Page 1

Marie Lamballe

Hortenziovรก zahrada


Jacket design: Kirstin Osenau Copyright © 2017 by Bastei Lübbe AG, Köln Translation © Jana Broučková, 2018 ISBN 978-80-7617-232-6


PROLOG

Jezero v Huelgoatu (francouzský kanton), léto 1930 Vedro nad jezerem bylo úmorné. Hladina byla klidná, bez pohybu, bez vln, jen sem tam to v jejím středu zablýsklo, to když některá z ryb vyskočila nad hladinu ulovit hmyz. Pozdní odpolední slunce zrcadlilo les na hladině tak jasně, až se dala rozeznat každičká větev, list či stéblo. Magický les Brocéliande byl stejně zamlklý jako jezero. „Nevydržím to,“ volala Sema a naříkajíc si utírala vlhký pot z čela. „Brzy se rozpustím. Padnu vedrem…“ Dvanáctiletá Sema si začala rozepínat blůzu. Boty a ponožky už dávno obě dívky odhodily. „To přeci nemůžeme…,“namítala Maelle váhavě. „Nemáme s sebou žádné věci na koupání...“ Sema už stála jen v  tílku a  kalhotkách. Hrudník měla ještě zcela plochý, jako dítě. Prsa jí ještě nezačala růst. Zato Maelle, která byla jen o  rok starší než Sema, už měla pěkné špičaté pahorky ňader. Trvalo to jen několik dní a najednou se objevily. Jak říkala Sema, měnily se člověku před očima. „Ale co – plavky,“ namítala Sema pohrdavě. „Jen tam rychle vběhneme a ochladíme se. A pak se zase hned oblečeme. Nebo máš z něčeho strach? Chytnou tě vodní víly?“ „Nesmysl!“ „No tak. Pak si dáme bábovku, jo?“

5


Marie Lamballe Průvod věřících při slavnosti odpuštění a uctění svaté Anny trval celý den. Bylo neuvěřitelné vedro a prašno. Ženy ve svých černých krojích s bílými čepci téměř padaly vedrem. Dvě z nich dokonce omdlely, stará Anne Seznecová a Joanna Prigentová, která byla ve čtvrtém měsíci těhotenství. Po skončení se všichni sešli na náměstí před kostelem, kde se usadili k dlouhému stolu, aby si vypili šálek kávy. Omladina se jeden po druhém nenápadně vytratila a šla si po svém. Maelle pohledem bloumala po břehu jezera. Duby a buky ohýbaly své větve až k hladině. Na druhé straně, kde nad jezerem čněla zřícenina kláštera, dotvářely obraz štíhlé vrby. V pozadí rozkvétaly růžové a bílé hortenzie, které na nádvoří kláštera vysázely první jeptišky. Klášterní ruiny byly jedno ze začarovaných míst. Říkalo se, že tam v noci straší neklidné lidské duše. Sema si svázala své blonďaté hustě kudrnaté vlasy vysoko do uzlu a už běžela nahá, tak jak ji Bůh stvořil, do jezera. Neobešlo se to bez vřískotu a stříkání kolem sebe, neboť přestože tu byl břeh mělký, byly zde kameny, o které se dalo klopýtnout. „Pojď už konečně!“ zakřičela na přítelkyni netrpělivě. Maelle se naposledy rozhlédla kolem sebe a poté si svlékla šaty. Jaké blaho zbavit se propocených věcí a ucítit na těle studenou vodu. Zprvu to bylo příjemné, ale jakmile jí voda dosáhla až ke stehnům, připadala jí náhle studená. Zkřížila ruce na prsou a ucítila ještě výraznější brnění, které jí už teď bylo velmi nepříjemné. Proč člověk nemohl jednoduše zůstat dítětem? Vše by bylo snazší. Nedávno večer jí v ložnici vyděsila mámina přednáška a vzbudila v ní nejasné obavy. Stává se z ní žena a  brzy začne krvácet. K  tomu by mohla potřebovat hadry schované v truhle, které byly sestříhané ze starých šatů a strčené do upleteného obalu. A běda, když začne chodit s nějakým klukem. To by ji pak otec seřezal, až by měla zadek zbarvený do modra… „Ty jsi tak hezká“ řekla Sema závistivě. „Já už chci mít také prsa!“

6


Hortenziová zahrada Plavala při kraji v nazelenalé vodě rychlým tempem. Její vlasy se třpytily od slunce. Maelle se rozhodla ponořit se po bradu do vody, ucítila, jak jí vodní hladina šplouchá na pusu a nos a snažila se, aby se nenalokala ani kapky vody. Tradovalo se, že toho, kdo se napil vody z  jezera, získala vodní víla do své moci. Ta bydlela ve svém křišťálovém paláci uprostřed jezera, tam, kam by neměl raději nikdo plavat, protože to tam je příliš hluboké. Samozřejmě byli tací, kteří tam i  přesto doplavali a  pokusili se palác vodní víly na dně zahlédnout. Ale tam na ně čekalo vše černé a strašidelné. Bratr Semy Marno později prohlašoval, že palác nemůže přece nikdo najít, protože je neviditelný. Maelle doplavala ke stromu, který se vyvrátil a půlkou ležel ve vodě. Po větvi se vyšplhala nahoru a posadila se na suchý, sluncem vyhřátý kmen. Bylo to neskutečně krásné, sedět tu jen tak, hledět na sluncem ozářené jezero, lemované hustým lesem Brocéliande, který se ve vodě zrcadlil jako temný pohyblivý stín. Nevinné mraky připomínající heboučké ovečky pluly po obloze. Dva rackové plachtili kolem, vracejíce se k severnímu pobřeží. Na druhé straně na klášterních pastvinách se odvážil pár šedohnědých kachen k vodě, aby si ulovil něco k večeři. „Také se ti to tak líbí?“ uslyšela Semin vítězoslavný hlas těsně vedle sebe. Cákala studenou vodu na její sluncem rozpálené břicho, Maelle vřískala, smála se a přitom pomáhala přítelkyni nahoru na kmen. Semina kůže byla světlá a  plná pih. Když se vedle ní posadila, začala třepat nohama, nechajíc vodu stříkat kolem sebe. Hihňaly se a užívaly si to. „Byl to dobrý nápad“ přiznala jí Maelle. Naklonila se, zavřela oči a nabídla obličej večernímu slunci. Kapky vody ji šimraly na krku, jak postupně usychaly, a malý potůček vody jí stékal z vlhkých vlasů na záda. „Svatá matko Anno!“

7


Marie Lamballe Sema ji plácla rukou na stehno, a tak otevřela oči. Ach bože, najednou tam byli. Všichni tři. Maellini bratři Connan a Dustin a k tomu Marno. Stáli naproti na úzké lesní cestě, která vedla kolem kláštera a byla ve skutečnosti zakázaná. „Mohli by nás zahlédnout…“ Sema vklouzla do vody jako ryba, tak tiše, jako by jí skutečně byla. Maelle žbluňkla hned za ní. Při tom se však cítila těžká a  nemotorná jako pytel mouky. Plavaly a plácaly sebou, jako by jim šlo o život. Vyškrábaly se na břeh, ve spěchu natahovaly na svá mokrá těla košile a  spodní prádlo, aniž měly čas ze sukní a  blůz vyklepat nalezlé mravence. Rozhněvané a zahanbené se pak posadily na břehu do trávy a hleděly na tři narušitele jejich klidu. Ve skutečnosti však chlapci neměli nikterak na spěch, společně klábosili a  potrhle se ušklebovali. „Možná si nás vůbec nevšimli?“ šeptala Sema, ždímajíc si vodu ze svého zapleteného copu. „Myslíš, že jsou slepí?“ Sema pokrčila rameny a  prohlásila, že jim to může být ukradené. Dříve, když byli ještě malí, koupali se všichni společně nazí v  jezeře a nikdo to neřešil. Maelle mlčela. Přemýšlela o slovech své matky. Pokud se o tom Dustin nebo Connan zmíní před matkou, bude zle. Dustin by to neudělal, zato Connan zcela určitě… Teprve, když už byli všichni tři blízko nich, vzpomněly si dívky na bábovku. Na slavnosti si zabalily na talíř pár kousků, které zakryly utěrkou a  vzaly si je s  sebou. Mámě Sema řekla, že jsou pro starou Gwen. Tak ji nechali jít. Staré ženě, která ležela nehybně v  posteli, jako kdyby byla mrtvá, pak jen nesměle položily na noční stolek jeden kousek bábovky a  pelášily se zbytkem na talíři přes les k jezeru.

8


Hortenziová zahrada Connan však už dávno utěrku a talíř pod ní spatřil. Connanovi už bylo patnáct. Byl vysoký a  svalnatý po otci, stejně tak jako měl jeho světlé výrazné oči. „Matka tě sháněla, Maelle!“ volal na ni. „Měla jsi nalévat kávu a pomoct tetě Iwě s přípravou palačinek.“ Maelle mlčela. Connan byl jeden z těch, který dokázal mít vždycky pravdu, vždy stát na správné straně, prostě chytrý, uvědomělý, rozumný Connan. Semu to nepřekvapilo. Není divu – Connan totiž nebyl její bratr. „Ach tak?“ řekla nevěřícně a zamrkala na Connana. „A tebe poslala, abys nás přivedl?“ Sema měla něco v sobě, co způsobilo, že Connan zrozpačitěl. Stávalo se mu to pokaždé. Nejspíše to bylo způsobené tím, jak naklonila hlavu a mrkla na něj. „To jsem neřekl,“ zavrčel a podíval se stranou. „A o tobě stejně nebyla vůbec řeč…“ Jedenáctiletý Dustin, mladší bratr Maelle, nadzvedl okraj utěrky, aby se podíval, co se pod ní skrývá. „To je bábovka tety Iwy… a hned tři velké kousky…tak to také něco dostaneme, nebo ne?“ „Ruce pryč!“ rozkázala Maelle. „To je naše. Vy jste si nacpali břicha už na slavnosti.“ Dustin vtáhl tváře dovnitř a předvedl jim obraz hladového člověka s propadlými tvářemi. „Jen malý kousíček…“ „Přestaň s těmi úšklebky.“ „Dnes je den svaté Anny!“ „Co to má s tím co společného?“ „Všechny dívky musí svým mladším bratrům darovat bábovku.“ „Tak leda ve snu, Dustine,“ smála se Maelle. „Tak už mu kousek dej!“ přerušila Sema jejich slovní bitvu. „Každý dostanete svůj díl. Sedněte si sem – podělím nás!“

9


Marie Lamballe Její uvítací gesto připomínalo nějakou bohatou dvorní paní, která zve své sluhy ke stolu. Dustin si bez okolků dřepnul vedle ní, Connan nejprve zaváhal, vyměnil si pohled s Marnem, který po celou dobu stál vedle něho a mlčel, a teprve až se Marno usadil na břeh do trávy, hledal si Connan nějaké místo k sezení na vyčnívajícím kořenu stromu. „Rozdělíme se spravedlivě!“ rozhodla Sema. „Tři kousky bábovky rozdělit na pět dílů – to přeci nejde!“ ušklíbl se Dustin. „Ten kdo má nejvíce řečí, dostane ten nejmenší kousek!“ Connan navrhl, aby byl každý kousek bábovky rozkrájen na pět dílů a nabídl k tomu svůj kapesní nůž. Sema nabídku přijala a dala se do pižlání. Nakonec Dustin namítl, že by bylo nejspíš jednodušší vše rozdrobit a sníst lžící. Semině pohlavku se obratně vyhnul. Nakonec se i Connan dal do smíchu, když mu Sema přidělila větší díl, a Dustin tvrdil, jak zde venku u jezera chutná bábovka zcela jinak a mnohem lépe. „To musí být tím mravencem, kterého jsi právě snědl spolu s kouskem té bábovky!“ poznamenal zlomyslně starší bratr. „Fuj…“ Smích sílil, až všechny nakazil. Najednou z nich byli opět nerozluční přátelé, děti rodin LeHaziff a Tabarly, jejichž statky sousedily, takže si spolu od malička všichni hrávali. Vždycky drželi pohromadě vůči ostatním dětem z Plouvanu. Byli výjimeční, žili všichni jako sourozenci. Nesčetněkrát tady spolu seděli, naproti sobě u stolu, spali všichni společně ve velké stodole u Tabarlyů, za deštivého počasí se scházeli na půdě u LeHaziffů, kde mohli mezi hrnci sádla, zavařeného ovoce a pytli obilí a pohanky hrát na skvělou schovávanou. Vše je jako vždy, pomyslela si Maelle s úlevou. Pak na sobě ucítila Marnův upřený pohled a hned věděla, že něco není v pořádku. Marnovi bylo už šestnáct, v zimě neuvěřitelně vyrostl a nyní dokonce přerostl i svého otce, z čehož si každý dělal legraci. Nebyl z toho nadšený,

10


Hortenziová zahrada obzvláště proto, že zůstal vychrtlý a jeho vlasy se stále výrazněji zbarvovaly do měděna. Ohnivá hlava, červená parma, Červenáček, žertoval Dustin. Marno se tomu rozpačitě smál. Nebyl z těch, kteří by se hloupým vtipům bránili. Marno byl mírný a moc toho nenamluvil. Dneska ještě vůbec nic neřekl. Jen vše pozoroval. Hnědýma, zasněnýma očima, které však nebyly o nic méně výrazné než Connanovy. „Proč na mě tak civíš?“ zeptala se Maelle, cítíc se pod tímto pohledem nepříjemně. Viděl ji předtím? Když seděla nahá na kmeni stromu? Marno měl stejně jako Sema na tváři spoustu pih, přesto bylo vidět, jak se červená. Zvláště to bylo vidět na jeho uších. „Byl jsem… myslel jsem na něco jiného…“ Hleděl teď upřeně na druhý břeh jezera, kde seděly kachny na nízké zídce, pozůstatku klášterní zříceniny. Keře hortenzií zářily bledě růžovou barvou. „Na co?“ zeptala se Sema pobaveně. Marnův obličej ještě o něco víc ztmavnul. Káravě pohlédl na svou sestru. „Přemýšlí o čarodějnici,“ přispěchal mu Dustin na pomoc. Všichni věděli, co tím myslí. Na druhé straně, ve staré klášterní zahradě, bývala mezi původními hortenziemi a  všelijakým houštím kašna. Byla postavena z pískovce a celá obrostlá mechem. Dříve z ní jeptišky nabíraly vodu. V té době – jak jim to vyprávěla paní učitelka LeBoffová – bývala klášterní zahrada s původními hortenziemi velmi využívána. Obklopovaly ji zdi, které už byly nyní spadlé, a v jejím středu stála kašna. Mívala dokonce ze železa ukovaný poklop, na němž stála socha Panny Marie. Jednou při bouřce ji však zasáhl blesk a vše zničil. Nikdo to vlastně neviděl, avšak jeden profesor z Paříže, který se zajímal o staré kláštery, kolem pátral a dospěl k závěru, že pod trávníkem se nacházejí zbytky Panny Marie. Části železného poklopu se už dávno ztratily.

11


Marie Lamballe Také se ptal Maelliny pratety Iwy, která znala všechny legendy a pověsti. I ty nejstarší, zlé, o kterých kněz říkával, že jsou to ďáblovy pověry nedůstojné křesťanům. Ale Iwa se o kněze nestarala a to bylo dobře, poněvadž pro studené, stmívající se zimní odpoledne nebylo lepšího místa než Iwina světnice s krbovými kamny. Když vyprávěla, měl každý pocit, jako by je přes rameno sledovali všechny ty čarodějnice, víly a trpaslíci, a tak v místnosti vznikala příjemně strašidelná atmosféra. „Groac’h je stále uvězněna v kašně,“ namítal Dustin. „A bude tam tak dlouho, dokud někdo nesebere kámen z jejího okraje.“ Příběhy o čarodějnici Groac´h obzvlášť vzbuzovaly zájem mladých. Byla to krásná víla, s dlouhými hedvábnými vlasy a očima modrýma jako drahokamy. Když prateta Iwa popisovala také její bělostné tělo, šklebili se chlapci rozpačitě, uši však zůstaly našpicované. Když byla žena ve starých příbězích moc krásná, pak se určitě vždy jednalo o hříšnici. Groac’h byla víla, která uměla kouzlit. Každou noc zlákala jednoho muže, jenž se pak ráno proměnil ve zvíře. Za to ji Bůh potrestal a  přeměnil ji na ohyzdnou čarodějnici a  uvěznil ji na dno kašny. Dokud ležel na jejím okraji kámen s  vyrytým znamením kříže, byla na tomto místě zakleta. Někdy, když běsnil nad lesem a jezerem vítr, ozývalo se z kašny Groac’hino kvílení. „ Je mi jí líto,“ zamyslela se Sema. „Musí tam uvnitř být celkem vlhko a zatuchlo.“ „Ano,“ souhlasil Connan. „Je tam plno žab, sviněk a jistě i vodní pavouci.“ „A těsno… a úplná tma…,“ dodal Dustin. „No, to je toho. Také si to ale pořádně zasloužila,“ zhodnotil Connan. „Je spravedlivé, že musí sedět tam dole a čekat na vykoupení.“ Maelle nesouhlasila. Už proto se na Connana zlobila. Opět byl na té správné straně. Bylo to spravedlivé. Čarodějnice si to zasloužila. Pro něj bylo tak snadné rozumět světu, bylo dobro a zlo, nic víc.

12


Hortenziová zahrada „Myslím si, že už pykala dost dlouho. Tisíc let, možná i více – to vystačí na tři hříšníky a dva ďábly…“ Sema se začala smát. Pak se přidala na stranu Maelle. Ano, ovšem, chudák Groac’h už v kašně seděla dostatečně dlouho. „Co myslíš ty, Dustine? Měli bychom kámen odebrat?“ „Každopádně,“ souhlasil Dustin. Connan se ušklíbl a usoudil, že je nejvyšší čas vrátit se do vesnice. Slunce již zapadalo za vysokými korunami stromů a světlo, které prosvítalo větvemi, vrhalo nepravidelné paprsky na potemnělé jezero. Na návsi se nyní zapalovaly lampióny a svíčky, talíře se plnily rybami, kusy klobás s chlebem, sklenice pivem a jablečným moštem, stejně tak jako calvadosem a jinými nápoji. Po slavnosti odpuštění svaté Anny se často ještě dlouho společně sedělo, klábosilo, fantazírovalo, smálo – někdy došlo i ke sporům nebo k pravým rvačkám. Connan, který už rok směl pít alkohol, se tam chystal. Předtím, než se odebrali nazpět, vyklepali si písek a drobné kamínky z oblečení. Sema vzala talíř, Maelle utěrku. V tichosti šli podél břehu jezera, přelézali přes padlé kmeny a brodili se vysokou trávou. Lesní cesta vedoucí obloukem do vesnice by skýtala méně překážek a krom toho byla cestou hlavní, oni však směřovali zkratkou ke klášteru. Dnes prostě nebyl den na povolené cesty. Kachny už strčily hlavy pod křídla. Když zaslechly vetřelce, zahleděly se udivenýma, lesknoucíma se očima, některé rozzlobeně kvákaly. Dva bázliví kačeři přelétli přes jezero na druhý břeh. Marno se zastavil u menších balvanů, zkřížil si ruce na prsou a pozoroval vyzývavě Maelle. „Ty tedy chceš, aby byl kámen odstraněn, jo?“ Maelle se překvapeně zastavila a vyměnila si pohled se Semou. Co to do Marna vjelo? Obyčejně se nechoval tak troufale. „Co tím myslíš?“ zeptala se Maelle nejistě.

13


Marie Lamballe „Jestli si to přeješ, tak tam dojdu a položím kámen na zem.“ Marno, pihovatý kluk s červenou kšticí, nečekaně vypadal jako někdo, kdo je odhodlaný udělat cokoli. Bylo to tak působivé, až Maelle zmlkla. Také ostatní se přidali, jen Dustin brblal: „Nemůžeme tam jít… straší tam duchové…“ Marno chvíli čekal se zkříženýma rukama a  upřeným pohledem. Z červené kštice vyčnívaly ještě červenější uši. Jak tam tak stál, udělal na Maelle velký dojem. Když už si všichni mysleli, že s těmi nesmysly přestane, otočil se, přeskočil přes mechem porostlé kameny, které dříve tvořily součást klášterní zdi, a odcházel pryč. „On to opravdu udělá…,“ zašeptal překvapený Connan. Bez dechu sledovali, jak Marno šplhá mezi rozkvetlými keři hortenzií, prodírá se hustými větvemi hlohu a leze přes napadané kameny. Kašna byla teď v létě celá zarostlá. V zimě, když bylo vše holé, byla vidět lépe. „Marno!“ volala Maelle, která vše se strachem sledovala. „Marno, vrať se!“ Neodpověděl jí a zmizel v tmavém křoví jalovce. Znovu se už neobjevil. „Co kdyby ho chytla čarodějnice?“ zašeptal Dustin. „Čarodějnice nejspíš ne,“ mínil Connan. „Ta sedí přece v kašně. Ale démon.“ Sema položila talíř na kámen a vyšplhala přes zbytky zdi. Maelle, která si uvědomila, že chce Sema bratrovi proti démonovi pomoct, ji následovala. Bylo to od Semy velmi odvážné, ale přesto bude potřebovat pomoc. Oba chlapci už také přelézali přes ruiny porostlé mechem, avšak ne proto, že by je tak trápil strach, spíše zvědavost. „Marno! Nedělej to! Nech ten kámen ležet…,“ volala Maelle tak hlasitě, jak jenom mohla. Její hlas zněl tlumeně – tráva, mech a staré zdi zvuk ztlumily. Odněkud bylo slyšet bzučení, nejprve jemně, pak hlasitěji, nepřátelsky až ne-

14


Hortenziová zahrada bezpečně. Větve praskaly. Pak zazněl výkřik a najednou se na ně vrhnul zběsilý větrný mlýn. Marno máchal oběma rukama ve vzduchu, přehnal se kolem nich, zakopnul, namáhavě se zvednul a dál stále zběsile máchal pažemi a bojoval proti neviditelnému nepříteli. Sema byla první, kdo pochopil. Popadla Marna za ruku a strhla ho spolu s ostatními s sebou. Pelášila dolů k jezeru tak rychle, jak jen to šlo. Rychle do vody a ponořit se. Jinak by se asi před rojem rozzuřených vos nezachránili. Jeden po druhém vběhli do jezera, potopili se, cákali a překotně plavali na druhý břeh, kde se konečně škůdců zbavili. „A?“ zeptala se Sema později, když se vraceli k  domovu mokří a opuchlí od vosích bodnutí, „odstranil jsi ten kámen?“ Marno byl tak pohmožděný, že samou bolestí téměř nemohl mluvit, tak jen potřásl hlavou.

15


Z německého originálu Der Hortensiengarten vydaného nakladatelstvím Bastei Lübbe AG, Kolín nad Rýnem, 2017, přeložila Jana Broučková Obálka převzata z originálního vydání Odpovědná redaktorka Dana Bryndová Technická redaktorka Vlasta Machová Počet stran 448 Vydala Euromedia Group, a. s. – – v koedici s Nakladatelstvím Brána a. s., Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2019 jako svou 10 380. publikaci Sazba Lucie Vávrová Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax.: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

Profile for Knižní klub

0040755  

0040755