Issuu on Google+

Přišel podzim a s ním i doba ležení a zaslouženého odpočinku.  Armáda obsadila, co se dalo a vyžívala ze  zásob ubohých civilistů. Byl večer a vojáci se vraceli do svých ubytoven.  Daniel bydlel společně s pěti vojáky u sedláka na kraji města. Lepší místo už nesehnali, pokud chtěli mít  pevnou střechu nad hlavou a kde se ohřát.  Byl to menší domek se stodolou, do které sedlák vojáky nepouštěl, aby mu v ní nenadělali svinčík a  nerozkradli sena víc, než je potřeba. Samozřejmě z nich nebyl vůbec nadšený ani bez toho. Vyžadovali na  něm jídla víc, než mohl dát, chtěli mu porazit krávu, aby bylo dost masa do zásoby. Všech pět až na  Daniel se chovalo k ubohému sedlákovi, hájícího svůj majetek, drze a neustále si poroučeli. Když objevili  sedlákovy zásoby vína, zbylo jen šest láhví z dvaceti. Vůbec nepřemýšleli nad tím, co budou dělat, až víno  dojde... Daniel napadlo, že půjdou shánět o dům dál. Daniel byl jediný, kdo ten večer v domě sedláka zůstal a nešel s nimi někam zapíjet uplynulý den. Ne, že  by se něco událo, ale v životě vojáka ve válce je přeci důležité náležitě oslavit přežití dalšího dne. Alespoň  to tak říkal Gustave. Tahle myšlenka se prohnala hlavou unaveného Daniel, když se ho sedlák zeptal, kde  ten "vojenskej póvl vězí", a že "jestli nepříjdou do půl hodiny, tak nechá kamna vyhasnout a ať jim zadky  zmrznou." Daniel, který seděl mlčky na lavici a ve světle svíčky si čmáral na kus papíru, jen nepatrně  zakýval hlavou. Sedlák si naštvaně dřepl na stoličku u kamen, otevřel dvířka a prošťouchal žhnoucí polena  pohrabáčem. Přihodil jedno, dvě a dvířka zase zaklapl. Pohrabáč opřel vedle kamen a zapálil si dýmku.  Daniel, jak ho pozoroval, nedalo mu to, aby sedlákovi alespoň trochu ulehčil a nabídl se, že bude o teplo  postaráno. Sedlák se na mladíka ani neotočil a svým zvláštním německým přízvukem prohodil lhostejně:  "Mně je to putna, dělejte si co chcete..."  Daniel to zamrzelo, ale už nic neřekl. Šel na něj spánek. Přistihl se, jak klimbá a hrnek a čajem, který si  pracně vyžadonil, byl prázdný. Koukl na kukačky na stěně. Za deset minut bude kukačka hlásit devět  hodin. Vlastně nebude, vzpomenul si Daniel. Gustave ji minulý pátek vytrhl z domečku, spílaje jí dřevěná  buzerantko, protože nemohl vystát její kukání.   Sedlák u kamen vypadal v záři dvou svícnů a u žhnoucích kamen a s dýmkou u pusy jako malovaný. Když  na něj Daniel pohlédl, měl nutkání popadnout plátno, barvy nebo alespoň papír a tužku a zvěčnit ten  pohled. Jenomže ruka byla moc vláčná a papír už plný. Snad příště, snad bych se ho mohl někdy zeptat,  jestli by mi nezapózoval, potichu si povzdychl.  Když sedlák dokouřil dýmku a nikdo dveře za tu dobu nerozrazil, šel si beze slova lehnout. Daniel osaměl.  Uslyšel už jen cvaknout zámek, jak se sedlák zamkl ve světnici.  "Měl bych jít taky," řekl si potichu pro sebe. Představa, že bude opět svědkem scény, kdy se skupinka  vojáků trousí po chatě jako tlupa hlučných medvědů, se mu nezamlouvala. Zároveň měl starost, aby něco  neprovedli. Víno s cukrem nadělá v hlavě lecjaký bordel a zadělá na ty nejnevhodnější nápady, jako třeba  klouzat se po střeše, nebo rozdělávat oheň na podlaze, či stěhovat v půl jedné ráno nábytek. Pochyboval,  že by někdo z nich zůstal natolik střízlivý, aby jim v něčem zabránil. Trvalo mu, než se pevně rozhodl. A  to ve svůj prospěch. Ať si třeba zlámou nohy, já se chci vyspat... Nejraději by se zamkl do světnice se sedlákem, aby měl klid a vyhnul se jakýmkoliv potyčkám. Ale neho  místo bylo jinde. Na půdě, kam, jak doufal, se žádný ze zpitých vojáků nedostane, protože tam vedou úzké  schody. Teplo se tam sice nedrželo, ale když člověka zmohla únava dřív, než se do něj pustil mráz, měl  zaděláno na příjemný spánek až do rána. Přesně v to doufal Daniel, když se svícnem stoupal na půdu.  Takhle v noci to místo působilo strašidelně, jako většina půd v noci. Prošel všechny kouty, aby se ujistil,  že na něj někde v rohu nečíhá strašidlo a ustlal si poblíž nějakých pytlů, nejspíš s moukou. Jeden z nich  použil jako polštář a přikryl se kabátem a dekou, co našel dole v truhle a ke které se sedlák tehdy ani  nehlásil. Sfoukl svíčku a po půdě se rozhostila tma. Měsíc byl schovaný za mraky. Jinak by bylo vidět  skoro jako ve dne. Temné kouty se zaplnily černotou a Daniel raději rychle zavřel oči, než by v nich začal 


vidět všelijaké stvůry z jiných světů. Za dvě hodiny měli opilí vojáci nástup před domem. Trousili se ve skupince, někteří se museli navzájem  podepírat, aby nepřistáli na chladné zemi a celkově tvořili klasický obrázek opilců vracejících se z  veselky. Tihle se sice z veselky nevraceli, ale i tak si prozpěvovali.  Daniel probudil jejich ryk a jekot přibližující se k chalupě. Otevřel oči a zamžoural do tmy. Ozvala se  rána. To Gustave rozrazil prudce dveře a pak si hlasitě říhnul namísto pozdravu. Dobytek, pomyslel si  Daniel a oči zase zavřel. Bylo mu jasné, že teď se mu bude usínat hůř. A co čert chtěl, když se vojáci  navalili do světnice a obsadili jak lavice, židle a podlahu, počali znova zpívat, ale snad ještě falešněji, než  venku. Gustave měl silný hlas, kdyby chtěl a nebyl na každého tak drzý, mohl se vypracovat na  důstojníka. Vedl celý ten popěvek o návratu domů a ke své milované. Museli zapálit další svíčky, protože  mezírkami v podlaze mezi trámy prosvítalo světlo. Daniel si toho všiml, když se přetáčel na druhý bok v  domnění, že hluk odzdola tolik neuslyší, protože na levé ucho slyší hůř. Nepomohlo to ani v nejmenším.  Slyšel cinkot láhví, dupání, tleskání, rány, zpěv i řeči. "Heleďte já vám stejnak povim, že tadyhlenc je nejlíp! Tady, v tejhle vesnici! Všeho maj dost a ještě  rozdávaj! Já bych tu zůstal na furt a vy si táhněte dál, vlaštovičky" zahlásil vláčně jeden z vojáků, Nicolas. "Já bych tu zůstal s tebou, kamaráde vlašťovko," objal ho druhý a svezl se po něm na lavici. Nicolas ho v  záchvatu vřelosti a hladiny alkoholu v krvi zvedl a také objal a v jeho objetí už zůstal zaklesnutý.  "Nikdo nikam nepoletí! Zůstanem tu všichni! Malej kaprál ať si táhne s těma tajtrdlíkama třeba do Ruska!  My zůstáváme tady!" rozhodl Gustave a máchl rukou tak, že mu z ní vyklouzla láhev a přistála těsně vedle  vojáka sedícího na podlaze u stěny pod hodinami. Ale stihla mu červeným vínem potřísnit kalhoty. To ho  rozzlobilo a vstal. Strčil do Gustava a ukázal na červený flek na nohavici. "To si trochu přehnal ne?!" Vysoký Gustave se k němu otočil a odpověděl, aniž by věděl o co jde:"Jak co sem přehnal?! Ty snad  chceš někam dál chodit? Tobě to nestačilo, co? Ty bys chtěl další plahočení, další bitvu, další válku? No  prosim, aspoň tu bude víc místa!" a popadl vojáka za ramena a šoupl ho ven do chladné noci. Voják, než  se vzpamatoval, stihl Gustave zavřít dveře na petlici. "A tam zůstaneš, než vystřízlivíš z tý svojí  ochotnický nálady, Pierre!" přikázal mu Gustave a řekl ještě k ostatním: "My ho naučíme, co je to  protestovat proti většině..." Pierre z toho nebyl zrovna dvakrát unešen a začal bušit na dveře a prosit. Randálu nadělal dost a dveře mu  stejně nikdo neotevřel. Dva opilci na lavici usnuli ve vlídném obětí jednoho na druhém a poslední z pětice  vojáků to všechno pozoroval ze židle s patrnou apatií a očividně se do něj dával spánek také. Gustave tedy  zavelel noční klid, sfoukl svíčky a jako jediný si šel lehnout na příslušné místo, tedy do postele. A tím by  mohla celá příhoda skončit, pomyslel si Daniel, trpící celou tu scénu odshora, když hluk pominul.  Jenomže tu ještě byl Pierre, nespokojený s venkovním pobytem. Na dveře občas zabušil, ale jinak žalostně  kvílel a prosil, aby ho někdo pustil dovnitř. Daniel to nemohl vystát, vstal a běžel mu dolů otevřít. Mumlal  přitom nejroztodivnější nadávky směrované zvláště na kolegy vojáky a speciálně Gustava. Byla mu zima a  líto, že vylezl z vyhřátého pelechu. Nejraději by všem opilcům tam dole něco strašného provedl. Když  otevřel dveře, vykoukl na něj třesoucí se Pierre. Daniele se zatvářil hodně zle a přísně. "Padej dovnitř, ty  blbe." Na víc se nezmohl. Voják se zatvářil překvapeně. Čekal sedláka, nebo jednoho z vojáků, ale on to  zatím byl ten malý protivný hoch, který se nad ním slitoval. Nevěděl v tom šoku co říct, tak jen zabrblal  něco jako poděkování a šel si hledat místo na spaní. Daniel zavřel dveře a unaveně se došoural ke  kamnům, kam přiložil, jak slíbil a pak se vrátil zpátky na půdu k pytlům mouky a do svého pelechu.  Komín, který procházel půdou trochu sálal teplem, takže co neuniklo dírami a škvírami ve střeše, to se  drželo na půdě a nakonec nebylo ani tak zle, jak Daniel předpokládal. Usnul do pár chvil, ani nevěděl o té  hádce, která se ještě strhla mezi Gustavem a Pierrem dole ve světnici o postel.


Večer jako každý druhý