Doma, v úzké malé kuchyni, kterou hodlám úplně předělat, až se k tomu dostanu, připravím Alfiemu svačinu. Z obýváku mi k tomu burácí známé melodie soundtracku Hvězdných válek. Nedovedu si život bez Alfieho představit. Dřív jsem vůbec netušila, jakou radostí člověka naplní rodičovství. A jakým strachem. Nesu mu sendvič a snažím se nemyslet na hrůzu, jakou si před všemi těmi lety musela projít matka ubohého Robbieho Harrise. Ale ať se snažím sebevíc, nedokážu zarazit výjevy, které se mi derou do mysli, nedokážu si přestat představovat, že v náruči svírám Alfieho nehybné, zakrvácené tělo. Tohle dělám vždycky. Vždycky mě napadne to úplně nejhorší, co by se mu mohlo přihodit. Možná to dělá každý rodič. Možná takovou morbidní představivost potřebujeme k tomu, abychom svým dětem zajistili bezpečí. Přisednu si k němu na gauč a dám mu pusu na temeno. Co za dítě může bodnout do srdce pětiletého kluka?
21