__MAIN_TEXT__
feature-image

Page 1


muz v hnedem obleku_03.qxp_Sestava 1 19.10.18 10:53 Stránka 1

®

MUŽ

V HNĚDÉM OBLEKU


Přeložila Jana Ohnesorg

The Man in the Brown Suit Copyright © 1924 Agatha Christie Limited. All rights reserved. The AC Monogram is a trade mark, and AGATHA CHRISTIE and the Agatha Christie Signature are registered trade marks of Agatha Christie Limited in the UK and elsewhere. All rights reserved. This edition was published in 2018. Translation entitled MUŽ V HNĚDÉM OBLEKU Copyright © 2018 Agatha Christie Limited. All rights reserved. ISBN 978-80-7617-053-7

Muz_v hnedem_obleku_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 4

03.10.2018 15:00:00


PROLOG

Nadina, ruská tanečnice, svým uměním jak zásahem blesku uchvátila celou Paříž. Kynula tleskajícímu obecenstvu a znovu a  znovu se ukláněla. Úzké černé oči se ještě více zúžily a  dlouhá linie šarlatově červených rtů se nepatrně zavlnila. Nadšení Francouzi nepřestávali oceňovat její výkon dupotem a tleskáním, zatímco opona padala dolů a postupně zakrývala bizarní červenomodré kulisy. Tanečnice opustila jeviště v záplavě modrých a  oranžových závojů a  ocitla se v  nadšeném objetí vousatého pána. Byl to ředitel divadla. „Úžasné, petite, velkolepé,“ volal. „Dnes večer jste překonala sama sebe!“ dvorně, ale poněkud odtažitě ji políbil na obě tváře. Madam Nadina přijímala tyto ódy s  lehkostí získanou mnohaletým opakováním. Mířila ke své šatně, plné kytic odložených všude, kde se našlo místo, a výstředních barevných šatů na věšácích. Vzduch byl horký a ztěžklý vůní květin, ještě více pak luxusními parfémy a vonnými esencemi. Komorná (5)

Muz_v hnedem_obleku_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 5

03.10.2018 15:00:00


AGATH A C H R I S TI E

Jeanne pomáhala své velitelce a přitom ze sebe nepřetržitě chrlila celou řadu laciných lichotek. Přerušilo ji až zaklepání na dveře. Odešla, aby se podívala, kdo je oním návštěvníkem, a vrátila se s vizitkou v ruce. „Chce Madame přijmout tohoto pána?“ „Ukažte, podívám se.“ Tanečnice líně natáhla ruku, ale když zahlédla jméno vytištěné na vizitce, hrabě Sergius Pavlovič, objevil se v  jejích očích náhlý zájem. „Přijmu ho. Rychle, podejte mi ten světle žlutý župan, Jeanne. Až hrabě přijde, můžete jít.“ „Bien, Madame.“ Jeanne jí podala župan, elegantní kousek kombinující žlutý šifon a hermelín. Nadina do něj vklouzla a posadila se. Usmívala se sama pro sebe a její dlouhá bílá ručka vyťukávala na skleněné desce toaletního stolku jakýsi pomalý rytmus. Hrabě dokázal obratně využít všech předností, které mu byly dány  – byl středně vysoký, velmi štíhlý, velmi elegantní, velmi bledý a neobyčejně znuděný. Kromě jeho strojeného a  bezchybně uhlazeného chování na něm nebyla jediná věc, kterou byste si zapamatovali a poznali ho podle ní příště. S přehnanou zdvořilostí se sklonil nad její rukou. „Madam, je mi potěšením.“ To jediné Jeanne ještě zaslechla, když za sebou při odchodu zavírala dveře. Jakmile Nadina s  návštěvníkem osaměla, její úsměv se nepatrně změnil. „Myslím, že nebudeme mluvit rusky, i když si o nás obou myslí, že odtamtud pocházíme,“ pronesla. „Nic jiného nám nezbývá, ani jeden z nás přece neumí ani slovo,“ souhlasil návštěvník. Po této dohodě pokračovali anglicky. Když se hrabě přestal chovat strojeně, nikdo by ani na okamžik nepochyboval, (6)

Muz_v hnedem_obleku_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 6

03.10.2018 15:00:00


08æ9+1ą'e02%/(.8

že angličtina je jeho rodným jazykem. Svou kariéru totiž začal jako přeborník rychlých převleků v jistém londýnském varieté. „Dnes večer jste měla velký úspěch,“ poznamenal. „Blahopřeji vám.“ „Jako obvykle. Ale přesto,“ připustila, „jsem trochu znepokojená. Mé postavení už není takové jako kdysi. Podezření, která se kolem mne během války objevila, dosud nezmizela. Stále mě někdo hlídá a sleduje.“ „Ale nikdy jste nebyla ze špionáže obviněna!“ „Náš velitel přece vše opatrně plánuje tak, aby k tomu nedošlo.“ „Kéž náš Plukovník žije ještě dlouhá léta,“ pronesl s úsměvem hrabě. „To je úžasná novina, že chce jít do penze, že? Penze! Jako kdyby byl obyčejný lékař, řezník nebo instalatér!“ „Nebo obchodník,“ dodala Nadina. „Nemělo by nás to tak překvapovat. To je přece to, čím Plukovník vždy byl  – vynikajícím obchodníkem. Řídí zločin právě tak, jako jiní řídí továrnu na boty. Aniž by se čehokoli účastnil osobně, plánoval a řídil celou řadu operací a tahů ve všech sférách svého oboru. Krádeže klenotů, padělání peněz, špionáž (ta se během války obzvláště vyplatila), sabotáž, nájemné vraždy a atentáty – jen stěží bychom našli něco, do čeho se nezapojil. Je nejchytřejší ze všech a  dobře ví, kdy má přestat. Hra začíná být nebezpečná?  – On nonšalantně odchází do ústraní s  nesmírným bohatstvím!“ „Hmm,“ zabručel hrabě váhavě, „pro nás všechny je to dost mrzuté. V takovém případě totiž končíme.“ „Ale vždyť jsme dostali zaplaceno, a velmi štědře!“ Promluvila tónem, který v  sobě skrýval jakýsi posměšek, který způsobil, že se na ni hrabě ostře zadíval. To, jak se pro sebe usmívala, vzbudilo jeho zvědavost. Přesto plynule pokračoval: (7)

Muz_v hnedem_obleku_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 7

03.10.2018 15:00:00


AGATH A C H R I S TI E

„Plukovník opravdu platil vždy štědře. I díky tomu byl zřejmě tak často úspěšný – a také díky tomu, že při každé své operaci měl připravenu vhodnou osobu, která na sebe vzala roli obětního beránka. Vynikající mozek, bezesporu vynikající mozek. A také hlasatel zásady: ,Pokud chceš, aby věc byla provedena bezpečně, nedělej ji sám!‘ Teď jsme v  tom všichni až po uši, naprosto v jeho moci a na něj nikdo z nás nemá nic.“ Odmlčel se. Zdálo se, že od ní očekává projevy nesouhlasu, ona však zůstávala zamlklá, na rtech stále stejný záhadný úsměv. „Nikdo z nás,“ opakoval zamyšleně. „Ale věřila byste, že je náš šéf pověrčivý? Pokud vím, před lety navštívil jednu z těch osob, které vidí do budoucnosti. Předpověděla mu život plný úspěchů, ale varovala ho, že jeho pád bude způsoben ženou.“ Vypadalo to, že tohle ji zaujalo. Dychtivě na něj pohlédla. „To je zvláštní, velice zvláštní! Bude za tím žena, říkáte?“ Usmál se a pokrčil rameny. „Bezpochyby se teď, kdy se chystá ustoupit do pozadí, ožení s nějakou mladou krasavicí ze společnosti, která ho milionů zbaví rychleji, než on je nashromáždil.“ Nadina zavrtěla hlavou. „Ne, ne, takhle se to nestane. Poslyšte, příteli, zítra odjíždím do Londýna!“ „A co vaše zdejší smlouva?“ „Budu pryč jen jednu noc. A pojedu inkognito, jako nějaké panstvo. Nikdo se nedozví, že jsem opustila Francii. A proč myslíte, že tam jedu?“ „Za zábavou v této roční době stěží. Leden je přece jedna velká nechutná mlha. Budou za tím peníze, ne?“ „Uhodl jste.“ Povstala a  zaujala graciézní pózu, ze které vyzařovala její domýšlivá pýcha. „Právě jste řekl, že nikdo z nás na našeho velitele nic nemá. Mýlil jste se. Já bych něco (8)

Muz_v hnedem_obleku_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 8

03.10.2018 15:00:00


08æ9+1ą'e02%/(.8

měla. Já, žena, jsem měla tolik důvtipu a odvahy – a bez nich by to nešlo – a oklamala jsem ho. Vzpomínáte na De Beerovy diamanty?“ „Ach ano, vzpomínám. Bylo to v Kimberley, nějak těsně před válkou, ne? Neměl jsem s  tím nic společného a  nikdy jsem se nedozvěděl detaily. Pokud si pamatuji, vše se tehdy z nějakého důvodu ututlalo. Byl to tenkrát pěkný úlovek.“ „Ty kameny byly za sto tisíc liber. Pracovali jsme na tom v  páru, samozřejmě pod Plukovníkovým vedením. A  právě tehdy jsem ucítila příležitost. Víte, měli jsme v plánu zaměnit některé z De Beerových diamantů za stejně vyhlížející vzorky, které z Jižní Ameriky přivezli dva mladí zlatokopové, pobývající tou dobou v Kimberley. Bylo jasné, že podezření potom padne na ně.“ „Velice chytré,“ poznamenal hrabě uznale. „Plukovník vždy jedná chytře. Já splnila svou část úkolu, ale udělala jsem i něco navíc, co Plukovník nepředpokládal. Ponechala jsem si několik těch jihoamerických kamenů – jeden nebo dva z  nich jsou jedinečné a  lze snadno prokázat, že nikdy neprošly De Beerovýma rukama. S těmi diamanty mám v hrsti i našeho váženého šéfa. Až budou ti dva mladí muži zproštěni viny, upadne v podezření. Během všech těch let jsem o tom mlčela, stačilo mi vědomí, že mám tuto zbraň někde v záloze. Nyní se však situace změnila. Chci svou odměnu – a bude vysoká, řekla bych dokonce ohromující.“ „Nevěřím svým uším,“ vydechl hrabě. „A  bezpochyby ty diamanty nosíte všude s sebou, že?“ Jeho oči nenápadně přelétly rozházenou šatnu. Nadina se jen pousmála. „Něco takového ať vás ani nenapadne. Takový blázen nejsem. Diamanty jsem schovala na tak bezpečném místě, že by nikoho ani ve snu nenapadlo je tam hledat.“ (9)

Muz_v hnedem_obleku_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 9

03.10.2018 15:00:00


AGATH A C H R I S TI E

„Nikdy bych si o vás nepomyslel, že jste blázen, má drahá lady, ale rád bych vás upozornil, že to, co děláte, je neskutečně bláznivé. Plukovník nepatří k těm, kteří by se nechali jen tak vydírat, jak sama dobře víte.“ „Nebojím se ho,“ zasmála se. „V  životě jsem se bála jen jediného člověka. A ten už je mrtvý.“ Zvědavě na ni pohlédl. „V tom případě doufejme, že neobživne,“ poznamenal vesele. „Co tím myslíte?“ vykřikla tanečnice. Její ostrá reakce hraběte překvapila. „Jen mne napadlo, že by pro vás jeho zmrtvýchvstání nebylo příjemné,“ vysvětloval. „Hloupý vtip.“ Ulehčeně si oddychla. „Ne, to ne, je zcela jistě mrtev. Byl zabit ve válce. Ten muž mne kdysi miloval.“ „V Jižní Africe?“ zeptal se hrabě nenuceně. „Ano, když to chcete vědět, v Jižní Africe.“ „To je vaše rodná zem, že?“ Přikývla. Návštěvník vstal a sahal po klobouku. „No, sama víte nejlépe, co máte dělat,“ poznamenal. „Ale kdybych byl na vašem místě, bál bych se Plukovníka mnohem více než nějakého zhrzeného milence. Je to člověk, kterého lze snadno podcenit.“ Pohrdavě se zasmála. „Jako bych ho za ta léta málo poznala!“ „Divil bych se, kdyby se vám to podařilo,“ pronesl tiše. „Velmi bych se divil.“ „Vážně nejsem blázen. A nejsem na to sama. Zítra připluje do Southamptonu jihoafrický poštovní parník a na jeho palubě bude muž, který sem cestuje jen kvůli mně. A má přesné pokyny, co dělat. Plukovník se bude muset vypořádat nikoli s jedním, ale se dvěma protivníky.“ ( 10 )

Muz_v hnedem_obleku_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 10

03.10.2018 15:00:00


08æ9+1ą'e02%/(.8

„Je to moudré?“ „Je to nezbytné.“ „Můžete se na toho muže spolehnout?“ Na její tváři se objevil podivný úsměv. „Jsem si jím naprosto jistá. Je to sice neschopný, ale zcela důvěryhodný člověk.“ Na chvíli se odmlčela a dodala lhostejným tónem: „A shodou okolností je to i můj manžel.“

( 11 )

Muz_v hnedem_obleku_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 11

03.10.2018 15:00:00


PRVNÍ KAPITOLA

Ze všech stran na mě naléhali, abych tenhle příběh sepsala. Ať už to byli lidé významní (jako třeba lord Nasby), nebo zcela obyčejní (mezi něž patřila i Emily, naše děvče pro všechno; když jsem byla naposledy v Anglii, nechala se slyšet: „Božínku, slečno, z toho by byla moc fajnová knížka, úplně jako ve filmu!“) Připouštím, že jsem pro splnění této prosby měla určité předpoklady. Byla jsem součástí celé aféry již od samého počátku, po celou dobu jejího trvání jsem s ní byla nerozlučně spjata a s určitým pocitem triumfu jsem se účastnila i jejího konce. A tím, co jsem sama nevěděla, se naštěstí zabývaly podrobné deníky sira Eustace Pedlera. Sám mě žádal, abych je k tomu použila. Tak tedy – Anne Beddingfeldová začíná vyprávět o svých dobrodružstvích. Vždy jsem toužila po dobrodružství. Víte, můj život byl velice jednotvárný. Můj otec, profesor Beddingfeld, byl jeden z největších žijících anglických odborníků na pravěk. Byl ( 13 )

Muz_v hnedem_obleku_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 13

03.10.2018 15:00:00


AGATH A C H R I S TI E

skutečně génius – to uznával každý. Jeho mysl neustále putovala do paleolitu a trpěl tím, že jeho tělo musí pobývat v moderním světě. Otec se nikdy nezajímal o moderního člověka, vždyť pohrdal i člověkem žijícím v neolitu, kterého považoval jen za pouhého pasáka dobytka. Nadšení se ho zmocňovalo, až když dospěl k neandertálskému moustérienu. Bohužel ale není možné se setkání s moderním člověkem úplně vyhnout. Musí se nakupovat od řezníků, pekařů, mlékařů, zelinářů a  dalších. Vzhledem k  faktu, že otec většinu času trávil v době dávno minulé a matka zemřela, když jsem byla ještě dítě, zbylo řešení praktických stránek života na mě. Upřímně řečeno, nenáviděla jsem paleolitického člověka, ať už žil v okolí dnešního Aurignacu, Le Moustier, Chelles nebo kdekoli jinde. I  když jsem přepisovala a  revidovala většinu otcova díla Člověk neandertálský a jeho předchůdci, cítila jsem k  neandertálcům přímo odpor a  vždy jsem si říkala, jaké je štěstí, že tihle tvorové už pradávno vyhynuli. Nevím, zda otec tušil, jak o předmětu jeho zájmu smýšlím, pravděpodobně asi ne, ale každopádně ho to vůbec nezajímalo. Nikdy si názorů jiných lidí nevšímal. Myslím, že i to svědčilo o jeho velikosti, stejně jako jeho naprostá lhostejnost k potřebám každodenního života. Vždy snědl všechno, co mu kdo dal na talíř, když však došlo na otázku placení, zdálo se, že se cítí poněkud dotčen. Domnívám se, že jsme nikdy neměli moc peněz. Otcova sláva nebyla z těch, které dokážou přinést jmění. Ačkoli byl členem téměř všech důležitých odborných společností a měl nespočet vědeckých titulů, pro širokou veřejnost byl osobou prakticky neznámou. Přestože byl autorem velkého množství rozsáhlých děl, která vydatnou měrou rozšířila lidské vědění, lidové masy nezajímal. Jen při jedné příležitosti vystoupil do popředí veřejného zájmu. Před jistou učenou společností vedl přednášku o  mladých šimpanzích, ( 14 )

Muz_v hnedem_obleku_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 14

03.10.2018 15:00:00


08æ9+1ą'e02%/(.8

v níž tvrdil, že příslušníci lidské rasy v  mládí vykazují jisté antropoidní rysy, zatímco mladí šimpanzi jsou více podobní lidem než dospělým jedincům svého druhu. Podle něj z toho vyplývalo, že zatímco naši předkové byli podobnější opicím, než jsme my, šimpanzi byli naopak v dřívějších dobách vyspělejší – jinými slovy, šimpanzi zdegenerovali. V deníku Daily Budget, který pro zvýšení prodeje zoufale potřeboval něco pikantního, vyšly tučné titulky: Pocházíme z opic, nebo opice z nás? Věhlasný profesor tvrdí, že šimpanzi jsou důsledkem úpadku lidstva! Krátce poté přijel otce navštívit reportér a snažil se ho přesvědčit, aby pro noviny napsal celou sérii populárních článků o této teorii. Jen zřídka jsem vídávala otce tak rozzlobeného. Tajně jsem litovala, že vyprovodil reportéra bez všech okolků z domu, neboť v té době jsme byli úplně bez peněz. Na okamžik mě napadlo, že bych mohla běžet za oním mladíkem a zadržet ho s tím, že otec změnil názor a jejich nabídku přijal. Články jsem mohla bez problémů napsat sama a bylo velmi pravděpodobné, že by se o tom otec nikdy nedozvěděl. Daily Budget totiž nikdy nečetl. Nicméně jsem tento nápad zamítla jako příliš riskantní a jediné, co jsem z něj uskutečnila, bylo, že jsem si vzala svůj nejlepší klobouk a vyšla ven. Se smutkem jsem zamířila do vesnice, abych si promluvila s naším oprávněně rozzlobeným hokynářem. Novinář z Daily Budgetu byl jediný mladý muž, který kdy přestoupil práh našeho domu. Někdy jsem záviděla naší služebné Emily, která si, kdykoli se jí jen naskytla příležitost, vyšla se svým urostlým námořníkem, se kterým byla zasnoubená. Když pobýval na moři, chodila s mladým prodavačem zeleniny nebo příručím z lékárny, jen „aby nevyšla ze cviku“. Se smutkem jsem si uvědomovala, že nemám nikoho, s kým bych takto „cvičila“. Otec měl přátele jen mezi profesory v letech – většinou ( 15 )

Muz_v hnedem_obleku_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 15

03.10.2018 15:00:00


AGATH A C H R I S TI E

s dlouhými bradkami. Je pravda, že profesor Peterson mne jednou něžně objal, řekl, že mám krásně útlý pas, a pokusil se mne políbit. Ta fráze sama o  sobě zněla beznadějně staromódně. Od dob mého dětství by žádná žena, která má alespoň trochu sebeúcty, nepřipustila, že má „krásně útlý pas“. Toužila jsem po dobrodružství, lásce, romantice – a zatím se zdálo, že jsem odsouzená k všednímu fádnímu životu. Ve vesnici byla knihovna plná roztrhaných románů, a  tak jsem alespoň jejich prostřednictvím prožívala nebezpečí a milování a chodila spát s hlavou plnou snů o drsných, zamlklých Rhodesianech, o silných mužích, kteří „dokážou skolit svého protivníka jedinou ranou“. Ve vesnici nebyl nikdo, kdo alespoň vypadal, že by svého protivníka dokázal skolit, ať už jednou ranou nebo několika. Bylo tu také kino, kde se každý týden hrál nový díl Pamely v ohrožení. Pamela byla obdivuhodná mladá žena, která se ničeho nebála. Skákala z letadel, vydávala se vstříc nebezpečí v ponorkách, zlézala mrakodrapy a bez mrknutí oka se vetřela do zločineckého podsvětí. Nebyla obzvlášť chytrá, předák podsvětí ji pokaždé chytil, ale protože ji zřejmě nechtěl jen tak praštit do hlavy, zvolil pokaždé nějaký vynalézavý způsob zabití  – třeba udušením v  plynové komoře  – a  hrdina ji za týden na začátku dalšího dílu vždy zachránil. Z  kina jsem obvykle odcházela celá omámená  – a  když jsem došla domů, našla jsem tam upomínku plynárenské společnosti. Pokud ji okamžitě nezaplatíme, odpojí nám plyn. A  přece, i  když by mne to tehdy ani nenapadlo, dobrodružství se přibližovalo každým okamžikem. Na světě je zřejmě hodně lidí, kteří nikdy neslyšeli o tom, že se v dole Broken Hill v Severní Rhodesii našla pravěká lebka. Jednou ráno jsem sešla dolů a  nalezla otce rozrušeného snad až na pokraj mrtvice. Překotně mi vyprávěl, co se stalo. ( 16 )

Muz_v hnedem_obleku_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 16

03.10.2018 15:00:00


08æ9+1ą'e02%/(.8

„Víš, co to znamená, Anne? Nález nepochybně vykazuje podobné znaky, jaké měla lebka nalezená na Jávě, ale shoda je to jen zdánlivá. Ne, ne, tady máme to, o co jsem vždy usiloval, pozůstatky předchůdce neandertálců. Jistě uznáš, že gibraltarský nález je mnohem starší než dosud nalezené neandertálské lebky. Proč je tomu tak? Neandertálci totiž pocházejí z Afriky a teprve pak se rozšířili do Evropy…“ „Mažeš si marmeládu na uzenáče, papá,“ zadržela jsem mu rychle ruku. Nadšení ho zcela pohlcovalo. „Co jsi to říkal?“ „Rozšířili se do Evropy…“ Jeho větu přerušil záchvat kašle, způsobený velkým soustem ryby plné kostí. „Musíme ale okamžitě začít s  průzkumem,“ oznamoval, když po snídani vstával od stolu. „Nesmíme ztratit ani chvilku. Musíme být na místě, bezpochyby tam v okolí objevíme spoustu dalších nálezů. Velmi mě zajímá, zda se objeví i nástroje typické pro mousteriénské období – snad tam budou i pozůstatky pratura, kosti nosorožce srstnatého ale najdeme jen stěží. Zanedlouho se tam vypraví celé zástupy zájemců. Musíme tam být dříve než oni. Napíšeš ještě dnes Cookovi, Anne?“ „A kde vezmeme peníze?“ špitla jsem. Vyčítavě se na mě zadíval. „Tenhle tvůj přístup mě vždycky deprimoval, mé dítě. Nesmíme skrblit. Kdepak, člověk nemůže skrblit, když jde o vědu.“ „Papá, obávám se, že Cook skrblit bude.“ Otec mi věnoval bolestný pohled. „Milá Anne, zaplatíš jim hotově.“ „Nemáme hotovost.“ Otec vypadal velmi pohněvaně. „Dítě moje, nemohu se zabývat takovými podružnými finančními detaily. Včera jsem dostal dopis od ředitele banky. Bylo tam něco o dvaceti sedmi librách.“ ( 17 )

Muz_v hnedem_obleku_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 17

03.10.2018 15:00:01


AGATH A C H R I S TI E

„Řekla bych, že o tolik jsi účet přečerpal.“ „Už to mám! Napiš do mého nakladatelství.“ Pochybovačně jsem mu to přislíbila. Otcovy knihy vynášely více slávy než peněz. Ale i mně se nesmírně líbila myšlenka jet do Rhodesie. „Drsní, zamlklí muži,“ mumlala jsem si pro sebe s nadšením. Pak mě ale zarazilo něco nezvyklého na otcově vzhledu. „Obul sis každou botu jinou,“ upozornila jsem ho. „Zuj si tu hnědou a vezmi si místo ní tu druhou černou. A nezapomeň si šálu. Venku je velmi chladno.“ Za pár minut odkráčel zahalen do šály, s jednobarevným párem bot na nohou. Vrátil se pozdě večer a  k  mému zděšení neměl ani šálu, ani kabát. „Propánakrále, máš pravdu, Anne. Obojí jsem si svlékl, než jsem vstoupil do jeskyně. Je tam spousta špíny.“ Vědoucně jsem přikývla. Vzpomněla jsem si, jak se otec jednou vrátil pokryt od hlavy až k patě vzácným pleistocénským jílem. Bydleli jsme totiž v Little Hampsley především z toho důvodu, že v blízkosti vesnice se nacházela Hampsleyská sluj – zasypaná jeskyně bohatá na nálezy z aurignacké kultury. Ve vesnici bylo i  malé muzeum. Jeho kustod a  můj otec trávili většinu času tím, že prolézali podzemí a na denní světlo vytahovali pozůstatky jeskynních medvědů a srstnatých nosorožců. Otec celý večer ošklivě kašlal. Nazítří jsem zjistila, že má horečku, a zavolala jsem lékaře. Ubohý papá se už nedočkal svého štěstí. Onemocněl oboustranným zápalem plic a po čtyřech dnech zemřel.

( 18 )

Muz_v hnedem_obleku_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 18

03.10.2018 15:00:01


DRUHÁ KAPITOLA

Všichni se ke mně chovali hezky. Byla jsem za to vděčná, protože jsem byla jak omámená. Necítila jsem žádný velký zármutek, byla jsem si totiž vědoma toho, že mě otec nikdy opravdu nemiloval. Kdyby ano, určitě bych ho také dokázala milovat. Ale i když mezi námi nebyly velké city, patřili jsme k sobě, starala jsem se o něj a ve skrytu duše jsem ho za jeho vědomosti a oddanost vědě obdivovala. Mrzelo mne, že musel zemřít v okamžiku, kdy se před ním otevírala šance objevit něco nového v oblasti, které tak propadl. Ráda bych ho pochovala v jeho oblíbené jeskyni s malbami sobů a primitivními pazourky, ale síla veřejného mínění mě donutila zřídit úhledný hrob s  mramorovou deskou na našem odporném hřbitově. Vikář mi věnoval slova útěchy, a  i  když to myslel dobře, vůbec se mi neulevilo. Trvalo nějakou dobu, než jsem si uvědomila, že jsem konečně získala to, po čem jsem tak toužila  – svobodu. Byla jsem sice sirotek, prakticky bez peněz, ale přece jen svobodná. Zároveň jsem vnímala neobyčejnou laskavost, s níž se mnou ( 19 )

Muz_v hnedem_obleku_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 19

03.10.2018 15:00:01


AGATH A C H R I S TI E

jednali všichni místní lidé. Vikář se mne usilovně snažil přesvědčit, že jeho žena nutně potřebuje společnici. V naší malé knihovně náhle zjistili, že se neobejdou bez pomocné knihovnice. A  nakonec mne navštívil náš lékař a  po směšných výmluvách, že mi zapomněl zaslat účet, ze sebe vykoktal nabídku k sňatku. Ohromilo mě to. Táhlo mu na čtyřicítku a  byl to kulaťoučký, obtloustlý človíček. Ani vzdáleně nepřipomínal hrdinu filmů Pamela v ohrožení, natož pak zamlklého Rhodesiana. Chvíli jsem uvažovala a poté se doktora zeptala, proč se se mnou chce oženit. Zdálo se, že otázka ho uvrhla do značných rozpaků, a  zajíkavě ze sebe vypravil, že manželka znamená pro praktického lékaře velkou pomoc. I  když tato odpověď byla romantice na hony vzdálená, něco ve mně mi říkalo, abych jeho nabídku přijala. Nabízel mi bezpečný život. Klidný, bezpečný život – a pohodlný domov. Když nad tím dnes uvažuji, mám dojem, že jsem mu křivdila. Měl mě upřímně rád a jen nemístná ohleduplnost mu bránila, aby se vyslovil. Tak či tak ve mně tehdy bouřila touha po dobrodružství. „Je to od vás neobyčejně laskavé,“ odpověděla jsem. „Ale je to nemožné. Nemohla bych si vzít za manžela muže, do něhož nejsem šíleně zamilovaná.“ „Nemyslíte, že…?“ „Ne, nemyslím,“ přerušila jsem ho. Povzdechl. „Ale drahé dítě, co nyní hodláte dělat?“ „Zažít dobrodružství, poznat svět,“ odpověděla jsem bez zaváhání. „Slečno Anne, jste stále ještě dítě. Nechápete…“ „Nesnáze skutečného života? Ale ano, pane doktore, znám je. Nejsem žádná sentimentální školačka. Jsem tvrdohlavá ( 20 )

Muz_v hnedem_obleku_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 20

03.10.2018 15:00:01


08æ9+1ą'e02%/(.8

a ziskuchtivá fúrie. Kdybychom se vzali, poznal byste to na vlastní kůži.“ „Přál bych si, abyste to ještě jednou zvážila.“ „Nemohu!“ Znova povzdechl. „Mám pro vás ještě jeden návrh. Moje teta ve Walesu hledá mladou dívku na výpomoc. Ani to by se vám nelíbilo?“ „Nelíbilo, pane doktore. Chystám se do Londýna. Pokud se má něco někde stát, stane se to v Londýně. Budu mít oči otevřené a uvidíte, něco se přihodí! Až o mně příště uslyšíte, budu v Číně, v Timbuktu nebo na nějakém podobném místě.“ Dalším návštěvníkem byl pan Flemming, otcův londýnský advokát. Přijel z  města jen kvůli mně. Jako zapálený antropolog patřil k  největším obdivovatelům otcova díla. Byl to vysoký, nesmírně hubený muž s vyzáblým obličejem a šedými vlasy. Když jsem vstoupila do pokoje, vyšel mi vstříc. Vzal mé ruce do svých a láskyplně je hladil. „Ubohé dítě,“ spustil, „mé ubohé, ubohé dítě.“ Aniž bych se o  to vědomě snažila, chovala jsem se v  tu chvíli jako opuštěný ubohý sirotek. Jako by mě do takového pocitu úplně zhypnotizoval. Byl laskavý, vlídný, otcovský a bezesporu nepochyboval ani na chvíli o tom, že jsem hloupé děvčátko, které bylo zanecháno samotné napospas nevlídnému světu. Od první chvíle jsem cítila, že jakýkoli odpor či snaha přesvědčit ho o opaku by byly zcela zbytečné. A jak se pak ukázalo, snad bylo dobře, že jsem se o to ani nepokusila. „Mé drahé dítě, myslíte, že byste mě mohla vyslechnout, pokud bych vám chtěl vyjasnit několik málo věcí?“ „Ach ano.“ „Jak sama určitě víte, váš otec byl velký muž. Další generace ho jistě ocení, jak si zaslouží. Bohužel však nebyl dobrý obchodník.“ ( 21 )

Muz_v hnedem_obleku_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 21

03.10.2018 15:00:01


AGATH A C H R I S TI E

To jsem věděla stejně dobře jako pan Flemming, možná dokonce lépe, ale raději jsem o tom pomlčela. Pokračoval: „Nepředpokládám, že byste těmto věcem příliš rozuměla. Pokusím se vám to vyložit tak jasně, jak jen dovedu.“ Pustil se do zbytečně zdlouhavého vysvětlování, jehož výsledkem bylo, že nástrahám života mám čelit s osmdesáti sedmi librami, sedmnácti šilinky a čtyřmi pencemi. Znělo to jako neuvěřitelně nedostačující částka. Čekala jsem s jistým rozechvěním, co ještě přijde. Obávala jsem se, že pan Flemming mě bude přesvědčovat, že má tetu ve Skotsku, která shání mladou společnici. Patrně tomu tak ale nebylo. „Tím se dostáváme… k vaší budoucnosti,“ plynule pokračoval. „Jak jsem pochopil, nemáte žádného žijícího příbuzného.“ „Jsem na celém světě sama,“ potvrdila jsem. Ohromilo mě, jak se teď podobám filmové hrdince. „Máte přátele?“ „Všichni se ke mně chovají laskavě,“ odvětila jsem s vděčností v hlase. „Kdo by nechtěl být hodný na tak mladou a roztomilou dámu,“ řekl galantně pan Flemming. „No dobrá, drahé dítě, teď musíme zvážit, co se dá dělat.“ Chvíli přemýšlel a poté pronesl: „Co kdybyste nějaký čas bydlela u nás?“ Tu šanci jsem nesměla propást. Londýn! Místo, kde se něco opravdu děje. „To pozvání je velmi laskavé,“ odpověděla jsem. „Opravdu bych mohla? Bylo by to jen na chvíli, než si sama něco najdu. Musím se přece postavit na vlastní nohy.“ „To ano, dítě. Zcela vám rozumím. Podíváme se po něčem, co by pro vás bylo vhodné.“ Instinkt mi napovídal, že představy pana Flemminga o  tom, co je pro mě vhodné, jsou od těch mých dost ( 22 )

Muz_v hnedem_obleku_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 22

03.10.2018 15:00:01


08æ9+1ą'e02%/(.8

odlišné, ale  nyní nebyl vhodný okamžik, abychom o  tom diskutovali. „Jsme tedy dohodnuti. Proč byste vlastně nemohla jet se mnou už dnes?“ „Vážím si vaší nabídky, ale co paní Flemmingová?“ „Má paní vás s radostí přivítá.“ Pochybuji, že manželé znají své ženy tak dobře, jak si myslí. Kdybych já měla manžela, zřejmě by se mi vůbec nelíbilo, kdyby domů přivedl nějakého sirotka, aniž bychom to spolu předem probrali. „Pošleme jí z  nádraží telegram,“ ukončil naši rozmluvu právník. Těch pár věcí, které jsem měla, jsem si zabalila velmi rychle. Než jsem si na hlavu nasadila klobouk, chvíli jsem se na něj smutně dívala. Původně šlo o takzvaný Maryin klobouk, čímž myslím takovou pokrývku hlavy, kterou by měly nosit služebné, když mají volno – ale nenosí. Byl to beztvarý předmět z černé slámy s promáčknutou střechou. Jednou jsem dostala nápad hodný génia. Nakopla jsem ho, dvakrát do něj praštila, promáčkla dýnko a připevnila na něj věc, v níž by snad kubisté rozpoznali jakousi groteskní mrkev. Výsledek byl docela šik. Mrkev jsem už odstranila dříve a teď jsem začala likvidovat i  zbytky své ruční práce. Maryin klobouk se vrátil do své původní podoby, na některých místech se už ovšem téměř rozpadal, a tak působil ještě odpudivěji než dříve. Když jsem si klobouk nasadila, dokonale jsem zřejmě naplnila představu, jak má takový sirotek vypadat. Byla jsem trochu nervózní z toho, jak mne přijme paní Flemmingová, ale doufala jsem, že by ji můj vzhled mohl dostatečně obměkčit. Nervózní byl i pan Flemming. Všimla jsem si toho, když jsme stoupali po schodech úzkého domu na klidném Kensingtonském náměstí. Paní Flemmingová mě ale přivítala ( 23 )

Muz_v hnedem_obleku_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 23

03.10.2018 15:00:01


AGATH A C H R I S TI E

docela mile. Byla to mírná dáma statné postavy, žena, o níž bez váhání řekneme, že je „dobrá manželka a matka“. Zavedla mě do perfektně uklizené ložnice s barevnými závěsy a ujistila se, že mám vše, co potřebuji. Oznámila, že čaj bude hotový za čtvrt hodiny, a nechala mě, ať už si dál poradím sama. Když pak vešla do salonu o patro níž, zaslechla jsem její mírně zvýšený hlas. „Henry, proč, proboha?“ Zbytek věty mi zůstal utajen, ale hořkost v  jejím tónu byla naprosto zjevná. O  chvíli později se k mému sluchu dostala další věta, pronesená ještě kyseleji: „Souhlasím s tebou. Je opravdu velmi hezká.“ Mladá dívka má opravdu tvrdý život. Když není hezká, nejsou k ní milí muži, a pokud je, nejsou k ní milé pro změnu ženy. Zhluboka jsem si povzdechla a začala jsem se česat. Mám krásné vlasy. Jsou černé  – opravdu černé, ne tmavohnědé, a nádherně splývají z čela přes uši. Nemilosrdně jsem si je vyčesala vzhůru, aby byly vidět mé uši. Na mých uších není nic špatného, ale ukazovat tuhle část těla se dnes prostě nenosí. Ve středověku „královny neměly nohy“, teď zase ženy nemají mít uši. Když jsem skončila, neuvěřitelně jsem se podobala sirotkům, které potkáte v parku, jak jdou v zástupu, na sobě červené pláštíky a malé kloboučky. Když jsem sešla dolů, všimla jsem si, že oči paní Flemmingové ohodnotily vlídně mé odkryté uši. Pan Flemming vypadal rozpačitě. Nepochybovala jsem, že si v  duchu říká: „Co se sebou to dítě provedlo?“ Zbytek dne proběhl velmi klidně. S Flemmingovými jsme se shodli, že bych si měla začít bez meškání hledat nějaké zaměstnání. Než jsem ulehla ke spánku, pozorně jsem se prohlížela v  zrcadle. Jsem skutečně hezká? Abych byla upřímná, ( 24 )

Muz_v hnedem_obleku_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 24

03.10.2018 15:00:01


08æ9+1ą'e02%/(.8

rozhodně jsem si to o sobě nemyslela. Neměla jsem rovný řecký nos a  má ústa se nepodobala poupěti růže, jak velela móda. Chyběla mi i  celá řada dalších věcí, které bych měla mít, abych byla považována za krásku. Pravda, kdysi mi jeden vikář řekl, že mé oči jsou jako „sluneční světlo uvězněné v hlubokém tmavém lese“, ale víte přece, že vikáři znají tolik citátů a vzletných frází a sypou je ze sebe úplně nazdařbůh. Byla bych mnohem raději měla irsky modré oči než tmavě zelené se žlutými tečkami. Ale což, zelená je dobrá barva pro dobrodružství. Kolem těla jsem si ovinula černou látku a paže a ramena nechala holé. Rozpustila jsem si vlasy a znovu jimi přikryla uši. Pak jsem nanesla silnou vrstvu pudru na tváře, takže se má pleť zdála ještě bledší než obvykle. Chvíli mi trvalo, než jsem našla jakousi mast na rty, kterou jsem hned bohatě využila. Ohořelým korkem jsem si nakreslila oční linky. Nakonec jsem si přes ramena nařasila červenou mašli, zastrčila rudé péro do vlasů a do jednoho koutku úst vložila cigaretu. Celkový dojem mne velmi potěšil. „Dobrodružka Anne,“ pronesla jsem hlasitě a  přitom se ukláněla svému zrcadlovému obrazu. „Dobrodružka Anne, díl první, Dům v Kensingtonu.“ Děvčata jsou bláznivá stvoření.

( 25 )

Muz_v hnedem_obleku_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 25

03.10.2018 15:00:01

Profile for Knižní klub

0039566  

0039566