Page 1

Všem bylo jasné, že ten večer začne pršet. Mraky se nad krajinou stahovaly už od brzkého odpoledne a bylo zvláštní, že ty, které nad jejich hlavami přešly, z těch nezapršelo. Přitom byly tmavě modré a od prvního pohledu plné deště. Počasí ten den hrálo velkou roli v přerušení pochodu a táboření. Vojáci pochopitelně hodně protestovali, když měli pochodovat v dešti. A ještě více, když měli stavit tábor v dešti. To bylo přímo úděsné, protože si pak lehali na mokrou zem, sem tam s malými loužemi. Už polední přestávku na oběd chtěli zaseknout na místě. „Vždyť je to tady ideální! Takovej palouček, poblíž lesejk a potok, co víc si přát?“ „Páni by mašírovali dál? To ne, takovej palouk už jen tak nenajdeme!“ „Zůstaneme tady, monsieur plukovník!“ Žadonili jako malé děti. A taky dostali vynadáno, jako malé děti. Bručeli pak ještě více, než předtím. „Ufňukaný budižkničemu, vy psi líní! K dělostřelectvu s váma!“ hulákal jeden z vojáků na ostatní a občas do některého z nich strčil, když už pochod pokračoval dál. Všem bylo jasné, že tak paroduje a dává vlastně i zapravdu rozkazům nadřízených. Čepice mu seděla křivě na hlavě tak, že špatně viděl na levé oko a tak se v tu chvíli motal. Vypadal jako opilý, ale nebyl, ale to mu málokdo věřil. Měl tmavší kruhy pod očima a rozkolíbaný hlas. Na jeho vyšší hubené postavě frak visel, jako by byl o číslo větší, což nebylo k podivu, v té době měl málokdo uniformu ve svém čísle, avšak jemu to dodávalo ještě komičtější a neurvalejší vzhled. Boty měl prodřené a brzo by mu z levé čouhal palec. Stále na tom byl lépe, než jeho spolubojovníci v pluku, kteří boty neměli třeba vůbec a šlapali ubožáci bosí. Stejně tak neměl ani pušku. Jen u pasu narezavělou šavli, kterou nesl jako břímě, jak ho tížila společně s potrhaným batohem z teletiny a poloprázdnou flaškou. „Lenoši jste! Lenoši sedlácký!“ řval dál. Pak vytáhl píšťalu a začal rozladěně hrát, jak byla cesta hrbolatá a pusa mu od otvoru nestále skákala. Bylo to falešné až k nevydržení. „Dannielli přestaň, ty hovado!“ vrazil mu pohlavek voják, který šel za ním. Danniellovi div nevypadla píšťala z rukou a čepice z hlavy. „Co je? Proč jste tak nabroušený? Dyť je hezky, ještě neprší!“ rozpřáhl se a vztáhl ruce k zamračenému nebi. „Ale každou chvíli musí začít!“ odpověděl mu ten, co mu uštědřil pohlavek. „Klid, Gustave, dyť víš, jak to Dan myslí!“ „Za ten jeho sarkasmus bych ho poslal k čertu!“ odplivl si Gustave směrem k pištci a odstrčil od sebe kolegu Jérôma. Dva prořídlé pluky, které by dohromady daly jeden, pokračovaly cestou dál, směrem na jih. Usadili se až kdesi u starého kamenného stavení, když na zem dopadaly malé kapky deště. Jeden pluk zabral vnitřek stavení a zbytek se rozmístil okolo. Rozdělali ohně jen uvnitř, protože tam jim déšť nevadil. I když bylo zvláštní, že nezesílil. Jen dál lehce poprchávalo a vzduch byl stejně teplý, jako předtím. Slunce zapadalo a tvořilo na obloze plné mraků záhadnou scenérii a světlo bylo naoranžovělé. Zřícenina v zapadajícím slunci, s takovým pozadím, tvořila dokonalý romantický pohled. Na chvíli se na nebi objevila i duha, která dodala lehce kýčovitý nádech. Všechno skončilo, jakmile se slunce ztratilo za lesy na horizontu. Teplota klesla a více vojáků, kteří se potulovali poblíž tábora, se shluklo kolem ohňů, až u nich nebylo skoro k hnutí. Žold už měli projedený a zásoby téměř žádné. Opékali si maximálně tvrdé kůrky od chleba.


„Mám hlad, že bych sněd celou krávu,“ prohlásil voják s děravým dvourohým kloboukem na hlavě a přehodil si prázdnou dýmku do druhého koutku. „A já celý prase,“ přidal se druhý, bez klobouku a s neoholenou tváří. „A bylo by vám blbě,“ zakončil Dannielle, který mžouravýma očima koukal do ohně a pokoušel se o něj spánek, přesto vnímal rozhovory a dění kolem sebe. „Drž hubu, Dane, nikdo na tvoje poznámky není zvědavej.“ „Třeba by byl, kdyby je nebral vážně,“ pokrčil rameny Dannielle a čekal, až mu něco tvrdého přistane na hlavě. „Máš štěstí, že sedíš tak daleko, ty spratku, jinak bych ti utrhnul hlavu a…“ „Potichu, ty labužníku, nebo dostanou chuť i ostatní!“ Tohle už voják nevydržel, sebral žhavé poleno z ohniště a mrsknul s ním po Danielovi. Ten nestačil uhnout a přistálo mu na rameni. Se řevem sebou začal házet, aby ho dostal dolů. Vypadalo to spíš, jako kdyby na něm přistál had. Měl připálenou košili a spálené prsty. Ostatní vojáky ta scénka očividně pobavila. Karta se obrátila. „Jau! Ty pitomče, jak teď budu hrát?“ zlobil se Dannielle a třepal popálenými prsty před sebou. „Nijak, milej zlatej! Aspoň bude klid!“ zasmál se mu do obličeje Gustave, který seděl blízko něj. Danniella to zamrzelo a pochopil, že už není ve společnosti žádán. Odešel si lehnout do svého stanu. Přitom si pro sebe neustále mumlal a držel si ruce u těla. „Mladej pán se urazil,“ prohodil Gustave s úšklebkem a tak nahlas, aby to pokud možno Dannielle ještě slyšel. Ale on neslyšel, protože nechtěl. Ve stanu bylo horko a dusno. Nechal tedy jednu část plenty otevřenou, aby se do stanu dostalo alespoň trochu chladného vzduchu k dýchání. Nechtělo se mu už spát. Bolest ho probudila. Vyndal z batohu misku na jídlo a postavil ji před vchod svého stanu, aby do ní napršela nějaká voda. Pak si uvědomil, že je to vlastně hloupost a že by ani do rána nebyla plná. Tak do ní nalil zbytek vody z feldflašky a v té si chvíli máčel spálené prsty. Jen jeden na každé ruce zůstal nepoškozený. Malíčky. Přesně ty prsty, které ke hraní nepotřebuje. „Natvrdlej Calvet, zpřerazil bych mu hnáty,“ zabručel Dannielle a otřel si ruce do košile. Při tom zjistil, že ji má spálenou. „Merde!“ zakňučel zoufale. Chtěl si ji svléknout, ale byla by mu nejspíš k ránu zima. Vydržim to, řekl si a uklidil misku do telete, který použil jako polštář a položil si na něj hlavu. Přetáhl přes sebe ještě frak, coby deku a usnul. Ve snu ho ještě pronásledovali vysmívající se kolegové u ohně, kteří se vlivem noční můry proměnili ve smečku divokých psů v uniformách a honili ho kolem stavení i celého tábora, přičemž on, Dannielle měl na sobě jenom propálenou košili a boty. Hnali ho až k nějakému potoku, ze kterého se najednou stala široká řeka a jemu nezbývalo nic jiného, než ji přeplavat, aby si zachránil život. Jakmile ale skočil do vody, strhl ho silný proud a táhl až někam k vodopádu, pod kterým věděl, že na něj nečekají kameny a peřeje, ale bajonety a meče zaražené do země. Začal tedy ze všech sil plavat proti proudu, ale ten ho táhl stále blíž a blíž k vodopádu. Zalykal se vodou, topil se a pak přišel pád. Padal dlouho, déle, než myslel. Čekal na bolestivý náraz na ostré čepele a smrt, ale ten nepřicházel. Z dálky kromě svistu větru slyšel i nějakou hudbu. Ze začátku to byly vzdálené tóny. Čím déle ale padal, tím zřetelnější byly. Rychlý rytmus. Výrazný a chytlavý. Zpomalil a pak zase zrychlil. Housle, flétny, veselá melodie. Hudba se ztratila, jakmile Dannielle dopadl na zem. Byl v jakémsi krátkém kómatu, ze kterého, když se zase probouzel, hudba se k němu vracela. A když otevřel oči, vyvstala mu před očima úděsná postava starého muže s rozcuchanými šedými vlasy jako chmýří po stranách hlavy a velkýma, zapadlýma očima. Měl na sobě husarskou uniformu a do rytmu hudby se pohyboval tak, jako kdyby měl


každou chvíli dostat infarkt, nebo byl duševně chorý. Přitom dělal nejrůznější výrazy a škleby, gestikuloval rukama, přibližoval se a zase oddaloval, bylo to podivné panoptikum, děsivé představení. Nakonec Danniella starý, seschlý muž vzal za košili a začal s ním třást, jako kdyby z něj chtěl dostat duši. „Vstávej, holomku! Vstávej!“ řval mu do obličeje. Sen se najednou proměnil v realitu a Dannielle zjistil, že s ním třese Bernard, bubeník, který si ustlal vedle ve stanu a přišel ho vzbudit na ohlášení budíčku. „Vstávej, Dane, ty zelenáči! Budíček!“ Dannielle byl z té noční můry celý upocený a trvalo mu, než se vzpamatoval. „A-ale já hrát nemůžu, včera mi spálili prsty a nechtěj mě ani slyšet,“ mumlal unaveně. „To mě nezajímá, jdeme!“ vrazil mu Bernard facku a odešel. Dannielle padl zpátky na zem a předstíral spánek. Ne na dlouho. Když zvenku slyšel údery bubnu, rychle se probral. Nechtěl mít problémy a trucovat ho taky přešlo. Raději se rychle zvedl, čapl píšťalu, hodil přes sebe uniformu a vyletěl ze stanu. Až když se připojil k Bernardovi, uvědomil si, jak moc má prsty ze včerejšího večera poraněné. Každý dotek bolel a pálil zároveň. "Jau, nejde to!" kňučel. "Nemůžu hrát, Bernarde, prostě nemůžu!" Když obešli tábor, Bernard se mu na ruce podíval. "Modli se, aby v nejbližší vesnici byl mastičkář." To bylo jediné, co mu k tomu řekl. Pak se sebral a šel si zabalit věci. Dannielle naštvaně dupl do země a následoval ho. Odpoledne došli k vesnici. Bylo v ní pár skromných stavení, jeden velký statek, kostel a náměstí, na kterém se zastavili. "Tady bude bod našeho setkání přesně za dvě hodiny. Za tu dobu vojáci, které pověřím, společně se mnou půjdou zajistit zásoby. Nikdo jiný nemá dovoleno loupit, krást, ani zneuctívat zdejší ženy! Pod trestem padesáti ran holí!" varoval své muže velitel. "A na holou!" zahlaholil už zase vesele Dannielle. Vojáci tedy dostali rozchod a rozprchli se po celé vesnici. Většina z nich hledala hospodu, nebo alespoň hostinec, kde by se mohli najíst a popít. "Bernarde? Bernarde!" doběhl Dannielle bubeníka a začal žadonit. "Nešel bys se mnou ...tedy, nepomohl bys mi najít toho mastičkáře?" Bernard se na něj zamračil. Chtěl si taky zajít do hospody na jídlo s ostatními a představa, že se bude zahazovat s tím mladým a otravným pištcem se mu nelíbila. "Copak seš dítě, aby sis neporadil sám?" obořil se na něj. Dannielle se mu nedivil sám si sobě připadal otravný. "Ale já nevím kde je." "A já snad ano?! Hledej si ho sám a mě do toho netahej!" "Bernarde! Prosím!" "Ne! Táhni!" odstrčil ho a vrátil se ke skupince granátníků, která měla namířeno přes náměstí do jedné z uliček, ze které se linula vůně vařeného masa. Dannielle osaměl na náměstí a nevěděl, kam má jít. Někde se musím zeptat, řekl si. Začal brouzdat po vesnici, až když procházel kolem kostela, donutil se a vstoupil do něj. Třeba mu farář poradí. V kostele bylo příjemné chladno a vonělo tam kadidlo. Dannielle se pokřižoval svěcenou vodou, a pokračoval pomalu dál prostřední uličkou až k oltáři. Tam, v apsidě a vedle sochy plačící Marie s mrtvým Kristem, seděl v křesle muž v rouchu, ruce založené v klíně a podřimoval. Dannielle, jakmile ho spatřil, zpomalil krok. Nevěděl, jestli by bylo slušné ho probudit. Co když se ve spánkem oddává nějaké modlitbě, nebo právě mluví s Bohem? Co když mě prokleje, když ho vzbudím? Farář ze spaní zachrápal. Ne, ten se nemodlí. Prostě spí! Dannielle přistoupil blíže a pak si potichu odkašlal. Nic. Farář jen přehodil klimbající hlavu na druhou stranu. Dannielle zašoupal hlasitě nohama a nova si odkašlal. Tentokrát muž v rouchu něco zamumlal. Nejspíš to bylo latinsky, protože těch pár zřetelných slov nemělo s francouzštino nic společného. Danniellovi to ale začalo připadat hloupé a tak se rozhodl, že faráře už nebude šetřit. Bůh mu snad odpustí...


"Otče! Hoří vám kostel!" zvedl hlas a farář se konečně probral. "Co?! Co, kde?!" vyskočil z křesla a hned do něj zase zapadl. Pak před sebe zamžoural a rozhlédl se. Oheň nikde. Jen před ním stojí nějaký otrhaný vojáček. "Co tu chcete?" zeptal se farář přísně, ale mohla za to jen jeho nevrlost po nepříjemném probuzení. "Kdo jste?" "J-já, pane farář, ...račte odpustit to nepříjemné probuzení, ale potřebuji nutně vaši pomoc," snažil se Dannielle mluvit slušně a spisovně, protože nechtěl udělat ještě horší dojem. Hned na to smekl čepici z hlavy a představil se. "Dannielle Raimar Catherine Boutigue." Farář si ho zvídavýma, ač stále otupělýma očima prohlédl. "A co tedy potřebuješ?" "Měl jsem takovou nehodu a rád bych se dozvěděl, kde tady u vás ve vesnici sídlí nějaký doktor." "Jediný doktor jsem tady já," prohlásil pevně farář a zvedl se z křesla. Dannielle sebou trhl. "Aha a ... pomohl byste mi?" "Podle toho, co se vás stalo, mladíku." Danniellovi najednou jeho zranění připadalo hrozně zbytečné a on sám si připadal zbytečný. Proč by vlastně měl otravovat faráře s takovou hloupostí? Nebylo by lepší to přetrpět? "Nemám tolik času, mluvte!" naléhal. Dannielle mu ukázal ruce. "Popálil jsem si prsty od ohně a teď nemohu hrát na píšťalu." Farář si jeho ruce prohlédl, párkrát otočil a nakonec usoudil, že na to žádný lék ani mast není, že mu pomůžou k uzdravení jen modlitby. Danniele, aby neurazil, šel si hned nějaké odříkat a pak rychle kostel opustil. Ruce se mu samozřejmě nezahojily a tak musel hledat dál. Když šel okolo velkého statku, potkal starou ženu, která za sebou táhla na provázku kozu. Tvrdohlavá koza to byla, protože nechtěla ani tam, ani zpátky. Nejraději by zůstala na místě a okousávala trávu ze země. Stařena tahala za provázek seč mohla, ale rohaté zvíře se nepohnulo. "Chcete pomoct, osobo?" přispěchal k ní Dannielle a nabídl se. "Ach, vojáčku, jak bych byla ráda! Ale ta koza je ďábel sám!" zabědovala stařena. "Neposlouchá nikoho! Ale mléko dává dobré." "Zkusím to, pučte mi ji." Dannielle zkoušel dostat kozu z místa násilím, ale nešlo to. Stála jako přikovaná a bezstarostně mrskala ušima a ocasem. Ani hlavu nezvedla. "Notak, pojď holka, dostaneš odměnu!" sliboval jí. "Já ti říkala, že neposlouchá!" Dannielle utrhl ze země trs trávy a nacpal ji koze pod čumák. Koza trávu přijala a dál se pásla na místě. Dannielle tedy vytrhl další a znova s ním zamával před jejím čumákem. Než ho ale koza stihla sežrat, uhnul s ním blíž k sobě, aby tak koza alespoň popošla. Ta se ale o nabízené jídlo přestala zajímat a dál hodovala na trávě pod sebou. "Je to beznadějné, já ji tu budu muset nechat!" spráskla ruce stařena. "Ale nebuďte tak smutná, osobo, však já přjdu na to, jak ji dovést až k vám do ohrady." Chvíli ještě zkoušel kozu postrkovat, ale dopadlo to jen tak, že dostal trkanec do nohou a skončil na zemi. Stařena opět zabědovala. Dannielle ji řekl, aby šla domů a slíbil, že kozu do hodiny přivede. Stařena mu věřila a odešla. Dannielle zůstal sedět na zemi a pozoroval kozu, jak se spokojeně pase. Násilím proti ní nic nezmůžu, když jsem na ni hodnej, nevšímá si mě, přemýšlel. Rozhodl se tedy jinak. Navzdory svému zranění vytáhl píšťalu z pouzdra a přiložil si ji k ústům. Zakryl opatrně několik direk a vyfoukl táhlý hluboký tón. Koza nic. Několik dírek tedy zase odkryl a foukl větší silou. Z píšťaly se linuly vysoké tóny a koza zvedla hlavu. Přežvykujíce se podívala na Danniella. Ten konečně ucítil závan úspěchu. Zahrál první tóny budíčku. Jak tóny stoupaly, kozu to začalo zajímat více, než jídlo. Zvídavě se začala přibližovat k Danniellovi. Konečně, pomyslel si, a teď tě dovedu hezky až domů. Zvedl se ze země a zamířil tím směrem, kudy odešla stařenka. Koza ho následovala. Pomalu, ale přeci. Danniella pálily prsty, ale hrál dál, i když s bolestným výrazem ve tváři. "Vojáčku můj! Ty kluku podšitá! Ty jsi na tu kozu vyzrál!" přivítala je stařena, která seděla na opracovaném kaměni před svou zahrádkou. Chytla kozu za provázek a strčila ji do ohrady. "Jak já se ti jen odměním!" Danniell si vzpomenul. "Víte, to hraní bylo opravdu těžké. Mám popálené prsty a.." Více už říkat nemusel. Stařena ho vzala


za ruku a stejně, jako strčila kozu do ohrady, tak šoupla Danniella do své chalupy a posadila ho u stolu. Beze slova začala šmejdit po kuchyni a něco připravovat. Její host si zatím prohlížel místnost. Byla tam poličky plné nádobí a lahviček s nápisy, všude visely nejrůznější sušené květiny, támhle byl česnek, cibule, u v okně v květináči rostla bazalka. Vonělo to tam jak v bylinkářském krámku. Dannielle tušil, že narazil na tu správnou osobu, kterou hledal. "Tak, tady to je. Ponoř si do toho ruce a já ti zatím namýchám mastičku," položila před něj misku s podivně zapáchající vodou a zase odešla. Dannielle jí důvěřoval, ale té vodičce ne. Opatrně do ní ponořil tři prsty každé ruky a nakonec i palec. "Jau, to pálí!" lekl se a rychle zase ruce z vody vytáhl. "To je dobře! Musíš to vydržet, vojáčku, jinak bude zle!" ozvalo se ze sklepa, kam stařenka na chvíli zmizela. Dannielle ji poslechl, ale šlo to ztuha. Syčel bolestí. Nevěděl, co je horší. Jestli si máčet prsty v takovéhle ohnivé vodě, nebo hrát na píšťalu. Ale statečně držel. Překonával se. Říkal si, že každá bolest jednou pomine. Takže musí i tahle. Div neomdlel. "Můžeš vyndat!" okřikla ho stařenka, když mu přinesla mast a obvazy. Dannielle děkoval za vysvobození. Žena mu osušila ruce a položila na obvazy. Pak popálená místa začala natírat mastí. "Proč to zase pálí?!" vyjekl Dannielle. Stařenka mu vlepila facky přes obě tváře. "Musíš to vydržet! Jsi přeci voják ne? Ten vydrží všechno." "Ale já nejsem jako ostatní," zakňoural zoufale Dannielle, ale nemohl se bránit, svědomí mu to nedovolovalo. "Máš uniformu? Máš. Tak nepovídej, ty holomku jeden." Nemyslela to nijak vážně, jen mu chtěla dodat sebevědomí, které mu očividně chybělo. "Ruce ti obvážu, takhle a ty si ty obvazy do večera nesundáš, jinak se mast nestihle vstřebat," poučila ho přísně. Obvazy naštěstí nebyly tak silné, aby zcela znehybnily Danniellovy prsty. Mohl je i trochu ohýbat. "Tu mast si vem a každý den si prsty promazávej. Za týden nebudeš vědět, že ses kdy popálil." Dannielle byl vděčný. "Vy jste tak hodná, jak se vám jenom odměnim?" "Kozu jsi mi domů přivedl! To byla služba veliká. Kozí mléko je taky přísada do některých mastí, co vyrábím," mrkla na něj. Než Dannielle stařenu a její bylinkářskou chatrč opustil, dostal ještě jídlo na cestu a dolil flašku bylinkovým čajem ředěným vodou. Zkrátka byl plně zásobován na další pochod. Na náměstí dorazil s malým zpožděním. "Takže jsi nakonec tu starou ženskou našel?" špitl k němu Bernard při nástupu. "Ty ji znáš?" podivil se Dannielle. "Ne, ale slyšeli jsme o ní v hostinci. Prý dokáže vyléčit všechno. Od kašle až po neštovice." Dannielle uznale pokýval hlavou. "To jsem měl štěstí." O jídle se raději nezmiňoval. Musel by se pravděpodobně podělit. "To měl," souhlasil Bernard a začal bubnovat řazení. Dannielle se vedle něj pohyboval tak, jako kdyby hrál na píšťalu, ale obvázané ruce nechával svěšené podél těla. Koordinace pohybů byla stejná. Zvuk píšťaly nikomu ani nechyběl a pluky se daly do pochodu, který byl po pár kilometrech rozpuštěn do volného kroku a zvuk bubnu ustal. Ve vesnici vojáci koupili žebřiňák a dva koně. Vůz naložili senem pro koně a zásobami pro vojáky. Měly by jim vystačit na dva týdny. Dannielle si na vůz vyskočil a naložil vedle sebe ještě bubny ostatních dvou bubeníků. Dohromady byli bubeníci tři, ale ten třetí neměl buben. Pluky pokračovaly dál na jih. Cíl jejich cesty byl stále ještě vzdálený nejméně tři týdny a moře bylo v nedohlednu.

Dannielle - Ukázkový střep  

Další střep pro moje stránky (:

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you