Tak třeba ona dívka, která šla sama do metra − co mohla udělat před tím, než se octla na opuštěném nástupišti? Proč byla sama? Nemohla na vlak počkat poblíž staničního dozoru (byl-li zde jaký)? Proč neměla doprovod? Proč si nekoupila slzný sprej v provedení do kabelky? Nebo dokonce, proč raději nezůstala přes noc u přátel? Stejně tak žena napadená manželem, neschopná se fyzicky bránit − proč manžela už dávno neopustila? Proč tu noc zůstala doma? Proč někoho nepřivolala? A muž nečekaně odvedený policií − jakých taktických chyb se dopustil, že se nechal takhle zaskočit? Jak tomu mohl předejít? Abychom si to shrnuli, pokud není možné dělat nic, pokud je situace zablokovaná, nezbývá divákům než být svědky tragédie. Polský režisér Grotowski někde řekl, že diváci by vždy měli být svědky události, a jako příklad zmínil jednu scénu, která na něj udělala obrovský dojem. Byla z filmu o buddhistickém mnichovi ve Vietnamu, který se na protest upálil. Praskání plamenů splývalo s chrčením jeho dechu. Tento velmi působivý obraz se skvěle hodí pro divadlo, kde má divák být svědkem. Avšak v divadle utlačovaných je divák role svědka dalek. Diváko-herec je, nebo musí udělat vše pro to, aby byl, protagonistou dramatu. Proto se v něm obraz mnicha odsouzeného zemřít, obraz muže, který již nemůže být zachráněn, nedá použít. Tato scéna se při nácviku reálného jednání, které je základním cílem všech forem divadla utlačovaných, nedá uplatnit. Ve správně pojatém divadle fórum by scéna s mnichem zachycovala okamžik, kdy mnich politý benzínem drží v ruce ještě nezapálenou sirku. V této klíčové chvíli, kdy věci ještě nebyly uvedeny do pohybu, by mohlo začít vynikající fórum. Ale pokud tělo již hoří, nedá se dělat vůbec nic. Na mysli mi vytanula také kniha jistého židovského lékaře, kde jsou popsána nacistická zvěrstva a postupné zavádění protižidovských zákonů. Nejprve povinné nošení Davidovy hvězdy − proč ne, říkali někteří, když jsme na to hrdí? Poté zákaz provozovat povolání jako lékař a právník − proč ne, říkali opět, když můžeme vykonávat jiná povolání a tím, že se těchto vzdáme, uklidníme nepřítele? Pak povinnost žít společně v ghettech − proč ne? Nakonec transporty do koncentračních táborů a smrt. Onen lékař nikde ve své knize nacisty neomlouvá za to, že povraždili příslušníky jeho rasy, a přesto se jako žid sám sebe táže − v plynových komorách jsme již nemohli dělat nic, ale před tím, nemohli jsme něco udělat před tím? To je pro divadlo fórum podnětné téma − nedalo se něco dělat dřív, než věci zašly až sem? Kdo by to býval mohl udělat? Proč to neudělal každý? A kdyby se totéž odehrávalo znovu, co bychom mohli dělat? (Samozřejmě, že když si uvědomili nebezpečí, které jim hrozí, začali
75