Issuu on Google+

Vykupitelův hněv Autor: Allu


Úvod Stál jsem někde na bitevním poli, mezi pěšáky… Nemám ponětí, jak jsem se tam ocitl. Ale jedno jsem zjistil, že můj konec se blíží. Armády se dali do pohybu. Obrovské masy do sebe narážejících mečů, štítů, kopí a všeho možného. Snažil jsem se dostat pryč z té masy, když jsem si všiml, že mám v ruce luk a u boku toulec. Přede mnou se zjevil meč tak z čista jasna, že kdybych nezakopl o mrtvého vojáka, byl bych mrtvý. Přicházely stále další a další rány naštěstí se mi podařilo prodrat za pěšáky. Někdo volal moje jméno, ale nevěděl jsem kdo. A tehdy se to stalo. Nebe vzplálo černou bouří. Naprosto nevím, co se přihodilo, slunce a veškeré světlo spolkla temnota. Kouzlo? To musí být sen… hloupost, nějaký pouťový trik, něco takového nemůže existovat… A pak jsem zahlédl, jen na kratičkou chvíli, oči, obrovské a přitom malé, temné a rudě krvavé. Díval jsem se do těch očí, nasával z nich sílu, radost, zlost, lásku, zradu, avšak ty oči začaly ustupovat a s nimi i temnota. Když zmizel i poslední stín, musel jsem se vyzvracet… tisíce lidí, rozdrcených, rozpáraných a zohavených těl. Jen sen, naštěstí ale… Ale tak reálný, pravdivý a překrásný, i když nechutný, jenže mi něco nesedělo…?! Luk… Byl na oko stejný jako můj, který visel nad krbem. A nyní dámy a páni slyšte příběh o Arnovy. O vrahovy, který zabil své rodiče, spřáhl se s temnými rasami a přivodil lidské rase tolik utrpení.


Starče ty příběhy zná každý! Někteří z nás dokonce stály mečem proti té stvůře! Avšak, vy jste nestály po jeho boku, když se to dělo. Ale jak jsi řekl, ctěný pane, ty příběhy zná každý. Já vám povím příběh, který nevynechává žádné detaily.


1 Rozbřesk

Vstal jsem, byl to příšerný sen, ale tak reálný. Jmenuji se Arn, nebo aspoň tak mi říkávaly, než jsem utekl. Žil jsem se svojí matkou a otcem do svých 10 let, jenže otec byl piják a matku a mě každý den bil. Avšak, jedné nádherné jarní noci jsem se vydal lov. Poprvé jsem sám skolil zajíce lukem. Byla to jediná nádherná věc, kterou mi otec vyrobil, z rána jsem se vracel domů. Bydleli jsme v malé vesnice Diagon, byla tu úrodná půda a řeka k nám tekla přímo z hor, lesy byli tak staré a husté, že by se v nich ztratil kde kdo. To už jsem si to kráčel přes vesnici domů, ale něco se mi nezdálo, z komína se nekouřilo a na dvorku ani živáčka. Prošel jsem brankou a šel dovnitř a v tom jsem to uviděl. Matka ležela v krvi u vstupu do kuchyně s nožem v zádech. Co… se tu… proboha stalo? … pozvracel jsem se… Otec kdo jiný… nechtěl jsem tomu věřit, než mě něco trefilo zezadu do hlavy, v tu ránu jsem omdlel. Když jsem se probral, zjistil jsem, že se otec zabil, jedním z mých šípů, nechápal jsem to. Nevěděl jsem, co dělat, tak jsem popadl luk a utíkal, utíkal, co nejdál od toho místa plném krve, lidí kteří mě měli aspoň trochu rádi. Utekl jsem do hlubokých lesů, které snad nikdy nespatřily živého člověka, tam jsem zůstal sám, bez lidí, bez těch odporných stvoření, která byla schopna jen ubližovat a ničit. Naučil jsem se sžít s lesem a přírodou kolem něj, zdokonaloval jsem své lovecké schopnosti, až do toho osudného dne. ... Ten sen, myslel jsem si, že je to jen výplod mé fantazie, ale ten luk proč tam byl? Z jakého důvodu? Nechtěl jsem na to vzpomínat, navíc se blížil soumrak a zásoby se tenčily, hodil jsem na sebe vestu, toulec k boku a luk na záda. Vyrazil jsem.


Po pár minutách rychlé chůze, jsem narazil na stopu dvou jelenů. Vydal jsem se po ní… Les v tomto šeru vypadal tak starý a zlomyslný. Našel jsem je kousek od potoka, pomalu jsem se přibližoval hustou trávou… když v tom jsem ji zahlédl. Stála na druhé straně potoka, nic podobného jsem nikdy neviděl. Jestli mne viděla, nedala to na sobě znát, pozorovala jeleny stejně jako já. Pomalu jsem začal napínat tětivu, už jsem ji skoro měl, když v tu chvíli se stalo to, co jsem nečekal ani já. Objevila se u ní smečka vlků… už jsem je jednou potkal, jsou z nich nádherné kožešiny u krbu. Bránila se zuby, drápy… po chvíli byl její nádherný bílý kožich plný červené krve, dala se na útěk… Směrem ke mně. Už z dálky jsem je viděl. Oči, tak nádherné oči, nebyly to normální vlčí oči, aspoň pokud si pamatuji, byly úžasné. Avšak smečka se nevzdávala, přeskupily se, začaly pronásledování. Nevydržel jsem, první šíp se zabodl hluboko do boku prvního vlka, to ostatní trochu zdrží… Vyrazil jsem po stopách vlčice, nalezl jsem ji dost hluboko v lese. Jen ležela a tiše oddychovala, pokusila se vstát, když jsem se pokusil přiblížit. Zavrčela a omdlela.

Ta zranění vypadala opravdu špatně, pomalu jsem ji zvedl a chtěl přenést k sobě domů, ale pak jsem si toho všiml, byla o hlavu větší než normální vlci a srst měla jemnou jako hedvábí. Avšak ty zatracení vlci měli tuhý kořínek, zaslechl jsem vytí. Rychle se stmívalo, viditelnost už byla skoro nulová, a vlci se stále přibližovali, ve stínu. Neváhal jsem, jen na chvíli jsem je zahlédl, lesklé oči plné krvežíznivosti. Zklidnil jsem dech, připravil se k útoku, byly zatraceně rychlí, čekal jsem, naslouchal. Prvního jsem zahlédl mezi stromy, vystřelil jsem, a minul. Rychle jsem založil šíp do tětivy, když zezadu běžel další, i tentokrát jsem minul, šíp se zabodl nad lopatku. Dva vlci kolem mě stále kroužili v kruzích a začali se pomalu ale jistě vzdalovat. Zůstal poslední, aspoň jsem v to doufal, nechal jsem se překvapit… Skočil na mě a povalil mě, bylo to těsné, ale podařilo se mi ho zadržet pomocí luku, dost daleko od své hlavy. Když v tom… Luk praskl, překvapilo to nejen mě, ale i vlka, neváhal, hned útočil znovu, já ovšem také neváhal, poslední šíp jsem mu zabodl hluboko do žeber.


Pohlédl jsem na vlčici, stále jen tiše ležela a oddechovala. Ani nevím, co mě to napadlo, ale něco mě nutilo, abych jí pomohl, nemusel jsem, ale pomohl. Pomalu a opatrně jsem si ji položil na záda a vyrazil domů. Opatrně jsem ji položil na kožešiny, zajistil zuby, kdyby se probrala. Začal jsem smíchávat různé bylinky a díval jsem se přímo na ni, něco se mi na ní nezdálo, ale nevěděl jsem co… Rány jsem vyčistil a obvázal, přes noc se dostavila horečka, dělal jsem, co jsem mohl, abych ji udržel v chladu. … někdy před ranním rozbřeskem jsem usnul. Probralo mě zavrčení, nevěnoval jsem mu pozornost, když jsem si vzpomněl na předešlý den, byl jsem okamžitě na nohou, stále ležela na kožešinách a dívala se přímo na mě. Ty oči nádherné a přitom tak vražedné a plné nenávisti. Něco jsem cítil, něco uvnitř mne zemřelo. Chlácholil jsem ji řečmi, dokonce jsem si začal myslet, že mi rozumí, už jsem myslel, že jsem zcvokl… musím na vzduch… Chtěl jsem sebrat luk, avšak zapomněl jsem, že se zlomil… vydal jsem se prohlédnout pasti. V jedné se chytil zajíc. Snad to bude stačit. Vydal jsem se zpátky, stále ležela na kožešinách, ale jen co jsem dorazil, začala vrčet. Ani nevím, co mě to napadlo, přišel jsem k ní a začal jsem ji rozvazovat provaz, který jistil čelisti a s ním i můj život. Přestala vrčet, začal jsem ji chlácholit, když v tom mě napadlo, prostě jsem to vyslovil: „Jestli se mě pokusíš zabít, tak nedostaneš nažrat.“ Nikdy v životě bych si nemyslel, že by to mohlo fungovat. Dal jsem jí celého králíka, sám jsem zůstal na solené zvěřině.


Vykupiteluv hnev