Matt Haig
Londýn, 1623
V celém svém životě jsem byl zamilovaný jen jednou. V jistém smyslu to může působit romanticky. Myšlenka, že máte jedinou pravou lásku, a když odejde, nikdo se jí nevyrovná. Je to krásná představa, ale skutečnost je děsivá. Čelit všem rokům, které přijdou potom. Existovat, když smysl vašeho bytí odešel. Smyslem mého bytí, aspoň na čas, byla Rose. A když odešla, většinu hezkých vzpomínek přehlušila ta poslední. Konec, který se stal současně strašlivým začátkem. Ten poslední den, který jsem byl s ní. Protože právě ten den, kdy jsem za ní zamířil do Chapel Street, toho v následujících stoletích tolik ovlivnil… Tehdy… Stál jsem před jejími dveřmi. Zaklepal jsem, počkal a zaklepal znovu. Hlídač, kterého jsem minul na rohu ulice, teď zamířil ke mně. „Tohle je označený dům, chlapče.“ „Ano, já vím.“ „Tam nesmíš chodit… Není to bezpečné.“ Zvedl jsem ruku. „Stůjte. Já jsem také zasažený. Nepřibližujte se ke mně.“ Pochopitelně to byla lež, ale účinná. Hlídač ode mě se značným spěchem odcouval. „Rose,“ zavolal jsem skrz dveře. „To jsem já. Tom. Právě jsem potkal Grace. U řeky. Řekla mi, že jsi tady…“ Chvilku to trvalo, ale pak jsem zevnitř zaslechl její hlas. „Tome?“ 28