Page 1


Přeložil Michal Prokop

THE MARTIAN Copyright © 2011, 2014 by Andy Weir This translation published by arrangement with Crown Publishers, an imprint of the Crown Publishing Group, a division of Random House, Inc. Translation © Michal Prokop, 2015

ISBN 978-80-7617-280-7


KAPITOLA 1

DENÍKOVÝ ZÁZNAM: SOL 6 Jsem v hajzlu. Tak zní můj kvalifikovaný názor. V hajzlu. Výprava, na které jsem měl prožít nejskvělejší dva měsíce svého života, se po šesti dnech změnila ve zlý sen. Ani nevím, kdo si tenhle deník přečte. Myslím, že nakonec ho někdo najde. Třeba za sto let. Pro úplnost… šestého solu jsem nezahynul. Zbytek posádky si to určitě myslel, což jim nemůžu mít za zlé. Snad za mě celá Země držela den smutku a moje stránka na Wikipedii teï praví: „Mark Watney je jediným člověkem, který zemřel na Marsu.“ A pravděpodobně to tak dopadne. Protože tady umřu. Jenomže ne šestého solu, jak si všichni myslí. Takže… odkud mám začít? Program Ares. PozemšŅané zamíří k Marsu a jejich zástupci poprvé stanou na jiné planetě, čímž posunou obzory lidstva a tak dále. Posádka Aresu 1 splnila úkol a astronauti se vrátili jako hrdinové. Konaly se slavnostní promenády a celý svět je oslavoval a miloval. Ares 2 dosáhl téhož, na jiném místě na Marsu. Jeho posádce po návratu domů potřásli rukama a nalili kafe. Ares 3. Tak to je moje mise. Tedy ne jenom moje. Vede ji velitelka Lewisová. Já jsem byl pouhým členem posádky. Vlastně jsem měl ze všech nejnižší hodnost. Velení mise by mi připadlo jedině v případě, že by nezbyl nikdo jiný.

MARŤAN 9


No a co? Teï velím. Zajímalo by mě, jestli můj deník najdou dřív, než zbytek posádky zemře na sešlost věkem. Předpokládám, že se v pořádku vrátí na Zemi. Kolegové, jestli tohle čtete: Nebyla to vaše chyba. Udělali jste, co jste museli. Na vašem místě bych jednal stejně. Nic vám nevyčítám a jsem rád, že jste přežili.

Asi bych měl vysvětlit, jak marsovské mise probíhají, a to pro případné laické čtenáře. Na oběžnou dráhu kolem Země jsme se dostali normálně, obyčejnou lodí na Hermes. Všechny mise Ares využívají Hermes k cestě na Mars a zpátky. Je to opravdu velký kosmický koráb a jeho stavba přišla NASA na spoustu peněz. Jakmile jsme doletěli na Hermes, čtyři další bezpilotní mise nám dopravily palivo a zásoby, zatímco jsme se připravovali na cestu. Když bylo všechno nachystané, zamířili jsme k Marsu. Ale ne moc rychle. Doby těžkých pohonných jednotek s chemickým palivem a přechodů na heliocentrickou dráhu už jsou pryč. Hermes pohánějí iontové motory. Ty vyvrhují ze zadní části lodi argon dost svižně na to, aby se dosáhlo jistého malého zrychlení. Vlastně není ani třeba velkého množství látky, takže nás ta trocha argonu (společně s jaderným reaktorem obstarávajícím energii) vytrvale urychluje celou cestu. Překvapilo by vás, jakou rychlost dokážete získat díky nepatrné, ale dlouhodobé akceleraci. Mohl bych vás zahrnout příhodami, jak jsme si let báječně užívali, ale neudělám to. Zatím se necítím na to, abych se k tomu vracel. Postačí, když řeknu, že jsme po sto dvaceti čtyřech dnech dorazili k Marsu, aniž bychom se vzájemně uškrtili. Na povrch planety jsme pokračovali v přistávacím modulu MDV, což je zkratka slov Mars descent vehicle. Je to v podstatě velká plechovka opatřená několika lehkými pomocnými raketami a padáky. Jeho jediným úkolem je dopravit šest lidí z oběžné dráhy na povrch, aniž někdo z nich přijde o život. A teï to nejpodstatnější, pokud jde o průzkum Marsu: všechny krámy tam musíte navozit předem. Celkem čtrnáct bezpilotních misí přepravilo všechno, co jsme měli

10 ANDY WEIR


během operací na planetě potřebovat. Všechny lodě s dodávkami měly přistát zhruba ve stejné oblasti, což se víceméně podařilo. Zásoby nejsou tak křehké jako lidé a můžou na zem dopadnout hodně tvrdě. Jenom pak po povrchu dost poskakují. Samozřejmě nás na Mars neposlali, dokud si neověřili, že se všechny zásoby dostaly na povrch a kontejnery zůstaly neporušené. Od začátku do konce, včetně zásobovacích letů, trvá marsovská mise zhruba tři roky. Materiál pro Ares 3 byl na cestě už ve chvíli, kdy se posádka Aresu 2 vracela domů. Nejdůležitější součástí předběžných dodávek byl přirozeně MAV. Mars ascent vehicle, Marsovský vzletový modul. S jeho pomocí jsme se měli po dokončení operací na povrchu dostat zpátky na Hermes. MAV dosedl měkce (na rozdíl od jiných zásob, skákajících jako míče). Pochopitelně neustále komunikoval s Houstonem, a kdyby nastaly jakékoli problémy, obletěl by Mars a zamířil zpátky bez přistání. MAV je bezvadná věc. Ukázalo se, že s využitím patřičných chemických reakcí v marsovské atmosféře lze z každého kilogramu vodíku, který na Mars dopravíte, vyrobit třináct kilogramů paliva. Jenom to jde pomalu. Naplnění nádrže trvá čtyřiadvacet měsíců. Proto modul vyslali tak dlouho před naším příletem. Dokážete si představit, jak jsem byl zklamaný, když jsem zjistil, že MAV zmizel.

K tomu, že jsem málem zahynul, vedl absurdní sled událostí, a ještě absurdnější série způsobila, že jsem zůstal naživu. Mise je naplánována tak, aby zvládla nápor písečné bouře až do sto padesáti kilometrů za hodinu. Proto v Houstonu samozřejmě znervózněli, když nás bičovaly větry o rychlosti 175 kilometrů za hodinu. Všichni jsme se navlékli do letových skafandrů a shromáždili se pro případ ztráty tlaku uprostřed Habu – tak říkáme našemu marsovskému obydlí, tedy habitatu. O Hab jsme se však nebáli. MAV je kosmická loï. Má spoustu jemných součástek. Nějakou dobu v bouři přečká, ale nevydrží nápor písku donekonečna. Po hodině a půl neustávajících poryvů se NASA rozhodla vydat příkaz k přerušení mise. Nikomu se nechtělo ukončit plánovaný měsíc po-

MARŤAN 11


bytu po pouhých šesti dnech, jenže kdyby se MAV něco stalo, zůstali bychom tady trčet. Museli jsme v bouři přejít z Habu do MAV. Bylo to riskantní, ale co nám zbývalo? Zvládli to všichni kromě mě. Náš komunikační talíř, který odesílal signály z Habu k Hermesu, se při poryvu vytrhl ze základů a jako padák odletěl ve větru. Přitom polámal soustavu přijímacích antén. Jedna z těchto dlouhých tenkých antén mě zasáhla. Projela skafandrem jako kulka máslem a já jsem ucítil nejhorší bolest v životě, protože mi rozpárala bok. Matně si vzpomínám, že jsem nemohl popadnout dech (z plic mi unikl vzduch) a pokles tlaku ve skafandru se projevil bolestivým praskáním v uších. Poslední věc, na kterou si pamatuju, je to, jak ke mně Johanssenová zoufale natahuje ruku.

Probudil mě kyslíkový poplach ve skafandru. Vytrvalé otravné pípání mě vytrhlo z hluboké, absolutní touhy prostě natáhnout bačkory. Bouře opadla; ležel jsem obličejem dolů, skoro pohřbený v písku. Jak jsem se omámeně probíral, uvažoval jsem, proč nejsem mrtvější. Anténa měla dost energie, aby prorazila skafandr a můj bok, ale zastavila ji pánev. Takže ve skafandru (a taky ve mně) zela jenom jedna díra. Odletěl jsem hodně dozadu a skutálel se z prudkého svahu. Protože jsem ležel otočený k zemi, anténa se ohnula do značně ostrého úhlu a tlačila na díru ve skafandru. Tím ji trochu utěsnila. K otvoru stékal pramínek krve z rány. Jakmile dospěla k porušenému místu, proudící vzduch a nízký tlak z ní odpařily vodu a zůstala jen mazlavá hmota. Krvavé břečky přibývalo. Hromadila se kolem díry a zastavila únik do té míry, že se s ním skafandr dokázal vypořádat. Skafandr odvedl skvělou práci. Zaznamenal pokles tlaku a neustále doplňoval vzduch z láhve s dusíkem, aby ho vyrovnal. Jakmile se únik dal zvládnout, k nahrazení ztrát stačila jen trocha nového vzduchu.

12 ANDY WEIR


Zanedlouho se vyčerpaly pohlcovače CO2 ve skafandru. Tohle je opravdový omezující faktor podpory života. Nikoli množství kyslíku, který si s sebou nesete, ale objem CO2, který dokážete odstranit. V Habu mám oxygenátor, velké zařízení, jež rozkládá CO2 a vrací kyslík do oběhu. Jenže skafandry se musí nosit, a tak využívají jednoduchý proces chemické absorpce s výměnnými filtry. A já jsem byl v bezvědomí dost dlouho na to, aby moje filtry přestaly fungovat. Skafandr tento problém odhalil a přešel do nouzového režimu, kterému inženýři říkají „pouštění žilou“. Protože skafandr nedokázal oddělit CO2, záměrně vypouštěl vzduch do marsovské atmosféry a doplňoval ho dusíkem. V důsledku porušení a pouštění žilou dusík rychle došel. Zbývala mi jen kyslíková láhev. A tak skafandr udělal to jediné, co mě mohlo udržet při životě. Plnil se čistým kyslíkem. Teï mi hrozila otrava kyslíkem, protože jeho nadměrné množství může popálit nervovou soustavu, plíce a oči. Bizarní smrt pro někoho s netěsnícím skafandrem: přemíra kyslíku. V jednom kuse mě provázelo znepokojivé pípání, alarmy a varování. Ale právě výstraha před vysokou hladinou kyslíku mě probrala. Objem výcviku před vesmírnou misí je ohromující. Na Zemi jsem trénováním nouzových postupů ve skafandru strávil celý týden. Věděl jsem, co mám dělat. Opatrně jsem zvedl ruku k boku helmy a uchopil lepicí soupravu. Vlastně je to jenom trychtýř s pístem na užším konci a neuvěřitelně lepkavou pryskyřicí na tom širším. Pracuje se s ním tak, že necháte píst otevřený, aby jím mohl unikat vzduch a nebránil pryskyřici důkladně přilnout. Potom píst zasunete, čímž díru ucpete. Problém byl s odstraněním antény. Vytrhnul jsem ji co nejrychleji a zamrkal, když mi náhlý pokles tlaku způsobil závraŅ a ránou v boku projela příšerná bolest. Přiložil jsem lepicí soupravu na otvor a uzavřel jej. Trychtýř držel. Skafandr doplnil uniklý vzduch dalším kyslíkem. Zkontroloval jsem displej na ruce a zjistil, že jsem na pětaosmdesáti procentech kyslíku. Pro srovnání, pozemská atmosféra ho obsahuje kolem jednadvaceti procent. Nic se mi nestane, ale nesmím takhle zůstat moc dlouho. Vrávoral jsem do svahu zpátky k Habu. Když jsem vyšplhal naho-

MARŤAN 13


ru, spatřil jsem něco, co mě hodně potěšilo, a dost rozesmutnilo: Hab byl nedotčený (hurá!), a MAV zmizel (sakra!). Hned jsem věděl, že jsem v hajzlu. Ale nechtělo se mi umřít venku. Dovlekl jsem se k Habu a vešel do přechodové komory. Jakmile se naplnila, sundal jsem si helmu. V Habu jsem si svlékl skafandr a pořádně si prohlédl ránu. Potřebovala zašít. Naštěstí jsme se všichni obeznámili s postupy základních ošetření a Hab byl skvěle vybavený lékařským materiálem. Injekce lokálního anestetika, zvlhčení rány, devět stehů, a bylo to. Čtrnáct dní budu brát antibiotika, ale dopadne to dobře. Ačkoli jsem věděl, že to nemá smysl, zkusil jsem nahodit komunikační zařízení. Bez signálu, pochopitelně. Primární satelitní talíř se urval, vzpomínáte? A vzal s sebou přijímací antény. Hab má ještě sekundární a terciární komunikační systémy, jenomže ty slouží jen pro povídání s MAV, jehož mnohem výkonnější technika zprávy odesílá Hermesu. Takže tyhle systémy fungují, jenom když je nablízku MAV. Neměl jsem šanci spojit se s Hermesem. Časem bych mohl najít utržený talíř, ale trvalo by mi týdny, než bych ho přitáhl zpátky a opravil, a mezitím by bylo pozdě. Po zrušení mise Hermes během čtyřiadvaceti hodin opustí oběžnou dráhu. Kvůli orbitální dynamice je cesta tím bezpečnější a kratší, čím dřív odletíte, tak na co čekat? Prohlédl jsem skafandr a zjistil, že anténa prošla biomonitorovacím počítačem. Během pobytu mimo modul jsme propojení v síti, abychom mohli sledovat stav ostatních. Zbytek posádky viděl, jak tlak v mém skafandru padá skoro na nulu, a hned nato signály o mých životních funkcích ustaly. Protože mě navíc uprostřed písečné bouře viděli padat propíchnutého bodcem z kopce… všechno bylo jasné. Mysleli si, že je po mně. Co taky jiného? Možná proběhla krátká diskuse o tom, jestli půjdou hledat tělo, ale instrukce jsou jasné. Pokud člen posádky zemře na Marsu, zůstává na Marsu. Když mrtvolu necháte na místě, sníží se zatížení MAV pro zpáteční cestu. K dispozici máte víc paliva a širší toleranci chyb při manévrování. Něčeho takového se nevzdáte ze sentimentality.

14 ANDY WEIR


Taková je tedy situace. Uvíznul jsem na Marsu. Nemůžu komunikovat s Hermesem ani se Zemí. Všichni si myslí, že jsem po smrti. Jsem v Habu, který byl navržen na jednatřicet dní. Jestli se porouchá oxygenátor, udusím se. Pokud se pokazí recyklace vody, umřu žízní. Když Hab přestane těsnit, jen tak vybuchnu. A jestliže se nic z toho nepřihodí, nakonec mi dojdou potraviny a zemřu hladem. Je to tak. Jsem v hajzlu.

MARŤAN 15


Andy Weir MARŤAN Z anglického originálu The Martian, vydaného nakladatelstvím Crown Publishers – Random House v New Yorku roku 2014, přeložil Michal Prokop Obálku upravila Jana Š?astná Odpovědná redaktorka Martina Bekešová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 344 Vydala Euromedia Group, a. s. – Kalibr, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2019 jako svou 10 461. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání čtvrté Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz

Profile for Knižní klub

0040558  

0040558