Issuu on Google+

Paní Voda vyšla z jeskyně, přivolala velký mrak, posadila se na něj a pomaloučku vyletěla nad les. Jedním máchnutím vykouzlila déšť, aby dala napít všem stromům, keřům a kytičkám. Zbývala ještě zvířátka a kouzelné bytosti, a tak zase pomaloučku slétla na zem. Tam z vlasů vymačkala proudy vody. Z nich vznikl malý potůček pro zvířátka, aby se měla jít kam


napít. Ve chvilce se celý les napil a začal se uzdravovat. I starý dub se vyléčil. Stal se z něho nádherný zelený strom. Jeho listy se krásně zelenaly po celé koruně a kolem něj kvetly květiny, které zářily všemi barvami. Když měla Paní Voda všechno hotovo, zůstala sama. Začalo jí být smutno. Na obloze zahlédla sluníčko, které bylo také samo. Zavolala na něj:


„Sluníčko, vidím, že jsi samo stejně jako já. Můžeme si spolu povídat, jestli chceš?“ Sluníčko jí na to odpovědělo: „Proč ne? A když budeš chtít, pomohu ti les rozveselit. Les a zvířátka už nemají žízeň, ale jsou pořád nějací smutní. Když ještě trochu zapršíš, já budu do toho svými paprsky svítit, a vznikne nám krásná duha.“ Jak sluníčko řeklo, tak se i stalo. Vznikla krásná duha plná


nádherných barev a každý, kdo ji uviděl, se začal smát, až se postupně zaradoval celý les. Teď už Paní Vodě zbývalo jen zajistit, aby bylo vody pro les a zvířátka dost a aby byla stále krásně čistá.


Pani Voda 2. kapitola