0039215

2 Frost Easton ze sanfranciské policie se naklonil mezi lany mostu a zadíval se dolů. Lodě pobřežní hlídky s rozsvícenými reflektory křižovaly po rozbouřené hladině. Už tam hledaly skoro hodinu, ale tělo Brynn Lansingové zůstávalo skryté mezi zpěněnými hřebeny vln. Frost věděl, že jednou ji moře vyvrhne na břeh. Sebevrahy, kteří skočí z mostu Golden Gate, to někdy odnese do Tichého oceánu a už se nenajdou, ale most v zátoce svoje oběti obvykle vrací.

Znal hydrology ze státní univerzity, kteří měli proudy v zátoce prostudované a uzavírali sázky, kdy a kde se tělo objeví. Sázet se s nimi by nikomu neradil.

Frost si stoupl na špičky. Vítr se mu opíral do trupu a vychyloval ho z rovnováhy. Krátké, dozadu česané vlasy, směsice odstínů zlaté a tmavě hnědé, měl nad vysokým čelem rozcuchané. Představil si mladou ženu, jak padá a dole se nad ní zavře voda, a zamračil se.

Na ukončení života tu stačilo pouhých pět vteřin. „Moh byste toho nechat?“ Podíval se, odkud se hlas ozval. Jeho štíhlé, dlouhé tělo se stále ještě naklánělo nad zátoku. Svědkyně nehody seděla v kabrioletu Brynn Lansingové. Zírala přímo před sebe a tělo měla ztuhlé strachy. „Čeho?“ zeptal se Frost. „Moh byste s tím prosím přestat. S tím nakláněním se přes zábradlí? Chce se mi z toho zvracet.“ Frost slezl zpátky na vozovku. Přešel tři metry ke Camaru a dveřím spolujezdce. Tmavý blejzr se mu ve větru nadýmal jako plachta a kravata se mu třepotala nad ramenem. Klekl si vedle dveří a za-