťanské filozofie a  až nizo­zemská vzpoura zahájila rozklad španělské moci. Ve Francii kardinál Richellieu vtiskl francouzskému království totalitní rysy a  udělal z  Francie evropskou velmoc. Důsledkem byla francouzská revoluce. Svou podstatou výbuch magmatického krbu společenské sopky. Totalitní mocenská technologie ve Francii rovněž potlačila druhou, neméně důležitou část evropského křesťanského dědictví. Schopnost filozofie pokory, spolupráce, spoluzodpovědnosti těch, kteří se podíleli na moci. Zůstaly výbušné plyny a vášně, které roznítily požár. Požár, který byl vznícen pod praporem lidských práv, skončil za Robespierra (182) u Výboru pro veřejné blaho a pod gilotinou. Nakonec v Napoleonově císařství (183), jehož vojska pochodovala Evropou až k Moskvě. Ještě po padesáti letech měli Francouzi recidivu Napoleona III. (184). Pruské království sjednotilo Německo. Bismarck (185) vnutil a  vtiskl sjednocenému Německu pruskou mocenskou a  vojenskou technologii. Nadřadil ji německé pracovitosti, spolehlivosti a  organizačním schopnostem. Výsledkem bylo polototalitní Vilémovo císařství (186) a  světová válka. Nedůs­ledná porážka ve  válce a  stejně nedůsledné a  sobecké jednání vítězů po  ní, způsobily, že nebyl poražen princip. Následovala ještě horší re­cidiva totality, která zasáhla celý 118


civilizovaný svět. Hitler ji započal s hlásáním práv prostých Němců a  dělníků. Teprve nemilosrdná a  totální porážka principu a  nacistické vládnoucí mocenské třídy uzdravily Německo. Lenin a  sovětský komunismus měli v ústech a manifestech práva proletariátu a občanů. Kdo nemyslel jako oni, skončil v  táborech nebo s  kulkou v  zá­dech. Ze čtvrtiny světa udělali totalitní pracovní tábor. Technologie se stala božským principem. Ať již to byla technologie výroby, nebo technologie úpravy lidského materiálu. Kde a jak mohli, zakázali nábožen­ství. Omezovalo jejich absolutní moc nad lidským materiálem. Vychovali, lépe řečeno, „naklonovali“ vládnoucí mocenskou třídu a  společenskou vrs­tvu technologů toho absurdního pracovního polovojenského tábora. Nakonec celá ta jejich totalitní stavba zkolabovala hospodářsky, vojensky a velmocensky. Jejich hospodářství a vojenská technologie prohrály v soutěži s technologií svobodného světa. Ztratili možnost vydírat a parazitovat na celém světě kolem, hrozbou vojen­ského násilí. Neprohráli válku. Společenská třída a vrstva, která ten pracovní tábor technologicky řídila, nebyla zničena a rozehnána. Je tady, se všemi svými osobními vlastnostmi, zvyky, prioritami i  struk­turami, které je integrovaly. Poznámky

(182) Maximillien Robespierre (6. 5. 1758 – 28. 7. 1794, popraven), francouzský právník a státník. Původně advokát v Arrasu. Od roku 1789 poslanec třetího stavu generál­ ních stavů za klub jakobínů. Po povstání 31. 5. – 2. 6. 1793 stanul v čele jakobínské revoluční diktatury. Za  jeho vlády byl nastolen revoluční teror. Došlo k  vytvoření Výboru pro veřejné blaho, jehož verdikt umožňoval popravu odpůrců režimu bez soudu. Zároveň úspěšně probíhal boj Francie proti mezinárodní monarchistické in­ tervenci. V červenci 1794 byla jakobínská diktatura svržena a Robespierre byl gilo­ tinován. (Kol. autorů, Malá československá encyklopedie, Pom – R, Praha 1987, s. 346 - 347. (183) Napoleon Bonaparte (15. 8. 1769 – 5. 5. 1821), francouzský generál a státník. Po­ cházel z korsické šlechtické rodiny. Stoupenec francouzské revoluce 1789. V prosin­ ci 1793 brigádní generál. V  letech 1796 – 97 velitel italského tažení, kde porazil a donutil k míru Rakušany a 1798 – 99 vedl tažení do Egypta. V listopadu 1799 provedl státní převrat, byl jmenován prvním konzulem a  4. 8. 1802 doživotním konzulem. V roce 1804 se prohlásil císařem. Ve  vítězných válkách zajistil převahu a  nadvládu Francie nad většinou Evropy. Po  neúspěchu tažení do  Ruska 1812 a bitvě u Drážďan byl 1814 se nucen vzdát trůnu a odebrat se do vyhnanství na os­ trově Elba. V roce 1815 se na sto dní opět zmocnil trůnu, ale po porážce u Waterloo podruhé abdikoval a byl až do konce svého života držen Brity jako zajatec na ost­ rově Sv. Heleny. (Kol. autorů, Malá československá encyklopedie, M – Pol, Praha 1986, s. 413.) (184) Napoleon III., vlastním jménem Charles Louis Napoleon Bonaparte (20. 4. 1808 – 9. 1. 1873), francouzský císař, synovec Napoleona Bonaparteho. Využil nespoko­ jenosti francouzských rolníků a za jejich pomoci byl 1848 zvolen prezidentem. V pro­ sinci 1851 provedl státní převrat a o rok později se nechal prohlásit císařem. Účast­ nil se s Francií dobyvačných válek: Krymské války 1853 – 56, války proti Rakousku 1859, intervence v Indočíně 1858 – 62, intervence v Sýrii 1860 – 61 a intervence v Mexiku 1862 – 67. Za prusko – francouzské války 1870 – 71 byl poražen a zajat u Sedanu. V září 1870 byl sesazen z trůnu republikánskou revolucí. (Kol. autorů, Malá československá encyklopedie, M – Pol, Praha 1986, s. 413.) (185) Otto kníže von Bismarck (1. 4. 1815 – 30. 7. 1897), německý státník. Od roku 1859 vyslanec v  Rusku a  1862 ve  Francii. V  roce 1862 jmenován pruským předsedou vlády a ministrem zahraničí. Svoji politiku zasvětil vytvoření jednotného německého

119


státu, kterého v roce 1871 dosáhl po vítězných válkách s Dánskem 1864, Rakouskem 1866 a s Francií 1870 – 71. V letech 1871 – 90 říšský kancléř. Snažil se omezit moc církve (Kulturkampf) a  vliv sociální demokracie (zákon proti socialistům 1878), který kombinoval s  vlastním sociálním zákonodárstvím. V mezinárodní politice se orientoval na spojenectví s Ruskem a Rakousko-Uherskem. (Kol. autorů, Malá čes­ koslovenská encyklopedie, A – Č, Praha 1984, s. 473 - 474.) (186) Vilém II. (27. 1. 1859 – 4. 6. 1941), německý císař z dynastie Hohenzolernů. V le­ tech 1888 – 1918 německý císař a pruský král. V roce 1890 se zasloužil o propuštění Otto von Bismarcka z místa kancléře. Představitel německého militarismu, oriento­ val se na Trojspolek. Jeden z hlavních viníků rozpoutání první světové války 1914. V listopadu 1918 byl svržen revolucí a poté uprchl do Nizozemí. (Kol. autorů, Malá československá encyklopedie, Š – Ž, Praha 1987, s. 550.)

32 České Palermo Princip prohrál, prokázal svou nefunkčnost a nepravdivost. Zůsta­la zde ale společenská vrstva, která systém řídila a  na  celém společenském organismu parazitovala. Zůstala politicky, hospodářsky i společensky nejmocnější. Sametová revoluce, přeorganizování orgánů státu, přesun majetku státu do „správných rukou“ i ovládnutí médií proběhly v jejich režii. Dnes zde máme formálně stát s institucemi demokratického státu. Formální pluralitní systém parlamentních politických stran. Uvnitř, nad tím vším stojí a českou společnost svírá neexistence a  neplatnost nepsaných norem a  hodnot lid­ského chování a  jednání. Norem, které jsou teprve zárukou platnosti a vymahatelnosti psaných norem právních a společenských. Technologové komunismu pod praporem lidských práv, práv vlastníka, presumpce neviny zpochybnili existenci pojmu pravda. Morální i právní nihilismus nastolený komunismem v devadesátých letech povýšili na řád. Politická a  vládní krize roku 1997 byla etapou vývoje a  směřová­ ní postkomunistické politiky devadesátých let. Cílem celé té politické mocenské šarády byla redukce počtu a  spektra parlamentních politických stran. Již na  podzim 1997 bylo jasné, že končí Občanská de­mokratická aliance, která splnila svou úlohu. Jiří Skalický, Karel Kü­hnl, Michael Žantovský, Daniel Kroupa a i Pavel Bratinka spolupracova­li na její likvidaci. Stejné platilo a bylo již rozhodnuto o  odstraně­ní z  veřejného politického fóra Sládkových republikánů. Cenzor Sládek splnil politické zadání jeho námezdníků a  hlupáků již nebylo za­potřebí k  odvádění pozornosti a  mlžení scény. Není mi jasné a  nemohu tvrdit, nakolik si Josef Lux opravdu činil ambice převzít se svou stra­nou místo a roli hlavní „pravicově - liberální strany,“ plánovaného ideálního postkomunistického politického spektra a  nahradit a  vytlačit z  toho místa etablovanou Klausovu Občanskou demokratickou stranu. Nevím, zda to byla jen velká politická intrika,

120


nebo neschopnost dohléd­nout důsledků svých činů od bývalého šéfa družstevní drůbežárny. Ze všeho, co jsem viděl se odehrát v  prvních dvou třetinách devadesátých let uvnitř politické scény, tvrdím, že cílem celé politické hry, která započala „Rudolfínským“ projevem, byla redukce počtu formál­ních hráčů na  politické parlamentní scéně. Řeč Václava Havla byla formálním výkopem míče a signálem zahájení hry. Její obsah měl otřást kulisami a  dát záminku k  dalším strategickým tahům a  postupům. Nejméně od  poloviny devadesátých let bylo možno pozorovat a cítit uv­nitř politické scény, v koordinaci s komentáři médií tendenci a tlak na likvidaci některých stran a propagování systému dvou parlamentních po­litických stran. Byla to aktivita koordinovaná, která nebrala ohled na reálný stav, potřeby země a především vůbec nebrala v potaz pravdu. Vezmeme-li v úvahu, že skutečnou politickou i ekonomickou moc si v  naší zemi udržela společenská vrstva technologů bývalého totalitního státu, byla to snaha a tendence logická. K tomu, aby si udrželi svůj monopol politické a  hospodářské moci, nezbytně potřebují minimalizovat počet hráčů na politické šachovnici. V pro ně nových podmínkách formální demokracie a politické soutěže více politických subjektů je pro ně optimální počet parlamentních stran dvě, maximálně tři. Hra na dva-tři konkuren­ční politické subjekty v zemi, kde není smyslu pro fair play, se dá z pozadí mocensky hrát poměrně snadno a dlouho. Větší počet v sobě již nese velké riziko neznámých a neschopnost dobré koordinace. Na rozdíl od nováčků a estétů politiky si ponechali v roce 1989-90 v ruce rozhodující karty - kontinuitu právního systému, komunistic­ká strana zůstala parlamentní stranou, zabránili rozehnání státní bezpečnosti a uchránili před zveřejněním svou síť agentů a spolupracovníků. Ve  skutečnosti ti, kteří řídili toto velkolepé padoušství, byli revolu­ cionáři. Jako banda pirátů rozkradli stát a zatáhli do spoluviny všech­ ny, kteří se spoluúčastnili. Ten čin a jeho způsob měl a má symbolicky stejný význam a  efekt jako vražda krále, nebo vyvraždění carské ro­diny v  dřívějších revolucích. Vražda krále měla ten důsledek, že revolucionáři neměli cestu zpátky. V  případě české revoluce „totalitárních demokratů“ způsob „jejich revoluce“ též rozhodl o  tom, že nemají cestu zpátky. Proto zákony neměly sankce a  i  psané zákony jsou nevymahatelné. Podle potřeby nefunguje soudnictví ani policie. Politická scéna musí být jedno­duchá a dobře ovladatelná. Vše nejméně tak dlouho, než lidé zapomenou, projdou formální promlčecí lhůty a zločinci právem držení zůstanou elitou českého státu. To je v tomto případě druhý a horší důsledek a recidiva nevyrovnání se s totalitou. Pro to, co píši, svědčí a  potvrzuje celý další vývoj politické par­ lamentní a  vládní scény. Po  vyvolání vládní krize prezident Václav Havel, ve  shodě s  rozhodujícími parlamentními stranami, netrval na řešení vládní krize podle pravidel daných ústavou. Narychlo spíchli zákon o  předčasných volbách a  předložili jej poslanecké sněmovně k  odhlasování. Společným zájmem obou stran mocenského konfliktu bylo sehrát šarádu vládní krize a  „formální“ změny vlády co 121


nejhladčeji. Komplikovaná hra podle pravidel ústavy by byla dlouhá a leccos mohla odkrýt. Ukázali, jak málo jim záleží na  nejvyšším zákoně země. Když nevyhovuje jejich politickým záměrům, nejkratším možným řízením jej změní a upraví. Ivan Mašek při schvalování této novely Ústavy v  poslanecké sněmovně otevřeně ve  své řeči řekl, co dělají a  jaké to bude mít důsledky pro fungování státu. Ve  své řeči jsem tehdy též sněmovně řekl: „otevíráte Pandořinu skříň, při první vážnější politické krizi se neřídíte základ­ním zákonem země, ústavou, účelově si odhlasujete švindl. Pro budouc­nost dáváte příklad, že kdykoli nebude ně­ jaké mocenské skupině či mafii vyhovovat současná vláda, zaplatí si média, vyvolá kampaň a politickou krizi“ – volně cituji. Dnes vím, že to bylo horší, než jsem se tehdy, i při své velké skepsi ke skutečné politické realitě, od počátku devadesátých let domníval. Česká politika byla, dnes o  tom nepochybuji, manipulována mocenskými silami, které byly za scénou od „sametové revoluce“. Myslím, že na jaře 1991, kdy jsem ve své řeči „o nepotrestání zla“ ve sněmovně řekl, opět volně cituji: „nevyrovnali jsme se s minulostí, ani symbolicky jsme nepotrestali zlo. Nedali jsme jasně najevo, že zločin a  zlo se v  na­šem novém státě bude trestat a nebude trpěno. Bude to mít tyto následky. Privati­ zace ve své většině proběhne do rukou těch, kteří u toho majetku byli před ro­ kem 1989. Stanou se jako společenská vrstva nejbohatší v naší zemi, se všemi organizačními vazbami, které měli v minulosti a zvyky, kterými si postavení v uplynulých dvaceti-třiceti letech zís­kali. Nebudou podnikat podle ekonomic­ kých a tržních principů. Až budou mít ekonomickou moc, koupí si média. Přes média si začnou vyrábět poli­tiku, přes politiku upraví ekonomiku svým zvy­ kům.“ Nakonec jsem tehdy řekl: „V této sněmovně budou za pár let sedět zástupci mafií a  ctihodných společností, budou manipulovat veřejné mínění i volby. V této zemi bude Sicílie a Palermo.“ Po  mé řeči bylo tehdy ticho. Dva tři týdny se mnou téměř nikdo ne­mluvil. Do  médií se nedostalo ani slovo. V  ten čas, když jsem se přihlá­sil do  rozpravy, ozývaly se na  novinářské galerii povzdechy: „už tam ten blbec zase jde.“ Už se nedovím, co vedlo v roce 1993 komunistické­ho poslance Vladimíra Řezáče (187) k tomu, že mne zastavil na sněmovní chod­bě a řekl mi: „Pane doktore, chci se vám omluvit. Když jste nám na počát­ku ve svých řečech říkal, jaké důsledky bude mít to, co děláme, nevěřil jsem vám a posmíval se. Bohužel ve všem, co jste tehdy říkal, jste měl pravdu, omlouvám se.“ Nedlouho potom ho našli zastřeleného loveckou puškou a případ byl uzavřen jako sebevražda. Při příležitosti popisu událostí vládní krize 1997 píši tyto věci a cituji, protože co jsem tehdy říkal a  předvídal, jsem přesně nevěděl. Ze své životní zkušenosti jsem tušil, co se s  největší pravděpodob­ ností odehrává a může stát. Dnes to vím jasně a přesně, protože čas a další vývoj mnohé odkryl. Dnes už i u většiny aktérů vím, kdo se podílel a  účastnil jen z  hlouposti, protože nevěděl. Kdo přijal hru, protože pro něj byla výhodná a  kdo byl aktivním hráčem, či tvůrcem toho velkolepého padoušství devadesátých let. Bohužel, většina těch, kteří v té době v nejvyšším zákonodárném sboru České republiky zasedali a tu hru aktivně spoluhráli, ani netušili, v jakém kusu 122


hrají. Byli mate­riálem, který vyprodukoval komunismus, neměli do své osobnosti hluboce zvykově vestavený smysl pro zodpovědnost. Ani za  sebe, natož za  stát. Největší úspěch měl komunismus v  tom, že zboural základní, na  křesťanském dědictví stojící hodnotový systém. Nebylo těžké pro rutinéry tota­litní, komunistické mocenské politiky ovládnout popřevratovou politic­kou scénu. Neměli jsme nic obecně společného, na čem se dohodnout. Co se nikdy neudělá a  nikdy nesmí překročit. Bylo jen otázkou času, kdy budou mít zase celou režii ve svých rukách. Na podzim 1997 pozorovateli české politické scény mohlo a mělo být už jasné, jaká hra a v čí režii se v české politice odehrává. Tvrdím dnes, s odstupem času, že celý konflikt vyvolání vládní krize, takzvané, pravicové vlády, byl konflikt umělý, záměrně vyvolaný. Neměl nic společného se schématem pravice-levice, či schématem parlamentním, opozice – vládní tábor. Pokud si pamatuji a pamatuji si tehdejší situaci velmi dobře. V  okamžiku vyvolání krize byl politický a  společenský stav a  nálada taková, že „formálně“ vládnoucí strany mohly na  vyvolání předčasných voleb jenom prodělat. Jediný z  důvodů vládní krize a předčasných voleb mohl být ten, že stratégové a tvůr­ci politiky v  českém postkomunistickém prostoru měli jiný úmysl než posílení vlivu a  mandátu, v  tom okamžiku vládnoucích stran a  koalice. Smyslem celé té politické šarády bylo otřást politickou scénou, vyřa­dit z politiky ještě zbytek osobností, která vynesl převrat a které ne­měli zcela pod kontrolou. I předcházející „Sarajevský puč“ v ODS byla uměle, kabinetně odpálená intrika, jejíž původ bych spíše hledal v urči­tých službách. Akce pánů Rumla, Pilipa, Zieleniece nevycházela z žádné vnitřní programové a mocenské opozice uvnitř ODS, proti Klausovu vedení a směrování strany. Nic takového tam v tom okamžiku neexistovalo. Ti pánové plnili pokyn a zadání v rámci jiné větší hry a podle toho vypa­dal průběh i pokračování celého divadelního představení. V  našem humánním čase a  postkomunistické etapě přeonačování se na demokraty a pluralisty nelze již své odpůrce, nepohodlné, či potenciální oponenty střílet, věšet nebo zavírat do vězení. Stranu lze očistit vyvoláním takové potenciální krize, která odkryje nedostatečně věrné, spolehlivé a oddané. Sarajevský puč měl obnovit „leninský“ charakter ODS. Odpadli nepevní a nedostatečně oddaní svému velikému vůdci a  úkolu rozkradení státu. Jděte do  historie, prostudujte si způsoby a metody jakými předvoj dělnické třídy obnovoval a upevňoval své řady, podle vzoru sovětských bratrů. Je to jako vyšité. Viděl jsem tehdy jak následujících pár týdnů parlamentní poslance ODS natřídilo. Zároveň to byl jasný signál vývoje celé politické strany ODS. Odpadlíci dostali trafiku v  podobě Unie svobody, která vy­plnila volební elektorát po již fakticky likvidované ODA. Výběr premiéra přechodné vlády nebyl náhodný, Josef Tošovský je temnou figurou posametového období. Jako zástupce Státní banky československé absolvoval dvě dlouhodobé „stáže“ u  pobočky Živnobanky v  Londýně, druhá byla v  roce 1989. Na  takovou „stáž“ 123


komunistický stát a Státní bezpečnost nepustili dobře neprověřeného a spolupracují­cího člověka. Josef Tošovský po listopadu 1989 ve své funkci guvernéra Ústřední banky byl klíčovou figurou převodu peněz a  ekonomické moci do  správ­ných rukou. Ústřední banka schvalovala a udělovala licence novým ban­kám, kontrolovala a regulovala bankovní trh. Ve svých důsledcích je právě Josef Tošovský zodpovědný za to, co se v devadesátých letech na úseku bankovnictví odehrálo, to plánované vykradení státu. Byl to první a základní krok obnovy ekonomické a  poté politické moci tech­nokratů a  technologů totalitního státu v  nových poměrech a  podmínkách. Nebylo třeba žádného velkého a vysokého vzdělání a školení v peněžnictví na to vědět, že liberalismus v převratové době a přechodu od totalitního státu může mít jediný následek, velikou loupež. Guvernér Ústřední ban­ky to zajisté věděl a byl garantem průběhu té loupeže. Při té příleži­tosti je dobré se též zmínit o tom, že kampaň s Harvardskými fondy byla zahájena z peněz, které měla ekonomická rozvědka StB uloženy v Anglii. Josef Tošovský uměl nádherně moudře mlčet a  to z  něj udělalo ve  své době jednoho z nejpopulárnějších veřejných činitelů postkomunistic­ké České republiky. Nic těm statisícům a  milionům lidí nevadilo, co se stalo s jejich penězi a státem. Úloha premiéra přechodné vlády byla poslední velkou rolí, kterou řídící orgány uložily nejvyššímu peněžníkovi transformačního období. Není ani divu, že se této funkce neujímal s přílišným nadšením. Měl zajistit nekomplikovaný přechod do nové eta­py potransformačního politického vývoje. Sehrát roli dvou velkých bí­lých koňů je na jednoho křehkého člověka dost. Období prozatímní Tošovského vlády bylo přechodným obdobím do  voleb 1998, formální demokratické postupy nová posttotalitní technokracie přece jen ještě zachovává. Tehdy jsem si myslel, že mocenská skupi­na, která vládní krizi a  předčasné volby vyvolala, si jen špatně spočí­tala společenskou i  politickou realitu, vyvoláním krize v  nejnevhodnější dobu a  okamžik. Co bezprostředně a  v  nejbližších letech následovalo, mne přesvědčilo o tom, že celé to byla mocenská politická hra jedné mocenské skupiny a dohodnuté schéma pacifikace české politické scény. V  politickém, společenském ovzduší té doby a  v  situaci, kdy spolehlivě ovládali mediální prostředky, bylo jasné, že výsledek voleb bude odpoví­dat prostředkům vydaným na volební kampaň. Na politické scéně již neexistoval žádný věrohodný subjekt nezávislý na  mocenské skupině ovlá­dající českou politiku. I  kdyby byl, neměl již šanci se dostat odpovídajícím způsobem do médií, aby voliči o něm i jen věděli. Výsledek voleb byl předem určen, největší prostředky na volební kampaň a  prostor v  médiích dostaly dva politické subjekty, které se měly stát „ideální“ opozičně-vládní dvojicí postkomunistického plura­ litního spektra: ODS a Sociální demokracie. Tak jak jsem po delší čas viděl tyto dvě politické strany v  parlamentu a  na  scéně jednat a  se chovat, je mezi nimi jen jediný rozdíl. Základ sociální demokracie tvo­ ří lidé, kteří přišli k  lizu pozdě, až v  třetí linii. Sociální demokra­cie 124


je svou podstatou třetiřadá ODS. Při posuzování české „posametové“ politické scény je nutné si uvědomit, že do nově vzniklých a utvořených politických stran nevstupovala převážná většina jejich členstva z  důvodů své vnitřní filozofické a  hodnotové orientace. Čtyřicet let komunismu odnaučilo většinu lidí, a aktivních lidí především, vůbec mít nějaké ideály. Do politických stran po roce 1990 vstupovala většina lidí za  příležito­stí svého povznesení. Jak čas pokračoval a  trend zneužití politiky v devadesátých letech byl stále zřejmější, byla to téměř jenom tato ka­tegorie. Nebylo tam žádného velkého rozdílu ideového, že by straníci ODS více tíhli ideově řešit věci z pozice, kterou považujeme za  pravi­covou – s  větším důrazem na  individuální zodpovědnost. Jen čas a příle­žitost je do určité míry diferencovaly. ODS a  její straníci byli u  vý­konné moci v  období základního a  největšího objemu přesunů majetku do  správných rukou. Jako politická strana se tak ve  svém vlastním zájmu stala garantem a  ochráncem zlodějů a  vzmohlíků. V  politické terminologii devadesátých let „pravičáky“. Sociální demokracie a  její straníci, pře­devším, protože přišli pozdě a většina majetku i pozic byla rozebrána, pak úporně moh­li mít pocit a touhu po přerozdělení. S filozofií pravice-levice a idejemi to nemělo nic společného. Byl a je tam ještě jeden rozdíl. V sociální demokracii bylo ještě víc lidí, kteří vnitřně smrděli komunis­mem a jeho tajnými službami. Šéfové obou těchto politických stran Václav Klaus a  Miloš Zeman byli, a  čas to stále zřetelněji ukazuje i  pro nezasvěcené, ze stejné líhně. Osobní i politická napadání, kterými se ti dva pánové častovali a která zejména v první polovině devadesátých let vypadala věrohodně, byla jen dohodnutou politickou hrou. Všechny aféry a kecy kolem financování a průhlednosti financová­ ní politických stran v devadesátých letech byly jen záměrně a účelově vyvolávané a hrané zpravodajské hry. Celý ten způsob a vývoj byl za­ložen na  samém počátku, kdy komunistům byl fakticky ponechán jejich ma­jetek. Kolem financování komunistické strany nikdy nebyly žádné aféry a nikdy nebyl zájem se pídit po zdrojích jejích prostředků. Komunisté v tomto ohledu nikdy žádné potíže neměli. Sloužili v devadesátých letech stratégům a  hlavním hráčům české politiky jako strašák na „blbečky“. Nechali je na politické scéně, v základních aktech politické hry s nimi spoluhráli a masu do politiky nezasvěceného obyvatelstva s  nimi podle potřeby strašili. Mezitím u  politicky nezainteresovaného voličs­tva narůstala jejich věrohodnost. Dnes se zdá, že se může naplnit ideál­ní představa řídících orgánů Václava Klause o  pluralitním politickém spektru dvou parlamentních politických stran. Pravicové ODS a levicové KSČM a za nimi jedna parta. Už se asi také nikdy nedozvím, zda představu, s níž Josef Lux inicioval vládní krizi a rozpad Klausovy vlády na podzim 1997, že KDU-ČSL se stane hlavní a nejsilnější pravicově-liberální stranou a vytěsní z této pozice ODS, mínil vážně. Jaké mám informace z té doby, tvářil se a choval Josef Lux jako by v to věřil. V české společnosti s její vnitřní, bytostnou averzí ke  katolictví, opovržením malých s  ještě menšími, zbabělých s  ještě zbabělejšími a  respektem k  vypadajícím 125


silně, to byla nejen politická nesoudnost. Josef Lux touto hrou velmi poškodil lidovou stranu, o výsledku bylo rozhodnuto na samém počátku hry. Financování politických stran po roce 1990 nikdy nebylo průhled­ né a  kontrolovatelné. Ti, kteří kladli základy „pluralitní“ politické scény, nic takového nechtěli. Přišli by o klíčovou a rozhodující výhodu, kterou „v tom poněkud nešťastném způsobu revoluce“. Sametová revo­luce nerozmetala a nerozeznala mocenské skupiny, které ovládaly komunis­tický stát, a nezbavila je všech zdrojů. Zůstaly na území České republiky jediným mocenským a ekonomickým subjektem, který mohl financovat, ovlivňovat a řídit politickou scénu, její vývoj a směřování. Většina peněz na politiku nešla přes žádné veřejné účty, jako téměř o  všech klí­čových věcech v  této zemi, rozhodovaly personální unie a nepsané doho­dy. Tak to fungovalo již za komunismu, rozhodnutí i  v  té době jasně pro­tizákonná se přece nedávala na  papír. Pohrobci komunismu se poučili, že ústředním rysem „našeho nešťastného způsobu revoluce,“ privatizace poli­tiky, je absolutní absence osobní odpovědnosti. Všichni, kdo v polisto­padové politice něco byli a jsou, to samozřejmě ví. Prostředky z tako­vých zdrojů rozhodly a určily i výsledek voleb v roce 1998. Podnikatelský záměr cílený na vytvoření „pro ně ideálního“ dvou až tří stranického pluralitního politického systému určil, do  kte­rých stran bude na jaře 1998 investice vložena. Garanty návratnosti vložené investice byli Václav Klaus a Miloš Zeman. V okamžiku přijetí investice bylo rozhodnuto o uzavření „Opoziční smlouvy“. Tanečky pana prezidenta po  volbách a  jednání se stranami kolem jmenování předsedy strany, který sestaví vládu, byly divadélkem pro hlupáky. Pan prezident, který vyslal základní herní signál k zahájení celé operace, třičtvrtě roku předtím v Rudolfinu, to zajisté musel vědět. Poznámky

(187) JUDr. Vladimír Řezáč (8. 3. 1948 – 29. 4. 1996), český právník a politik. V letech 1992 – 96 byl poslancem ČNR a po rozdělení federace Parlamentu ČR. V období 1992 – 94 zastupoval strany KSČM a Levý blok a poté přestoupil do sociální demo­ kracie. (http://www.psp.cz/sqw/detail.sqw?id=140&t=11,1&o=1)

126


Seznam zkratek BIS ČAPL ČNR ČR ČSSD ČTK ČVUT FNM FS FŽP IPB KDU – ČSL KGB KSČ KSČM LČR NBÚ OBSE ODA ODS O F OH PPF StB UK UNESCO US - DEU ÚV KSČ

Bezpečnostní informační služba Česká asociace podnikatelů v lesním hospodářství Česká národní rada Česká republika Česká strana sociálně demokratická Česká tisková kancelář České vysoké učení technické Fond národního majetku Federální shromáždění Fond životního prostředí Investiční a poštovní banka Křesťanská demokratická strana – Česká strana lidová Komitet gasudarstvennoj bezopasnosti Komunistická strana Československa Komunistická strana Čech a Moravy Lesy České republiky Nejvyšší bezpečnostní úřad Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě Občanská demokratická aliance Občanská demokratická strana Občanské fórum Občanské hnutí První privatizační fond Státní bezpečnost Univerzita Karlova United Nations, Scientific and Cultural Organization Unie svobody - Demokratická unie Ústřední výbor Komunistické strany Československa

127


Jmenný rejstřík B Lájos Bács, 23, 24 Boleslav Bárta, 20, 22, 25 Josef Bartončík, 17 Stanislav Bělehrádek, 38, 43 Edvard Beneš, 9, 12 Rudolf Beran, 12 Vasil Biľak, 79, 80 Otto von Bismarck, 118, 119 August Blanqui, 18 Pavel Bratinka, 14, 19, 21, 26, 31, 52, 94, 120 Stanislav Budín, 79, 80 Dagmar Burešová, 65, 68 Č Jan Černý, 116, 117 Roman Češka, 19, 21, 26, 39, 52, 54, 63, 78, 103, 115 František Čuba, 13, 39, 43, 49, 69 Jiří Čunek, 17 D František Dejnožka, 40, 44 Denčevová, 109 Stanislav Devátý, 76, 78 Jiří Dienstbier st., 15 Vladimír Dlouhý, 15, 16, 19, 24, 26, 28, 29, 30, 34, 47, 52, 62, 63, 64, 77, 86, 91, 92, 96, 97, 98, 100, 105, 108, 116 Viktor Dobal, 31, 88, 89, 91, 94 Zdeněk Domes, 36, 37, 38, 40, 41, 43 Pavel Dostál, 88, 95 Karel Dyba, 19, 21, 34, 62 Mikuláš Dzurinda, 109, 111 E Bedřich Engels, 12 Václav Exner, 25, 27 F Jan Fencl, 44, 61, 67 Vojtěch Filip, 25, 27 Jan Florian, 97 Milton Friedman, 73, 74 G Jozef Gabčík, 56, 57 Glück, 41 128


Klement Gottwald, 12, 104 Miroslav Grebeníček, 25, 27 H Petr Habersberger, 29, 31, 104 Václav Havel, 13, 35, 54, 58, 84, 85, 104, 105, 121 Friedrich von Hayek, 73, 74 Hérostratos, 66, 68 Reinhard Heydrich, 57 Adolf Hitler, 9, 119 Hodač, 32 Josef Holub, 26, 28 Jiří Honajzer, 26, 27, 116 Milada Horáková, 64, 99 Gustáv Husák, 79, 80 CH František Chvalovský, 29, 32, 104 I Ilja Ilf, 113, 114 Alois Indra, 48, 49 J Milouš Jakeš, 11, 13, 48, 101 Václav Jehlička, 97, 99, 106, 109 Tomáš Ježek, 19, 21, 26, 34, 39, 41, 62, 67, 73, 74 K Ján Kadlec, 69, 70 Jan Kalvín, 35 Jan Kalvoda, 7, 15, 17, 18, 28, 46, 47, 75, 76, 91, 108 – aféra s titulem, 7, 46 Jan Kasal, 105, 107 Kateřina II. Veliká, 57, 58, 117 Henry Kissinger, 68, 69 Václav Klaus, 11, 13, 14, 19, 20, 23, 26, 27, 34, 41, 59, 62, 67, 70, 72, 73, 76, 78, 79, 84, 100, 102, 104, 109, 113, 115, 125, 127 Václav Klofáč, 20 Ivan Kočárník, 85, 86, 87, 91, 96, 104, 105 Kamil Kolek, 62, 64 Valtr Komárek, 65, 67 Jiří Kotas – Včelař, 84, 87 Viktor Kožený, 32, 43 Michal Kraus, 15, 17, 88 Petr Kraus, 41, 44 František Kriegel, 10, 13 Daniel Kroupa, 15, 17, 108, 120 129


Karel Kříž, 78, 80 Bohumil Kubát, 41, 44, 61 Jan Kubiš, 56, 58 Petr Kučera, 13 Libor Kudláček, 75 Karel Kühnl, 32, 45, 47, 52, 62, 105, 109, 116, 120 Dušan Kulka, 116, 117 Oldřich Kužílek, 28, 31, 90 Milan Kynčl, 106, 107 Pavel Kysilka, 67 L Karel Ledvinka, 109, 111 Vladimír Iljič Lenin (Uljanov), 18, 57, 58, 65, 118, 119 Miroslav Leština, 29, 30, 32, 52, 104 Ladislav Lis, 36, 42 Josef Lux, 11, 14, 16, 17, 24, 26, 34, 60, 61, 93, 109, 112, 115, 120, 125, 126 M Karel Marx, 9, 12, 18, 57 Tomáš Garrigue Masaryk, 9, 12 Ivan Mašek, 28, 30, 31, 52, 54, 76, 88, 91, 92, 94, 109, 115, 122 Jan Matoušek, 105, 107 Dalibor Matulka, 25, 106, 106, 107 Vladimír Mečiar, 68, 69 Jan Mičánek, 36, 37, 38, 40, 42, 46 John Stuart Mill, 9, 12 Jaroslav Mlčák, 79, 80 Vladimír Mlynář, 79, 80, 109, 116 Antonín Moravec, 15, 16, 18, 28, 106 Emanuel Moravec, 99 František Morávek, 36, 43 Jaroslava Moserová, 94, 95 Otakar Motejl, 50, 51 Aleš Musil, 108, 111 N Napoleon Bonaparte, 119 Napoleon III., 118, 119 Dušan Navrátil, 29, 30, 32, 99, 105, 115 Petr Nečas, 14 Libor Novák ml., 23, 24, 42 Marie Noveská, 107, 111 O Jiří Oliva, 36, 40, 43 Jaroslav Ortman, 24, 25, 26, 27 Ludvík Otto, 42, 44 130


P Zdeněk Pánek, 30, 32 Vlasta Parkanová, 109, 111 Páter Josef (Francois de Clerk du Tremblay), 79, 80 Jiří Pehe, 32, 34, 35, 56 Jiří Pernes, 99, 106 Petr I. Veliký, 57, 58, 117 Jevgenij Petrov, 113, 114 Ivan Pilip, 109, 111, 113, 116, 123 Petr Pithart, 13, 20, 22, 36, 39, 65, 68, 69 Libor Procházka, 78, 80 Michal Prokop, 7, 94 Petr Příhoda, 69, 70 R Miloslav Ransdorf, 19, 21, 25, 45, 62 Josef Reichman, 15, 74, 75 Jean Armand du Plessis kardinál Richelieu, 79, 81, 118 Maxmilian Robespierre, 118, 119 Zuzana Roithová, 78, 80 Bohumír Rosický, 64 Pavel Rubina, 99, 106 Jan Ruml, 46, 47, 113, 115, 116, 123 Pavel Rybníček, 36, 41, 43 Pavel Rychetský, 50, 51, 65, 81, 82, 83 Ř Vladimír Řezáč, 122, 127 S Radživ Sinh, 23, 24 Jiří Skalický, 19, 21, 26, 28, 51, 52, 105, 109, 115, 120 Miroslav Sládek, 13, 19, 20, 22, 60, 84, 85, 86, 87, 102, 103, 120 Josif Vissarionovič Stalin (Džugašvili), 9 Jozef Stank, 109, 111 Vladimír Stehlík, 46, 47, 62, 115 Jan Stráský, 34, 35, 70, 72 Cyril Svoboda, 16, 18, 109 Š Miroslav Škrabal, 40, 44 Jan Šrámek, 112, 114 Antonín Švehla, 12 Jan Švejnar, 73, 74 T Vlastimil Tlustý, 60, 61 Miroslav Topolánek, 14 131


Miroslav Tošer, 29, 31, 52, 62, 64, 93, 99 Josef Tošovský, 14, 50, 51, 123 František Trnka, 11, 13, 19, 20, 24, 26, 96 Dušan Tříska, 73, 75 U Milan Uhde, 100, 106 Martin Ulčák, 91, 95 Jan Urban, 13 V Jan Vávra, 42, 44 Jan Vik, 85, 87, 96 Vilém II., 120 Jiří Vlach, 17 Stanislav Volák, 26, 28 Jean Arouet Voltaire, 57, 58 Volz, 41 Jan Vondrouš, 29, 32 W Miroslav Wolf, 41, 44 Z Miloš Zeman, 62, 64, 66, 67, 104, 109, 127 Ondřej Zemina, 46, 48, 107 Josef Zieleniec, 26, 27, 78, 79, 100, 109, 123 Ž Václav Žák, 12, 15, 65 Michael Žantovský, 7, 52, 53, 93, 104, 108, 109, 115, 120 Vladimír Žirinovskij, 13

132


Místní rejstřík A Afrika, 9 Anglie, 9, 33, 55, 56 B Brno, 29, 45, 63, 99, 105, 115 Břeclav, 73 Č Čechy, 9, 16, 118 Čejč, 12 Černá u Lipna, 29 Česká republika, 7, 11, 17, 25, 50, 59, 81, 82, 85, 98, 103, 112, 116, 124, 127 České Budějovice, 29, 54, 99 Československo, 9, 11, 16, 17, 101, 112 Čína, 10 D Devět křížů, 45 E Evropa, 55, 57, 117, 118 F Francie, 118 – Napoleonovo císařství, 118 G Gottwaldov, 10, 48, 49, 69, 101 – okres, 13 H Hodonín, 73 Hongkong, 48 Hradec Králové, 37 CH Chrudim, 99 J Jeseníky pod Čevenohorským sedlem, 99 Jihlava, 86 Jižní Čechy, 29 Jižní Morava, 29, 63, 64

133


K Kraj Vysočina, 97 Kravaře, 29, 31 Kutná Hora, 36, 46 Kwai, 29 L Lány, 12 Litava, 12 Londýn, 123 M Malá Strana, 106 Mnichov, 41 Morava, 9 Moskva, 9, 33, 78, 118 Most, 93 N Německá spolková republika, 88 Německo, 9, 56, 118, 119 – Vilémovo císařství, 118 Nový Zéland, 79 O Olomouc, 14, 69 Ostrava, 108 P Palermo, 121, 122 Pivoň u Domažlic, 36 Plzeňský kraj, 91, 94 Praha, 12, 63 R Rájecké Teplice, 38 Rakousko, 79 Rusko, 9, 57, 63, 98, 112, 117, 118 Ř Řím, 55 S Severní Morava, 29 Sicílie, 122 Slušovice, 10, 48, 69 Sovětský svaz, 29 Staré město pod Landštejnem, 29, 104 Staré Město pražské, 94

134


Š Španělsko, 10, 75 -království, 118 T Telč, 96, 97 Tchaj-wan, 48 Třebíč, 46, 76, 108 Třeboň, 29 U UNESCO, 97 USA, 33, 56, 57, 118 V Velké Karlovice, 40 Velké Meziříčí, 45 Vídeň, 41 Vietnam, 48 W Washington, 104 Z Zlín, 10, 37, 38, 45 Ž Žďár nad Sázavou, 105

135


Věcný rejstřík A Agrární strana, 9, 12 B Beseda holding, 42, 44 Bezpečnostní informační služba (BIS), 29, 76, 115 Bezpečnostní úřad, 29 Bílá hora, 9 „Bílý kůň“, 23, 113, 124 Bytové družstvo Pokrok, 50 C Centralistický stát, 118 Církevní majetek, 61, 71 Č Česká asociace podnikatelů v lesním hospodářství (ČAPLH), 40 Česká národní banka (ČNB), 50 Česká národní rada (ČNR), 7, 11, 15, 17, 22, 23, 25, 36, 41, 50, 65, 67, 86, 103 – Výbor pro životní prostředí, 39, 71 Česká pojišťovna, 46, 85 Česká revoluce, 57, 121 Česká strana sociálně demokratická (ČSSD), 11, 14, 19, 26, 62, 124, 125 – poslanecký klub, 66 Česká tisková kancelář (ČTK), 63 Česká vláda, 68 České lesy, 35, 36, 37, 40 – devastace, 71 – privatizace, 51 – tunelování, 35 České reformy, 57 České specifikum, 11 Českobudějovické pivovary, 29 Českomoravská unie středu, 13 Československá strana socialistická, 19, 20 Československé legie, 9 Český deník, 50, 82 Čtyřkoalice, 18, 105 D Dělnická třída -předvoj, 33, 34 -převzetí moci, 18 Demokratická levice, 25 136


Diktátorský režim, 118 Disent, 16, 56 Dlouhá ulice, 94 Družstevní aristokracie, 112 Dvoukomorový parlament, 15 E Ekobena s.r.o., 38, 43 Ekonomická reforma, 70 Encyklopedisté, 57, 58, 117 F Federální shromáždění, 40, 65, 102 Federální vláda, 70 Financování politických stran, 127 Fond národního majetku, 29, 41, 73, 78 Fond životního prostředí, 73 Foresbank, 37, 38, 39, 40, 42, 46, 49 Foresta a.s. Velké Karlovice, 40 Forestfond, 37, 38, 39 Forestinvest s.r.o., 38, 43 Francouzská revoluce, 38 G Gazprom, 112, 114 H Habsburská říše, 9, 12 Harvardské fondy, 39, 43 Havárie Čestmíra Hofhanzla, 45 Hradecká lesní a dřevařská a.s., 40, 44 I Informbyro, 78 Inteligence, 10 J JZD Slušovice, 13 – 14, 20, 38, 39, 48, 49, 50, 69 K Key pharma, 97 KGB, 112 Klausova vláda, 68, 92, 125 Klub demokratické pravice, 15, 17, 75 Kolchozní zemědělství, 60 Kominterna, 78, 80, 113 Komunální volby 1994, 28, 73, 76 137


Komunismus, 9, 10, 33, 61, 65, 66, 70, 71, 75, 82, 83, 90, 93, 112, 125 – doktrinářský, 57 Komunistická reforma, 36 Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM), 19, 25, 27, 62, 102, 125 – Ortmanův klub, 65 – poslanecký klub, 24 Komunistická strana Československa (KSČ), 7, 10, 65 – aparátčíci, 33 – Ústřední výbor (ÚV), 11 – Vysočanský sjezd, 36 – zákaz, 11, 17, 18, 39, 50 Komunistická strana SSSR, 10, 119 Konzervativně pravicový světonázor, 7 Konzervativní strana ve Velké Británii, 7 Královopolské strojírny, 30, 32 Kreditní a průmyslová banka, 18 Křesťanská demokratická strana (KDS), 102 Křesťanská demokratická unie – Česká strana lidová (KDU – ČSL), 15, 17, 20, 31, 60, 125 Křesťanská sociální unie, 17 Křesťanství, 55 Kulaci, 10 Kuponová privatizace, 35, 36, 39, 40, 73 L Lesní akciové společnosti, 71 Lesnická transformace, 41, 71 Levice, 123 Liberální demokracie, 35 Liberální sociální unie, 13 Lidová strana, 11, 12, 19, 20, 61, 77, 102, 126 Lidové noviny, 78 Listina práv a svobod, 40, 44, 57, 113 Listopad 1989, 90 M Maďarská aristokracie, 9 Manifest komunistické strany, 12 Marxismus, 10 Marxismus-leninismus, 16, 18 Mladá fronta, 46, 108 Mladočeši, 12 Mnichovská dohoda, 9, 12, 14 Monokratická vláda, 33, 35 Moravisté, 11, 13, 19, 20, 24, 26, 96, 102 N Národní park Šumava, 86 138


– rozkradení, 87 Národní strana práce, 14 Nejvyšší bezpečnostní úřad (NBÚ), 115 Nejvyšší soud, 50 O Občanská demokratická aliance (ODA), 7, 11, 13, 14, 15, 16, 18, 19, 23, 24, 26, 28, 30, 31, 39, 46, 47, 51, 52, 54, 62, 63, 64, 73, 74, 75, 77, 78, 79, 89, 90, 91, 92, 93, 96, 97, 98, 99, 100, 101, 102, 103, 104, 105, 107, 108, 115, 116, 120, 123 – bankéř Masný a odkup dluhu ODA, 94, 95 – Celostátní konference v Mostě 1997, 108 – Jihomoravská oblastní konference v Třebíči, 108 – „křídlo Tapírů“, 77 – poslanecký klub, 115 – Pravá frakce, 52 – půjčka od bankéře Moravce, 7, 28, 76, 92, 94 Občanská demokratická strana, 11, 13, 15, 16, 19, 20, 21, 23, 26, 31, 42, 45, 46, 60, 62, 67, 75, 84, 92, 94, 100, 101, 102, 107, 113, 120, 123, 124, 125 Občanské fórum, 11, 13, 14, 17, 18, 19, 20, 25, 65, 68, 102 – Koordinační centrum, 36 – Liberální klub, 68 – poslanecký klub, 82 Občanské hnutí, 11, 13, 15, 20, 65, 102 Obchodní dům Breda, 62 OBSE, 112, 114 Odposlechové štěnice, 92 Opoziční smlouva, 7, 23, 67, 127 P Parlament České republiky, 7, 13 Pivoňská výzva, 36, 43 Pluralitní politický systém, 25 Plynovod, holandsko-německo-ruská společnost, 63 Podivná revoluce, 54 Poldi Kladno, 62, 63, 115 Politická krize 1997, 120 Politický model, 7 Politický národ, 9 Poradní sbor Václava Klause, 78 Postkomunismus, 67 Povstání v Uhrách, 12 Práce, 46 Pravice, 112, 120, 123, 125 Pražské jaro, 10 Privatizace, 34, 38 Privatizace politiky, 127 139


Privatizace Státních drah, 71 Proces rozkladu, 90 Prognostický ústav ČSAV, 11, 19 Průmyslová a kreditní banka, 15 Prusko-rakouské války, 12, 38, 43 Puritanismus, 33, 35 R Rakousko-uherské vyrovnání, 38 Realisté, 12 Reforma státu, 15, 76 Reformisté, 57 Republikáni, 11, 13, 19, 20, 24, 26, 84, 96 Republikánská strana v USA, 7 Revoluční rok 1848, 12 Rotary klub, 86, 87 Rozdělení Československa, 22 Rudé brigády, 48, 49 Rudolfinský projev, 113, 121 Rudolfinum, 105, 127 Ř Římské impérium, 55 S Sametová revoluce, 90, 102, 120, 122 Samoděržaví, 117 Sarajevský puč, 26, 79, 81, 93, 113, 115, 116, 123 Satrapizace, 33 Sazka a.s., 46 Sdělovací prostředky, 53 Senát, 23 Seznamy tajné bezpečnosti, 56 Skinheadi, 96 Slovenské velvyslanectví v Praze, 109 Socialistický svaz mládeže (SSM), 91 Sovětský systém, 116, 118 Spojené státy evropské, 118 Společenská elita, 103 Staročeši, 12 Státní banka československá, 123 Státní bezpečnost (StB), 36, 102, 124 Strakova akademie, 19 Strana konzervativní smlouvy, 94, 95 Svobodná Evropa, 105 Sylvaco Horní Měcholupy a.s., 37

140


T Technický magazín, 65 Technokracie komunistického státu, 59 Televize Nova, 42 Tlustá čára za minulostí, 54 Tošovského vláda, 124 Totalitní režim, 118 Totalitní systém, 34, 55 Totalitní vláda, 35 Trest smrti, 57 Tržní kapitalismus, 59 U Unie svobody, 26, 27, 115, 116 Ústava České republiky, 15, 22, 103, 121, 122 Ústavní soud, 15, 22, 103 Ústřední banka, 124 V Venkovská socialistická nomenklatura, 61 Většinový volební systém, 55 Vláda národního porozumění, 20, 25 Vlastenecká fronta, 96, 106 Volba prezidenta 1997, 96 Volby 1990, 81 Volby 1992, 102 Volby 1996, 77, 92, 96, 112 Volby 1998, 67 Vyhnání Němců, 56 Z Zábavní park v Rajchéřově, 29, 104 Zákon o potravinářské inspekci, 26 Zákon o předčasných volbách, 94 Zákon o půdě, 61 Zákon o socialistickém majetku a vlastnictví, 82 Zemědělská strana, 11, 13, 14, 19, 20, 24, 96 Zemědělské noviny, 46, 51 Zlaté tele, 113 Ž Živnobanka v Londýně, 123 Živnostníci, 10

141


142


VELKOLEPÉ PADOUŠSTVÍ 90. LET © Čestmír Hofhanzl Editoři © Václav Šplíchal, Pavel Bajer Grafická úprava a tisk © Nová tiskárna Pelhřimov Návrh obálky © Martin Dlouhý Vydání první, 2013

143


144

Profile for Martin

Velkolepé padoušství 90 let  

Velkolepé padoušství 90 let  

Advertisement