Page 1

Univerzita Karlova v Praze 1. lékařská fakulta učební texty pro mediky

B02329 Monitoring a terapie obezity 1| CHARAKTERISTIKA OBEZITY

Doc. MUDr. PhDr. Leoš Středa, Ph.D. Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc. Praha 2017


1 | OBEZITOLOGIE 1.1 Moderní obezitologie na scestí Navzdory množství vydávaných publikací o obezitě a nadváze i návodů, jak zhubnout, přes narůstající objem byznysu zaměřeného na diety, fitness a hubnutí a bez ohledu na nabídku tisíců produktů řady light, bez tuku, bez cukru apod., my Češi stále tloustneme. A spolu s námi populace v celém světě. Nepomáhá nám povědomí o zdravé životosprávě, správném cvičení a kultuře těla. Vniveč jde osvěta, neúspěšné jsou medicínské a zdravotnické programy. Společnost vnímá obezitu negativně, není však schopna či dostatečně motivována proti její epidemii účinně zasáhnout. Jednou z příčin může být i nevraživost mezi medicínskými odborníky. Národní česká povaha s prvky závisti a nepřejícnosti je i v lékařských společnostech a organizacích. Veřejnost nerada vnímá autoritářství. Odborné lékařské obezitologické organizace autoritářské jsou. Kritizují vše, co není v souladu s jejich programem. Pluralismus názorů na léčbu obezity je nepřípustný, jen souvěrci jsou přijímáni za členy odborných asociací. Odlišné názory, i kdyby odborné, jsou negovány, Zhubla jsem podle televizního pořadu. Rady paní doktorky mně moc pomohly. Když jsem ale byla v nemocnici, primář se na mě osopil, že věřím šarlatánským návodům. Že prý ta paní doktorka není ani obezitoložka. Doporučil mě pak raději podstoupit operační zákrok na žaludku. To se mi ale nechce. (internetový dotaz na: odpovedi.kaloricketabulky.cz)

Ani odborné lékařské společnosti, ani ministerstvo zdravotnictví či další kompetetní úřady nedokáží ovlivnit ani národní soustavu profesních kvalifikací. Díky legislativě je potřebná kvalifikace k výživovému poradenství nižší než např. kvalifikace potřebná k provozování holičství. Holič musí k vystavení živnostenského listu doložit odborné vzdělání v oboru, zatímco k výživovému poradenství se nedokládá vzdělání ani kvalifikace žádná. Konečným důsledkem je, že v praxi je léčba obezity je soustředěna převážně do komerčních zařízení, které mnohdy nabízejí pouze předražené redukční kúry postavené na vnucování vlastních doplňcích stravy klientům. Obezita a její řešení se stala výraznou komerční aktivitou, a to jak na půdě medicíny, tak mimo ni. Jak poukázal prof. Svačina, na zázračné přípravky a metody jsou vynakládány mnohonásobně větší částky, než jsou náklady na skutečnou léčbu obezity. Pojišťovny proplácejí např. bariatrické zákroky, a to i takové,


které chirurgicky nenávratně deformují trávicí trakt. Na ozdravné programy např. lázeňské či osvětu však peníze nejsou. Specifickou skupinou jsou odborníci na dílčí otázky obezity, kteří často vnášejí do hubnutí své vlastní priority a jejich pohled může být jednostranný a neúplný. Tělocvikáři, sportovci a trenéři, propagátoři různých výživových směrů, psychologové a psychoterapeuti, ale také pedagogové či filozofové obvykle nemají komplexní vzdělání v anatomii, fyziologii a biochemii lidského těla. Důležitou skupinou osob, která vytváří povědomí o obezitě a její léčbě, jsou novináři a pracovníci médií. Jejich vzdělání v uvedené oblasti může být naprosto nulové a přesto na dané téma píší a svými texty dovedou ovlivnit veřejnost více než odborníci. Dlouholetá praxe s obézními pacienty mě přivedla k poznání, že oficiálně prezentované přístupy mohou, ale nemusejí přinášet nejlepší výsledky. A liší se i podle toho, která obezitologická lobby ve které zemi převládla.

OPAKEM PRAVDY NENÍ LEŽ, ALE JINÁ PRAVDA

V České republice je základem oficiální léčby obezity kognitivně-behaviorální přístup, úprava životosprávy a pohybového režimu a také zákroky bariatrické chirurgie. Tato oficiální obezitologická politika v našem státě dokázala Čechy vynést mezi nejobéznější národy na světě. Možná též proto, že nejsme dostatečně disciplinovaní. Odlišný způsob je v USA. Je založený na omezování sacharidů. Americká populace však není schopna vymanit se z područí restaurací nabízejících junk food, takže to fungovat nemůže. Emancipace žen, které nechtějí být sexuálním objektem, vede k nezájmu o estetický vzhled už i u mladých amerických dívek. Muž si jí má vybírat pro její osobnost, ne kvůli vzhledu. To určitě není motivace k udržení štíhlé linie. A ony konzumují hot dogy, pizzy a muffiny a věří, že jednou kila snadno shodí díky dietě podle Akinse či Dukana. Obdobné diety, omezující sacharidy, úspěšně v minulosti fungovaly v ČR, kde jsou maso a uzeniny populární. Jenže zkuste dnes přijít s nabídkou bezsacharidové diety u nás: hned budete strašeni rizkem, že je v takové dietě nadbytek proteinů, že při ní padají vlasy, selhávají ledviny, apod. Ale kupodivu, Američaní nejsou plešatější než my a také činnost ledvin máme obdobnou. Chybnou představou, že Američané jsou neobéznějším národem na světě. Zdaleka ne: předbíhaji je hlavně národy Oceánie, zejména Republika Palau, Nauru, Tokelau, Samoa, Fidži a Vanuatu. Obéznější než Američané jsou také obyvatelé Kuwaitu, Quataru a Saudské arábie, kde by dietní návyky vycházející z islámského náboženství (zákaz vepřového) měly pomáhaj v boji s tučným masem. A stejně to nefunguje. Obéznější jsou i v Karibiku, zejména na Bahamách.


Obezita v ČR má v stejně jako ve světě stoupající tendenci. Pivo je národním nápojem a tradiční aktivitou je vysedávání u piva v hospodách. Jde o významnou společenskou aktivitu zejména střední a starší generace mužů. Mladí lidé obou pohlaví tráví většinu času na internetu. Vytvořením a publikováním běžného selfie pro facebook spálí organismus v průměru 3- 4 kcal, což je 5x méně, než kdyby člověk místo selfie dělal dřepy. Obsahem mnoha selfie a facebookových prezentací je mnohdy propagace jídla a sladkostí. Vzestupnou endenci mají různé kuchařské show v rámci televizních pořadů, stejně jako pasívní konzumace sportovních utkání na obrazovkách, moderní forma gladiátorství. Tělesná výchova, která v minulosti patřila k nejoblíbenějším vyučovacím předmětům na školách, se potýká s nezájmem. Aktivní sportování má zanedbatelnou podporu ve srovnání s pasívním sledováním sportovních přenosů. Na poklesu aktivního tělesného cvičení a disciplíny mladých lidí mělo v minulosti výrazný podíl také zrušení povinné vojenské služby. Vzdělávání v oblasti zdraví a zdravého životního stylu je součástí kurikula školských vzdělávacích programů v základních i středních školách. Vlastní praxe však ustrnula u teorie. Vyplývá to i z nedostatku odborníků pro oblast obezitologie jako skutečného jevu, místo vzdělání v této oblasti se výuka omezuje na zdravé stravování, zdravý životní styl. I rámcové vzdělávací programy ministerstav školství s pojmy nadváha a obezita nepracují, stačí pouhé zaměření na témata příbuzná zdravé výživě. Ministerské vyhlášky, které mají řešit obezitu dětí a mládeže, jsou nekoncepční výstřely do tmy. Ucelenější se zdá školská politika na Slovensku, kde vznikl Národný akčný plán v prevencii obezity na roky 2015 – 2025, i když se zdá být více teprií než praxí. Jedním z problémů může být i nedostatečná kvalifikace učitelů a dalších pedagogických pracovníků v obezitologii. Populární je dnes být výživovým poradcem a nutričním asistentem. Jak jsem už zmínil, k výkonu uvedeného povolání není potřebná žádná profesní kvalifikace, obor neexistuje v národní soustavě kvalifikací a nezabývá se jím ani národní soustava povolání. Oprávnění podnikat v oboru rady pro zdraví a zdravou výživu může získat každý, kdo si požádá o zápis živnosti do živnostenského rejstříku nebo má z minula živnostenský list na poradenskou činnost v oblasti společenských věd a rozvoje osobnosti. Je to živnost volná, o takovou živnost může požádat kdokoli, kdo je způsobilý k právním úkonům a bezúhonný. Neexistuje žádný kvalifikační ani hodnotící standard. Nedouci (diletanti) mají před zákonem stejnou kvalifikaci, jako studovaní odborníci.

1.2 Kvalifikace pro obezitologii Specializace obezitologie v medicíně v ČR neexistuje, takže za obezitologa se může prohlásit každý lékař, který se léčbou obezity zabývá. Nejde o medicínský obor ani o specializaci. Pro terapii obezity získávají lékaři


kvalifikaci studiem medicíny, v jejímž rámci absolvují výživu převážně jako součást jiných předmětů (vnitřní lékařství, hygiena apod.). Vyučují se i předměty cíleně zaměřené na obezitu a redukční diety, jako tento (B02329 Monitoring a terapie obezity). V rámci specializačních příprav v medicíně existují i atestace se zaměřením na výživu, např. • poruchy látkové přeměny a výživy v rámci nástavbové specializace na interní lékařství • hygiena výživy a předmětů běžného užívání v rámci atestace z hygieny a epidemiologie • hygiena výživy v rámci nástavbové specializace na hygienu a epidemiologii, ale i jako samostatná atestace podle dřívějšího systému. Dietní sestry existovaly v minulosti a byly odbornicemi na výživu pacientů. Od roku 2004 obor dietní sestra již neexistuje. Pracovat s lidmi nemocnými smí pouze nutriční terapeut. Jeho činnosti se ale v mnohém odlišuje od pracovních činností dietní sestry. Nutriční terapeut může vykonávat zdravotnické povolání bez odborného dohledu. Obor lze studovat na lékařských fakultách, ale i jiných vysokých školách, po ukončení získává absolvent titul Bakalář (Bc.). Kvalifikaci lze získat i studiem oboru na některých vyšších odborných školách, absolventi získají titul Diplomovaný specialista (DiS.). Existuje také obor nutriční asistent. Stane se jím absolvent čtyřletého studia na střední zdravotnické škole. Ten smí pracovat pouze pod odborným dohledem nutričního terapeuta. V rámci vzdělávání v nelékařských zdravotnických oborech lze získat kvaifikaci specializačního vzdělávání výživa dospělých, kterou akredituje Ministerstvo zdravotnictví ČR. Výživový poradce je každý, kdo se za něj označí. Mohl získat kvalifikaci na nějakém kurzu, jeho délka může být jakákoli, např. několik víkendů nebo i delší. Existují i dálkové e-learningové kurzy přes internet. Úroveň těchto kurzů je velmi různá. Kurzy akreditované Ministerstvem školství jako rekvalifikační se z hlediska odbornosti nemusí lišit od kurzů neakreditovaných. Rekvalifikace jsou určeny zejména pro ty, kteří jsou vzděláni v jiném oboru a chtějí si najít v novém oboru (např. výživové poradenství) pracovní zařazení. V praxi jde pak hlavně o to, že na rekvalifikační kurz je možné získat příspěvek Úřadu práce. MŠMT akredituje v současné době dva typy rekvalifikačních kurzů: poradce pro výživu s rozsahem výuky 120 hodin nebo poradce zdravého životního stylu (mimo oblast zdravotnictví) s rozsahem 200 hodin. K zařazení do kurzu stačí jakákoli střední škola či učiliště. Pro porovnání: barvení textilií vyžaduje rekvalifikaci v rozsahu 300 až 600 hodin. Částečné řešení vzdělání pro terapii obezity je v pohybové aktivitě. Ta je však z hlediska komplexního pístupu jen dílčí. V oblasti pohybových aktivit pro obézní je situace s kvalifikací příznivější. Podle národní soustavy povolání existuje instruktor zdravotní tělesné výchovy, kde podřízenou typovou pozicí je tzv. instruktor pohybových aktivit osob s civilizačními onemocněními. Ten vede individuální i skupinové cvičební lekce zdravotní tělesné výchovy pro


konkrétní věkové kategorie s ohledem na přítomnost nejběžnějších (civilizačních) onemocnění jako je nadváha, obezita, diabetes, vysoký krevní tlak či osteoporóza. Některé rekvalifikace, které se chtějí opřít o národní soustavu rekvalifikací využívají obecného definice oboru lektor dalšího vzdělávání a v rámci této kvalifikace připravují lektory v obezitologii a problematice zdravé výživy, hubnutí či různých psychologických přístupů k hubnutí. Ti pak jako lektoři dalšího vzdělávání mohou vzdělávat obézní či nadvážící. Je to takový trik: dodat punc odborníka akreditací MŠMT. Ve skutečnosti uvedený kurs a léčbou obezity nemá nic společného, ministerstvo vydává akreditaci pouze na specializaci lektorskou. Dalším přístupem, který je módní, je koučink. Obecně je koučink definován efektivní poradenská metoda nabízející řešení v některých oblastech života, zejména v oblasti profesní a osobní. Nejčastěji jde o vztahy, finance, práci a zdraví. Nejde o odborné poradenství ani terapii. Princip koučinku je v partnerském vztahu. Kouč má vyvolávat v klientovi tvořivý proces, který dále motivuje a inspiruje klienta k maximalizaci jeho osobních a profesních schopností. Výsledkem je změna akce klienta (tzv. transakční koučování). V koučování obézních se využívá i transformační koučink, který vede k cílevědomosti a samostatnosti, někdy i mentální či duchovní koučink, který má za cíl změnit kvality života. Koučink je zajímavá aktivita i z hlediska financí. V době psaní tohoto textu je obvyklá sazba za koučování v rozsahu 1500 až 2500 Kč za hodinu. Levnější variantou pro klienta může být tzv. sebekoučink. Zajímavý je internetový sebekoučink společnosti STOB, který poskytuje zpětnou vazbu k jídelníčku a pohybové aktivitě jednoduchou formou semaforů. Semafory jsou jednoduchou orientací, která pacientovi říká, co je správné (zelená barva) a co je naopak zakázáno (červená barva). Oranžová barva slouží jako zdvihnutý prst: „Pozor, nejde sice o zákaz, ale něco není v pořádku.“ Termím koučink přišel do medicínské terminologie ze sportu. Anglický termín coach (kouč) znamená trenér. Při koučinku trenér a pacient hledají řešení společně. Dospělý člověk se nejlépe učí praxí a vlastní zkušeností. Kouč k tomu pacientovi napomáhá radami, naviguje jej k různým úhlům pohledu na jídelníček, dodává povzbuzení a podporu. Rady opřené obvykle o vlastní zkušenosti přináší řada internetových diskusních fór zaměřených na obezitu, příp.na zdravý životní styl. Některá z nich mají i své moderátory, nicméně vždy je třeba jejich doporučení brát s rezervou. Obvykle ani moderátor není kvalifikovaným odborníkem. Kontroverzním zdrojem informací z hlediska objektivity a pravdivosti dat je Wikipedie. Je tvořena anonymními uživateli, kteří nejsou zárukou odborného přehledu v publikované tematice. Anonymita je i u dohledu, u tzv. správců, byrokratů a arbitrů, kteří mají právo blokovat určité příspěvky a uživatele, což je někdy zdrojem mobbingu a ostrakizace názorů, které nejsou


v souladu s názoru správců. Článkům kolem obezity, nadváhy a souvisejících témat je věnována vyšší pozornost i z hlediska rizika vandalismu a reklamy.

V české wikipedii je silnou zájmovou skupinou např. lobby homosexuální. Známým wikipedistou pronásledujícím některá medicínská a zdravotní témata, byl např. uživatel označující se jako Formol. Pod přezdívkami Formol a A.C. Dupin vystupoval i v řadě diskusních fór o dietách, alternativní léčbě apod., kde hrubě urážel uživatele jiných názorů. S wikipedií trávil denně až desítky hodin (příspěvky jednotlivých wikipedistů lze časově setřídit), jeho odborný přínos však byl zanebatelný a později byl komunitou wikipedie vyloučen. (z diskuse na serveru www.doktorka.cz)

1.3 Obezitologická osvěta Na osvětovou činnost svých kolegů se mnozí kliničtí praktici dívají skrz prsty a vzdělávání laické veřejnosti považují za podřadné. Přesto právě v obezitologii je vhodná nezávislá osvěta vedená lékaři, případně kvalifikovanými nutričními terapeuty. Nejznámějším historickým počinem na poli vzdělávání veřejnosti byl v roce 1973 televizní pořad Nebezpečný svět kalorií, který připravilo ostravské studio Československé televize a které odborně zaštiťoval docent Rajko Doleček. Pořad byl koncipován jako publicistický seriál a získal výraznou sledovanost. Byl průlomem v získávání povědomí o obezitě mezi československou populací. Z pořadu vznikla kniha Nebezpečný svět kalorií, která byla nezávislá na komerčních nabídkách a dávala čtenářům velmi dobrý přehled o léčbě obezity. Tato kniha Rajko Dolečka vyšla v několika vydáních a úpravách a v roce 2014 ji původní autor přepracoval a vydal s dalšími spoluautory: Leošem Středou a Kateřinou Cajthamlovou pod názvem Nebezpečný svět kalorií, s podtitulem Z pohledu tří lékařů. V osmedesátých letech minulého století byla významným osvětovým projektem rubrika Stop Obezitě, kterou v časopisem Mladý svět vedla PhDr. Ivana Málková. Rubrika byla zaměřena hlavně na výchovu a změnu stravovacích návyků. Po sametové revoluci vznikla společnost STOB, zaměřená na kurzy nadváhy, která funguje dosud. V 90. letech připravilo košické studio Československé televize pořad, který se vysílal po několik let, zprvu v Československu a po rozpadu státu na Slovensku, kde se stal nejpopulárnějším publicistickým pořadem. Jmenoval se Tak už dosť a hlavním odborným garantem byl MUDr. Leoš Středa. Ten


v tu doby vlastnil rozsáhlý komplex klinik zaměřených na estetickou medicínu a léčbu obezity. V České televizi pokračovalo po rozpadu Československa ve vytváření české verze brněnské studio České televize, které také jako odborného garanta vybralo Leoše Středu. Česká verze nikdy nedosáhla ohromné sledovanosti verze slovenské. Dalším počinem na poli obezitologické osvěty byl pořad Jste to, co jíte. Jednalo se o českou verzi americké televizní show a hlavní protagonistkou pořadu byla MUDr. Kateřina Cajthamlová. Pořad spnil to, co se očekávalo: zvýšil zájem veřejnosti o boj s obezitou a jejími následky. Forma pořadu se lišila od původního klidného dolečkovského Nebezpečného světa kalorií zejména tvrdým a rázným přístupem. To však je dáno proměnou společnosti, která upředostňuje drsnou reality show před uvolněným výkladem a výukou. S rozvojem internetu postupně upadá vliv ostatních médií. Bohužel upadá i kontrola odbornosti a k tématu obezity se vyjadřuje kdo chce. Léčba obezity se stala jednoznačně komerční záležitostí, nabídka se soustřeďuje na prodej dietních či cvičebních a posilovacích prostředků. Jedním z mála oborných projektů, necílených komerčně, jsou kaloricketabulky.cz, vedené ing. Tomášem Pětivokým, kde osvětovou část (blog.kalorickétabulky.cz) vede ing. Marcela Macáková.


2| ZÁKLADNÍ DEFINICE, DIAGNOSTIKA A PATOGENEZE 2.1 Definice obezity Obezita (český výraz: otylost) je definována jako nadměrné množství tělesné tukové tkáně v těle v důsledku hypertrofie (buněčný růst) a hyperplazie (dělení buněk). Krátce řečeno, jde o nadměrné uložení tuku v organismu. Nejde však jen o zmnožení tuku v těle, ale o chronické onemocnění spojené s řadou jiných chorob. Jde o významný rizikový faktor, který se podílí na vzniku a rozvoji závažných onemocnění. Obezita je multifaktoriální onemocnění, z hlediska patogeneze vznikající interakcí vrozených a vnějších faktorů. Má výraznou genetickou komponentu, pro kterou svědčí častý familiární výskyt. Z etiologického hlediska je pro vznik obezity rozhodující pozitivní energetická bilance, kdy energetický příjem je vyšší než energetický výdej. Projev obezity v takovém případě nastane u geneticky predisponovaných jedinců. Ve skutečnosti jen asi 15 až 20 % obézních se opravdu přejídá. Asi třetina jí normálně. A pozor: dobrá polovina lidí s nadváhou jí opravdu málo! Rozhodujícím faktorem z hlediska výživy není jen nadměrný energetický příjem, důležitá je také nevhodná skladba živin. Dietní režimy s příjmem nižším než 5 kJ jsou téměř vždy při dlouhodobém použití nevhodné svou skladbou živin a způsobují jojo efekt. Statistiky konzumace však poukazují i na výrazný efekt nadbytečného příjmu NEPŘIMĚŘENÁ energie v populaci. Nárůst slazených nápojů, konzumace potravin s obsahem ADAPTACE sacharidů podle televizních reklam, NA PROSTŘEDÍ ledničky, které umožňují skladování S NADBYTKEM nadbytečného množství potravin – to je vše výrazný rizikový faktor moderní doby. POTRAVY Profesor Doleček rád používá definici, že obezita je nevhodná adaptace na prostředí s dostatkem potravy. A protože je všeobecně známo, že obezita jde ruku v ruce s nedostatkem pohybu, stačí jen připomenout, jakým negativním zásahem do pohybového režimu byla televize. Její vliv na snížení pohyblivosti obyvatelstva se zdá zanedbatelný ve srovnáním s negativním vlivem internetu, zejména od doby popularizace sociálních sítí. Facebook lze bez obav označit za zabijáka přirozeného pohybuu mladých lidí. Přestože nepříznivé důsledky obezity jsou


všeobecně známy a principy prevence i léčby obezity také, nejsou pravidla prevence ani zásady zdravé životosprávy dodržovány. Nadměrná konzumace a omezení pohybové aktivity ve skutečnosti nemusí být jedinou příčinou obezity v populaci. Rozhodující roli sehrává faktor genetický i vlastní metabolismus. Osvícenější část odborné veřejnosti přestává trvat na neustálém diktátu hubnutí. Objevuje se termín "fit and fat". Týká se zejména osob s nadváhou, kdy zdravotní rizika nemusejí výrazně převyšovat rizika populace s normální hmotností. Řada rychlých studií navíc poukazuje, že fyzická aktivita může vyvážit rizikové faktory zvýšeného ukládání tuku. Takové zjištění vede k propagaci programů pohybových aktivit navržených a určených pro obézní pacienty. Pro definitivní vyhodnocení této nové teorie zatím není dostatek dlouhodobých průzkumů. Americká dietologická asociace definuje obezitu číselným údajem: jde o hmotnost o 20 % vyšší než je hmotnost ideální, kdy body-mass index (BMI) je vyšší než 30. Za předstupeň obezity je označována nadváha. Podle kritérií WHO1 jde o obezitu v případě, kdy BMI je pro bělošskou populaci vyšší než 30. Pro asijskou a pacifickou populaci je hranice posunuta k hodnotě nižší, Japonci uvádějí obezitu v populaci při BMI nad 25, obecně se za hranici mezi nadváhou a obezitou u asijské populace považuje hodnota BMI 27. U nás je největší skupinou Asiatů populace vietnamská, oficiální vietnamské lékařské společnosti hodnotí jako obezitu v případě BMI vyššího než 27,5. Až v 80. letech minulého století byla obezita zařazena mezi nemoci a má svoje číslo v mezinárodním seznamu diagnóz (E66). Podle údajů WHO trpí ve světě více lidí nemocemi v důsledku pozitivní energetické bilance než z podvýživy. Dnes obezitu chápeme jako závažné pandemické chronické onemocnění podílející se na zvyšování morbidity i mortality.

2.2 Stupeň obezity Stupeň obezity se obvykle určuje dvěma základními způsoby: podle procenta navýšení hodnoty ideální tělesné hmotnosti nebo podle hodnoty body mass indexu. Hmotnost, jejíž hodnota je mezi 100 až 120 % ideální hmotnosti, je považována za nadváhu. Lehká obezita znamená 120 až 140 % ideální tělesné hmotnosti. Střední je obezita při 140 až 200 % ideální tělesné hmotnosti, kdy statisticky bylo prokázáno, že tito lidé jsou vystaveni dvojnásobnému riziku onemocnění věnčitých cév srdce. Jako morbidní (chorobná) se označuje obezita nad 200 % ideální tělesné hmotnosti.

1

World Health Organization – Světová zdravotnická organizace.


Podle hodnot body mass indexu se rozlišuje nadváha a tři stádia obezity. Údaje jsou pro bělošskou populaci: • • • •

nadváha – hodnota BMI od 25 do 30; první stadium obezity – hodnota BMI od 30 do 35; střední obezita (druhé stadium) – hodnota BMI od 35 do 40; morbidní obezita (třetí stadium) – hodnota BMI je vyšší než 40.

Rozložení nadměrného množství tuku v organismu může být různé. Podle něho se také někdy určuje druh obezity z hlediska vzhledového. A zejména z hlediska rizika zdravotních komplikací. 1)

Pokud bývá nadbytečný tuk převážně v oblasti břicha, hovoříme o obezitě androidního typu. Toto umístění nadbytečného tuku bývá nejčastější u mužů a přináší více zdravotních rizik (androidní, tedy mužský typ, používá se také výraz jablkovitý či abdominální, anglicky apple shaped). 2) Při ukládání tuku zejména na stehnech a hýždích hovoříme o obezitě gynoidního typu. U žen bývá toto rozmístění tuku častější (gynoidní neboli hruškovitý typ, anglicky pear shaped). Zejména přílišné nahromadění tuku v dutině břišní (často je používán také termín viscerální tuk) je pro postiženého jedince prognosticky nedobré, pro častější výskyt různých kardio-vaskulárních a řady dalších komplikací při této formě obezity. Proto je doporučeno měřit jako prognostický významný ukazatel obvod pasu. V něm je zahrnuto měření viscerálního tuku i břišního podkožního tuku. Termín „obvod pasu“ je poněkud zavádějící. Většina lidí si jako pas představuje nejužší část trupu, kde se tato hodnota měří při výrobě oděvů nebo se hodnota uvádí v modelingu. To, co chybně označují obezitologické publikace za obvod pasu je ve skutečnosti obvod přes břicho, případně obvod přes pupek. Ten je rizikový pro muže při hodnotách ≥ 94 cm, velmi rizikový ≥ 102cm. Pro ženy je riziková hodnota ≥ 80cm a velmi rizikovová je hodnota ≥ 88cm. MĚŘÍME Nesprávná terminologie, kterou medicína přijala, je pro mnohé obézní OBVOD zavádějící. Je lépe se termínu obvod PŘES BŘICHO. pasu vyvarovat a používat termín obvod NE OBVOD PASU ! přes břicho. A to i přes to, že termín zavádějící termín obvod pasu uvádějí v oficiálních materiálech jak Obezitologická společnost České lékařské společnosti J. E. Purkyně (ČLS JEP), tak i Společnost všeobecného lékařství ČLS JEP. Zatímco rizika zdravotních komplikací mírné nadváhy se někdy přeceňují (podle statistických průzkumů má nadváha do BMI 27 stejně nízké riziko úmrtnosti jako váha tzv. ideální), naopak zdravotní rizika vyšších stádií obezity jsou značná a bývají mnohdy málo doceněna. U obezity nad BMI 35 stoupá např. riziko onemocnění diabetem 2. typu více než 90krát. Často je


citovaná je věta amerického diabetologa E. P. Joslina: „cukrovka je trestem za obezitu“. Ohrožení zdraví i života představuje zde hlavně tzv. metabolický syndrom (spojený se jménem Prof. Geralda Reavena jako Reavenův syndrom, viz kapitola 2.2), kdy většinou spolu vystupují obezita + cukrovka + vysoký krevní tlak + zvýšené hladiny cholesterolu VLDL (very low density lipoproteins – lipoproteidy o velmi nízké hustotě) a snížený „hodný“ cholesterol HDL (High density lipoproteins – lipoproteidy o vysoké hustotě) + zvýšené hladiny triacylglycerolů (triglyceridů) + postižení výstelky (endotelu) drobných tepen (např. srdce) + poruchy krevní srážlivosti. Při tom je přítomen hyperinzulinismus, tj. zvýšení hladiny inzulínu. Inzulín je však „málo účinný“, hlavně ve svalech, které jsou odolné (rezistentní) na účinek tohoto hormonu (inzulínorezistence). Dnes prokázaná rizika obezity jsou dokonce mnohem závažnější, než dlouhodobě známé faktory spočívající v cukrovce, kardiovaskulárních, pohybových a plicních onemocněních či méně často uváděných depresích, trávicích, kožních problémech, ale obezita je bohužel příčinou i řady zhoubných nádorů.

2.3 Patogeneze obezity Na vzniku obezity se podílejí přibližně stejným dílem vnitřní i vnější faktory. Vnější příčinou obezity je pozitivní energetická bilance, tedy dlouhodobě narušený poměr mezi příjmem a výdejem energie, kdy energetický příjem je vyšší než energetický výdej. Energetický příjem je závislý především na skladbě potravy. Hlavní složky energetického výdeje jsou: • bazální metabolismus (BMR), který tvoří 55 – 77 % celkového energetického výdeje - vzniká fyziologickými pochody ve tkáních a činností vnitřních orgánů; • termogeneze, která tvoří 8 – 12 % celkového energetického výdeje, jde o energetický výdej pro tvorbu tělesného tepla; • výdej při fyzické aktivitě tvoří 20 – 40 % z celkového energetického výdeje – ten lze ovlivnit nejvíce. Vnitřní příčinou, podílející se na patogenezi obezity, je genetika, která má rozhodující podíl na na tělesném složení, množství viscerálního tuku, hormonální regulaci, příjmu potravy, na využití glukózy v játrech a svalech, ukládání zásobních látek a produkci tepla.


2.4 Vznik a rozdělení obezity Otylost vzniká spolupůsobením vnitřních a vnějších faktorů. Existují určitá životní období, která jsou pro rozvoj obezity velmi riziková. U žen je to zejména doba těhotenství a období po něm, dále období přechodu. U všech jedinců je rizikové období dospívání, kdy se v důsledku ukončeného růstu energetická potřeba snižuje. Vznik obezity podmiňují také stresové faktory a životní styl v období, kdy se snižuje pohybová aktivita – nástup do zaměstnání, založení rodiny, rodinné či pracovní problémy, ukončení sportovní činnosti, odchod do důchodu apod. Obezita vzniká nepoměrem mezi přijatou a vydanou energií. V cca 15 až 20% bývá spojena s hyperfagií (přejídáním), někdy s poruchou regulace metabolismu. Faktory získané, spojené s přejídáním, malou pohybovou aktivitou a malým energetickým výdejem, s následnou poruchou metabolické regulace, se řadí mezi vnější. K vnitřním faktorům se řadí vrozené dispozice (genetický podklad). Současný způsob života je příčinou celé řady poruch, které zařazujeme mezi civilizační. K nim samozřejmě patří také obezita. Asi třetina osob u nás trpí nadváhou a pětina je obézní. Dohromady jsou obézní a nadvážící v 55%-ní přesile proti normálním a hubeným. Velmi snadno se říká, že obezita vzniká, když tělo přijímá víc energie (potravy) než vydává. Ve skutečnosti to zdaleka není tak jednoduché. Ani trvalé výsledky léčby, kde by se poměr příjmu a výdeje zvrátil ve prospěch nižšího příjmu než výdeje, nejsou příliš povzbudivé. Obezita je často i „nespravedlivá“ a postihuje pacienty, kteří jedí málo, zatímco řadu „žroutů“ s rychleji nastaveným metabolismem vynechává. Primitivní pohled na obezitu naleznete v řadě diskusí i na internetu, kde ti šťastnější (jejichž hlavní zásluhou na tom, že netloustnou je třeba i příznivý genetický kód) osočují obézní z nestřídmosti, nedostatku pohybu a vyvolávají i obezitofobní nálady. Klinicky rozlišujeme otylost: •

prostou obezitu (exogenní, elementární), kdy se uplatňuje převážně sklon k přejídání, vliv životního období (například klimakterium), snížená tělesná činnost, nehybnost například po úrazu apod. druhotnou obezitu (sekundární, symptomatickou), která vzniká při některých endokrinních chorobách (Cushingova choroba, hypotyreóza a jiné).

Od obezity je třeba odlišit zvýšení tělesné hmotnosti způsobené zadržováním tekutiny v organismu tvorbou otoků (např. u onemocnění srdce, jater a ledvin) či tekutinu v dutině břišní (tzv. ascites apod.).


2.5 Příčiny obezity Příčiny vzniku obezity můžeme rozdělit do několika skupin: a) Vyšší příjem energie než její výdej. Může být způsoben buď nadměrným příjmem energie (hlavně zvýšeným přívodem tuků) nebo nedostatečným výdejem energie (nedostatek pohybové aktivity a sedavý způsob života). b) Genetika a vrozené dispozice. Minimálně z 50 % je obezita podmíněna geneticky. Pokud jsou oba rodiče obézní, pravděpodobnost výskytu stejného problému u jejich potomka je 80 %. Sklon k obezitě je podmíněn interakcí cca 250 genů. Genetická nevýhoda se někdy dá ovlivnit zvýšeným úsilím při dodržování správných stravovacích návyků a dostatkem pohybové aktivity. c) Poruchy metabolismu. Energetické nároky organismu určuje jeho tělesná hmotnost, pohlaví, stupeň fyzické aktivity. Přesto existují různé individuální, převážně geneticky kódované faktory (ale také individuální zkušenosti s dietami a výše základního metabolismu), které genetickou rovnováhu ovlivňují. d) Užívání některých léků. Některé léky mohou zvyšovat chuť k jídlu a přispívat tak k rozvoji nadváhy. Jsou to zejména některá antidepresiva, neuroleptika (psychofarmaka), tranquilizéry (léky na uklidnění), glukokortikoidy (hormonální léčba), gestageny (hormonální léčba u žen) atd. e) Psychické faktory. U obézních osob je příjem potravy zvýšen v závislosti na zevních signálech a emoční situaci (reakce na osamělost, deprese, frustrace, napětí, dlouhá chvíle nebo stres). f) Nevhodné jídelní návyky z rodiny. Tělesná hmotnost závisí značnou měrou na stravovacích zvyklostech. V rodině člověk získá nevhodné návyky, díky nimž pak bojuje s nadbytečnými kilogramy. Klasická česká kuchyně je pro vznik obezity riziková. Převládají moučné přílohy, tučné maso, minimum čerstvé zeleniny (klasické zeleninové saláty přinesl do našich stravovacích návyků paradoxně řetězec McDonald ‘s v 90. letech minulého století, do té doby byly saláty omezeny na malou misku okurkového salátu se zálivkou z cukru a octa, případně z rajčat s cibulí s olejem, cukrem a octem). Klasický český nápoj, pivo, je energeticky nevhodný. g) Hormonální vlivy. Obezita není dle současných znalostí endokrinní onemocnění, i když řada hormonů její vznik a vývoj podporuje. Je to především snížená funkce štítné žlázy a zvýšená hladina hormonů kůry nadledvin. Jde o již zmiňovanou druhotnou obezitu. Hormon ghrelin zvyšuje hlad, vylučují ho některé buňky žaludku, střev a slinivky. Tuková tkáň (tzv. bílý tuk) je sama o sobě velikou endokrinní žlázou, která vylučuje řadu hormonů (adipokinů). Ty účinkují při látkové výměně, např. adiponektin, leptin (tlumí pocit hladu), resistin. Zásadní pro vznik obezity je hormon


inzulín, který kromě své utilizační funkce v metabolismu sacharidů zásadně zvyšuje ukládání tuku z potravy do tukových zásob.

2.6 Rizika obezity Kosmetické nebo estetické hledisko mívá zejména společenský dopad, ale i takový dopad nepřímo působí negativně, jako jedna ze sociálních determinant zdraví. Pro mnohé je obezita přináší obezita rizika převážně estetická, pro řadu lidí zase problém společenský a nejednou i pracovní. Vyšší stupeň obezity snižuje mnohdy možnost pracovního uplatnění, činí těžším hledání vhodného partnera, obézní nejednou na sobě pozoruje diskriminaci svého okolí. Mnoho rozvodů zavinilo to, že se jeden partner znelíbil tomu druhému pro jeho nápadný váhový přírůstek. Obezita představuje při tom ale i značné riziko ekonomické, jak pro postiženého jedince, tak i pro celou společnost, pro stát. Vyvolává to zvýšená nemocnost i úmrtnost obézních, zhoršená možnost uplatnění pro různá zaměstnání, předčasný odchod do důchodu pro různé komplikace. Profesor Doleček publikoval v knize Nebezpečný svět kalorií kanadskou studii, která ukázala, že značně obézní častěji prodělávají autohavárie a že při nich prodělávají vážnější zranění. Ani airbagy, ani bezpečnostní pásy v autech prý nechrání dostatečně osoby značně obézní, protože jsou zkonstruovány pro lidi mnohem lehčí. Nesmí se opomenout značná spavost mnoha velmi obézních, častější mikrospánek, který může vyvolat katastrofu za volantem. Ekonomický i zdravotnický dopad obezity se skrývá často v diagnózách, pro které nemocný odchází do invalidního důchodu, kdy obezita sehrála významnou, ne-li hlavní roli. A při tom obezita vůbec není uvedena jako příčina onemocnění, které invaliditu vyvolalo. V přehledech se neuvádí, nakolik v invalidizujících diagnózách sehrála nespornou roli obezita. Přímé zdravotní komplikace jsou závažnější. Patří k nim zejména častější onemocnění srdečně cévního systému. Obézní mají větší pravděpodobnost vysokého krevního tlaku, onemocnění věnčitých cév srdce, větší sklon k tvorbě křečových žil a dvakrát vyšší riziko vzniku cévní mozkové příhody. Častou komplikací obezity jsou také onemocnění kloubů a páteře, které bývá spojeno s bolestmi zad a degenerativními kloubními změnami. Obezitu provází také častější výskyt cukrovky a hyperlipidémie, onemocnění žlučových cest, kožních a kosmetických problémů. Obecně podmiňuje obezita také dušnost. Podle některých výzkumů je pravděpodobné, že obézní muži mají vyšší riziko onemocnění rakovinou tlustého střeva, konečníku a prostaty, u žen je to zase riziko vzniku rakoviny prsů, dělohy a hrdla děložního. Obvod kolem břicha je kritériem zvýšeného rizika zdravotních problémů. Mužský typ obezity (tlusté břicho) je z hlediska zdravotních komplikací


rizikovější než ženský typ obezity s tukem hlavně na hýždích a stehnech. Vyšší stupeň obezity přináší vyšší rizika. Statistickým zpracováním vznikla jednoduchá tabulka, která orientačně ukazuje vztah zdravotních rizik obezity v závislosti na jednoduchém údaji, jakým je naměřený obvod kolem pasu. Shrnuje přehledně údaje, které jsme již popsali v předchozím textu. Tab. 3 Obvod břicha a rizika obezity zvýšené zdravotní riziko

vysoké zdravotní riziko

muži

nad 94 cm

nad 102 cm

ženy

nad 80 cm

nad 88 cm

Rizika zdravotních komplikací v souvislosti s obvodem krku prokazují studie pediatrické. Naměřené hodnoty překračující údaje uvedené v tabulce jsou rizikové z hlediska vzniku obezity zejména v dětství a dospívání, ale i vyšetření dospělých jedinců prokázala vyšší výskyt komplikací v souvislosti s překročením hodnot obvodu krku. Tab. 4 Přiměřený obvod krku chlapci

Děvčata

stáří 6 let

28,5 cm

26,9 cm

stáří 10 let

32 cm

30,5 cm

stáří 14 let

36,1 cm

32 cm

stáří 18 let

39,1 cm

34,5 cm

V dospělosti je z hlediska zdravotních komplikací rizikový obvod krku u mužů nad 43 cm. U žen nad 38 cm. Dříve měřený poměr pasu (opět doporučuji používat břicho) a boků (WHR2) se ukázal být pro posouzení obezity poměrně málo rozhodující.

2.7 Zdravotní komplikace obezity Obezita je významný rizikový faktor, který se podílí na vzniku a rozvoji řady závažných nemocí. Patří k hlavním zdravotních problémům populace. V

2

Z angl. waist-hip ratio.


druhém vydání své knihy „Klinická obezitologie“ uvádí Doc. MUDr. Vojtěch Hainer, CSc., že obézní muži nekuřáci mají o 5,8 let kratší životní prognózu, obézní ženy nekuřačky dokonce o 7,1 rok. Jsou to tzv. ztracené roky života (PYLL, potential years of life lost), nehledě mnohdy i na tyto doprovázející nižší kvalitu života (QOL, quality of life). K nejčastějším onemocněním s podílem obezity patří: Diabetes mellitus 2. typu s inzulínorezistencí3. Vysoký krevní tlak – obezita se podílí na jeho rozvoji spolu se stresem, nedostatkem fyzické aktivity, konzumací alkoholu a dalšími rizikovými faktory. Vysoký krevní tlak způsobuje onemocnění srdce a cév. Srdečně cévní onemocnění mohou vyústit například v infarkt myokardu nebo mozkovou mrtvici. Kardiovaskulární onemocnění vyskytující se v nejvyšších věkových kategoriích jsou příčinou 60 % úmrtí. Ateroskleróza se objevuje hlavně díky zvýšené koncentraci cholesterolu a tuků v krvi. Vysoká hladina cholesterolu je do určité míry podmíněna geneticky, ale strava s vysokým podílem nasycených tuků a nedostatkem vlákniny (která ve většině případů vede i k obezitě) se spolupodílí významnou měrou. Plicní komplikace souvisejí s častým nižším respiračním rezervním objemem a funkční reziduální kapacitou. Artróza kloubů – nadměrnou tělesnou hmotností trpí všechny velké klouby v těle. Díky obezitě se tak omezuje pohyblivost. Endokrinní komplikace obezity představují poruchy menstruačního cyklu, neplodnost, hyperandrogenismus u žen, hypogonadismus u mužů a další. Výskyt karcinomů je při obezitě vyšší. U žen jde nejčastěji o karcinom ovaria, cervixu, endometria, prsu, žlučovodů. U mužů je vyšší výskyt karcinomu prostaty a kolorektálního karcinomu. Ortopedické komplikace jsou časté především kvůli nadměrnému zatěžování kyčelních a kolenních kloubů (častější osteoartróza nosných kloubů, bolestivý vertebrogenní syndrom). Ostatní onemocnění a poruchy, na nichž se podílí obezita, jsou: onemocnění žlučníku, psychické poruchy a deprese, gynekologické poruchy, poruchy plodnosti, komplikace v těhotenství, hemeroidy, dušnost, periferní cévní onemocnění, žlučové kameny, zácpa, zažívací potíže a pálení žáhy, snížení Inzulínová rezistence je nedostatečná odpověď organismu na působení inzulínu. Je důležitým faktorem pro vznik obezity a také cukrovky 2. typu. Pacienti netrpí nedostatkem inzulínu, naopak v mnohých případech je hladina inzulínu v krvi zvýšena. Buněčné receptory pro inzulín však s inzulínem nereagují, tkáň je na inzulín nevnímavá. 3


imunity, častější mykotická onemocnění a ekzémy a další. Obezita je také výraznou překážkou v mezilidských vztazích, a to jak v osobním životě, tak v pracovním.

2.8 Metabolický syndrom V souvislosti s civilizačními chorobami se často hovoří o metabolickém syndromu (někdy bývá označován jako syndrom X nebo syndrom Reavenův4). Charakterizuje ho soubor klinických příznaků a metabolických odchylek s vysokým rizikem vzniku aterosklerózy a jejích komplikací. Metabolický syndrom postihuje 30 % evropské a severoamerické populace, riziko vzrůstá s rostoucím věkem. Urychluje aterosklerózu (kornatění cév). Může vyústit v kardiovaskulární (srdečně-cévní) problémy, mimo jiné v infarkt myokardu či cévní mozkovou příhodu. Jedná se o komplexní poruchu, kdy jedna složka zvyšuje pravděpodobnost výskytu jiné složky. K základním příznakům patří: •

inzulínová rezistence, hyperinzulínémie a cukrovka 2. typu;

obezita, zejména její abdominální typ;

hypertenze;

ischemická choroba srdeční;

porucha metabolismu lipidů (zvýšená hladina krevních tuků, pouze hodnota příznivého HDL cholesterolu je naopak snížena);

poruchy krevní srážlivosti (zvýšené seskupování trombocytů);

zvýšená hladina kyseliny močové.

Prevence spočívá v dodržování zásad zdravého způsobu života a základem léčby metabolického syndromu je tedy celková změna životního stylu. Znamená to změnit nejen jídelníček, ale i celkový stravovací režim a pohybové návyky. Krátkodobá dieta sice zlepší klinický, ale z hlediska dlouhodobého výhledu je neperspektivní.

Gerald M. Reaven, americký endokrinolog a diabetolog popsal jako první příznaky metabolického syndromu. 4


3 | VÝŽIVA 3.1 Složení lidského těla Hodnoty normálního průměrného složení těla dospělého člověka ukazuje následující tabulka (v procentech): Tab. 5 Optimální složení lidského těla

Základní složky

Muži

Ženy

Voda

62,4 %

56,5 %

Bílkoviny

16,5 %

15,2 %

Tělesný tuk

15,3 %

23,0 %

1%

1%

5,8 %

5,3 %

Sacharidy Minerální látky

Voda Tvoří největší obsah v těle. Celkové vody je v organismu 42 – 45 litrů, z toho nitrobuněčné 28 l, zbytek je voda mimobuněčná. Z té je v krevní plazmě 3,5 l, v tkáňovém moku 10,5 l vody. Množství vody v těle s věkem klesá, muži mají vody v těle o málo více než ženy. Potřebný denní příjem vody činí asi 2 až 2,5 l, což je i množství, které tělo zároveň denně vydává. Vodu přijímáme jednak formou nápojů, jednak v potravinách. Výdej vody z těla je hlavně močí, pak dýcháním, kůží a z malé části i stolicí. Úbytek vody v těle vede k žízni. Zároveň se začnou tvořit hormony, které působí na ledviny, aby vodu zadržovaly.

Tělesné bílkoviny Bílkoviny se dostávají do těla v potravě. Rozloží se na aminokyseliny, základní stavební prvky. Z aminokyselin pak vytváří organismus nové vlastní bílkoviny. Bílkoviny jsou nezbytné zejména pro obnovu a tvorbu buněk v


celém těle, pro tvorbu hormonů a enzymů. Tělo není schopné ukládat volné aminokyseliny, proto musí neustále bílkoviny štěpit a znovu syntetizovat.

Tělesný tuk Tuky jsou dlouhodobou zásobárnou energie pro organismus. Největší množství tuků je ve spodní vrstvě kůže – v podkoží. Na tuk se mohou přeměnit jak bílkoviny, tak sacharidy (cukry). Akutní potřebu energie pokrývá organismus z cukrů. Pokud se energetické zásoby cukrů vyčerpají, dochází k využití tukových zásob. Tukové molekuly se štěpí na glycerol a mastné kyseliny. Glycerol se v játrech přeměňuje na glukózu, která se podílí na pokrytí okamžité potřeby energie. Tuk se při hubnutí odbourává pomalu.

Cukry v těle Sacharidy slouží pro pokrytí okamžité potřeby energie. Přijaté složité sacharidy se v organismu rozkládají na jednodušší, které jsou zdrojem energie. Okamžitě použitelná pro vytvoření energie je glukóza. Její vyrovnaná hodnota v krvi (glykémie) je důležitým předpokladem pro správné fungování organismu. Zásobní forma glukózy – glykogen je uložen v játrech a ve svalech. Jaterní glykogen se v případě nízké hladiny glukózy v krvi štěpí a zabraňuje hypoglykémii. Svalový glykogen slouží jako energetický zdroj pro svalovou práci. Je-li přívod sacharidů nízký (např. při dietách), dochází nejprve ke spotřebování glykogenu, dále potom k vytváření cukrů z bílkovin a zejména z tuků. Při přeměně tuku na cukr se vytvářejí jako vedlejší produkt ketolátky, např. aceton.

Ostatní tělesné složky V těle jsou obsaženy rovněž ionty nejrůznějších solí (zejména ionty sodíku a draslíku), ukládají se v něm vitaminy, stopové prvky a minerální látky. Tělo není schopno je syntetizovat, musejí být vstřebány z potravy.

Výživa vs. redukční diety Na vzniku obezity se podílí naše genetické dispozice a naše výživa, způsob stravování, pohyb. Genetické dispozice neovlivníme, výživu a životní styl ano. Nesprávná životospráva je častým důvodem, proč řada z nás přibrala. A nesprávná životospráva je opět tím důvodem, proč si váhu neumíme udržet. Redukční dieta je něco jiného než zdravá životospráva. Měla být naší stravou jen na přechodnou dobu. I když se některé návody snaží tvrdit,


že jejich dieta není dietou, ale návodem k životnímu stylu. To moc nejde dohromady, protože redukční dieta nás má váhově nebo objemově odlehčit. Ale jednou musíme s hubnutím přestat.

3.2 Parametry výživy Výživa hraje důležitou roli nejen pro udržení dobrého zdravotního stavu jedince, nýbrž i ve vývoji lidské společnosti. Výživa má být přiměřená. Jinak dochází k poruchám výživy buď ve smyslu nadměrné, nebo nedostatečné výživy. Nadměrná výživa znamená příliš vysoký energetický příjem a vede k obezitě. Nedostatečná výživa (podvýživa) a její důsledky patří k medicínským problémům zejména určitých oblastí současného světa. Karenční výživa (výživa, v níž chybí některé důležité a potřebné látky) může vést k výskytu některých onemocnění. Ale řada onemocnění zase naopak ovlivňuje stav výživy. V potravě jako zdroj energie slouží základní živiny. To jsou cukry, tuky a bílkoviny. Poskytují tělu kalorie, označují se jako makronutrienty. Obvyklý poměr v racionální stravě mezi cukry (C), tuky (T) a bílkovinami (B) C:T:B je 5:3:2. Důležité je, jak se konkrétní živiny z našeho traktu vstřebávají. Např. u bílkovin je vyšší vstřebatelnost u živočišných, přibližně o 10% vyšší, než u proteinů rostlinného původu. Mezi sacharidy existují takové, které se trávicím traktem nevstřebávají vůbec, např. nerozpustná vláknina. I u tuků je rozdílná vstřebatelnost, obecně je však poměrně vysoká. Proto se navrhují takové náhražky tuků, které sice potravě mají dodávat příjemné senzorické vlastnosti typické pro tuky, ale nejsou využitelné, protože organismus nemá potřebné enzymy k jejich štěpení. V praxi se však uplatňují levnější náhražky na bázi sacharidů, které mají nižší energetickou hodnotu. Nejčastějšími náhražkami jsou Olestra, Caprenin a Salatrim. Kromě základních živin jsou nezbytnou součástí potravy další látky, které kalorie nepřidávají, označují se jako mikronutrienty Jsou to zejména voda, vitamíny, a minerály. Některé (např. vitamíny) jsou katalyzátory chemických reakcí v těle, jiné slouží jako živné látky pro průběh reakcí (voda). Někdy jsou označovány jako neenergetické živiny.

Sacharidy ve výživě Jsou základním palivem pro naše buňky, v praxi to znamená, že naše tělo využívá pro okamžitou aktivitu právě sacharidy jako zdroj energie. Je jim věnována opravdu pozornost i po stránce názvosloví. V angličtině je vžitá zkratka carbs, která je ze slova carbohydrates, jehož českým ekvivalentem jsou slova uhlovodany nebo uhlohydráty. Je to proto, že jsou to organické sloučeniny, které se skládají z uhlíku, vodíku a


kyslíku. Zastaralý název glycidy má svůj původ v řečtině, kde glykys znamená sladký. Zavádějící a nesprávný název cukr vyvolává mylnou asociaci s bílým práškem, kterým normálně sladíme kávu nebo čaj. To je jen jeden z mnoha druhů cukrů. Slovo cukr pochází z Indie, kde slovo je šakara pojmenováním cukrové třtiny. Pak se to dostalo do arabštiny as-sukkar. Arabové přinesli název do Evropy spolu s cukrovou třtinou. Naučili třtinu pěstovat Španěly, ti zkomolili název na azúkar, od nich to převzali Italové jako zucchero, pak Němci jako zucker a my máme německý výraz počeštěný jako cukr. Rusové šli na terminologii naopak z východu, převzali řecké slovo sákcharon (které Řekové zkomolili opět od Arabů) a mají sáchar. A to je etymologická cesta toho druhého názvu – sacharidy. Dělení cukrů je poměrně důležité z hlediska dietních teorií zaměřených např. na glykemický index: • jednomolekulární sacharidy – kam patří glukóza (je například v ovoci, medu), fruktóza (také například v ovoci a medu) a galaktóza (mléčný cukr) • dvoumolekulární disacharidy – vznikají kombinací výše uvedených jednomolekulárních cukrů: sacharóza (glukóza+fruktóza) je právě onen bílý řepný, ale i třtinový cukr, laktóza (glukóza+galaktóza) je v mateřském mléce a maltóza (dvě molekuly glukózy) je v pivě či kukuřici • vícemolekulární, složené polysacharidy jsou v obilninách, luštěninách, bramborách a ostatních hlízách či kořenech a patří sem škroby, dextrin, glykogen. Řada epidemiologických studií prokázala, že zejména zvýšená konzumace jednoduchých, tj. jednomolekulárních a dvoumolekulárních sacharidů zvyšuje rizika vzniku obezity. Vícemolekulární sacharidy přinášejí riziko menší, ale při dlouhodobé nadměrné konzumaci se přeměňují na zásobní tuk. I nepřeměněné sacharidy se v těle ukládají, a to jako glykogen v játrech a ve svalech. Aby mohly být sacharidy využity z potravy, musejí nastat tři procesy: nejprve se dostanou do trávicího traktu, potom procházejí střevní stěnou do krevního řečiště, nakonec cestují z krevního řečiště k buňkám, které je zrovna potřebují. Toto se děje rychle, zpravidla během několika minut. Během tohoto procesu se zároveň složitější sacharidy štěpí na jednoduché. Čím jsou sacharidy jednodušší, tím jsou rychlejší, rychle se z nich uvolňuje energie. Pomalejší jsou složitější sacharidy. Složené a dvoumolekulární cukry z potravy se rozkládají na jednomolekulární cukry. Protože obsahují glukózu, je tento cukr vždy součástí metabolismu cukrů. A právě hladina cukru glukózy v krvi je pro nás zajímavá. Z hlediska dietologie nás zajímá zejména schopnost tohoto sacharidu zvyšovat hladinu cukru v krvi, to je tzv. glykémie. Čím silnější hyperglykémii (hyperglykémie je zvýšená hladina glukózy v krvi) konkrétní


sacharid vyvolá, tím má vyšší glykemický index. Čím je glykemický index vyšší, tím je daný sacharid pro obezitu rizikovější. Proč to tak je? Zvyšování glykémie vyvolá zvýšení sekrece hormonu, který se jmenuje inzulín. Z hlediska metabolismu sacharidů je tento hormon hodný, protože umožňuje glukóze vstupovat do buněk a dodávat tak energii. Tím, že cukr vstupuje do buněk, odstraňuje se z krve, a tak díky inzulínu klesá glykémie. Výrazně negativní roli plní inzulín v rámci metabolismu tuků. Tam působí naprosto obráceně. Místo, aby tuk pomáhal spotřebovat je příčinou jeho ukládání. A nejen to, brzdí i odbourávání tuků, když chceme hubnout. Taková je dvojrole inzulínu: pomáhá snižovat hladinu cukrů, ale současně zvyšuje množství tuku. Hormon inzulín je jednou z příčin našeho tloustnutí. Každý sacharid má jinou schopnost zvyšovat hladinu cukru v krvi. Navíc působí i to, v jaké kombinaci s jinou živinou konkrétní sacharid je. Například přítomnost vlákniny v nějaké potravině glykemický index příznivě sníží. Porovnejme si: bílý chléb nebo houska mají glykemický index dvojnásobně vysoký oproti žitnému chlebu celozrnnému. Kaloricky mají oba přibližně stejně. Energie dodají stejné množství, ale ten celozrnný příznivěji ovlivní hladinu inzulínu. V dietologii proto určujeme glykemický index jednotlivých potravin. Aby se dal glykemický index u jednotlivých potravin nějak číselně vyjádřit, vztahuje se účinnost dané potraviny ke glukóze. Glukóze byl stanoven referenční index 100. To je glykemický index velmi vysoký a pro obezitu rizikový. Jinými slovy: při stanovení glykemického indexu porovnáváme, nakolik se ta která potravina přibližuje glukóze z hlediska schopnosti zvýšit glykémii. Za rizikové jsou považovány takové potraviny, které mají glykemický index 50 až 100. Může být glykemický index dokonce přes 100, ten má maltóza, která se skládá ze dvou molekul glukózy. To je cukr v pivě a kukuřici. Potraviny s glykemickým indexem pod 50 jsou z hlediska redukčních diet příznivější. Tabulka glykemických indexů potravin referenční hodnotou je glukóza

Nepříznivý glykemický index: Pivo (obsahuje maltózu)

110

Glukóza

100

Rýžová mouka, rýžové nudle

95

Brambory pečené v troubě

95


Smažené hranolky

95

Burizony

95

Bramborová kaše

80

Bramborová kaše instantní

85

Předvařená rýže

90

Med

90

Vařená mrkev

85

Corn flakes

85

Popcorn (bez cukru)

85

Mouka pšeničná

85

Bageta, houska, rohlík, veka

85

Chipsy, brambůrky

80

Tykev

75

Croissant

75

Meloun vodní (červený)

75

Sladké müsli (moderní „zdravá“ snídaně)

70

Čokoládová plněná tyčinka

70

Cukr bílý (sacharóza)

70

Brukev

70

Maizena (kukuřičný škrob)

70

Kukuřice

70

Předvařená neslepitelná rýže

70

Cola a limonády (kromě light varianty)

70

Nudle, raviolli

70

Kondenzované mléko slazené

70

Celozrnný chléb světlý

65

Brambory vařené ve slupce

65

Krupice (mletá)

65

Klasická zavařenina, marmelády

65

Medový meloun (žlutý)

65

Banán

65


Pomerančový džus (z obchodu)

65

Hrozinky

65

Bílá dlouhá rýže

60

Slané sušenky

55

Máslové sušenky

55

Normálně vařené bílé těstoviny

55

Bramborové knedlíky

52

Příznivý glykemický index: Mouka z pohanky

50

Palačinka pohanková

50

Sladké brambory

50

Kiwi

50

Rýže basmati

50

Rýže tmavá natural (hnědá)

50

Sorbet, granita (mražené šťávy)

50

Chléb otrubový

45

Bulgur vařený (pšeničné celozrnné zlomky)

45

Špagety al dente (ani tvrdé ani měkké)

45

Chléb černý (klasický tmavý chleba)

40

Čerstvý hrášek

40

Hroznové víno

40

Šťáva z čerstvého pomeranče (vymačkaná)

40

Přírodní jablečná šťáva

40

Chléb žitný celozrnný

40

Těstoviny celozrnné

40

Fazole červené

40

Indická kukuřice

35

Planá (indiánská) rýže natural

35

Merlík chilský (amarant)

35

Kukuřice indiánská původní

35

Qinoa vařená (jihoamerická příloha)

35


Hrách sušený (vařený)

35

Mrkev syrová

35

Jogurt

35

Jogurt light

35

Pomeranč

35

Hruška, fík

35

Meruňky sušené

35

Mléko (polotučné), mléčné výrobky

30

Broskev

30

Jablko, obecně ovoce

30

Fazole bílé

30

Fazole zelené

30

Čočka hnědá

30

Cizrna vařená (tzv. římský hrách)

30

Marmeláda ovocná bez cukru

30

Mléko odtučněné

30

Mléko plnotučné

25

Čokoláda hořká 70 % kakaa

22

Čočka zelená

22

Loupaný hrách

22

Třešně

22

Švestka, grapefruit

22

Fruktóza, umělá sladidla na bázi sorbitolu

20

Sója (vařená)

20

Burské oříšky

20

Meruňky čerstvé

20

Sójový jogurt

20

Ořechy vlašské

15

Paprika, zelí, brokolice

10

Cibule

10

Česnek

10


Zelenina kořenová, saláty, houby, rajčata, lilky Mandlová mouka Lněná vláknina (tobolky a semínka lnu)

10 10 5

Některá jídla, jako vejce, rybí a další masa, avokádo, řada sýrů neobsahují dostatečné množství sacharidů, takže nebyla na hodnotu glykemického indexu testována. Nemají žádný signifikantní vliv na glykémii. Cukry přítomné v potravinách vyvolají hyperglykémii, čím má potravina vyšší glykemický index, tím je hyperglykémie silnější. Organismus kompenzuje tuto hyperglykémii vyplavením hormonu zvaného inzulín. Ten má za úkol metabolizovat sacharidy a dopravit je tam, kde jsou v organismu potřeba. Tedy do buněk. A protože inzulín je velmi účinný, rychle vykoná svou funkci a v krvi opět nastolí původní stav, cukru máme opět v krvi málo. Může to způsobit další pocit hladu. Inzulín však působí také tak, že napomáhá ukládání tuku do tukových zásob. Čím vyšší má potravina glykemický index, tím způsobí větší vyplavení inzulínu. Následně se zvýší ukládání tuku, protože inzulín má anabolický efekt a vede organismus k tomu, aby nenormálně uložil část zkonzumovaných tuků. Specifickou kategorií sacharidů je vláknina, která je jednou z významných složek potravy. Existují dva druhy vlákniny: rozpustná a nerozpustná. Rozpustná vláknina - absorbuje vodu a je schopná bobtnat. Bobtnání způsobí pocit nasycení v žaludku, je to proto ideální součástí redukčních diet. Někdy se jí také říká měkká vláknina nebo bobtnavé látky. Má schopnost absorbovat vodu a je fermentovatelná - může být zdrojem energie. Druhý typ vlákniny, nerozpustná, se z trávicího traktu nevstřebává a není pro organismus kalorickým příjmem. Věnuji jí samostatné povídání v sekci o neenergetických živinách. Rozpustná vláknina tvoří přibližně 70 % vlákniny v tradičních potravinách je považováno za kvasitelnou vlákninu. Podle doporučení FAO5 se průměrná energetická hodnota pro vlákninu uvádí 8 kJ/g (2 kcal/g). V porovnání s energií získanou z bílkovin (18 kJ/g), sacharidů (18 kJ/g) či tuků (37 kJ/g) je to podstatně méně. Navíc, vláknina má vysokou sytící schopnost. Po jejím požití se nedostavuje brzy hlad a i objemově je velmi vydatná. Je součástí zeleniny, luštěnin, ořechů, ovoce, ale např. i ovsa. Komerčně je velmi úspěšné psyllium, které se vyrábí ze semínek plevelové rostliny, jitrocele indického. Patří k nejlevnějším zdrojům vlákniny. Rozpustnou vlákninu tvoří složky rostlinných buněk a buněčných stěn, které bobtnají ve vodě. Její složení a podíl závisí především na stupni zralosti rostlin, plodů. Rozpustná vláknina vstřebává nadbytečnou vodu ze střev, změkčuje stolici a zvětšuje její objem. Má řadu dalších funkcí, reguluje

5Food

and Agriculture Organisation, Organizace pro výživu a zemědělství, specializovaná agentura OSN.


trávení a vstřebávání sacharidů, tuků a speciálně cholesterolu v tenkém střevě. Díky vazbě žlučových kyselin na přechodu tenkého a tlustého střeva a vazbě vody způsobuje zvětšení střevního obsahu. Tím se naředí toxické látky obsažené ve střevě a vláknina je tak mj. i účinnou prevencí rakoviny střev. Tento názor byl epidemiologicky někdy zpochybňován. Současné poznatky uvádí konsensus, že vláknina má řadu příznivých účinků na organismus člověka. Působí preventivně proti vzniku řady onemocnění: nádory (rakovina střev, prsu, hrtanu), cukrovka, obezita, srdečně-cévní onemocnění, prevence zubního kazu a trávicí poruchy, kdy podněcuje střevní peristaltiku a odstraňuje zácpu i průjem a je dokonce prevencí opakování dvanáctníkových vředů. Důležité je, že vláknina přispívá prevenci řady chorob, avšak tyto choroby neléčí. Doporučenou dávku vlákniny je obtížné vyčíslit a jako u většiny doporučení, i zde lze nalézt různé hodnoty. Zatím totiž chybí jednoznačný průzkum. Většina odborníků doporučuje zvýšit konzumaci vlákniny. Běžně se uvádí 25 - 35 g vlákniny denně, některé organizace doporučují i více jak 40 g/den. Doporučení pro ČR udává 30 g vlákniny/den. U dětí od druhého roku života 5 g + počet gramů odpovídajících věku (rokům) dítěte.

Tuky ve výživě Tuk dodá našemu tělu dvakrát více joulů než cukry nebo bílkovina, proto se jeho zvýšená konzumace nejvýrazněji podílí na kalorickém příjmu. Proto jsou tuky při řadě redukčních diet omezovány. Z hlediska výživy jsou tuky zdrojem energetických zásob. Mnohé druhy lipidů jsou potřebné jako stavební složky biologických membrán, takže jsou součástí všech buněk. Dále jsou potřebné například k tvorbě hormonů, správné funkci nervového systému, kůže, žlučníku, vstřebávání vitaminů A, D. E a K. Mají význam ochranný a také tepelně izolační. V angličtině se používá výraz fat nebo lipids, původní řecké slovo lipos znamená tučný. V optimalizovaném jídelníčku by měly tuky činit 30% z celkového energetického příjmu. Ve skutečnosti je v populaci příjem tuků vyšší, často přesahuje 40%. Tuky jsou ukládány v těle zejména působením hormonu inzulínu, který je vyplavován při příjmu sacharidů. Inzulín zároveň brání odbourávání tuků. Metabolismus tuků tak úzce souvisí s příjmem sacharidů, protože příjem sacharidů zvyšuje sekreci inzulínu. Drastickým omezením sacharidů v potravě lze dosáhnout odbourávání tělesných tuků, tuky jsou nuceny měnit se na volné mastné kyseliny a ketolátky. Organismus pak využívá ketolátky z rozpadlých tuků jako náhradu za sacharidy pro akutní energetické děje. Odbourávání tuků se označuje jako lipolýza, kdy se odbourává tuk uložený v tukových buňkách. Tuk se štěpí na glycerol a mastné kyseliny. Volné mastné kyseliny se uvolňují do krevního oběhu a jsou krví distribuovány po celém těle. Mastné kyseliny se štěpí na ketolátky a mastné


kyseliny s kratším řetězcem. Tento proces se uplatňuje zejména u některých tzv. aktivních diet. Omezíme-li výrazně přísun sacharidů v potravě, tělo odbourává tuky i v takovém případě, že dieta neomezuje přísun kalorií. Tuky jsou nezbytnou součástí výživy, která však v nadbytku škodí, stejně jako nadbytek celé řady dalších živin. U nás je výrazně rozšířená úmrtnost na nemoci srdce, aterosklerózu a rakovinu. Rozšířený je také vysoký krevní tlak, nemoci žlučníku, cukrovka a další nemoci látkové výměny. Jednou z příčin těchto nemocí je konzumace cholesterolu a nasycených mastných kyselin (tuků, které jsou obsaženy ve velkém množství v živočišných potravinách). Tak jako se dají sacharidy rozdělit na hodné (s nízkým glykemickým indexem) a zlé (s glykemickým indexem nad 50), také tuky můžeme rozdělit podle podobného kritéria. Takové dělení úzce souvisí s hladinou cholesterolu v krvi. V krvi máme 3 základní tukové složky: •

triacylglyceroly, dříve nazývané triglyceridy, které jsou rizikové pro zdraví

LDL6 cholesterol, zlý cholesterol rizikový pro zdraví (mnemotechnická pomůcka zlý cholesterol) HDL7 cholesterol, hodný cholesterol (mnemotechnická pomůcka Hodný cholesterol)

Existuje více faktorů, které ovlivňují hladinu krevního cholesterolu, především vyrovnaná dieta, udržování optimální tělesné váhy a pravidelná fyzická aktivita. Cholesterol již obsažený v potravinách většinou neovlivňuje hladinu cholesterolu ve vlastní krvi výrazně. Mnohem nebezpečnější jsou nasycené tuky a celkové množství snědeného tuku. Hodné tuky podporují HDL cholesterol a snižují hladinu LDL cholesterolu v krvi. Jsou to rostlinné oleje (olivový, slunečnicový, řepkový, kukuřičný apod.). Zlé tuky působí opačně, zvyšují hladinu LDL cholesterolu a naopak snižují HDL. Sem patří tzv. nasycené tuky, které jsou v mase, sádle a uzeninách, ale potravinách s obsahem sádla, např. sušenky, koláče a další pečivo, dále v sýrech, mléčných výrobcích (smetana) a z rostlinných olejů v oleji palmovém (palmojádrovém) a kokosovém. Existují i tuky, které cholesterol nijak neovlivní, ty najdeme ve vejcích, korýších (krevety, humr, krab, langusta, apod.) a drůbežím mase (ne ale v kůži), dále tuky rybí (ty sice nesnižují cholesterol, ale snižují hladinu jiné škodliviny v krvi, triglyceridů). Existuje i jiné dělení tuků, podle původu. Dělíme je na tuky na živočišné a rostlinné. Většina toxických, mutagenních a kancerogenních látek se snadno váže na tuky zejména živočišného původu. 6 7

Zkratka LDL z anglického low density lipoprotein, nízkodenzitní. Zkratka HDL z anglického high density lipoprotein, vysokodenzitní


Tuky z hlediska obsahu mastných kyselin dělíme tuky na nasycené a nenasycené. Podle doporučení by neměly nasycené tuky v přijaté stravě převyšovat 10% celkové energetické hodnoty a měly by tvořit méně než 30% energetické hodnoty všech přijatých tuků. Přízniví jsou ty nenasycené. Známe je např. pod názvem omega-3 a omega-6 mastné kyseliny a jsou prospěšné pro naše zdraví. Zdrojem omega-3 jsou tučné ryby, jako je např. sleď, makrela, pstruh nebo sardinky, ale např. také lněné semínko Jejich příjem snižuje riziko srdečně-cévních chorob. Omega-6 se nachází ve lněném, slunečnicovém, kukuřičném a sójovém oleji. Jejich přínos je v podpoře vstřebávání antioxidantů a vitamínů, které jsou rozpustné v tucích. Zároveň snižují hladinu LDL cholesterolu v krvi. Specifickou kategorií jsou tzv. trans-mastné kyseliny (TFA8), které se v přírodě vyskytují málo. Vznikají ztužováním rostlinných a živočišných olejů, tzv. hydrogenací. Další způsob jejich vzniku je při zahřívání olejů na vysokou teplotu při smažení. Mohou vznikat také bakteriální transformací nenasycených mastných kyselin v bachoru přežvýkavců - krav a ovcí, kdy přecházejí do tuku a mléka. Tyto hydrogenované oleje se dnes už v omezeném množství přidávají do ztužených margarínů nebo do průmyslově vyráběných cukrárenských nebo pekařských výrobků. Svým chováním se podobají nasyceným mastným kyselinám. Jejich zvýšený příjem může být jednou z příčin vzniku kardiovaskulárních chorob, zvyšují hladinu LDL cholesterolu a naopak snižují hladinu HDL cholesterolu v krvi. Řada výrobců si tuky s transmastnými kyselinami oblíbila díky příznivé ceně a také proto, že jsou pro smažení vhodnější. Průkopníkem v odstranění tuků s trans-mastnými kyselinami byla u nás paradoxně společnost McDonald‘s, která po zkušenostech v USA zavedla jako první trans-fat-free (bez trans-mastných kyselin) trend i v řetězcích svých restaurací u nás. Příjem tuků omezujeme zejména v restriktivních dietách, kdy redukce nadváhy dosahujeme omezením kalorií. Vyloučit se však úplně nedají. Řada výzkumů dokonce prokázala, že vyšší podíl omega-3 mastných kyselin se podílí na ochraně před vznikem obezity, ale i před rozvinutím tzv. metabolického syndromu (obezita spojená s vysokým krevním tlakem, vysokou hladinou triglyceridů a naopak sníženou hladinou HDL cholesterolu a s cukrovkou 2. typu). Existují naopak diety s vysokým obsahem tuků (55 % až 65 % z celkového denního příjmu energie), při kterých se redukčního efektu dosahuje snížením příjmu sacharidů (<100 g sacharidů denně). Do této skupiny patří například Atkinsova dieta, dieta Mayo Clinic a jiné. Radikální omezení tuků (11 % až 19 % z celkového denního příjmu energie, u výraznějších dokonce <10 % z celkového denního příjmu energie) přinášejí 8

Zkratka z anglického trans fatty acids.


dieta Pritkinova nebo americký tzv. Ornishův program Weight Less (Jezte více, važte méně).

Eat More,

Omezení živočišných tuků je doporučováno také v rámci zdravé životosprávy. Pro smažení je vhodný např. sojový olej, který má vysokou tepelnou odolnost, ostatní oleje je lépe přidávat do hotových jídel (zejména za studena lisované oleje používáme do salátů apod.). K mazání na chléb nejsou ž tolik vhodné ztužované rostlinné tuky (margaríny). Vyrábějí se sice z oleje, po ztužení však obsahují velké množství nasycených kyselin. A když už chcete margarín, tak alespoň ten méně ztužený. K mazání na chléb i do salátů jsou vhodná malá množství ořechové pasty, vyrobené z kvalitních arašídů, mandlí, či dalších druhů ořechů, luštěninové pomazánky apod. Jak ještě příjem tuků z potravin omezit? Vysokou vstřebatelnost tuků řeší farmakologie podáváním substance orlistat (Xenical®, Alli®), která blokuje střevní lipázy, enzymy pomáhající trávit tuky. Dietologie a nutrologie vyhledává náhražky tuků při výrobě potravin. Jde obvykle o deriváty škrobu, upravenou vlákninu, modifikované proteiny, polysacharidy tvořící gely, gumy a zahušťovadla, emulgátory, plnidla a nízkoenergetické tuky.

Bílkoviny ve výživě Bílkoviny jsou vytvořeny z aminokyselin. Kombinací 20 až 22 aminokyselin jsou tvořeny všechny bílkoviny. Jsou základními stavebními kameny našeho těla. Některé aminokyseliny si může organismus vyrobit, jiné musí dostat v potravě. Fragmenty (menší části) bílkovin se nazývají peptidy. Polypeptidem, který velmi úzce souvisí s obezitou a tzv. metabolickým syndromem, je hormon inzulín, který se skládá ze dvou aminokyselinových řetězců. O něm na stránkách této knížky hovoříme opakovaně právě proto, že je jedním z hlavních faktorů pro vznik nadváhy, obezity a hlavně jejich komplikací. Bílkoviny plní v těle několik úloh. Jsou stavebními strukturami, mohou fungovat jako transportní či skladovací látky, jsou nezbytné pro pohyb, ale i pro regulaci a řízení a podílejí se na ochraně a obraně organismu. V obecném povědomí jsou bílkoviny nejčastěji spojovány se svalovinou a výstavbou svalů, protože základními složkami svalů jsou aktin a myozin, které fungují jako smršťující elementy a zkracováním a prodlužováním kosterních svalů umožňují pohyb. Proto je maso považováno za hlavní zdroj bílkovin. Obecně se proteiny rozdělují na živočišného a rostlinného původu. Zdrojem rostlinných bílkovin je např. sója, řasy, oříšky, obilniny a luštěniny. Zdrojem živočišných bílkovin jsou, kromě masa, vnitřnosti, mléko a mléčné výrobky, vejce. Ve vejcích je vyvážený soubor aminokyselin. Čisté proteiny se vyskytují v přírodě vzácně. V rostlinách, které obsahují bílkoviny, se vždy zároveň vyskytují cukry. V živočišných produktech jsou bílkoviny obvykle společně s tuky. Proto jsou pro


nutriční potřeby např. sportovců a redukční diety vyráběny proteinové izoláty, které se připravují obvykle hydrolýzou a komerčně se využívají pro přípravu proteinových suplementů. V zažívacím traktu dojde postupně k rozštěpení bílkovin na aminokyseliny. Tyto základní stavební kameny jsou vstřebávány skrze sliznici tenkého střeva. Z aminokyselin se tvoří nové, tělu vlastní bílkoviny. Tělo tedy nevyužívá bílkoviny, ale jen aminokyseliny z nich získané. Přívod bílkovin musí být stálý, protože se neukládají v těle do zásoby. Ty, které tělo momentálně nepotřebuje, se přemění na amoniak a močovinu a vylučují se močí z těla ven. Extrémní nadbytek bílkovin by mohl zatěžovat ledviny. Vyšší příjem proteinů se však doporučuje v rámci redukčních diet, protože jejich metabolizace vyžaduje vyšší spotřebu energie. Navíc bílkoviny zasytí. Proto lze během diety zvýšit příjem proteinů na 2 gramy na každý kg tělesné hmotnosti. Normálně konzumujeme 1 gram bílkovin na každý kilogram naší hmotnosti. Nedostatek bílkovin je u nás velmi vzácný, může se projevit hlavně v období růstu, a to pomalým vývojem kosterního svalstva, ale i poruchou imunity a podobně. Vede to ke snížení vitality, špatnému hojení ran a podobně. Při extrému by mohlo dojít k celkovému rozvratu metabolismu. Bílkovin při většině diet konzumujeme raději více než normálně. Kromě uvedeného sytícího efektu je dobře zopakovat, že pomáhají zvýšit potřebu energie. K jejich trávení se spotřebuje mnohem více energie než pro trávení cukrů nebo tuků.

BÍLKOVINY JSOU NEJMENŠÍM ZDROJEM ENERGIE

V této souvislosti zmiňuji termín specifický dynamický účinek potravy. Ten vychází z toho, že různé živiny spotřebují různé množství energie na to, aby se trávily. A nejvíc energie je spotřebováno na bílkoviny. Jen pro připomenutí: bílkoviny spotřebují 30% energie už na to, aby se asimilovaly, kdežto cukry jen 10% a tuky 15%. Matematicky lze podložit následující výpočty, vycházející z energetické potřeby trávení a asimilace proteinů: množství bílkoviny, které poskytuje organismu 100 kcal, zvyšuje relativně rychlost metabolismu o 30 kcal (125 kJ), kdežto u sacharidů je to 5x méně (6 kcal/25 kJ) a u tuku 7,5 krát méně (4 kcal/17kJ). Diety omezující proteiny jsou obvykle spojeny se snížením příjmu soli a používají se např. u některých ledvinových onemocnění. Možná proto vznikla fáma u těch diet, kde je proteinů naopak dostatek, že mohou negativně působit na ledviny. Ledviny odstraňují z těla dusíkaté zplodiny metabolismu bílkovin. Při redukčních dietách však poškození nehrozí. Redukční diety jsou jen přechodné a nepřekračují příjem 2 gramy proteinů na 1kg hmotnosti denně. Organismus je obecně schopen zpracovat až 3 gramy


proteinů na kilogram hmotnosti denně. Riziko poškození by mohlo teoreticky nastat u trvalého nekontrolovaného příjmu, např. pomocí sportovních suplementů, kdyby sportovci s cílem růstu svalové hmoty příjem bílkovinných přípravků užívali trvale a neomezeně. Pro většinu hubnoucích je zdrojem bílkovin v dietě přirozená strava a případné bílkovinné přípravky jsou jen doplňkem. Obsah bílkovin v běžných potravinách shrnuje následující tabulka. Nezapomínejte, že velkou část potravin tvoří obvykle voda, proto například bílek obsahuje jen něco málo přes 10% bílkovin, přestože jeho sušina je tvořena bílkovinami převážně. Potravina

Procento bílkovin

Hovězí maso

21%

Klokaní maso

24%

Králičí maso

22%

Vepřové maso

16%

Drůbež

21%

Ryby

18%

Zvěřina

22%

Klobása

13%

Mléko

33%

Tvrdý sýr

25%

Tvarůžky

30%

Tvaroh

19%

Vejce

13%

Bílek

11%

Žloutek

16%

Sušený bílek

95%

Rýže

7%

Bílé pečivo

8%

Těstoviny

11%

Luštěniny

24%

Droždí

10%

Masox kostka

17%

Brambory

2%


Voda ve výživě Celkové vody je v organismu obvykle 42 – 45 litrů, z toho nitrobuněčné 28 litrů, zbytek je voda mimobuněčná. Mimobuněčná voda je hlavně krevní plazmě (3,5 litru) a v tkáňovém moku (10,5 litru). Tvoří největší obsah těla, přibližně 60 procent. Množství vody v těle s věkem klesá, muži mají vody v těle o málo více než ženy. Potřebný denní příjem vody činí průměrně 2 litry, což je statisticky i množství, které tělo zároveň denně vydává. Přesto je důležité vědět, že příjem tekutin je individuální. Stejně jako nedostatečný příjem je nevhodný, i nadměrné pití je pro organismus škodlivé. Pitný režim je velice individuální jak jedince od jedince, tak i v souvislosti s geografickými a klimatickými rozdíly. Jiná je potřeba tekutin v horkých letních dnech, jiná během sychravých podzimních měsíců. Potřeba tekutin bude vždy větší v oblasti tropů než v chladných severských zemích. Proto také rozpětí, které se uvádí (1,5 litru až 2,5 litru denně), se liší o 60 procent. Lze stanovit obecný vzorec potřeby tekutin u dospělého ve vztahu k tělesné hmotnosti: tělesnou hmotnost vydělíme číslem 15 a výsledné číslo vynásobíme hodnotou 0, 5. Znamená to, že na každých 15 kg hmotnosti by mělo připadat cca 0,5 litru vody. Praktický příklad u šedesátikilogramového jedince je, že by měl vypít denně 2 litry tekutin denně (60/15x0,5=2), zatímco sedmdesátikilogramová osoba by měla pít denně 2,3 litru (70/15x0,5=2,3). Je to opět jen statistická hodnota. V horkých měsících či při námaze se koeficient 0,5 zvyšuje na hodnotu 0,7. Potřeba tekutin závisí nejen na teplotě a vlhkosti vnějšího prostředí, ale i na fyzické zátěži. Významným faktorem je však psychická zátěž (mozkový výkonu), včetně stresů. Při extrémní tělesné námaze a vedrech mohou ztráty vody potem dosahovat dokonce až 10 litrů. Protože nedostatečné pití převažuje v naší populaci nad pitím nadměrným, soustřeďují se obvyklá výživová doporučení na podporu příjmu tekutin. Nedodržování pitného režimu vede často k problémům s trávením, dostavují se bolesti hlavy, snížená pozornost, případně až křeče a závratě, ale trpí i některé orgány, jako jsou srdce a ledviny. U pitného režimu je rovněž důležité, aby příjem vody byl rovnoměrný v průběhu celého dne. Nárazové pití není vhodné, protože organismus nezpracuje nadměrný příjem a tekutina odchází z těla nevyužita. V případě nadměrné nárazové konzumace tekutin může být poškozeno zdraví. Pít je potřeba pravidelně, už od rána. Je dobře si uvědomit, že organismus neměl celou noc přísun tekutin, proto je vhodné zahájit den např. sklenicí vody. Bez ohledu na pocit žízně, ten řada lidé nemívá subjektivně po velmi dlouhou dobu. Pocit žízně je již příznakem nedostatku, proto je potřeba na doplňování tekutin myslet pravidelně i bez něj. Nápoje se stávají jednou z příčin obezity. Je to dáno např. i tím, že za posledních padesát let se zdvojnásobilo množství kalorií, dopravených do těla tekutinami. Výrazně se totiž změnila struktura


nápojů. Voda sice zůstává, jen je v ní rozpuštěno stále více a více nadbytečného cukru. Americký výzkum, který kvantifikoval konzumaci nápojů, zjistil: v šedesátých letech 20. století činil energetický příjem z nápojů přibližně 10 procent, ale v současnosti dodávají tekutiny tělu v průměru čtvrtinu všech přijatých kalorií/joulů za den. Jednak výrazně vzrostl příjem slazených nápojů, jako limonády, džusy, ovocné šťávy, koly, slazené čaje a kávy. Výrazný podíl mají energetické nápoje, ale např. i spotřeba alkoholických nápojů, jejichž energetický příjem narostl čtyřikrát. Nemusíme do Ameriky, stačí porovnat životní styl našich předků a nás. Po dlouhá staletí byla hlavním nápojem studniční voda, která stála napumpována v chladných předsíních a ze které pila celá domácnost. Vzhledem k pracovnímu zatížení byla návštěva hospody a konzumace piva jen občasnou záležitostí. Jen tak mimochodem, spodně kvašené, se zrodilo teprve v polovině 19. století. Ne ve středověku, jak se mnozí chybně domnívají. Pro zdraví se v minulosti pily neslazené bylinné čaje i preventivně, takže se staly součástí pitného režimu. I dnes se doporučuje pít pramenitou vodu. Jenže v reálném životě vybíráme z nabídky prodejní a podle reklamy. Jaké nápoje jsou vhodné? Chuť nápoje má být mírně kyselá, nahořklá, nebo trpká. Sladká chuť naopak podporuje pocit žízně. Ideální teplota nápoje má být 8 – 10 °C nebo vyšší. Teploty nižší pocit žízně zvyšují, protože vedou k překrvení sliznice hltanu. Toho se využívá v hospodách při podávání přechlazeného piva s cílem zvýšit následnou konzumaci. Nejvýrazněji vede k pocitu žízně teplota kolem 0°C. Obecně je doporučováno využívat širokého sortimentu z vhodných druhů tekutin: vodu, nesladké bylinné, ovocné, zelené a černé čaje. Pitná voda z vodovodu je u nás přísněji kontrolována než vody balené, proto je vhodnější používat tu. I v komoditě pitné vody vítězí reklama výrobců vod balených. Málokdo si uvědomuje, nakolik jsou balené vody škodlivé k životnímu prostředí, a to zejména díky plastovým lahvím. Pacientům dáváme tato doporučení: Pokud jste milovníky koly, využívejte varianty bez cukru (light, zero, max). Proti těmto nápojům se objevuje řada útočných článků, náhradní sladidla v nich obsažená jsou však ve skutečnosti používána v řadě dalších výrobků, kde je nikdo nenapadá. Neenergetická sladidla jsou vhodná u všech typů redukčních diet. Pokud pijete džusy, řeďte si je. Pijte raději zeleninové než ovocné šťávy. Minerálky omezte na půl litru denně a střídejte různé druhy. Jedním z nejlepších nápojů jsou polévky - vývary ze zeleniny, brambor, luštěnin, masa, těstovin a rýže. Jsou tekutým jídlem a obsahují vhodné další živiny.

Nerozpustná vláknina Vláknina obecně patří do skupiny sacharidů, kde jsem o ní už psal, i o jejím dělení na rozpustnou a nerozpustnou. Nerozpustné vlákniny je asi 30% a věnuji jí zde samostatné povídání, protože patří mezi neenergetické živiny. Ve skutečnosti samozřejmě kalorie (jouly) obsahuje, ale protože se nevstřebá z trávicího traktu, neuplatní se její energie v metabolismu.


Tím se liší od vlákniny rozpustné. Není štěpitelná enzymy v zažívacím traktu. Proto se jí říká nefermentovatelná. Ferment byl dřívější název pro enzym. Nerozpustná vláknina je nestravitelná součást potravy. Protože nedodává žádnou energii, je pro jakoukoli dietu ideální. Navíc je nezbytná pro naše zdraví. V lidském těle prochází zažívacím traktem beze změn. Pomáhá snadnému vyprazdňování tlustého střeva. Je složena z neškrobových polysacharidů a mnoho rostlin ji obsahuje v podobě celulózy, dextrinů, ligninu, chitinu, pektinu apod. Vodu na sebe váže jen velmi málo. Jejím prvořadým úkolem je boj proti zácpě. Obsahují ji obiloviny, luštěniny, zelenina, ořechy, semínka apod. Ideálním zdrojem jsou například žitné otruby nebo směs semínek a tobolek lnu. V obilninách je téměř veškerá vláknina tvořena celulózou a hemicelulózou, zejména v povrchové vrstvě. Při zpracování obilí na bílou mouku je tato vrstva odstraňována jako otruby. V otrubách je podíl vlákniny asi 26 %. Z hlediska zdravé životosprávy je odstranění otrub velká škoda, je však potřebné z hlediska mletí a jednoduššího technologického zpracování mouky. Tato výroba je příkladem toho, jak produkce vítězí nad potřebami zdraví. Obdobná situace je např. u lněných semínek prodávaných v prodejnách zdravé výživy. I u nich jsou nesprávně odstraněny povrchové lněné tobolky. Celulóza a ostatní složky obsažené v nerozpustné vláknině zvětšují objem odpadních látek a urychlují jejich průchod střevy. Podporují střevní funkci, vážou toxiny a rakovinotvorné látky a podporují jejich vylučování z těla. Strava s vysokým obsahem nerozpustné vlákniny je důležitá jako prevence zácpy a hemeroidů, protože že snižuje čas potřebný k průchodu odpadových látek zažívacím traktem. Nerozpustná vláknina také zpomaluje vstřebávání cholesterolu ze střeva, takže snižuje jeho hladinu v organismu. Čím kratší dobu zůstává rakovinotvorný odpad ve střevech, tím menší je pravděpodobnost vzniku zhoubných nádorů. Někdy se účinek nerozpustné vlákniny přirovnává k mechanickému kartáči, který čistí střeva a hlavně odstraňuje toxické usazeniny. Zvláštní kategorii tvoří polorozpustná vláknina. Jejím zástupcem je inulin, vláknina sladké chuti, která se dokonce může používat jako velmi zdravé sladidlo. Jeho sladivost je však poměrně malá, proto se může míchat s jinými nekalorickými sladidly. Inulin se používá jako prebiotikum, tj. látka, která podporuje růst a aktivitu pozitivně působících mikroorganismů ve střevě. Jeho fermentací vznikají mastné kyseliny s krátkým řetězcem, které jsou zdrojem energie pro střevní flóru. Ovlivňuje metabolismus lipidů. Přestože denní dávka vlákniny v naší populaci je doporučována v množství 30 gramů, je skutečná konzumace na polovičních hodnotách. Podle statistik 98% populace konzumuje méně než 25 gramů vlákniny denně. Ve střední Evropě se obvykle konzumuje méně než 10 gramů vlákniny denně. V Česku je v průměru konzumováno 11 až 12 gramů vlákniny denně, a dokonce i ti, kteří dbají na zdravou výživu, se dostávají pouze k 18 až 20


gramům. Naši předkové spotřebovávali až 50 g vlákniny denně. Náš současný jídelníček je na vlákninu chudý. Příjem vlákniny se přirozeně sníží i při většině diet. Je tedy velmi vhodné jí pravidelně doplňovat. Zdrojem vlákniny nemusejí být jen tabletové přípravky. Ideálním zdrojem vlákniny je například směs tobolek a semínek lnu, kde jsou přítomny dokonce oba druhy, tj. vláknina rozpustná i nerozpustná. Lněné semeno obsahuje kromě vlákniny i rostlinné estrogeny, známé jako ligniny. Ty jsou spojovány s prevencí rakoviny prsu, prevencí srdečních onemocnění. Užívat by se měla lněná vláknina takto: první 4 týdny – třikrát denně 1 lžičku rozemletých lněných tobolek a semen zapít sklenicí vody, po uplynutí této doby stačí čtyřikrát týdně 1 lžičku semínek s tobolkami. S rozvojem komerce v hubnutí jsou propagovány zejména přípravky, které vycházejí výrobně levněji a je na nich možno lépe realizovat zisk. Z vlákninových přípravků je to psyllium, někdy obohacované o zelený ječmen. Z přípravků napodobujících vlákninu jde o tzv. rezistentní škrob, který se na rozdíl od běžného škrobu v trávicím traktu nevstřebává. Používá se jako přísada do mouky. Tím, že ji částečně nahradí, sníží se příjem vstřebatelných sacharidů.

Biokatalyzátory Jsou nezbytné pro vstřebání základních živin (makronutrientů), tedy bílkovin, cukrů a tuků. Ty neenergetické označujeme jako mikronutrienty a patří k nim vitamíny a minerální látky, tedy ty nezbytné látky, které přijímáme ve velmi malém množství (řádově v gramech a jejich dílech). Podílejí se zejména na metabolismu základních živin, některé jsou důležité i pro vstřebání. To vše nás z pohledu nadváhy velmi zajímá. Vitamíny navíc působí také jako katalyzátory řady chemických reakcí v těle. Kromě nich nedodává energii také voda a nerozpustná vláknina, případně další nevstřebatelné složky. Vitamíny spolu s minerály a stopovými prvky patří k nezbytným a nutným součástem stravy člověka a patří do skupiny biokatalyzátorů. Správný růst, funkce a regenerace organismu jsou velmi úzce spjaty s dostatečným příjmem těchto látek potravou a jejich nedostatek může vyvolat i závažné poruchy zdraví. Při dietních režimech snadno dojde k tomu, že biokatalyzátorů nedodáme tělu správné množství, protože každá dieta organismus více méně šidí. Vitamíny jsou organické látky velmi důležité pro život. Jsou nezbytné pro normální činnost našeho organismu, které kromě výjimečných případů organismus sám nemůže vytvořit. Vitamíny jsou zcela nevyhnutelné pro růst, pro vitalitu, popřípadě pro všeobecný pocit zdraví. V potravinách se nacházejí ve velmi malém množství, které však organismu dostačuje. Vitaminy získáváme buď z potravin, nebo je módní jejich příjem ve formě doplňkových látek, tzv. suplementů, které je obvykle možné koupit jako


tablety, kapsle, roztoky, prášky nebo injekce. Je dobře si uvědomit, že v mnoha případech jsou i vitamíny zneužívány k reklamě a komerčním údajům. Většinou je obohacení o vitamíny či stopové prvky symbolické a nemá praktický dopad. Je to běžné například v potravinářství (některé typy těstovin či vitamínových nápojů, včetně šumivých směsí případně vitamínových žvýkaček, ale i řada multivitaminových tablet apod.). Je dobré vitamíny znát, na druhou stranu honba za multivitaminy je klasický příklad podlehnutí reklamě. V našich podmínkách máme vitamínů dost v potravě. Za normálních okolností je vitamínová suplementace zbytečná. Pokud netrpíte nedostatkem některé této látky nebo nespadáte do rizikové skupiny (těhotné ženy, ženy po menopauze, maratónští běžci apod.), pravděpodobně se obejdete bez vitamínových a minerálových přípravků. Vyvážená dieta vám poskytuje dostatek všech vitamínů, minerálních látek a stopových prvků. Je dokonce pravdou, že trvalé užívání vysokých dávek vitamínů po dlouhou dobu může nastavit v organismu vysokou hladinu spotřeby. Po vysazení multivitaminových preparátů pak může vzniknout relativní hypovitaminóza. Existují situace, kdy se spotřeba vitamínů zvýší. Jde o stavy, které zhoršují vstřebávání některých vitamínů (konzumace alkoholu, diety bez tuku, užívání antikoncepce apod.), příp. stavy, které vitamíny likvidují (stres, práce u počítače) nebo zvyšují jejich potřebu (např. kouření, znečištěné prostředí). Rovněž u některých dietních režimů je vhodné doplnit chybějící vitamíny, např. u nízkosacharidových diet, kde je omezeno ovoce, může být vhodné přidat vitamín C, u nízkotučných diet může vzniknout potřeba suplementace vitamínem E či A. Pro zachování života je nutný příjem tzv. nevyhnutelných (esenciálních) vitamínů. Vitamíny jsou stavebními složkami enzymových systémů, které nastavují látkovou výměnu a umožňují nám třeba podávat vysoké výkony. Nedostatek jediného vitamínu může ohrozit celý organismus. K takovému stavu u nás prakticky nedochází. Minerály a stopové prvky, jež nejsou stejně jako vitamíny nositeli energie, jsou také zcela nezbytnou složkou naší stravy. Rozdíl v terminologii je pouze podle toho, kolik takového prvku naše tělo potřebuje. Za minerál označujeme prvek, jehož denní potřeba je vyšší než 100 miligramů denně, pokud je nárok nižší, jde o stopový prvek. Nejdůležitější minerály lidského těla jsou sodík, draslík, vápník, fosfor, chlór a hořčík, nejdůležitější stopové prvky lidského těla jsou síra, železo, zinek, jód, selen, fluór, měď, chróm, mangan a hliník. Jsou potřebné pro udržení organismu a pro jeho regulační mechanismy. K tomu je potřeba přibližně osmnáct prvků. Jenom pro šest z nich se však v řadě zemí udává doporučený denní příjem. Jsou to vápník, jód, železo, hořčík, fosfor a zinek. Krátkodobě si tělo dokáže udržet rovnováhu minerálních látek samo. Pokud je však jejich příjem dlouhodobě nízký, tělo čerpá ze zásob uložených ve svalech, játrech, kostech. Vzhledem k tomu, že většina minerálů je v dostatečném množství obsažena ve stravě, setkáváme se zřídka s jejich nedostatkem.


Moderní trendy v medicíně někdy užívání vitamínů as minerálů doporučují, ale spíš v mezních situacích. Několik příkladů, kdy je možno vitamínové směsi doporučit: 1. Při extrémně přísných redukčních dietách. Většina nízkoenergetických diet je bohatá na zeleninu a ovoce a má vitamínů dostatek. Diety s omezením sacharidů mohou mít málo vitamínu C, ten je nejvýhodnější kombinovat s vlákninou (potlačuje pocit hladu a blahodárně působí na trávicí trakt), případně s dalšími látkami příznivě ovlivňujícími např. střevní mikroflóru apod. Vitamínovou potřebu bohatě pokryjí přirozené složky. 2. V těhotenství se zvyšuje potřeba stopových prvků zvláště železa a vápníku, ale i vitamínů až o 25 až 30 %. K doplňování A vitamínu je vhodnější provitamín A - karoten. Nejvhodnější jsou speciální kombinace vitamínů určené pro těhotné ženy, které jsou vyráběny komerčně. Ale i v těhotenství je vitaminizace spíš otázkou komerční než otázkou skutečné potřeby. 3. Ve stáří – vitaminy společně s vápníkem, eventuálně hořčíkem. Existují také speciální směsi určené pro starší. 4. Možné je používání speciálních multivitaminových směsí některých stopových prvků (selen apod.) při opalování ochranných opalovacích tablet. Nemám teď na mysli jen beta tablety, které snad mohou napomoci zhnědnutí, vhodná je komplexem, vitamíny C a E.

s obsahem ve formě karotenové směs s B

5. Při cukrovce, zvláště pokud hrozí komplikace tohoto onemocnění či redukuje-li diabetik tělesnou hmotnost. Vhodný je přídavek stopového prvku chrómu v trojmocné formě pro regulaci hladiny inzulínu. 6. Při vysoké hladině cholesterolu. Doporučuje se někdy užívání C a E vitamínu, niacin a provitamín A - karoten, ze stopových prvků chróm. 7. Pokud se nezbavíte zlozvyku kouřit nebo pít alkohol, potřebujete víc vitamínů, zejména C a skupiny B. Nejvhodnější jsou speciální směsi vitamínů a stopových prvků, které jsou například pro neodnaučitelné kuřáky komerčně vyráběny. 8. Při mimořádné tělesné zátěži. Pro osoby trpící dlouhodobou zátěží, ať už tělesnou nebo psychickou (např. manažerský syndrom), existují speciální směsi komerčně vyráběné pro danou cílovou skupinu. Těžko však odlišit skutečnou potřebu a reklamní záměr výrobce. 9. Vyšší dávky C a E vitamínu mohou patrně v některých případech oddálit dědičně podmíněný sklon k očním zákalům.


10. V zimě a na jaře býval dříve nedostatek C vitamínu, a tím se snižovala odolnost proti virovým onemocněním, která v takovém případě také probíhají hůře. Dnes je nabídka ovoce dostatečná po celý rok. 11. Řada vitamínových a minerálních směsí se s úspěchem používá jako tzv. "vnitřní kosmetika", která doplňuje ty vitamíny, které se nevstřebávají z kosmetických přípravků, ale přitom mají pro kůži či pokožku důležitý význam. Vstřebávání pokožkou je totiž limitováno kožní bariérou a proto vitamíny ani minerály v krémech nemají valný smysl. 12. Při horečkách, po úraze, v rekonvalescenci. Naléhavě a dlouhodobě je nutný zejména C vitamín a karoten. Výzkum neustále pokračuje v poznávání dalších funkcí a chování stopových prvků v organismu. Protože používání preparátů s obsahem stopových prvků se stává mnohdy pod vlivem reklam i určitou módou, je třeba každého upozornit, že nejen nedostatek, ale i nadbytek stopových prvků může vést k poruchám zdraví.


4. ZDRAVÁ ŽIVOTOSPRÁVA Mezi faktory životního stylu, které zásadně determinují kvalitu zdraví, patří nejen výživa, ale i další složky životosprávy (pohybové aktivity, odpočinek, spánek apod.). Správná životospráva je podmínkou dobré tělesné zdatnosti i duševní svěžesti. Pravidelné cvičení zlepšuje výkonnost srdce, plic a dalších pro život nezbytných orgánů, včetně pohybového ústrojí. Příjem energie a její výdej by měly být vyvážené. Zdravý životní styl má bohužel v populaci klesající tendenci. Zaostává fyzická zdatnost už u dětí. Porovnáním s kondicí, kterou měli ve srovnatelném věku jejich rodiče, vyplývá, že např. výkon srdečního svalu u mladistvých mezi 9. a 17. rokem klesá každých deset let průměrně o cca 5%. Tyto studie byly započaty v roce 1975. Americké studie poukazují, že dnešní průměrné dítě uběhne vzdálenost 1 míle (1,6 km) o minutu a půl pomaleji, než tomu bylo před 30 roky. Ozdravění životního stylu je často diskutováno zejména v proklamacích politiků, ale v praxi je uskutečnění minimální. Vhodné by asi bylo zvýšení preventivních aktivit zdravotních pojišťoven na poli prevence.

4.1 Pohybová aktivita pro zdraví Pohybová cvičení ovlivňují tělo různým způsobem. Některé cvičení posiluje svaly, jiné zlepšuje fyzickou odolnost, jiné například výkonnost dýchacího a srdečního ústrojí. Při déletrvajícím cvičení (obvykle nad 30 minut) dochází k produkci vlastních látek podobných morfinu – endorfinů. Působí příznivě na psychiku člověka. Jejich uklidňující účinek může trvat několik hodin. Pravidelné cvičení vede obvykle v celkovém výsledku ke snížení krevního tlaku, brání rozvoji kornatění tepen (tzv. ateroskleróze), a tím vzniku srdečně cévních chorob (například infarktu myokardu). Příznivý vliv cvičení je prokázán také u celé řady dalších chorobných stavů, například při cukrovce, bolestech páteře apod. Svalstvo, které se podílí na držení těla a jeho pohybech, by mělo být pravidelně procvičováno, neboť jen tak lze udržet dobrou tělesnou kondici. Při cvičení dochází ke spotřebě energie, která se většinou čerpá z tukových rezerv. Tím jsou vytvořeny vhodné podmínky pro hubnutí.

VÝDEJ ENERGIE PŘI CVIČENÍ STOUPÁ RELATIVNĚ MÁLO

Energetický výdej při cvičení je malý v porovnání s příjmem z potravy. Hlavní složku našeho energetického výdeje


tvoří bazální metabolismus a termogeneze (63 až 89% veškerého energetického výdeje jde na vrub bazálnímu metabolismu), fyzické aktivitě zbývá obvykle jen 20 až 40% podílu. Ke spálení energie, kterou organismu dodá klasický nedělní oběd – vepřová, knedlík, zelí (porce v průměru 3 650 kJ) s pivem (půllitr 10°piva 750 kJ) musíme cvičit rekreační gymnastiku po dobu 4 ¾ hodiny (průměrná spotřeba 924 kJ za hodinu) nebo hrát bez přestávky 2 ½ hodiny tenis (spotřeba 1700 kJ za hodinu). U lidí necvičících a se sedavým způsobem života je třeba přejít na aktivní tělesné cvičení postupně (je vhodné využít cvičení s podporou druhé osoby, obdobně jako u cvičení s rehabilitační sestrou), aby se zabránilo případnému poranění svalů, šlach či kloubních pouzder, případně využít šetrnějších technik jako je např. elektroaerobik.

4.2 Dostatek spánku K zásadám správné životosprávy patří i dostatečný spánek. Ve spánku se zpomaluje látková výměna, klesá srdeční frekvence (puls), teplota, stahy svalstva se stávají mimovolní (tělo se ve spánku hýbe častěji, než se mnoho lidí domnívá). Také během spánku vydáváme energii. Výdej není zanedbatelný, například ve srovnání s rekreační gymnastikou je výdej energie jen asi čtyřikrát menší. Hlavní význam má spánek pro regeneraci a rekondici. Příčinou spánku je útlum řady činností mozku, pro který je spánek základní nutností k tomu, aby řádně fungoval. Stavy bdělosti a spánku výrazně ovlivňuje koncentrace kortizonu (hormonu nadledvinek). Obecně platí, že spánek do půlnoci až do druhé hodiny ranní je nejefektivnější pro zotavení mozkové tkáně. Součástí spánku je snění, které probíhá za noc nejméně čtyřikrát, a to za poměrně lehkého spaní. Zdravý jedinec má potřebu spánku obvykle 7 – 8 hodin denně (monofázový spánek), i když jsou známé individuální rozdíly. Cyklem odlišným od klasického spánku je spánek polyfázový, který je někdy považován za náš původní způsob spaní. Umožňuje zkrátit dobu spánku, u typu uberman (nadčlověk) dokonce až na pouhé dvě hodiny denně.

4.3 Duševní pohoda Pro pocit dobrého bytí (tzv. well-being) je nezbytná dobrá duševní kondice. Největším problémem je působení tzv. stresogenních činitelů, respektive vznik stresových situací, které v současné uspěchané době často vedou k tomu, že člověk pro zlepšení duševní kondice sahá po uklidňujících lécích, cigaretách, alkoholu. Stres samozřejmě může do určité míry i zvýšit výkonnost jedince a jeho produktivitu. Překročí-li však únosnou míru, může vzniknout stres chronický, kdy dochází k projevům nespavosti a stavům trvalého napětí. Často se objevuje i narušení fyzického zdraví: srdeční


onemocnění, zánět žaludeční sliznice, žaludeční vředy, rozvinutí cukrovky apod. Odhaduje je, že stres hraje roli u více než poloviny všech zdravotních potíží, podle některých studií je to až 80 %. Stresogenní příčiny obezity jsou známy a zkoumány. Zejména dlouhodobý stress se podílí na vzniku obezity. Nadměrná konzumace se stává zklidňující rekací na nekli a frustraci. Stres zhoršuje kvalitu jídelníčku, výrazně ovlivňuje chuť na sladké. Existují i studie, potvrzující přímé působení stresu při zvýšením příjmu potravy, a to na břišní tukovou tkáň, kdy zvyšuje ukládání tuku do viscerální oblasti. Stres je současně častou příčinou jojo efektu, zejména u těch pacientů, kteří po určitou dobu ukázněně dodržovali dietní režim, ale neodstranili prvotní příčinou obezity, kterou byl stres.


B02329 Monitoring a terapie obezity (1) Leoš Středa Rajko Doleček Praha 2017

Profile for Leoš Středa

Doc. MUDr. Leoš Středa, Ph.D.: Monitoring a terapie obezity- 1.část (výuka 1. LF UK v Praze)  

Přednášky, kterými vyučují mediky 1. LF UK Doc. MUDr. Leoš Středa a Prof. MUDr. Rajko Doleček, jsou na téma jak hubnout a jak zhubnout a hla...

Doc. MUDr. Leoš Středa, Ph.D.: Monitoring a terapie obezity- 1.část (výuka 1. LF UK v Praze)  

Přednášky, kterými vyučují mediky 1. LF UK Doc. MUDr. Leoš Středa a Prof. MUDr. Rajko Doleček, jsou na téma jak hubnout a jak zhubnout a hla...

Advertisement

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded