Page 1


než_Sestava 1 08.01.15 9:00 Stránka 3

Jojo Moyesová

Než jsem tě poznala


než_Sestava 1 08.01.15 9:00 Stránka 7

Prolog 2007 Když vyjde z koupelny, ona už je vzhůru, sedí zapřená o polštáře a listuje prospekty cestovních kanceláří, které měl u postele. Na sobě má jeho tričko a její rozcuchané dlouhé vlasy v něm reflexivně vyvolají myšlenky na předešlou noc. Stojí tam, užívá si krátkou vzpomínku a drbe si vlasy ručníkem. Vzhlédne od prospektu a našpulí pusu. Na tenhle vrtoch už je pravděpodobně moc stará, ale chodí spolu docela krátce, takže je to pořád ještě roztomilé. „Vážně musíme někam, kde budeme šplhat po horách nebo viset nad propastí? Tohle je naše první pořádná dovolená a ty tady nemáš jediný zájezd, kde by člověk buď nemusel z něčeho skákat, nebo –“ teatrálně se otřese ‒ „se oblíkat do flísu.“ Hodí prospekty na postel a protáhne do karamelova opálené paže nad hlavu. Mluví nakřáple – je vidět, že toho moc nenaspali. „Co takhle nějaké luxusní lázně na Bali? Mohli bychom se válet v písku… nechat se hodiny opečovávat… užívat si dlouhé noci…“ „Na takové dovolené já jezdit nemůžu. Potřebuju něco dělat.“ „Jako třeba skákat z letadel.“ „Nezavrhuj to, dokud jsi to nevyzkoušela.“ Zatváří se kysele. „Jestli ti to nevadí, radši bych to rovnou zavrhla.“ Košile se mu trochu vlhce lepí na kůži. Prohrábne si vlasy hřebenem, zapne mobil a zašklebí se při pohledu na seznam vzkazů, který se okamžitě vynoří na malém displeji. 7


než_Sestava 1 08.01.15 9:00 Stránka 8

J O J O M O Y E S O Vá

„Jasně,“ utrousí. „Už musím. Klidně si dej snídani.“ Nahne se přes postel a políbí ji. Voní teplem a parfémem a hrozně dráždivě. Nasaje tu vůni z jejích vlasů, a když mu hodí ruce kolem krku a snaží se ho stáhnout k sobě na postel, na chviličku na všechno zapomene. „Platí pořád ten víkend?“ Neochotně se jí vymaní. „To záleží na tom, jak dopadne tenhle projekt. Teď je to všechno ještě ve hvězdách. Pořád je možné, že budu muset do New Yorku. Ale každopádně si ve čtvrtek zajdeme na nějakou hezkou večeři, ne? Vyber místo.“ Sáhne po koženém motorkářském obleku, který visí zezadu na dveřích. Zamračí se na něj. „Večeře. A půjde taky pan Ostružina?“ „Cože?“ „Když vezmeš pana Ostružinu, mám pocit, že vám jenom dělám křena.“ Zase našpulí pusu. „Vždycky mám pocit, že se o tebe musím dělit s někým třetím.“ „Vypnu si zvonění.“ „Wille Traynore!“ pustí se do něj. „Snad ho někdy můžeš na chvíli vypnout.“ „Včera jsem ho snad vypnul, ne?“ „Jenom pod těžkým nátlakem.“ Zazubí se. „Takhle se tomu dneska říká?“ Natáhne si kombinézu. A Lissa konečně přestane zaměstnávat jeho představivost. Motorkářskou bundu si přehodí přes ruku a na odchodu jí pošle polibek. Na displeji svítí dvaadvacet vzkazů – první dorazil z New Yorku ve 3.42 v noci. Nějaký právní problém. Sjede výtahem do podzemních garáží a cestou se snaží obeznámit s tím, co se během noci událo. „Dobrý ránko, pane Traynore.“ Pracovník ostrahy vyleze ze své kabiny. Je izolovaná, i když tady dole neprší ani nefouká vítr a není před čím se izolovat. Willa občas napadne, co tu hlídač asi nad ránem dělá – nejspíš se dívá na obrazovky kamerového systému a prohlíží si nablýskané nárazníky aut za šedesát tisíc liber, které se nikdy neumažou. 8


než_Sestava 1 08.01.15 9:00 Stránka 9

Než

jsem tě PozNala

Navlékne se do kožené bundy. „Jak tam dneska je, Micku?“ „Děsně. Padají trakaře.“ Will se zarazí. „Vážně? Takže dneska to na motorku není?“ Mick zavrtí hlavou. „Ne, pane. Ledaže byste měl nějaký nafukovací příslušenství. Nebo se chtěl zabít.“ Will chvíli zírá na motorku a pak si svlékne kožený oblek. Není zastáncem zbytečného riskování, ať si Lissa myslí cokoli. Odemkne skříňku na motorce, uloží do ní oblek, zamkne a hodí klíčky Mickovi, který je zručně chytí jednou rukou. „Strčíte mi je schránkou ve dveřích?“ „Jasně. Mám vám zavolat taxík?“ „Ale ne. Zbytečně byste moknul ještě vy.“ Mick zmáčkne tlačítko, otevře automatickou mříž, Will vyjde ven a děkovně mu mávne. Časné ráno je temné a bouřlivé, doprava v centrálním Londýně už houstne a zadrhává se, i když je stěží půl osmé. Zvedne si límec kolem krku a mašíruje ke křižovatce, kde má největší šanci chytit taxi. Ulice jsou mokré a kluzké a v šedém světle se chodníky lesknou jako zrcadlo. Když na okraji chodníku spatří další lidi v oblecích, v duchu zakleje. Odkdy celý Londýn vstává tak brzo? Zjevně měli všichni stejný nápad. Uvažuje, kam se nejlépe postavit, když vtom mu zazvoní telefon. Je to Rupert. „Už jsem na cestě. Zrovna se snažím urvat taxík.“ Zahlédne, jak se na druhé straně silnice blíží taxík s rozsvíceným oranžovým světlem, vykročí k němu a doufá, že si ho nikdo jiný nevšiml. Kolem se přežene autobus a za ním náklaďák, v jehož kvílení brzd neslyší, co mu Rupert říká. „Já tě neslyším, Rupe,“ zařve přes rachot dopravy. „Musíš mi to zopakovat.“ Na chviličku uvízne na ostrůvku a vozidla ho obtékají jako řeka. Pořád vidí oranžový majáček a vztáhne ruku v naději, že ho řidič v hustém dešti uvidí. „Musíš zavolat Jeffovi do New Yorku. Ještě je vzhůru, čeká na tebe. Snažili jsme se ti včera večer dovolat.“ „Co se děje?“ 9


než_Sestava 1 08.01.15 9:00 Stránka 10

J O J O M O Y E S O Vá

„Nějaký právní zádrhel. Jsou tam dva odstavce, kvůli kterým to zdržujou… podle paragrafu… podpis… listiny…“ Jeffův hlas se ztratí v rámusu projíždějícího auta, jemuž sviští pneumatiky po mokré vozovce. „Teď jsem tě neslyšel.“ Taxikář si ho všiml. Vůz přibržďuje u protějšího chodníku a přitom rozstříkne jemnou spršku vody. Zaznamená jakéhosi muže o kousek dál, který se na chviličku prudce rozběhne, ale pak zklamaně zpomalí, když si uvědomí, že Will doběhne k taxíku před ním. Willa se zmocní skrývaný vítězný pocit. „Hele, ať mi Cally připraví všechny podklady na stůl,“ zahuláká. „Budu tam za deset minut.“ Rozhlédne se na obě strany, pak skloní hlavu a dobíhá posledních pár kroků přes ulici k taxíku, už připraven zavolat „Do Blackfriars!“ Déšť mu zatéká mezi límec kabátu a košili. Než dorazí do kanceláře, bude promočený na kost, jen za takhle krátkou chvíli. Možná si bude muset poslat sekretářku pro jinou košili. „A potřebujeme vyřešit tu hloubkovou kontrolu, než dorazí Martin –“ Trhne hlavou, když se ozve skřípění a prudký ryk klaksonu. Před sebou vidí nablýskaný černý bok taxíku, jehož řidič už stahuje okýnko, a periferním zrakem neurčitě zahlédne cosi, co se k němu řítí neskutečnou rychlostí. Obrátí se k tomu a v tom zlomku vteřiny si uvědomí, že tomu stojí v cestě, že nemá šanci uhnout. Překvapeně uvolní ruku a telefon mu vypadne na zem. Zaslechne výkřik, možná svůj vlastní. Pak už spatří jen koženou rukavici, něčí tvář pod přilbou a úlek v mužových očích, stejný jako jeho vlastní. Pak všechno exploduje a roztříští se na kousky. A pak už není nic.

10


než_Sestava 1 08.01.15 9:00 Stránka 11

1 2009 Od zastávky autobusu je to k domovu 158 kroků, ale může se to prodloužit až na 180, pokud člověk nespěchá, třeba jako když má zrovna boty na platformě. Nebo boty z dobročinného obchůdku, které sice mají na špičkách motýlky, ale na patě skoro vůbec nedrží, čímž se vysvětluje, proč byly zlevněné na pouhých 1,99 libry. Zahnula jsem za roh do naší ulice (68 kroků) a zahlédla náš dům – přesněji polovinu dvojdomku se čtyřmi ložnicemi, stojící v řadě dalších tří- a čtyřpokojových dvojdomků. Před domem stálo tátovo auto, takže zjevně ještě neodjel do práce. Za mnou zapadalo za Stortfoldským hradem slunce a tmavý stín hradu stékal po kopci jako tající vosk, až mě předehnal. Když jsem byla malá, pořádali jsme s našimi protáhlými siluetami stínové přestřelky a z naší ulice byl rázem Divoký západ. Kdyby dneska byl jiný den, mohla bych vám vyprávět, co všechno se mi na téhle trase přihodilo: kde mě táta naučil jezdit na kole bez postranních koleček; kde bydlí paní Dohertyová, která vždycky nosila paruku nakřivo a pekla nám rozinkové placičky; kde jednou Trina, když jí bylo jedenáct, strčila ruku do živého plotu a narazila na vosí hnízdo a my pak s křikem utíkaly až na hrad. Na cestičce ležela převrácená Thomasova tříkolka. Zavřela jsem branku, odnesla tříkolku na verandu a otevřela dveře. Teplo se přese mě převalilo jako lavina. Máma je hrozně zimomřivá a topí celý 11


než_Sestava 1 08.01.15 9:00 Stránka 12

J O J O M O Y E S O Vá

rok. Táta věčně větrá a nadává, že nás máma všechny přivede na mizinu. Že prý máme účty za topení vyšší než hrubý domácí produkt nějaké menší africké země. „To jsi ty, zlato?“ „Jo.“ Pověsila jsem si bundu na věšák, kde se jen taktak vešla mezi ostatní. „A která ty? Lou? Trina?“ „Lou.“ Nakoukla jsem zpoza dveří do obýváku. Táta ležel na břiše na gauči s rukou zabořenou mezi polštáři, jako by mu ji gauč celou pohltil. Můj pětiletý synovec Thomas seděl na bobku a napjatě ho pozoroval. „Lego,“ obrátil se ke mně táta s tváří celou brunátnou z té námahy. „Nechápu, proč sakra dělají ty kousíčky tak malý. Nevidělas náhodou pravou ruku Obi-Wan Kenobiho?“ „Ležela na DVD přehrávači. Myslím, že vyměnil Obimu ruce s Indiana Jonesem.“ „No jo, jenže teď prej Obi rozhodně nemůže mít béžový ruce. Potřebujeme černý.“ „Já bych to neřešila. V epizodě dvě mu přece Darth Vader stejně usekne ruku, ne?“ Ukázala jsem si na tvář, aby mi Thomas dal pusu. „Kde je máma?“ „Nahoře. No co bys řekla? Dvě libry to stálo!“ Vzhlédla jsem a slabě zaslechla dobře známé vrzání žehlicího prkna. Josie Clarková, moje matka, nikdy neposeděla. Byla to věc cti. Už se i stalo, že stála venku na žebříku, natírala okna a občas zamávala, zatímco my ostatní jsme večeřeli. „Zkusila bys mi prosímtě najít tu pitomou ruku? Už mu ji tady hledám půl hodiny a musím se jít nachystat do práce.“ „Máš noční?“ „Jo. Je půl šestý.“ Mrkla jsem na hodiny. „Vlastně je teprve půl pátý.“ Vytáhl ruku z polštářů a zamžoural si na hodinky. „Tak co děláš doma tak brzo?“ 12


než_Sestava 1 08.01.15 9:00 Stránka 13

Než

jsem tě PozNala

Neurčitě jsem zavrtěla hlavou, jako bych mu nerozuměla, a vydala se do kuchyně. Děda seděl ve svém křesle u kuchyňského okna a studoval sudoku. Zdravotní poradkyně nám řekla, že mu to po těch mrtvicích bude zlepšovat koncentraci a pozornost. Měla jsem takové podezření, že jsem si jako jediná všimla, že prostě vyplňuje do políček první čísla, která ho napadnou. „Ahoj, dědo.“ Vzhlédl a usmál se. „Nechceš čaj?“ Zavrtěl hlavou a pootevřel ústa. „Něco studenýho?“ Přikývl. Otevřela jsem ledničku. „Rybízovou šťávu?“ Zavrtěl hlavou. „Vodu?“ Kývl, já mu podala skleničku a on zamumlal něco jako poděkování. Matka vešla do kuchyně s obrovským košem úhledně poskládaného prádla. „Tyhle jsou tvoje?“ zamávala na mě párem ponožek. „Myslím, že Trininy.“ „Říkala jsem si to. Divná barva. Asi se vypraly s tátovým fialovým pyžamem. Jsi nějak brzo doma. Jdeš někam?“ „Ne.“ Natočila jsem si sklenku vody a vypila ji. „Staví se tu dneska Patrick? Před chvílí volal. Tys měla vypnutej telefon?“ „Hm.“ „Povídal, že vám chce zamluvit tu dovolenou. Táta říkal, že o tom viděl něco v televizi. Kdeže se ti to líbilo? Ipsos? Kalypsos?“ „Skiathos.“ „To je ono. Radši si pořádně prověřte hotel. Na internetu. U oběda se s dědou dívali na něco ve zprávách. Vypadá to, že polovina z těch levnejch nabídek jsou ve skutečnosti staveniště, jenže to člověk zjistí, až když tam přijede. Dědo, nedal by sis trochu čaje? 13


než_Sestava 1 08.01.15 9:00 Stránka 14

J O J O M O Y E S O Vá

Copak ti Lou nenabídla?“ Postavila konvici na sporák a pak ke mně vzhlédla. Možná si konečně všimla, že nic neříkám. „Je ti něco, zlato? Zdáš se mi hrozně bledá.“ Vztáhla ke mně ruku a sáhla mi na čelo, jako by mi bylo o hodně míň než šestadvacet. „Myslím, že na žádnou dovolenou nepojedeme.“ Matčina ruka ztuhla. Dívala se na mě tím rentgenovým pohledem, který měla už od mého dětství. „Máte s Patrickem nějaký problémy?“ „Mami, já –“ „Nechci se mezi vás míchat. Ale jste spolu už hrozně dlouho. Není se čemu divit, že občas je to trochu složitý. My s tátou třeba –“ „Přišla jsem o práci.“ Můj hlas se vpálil do ticha. Slova visela ve vzduchu a zařezávala se do malého prostoru kuchyně ještě dlouho potom, co jejich zvuk utichl. „Cože jsi?“ „Frank zavírá kavárnu. Od zítřka.“ Zvedla jsem ruku, v níž jsem celou cestu domů otřeseně svírala navlhlou obálku. Držela jsem ji celých 180 kroků od zastávky. „Vyplatil mi tři měsíční platy.“

Ten den začal jako každý jiný. Nikdo z mých známých nemohl pondělní rána ani cítit, ale mně nevadila. Těšilo mě brzo ráno přijít do Mazané houstičky, roztopit veliký kotel na čaj v koutě, zanést dovnitř ze dvora přepravky s mlékem a chlebem, klábosit s Frankem a připravovat kavárnu na otevření. Měla jsem ráda těžký kavárenský vzduch prosycený vůní slaniny, závany studeného vzduchu, které vrazily dovnitř s každým otevřením a zavřením dveří, tichý šum hovoru a Frankovo rádio v koutě, které si v odmlkách kovově vyhrávalo samo pro sebe. Kavárna nebyla nijak zvlášť stylová – na stěnách visely výjevy z hradu na kopci nad námi, stolky byly pořád ještě z umakartu a jídelní 14


než_Sestava 1 08.01.15 9:00 Stránka 15

Než

jsem tě PozNala

lístek byl stejný od doby, kdy jsem nastoupila, jen se trochu změnila nabídka čokolád a na tác s koblížky přibyly čokoládové brownies a muffiny. Ale nejradši ze všeho jsem měla zákazníky. Třeba Keva a Angela, instalatéry, kteří chodili skoro každé ráno a utahovali si z Franka, odkud vlastně bere maso. Nebo paní Pampeliškovou, které jsme tak říkali kvůli rozježené kštici bílých vlasů; chodila od pondělí do čtvrtka, pokaždé si dala jedno vajíčko a hranolky a pak přečetla všechny erární noviny a vypila dva šálky čaje. Vždycky jsem se snažila chvilku si s ní popovídat. Měla jsem podezření, že jsem jediná, s kým stará dáma za celý den promluví. Měla jsem ráda i turisty, kteří se tu stavovali po cestě na hrad nebo zpátky, uječené školáky, kteří sem chodili po vyučování, štamgasty z kanceláří odnaproti, nebo Ninu a Cherie – kadeřnice, které měly přesný přehled, kolik má každá položka na jídelním lístku v Mazané houstičce kalorií. Nevadili mi dokonce ani protivní zákazníci, jako třeba ta zrzavá ženská z hračkářství, která se se mnou nejméně jednou týdně hádala, že jsem jí špatně vrátila drobné. Pozorovala jsem, jak u stolečků začínají a končí vztahy, jak si rozvedení manželé mezi sebou předávají děti, sledovala provinilou úlevu rodičů, kterým se nechtělo vařit, i skrývaný požitek důchodců z teplé snídaně. Přede mnou defilovalo celé lidství, a spousta hostů se mnou nad kouřícím čajem prohodila pár slov, podělila se o pár vtipů nebo názorů. Táta často říkal, že se mnou nikdy neví, co mi vypadne z pusy, ale v kavárně to nevadilo. Frank mě měl rád. Byl tichý člověk a se mnou tu prý aspoň bylo živo. Bylo to trochu jako dělat v baru, ale neotravovali tu žádní opilci. A pak přišlo odpoledne, polední ruch utichl, Frank si utřel ruce do zástěry, vylezl od sporáku a obrátil cedulku na dveřích na Zavřeno. „Ale no tak, Franku, už jsem ti to přece říkala. Za minimální mzdu neposkytuju žádný služby navíc.“ Jak pěkně říkal můj táta, Frank byl teplý jako žehlička. Zvedla jsem oči. 15


než_Sestava 1 08.01.15 9:00 Stránka 16

J O J O M O Y E S O Vá

Neusmíval se. „Ajaj. Snad jsem zase nedala sůl do cukřenek?“ Ždímal v rukou utěrku a tvářil se tak rozpačitě, jak jsem ho ještě neviděla. Na okamžik mě napadlo, že si na mě možná někdo stěžoval. A pak mi pokynul, abych se posadila. „Nezlob se, Louiso,“ omlouval se mi potom. „Ale vracím se do Austrálie. Tátovi se nevede moc dobře a vypadá to, že nahoře na hradě začnou určitě nabízet vlastní občerstvení. Jsme stejně odepsaní.“ Myslím, že jsem tam seděla doslova s otevřenou pusou. A pak mi Frank dal tu obálku a odpověděl mi, než jsem se stihla zeptat. „Vím, že jsme nikdy neměli, no, žádnou oficiální smlouvu, ale chtěl jsem se o tebe postarat. Máš tam plat za tři měsíce. Zítra zavíráme.“

„Tři měsíce!“ vybuchl táta a máma mi vrazila do ruky hrnek sladkého čaje. „No to je od něj fakt ušlechtilý, když tam pro něj šest let dřela jako kůň.“ „Bernarde,“ vrhla po něm matka varovný pohled a kývla směrem k Thomasovi. Naši ho měli na starosti každý den po škole, než přijde Trina z práce. „A co má teď jako sakra dělat? Mohl jí to krucinál říct dřív než den předem.“ „No… prostě si bude muset najít jinou práci.“ „Kruci. Josie, tady žádná práce není. Víš to stejně dobře jako já. Jsme uprostřed recese, sakra práce.“ Máma na chviličku zavřela oči, jako by se chtěla uklidnit, a pak pokračovala: „Je to chytrá holka. Něco si najde. Má slušnou pracovní historii, ne? Frank jí určitě napíše pěkný doporučení.“ „No to je vážně úžasný… ‚Louisa Clarková umí skvěle mazat tousty, a jak panečku zvládá nalívat čaj.‘“ „Jsem ráda, že mi tak věříš, tati.“ „Vždyť to tak je.“ 16


než_Sestava 1 08.01.15 9:00 Stránka 17

Než

jsem tě PozNala

Věděla jsem, proč je táta ve skutečnosti tak nervózní. Spoléhali na můj plat. Trina si v květinářství nevydělala dohromady nic. Máma do práce chodit nemohla, protože se musela starat o dědu, a děda měl úplně mizivý důchod. O svou práci v továrně na nábytek se táta neustále strachoval. Jeho šéf už celé měsíce bručel něco o možném propouštění. Doma se šeptalo o dluzích a splácení kreditek. Před dvěma lety nějaký nepojištěný řidič zdemoloval tátovi auto a to jaksi stačilo, aby se celá vratká konstrukce rodičovských financí nadobro zhroutila. Můj skrovný plat byl pevný základ, z něhož se vedla domácnost a který stačil, aby rodina z týdne na týden přežívala. „Nebudeme se zbytečně plašit. Zítra může jít na úřad práce a mrknout se, co nabízejí. Má teď dost, aby s tím prozatím vystačila.“ Mluvili, jako bych tu vůbec nebyla. „A je chytrá. Že jsi chytrá, zlato? Možná by si mohla udělat nějaký kurs na sekretářku. Dělat v kanceláři.“ Seděla jsem tam a rodiče se dohadovali, k jakým dalším povoláním by mě mé omezené předpoklady opravňovaly. Dělnice v továrně, obráběčka, mazačka housek. Poprvé za dnešní odpoledne mi bylo do pláče. Thomas mě pozoroval velikýma kulatýma očima a mlčky mi podal omatlanou sušenku. „Dík, Thomasi,“ naznačila jsem mu neslyšně a snědla ji.

Byl v atletickém klubu, což mi bylo předem úplně jasné. Od pondělí do čtvrtka, s pravidelností vlakového jízdního řádu, se tam Patrick potil v posilovně nebo běhal dokolečka po osvětlené dráze. Sešla jsem po schodech s rukama založenýma, aby mi nebyla taková zima, pomalu vyšla na dráhu, a když se dostatečně přiblížil, aby mě poznal, zamávala jsem mu. „Poběž se mnou,“ zafuněl, jak ke mně dobíhal. Od úst mu odletovaly světlé obláčky dechu. „Mám ještě čtyři kola.“ Chviličku jsem váhala a pak se rozběhla vedle něj. Byla to jediná možnost, jak si s ním vůbec promluvit. Na nohou jsem měla růžové 17


než_Sestava 1 08.01.15 9:00 Stránka 18

J O J O M O Y E S O Vá

tenisky s tyrkysovými tkaničkami – moje jediné boty, ve kterých se dalo běhat. Celý den jsem strávila doma a snažila se být užitečná. Myslím, že už tak po hodině jsem se začala plést mámě pod nohama. Měli s dědou zavedený pořádek a já jim ho narušovala. Táta spal, jelikož měl tenhle měsíc noční, a nikdo ho nesměl rušit. Uklidila jsem si v pokoji a usadila se u televize se staženým zvukem. V pravidelných intervalech jsem si připomínala, proč jsem vlastně uprostřed dne doma, a vždycky mě doslova píchlo v hrudi. „Nečekal jsem tě.“ „Už jsem toho měla doma dost. Myslela jsem, že bysme mohli něco podniknout.“ Úkosem na mě pohlédl. Na tváři se mu drobně perlil pot. „Čím dřív si najdeš jinou práci, lásko, tím líp.“ „Je to sotva čtyřiadvacet hodin, co jsem přišla o tu předchozí. Nemůžu bejt aspoň chvilku nešťastná a schlíplá? Třeba aspoň dneska?“ „Ale musíš se na to dívat z tý lepší stránky. Přece jsi věděla, že tam nemůžeš zůstat věčně. Chceš se přece posunout nahoru, dopředu.“ Patrick přede dvěma lety vyhrál cenu pro nejlepšího mladého podnikatele roku ve Stortfoldu a ještě se z té pocty tak docela nevzpamatoval. Od té doby si pořídil obchodního partnera Zrzavého Peta, dvě firemní dodávky na leasing a začali nabízet individuální trénink klientům v okruhu čtyřiceti mil. V kanceláři měl bílou tabuli, na kterou si rád tlustou černou fixou kreslil předpokládaný obrat a převracel a přepočítával položky, dokud s nimi nebyl spokojený. Nikdy jsem si nebyla jistá, jestli mají vůbec něco společného s realitou. „Propuštění z práce může změnit člověku život, Lou.“ Mrkl na hodinky, aby si zkontroloval, za kolik uběhl kolo. „Co bys chtěla dělat? Můžeš si udělat nějaký rekvalifikační kurs. Lidem jako ty se určitě dávají nějaký granty.“ „Lidem jako já?“ „Lidem, co hledají novou příležitost. Čím bys chtěla bejt? Moh18


než_Sestava 1 08.01.15 9:00 Stránka 19

Než

jsem tě PozNala

la bys zkusit třeba kosmetičku. Pěkná jsi na to dost.“ Za běhu do mě šťouchl, jako by očekával, že mu za tu poklonu budu vděčná. „Přece víš, jak se o sebe starám. Umeju se vodou a mejdlem, a když to nefunguje, jistí to papírovej pytlík.“ Patrick se začínal tvářit poněkud popuzeně. Postupně jsem zaostávala. Nenávidím běhání. A nenáviděla jsem jeho, že nezpomalí. „Hele, tak třeba… prodavačka. Sekretářka. Realitní agentka. Já nevím, přece musí být něco, co bys chtěla dělat.“ Jenomže nebylo. Mně se líbilo v kavárně. Těšilo mě, že vím o Mazané houstičce všechno, co se dá, a těšilo mě dozvídat se o životech lidí, kteří tudy procházeli. Byla jsem tam spokojená. „Nemůžeš truchlit v koutě, lásko. Musíš se přes to přenést. Všichni nejlepší podnikatelé se museli na vrchol probojovat ze samýho dna. Jeffrey Archer to dokázal. A Richard Branson taky.“ Poplácal mě po paži, abych se s ním snažila držet krok. „Pochybuju, že Jeffreyho Archera někdy vyhodili od opékání koláčků,“ lapala jsem po dechu. A navíc jsem měla nevhodnou podprsenku. Zpomalila jsem a zapřela se rukama o kolena. Otočil se a běžel pozpátku, takže se jeho hlas nesl nehybným chladným vzduchem. „Ale i kdyby jo… tak by to zvládnul. Vyspi se na to, pak si obleč něco elegantního a vyprav se na pracák. Nebo tě můžu zaučit, abys dělala pro mě, jestli budeš chtít. Na tom se dá vydělat, to přece víš. A s tou dovolenou si nedělej starosti. Já to zatáhnu.“ Usmála jsem se na něj. Poslal mi polibek a jeho slova se rozléhala prázdným stadionem. „Až se zas postavíš na nohy, tak mi to vrátíš.“

Vyplnila jsem první žádost o podporu v nezaměstnanosti. Absolvovala jsem pětačtyřicetiminutový pohovor a pak ještě skupinový pohovor, kde jsem se připojila k hloučku asi tak dvaceti nejrůznějších mužů a žen, z nichž polovina se tvářila stejně mírně vyjeveně, 19


než_Sestava 1 08.01.15 9:00 Stránka 20

J O J O M O Y E S O Vá

jak jsem asi vypadala já, a druhá polovina měla ve tváři prázdný nezájem, protože tohle už zjevně absolvovali mockrát. Oblékla jsem si šaty, kterým táta říkal můj „civil“. Výsledkem mého úsilí byl krátký záskok na noční směně v drůbežářském závodě (z čehož jsem měla ještě týdny zlé sny) a dva dny na rekvalifikačním kursu na energetického poradce pro domácnosti. Poměrně rychle mi došlo, že mě vlastně učí oblbovat staré lidi, aby změnili dodavatele energií, a oznámila jsem svému „osobnímu poradci“ Syedovi, že tohle dělat nemůžu. Trval na tom, že mám pokračovat, a tak jsem mu vyjmenovala některé z praktik, které po mně vyžadovali, načež on se poněkud zarazil a pak navrhl, abychom (vždycky mluvil v množném čísle, i když bylo dosti očividné, že jeden z nás už práci má) zkusili něco jiného. Čtrnáct dní jsem dělala ve fastfoodové restauraci. Pracovní doba byla v pohodě, vydržela bych i to, že mi z uniformy elektrizují vlasy, ale zjistila jsem, že se nedokážu držet předepsaného textu, pokud jde o „vhodné reakce“, tedy například „Co si budete dnes přát?“ nebo „Mohu vám nabídnout velké hranolky?“ Vyhodili mě poté, co mě jedno z děvčat od koblih přistihlo, jak probírám s nějakou čtyřletou holčičkou přednosti a nevýhody nejrůznějších dárkových hraček. Co jsem měla dělat? Byla to strašně chytrá holčička. Mně taky Šípková Růženka vždycky připadala jako pipina. Teď jsem seděla na čtvrtém pohovoru a Syed na dotykové obrazovce projížděl další pracovní „příležitosti“. Dokonce i Syed se svým zarputile pozitivním výrazem, který naznačoval, že do nějaké práce napasoval i ty nejpochybnější kandidáty, už zněl trochu vyčerpaně. „No… nenapadlo vás někdy zkusit to v zábavním průmyslu?“ „Jako co, klaun?“ „No to ne. Ale máme tu volné místo tanečnice u tyče. Vlastně hned několik.“ Zdvihla jsem obočí. „To si děláte legraci, že jo.“ „Je to třicet hodin týdně, byla byste jako osoba samostatně výdělečně činná. Mám za to, že se tam dost vydělá na spropitném.“ 20


než_Sestava 1 08.01.15 9:00 Stránka 21

Než

jsem tě PozNala

„Prosím, řekněte mi, že se mi to zdálo a vy jste mi neporadil, abych si našla práci, kde se budu promenovat před cizíma lidma ve spodním prádle.“ „Říkala jste, že to s lidma umíte. A zjevně se ráda oblékáte… ehm, dramaticky.“ Pohlédl na mé třpytivé zelené punčocháče. Myslela jsem si, že mi zvednou náladu. Thomas na mě skoro celou snídani pozpěvoval ústřední melodii z Malé mořské víly. Syed naťukal něco na klávesnici. „A co takhle ‚operátor linky pro dospělé‘?“ Užasle jsem na něj zírala. Pokrčil rameny. „Vždyť jste říkala, že se ráda bavíte s lidma.“ „Ne. A nechci ani dělat v topless baru. Ani masérku. Ani operátorku webkamery. No tak, Syede. Musí pro mě být nějaká práce, ze který by mýho tátu netrefil šlak.“ To ho zjevně vyvedlo z míry. „Už tu toho moc není, kromě práce v maloobchodě s pružnou pracovní dobou.“ „Noční doplňování regálů?“ Už jsem tu byla tolikrát, že jsem se naučila mluvit jejich řečí. „Na to je ale pořadník. Rádi to dělají rodiče, vyhovuje jim to kvůli škole,“ vysvětlil omluvně. Znovu se zahleděl na monitor. „Takže už nám opravdu zbývá jenom pečovatelka.“ „Utírat starým lidem zadky.“ „Bohužel, Louiso, na nic moc dalšího nemáte kvalifikaci. Kdybyste se chtěla rekvalifikovat, rád vás nasměruju na to pravé. Středisko vzdělávání dospělých nabízí spoustu kursů.“ „Ale to už jsme probírali, Syede. Když do toho půjdu, přijdu o podporu, žejo?“ „Když nebudete připravená nastoupit do práce, tak ano.“ Chvilku jsme mlčky seděli. Pohlédla jsem ke dveřím, kde stáli dva statní hlídači. Napadlo mě, zdali i oni získali tuhle práci přes úřad práce. „Já to se starýma lidma neumím, Syede. Co měl děda mrtvici, bydlí u nás, a já to s ním vůbec nezvládám.“ „Aha. Takže nějakou zkušenost s pečovatelstvím máte.“ 21


než_Sestava 1 08.01.15 9:00 Stránka 22

J O J O M O Y E S O Vá

„Vlastně ne. Ve všem se o něj stará máma.“ „Nechtěla by teda práci vaše maminka?“ „Vtipný.“ „Nemyslím to jako vtip.“ „A já že bych se starala o dědu? Děkuju, ne. A to by vám řekl i on, mimochodem. Vážně nemáte nic v nějaký kavárně?“ „Myslím, že tu nezbývá moc kaváren, abyste v nich zaručeně našla zaměstnání, Louiso. Mohli bychom zkusit KFC. Tam by vám to mohlo jít líp.“ „Myslíte, že by mě jako mnohem víc naplňovalo nabízet prémiový Twister než kuřecí nugetky? To těžko.“ „Tak se možná budeme muset rozhlídnout po něčem v širším okolí.“ „Z města a do města jezdí jenom čtyři autobusy. To přece víte. A vím, že jste říkal, že mám zkusit ten turistický autobus, ale já jsem volala na nádraží a ten jezdí jenom do pěti. A stojí dvakrát tolik co normální autobus.“ Syed se opřel do křesla. „V téhle fázi, Louiso, musím opravdu zdůraznit, že jako zdravá a práceschopná osoba, pokud chcete i nadále splňovat podmínky pro výplatu podpory v nezaměstnanosti, musíte –“ „– prokázat, že se snažím sehnat si práci. Já vím.“ Jak jsem mohla tomu člověku vysvětlit, jak moc chci pracovat? Měl vůbec tušení, jak moc mi chybí bývalá práce? Nezaměstnanost pro mě bývala pouhý pojem, který se dokolečka omílal ve zprávách, vždycky ve spojitosti s loděnicemi nebo automobilkami. V životě bych si nepomyslela, že člověku může chybět práce, stejně jako mu chybí amputovaná končetina – je to stálý, reflexivní pocit. Nenapadlo by mě, že kromě obvyklého strachu o peníze a budoucnost v člověku ztráta zaměstnání vyvolá taky pocit neschopnosti, že si začne připadat tak trochu k ničemu. Že je ráno mnohem těžší vstávat, než když vás neurvale probere k vědomí budík. Že vám budou chybět vaši kolegové, i když jste s nimi třeba měli jen málo společného. Nebo že se dokonce začnete rozhlížet po známých tvářích, 22


než_Sestava 1 08.01.15 9:00 Stránka 23

Než

jsem tě PozNala

když jdete po ulici. Když jsem poprvé zahlédla paní Pampeliškovou, jak bloumá kolem obchodů a vypadá tak bezcílně, jak jsem se sama cítila, musela jsem se ovládnout, abych se k ní nerozběhla a neobjala ji. Ze zamyšlení mě vytrhl Syedův hlas. „Vida. No, tohle by mohlo jít.“ Zkusila jsem ze strany zamžourat na monitor. „Zrovna to přišlo. Právě teď. Místo pečovatelky.“ „Ale já jsem říkala, že to vůbec neumím se…“ „Není to u starých lidí. Je to… pro osobní potřebu. Pomáhala byste u někoho v domě, a není to ani dvě míle od vás. ‚Pečovatelka a společnice pro handicapovaného muže.‘ Umíte řídit?“ „Ano. Ale to bych mu musela utírat –“ „Ne. Utírání zadku se nepožaduje, pokud dobře čtu.“ Projížděl text na monitoru. „Je… kvadruplegik. Potřebuje někoho přes den, kdo by mu pomáhal s jídlem a všeobecně asistoval. Tahle práce většinou znamená, že je doprovázíte, když potřebují někam jet, pomáháte se základními věcmi, které sami nezvládnou. Ale. Nabízejí slušné peníze. O dost víc než minimální mzdu.“ „To asi proto, že k tomu patří i utírání zadku.“ „Zatelefonuju tam, aby mi potvrdili, že tam utírání zadku opravdu nepatří. Ale pokud to tak opravdu bude, půjdete tam na pohovor?“ Vyslovil to jako otázku. Ale oba jsme věděli, co odpovím. Povzdychla jsem, popadla kabelku a vydala se domů.

„Kristepane,“ vyprskl můj otec. „Umíte si to představit? Jako by nebyl chudák dost potrestanej, že skončil na vozíku, ještě přijde naše Lou a bude mu dělat společnost.“ „Bernarde!“ pokárala ho matka. Za mnou se děda chechtal do svého hrnku s čajem.

23


než_Sestava 1 08.01.15 9:00 Stránka 24

2 Nejsem hloupá. To bych tady ráda zdůraznila. Jenže je těžké odpoutat se od pocitu, že vám v oddělení mozkových buněk něco schází, když máte mladší sestru, která nejenže přeskočila jeden ročník školy a chodila se mnou, ale pak byla ještě rok nade mnou. Všechny chytré a rozumné věci dělala Katrina jako první, i když je o rok a půl mladší než já. Ať jsem přečetla jakoukoli knížku, ona ji četla jako první; ať jsem zmínila u večeře cokoli, ona už to dávno věděla. Neznám nikoho jiného, kdo by upřímně miloval zkoušení. Někdy mám pocit, že za svůj styl oblékání vděčím Trině, protože Trina vyniká v mnoha věcech, ale kombinování oblečení mezi ně nepatří. Nosí svetry a džíny. Pod pojmem elegance si představí, že si ty džíny vyžehlí. Můj táta o mně říká, že jsem „svéráz“, protože ze sebe vysypu všechno, co mi přijde na jazyk. Prý jsem jako teta Lily, kterou jsem nikdy nepoznala. Je trochu zvláštní, když vás neustále srovnávají s někým, koho jste v životě neviděli. Sejdu třeba dolů ve fialových botách a táta kývne na mámu a podotkne: „Pamatuješ na tetu Lily a ty její fialový boty?“ a máma mlaskne a začne se řehtat, jako by to byl nějaký tajný vtip. Máma o mně říká, že jsem „osobitá“, čímž chce zdvořile vyjádřit, že nechápe, jak se oblékám. Ale kromě krátkého období v dospívání jsem nikdy netoužila vypadat jako Trina ani jako holky ve škole; asi do čtrnácti jsem nejradši nosila klukovské oblečení a dneska se oblékám pro potěšení 24


než_Sestava 1 08.01.15 9:00 Stránka 25

Než

jsem tě PozNala

– můj styl závisí na tom, jakou mám ten den náladu. Nemá cenu, abych se snažila vypadat konvenčně. Jsem malá, tmavovlasá a podle táty mám „skřítkovský obličej“. Rozhodně tím nemyslí nic hezkého. Nejsem ošklivá, ale myslím, že by mě nikdo nikdy neoznačil za krásnou. Nemám v sobě takovou tu grácii. Patrick mi říká, že jsem kočka, když si chce vrznout, ale on je v tomhle docela průhledný. Známe se už skoro sedm let. Bylo mi šestadvacet a vlastně jsem nevěděla, co jsem zač. Dokud jsem nepřišla o práci, vůbec jsem o tom nepřemýšlela. Předpokládala jsem, že si asi vezmu Patricka, porodím pár dětí a budu bydlet jen o pár ulic dál, než kde jsem bydlela vždycky. Kromě exotického vkusu v oblékání a nepříliš vysoké postavy na mně není nic, co by mě nějak výrazně odlišovalo od lidí, které běžně potkáváte. Asi byste mi ani nevěnovali druhý pohled. Obyčejná holka, co žije obyčejný život. A mně to vlastně vůbec nevadilo.

„Na ten pohovor si musíš vzít kostým,“ nabádala mě máma. „Dneska se všichni oblíkají hrozně ležérně.“ „Jasně, protože když budu krmit nějakýho stařečka, je důležitý, abych to dělala v proužkovaným tvídu.“ „Nebuď drzá.“ „Nemůžu si dovolit koupit kostým. Co když tu práci ani nedostanu?“ „Půjčím ti svůj a vyžehlím ti nějakou hezkou halenku, a aspoň pro jednou si prosímtě nemotej tyhle –“ ukázala na mé vlasy, jako obvykle stočené do dvou tmavých uzlů po stranách hlavy – „tyhle bobky jak princezna Leia. Zkus vypadat jako normální člověk.“ Věděla jsem, že hádat se s matkou nemá cenu. A bylo mi jasné, že táta dostal nakázáno můj oděv nijak nekomentovat, když jsem vycházela z domu – vzhledem k úzké sukni poněkud nemotorně. „Pa, zlato,“ zavolal a koutky úst mu škubaly. „Zlom vaz. Vypadáš náramně… prakticky.“ Nejtrapnější nebylo, že jsem se navlékla do matčina kostýmu 25

Profile for Knižní klub

0039556  

0039556