s poznáním nebo tušením Rappaporta-Liebena, který teď řval ve svém oddělení: „Je to podvod, je to hnusný, dryáčnický klam; nikdo jaktěživ ani špičkou prstu u nohy nevstoupí živ na tuhle loď; nikdo se ani malíčkem, ani nehtem nedotkne moře a nikdo to nepřežije. Je to zločin! Žaluji… a varuji vás…“ Pan Brenske vstoupil do uličky, ale odjinud už nepřicházel hluk; všechna kupé byla plně zaměstnána; všude se psalo; pouze v tomto oddělení seděl a nyní stál – mezi strážemi – neukázněný příslušník těchto jedenadvaceti, kteří se prozatím chovali tak vzorně a disciplinovaně. „Nenapíšu ani řádku, ani kdybyste ze mne krájeli maso zaživa,“ vykřikoval zbělalý Rappaport-Lieben a pan Brenske pokynem ukázal strážci, že má otevřít dveře ostatních oddělení dokořán. Nyní bylo všechno zvlášť dobře slyšet; pan Rappaport-Lieben nezřízeně řval, ale ostatní pilně psali, nechávajíce si telegram s krvavou sumou výkupného až na konec. „Co to tam máte v těch budovách s komíny,“ křičel Rappaport-Lieben, „z čeho to šlehají plameny ve dne v noci, jaké jsou to podivné továrny, nač jsou ty pece, kam šly ráno ty mlčenlivé průvody? Kdo to rve na kusy malé děti? A kdo nás ožebračil, že už nechce naše peníze, ale peníze našich příbuzných, a pak bude chtít peníze našeho souseda a pak peníze lidí z vedlejší ulice a ze všech měst a z celého světa? Já už to nemohu vidět. Nechci to vidět! Můžete mě také zavraždit!“ „Měli bychom mít přece jen alespoň jedinou možnost hovořit s nějakým směrodatným pánem z Mezinárodního červeného kříže,“ šeptal najednou pan Oskar Löwenstein. „Měli by také oni sami, jak se mi zdá, projevit určitý zájem, nebo bychom jim to měli připomenout… zcela krátce…“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254488