Page 1


OBSAH / ÚVODNÍK /2

OBSAH: Úvodník Velikonoce Výročí a významné dny Čeští svatí a patroni Pohádka Zpívánky Říkanky a hádanky Kam s dětmi v Istanbulu Básnička Omalovánka Krajánkova knihovna Čtení na pokračování Hrátky s češtinou Český zeměpis Putování za chutěmi Krajánkovo tvoření Dětské centrum

Milé děti,

2 3 4 5 6–7 8 9 10–11 12 13 14–15 16–17 18–19 20 21 22–23 24

Redakce časopisu Krajánek: Barbora Aydın Eva Sevinçli Hana Katzourakiová Ivana Kaçmaz Jana Schulzová Jitka Lores Zákoucká Kateřina Balunová Marie Švédová Mirka Čechovská Monika Tutucu Radka Çelik Soňa Alfieri Soňa Klimešová Titulní stranu připravila: Magdaléna Sevinç Jazyková korekce: Lucie Yakut, Barbora Aydın Grafická úprava: Radka Çelik, Ivana Kaçmaz Odpovědná redaktorka: Radka Çelik Kontakt: krajanek@krajaneistanbul.cz www.facebook.com/casopiskrajanek © Čeští krajané v Istanbulu

je to tady, po roce k nám přišlo zase jaro, nejen podle kalendáře. Když se totiž podíváte z okna, tak už neuvidíte žádný padající sníh, děti stavějící sněhuláka ani pána, který seškrabuje námrazu ze svého auta. Naopak uvidíte svítit sluníčko, možná se sice občas schovává za mraky, ale i tak začíná hřát. Na zemi začínají pučet kvítka a stromy také pomalu, ale jistě rozkvétají. A věděly jste, že i zvířátka se probouzejí ze zimního spánku? Jak by také ne, kdo by chtěl prospat tohle krásné období! Umíte si představit, že byste celou zimu spaly a vzbudily se jenom na jídlo?:-) Teď už ale musíme zahnat myšlenky na zimu, protože je před námi jaro a s ním i nová dobrodružství! Konečně si zase budete moci hrát venku, chodit do parku, na procházky, jezdit na kole… Taky se moc těšíte? Až na nějakou takovou procházku půjdete, dívejte se pořádně kolem sebe, ať o tu krásu nepřijdete a třeba si utrhněte kytičku, kterou si dáte na stůl, abyste si jaro přinesly i domů. Mějte se krásně a užijte si nové vydání Krajánka! Krajánkova redakce


V

elikonoce... všichni se na ně už těšíme! Ale na co vlastně? Velikonocemi, důležitým křesťanským svátkem, si připomínáme Velkou noc, zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Slaví se každý rok jindy, a to první neděli po prvním jarním úplňku. Jsou to nejen církevní svátky, ale také oslava jara, probouzení po zimě. Pro děti – a nejen pro ně – je to příležitost vrhnout se střemhlav do víru velikonočních tradic a zvyků; do tvoření, malování, výzdoby, pečení i zpěvu. Zvyklosti se pochopitelně mohou dosti lišit kraj od kraje. Povězme si ale o těch nejtradičnějších.

A které hlavní zvyky a tradice máme na mysli?

Malování a jiné zdobení vajíček Chcete-li to zkusit, postačí vajíčko, ať už vařené nebo vyfouklé, obyčejné barvy se štětcem, speciální barvy na vajíčka, ale například i cibulové slupky, v nichž se vaří syrová vejce, dále pak obtisky s velikonočními motivy nebo pro ty zručnější včelí vosk či malinká vrtačka. K tomu dávka fantazie a můžete začít.

Pletení pomlázky a koleda Děvčata, mějte se na pozoru! Někdo ji sice použije jen na velikonoční výzdobu, ale jsou i tací chlapci, kteří si pomlázku koupí či dokonce sami doma z proutí upletou a na konci ozdobí barevnými stuhami. A pak s ní za zpěvu koled na Velikonoční pondělí „vyšlehají“ dívky. Vykoledovat si mohou především nazdobená vejce, sladkosti, zejména pak čokoládová vajíčka.

Tradiční pokrmy Vánoce mají svého kapra s bramborovým salátem a cukroví, na Velikonoce by pak na svátečním stole neměl chybět beránek, mazanec nebo jidáše. Beránčí tentokrát nebude pečínka, ale piškotový, případně tvarohový moučník ve tvaru ležícího beránka. Očička mu udělejte z hrozinek nebo z lentilek a nezapomeňte na mašli kolem krku. Ke snídani o velikonočních prázdninách zachutná také mazanec, na povrchu krásně lesklý bochánek posypaný mandlovými lupínky, po jehož rozkrojení se vám, děti, určitě bude chtít dloubat šťavnaté hrozinky. Ten, kdo dá přednost „menšímu soustu,“ nechť si upeče medem slazené jidáše připomínající tvarem svinutý provaz či uzlík. A pokud jste byli v koledování úspěšní, poohlédněte se rychle po nějakém zaručeném receptu na vajíčkový salát, vaječnou pomazánku, vajíčkovou tlačenku, vaječný... :-)

zdroj: kraslice

3/ VELIKONOCE

Velikonoční zvyky a tradice


VÝROČÍ A VÝZNAMNÉ DNY /4

4. dubna 1915 v Příbrami se narodil Jan DRDA Byl to český novinář a spisovatel. Psal knížky pro dospělé i pro děti. Pro ně napsal knížku České pohádky a vytvořil filmové scénáře k pohádkám jako Hrátky s čertem, Dařbuján a Pandrhola nebo Dalskabáty hříšná ves aneb zapomenutý čert. Napsal, mimo jiné, filmový námět pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Viděli jste již některou z nich?

15. dubna 1452 v italské Vinci se narodil Leonadro Da VINCI Byl to velmi talentovaný člověk, který vynikal v mnoha disciplínách: malířství, anatomii, vědě, filozofii, hudbě a literatuře. Jako první napsal knihu o lidské anatomii, to je z čeho se skládá lidské tělo, udělal první návrhy helikoptéry, ponorky nebo auta. Je autorem světově známého obrazu Mona Lisa (La Giaconda), který můžete vidět v pařížském muzeu Louvre.

MEZINÁRODNÍ DEN DĔTSKÉ KNIHY 2. duben Datum bylo stanoveno záměrně, neboť v tento den se narodil známý pohádkář Hans Christian Andersen. Kdo by neznal jeho Malou mořskou vílu nebo Sněhovou královnu? Cílem Dne knihy je přiblížit dětem knížky a rozvíjet jejich fantazii.

ČARODĔJNICE Filipojakubská noc Se odehrává od pradávna v noci z 30. dubna na 1. května. Tuto noc, která je magická, se lidé schází u zapálených ohňů, aby oslavili příchod léta a s ním radost, mládí a plodnost. Lidé kdysi věřili, že tuto noc se slétají čarodějnice na tajemný sabat, aby čarovaly. Jako ochranu před jejich kouzly lidé zapalovali ohně, pálili košťata a dělali spoustu protičarodějnických „opatření“.


Milé děti, jmenuji se Vojtěch a stejně tak jako sv. Zdislava i já bych vám rád povyprávěl, kdo že to vlastně jsem, spíše byl. Tak co, zkusíme ten příběh poskládat dohromady?

B

ylo to někdy kolem roku 956, kdy jsem přišel na svět. Můj tatínek se jmenoval Slavník a byl významným českým knížetem, zakladatelem rodu Slavníkovců. Spolu s mojí maminkou Střezislavou a mými pěti sourozenci jsme žili na hradě v Libici nad Cidlinou. A jaké bylo mé dětství? Řekněme, že šťastné a nalinkované. Ono víte, Slavník byl jeden z těch tatínků, kteří vám naplánovali budoucnost dřív, než vás čáp vůbec přinesl. A tak jsem byl vychováván tak, abych mohl v dospělosti zastávat nějakou významnou funkci. Všechny plány se však rozplynuly jako pára nad hrncem, když jsem vážně onemocněl. Maminka s tatínkem už nevěděli, jak mi pomoci, a tak mě položili na oltář Panny Marie. A stal se zázrak! Během pár dnů jsem byl zdravý jako rybička! Tatínek, protože to byl muž, který vždy splácel své dluhy, slíbil na oplátku Panence Marii, že já se stanu knězem a že jí a Pánu Bohu budu věrně sloužit. A tak se také stalo. Takové povolání duchovního vyžadovalo to nejlepší vzdělání, a proto jsem odjel do Magdeburgu. Tenkrát tady působil arcibiskup Adalbert. Ten mi vyprávěl o svých cestách, o pomoBiřmování – obřad, při kterém se křesťan pevněji spojuje s Bohem a s církví. Poskytuje biřmovanému zvláštní sílu Ducha svatého, aby víru šířil a bránil ji. ci druhým, o trápeních, se kterými se setkal. Byl to takový můj magdeburský tatínek. Poté, co jsem hravě zvládl biřmování a přijal po svém učiteli druhé jméno Adalbert, vrátil jsem se do Čech. Tady si mě pod svá křídla vzal biskup Dětmar. Na toho, přiznám se, vzpomínám

jen nerad. Na smrtelné posteli se mi svěřil, že své povolání vykonával špatně a k lidským hříchům se otáčel zády. Já jsem si řekl, že se z jeho chyb ponaučím. Když Dětmar zemřel, byl jsem totiž já zvolen novým biskupem. To vám byla panika! Nikdy předtím jsem to nedělal! Pak jsem si ale řekl, že žádný učený z nebe nespadl a panika byla rázem pryč. Jako správný biskup jsem se snažil bojovat s hříchy tehdejší společnosti. No věřily byste tomu? Bratr si brával sestru, teta svého synovce, obchodovalo se s otroky a dokonce se pořádaly hlučné nedělní trhy. Ano, v neděli! V den odpočinku! Bohužel takových hříšníků bylo mnoho a já nevěděl, jak si s nimi poradit. Rozhodl jsem se tedy z Čech odejít a pomáhat tam, kde mou pomoc vítali. Zanedlouho mi začaly chodit dopisy s prosbami, abych se vrátil. Řekl jsem si, že těm Čechům dám ještě jednu šanci. Tentokrát jsem si však s sebou přivezl posily v podobě italských mnichů. Pro ně jsem založil Břevnovský klášter. Musím se pochlubit. Byl to první mužský klášter

v Čechách. Bohužel ani pomoc mnichů nestačila, rozhodl jsem se odejít podruhé. A ještě že tak! Jen rok po mém odchodu vyvraždili celý můj rod. „Tak to byla poslední kapka! Do Čech už se nevrátím!“ řekl jsem si. Odešel jsem do Polska a dále do Pruska, kde jsem se snažil mezi lidmi šířit křesťanskou víru. Prusové ale víru přijmout nechtěli a na jejich posvátném místě mě nakonec rituálně obětovali. Jóóó, to vám byla bolest! Ale v roce 999 mě prohlásili za svatého a to mi opět vykouzlilo úsměv na tváři. Pro své skutky jsem se stal patronem české země. Takže pozor na své chování, děti! Protože oči mám stále na stopkách.

5/ ČEŠTÍ SVATÍ A PATRONI

Svatý Vojtěch


POHÁDKA /6

Jirka s kozou Na motivy pohádky Karla Jaromíra Erbena

B

yl jeden král a měl smutnou dceru. Král prohlásil, že ji ožení s tím, kdo ji rozesměje. Pastýřův syn Jirka povídal, že to zkusí. Vzal si s sebou kozu, která byla taková, že když on chtěl a řekl: „Kozo, drž!”, že každého, kdo šel kolem, držela, a ten u ní pak musel zůstat. Jirka kozu vzal, šel a potkal muže s nohou na rameně. Jirka povídal: „Proč máš nohu na rameně?” A on: „Když ji sundám, doskočím sto mil.” Tak ho Jirka vzal s sebou do služby. Šli a potkali dalšího s prkýnkem na očích. „Proč máš na očích prkýnko?” A on: „Když to prkýnko zdvihnu, vidím sto mil.” Tak se k nim též přidal. Pak potkali třetího kamaráda s lahví pod paží a místo zátky v ní držel palec. „Proč tam palec držíš?” „Když ho vytáhnu, dostříknu sto mil, a to, co chci, zastříknu. Jirka ho taky vzal s sebou. Přišli do královského města a nakoupili pentle na kozu. Zašli do hospody, a tam už bylo zařízeno, že až takoví lidé přijdou, aby jim dali jist a pít, co budou chtít, že to král všecko zaplatí.

Jirka a jeho kamarádi kozu pentlemi ovázali a dali ji do sednice šenkýři. Ten ji dal do přístěnku, kde jeho tři dcery ležely. Jirka zavolal: „Kozo, drž!”

Jedna z dcer, Manka, chtěla získat pentle a šla je odvázat z kozy. A když se nevracela, šly ji ostatní na pomoc a zůstaly tam všechny jako přilepené. Ráno šel Jirka pro kozu a vedl všechny tři pryč: Šli přes ves, rychtář koukal z okna. „I fuj!” povídá, „Kačenko, co to, co to?” Šel a popadl ji za ruku, chtěl ji odtrhnout, ale zůstal u ní taky. V uličce potkali pastýře, jak žene stádo krav, býk se otřel o Káču, uvázl, a Jirka ho taky vedl. Přišli před zámek, ze kterého vyšli ven sloužící, a když celý ten průvod viděli, šli ke králi a vše mu pověděli. Princeznu vyvedli nahoru k oknu, ona se dívala na průvod s kozou a smála se, až se zámek otřásal. A teď se Jirky král ptal na jeho původ a oznámil mu, že mu princeznu nemůže dát, protože je prostého rodu, ledaže by ještě něco vykonal. Ze studánky vzdálené sto mil pokud za minutu přinese koflík vody, princeznu dostane. Jirka řekl tomu, co měl nohu na rameni: „Ty jsi povídal, že když sundáš nohu, doskočíš sto mil.” Ten sundal nohu, skočil a byl u studánky. Chybělo málo do doby, kdy se měl vrátit, a on nepřicházel. Jirka povídá druhému, ať se podívá, co se děje. „On tam u studánky leží a spí!” - „To

zdroj


Na zámku Jirkovi ale uložili další kousek. Nedaleko ve skále je jednorožec hubící mnoho lidí, jestli ho Jirka shladí ze světa, princeznu dostane. Jirka vzal své pomocniky a šli do lesa, až přišli ke smrčině. Našli tam tři zvířecí pelechy. Jirka a kamarádi si nabrali kamení a šišky a vlezli

vzali ji na ramena a nesli ji do zámku.

Král lamentoval, že tentokrát pastýřovi musí svou dceru dát. „Ne, pane králi,” povídá jeden sloužící, „to nemůže být. Vždyť je prostého rodu, aby dostal královskou dceru! My ho musíme ze světa sprovodit.” Král na to přikázal, aby poslouchali, co bude Jirka mluvit, podle řeči že poznají, co je zač a jak na něj. Na zámku bydlela jedna žena, ta to slyšela a pak Jirkovi povídala: „S tebou nebude dnes dobře, chtějí tě sprovodit ze světa.” - „I toho se nebojím, už když mi bylo dvanáct let, zabil jsem jich jednou ranou dvanáct.” Ale to bylo tak, že máma upekla placku, vlítlo mu na ni dvanáct much a on je naráz zabil. To když na zámku slyšeli, řekli; „Jinak to nepůjde, než že ho musíme zastřelit!” Potom dali nastoupit vojáky, že mu udělají slávu, že ho budou oddávat na nádvoří. Tak ho tam vyvedli a vojáci chtěli už do něho vypálit. Ale Jirka řekl tomu, co držel v láhvi místo zátky palec: „Vytáhni palec a všechno zastříkni!“ „Ó pane, to já rád udělám.” Vytáhl palec a všecky je zastříkl, až byli všichni slepí a žádný nic neviděl.

nahoru na strom. A když si zvířata lehla, pustili dolů kámen na jedno z nich, na jednorožce. A ten řekl tomu druhému zvířeti: „Dej pokoj, nešťouchej mě!” - Ale to odpovědělo: „Já ti nic nedělám.” - A zas na toho jednorožce zeshora pustili kámen. - „Dej pokoj, už jsi to udělal podruhé.” - „Vždyť já ti nic nedělám!” Pak se popadli a prali se, až se váleli po zemi. A jednorožec chtěl druhé zvíře probodnout; ale ono uskočilo a jednorožec, jak se po něm prudce ohnal, zapíchnul se rohem do stromu a nemohl ho vyndat ven. Jirka se svými kamarády skočil ze smrku dolů, dvě zvířata utekla a tomu třetímu, jednorožci, usekli hlavu,

Na zámku když viděli, že to jinak nepůjde, řekli Jirkovi, že mu tedy princeznu dají. Potom ho oblékli do pěkných královských šatů a byla slavná svatba.

7/ POHÁDKA

bude zle,” povídá Jirka, „už má čas se vrátit. Ty, třetí, ty jsi povídal, že když vytáhneš palec z té láhve, že dostříkneš sto mil; stříkni tam, ať vstává.” Třetí kamarád vytáhl palec z láhve a stříkal. Jirka povídá tomu druhému: „Podívej se, jestli už se tam hýbá nebo co dělá.” „Och pane, už vstává a nabírá vodu a vrací se.”


ZPÍVÁNKY /8

Bílá paní na hlídání Navazujeme na rozhovor s Vhrsti z březnového čísla a s laskavým svolením autorů vám přinášíme písničku z večerníčku Bílá paní na hlídání, který najdete ve videoarchivu České televize. Text: Pavel Brycz Hudba: Zdeněk Zdeněk

zdroj


zdroj

Peru, peru, ty per taky, dřív než přijdou velké mraky. Peru jako o závod, přijde mi to všechno vhod. Peru, peru, máchám, máchám, věším, věším, cákám, cákám.

Vrabčák dělá malé skoky, hopy, hopy, hop. Zkusím já to po něm taky, hopy, hopy, hop.

H á d a n ky

Černé zvíře, vidím v díře, u hlavy růžky, v rukou nůžky,

hladký má kabátek a chodí nazpátek.

Které zvíře pije nejdražší nápoj?

rak

komár

Je domeček bez okýnek a v něm tisíc panenek, na zobáčku med, na ocásku jed. včela, úl

Je to tvoje, ale jiní toho užívají víc, než ty sám. Co je to?

jméno

Jazyk ol amy V naší peci piští myši, v naší peci psíci spí. Sysel myslí, že v té pixli je syslí musli. Kotě v bytě hbitě motá nitě.

9/ VOLNOČASOVKY

Říkanky pro nejmenší krajánky


KAM S DĚTMI V ISTANBULU /10

Hagia Sofia

zdroj:

Na

še toulky po náměstí Sultanahmet dnes pokračují návštěvou stavby Hagia Sofia. Poznáte ji podle toho, že má oranžovou barvu a vypadá hodně staře. A aby taky ne! Vždyť už tam stojí celých 1500 let!!! Před tak hodně dávnou dobou neexistovalo ani Turecko, ani Istanbul. Město Istanbul se jmenovalo Konstantinopol a nacházelo se v Byzantské říši, které v té době vládl císař Justinián I. Právě ten se rozhodl, že nechá postavit honosný chrám, o kterém by se povídalo široko daleko, a tak najal 10 000 mužů, kteří po dobu šesti let dokázali tak obrovskou stavbu posta-

vit. Hagia Sofia byla původně postavena jako chrám, tedy místo, ve kterém se provozovaly křesťanské bohoslužby. Název „Hagia Sofia” pochází z řečtiny a znamená „boží moudrost.“ Proto se také Hagia Sofia někdy nazývá Chrá-

zdroj:

Mozaika znázorňující chrám v dobách jeho největší slávy

mem boží moudrosti.

zdroj:

Když v roce 1453 dobyli město Konstantinopol Osmané, přinesli s sebou i svou víru, islám. Nový panovník města, sultán Mehmed II., nakázal, aby chrám Hagia Sofia nikdo nezničil.


zdroj

zdroj:

Hagia Sofia byla téměř 1000 let největší křesťanskou katedrálou na světě a přes 450 let jednou z nejznámějších mešit islámského světa. Její historický význam, ale i možný budoucí náboženský konflikt, rozeznal roku 1934 první turecký prezident, Mustafa Kemal Atatürk, který Hagii Sofii sekularizoval, což znamená, že budově odebral jakýkoliv náboženský vliv a udělal z ní muzeum.

zdroj:

zdroj:

Průřez budovy Chrámu boží moudrosti—Hagia Sofia.

zdroj:

11/ KAM S DĚTMI V ISTANBULU

Byly však provedeny vnitřní i vnější úpravy stavby a to tak, že se z chrámu (místa uctívání Ježíše Krista) stala mešita (místo uctívání Alláha). Interiér budovy a mozaiky na stěnách s křesťanskými motivy byly přemalovány a nahrazeny obrovskými kulatými disky s nápisy důležitých muslimských bytostí. Kolem budovy byly dostaveny minarety, tenké vysoké věže, které slouží ke svolávání k modlitbě.


BÁSNIČKA /12

TUREK Jiří Žáček

V Cařihradu na zápraží

Vaří kávu s vůní dálek,

tlustý Turek kávu praží,

vypijme si jeden šálek,

vaří kávu na turka,

jeden šálek pro všecky,

nos má jako okurka.

kteří mluví turecky:

V řicaduhra zánažípra týtlus rektu vuká žípra, říva vuká nakatur, mános koja okakur. Zajímavostí téhle básničky je to, že se rýmuje v originále i v přesmyknuté verzi!


13/ OMALOVÁNKA


KRAJÁNKOVA KNIHOVNA /14

Z

ábavný, přemýšlivý rošťák s duší malého kluka. Ví, že chybovat je lidské, a tak si nedělá těžkou hlavu z toho, když občas něco zpacká. Četli ho už vaši rodiče a zamilujete si ho i vy od první chvíle, kdy zaboříte nos do jeho knih. Pro děti píše již dobrých padesát let a každé jeho nové dílo je dalším klenotem dětské literatury. Tvorba Jiřího Žáčka je, stejně jako on sám, plná milé moudrosti a laskavého humoru.

Jiří Žáček Literární ocenění: tři Zlaté stuhy, Český bestseller 2013 za knížku Krysáci jsou zase spolu a řada dalších...

Otázky kladla Lenka Kanellia.

„Aprílová škola“ – Chodil jste rád do školy? Ano. Ani ne tak na vyučování, jako na kamarády. Všichni jsme chodili do stejné třídy a měli jsme dobrou partu.

„Dvakrát dvě je někdy pět.“ – Jak Vám šla matematika? Vždycky za jedna. Zdědil jsem matematické myšlení po otci, akorát mě matika nebavila. Můj nejmilejší předmět byla tělesná výchova, postupně jsem se však zamiloval do češtiny a literární výchovy.

„Abeceda“ – Které písmenko máte nejraději? Jako kluk jsem neuměl vyslovit Ř, ale dnes mám tuhle hlásku nejradši. Takovou vzácnost mají kromě Čechů snad jen Kašubové. Dokonce jsem napsal Sonet k poctě hlásky Ř.

„Proč se ten kůň tolik směje“ – Co Vás zaručeně rozchechtá? Staré filmové grotesky. Židovské anekdoty. Děti - s těmi bývá ohromná legrace a člověk vedle nich zaručeně omládne.


Miloval jsem plavání v moři, zvlášť když byly vlny, ale rakovina mě o tuhle radost připravila.. Dýchám otvorem v krku a s tím se nedá koupat. Tak aspoň obdivuju moře ze břehu.

„Hrůzostrašné pohádky pro malé strašpytlíky“ – Bál jste se, když jste byl malý kluk? Samozřejmě. Tátové nás vychovávali k tomu, že kluk se nesmí bát a chlapi nebrečí, ale maminky věděly, že zabrečet si tajně neuškodí, a bát se může být dokonce příjemné, když se člověk drží mámy za ruku a před všemi draky a čerty se může ukrýt pod peřinu.

„Nesedejte na ježka“ – Také se Vám občas stávají takovéhle malé „nemehloviny“? Bez takových nemehlovin - já jim říkám koniny - by byl život příšerná nuda. Oblíbenou koninou bylo v základní škole namáčení dívčích copánků do kalamáře s inkoustem (my jsme ještě psali pery na násadkách), to řešil náš kantor pohlavkem (tehdy nebyl zákaz tělesných trestů); na střední škole pak hraní fotbálku ve třídě, což často končilo rozbitým oknem - a následnými dvojkami z chování. A když se k tomu přidalo naskakování do jedoucího vlaku, dostal jsem z chování trojku. Takže jsem se svým dětem nemohl dávat za příklad - viděly moje vysvědčení! Ale z normálních předmětů jsem míval lepší známky než z chování.

„Čáry máry fuk, ať jsem zase kluk“ – Chtěl byste být zase klukem? Aby ne! Vyrůstal jsem v obyčejné rodině, bydleli jsme ve 2 + 1, neměli jsme ani auto, do ciziny se tenkrát moc nejezdilo, ale dobrodružství jsme prožívali každý den. Když jsme přišli ze školy, hodili jsme tašku do kouta a hurá ven. Neměli jsme televizory, počítače ani mobily, ale zato jsme propátrali celé město a okolí, plavili se po řece a hráli si v lesích, sportovali jsme a po večerech četli jako diví. Nikdy jsem se v životě necítil tak svobodný, jako v klukovských letech.

„Čím budu, až vyrostu?“ – Čím jste se chtěl stát Vy? Jako kluk jsem chtěl být námořník - ale dnes bych byl raději kluk. Anebo holka!

NEJOBLÍBENĚJŠÍ Barva: Žlutá. Žluť pampelišek, housátek, sluníčka. Vůně: Vůně lesa. Vůně moře. Vůně žen a dětí. Zvuk: Lidský hlas při zpěvu. Šumění řeky nebo příboje. Květina: Chrpa, ale polí zaplevelených chrpami je už málo. Roční období: Jaro. Po dlouhé zimě je jaro jako znovuzrození. Den: Nemám. Každý den, kdy se přihodí něco milého...

15/ KRAJÁNKOVA KNIHOVNA

„Ahoj, moře“ – Houpete se rád na mořských vlnách?


ČTENÍ NA POKRACOVÁNÍ / 16 Napsala: Markéta Pilátová, nakladatelství Meander

Část pátá Kiko se rozloučila s Evou a spěchala za tatínkem, aby mu honem pověděla všechna nová česká slova, a taky mu chtěla vyprávět o labutích, o květinových vůních v Podzámce a hlavně o Evě. Tatínek ale v jejich bytě za vrátnicí nebyl. Paní vrátná Evě rukama ukázala, že je tatínek nahoře. Kde jinde než v knihovně! Pomyslela si Kiko a vydala se, kam jí ukazovala paní vrátná. Prošla velkým nádvořím, vysypaným štěrkem, kolem dvou ohromných soch ramenatých andělů a kolem dvou dřevěných děl. Cítila se na zámku hned jako doma, vůbec ji nepřekvapovaly rozlehlé chodby a zatuchlá vůně kamenných zdí a dřeva, kterým byly vykládané velké sály. Po zámku ještě nechodily žádné výpravy, a tak si Kiko vesele vyšlapovala po dlouhých chodbách sama. Paní průvodkyně Prokopová zatím nemusela provádět návštěvníky, a tak seděla na konci schodiště na malé židličce a pletla. Ukázala Kiko na velké dvoukřídlové dveře, nad nimiž byl nápis STARÁ KNIHOVNA. Kiko vytáhla svůj malý sešitek na slovíčka a nápis si opsala, pak se Evy nebo tatínka zeptá, co znamená stará. Opřela se do těžkých dveří, ty zavrzaly

a Kiko se ocitla v důvěrně známém světě. Vykračovala si spokojeně po naleštěných parketách a vdechovala vůni starých knih ukrytých ve velkých skříních s mřížemi, které byly jemné jako nějaká železná krajka. A když Kiko zvedla hlavu ke stropu, uviděla, jak na barevných freskách sedí tlusté bohyně, kolébají nohama a pojídají hrozny

červeného vína. Nejvíc ale Kiko ohromily obrovité glóbusy, s nimiž se dalo otáčet. Hned to zkusila, i když si byla jistá, že je to zakázané. Otáčecí glóbusy byly čtyři, dva velké a dva menší, a vypadaly jako barevné balóny, jen se vznést. Stačilo k nim přidat koš, zašeptat nějaké kouzelné zaříkadlo a hned by člověka odnesly do všech těch zemí, které jsou na nich namalované, pomyslela si Kiko


Díval se upřeně na Kiko. Zdálo se, že se mu ani trochu nezamlouvá, že ho Kiko s tatínkem vyrušili. Když se vrátili dolů do bytu, byla už skoro tma. Kiko se úplně točila hlava z tatínkova vyprávění o tom zvláštním králi z knihy, ze všech těch nových věcí a hlavně z představy, že zítra půjde znova do školy. Když se s tatínkem navečeřeli a popřáli si dobrou noc, Kiko si vlezla do své nové postele a převyprávěla plyšovému medvídkovi Nurimu Pověst o Zrzavém králi, kterou jí v knihovně vyprávěl tatínek. „Byl jednou jeden zrzavý král,“ šeptala medvídkovi do uší. „A ten král měl za manželku velice krásnou královnu, ale vůbec na ni nebyl hodný. Pořád jí něco vyčítal a nikdy nebyl spokojený s tím, jaké nosila šaty nebo jak se česala, dokonce ani s tím, jak si vesele celé dny prozpěvovala. Nikdy se mu nelíbilo, jak královna vyšívá královské kapesníčky,

Pokračování příště

ani jak leští jeho stříbrné brnění. Přitom brnění mohla leštit jenom královna, protože král nedovolil, aby na jeho zbroj sáhnul někdo ze služebnictva. Král byl zkrátka velice náladový. V jednom kuse musel totiž odjíždět do války a bojovat s divokými a krutými Turky, kteří neustále pořádali nájezdy na Moravu a také do Uher. Královna se svého muže bála, hlavně jeho tenkého, dlouhého meče a špatné nálady. Ti dva měli spolu ale dcerušku, malou princezničku. Byla krásná a veselá jako její maminka a vždycky dokázala svého věčně nespokojeného tatínka uklidnit krásnými písničkami. Uměla moc hezky zpívat. Hrála mu na flétnu a Zrzavý král se pak vždycky přestal zlobit. Jenže malá princezna i její maminka jednou vážně onemocněly. Lidi v celém království tenkrát sužovala zlá horečka, na kterou jich mnoho umřelo. Umřela i královna s malou princezničkou. A král dodnes prý ve Staré knihovně straší a všude svou dcerušku i její maminku hledá. Pozdě lituje, že na ně nebyl hodný, přestože je měl moc rád, jenom to asi neuměl dávat najevo.“ Medvídkovi se ale pohádka vůbec nelíbila. Zrzavý král a jeho zabedněnost ho rozčílily, a tak mu Kiko musela slíbit, že mu zítra povypráví nějakou jinou, veselejší. Pak Kiko konečně usnula.

17/ ČTENÍ NA POKRAČOVÁNÍ

a zkoušela otáčet každým z nich. Náramně ji bavilo prohlížet si barevné mapy. Pak ji ale vyrušil tatínkův hlas: „No to jsem si mohl myslet, že tady budeš dělat neplechu!“ Tatínek se ale nezlobil doopravdy. Měl radost, že Kiko vidí, a hned jí začal ukazovat knihovnu. Zavedl ji ke svému pracovnímu stolu, kde měl položenou vzácnou knihu. Zrovna léčil příliš vybledlou barvu na jednom obrázku. Byl na něm vousatý král v modré košili a na hlavě měl velikou korunu, která mu tak trochu sjížděla do čela. Kiko se moc nelíbil, protože měl rezavé fousy a dlouhé vlasy a v ruce držel tenký meč.


HRÁTKY S ČEŠTINOU / 18

Milí krajánci, určitě jste si již všimli změny, která na vás na těchto stránkách čeká. Tentokrát si pro vás Krajánek připravil hru — domino. Znáte ji? Poproste maminku, tatínka, brášku nebo sestřičku a zahrajte si. Kartičky si vytiskněte, podlepte papírem a poté rozstříhejte v místech, kde jsou symboly nůžek.

Jak se domino hraje? 1. Kartičky domina se zamíchají a položí obrázkem dolů. Každý hráč dostane čtyři kartičky. Zbytek kartiček se srovná na hromádku. 2. První hráč vyloží jednu kartičku na stůl a pokud má další hráč slovo shodné s obrázkem na kartičce, může je přiložit. Shodný obrázek a slovo musí být vždy vedle sebe. 3. Nemá-li hráč vhodnou kartičku, musí si vzít jednu z hromádky. V případě, že je na ní shodné

slovo k obrázku, může ji přiložit. 4. Hráči se v tazích střídají. 5. Vyhrává ten, kdo nejrychleji přiložil všechny své kartičky. Je jen na vás, zda-li budete dodržovat tato pravidla nebo si vytvoříte pravidla nová. Hru můžete hrát i sami se sebou.

pomlazka

mazanec

vajícko

tele

beranek

stene

koledník

house

zdroj: pomlázka, koledník, beránek, mazanec, štěně, hříbě, vrba, pentle, jidášky, pupen


vrba

kure

sele

jehne

pentle

hríbe

kuzle

jidasek

vcela

kote

pupen

kvetiny

kosík

19/ HRÁTKY S ČEŠTINOU

zajícek


ČESKÝ ZEMĚPIS / 20

Český Krumlov zdroj

eský Krumlov je mimořádně krásné město a díky tomu, že od roku 1992 je vedeno na seznamu UNESCO, kde jsou zapsány největší světové skvosty mapující dějiny lidstva, je proslavený po celém světě. Jméno města Krumlov je odvozováno z německého výrazu „Krumme Aue“, který je překládán jako „Křivý luh“. A když se podíváte na leteckou fotografii, hned vám bude jasné proč. Řeka Vltava se v těchto místech přímo esovitě kroutí! Městu ze skály dominuje rozsáhlý areál hradu a zámku; je druhý největší v České republice. Patří k němu kromě zámecké věže a zajímavých interiérů (kde můžete obdivovat třeba slavný Maškarní sál, zlatý eggenberský kočár či jedno z nejstarších a nejzachovalejších barokních divadel na světě) i rozlehlé zámecké barokní zahrady. A právě v nich se nachází jeden z dalších světových unikátů: otáčivé divadlo. Představte si, že sedíte v křesle umístěném na pohyblivé točně, která se během představení s vámi otáčí podle potřeby. Přírodními kulisami jsou totiž zámecký park a zahradní letohrádek nazývaný Bellarie. Pohádková představení pro děti se konají odpoledne, večerní jsou spíše pro dospělé. Řekněte, ve kterém divadle vám doporučí vzít si sebou na představení lehčí deku nebo pláštěnku?

Č

zdroj

O zážitky není v Českém Krumlově rozhodně nouze: pokud chcete vědět, jak se ve středověku věznilo a mučilo, stačí zajít do Muzea útrpného práva, v Muzeu marionet zase můžete obdivovat výstavu starých i současných loutek i celých loutkových divadel. V létě je Český Krumlov také městem vodáků. Můžete je pozorovat z Lazebnického mostu nebo z jedné z mnoha malebných kaváren či restaurací podél řeky Vltavy. Ale stejně tak si můžete i sami půjčit loďku či raft nebo i ostatní vodácké vybavení a prohlédnout si Český Krumlov z úplně jiné, zajímavé perspektivy, nebo se třeba i vydat na nějaký delší výlet. A pokud se vám zalíbí atmosféra středověkého městečka, nenechte si ujít krumlovské Slavnosti pětilisté růže, které se zde každoročně konají na konci června. To středověkými kostými, hrátkami, kejklemi zdroj a hodováním ožívá celé město! I Český Krumlov se může pochlubit mnoha pověstmi či legendami. Ta nejznámější vypráví o Bílé paní. Je to Perchta z Rožmberka, která zažila mnoho utrpení a příkoří a proto za svého života vždy ochotně pomáhala a ochraňovala chudé a trpící z celého kraje. Říká se o ní, že dodnes někdy chodí po nádvoří, celá zahalená v bílém.


Tortilla (čti tortija) se připravuje z vajíček a brambor. Někdo přidává zelenou papriku, jiný tuňáka v konzervě, hrášek atd. Nejprve nakrájíme 3 - 4 středně velké syrové brambory na kousky, ty dáme na pánev s rozehřátým olejem a na mírném ohni opékáme, dokud nezměknou a promícháváme, aby se nepřipálily. Mezitím rozšleháme v misce asi 8 vajíček, do kterých přidáme změklé brambory, pořádně promícháme a osolíme podle chuti. Z pánve slijeme většinu oleje a přelijeme na ni obsah misky. Musíme dát pozor, aby se tortilla nepřipekla při okrajích, protože jinak bychom ji nemohli dobře otočit. Španělé si při jejím otáčení pomáhají druhým talířem. Mělký talíř položí na pánev dnem vzhůru a tortilla by do něj měla vypadnout. Talíř otočí a tortillu stáhnou do pánve neopečenou stranou a pomaličku dosmaží.

Hotovou tortillu můžeme nakrájet na kousky a jíme jako jednohubky „pincho" (čti pinčo), nebo nakrájíme na větší kusy, dáme do veky a uděláme plnĕnou bagetu „bocadillo".

tortilla

pincho

bocadillo Tak co, Krajánci, zkusíte si tortillu udělat taky? Jistě se vám podaří a uvidíte, že si na ní moc pochutnáte nejen vy, ale překvapíte i vaše kamády.

Dobrou chuť! Postup výroby tortilly

¡Buen provecho!

21/ PUTOVÁNÍ ZA CHUTĚMI

V dalším pokračování Krajánkova putování se vypravíme do Španělska. Dnes vám představíme snad nejznámější a nejtypičtější španělské jídlo - TORTILLU. Není nijak složité ji vyrobit.


KRAJÁNKOVO TVOŘENÍ / 22

V

Velikonoce jsou tu a s nimi samozřejmě také velikonoční kraslice! Vejce jsou symbolem nového života a probouzející se přírody, proto je tradičně na Velikonoce zdobí lidé barvami a vzory. Věděli jste, že skořápka symboli-zuje zemi? A žloutek? Přece slunce! Tentokrát se společně naučíme, jak si takové barevné velikonoční vajíčko vyrobit. Nejdříve se však musíme s rodiči vypravit na zahradu nebo do parku a natrhat si jarní lístečky a květiny ...

v

Budeme potřebovat: syrová vejce 4 hrnky slupek z cibule zajímavě tvarované menší listy a květy silonky gumičky nůžky hrnec, vodu, ocet a olej

zdroj: obrázky


Vejce i s listem vložíme do silonky a pevně stáhneme gumičkou. Potom dáme vařit hrnec s jedním litrem vody, cibulovými slupkami a špetkou soli (tu přidáme, aby nám vajíčka při vaření nepopraskala). Do vody opatrně vložíme vajíčka a vaříme v cibulových slupkách asi 15 až 20 minut. Během vaření je občas lehce protočíme, aby se barva rovnoměrně rozmístila po celém povrchu vajíčka. Po uplynutí doby vaření necháme vše vychladnout a poté vajíčka opatrně vyndáme, zbavíme je silonkového obalu a lístků, osušíme starou utěrkou nebo ručníkem. Aby se nám krásně leskla, stačí vajíčka „naleštit” kapkou rostlinného oleje nebo troškou másla.

Jak se vám povedla? Veselé Velikonoce a dobrou chuť!

23/ KRAJÁNKOVO TVOŘENÍ

Na čisté vejce přiložíme list nebo květ. Aby nám barva pěkně chytla, hadříkem navlhčeným octem vajíčko opatrně odmastíme ještě před tím, než umístíme list.


Milé děti, vy už, díky Krajánkovi, víte tolik věcí, ale my z redakce o vás nevíme vůbec nic! Proto vám přinášíme soutěž, díky které tři z vás vyhrají dárky, které věnovala nakladatelství Alter a Fragment. Stačí, když nám na naši e-mailovou adresu krajanek@krajaneistanbul.cz zašlete fotku, na které čtete časopis Krajánek. Jsme moc zvědaví, jestli si ho třeba tisknete a zalézáte s ním do postele nebo ho čtete na počítači u stolu. Výherce vyhlásíme 30. dubna na naší facebookové stránce, kde také uveřejníme došlé fotografie.

Hodně štěstí!

Krajánek 4 / duben 2015  

Je to tady, po roce k nám přišlo zase jaro, nejen podle kalendáře. Když se totiž podíváte z okna, tak už neuvidíte žádný padající sníh, děti...

Krajánek 4 / duben 2015  

Je to tady, po roce k nám přišlo zase jaro, nejen podle kalendáře. Když se totiž podíváte z okna, tak už neuvidíte žádný padající sníh, děti...

Advertisement