ROZMARÝN

KVĚTEN 2022

ROZMARÝN SPOLEČENSKO-LITERÁRNÍ ALMANACH

„Psaní si vybírá tebe, to si nevybíráš ty.“

Charles Bukowski

MILÍ PŘÁTELÉ, Ráda bych vám řekla, jak vznikla myšlenka uspořádat akci, na níž jsme se společně potkali. Když jsem poprvé vkročila do knihovny v Rohatci, kde začala pracovat moje dlouholetá kolegyně Petra, hned mě naprosto okouzlil krásný venkovní prostor, který zdejší knihovna nabízí. Nedlouho před tím jsem se zamýšlela nad tím, jaká je škoda, že dnes často knihovny pořádají řadu roztodivných akcí, až se skoro zapomíná na tvorbu literatury jako takové.

A začala jsem přemýšlet nad tím, jak by se toto dalo zužitkovat. Hlavně proto, že při takových setkáváních člověk může potkat velmi zajímavé osobnosti, které mnohdy bydlí v podstatě„za rohem.“ V prvopočátku se moje myšlenky ubíraly směrem literárního večera. Pozveme místní lidi, kteří se věnují jakékoliv literární tvorbě a ty soustředíme na jedno místo. Postupem času se však zdálo, že dodat této akci nějaký vyšší cíl by mohlo být jednoznačně přínosem. A tak se myšlenka na literární podvečer transformovala a vzniklo toto vzpomínkové setkání. Setkání, na němž se mohou potkat ti, kteří tvořili v minulosti s těmi, kteří tvoří aktuálně. Zároveň můžeme vzpomenout některé osobnosti, které se literatuře také věnovali a díky nimž vznikl původní LITERÁRNÍ KRUH AUTORŮ HODONÍNSKA.I když některé z těchto osobností, které bych já sama bez obav označila za významné, již mezi námi nejsou.

Nikomu z nás není vyměřen nekonečný čas. Mnozí z těch, kteří na počátku 90. let stáli u zrodu LKAH, jsou dnes padesátníci, šedesátníci... Nabízí se tedy myšlenka na to, kolik možností na společné setkání ještě bude? Kolikrát se ještě budeme moci s někým takovým potkat, seznámit, popovídat si s ním nejenom třeba o literatuře, ale třeba i o tom „jak to bylo.“ Vždyť už při přípravě tohoto setkání jsem se mohla utvrdit v tom, že doba na nás klade vysoké nároky především časové a nikdo z nás jej nemá nazbyt.

Rozhodnout o tom, čemu svůj čas věnujeme, je zrovna tak nelehký úkol. Zároveň jsem se ale ne jedenkrát setkala s tím, že člověka, kterého bych se ráda na něco zeptala, se už zeptat nemůžu. Tím jsem si potvrdila, že bylo správné rozhodnutí uspořádat toto literární setkání právě teď. Ne „někdy,“ až se to bude hodit, bude více času, až bude výročí, ale prostě TEĎ.

Přála bych si pouze jedinou věc. Abyste vy sami toto setkání vnímali jako skvělou příležitost potkat se s těmi, které jste dlouho neviděli nebo seznámit se s těmi, které neznáte. Abychom si to společně užili, abyste sami v sobě docenili vlastní literární činnost, které zejména je tento almanach věnovaný a abyste se do budoucna nebránili činnosti v literatuře, ať už pro sebe jako literáti a spisovatelé, nebo pro veřejnost. Může se zdát, že to třeba nemá velkou cenu, ale počet lidí, kteří se tu dnes sešli a moje zkušenost při přípravě této akce (a v neposlední řadě tohoto materiálu) hovoří zcela opačně.

Vše, co děláte, má svůj smysl!

HODONÍNSKÝ KRUH AUTORŮ NA ZAČÁTKU BYLO SLOVO...

Původní hodonínský kruh autorů, z 90.let, navazoval na tradice literárního kroužku, který v 50.letech založil okresní inspektor kultury Adolf Chatrný, bratr spisovatele Rajmunda Habřiny. Není bez zajímavosti, že oba výše zmínění pocházeli z Příbrami u Brna. Adolf Chatrný působil spolu s profesorem Václavem Stratilem na Hodonínsku a Břeclavsku, a to hned po skončení druhé světové války a velmi se zasloužil o kulturu tohoto kraje.

Tehdejší kruh autorů vznikl v letech 1986-1987. Jeho vedoucím byl od samého počátku Jan Kropáč. Přístřeší kroužku poskytl ZK ROH Sigma, nyní Kulturní dům Hodonín, metodickou a jinou pomoc Stanislav Pěnčík (tehdejší dramaturg KD) za pomoci Jindřicha Uhra, redaktora, básníka a spisovatele, který čas od času přiváděl na schůzku brněnské literáty.

Kruh autorů uskutečnil v letech 1987-1997 tři literární večery, Československý rozhlas natočil dva pořady s autory, sestavené z jejich prací. Péčí ZK ROH Sigma byl také vydán v roce 1988 první almanach autorů Hodonínska za redakce Stanislava Pěnčíka s úvodním slovem Jindřicha Uhra. Vyšel pod názvem Pro život bohatší a obsahuje také fotografie „niťáků“ Anny Netíkové.

Další tisk s názvem V záři slunce byl vydán už svépomocí členů kroužku jako novoročenka v prosinci 1993. Autorem fotografie na obálce a dalších kreseb byl učitel Základní umělecké školy v Hodoníně V. Kopka.

Kolem roku 1997 měl hodonínský kruh autorů asi dvacet členů. Tehdejší setkávání kruhu autorů probíhalo každé poslední pondělí v měsíci v Kulturním domě Hodonín, jehož ředitelem byl v té době Stanislav Pěnčík.

Zdroj informací: almanach Romarýn

V roce 1999 jsou v kruhu autorů činní také Vladimíra Klimecká a Stanislav Hradil. Po úmrtí Jana Kropáče v roce 2002 přebírá agendu „kruhu“ S. Hradil společně s V. Klimeckou. K roku 1999 se datuje i žádost o registraci spolku, kde je předsedou ještě Jan Kropáč. V ní se uvádí: „Žádáme o zaregistrování spolku pod názvem LITERÁRNÍ KRUH AUTORŮ HODONÍNSKA. Jedná se o volné literárně-umělecké sdružení, které datuje svůj vznik na přelom 50. a 60. let. Na tuto činnost jsme navázali v roce 1986 a od té doby se scházíme pravidelně.“ K zásadnější změně dochází o něco později a v roce 2007 je již předsedou spolku Juraj Jordán Dovala. Místopředsedou je v té době Michal Oliva, členy nadále zůstává Stanislav Hradil, Vladimíra Klimecká a k nim se připojují další jména. Naďa Horáková, Jiří Hubáček nebo Jarmila Moosová.

Kruh autorů Hodonínska v této době také navazuje spolupráci s kolegy Literárního klubu autorů a přátel literatury v Holíči. V roce 2007 se podílí na akci Dny Slováckozáhoráckých poetů. Akce v letech 2008 - 2009 úspěšně pokračuje pod názvem Dny Poetů. Zároveň jsou v tomto období díky projektové činnosti vydány sbírky J. Hubáčka - Zbytná slova a kniha Kyrie eleison J. J. Dovaly.

Pod taktovkou Kruhu autorů Hodonínska probíhá ještě celá řada akcí. V letech 20072008 třeba série autorského čtení s názvem Interference. V roce 2009 Tvořivý večer v muzeu: hudebně-literární vystoupení ve Vacenovicích, kterého se zúčastnili i hosté ze Slovenska. Druhý literárně-hudební večer pak proběhl rovněž v Muzeu Vacenovice v roce 2010. Ze Slovenska se tehdy účastnila Zdenka Laciková, Vladimír Petrovič, Laco Špánik a přítomna byla i hudební skupina Michala Olivy Potkaní sezóna.

V roce 2013 se Juraj Jordán Dovala stává biskupem Církve Československého husitské a tím se značně komplikují jeho organizační možnosti v činnosti „kruhu.“ Agendu přebírá Michal Oliva a Jarmila Moosová. Ta je už tehdejší členkou a od roku 2012 organizuje společně s Vladimírem Petrovičem literární festival Po stranách Moravy.

Mohlo by se zdát, že literární činnost LKAH po roce 2012 zanikla či ustrnula, ale není tomu tak. Počítáme-li činnost od roku 1986, je trvalá téměř již 40 let! Ať už LKAH vedl S. Hradil, V. Klimecká, J. Dovala aj., činnost kruhu postupuje přes devadesátá léta a jeho původní členové tvoří a publikují více či méně často až do součanosti. Objevují se také nadále literární programy pro veřejnost, které organizují ti, kteří byli (nebo stále jsou?) oficiálními členy LKAH. Moderní podobu literární tvorby pak v současnosti představuje tvůrčí skupina HAČTE! (Hodonínské autorské čtení), která spolupracuje s původními členy LKAH na pořádání akcí, a zároveň s sebou nese důležitý odkaz v tvorbě literatury.

MORAVA: LITERÁT NA KAŽDÉM KROKU MEDIALONKY AUTORŮ MINULÝCH I SOUČASNÝCH

JAN KROPÁČ se narodil v Tupesích, v malebném kraji pod Buchlovem. Jeho otec byl zanícený milovník vlastivědy a matka ráda zpívala. On sám studoval na gymnáziích v Praze a v roce 1940 maturoval na klasickém gymnáziu v Brně. Po studiích, která byla přerušena válkou a totálním nasazením v Rakousku, začal jako čerstvý absolvent pedagogické fakulty učit v severomoravském pohraničí, na Bruntálsku. Jeho odbornou aprobací byla čeština, dějepis a zeměpis. Od padesátých let působil jako učitel opět na jižní Moravě. Hovorany, Čejkovice, Rohatec, Hodonín, Milotice, Velké Pavlovice, Dolní Bojanovice, Strážnice.

JAN KROPÁČ *8. 1. 1921 - †2. 4. 2002

Co jméno obce, to pojem znějící písněmi rodného Slovácka a bohatý pověstmi, které v něm našly svého vypravěče. Jan Kropáč byl dlouholetým metodikem českého jazyka a všestranným kulturním pracovníkem, v tisku publikoval řadu článků i básní, spolupracoval s brněnským rozhlasem.

Ucelená sbírka jeho poezie a pověstí Ze zlaté studánky vyšla v roce 1996. Knihu svého rodáka vydal Obecní úřad Tupesy u Uherského Hradiště. Na 164 stran se vešlo 31 povídek s charakterem pověstí a 70 básní z různých období autorova života. Úvodní slovo napsal PaeDr. Jiří Jilík, tehdejší šéfredaktor Slováckých novin v Uherském Hradišti, odpovědným redaktorem byl ředitel Základní školy v Tupesích František Mikula, autorem obálky a grafické úpravy Evžen Skula z Uherského Hradiště. Knihu vytiskla tiskárna L. V. Print Uherské Hradiště.

UKÁZKA TVORBY Ještě padá sníh...

Ještě padá sníh... Bílý závoj zimy a tvrdá ledová přikrývka uzavřela příkrov, spí studánky, spí podle víry starých Slovanů - i vysněné božstvo lesní, polní, skalní, vodní. Ale jakmile se zazelená strom a skřivánek přinese v zobáčku ratolest jara, probouzí se příroda, otvírá se jaro. A když štika ocasem rozsekne led, probudí se i hastrman. Ledy praskají, studánky se otvírají a podle dávné víry lidu objevují se lesní panny a žínky, diví muži pobíhají po lese. Čarodějnice zkoušejí svou moc, a proto není bezpečno se potulovat v noci krajem. Nečistí duchové ovládají přírodu: čerti svými kopýtky rozrývají půdu a svádějí lidské duše. Otvírají se poklady a studánky...

Bim bam, bim bam...

MILOSTNÁ Milá večer nám spadl do klína Chvíle na niž jsme čekali začíná Jen několik slov Dej hlavu na mé rámě a poslouchej jak voní ticho a zvoní snění o rampu večera Se mnou poslouchej

JINDŘICH UHER *9. 10. 1932 - †14. 6. 1998

JINDŘICH UHER pocházel z rodiny strojního zámečníka.

Uher se nejprve učil rok strojním zámečníkem, poté studoval odbornou školu pro průmysl keramiky a maltovin v Plzni (1948–1950). Byl zaměstnán jako technolog v brněnském Výzkumném ústavu stavebních hmot a v Cihelnách Gustava Klimenta. V letech 1957–1960 studoval při zaměstnání střední školu pro pracující v Brně. Od roku 1961 byl redaktorem brněnského deníku Rovnost, od roku 1963 dálkově studoval obor tisk a televize na Fakultě osvěty a novinářství UK; absolvoval 1968 diplomovou prací Publicistické pořady pro děti v televizi. V letech 1975–1987 byl vedoucím literárnědramatické redakce Čs. rozhlasu v Brně.

Uhrovy první dvě básnické sbírky (Neklid, Úsvit) jsou inspirovány především přírodou a realitou moravského venkova. Autorův celoživotní vztah k folkloru, implicitně přítomný ve veškeré jeho tvorbě, se explicitně vyjevil v knize Kam usedl pták. Nalezl zde pro sebe žánr stojící na pomezí beletrie a publicistiky, v němž se objektivní obraz světa stále prolíná s ryze subjektivními prožitky a jímž autor chce popularizovat nejrůznější oblasti umělecké tvorby i zaujaté lidské práce. Prostřednictvím lyrického cestopisu a lyrizované reportáže se v následující řadě esejisticko-reportážních knih vrací nejen ke kulturnímu dědictví moravského folkloru a ke sledování jeho současné životnosti, ale v portrétních zkratkách připomíná také minulé i současné české a zahraniční umělce různých oborů (Ovidiův prsten, Objektivem srdce, Argonauti z Moravy). Vedle literatury sleduje Uher zejména hudbu, v níž také nalézá nejhmatatelnější stopy moravské kulturní specifičnosti; tento jeho zájem, předznamenaný řadou muzikologicky orientovaných reportáží a portrétů (Brněnskou stopou Leoše Janáčka, Slunce z mramoru), jej přivedl k žánru biografického románu, ve kterém se pokusil literárně ztvárnit významné osobnosti české hudby: Leoše Janáčka (Janáček – román života) a Vítězslavou Kaprálovou (Ona a Martinů).

Zdroj informací: Slovník české literatury po roce http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=585

1945

[online].

Copyright

©

[cit.

10.05.2022].

Dostupné

z:

STANISLAV PĚNČÍK se narodil v Nenkovicích, malé vesnici se zažitými, hluboce zakořeněnými kulturními tradicem. Neodmyslitelnou součástí tradičních projevů tam byla od nepaměti lidová hudba, zejména dechovka.

Dlouhé roky Pěnčík působil jako ředitel Kulturního domu v Hodoníně. Vydával časopis Slovácká dechovka, obnovil tradici konání hodů v Hodoníně. Nastartoval také výběr malých zpěváků v základních školách v okrese pro soutěž Věneček z rozmarýnu Fanoše Mikuleckého. Zahájil seriál koncertů dechových hudeb a muzikantských plesů. V roce 1992 přivezl z Českých Budějovic do Hodonína soutěž Zlatá křídlovka. Většina těchto akcí se koná v Hodoníně dodnes.

STANISLAV PĚNČÍK *21. 5. 1939 - †17. 6. 2004

Zdroj informací: Stanislav Pěnčík miloval hudbu, jeho odkaz trvá - Hodonínský deník. Hodonínský deník - informace, které jsou vám nejblíž [online]. Copyright © [cit. 03.05.2022].

Dostupné z: https://hodoninsky.denik.cz/serialy/stanislav-pencik-milovalhudbu-jeho-odkaz-pokracuje-20200529.html

UKÁZKA TVORBY

POD PÁLAVŮ Od Pálavy pofukuje žitka zrajů už sa po mně hodonínští páni ptajů Už sa ptajů poptávajů že oni mě za vojáčka mamko dajů Néni v celéj Moravěnce toléj vody co už vojna nadělala chlapcom škody Chlapcom škody dívkám žalu smutně o tem ptáček zpívá pod Pálavů

HROMNICE Dneska jsem zmačkaný bolestínský Jenomže ty máš zrovna chuť se zemí srovnat les řežeš až létají třísky a nevybíráš dvakrát slova Pozor zlý pes?

Odveď prosím tě jinam vzteklé hafany rafany uvaž je v předpokoji Čiší z nich na hony hromničná zima A v chladu se rány špatně hojí

JOSEF UHER po otci Josefu Uhrovi, který měl přezdívku Uhřík, zdědil lásku k hudbě a zpěvu. V mládí vynikal zejména jako vynikajíci střelec fotbalových gólů, jeho slibnou sportovní dráhu však přetrhl na sklonku druhé světové války granát, který mu vybuchl přímo v ruce. V 50. letech začal skládat „pěsničky,“ celou tu dobu více než čtyř desítek let také skromně a trpělivě píše. Jak sám jedním slovem říká - bárco! Říkával také, že jsou období, kdy více píše a z toho zase období, kdy více skládá. Při JOSEF „JOŽULKA“ UHER četbě jeho rukopisů zůstává rozum stát nad konstatováním, že v poslední době neměl skoro žádnou *1. 3. 1933 možnost je uplatnit.

Naopak dechovky (Moravanka, Moravěnka, Bojané, Mistříňanka, Lanžočanka a jiné) začaly více hrát jeho valčíky a polky, byl také členem OSA. Snad proto se prý v poslední době uchyloval více k Yamahám než k psacímu stroji Zeta. Jisté je, že Jožulka Uher publikoval od šedesátých let v krajanských listech v USA, že lyričnosti jeho próz z přírody si cenili i spisovatelé Jaromír Tomeček a Vladimír Pazourek. Má však v sobě, jak sám poznamenává, i čertovo kopýtko humoru, další silné podněty jeho tvorbě dává i druhá světová válka, zejména události lanžhotské fronty, které jeho tehdejší dvanáctiletá paměť dokonale nahrála na pomyslené videokazety. ŽLUTÁ DIVIZNA

UKÁZKA TVORBY

SMILNÁ Pojď,z boků tvých jak křídla husí svá bílá stehna k letu roznožím!

Vším, co se pokrytectví hnusí, tvé lačné tělo smilně nabažím.

Pojď výkřiky mé do úst chtivě lapat, v mé duši zvíře vášně nasytit!

Pojď krásu zešílení se mnou chápat, v tmě klínu loučí rudou zasvítit; pak moje křídla k pádu rozhozená v slast tichou, něžnou - klesnou unavená...

Za starou stodolou v travnaté dlani vyrostla divizna - žlutavý svícen!

Její tak zdrobněle stydlivé plání něžně se přiklání pod dívčí líce.

Krásu své zralosti, zářivě mladá, nevěda o tom nic, s diviznou měří; plamínek k plamínku v ošatku vkládá, zhasiná svícen tam jak šípek v keři.

Po cestě dlabané bujností koní starší muž nese svou poslední touhu; kdyby se nestyděl, zaržál by po ní žádostí, lhostejný k lidskému soudu.

Bez plání svícen jak nevábný pahýl v travnaté dlani se zoufale klátí; dívčí zjev v slunci je jakoby nahý, mužovo vzrušení srdce tep krátí.

Pohasl svícen a odchází stodolou krása; mužovu touhu jak otavu větru kůň spásá...

DUŠAN GROMBIŘÍK *2. 12. 1934 - †28. 12. 2018

Dušan Grombiřík se narodil v Kyjově. Jeho otec i prarodiče z obou stran byli z hornické branže. Stařeček z Dubňan a dědeček z hornického severočeského Duchcova však byli potrefeni humanistickými, kulturními a osvětovými zájmy, a to bylo dědičné. V šestnácti letech nastoupil dědičnou hornickou dráhu a zůstal jí věrný čtyřicet let. Když mu bylo smutno, že tradiční hornictví, které znal z osobních zážitků i z vyprávění, rychle mizí, začal psát své povídky. Velmi nerad opouštěl po pětadvaceti letech práci důlního projektanta, přes to, že ekonomickému trendu fandí. Jeho průvodním znakem je ovšem i útlum jihomoravských dolů. V roce 1990 přijal místo ředitele Domu Kultury v Hodoníně, instituce, které předtím věnoval svůj volný čas.

Plánoval si, že až půjde v roce 1995 do důchodu, vrátí se aktivně ke svým zálibám psaní, hraní, režii, kreslení, práci s mládeží... Jenže měsíc před šedesátinami se nechal přemluvit a stal se starostou města Hodonína. Plány byly odsunuty, čas se naplnil zcela jinými starostmi a starosta Dušan Grombiřík se jal režírovat jedno z nejabsurdnějších dramat a komedií, jaké kdy inscenoval.

UKÁZKA TVORBY, z almanachu Romarýn (ukázka byla krácena) KOBYLA LOJZKA Plamínek olejového kahanu osvětloval výklenek v čelní části důlní chodby jen velice matně. Více světla však ani nebylo potřeba. Fabián, ramenatý mladík, už navyklými pohyby, vypěstovanými dlouholetou rutinou, popaměti zasunul pod hromadu uhlí dřevěný truhlík podobný velké lopatě bez násady.

Nadzvedl ho do výše pasu, několikrát s ním sem a tam zatřásl, aby jemná zrnka písku propadla na dno nádoby, a nakonec hrudku lignitu vyklopil do dřevěných koleček. Než se shýbl pro další dávku, obrátil se k tmavému stínu, krčícímu se za hromadou: „Mluvil sem onehdá ze švagrem z Hovoran. Na šachtě ve Žleboch nakládajů forotu vidlama...“ „Vidlama?“ podivil se stín. Starý Cúfal chvíli mlčky přemítal, s čím to zase to klučisko na něj vyrukoval, pak zabafal z fajfky a hlasitě si odplivl. „Vidlama, povídáš? Kdo to kdy čul? Uhel přeca néni hnůj...!“ Fabiš se však nevzdával: „Vidlama naberete enom uhel, písek drátama propadne. Já si, strýcu, myslím, že je to stokrát šikovnější , než tyto kastle...“ „Nevymýšlaj novoty a fedruj! Nebo si nevyděláš ani na olej a knot.“ Cúfal se opřel zády o dřevěnou stojku, potáhl z fajfky a přivřel oči. Mladému bylo jasné, že teď už ze starého alespoň půl hodiny nedostane ani slovo. On sám však musí během té doby odvozit všechno nalámané a nesakané uhlí k šachtici. Fabián se chopil plných koleček a po klikatém chodníčku z dřevěných fošen vyrazil do tmy. Pod „handšachtou“ Marií vyklopil náklad do okuté válcovité nádoby a nahoru do jícnu jámy zavolal: „Možeš!“ Patrnáct metrů nad ním zaskřípal rumpál a okov s lignitem pomalu stoupal na světlo denní...

MIROSLAV KAPINUS se narodil v Blížkovících v okrese Znojmo. Maturoval na Pedagogickém gymnáziu v Jihlavě, dálkově studoval obor český jazyk-dějepis na pedagogické fakultě UP v Olomouci. Jako učitel působil ve Vlčnově, v Babicích a ve Strání. Spolupracoval s moravskými periodiky, s revuií Alternativa. Publikoval v MF Dnes, Tvorbě, Kulturním rozvoji aj. Vydal sbírky Doma (1992), Moravské ticho (1992), Večírek ve dvou (společně s B. Smišovskcým - 1994). Rozhlas Brno uvedl jeho povídky Poslední noc Jana Amose a Kyrmezerský, v roce 1993 povídku o básníku F. Kadlinském Slavíček z Moravy, v roce 1994 o Ludmile Podjavorinské - Smutná láska tety Ludmily. Publikovány byly jeho překlady poezie J. Coceteaua, A. Bretona a J. Miró, R. Desnose, L. Aragona a výběr z poezie francouzsky píšících Kanaďanů.

MIROSLAV KAPINUS *1. 1. 1932 (uvádí se též 31. 12. 1931) †30. 11. 2012

UKÁZKA TVORBY

Poklona paní Netíkové V těch nitích paní Netíkové je tolik bílé nahoty že bych je nejraději schoval mamnice na mě kalhoty.

Maminka však už nezašívá Maminka dávno nežije Jenom v těch nitích ještě zpívá jak v letním ránu u Dyje

Niťáky Zajděte k paní Netíkové V těch nitích je kus života Mládencům z úst se píseň klove a motýl křídly třepotá Děvčátek na louse si hrají Vesele hoří stébla trav Vlaštovky k hnízdům zalétají a pokynou nám na pozdrav Obratně tkala pavučinu laskavá ruka Moudrost let zavěsí slunce nad lučinu a usmívá se celý svět

Paní Anna Netíková, autorka „ nitěných “ obrazů ilustrovala 1. almanach Kruhu autorů Hodonínska PRO ŽIVOT BOHATŠÍ.

BOŽETĚCH KONRÁD se narodil v Archlebově, kde také žil s rodinou a psal „jak mu zobák narost“. Tedy hanáckým dialektem. Přesto se stejně jako většina lidí v oblasti ždánických hrbů svou mentalitou, zvyky atd. považoval za Moravského Slováka. Psát začal nejdříve verše. Otiskovali mu je nejprve v dětských časopisech Ohníček, Anděl Střážný, Vpřed, později ve Smeně, Rovnosti, Vinohradu, Literárním měsíčníku atd. Později začal psát povídky.

BOŽETĚCH KONRÁD *14. 2. 1933 - †19. 3. 2014

VLAK V KRAJINĚ

UKÁZKA TVORBY

ARCHLEBOV

Zvlhlé koleje mezi kamennou oblohou rozdrobenou krompáči a šibeničním humorem Hlt vína by neuškodil v náruči žíznivých kopřiv a lepkavé svízeli Všechny koleje vedou ke klínu mé ženy a nedočkavě chvějí se v předtuše vykolejení Na břehu potoka v kruzích ranní nervozity země vyplivuje semena a sténá

Pták odlétající však ještě ne tak docela Oblouk révy vinné a šátkem pestrobarevným do čela Pták odlétající a vracející se je moje rozevlátá dědina Jen sny zanechává ve svém hnízdě a my se pro ně vracíme Pod křídlem vinné révy vždy nacházíme otevřený chléb sůl loučení a nedopité vinné révy

BEDŘICH RYCHLÍK se narodil ve Starém Hrozenkově. Doma byli dva bratři a dvě sestry a všichni i s rodiči velmi rádi a dobře zpívali. Když nemohl těsně před dokončením v 50. letech absolvovat (důvody byly označeny jako politické a náboženské) pedagogickou fakultu, musel nastoupit na vojnu (byla to doba velkých úspěchů s národopisným souborem Slovácko).

Jeho další pracovní zařazování souviselo většinou s funkcemi, zvanými technicko-hospodářské. V roce 1991 požádal o rehabilitaci a úspěšně zakončil pedagogickou BEDŘICH RYCHLÍK fakultu Masarykovy univerzity v Brně, jeho specializací byl *23. 5. 1936 - †podzim 2013 dějepis a zeměpis. Pracoval v Zastupitelstvu města Zlína, publikoval mnoho článků, převážně z oblasti národopisu nebo otázek Moravy. Představil se také jako autor pověstí.

Kromě toho, že jeho vyprávění nikoho nermoutilo, rád také zpíval. Mocná byla i jeho další záliba, kreslení a malování.

Svědčí o tom také několik výstav, které proběhly. Nejraději kreslil na Moravských Kopanicích, další zamilovanou krajinou byla oblast Pálavských vrchů.

UKÁZKA TVORBY, z almanachu Rozmarýn HAMÚÚÚJ!!!

Málokdo včil už ví, že jedna z prvních železnic táhnutých koňma na Moravě byla v prostoru pohraničních hor Imlekovéj a Javora nad Hrozenkovským průsmykem.

Vozilo sa po ní dřevo k bývalej panskéj pile na Rovňách. Ešče dnes vede po tělese bývalej dráhy cesta, kerá se menuje „Štreková.“ Bylo to koncem minulého století. Dyž byl na pile fraj, jako o nedělách či v noci, vozili sa mladí chlapčiska z Hrozenkova na dřevařských vozíkoch, kerým sa říkalo „pomvágly.“ Vytlačili si ích navrch až na „Rovjénku“ a sjížďali na nich za velikého halasu a smíchu skoro až k pile. Jeden vzadu šlajfoval hrabovým sochorem a ostatní sa vézli. Kolikrát ích hajní prohnali, ale jak ím otrnulo, zas už jezdili.

Jednúc, bylo to v nedělu navečér sa chtěli mladí zas trochu „povozic“. Došli až na vrch, vozíky tam byly vytáhnuté, aby sa hned v pondělí ráno mohlo dřevo zvážat. Jako dycky si celá partyja posedala na vůz a už jeli. Dolu příkrú svážnú nabrál vozík po kolejnicách velikú rychlosť. Tomu, co mňél šlajfovat, sa zlomil sochor a velice zakřičál: „Zeskočce všeci, něuhamujem to!“ Vpředu na vozíku ostal jeden chlapec sedět, protože sa bál seskočit dolu, dyž „pomvágel“ nabrál tak velikú rychlosť. Úpěnlivě křičál: Hamúúúj!!!“ aj dyž už kromě něho na vozíku nikoho nebylo. Už viďél, že to vypadá zle.

Bohužel to pro něho dopadlo velice špatně. V zatáčce , skoro až u pily, vozík vyleťél z kolejí a narazil na kmeny stromů podél cesty. Mládenec (povidali ím „Hamrošjáci“) byl odstředivú silú vyhozený také na stromy a na místě ostal mrtvý.

Od tej doby préj jezdí po „Štrekovéj“ ohnivá kula (kdosi viďél aj ohnivý vůz) a za větrných a búřlivých nocí sa ozbývá volání „hamúúúj“ jak to také v posledních chvílách svojeho mladého života zahynulý mladík zakřičál.

JAN KUX *16. 1. 1948 -

JAN KUX se narodil ve Svatobořicích u Kyjova a stále se cítí být se svým rodištěm všestranně spojen. Je známý jako píšící právník nebo jako spisovatel vykonávající právnickou profesi.

Od sedmdesátých let se věnujě publicistické činnosti, je autorem několika stovek soudniček, slováckých povídek i historických a odborných statí. V roce 1995 založil nakladatelství Onufrius, které mimo jiné připravilo i publikační prostor pro takzvaně regionální autory a almanach Rozmarýn. Dlouholetou konstantou autorovy průběžné tvorby jsou miniaturní příběhy lidí, kterým není „nic lidského cizí.“

Na nepatrném prostoru soudničky nebo přestupničky vystihuje jejich vypravěč celé široké spektrum lidského doufání a zoufání, někdy i ubohosti a klamu. Další literární a vydavatelské záměry Jana Kuxe provází zájem o historii (historická studie Internační tábor Svatobořice, mozaika příběhů Historky kolem slavkovského bojiště), zejména o specifické lidské příběhy vymezené obecně znáýmým historickým rámcem. Jedním z nich je i připravovaná studie (připravovaná v 90 letech) o skladateli Václavu Kaprálovi, jejíž úryvky poprvé představil právě v Rozmarýnu.

UKÁZKA TVORBY, z almanachu Rozmarýn KÁVA INSPIRÁTORKA Slavný hudební skladatel J. S. Bach zkomponoval na kávu kantátu. Polský dramatik Adam Czatorski napsal komedii Káva, známá je rovněž jednoaktovka Boženy Němcové Kávový dýchánek. O Honoré de Balzacovi se traduje, že kávě vděčí za svou literární plodnost. Francouzský filosof Voltaire prý vypil denně až padesát šálků kávy...

U nás se káva začala popíjet počátkem osmnáctého století a velmi rychle si získala oblibu. Dnes, na sklonku století dvacátého, je káva také častým zdrojem inspirace.

Někdy však bohužel nepovznáší právě tvůrčího ducha ale naopak probouzí velmi prozaickou touhu po rychlém zbohatnutí za každou cenu.

Stačilo prolomit železnou oponu, aby vykukové s čichem na peníze zjistili že u sousedů mají kávu podezřele levnější. A tak se pražená zrnka svého času držela na špičce šmelinářsky nejvýhodnějšího artiklu. Jejich novodobí objevitelé číhali a prodávali na pultech trhu zelňáku. Vůbec jim nevadilo, že často nabízejí zboží nevalné kvality. I stalo se, že firma čile kšeftujícího Jirky prodala kávu potaženou bělavým povlakem rašící plísně. Kdo by se nad takovou maličkostí pozastavoval, vždyť penicilin je taky plíseň, a jak je cenný! Těžko pak pochopit „tu drzost“ jednoho postaršího zákazníka, který si troufl kávu reklamovat přímo tam, kde ji koupil. A začalo martýrium. Výpovědi různých svědků, sebrané podklady a posudky hygieniků rychle plnily stránky přestupkového spisu. Tíha důkazů završená zprávou hygienika byla jednoznačně proti Jirkovi. A jelikož jeho jméno bylo na úřadě známé i z jiných šlápnutí mimo zákon, bylo o tučné pokutě rozhodnuto.

Kolik šálků kávy denně Jirka vypil či vypije, či jak to dále ovlivní jeho inspiraci k balancování na hranicích přestupků, se nám během řízení nepodařilo zjistit. Stačí, že inspirující počet známe u Balzaca a Voltaira. Složenka na pokutu však jejímu plátci jistě nepřipomene „kávový dýchánek“ na úřadě, ale spíše kantátu paragrafů přestupkového zákona. I když pro ostatní to mohla klidně být i komedie jako od Czatorského.

TAŤÁNA KRÁLOVÁ se narodila v Brně, žila na severní Moravě, v Čechách a na Ukrajině a oklikou se do svého rodiště později vrátila. Svůj život dělí po sedmi letech dobrých a špatných. Věří na vlastnosti podle horoskopů Střelce a Buvola a podle grafologického rozboru si má dávat pozor na výrazné spodní tahy písmen.

UKÁZKA z almanachu Rozmarýn

TAŤÁNA KRÁLOVÁ *28. 11. 1961

VYKOUPENÍ VINY Za dubňanským hřbitovem stojí dodnes takzvaný Vašíčkův kříž. Váže se k němu smutný, prý pravdivý příběh. Pamětník, který dodnes bydlí u hřiště, ho slyšel od svého dědečka, který nešťastné roky tureckých válek pamatoval. Místní rodák příjmením Vašíček bojoval na Balkáně a padl do rukou nepřátel. Jako válečný zajatec musel sloužit u jednoho vysoce postaveného tureckého pána, který si na odiv svého bohatství a moci vydržoval celý harém. Mladý voják prý strávil v jeho domě snad deset let a pak doba jeho nedobrovolného pobytu vypršela. Pán byl s jeho službami dokonce velmi spokojen. Před odchodem jej zavolal k sobě a řekl mu, zdánlivě v dobrém rozmaru, že teď může prozradit, která z jeho žen je jeho srdci nejbližší.

Mladík váhavě na jednu orientální krásku ukázal.

Ale vtom se nálada pána domu proměnila jako mávnutím kouzelného proutku. Velmi se rozhořčil nad takovou potupou. Jeho žena, jeho majetek, a zaujala místo v srdci cizího přivandrovalce?

Okamžitě rozkázal, aby byla nešťastná manželka popravena.

Možná, že ji sám v návalu hněvu vrazil dýku do prsou. Otřesený vojenský vysloužilec Vašíček se vrátil do rodných Dubňan. Stále se nemohl smířit s tím, co se stalo. Dával si vinu, že nechtěně zapříčinil dívčinu smrt. Aby se vyrovnal s krutými výčitkami svědomí, nechal na památku nešťastné dívky postavit křížek.

O JEDNOM PÁNOVI Zežloutlý lístek slétl dopadl v ladném oblouku a zjistil, že se spletl.

Málem se proto červenal, jen na okrajích, trochu.

Místo si totiž vybral zvlášť, šedou letištní plochu.

Patřila pánu v klobouku.

Měl taky šedý kufřík, plášť, a takhle žlutý si jde dál.

KOLEJE Na šňůře času Připoutat se!

Na šňůře světla Drž se jí!

Záblesky září v rychlém čase kolem světelných kolejí

DALŠÍ AUTOŘI PUBLIKUJÍCÍ PRO LKAH ZDEŇKA ČONKOVÁ, *6. 6. 1958 (VRACOV) KAREL FIALKA, *24. 3. 1959 (HODONÍN) DANA MACŮRKOVÁ, *2. 4. 1964 (NOVÝ PODDVOROV) ROMANA KRATOCHVÍLOVÁ, *10. 7. 1968 (VRACOV) STANISLAV MIKUŠ, *14. 11. 1935 (HODONÍN) RŮŽENA JANÍKOVÁ, *20. 7. 1933 (KYJOV) JITKA LEXOVÁ, (HODONÍN) MILAN FOLTÝN, *6. 7. 1933 (BOHUSLAVICE) MARIE NOVOTNÁ, *16. 11. 1934 (KNĚZDUB) EVA ŘIČICOVÁ, *6. 7. 1968 (KYJOV) LADISLAV HOŘIP, vl. jménem Josef Přidal, *1928 (HODONÍN) JARMILA STIBOROVÁ, *21. 1. 1943 (HODONÍN) ALENA KOŠULIČOVÁ, *26. 10. 1956 (KYJOV) ZDENĚK ŽŮREK,*9. 6. 1968 (ZLÍN) ANNA KOLOFÍKOVÁ, *16. 7. 1939 (ROHATEC) MARCELA PEŠLOVÁ, *2. 7. 1969 (LUŽICE) JIŘÍ LESNÝ,†1996 ELIŠKA JECHOVÁ, *1921 (HOLÍČ PRI MORAVE) ANNA KOJANOVÁ, *28. 8. 1938 (VALAŠSKO) FRANTIŠEK FANYN KRŠA, *1934 (DOLNÍ BOJANOVICE) FRANTIŠEK TŘETINA, *27. 9. 1934 (KOSTICE) LUBOMÍR VAVRUŠA, *24. 7. 1944 (TEČOVICE) ZDENĚK VRBÍK, *11. 4. 1975 (VALTICE) JAROSLAV ŽELEZNÍK, *6. 6. 1918 - † 15. 10. 1997(MISTŘÍN) DAVID BIMKA, *1. 5. 1987 (LEVICE) ANTONÍN BORKOVEC, *3. 6. 1920 (ŽĎÁREC U TIŠNOVA) OLDŘICH DAMBORSKÝ, *1. 1. 1958 (BRNO) RICHARD JANÍK, (HODONÍN) ANTONÍN KOLOMAZNÍK, *14. 7. 1920 MARTA KRÁLOVÁ, *18. 3. 1938 (BRNO) JOSEF LESOVSKÝ, *30. 1. 1932 (ŠARDICE) ANTONÍN MICHNA, *3. 6. 1920 (VRBICE) MARTIN MLATEČEK, *9. 4. 1987 MARIE PETRLOVÁ, *21. 5. 1938 (LANŽHOT) JOSEF PŘIBYL, *9. 12. 1939 (RATÍŠKOVICE) ANNA NEJEZCHLEBOVÁ, *19. 5. 1921 (RADĚJOV) FRANTIŠEK RÁČEK, (KLOBOUKY U BRNA) VLADIMÍR SALČÁK, *5. 4. 1936 ( VESELÍ NAD MORAVOU)

JOSEF JOŽKA TUREČEK, *1927 ( LANŽHOT) EVŽEN ZÁMEČNÍK, *5. 2. 1939 ( FRÝDEK-MÍSTEK) JAN ZETĚK, *23. 6. 1944 ( ZÁDVEŘICE) KAREL ŠIKULA, *4. 11. 1928 ( VYSOČINA) MILAN TUREK, *28. 2. 1941 ( DOLNÍ BOJANOVICE) MICHAL ČAGÁNEK MILAN FOLTÝN, *6. 7. 1933 (BOHUSLAVICE) JITKA GARŠICOVÁ, *13. 10. 1945 VÁCLAV MATYÁŠ, *29. 9. 1945 (PŘEROV) ANTONÍN MIČKA, *10. 10. 1945 (VELKÁ NAD VELIČKOU) LUDMILA KNEIBLOVÁ NOVÁKOVÁ, *2. 10. 1948 (HODONÍN) KAREL HOLÍK, *3. 2. 1932 (CTIDRUŽICE), MALÍŘ, GRAFIK JIŘÍ HABARTA, *11. 6. 1943 (UH.HRADIŠTĚ), AKADEMICKÝ SOCHAŘ ALOIS SIKORA, *28. 6. 1943 (HODONÍN), MALÍŘ MIKULÁŠ KULÍŠEK, *9. 1. 1945 (KYSUCKÉ NOVÉ MĚSTO) IVA MARKVARTOVÁ, *13. 1. 1969(PRAHA), VÝTVARNICE

Autor: Alois Sikora

Zdroj fotografie:(SU) Z KYJOVA: Malíř Alois Sikora připravuje další knížku. (SU) Z KYJOVA [online]. Dostupné z: http://suzkyjova.blogspot.com/2019/02/malir-aloissikora-pripravuje-dalsi.html

STANISLAV HRADIL *25. 11. 1958

Stanislav Hradil se narodil v Hodoníně, kde také celý život žije. Vyučil se v oboru spojový mechanik. „To je obor, který už dneska nikdo nepotřebuje,“ jak sám někdy říká. Dlouhá léta byl zaměstnán u firmy Moravské naftové doly, později byl živnostníkem v oboru montáží telekomunikačních zařízení. Má manželku Zuzanu a dvě dcery. Dosud publikoval pouze jednu sbírku básní s názvem Můj čas, kterou ilustrovala právě jeho manželka. Píše poezii a krátké prózy psychologického zaměření.

UKÁZKA TVORBY, z almanachu Rozmarýn (ukázka byla krácena) JAK SI NA MĚ POSVÍTILI Čekal jsem v průvanu nemocniční chodby, až mě zavolají na rentgen. Chodba byla zaplněna postávajícími a posedávajícími lidmi, občas se otevřely jedny z mnoha dveří a bílý plášť vyvolal dvě nebo tři jména. Přestože intervaly vyvolávání nebyly dlouhé čekajících neubývalo. Inu, teď na náledí, samá zlomená ruka nebo podvrtnutý kotník, a když se k tomu přidají i „mimosezónní“ části našeho těla, jsou podobné návaly nasnadě.

Rozhlížel jsem se kolem sebe. Tak tady se nahlíží do člověčích niter! Tady mapují naše schránky. Dnes se i já dovím, co je ve mně, a říkám rovnou, že budu rád, když tam najdou jen to, co tam patří a nic víc. Předběžná vyšetření sice nic neukázala, nicméně jistota, dá-li se vůbec to slovo použít, se většinou získává až tady, právě na tomto oddělení, kde je do nás vidět, jak se říká, jako do hubené kozy.

Napadá mě vždycky, kdyby tak šel člověk zrentgenovat se vším všudy, nejen hmotně, ale takříkajíc „kocouřím zrakem“, jak to známe z filmu, to by se panečku chodba vylidnila.

Celé osazenstvo by pak mohlo zavřít krám a točit na prstech mlýnek, nebo by se rentgenovalo pod přísahou a zdravotníky by zbavoval mlčenlivosti nějaký viz maior...

Dostal jsem na oddělení, odkud mne poslali, tácek, na němž byla úhledně složená bílá plachta, čisté pyžamové kalhoty a bílá plastiková miska, v níž byla kouskem buničiny přikryta asi deset centrimetrů dlouhá gumová hadička. V momentální situaci věci mé osobní potřeby. Opodál mě zaujal v rozhovoru s jiným mužem setrvávající olysalý vousáč se zarputilým pohledem. Zcela určitě sem patřil, protože měl přes bílý úbor zavěšenu zelenou gumovou zástěru, která mi jaksi korespondovala s tím, co jsem si přinesl na tácku. Díky svým pomůckám jsem rovněž, jako sever střelku kompasu, přitáhl jednu starší paní, která se stejným táckem přišla evidentně za stejným účelem jako já. Malá sestřička, zřejmě ještě studentka, jež ji doprovázela, se zhrozila nad zjištěním, že už tu čekám téměř třičtvrtě hodiny a prohlásila, že za těchto okolností zcela určitě zmešká svačinu.

Byla jinak velice milá, v čisťounké a pečlivě vyžehlené uniformě vypadala jako modrobílá panenka z cukru a začala kalkulovat, zdali bude lepší nepřijít o kafe s rohlíkem, nebo tady úspěšně zabít nezanedbatelnou část pracovní doby. Nakonec zvítězil kompromis a ona odběhla posvačit s úmyslem se ještě vrátit, přičemž tušila riziko, že jí na oddělení můžou dát nějakou jinou práci. Paní se rezignovaně posadila a vzdychla, že je jí úplně jedno, jak dlouho bude čekat, hlavně aby jí nic nenašli.

Moje řeč, pomyslil jsem si.

VLADIMÍRA KLIMECKÁ se narodila v roce 1964 a vystudovala na gymnáziu Františka Palackého ve Valašském Meziříčí. Po svatbě se přestěhovala na jižní Moravu do Hodonína, dnes žije ve Vacenovicích. Zpočátku psala především povídky, její knižní prvotinou je historický román pro mladé lidi Poturčenec. Román Druhý život Marýny G. zachycuje na osudech čtyř generací žen dějiny 20. století na Valašsku. Kniha byla oceněna Literární cenou Knižního klubu za rok 2013.

UKÁZKA TVORBY z knihy Druhý život Marýny G.

VLADIMÍRA KLIMECKÁ * 17. 7. 1964

Emil nikde. Nakoukla do kuchyně a pak šla do ložnice - že by spal? Naskytla se jí podívaná jako z nějakého špatného filmu. Rozcuchaný nahý Emil ležel v manželské posteli a vedle něj nahá Adéla, v tváři celá zrůžovělá od strniště na Emilově bradě. Růže se zatmělo před očima. „Ty děvko, táhni z mé postele,“ vrhla se na Adélu, na svou nejlepší kamarádku. „Ty se pelešíš s mým mužem! V mých peřinách?“ Růžu polil hnus. Měla pocit znesvěcení svého domova. Měla pocit, že nikdy už nebude moci ulehnout do této postele. „S takovú cundrú mě podvádíš,“ zasyčela na Emila. Tu cundru už Adéla nespolkla. „Jaká cundra! Co ty si myslíš, že si umělkyně? Haha, sláma ti kouká z bot a hraješ si tu na světačku.“ Růža rozzuřeně chytla poslední svršky, které Adéla ještě nestačila pobrat a vyhodila je ze dveří. „Ať tě peklo spálí na troud, ty mrcho!“ Vystřelila Adélu ze dveří. Měla štěstí, že se již částečně oblékla. Pak si to šla vyřídit se svým mužem. Emil už strávil prvotní uleknutí a nabral svůj žoviální klid. „Jak mi to vysvětlíš?“ vyštěkla na něj Růža. „Co mám vysvětlovat? Já si ty ženské domů nevodím. Ty je tady taháš na večírrrky.

Lepí se na mě a cpou se mi do postele. Sem jenom chlap.“ Růža jen zalapala po dechu a jak byla řečná, najednou se jí nedostávalo slov. Tak to nebyla jenom Adéla. To prozření ji zcela ochromilo. A nakonec si za to může sama. Tak jako člověku před smrtí se jí náhle promítly momenty, kdy cítila faleš a ironii v jednání svých kamarádek. Já hňup jim vychystávám a ony se mi za zády smějí, litují mě a nechají se obskakovat mým mužem. Rozčílení, které zažila, ji celou rozechvělo. Měla pocit, že se jí podlomí kolena. Utekla do dětského pokoje a stočila se do Emilkovy postele. Nechtěla nic řešit, slyšet, vidět. Měla jen pocit, že musí zhluboka dýchat, aby nezemřela. Ležela tak dlouho. Hodiny utíkaly a ona věděla, že bude muset vstát. Emil půjde na směnu. Děti se vrátí ze školy. A co bude dál?

Slyšela svého muže, jak se umyl, slyšela ho v kuchyni si dělat jídlo. Čekala, až klapnou dveře a on odejde do práce. Poslouchyla, v domě bylo ticho. Náhle se otevřely dveře dětského pokoje a Emil stál před ní. Sedl si k ní na kraj postele a pohladil ji.

NAĎA HORÁKOVÁ * 8. 2. 1962

NAĎA HORÁKOVÁ vystudovala český jazyk a literaturu a dějepis na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Pracuje jako učitelka na základní škole. Píše historické romány, detektivky, historické soudničky, fejetony, povídky. Její knihy vycházejí v reedicích. Je spoluautorkou scénářů z 1. a 2. řady seriálu Policie Modrava. Většinu svých knih vydala v nakladatelství MOBA v Brně. V historických románech zpracovává skutečné události na základě studia dochovaných pramenů. Její detektivky se často odehrávají v Brně. Letos vyšla její nová detektivka Čas primadon.

UKÁZKA TVORBY

PARAGRAF „Mámo, mám teplotu a kašlu,“ oznamoval mně můj desetiletý syn, sotva jsem vkročila do dveří utahaná ze školy. Ten vítězoslavný podtón v jeho hlase mě vždycky dokáže rozčílit. Ví to, ale radost z toho, že bude alespoň týden doma a unikne škole, nikdy neumí skrýt. „Doufám, že si vezmeš paragraf a užijeme si to,“ říkal ještě večer už skoro v polospánku, „nebo zas pojedu k babičce?“ Pak se ke mně přitulil a usnul. Dívám se na svého spícího syna a rozvažuji. Kašel, nachlazení, teplota, snad nic vážného. Antibiotika bych nechtěla, ale co nadělám. Paragraf? Lehce se to řekne, ale co nepříjemnosti v zaměstnání?

Víčka se mi pomalu klíží a na prsa si tisknu sálající ruku svého syna. A najednou, už je to tu zas. Vidím před sebou bílou pláň, vítr, sníh a zachumlanou mladou ženu nesoucí na zádech malé dítě. Moje podvědomí zjitřené starostí o syny mně vyšle pokaždé stejný obraz. Viděla jsem ho už mnohokrát, a vždycky mne dojme až k pláči. O čem asi uvažuje mladá žena, moje prababička, jdoucí přes zasněženou bílou pláň s nemocným dítětem na zádech? Několik prvních let šťastného manželství, dcera Antonie. První světová válka. Pradědeček se vrátil z fronty s podlomeným zdravím. Těžká doba, peněz nebylo.

Přišly děti. Alois a pak dvojčátka František a Anička. Anička zemřela velmi brzy na zápal plic. Ve dvou letech onemocněl zápalem plic i František. Teplota se stále zvyšovala a léky od doktora ani osvědčené domácí metody nezabíraly. Chlapeček upadal do agónie.

Zoufalá prababička se rozhodla k činu. Pečlivě zabalila dítě, dala si je na záda a vyrazila oné mrazivé únorové noci do šest kilometrů vzdálené vesnice k doktorovi, pro pomoc.

Prababička však k lékaři nedošla, chlapeček v půli cesty zemřel. O čem asi uvažovala mladá žena vracející se bílou plání s mrtvým dítětem na zádech?

Celou noc putuji se svou prababičkou bílou plání sem a tam a konečně se probouzím s mokrýma očima a ukrutnou bolestí v nitru. Nad sebou vidím znepokojené oči své prababičky. Chvilku se mně zdá, že jsem malá a že mě prababička budí. Bolest ze sna se rychle rozplývá a v duši se mi usazuje mír. „Mami, co je, už zvonil budík, jdeme k paní doktorce!“ Najednou se vracím do reality. Ty oči, které nad sebou vidím, jsou stejné jako ty, které mě budívaly ze sna před pětadvaceti lety. Velké hnědozelené oči s dlouhými tmavými řasami, orámované tmavým obočím. Jen ty blond vlasy jsou jiné, tenkrát byly už šedivé. Koloběh života? Oči mé prababičky byly plné moudrosti, porozumění a pokory. Tytéž oči mladší téměř o sto let jsou zatím plné nevinnosti, očekávání a dětské sebejistoty.

Vstáváme a za hodinu odcházíme k paní doktorce. Přes noc napadl první letošní sníh.

Vyjdeme z domu a po pár krocích před sebou vidíme zasněžené školní hřiště. „Mamí, pojďme přes hřiště,“ láká mě syn, „podívej, kolik je tam sněhu!“ „Ne, můžeme jít přece po chodníku kolem hřiště. Tam už sníh někdo odhrnul,“ odpovídám se zachvěním.

Pevně uchopím svého syna za ruku. „A ten paragraf si vezmu.“

JARMILA MOOSOVÁ KUŘITKOVÁ vystudovala Gymnázium Strážnice, později Střední ekonomickou školu v Hodoníně a následně několik semestrů VŠ obor čestina-francouzština a teorie kultury. Má tři syny - Igora, Lukáše a Stanislava. Svojí tvorbou je básnířka, spisovatelka, publicistka a textařka. Je prezidentkou literárního festivalu Po stranách Moravy, statutární zástupce Romského střediska Hodonín. Společně s výtvarníkem Emilem Slámou se podílela na realizaci Křížové cesty v Hostišové u Zlína. Básně, které jsou umístěny na panelech lemujících tuto Křížovou cestu můžete najít také ve JARMILA MOOSOVÁ KUŘITKOVÁ sbírce Mystérium kříže. *27. 11. 1956

UKÁZKA TVORBY z knih Návrat ztraceného světla a Múzy Moosy Vracím vám s díky Pane režisére Vaši krásnou roli Já se bojím moc se bojím Že v ní neobstojím Nejste tu sám kdo ví Že psal ji amatér Není z ní cítit ani znát Co v žití je co není fér Tu vzácnou roli psal Sám život - amatér Tak ještě jednou Pane režisére Díky za tu roli Já se bojím fakt se bojím Že ji neustojím Nejste to vy kdo ví Že tohle není fér Chcete jen znát kdo bude hrát Jednu z těch nejkrásnějších her Tu roli co nám dal Sám život - amatér Vracím vám s díky Pane režisére Vaši krásnou roli Teď to bolí vážně bollí Zkrátka hodně bolí... /s lítostí děkuji/

VIRTUÁLNÍ SVĚT Už ani nevím jak to bylo dřív když byla láska osmý světa div a ty se div že padám únavou ze všech těch lží co lítaj' nad hlavou a tolik bojím se tvých vět to dělá virtuální svět z člověka tvor bez citu stane se jak je to kruté když smát máme se a jít si vstříc svou podat dlani dlaň říct: chci tě chránit ty mě taky chraň a zatím bojím se tvých vět to dělá virtuální svět ještě tu malou šanci přeju si čím chceš mě mít tím být že nemusím že sama sebou jsem a zůstat smím obejmi křídla má sic uletím já už se nebojím tvých vět to umí vlastní vnitřní svět

JURAJ JORDÁN DOVALA je český duchovní slovenského původu, biskup brněnské diecéze Církve československé husitské. Rozsáhle se věnuje psaní duchovních knih a bylinkám. Hraje a skládá folkové písničky. Narodil se v Žiari nad Hronom. Teologii vystudoval na Pravoslavné teologické fakultě v Prešově. V roce 2002 vstoupil do Církve československé husitské. Na kněze byl vysvěcen v roce 2003 v Lounech. Působil v náboženských obcích v Lounecha Košicích. Od roku 2005 je farářem v náboženské obci JURAJ JORDÁN DOVALA Hodonín a administrator excurrendo v Břeclavi. Roku 2006 byl zvolen předsedou České křesťanské akademie v *7. 12. 1974 Hodoníně.

27. dubna 2013 byl diecézním shromážděním brněnské diecéze Církve československé husitské zvolen na brněnský biskupský stolec. 8. května 2013 byl ordinován do biskupské služby v Husově sboru v Brně na Botanické ulici. Dne 30. 5. 2020 byl diecézním shromážděním potvrzen na brněnském biskupském stolci a pokračuje tak ve svém episkopátu. Je ženatý a má čtyři děti.

UKÁZKA TVORBY z knihy Som Husákovo dieťa Drago, ktorý divadlu prihliadal a fajčil cigaru, hovoril mladým, čo si vyzliekali mokré pyžamá a drkotali zubami: „Vojna je už len rok, tak musíme šikan skoncetrovať do troch mesiacov. Potom vás povýšime a šlus, šikan padá, neužijeme si ani my ani vy! Preto vás musíme za tie tri mesiace dať riadne do laty, musíte srať krv. To, čo predtým mazáci páchali za pol roka, my musíme stihnúť za tri mesiace! A poviem vám, nie je to jednoduché...“ V noci sa znovu strhol menší pakes, lebo nachytali Braňa prevaleného na boku, čo bola ignoracia raketky. Zhodili ho eště v spánku z postele na zem, a potom kopancami do skriniek pobudili celú izbu. Prehodili jedno bidlo a z nočných stolíkov spravili bratislavské hrady ich obrátením naruby. Po hodinovej šichte sa veci ocitli na poriadku a všetci mladí si mohli opäť 'lahnúť a spať. Do raketiek.

Rána sú zlé! Rána sú neúprosné a nemajú v sebe kúska milosti ani citu. Noc v spánku prikryje rany harmančekovými obkladmi, ale príde ráno a strhne z nich náplaste, aby boli eště trýznivejšie vystavené bolesti. S ránom sa vracia nepredstaviťelná suchota bytia, chlad vesmírnej prázdnoty, nihilistická hymna duše... „Nenávidím ráno! Nech sú všetky rána prekliate!“ povedal po rozcviček Braňo a mladí, ktorí šliapali vedl'a neho späť na rotu, chápali, že vyslovil nedotknutel'nú pravdu všetkých holubov.

Halóó, kto je táám, tu je fáájn a táám?! bl'ačal hlas na chodbe v rádiu a idiot, ktorému patril, si vobec neuvedomoval, čo sa može diať v tom čase v okruhu jeho vlnovej dl'žky. Môže byť prítomný pri vražde, aj znásilneniach... alebo pri prekliatych zimných ránach, ktoré berú človeku všetky sny a ponárajú ho do páchnucej stoky existencie.

Starí sa neunavujú vstávať na raňajky, pokial' je déveťák mäkký a neženie ich z postele na rozcvičku. Myši preto fasujú do ešusov jedlo aj pre starých. Situácia sa teraz zhoršila, lebo kuchárske svine nechcú dať pre starého predom, ale až po výdaji.

Niekedy sa stane, že jedlo nezostane a na dne prázdneho ešusu smrdí prúser.

MICHAL OLIVA se narodil v Hranicích na Moravě.

Původním povoláním je tesař. V současné době (v roce 2010, vyd. knihy Potkaní sezóna) působí jako technik a dokumentátor archeologického oddělení Masarykova muzea v Hodoníně. Nejdříve skládal především hudbu a písňové texty, později se začal věnovat i poezii. V roce 1999 mu vyšla básnická sbírka Lavička v rohu pokoje. Je (v roce 2010) místopředsedou LKAH. Knihu Potkaní sezóna vydal v roce 2010. Ilustrace vytvořila jeho žena Hana OlivováKosířová. Ta vystudovala výtvarné zpracování keramiky a porcelánu a je držitelkou několika cen v oblasti oděvního výtvarnictví a figurální kresby.

MICHAL OLIVA *22. 1. 1978

UKÁZKA TVORBY z knihy Potkaní sezona

ODRAZ VE STUDNI

VEČERNÍ ČAS Den končí v dřezu mezi talířky od máku s očima na noži se zvláštně drze ponořenou čepelí chvíli předtím jsi krájela z koláče puerh chvíli potom ten pocit bude zemitý

Ještě jednou jsem se dívala do studny byl tam tvůj nos zvlněný do lesku a dech zkyslý po pivu intimní okamžik proseklý světlem bolest o které nevíš

VE SPRŠE Mýdelník ze starých časů kůže už nehoří rutinní pohyby v místech klouzavé paměti Kristových let Nejásáš Plyneš...

JIŘÍ HUBÁČEK pochází z Ratíškovic, kde také celý život žije. Vystudoval VUT v Brně, má manželku Mirku a společně mají tři děti. Ve své tvorbě se věnuje především básním a v minulosti již vydal několik knih: Boys don't cry, Zbytná slova nebo Stesky, úzkosti a modlitby. Kniha Zbytná slova byla vydáná za podpory původního LKAH.

JIŘÍ HUBÁČEK *27. 12. 1977

UKÁZKA TVORBY z knihy Zbytná slova, Stesky, úzkosti a modlitby

Našim ženám Házíte perly sviním A svině (my) Perly žerem k snídani Úplně to vím, úplně to vidím Že na Moravě leží svět chlapům na dlani A když je toho světa příliš Když nebe padá na hlavu Plazíme se zpátky domů Do náručí Do klínů Do přístavů

TY Zkouším tě zápalit ale ty nehoříš Kupuju prádlo které ty nenosíš Nosím ti květiny ty je házíš za hlavu Píšu ti dopisy co kdybys měla náladu Zkouším Píšu Nosím Kupuju Proklínám tě když sám večeřím A když slyšíš že odcházím neznatelně mrkneš okem a já ti znovu klekám ke dveřím

TVORBA MIMO VLIV LKAH I v současnosti bychom našli mnoho těch, kteří píší a tvoří. Nejedná se vždy čistě pouze o poezii nebo prózu, ale je pravdou, že mnohdy tvorba poezie převládá. Na Moravě snad nenajdeme jediného literáta, který by kdy nenapsal báseň. Zcela jistě bychom také v minulosti našli ty, kteří tvořili samostatně a nikoliv pod jménem LKAH. Pár takových autorů jsem potkala i na cestě za historií LKAH. Některé bych v tomto sborníku ráda představila.

JARKA SYNKOVÁ se narodila v Domažlicích, dětství prožila na Pardubicku a od 19 let žije na Hodonínsku, v současné době bydlí v Hodoníně. Básně píše od roku 2009, v roce 2017 vydala svoji první sbírku O modré naději. Uvažuje o druhé, ta je zatím však ve hvězdách. Před 4 lety se začala u Petra Vaculoviče učit hře na kytaru, s ním také vytvořila několik autorských písní. V loňském roce začala tvořit písně sama, ze svých básní...

UKÁZKA TVORBY ze sbírky O modré naději

JARKA SYNKOVÁ *7. 3. 1975

DECH Jsem stínem písčin tvého kraje mé touhy jsou příliš nesmělé Medúzy plavou si na konci ráje hrajou si na to že jsou dospělé Jsem vlastním stínem tam kde svítá a hledám sebe noc co noc a vím jak ráno slunce vítá když mlha prosí o pomoc A hábit svůj si těžko svléká svět prosí rána o další den a za rohem tě kdo ví co čeká když mlha spadne zmizí sen Sen z konce loňského léta v medúzy mění se a pálí Zrozený v půlnočních stopách Hoří nebe mlhou se halí A ostatní tu Ztrácí dech...

ROZPÁLENÁ K večeru den již znaven zívá západ zlatavě zahoří v šeru je ještě lenošivá tma jenž se z vedra umoří půlnoc do peřin dýchá ztěžka v krůpějích potu na čele v bouřce se ztrácí rovnoběžka vyhání z horké postele

ALEXANDRA STUŠKOVÁ se narodila v Hodoníně, dětství prožila v nedaleké Strážnici. Vystudovala gymnázium, ekonomickou nástavbu a po přestěhování do Prahy Vyšší odbornou školu publicistiky a žurnalistiky. Jako externistka pracovala v Českém rozhlase, České televizi, poté se vrátila zpátky k žurnalistice. V roce 2004 se stala šéfredaktorkou časopisu Pro mou rodinu, o čtyři roky později založila pro nadaci Život umělce časopis stejnojmenného názvu, jehož byla šéfredaktorkou. Má na svém kontě desítky titulních rozhovorů ALEXANDRA STUŠKOVÁ pro tištěná i internetová média a také např. knižní publikace: *2. 7. 1967 Alena Mihulová, Můj život s Karlem Kachyňou (i bez něj) a Nevybouřené mládí Zorky Kohoutové.

Pracovala jako editorka a mediální konzultantka firmy Joalis, s.r.o., aktuálně pracuje v Městské knihovně Hodonín, kde mimo jiné také vede kurzy tvůrčího psaní. Má dvě vnučky. Díky působnosti v nadaci Život umělce se Alexandra Stušková seznámila s řadou hereckých osobností. Jednou z nich byla také Antonie Hegerlíková. Vzniklo tak přátelství, které dalo podnět k sepsání hereččiných autentických vzpomínek pod názvem Serpentiny Antonie Hegerlíkové.

UKÁZKA TVORBY, z knihy Serpentiny Antonie Hegerlíkové Od dětství jsem milovala nejen cvičení v Sokole, ale také balet, který jsem později zúročila. Mě vlastně bavilo všechno, jenom ne učení. Zatímco moje sestra prospívala se samými jedničkami, mě místo latiny více zajímalo, jaký účes nosí Jean Harlow(ová). Dnes a denně jsem si natáčela vlasy, abych šla do školy trochu jinak anebo byla Jean aspoň podobná. Z mého milovaného baletu jsem se obvykle vracívala opuštěnou uličkou kolem železniční tratě. Jednou k večeru si tam na mě počíhali hoši z družiny pátera Balabána.

Nevím, co přesně měli v úmyslu, ale jak se na mě vyřítili, rukou, ve které jsem držela baletní střevíčky, jsem uhodila toho nejbližšího. Jejich tvrdé špičky mu vyrazily zuby a já jsem utíkala a utíkala. Na druhý den šel tatínek do školy nahlásit moje napadení a právě podle těch vyražených zubů se poznalo, kdo to byl.

Největší problémy ve škole jsem měla ve zdánlivě nevinném předmětu, v náboženství.

Páter Balabán, salesián, důstojník Svaté církve bojující, zahajoval každou hodinu náboženství slovy: „Tak co, Antonia, dáš svíčku svatému Tyršovi, nebo svatému Antoníčkovi?“ Naštěstí naše třídní učitelka přemluvila rodiče, že by byla škoda, kdybych přece jen dál nestudovala, a ať mě dají na gymnázium. I když to pro ně bylo finančně hodně náročné, nakonec souhlasili.

Udělala jsem postupové zkoušky a přešla do sekundy gamnázia. A pak zemřel tatínek. Po jeho smrti jsme mohly ještě chvíli bydlet v kasárnách, když ale přišel nový velitel zásobovacího skladu s rodinou, musely jsme byt opustit. S maminkou a se sestrou jsme se přestěhovaly do menšího bytu v Legionářské ulici, kousek od sokolovny, na jejíž stavbě jsem se podílela ještě s oběma rodiči i ostatními brigádníky už od svých čtyř let.

Podíleli se tehdy všichni, kdo měli zdravé ruce a nohy. Pomáhali stavět slovenštní i čeští evangelíci, bez rozdílu všichni. A pak nám tu sokolovnu najednou chtěli sebrat hlinkovci.

Naši krásnou sokolovnu chtěli celou zničit i s tím velkým sokolem nahoře držícím činky.

Mysleli si, že ho sundají dolů, ale držel pevně, a tak ho aspoň zabalili do té jejich vlajky.

DUŠAN NENIČKA je rodák z Kyjova, kde také působí jako středoškolský učitel. Je dlouholetým členem cimbálové muziky JAVOR. Od mládí píše nepravidelně a jen pro své nejbližší okolí básničky, říkanky a epigramy. V posledních letech přispívá do časopisu Malovaný kraj a několikrát se se svými básněmi umístil v literárních soutěžích. V letošním roce mu vyšla sbírka básní Střípky, která je inspirovaná životem na moravském venkově.

DUŠAN NENIČKA *15. 5. 1968

UKÁZKA TVORBY ze sbírky Střípky

VINOHRAD Mám rád svůj vinohrad.

Stejně jako ostříhaný chlapec, který za teplem si vlezl na pec, na jaře nesměle otevírá očka a věří, že přírůstku se dočká.

S motykou řádek po řádku zpívám pro něho pohádku, kde když vody málo není, časem se ve víno mění.

Mám rád svůj vinohrad.

Když ho trápí ranní mrazy, zpívám slunci, ať dřív vychází.

Ladím vrchy, obracím listy, hlavám tón hlídám čistý.

Když bobule už střapce plní, zpívám o snech, co se splní, v bečkách pálím sirné knoty, pro písničky melu noty.

SVATEBNÍ Dnes bílý závoj zakryl tvá ústa, dnes bílý závoj dýchá tvůj dech.

Potřikrát ano řekla má úcta, abys přišla v šatech s vlečkou na zádech.

Dnes bílý závoj schoval tvé oči, dnes bílý závoj ukryl tvou tvář.

Prstýnkem zlatým na prstu točím, abych tě vedl před oltář.

Dnes závoj bílý vydá tajemství, polibek mě naučí brát mu jeho moc.

Za malou chvíli, na prahu manželství, odnesu tě v náruči na svatební noc.

HAČTE! HODONÍNSKÉ AUTORSKÉ ČTENÍ

HAČTE! DÁL HAČTE! (původní zkratka pro HodonínskéAutorskéČTEní!) je nová tvůrčí skupina usazená v Hodoníně. Od roku 2014 organizovala autorská čtení s lehce multižánrovým přesahem. Později se skupina rozhodla vydávat elektronicky i HOdonínskýLIterárníObčasník (HOLIO). Následně se k jejím počinům přidalo scénické čtení původních divadelních her (skupina vystupovala pod názvy SKLLD, později HYLLAND SKLLD). Po několikaletém působení se parta nadšenců rozhodla vše sjednotit, a vzniklo tak staronové těleso: tvůrčí skupina HAČTE! Ta se již žánrově nevymezuje a chystá kupříkladu i veřejné performance, promítání filmů, či výstavy rozličných uměleckých zaměření. Stálí členové jsou Stanislav Klín, Lukáš Ivánek, Kristýna Hájková, Eliška Cetkovská a Petr Vaculovič. Významnou podporu představují Dušan Slačka, Daniela Andršová Tvůrčí skupina HAČTE! nové členy stále přibírá a těší se na spolupráci.

Zdroj informací a fotografie: [online]. Dostupné z: https://hacte1.wixsite.com/hacte