Issuu on Google+

l á i 12

rd 20 o it a

op t d E lis Vážení čtenáři,

tak jste se dočkali…nové Magično! je tady. Co máme za měsíc? Listopad? No nevadí, hlavně že jsme vyšli. Raději nebudu počítat, kdy jste otevírali poslední číslo. Tak jsme si dali trochu delší prázdniny, no. Dobře, dobře, já jsem si dal trochu delší prázdniny. Suďte mě! Jsem taky jenom člověk. I když někdy bych byl raději mech…takové to zelené, divné, válí se to v lese. Ono to hlavně nemá žádné starosti. Nemiluje to. Láska, to je pěkné svinstvo. Byl jsem rád, dokud mě nechávala na pokoji. Jenže jak do toho člověk jednou spadne, tak je konec. Nejí, nespí…a nevydává Magična!. A kdo trpí? Vy čtenáři! Jak to člověku pěkně zblbne mozek. Ale nebudeme do toho dále zabředávat. Vraťme se k listopadu. Čeká nás bažantnice, muhehe! Věřím, že se prváci stihli za ty tři měsíce trochu aklimatizovat, nicméně pravý křest ohněm je teprve čeká. A že se mají na co těšit, to jim můžeme zaručit. Ale nevěšte hlavu, milí bažanti. Za dva roky to budete vy, kdo se bude smát. Tradice se holt musí dodržovat. Bez výjimky. Co víc? Asi nic. Užívejte podzimu, protože to je to nejlepší období v roce, učte se…a hlavně nečtěte Magična! v hodině. Pak z toho budeme mít problémy. Váš zasněný šéfredaktor Tadeáš Koblížka


Kulturní přehled MUSIK 2. 11. / 19:00 / klub Nord Kopřivnice / 50,-

DEVIL HATES HEROES II.

Nikdy jsem si nevšiml, že jsou v Kopru protibombové kryty. Dokud nepřišel Stage BOX a nezačal v nich pořádat koncerty. No, není to od věci, schovat se pod zem. Obzvlášť když hrají vlasy-ježící kapely jako TODAY ASHLEY (pop-hardcore, Kopřivnice), CRIMINAL COLLECTION (pop-punk, Vsetín), SCARLETT AVENUE (post hardcore-rock, Opava) nebo CLICK 47 (poppunk, Příbor). Takže jestli máte rádi trochu větší hluk, jen přijďte!!! Řádná afterparty v podání DJ’s samozřejmostí. // za bicími v Today Ashley náš student David Bortel (Sx), Click 47 pak s pány Honzou Moravčíkem (4.A) a René Frankem (4.B) //

2. 11. / 20:00 / klub Galerka NJ / 50,KOISTINEN Brno je alternativních kapel plné, to ví každý. Po Těch Syčácích, Květech či Pavlu Fajtovi vás o tom do Galerky přijede přesvědčit i hudební kvarteto Koistinen. Jestli máte rádi brněnskou scénu, nenechte si koncert ujít.

2


2. 11. / 20:30/ [art té kafé] Mandala Kopřivnice / 30,NIKOS & FOREST + DJ’S SANDOZ CUBAQUA a RASTAMIRA Podzimní večer. V Mandale bublá vodnice, ale není slyšet…a je tma. Nikos & Forest to totiž rozjíždějí svými abstraktními beaty s dechovými nástroji. Budete tančit, hodně tančit. Budete tančit celý večer, protože sotva dohrají tihle dva, o zábavu se postarají dj’s, kteří vás taky nenechají spát. Párty, párty! 9. 11. / 20:00 / klub Galerka NJ / 70,PRINCE ALFREDO AND THE WARRIORS To tak žil v Cape Townu jeden kytarista Alfredo…a protože ho to tam už nebavilo, sebral se a odjel do Prahy. A začal nám tady hrát reggae. No, a že to opravdu umí, to se pokusí předvést v Galerce. V doprovodu basy a bicích. Tak si k tomu tančení přibalte i něco dobrého… 10. 11. / 18:30 / KD Štramberk / 45,-/60,SABAKA FEST 2012 I Štramberk umí pořádnou párty!!! Další ročník Sabaka festu uctí památku prvního psa ve vesmíru - Lajky. Na jeho počest zahrají kapely GAGARIN (elektronica, Havířov), HAVE TO BE DISTANCED (progressive, Brno), KAUFLANT (alter. punk, Kopřivnice), MILANO (hard-rock, Kopřivnice) a HI MARTIN, STOP THE TIME (folk, Kopřivnice). Vezměte skafandr, natankujte raketu a dorazte! 10. 11. / 20:30 / [art-té-kafé] Mandala Kopřivnice / 50,CAFÉ INDUSTRIÁL + NJUMEN Hráli spolu, nehráli spolu…a teď spolu zase hrají. Ale jen občas. Buď přijedou z Ostravy na návštěvu Café Industriál, nebo jede Njumen za nimi (pro hříšné neznalce - to je ten pán, který vede nejlepší čajovnu široko daleko…totiž Mandalu). Ve výsledku příjemná fúze plná instrumentálního kolébání a zamyšlených textů. 16. 11. / 20:00 / bar Daymoon Kopřivnice (ex-Kongo) / … JELLY BELLY (SK) / BLACK TAR JESUS / PLANETY První akce 11. sezóny Emergency of Sound přiváží velmi chutnou směsku hudební alternativy, tak trochu laděné do indie-popu, ale pak zase znásilněné psychedelií. Minimálně Jelly Belly jsou pěkně pochmurní…no mňam! Lidi z EOS mají zkrátka vkus!

3


16. 11. / 20:00 / klub Galerka NJ / 60,VLOŽTE KOČKU Kam? Kočku? Co? No, když si poslechnete hudbu téhle pražské sebranky, přestanete se divit. Nejprve elektronika, pak jakýsi polorap a nakonec je z toho celkem metal. Ale tančit se na to dá, takže je to v pohodě. A mně se to náhodou líbí…možná si i zajdu. 17. 11 / 20:00 / Čajovna Archa NJ / 70,MODEL BAZAAR Jestli těch Brňáků nebudete mít dost, tak si můžete dát repete. Jo, další alternativa…dokonce akustická. Ale jsou dobří, ne že ne. Vyhráli několik předních soutěží a zahráli si v televizi, v rádiu. Nuda to asi nebude. A když jo…dáte si aspoň čaj a dýmku. 20. 11. / 19:00 / Beskydské divadlo NJ / viz web ONDŘEJ HAVELKA A JEHO MELODY MAKERS Kdo miluje jazz swing a žije v Česku, zná klan Havelků. Jestli ne…tak asi bydlí v kanálech. Ondřej Havelka je opravdovým pojmem…a do divadla nám přiveze ty nejznámější hity 30. a 40. let okořeněné výkony famózního trumpetisty Juraje Bartoše. Svátek pro všechny, kdo lamentují nad tím, že se nenarodili do první republiky. Ach, to by bylo! 23. 11. / 20:30 / [art-té-kafé] Mandala Kopřivnice / 80,UNUR (USA), DRUTTY Prý „the baddest one man show around“. Já to před rokem poslouchal a strašně jsem se těšil na koncert. Nakonec to ale nevyšlo, škoda. Takže teď si dám zaručeně repete. Je to taková dark elektronika říznutá zpěvem a kytarami. Ten týpek z Chicaga celkem umí. A aby toho nebylo málo, tak vystoupí i kopřivnická banda Drutty…a rovnou si pokřtí i desku. To bude celkem dlouhý večer… 28.11 / 19:00 / Beskydské divadlo NJ / viz web IVA BITTOVÁ Má hodně vlasů, hezký úsměv a asi jste ji už viděli na divadle či ve filmu. No ale jako jedna z mála hereček je taky opravdu perfektní hudebnice. Těžko říct, v  čem má vlastně větší renomé. Na její koncert bych šel ale hned. A kromě houslí s ní přijede i Moravskoslezské komorní sdružení…hromada smyčců a Iva Bittová, to bude fakt něco.

4


30. 11. / 20:00 / klub Peklo Studénka / 40,HELL KITTIES Slyšeli jste o BELOW THE MARK? Ne? To je škoda, protože tam hraje náš grafik Jirka Hradský! A poslední listopadový den v Pekle pokřtí svůj zbrusu nový videoklip k Pink Kitties. A kromě nich zahrají i dva hosté: WE KNOW (power-rock, Brno) a ESCAPE FOR AUGUST (altern.metal, Studénka). Takže je přijďte podpořit, je to povinnost! 30. 11. / 18:00 / klub Galerka NJ / 70,PAUL BATTO + BAND (SLO) Kdyby se nejednalo o koncert z Jazzového klubu, tak tady ani nedělám konkurenci. Jenže tenhle kytarista a zpěvák ze Slovinska je vážně dobrý. Bere si na paškál všechny jazzové i bluesové standardy a mimořádně jej doprovodí i klavírista a rytmická sekce. Co si budeme povídat, tohle bude taky zážitek. Je to na vás…

OTHERS 24. 11. / 09:00-18:00 / Katolický dům Kopřivnice / 10,POŠLI TO DÁL! Bleší trh - bomba záležitost, pokud máte málo peněz a chcete hodně věcí. Nakoupíte všechno - oblečení, desky, knížky, hrnky, co potřebujete… A protože kopřivnický blešák nepořádá jen tak někdo, můžete se těšit i na workshopy, čajovnu (Art-té-kafé Mandala) a živou hudbu (DJ’s Jamoor a Kook). No a výtěžek akce ještě poputuje na podporu činnosti o.s. Mandlové oči a projektu Dobrý obchod. Paráda! 27. 11. / 18:15 / Městská knihovna NJ IVAN KLÍMA - beseda Český prozaik a dramatik, který patří k našim nejvíce překládaným autorům, si za vámi přijde popovídat do novojičínské knihovny. Strávil tři a půl roku v koncentračním táboře, v roce 1969 emigroval do USA a po svém návratu již patřil k zakázaným autorům. Svá díla vydával pouze v samizdatu nebo z exilu. Napsal více než dvacet knih a za své dílo získal Cenu Franze Kafky a Cenu Karla Čapka. Tadeáš Koblížka, 3.A

5


P G M e i r e l a G Nová Nepatřím mezi hudebníky, a tak i mě zasáhl tento problém, který není zatím na naší škole nijak řešen. Hudebníci mají vystoupení, herci dramatický kroužek, ale zapomíná se na ty, kteří dovedou svůj názor vyjádřit na papír. Proto jsme se s paní prof. Milenou Hyklovou rozhodly, že to tak nenecháme. Máme pro vás všechny nadané (současné i bývalé) studenty Masarykova gymnázia v Příboře jedinečnou příležitost předvést, co ve vás je a celý měsíc vystavovat svá díla (kresby, malby, grafiky, fotografie, koláže,.) na chodbě v přízemí. Nestyďte se a kontaktujte mě (daniela.valcharova@gypri.cz) nebo se podívejte na facebookovou stránku galerie (http://www.facebook.com/galeriemgp). Děkuji.

6

Daniela Valchářová, Kt


Doposud

d

u

s po

o D

Doposud jsem neviděla krásnější barvu, než kterou mají podzimně zbarvené listy. Doposud jsem nepochopila, proč se cítím tak dobře, i když mi ráno při cestě do školy umrzá nos. Doposud jsem nezažila opravdový Halloween – což nevím, jestli mě mrzí, či ne. Doposud nemohu uvěřit té náhodě, že vždy, když máme odpolední výuku, je venku nádherně slunečno. Doposud jsem neviděla barvu, která by více otupovala mé smysly než ta, kterou vytváří slunce na uskládaných kusech dřeva. Doposud jsem se necítila lépe, než když jsem seděla venku s nejmilejšími kamarády a pozorovala východ slunce. Doposud mi nebyla větší zima, než právě u tohoto východu slunce. Doposud jsem nerelaxovala lépe, než u hrnku horkého čaje a příjemného seriálu v teploučku domova za chladných, ale přívětivých odpolední. Doposud mě nenapadlo, že bude tak těžké soustředit se na učení, když už za měsíc jsou Vánoce. Doposud mi nepřišlo neobvyklé, že se ohromných bouřek bojím, ale zároveň je miluji. Doposud jsem se nemohla vynadívat na blankytně modré nebe, které je téměř shodné s barvou Tvých očí. Doposud jsem nenašla příjemnější a zábavnější činnost při cestě ze školy, než je kopání do spadlých, pestře malovaných listů podzimu. Doposud nemůžu uvěřit, jak nějaký člověk může být tak blízko srdci druhého člověka. Doposud, nebo spíše do budoucna, platí nepsané pravidlo: Do školy za tmy, ze školy za tmy. Doposud mi nepřistál na hlavě oranžový list dubu, což mě docela mrzí. Doposud jsem Tě nepotkala. Doposud mi nepřišlo divné, že slunce dokáže i v listopadu hřát – a myslím, že ani do budoucna mi to divné nepřijde. Doposud jsem nepřestala věřit na víly. Doposud nejsem schopná uvěřit, že i přesto, že je venku taková tma, je teprve 18 hodin. Doposud jsem si nepamatovala všechny své sny, které se mi za dlouhých podzimních nocí zdály. Doposud by mě nenapadlo, že budu chtít za chladného počasí se sluchátky v uších odejít někam pryč, na chvíli daleko od všech. Doposud jsem nebyla šťastnější, než když jsem u sebe měla své kamarády a když nám chlácholivé podzimní slunce vyhřívalo naše životaplná a šťastná těla. A to všechno proto, že teď už je konečně listopad! Anna Strnadová, Kt 7


DIVOKÁ STVOŘENÍ JIŽNÍCH KRAJIN (USA, 2012) Maličký kousek obrovského vesmíru „Celý vesmír je závislý na tom, že všechno do sebe přesně zapadá. Když se jediná částečka zhroutí, třeba i ta nejmenší, zhroutí se celý vesmír.“ V zapomenuté vesnici se jménem Lavor, rozléhající se u mrtvého ramene řeky, žije malá Hushpuppy se svým tátou. Podle Hushpuppy je Lavor tím nejkrásnějším místem na světě, ovšem z pohledu vnějšího pozorovatele se zdá být tato věc pravým opakem. Lavor je vesnice obývaná podivíny a opilci žijícími bezstarostný život plný svátků a oslav. Spokojeně bydlí v chajdách z ledabyle přibitých plechů plných všelijakého harampádí, ve vesnici usazené v zákrutech mořské delty odstrčené od ostatní civilizace jižní Louisiany

protipovodňovou hrází. Táta Hushpuppy je tulák a divoch, který je stále mimo domov a nenávidí lidi z „druhé strany“. Vnímá je jako nepřátele, kteří jim chtějí vzít svobodu a vše, co jim je v Lavoru drahé. Hushpuppy toho o lidech „na druhé straně“ moc neví. Slýchává zkazky, že děti tam mají prázdniny jen jednou ročně, lidé jí ryby z igelitových sáčků a mimina vozí v kočárkách, což jí přijde naprosto nepřirozené. Ve škole se učí, že lidská těla nejsou nic než maso a život je jen nepatrnou součástí křehkého vesmíru, ve kterém vše do sebe dokonale zapadá. Hushpuppy toto chce pochopit tím, že naslouchá bušení srdce různých tvorů a z tepu ptáků se snaží rozluštit kód jejich řeči. Jejich svět ale určitě není v rovnováze vesmíru. Blíží se bouře a obyvatelé

8


Lavoru začínají bojovat o své životy. Mnoho jich před ní utíká „na druhou stranu“. Ne ale všichni. A když se po bouři zvedne stoletá voda a obklopí Lavor a divoká prehistorická zvířata, pratuři, obživnou a vylezou ze svých zamrzlých hrobů, Hushpuppy zjistí, že přirozený řád všeho, čeho si vážila, se začíná rozpadat. Wink – táta Hushpuppy – se rozhodne v Lavoru zůstat a svou dceru naučit, jak přežít a připravit jí na život bez rodičů, který se bohužel blíží. Maminku Hushpuppy už dávno nemá a Winka stále více vysiluje těžká nemoc. Ke své holčičce je Wink tvrdý, ale nadevše ji miluje. Ve světě zbaveném civilizace učí svou dcerku jak přežít. Hushpuppy se musí naučit lámat kraby holou rukou, chytat a omračovat ryby a začít se smiřovat s myšlenkou, že její tatínek už tady dlouho nebude a bude tedy muset převzít odpovědnost za svůj život.

Divoká stvoření jižních krajin jsou totiž od svých nejčistších kořenů pohádkou, kde se malá hrdinka musí postavit zlým démonům (praturům) a pokusit se dát rovnováhu světa zase do pořádku. Jestli se jí to podaří a zvítězí nad démony, to už musíte zjistit sami.

9


Námětem pro natočení toho snímku byl hurikán Katrina a jeho následky pro obyvatele jižní Louisiany. Scénář je dílem samotného režiséra Benha Zeitlina a jeho kamarádky z dětství Lucy Alibarové. Původně měla být Divoká stvoření jižních krajin divadelní hrou. Podle mého názoru je ale dobře, že nakonec byla ztvárněna pro filmové plátno. Na prknech, která znamenají svět, se sice dají dělat neuvěřitelné věci, ale mám pocit, že k vyjádření emocí, kterými je tento film doslova nabitý, by se úplně nedostalo. Pohledy do krajiny podbarvené dokonalou hudbou a monology malé Hushpuppy vás nenechají klidnými. Budete se chtít smát, budete mít slzy na krajíčku. Tento vítězný snímek v kategorii Nejlepší debut z festivalu v Cannes a vítěz letošního filmového festivalu Sundance určitě stojí za to vidět. Protože až jednou za milion let půjdou děti do školy, dozví se, že existovala Hushpuppy, která žila v Lavoru se svým tátou. Katka Holubová, 2.A

10


Poslední ohlédnutí a

cesta do budoucnosti ... Všechno se mění Skončila jsem střední školu. Jsem přijata na vysokou školu. Na dvojobor.

Na tu vysněnou část (žurnalistika) a na tu dnes překvapivě už také vysněnou druhou část (kulturní antropologie). Sice to pro mne znamená, že budu muset složit zkoušku z biologie (ti, co mne biologii učili, jistě chápou mé nadšení), ale všechno se má zkusit. Ale změní se pro mne více věcí. Budu daleko od rodičů, kteří by mi říkali, co a jak. Budu mít svou vlastní platební kartu. Budu se o sebe starat sama. Budu tam, v té příliš velké vesnici, ale nepříliš velkém městě (Olomouc) – SAMA. (Teda když nepočítám Káti, ta bude se mnou. A taky když nepočítám těch 20 000 dalších studentů, ale to je jen takový detail.) Budu sama ve svém novém bytě s jezevčíkem. Jmenuje se Ben a nemůže si zvyknout, že už nebydlí v prvním patře, nýbrž v přízemí, a tak často a rád chodí na návštěvy. Změny však nečekají jen mne a chudáka jezevčíka. Není žádné pravidlo, že by se týkaly čistě jen nových prvních nebo bývalých čtvrtých ročníků. Čekají vás všechny. Někteří nově nastoupíte do školy. (Na tu všude přítomnou žlutou si brzo zvyknete). Budu ohromeni ze spousty nových věcí a lidí. A vy, co už jste tam dávno, vy budete zase stejní, ale přece jiní. Pro některé to bude poslední rok = první opravdový stres = maturita. Pro některé to bude procházka růžovým sadem. A pro všechny ostatní to bude jen jeden rok z mnoha dalších na této škole. Jeden z těch čtyř nebo osmi let, který, ač občas nemáte ten pocit, pomáhá určovat vaši budoucnost. Jsou to ty maličkosti, při kterých si najednou uvědomíte, že vážně chcete být kosmonautem, popelářem anebo že vás hra na akordeon vlastně nikdy nebavila. Člověk nikdy neví, co ho napadne. Změny však nenastaly pouze v řadách studentů. Ale to už vlastně všichni víte. Takže to nebudu dál rozpitvávat a popřeji novému panu řediteli hodně štěstí. (Nikdo mne snad nebude podezřívat z toho, že se snažím si dodatečně šplhnout.)

11


Tohle mělo být něco jako mé rozloučení. Tři roky jste byli téměř každý měsíc obšťastňování výplody mé fantazie. A že jsem to občas psala šílené věci! Nicméně, je čas jít dál a dát příležitost těm mladším, méně cynickým a nezkaženým. Je čas udělat PÁPÁ. Slovy mé oblíbené písně Time to say goodbye. A tak vám přeji hodně štěstí a nezapomeňte, že před branami této školy stojí tisíce lidí, kteří čekají na vaše místo. A tak se ho držte a nepouštějte. Protože i když vás to tu bude dost často štvát, budete používat tak silná slova, že by se i dlaždič zastyděl, nakonec zjistíte, že to není o těch dřevěných lavicích, ani o žluté omítce, a dokonce ani o profesorech. Je to o té skupině asi 30 lidí, kteří vám dělali společnost v tom nejzvláštnějším období vašeho života. Anna Kociánová

T.D. - bílé noci sněží a malinké ručičky tikají ve vločkách spí stromy a já zase sním o bílých nocích

tam leží nehnutě v tom sněhu - a bílá pára se mu odlepuje ze rtů strnule hledí a s každým nádechem zvedá se mu hruď

jak krásná je ta bílá tvář! já chci si k němu lehnout blíž a blíž! ze zamrzlých prstů sebrat si trochu chladu

sním o těch bílých nocích sním - ale ležím někde jinde

12


o l ě d o se

C

u r á ď ve Ž

?

Ve dnech 14. – 18. srpna se ve Žďáru nad Sázavou uskutečnilo Celostátní setkání křesťanské mládéže. Je celkem pravděpodobné, že většina z Vás, čtenářů tohoto plátku, o něčem takovém zatím neslyšela. Tady je vysvětlení, o co jde… Celostátní setkání mladých se konají v České republice přibližně jednou za pět let. Jedná se o světový unikát, protože v jiných zemích se tyto akce pořádají pouze na regionální úrovni, popř. se rovnou jede na Celosvětové dny mladých s papežem, které se konají přibližně jednou za dva roky (a to od 80. let minulého století, kdy je vyhlásil papež Jan PaveI II.). Poslední takovou událostí byl Madrid 2011 a příští rok se akce uskuteční v Riu de Janeiru. A právě tato setkání si vzali čeští organizátoři za předlohu našeho národního setkání. První celostátní setkání se u nás mohlo uskutečnit až po roce 1989 - a to v roce 1993 na Velehradě. Od té doby se setkání odehrálo již čtyřikrát a pokaždé se ho zúčastnilo kolem 6000 mladých. A nejinak tomu bylo letos. Velmi nabitý program byl tvořen nejen duchovní složkou (mše, katecheze, přednášky), ale i sporty, koncerty, dobrovolnou brigádou pro město Žďár nebo návštěvou nemocných a starších obyvatelů tohoto města na Vysočině. Žďárské ulice byly po celý týden plné mladých lidí a všichni účastníci mohou potvrdit, že úsměv je snad ta nejnakažlivější věc na světě.

13


A proč se tato minireportáž objevuje právě zde? Jelikož se setkání zúčastnil i nemalý počet nás, studentů této školy, rozhodli jsme se, že se někdy ve školním roce sejdeme přímo ve škole. Toto setkání ve žďárských tričkách se uskutečnilo 2. října a sešlo se nás patnáct (podotýkám, že jsme nebyli všichni!). Jako bonus přidávám jednu fotku. Více jich můžete najít na: www.signaly.cz/gypri

Ačkoliv dnes ještě nikdo netuší, kde se příští CéEsEmko uskuteční, jedno je jisté. Toto gypri setkání se určitě bude opakovat! Ondřej Elbel, Sx

14


Co by se stalo, kdyby byl Shakespeare žena

?

„Vydrž, ještě chvilku a už bude

venku! Ach, a je to! Miláčku, máme krásnou holčičku. A bude se jmenovat Wilma.“ Jednoho krásného dne se v Anglii narodilo děvčátko, které v tu dobu ještě netušilo, co v sobě skrývá za talent. Rodina, do níž patřila, nebyla ani bohatá, ale ani chudá. Tatínek pracoval a maminka, jak už to bývalo zvykem, byla doma a starala se o rodinný krb a o čtyři malé ratolesti. Všichni byli šťastní a z jejich domu se do ulice často rozléhal smích.

Z Wilmy rostla krásná slečna. Tvář jí zdobily nádherné hnědé vlasy a nejkrásnější byly její čokoládové oči. Ze sourozenců patřila k nejchytřejším. Často se na něco vyptávala a ráda si jen tak vyprávěla vymyšlené básničky. Není divu, že když jí bylo jedenáct, tak nejčastější otázka byla: „Maminko, proč nemůžu chodit do školy jako moji bráškové?“ Její táta by udělal cokoliv, aby jeho chytrá a nadaná dcera mohla studovat, avšak matka v ní viděla svou nástupkyni, jelikož to bylo jediné děvče. Proto Wilma slýchávala: „Wilmuško, jsi dívka a ta musí být doma a starat se o domácnost. Nebudeš se proto učit zbytečnosti.“ Jenomže tatínek se nevzdával a tajně dceru učil čtení a psaní, aby všemu lépe rozuměla. I přesto byla pod nátlakem své matky a musela dělat běžné „ženské“ práce. Když Wilma napsala svůj první vzkaz, byl na

15


rozloučenou. Poslední vzpomínka na nadanou Wilmu, která se rozhodla utéct, aby mohla dělat to, co jí začalo bavit nejvíce, psát. Dlouho bloudila, dokud nedošla do města, jež toužila spatřit celé své dětství, do Londýna. Tehdy jí bylo čtrnáct let, když se ostříhala na krátko a začala se vydávat za chlapce jménem William. V londýnských ulicích si rychle našla práci, která ji živila a poskytovala útočiště, a navíc měla dostatek času na psaní básní a různých příběhů. Nikdy nechtěla strávit život u plotny. Měla v sobě touhu poznat život. Na nové lidi a prostředí si zvykla rychle. Stala se „dokonalým mužem“. Netrvalo dlouho a seznámila se s mužem, který vlastnil divadlo. Po zjištění, že William píše zajímavé příběhy, ho poprosil o napsání hry. Za týden se v divadle začala secvičovat a za měsíc byla premiéra, která byla natolik úspěšná, že se hrála ještě dlouho poté. Tak se Will dostal do divadelní branže a udělal si tak velké jméno po širokém okolí. Na jeho tvorbu se jezdily dívat davy lidí z celého okolí. Vždycky bylo vyprodáno. I jeho rodina se rozhodla přijet se podívat na hru od tak impozantního umělce. Seděli vzadu, ale i přesto je William spatřil. Dal se do pláče, přece jen v něm zůstaly dívčí city. Po skončení hry si je nechal zavolat k sobě. Poprvé za tak dlouhou dobu odhodil svůj převlek a byla tady zase Wilma. Celá rodina se nestačila divit. Tak se po deseti letech znovu všichni šťastně shledali. Tatínek byl pyšný, že Wilma svůj talent nezahodila a dotáhla to tak daleko. Maminka to však viděla jinak, podle ní žena patří do kuchyně, ne do divadla. Spikla se proti všem a prozradila světu pravdu. William byl povolán před soud. Čekalo ho dlouhé vyšetřování. Nakonec soud vynesl rozsudek o zrušení hraní všech Williamových her a ještě k tomu se musel zřeknout autorství. Smutně Wilma dopadla. Zdrcena matčinou zradou si vzala vlastní život. Než však tento čin spáchala, schovala pod křeslo do divadla, ve kterém se hrávaly její hry, krabici s veškerými texty, jež kdy napsala. Jakoby věděla, že jednou budou objeveny a její sláva ještě více stoupne… Tereza Monsportová, 2.B

16


Povídky (text písničky) Ten zvuk! Grrr! Jak snadno se dá písnička zprotivit použitím jako vyzvánění budíku. Otevřu oči… „Ty kráso!“, zněla má první reakce na notebook položený na nočním stolku vedle postele se vzkazem: „Všechno nejlepší Dane!“. To je snad poprvé, co si můj otec vzpomenul na mé narozeniny. Doposud mi, se zpožděním cca tří dnů, pouze podal ruku se slovy: „Nejsi malý kluk, chápej mě…“. Za těch sedmnáct let jsem si už zvykl. Ale teď? Dárek! A ještě k tomu na den narození! „Krásné ráno, krásný den“, řekl jsem si s vidinou krásného dne s ironickým úsměvem na rtech. Dal jsem si sprchu, odbyl si nutnou ranní hygienu a hodil na sebe něco málo z mého velkého šatníku. Na to, že jsem kluk, a ještě k tomu typ, jemuž oblečení téměř nic neříká, mám šatník docela slušně zaplněný. Nejspíš to bude otcovým zaměstnáním. Otec podnikatel, tak si můžeme dovolit slušnou dávku luxusu. Být ze zazobané „rodiny“ se hodilo zvláště při přijetí na střední školu v polovině září… Cestou do školy jsem přemýšlel nad skutečností prvního dne v nové škole. Noční můra, jež mě pronásledovala již několikátý týden od doby, kdy jsem opustil školu starou. Druhák by se dal ještě zvládnout, nová škola také, ale kolektiv? Kolektiv zněl jakoby nadpis mé noční můry. „No co, zvládli to jiní, zvládnu to i já“, dodával jsem si odvahu. Ano, opravdu mám narozeniny 13. září, ano, opravdu v den, kdy pro mne začíná škola. Je to totiž první den tohoto měsíce, kdy jsem se o nástupu začal uvažovat. Symbolicky i jeden z osudných dnů. O tomto osudném dni se nyní ale zmiňovat nebudu. Jsem zde. Vysoká budova s odstínem oranžové, starými okny jde vidět do učeben, v průčelí vysoké těžké dveře, kterými budu nucen dostat se dovnitř. Dav lidí se hrne přes vchod do útrob školy. Teď je řada na mně. Stále zasněn jsem si ani nevšiml osoby držící mi dveře a volaje, abych si pohnul. Ještě pár lidí mě bude popohánět a já si snad začnu myslet, že se do té školy těší (…na rozdíl ode mě). Vešel jsem tedy na popud ostatních a ve dveřích se zastavil. Ihned na to jsem dostal ránu do zad od vracejících se dveří, což mě donutilo udělat ještě jeden krok vpřed (a že byl pěkně dlouhý a rychlý). Ta atmosféra, vzduch a to vše kolem mě… Dýchalo to

17


zde takovým zvláštním nádechem, dokázal bych říct až tajemna. Ta masa lidí kolem mě, v níž každý do jednoho byl jistým originálem, žádná kopie a stereotyp. Tak jsem se vytratil na WC. Respektive do jediné místnosti, kterou jsem našel a ve které jsem se cítil jako v jediné poněkud bezpečně. Kdybych tak tušil, kde jít, co dělat. Budu to muset nechat náhodě. Vyšel jsem na chodbu, na které nebylo ani živáčka. Nastal zde zaběhnutý systém, z něhož jsem o slušnou délku vyčníval. Vydal jsem se tedy na obhlídku školy. Schody by pro mě před dvěma lety nedělaly sebemenší problém, avšak za ty dva roky se leccos změnilo. Vyškrábal jsem se do prvního patra a vpadl do dveří s nápisem ředitelna. S pokyny na papíře a rozvrhem jsem stál před učebnou s kouzelným číslem 13. Vše se zdálo až příliš jako velká náhoda, nicméně jsem se už nemohl otočit, odvrátit se od toho všeho a pokračovat ve svém myším životě. Bylo na čase se všemu postavit čelem a ukázat světu svou tvář. Na tři jsem zmáčkl kliku a vešel dovnitř. Všechny pohledy směřovaly mým směrem, včetně toho profesorského. Byl jsem přinucen k pohybu vpřed, cestou jsem si musel vyslechnout pěknou řádku poznámek na můj účet, avšak dělal jsem, jako by nic. Postavil jsem se před třídu a byl vybídnut k představení mé osoby. „Zdravím lidi, jmenuji se Dan…“. Ale dřív, než jsem stihnul dopovědět větu, se zezadu ozval přiškrcený hlas. Jeho poznámka však byla slyšet i přes ten největší hluk, jaký jste si mohli představit. Ta poznámka byla ostrá jako nůž, který vám vjel přímo do srdce. „Proč jsi nezabránil vraždě, při které si přišel o matku?“… pokračování příště

Nikol Bačáková, 2.B

18


Lze dobrého uplatnění dosáhnout bez protekce? Jde vůbec v dnešní době dosáhnout dobrého uplatnění bez trochy protekce?

Proč v 21. století hraje tak velkou roli při výběru zaměstnání postavení jednotlivce ve společnosti? Co to protekce vůbec je? Myslím, že se zvýhodňováním a upřednostňováním se setkal každý z nás. Buďto již v dětství, kdy nám mladší sourozenec rozházel hračky po pokojíčku a nám bylo rodiči nakázáno je uklidit, anebo ve škole, kde bylo přidáváno „jedničkářům“ a hodným žákům a po těch druhých se učitelé zpravidla „vozili“ jako po lanové dráze. A v neposlední řadě právě při hledání a volbě zaměstnání, kdy byl úspěšnější ten, jenž měl známé na vyšších postech. Pravda je, že všude tam, kde pracují lidé, je protekce možná. Proč se tedy snažit, když předem víme, že z tohoto boje nevyjdeme s hlavou vztyčenou jako vítězové? Nač bychom se měli zúčastňovat klání a konkurzů, když už je mnohdy předem rozhodnuto? Když jsem byla mladší, rodiče mi vždycky říkali: „Uč se, ať se máš v životě dobře.“ Určitě nepatřím k jediným, komu bylo takhle promlouváno do duše. Snažila jsem se vždy respektovat názory mých rodičů a vzít si z nich ponaučení. Ale čím jsem starší, tak zjišťuji, že v tomhle neměli tak úplně pravdu. Mnoho lidí s průměrným nebo podprůměrným prospěchem má kolikrát lepší zaměstnání než ti, co měli jedničky na vysvědčení od vrchu až dolů. Byli výřečnější a pracovitější? Byli lepší? Nebo měli prostě více štěstí? Když si jde každý za svým, tak toho vytouženého cíle určitě dosáhne. Není možné, aby člověk s dostačujícím vzděláním, pílí a zdravou ctižádostí neměl uplatnění odpovídající jeho kvalitám. U výběrového řízení, castingů apod. si vybírá zaměstnavatel, jedná se o individuální rozhodnutí, při kterém může rozhodovat spousta faktorů na straně uchazeče. Třeba jeho dokonalý životopis, sympatie nebo možná příbuzenský či kamarádský vztah. Protekce, zdá se, je všude kolem nás. Asi bude lepší nad tím moc nepřemýšlet, a přesto se nevzdávat, i když se proti ní nic moc dělat nedá… Vendula Ryndová, Sp

19


Sonáta o holubech Je třetího září, pozdní odpoledne, fouká slabý vítr a město zalévá teplé podzimní slunce. Vše se zdá být velmi všední, avšak zatímco mnozí z vás právě sedí doma a zamyšleně studují své nové rozvrhy na nadcházející školní rok, paní Manová nervózně postává u katolického domu v Příboře a sleduje dění kolem sebe, paní Strakošová si opodál povídá s cizími rodiči o cizích dětech a někteří studenti dokonce ještě pobíhají po okolí a shánějí své zapomenuté občanky, paraplata a svačiny. A pak najednou odjíždíme. Jedeme daleko, jedeme dlouho, jedeme za dobrodružstvím. Ano, už je to tak, právě začíná náš týdenní zájezd do Itálie. Nejprve se odevšad ozývá vzrušený hovor, smích nebo i pláč, když se strhne boj o čokoládu, avšak brzy se nechá většina účastníků ukolébat ke spánku „melodickým“ hlasem našeho průvodce pana Rohana, a tak autobus ztichne a dál míří vpřed, pomalu a neúnavně. Když za rozbřesku zastaví na parkovišti u moře, všichni se ve svých sandálech a tílkách vyhrnou ven: vítají nás Benátky, studené a uplakané. Jako správní výletníci nedovolíme, aby přišla byť i jediná minuta našeho času zde nazmar, a tak se vrháme do víru velkoměsta. V ulicích míjíme pravé a nefalšované Benátčany, tahající vozíky se žlutými melouny, saláty a šunkovými sendviči, aby je nám je pak o pár hodin později mohli prodat ve svých stáncích. Po nějaké době se k nám připojují i další turisté a město pomalu zaplňuje živá němčina, ruština a angličtina, ale to už za sebou máme řadu menších i větších mostů vedoucích přes menší i větší kanály a rychlé nahlédnutí do výloh obchodů se suvenýry a přicházíme ke Canalu Grande s výhledem na Ca’ Pesaro a kamenný most Ponte di Rialto. Dostáváme krátkou instruktáž o tom, že je levnější zajít si na kávu nežli na záchod a že Italské cappuccino se pije pouze po ránu a nikoliv během dne, kdykoliv se nám zamane, a pak už míříme na náměstí holubů. Tedy, jeho skutečným názvem je náměstí sv. Marka, ovšem na první pohled se může laik snadno splést. Naštěstí s sebou máme našeho průvodce, a tak se můžeme beze strachu vydat na lov pohlednic, které bychom poslali našim rodinám a samozřejmě i vám, přátelům, které jsme nechali ve škole. V tomto ohledu brzy následuje další poznání italské exotiky, když se dovídáme, že

20


pokud chceme dopis odeslat, musíme najít nějaký obchod s tabákem, kde jako v jediném prodávají známky (nebo si můžeme chytit nějakého toho holuba a přivázat mu pohlednici k nožce).

Ani tím ovšem naše dobrodružství nekončí, neboť zlákáni výlohou zapomenutého cukrářství zapomínáme sledovat kroky naší skupiny a ocitáme se zcela sami v  labyrintu křivolakých uliček, kanálů a průchodů mezi domy, které se od sebe snad vůbec ničím neliší. Když se po strastiplném bloudění náhle opět ocitáme na náměstí svatého Marka, odráží se před námi od hladiny Canalu Grande Dóžecí palác ve vší své nádheře a velikosti a před ním se na vodě pohupují úzké černé gondoly seřazené podél celého nábřeží. Celkové opojení z  nalezení známého místa nám ale nevydrží dlouho, a protože paní učitelky nám neodpovídají na zoufalé telefonáty, vydáváme se k  Bazilice svatého Marka, abychom se tam ukryli před horkým poledním sluncem. „Rohan! Pan Rohan, tamhle, za sloupem!“

21


A tak nacházíme pana průvodce, stejně zmateného, jako my sami, neboť si v  ten moment náhle uvědomuje, že mu chybí celá jeho skupina i s  paní Manovou a Strakošovou. Ve stejné chvíli si ovšem téhož nejspíš všimly i naše paní učitelky, takže se všichni šťastně shledáváme a vyrážíme na další cestu: do Padovy. V autobuse panuje nezvyklé ticho, a když vystupujeme, na město už padá tma, a tak se stihneme podívat jen na kapli Scrovegni s Giottovými freskami uvnitř. Je uchvacující: tmavomodrý strop posetý zlatými hvězdami, Zmrtvýchvstání Ježíše Krista a Poslední soud nás ohromí natolik, že nás z hrobky nakonec musí provozovatelé vyhánět. Venku je zima a tma. Už zase prší. Než dojedeme do kempu, který se na první pohled zdá být tak typicky českým (ovšem skutečně jen na ten první), všichni už padají únavou a záhy usínají v pohodlných chatkách na pohodlných postelích. Jediné, co nám ještě probleskne hlavou, je myšlenka na to, že plánovanou párty snad odložíme na příští večer. Adios! Anna Pavlíková, Ok

22


Nedelní chvilka poezie

Anna Pavlíková - Havrani Chladný mlžný opar ranní, uschlá sedmikráska v dlani a na plotě dva havrani skřehotají bez ustání píseň o propité noci, o umělci bez pomoci, jenž se ztratil v nočním stínu, upil duši v levném vínu a zlu umírajícímu tvrdil, že bůh odpustí mu.

Pějí píseň o lichváři, jenž si ve své kanceláři svojí smutnou těžkou hlavou prohnal kulku nedočkavou a o tom, jak jeho děti, které zplodil někdo třetí, marně dlaně otvíraly, když testament předčítali – těch pár zlatých, co jim zbylo, už se rána nedožilo.

Pějí píseň o nevěstce, které život odplul lehce – protekl jí mezi prsty jako uschnou kytky z cesty a teď v popelavé tváři odráží se její stáří, její bolest, strach a zloba – prožila by všechno znova, kdyby v třesoucích se rukou měla spásu se zárukou.

Jak tak sedí na tom plotě, vyprávějí o životě, který nikdy nepoznali – jako by ti ovšem lhali, když i život sám ti pěje o nemocných bez naděje a osudu hořkých přání prostých lidí bez vyznání. Myslíš, že svou naivitou havrani se přece pletou?

23


ledový nečas zachvátil i naši redakci! zleva: Ema Blažková, Anna Strnadová, Anna Pavlíková, Tadeáš Koblížka, Jiří Hradský, Ovca Valchářová, Honza Kašpar, Katka Holubová, Ondřej Elbel. hluboce na naší fotce postrádáme Zebru...ale nestihla doběhnout. ach jo. tak příště. A Emě sice zrušili článek, ale z fotky nám ji už nikdo nezruší. šéfredaktor: Tadeáš Koblížka redaktoři: Anna Pavlíková, Katka Holubová, Anna Strnadová Ovca Valchářová, Ondřej Elbel, Tereza Monsportová, Vendula Ryndová Nikol Bačáková | externí redaktoři: Anna Kociánová komix: Fly-Zebra Nakreslená | grafika: Jiří Hradský & Honza Kašpar korektura: Mgr. Zdeňka Bizoňová-Veličková | tisk: RNDr. Jiří Maťa

24


Magicno! 11/2012